Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, I. díl
Sedmý oddíl

---

Kapitola dvacátá druhá

PŘEMĚNA NADHODNOTY V KAPITÁL

1. KAPITALISTICKÝ VÝROBNÍ PROCES V ROZŠÍŘENÉM MĚŘÍTKU.
PŘEMĚNA VLASTNICKÝCH ZÁKONŮ ZBOŽNÍ VÝROBY V ZÁKONY KAPITALISTICKÉHO PŘIVLASTŇOVÁNÍ

Dříve jsme zkoumali, jak vzniká nadhodnota z kapitálu, nyní se podíváme, jak vzniká kapitál z nadhodnoty. Použití nadhodnoty jako kapitálu čili zpětná přeměna nadhodnoty v kapitál se nazývá akumulací kapitálu.^[21]

Pozorujme tento proces nejprve s hlediska jednotlivého kapitalisty. Přádelník na př. zálohuje kapitál 10.000 liber št., z toho čtyři pětiny v bavlně, strojích atd. a jednu pětinu ve mzdách. Dejme tomu, že ročně vyrobí 240.000 liber příze v hodnotě 12.000 liber št. Při 100% míře nadhodnoty je nadhodnota obsažena v nadvýrobku čili v čistém výrobku 40.000 liber příze čili v jedné šestině hrubého výrobku; má hodnotu 2.000 liber št., která bude realisována při prodeji. Suma hodnoty 2.000 liber št. je suma hodnoty 2.000 liber št. a nic víc. Na těchto penězích není vidět ani cítit, že jsou nadhodnotou. Ten fakt, že daná hodnota je nadhodnotou, ukazuje jen, jak k ní její majitel přišel, ale nemění nic na povaze hodnoty nebo peněz.

Má-li přádelník tuto nově přibylou sumu 2.000 liber št. přeměnit v kapitál, musí, za jinak stejných podmínek, zálohovat čtyři pětiny z ní na nákup bavlny atd. a jednu pětinu na nákup nových dělníků-přadláků, kteří musí na trhu nalézt životní prostředky, jejichž hodnotou je založil. Pak bude tento nový kapitál 2.000 liber št. fungovat v přádelnictví a vynese zase sám nadhodnotu 400 liber šterlinků.

Kapitálová hodnota byla původně zálohována v peněžní formě; naproti tomu nadhodnota existuje od počátku jako hodnota určité části hrubého výrobku. Je-li hrubý výrobek prodán, přeměněn v peníze, nabývá kapitálová hodnota znovu své původní formy, ale nadhodnota mění svůj původní způsob existence. Od této chvíle jsou však kapitálová hodnota i nadhodnota peněžní sumy a jejich zpětná přeměna v kapitál probíhá úplně stejně. Jednu i druhou vydává kapitalista na nákup zboží, což mu umožňuje znovu začít zhotovování svého výrobku, tentokrát již v rozšířeném měřítku. Ale aby tato zboží koupil, musí je najít na trhu.

Jeho vlastní příze obíhá jen proto, že přináší svůj celoroční výrobek na trh, jak to dělají se svými zbožími i všichni ostatní kapitalisté. Ale dříve než tato zboží přišla na trh, byla již obsažena ve fondu roční výroby, tj. v celkové mase předmětů všeho druhu, ve které se během roku mění celková suma jednotlivých kapitálů čili úhrnný společenský kapitál — kapitál, z něhož má každý jednotlivý kapitalista v rukou jen jistou část. Procesy probíhající na trhu uskutečňují jen oběh těchto jednotlivých součástí roční výroby, posílají je z ruky do ruky, ale nemohou ani zvětšit úhrn roční výroby, ani změnit povahu vyrobených předmětů. Jak bude možno použít úhrnného ročního produktu, to závisí tedy na jeho vlastním složení, ale naprosto ne na jeho oběhu.

