V.I.Lenin: K charakteristice ekonomického romantismu

Vladimír Iljič Lenin
K charakteristice ekonomického romantismu

Práce švýcarského ekonoma Sismondiho (J. Ch. L. Simonde de Sismondi), který působil na počátku tohoto století, jsou zvlášť důležité pro řešení obecných ekonomických problémů, které se právě nyní dostávají v Rusku do popředí. Jestliže k tomu dodáme, že v dějinách politické ekonomie zaujímá Sismondi zvláštní místo, protože stojí stranou hlavních proudů, že je zaníceným přívržencem malovýroby a protestuje proti zastáncům a ideologům velkopodnikání (právě tak jako proti nim vystupují i současní ruští narodnici), pak čtenář pochopí náš úmysl nastínit v hlavních rysech Sismondiho učení a jeho vztah k jiným — současným i pozdějším — směrům ekonomické vědy. Zájem o studium Sismondiho vzrůstá v dnešní době také proto, že v časopise Russkoje bogatstvo z minulého roku 1896 nacházíme stať věnovanou rovněž výkladu jeho učení (B. Efrusi, Sociálně ekonomické názory Simonda de Sismondi, Russkoje bogatstvo, 1896, č. 7 a 8).^{[^a]}

Spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo prohlašuje hned na počátku, že neexistuje autor „hodnocený tak nesprávně“ jako Sismondi, který byl prý „neprávem“ považován jednou za reakcionáře a podruhé za utopistu. Právě naopak. Vždyť toto hodnocení Sismondiho je zcela správné. A stať v časopisu Russkoje bogatstvo, která sama Sismondiho podrobně a přesně reprodukuje, charakterizuje jeho teorii naprosto chybně^{[^b]}, neboť idealizuje právě ty body jeho učení, v nichž se nejvíce přibližuje narodnikům, a pomíjí a nesprávně vysvětluje jeho poměr k pozdějším proudům ekonomické vědy. Proto náš výklad a rozbor jeho učení bude zároveň kritikou Efrusiho stati.

KAPITOLA I

Ekonomické teorie romantizmu

Významnou zvláštností Sismondiho teorie je jeho učení o důchodu, o poměru důchodu k výrobě a k obyvatelstvu. Také Sismondiho hlavní dílo má stejný název: Nouveaux principes d‘économie politique ou de la richesse dans ses rapports avec la population (Seconde édition, Paris 1827, 2 vol.). První vydání vyšlo roku 1819 pod názvem Nové zásady politické ekonomie aneb O bohatství ve vztahu k obyvatelstvu. Toto téma je téměř totožné s problémem, známým v ruské narodnické literatuře pod názvem „otázka vnitřního trhu v souvislosti s kapitalismem“. Sismondi totiž zdůrazňoval, že rozvoj velkopodnikání a námezdní práce v průmyslu i v zemědělství vede k tomu, že výroba nezbytně předhání spotřebu a dostává se před neřešitelný úkol najít spotřebitele; ve své zemi nemůže spotřebitele najít, neboť přeměňuje široké vrstvy obyvatelstva v nádeníky, prosté dělníky a vytváří nezaměstnané obyvatelstvo. Hledat zahraniční trhy v době, kdy do mezinárodního dění zasahují nové kapitalistické země, je stále obtížnější. Čtenář vidí, že to jsou úplně tytéž otázky, které zajímají narodnicky orientované ekonomy v čele s pány V. V. a N. -onem. Podívejme se blíže na jednotlivé momenty Sismondiho argumentace a na jejich vědecký dosah.

I
Zužuje se vnitžní trh ožebračováním malovýrobců?

Na rozdíl od klasických ekonomů, kteří ve svých teoriích měli na mysli už vyvinutý kapitalistický řád a existenci dělnické třídy brali jako danou veličinu, jako něco, co se rozumí samo sebou, zdůrazňuje Sismondi právě proces ožebračování malovýrobce — proces vedoucí k vytváření této třídy. Je nespornou zásluhou Sismondiho, že poukázal na tento rozpor kapitalistického řádu, ale důležité je i to, že Sismondi jako ekonom nedovedl tento jev pochopit a svou neschopnost důkladné analýzy zastíral „přáním všeho dobrého“. Ožebračování malovýrobců je podle Sismondiho důkazem zužování vnitřního trhu.

„Bude-li továrník prodávat levněji,“ praví Sismondi v kapitole Jak prodávající rozšiřuje svůj trh? (ch. III, livre IV, t. I, p. 342 et suiv.^{[^c]}) ^{[^d]}‚ „pak prodá víc, neboť ostatní prodají méně. Proto veškeré továrníkovo úsilí směřuje vždy k tomu, aby nějakým způsobem ušetřil práci nebo suroviny, aby mohl prodávat levněji než ostatní. Protože suroviny jsou samy také produktem minulé práce, snaží se tedy vždycky vynaložit na výrobu téhož produktu menší množství práce.“ „Jednotlivý továrník se ovšem nesnaží snižovat počet dělníků, ale zvyšovat výrobu. Připusťme, že se mu podaří přebrat kupce svému konkurentovi tím, že sníží ceny zboží. Jakýpak to bude mít ‚národní výsledek‘?“ „Ostatní továrníci zavedou jeho výrobní metody. Pak ovšem budou jedni nebo druzí nuceni část dělníků propustit podle toho, do jaké míry nový stroj zvýší produktivitu práce. Jestliže spotřeba zůstala stejná a jestliže stejné množství práce vykonává desetkrát menší počet rukou, pak tato část dělnické třídy ztratí devět desetin příjmů a její spotřeba ve všech směrech stejnou měrou poklesne... Nebude-li národ obchodovat se zahraničím a nezmění-li se spotřeba, přinese samozřejmě vynález všem ztrátu ve formě snížení národního důchodu, které v příštím roce povede ke snížení celkové spotřeby“ (I, 344). „A tak by to také mělo být: práce sama tvoří důležitou část důchodu“ (Sismondi má na mysli mzdu), „a proto nelze bez dalšího ochuzování národa zmenšovat poptávku po práci. Proto výhody, očekávané od objevení nových výrobních metod, se prakticky vždy týkají zahraničního obchodu“ (I, 345).

Čtenář vidí, že už v těchto slovech je obsažena celá nám tak dobře známá „teorie“ „zužování vnitřního trhu“ následkem rozvoje kapitalismu, a tedy i nezbytnosti zahraničního trhu. Sismondi se neobyčejně často k této myšlence vrací a spojuje s ní i svou teorii krizí a populační „teorii“; v jeho učení je stejně dominujícím bodem jako v učení ruských narodniků.

Sismondi ovšem nezapomněl, že ožebračování a nezaměstnanost jsou v nových poměrech doprovázeny růstem „obchodního bohatství“, že je nutné mluvit o rozvoji velkovýroby, kapitalismu. Velmi dobře to chápal a zvlášť zdůrazňoval, že vývoj kapitalismu zužuje vnitřní trh: „Právě tak jako není pro blaho občanů lhostejné, zda budou blahobyt a spotřeba všech přibližně stejné nebo zda nevelká menšina bude mít nadbytek všeho, zatímco většina bude odkázána jen na to nejnutnější, nejsou tyto dva způsoby rozdělování důchodu bezvýznamné ani pro rozvoj obchodního bohatství (richesse commerciale)^{[^e]}. Rovnost spotřeby musí vždy nakonec vést k rozšíření trhu výrobců, ne rovnost k zúžení trhu“ (de le /le marché/ resserrer toujours davantage) (I, 357).

Sismondi tedy tvrdí, že vnitřní trh se zužuje nerovným rozdělováním, které je vlastní kapitalismu, a že trh se musí vytvářet rovnoměrným rozdělováním. Jakým způsobem k tomu však může docházet při obchodním bohatství, k němuž se Sismondi nepozorovaně dostal (a k němuž nemohl nedospět, neboť by jinak nemohl mluvit o trhu), to nezkoumá. Čím dokazuje možnost zachování rovnosti výrobců při obchodním bohatství, tj. při konkurenci mezi jednotlivými výrobci? Nedokazuje to absolutně ničím. Prostě autoritativně prohlašuje, že to tak musí být. Místo další analýzy tohoto rozporu, na nějž správně poukázal, začíná prohlašovat, že každý rozpor je nežádoucí. „Při nahrazení drobné zemědělské malovýroby velkovýrobou bude možná do půdy investován větší kapitál, mezi všechny zemědělce bude rozděleno více bohatství než dříve“... (tj. zvětšil se „snad“ vnitřní trh určovaný právě absolutním množstvím obchodního bohatství? Zvětšil se zároveň s rozvojem kapitalismu?)... „Ale pro národ nemá spotřeba jedné rodiny bohatých farmářů plus padesáti rodin chudých nádeníků stejný význam jako spotřeba padesáti rolnických rodin, z nichž není ani jedna bohatá, ale zato všechny jsou (poměrně) slušně zajištěny“ (une honnête aisance) (I, 358). Jinými slovy: rozvoj farmářství může zároveň vytvořit vnitřní trh pro kapitalismus. Sismondi byl příliš vzdělaným a svědomitým ekonomem, než aby tento fakt popíral, ale... ale zde autor své výzkumy přerušil a místo pojmu „národ“ obchodního bohatství užívá přímo pojmu „národ“ rolníků. Ve snaze vyhnout se nepříjemnému faktu, který vyvrací jeho maloburžoazní stanovisko, zapomíná dokonce na to, co sám krátce předtím prohlásil: „farmáři“ se vyvinuli z „rolníků“ díky rozvoji obchodního bohatství. „První farmáři,“ pravil Sismondi, „byli prostí oráči... Nepřestávali být rolníky... Nepoužívali téměř nikdy ke spolupráci nádeníky, ale jen sluhy (čeledíny — des domestiques), které si vybírali vždy mezi sobě rovnými a zacházeli s nimi jako se sobě rovnými, jedli s nimi u jednoho stolu... tvořili jednu třídu rolníků“ (I, 221). Celý vtip je v tom, že tito patriarchální rolníci se svými patriarchálními čeledíny jsou autorovi mnohem milejší, a tak se od změn, které v těchto patriarchálních vztazích vyvolal růst „obchodního bohatství“, jednoduše odvrací.

Ale Sismondi to nechce přiznat. Neustále si myslí, že zkoumá zákony obchodního bohatství. Protože už na své výhrady pozapomněl, přímo tvrdí:

„Koncentrací majetku v rukou nevelkého počtu vlastníků se tedy vnitřní trh stále více zužuje (!) a průmysl musí stále častěji hledat odbyt na zahraničních trzích, kde ho ohrožují velké otřesy“ (des grandes révolutions) (I, 361). „Proto se vnitřní trh nemůže rozšiřovat jinak než růstem národního blahobytu“ (I, 362). Sismondi má na mysli blahobyt lidu, protože právě přiznal, že je možné dosáhnout „národního“ blahobytu při farmářském způsobu hospodaření.

Jak čtenář vidí, naši narodničtí ekonomové říkají doslova totéž.

Sismondi se k této otázce vrací ještě jednou na konci svého spisu v VII. knize O obyvatelstvu, v kapitole VII. O obyvatelstvu, které se stalo přebytečným v důsledku vynalezení strojů.

„Zavedení systému velkých farem na britském venkově vedlo k zániku třídy rolnických pachtýřů (fermiers paysans), kteří sami pracovali a žili více méně poměrně slušně; počet obyvatelstva značně poklesl; ale jeho spotřeba poklesla mnohem více než jeho počet. Nádeníci, kteří vykonávají všechny polní práce a dostávají jen to nejnutnější, nepředstavují pro průmysl ve městech zdaleka takovou podporu (encouragement), jako dříve bohatí rolníci“ (II, 327). „Analogická změna nastala i mezi městským obyvatelstvem... Drobní obchodníci i drobní výrobci mizí a jeden velkopodnikatel jich nahradí několik set. Všichni dohromady nebyli možná tak bohatí jako on, přesto však byli všichni dohromady lepšími spotřebiteli než on. Jeho blahobyt dává průmyslu mnohem menší podněty než poměrně slušné zajištění stovek hospodářství, která nahradil“ (ib.).

K čemu tedy vede tato Sismondiho teorie o zužování vnitřního trhu za rozvoje kapitalismu? K tomu, že sotva se její autor pokusil podívat na věc přímo, zavrhl analýzu podmínek vlastních kapitalismu (Obchodní bohatství plus velkopodnikání v průmyslu i v zemědělství, protože Sismondi slovo „kapitalismus“ nezná. Totožnost pojmů plně opravňuje použití tohoto slova, takže napříště budeme jednoduše říkat „kapitalismus“) a místo analýzy uplatnil své maloburžoazní hledisko a maloburžoazní utopii. Rozvoj obchodního bohatství, a tedy i konkurence, se nesmí dotknout stejnorodého středního rolnictva s jeho „poměrně slušným zajištěním“ a s jeho patriarchálním poměrem k čeledi.

Toto zbožné přání bylo pochopitelně pro Sismondiho a ostatní romantiky z řad „inteligence“ příznačné, a den ode dne se stále více střetávalo se skutečností, prohlubující ty rozpory, jejichž hloubku neuměl Sismondi ještě zhodnotit.

Je pochopitelné, že teoretická politická ekonomie, která se ve svém dalším vývoji přimkla ke klasikům^{[^f]}, potvrdila. právě to, co chtěl Sismondi popřít: celkový rozvoj kapitalismu a zejména rozvoj farmářství vnitřní trh nezužuje, nýbrž vytváří. Rozvoj kapitalismu probíhá současně s rozvojem zbožního hospodářství. Tou měrou, jak domácká výroba ustupuje výrobě pro trh a domácký výrobce ustupuje továrně, se vytváří i trh pro kapitál. „Nádeníci“, které vypudila ze zemědělství přeměna „rolníků“ ve „farmáře“, tvoří pracovní síly kapitálu. Farmáři kupují průmyslové výrobky, a to nejen spotřební předměty (které dříve vyráběli rolníci doma nebo vesničtí řemeslníci), ale zároveň kupují výrobní nástroje, které se nemohly nezměnit, když drobné zemědělství ustoupilo zemědělské velkovýrobě^{[^g]}. Poslední okolnost je nutné podtrhnout, neboť právě ji Sismondi úplně ignoroval, když na místě, které citujeme, mluví o „spotřebě“ rolníků a farmářů v tom smyslu, jako by existovala jenom osobní spotřeba (spotřeba chleba, oděvu atd.), jako by nákup strojů, nářadí atd., stavba budov, skladů, továren apod. nebyly rovněž spotřebou, jenže jiného druhu, a to spotřebou výrobní, nikoli spotřebou lidí, nýbrž kapitálu. A opět musíme poznamenat, že přesně tutéž chybu, kterou, jak hned uvidíme, Sismondi převzal od Adama Smitha, udělali i naši narodničtí ekonomové.^{[^h]}

II
Sismondiho názory na národní důchod a kapitál

Sismondiho argumentace proti možnosti vzniku kapitalismu a jeho rozvoje tím nekončí. Stejné závěry dělal i ze svého učení o důchodu. Nutno říci, že Sismondi úplně převzal od Adama Smitha pracovní teorii hodnoty a tří druhů důchodu: renty, zisku a mzdy. Někdy se pokouší ještě zobecňovat dva první druhy důchodu proti důchodu třetímu: proto je někdy slučuje a staví do protikladu ke mzdě (I, 104—105); ve vztahu k nim se u něho dokonce vyskytuje slovo mieux-value (nadhodnota) (I, 103). Není však třeba zveličovat význam použití tohoto slova, jak to zřejmě činí Efrusi, když praví, že „Sismondiho teorie je blízká teorii nadhodnoty“ (Russkoje bogatstvo, č. 8, s. 41). Sismondi vlastně neudělal ani krok kupředu oproti A. Smithovi, který také tvrdil, že renta a zisk jsou „srážkou z práce“, částí hodnoty, kterou dělník přidává k výrobku (viz Pojednání o podstatě a původu bohatství, ruský překlad Bibikova, sv. I, kap. VIII Mzda a kap. VI Složky ceny zboží). Dál nedošel ani Sismondi. Ale pokoušel se spojit toto dělení nově vytvářeného produktu na nadhodnotu a mzdu s teorií společenského důchodu, vnitřního trhu a s realizací produktu v kapitalistické společnosti. Tyto pokusy jsou neobyčejně důležité pro hodnocení Sismondiho vědeckého významu a pro ujasnění souvislosti jeho doktríny s doktrínou ruských narodniků. Proto bychom je měli rozebrat podrobněji.

Jestliže Sismondi všude vyzdvihuje otázku důchodu, jeho vztahu k výrobě, ke spotřebě a k obyvatelstvu, měl samozřejmě také rozebrat teoretický základ pojmu „důchod“. Na samém začátku díla opravdu nacházíme tři kapitoly věnované otázce důchodu (1. II, ch. IV—VI). IV. kapitola Jak vzniká důchod z kapitálu pojednává o rozdílu mezi kapitálem a důchodem. Sismondi vykládá tento problém od samého počátku ve vztahu k celé společnosti. Říká: „Protože všichni pracují pro všechny, má produkce všech být spotřebována všemi... Rozdíl mezi kapitálem a důchodem je pro společnost podstatný“ (I, 83). Ale Sismondi cítí, že tento „podstatný“ rozdíl není pro společnost tak jednoduchý jako pro jednotlivého podnikatele. Omlouvá se: „Dostáváme se k nejabstraktnější a nejsvízelnější otázce politické ekonomie. Charakter kapitálu a důchodu se v naší představě neustále proplétá: vidíme, že důchod pro jednoho se stává kapitálem pro druhého, a jeden a týž předmět dostává při přecházení z jedněch rukou do druhých různé názvy“ (I, 84), tj. jednou se nazývá „kapitálem“, podruhé „důchodem“. „Ale směšovat je,“ tvrdí Sismondi, „by bylo chybné“ (leur confusion est ruineuse, p. 477). „I když je těžké rozlišovat společenský kapitál a důchod, o to je jejich rozlišení důležitější“ (I, 84).

Čtenář si jistě povšiml, v čem spočívá obtíž, o níž mluví Sismondi: jestliže je pro jednoho podnikatele důchodem jeho zisk vydávaný na ty či ony spotřební předměty^[ⁱ], jestliže je pro jednotlivého dělníka důchodem jeho mzda, je možné spojit tyto důchody, abychom dostali „společenský důchod“? Jak by to pak bylo s těmi kapitalisty a delníky, kteří vyrábějí např. stroje? Jejich výrobek existuje v takové formě, že se nehodí pro spotřebu (tj. pro spotřebu osobní). Nelze ho počítat k spotřebním předmětům. Tyto výrobky plní funkci kapitálu. Jsou-li tedy důchodem pro své výrobce (totiž tou svou částí, z níž se uhrazuje zisk a mzda), stávají se kapitálem pro kupující. Jak se vyznat v tomto zmatku, který nedovoluje vymezit pojem společenského důchodu?

Sismondi se tedy k otázce jen přiblížil, ale hned se od ní zase vzdálil a poukázal pouze na její „obtížnost“. Říká přímo, že „se obvykle uznávají tři formy důchodu — renta, zisk a mzda“ (I, 85), a dále reprodukuje, co o každé z nich říká Adam Smith. Otázka rozlišení společenského kapitálu a důchodu zůstala nezodpovězena. V dalším výkladu už Sismondi společenský a individuální důchod tak striktně nerozlišuje. Ale k nevyřešené otázce se ještě jednou vrací. Říká, že podobně jako různé formy důchodu existují rovněž „různé formy bohatství“ (I, 93), a to fixní kapitál — stroje, nástroje atd., oběžný kapitál — na rozdíl od předchozího rychle spotřebovávaný a měnící svou formu (osivo, suroviny, mzda) a konečně důchod z kapitálu spotřebovávaný bez reprodukce. Pro nás přitom není důležité, že Sismondi opakuje všechny Smithovy chyby v učení o fixním a oběžném kapitálu, že kategorie patřící k procesu oběhu směšuje s kategoriemi vyplývajícími z procesu výroby (konstantní a variabilní kapitál). Nás zajímá Sismondiho učení o důchodu. A pokud jde o tuto otázku, vyvozuje z právě uvedeného rozdělení tří forem bohatství toto:

„Musíme podotknout, že tyto tři formy bohatství jsou stejně spotřebovány: protože všechno, co bylo vyrobeno, má pro člověka hodnotu jen potud, pokud slouží jeho potřebám, a tyto potřeby jsou uspokojovány jenom spotřebou. Ale fixní kapitál slouží nepřímo (d‘une manière indirecte); spotřebovává se pomalu a pomáhá člověku v reprodukci toho, co slouží jeho spotřebě“ (I, 94—95), kdežto oběžný kapitál (Sismondi jej ztotožňuje s variabilním) se mění ve „spotřební fond dělníka“ (I, 95). Z toho tedy vyplývá, že společenská spotřeba má proti individuální dvě formy, které se od sebe velmi podstatně liší. Nejde pochopitelně o to, že fixní kapitál je spotřebováván pomalu, nýbrž o to, že je spotřebováván, aniž vytváří pro některou společenskou třídu důchod (spotřební fond), nespotřebovávají jej tedy jednotlivci, ale spotřebovává se ve výrobě. To Sismondi nebere v úvahu. Protože však cítí, že se při hledání rozdílu mezi společenským kapitálem a důchodem dostal opět na scestí^{[^j]}, bezmocně prohlašuje: „Tento pohyb bohatství je tak abstraktní a jeho přesné pochopení (pour le bien saisir) vyžaduje tak intenzívní pozornost, že považujeme za užitečné uvést nejjednodušší příklad“ (I, 95). A příklad si bere skutečně „nejjednodušší“: osamoceně žijící farmář (un fermier solitaire) sklidil sto pytlů pšenice; část spotřeboval sám, část vydal za osev a část na spotřebu najatých dělníků. Příští rok sklidí již dvě stě pytlů. Kdo je spotřebuje? Farmářova rodina tak rychle neroste. Na tomto (nanejvýš nepodařeném) příkladu Sismondi ukazuje rozdíl mezi kapitálem fixním (osivo) a oběžným (mzda) a mezi fondem spotřeby farmáře. Říká: „Rozlišili jsme tři druhy bohatství v jedné rodině; prozkoumejme teď každý z těchto druhů ve vztahu k celému národu a poznáme, jak z tohoto rozdělení může vzniknout národní důchod“ (I, 97). Ale dále mluví jen o tom, že i ve společnosti je nezbytné reprodukovat tyto tři druhy bohatství: fixní kapitál (Sismondi současně zdůrazňuje, že na něj je nutné vynaložit určité množství práce; nevysvětluje však, jakým způsobem se fixní kapitál mění ve spotřební předměty nezbytné pro kapitalisty i dělníky zaměstnané touto výrobou); dále suroviny (zde je Sismondi uvádí zvlášť); potom obživa dělníků a zisk kapitalistů. To je celý obsah IV. kapitoly. Jak je vidět, otázka národního důchodu zůstala otevřená a Sismondi nejenže nevyřešil otázku rozdělování, ale ani pojem důchodu. Na teoreticky nesmírně závažný fakt, týkající se nezbytnosti reprodukovat i fixní kapitál společnosti, okamžitě zapomíná a v další kapitole, když mluví o „rozdělování národního důchodu mezi různé třídy občanů“ (kap. V), přímo mluví o třech formách důchodu, slučuje rentu a zisk a prohlašuje, že národní důchod se skládá ze dvou složek: ze zisku plynoucího z bohatství (tj. renta a zisk ve vlastním smyslu) a z existenčních prostředků dělníků (I, 104—105). A k tomu ještě prohlašuje:

„Stejně tak roční výroba, neboli výsledek všech prací, které národ vykonal v průběhu roku, se skládá ze dvou částí: jedna... je — zisk plynoucí z bohatství; druhá— schopnost pracovat (la puissance de travailler), o níž se předpokládá, že se rovná té části bohatství, za kterou se směňuje, neboli existenčním prostředkům pracujících tříd.“ „A tak se národní důchod a roční výroba navzájem vyrovnávají a stávají se rovnocennými veličinami. Veškerá roční výroba je spotřebována v průběhu roku, ale zčásti dělníky, kteří tím, že ji směňují za svou práci, mění ji v kapitál a reprodukují ji; zčásti kapitalisty, kteří ji směňují za svůj důchod a ničí ji“ (I, 105).

