V. I. Lenin



Ještě k teorii realizace

V lednovém čísle časopisu Naučnoje obozrenije z tohoto roku (1899) byla uveřejněna moje Poznámka k teorii trhů (K polemice pánů Tugana-Baranovskébo a Bulgakova) a hned po ní stať P. B. Struveho K problému trhů za kapitalistické výroby (O Bulgakovově knize a Iljinově článku). Struve „do značné míry odmítá teorii Tugana-Baranovského, Bulgakova a Iljina“ (s. 63 jeho stati) a podává svůj výklad Marxovy teorie realizace.

Podle mého názoru není polemika Struveho proti jmenovaným autorům vyvolána ani tak tím, že by se s nimi zásadně rozcházel, jako spíše tím, že Struve nepochopil správně teorii, kterou tito autoři hájí. Za prvé Struve směšuje teorii trhů buržoazních ekonomů, kteří učili, že produkty se směňují za produkty a že proto musí existovat harmonie mezi výrobou a spotřebou, s Marxovou teorií realizace, kde Marx svou analýzou ukázal, jak probíhá reprodukce a oběh celkového společenského kapitálu, tj. realizace produktu v kapitalistické společnosti[a]. Ani Marx, ani autoři, kteří ho vykládali a s nimiž Struve polernizuje, nejenže z této analýzy nevyvozovali závěr o harmonii mezi výrobou a spotřebou, ale naopak energicky zdůrazňovali rozpory vlastní kapitalismu, které se při kapitalistické realizaci nemohou neprojevit[b]. Za druhé Struve směšuje abstraktní teorii realizace (o níž výlučně pojednávali jeho oponenti) s konkrétními historickými podmínkami realizace kapitalistického produktu v té které zemi a v té které době. To je totéž, jako kdyby někdo směšoval abstraktní teorii pozemkové renty s konkrétními podmínkami vývoje kapitalismu v zemědělství v té které zemi. Z těchto dvou hlavních Struveho omylů vznikla celá řada nedorozumění, a abychom je objasnili, musíme rozebrat jednotlivá tvrzení z jeho stati.

1. Struve nesouhlasí s mým názorem, že při výkladu teorie realizace je nutné zabývat se zejména Adamem Smithem. Když už se má začít od Adama, píše, pak by se nemělo začínat Smithem, ale fyziokraty[29]. Nikoli, to je omyl. Byl to Adam Smith, který se neomezil na pouhé konstatování oné (i fyziokratům známé) pravdy, že produkty se směňují za produkty, nýbrž si položil i otázku, jak se nahrazují (realizují) jednotlivé části společenského kapitálu a produktu podle své hodnoty[c]. Proto také Marx, který plně uznával, že v učení fyziokratů, například v Quesnayově Tableau économique, byla tvrzení „na svou dobu geniální“[d], který uznával, že v analýze procesu reprodukce učinil A. Smith ve srovnání s fyziokraty dokonce i v jistém směru krok zpátky (Das Kapital, I2, 612, Anm. 32)[31], věnoval fyziokratům v přehledu dějin realizace asi tak půl druhé stránky (Das Kapital, II1, S. 350—351)[32], zatímco Smithovi přes třicet stran (Ib., 35l—383)[33], kde podrobně rozebral Smithův základní omyl, který potom převzala celá politická ekonomie. Takže zabývat se Smithem je nutné právě proto, aby se objasnila teorie realizace buržoazních ekonomů, kteří všichni Smithův omyl opakovali.

2. Pan Bulgakov ve své knize zcela správně říká, že buržoazní ekonomové směšovali prostý oběh zboží s kapitalistickým oběhem zboží, kdežto Marx zjistil, že je mezi nimi rozdíl. Struve se domnívá, že tvrzení pana Bulgakova vyplývá z neporozumění. Podle mého názoru věci neporozuměl pan Struve, a nikoli pan Bulgakov. Jen se podívejme, jak Struve svrchovaně podivně pana Bulgakova vyvrací. Vyvrací ho tím, že opakuje jeho tvrzení. Struve říká: Marx nemůže být pokládán za stoupence oné teorie realizace, podle níž může být produkt realizován uvnitř dané společnosti, protože Marx „přísně rozlišoval prostý oběh zboží a kapitalistický oběh zboží“ (!! s. 48). Jenže to je přesně to, co tvrdil i pan Bulgakov! Právě proto není Marxova teorie pouhým opakováním pravdy, že produkty se směňují za produkty. A právě proto označil pan Bulgakov naprosto správně spor buržoazních a maloburžoazních ekonomů o možnosti nadvýroby za „plané a scholastické slovíčkaření“: obě polemizující strany směšovaly prostý a kapitalistický oběh zboží, obě opakovaly Smithův omyl.

3. Struve bezdůvodně nazývá teorii realizace teorií proporcionálního rozdělování. Je to nepřesné a nutně to vede k nedorozuměním. Teorie realizace je abstraktní[e] teorie, která ukazuje, jak probíhá reprodukce a oběh celkového společenského kapitálu. Nutným předpokladem této abstraktní teorie je za prvé abstrahování od zahraničního obchodu, od zahraničních trhů. Avšak tím, že teorie realizace abstrahuje od zahraničního obchodu, naprosto netvrdí, že by někdy existovala nebo mohla existovat kapitalistická společnost bez zahraničního obchodu[f]. Za druhé abstraktní teorie realizace předpokládá a musí předpokládat proporcionální rozdělení produktu mezi jednotlivá odvětví kapitalistické výroby. Ale i když to teorie realizace předpokládá, naprosto tím netvrdí, že v kapitalistické společnosti se produkty vždycky rozdělují nebo mohou rozdělovat proporcionálně[g]. Pan Bulgakov zcela správně srovnává teorii realizace s teorií hodnoty. Teorie hodnoty předpokládá a musí předpokládat rovnost mezi poptávkou a nabídkou, rozhodně však netvrdí, že by taková rovnost v kapitalistické společnosti vždycky byla a mohla být. Tak jako každý jiný zákon kapitalismu i zákon realizace „se uskutečňuje jen tím, že se neuskutečňuje“ (Bulgakov, citát ve stati Struveho, s. 56). Teorie průměrné rovné míry zisku v podstatě také předpokládá proporcionální rozdělení výroby mezi její jednotlivá odvětví. Ale proto přece Struve tuto teorii neoznačí za teorii proporcionálního rozdělení!