Především musí roční výroba dodat všechny předměty (užitné hodnoty), jimiž lze nahradit hmotné součásti kapitálu, spotřebované během roku. Po odečtení těchto součástí zbývá čistý výrobek čili nadvýrobek, v němž je obsažena nadhodnota. A z čeho se skládá tento nadvýrobek? Snad z předmětů určených k uspokojení potřeb a choutek třídy kapitalistů, z předmětů, které tedy patří k jejich spotřebnímu fondu? Kdyby tomu tak bylo, byla by nadhodnota prohýřena do posledního groše a šlo by tu jen o prostou reprodukci.

Má-li se akumulovat, musí se část nadvýrobku přeměňovat v kapitál. Ale nedějí-li se zázraky, lze v kapitál přeměňovat jen takové předměty, jichž lze použít v pracovním procesu, tj. výrobní prostředky, a dále předměty, jimiž je možno udržovat život dělníka, tj. životní prostředky. Části roční nadpráce se tedy muselo použít k zhotovení dodatečných výrobních prostředků a životních prostředků, tvořících přebytek nad množstvím, které bylo nutné k náhradě zálohovaného kapitálu. Zkrátka: nadhodnotu lze přeměnit v kapitál jen proto, že nadvýrobek, jehož hodnotou je, již obsahuje hmotné součásti nového kapitálu.^[21a]

Avšak aby třída kapitalistů tyto součásti opravdu přiměla fungovat jako kapitál, potřebuje dodatečné množství práce. Nemá-li vykořisťování již zaměstnaných dělníků extensivně nebo intensivně vzrůstat, musí být zřejmě přibrány dodatečné pracovní síly. O to se však již postaral mechanismus kapitalistické výroby: reprodukuje dělnickou třídu jako třídu závislou na mzdě, jejíž obvyklá výše stačí nejen k sebezáchově této třídy, nýbrž i k jejímu rozmnožování. Tyto dodatečné pracovní síly různého stáří dodává kapitálu každoročně sama dělnická třída, takže kapitál je již jen spojuje s dodatečnými výrobními prostředky, již obsaženými v produktu roční výroby, a přeměna nadhodnoty v kapitál je hotova. Konkretně vzato, není tedy akumulace kapitálu konec konců nic jiného než reprodukce kapitálu v rozšířeném měřítku. Koloběh prosté reprodukce se mění a mění se podle výroku Sismondiho ve spirálu.^[21b]

Vraťme se nyní k našemu příkladu. Je to stará historie: Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jakuba atd. Původní kapitál 10.000 liber št. vynese nadhodnotu 2.000 liber št., která se kapitalisuje. Nový kapitál 2.000 liber št. vynese nadhodnotu 400 liber št, tato nadhodnota se opět kapitalisuje, tj. přeměňuje se v druhý dodatečný kapitál, který opět vynese novou nadhodnotu 80 liber št. atd.

Nepřihlížíme tu k té části nadhodnoty, kterou kapitalista sám spotřebovává. Právě tak nás prozatím nezajímá, zda se dodatečný kapitál připojuje k původnímu kapitálu, nebo se od něho odděluje, aby se zhodnotil samostatně; zda ho využívá týž kapitalista, který jej akumuloval, nebo zda přechází do jiných rukou. Nesmíme jen zapomínat, že vedle nově vytvořených kapitálů se dál reprodukuje původní kapitál a dál vyrábí nadhodnotu a že totéž platí o každém akumulovaném kapitálu, pokud jde o dodatečný kapitál, který vytvořil.

Původní kapitál se vytvořit zálohováním 10.000 liber št. Odkud je má jejich majitel? Jsou vytvořeny jeho vlastní prací a prací jeho předků! odpovídají nám jednohlasně mluvčí politické ekonomie^[21c], a tento jejich předpoklad se skutečně zdá jediným předpokladem, odpovídajícím zákonům zbožní výroby.