A tak Sismondi otázku rozlišení národního kapitálu a důchodu, o jejíž nesporné důležitosti a obtížnosti byl plně přesvědčen, zkrátka a dobře nechal bez povšimnutí a docela zapomněl, co řekl na jedné z předešlých stránek! Už ani nepozoruje, že když pomine tuto otázku, dostane se do úplně nesmyslné situace; neboť jakým způsobem může být veškerá roční výroba spotřebována dělníky i kapitalisty ve formě důchodu, když je k výrobě zapotřebí kapitálu, je zapotřebí — abychom se vyjádřili přesněji — výrobních prostředků a nástrojů. Musí se vyrobit — a také se každý rok vyrábějí (jak to tu sám Sismondi přiznal). A tu se veškeré výrobní prostředky, suroviny atd. najednou neberou v úvahu a „obtížná“ otázka rozlišení kapitálu a důchodu je řešena neopodstatněným tvrzením, že roční výroba se rovná národnímu důchodu.

Tuto teorii, že veškerá výroba kapitalistické společnosti se skládá ze dvou částí, z části dělnické (mzda, neboli variabilní kapitál podle tehdejší terminologie) a z části kapitalistické (nadhodnota), nelze spojovat se Sismondim. Není jejím autorem. Převzal ji od Adama Smitha a dokonce se přitom vrátil o několik kroků zpět. Celá pozdější politická ekonomie (Ricardo, Mill, Proudhon, Rodbertus) opakovala tuto chybu, kterou odhalil teprve autor Kapitálu v 3. oddílu II. dílu. Podstatu jeho názorů vyložíme později.^{[^k]} Teď si všimněme, že tuto chybu opakují i naši narodničtí ekonomové. Je zvlášť zajímavé porovnat tyto ekonomy se Sismondim, protože z této chybné teorie dělají stejné závěry, jaké udělal i sám Sismondi^{[^l]}, a to: závěr o nemožnosti realizace nadhodnoty v kapitalistické společnosti; o nemožnosti rozvoje společenského bohatství; o nutnosti uchylovat se k zahraničnímu trhu v důsledku toho, že není možné realizovat nadhodnotu uvnitř země; a konečně o krizích, zdánlivě vyvolávaných právě touto nemožností realizovat výrobek ve spotřebě dělníků a kapitalistů.

IV
Sismondiho závěry z chybného učení o dvou částech
roční výroby v kapitalistické společnosti

Aby si mohl čtenář představit Sismondiho doktrínu jako celek, vyložíme nejprve jeho nejdůležitější závěry z této teorie, a potom opravíme jeho základní chybu podle Marxova Kapitálu.

Z této chybné teorie Adama Smitha Sismondi vyvozuje především to, že výroba má odpovídat spotřebě, že výroba je určována důchodem. Podrobnému rozžvýkávání této „pravdy“ (která svědčí o tom, že charakter kapitalistické výroby vůbec nepochopil) je věnována celá následující VI. kapitola Vzájemné určování výroby spotřebou a nákladů důchodem. Sismondi přímo přenáší na kapitalistickou společnost morálku spořivého rolníka a opravdu si myslí, že tím Smithovo učení opravil. Na samém začátku díla, v úvodní části (kn. I, Dějiny vědy) mluví o Adamu Smithovi a prohlašuje, že „doplňuje“ Smitha tezí, že „spotřeba je jediným cílem akumulace“ (I, 51). Říká: „Spotřeba určuje reprodukci“ (I, 119—120), „národní výdaje musí regulovat národní důchod“ (I, 113), taková a podobná tvrzení zpestřují celé dílo. S tím bezprostředně souvisí ještě dva charakteristické rysy Sismondiho doktríny: za prvé nevěří v rozvoj kapitalismu, nechápe, že za kapitalismu neustále narůstají výrobní síly, popírá možnost tohoto růstu — přesně tak, jak tomu „učí“ také ruští romantikové, že kapitalismus vede k mrhání prací apod.

„Ti, kdo volají po omezené výrobě, se dopouštějí chyby,“ praví Sismondi (I, 121). Převaha výroby nad důchodem vyvolává nadvýrobu (I, 106). Růst bohatství je prospěšný jen tehdy, „je-li postupný, je-li úměrný sám sobě, jestliže ani jedna z jeho složek se nerozvíjí neúměrně rychle“ (I, 409). Dobrák Sismondi myslí, že „neproporcionální“ rozvoj není rozvojem (jak se domnívají i naši narodnici), že tato neproporcionálnost není zákonem daného společenskoekonomického zřízení a jeho vývoje, ale „chybou“ zákonodárce apod., že evropské vlády mechanicky napodobují Anglii, která se dala nesprávnou cestou^{[^m]}. Sismondi naprosto odmítá tezi, kterou vyslovili klasikové a kterou beze zbytku přijala teorie Marxova, a to, že kapitalismus rozvíjí výrobní síly. Navíc Sismondi dochází k tomu, že každou akumulaci považuje za uskutečnitelnou jen „postupně“ a není vůbec s to vysvětlit proces akumulace. To je druhý nanejvýš charakteristický rys jeho ná- zorů. Jeho úvahy o akumulaci jsou velmi kuriózní:

„Nakonec se celková výroba daného roku vždy směňuje jen za celkovou výrobu předešlého roku“ (I, 121). Tady už akumulaci úplně popírá: Z toho vyplývá, že za kapitalismu se společenské bohatství nemůže rozrůstat. Ruského čtenáře toto tvrzení příliš nepřekvapí, protože totéž slyšel i od pánů V. V. a N. -ona. Ale Sismondi byl přece jen žákem Smithovým. Cítí, že už říká úplný nesmysl, a chce se opravit.

Pokračuje: „Jestliže výroba vzrůstá postupně, pak směna za každý rok způsobuje každoročně jen nepatrnou ztrátu (une petite perte), současně však zlepšuje podmínky pro budoucnost (en même temps qu‘elle bonifie la condition future). Jestliže je tato ztráta malá a je dobře rozdělena, přijme ji každý klidně... Jestliže vzniká značný nesoulad mezi novou a předchozí výrobou, kapitály zanikají (sont entamés), dochází k ožebračování a národ nejde kupředu, ale zpět“ (I, 121). Je těžké formulovat základní tezi romantismu a maloburžoazního názoru na kapitalismus přesněji a výstižněji, než to učinil v citované tirádě Sismondi. Čím rychleji postupuje akumulace, tj. převaha výroby nad spotřebou, tím lépe, učili klasikové, kteří i když se nevyznali v procesu společenské tvorby kapitálu a nebyli s to vyhnout se chybě Adama Smitha, tvrdícího, že společenský produkt se skládá ze dvou částí, přece jen vyslovili naprosto oprávněnou tezi, že výroba si sama vytváří trh, sama určuje spotřebu. A my víme, že tento názor na akumulaci přejal od klasiků do své teorie i Marx a přiznal, že čím rychleji vzrůstá bohatství, tím více se rozvíjejí produktivní síly práce a stupňuje její zespolečenštění, tím je lepší postavení dělníka, nakolik vůbec může v daném společenském řádu lepší být. Romantici tvrdí pravý opak a vkládají veškeré své naděje právě do pomalého rozvoje kapitalismu, volají po jeho zpomalení.

Z nepochopení faktu, že výroba si vytváří trh, vyplývá dále učení o nemožnosti realizovat nadhodnotu. „Z reprodukce plyne důchod, ale výroba sama o sobě ještě není důchod: dostává se jí tohoto názvu (ce nom! A tak tedy se výroba, tj. produkt, liší od důchodu jen slovem!), stává se jím teprve tehdy (elle n‘opère comme tel), když byla realizována, tehdy, když každá vyrobená věc našla spotřebitele, který ji potřeboval nebo po ní toužil“ (qui en avait le besoin ou le désir) (I, 121). A tak ze ztotožňování důchodu s „výrobou“ (tj. se vším, co bylo vyrobeno) vyplývá ztotožňování realizace s osobní spotřebou. Na to, že realizace takových produktů, jako je železo, uhlí, stroje atd., veškerých výrobních prostředků probíhá jinak, Sismondi zase zapomněl, ačkoli už jednou k tomu dospěl. Ze ztotožňování realizace a osobní spotřeby vyplývá přirozeně teorie, že kapitalisté nemohou realizovat právě nadhodnotu, protože ze dvou částí společenského produktu realizují mzdu svou spotřebou dělníci. A Sismondi skutečně došel k tomuto závěru (který později podrobněji rozvinul Proudhon a který neustále opakují naši narodnici). V polemice s McCullochem poukazuje Sismondi právě na to, že prý McCulloch (když interpretuje Ricarda) nevysvětluje, jak se realizuje zisk. McCulloch tvrdil, že při dělbě společenské práce je jedna výroba trhem pro druhou: výrobci obilí realizují zboží v produktu výrobců oděvů a naopak.^[ⁿ] „Autor předpokládá,“ říká Sismondi, „práci bez zisku (un travail sans bénéfice), reprodukci, která kryje jen spotřebu dělníků) (II, 384, podtrženo Sismondim)... „neponechává podnikateli žádný podíl“... „my zkoumáme, co se stane s částí výroby dělníků, která převyšuje jejich spotřebu“ (ib.). A tak už tento první romantik přesně definuje tezi, že kapitalisté nemohou realizovat nadhodnotu. Z tohoto tvrzení vyplývá pro Sismondiho další závěr — opět zcela totožný s narodniky — že už samy podmínky realizace si za kapitalismu vynucují zahraniční trh. „Protože práce sama o sobě tvoří důležitou součást důchodu, není možné snižovat poptávku po práci, aniž národ chudne. A proto výhody očekávané od objevení nových výrobních metod se téměř vždy týkají zahraničního obchodu“ (I, 345). „Národu, který jako první něco objeví, se za nějakou dobu podaří rozšířit svůj trh podle toho, kolik lidí se s každým novým vynálezem uvolní. Ihned je využije ke zvýšení množství výrobků, které jeho vynález umožňuje vyrábět levněji. Ale nakonec přijde doba, kdy veškerý civilizovaný svět vytvoří jeden trh a kdy nebude možné v žádném novém národě získat nové kupce. Poptávka na světovém trhu bude pak neměnnou veličinou (précise), o kterou budou navzájem soupeřit různé národy s vyspělým průmyslem. Jestliže jeden vyrobí více výrobků, půjde to na úkor druhého. Celkový prodej může zvětšit jen vzestup všeobecného blahobytu, neboli to, že zboží, které bylo dostupné výhradně bohatým, se stane součástí spotřeby chudých“ (II, 316). Čtenář vidí, že Sismondi hlásá právě tu doktrínu, kterou si tak dobře osvojili naši romantici: východiskem z obtíží při realizaci produktu a zejména nadhodnoty je zahraniční trh.

Z téže doktríny o totožnosti národního důchodu a národní výroby vyplynulo nakonec Sismondiho učení o krizích. Po tom, co jsme už vyložili, není asi nutné uvádět citáty z nesčetných míst Sismondiho spisu věnovaných této otázce. Z jeho učení o nutnosti přizpůsobit výrobu důchodu vyplynul názor, že krize je výsledkem porušení tohoto souladu, výsledkem nadměrné výroby, která předstihla spotřebu. Z uvedeného citátu je jasné, že Sismondi právě tento nesoulad mezi výrobou a spotřebou považoval za základní příčinu krizí a na první místo kladl nedostatečnou spotřebu lidu, dělníků. Proto je Sismondiho teorie krizí (převzal ji také Rodbertus) známa v ekonomické vědě jako vzor teorií, které vyvozují krize z nedostatečné spotřeby (Unterkonsumption).

IV
V čem se mýlí teorie Adama Smitha a Sismondiho
o národním důchodu

V čem tkví základní chyba Sismondiho, která vedla ke všem těmto závěrům?

Celou svou teorii o národním důchodu a jeho rozdělení na dvě části (část dělnickou a část kapitalistickou) převzal Sismondi od Adama Smitha. Sismondi nejenže k jeho tvrzením nedodal nic nového, ale udělal dokonce krok zpět, nevzal v úvahu pokus Adama Smitha (byť i nepodařený) dokázat tuto představu teoreticky. Sismondi jako by nepozoroval rozpor, do něhož se tato teorie dostala vzhledem k učení o výrobě vůbec. Podle teorie, jež vyvozuje hodnotu z práce, tvoří ve skutečnosti hodnotu jednotlivého výrobku tři části: část, která kryje náklady na suroviny a pracovní nástroje (konstantní kapitál), část, která kryje náklady na mzdy čili na obživu dělníků (variabilní kapitál), a „nadhodnota“ (u Sismondiho mieux-value). Tento Smithův rozbor hodnoty jednotlivého výrobku se opakuje i u Sismondiho. Vzniká otázka, jak je možné, že se společenský produkt jako souhrn jednotlivých výrobků skládá jenom ze dvou posledních částí? Kam se poděla první část — konstantní kapitál? Jak jsme viděli, Sismondi chodil kolem této otázky jako kolem horké kaše, ale teprve Adam Smitlk na ni odpověděl. Dokazoval, že tato část existuje samostatně jen v jednotlivém výrobku. Jestliže tedy zkoumáme celý společenský produkt, rozpadá se tato část zase na mzdu a nadhodnotu — právě těch kapitalistů, kteří vytvářejí konstantní kapitál.

Svou odpovědí však Adam Smith nevysvětlil, proč při daném rozložení hodnoty konstantního kapitálu, např. strojů, nevzal v úvahu zase konstantní kapitál, tj. v našem případě železo, z něhož jsou vyrobeny stroje, použito nástroje atd.? Jestliže je v hodnotě každého výrobku obsažena část vynaložená na konstantní kapitál (a to uznávají všichni ekonomové), pak by její vyloučení z kterékoli oblasti společenské výroby bylo zřejmou svévolí. „Když Adam Smith prohlašuje, že se samy výrobní prostředky rozpadají na mzdu a zisk, zapomíná dodat“ (praví autor Kapitálu): „a na onen konstantní kapitál, který se spotřebovává na jejich výrobu. Smith nás jednoduše posílá od Pontia k Pilátovi^[⁴⁹], odkazuje nás od jednoho výrobního odvětví k druhému a od druhého zase ke třetímu“^[⁵⁰] a nepozoruje, že otázka se tímto odsunováním nijak nemění Tato Smithova odpověď (kterou přijala veškerá pozdější předmarxovská politická ekonomie) — je prostě uhýbání před úkolem, výmluva na problémy. Ty zde opravdu existují. Tkví v tom, že pojem kapitálu a důchodu nelze mechanicky přenášet z individuálního výrobku na produkt společenský. Ekonomové to uznávají, když říkají, že se ze společenského hlediska „kapitál pro jednoho stává důchodem pro druhého“ (viz výše u Sismondiho). Ale tato fráze problém jenom formuluje, ale neřeší jej^{[^o]}.

Řešení spočívá v tom, že ze společenského hlediska už nelze mluvit při posuzování této otázky o výrobcích všeobecně, bez ohledu na jejich materiální formu. Ve skutečnosti jde o společenský důchod, tj. o produkt použitý ke spotřebě. Ale každý výrobek přece nelze spotřebovat ve smyslu osobní spotřeby: stroje, uhlí, železo a podobné předměty se nespotřebovávají individuálně, nýbrž ve výrobě. Z hlediska jednotlivého podnikatele bylo toto rozlišení zbytečné: jestliže jsme prohlašovali, že dělníci spotřebovávají variabilní kapitál, měli jsme na mysli, že na trhu směňují spotřební předměty za peníze, které obdrželi kapitalisté za stroje vyrobené dělníky a které dělníkům vyplatili. Tato směna strojů za chléb nás teď nezajímá. Ale ze společenského hlediska se už nelze o této směně jen dohadovat: nemůžeme říci, že celá třída kapitalistů vyrábějících stroje, železo atd. je prodává a tím je realizuje. Otázka je zde právě v tom, jak probíhá realizace, tj. nahrazování všech částí společenského produktu. Proto výchozím bodem při posuzování společenského kapitálu a důchodu — neboli, což je totéž, realizace produktu v kapitalistické společnosti — musí být rozlišení dvou zcela odlišných druhů společenského produktu: výrobních prostředků a spotřebních předmětů. První mohou být spotřebovány pouze ve výrobě, a druhé jen individuálně. První mohou sloužit jenom jako kapitál, druhé se musí stát důchodem, tj. pohltí je spotřeba dělníků a kapitalistů. První připadnou pouze kapitalistům, druhé se dělí mezi dělníky a kapitalisty.

Jakmile jsme si osvojili toto rozdělení a opravili chybu Adama Smitha, který vyloučil ze společenského produktu jeho konstantní část (tj. část nahrazující konstantní kapitál) — je už otázka realizace produktu v kapitalistické společnosti jasná. Nelze pochopitelně mluvit o realizaci mzdy na základě spotřeby dělníků, nýbrž o realizaci nadhodnoty na základě spotřeby kapitalistů, a tím to končí.^{[^p]} Dělníci mohou spotřebovat mzdu a kapitalisté nadhodnotu jen tehdy, když je produkt spotřebním předmětem, tj. jen v jedné skupině společenské výroby. „Spotřebovat“ produkt, který je výrobním prostředkem, nemohou: je nutné jej směnit za spotřební předměty. Ale za jakou část (podle hodnoty) spotřebních předmětů mohou svůj produkt směnit? Zřejmě jenom za konstantní část (konstantní kapitál), neboť druhé dvě části tvoří spotřební fond dělníků a kapitalistů vyrábějících spotřební předměty. Tato směna tím, že realizuje nadhodnotu a mzdu ve výrobě produkující výrobní prostředky, současně realizuje konstantní kapitál ve výrobě produkující spotřební předměty. Ve skutečnosti, u kapitalisty vyrábějícího řekněme cukr ta část produktu, která se má vynaložit na konstantní kapitál (tj. suroviny, pomocné prostředky, stroje, budovy apod.) existuje v podobě cukru. Aby bylo možno realizovat tuto část, je nutné dostat místo tohoto spotřebního předmětu odpovídající výrobní prostředky. Realizace této části bude tedy záležet ve směně spotřebního předmětu za výrobní prostředky. Zůstává ještě neobjasněna realizace jedné části společenského produktu, a to konstantního kapitálu ve skupině vyrábějící výrobní prostředky. Realizuje se z jedné části tím, že část výrobku ve své naturální formě vstupuje znovu do výroby (např. část dobývaného uhlí se znovu vynakládá na těžbu uhlí; zrno, které sklidí farmář, se zase vysévá atd.); z druhé části se pak realizuje směnou mezi jednotlivými kapitalisty téže skupiny: např. při výrobě železa je nezbytné uhlí a při těžbě uhlí je nezbytné železo. Kapitalisté vyrábějící oba produkty realizují tedy na základě vzájemné směny tu část výrobků, která se vynakládá na jejich konstantní kapitál.

Tato analýza (a znovu opakujeme, že jsme ji vyložili z výše uvedených důvodů co nejstručněji) rozřešila nesnáz, kterou si uvědomovali všichni ekonomové a kterou vyjadřovali větou: „Co je pro jednoho kapitál, je pro druhého důchod.“ Tato analýza ukázala, jak nesprávné bylo redukovat společenskou výrobu jen na osobní spotřebu.

Nyní můžeme přistoupit k rozboru závěrů, ke kterým dospěl na základě chybné teorie Sismondi (a ostatní romantici). Nejprve však uvedeme, jaký názor si na Sismondiho udělal autor zmíněné analýzy po velmi podrobném a všestranném rozboru teorie Adama Smitha, kterou Sismondi ani v nejmenším nedoplnil a z níž vynechal jen Smithův pokus ospravedlnit své rozpory:

„Sismondi, který se moří zvláště s otázkou poměru kapitálu a důchodu a dělá fakticky ze zvláštní formulace tohoto poměru differentia specifica^{[^q]} svých Nouveaux principes, nepronesl jediné (podtrženo autorem) vědecké slovo, nepřispěl ani atomem k objasnění problému“ (Das Kapital, II, S. 385, 1-te Auflage^[⁵³]).