4.Struve nesouhlasí s mým názorem, že Marx právem obviňoval Ricarda z opakování chyby Adama Smitha. „Marx neměl pravdu,“ píše Struve. Jenže Marx výslovně cituje jednu pasáž z Ricardova díla[34]. Struve ji přechází bez povšimnutí. Přitom na další stránce Marx uvádí názor Ramsayův, který si také všiml právě této Ricardovy chyby. Uvedl jsem i jiné místo z Ricardova díla, kde výslovně říká: „Veškerý produkt půdy a práce v každé zemi se dělí na tři části: na úkolovou mzdu, zisk a rentu“ (zde je chybně vynechán konstantní kapitál. Viz Ricardovy spisy, Ziberův překlad, s. 221). I toto místo přechází Struve mlčením. Cituje jen jednu Ricardovu poznámku, kde se poukazuje na absurdnost Sayovy úvahy o rozdílu mezi hrubým a ěistým důchodem. Ve 49. kapitole III. dílu Kapitálu, v níž se probírají závěry z teorie realizace, uvádí Marx právě tuto Ricardovu poznámku a říká o ní: „Jak ovšem uvidíme později“ — je zřejmě míněn IV. díl Kapitálu[35], který tehdy ještě nebyl vydán, „ani Ricardo nikde nevyvrátil nesprávný Smithův rozbor ceny zboží, totiž Smithovo tvrzení, že se cena zboží rozkládá na souhrn hodnot důchodů (Revenuen). Ricardo přechází nesprávnost tohoto rozboru a ve svých rozborech jej považuje natolik za správný, že od konstantní části hodnoty zboží ‚abstrahuje‘. Čas od času podléhá témuž způsobu chápání věcí“ (tj. Smithovu způsobu chápání. Das Kapital, III, 2, 377, ruský překlad, 696)[36]. Ponecháváme na čtenáři, aby posoudil, kdo má pravdu: zda Marx, který říká, že Ricardo opakuje Smithovu chybu[h], nebo Struve, který říká, že Ricardo „velmi dobře (?) věděl, že celkový společenský produkt se nedělí na mzdu, zisk a rentu“, a že Ricardo „nevědomky (!) abstrahoval od částí společenského produktu, které tvoří výrobní náklady“. Je vůbec možné něco velmi dobře vědět a přitom od toho nevědomky abstrahovat?

5. Struve nejenže nevyvrátil Marxovo tvrzení, že Ricardo přejal Smithovu chybu, ale sám tutéž chybu ve své stati opakoval. „Je podivné... myslet si,“ píše Struve, „že by to či ono dělení společenského produktu na kategorie mohlo mít podstatný význam pro celkové pochopení realizace, tím spíš, že opravdu všechny části realizovaného produktu nabývají v průběhu realizace formy důchodu (hrubého) a klasikové se na ně dívali jako na důchody“ (s. 48). Jenže háček jev tom, že ne všechny části realizovaného produktu nabývají formy důchodu (hrubého): a právě tento Smithův omyl vysvětlil Marx, když ukázal, že část realizovaného produktu nikdy nenabývá a nemůže nabýt formy důchodu. Je to ona část společenského produktu, která nahrazuje konstantní kapitál sloužící k výrobě výrobních prostředků (konstantní kapitál I. skupiny podle Marxovy terminologie). Například osivo v zemědělství nikdy nenabývá formy důchodu; černé uhlí, kterého se opět používá k těžbě černého uhlí, nikdy nenabývá formy důchodu atd. atd. Proces reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu nepochopíme, nebude-li vyčleněna ona část hrubého produktu, která může sloužit jen jako kapitál, ale nikdy nemůže nabýt formy důchodu[i]. V rozvíjející se kapitalistické společnosti musí tato část společenského produktu nutně růst rychleji než všechny ostatní části tohoto produktu. Jedině tímto zákonem lze vysvětlit jeden z nejhlubších rozporů kapitalismu: národní bohatství roste nesmírně rychle, zatímco spotřeba lidových vrstev roste (roste-li vůbec) velmi pomalu.

6. Struve „vůbec nechápe“, proč je Marxovo rozlišování konstantního a variabilního kapitálu „pro teorii realizace nutné“ a proč já na nčm „tolik trvám“.

Jestliže to Struve nechápe, je to na jedné straně pouhé neporozumění. Za prvé Struve sám uznává, že toto rozlišování má jednu přednost, a to, že je do něho zahrnut celý produkt, a ne jen důchody. Druhou předností tohoto rozlišování je, že logicky spojuje analýzu procesu realizace s analýzou procesu výroby individuálního kapitálu. Co je úkolem teorie realizace? Ukázat, jak probíhá proces reprodukce a oběh celkového společenského kapitálu. Není tedy už na první pohled jasné, že úloha variabilního kapitálu musí přitom být kardinálně odlišná od úlohy konstantního kapitálu? Produkty nahrazující variabilní kapitál se musí nakonec směnit za spotřební předměty dělníků a musí krýt jejich obvyklou spotřebu. Produkty nahrazující konstantní kapitál se musí nakonec směnit za výrobní prostředky a musí jich být použito jako kapitálu pro novou výrobu. Proto je rozlišování konstantního a variabilního kapitálu pro teorii realizace bezpodmínečně nutné. Za druhé je Struveho neporozumění způsobeno tím, že si i zde jako teorii realizace zcela svévolně a mylně představuje teorii, která ukazuje, že produkty jsou rozdělovány proporcionálně (viz zejména s. 50—51). Řekli jsme už výše a opakujeme znovu, že taková představa o obsahu teorie realizaceje nesprávná.