Docela jinak je tomu s dodatečným kapitálem 2.000 liber št. Proces jeho vzniku známe úplně přesně. Je to kapitalisovaná nadhodnota. Od prvopočátku neobsahuje jediný atom hodnoty, který by nepocházel z nezaplacené cizí práce. Výrobní prostředky, k nimž se přidává dodatečná pracovní síla, i životní prostředky, jimiž se udržuje, nejsou nic než součásti nadvýrobku, tributu, který kapitalistická třída každoročně vyrve dělnické třídě. Kupuje-li kapitalistická třída za část tohoto tributu dodatečnou pracovní sílu, třebas za plnou cenu, takže se směňuje ekvivalent za ekvivalent počíná si stále podle starého receptu dobyvatele který kupuje od poražených zboží za jejich vlastní, jim uloupené peníze.

Zaměstnává-li dodatečný kapitát téhož dělníka, který jej vyrobil, musí tento dělník především dál zhodnocovat původní kapitál kromě toho kupovat zpět produkt své dřívější neplacené práce větším množstvím dodatečné práce, než kolik jej stál. Zkoumáme-li to jako transakci mezi kapitalistickou třídou a dělnickou třídou, nemění na věci nic to, jsou-li za neplacenou práci dosud zaměstnaných dělníků zaměstnáváni noví dodateční dělníci. Může se také stát, že kapitalista přemění dodatečný kapitál ve stroj, který vyhodí na dlažbu výrobce tohoto dodatečného kapitálu a nahradí jej několika dětmi. V každém případě vytvořila dělnická třída letošní nadprací kapitál, který v příštím roce zaměstná další množství práce.^[22] A to se právě nazývá: „plodit kapitál kapitálem“.

Předpokladem akumulace prvního dodatečného kapitálu 2.000 liber št. byla existence sumy hodnot 10.000 liber št., zálohovaná kapitalistou a náležející mu na základě jeho „prvotní práce“. Předpokladem druhého dodatečného kapitálu 400 liber št. není naproti tomu nic jiného než předcházející akumulace prvního, oněch 2.000 liber št., jejichž kapitalisovanou nadhodnotou je těchto 400 liber. Vlastnictví minulé neplacené práce se nyní jeví jako jediná podmínka přítomného přivlastňování živé neplacené práce ve stále rostoucím rozsahu. Čím více kapitalista akumuloval, tím více může akumulovat.

Pokud nadhodnota, z níž se skládá dodatečný kapitál čís. I, je výsledkem koupě pracovní síly za část původního kapitálu, koupě, která plně odpovídala zákonům směny zboží a s právnického hlediska předpokládá jen to, že dělník svobodně nakládá svými vlastními schopnostmi a majitel peněz nebo zboží hodnotami, které mu patří; pokud dodatečný kapitál čís. II atd. je pouhým výsledkem dodatečného kapitálu čís. I, tj. důsledkem týchž vztahů; pokud každá jednotlivá transakce se ustavičně děje v plném souhlasu se zákonem směny zboží, tj. pokud kapitalista stále kupuje pracovní sílu a dělník ji stále prodává — dejme tomu i za její skutečnou hodnotu potud je zřejmé, že zákon přivlastňování čili zákon soukromého vlastnictví, založený na zbožní výrobě a na zbožním oběhu, se zřejmě zvrací svou vlastní, vnitřní, neodvratnou dialektikou ve svůj přímý opak. Směna ekvivalentů, v níž záležela původní operace, se změnila tak, že je nakonec jen vnějším zdáním; neboť za prvé, část kapitálu, vyměněná za pracovní sílu, je sama jen částí produktu cizí práce přivlastněného bez ekvivalentu; za druhé dělník, který ji vytvořil, musí ji nejen nahradit, nýbrž musí ji nahradit s novým přebytkem. Směnný vztah mezi kapitalistou a dělníkem se tedy stává jen zdáním, spjatým s procesem oběhu, pouhou formou, která je svému vlastnímu obsahu cizí a jen jej zatemňuje. Neustálá koupě a prodej pracovní síly je formou. Obsahem je to, že kapitalista část již zpředmětněné cizí práce, kterou si ustavičně přivlastňuje bez ekvivalentu, znovu a znovu vyměňuje za větší množství živé cizí práce. Původně se nám jevilo vlastnické právo jako právo založené na vlastní práci. Alespoň bylo nutno vycházet z tohoto předpokladu, protože na trhu stojí proti sobě jen rovnoprávní majitelé zboží, ale prostředkem k přivlastnění cizího zboží je jen zcizení vlastního zboží, a to lze vytvořit jen prací. Vlastnictví se nyní jeví u kapitalisty jako právo přivlastňovat si cizí neplacenou práci nebo její výrobek, u dělníka jako nemožnost přivlastnit si svůj vlastní výrobek. Oddělení vlastnictví od práce se stává nutným důsledkem zákona, jehož zdánlivým východiskem byla jejich totožnost.^[23]

