V. I. Lenin
Recenze
Karl Kautsky, Agrární otázka.
Přehled tendencí moderního zemědělství a agrární politika atd.,
Stuttgart, Dietz 1899
Kautského kniha je — po III. dílu Kapitálu — nejpozoruhodnějším jevem v nejnovější ekonomické literatuře. Marxismus až dosud postrádal dílo, které by systematicky rozebralo kapitalismus v zemědělství. Kautsky teď tuto mezeru zaplnil prvním oddílem své objemné knihy (450 stran), nazvaným Vývoj zemědělství v kapitalistické společnosti (s. 1—300). V předmluvě Kautsky zcela správně poznamenává, že se nakupilo „otřesné“ množství statistického a popisného ekonomického materiálu o kapitalismu v zemědělství; je naléhavě třeba odhalit „základní tendence“ ekonomického vývoje v této oblasti národního hospodářství, a ukázat tak různé jevy kapitalismu v zemědčlství jako „dílčí jevy celkového (celistvého) procesu“ (eines Gesamtprozesses). Formy zemědělství a vztahy mezi zemědělským obyvatelstvem jsou v dnešní společnosti opravdu tak nesmírně rozmanité, že není nic snazšího než vzít z libovolného pojednání hrst výroků a faktů „potvrzujících“ názory dotyčného autora. A právě podle této metody je konstruována celá řada úvah v našem narodnickém tisku, který se pokouší dokázat životaschopnost drobného rolnického hospodářství nebo dokonce jeho přednost před zemědělskou velkovýrobou. Pro všechny tyto úvahy je typické, že vytrhávají jednotlivé jevy, citují jednotlivé případy a vůbec se nepokoušejí uvést je do souvislosti s celkovým obrazem celého agrárního zřízení v kapitalistických zemích a s hlavními tendencemi celého vývoje kapitalistického zemědělství v poslední době. Kautsky se této běžné chyby vyvaroval. Protože se kapitalismem v zemědělství zabývá už přes dvacet let, má k dispozici neobyčejně rozsáhlý materiál; hlavně však zakládá svá zkoumání na údajích z nejnovějších zemědělských soupisů a anket v Anglii, Americe, Francii (1892) a Německu (1895). Nikdy se však ve spoustě faktů neutápí, nikdy nepouští ze zřetele souvislost mezi tím nejnepatrnějším jevem a celkovým uspořádáním kapitalistického zemědělství i obecným vývojem kapitalismu.
Kautsky si neklade nějakou dílčí otázku, například vztah mezi velkovýrobou a malovýrobou v zemědělství, nýbrž obecnou otázku, zda kapitál začíná ovládat zemědělství, zda mění formy výroby a formy vlastnictví v zemědělství, a jak vlastně tento proces probíhá. Plně uznává významnou úlohu předkapitalistických a nekapitalistických forem zemědělství v soudobé společnosti a nezbytnost vyjasnit vztah těchto forem k formám ryze kapitalistickým. Svou studii začíná neobyčejně výstižnou a přesnou charakteristikou patriarchálního rolnického hospodářství a zemědělství feudálního období. Když si takto stanovil výchozí body vývoje kapitalismu v zemědělství, přechází k charakteristice „moderního zemědělství“. Zpočátku charakterizuje jeho technickou stránku (střídavý osevní postup, dělba práce, stroje, hnojiva, bakteriologie) a před čtenářem vyvstává jasný obraz onoho obrovského převratu, který způsobil kapitalismus v průběhu několika desetiletí, když přeměnil zemědělství z rutinovaného řemesla ve vědu. Dále zkoumá „kapitalistický ráz moderního zemědělství“; je to stručný a populární, ale nanejvýš přesný a zdařilý výklad Marxovy teorie zisku a renty. Kautsky ukazuje, že pachtovní a hypotekární soustava jsou pouze dvě různé formy téhož procesu oddělování zemědělských podnikatelů od pozemkových vlastníků, zaznamenaného Marxem. Dále zde zkoumá vztah mezi velkovýrobou a malovýrobou, přičemž se ukazuje, že technická převaha velkovýroby nad malovýrobou je nesporná. Kautsky toto tvrzení důkladně dokazuje a podrobně vysvětluje i to, že stabilita zemědělské malovýroby zdaleka neplyne z její technické racionálnosti, nýbrž z toho, že drobní rolníci se na svém dřou víc než námezdní dělníci a úroveň jejich životních potřeb je nižší