Na druhé straně je Struveho nepochopení způsobeno tím, že považuje za nutné rozlišovat mezi „sociologickými“ a „ekonomickými“ kategoriemi v Marxově teorii a má proti ní několik všeobecných výhrad. Musím k tomu za prvé říci, že to všechno nemá s teorií realizace absolutně co dělat; za druhé, že považuji Struveho rozlišování za nejasné a nevidím v něm žádný reálný přínos. Za třetí pokládám za sporné, ba dokonce za vysloveně nesprávné jeho tvrzení, že „sám Marx určitě neměl jasno, jaký vztah mají sociologické základy“ jeho teorie k analýze tržních jevů, že „učení o hodnotě, tak jak je vyloženo v I. a III. dílu Kapitálu, nesporně trpí rozporností“[j]. Všechna tato Struveho prohlášení jsou naprosto neopodstatněná. Nejsou to argumenty, nýbrž dekrety. Jsou to anticipované výsledky kritiky Marxovy teorie, do které se chtějí pustit novokantovci[k]. Ještě se uvidí, co tato kritika přinese. Prozatím však konstatujeme, že k teorii realizace nepřinesla nic.

7. O významu Marxových schémat v 3. oddílu II. dílu Kapitálu Struve tvrdí, že abstraktní teorii realizace lze dobře vyložit, použije-li se nejrůznějších způsobů dělení společenského produktu. K tomuto překvapujícímu tvrzení mohl Struve dospět jen proto, že se domnívá, že teorie realizace „se plně vyčerpává“ (??!) banální tezí o směně produktů za produkty. Jen toto neporozumění způsobilo, že Struve napsal tuto větu: „Jakou úlohu hraje tato“ (realizovaná) „masa zboží ve výrobě, rozdělování atd., zda představuje kapitál (sic!!) a jaký, konstantní nebo variabilní — to všechno je pro podstatu dané teorie zcela lhostejné“ (51). Pro Marxovu teorii realizace, která je analýzou reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu, je lhostejné, zda zboží představuje kapitál!! To je totéž, jako kdyby někdo řekl, že pro podstatu teorie pozemkové renty je lhostejné, zda se zemědělské obyvatelstvo dělí na pozemkové vlastníky, kapitalisty a na dělníky nebo ne, protože tato teorie není nic jiného než výklad o různé úrodnosti jednotlivých pozemků.

Jen díky tomuto neporozumění mohl Struve tvrdit, že „naturální poměr mezi prvky společenské spotřeby — společenská směna statků — může být nejlépe vysvětlen“ nikoli pomocí Marxova dělení produktu, ale pomocí následujícího dělení: výrobní prostředky + spotřební předměty + nadhodnota (s. 50). — Co je to společenská směna statků? Především směna výrobních prostředků za spotřební předměty. Jak je však možné tuto směnu vysvětlit, jestliže nadhodnotu oddělíme od výrobních prostředků a od spotřebních předmětů? Vždyť nadhodnota je obsažena ve výrobních prostředcích nebo ve spotřebních předmětech. Není tedy jasné, že takovéto logicky nesmyslné dělení (které směšuje dělení podle naturální formy produktu s dělením podle prvků hodnoty) zamlžuje proces společenské směny statků?[l]

8. Struve říká, že prý jsem Marxovi připsal Sayovu a Ricardovu buržoazní apologetickou teorii (52) — teorii harmonie mezi výrobou a spotřebou (51) — teorii, která je v křiklavém rozporu s Marxovým učením o evoluci a definitivním zániku kapitalismu (51—52); proto prý moje „naprosto správná úvaha“ o tom, že Marx ve II. i ve III. dílu zdůrazňoval typicky kapitalistické rozpory mezi neomezeným rozšiřováním výroby a omezenou spotřebou lidových mas, „hází úplně přes palubu teorii realizace..., jejímž zastáncem v ostatních případech“ jsem.

I toto Struveho tvrzení je nesprávné a zase vyplývá ze zmíněného neporozumění danému problému.

Jak přišel Struve na to, že teorii realizace nechápu jako analýzu procesu reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu, ale jako teorii, která jen říká, že produkty se směňují za produkty, teorii, která učí, že mezi výrobou a spotřebou je harmonie? Kdyby Struve rozebral mé statě, nepodařilo by se mu dokázat, že jsem teorii realizace chápal v druhém smyslu, protože jsem přímo a výslovně řekl, že teorii realizace chápu právě v prvním smyslu. V stati K charakteristice ekonomického romantismu, v oddílu, kde vysvětluji chyby Smitha a Sismondiho, se říká: „Otázka je zde právě v tom, jak probíhá realizace, tj. nahrazování všech částí společenského produktu. Proto výchozím bodem při posuzování společenského kapitálu a důchodu — neboli, což je totéž, realizace produktu v kapitalistické společnosti — musí být rozlišení... výrobních prostředků a spotřebních předmětů“ (Studie, l7)[m]. „Realizace spočívá právě v analýze nahrazování všech částí společenského produktu, pokud jde o hodnotu i materiální formu“ (ib., 26). Neopakuje snad Struve totéž, když říká — jakoby proti mně — že teorie, která nás zajímá, „ukazuje mechanismus realizace... pokud taková realizace probíhá“ (Naučnoje obozrenije, 62)? Jsem snad v rozporu s onou teorií realizace, kterou hájím, když říkám, že realizace probíhá „jen s nesnázemi, za neustálých výkyvů, které jsou stále prudší podle toho, jak se kapitalismus rozvíjí, v podmínkách zběsilé konkurence apod.“ (Studie, 27)?[n] — když říkám, že narodnická teorie „dokazuje nejen nepochopení této realizace, ale znamená ještě navíc krajně povrchní chápání rozporů jí vlastních“ (26—27)? — když říkám, že realizace produktu, která probíhá spíše na základě výrobních prostředků než na základě spotřebních předmětů, „je ovšem rozpor, ale právě takový rozpor, který skutečně existuje, který vyplývá ze samé podstaty kapitalismu“ (24), který „přesně odpovídá historickému poslání kapitalismu a jeho specifické sociální struktuře: první“ (tj. poslání) „spočívá především v rozvoji výrobních sil společnosti (výroba pro výrobu); druhé“ (tj. sociální struktura kapitalismu) „vylučuje jejich využití obyvatelstvem“ (20)?