V
Akumulace v kapitalistické společnosti

První nesprávný závěr z chybné teorie se týká akumulace. Sismondi vůbec nepochopil kapitalistickou akumulaci a v prudkém sporu, který vedl o této otázce s Ricardem, se v podstatě ukázalo, že pravda je na straně Ricardově. Ricardo tvrdil, že výroba si sama vytváří trh, kdežto Sismondi to popíral a na tomto popírání založil svou teorii krizí. Ani Ricardo nedokázal ovšem opravit výše uvedenou základní Smithovu chybu a neuměl proto ani vyřešit otázku poměru společenského kapitálu k důchodu a otázku realizace produktu (Ricardo si takové otázky ani nekladl), ale instinktivně charakterizoval samu podstatu buržoazního způsobu výroby a konstatoval zcela nesporný fakt, že akumulace je přebytek výroby nad důchodem. Z hlediska nejnovější analýzy je to skutečně tak. Výroba si vytváří trh opravdu sama: pro výrobu jsou nezbytné výrobní prostředky a ty tvoří zvláštní sféru společenské výroby, jež zaměstnává určitou část dělníků produkujících určitý výrobek, který se realizuje zčásti přímo uvnitř této sféry, zčásti směnou s jinou sférou — výrobou spotřebních předmětů. Akumulace je skutečně přebytek výroby nad důchodem (nad spotřebními předměty). K rozšíření výroby (k „akumulaci“ v kategorickém významu termínu) je nezbytné vyrobit nejdříve výrobní prostředky^{[^r]}, ale k tomu je ovšem nutné rozšířit sféru společenské výroby produkující výrobní prostředky a zapojit do ní dělníky, kteří už předem určují poptávku i po spotřebních předmětech. „Spotřeba“ se tedy rozvíjí teprve po „akumulaci“, teprve po „výrobě“ — i když se to zdá divné, ale jinak to v kapitalistické společnosti ani být nemůže. Tyto dvě skupiny kapitalistické výroby se nemusí vyvíjet rovnoměrně, vyvíjejí se naopak nutně nerovnoměrně. Zákon vývoje kapitálu tkví nepochybně v tom, že konstantní kapitál vzrůstá rychleji než variabilní, tj. že se stále větší a větší část nově vytvářených kapitálů obrací k té skupině společenského hospodářství, jež produkuje výrobní prostředky. Tato sféra tedy nutně roste rychleji než ta, která produkuje spotřební předměty, tj. děje se právě to, co prohlásil Sismondi za „nemožné“, „nebezpečné“ atd. Podíl výroby produktů osobní spotřeby v celkové kapitalistické výrobě tedy neustále klesá. A to přesně odpovídá historickému „poslání“ kapitalismu a jeho specifické sociální struktuře: první spočívá především v rozvoji výrobních sil společnosti (výroba pro výrobu); druhé vylučuje jejich využití obyvatelstvem.

Nyní můžeme zcela jednoznačně zhodnotit Sismondiho stanovisko k akumulaci. Jeho tvrzení, že rychlá akumulace vede k pohromám, jsou naprosto mylná a vyplývají jen nepochopení akumulace, stejně tak jako mnohokrát opakovaná prohlášení a požadavky, aby výroba nepředbíhala spotřebu, neboť spotřeba určuje výrobu. Ve skutečnosti probíhá všechno právě naopak. Sismondi se staví zády ke skutečnosti v její zvláštní, historicky určené formě, protože si plete analýzu s maloburžoazní morálkou. Zvlášť kuriózně působí Sismondiho pokusy maskovat tuto morálku „vědeckou“ formulí. „Pánové Say a Ricardo,“ praví v předmluvě k druhému vydání Nouveaux principes, „dospěli k doktríně... že hranice spotřeby určuje především výroba, i když je omezena důchodem... Měli by upozornit výrobce, aby počítali jen se spotřebiteli, kteří mají důchod“ (I, XIII)^{[^s]}. Taková naivita vyvolává v dnešní době jen úsměv. Ale cožpak podobné věci nezaplňují články našich dnešních romantiků, jako jsou pánové V. V. a N. -on? „Jen ať bankovní podnikatelé dobře rozváží“... najde-li se trh pro zboží? (II, l0l—l02). „Jestliže považují růst bohatství za cíl společnosti — pak budou vždy ochotní obětovat cíl prostředkům“ (II, 140). „Nebudeme-li čekat na impuls od poptávky práce (tj. impuls výrobě ve formě poptávky dělníků po výrobku) a budeme si myslet, že ho dá předchozí výroba, způsobíme tím téměř totéž, co bychom způsobili, kdybychom u hodinek místo kolečka s řetízkem (la roue qui porte la chaînette) otočili zpět jiným kolečkem, rozbili bychom tím a zastavili celý mechanismus“ (II, 454). To říká Sismondi. Teď si poslechněme pana Nikolaje -ona. „Pustili jsme ze zřetele, na čí účet k takovému vývoji (tj. k vývoji kapitalismu) dochází, zapomněli jsme i na účel každé výroby.., omyl krajně zhoubný.. .“ (N. -on, Studie o našem poreformním společenském hospodářství, 298. Oba autoři mluví o kapitalismu, o kapitalistických zemích; oba dokazují, že podstatu kapitalistické akumulace vůbec nepochopili. Ale pomyslel by si někdo, že N. -on to píše o 70 let později než Sismondi?

Jak souvisí nepochopení kapitalistické akumulace s nesprávným redukováním veškeré výroby na výrobu spotřebních předmětů, ukazuje názorně jeden příklad, který Sismondi uvádí v VIII. kapitole Výsledky boje za zlevnění výroby (kniha IV O obchodním bohatství).

„Dejme tomu,“ praví Sismondi, „že majitel manufaktury má oběžný kapitál 100 000 franků, který mu vynáší 15 000, z nichž 6000 tvoří úrok z kapitálu a vrací se kapitalistovi a 9000 tvoří továrníkův podnikatelský zisk. Dejme tomu, že zaměstnává 100 dělníků, jejichž mzda činí 30 000 franků. Dále se může zvětšit kapitál a rozšířit výroba (,akumulace‘). Místo 100 000 franků bude kapitál představovat 200 000 franků vložených do fixního kapitálu a 200 000 do oběžného, celkem 400 000 franků; zisk a úrok se rovná 32 000 + 16 000 franků, protože úrok klesl ze 6 % na 4 %. Počet dělníků vzrostl na dvojnásobek, ale mzda se snížila z 300 franků na 200 franků, činí tedy celkem 40 000 franků. Výroba tak vzrostla čtyřikrát.“^{[^t]} A Sismondi shrnuje: „důchod“ nebo-li „spotřeba“ činily na začátku 45 000 franků (30 000 mzda + 6000 úrok + 9000 zisk), ale nyní už to je 88 000 franků (40 000 mzda +16 000 úrok + 32 000 zisk). „Výroba vzrostla na čtyřnásobek,“ — říká Sismondi, „kdežto spotřeba se ani nezdvojnásobila. Není nutné počítat se spotřebou těch dělníků, kteří vyrobili stroje. Je kryta 200 000 franky, které na ni byly vynaloženy; tvoří už část rozpočtu jiné manufaktury, kde vznikne stejná situace“ (I, 405—406).

Sismondiho výpočet dokazuje pokles důchodu při růstu vyroby To je nesporný fakt Sismondimu však uniklo, že svým příkladem potírá vlastní teorii realizace produktu v kapitalistické společnosti. Kuriózní je jeho poznámka, že se spotřebou dělníků vyrábějících stroje „není nutné počítat“. Pročpak? Za prvé proto, že je kryta 200 000 franky. To znamená, že kapitál se přesunul do oblasti vyrabějíci vyrobni prostředky, což Sismondi nezpozoroval. Znamená to, že „vnitřní trh“, o jehož „zúžení“ Sismondi mluvil, se neomezuje na spotřební předměty, ale zahrnuje i výrobní prostředky. Vždyť tyto výrobní prostředky tvoří zvláštní produkt, jehož „realizace“ spočívá ne v osobní spotřebě; čím rychleji probíhá akumulace, tím výrazněji se rozvíjí ta oblast kapitalistické výroby, která neprodukuje výrobky pro osobní, nýbrž pro výrobní spotřebu. Za druhé — odpovídá Sismondi — u dělníků druhé manufaktury zjišťujeme stejnou situaci (où les mêmes faits pourront se représenter). Jak vidíte, je to opakování smithovského posílání čtenáře od „Pontia k Pilátovi“. Ale vždyť v této „druhé manufaktuře“ se také spotřebovává konstantní kapitál a jeho výroba rovněž vytváří trh pro tu skupinu kapitalistické produkce, která zhotovuje výrobní prostředky! Ať tuto otázku jakkoli přesouvali z jednoho kapitalisty na druhého, z druhého na třetího, uvedená skupina tím nezmizí a „vnitřní trh“ se nezredukuje na pouhé spotřební předměty. Když tedy Sismondi tvrdí, že „tento výpočet vyvrací.., jeden ze základních axiomů politické ekonomie, že nejsvobodnější konkurence určuje nejvýhodnější rozvoj průmyslu“ (I, 407), nepozoruje, že „tento výpočet“ vyvrací i jeho samého. Zůstává nesporným faktem, že zavádění strojů vytlačuje dělníky a tím zhoršuje jejich postavení. Zásluha Sismondiho spočívá v tom, že na to jako jeden z prvních poukázal. To však nic nemění na faktu, že jeho teorie akumulace a vnitřního trhu je zcela nesprávná. Jeho výpočet dokazuje názorně právě to, co Sismondi nejen popíral, ale čím dokonce operoval jako argumentem proti kapitalismu, když říkal, že akumulace a výroba musí odpovídat spotřebě, jinak nastane krize. Výpočet však dokazuje, že akumulace a výroba předbíhá spotřebu a že to tak musí být, protože k akumulaci dochází hlavně na účet výrobních prostředků, které nepatří k „spotřebě“. To, co Sismondi považoval prostě za chybu, za rozpor v Ricardově doktríně — totiž že akumulace je přebytek výroby nad důchodem — vlastně souhlasí se skutečností, neboť vyjadřuje rozpor vlastní kapitalismu. Tento přebytek je nezbytný při každé akumulaci otvírající nový trh pro výrobní prostředky bez odpovídajícího rozšíření trhu spotřebních předmětů a dokonce i při jeho zmenšení^{[^u]}. Když pak Sismondi zavrhuje učení o přednostech svobodné konkurence, uniká mu, že zároveň s nemístným optimismem hází přes palubu nepochybnou pravdu, že totiž svobodná konkurence rozvíjí výrobní síly společnosti, což vyplývá i z jeho výpočtu. (Je to vlastně jen jiné vyjádření téhož faktu: vytváření zvláštní sféry průmyslu, která produkuje výrobní prostředky, a její zvlášť rychlý rozvoj.) Bez odpovídajícího rozvoje spotřeby představuje ovšem tento rozvoj výrobních sil společnosti rozpor, ale právě takový rozpor, který skutečně existuje, který vyplývá ze samé podstaty kapitalismu a z něbož se nelze vykroutit sentimentálními frázemi.

Úplně stejně se vykrucují romantikové. Aby nás čtenář nepodezíral, že bezdůvodně obviňujeme současné ekonomy z chyb tak „zastaralého“ autora, jako byl Sismondi, uvedeme malou ukázku „moderního“ autora pana N. -ona. Na straně 242 svých Studií uvažuje pan N. -on o vývoji kapitalismu v ruském mlynářství. Poukazuje na vznik velkých parních mlýnů s dokonalým výrobním zařízením (na přebudování mlýnů bylo od 70. let vynaloženo kolem 100 miliónů rublů), s více než dvojnásobnou produktivitou práce, a charakterizuje popisovaný jev takto: „Mlynářství se nerozvíjelo, nýbrž se jen koncentrovalo do velkých závodů“; potom rozšiřuje tuto charakteristiku na všechna průmyslová odvětví (s. 243) a dochází k závěru, že „ve všech případech bez výjimky jsou dělníci propouštěni a nenacházejí zaměstnání“ (243) a že „kapitalistická výroba se rozvíjela na účet spotřeby širokých vrstev“ (241). Ptáme se čtenáře, liší-li se vůbec něčím takováto úvaha od Sismondiho úvahy, kterou jsme právě uvedli? Tento „moderní“ autor konstatuje dvě fakta, tatáž, s kterými jsme se setkali i v příkladu Sismondiho, a obě fakta odbývá stejnou sentimentální frází. Jeho příklad za prvé dokazuje, že kapitalismus se vyvíjí především na účet výrobních prostředků. To znamená, že kapitalismus rozvíjí výrobní síly společnosti. Za druhé jeho příklad dokazuje, že se tento vývoj ubírá právě tou specifickou cestou rozporů, která je vlastní kapitalismu: výroba se rozvíjí (investice 100 mil. rublů — domácí trh výrobků realizovaných neosobní spotřebou) bez odpovídajícího rozvoje spotřeby (výživa lidu se zhoršuje), tj. vzniká tedy výroba pro výrobu. A pan N. -on myslí, že tento rozpor v životě zmizí, jestliže jej bude stejně naivně jako stařičký Sismondi považovat za pouhý rozpor v doktríně, jenom za „tragický omyl“: „Zapomněli jsme na účel výroby“!! Co může být charakterističtější než fráze „nerozvíjelo se, nýbrž se jen koncentrovalo“? Pan N. -on zřejmě zná takový kapitalismus, který by se mohl vyvíjet jinak než cestou koncentrace. Škoda, že nás neseznámil s takovým „svérázným“ kapitalismem, který politická ekonomie dosud neznala!

VI
Zahraniční trh jako „východisko z nesnází“
při realizaci nadhodnoty

Další Sismondiho chyba, vyplývající z nesprávné teorie o společenském důchodu a společenském produktu v kapitalistické společnosti, je teorie o nemožnosti realizovat jakýkoli produkt a zejména nadhodnotu, a z ní vyplývající nezbytnost zahraničního trhu. Pokud jde o realizaci produktu vůbec, pak provedená analýza ukazuje, že celá „nemožnost“ záleží v chybném vyloučení konstantního kapitálu a výrobních prostředků. Jestliže tuto chybu jednou opravíme, zmizí i „nemožnost“. Ale totéž musíme říci mimo jiné také o nadhodnotě: tato analýza vysvětluje i její realizaci. Nemáme žádný rozumný důvod vylučovat nadhodnotu z celkového produktu, pokud jde o její realizaci. Opačné tvrzení Sismondiho (a našich narodniků) je prostě výsledkem nepochopení základních zákonů realizace jako takové, neschopnost rozdělit tři (a ne dvě) části produktu podle hodnoty a dva druhy výrobků podle materiální formy (výrobní prostředky a spotřební předměty). Tvrzení, že kapitalisté nemohou spotřebovat nadhodnotu, je jenom zvulgarizované opakování Smithových rozpaků, pokud jde o realizaci vůbec. Pouze část nadhodnoty se skládá ze spotřebních předmětů; druhá však z výrobních prostředků (např. nadhodnota výrobce železa). „Spotřeba“ této nadhodnoty se uskutečňuje tím, že se vynakládá na výrobu; avšak kapitalisté, kteří vyrábějí produkt ve formě výrobních prostředků, nespotřebovávají nadhodnotu, nýbrž konstantní kapitál, který směnili s jinými kapitalisty. Proto i narodnici, kteří mluví o nemožnosti realizovat nadhodnotu, musí dojít logicky k tomu, že přiznávají nemožnost realizovat i konstantní kapitál, čímž by se šťastně vrátili k Adamovi... Takový návrat k „otci politické ekonomie“ by ovšem byl gigantickým pokrokem pro autory, kteří nám předkládají staré chyby jako pravdy, k nimž „došli svým rozumem“...

A zahraniční trh? Cožpak my popíráme nutnost zahraničního trhu pro kapitalismus? Ovšemže ne. Jenže otázka zahraničního trhu nemá naprosto nic společného s otázkou realizace a pokus spojit je v jeden celek charakterizuje jen romantická přání „zadržet“ kapitalismus a romantickou neschopnost logického myšlení. Teorie objasňující otázku realizace to dokázala velmi přesně. Romantik tvrdí, že kapitalisté nemohou spotřebovat nadhodnotu, a proto se jí musí zbavovat v zahraničí. A my se ptáme, dávají snad kapitalisté své výrobky cizincům zdarma nebo je házejí do moře? Prodávají je, to znamená, že dostanou protihodnotu; vyvezou-li jedny výrobky, dovezou pochopitelně jiné. Jestliže mluvíme o realizaci společenského produktu, pak tím už odstraňujeme peněžní oběh a předpokládáme pouze směnu výrobků za výrobky, neboť otázka realizace spočívá právě v analýze nahrazování všech částí společenského produktu, pokud jde o hodnotu i materiální formu. Proto začít uvažovat o realizaci a končit tím, že „se přece zbaví výrobku za peníze“, je stejně směšné, jako kdyby se na otázku realizace konstantního kapitálu ve spotřebních předmětech odpovědělo: „prodají je“. Je to prostě hrubý logický omyl: lidé se dostávají od otázky realizace celého společenského produktu na stanovisko jednotlivého podnikatele, kterého kromě „prodeje zahraničnímu obchodníkovi“ nic dalšího nezajímá. Směšovat zahraniční obchod a vývoz s otázkou realizace — to znamená vyhýbat se této otázce, přesouvat ji jen do širších souvislostí, ale vůbec ji nevysvětlovat.^{[^v]} Otázka realizace se ani o krůček nepohne vpřed, jestliže místo trhu jedné země budeme brát v úvahu trh určité skupiny zemí. Když narodnici ujišťují, že zahraniční trh je „východiskem z nesnází“^{[^w]}, do kterých se dostává kapitalismus při realizaci produktu, zastírají touto frází jen tu velice nepříjemnou okolnost, že pro ně je „zahraniční trh“ „východiskem z nesnází“, do nichž se dostávají proto, že nepochopili teorii... To není všechno. Teorie, která spojuje zahraniční trh s otázkou realizace celkového společenského produktu, dokazuje nejen nepochopení této realizace, ale znamená ještě navíc krajně povrchní chápání rozporů jí vlastních. „Dělníci spotřebovávají mzdu, ale kapitalisté nemohou spotřebovat nadhodnotu.“ Vmyslete se do této „teorie“ ze stanoviska zahraničního trhu. Odkud víme, že „dělníci spotřebovávají mzdu“? Z jakého důvodu se můžeme domnívat, že výrobky určené celou třídou kapitalistů dané země k spotřebě všech dělníků této země se budou skutečně hodnotově rovnat jejich mzdě a nahradí ji, takže tyto výrobky nebudou potřebovat zahraniční trh? Rozhodně nejsou žádné důvody si to myslet, a ve skutečnosti to vůbec tak není. Nejen výrobky (nebo části výrobků) nahrazující nadhodnotu, ale i výrobky nahrazující variabilní kapitál; nejen výrobky nahrazující variabilní kapitál, ale i výrobky nahrazující konstantní kapitál (na který naši „ekonomové“, aniž si jsou vědomi své příbuznosti... s Adamem, zapomínají), nejenom výrobky existující ve formě spotřebních předmětů, ale i výrobky existující ve formě výrobních prostředků, se realizují jen „s nesnázemi“, za neustálých výkyvů, které jsou stále prudší podle toho, jak se kapitalismus rozvíjí, v podmínkách zběsilé konkurence nutící každého podnikatele, aby se snažil neomezeně rozšiřovat výrobu, překračovat hranice daného státu a vyhledávat nové trhy v zemích, které ještě nebyly vtaženy do kapitalistického oběhu zboží. Teď jsme se dostali také k otázce, proč je zahraniční trh pro kapitalistickou zemi nutný. Rozhodně ne proto, že v kapitalistickém zřízení nemůže být produkt vůbec realizován. To je nesmysl. Zahraniční trh je nezbytný proto, že pro kapitalistickou výrobu je na rozdíl od všech starých způsobů výroby, omezených hranicemi občiny, dědičného statku, kmene, územního okruhu nebo státu typická snaha neomezeně se rozšiřovat. Zatímco za všech starých hospodářských systémů se výroba obnovovala pokaždé v dřívější podobě i rozsahu, v kapitalistickém zřízení je obnova v téže podobě nemožná a zákonem výroby se stává její neomezené rozšiřování a neustálý pohyb vpřed.^{[^x]}

Různé pojetí realizace (přesněji její chápání na jedné straně ajejí úplné nepochopení romantiky na straně druhé) vede tedy ke dvěma diametrálně protichůdným názorům na význam zahraničního trhu. Pro jedny (romantiky) je zahraniční trh ukazatelem „nesnází“, které staví kapitalismus do cesty společenskému vývoji. Druhým naopak zahraniční trh ukazuje, jak kapitalismus odstraňuje společenskému vývoji z cesty nesnáze, které vznikly historicky ve formě různých přehrad, jako jsou občiny, kmeny, územní celky a národy.^{[^y]}

Jak vidíte, liší se pouze „hledisko“... Ano, „pouze“! Odlišnost romantických soudců kapitalismu od ostatních spočívá celkově „pouze“ v „hledisku“, „pouze“ v tom, že jedni jej posuzují zezadu, druzí zpředu, jedni z hlediska zřízení, které kapitalismus odstraňuje, a druzí z hlediska toho zřízení, které kapitalismus vytváří.^{[^z]}

Nesprávné chápání zahraničního trhu spojují obvykle romantici s poukazováním na „zvláštnosti“ mezinárodního postavení kapitalismu v dané zemi, na nemožnost najít trh atp.; všechny tyto argumenty mají kapitalisty „odradit“ od hledání zahraničního trhu. Když ale říkáme „poukazování“, vyjadřujeme se nepřesně, neboť romantik nepodává faktickou analýzu zahraničního obchodu země, jejího postupného pronikání na nové trhy, její kolonizace atd. Studium skutečného procesu a jeho vysvětlení ho absolutně nezajímá; potřebuje proti tomuto procesu jen morálku. Aby se čtenář mohl přesvědčit o naprosté totožnosti této morálky u soudobých ruských romantiků a romantika francouzského, uvedeme ukázky jeho úvah. Jak Sismondi hrozil kapitalistům, žc nenajdou trh, jsme už viděli. Nezůstával však jen při tom. Aby dokázal nemožnost kapitalistické cesty a nutnost zvolit jinou cestu, tvrdil, že „světový trh je už dostatečně zásoben“ (II, 328)... Tvrdil anglickým podnikatelům, že kapitalismus nemůže zaměstnat všechny dělníky, které uvolňuje farmářské hospodaření v zemědělství (I, 255—256). „Bude to pro ty, jimž jsou zemědělci obětováni, vůbec výhodné? Vždyť zemědělci jsou prvními a nejspolehlivějšími spotřebiteli anglických manufaktur. Omezení jejich spotřeby by pro průmysl znamenalo mnohem horší ránu než uzavření některého z největších zahraničních trhů“ (I, 256). Přesvědčoval anglické farmáře, že neobstojí v konkurenci s chudým polským rolníkem, kterého obilí skoro nic nestojí (II, 257), a že jim hrozí ještě větší konkurence ruského obilí z černomořských přístavů. Volal: „Američané přijali novou zásadu: vyrábět bez ohledu na trh (produire sans calculer le marché) a vyrábět co možná nejvíce.“ Toje „charakteristický rys obchodu celých Spojených států bez výjimky, že zboží všeho druhu převyšuje požadavky spotřeby... výsledkem tohoto přebytku obchodního kapitálu, který nelze směnit za důchod, je jeden úpadek za druhým“ (I, 455, 456). Dobrák Sismondi! Co by řekl o současné Americe — o Americe, která dosáhla tak kolosálního rozvoje na účet téhož „vnitřního trhu“, který se měl podle teorie romantiků „zužovat“!