Třebaže se tedy zdá, že kapitalistický způsob přivlastňování je v rozporu s původními zákony zbožní výroby, nevyvěrá přesto nikterak z porušování těchto zákonů, nýbrž naopak z jejich aplikace. Zběžný retrospektivní přehled řady fází pohybu, jejichž závěrečným bodem je kapitalistická akumulace, nám to znovu jasně ukáže.

Nejprve jsme viděli, že původní přeměna sumy hodnoty v kapitál se dála naprosto v souhlasu se zákony směny. Jeden směňující prodává svou pracovní sílu, druhý ji kupuje. První dostává hodnotu svého zboží, a tím zcizuje jeho užitnou hodnotu, tj. práci, druhému. Druhý pak přeměňuje výrobní prostředky, které mu již patří, s pomocí práce, která mu rovněž patří, v nový výrobek, který mu rovněž podle práva patří.

Hodnota tohoto výrobku zahrnuje za prvé hodnotu spotřebovaných výrobních prostředků. Užitečná práce nemůže tyto výrobní prostředky spotřebovat, aniž zároveň přenáší jejich hodnotu na výrobek; aby však pracovní síta byla prodejná, musí být s to skýtat užitečnou práci v tom průmyslovém odvětví, kde se jí má použít.

Hodnota nového výrobku zahrnuje dále ekvivalent hodnoty pracovní síly a nadhodnotu. A to proto, že pracovní síla, prodaná na určitou dobu, na den, na týden atd., má menší hodnotu než je hodnota, kterou vytvoří její spotřeba za danou dobu. Ale dělník dostal zaplacenu směnnou hodnotu své pracovní síly, a tím mu byla zcizena její užitná hodnota — jak tomu je při každé koupi a každém prodeji.

Všeobecného zákona zbožní výroby se nijak nedotýká to, že toto zvláštní zboží má zvláštní užitnou hodnotu, spočívající ve schopnosti skýtat práci, tedy tvořit hodnotu. Jestliže se tedy suma hodnoty zálohovaná ve mzdě nejen prostě znovu objevuje ve výrobku, nýbrž objevuje-li se v něm zvětšená o nadhodnotu, nevyplývá to z toho, že prodavač byl napálen — dostal přece hodnotu zboží — nýbrž jedině z toho, že kupec toto zboží spotřeboval.

Zákon směny podmiňuje jen rovnost směnných hodnot navzájem směňovaných zboží. Předpokládá dokonce od počátku rozdílnost jejich užitných hodnot a nemá absolutně nic společného s procesem jejich spotřeby, který začíná teprve tehdy, když je obchod uzavřen a proveden.

Původní přeměna peněz v kapitál se tedy uskutečňuje v nejpřesnější shodě s ekonomickými zákony zbožní výroby a s vlastnickým právem, které z nich vyplývá. Přesto vede k tomuto výsledku:
1) že výrobek patří kapitalistovi, a ne dělníkovi;
2) že hodnota tohoto výrobku obsahuje kromě hodnoty zálohovaného kapitálu nadhodnotu, která stála dělníka práci, kdežto kapitalistu nestála nic a která se přesto po právu stává vlastnictvím kapitalistovým;
3) že si dělník udržel svou pracovní sílu a může ji znovu prodat, najde-li kupce.