9. V názoru na vztah mezi výrobou a spotřebou v kapitalistické společnosti se zřejmě se Struvem shodujeme. Říkal-li však Struve, že Marxova teze (která praví, že spotřeba není cílem kapitalistické výroby) „nese jasnou pečeť polemičnosti, charakteristické pro celý Marxův systém. Je tendenční.. .“ (53), pak rozhodně protestuji proti takovým výrazům, neboť jsou nemístné a nesprávné. Že spotřeba není cílem kapitalistické výroby, to je fakt. Rozpor mezi tímto faktem a jiným faktem, že totiž výroba koneckonců souvisí se spotřebou, že je závislá na spotřebě i v kapitalistické společnosti, není rozporem v doktríně, nýbrž rozporem ve skutečném životě. Marxova teorie realizace má mimo jiné právě proto obrovskou vědeckou hodnotu, že ukazuje, jak k tomuto rozporu dochází, že tento rozpor staví do popředí. „Marxův systém“ je „polemický“ nikoli proto, že je „tendenční“[o], nýbrž proto, že teoreticky přesně obráží všechny rozpory, které se vyskytují v životě. Proto také jsou a budou neúspěšné všechny pokusy pochopit „Marxův systém“, pokud nepochopíme jeho „polemičnost“: „polemičnost“ systému je pouze přesným odrazem „polemičnosti“ kapitalismu samého.

10. „Jaký je reálný význam teorie realizace?“ ptá se Struve a uvádí názor pana Bulgakova, který říká, že kapitalistická výroba se opravdu může rozšiřovat i řadou krizí. „Kapitalistická výroba roste na celém světě,“ říká pan Bulgakov. „Tento argument naprosto neobstojí,“ namítá Struve. „K reálnému rozšiřování kapitalistické výroby totiž vůbec nedochází v onom ideálním či izolovaném kapitalistickém státě, který předpokládá Bulgakov a který je podle jeho mínění soběstačný, nýbrž na světovém hospodářském fóru, kde se střetávají nejrůznější stupně ekonomického vývoje a různé formy hospodářského způsobu života“ (57).

A tak se Struveho námitka redukuje na to, že k realizaci ve skutečnosti nedochází v izolovaném, soběstačném kapitalistickém státě, nýbrž „na světovém hospodářském fóru“, tj. odbytem produktů do jiných zemí. Snadno se pozná, že tato námitka vznikla z omylu. Změní se nějak problém realizace, neomezíme-li se jen na vnitřní trh („soběstačný“ kapitalismus), nýbrž budeme-li se dovolávat zahraničního trhu? Vezmeme-li místo jedné země několik zemí? Nebudeme-li si myslet, že kapitalisté házejí své zboží do moře nebo je dodávají do ciziny zdarma, nebudeme-li brát v úvahu ojedinělé, výjimečné případy nebo období, pak je zřejmé, že musíme připustit jistou vyrovnanost mezi vývozem a dovozem. Vyváží-li ta či ona země jisté výrobky a realizuje je „na světovém hospodářském fóru“, dováží za to jiné výrobky. Z hlediska teorie realizace musíme vzít v úvahu, že „zahraniční obchod jen nahrazuje tuzemské výrobky (Artikel — zboží) výrobky jiné užitné neboli naturální formy“ (Das Kapital, II, 469[41]. Cituji Naučnojc obozrenije, s. 38[p]). Ať vezmeme v úvahu jednu zemi nebo komplex zemí, podstata realizace se tím nijak nemění. Ve své námitce proti panu Bulgakovovi tedy Struve opakuje starou chybu narodniků, kteří spojovali realizaci se zahraničním trhem[q].

Ve skutečnosti však nemají tyto otázky nic společného. Realizace je abstraktní otázka, která se týká teorie kapitalismu jako takového. Ať vezmeme jednu zemi nebo celý svět, základní zákony realizace, které Marx objevil, zůstávají stejné.

Zahraniční obchod nebo zahraniční trh je otázka historická, otázka konkrétních podmínek vývoje kapitalismu v té či oné zemi v té či oné době.[r]

11. Zastavme se ještě na chvíli u otázky, která Struveho „dávno zajímá“: jakou reálnou vědeckou hodnotu má teorie realizace.

Přesně takovou, jaká je hodnota všech ostatních pouček Marxovy abstraktní teorie. Uvádí-li Struveho do rozpaků okolnost, že „dokonalá realizace je ideálem kapitalistické výroby, ale zdaleka ne její skutečností“, pak mu připomeneme, že i všechny ostatní zákony kapitalismu, které Marx objevil, také jenom zobrazují ideál kapitalismu, nikoli jeho skutečnost. Marx o tom napsal: „Naším cílem ukázat jen vnitřní organizaci kapitalistického výrobního způsobu tak říkajíc v jeho ideálním průřezu“ („in ihrem idealen Durchschnitt“, Das Kapital, III, 2, 367; ruský překlad, s. 688).[42] Teorie kapitálu předpokládá, že dělník dostává plnou hodnotu své pracovní síly. To je ideál kapitalismu, zdaleka však ne skutečnost. Teorie renty předpokládá, že veškeré zemědělské obyvatelstvo je úplně rozdělené na pozemkové vlastníky, kapitalisty a námezdní dělníky. To je ideál kapitalismu, zdaleka však ne skutečnost. Teorie realizace předpokládá proporcionální rozdělení výroby. To je ideál kapitalismu, zdaleka však ne skutečnost.

Vědecká hodnota Marxovy teorie spočívá v tom, že vysvětlila proces reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu. Dále Marxova teorie ukázala, jak se projevuje rozpor typický pro kapitalismus, že totiž obrovský růst výroby není ani zdaleka provázen odpovídajícím růstem spotřeby lidu. Proto Marxova teorie nejenže není vzkříšením buržoazní apologetické teorie (jak se to zdálo Struvemu), ale naopak, poskytuje velmi silnou zbraň proti apologetice. Z této teorie vyplývá, že dokonce i při ideálně hladké a proporcionální reprodukci a oběhu celkového společenského kapitálu musí nutně vznikat rozpor mezi růstem výroby a omezeným rozsahem spotřeby. Nadto však ve skutečnosti neprobíhá proces realizace ideálně hladce a proporcionálně, ale jen s „nesnázemi“, „výkyvy“, „krizemi“ aj.