VII
Krize

Třetím chybným závěrem Sismondiho z nesprávné teorie převzaté od Adama Smitha je učení o krizích. Ze Sismondiho názoru, že akumulace (růst výroby vůbec) je určována spotřebou, a z nesprávného výkladu realizace celkového společenského produktu (redukovaného na podíl dělníků a podíl kapitalistů na důchodu) vyplynulo přirozeně a nevyhnutelně učení, že krize se vysvětlují disproporcí mezi výrobou a spotřebou. Této teorie se důsledně držel i Sismondi. Převzal ji i Rodbertus, jen poněkud pozměnil formulaci: vysvětloval krizi tím, že se při růstu výroby podíl dělníků na výrobku zmenšuje, přičemž celkový společenský produkt dělil stejně nesprávně jako Adam Smith na mzdu a „rentu“ (podle jeho terminologie je „renta“ nadhodnota, tj. zisk spolu s pozemkovou rentou). Vědecká analýza akumulace v kapitalistické společnosti^{[^aa]} a realizace produktu podkopala podstatu této teorie a současně ukázala, že zvláště v obdobích předcházejících krizím se spotřeba dělníků zvyšuje a že nedostatečná spotřeba (která prý vysvětluje krize) existovala za nejrůznějších hospodářských systémů, kdežto krize jsou charakteristickým znakem jenom jednoho systému kapitalistického. Tato teorie vysvětluje krize jiným rozporem, a to rozporem mezi společenským charakterem výroby (zespolečenštěné kapitalismem) a mezi soukromým, individuálním způsobem přivlastňování. Zdálo by se, že hluboký rozdíl mezi těmito teoriemi je naprosto jasný, ale musíme se u něho zdržet déle, neboť zvláště ruští přívrženci Sismondiho se snaží tento rozdíl setřít a věc zamotat. Obě teorie krizí, o nichž mluvíme, vysvětlují krize zcela odlišně. První teorie je vysvětluje rozporem mezi výrobou a spotřebou dělnické třídy, druhá rozporem mezi společenským charakterem výroby a soukromým charakterem přivlastňování. První tedy vidí kořen jevu mimo výrobu (odtud např. u Sismondiho všeobecné výpady proti klasikům, že ignorují spotřebu a zajímají se jen o výrobu); druhá — právě v podmínkách výroby. Krátce řečeno, první vysvětluje krize nedostatečnou spotřebou (Unterkonsumption), druhá anarchií výroby. A tak se obě teorie, vysvětlující krize rozporem v hospodářském zřízení samém, ve výkladu tohoto rozporu naprosto rozcházejí. Vzniká však otázka: popírá druhá teorie fakt rozporu mezi výrobou a spotřebou, fakt nedostatečné spotřeby? Ovšemže ne. Jednoznačně tento fakt uznává, přisuzuje mu však příslušné, podřízené místo jako faktu, který se vztahuje jen k jedné skupině celkové kapitalistické výroby. Podle ní tento fakt nemůže vysvětlit krize vyvolávané jiným, hlubším, základním rozporem současné hospodářské soustavy, a to rozporem mezi společenským charakterem výroby a soukromým charakterem přivlastňování. Co tedy říci o lidech, kteří se v podstatě přidržují první teorie a ospravedlňují se odvoláváním na to, že stoupenci druhé teorie konstatují rozpor mezi výrobou a spotřebou? Tito lidé se zřejmě nezamysleli nad základním rozdílem mezi oběma teoriemi a nepochopili náležitě druhou teorii. K těmto lidem patří např. pan N. -on (nemluvě už o panu V. V.). Na jejich příslušnost k Sismoridiho stoupencům poukázal v naší literatuře už pan Tugan-Baranovskij (Průmyslové krize, s. 477, s podivnou výhradou týkající se pana N. -ona: „patrně“). Když se však pan N. -on pouští do výkladů o „zužování vnitřního trhu“ a o „poklesu spotřební schopnosti lidu“ (těžiště jeho názorů), odvolává se nicméně na stoupence druhé teorie, kteří konstatují fakt rozporu mezi výrobou a spotřebou, fakt nedostatečné spotřeby. Taková odvolání jsou pochopitelně jen ukázkou schopnosti, tak příznačné pro tohoto autora, uvádět nevhodné citáty a nic víc. Např. všichni čtenáři, kteří znají jeho Studie, se jistě pamatují na „citáty“ o tom, že „dělníci jsou jako odběratelé zboží pro trh důležití, ale kapitalistická společnost má snahu ohodnotit je co nejníže, když prodávají vlastní zboží — pracovní sílu“ (Studie, s. 178), pamatují se rovněž, že pan N. -on chce z toho vyvozovat i „zužování vnitřního trhu“ (ibidem, s. 203n.) a krize (s. 298n.). Když náš autor uvádí tento citát (který, jak jsme vysvětlili, nic nedokazuje), vynechává navíc ještě konec poznámky, z níž vzal svůj citát. Citát byl vlastně poznámkou vepsanou do rukopisu druhého oddílu II. dílu Kapitálu s tím, „aby byla později podrobněji rozvedena“, a vydavatel rukopisu ji tedy uvedl v Poznámkách. Po uvedených slovech se v této poznámce praví: „Avšak toto vše patří až do příští ho oddílu“^{[^bb]}, tj. do třetího oddílu. A o čem pojednává třetí oddíl? Právě tento oddíl kritizuje teorii Adama Smitha o dvou částech celkového společenského produktu (zároveň s výše uvedeným odvoláním na Sismondiho) a analýzu „reprodukce a oběhu celkového společenského kapitálu“, tj. realizace produktu. A tak náš autor na potvrzení svých názorů, které opakuje po Sismondim, cituje poznámku vztahující se „jen k oddílu“, v němž Sismondiho vyvrací, „jen k oddílu“, v němž se vysvětluje, že kapitalisté mohou realizovat nadhodnotu a že začlenění zahraničního trhu do analýzy realizace je nesmysl...

Druhý pokus setřít rozdíl mezi oběma teoriemi a obhájit starý romantický balast odvoláním se na nové učení obsahuje stať Efrusiho. Efrusi uvádí Sismondiho teorii krizí a poukazuje na její nesprávnost (Russkoje bogatstvo, č. 7, s. 162). Dělá to krajně nepřesně a rozporuplně. Na jedné straně opakuje argumenty opačné teorie a říká, že národní poptávka se neomezuje na předměty bezprostřední spotřeby. Na druhé straně tvrdí, že Sismondiho výklad krizí „uvádí jen jednu z mnoha okolností, které znesnadňují rozdělování národní výroby v souladu s poptávkou obyvatelstva a s jeho koupěschopností“. Čtenáři se předkládá myšlenka, že vysvětlení krizí spočívá právě v „rozdělování“ a že Sismondiho chyba je pouze v neúplném výčtu příčin znesnadňujících toto rozdělování! Ale to není to hlavní... „Sismondi,“ praví Efrusi, „nezůstal při výše uvedeném výkladu. Už v prvním vydání Nouveaux principes nacházíme velice poučnou kapitolu nadepsanou De la connaissance du marché^{[^cc]}, v níž nám Sismondi odhaluje základní příčiny porušení rovnováhy mezi výrobou a spotřebou (toho si všimněte!) s takovou jasností, s jakou se při této otázce setkáváme jen u malého počtu ekonomů“ (ib.). Efrusi uvádí citáty o tom, že továrník nemůže znát trh, a tvrdí: „Téměř totéž říká Engels“ (s. 163). Pak následuje citát o tom, že továrník nemůže znát poptávku. Efrusi uvádí ještě citáty o „dalších překážkách při vytvoření rovnováhy mezi výrobou a spotřebou“ (s. 164) a dokazuje, že „obsahují to vysvětlení krizí, které stále více převládá“! A nejen to. Efrusi soudí, že „v otázce příčin národohospodářských krizí můžeme plným právem považovat Sismondiho za praotce názorů, které jsou v následujících letech propracovávány důkladněji a jasněji“ (s. 168).

Ale tím vším Efrusi odhaluje, že tuto otázku vůbec nepochopil! Co jsou to krize? Nadvýroba, výroba zboží, které nemůže být realizováno, po němž není poptávka. Jestliže po zboží není poptávka — znamená to, že když je továrník vyráběl, neznal poptávku. Ptáme se: cožpak krizi lze vysvětlit poukazem na podmínku, která může ke krizi vést? Cožpak Efrusi nechápal rozdíl mezi poukazováním na možnost a vysvětlením nutnosti jevu? Sismondi praví:krize jsou možné, protože továrník nezná poptávku; jsou nutné, protože v kapitalistické výrobě nemůže existovat rovnováha mezi výrobou a spotřebou (tj. produkt nemůže být realizován). Engels říká: krize jsou možné, protože továrník nezná poptávku; vůbec nejsou nutné proto, že by produkt nemohl být realizován. To je nesprávné. Produkt může být realizován. Krize jsou nutné proto, že kolektivní charakter výroby se dostává do rozporu s indivíduálním charakterem přivlastňování. A najednou se najde ekonom, který tvrdí, že Engels říká „skoro totéž“; že Sismondi „vysvětluje krize úplně stejně“! „Proto mě udivuje,“ píše Efrusi, „že pan Tugan-Baranovskij... opomenul v Sismondiho učení to nejdůležitější“ (s. 168). Ale pan Tugan-Baranovskij nic neopomenul.^{[^dd]} Naopak docela přesně vystihl základní rozpor, na nějž redukuje celou otázku nová teorie (s. 455n.), a vysvětlil význam Sismondiho, který již dříve upozornil na rozpor projevující se v krizích, ale neuměl jej správně vysvětlit (s. 457: Sismondi už před Engelsem poukázal na to, že krize vyplývají ze současné organizace hospodářství; s. 491: Sismondi vyložil, za jakých podmínek jsou krize možné, ale „ne každá možnost se opravdu stává skutečností“). Efrusi to absolutně nepochopil, hází všechno do jednoho pytle a pak „se diví“, že mu vychází nesmysl! Ekonom časopisu Russkoje bogatstvo praví: „Je pravda, že u Efrusiho nenacházíme výrazy, které teď všeobecně zdomácněly, jako je ‚anarchie výroby‘ a ‚bezplánovitost (Planlosigkeit) výroby‘, ale podstatu skrývající se pod těmito výrazy postihl zcela jasně“ (s. 168). Jak snadno restauruje soudobý romantik romantika minulosti! Otázka je redukována na rozdíl ve slovech! Ve skutečnosti se otázka redukuje na to, že Efrusi nechápe slova, která opakuje. „Anarchie výroby“, „bezplánovitost výroby“ co vyjadřují tyto výrazy? Rozpor mezi společenským charakterem výroby a individuálním charakterem přivlastňování. A ptáme se každého, kdo zná analyzovanou ekonomickou literaturu: uznával tento rozpor Sismondi nebo Rodbertus? Vyvozovali krize z tohoto rozporu? Ne, nevyvozovali a nemohli vyvozovat, neboť ani jeden z nich tomuto rozporu vůbec nerozuměl. Absolutně cizí jim byla sama myšlenka, že kritiku kapitalismu není možno založit na frázích o všeobecném blahobytu^{[^ee]} nebo o nesprávnosti „oběhu ponechaného sobě samému“^{[^ff]}, ale že je nutné založit ji na charakteru vývoje výrobních vztahů.

Je nám zcela jasné, proč se naši ruští romantikové ze všech sil snaží setřít rozdíl mezi dvěma uvedenými teoriemi krizí. Je to proto, že s uvedenými teoriemi jsou přímo a úzce spojeny zásadně různé vztahy ke kapitalismu. Vysvětlujeme-li opravdu krize nemožností realizovat produkt, rozporem mezi výrobou a spotřebou, dospíváme k popírání reálnosti a vhodnosti cesty, po níž se ubírá kapitalismus, prohlašujeme ji za cestu „mylnou“ a začínáme hledat „jiné cesty“. Vyvozujeme-li krize z tohoto rozporu, musíme předpokládat, že čím dále se rozpor vyvíjí, tím nesnadnější je z něj východisko. Zatím jsme viděli, jak Sismondi nanejvýš naivně vyjadřoval právě toto mínění, když prohlašoval, že pomalá akumulace kapitálu je ještě snesitelná, ale rychlá akumulace je neudržitelná. Naopak, vysvětlujeme-li krize rozporem mezi společenským charakterem vyroby a individuálním charakterem přivlastňování priznáváme tím reálnost a pokrokovost kapitalistické cesty a zavrhujeme hledání „jiných cest“ jako nesmyslný romantismus. Tím uznáváme, že čím dále se tento rozpor rozvíjí, tím lehčí je z něho východisko, a že východisko je právě v rozvoji daného zřízení.

Jak čtenář vidí, i zde se setkáváme s různými „hledisky“...

Je zcela přirozené, že naši romantici hledají teoretická zdůvodnění svých názorů. Je zcela přirozené, že při tomto hledání nalézají starý balast, který západní Evropa odvrhla už velice dávno. Je zcela přirozené, že romantikové to cítí a pokoušejí se restaurovat tento balast buď tím, že prostě přikrašlují romantiky západní Evropy, nebo šíří romantismus pod vlajkou nevhodných a překroucených citátů. Ale krutě se mýlí, když si myslí, že takové pašeráctví zůstane utajeno.

Tím končíme výklad základní teoretické Sismondiho doktríny a hlavních teoretických závěrů, které z ní vyvodil, ale musíme dodat ještě maličkost, týkající se opět Efrusiho. Ve své druhé stati o Sismondim (pokračování první) praví: „Ještě zajímavější (v porovnání s učením o důchodu z kapitálu) jsou Sismondiho názory na různé druhy důchodů“ (Russkoje bogatstvo, č. 8, s. 42). Sismondi prý stejně jako Rodbertus dělí národní důchod na dvě části: „jednu dostávají vlastníci půdy a majitelé výrobních prostředků, druhou — představitelé práce“ (ib.). Následují citáty, v nichž Sismondi mluví o stejném dělení nejen národního důchodu, ale i celkového produktu: „Roční výroba čili výsledek všech prací, které národ vykonal průběhu roku, se rovněž skládá ze dvou částí“ atd. (Nouveaux principes I, 105, cit. v časopise Russkoje bogatstvo, č. 8, s. 43). Náš ekonom uzavírá: „Citovaná místa jasně dokazují, že Sismondi bezvýhradně přejal (!) tutéž klasifikaci národního důchodu, která hraje u moderních ekonomů tak důležitou úlohu, a to dělení národního důchodu na důchod založený na práci a na bezpracný důchod — arbeitsloses Einkommen. Řečeno všeobecně, i když nebyly Sismondiho názory na otázku důchodu vždy jasné a určité, přece jen však v nich probleskuje vědomí rozdílnosti mezi soukromohospodářským a národohospodářským důchodem“ (s. 43).

Citované místo je podle našeho názoru jasným důkazem toho, že Efrusi si dokonale osvojil moudrost německých učebnic, ale přesto (a možná právě díky tomu) úplně přehlédl teoretickou obtížnost otázky národního důchodu na rozdíl od důchodu individuálního. Efrusi se vyjadřuje velmi neopatrně. Viděli jsme, že v první polovině své stati nazýval „moderními ekonomy“ teoretiky jedné určité školy. Čtenář se bude právem domnívat, že i tentokrát se mluví o nich. Ve skutečnosti zde má autor na mysli něco úplně jiného. Ve funkci moderních ekonomů teď už figurují němečtí katedroví socialisté^[⁵⁷]. Obhajoba Sismondiho spočívá v tom, že autor přibližuje svou teorii jejich učení. V čem záleží učení těchto Efrusiho „moderních“ autorit? V tom, že národní důchod se dělí na dvě části.

Ale vždyť to je učení Adama Smitha, a vůbec ne „moderních ekonomů“! Když Adam Smith dělil důchod na mzdu, zisk a rentu (kn. I, kap. VI Bohatství národů; kn. II, kap. II), kladl dvě poslední části proti první jako bezpracný důchod a nazýval je obě srážkou z práce (kn. I, kap. VIII) a popíral názor, že zisk je tatáž mzda za práci zvláštního druhu (kn. I, kap. VI). Jak Sismondi, tak i Rodbertus a „moderní“ autoři německých učebnic toto Smithovo učení prostě opakují. Je mezi nimi jen jediný rozdíl: Adam Smith si uvědomoval, že se mu nepodaří oddělit dokonale národní důchod od národního produktu; byl si vědom toho, že se dostává do rozporu, když z národního produktu vylučuje konstantní kapitál (podle současné terminologie), který však pro něho byl součástí jednotlivého výrobku. „Moderní“ ekonomové opakovali chybu Adama Smitha, halili jeho učení do nabubřelejší formy („klasifikace národního důchodu“) a přitom jim unikl rozpor, před nímž se zastavil Adam Smith. Jsou to snad způsoby učené, ale vůbec ne vědecké.

VIII
Kapitalistická renta a kapitalistické přelidění

Pokračujeme v přehledu Sismondiho teoretických názorů. Všechny jeho hlavní myšlenky, jež jsou pro něj na rozdíl od všech ostatních ekonomů charakteristické, jsme již rozebrali. Ostatní buď nemají pro celé jeho učení tak velký význam, nebo jsou shrnutím předchozích.

Poznamenejme, že Sismondi právě tak jako Rodbertus nesouhlasil s Ricardovou teorií renty. Nepředložil však žádnou vlastní teorii a snažil se otřást Ricardovým učením důvody více než slabými. Vystupuje tu jako výlučný ideolog malého rolníka; ani tak nevyvrací Ricarda, jako spíše zavrhuje jakékoli přenášení kategorií zbožního hospodářství a kapitalismu na zemědělství. V obou směrech je jeho hledisko velmi charakteristické pro romantika. XIII. kap. 3. knihy^{[^gg]} je věnována „teorii pana Ricarda o pozemkové rentě“. Sismoridi již na počátku prohlásil, že Ricardova doktrína je v úplném rozporu s jeho vlastní teorií, a uvádí takovéto námitky: všeobecná míra zisku (na níž je založena Ricardova teorie) se nikdy nestabilizuje, k volnému přelévání kapitálu v zemědělství nemůže dojít. V zemědělství je nutné rozeznávat vnitřní hodnotu produktu (la valeur intrinsèque), nezávislou na výkyvech trhu a představující pro majitele „čistý produkt“ (produit net), „práci přírody“ (I, 306). „Práce přírody je silou, pramenem čistého produktu půdy, zkoumaným v jeho vnitřní hodnotě“ (intrinsèquement) (I, 310). „Dívali jsme se na rentu (le fermage), čili správněji na čistý produkt, jakoby vznikal bezprostředně z půdy pro užitek vlastníka; nepřipravuje o nic farmáře ani spotřebitele“ (I, 312). A toto opakování starých fyziokratických předsudků končí ještě poučením: „V politické ekonomii se musíme vystříhat (se défier) jakýchkoli absolutních hypotéz právě tak jako abstrakcí“ (I, 312)! V takovéto „teorii“ není ani co rozebírat, neboť jediná stručná Ricardova poznámka proti „práci přírody“ je víc než dostačující.^{[^hh]} Je to prostě odmítnutí analýzy a v porovnání s Ricardem obrovský krok zpět. Zcela názorně se tu projevuje Sismondiho romantismus, který spěchá odsoudit daný proces z obavy, aby ho nemusel byť jen částečně rozebrat. Všimněte si, že Sismondi ani nepopírá, že se v Anglii vyvíjí zemědělství kapitalistickou cestou, že rolníky vystřídali farmáři a nádeníci a že na kontinentě probíhá vývoj stejným směrem. Odvrací se prostě od těchto fakt (které měl prozkoumat, když uvažoval o kapitalistickém hospodářství) a dává přednost sentimentálním rozpravám o výhodnosti systému patriarchální exploatace půdy. Navlas stejně postupují i naši narodnici: ani jeden z nich se nepokusil vyvrátit fakt, že zbožní hospodářství proniká do zemědělství, že nemůže nezpůsobit radikální změny ve společenském charakteru zemědělství — ale současně žádný narodnik, když posuzuje kapitalistické hospodářství, neklade otázku růstu tržního zemědělství a raději věc odbývá sentencemi o „lidové výrobě“. Protože nyní rozebíráme pouze ekonomickou teorii Sismondiho, podrobně se s touto „patriarchální exploatací“ seznámíme později.

Druhou teoretickou otázkou, kolem níž se točí Sismondiho výklad, je učení o populaci. Všimněme si Sismondiho stanoviska k Malthusově teorii a k přelidnění, které je produktem kapitalismu.

Podle Efrusiho se Sismondi ztotožňuje s Malthusem jen v tom, že obyvatelstvo se může rozmnožovat neobyčejně rychle a stává se zdrojem neobyčejného strádání. „Dále je však jejich pozice zcela protichůdná. Sismondi přistupuje k celé otázce populace sociálně historicky“ (Russkoje bogatstvo, č. 7, s. 148). Také v této formulaci Efrusi dokonale maskuje charakteristické stanovisko Sismondiho (totiž maloburžoazní) a jeho romantismus.