než úroveň potřeb a životní úroveň námezdních dělníků. Údaje, které Kautsky na dotvrzení toho uvádí, jsou svrchovaně zajímavé a průkazné. Rozbor zemědělského družstevnictví přivádí Kautského k závěru, že družstva znamenají nesporný pokrok, že však nejsou přechodem k pospolné výrobě, ale ke kapitalismu; družstva nesnižují, nýbrž posilují převahu velkovýroby v zemědělství nad malovýrobou. Je absurdní očekávat, že by rolník mohl v dnešní společnosti přejít k pospolné výrobě. Obvykle se poukazuje na statistické údaje, které nesvědčí o tom, že by zemědělská malovýroba byla vytlačována velkovýrobou; tyto údaje mluví jedině o tom, že vývoj kapitalismu v zemědělství je mnohem složitější než v průmyslu. Ale i v průmyslu se základní vývojová tendence často kříží s takovými jevy, jako je rozšíření kapitalistické domácké práce apod. V zemědělství je pak vytlačování malovýroby brzděno především omezenou výměrou půdy; skupování malých pozemků, aby se z nich vytvořil pozemek velký, je věc velmi a velmi nesnadná; při intenzifikaci zemědělství je někdy možné, že z menší rozlohy půdy lze sklidit větší množství produktů (proto statistika operující výlučně s údaji o rozloze hospodářství je málo průkazná). Ke koncentraci výroby dochází tím, že jeden pozemkový vlastník skupuje mnoho usedlostí; latifundie, jež takto vznikají, jsou pak základem jedné z nejvyšších forem kapitalistické zemědělské velkovýroby. Konečně pro velké pozemkové vlastnictví by bylo dokonce nevýhodné úplné vytlačení malovýroby: vždyť ta mu poskytuje pracovní síly! Proto pozemkoví vlastníci a kapitalisté často prosazují zákony, které drobné rolnictvo uměle podporují. Drobné zemědělství se stabilizuje tehdy, když přestává konkurovat zemědělské velkovýrobě a dodává jí pracovní síly. Vztahy mezi velkými a malými pozemkovými vlastníky se stále více blíží vztahům mezi kapitalisty a proletáři. Procesu „proletarizace rolníků“ věnuje Kautsky zvláštní kapitolu s bohatými údaji — zejména o „vedlejších výdělcích“ rolníků, tj. o různých formách námezdní práce.
Když Kautsky vysvětlil hlavní vývojové rysy kapitalismu v zemědělství, začíná dokazovat, že tato soustava společenského hospodářství je historicky přechodná. Čím více se kapitalismus vyvíjí, s tím většími potížemi se potýká tržní (zbožní) zemědělství. Monopol pozemkového vlastnictví (pozemková renta), dědické právo, majoráty[44] jsou brzdou racionalizace zemědělství. Města stále více vykořisťují vesnice tím, že zemědělcům odnímají nejlepší pracovní síly, odsávají stále větší podíl bohatství produkovaného zemědělským obyvatelstvem, které tak ztrácí možnost navracet půdě to, co se jí odnímá. Kautsky se pak zvlášť podrobně zabývá vylidňováním venkova a plně přiznává, že nedostatkem námezdních dělníků nejméně trpí hospodářství středních rolníků, hned však dodává, že „dobří občané“ (my můžeme říci rovněž: a ruští narodnici) nad tímto faktem zbytečně jásají, marně v něm spatřují začínající obrození rolnictva, které by vyvrátilo použitelnost Marxovy teorie na zemědělství. Trpí-li rolnictvo méně než ostatní třídy zemědělského obyvatelstva nedostatkem námezdních dělníků, o to víc trpí lichvářstvím, daňovým břemenem, neracionálností svého hospodaření, vyčerpáváním půdy, nadměrnou dřinou a nedostatečnou spotřebou. Názor optimisticky naladěných maloburžoazních ekonomů přesvědčivě vyvrací fakt, že nejen zemědělští dělníci, ale i děti rolníků... utíkají do měst! Avšak zvlášť velké změny způsobila v evropském zemědělství konkurence laciného obilí přiváženého z Ameriky, Argentiny, Indie, Ruska apod. Kautsky podrobně zkoumá význam tohoto faktu, který vznikl rozvojem průmyslu, jenž si hledal trhy. Popisuje pokles produkce obilí v Evropě vlivem této konkurence, snížení renty a zvlášť podrobně pojednává o „industrializaci zemědělství“, která se projevuje jednak v námezdní práci