Dále Marxova teorie realizace poskytuje velmi silnou zbraň nejen proti apologetice, ale i proti maloměšťácky reakční kritice kapitalismu. A právě takovou kritiku kapitalismu se snažili podpořit naši narodnici svou chybnou teorií realizace. Avšak Marxovo pojetí realizace nevyhnutelně vede k uznání dějinné pokrokovosti kapitalismu (rozvoj výrobních prostředků, a tudíž i výrobních sil společnosti); přitom nijak nezastírá historicky přechodný ráz kapitalismu, ale naopak jej vysvětluje.

12. „Pokud jde o ideální neboli izolovanou soběstačnou kapitalistickou společnost,“ Struve tvrdí, že v ní není možná rozšířená reprodukce, „poněvadž není kde vzít další nezbytně nutné dělníky“.

Rozhodně nemohu s tímto Struveho tvrzením souhlasit. Struve nedokázal, že z rezervní armády není možné vzít další dělníky, a také to dokázat nelze. Proti tomu, že další dělníci mohou být získáni z přirozeného přírůstku obyvatelstva, Struve naprosto neodpodstatněně prohlašuje, že „rozšířená reprodukce založená na přirozeném přírůstku se nemusí aritmeticky shodovat s prostou reprodukcí, avšak v kapitalistické praxi, tj. ekonomicky se s ní plně kryje“. Struve však cítí, že nemůže teoreticky dokázat, že nelze najít další dělníky, a proto tak od otázky uhýbá a odvolává se na historické a praktické podmínky. „Nemyslím, že by Marx mohl řešit historickou (?!) otázku na základě této zcela abstraktní konstrukce... Soběstačný kapitalisrnus je historicky (!) nepředstavitelná meta... Intenzifikace práce, kterou lze dělníkovi vnutit, je nejen reálně, ale i logicky velmi omezena... Nepřetržitým zvyšováním produktivity práce se nutně musí oslabovat samo přinucení k práci...“

Nelogičnost všech těchto výroků přímo bije do očí! Nikdo ze Struveho oponentů nikdy nikde neřekl něco tak absurdního, že by se historický problém dal řešit abstraktními konstrukcemi. Teď však sám Struve položil otázku ne historickou, nýbrž naprosto abstraktní, ryze teoretickou otázku „ideální kapitalistické společnosti“ (57). Není snad jasné, že od otázky jednoduše uhýbá? Že existuje velmi mnoho historických a praktických podmínek (nemluvě už o imanentních rozporech kapitalismu), které vedou a povedou mnohem dříve k zániku kapitalismu než k tomu, že se ze současného kapitalismu stane kapitalismus ideální — to samozřejmě popírat nehodlám. Ale v ryze teoretické otázce „ideální kapitalistické společnosti“ setrvám u svého dřívějšího názoru, že neexistují žádné teoretické důvody, proč bychom měli popírat možnost rozšířené reprodukce v takové společnosti.

13. „Pánové V. V. a N. -on poukázali na rozpory a překážky v kapitalistickém vývoji Ruska, ale jsou upozorňováni na Marxova schémata a říká se jim: kapitál se vždycky směňuje za kapitál. . .“(cit. Struveho stať, 62).

Je to řečeno nanejvýš jízlivě. Škoda jen, že je přitom celá věc vykládána naprosto nesprávně. Každý, kdo si pročte Nástin teoretické ekonomie pana V. V. a XV. podkapitolu druhé části Nástinu pana N. -ona, zjistí, že oběma autorům jde právě o abstraktně teoretický problém realizace, o realizaci produktu v kapitalistické společnosti vůbec.Taková je skutečnost. Skutečností také je, že naproti tomu jiní autoři „pokládali za nutné vyjasnit především základní, abstraktně teoretické body teorie trhů“ (jak je uvedeno hned v prvních řádcích mého článku v časopise Naučnoje obozrenije). Tugan-Baranovskij psal o teorii realizace v té kapitole své knihy o krizích, která má podtitul Teorie trhů. Bulgakov dává své knize podtitul Teoretická studie. Vzniká tedy otázka, kdo vlastně směšuje abstraktně teoretické a konkrétně historické problémy, zda Struveho oponenti nebo Struve sám.

Na téže stránce své stati uvádí Struve můj výrok, že nutnost zahraničního trhu nevyplývá z podmínek realizace, ale z podmínek historických. „Jenže,“ namítá Struve (a je to velmi charakteristické „jenže“!), „Tugan-Baranovskij, Bulgakov a Iljin vysvětlovali jen abstraktní podmínky realizace, ale historické podmínky nevysvětlovali“ (s. 62). Žádný z jmenovaných autorů nevysvětloval historické podmínky právě proto, že se všichni pustili do výkladu abstraktně teoretických, a nikoli konkrétně historických problémů. Ve své knize O vývoji kapitalismu v Rusku (O vnitřním trhu pro velkoprůmysl a o procesu jeho vytváření v Rusku), která právě vychází z tisku (III, 1899)[s] nemluvím o teorii trhů, ale o vnitřním trhu pro ruský kapitalismus. Proto abstraktní teoretické pravdy tam hrají úlohu pouze vůdčích tezí, pouze nástrojů k analýze konkrétních údajů.

14. Struve „pevně setrvává“ u svého „názoru“ na teorii „třetích osob“, jak jej vyložil v Kritických poznámkách. Já zase plně stojím za tím, co jsem o této věci řekl tehdy, když vyšly Kritické poznámky[43].

Na straně 251 Kritických poznámek Struve říká, že argumentace pana V. V. „se opírá o celou originální teorii trhů ve zformované kapitalistické společnosti“. „Tato teorie,“ podotýká Struve, „je správná, pokud konstatuje, že nadhodnota nemůže být realizována ani ve spotřebě kapitalistů, ani ve spotřebě dělníků, nýbrž že předpokládá spotřebu třetích osob.“ Těmito třetími osobami Struve „rozumí v Rusku ruské zemědělské rolnictvo“ (s. 61 článku v časopise Naučnoje obozreriije).

Pan V. V. tedy předkládá celou originální teorii trhů ve zformované kapitalistické společnosti, ale je upozorňován na ruské zemědělské rolnictvo Není právě tohle směšování abstraktně teoretického problému realizace s konkrétně historickým problémem kapitalismu v Rusku? A dále, uznává-li Struve teorii pana V. V. alespoň zčásti za správnou, znamená to, že přechází bez povšimnutí základní teoretické chyby pana V. V. v otázce realizace, jeho mylný názor, že „nesnáze“ kapitalistické realizace se omezují na nadhodnotu nebo že speciálně souvisí s touto částí hodnoty produktů, přechází bez povšimnutí jeho mylný názor, že problém zahraničního trhu je spojen s problémem realizace.