Co znamená „přistupovat k otázce populace sociálně historicky“? Zkoumat populační zákon v každém historickém systému hospodářství zvlášť a pak studovat jeho souvislost a spjatost s daným systémem. Jaký systém studoval Sismondi? Kapitalistický. Z toho spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo usuzuje, že Sismondi prostudoval populační zákon vlastní kapitalismu. V tomto tvrzení je část pravdy, ale právě jen část. Protože však Efrusi ani nepomyslel na to rozebrat, co v úvahách o populaci Sismondimu chybělo, a protože tvrdí, že „Sismondi je tu předchůdcem nejvýznamnějších moderních ekonomů“^[ⁱⁱ] (s. 148), přikrášluje tím maloburžoazního romantika stejně, jak jsme toho byli svědky v otázce krizí a národního důchodu. V čem se v těchto otázkách podobalo Sismondiho učení nové teorii? V tom, že Sismondi poukázal na rozpory vlastní kapitalistické akumulaci. Tuto podobnost Efrusi konstatoval. Čím se Sismondiho názor od nové teorie lišil? Za prvé tím, že neudělal ani krůček vpřed ve vědecké analýze těchto rozporů a v některých směrech dokonce udělal v porovnání s klasiky krok zpět. Za druhé v tom, že svou neschopnost analyzovat (zčásti nechuť provést analýzu) zastíral maloburžoazním kázáním o nutnosti přizpůsobit národní důchod výdajům, výrobu spotřebě apod. Tento rozdíl Efrusi ani v jednom z uvedených bodů nezaznamenal, a tím zcela nesprávně vylíčil Sismondiho skutečný přínos a jeho poměr k nové teorii. Je tomu tak i v dané otázce. Sismondiho shoda s touto teorií se i zde omezuje jen na to, že upozornil na rozpor. Rozdíl i zde tkví v tom, že nepodal vědeckou analýzu a nahradil ji maloburžoazním moralizováním. Vysvětlíme si to.

Rozvoj kapitalistického strojového průmyslu na konci minulého století vedl k přelidnění a politické ekonomii připadl úkol tento jev vysvětlit. Jak je známo, Malthus se pokoušel vysvětlit jej přírodně historickými příčinami, jednoznačně popřel vznik tohoto jevu v jistém, historicky podmíněném společenskoekonomickém zřízení a zavíral obě oči před rozpory, jež tento fakt odhaluje. Sismondi poukázal na tyto rozpory a na vytlačování obyvatelstva stroji. V tom je jeho nesporná zásluha, neboť v jeho době to byla novinka. Podívejme se však, jak se zachoval k tomuto faktu.

Sedmá kapitola sedmé knihy (o obyvatelstvu) pojednává především „o obyvatelstvu, které se stalo přebytečným v důsledku vynalezení strojů“. Sismondi konstatuje, že „stroje vytlačují lidi“ (p. 315, II, VII), a zároveň klade otázku, přinášejí-li tyto vynálezy národu užitek nebo neštěstí? „Řešení“ této otázky pro všechny země a doby vůbec, a ne pro jednotlivou kapitalistickou zemi, se pochopitelně zakládá na zcela bezobsažné banalitě: užitečné je to tehdy, když „poptávka po spotřebních předmětech převyšuje možnosti výrobních prostředků v rukou obyvatelstva“ (les moyens de produire de la population) (II, 317) a neštěstím, „když výroba stačí spotřebě“. Jinými slovy: konstatování rozporu je pro Sismondiho jen podnětem k úvahám o jakési abstraktní společnosti, v níž už nejsou žádné rozpory a na niž lze aplikovat morálku rozvážného rolníka! Sismondi se ani nepokouší tento rozpor v dané kapitalistické společnosti analyzovat, zjistit, jak vznikl, k čemu vede atd. Tento rozpor je pro něho jen důvodem, aby se nad ním mravně rozhořčoval. Následující text kapitoly danou teoretickou otázku nijak neřeší, dává se unést nářky, stížnostmi a naivními přáními. Vytlačení dělníci byli spotřebiteli... zužuje se vnitřní trh... pokud jde o zahraniční, je už svět dostatečně zásoben... určitý blahobyt rolníků by lépe zaručoval odbyt... neexistuje překvapivější, úděsnější příklad než Anglie, za níž jdou kontinentální státy. A takovéhle sentence uvádí Sismondi místo analýzy jevu! Jeho poměr k předmětu je navlas stejný jako poměr našich narodniků. Narodnici se také omezují na konstatování faktu přebytečného obyvatelstva a využívají tohoto faktu jen k nářkům a steskům na kapitalismus (srov. N. -on, V. V. atd.). Právě tak jako Sismondi se ani nepokouší analyzovat, jaký vztah má přebytečné obyvatelstvo k potřebám kapitalistické výroby, ani narodnici si nikdy nepoložili podobnou otázku.

Absolutní nesprávnost takové metody byla dokázána vědeckou analýzou daného rozporu. Tato analýza prokázala, že přebytečné obyvatelstvo, které samo nepochybně představuje rozpor (spolu s nadbytečnou výrobou a nadbytečnou spotřebou) a které je nezbytným důsledkem kapitalistické akumulace, je současně nezbytnou součástí kapitalistického mechanismu^{[^jj]}. Čím více se rozvíjí velký průmysl, tím větším výkyvům podléhá poptávka po dělnících, která je závislá na krizích či obdobích prosperity veškeré národní výroby nebo každého jejího jednotlivého odvětví. Tyto výkyvy jsou zákonem kapitalistické výroby, která by nemohla existovat bez přebytečného obyvatelstva (tj. bez obyvatelstva převyšujícího průměrnou poptávku kapitalismu, po dělnících), protože potřebuje mít neustále k dispozici pracovní síly pro kterékoli průmyslové odvětví nebo kterýkoli podnik. Analýza ukázala, že přebytečné obyvatelstvo vzniká ve všech průmyslových odvětvích, jakmile tam pronikne kapitalismus, v zemědělství stejně jako v průmyslu, a že existuje v různých formách. Hlavní formy jsou tři^{[^kk]}: 1. Přelidnění plynulé. K němu patří nezaměstnaní průmysloví dělníci. S rozvojem průmyslu nezbytně roste i jejich počet. 2. Přelidnění skryté. K němu patří vesnické obyvatelstvo, které s rozvojem kapitalismu ztrácí své hospodářství a nenachází zaměstnání mimo zemědělství. Toto obyvatelstvo může vždycky poskytnout pracovní síly kterémukoli podniku. 3. Přelidnění váznoucí. Obyvatelstvo je zaměstnáno „naprosto nepravidelně“^[⁶⁰] za podmínek pod obvyklou úrovní. Sem patří především ti, kteří pracují doma pro továrníky a pro obchody, jak obyvatelstvo na vesnici, tak ve městě. Souhrn všech těchto vrstev obyvatelstva tvoří relativní přebytečné obyvatelstvo neboli rezervní armádu. Tento termín jasně ukazuje, o jaké obyvatelstvo jde. Jsou to dělníci, kteří jsou pro kapitalismus nezbytní, aby mohly být rozšiřovány podniky, ale kteří nikdy nemohou být zaměstnáni trvale.

I v této otázce tedy dospěla teorie k závěru, který se diametrálně liší od závěru romantiků. Podle nich je přebytečné obyvatelstvo důkazem, že kapitalismus je buď nereálný, nebo „pochybený“. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: přebytečné obyvatelstvo jako nutný doplněk přebytečné výroby tvoří nezbytnou součást kapitalistického hospodářství, bez které by nemohlo ani existovat, ani se rozvíjet. Efrusi i zde prezentuje tuto záležitost zcela nesprávně a zamlčuje tuto tezi nové teorie.

Pouhou konfrontací obou uvedených hledisek můžeme zjistit, ke kterému z nich se připojují naši narodnici. Výše vyložená kapitola ze Sismondiho by mohla plným právem figurovat ve Studiích o našem poreformním společenském hospodářství od pana N. -ona.

Narodnici konstatovali, že v poreformnfm Rusku vzniká přebytečné obyvatelstvo, ale nikdy se nezabývali otázkou, zda kapitalismus rezervní armádu dělníků nutně potřebuje. Mohly by se snad stavět železnice, kdyby ustavičně nedocházelo k přelidnění? Vždyť je známo, že poptávka po práci tohoto druhu v jednotlivých letech značně kolísá.. Mohl by se bez této podmínky rozvíjet průmysl? (V obdobích překotné výstavby je zapotřebí velké množství dělníků, kteří budou stavět nově vznikající továrny, budovy, sklady atd. a vykonávat nejrůznější pomocné nádenické práce, které představují velkou část tzv. odcházení za nezemědělskou prací.) Mohlo by se bez této podmínky vytvořit kapitalistické zemědělství v našich okrajových oblastech, které potřebují statisíce a milióny nádeníků, přičemž poptávka po této práci, jak známo, značně kolísá? Mohli by dřevařští podnikatelé tak fenomenálně rychle kácet lesy pro potřeby továren, kdyby nevzniklo přebytečné obyvatelstvo? (Lesní práce patří také k nejhůře placeným a s nejhorší péčí o dělníky, stejně jako ostatní formy práce vesnického obyvatelstva pro podnikatele.) Mohl by se bez této podmínky rozvinout systém zadávání práce domů, který ve městech i na vesnicích zavádějí kupci, továrníci a obchodní firmy a jenž je tak rozšířeným jevem v tzv. domácké výrobě? Ve všech těchto pracovních odvětvích (jež se rozvinula hlavně po reformě) poptávka po námezdní práci značně kolísá. Ale vždyť rozsah kolísání této poptávky určuje množství přebytečného obyvatelstva, které kapitalismus potřebuje. Narodničtí ekonomové nikde neprokázali znalost tohoto zákona. Nemáme však v úmyslu zabývat se rozborem podstaty těchto otázek.^{[^ll]} Není to totiž naším úkolem. Předmětem naší úvahy je západoevropský romantismus a jeho vztah k ruskému narodnictví. I v daném případě je tento vztah týž jako ve všech předchozích: v otázce přebytečného obyvatelstva stojí narodnici důsledně na stanovisku romantismu, které se diametrálně rozchází se stanoviskem nové teorie. Tvrdí, že kapitalismus nezaměstnává propuštěné dělníky, „a proto“ je nereálný, „pochybený“ atd. „Proto“ to ještě vůbec není. Rozpor není nereálnost (Widerspruch není totéž co Widersinn). Kapitalistická akumulace, tato skutečná výroba pro výrobu, je také rozporem. A přesto může existovat a být pro určitý systém hospodářství zákonem. Totéž musíme říci o všech ostatních rozporech kapitalismu. Uvedený narodnický názor „znamená“ jen to, že mezi ruskou inteligencí je hluboko zakořeněný zlozvyk odbývat všechny tyto rozpory frázemi.

A tak Sismondi k teoretické analýze přelidnění vůbec ničím nepřispěl. A jak se na ně vůbec díval? Jeho názor se zakládá na originálním spojení maloburžoazních sympatií s malthuziánstvím. Praví: „Velikou chybou současné sociální struktury je to, že chudák nemůže nikdy vědět, s jakou poptávkou po práci může počítat“ (II, 261). A Sismondi vzdychá po těch časech, kdy „vesnický švec“ a malý rolník přesně znali svůj důchod. „Čím více je chudák zbavován jakéhokoli vlastnictví, tím větší je nebezpečí, že nesprávně stanoví svůj příjem a přispěje tak k růstu obyvatelstva (contribuer à accroître une population...), které nenajde prostředky na živobytí, nebude-li narůstat v souladu s poptávkou po práci“ (II, 263—264).Tak vidíte: tomuto ideologovi maloburžoazie nestačí, že by si přál zadržet veškerý společenský vývoj, aby zachránil patriarchální poměry polodivokého obyvatelstva. Je svolný s jakýmkoli mrzačením lidské přirozenosti, jen když přispěje k záchraně maloburžoazie. A ještě několik citátů, které nenechávají nikoho na pochybách, pokud jde o tento poslední bod:

Týdenní výplata v továrně naučila živořícího dělníka nehledět do budoucnosti dále než do příští soboty: „tak se v něm otupily mravní hodnoty a pocit sympatie“ (II, 266), které, jak hned uvidíme, spočívají v „manželské uvážlivosti“ ! ... — „jeho rodina bude tím početnější, čím více bude na obtíž společnosti; a národ bude úpět (gémira) pod břemenem obyvatelstva, které nebude narůstat v souladu (disproportionée) s prostředky nutnými k jeho obživě“ (II, 267). Heslem Sismondiho je zachovat drobné vlastnictví za každou cenu, dokonce za cenu snížení životní úrovně a deformace lidské přirozenosti! Když se Sismondi tváří jako státník a hovoří o tom, kdy je „žádoucí“ růst obyvatelstva, útočí ve zvláštní kapitole na náboženství, protože neodsoudilo „neuvážená“ manželství. A jakmile se někdo dotkne jeho ideálu malého buržoy, stává se z něj větší malthuzián než sám Malthus. „Děti, které se rodí jen do bídy,“ poučuje Sismondi představitele náboženství, „rodí se zároveň pro hřích... Neznalost problémů společenského zřízení je (představitele náboženství) přinutila, aby vyškrtli z manželských ctností cudnost a to se stalo jednou z trvalých příčin, porušujících přirozenou rovnováhu mezi obyvatelstvem a jeho existenčními prostředky“ (II, 294). „Náboženská morálka by měla lidi učit tomu, že když obnoví rodinu, jsou povinni žít se svými ženami stejně cudně jako svobodní muži se ženami, které jim nepatří“ (II, 298). A Sismondi, který si dělá nárok nejen na to, aby byl nazýván dobrým teoretikem, ale i moudrým hospodářem, okamžitě také vypočítává, že k „obnovení rodiny“ jsou žádoucí „průměrně celkem tři porody“, a dává vládě radu, „aby neklamala lidi nadějí na nezávislé postavení, které by jim dovolilo založit rodinu, zatímco toto iluzorní zřízení (cet établissement illusoire) je ponechá na pospas strádání, bídě a úmrtnosti“ (II, 299). „Když sociální organizace neoddělovala třídu pracujících od třídy vlastnící nějaký majetek, stačilo pouhé veřejné mínění, aby byl odvrácen bič (le fléau) chudoby. Pro zemědělce byl prodej dědictví po otcích a pro řemeslníka utracení jeho nevelkého kapitálu vždycky něčím zahanbujícím... Ale v současném společenském zřízení v Evropě... nemohou se lidé, odsouzení navěky k nemajetnosti, vůbec stydět za to, že je čeká žebrácká hůl“ (II, 306—307). Bylo by sotva možné názorněji vyjádřit tupost a bezcitnost drobného vlastníka! Teoretik Sismondi se zde stává praktickým rádcem hlásajícím morálku, které se, jak známo, tak úspěšně drží francouzský rolník. To není jen Malthus, ale navíc Malthus přistřižený zcela podle vzoru malého buržoy. Když čte tyto Sismondiho kapitoly, mimoděk si vzpomene na prudké a zlostné výpady Proudhona, který dokazoval, že malthuziánství je hlásání manželské praxe... jakéhosi hříchu proti přirozenosti.^{[^mm]}

IX
Stroje v kapitalistické společnosti

S otázkou přebytečného obyvatelstva souvisí otázka významu strojů jako takových.

Efrusi se nadchl Sismondiho „skvělými poznámkami“ o strojích a říká, že „je nespravedlivé považovat ho za odpůrce technického pokroku“ (č. 7, s. 155), protože „Sismondi nebyl nepřítelem strojů a vynálezů“ (s. 156). „Sismondi nejednou zdůrazňoval myšlenku, že stroje a vynálezy samy o sobě nejsou nepřáteli dělnické třídy, ale že se jimi stávají jen v podmínkách současného hospodářství, za něhož nevede zvyšování produktivity práce ani k zvýšení spotřeby dělnické třídy, ani ke zkrácení pracovní doby“ (s. 155).

Všechna tato tvrzení jsou úplně správná. A přece takovéto hodnocení Sismondiho je další přesvědčivou ukázkou toho, že narodnik nebyl vůbec s to pochopit romantika, pochopit romantismu vlastní stanovisko ke kapitalismu a jeho naprostou odlišnost od stanoviska vědecké teorie. Narodnik to ani nemohl pochopit, protože samo narodnictví nepřekonalo romantismus. Ale jestliže Sismondiho upozorňování na protikladný charakter používání strojů za kapitalismu bylo v 20. letech 19. stol. velkým pokrokem, je dnes už přímo neodpustitelné omezit se na podobnou primitivní kritiku a nechápat její maloburžoazní omezenost.

V tomto směru (tj. pokud jde o rozdíl mezi Sismondiho učením a novou teorií)^[ⁿⁿ] trval Efrusi pevně na svém. Neumí dokonce ani formulovat otázku. Spokojil se s konstatováním, že Sismondi si byl vědom rozporů. Jakoby historie nenabízela nejrůznější způsoby a metody kritiky rozporů za kapitalismu. Když Efrusi říká, že Sismondi nepovažoval za nebezpečné stroje samy o sobě, nýbrž následky jejich působení v daném společenském zřízení, nepozoruje, jak primitivní, povrchně sentimentální hledisko vyjadřuje už jen tato úvaha. Sismondi skutečně uvažoval o tom, zda stroje jsou nebezpečné nebo ne, a „vyřešil“ otázku sentencí: stroje jsou užitečné jen tehdy, když výroba odpovídá spotřebě (srov. citáty v časopise Russkoje bogatstvo, č. 7, s. 156). Po všem, co jsme už vyložili, nemusíme už dokazovat, že podobné „řešení“ není nic jiného než záměna vědecké analýzy kapitalismu maloburžoazní utopií. Nemůžeme dávat Sismondimu vinu za to, že takovouto analýzu neprovedl. Historické zásluhy se neposuzují podle toho, co historické osobnosti nevykonaly ve srovnání se současnými požadavky, nýbrž podle toho, jaký byl jejich přínos ve srovnání s jejich předchůdci. Ale my zde neposuzujeme Sismondiho a jeho primitivní sentimentální hledisko, nýbrž ekonoma časopisu Russkoje bogatstvo, který dodnes nechápe rozdíl mezi tímto hlediskem a hlediskem novým. Nechápe^{[^oo]}, že pro charakteristiku tohoto rozdílu není důležité, zda Sismondi byl či nebyl nepřítelem strojů, ale zda chápal význam strojů v kapitalistickém zřízení, zda chápal úlohu strojů v tomto zřízení jako činitele pokroku. A tu by si snad mohl ekonom časopisu Russkoje bogatstvo všimnout, že při svém maloburžoazním, utopickém stanovisku Sismondi ani nemohl takovou otázku klást a že nová teorie se odlišuje od předchozích právě tím, že ji položila a rozřešila. Pak by mohl Efrusi pochopit, že když Sismondi zaměnil otázku historické úlohy strojů v dané kapitalistické společnosti za otázku, v jakých podmínkách jsou stroje vůbec „výhodné“ a „užitečné“, došel přirozeně k učení o „nebezpečnosti“ kapitalismu a kapitalistického využívání strojů, volal po nutnosti „zadržet“, „změnit“, „usměrnit“ růst kapitalismu, a stal se proto reakcionářem. Sismondi nepochopil historickou úlohu strojů jako činitele pokroku, a to je jednou z příčin, proč nová teorie zhodnotila Sismondiho učení jako reakční.

Nebudeme zde ovšem vysvětlovat nové učení (tj. učení Marxovo) o strojové výrobě. Odkazujeme čtenáře případně na výše uvedenou studii N. Zibera, na X. kapitolu s názvem Stroje a velkoprůmysl a zvláště na XI. kapitolu nazvanou Rozbor teorie strojové výroby.^{[^pp]} Všimněme si jen v nejstručnějších rysech její podstaty. Omezuje se na dva body: za prvé na historickou analýzu, která určuje strojové výrobě místo mezi ostatními stadii vývoje kapitalismu a vztah strojové výroby k předchozím stadiím (ke kapitalistické prosté kooperaci a kapitalistické manufaktuře); za druhé na analýzu úlohy strojů v kapitalistickém hospodářství a zvláště na analýzu změn všech životních podmínek obyvatelstva, které ovlivňuje strojový průmysl. K prvnímu bodu teorie praví, že strojový průmysl je pouze jedním stadiem (a to vyšším) kapitalistické výroby, a poukazuje na jeho vznik z manufaktury. Pokud jde o druhý bod, teorie praví, že strojový průmysl je gigantickým pokrokem v kapitalistické společnosti nejen proto, že několikrát znásobuje výrobní síly a zespolečenšťuje práci celé společnosti,^{[^qq]} ale také proto, že odstraňuje manufakturní dělbu práce, nutí dělníky přecházet od jednoho zaměstnání k druhému, definitivně likviduje zaostalé patriarchální poměry především na vesnici^{[^rr]} a dává velice silný impuls pokrokovému hnutí společnosti jak z uvedených příčin, tak v důsledku koncentrace průmyslového obyvatelstva. Tento pokrok, jako i veškerý ostatní pokrok kapitalismu, je současně provázen i „pokrokem“ rozporů, tj. jejich zostřováním a prohlubováním.

Čtenář se možná zeptá, jaký smysl má rozbor Sismondiho názorů na takové všeobecně známé otázky a proč se neustále dovoláváme nové teorie, kterou všichni „znají“ a s níž všichni „souhlasí“?

Abychom se mohli na tento „souhlas“ podívat, vezmeme si nejvýznamnějšího narodnického ekonoma pana N. -ona, který si činí nárok na důslednou aplikaci nové teorie. Jak víme, pan N. -on si ve svých Studiích vytyčil jako jeden ze speciálních úkolů zkoumat kapitalizaci ruského textilního průmyslu, pro který je charakteristické velmi intenzívní zavádění strojů.