Prostá reprodukce je jen periodické opakování této první operace; přitom se peníze po každé znovu přeměňují v kapitál. Neporušuje se tu tedy zákon, naopak, jen se mu umožňuje stále se projevovat. „Několik po sobě následujících směn udělalo z poslední směny jen představitelku první.“ (Sismondi: „Nouveaux Principes etc.“, str. 70.)

A přesto, jak jsme viděli, stačí prostá reprodukce k tomu, aby od základů změnila charakter této první operace, pokud byla pojímána jako isolovaný proces. „Z těch, kdo se dělí o národní důchod, jedni (dělníci) získávají na něj každoročně nové právo vynaložením nové práce; druzí (kapitalisté) si na něj získali trvalé právo již dříve prvotním vynaložením práce.“ (Sismondi, tamtéž, str. 111.) Práce, jak známo, není jediná oblast, kde prvorozenství dělá divy.

Na věci nic nemění ani to, je-li prostá reprodukce nahrazena reprodukcí v rozšířeném měřítku čili akumulací. V prvním případě kapitalista všechnu nadhodnotu promarní, v druhém případě osvědčí svou občanskou ctnost tím, že spotřebuje jen část nadhodnoty a zbytek přemění v peníze.

Nadhodnota je jeho vlastnictví, nepatřila nikdy nikomu jinému. Zálohuje-Ii ji do výroby, zálohuje ji ze svého vlastního fondu stejně jako v den, kdy po prvé vstoupil na trh. Že tentokrát tento fond pochází z neplacené práce jeho dělníků, to na věci naprosto nic nemění. Je-li dělník B zaměstnán za nadhodnotu, kterou vyrobil dělník A, pak za prvé dělník A vytvořil tuto nadhodnotu, aniž byl o haléř zkrácen na spravedlivé ceně svého zboží, a za druhé tato věc se dělníka B vůbec netýká. Všechno, co B žádá a má právo žádat, je, aby mu kapitalista zaplatil hodnotu jeho pracovní síly. „Oba dva ještě vydělali; dělník, protože dostal zálohou plody své práce (rozuměj: nezaplacené práce jiných dělníků), dříve než ji vykonal (rozuměj: dříve než jeho práce přinesla plody); podnikatel (le maître), protože práce tohoto dělníka měla větší hodnotu než jeho mzda“ (rozuměj: vyrobila více hodnoty než hodnotu jeho mzdy). (Sismondi, tamtéž, str. 135.)

Věc ovšem vypadá docela jinak, pozorujeme-li kapitalistickou výrobu v nepřetržitém toku jejího obnovování a jestliže místo jednotlivého kapitalisty a jednotlivého dělníka bereme celek, třídu kapitalistů a třídu dělníků. Tím bychom však použili měřítek, která jsou zbožní výrobě úplně cizí.

Ve zbožní výrobě stojí proti sobě jen prodavač a kupec navzájem na sobě nezávislí. Všechny vztahy mezi nimi končí, jakmile vyprší smlouva, kterou uzavřeli. Opakuje-li se transakce, děje se tak na základě nové smlouvy, která nemá s předcházející smlouvou nic společného, a jen náhoda může opět svést téhož kupce s týmž prodavačem.

Posuzujeme-li tedy zbožní výrobu nebo nějaký jev, který k ní patří, podle jejich vlastních ekonomických zákonů, musíme každý směnný akt zkoumat zvlášť, mimo veškerou souvislost se směnnými akty, které předcházely a následovaly. A protože koupě a prodej se uzavírají jen mezi jednotlivými individui, je nepřípustné hledat v nich vztahy mezi celými společenskými třídami.