Struve zcela správně poukazuje na to, že rozkládající se ruské zemědělské rolnictvo vytváří trh pro náš kapitalismus (ve výše uvedené knize toto tvrzení podrobně dokazuji rozborem údajů zemstevní statistiky). Avšak teoretické zdůvodnění této teze se vůbec nevztahuje k teorii realizace produktu v kapitalistické společnosti, nýbrž k teorii formování kapitalistické společnosti. A musíme rovněž poznamenat, že označení rolníků za „třetí osoby“ je velmi nezdařilé a může vést k nedorozumění. Jsou-li rolníci „třetími osobami“ pro kapitalistický průmysl, jsou průmyslníci, malí i velcí, továrníci i dělníci „třetími osobami“ pro kapitalistické zemědělství. Na druhé straně zemědělci („třetí osoby“) vytvářejí trh pro kapitalismus jedině tehdy, když se rozpadají na třídy kapitalistické společnosti (vesnickou buržoazii a vesnický proletariát), tj. pouze tehdy, když přestávají být „třetími“ osobami a stávají se aktivními osobami v kapitalistické soustavě.

15. Struve říká: „Bulgakov vtipně poznamenává, že žádný zásadní rozdíl mezi vnitřním a zahraničním trhem pro kapitalistickou výrobu nelze zjistit.“ Plně se k této poznámce připojuji: celní nebo politická hranice je opravdu velmi často naprosto nevhodná pro rozdělení „vnitřního“ a „zahraničního“ trhu. Avšak z důvodů právě uvedených nemohu souhlasit se Struvem, že „z toho vyplývá... teorie, potvrzující nezbytnost třetích osob“. Bezprostředně z toho vyplývá jedině požadavek nesetrvávat při analýze kapitalismu u tradičního dělení na vnitřní a zahraniční trh. Toto dělení, v přísně teoretickém smyslu neudržitelné, je obzvlášť nevhodné pro takové země, jako je Rusko. Dalo by se nahradit jiným dělením, v němž by se rozlišovaly například tyto stránky vývoje kapitalismu: 1. vytváření a vývoj kapitalistických vztahů na určitém plně osídleném a obsazeném území; 2. rozšíření kapitalismu na jiná území (jednak zcela neobsazená a osídlovaná vystěhovalci ze staré země, jednak osídlená kmeny stojícími stranou světového trhu a světového kapitalismu). První stránka procesu by se dala nazvat vývojem kapitalismu do hloubky, druhá vývojem kapitalismu do šířky[t]. Toto dělení by zahrnulo celý historický vývoj kapitalismu: na jedné straně jeho vývoj ve starých zemích, kde se po celá staletí vytvářely formy kapitalistických vztahů až po strojový velkoprůmysl; na druhé straně silná tendence rozvinutého kapitalismu rozšířit se na jiná území, osídlit a zorat nové části světa, vytvořit kolonie a vtáhnout necivilizované kmeny do víru světového kapitalismu. V Rusku se tato tendence kapitalismu projevila zvlášť výrazně a projevuje se i nadále v našich okrajových územích, k jejichž kolonizaci dalo tak obrovský impuls poreformní, kapitalistické období ruských dějin. Jih a jihovýchod evropského Ruska, Kavkaz, Střední Asie a Sibiř jsou jakési kolonie ruského kapitalismu a zajišťují mu obrovský rozvoj do hloubky i do šířky.

A konečně je navrhované dělení vhodné i tím, že zřetelně vymezuje oblast problémů, kterou právě zahrnuje teorie realizace. Tato teorie se samozřejmě vztahuje jen na první stránku procesu, na vývoj kapitalismu do hloubky. Teorie realizace (tj. teorie vysvětlující proces reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu) musí nutně brát pro své konstrukce uzavřenou kapitalistickou společnost, tj. abstrahovat od procesu rozšiřování kapitalismu do jiných zemí, od procesu směny zboží mezi zeměmi, protože tento proces k řešení otázky realizace nijak nepřispívá, jen přesunuje problém z jedné země na několik zemí. Pochopitelně i abstraktní teorie realizace musí předpokládat ideálně rozvinutou kapitalistickou společnost.

Když Struve mluví o marxistické literatuře, poznamenává všeobecně: „Ortodoxní omílání starých názorů stále ještě převládá, nemůže však přehlušit novou kritickou vlnu, protože ve vědeckých otázkách je skutečnou silou vždycky kritika, a nikoli víra.“ Jak je vidět z předcházejícího výkladu, měli jsme možnost přesvědčit se, že „nová kritická vlna“ není spolehlivou ochranou před opakováním starých chyb. Ne, to už tedy raději zůstaňme „ve znamení ortodoxnosti“! Nevěřme, že ortodoxnost připouští věřit čemukoli, že ortodoxnost vylučuje kritické přetváření a další rozvíjení, že dovoluje zastírat historické otázky abstraktními schématy. Existují-li ortodoxní žáci, kteří se těchto těžkých hříchů skutečně dopustili, pak veškerá vina padá na tyto žáky, a nikoli na ortodoxnost, která má vlastnosti diametrálně odlišné.