Ptáte se, jaké stanovisko zastává v této otázce pan N. -on? Stanovisko Sismondiho (s nímž, jak jsme viděli, se shoduje v názorech na řadu otázek kapitalismu), nebo stanovisko nové teorie? Chová se v takové závažné otázce jako romantik, nebo... jako realista?^{[^ss]}

Viděli jsme, že prvním znakem nové teorie je historická analýza vzniku strojového průmyslu z kapitalistické manufaktury. Zabýval se pan N. -on vznikem ruského strojového průmyslu? Nikoli. Poukázal sice na to, že mu předcházela domácká práce pro kapitalistu a rukodělná „továrna“^{[^tt]}, ale vztah strojového průmyslu k předchozímu stadiu nejenže nevysvětlil, ale ani si „nevšiml“, že podle vědecké terminologie nebylo možno nazvat továrnou předchozí stadium (rukodělná výroba doma nebo v dílně kapitalisty), které by mělo být nesporně charakterizováno jako kapitalistická manufaktura.^{[^uu]}

Ať si čtenář nemyslí, že tato „mezera“ není důležitá. Naopak, je velice důležitá. Za prvé, pan N. -on tím ztotožňuje kapitalismus a strojový průmysl. To je hrubá chyba. Význam vědecké teorie tkví v tom, že vysvětlila skutečné místo strojového průmyslu jako jednoho stadia kapitalismu. Cožpak by mohl pan N. -on, kdyby stál na stanovisku této teorie, líčit růst a vítězství strojového průmyslu jako „boj dvou hospodářských forem“: jakési neznámé „formy založené na tom, že rolníci vlastní výrobní prostředky,“^{[^vv]} a „kapitalismu“ (s. 2, 3, 66, l98n.), zatímco ve skutečnosti jde o boj strojového průmyslu s kapitalistickou manufakturou? O tomto boji se pan N. -on ani nezmínil, třebaže podle toho, co už naznačil výše, právě v textilním průmyslu, který si speciálně vybral ke studiu (s. 79), se vystřídaly dvě formy kapitalismu, které pan N. -on nesprávně vyložil jako vystřídání „lidové výroby“ „kapitalismem“. Není snad zřejmé, že ho v podstatě vůbec nezajímal skutečný vývoj strojového průmyslu a že za „lidovou výrobu“ se skrývá utopie à la Sismondi? Za druhé, kdyby se pan N. -on nezabýval otázkou historického vývoje ruského strojového průmyslu, mohl by mluvit o „zavádění kapitalismu“ (331, 283, 323n.) a opírat se o konkrétní pomoc a podporu ze strany vlády — o fakta, která existovala i v Evropě? Ptáme se, zda napodobuje Sismondiho, který přece také hovořil o „zavádění“, nebo představitele nové teorie, který vědecky prozkoumal vystřídání manufaktury strojovým průmyslem. Za třetí, kdyby pan N. -on vytyčil otázku historického vývoje forem kapitalismu v Rusku (v textilním průmyslu), mohl by nechat bez povšimnutí existenci kapitalistické manufaktury v ruské „domácké výrobě“?^{[^ww]} Kdyby se však skutečně řídil teorií a pokusil se vědecky analyzovat třeba jen nepatrný zlomek této rovněž „lidové výroby“, co by se stalo s jeho primitivně vylíčeným obrázkem ruského společenského hospodářství zobrazujícím jakousi mlhavou „lidovou výrobu“ a od ní odtržený „kapitalismus“, dotýkající se jen „hrstky“ dělníků (s. 326n.)?

Shrnujeme: podle prvního bodu, kterým se nová teorie strojového průmyslu liší od romantické, nemůže být pan N. -on v žádném případě nazván přívržencem nové teorie, neboť nechápe ani to, že je nutné položit otázku vzniku strojového průmyslu jako zvláštního stadia kapitalismu, a zamlčuje existenci kapitalistické manufaktury, toho stadia kapitalismu, které předcházelo strojům. Místo historické analýzy nám předkládá utopii „lidové výroby“.

Druhý bod se týká učení nové teorie o přetváření společenských vztahů způsobeném vlivem strojového průmyslu. Pan N. -on se ani nepokusil tuto otázku rozebrat. Velmi si stěžoval na kapitalismus, truchlil pro továrnu (navlas tak, jak pro ni truchlil Sismondi), ale ani se nepokusil prostudovat změny společenských podmínek, k nimž v továrně^{[^xx]} došlo. K tomu by bylo přece třeba především srovnat strojový průmysl s předchozími stadii, která panu N. -onovi chybějí. Stejně tak je mu naprosto cizí stanovisko nové teorie ke strojům jako k faktoru pokroku dané kapitalistické společnosti. Ale ani tuto otázku si vůbec nepoložil^{[^yy]}, a ani si ji položit nemohl, neboť tato otázka je jen výsledkem historického studia nahrazení jedné formy kapitalismu druhou, kdežto u pana N. -ona „kapitalismus“ tout court^{[^zz]} nahrazuje... „lidovou výrobu“.

Kdybychom se na základě „studie“ pana N. -ona o kapitalizaci textilního průmyslu v Rusku zeptali, jak se dívá pan N. -on na stroje, nemohli bychom dostat jinou odpověď než tu, kterou známe už od Sismondiho. Pan N. -on uznává, že stroje zvyšují produktivitu práce (ještě to aby nepřiznal!), jako to přiznával i Sismondi. Pan N. -on říká, že škodlivé nejsou stroje, nýbrž jejich kapitalistické využívání — jak to tvrdil i Sismondi. Podle pana N. -ona „jsme“ při zavádění strojů pustili ze zřetele, že výroba musí odpovídat „spotřební schopnosti lidu“ — jak to předpokládal i Sismondi.

A to je vše. Nic jiného pan N. -on nepředpokládá. O těch otázkách, které si položila a rozřešila nová teorie, pan N. -on nechce nic vědět, protože se nepokusil prozkoumat ani historické střídání různých forem kapitalistické výroby v Rusku (popřípadě na uvedeném příkladu textilního průmyslu), ani úlohu strojů jako činitele pokroku v daném kapitalistickém zřízení.

A tak i v otázce strojů — v této velmi významné otázce teoretické ekonomie — stojí pan N. -on na Sismondiho stanovisku. Pan N. -on uvažuje úplně jako romantik, což mu ovšem vůbec nebrání, aby neustále jen citoval.

To se vztahuje jak k příkladu textilního průmyslu, tak ke všem úvahám pana N. -ona. Vzpomeňte si třeba jen na výše uvedený příklad mlynářské výroby. Pan N. -on poukazuje na zavádění strojů jen proto, aby mohl spustit sentimentální nářky na to, že toto zvýšení produktivity práce neodpovídá „spotřební schopnosti lidu“. Přeměny společenského zřízení, které s sebou přináší strojový průmysl (a které v Rusku skutečně přinesl), ho ani nenapadlo rozebírat. Otázku, zda tyto stroje byly v dané kapitalistické společnosti pokrokem, absolutně nepochopil.^{[^aaa]}

Ale co bylo řečeno o panu N. -onovi, se a fortiori^{[^bbb]} vztahuje i na ostatní narodnické ekonomy: narodnictví stojí dosud v otázce strojů na stanovisku maloburžoazního romantismu a zaměňuje ekonomickou analýzu sentimentálními tužbami.

X
Protekcionismus^[⁶¹]

Poslední teoretická otázka, která nás zajímá v systému Sismondiho názorů, je protekcionismus. V Nouveaux principes se této otázce věnuje dost místa, ale rozebírá se tam spíše z praktické stránky — podnět k ní dalo hnutí proti obilním zákonům v Anglii. Tuto poslední otázku rozebereme později, neboť v sobě zahrnuje ještě jiné, mnohem širší problémy. Zatím nás zajímá jen Sismondiho postoj k protekcionismu. Zájem o tuto otázku netkví v nějakém novém ekonomickém pojetí Sismondiho, které ještě nebylo uvedeno v předchozím výkladu, nýbrž v jeho chápání souvislosti mezi „ekonomikou“ a „nadstavbou“. Efrusi ujišťuje čtenáře časopisu Russkoje bogatstvo, že Sismondi je „jedním z prvních a velmi talentovaných předchůdců současné historické školy“ a že se staví „proti izolovaní ekonomických jevů od všech ostatních sociálních faktorů“. „V Sismondiho pracích se uplatňuje názor, že hospodářské jevy nelze izolovat od ostatních sociálních faktorů, ty mají být zkoumány v souvislosti s fakty sociálně politického charakteru“ (Russkoje bogatstvo, č. 8, 30—39). Ukážeme si tedy na jednom příkladě, jak Sismondi chápal souvislost jevů hospodářských a sociálně politických.

V kapitole O clech (kniha IV, kap. XI) Sismondi říká, že „zákaz dovozu je stejně nerozumný a stejně zhoubný jako zákaz vývozu: byl vynalezen proto, aby národ dostal manufaktury, které dosud neměl. A nelze popírat, že znamenají pro rodící se průmysl nejvíce povzbuzující prémii. Tyto manufaktury vyrábějí snad sotva setinu veškerého množství zboží určitého druhu, které národ potřebuje: sto kupujících bude muset spolu navzájem soupeřit, aby dostali zboží od jediného prodávajícího, a devadesát devět, kterým odřekne, bude nuceno se spokojit s pašovaným zbožím. V tomto případě se bude ztráta pro národ rovnat stu, kdežto zisk bude roven jedné. Ať už by tyto nové manufaktury poskytovaly národu jakékoli výhody, je jisté, že pro ospravedlnění tak velkých obětí je jich příliš málo. Vždycky by bylo možné najít úspornější prostředky, které by umožnily uvést takovéto manufaktury do provozu“ (I, 440—441).

Sismondi řeší tuto otázku zcela prostě: protekcionismus je „nerozumný“, protože přináší „národu“ ztráty!

O jakém „národu“ to náš ekonom mluví? S jakými hospodářskými poměry srovnává daný sociálně politický fakt? Nebere v úvahu žádné určité poměry, uvažuje o národu všeobecně, uvažuje o tom, jaký by měl být národ podle jeho ideálních představ. Ale tyto představy jsou, jak víme, vybudovány na vyloučení kapitalismu a na převaze individuální malovýroby.

Ale to je přece úplná hloupost — srovnávat sociálně politický faktor, který se vztahuje jen k danému hospodářskému zřízení, a k žádnému jinému, s jakýmsi vymyšleným novým zřízením. Protekcionismus je „sociálně politický faktor“ kapitalismu, ale Sismondi jej nesrovnává s kapitalismem, nýbrž s jakýmsi národem všeobecně (neboli s národem samostatných malovýrobců). To by mohl také srovnávat protekcionismus s indickou občinou a dospěl by k ještě markantnějšímu „nesmyslu“ a větší „zhoubnosti“, ale tento „nesmysl“ by se týkal jen jeho srovnávání, a nikoli protekcionismu. Sismondi uvádí naivní výpočet, aby dokázal, že celní ochrana je výhodná jen pro několik málo lidí na úkor většiny. To však nemusí ani dokazovat, protože už to vyplývá ze samého pojmu protekcionismus (ať už jde o přímé vyplácení prémií, nebo o vyřazování zahraničních konkurentů). Protekcionismus už sám o sobě nesporně vyjadřuje společenský rozpor. Ale cožpak v hospodářském životě zřízení, které protekcionismus vytvořil, nejsou rozpory? Naopak, je plný rozporů a Sismondi na ně sám v celém svém výkladu poukazoval. Místo aby vyvodil daný rozpor z rozporů hospodářského řádu, na které sám upozorňoval, ekonomické rozpory ignoruje, čímž se jeho kritika mění v pouhé „zbožné přání“. Místo aby srovnával toto zřízení, přinášející podle něho prospěch malé skupině, s postavením, které má tato skupina v celkovém hospodářství země, a s jejími zájmy, srovnává je s abstraktní tezí o „obecném prospěchu“. Vidíme tedy, že v protikladu s Efrusiho závěry Sismondi hospodářské jevy izoluje od ostatních (protože zkoumá protekcionismus mimo souvislost s hospodářským řádem) a vůbec nechápe spojitost mezi ekonomickými a sociálně politickými fakty. Tiráda, kterou jsme uvedli, obsahuje všechno, co nám může Sismondi jako teoretik říci k otázce protekcionismu: ostatní je jen mlácením prázdné slámy. „Vlády si snad ani neuvědomují, jakou cenu platí za tuto výhodu (rozvoj manufaktur), ty strašné oběti, které požadují od spotřebitelů“ (I, 442—443). „Evropsk vlády chtěly znásilňovat přírodní zákony“ (faire violence à la nature). Jaké přírodní zákony? „Neznásilňuje“ snad protekcionismus zákonitosti kapitalismu? „Národ byl takříkajíc (en quelque sorte) přinucen k jakési nezdravé činnosti“ (1,448). „Některé vlády dospěly až k tomu, že svým obchodníkům platí, aby jim umožnily levněji prodávat; čím je tato oběť podivnější a více odporuje nejprostším výpočtům, tím více je považována za součást vyšší politiky... Vlády platí svým obchodníkům na úkor ostatních občanů“ (I, 421) atd., atd. Vidíte, jaké úvahy nám Sismondi předkládá! Jakoby dělal závěry z těchto úvah, nazývá kapitalismus na jiných místech „umělým“ a „zaváděným“ (I, 379, opulence factice), „skleníkovým“ (II, 456) atp. Začal tím, že na místo analýzy daných rozporů staví zbožná přání, a aby mohl těmto přáním vyhovět, zkresluje skutečnost. Z toho vyplývá, že kapitalistický průmysl, který tak usilovně „podporují“, je slabý, neopodstatněný apod., nemá rozhodující úlohu v hospodářství země, že tato rozhodující úloha tedy patří malovýrobě atd. Tento nepochybný a nesporný fakt, že protekcionismus vzniká jenom v určité hospodářské soustavě a při určitých rozporech této soustavy, že vyjadřuje reálné zájmy reálné třídy, která má rozhodující úlohu v národním hospodářství, se obrací několika cituplnými frázemi vniveč, ba dokonce ve svůj protiklad! A ještě ukázka (k zemědělskému protekcionismu — I, 265, kapitola o obilních zákonech):

„Angličané nám předvádějí své velké farmy jako jediný prostředek k zvelebení zemědělství, tj. získání většího množství zemědělských produktů levněji — ale ve skutečnosti je právě naopak vyrábějí dráže...“

Jak pozoruhodně charakteristický je tento úryvek a jak přesvědčivě odhaluje způsoby romantických formulací, které do písmene ruští narodnici převzali! Rozvoj farmářství a s ním spojený technický pokrok je líčen jako úmyslně zaváděný systém. Angličané (tj. angličtí ekonomové) považují tento systém zvelebování zemědělství za jediný prostředek. Sismondi chce říci, že k jeho pozvednutí „by mohly být“ využity i jiné prostředky, kromě farmářství, tj. „by mohly být“ uplatněny v jakési abstraktní společnosti, ale ne v reálné společnosti určitého historického období, „společnosti“ založené na zbožním hospodářství, o kterém mluví angličtí ekonomové a o kterém by měl mluvit i Sismondi. „Pozvednout zemědělství, to jest získat (národu?) větší hojnost výrobků.“ Vůbec ne „to jest“. Pozvednutí zemědělství a zlepšení podmínek výživy většiny lidí není vůbec jedno a totéž; nesoulad mezi jedním a druhým je nejen možný, ale i nezbytný v takové hospodářské soustavě, ze které se snaží Sismondi tak horlivě vykroutit. Např. zvýšení sadby brambor může znamenat zvýšení produktivity práce v zemědělství (zavedení okopanin) a zvýšení nadhodnoty — současně se zhoršením výživy dělnictva. Je to stále táž manýra narodnika... chci říci romantika — vykrucovat se z rozporů skutečného života frázemi.

„Ve skutečnosti,“ pokračuje Sismondi, „tito farmáři, tak bohatí, tak inteligentní a tak podporovaní (secondés) veškerým vědeckým pokrokem, kteří mají tak krásná spřežení, tak pevné ohrady a pole tak pěkně vyčištěná od plevele — nemohou čelit konkurenci ubohého polského rolníka, nevzdělaného a zotročeného, hledajícího útěchu jen v pití, jehož zemědělství je ještě v plenkách. Obilí sklizené ve středním Polsku je po uhrazení dopravy na stovky mil po řekách, souši i moři a po zaplacení dovozních cel ve výši 30 až 40 % jeho hodnoty přece jen levnější než obilí z těch nejbohatších hrabství v Anglii“ (I, 265). „Anglické ekonomy uvádí tento kontrast do rozpaků.“ Poukazují na daně atd. Ale v tom to není. „Sám systém exploatace je špatný, je založen na nebezpečném základě... Tento systém líčili nedávno všichni autoři jako hodný našeho obdivu, ale my se s ním naopak musíme dobře seznámit, abychom se vyvarovali jeho napodobení“ (I, 266).

Není tento romantik nekonečně naivní, když líčí anglický kapitalismus (farmářství) jako nesprávný systém vytvořený ekonomy a když se domnívá, že „rozpaky“ ekonomů zavírajících oči před rozpory farmářství jsou dostatečným argumentem proti farmářům? Jak povrchní je jeho koncepce nehledající vysvětlení hospodářských procesů v zájmech různých skupin, nýbrž v omylech ekonomů, publicistů a vlád! Dobrák Sismondi chce zahanbit anglické farmáře a přivést je na správnou cestu, a zároveň i farmáře na kontinentě, aby „nenapodobovali“ takové „stupidní“ systémy!

Nezapomínejme však, že to bylo napsáno před sedmdesáti lety a že Sismondi pozoroval první krůčky těchto, tehdy ještě úplně nových jevů. Jeho naivita je ještě odpustitelná, neboť i klasičtí ekonomové (jeho současníci) považovali stejně naivně tyto nové jevy za produkt věčných a přirozených vlastností lidské povahy. My se však ptáme, připojili-li naši narodnici ve svých „námitkách“ proti rozvíjejícímu se kapitalismu v Rusku k Sismondiho argumentům jediné vlastní slovo?

Sismondiho úvahy o protekcionismu tedy svědčí o tom, že mu je historické hledisko úplně cizí Naopak, podobně jako filozofové a ekonomové 18. století uvažuje zcela abstraktně a liší se od nich jen tím, že za normální a přirozenou neprohlašuje společnost buržoazní, nýbrž společnost samostatných malovýrobců. Proto vůbec nechápe souvislost mezi protekcionismem a určitou hospodářskou soustavou a odbývá tento rozpor v sociálně politické oblasti stejně sentimentálními frázemi o „nepravdivosti“, „nebezpečnosti“, nesprávnosti, nerozumnosti atd., jakými odbývá i rozpory v hospodářském životě. Proto líčí věc krajně povrchně, staví otázku protekcionismu a svobodného obchodu (freetradismus^[⁶²]) jako otázku „chybné“ či „správné“ cesty (podle jeho terminologie jako otázku kapitalismu či nekapitalistické cesty).

Nová teorie tyto omyly úplně odhalila, neboť poukázala na spojitost protekcionismu s určitou historickou soustavou společenského hospodářství a se zájmy vládnoucí třídy této soustavy, podporovanými vládami. Ukázala, že otázka protekcionismu a svobody obchodu je otázkou vzájemných vztahů mezi podnikateli (buď mezi podnikateli různých zemí, nebo mezi různými skupinami podnikatelů jedné země).

Když s těmito dvěma názory na protekcionismus porovnáváme postoj narodnických ekonomů, vidíme, že i v této otázce stojí jednoznačně na stanovisku romantiků a nespojují protekcionismus s kapitalistickou, ale s jakousi abstraktní zemí, se „spotřebiteli“ tout court, a prohlašují jej za „chybnou“ a „nerozumnou“ podporu „skleníkového“ kapitalismu atd. Např. v otázce bezcelního dovozu zemědělských strojů, který vyvolal konflikt mezi průmyslovými a zemědělskými podnikateli, stojí pochopitelně narodnici jednoznačně za zemědělskými... podnikateli. Nechceme říci, že by neměli pravdu. Ale je to otázka faktu, otázka určitého historického momentu, otázka toho, která skupina podnikatelů vyjadřuje obecnější zájmy rozvoje kapitalismu. A i když mají narodnici pravdu, pak samozřejmě ne proto, že uvalení cel znamená „umělou“ „podporu kapitalismu“ a jejich odbourání podporu „odvěké“ lidové výroby, ale prostě proto, že rozvoj zemědělského kapitalismu (trpícího nedostatkem strojů) urychluje odumírání středověkých poměrů na vesnici a vznik domácího trhu pro průmysl, a znamená proto pronikavější, svobodnější a rychlejší vývoj kapitalismu.

V tomto bodě očekáváme ještě námitku týkající se zařazení narodniků mezi romantiky. Někdo může namítnout, že to nelze vztahovat na pana N. -ona, který přece přímo říká, že otázka svobody obchodu a protekcionismu je otázkou kapitalistickou, říká to nejednou a dokonce „cituje“... Ano, ano, pan N. -on dokonce cituje! Jestliže nám však někdo uvede toto místo z jeho Studií, pak my uvedeme jiné pasáže, kde prohlašuje podporování kapitalismu za „zavádění“ (a to ve Výsledcích a závěrech, s. 331, 323 a také 283), vysvětluje stimulování kapitalismu jako „tragický omyl“, jako něco, co „jsme pustili ze zřetele“, „nač jsme zapomněli“, „čím nás omráčili“ atd. (s. 298. Srovnejte se Sismondim!). Jak to srovnat s tvrzením, že podpora kapitalismu (vývozními prémiemi) je „jedním z mnoha rozporů, jimiž náš hospodářský život oplývá^{[^ccc]}; tento rozpor, jakož i všechny ostatní, vděčí za svou existenci formě, kterou akceptuje veškerá výroba“ (s. 286)? Všimněte si: veškerá výroba! Ptáme se všech nestranných lidí, jaké stanovisko zastává tento autor, který vysvětluje podporu „formy akceptované veškerou výrobou“ jako — „omyl“? Sismondiho stanovisko, nebo stanovisko vědecké teorie? „Citáty“ pana N. -ona se i zde (stejně jako v předchozích otázkách) jeví jako nedůležité, neobratné vsuvky, které nikterak nevyjadřují opravdové přesvědčení o použitelnosti těchto „citátů“ na ruskou skutečnost. „Citáty“ pana N. -ona jsou pouze vývěsním štítem nové teorie, který jen čtenáře uvádí v omyl. Je to — nešikovně navlečený háv „realisty“, pod nímž se skrývá čistokrevný romantik.^{[^ddd]}

XI
Všeobecný význam Sismondiho v dějinách politické ekonomie

Právě jsme se seznámili se všemi hlavními Sismondiho tezemi z oblasti ekonomické teorie. Ze závěrů vidíme, že Sismondi ve všem zůstává absolutně věrný sám sobě, že jeho názory se nemění. Ve všech bodech se liší od klasiků tím, že poukazuje na rozpory kapitalismu. To na jedné straně. Na druhé straně nemůže (a ani nechce) ani v jednom bodu pokračovat v analýze klasiků, a proto se omezuje na sentimentální kritiku kapitalismu ze stanoviska drobného buržoy. Takováto záměna vědecké analýzy za sentimentální stesky a nářky ho dovádí k neobyčejně povrchnímu pojetí věci. Nová teorie akceptující zdůrazňování rozporů za kapitalismu provedla jejich vědeckou analýzu a dospěla ve všech bodech k závěrům, které se zásadně rozcházejí se závěry Sismondiho, a proto vedou k diametrálně protikladnému názoru na kapitalismus.