Třeba byla řada po sobě následujících reprodukcí a předcházejících akumulací, které prodělal dnes fungující kapitál, sebedelší, kapitál si stále zachovává svou původní panenskost. Pokud při každém směnném aktu — jednotlivě vzatém — jsou zachovány zákony směny, může nastat úplný převrat ve způsobu přivlastňování, aniž je nějak dotčeno vlastnické právo, odpovídající zbožní výrobě. Stále platí totéž právo jako na počátku, kdy výrobek patří výrobci a kdy výrobce, směňující ekvivalent za ekvivalent, se může obohatit jen vlastní prací, tak i v kapitalistickém období, kdy se společenské bohatství ve stále rostoucí míře stává vlastnictvím těch, kteří jsou s to stále znovu si přivlastňovat neplacenou práci jiných.

Tento výsledek je neodvratný, jakmile je pracovní síla svobodně prodávána dělníkem samým jako zboží. Ale také teprve od této chvíle nabývá zbožní výroba všeobecného charakteru a stává se typickou formou výroby; teprve od této chvíle se každý výrobek již od počátku vyrábí pro prodej a všechno vyráběné bohatství prochází sférou oběhu. Teprve tehdy, když se základnou zbožní výroby stává námezdní práce, vnucuje se zbožní výroba celé společnosti; ale teprve tehdy může také rozvinout všechny své skryté potence. Tvrdit, že objevení se námezdní práce skresluje pravý charakter zbožní výroby, znamená tvrdit: má-li pravý charakter zbožní výroby zůstat neskreslen, nesmí se zbožní výroba vyvíjet. V té míře, jak se zbožní výroba podle svých vlastních zákonů vyvíjí v kapitalistickou výrobu, v té míře přecházejí vlastnické zákony zbožní výroby v zákony kapitalistického přivlastňování.^[24]

Viděli jsme, že i při prosté reprodukci se všechen zálohovaný kapitál, ať byl původně získán jakkoli, přeměňuje v akumulovaný kapitál čili v kapitalisovanou nadhodnotu. Ale v celém proudu výroby se vůbec všechen původně zálohovaný kapitál stává nekonečně malou veličinou (magnitudo evasescens v matematickém smyslu) ve srovnání s přímo akumulovaným kapitálem, tj. s nadhodnotou čili nadvýrobkem, znovu přeměněnými v kapitál, ať již funguje v rukou toho, kdo jej akumuloval, nebo v cizích rukou. Politická ekonomie proto vůbec líčí kapitál jako „akumulované bohatství“ (přeměněnou nadhodnotu čili důchod), „jehož se znovu používá k výrobě nadhodnoty“^[25], nebo také kapitalistu jako „majitele nadvýrobku“^[26]. Týž názor, jenže v jiné formě, je vyjádřen ve výroku, že všechen existující kapitál je akumulovaný nebo kapitalisovaný úrok, protože úrok je jen část nadhodnoty.^[27]

2. CHYBNÉ POJETÍ REPRODUKCE V ROZŠÍŘENÉM MĚŘÍTKU POLITICKOU EKONOMIÍ

Dříve než přistoupíme k bližšímu určení akumulace čili zpětné přeměny nadhodnoty v kapitál, musíme odstranit dvojsmyslnost, kterou zplodila klasická politická ekonomie.