drobných rolníků v průmyslu, jednak v rozvíjení zemědělských technických výrobních odvětví (lihovarnictví, cukrovarnictví apod.) a dokonce ve vytlačování některých zemědělských odvětví zpracovatelským průmyslem. Optimističtí ekonomové, říká Kautsky, marně doufají, že takovéto drobné změny v evropském zemědělství je mohou zachránit před krizí: krize se stále šíří a může skončit jedině všeobecnou krizí celého kapitalismu. Samozřejmě že to nikoho neopravňuje mluvit o zániku zemědělství, avšak jeho konzervativnost je věcí minulosti; dostalo se už do stavu neustálého přetváření, do stavu, který je typický pro kapitalistický výrobní způsob. „Velká rozloha půdy zemědělského velkozávodu, jehož kapitalistický ráz se čím dál tím více zesiluje, růst pachtovního systému a hypoték, industrializace zemědělství — to jsou prvky, jež připravují půdu pro zespolečenštění zemědělské výroby...“ Bylo by absurdní myslet si, říká Kautsky na závěr, že ve společnosti se jedna část vyvíjí jedním směrem a druhá část směrem opačným. Ve skutečnosti „společenský vývoj probíhá v zemědělství týmž směrem jako v průmyslu“.[a]
Kautsky pak aplikuje výsledky své teoretické analýzy na agrární politiku a vyslovuje se přirozeně proti veškerým pokusům podporovat a „zachraňovat“ rolnické hospodářství. „Je zbytečné pomýšlet na to,“ říká, „že by vesnická občina mohla přejít ke společenské zemědělské velkovýrobě [s. 338, podkapitola Der Dorfkommunismus (Vesnický komunismus); srov. s. 339]. „Ochrana rolnictva (Der Bauernschutz) neznamená ochranu rolníkovy osoby (proti takové ochraně samozřejmě nikdo nic nenamítá), nýbrž ochranu rolnického majetku. Avšak právě tento majetek je hlavní příčinou zbídačování a ponižování rolníka. Námezdní dělníci na venkově jsou na tom už dnes mnohdy lépe než drobní rolníci. Ochrana rolnictva není tedy ochranou proti zbídačování rolníků, nýbrž je ochranou okovů, kterými je rolník připoután k své bídě“ (s. 320).[b] Zásadní převrat v celém zemědělství vlivem kapitalismu teprve začíná, ale rychle pokračuje, mění rolníka v námezdního dělníka a zesiluje útěk obyvatelstva z vesnic. Pokoušet se tento převrat zadržet by bylo reakční a škodlivé: ať jsou následky tohoto převratu v současné společnosti jakkoli tíživé, mělo by zadržování procesu následky ještě horší a uvádělo by pracující obyvatelstvo do postavení ještě bezmocnějšího a zoufalejšího. Pokroková činnost v současné společnosti může směřovat jedině k tomu, aby byl oslaben škodlivý vliv kapitalistického pokroku na obyvatelstvo, aby se zvýšila jeho uvědomělost a způsobilost ke kolektivní sebeobraně. Kautsky proto naléhá, aby byla zajištěna svoboda pohybu apod., odstraněny všechny pozůstatky feudalismu v zemědčlství (např. Gesindeordnungen[c], které stavějí zemědělské dělníky do osobně závislého, polonevolnického postavení), zakázána práce dětí do 14 let, zavedena osmihodinová pracovní doba, aby byla zřízena přísná zdravotní policie, která by dohlížela na dělnická obydlí atd. atd.
Doufejme, že Kautského kniha vyjde i v ruském překladu[45].
Napsáno před 21. březnem
(2. dubnem) 1899
Otištěno v dubnu 1899
v časopise Načalo, č. 4
Podpsán: V l. I l j i nPodle textu časopisu __________________________________
Poznámky:
a K. Kautsky, Agrární otázka, Praha 1959, s. 357, 359. Čes. red.
b Srov. tamtéž, s. 380.
c Zákonná ustanovení, která určují vztahy mezi pozemkovými vlastníky a nevolnými rolníky. Red.
44 Majoráty — zásada nástupnictví, která se zachovala v některých kapitalistických zemích z feudálních dob. Podle této zásady přecházely velkostatky buď na nejstaršího z nejbližších zákonných dědiců rodu, nebo na nejstaršího majitelova syna, zatímco ostatní dědici byli vyplaceni.
45 V 8. čísle časopisu Naučnoje obozrenije z roku 1899 byl uveřejněn překlad jedné kapitoly z Kautského knihy Agrární otázka pod názvem Moderní zemědělství.