V Kritice některých tezí politické ekonomie (Zur Kritik^[⁶⁴], ruský překlad, Moskva 1896) je všeobecný význam Sismondiho v dějinách vědy charakterizován takto:

„Sismondi už není v zajetí Boisguillebertových představ, že práce vytvářející směnnou hodnotu je falšována penězi, ale odsuzuje velký průmyslový kapitál tak, jako Boisguillebert odsuzuje peníze“ (s. 36).

Autor chce říci: jako se Boisguillebert povrchně díval na směnu zboží jako na přirozené zařízení a horlil proti penězům, v nichž viděl „cizí element“ (s. 30 ibid.), tak se díval Sismondi na malovýrobu jako na přirozené zařízení a horlil proti velkokapitálu, v němž viděl cizí element. Boisguillebert nechápal nerozlučnou a přirozenou spojitost peněz se směnou zboží, nechápal, že proti sobě staví jako cizí prvky dvě formy „buržoazní práce“ (ibid. 30—31). Sismondi nechápal nerozlučnou a přirozenou spojitost mezi velkokapitálem a samostatnou malovýrobou, nechápal, že jde o dvě formy zbožního hospodářství. Boisguillebert „se rozhorluje proti buržoazní práci v jedné formě“, „zatímco ji zároveň utopicky velebí v jiné formě“ (ibid.). Svým postojem proti velkokapitálu, tj. proti zbožnímu hospodářství v jedné jeho formě, a to v té nejrozvinutější, Sismondi utopicky velebí malovýrobce (zejména rolnictvo), tj. zbožní hospodářství v jiné, teprve zárodečné formě.

Autor Kritiky pokračuje: „Jestliže v Ricardovi politická ekonomie bezohledně vyvozuje svůj poslední závěr a tím vrcholí, doplňuje Sismondi toto vyvrcholení tím, že sám ztělesňuje její pochybnosti“ (s. 36).

A tak autor Kritiky redukuje Sismondiho význam na to, že před1ožil otázku rozporů kapitalismu, a tím vytyčil úkol pro další analýzu. Všechny samostatné názory Sismondiho, který chtěl rovněž odpovědět na tuto otázku, označuje citovaný autor za nevědecké, povrchní, odrážející jeho reakční maloburžoazní hledisko (viz předchozí odkazy a jeden odkaz dále v souvislosti s „citátem“ Efrusiho).

Když srovnáváme Sismondiho doktrínu s narodnictvím, vidíme téměř ve všech bodech (s výjimkou toho, že odmítá Ricardovu teorii renty a malthuziánská poučování rolníků) překvapující shodu, která se někdy projevuje dokonce ve volbě výrazů. Narodničtí ekonomové stojí důsledně na stanovisku Sismondiho. Přesvědčíme se o tom ještě důkladněji, až přejdeme od teorie k Sismondiho názorům na praktické otázky.

Efrusi koneckonců neocenil Sismondiho správně ani v jednom bodě. I když poukazoval na to, že Sismondi zdůrazňoval rozpory za kapitalismu a odsuzoval je, Efrusi nepochopil ani pronikavý rozdíl mezi jeho teorií a teorií vědeckého materialismu, ani diametrální protikladnost romantického a vědeckého postoje ke kapitalismu. Sympatie narodnika k romantikovi a dojímavá shoda v názorech bránily autoru statí v časopise Russkoje bogatstvo správně charakterizovat tohoto klasického představitele ekonomického romantismu.

Právě jsme uvedli úsudek o Sismondim, že totiž „sám ztělesňuje pochybnosti“ klasické ekonomie.

Sismondi se však nechtěl omezovat na takovou úlohu (která ho staví na čestné místo mezi ekonomy). Jak jsme viděli, pokoušel se rozřešit pochybnosti, ale krajně neúspěšně. A nejen to, neobvinil klasiky a jejich učení z toho, že se zastavili před analýzou rozporů, nýbrž z toho, že prý pracovali špatnou metodou. „Staré učení nás neučí ani chápat“ nové pohromy, „ani předcházet“ jim (I, XV), praví Sismondi v předmluvě k 2. vydání své knihy a vysvětluje tento fakt nikoli tím, že analýza tohoto učení je neúplná a nedůsledná, nýbrž tím, že prý „zabředla do abstrakce“ [I, 55: noví žáci Adama Smitha v Anglii zabředli (se sont jetés) do abstrakce a zapomněli na „člověka“] a „ubírá se po nesprávné cestě“ (II, 448). Z čeho obviňuje Sismondi klasiky, že může dojít k takovému závěru?

„Nejvýznačnější ekonomové si příliš málo všímali spotřeby a odbytu“ (I, 124).

Toto obvinění bylo od dob Sismondiho nesčetněkrát opakováno. Považovalo se za nutné oddělovat „spotřebu“ od „výroby“ jako zvláštní vědní obor; říkalo se, že výroba závisí na přírodních zákonech, kdežto spotřeba je určována rozdělováním závislým na vůli lidí atp. atp. Naši narodnici zastávají, jak známo, tytéž ideje a na první mís to kladou rozdělování.^{[^eee]}

Jaký má tedy toto obvinění smysl? Je založeno jen na zcela nevědeckém chápání samého předmětu politické ekonomie. Jejím předmětem rozhodně není „výroba materiálních hodnot“, jak se často říká (to je předmětem technologie), nýbrž jsou jím společenské vztahy lidí ve výrobě. Jen tehdy, chápeme-li „výrobu“ v prvním smyslu, je možné od ní zvlášť oddělit „rozdělování“, a pak v „oddíle“ o výrobě místo kategorií historicky určených forem společenského hospodářství figurují kategorie vztahující se k pracovnímu procesu vůbec: takové bezobsažné banálnosti obvykle slouží jen k zamaskování historických a sociálních podmínek (například pojem kapitálu). Budeme-li se tedy důsledně dívat na „výrobu“ jako na společenské vztahy ve výrobě, pak i „rozdělování“ i „spotřeba“ ztratí veškerý svůj samostatný význam. Vyjasní-li se vztahy ve „výrobě“ — bude zároveň vyjasněn podíl, který mají na produktu jednotlivé třídy, a tedy i „rozdělování“ a „spotřeba“. A naopak, nevyjasní-li se výrobní vztahy (např. nebude-li proces výroby veškerého společenského kapitálu chápán ve svém celku), zvrhnou se všechny úvahy o spotřebě a rozdělování v banálnosti nebo v zbožná romantická přání. Sismondi je praotcem podobných výkladů. Také Rodbertus často mluvil o „rozdělování národního produktu“, „moderní“ autority Efrusiho zakládaly dokonce zvláštní „školy“, jejichž jednou zásadou bylo věnovat pozornost rozdělování.^{[^fff]} A všichni tito teoretikové „rozdělování“ a „spotřeby“ neuměli rozřešit dokonce ani základní otázku rozdílu mezi společenským kapitálem a společenským důchodem a dále se zaplétali do rozporů, před nimiž se zastavil Adam Smith.^{[^ggg]} Tento problém se podařilo rozřešit teprve ekonomovi, který nikdy nepovažoval rozdělování za izolovaný fakt a co nejenergičtěji protestoval proti „vulgárním“ úvahám o „rozdělování“ (viz Marxovy poznámky ke gothajskému programu, které cituje P. Struve v Kritických poznámkách, s. 129, epigraf ke IV. kap.^[⁶⁵]). To ještě nic není. Vlastní vyřešení problému záleželo na analýze reprodukce společenského kapitálu. Autor se zvlášť nezabýval spotřebou ani rozdělováním; ale obě otázky se dostatečně vyjasnily samy sebou, jakmile byla dovedena do konce analýza výroby.

„Vědecký rozbor kapitalistického výrobního způsobu dokazuje, že... vztahy, za nichž se rozděluje, jsou v podstatě totožné s výrobními vztahy, jsou jejich rubem, takže jedny i druhé mají týž historicky přechodný charakter.“ „Mzda předpokládá námezdní práci, zisk kapitál. Tyto určité formy rozdělování tedy předpokládají určitý společenský charakter (Charaktere) výrobních podmínek a určité společenské vztahy činitelů výroby. Určitý vztah rozdělování je tedy jen výrazem historicky určitého výrobního vztahu...“ „Každá forma rozdělování mizí s určitou formou výroby, z níž pochází a jíž odpovídá.“

„Názor, který považuje za historické jen vztahy rozdělování, ale ne výrobní vztahy, je jednak jen názor začínající, ale ještě nesmělé (nedůsledné, befangen) kritiky buržoazní ekonomie. Je však též založen na zaměňování a ztotožňování společenského výrobního procesu s prostým pracovním procesem, který musí vykonávat i uměle izolovaný člověk bez jakékoli pomoci společnosti. Pokud je pracovní proces jen pouhý proces mezi člověkem a přírodou, zůstávají jeho základní prvky společné všem jeho společenským vývojovým formám. Ale každá určitá historická forma tohoto procesu rozvíjí dále jeho materiální základy a společenské formy“ (Das Kapital, Bd. III, 2., S. 415, 419, 420^[⁶⁶]).

O nic lépe se nedařilo Sismondimu ani v jiných útocích zaměřených proti klasikům, které zaujímají ještě více místa v jeho Nouveaux principes. „Noví žáci A. Smitha v Anglii zabředli do abstrakce a zapomněli na člověka...“ (I, 55). Pro Ricarda je „bohatství vším a lidé — ničím“ (II, 331). „Často (ekonomové hájící svobodu obchodu) obětují lidi a reálné zájmy abstraktní teorii“ (II, 457) atd.

Jak staré jsou tyto úkoly a jak jsou přitom nové! Mám na mysli narodniky, kteří je obnovili, když nadělali tolik hluku kvůli tomu, že kapitalistický vývoj Ruska byl otevřeně uznán opravdovým, skutečným a nevyhnutelným pro Rusko. Cožpak neopakovali v různých obměnách totéž, když se rozčilovali nad „apologií vlády peněz“, „sociálně buržoazními tendencemi“ atp.?^[⁶⁷] Na ně se ještě ve větší míře než na Sismondiho hodí poznámka adresovaná sentimentální kritice kapitalismu jako takové: Man schreie nicht zu sehr über den Zynismus! Der Zynismus liegt in der Sache, nicht in den Worten, welche die Sache bezeichnen! Ale nerozčilujme se příliš nad tímto cynismem! Cynismus je ve věcech, a ne ve slovech, která tyto věci popisují!^[⁶⁸]

Ano, „ještě ve větší míře“. To proto, že západoevropští romantikové neměli k dispozici vědeckou analýzu rozporů kapitalismu, že první poukazovali na tyto rozpory, že tepali (ostatně jen „bezmocnými slovy“) lidi, kteří tyto rozpory neviděli.

Sismondi se nejednou obořil na Ricarda proto, že nemilosrdně a otevřeně vyvozoval všechny závěry ze zkoumání a studia buržoazní společnosti: že otevřeně formuloval jak existenci výroby pro výrobu, tak i přeměnu pracovní síly ve zboží, na něž se pohlíží jako na každé jiné zboží — i to, že pro „společnost“ je důležitý čistý důchod, tj. jen výše zisku^{[^hhh]}. Ale Ricardo říkal naprostou pravdu: ve skutečnosti je to přesně tak. Jestliže se tato pravda zdála Sismondimu „nestoudnou pravdou“, pak by byl neměl hledat příčinu této nestoudnosti v Ricardově teorii a rozhodně neměl útočit proti „abstrakci“; jeho výčitky na adresu Ricarda se beze zbytku vztahují k oblasti „povznášejícího nás klamu“.

A co naši současní romantikové? Mají snad v úmyslu popírat „vládu peněz“? Mají snad v úmyslu popírat, že tato vláda je všemocná nejen mezi průmyslovým obyvatelstvem, ale i mezi obyvatelstvem zemědělským, v kterékoli „občinové“, v kterékoli zapadlé vesničce? Mají snad v úmyslu popírat nezbytnou spojitost mezi tímto faktem a zbožním hospodářstvím? Ani se nepokoušeli o tom pochybovat. Snaží se prostě o tom nemluvit. Bojí se nazvat věci pravým jménem.

Docela jejich strach chápeme: kdyby otevřeně přiznali skutečnost, zůstala by viset sentimentální (narodnická) kritika kapitalismu ve vzduchu. Není divu, že se tak vášnivě vrhají do boje, aniž stačili vyčistit zrezivělé zbraně romantismu. Nepřekvapuje, že si nevybírají prostředky a chtějí nevraživost vůči sentimentální kritice prezentovat jako nevraživost ke kritice vůbec. Vždyť se domáhají svého práva na existenci.

Sismondi se dokonce pokoušel povýšit svou sentimentální kritiku na zvláštní metodu společenské vědy. Jak jsme viděli, nevytýkal Ricardovi, že se jeho objektivní analýza zastavila před rozpory kapitalismu (tato výtka by byla oprávněná), ale právě to, že to je analýza objektivní. Sismondi tvrdil, že Ricardo „zapomíná na člověka“. V předmluvě k druhému vydání Nouveaux principes čteme takovouto tirádu:

„Považuji za nutné protestovat proti obvyklým, tak často lehkomyslným a tak falešným způsobům kritizování díla z oblasti společenských věd. Problém, který mají rozřešit, je nesrovnatelně složitější než všechny problémy věd přírodních; tento problém apeluje současně jak na srdce, tak na rozum“ (I, XVI). Ruský čtenář dobře zná tyto myšlenky o protikladu přírodních a společenských věd, o tom, že společenské vědy apelují na „srdce“ !^{[^jjj]}

Sismondi zde vyslovuje tytéž myšlenky, kterým bylo souzeno, aby je o několik desítiletí později „znovu objevila“ na dalekém východě Evropy „ruská sociologická škola“ a aby figurovaly jako zvláštní „subjektivní metoda v sociologii“... Sismondi samozřejmě apeluje — jako naši domácí sociologové — „jak na srdce, tak na rozum“^{[^kkk]}. Ale my jsme už viděli, že ve všech důležitějších problémech vítězilo „srdce“ drobného buržoy nad „rozumem“ teoretika zabývajícího se ekonomií.

Postskriptum^{[^lll]}

Správnost tohoto hodnocení sentimentálního Sismondiho v jeho poměru k vědecky „objektivnímu“ Ricardovi je plně potvrzena Marxovým výrokem v druhém díle Teorií o nadhodnotě, který vyšel v roce 1905 (Theorien über den Mehrwert, II. B., I. T., S. 304 u. ff. Bemerkungen über die Geschichte der Entdeckung des sogenannten Ricardoschen Gesetzes)^{[^mmm]}. Marx považuje Malthuse za ubohého plagiátora, podplaceného advokáta bohatých, nestydatého vyděrače a srovnává ho s Ricardem jako člověkem vědy:

„Ricardo považuje — ve své době plným právem — kapitalistický výrobní způsob za nejvýhodnější pro výrobu vůbec, za nejvýhodnější pro vytváření bohatství. Chce výrobu pro výrobu, a to právem. Kdyby někdo tvrdil, jak to dělali Ricardovi sentimentální odpůrci, že výroba jako taková není samoúčelem, pak by zapomínal, že výroba pro výrobu neznamená nic jiného než rozvoj výrobních sil lidstva, tj. rozvoj bohatství lidské přírody jako samoúčel. Staví-li někdo proti tomuto cíli, jak to dělá Sismondi, blaho jednotlivců, tvrdí, že se musí zadržet rozvoj druhu, aby se zabezpečilo blaho jednotlivců, že se tedy například nesmí vést žádná válka, neboť ve válce jednotlivci hynou. Sismondi má pravdu jen oproti takovým ekonomům, kteří tento protiklad zastírají a popírají“ (S. 309). Ze svého stanoviska má Ricardo plné právo přirovnávat proletáře ke strojům, ke zboží v kapitalistické výrobě. „Es ist dieses stoisch, objektiv, wissenschaftlich“, „je to stoické, objektivní, vědecké“ (S. 313). Toto hodnocení se ovšem vztahuje jen k určité epoše, až k počátku 19. století.

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Efrusi zemřel roku 1897. Nekrolog k jeho úmrtí je otištěn v březnovém čísle časopisu Russkoje bogatstvo z roku 1897.

b Je pravda, že Sismondi není socialista, jak na to poukazuje Efrusi na začátku článku, kde opakuje to, co řekl Lippert. (Viz Příruční slovník státovědy, sv. V, Lippertův článek Sismondi, s. 678. Red.

c Kap. III., kniha IV, sv. I, s. 342n. Red.

d Není-li uveden jiný pramen, vztahují se všechny další citáty k výše uvedenému vydání Nouveaux principes.

e V tomto i v ostatních případech podtrženo námi, pokud není uvedeno jinak.

f Jde o marxismus. (Autorova poznámka k vydání z roku 1908. Red.)

g Tak se současně vytvářejí prvky jak kapitálu variabilního („svobodný“ dělník), tak konstantního; ke konstantnímu patří ty výrobní prostředky, od nichž je osvobozován drobný výrobce.

h Efrusi o této části Sismondiho doktríny — o zužování vnitřního trhu následkem rozvoje kapitalismu — nic neříká. Ještě mnohokrát uvidíme, že vynechal právě to, co nejvýrazněji charakterizuje Sismondiho hledisko a vztah narodnictví k jeho učení.

i Přesněji: ta část zisku, která se neakumuluje.

j Konkrétně: Sismondi teď jen oddělil kapitál od důchodu. První slouží výrobě a druhý spotřebě. Ale vždyť se mluví o společnosti. A společnost „spotřebovává“ i fixní kapitál. Uvedené rozlišení padá a společenskohospodářský proces měnící „kapitál jednoho“ v „důchod druhého“ zůstává nevyjasněn.

k Viz tento svazek, s. 148—152. Red. (Dále v této stati zde)

l A kterých se moudře vyvarovali ostatní ekonomové opakující chybu A. Smitha.

m Viz např. II, 456—457 a mnohá další místa. Ještě z nich uvedeme příklady a čtenář uvidí, že ani způsob vyjadřování našich romantiků, jako je pan N. -on, se v ničem od Sismondiho neliší.

n Viz dodatek v Nouveaux principes, 2. vyd., sv. II: Eclaircissements relatifs à la balance des consommations avec les productions (Vysvětlivky k bilanci spotřeby a výroby — Red.), v nichž Sismondi překládá a kritizuje stať Ricardova žáka (McCullocha), otištěnou v časopise Edinburgh Review pod titulem Zkoumání otázky, zda zároveň se schopností výroby vzrůstá vždy schopnost spotřeby ve společnosti^[⁴⁸].

o Uvádíme zde pouze jádro nové teorie podávající toto řešení a vymiňujeme si, že ji na jiném místě vyložíme podrobněji. Viz Kapitál, II. díl, 3. oddíl.^[⁵¹] Red. (Podrobnější výklad viz ve Vývoji kapitalismu, kap. I.^[⁵²].)

p Zcela stejně uvažují také naši narodničtí ekonomové pánové V. V. a N. -on. Úmyslně jsme se zdrželi zvlášť podrobně u Sismondiho omylů v otázce výrobní a osobní spotřeby, spotřebních předmětů a výrobních prostředků (A. Smith se k jejich rozlišení přiblížil ještě více než Sismondi). Chtěli jsme čtenáři ukázat, že klasičtí představitelé chybné teorie cítili její neuspokojivost, postřehli v ní rozpor a pokoušeli se z něho dostat. Ale naši „samorostlí“ teoretikové nejenže nic nevidí a necítí, dokonce neznají ani teorii, ani historii otázky, o níž jen vedou nekonečné řeči.

q — osobitý znak. Red.

r Připomínáme čtenáři, jak k otázce přistoupil Sismondi, který předně vyčlenil výrobní prostředky pro jednotlivou rodinu a pokusil se aplikovat toto rozdělení na společnost. Přesněji řečeno „přišel na to“ Smith, a ne Sismondi, který jeho pojetí pouze reprodukuje.

s Nová teorie se v této otázce jak známo shoduje (vytváří si výroba sama trh?) s klasiky, kteří na ni odpovídají kladně na rozdíl od romantismu, který na ni odpovídá záporně. „Skutečnou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál“ (Das Kapital, III, I, S. 231^[⁵⁴]).

t „Prvním výsledkem konkurence,“ říká Sismondi, „je snížení mzdy a současné zvýšení počtu dělníků“ (I, 403). Nebudeme se zde zdržovat s nesprávným Sismondiho odhadem: počítá např., že zisk bude činit 8 % z fixního kapitálu a 8 % z oběžného, že počet dělníků stoupne úměrně ke zvýšenému oběžnému kapitálu (který není s to správně oddělit od kapitálu variabilního), že fixní kapitál plně přechází do ceny výrobku. To vše není v daném případě důležité, neboť závěr je správný: zmenšení podílu variabilního kapitálu v celkovém složení kapitálu jako nutný rezultát akumulace.

u Z daného rozboru logicky vyplývá, že i takový případ je možný; záleží na tom, do jaké míry se nový kapitál rozděluje na konstantní a variabilní část a v jaké míře se zmenšování relativní části variabilního kapitálu dotýká dřívější výroby.

v To je tak jasné, že dokonce i Sismondi uznával při analýze realizace nutnost abstrahovat od zahraničního obchodu. „Abychom prozkoumali tyto výpočty přesněji,“ říká o souladu výroby se spotřebou, „a zjednodušili otázku, abstrahovali jsme dosud od zahraničního obchodu; předpokládali jsme izolovaný národ; lidská společnost sama je takový izolovaný národ a všechno, co se vztahuje k národu, který neobchoduje se zahraničím, se vztahuje stejným způsobem k veškerému lidskému rodu“ (I, 115).