Napsáno v první polovině
března 1899
Otištěno v srpnu 1899
v časopise Naučnoje obozrenije, č. 8
Podepsán: V.  I l j i n		   Podle textu časopisu

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz moje Studie, s. 17 aj. (Sebrané spisy 2, zde aj. Red.)

b Ibid., s. 20, 24, 27 aj. (Sebrané spisy 2, zde, zde a zde Red.)

c Mimochodem v mém článku v časopise Naučnoje obozrenije byl termín „stoimosť“ všude nahrazen termínem „cennosť“. Neudělal jsem to já, nýbrž redakce. Nepovažuji za nijak zvlášť podstatné, užije-li se toho či onoho termínu, považuji jen za nutné konstatovat, že jsem použil a vždy používám termínu „stoimosť“.

d Fr. Engels: Herrn E. Dühring‘s Umwälzung der Wissenschaft, Dritte Aufl., s. 270 z kapitoly, kterou napsal Marx[30].

e Viz můj článek v časopise Naučnoje obozrenije, s. 37. (Viz zde. Red.)

f Ibid., s. 38. (Viz zde. Red.) Srovnej Studie, s. 25: „Cožpak my popíráme nutnost zahraničního trhu pro kapitalismus? Ovšemže ne. Jenže otázka zahraničního trhu nemá naprosto nic společného s otázkou realizace.“ (Sebrané spisy 2, zde. Red.)

g „Nejen výrobky nahrazující nadhodnotu, ale i výrobky nahrazující variabilní... a konstantní kapitál... se realizují jen ‚s nesnázemi‘, za neustálých výkyvů, které jsou stále prudší podle toho, jak se kapitalismus rozvíjí...“ (Studie, s. 25; srov. Sebrané spisy 2, zde. Red.) Struve možná řekne, že této pasáži odporují jiná místa, např. na s. 31: „. ..kapitalisté mohou realizovat nadhodnotu?“... Tento rozpor je jen zdánlivý. Vzhledem k tomu, že mluvíme o abstraktní teorii realizace (a narodnici přišli právě s abstraktní teorií o tom, že nadhodnotu nelze realizovat), musíme proto udělat závěr o možnosti realizace. Avšak při výkladu abstraktní teorie je nutno poukázat na rozpory, které provázejí každý skutečný proces realizace. To jsem právě ve svém článku udělal. (Viz Sebrané spisy 2, zde a zde. Red.)

h Že je Marxovo hodnocení správné, je vidět zvlášť názorně také z toho, že Ricardo sdílel mylný Smithův názor na akumulaci individuálního kapitálu. Ricardo se totiž domníval, že celá akumulovaná část nadhodnoty se vydává na mzdy, zatímco se vynakládá 1. na konstantní kapitála 2. na mzdy. Viz Das Kapital, I2, 611—613, kap. 22, § 2.[37] — Srov. Studie, s. 29, pozn. (Sebrané spisy 2, zde. Red.)

i Srov. Das Kapital, III, 2, 375—376 (ruský překlad, 696) o rozdílu mezi hrubým produktem a hrubým důchodem[38].

j Proti tomuto Struveho tvrzení postavím nejnovější výklad teorie hodnoty, jak jej podal Karl Kautsky, který říká a dokazuje, že zákon průměrné míry zisku „neanuluje zákon hodnoty, pouze ho modifikuje“ [Die Agrarfrage (Agrární otázka), S. 67—68]. Uveďme ostatně následující zajímavé prohlášení Kautského z předmluvy k jeho pozoruhodné knize: „Podařilo-li se mi v tomto spise rozvinout nové, podnětné myšlenky, jsem za to zavázán díkem především oběma velkým mistrům, a zdůrazňuji to zde tím raději, že od určité doby se dokonce i v našich (u Kautského — v socialistických kruzích. Čes. red. tištěného vyd.) kruzích ozývají hlasy, které prohlašují Marxovo a Engelsovo stanovisko za zastaralé... Zdá se mi, že příčina těchto pochybností je spíš v osobách jednotlivých pochybovačů než v učení, o kterém se vyslovují pochybnosti. Soudím tak nejen podle výsledků, které vyplývají ze zkoumání těchto pochybností, ale i ze zkušeností, kterých jsem sám nabyl. Na začátku mé... činnosti (u Kautského — když jsem se začal zabývat socialismem. Čes. red. tištěného vyd.) mé sympatie vůbec nepatřily marxismu. Stavěl jsem se k němu právě tak kriticky a pochybovačně jako kdokoli z těch, kteří se dnes s opovržením dívají svrchu na můj dogmatický fanatismus. Marxistou jsem se stal proti své vůli. Kdykoli však vyvstaly ve mně pochybnosti v některé základní otázce, tehdy, jakož i později, vždy jsem nakonec zjistil, že chyba byla u mne a nikoli u mých mistrů, že hlubší zkoumání věci mě donutilo uznat oprávněnost jejich stanoviska. Každé nové zkoumání, každý pokus o revizi vedl mě tak jen k posílení důvěry, k většímu uznání učení, jehož šíření a uplatňování se stalo mým životním úkolem.“ (Karl Kautsky, Agrární otázka, Praha 1959, s. 37, 38—39. Čes. red. tištěného vyd.)

k Zmiňme se jen tak na okraj o této (budoucí) „kritice“, kterou je Struve tak nadšen. Proti kritice samé jistě nebude žádný rozumně uvažující člověk nic namítat. Ale Struve zřejmě opakuje svou oblíbenou myšlenku o obohacení marxismu „kritickou filozofií“. Samozřejmě že zde nechci a ani nemohu probírat filozofický obsah marxismu, a proto se omezím jen na tuto poznámku. Ti z Marxových žáků, kteří volají „zpět ke Kantovi“, nepřinesli dosud vůbec nic, co by dokazovalo, že takový obrat je nutný, a co by přesvědčivě ukázalo, v čem může Marxova teorie získat, bude-li obohacena Nesplnili ani to, co měli splnit především — podrobně rozebrat a vyvrátit Engelsovo negativní hodnocení novokantovství[39]. Naproti tomu ti žáci, kteří se nevrátili ke Kantovi, nýbrž jednak k filozofickému materialismu před Marxem a jednak k dialektickému idealismu, podali pozoruhodně ucelený a hodnotný výklad dialektického materialismu a ukázali, že je zákonitým a nevyhnutelným produktem celého moderního vývoje filozofie a vědy o společnosti. Stačí poukázat na známou práci pana Beltova v ruské literatuře a na Beiträge zur Geschichte des Materialismus (Stuttgart 1896) v německé literatuře[40].

l Připomeňme čtenáři, že Marx dělí celý společenský produkt na dvě skupiny podle naturální formy produktu: I. na výrobní prostředky, II. na spotřební předměty. Dále se v každé z těchto skupin produkt dělí na tři části podle prvků hodnoty: 1. konstantní kapitál, 2. variabilní kapitál, 3. nadhodnotu.

m Sebrané spisy 2, (Studie, 17, zde) a (ib., 26, zde). Red.