Ježto zboží, která kapitalista kupuje za část nadhodnoty pro svou vlastní spotřebu, mu nemohou sloužit jako výrobní a zhodnocovací prostředky, tak ani práce, kterou kupuje k uspokojení svých přirozených a sociálních potřeb, není produktivní prací. Koupí takových zboží a práce nepřeměňuje na ně vynaloženou nadhodnotu v kapitál, nýbrž naopak, spotřebovává čili vydává ji jako důchod. V protikladu ke staré šlechtické zásadě, která, jak správně poznamenává Hegel, „záleží ve spotřebování všeho, co tu je“, a zvlášť názorně se projevuje v přepychu osobních služeb, pokládala buržoasní politická ekonomie za neobyčejně důležité prohlásit akumulaci kapitálu za první občanskou povinnost a neúnavně kázat: nemůže akumulovat ten, kdo projí celý svůj důchod, místo aby jeho značnou část vynakládat na najímání dalších produktivních dělníků, kteří vynášejí více, než stojí. Na druhé straně musela politická ekonomie bojovat proti lidovému předsudku, který zaměňuje kapitalistickou výrobu s hromaděním pokladů^[28], a proto se domnívá, že akumulované bohatství je bohatství, které je ve své dané naturální formě chráněno před zničením, tedy je vyňato ze sféry spotřeby a dokonce i ze sféry oběhu. Vynětí peněz ze sféry oběhu by ve skutečnosti bylo přímým protikladem jejich upotřebení jako kapitálu, a akumulace zboží ve smyslu hromadění pokladů by bylo největší bláznovství.^[28a] Akumulace zboží ve velkých masách je výsledkem váznutí oběhu nebo výsledkem nadvýroby.^[29] Ať je tomu jakkoli, v lidové představě je s tím spojen jednak obraz spotřebních fondů boháčů tvořících hromadu pozvolna spotřebovávaných statků, jednak tvořeni zásob, jev, který je vlastni všem výrobním způsobům a u něhož se ještě zastavíme při rozboru procesu oběhu.

Potud má tedy klasická politická ekonomie úplně pravdu, když zdůrazňuje jako charakteristický moment akumulačního procesu to, že nadvýrobek je spotřebováván produktivními dělníky, a ne neproduktivními. Ale zde také začíná její omyl. A. Smith zavedl módu líčit akumulaci jako pouhou spotřebu nadvýrobku produktivními dělníky, tj. líčit kapitalisaci nadhodnoty jako její pouhou přeměnu v pracovní sílu. Poslechněme si na př. Ricarda: „Je nutno pochopit, že všechny výrobky země jsou spotřebovávány; ale největší rozdíl, jaký si jen lze představit, je v tom, zda jsou spotřebovávány těmi, kdo reprodukují novou hodnotu, nebo těmi, kdo ji nereprodukují. Řekneme-li, že se důchod spoří a přidává ke kapitálu, rozumíme tím, že část důchodu, o níž se říká, že se přeměnila v kapitál, je spotřebovávána produktivními dělníky, a ne neproduktivními. Není většího omylu než předpokládat, že kapitál se může zvětšit tím, že se nespotřebovává“.^[30] Není většího omylu než omyl, který po A. Smithovi papouškuje Ricardo a všichni pozdější epigoni, že část „důchodu o níž se říká, že se přeměnila v kapitál, je spotřebovávána produktivními dělníky“. Podle této představy by se všechna nadhodnota, která se přeměňuje v kapitál, musela stát variabilním kapitálem. Ve skutečnosti se tato nadhodnota, stejně jako původně zálohovaná hodnota, dělí na konstantní a variabilní kapitál, na výrobní prostředky a pracovní sílu. Pracovní síla je forma, v níž existuje variabilní kapitál ve výrobním procesu. V tomto procesu je sama spotřebovávána kapitalistou. Pracovní síla spotřebovává výrobní prostředky svou funkcí — prací. Přitom peníze, vyplacené při koupi pracovní síly, se mění v životní prostředky, nespotřebovávané „produktivní prací“, nýbrž „produktivním dělníkem“. A. Smith dospívá rozborem, který je od základu nesprávný, k nesmyslnému výsledku: že i když se každý individuální kapitál dělí na konstantní a variabilní součást, společenský kapitál se skládá jen z variabilního kapitálu, tj. že se vynakládá jen na placení mzdy. Na př. továrník suken přemění 2.000 liber št. v kapitál. Část těchto peněz vydává na nájem tkalců, druhou část na nákup vlněné příze, strojů atd. Ale lidé, od nichž koupil přízi a stroje, vynakládají opět část těchto peněz na práci atd., až se celých 2.000 tibet št. vynaloží na mzdy čili až je celý výrobek, představovaný těmito 2.000 liber št., spotřebován produktivními dělníky. Jak vidíme, spočívá všechna pádnost tohoto argumentu ve slůvku „atd.“, které nás posílá od Pontia k Pilátovi. A. Smith se tedy ve svém zkoumání zastavuje právě tam, kde začíná jeho obtížnost.^[31]