w N. -on, s. 205.

x Srov. Ziber, David Ricardo atd., Petrohrad 1885, s . 466 , poznámka.

y Srov. níže: Řeč o svobodě obchodu ^[⁵⁵].

z Mluvím zde jen o hodnocení kapitalismu, nikoli o jeho chápání. V otázce jeho pochopení nedospěli romantikové dál než klasici.

aa V souvislosti s učením, že celkový produkt v kapitalistickém hospodářství se skládá ze dvou částí, nacházíme u Smitha a pozdějších ekonomů chybné pojetí „akumulace individuálního kapitálu“. Učili totiž, že se veškerá akumulovaná část zisku vynakládá na mzdu, ačkoli se ve skutečnosti vydává: 1) na konstantní kapitála 2) na mzdu. Sismondi opakuje i tuto chybu klasiků.

bb Das Kapital, II. Band, S. 304. Ruský překlad, s. 232^[⁵⁶]). Podtrženo námi.

cc Poznatky o trhu. Red.

dd Ve Vývoji kapitalismu (s. 16 a 19) jsem už kritizoval nepřesnosti a chyby pana Tugana-Baranovského, které ho později zavedly do tábora buržoazních ekonomů, (Autorova poznámka k vydání z r. 1908, viz Spisy 3, kapitola I, podkapitola VI, s. 40—47. Red.)

ee Srov. Sismondi, 1. c., I, 8.

ff Rodbertus. Při této příležitosti poznamenáváme, že Bernstein, který celkově restauroval předsudky buržoazní ekonomie, vnesl zmatek i do této otázky, protože tvrdil, že Marxova teorie krizí se příliš neliší od teorie Rodbertusovy (Die Voraussetzungen etc., Stuttg. 1899, S. 67 [Předpoklady atd. Stuttgart 1899, s. 67. Red.]) a že Marx si odporuje, když za základní příčinu krizí uznává omezenou spotřebu mas. (Autorova poznámka k vydání z r. 1908. Red.)

gg Charakteristický je již sám systém výkladu: 3. kniha pojednává o „bohatství územním“ (richesse territoriale), pozemkovém, tj. o zemědělství. Další, 4. kniha o „bohatství obchodním“ (de la richesse commerciale) — o průmyslu a obchodu. Jakoby zemědělský výrobek a sama půda nebyly za kapitalismu rovněž zbožím! Proto tyto dvě knihy spolu nesouvisí. O průmyslu se pojednává jen v jeho kapitalistické formě, v jaké existovala za Sismondiho života. Zemědělství však popisuje jako nesourodou směs nejrůznějších soustav exploatace půdy: patriarchální, nevolnickou, pachtýřskou za polovinu sklizně, robotní, obroční, farmářskou, emfyteutickou (pronájem do trvalého dědičného pachtu). Výsledkem je naprostý zmatek: autor nevykládá ani historii zemědělství, neboť všechny tyto „soustavy“ nejsou navzájem spojeny, ani neanalyzuje zemědělství v kapitalistickém hospodářství, i když kapitalistické hospodářství je vlastním předmětem jeho spisu a průmyslem se zabývá jen v jeho kapitalistické formě.

hh Ricardo, Spisy, Ziberův překlad, s. 35: „Cožpak v průmyslu příroda nedělá nic pro člověka? Cožpak síly větru a vody, které uvádějí do pohybu naše stroje a lodi, nejsou ničím? Což tlak vzduchu a pružnost páry, jež nám umožňují uvádět do pohybu nejdůležitější stroje, nejsou dary přírody, nemluvě o účincích tepla při změkčování a tavení kovů, o působení rozkladu vzduchu při procesech barvení a kvašení? Nelze se zmínit ani o jednom průmyslovém odvětví, v němž by příroda člověku nepomáhala, a přitom štědře a bezplatně.“ [David Ricardo: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha 1956, s. 60. Čes. red.]

ii Nicméně se omlouváme, že nemůžeme s určitostí vědět, kdo je pro Efrusiho „nejvýznamnějším moderním ekonomem“, zda je to představitel známé, romantismu úplně cizí školy, či autor té nejtlustší příručky.

jj Poprvé vyslovil tento názor na přebytečné obyvatelstvo, pokud je známo, Engels v knize Die Lage der arbeitenden Klasse in England (1845) (Postavení dělnické třídy v Anglii. Red.). Autor popsal obvyklý průmyslový cyklus anglického průmyslu a praví:

„Z toho vyplývá, že až na krátká období největší konjunktury musí mít anglický průmysl neustále rezervu nezaměstnaných dělníků, aby mohl vyrobit množství zboží požadované trhem právě v nejživějších měsících. Tato rezerva je větší nebo menší podle toho, zda situace na trhu dává práci větší či menší části této rezervy. A i když v období největšího oživení trhu mohou alespoň dočasně dodat určitý počet dělníků zemědělské oblasti, Irsko a některá pracovní odvětví méně postižená tímto rozmachem, je to jednak přece jen menšina, jednak jsou i tito dělníci sami součástí rezervy, jen s tím rozdílem, že teprve konjunktura pokaždé ukáže, že k ní patří.“^[⁵⁸]

V posledních slovech je důležité si všimnout toho, že k rezervní armádě patří ta část zemědělského obyvatelstva, která hledá čas od času obživu v průmyslu. Právě tento fakt nazvala pozdější teorie skrytou formou přelidnění (viz Marxův Kapitál).“^[⁵⁹]

kk Srov. Ziber, David Ricardo atd., s. 552—553, Petrohrad 1885.

ll Proto se nedotýkáme té velmi originální okolnosti, že narodničtí ekonomové nepočítají všechny tyto nespočetné dělníky prý z toho prostého důvodu, že nejsou registrováni.

mm Viz přílohu k ruskému překladu Malthusovy knihy Esej o populaci. (Bibikovův překlad, Petrohrad l866). Výňatek z Proudhonova spisu O spravedlnosti.

nn A viděli jste už nejednou, že se Efrusi všude snažil srovnávat Sismondiho s novou teorií.

oo Ve vydáních z roku 1898 a 1901 nejsou slova: „rozdíl mezi tímto hlediskem a hlediskem novým. Nechápe,“. Red.

pp Na začátku této kapitoly říká Ziber: „Po pravdě řečeno, učení o strojích a o velkoprůmyslu, o němž hovoříme, je takovým nevyčerpatelným zdrojem nových myšlenek a originálního výzkumu, že kdyby si někdo usmyslil zvážit po všech stránkách relativní přednosti tohoto učení, musel by napsat jen o tomto jediném předmětu skoro celou knihu“ (s. 473).

qq Když Ziber srovnává „součet práce“ v občině a v kapitalistické společnosti se strojovým průmyslem, zcela správně poznamenává: „Mezi ‚součtem‘ občiny a ‚součtem‘ společnosti se strojovou výrobou je asi takový rozdíl jako např. mezi jednotkou 10 a jednotkou 100“ (s. 495).

rr Ziber, cit, spis, s. 467.

ss Slovo „realista“ je zde uvedeno místo slova marxista výhradně z cenzurních důvodů. Ze stejného důvodu jsou odkazy na Kapitál nahrazeny odkazy na Ziberovu knihu, která interpretuje Marxův Kapitál. (Autorova poznámka k vydání z roku 1908. Red.)

tt S. 108. Citát ze Sborníku statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, seš. III, s. 32 (statistikové v něm podávají výklad Korsakova spisu O formách průmyslu): „Celá organizace výroby se od roku 1822 úplně mění — rolníci přestávají být samostatnými domáckými výrobci stávají se jen vykonavateli některých operací tovární velkovýroby a spokojují se pouze se mzdou za sjednanou práci.“)

uu Ziber zcela správně poukázal na to, že pro vědecký výzkum je nevhodné používat obvyklou terminologii (továrna, závod atp.) a že je nezbytné odlišit strojový průmysl od kapitalistické manufaktury (s. 474).

vv N. -on, s. 322. Liší se to třeba jen nepatrně od Sismondiho idealizace patriarchálního rolnického hospodářství?

ww Předpokládáme, že není nutné dokazovat tento všeobecně známý fakt; vzpomeňme jen na pavlovskou zámečnickou výrobu, bogorodskou kožedělnou, kimerskou obuvnickou, výrobu čepic v molvitinském obvodu, tulskou výrobu harmonik a samovarů, krasnoselskou a rybnoslobodskou výrobu šperků, semjonovskou výrobu lžic, zpracovávání rohoviny v „Usťjanščině“, plsti v semjonovském Ůjezdě Nižněnovgorodské gubernie atd. Vyjmenováváme je zpaměti: kdybychom začali studovat kteroukoli domáckou výrobu, mohli bychom seznam prodlužovat do nekonečna.

xx Berte přitom, prosím, v úvahu, že vědecký význam tohoto termínu je jiný než obvykle. Věda omezuje jeho použití jenom na strojový velkoprůmysl.

yy Jako to udělal např. A. Volgin ve Zdůvodnění narodnictví v pracích pana Voroncova (V. V.), Petrohrad l896.

zz — jednoduše. Red.

aaa Na základě Marxovy teorie se v textu rýsují úkoly týkající se kritiky názorů pana N. -ona, které jsem později rozvedl ve Vývoji kapitalismu. (Autorova poznámka k vydání z roku 1908. Red.)

bbb — tím více. Red.

ccc Právě tak jako Studie „oplývají“ výzvami k „nám“, výkřiky „my“ a podobnými frázemi, které ignorují tyto rozpory.

ddd Máme podezření, nepovažuje-li snad pan N. on tyto „citáty“ za talisman, který ho chrání před každou kritikou. Jinak je těžké si vysvětlit skutečnost, že pan N. -on, který od pánů Struveho a Tugana-Baranovského ví o srovnání svého učení se Sismondiho doktrínou) „citoval“ v jednom ze svých článků v časopise Russkoje bogatstvo (r. 1894, č. 6, s. 88) názor představitele nové teorie, který řadil Sismondiho k maloburžoazním reakcionářům a utopistům.^[⁶³] Je možná hluboce přesvědčen, že podobným „citátem“ „vyvrátil“ srovnání své vlastní osoby se Sismondim.

eee Efrusi samozřejmě neopomněl pochválit za totéž i Sismondiho. V 8. čísle časopisu Russkoje bogatstvo na straně 56 čteme: „V Sismondiho učení nejsou tak důležitá jednotlivá speciální opatření, jež navrhuje, jako spíše celkový duch, jímž je proniknuta celá jeho soustava. Proti klasické škole zdůrazňuje zvlášť vehementně zájmy rozdělování před zájmy výroby.“ Přes své opětovné „odkazy“ na „moderní“ ekonomy Efrusi vůbec nepochopil jejich učení a pokračuje v sentimentálních výlevech, příznačných pro primitivní kritiku kapitalismu. Náš narodnik se i zde zachraňuje tím, že srovnává Sismondiho „s mnoha význačnými představiteli historické školy“; ukazuje se, že „se Sismondi dostal dále“ (ib.), a Efrusi se s tím docela spokojuje! „Dospěl dále“ než němečtí profesoři — co ještě chcete? Efrusi se podobně jako všichni narodnici snaží přenést těžiště na to, že Sismondi kritizoval kapitalismus. O tom, že kritika kapitalismu bývá různá, že kritizovat kapitalismus lze jak ze stanoviska sentimentálního, tak i vědeckého — nemá ekonom z časopisu Russkoje bogatstvo zřejmě vůbec ponětí.

fff Zcela správně staví Ingram Sismondiho po bok „katedrových socialistů“ (Dějiny politické ekonomie, Moskva 1891, s. 212), když naivně prohlašuje: „My jsme se už (!!) přimkli k Sismondiho názoru na stát jako na takovou sílu, která se musí starat... aby ze společenského sjednocení a nejnovějšího pokroku měly podle možnosti prospěch všechny třídy společnosti“. Jak jdou do hloubky tyto Sismondiho „názory“, jsme už viděli na příkladu protekcionismu.

ggg Viz např. heslo Důchod od R. Meyera v Handw. der St. (ruský překlad ve sborníku Promyšlennosť), který ukazuje na celý ten bezmocný zmatek v úvahách „moderních“ německých profesorů o tomto předmětu. Je originální, že R. Meyer, který se opírá přímo o Adama Smitha a při citování literatury se odvolává na tytéž kapitoly II. dílu Kapitálu, jež beze zbytku vyvracejí Smitha, se o tom v textu nezmiňuje.

hhh Efrusi např. docela vážně opakuje Sismondiho sentimentální fráze o tom, že zvýšení podnikatelova čistého důchodu není pro národní hospodářství ziskem atp., a vytýká mu jen to, že si to „ještě docela jasně neuvědomoval“ (s. 43, č. 8).

Neměli bychom snad s tím srovnat výsledky vědecké analýzy kapitalismu?

Hrubý důchod (Roheinkommen) společnosti se skládá ze mzdy plus zisk plus renta. Čistý důchod (Reineinkommen) je nadhodnota.

„Vezmeme-li důchod celé společnosti, skládá se národní důchod ze mzdy plus zisku plus renty, tedy z hrubého důchodu. Ale i to je jen abstrakce, protože celá společnost se na základě kapitalistické výroby staví na kapitalistické stanovisko a považuje tudíž za čistý důchod jen důchod, který se rozkládá na zisk a rentu“ (III, 2, 375 až 376)^[⁶⁹].

Tak se autor jednoznačně přiklání k Ricardovi a k jeho definici „čistého důchodu“ „společnosti“, k téže definici, která vyvolala „proslulou námitku“ Sismondiho (Russkoje bogatsvo, č. 8, s. 44): „Jakže? Bohatství je vším a lidé ničím?“ (II. 331). V současné společnosti jistě.

jjj „Politická ekonomie není vědou o výpočtech (n‘est pas une science de calcul), nýbrž vědou morální... Vede k cíli jen tehdy, všímáme-Ii si lidských citů, potřeb a vášní“ (I, 313). Tyto sentimentální fráze, v nichž Sismondi právě tak jako ruští sociologové subjektivní školy ve svých naprosto analogických výkřicích vidí nové pojetí společenské vědy, ve skutečnosti ukazují, v jakém ještě dětsky primitivním stavu byla kritika buržoazie. Cožpak vědecká analýza rozporů, která zůstává stroze objektivním „výpočtem“, neposkytuje především pevný základ pro chápání „citů, potřeb a vášní“, a to ne vášní „lidí“ vůbec — této abstrakce, kterou jak romantik, tak i narodnik naplňují specificky maloburžoazním obsahem — ale lidí určitých tříd? Jde však o to, že Sismondi nemohl teoreticky vyvrátit ekonomy, a proto se omezil na sentimentální fráze. „Utopický diletantismus je nucen v teoretických otázkách ustupovat každému jen trochu vzdělanému obhájci buržoazního řádu. Aby utopista zahladil vzniklý pocit bezmocnosti, utěšuje se tím, že vyčítá svým protivníkům objektivnost: jste snad vzdělanější než já, zato já jsem však hodnější“ (Beltov, s. 43).

kkk Jako by „problémy“ vyplývající z přírodních věd neapelovaly také na „srdce“?!

lll Postskriptum bylo napsáno k vydání z roku 1908. Red.

mmm Teorie o nadhodnotě, díl II, část I, s. 304n. K objevení Ricardova zákona pozemkové renty. Red.^[⁷⁰]

48 Jde o polemickou McCullochovu stať Plány Mr. Owena na zmírnění národní bídy, otištěnou anonymně v XXXIII. svazku Edinburgh Review za rok 1819, na niž odpověděl Sismondi.

The Edinburgh Review or Critical Journal — vědecký a literárně politický časopis, který vycházet v letech 1802—1929.

49 Výraz „posílat od Pontia k Pilátovi“ souvisí se jménem Pontia Piláta, římského místodržitele v Judei v letech 26—36 n. 1., který proslul svou licoměrností a krutostí. Je obrazným vyjádřením ekvivalence, protože obě jména patří téže osobě.

50 Viz K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 391; Kapitál III, Praha 1955, s. 390—391. (V české sekci MIA zde a zde).

51 Viz K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 367—544. (V české sekci MIA zde).

52 Ve vydáních z let 1897 a 1898 se V. I. Lenin odvolával na knihu M. I. Tugana-Baranovského Průmyslové krize II. Ve vydání z roku 1908 nahradil Lenin tento odkaz poukazem na svou knihu Vývoj kapitalismu v Rusku, která vyšla poprvé v roce 1899.

53 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 409. (V české sekci MIA zde).

54 K. Marx, Kapitál III, Praha 1955, s. 267. (V české sekci MIA zde).

55 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 409—422.

56 K. Marx, Kapitál II, Praha 1954, s. 332. (V české sekci MIA zde).

57 Katedroví socialisté — představitelé jednoho směru v buržoazní politické ekonomii 70. a 80. let 19. století, kteří pod rouškou socialismu propagovali z univerzitních kateder buržoazně liberální reformismus. Katedrový socialismus vznikl jako důsledek obav vykořisťovatelských tříd z šířícího se marxismu a z růstu dělnického hnutí. Proto se tito ideologové snažili najít nové prostředky, aby udrželi pracující v područí buržoazie.

Představitelé katedrového socialismu (A. Wagner, G. Schmollcr, L. Brentano, W. Sombart aj.) tvrdili, že buržoazní stát je nadtřídní. Je prý s to smířit nepřátelské třídy a postupně zavést „socialismus“ bez poškození zájmů kapitalistů a podle možnosti i s přihlédnutím k požadavkům pracujících. Navrhovali uzákonění policejní reglementace námezdní práce a obnovení středověkých cechů. Reakční podstatu katedrového socialismu odhalili K. Marx a B. Engels. V. I. Lenin nazýval katedrové socialisty štěnicemi „policejně měšťácké univerzitní vědy“ (Spisy 13, Praha 1956, s. 31), které nenávidí Marxovo revoluční učení. V Rusku propagovali názory katedrových socialistů legální marxisté.

58 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 319—320. (V české sekci MIA zde).

59 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 675. (V české sekci MIA zde).

60 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 675. (V české sekci MIA zde).

61 Protekcionismus — systém ekonomických opatření, která mají napomáhat rozvoji kapitalistické průmyslové nebo zemědělské výroby dané země a chránit ji před zahraniční konkurencí. Mezi nejdůležitější opatření patří vysoké celní poplatky na zahraniční zboží, které mají snížit jeho dovoz, kvantitativní omezení dovozu, valutové zákazy, podpora vývozu domácího zboží pomocí snížení vývozního cla, finanční podpory jednotlivým průmyslovým výrobcům atd.

Protekcionismus vznikl v době původní akumulace v Anglii a značně se rozšířil v době průmyslového kapitalismu, zvláště za imperialismu. V podmínkách imperialismu je cílem protekcionismu zabezpečit kapitalistickým monopolům prodej zboží na domácím trhu za zvýšené ceny a monopolní mimořádný zisk bez ohledu na to, že se tím ožebračí lidové masy.

62 Freetradismus — směr ekonomické politiky buržoazie požadující svobodu obchodu a nezasahování státu do soukromohospodářského podnikání. Vznikl v Anglii koncem 18. století. V 30.—40. letech se oporou freetradismu stali manchesterští průmyslníci, proto byli freetradeři nazýváni také „manchesterovci“. V čele „manchesterské školy“ stáli Cobden a Bright. Freetradistické tendence se projevily v politice Francie, Německa, Ruska a dalších států. Teoreticky zdůvodnili freetradismus ve svých dílech Adam Smith a David Ricardo.

K. Marx a B. Engels odhalili snahu buržoazie využít hesla svobody obchodu k sociální demagogii.

63 Jde o zhodnocení maloburžoazního socialismu Sismondiho v Manifestu Komunistické strany (K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 452—453. V české sekci MIA zde), které citoval N. F. Danielson v článku Několik slov o podmínkách rozvoje našeho hospodářství v časopisu Russkoje bogatstvo, č. 6, 1894.

64 Zur Kritik — začátek názvu knihy K. Marxe Zur Kritik der politischen Ökonomie (Ke kritice politické ekonomie). V. I. Lenin cituje úryvek z ruského překladu, vydaného roku 1896. Jeho autorem je P. P. Rumjancev (K. Marx, Ke kritice politické ekonomie, Spisy 13, Praha 1963, s. 75, 70, 75—76. V české sekci MIA zde).

65 K. Marx, Kritika gothajského programu (Spisy 19, Praha 1966, s. 50). Ve vydáních z let 1897 a 1898 se V. I. Lenin z cenzurních důvodů neodvolával na Marxe, ale na Struveho. Ve vydání z roku 1908 Lenin cituje Marxovu Kritiku gothajského programu. Tato Leninova oprava je uvedena ve 4. a 5. vydání Spisů.

66 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 426, 430, 431. V české sekci MIA zde a zde).

67 Jde o práce narodniků polemizujících s marxisty: o stať N. F. Danielsona Apologie vlády peněz jako příznak doby, otištěnou pod pseudonymem Nikolaj -on v 1. a 2. 4. časopisu Russkoje bogatstvo z roku 1895, a o článek V. P. Voroncova Německý sociáldemokratismus a ruské ma1oměšťáctví, který vyšel pod pseudonymem V. V. v 47.—49. č. listu Nědělja roku 1894.

68 K. Marx, Bída filozofie (Spisy 4, Praha 1958, s. 104).

69 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 389. V české sekci MIA zde.

70 K. Marx, Teorie o nadhodnotě II, Praha 1964, s. 120, 121—122.

Vladimír Iljič Lenin K charakteristice ekonomického romantismu

KAPITOLA I Ekonomické teorie romantizmu

I Zužuje se vnitžní trh ožebračováním malovýrobců?

II Sismondiho názory na národní důchod a kapitál

IV Sismondiho závěry z chybného učení o dvou částech roční výroby v kapitalistické společnosti

IV V čem se mýlí teorie Adama Smitha a Sismondiho o národním důchodu

V Akumulace v kapitalistické společnosti

VI Zahraniční trh jako „východisko z nesnází“při realizaci nadhodnoty

VII Krize

VIII Kapitalistická renta a kapitalistické přelidění

IX Stroje v kapitalistické společnosti

X Protekcionismus[61]

XI Všeobecný význam Sismondiho v dějinách politické ekonomie

Postskriptum[lll]