n Sebrané spisy 2, (Studie, 27, zde), (26-27, zde), (24, zde) a (20, zde). Red.

o Výstrahou před používáním podobných výrazů by mohl být klasický případ pánů à la A. Skvorcov, který spatřuje tendenčnost v Marxově teorii průměrné míry zisku.

p Viz zde. Red.

q Tuto chybu narodniků jsem rozebral ve Studiích, s. 25—29. (Viz Sebrané spisy 2, zde. Red.)

r Ibid. Srov. Naučnoe obozrenije, č. 1, s. 37. (Viz zde. Red.)

s Viz Sebrané spisy 3, Red.

t Ve skutečnosti obě stránky procesu samozřejmě splývají a jejich rozlišování je pouze abstrakcí, jen způsobem, jak tento složitý proces zkoumat. Výše uvedenou knihu jsem věnoval výhradně první stránce procesu; srov. tamtéž, kap. VIII, podkapitola V.

29 Fyziokraté — představitelé buržoazní klasické politické ekonomie, kteří působili v období ideové přípravy buržoazní revoluce ve Francii (v 50. a 60. letech 18. století). Zakladatelem školy fyziokratů byl F. Quesnay. Fyziokraté hájili ekonomickou politiku podle hesla „laissez faire, laissez passer“ (ponechte naprostou svobodu jednání), jehož smyslem bylo vytvoření nejpříznivějších podmínek pro rozvíjející se buržoazní vztahy. Hlásali zásady neomezeného panství soukromého vlastnictví, odmítali ochranářství, bojovali proti cechovním omezením, žádali svobodný obchod a konkurenci.

Fyziokraté přenesli zkoumání zdroje bohatství a nadproduktu ze sféry oběhu do sféry výroby, avšak omezili je na zemědělství. Jako první v dějinách ekonomického myšlení se pokusili prozkoumat zákony reprodukce a rozdělování úhrnného společenského produktu. Quesnayova Ekonomická tabulka byla pokusem zachytit kapitalistický proces reprodukce jako celek. Protože však fyziokraté nechápali podstatu hodnoty, neviděli v nadhodnotě ztělesnění nadpráce, nýbrž zvláštní dar přírody („čistý produkt“).

30 Viz K. Marx-B. Engels, Spisy 20, Praha 1966, s. 252. Lenin se zde odvolává na kapitolu Z Kritických dějin (viz druhý oddíl, kapitola X).

31 Viz K. Marx, Kapitál I, zde.

32 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.

33 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.

34 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.

35 Čtvrtým dílem Kapitálu nazývá Lenin v duchu Engelsova výroku Marxův spis Teorie o nadhodnotě, napsaný v letech 1862—1863. V předmluvě k druhému dílu Kapitálu Engels napsal: „Vyhrazuji si vydat kritickou část tohoto rukopisu jako IV. knihu Kapitálu po vypuštění četných míst, která už jsou vyčerpávajícím způsobem vyložena v knize II a III“ (viz K. Marx, Kapitál II, zde). Engels však už nestačil připravit IV. díl Kapitálu k tisku. Poprvé byly Teorie o nadhodnotě uveřejněny v něměině ve zpracování K. Kautského v letech 1905—1910. V tomto vydání byly porušeny základní požadavky vědeckého publikování textu a došlo v něm k překroucení mnoha Marxových tezí.

Teorie o nadhodnotě vydal ve třech částech Institut marxismu-leninismu při ÚV KSSS podle rukopisu z let 1862—1863 [viz K. Marx, Teorie o nadhodnotě (IV. díl Kapitálu), část I, Praha 1958; část II, Praha 1964; část III, Praha 1968].

36 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.

37 Viz K. Marx, Kapitál I, zde.

38 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.

39 Novokantovství — buržoazní filozofický směr, který vznikl v Německu v druhé polovině 19. století. Novokantovství přřevzalo nejreakčnější, idealistické teze Kantovy filozofie a odmítalo její matenalistické prvky. Pod heslem Zpět ke Kantovi hlásali novokantovci vzkříšení kantovského idealismu a bojovali proti dialektickému a historickému materialismu. Engels v knize Ludwig Feuerbach a vyústění klasické německé filozofie označil novokantovce zä „teoretické reakcionáře“, za ubohé eklektiky a hnidopichy.

Novokantovci v německé sociální demokracii (E. Bernstein, K. Schmidt aj.) revidovali marxistickou filozofii, Marxovu ekonomickou teorii a jeho učení o třídním boji a diktatuře proletariátu. V Rusku patřili k stoupencům novokantovství legální marxisté P. B. Struve, S. N. Bulgakov aj.

Lenin vystoupil proti legálním marxistům, kteří přenášeli novokantovství na ruskou půdu, ve svých raných pracích Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho (Odraz marxismu v buržoazní literatuře) (1895), Nekritická kritika (1900) a uvítal Plechanovovy články proti novokantovcům v zahraniční literatuře z konce 90. let, v nichž Plechanov označil Bernsteinovo a Schmidtovo novokantovství za „reakční teorii reakční buržoazie“. Všestrannou kritiku novokantovské filozofie podal Lenin v knize Materialismus a empiriokriticismus (1909). Ve svých filozofických pracích ukázal, že subjektivně idealistická filozofie novokantovců je v příkrém rozporu s vědeckým poznáním přírody a společnosti a odhalil její třídní podstatu buržoazní ideologie.

Novokantovských myšlenek využívají dnes představitelé reakční filozofie imperialismu k boji proti marxismu-leninismu.

40 Lenin má na mysli práci G. V. Plechanova O vývoji monistického názoru na dějiny, kterou vydal legálně v roce 1895 v Petrohradě pod pseudonymem N. Beltov, a dále jeho práci Příspěvky k dějinám materialismu, vydanou německy.

41 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.

42 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.

43 Lenin míní svou práci Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize pana Struveho (Odraz marxismu v buržoazní literatuře). (Ke knize P. Struveho Kritické poznámky k otázce ekonomického vývoje Ruska), Petrohrad 1894 (viz Sebrané spisy 1, zde).

Recenze. Obchodní a průmyslové Rusko
Obsah 4. svazku
Recenze. Karl Kautsky, Agrární otázka.