Pokud zkoumáme fond úhrnné roční produkce, je roční reprodukční proces snadno pochopitelný. Ale všechny součásti roční výroby musí přijít na trh zboží, a tu začínají obtíže. Pohyby jednotlivých kapitálů a osobních důchodů se křižují, prolínají, ztrácejí se ve všeobecném střídání míst — v oběhu společenského bohatství, které klame zrak a ukládá zkoumání velmi spletité úkoly. V třetím oddílu druhé knihy podám rozbor skutečných souvislostí, které tu vidíme. Je velkou zásluhou fysiokratů, že se ve svém „Tableau économique“ po prvé pokusili podat obraz roční produkce v podobě, v níž vychází z oběhu.^[32]

Je ostatně samozřejmé, že politická ekonomie neopominula využít v zájmu kapitalistické třídy věty A. Smitha: že celá část čistého výrobku, přeměněná v kapitál, je spotřebovávána dělnickou třídou.

3. DĚLENÍ NADHODNOTY NA KAPITÁL A DŮCHOD.
THEORIE ABSTINENCE [ZDRŽENLIVOSTI]

V předcházející kapitole jsme zkoumali nadhodnotu, resp. nadvýrobek, jen jako individuální spotřební fond kapitalisty, v této kapitole dosud jen jako akumulační fond. Nadhodnota však není ani jen tento ani jen onen fond, nýbrž oba zároveň. Část nadhodnoty spotřebovává kapitalista jako důchod^[33], druhé části používá jako kapitálu čili akumuluje ji.

Při dané mase nadhodnoty bude jedna z těchto částí o tolik větší, o kolik je druhá menší. Za jinak stejných podmínek poměr, v němž toto dělení nastává, určuje velikost akumulace. Ale toto dělení provádí právě vlastník nadhodnoty, kapitalista. Je tedy aktem jeho vůle. O té části jím vybíraného tributu, kterou akumuluje, se říká, že ji spoří, protože ji neprojí, tj. protože zde plní svou funkci jako kapitalista, totiž funkci sebeobohacování.

Jen pokud je kapitalista zosobněný kapitál, má historický význam a ono historické právo na existenci, které, jak praví duchaplný Lichnowski, „keinen Datum nicht hat“ [nemá žádné datum]. A jen potud je přechodná nutnost jeho vlastní existence obsažena v přechodné nutnosti kapitalistického výrobního způsobu. Ale potud také není hlavním motivem jeho činnosti spotřeba a užitná hodnota, nýbrž směnná hodnota a její zvětšení. Jako fanatik sebezhodnocování hodnoty bezohledně nutí lidstva k výrobě pro výrobu, tedy k rozvoji společenských výrobních sil a k vytvoření materiálních výrobních podmínek, které jedině se mohou stát reálnou základnou vyšší společenské formy, jejíž základní zásadou je plný a svobodný rozvoj každého individua. Kapitalista se těší úctě jen jako zosobnění kapitálu. Jako takový sdílí se shromažďovatelem pokladů zaslepenou touhu po obohacování. Co se však u shromažďovatele jeví jako individuální manie, je u kapitalisty účinkem společenského mechanismu, v němž je pouze jedním kolečkem. Mimo to vývoj kapitalistické výroby činí nutností ustavičné zvětšování kapitálu vloženého do průmyslového podniku a konkurence vnucuje každému individuálnímu kapitalistovi imanentní zákony kapitalistického výrobního způsobu jako vnější donucovací zákony. Nutí ho, aby ustavičně rozšiřoval svůj kapitál chce-li si jej udržet, a rozšiřovat jej může jen progresivní akumulací.

Proto pokud všechno konání kapitalisty je jen funkcí kapitálu obdařeného v něm vůlí a vědomím, potud jeho vlastní osobní spotřeba znamená pro něho loupežný zásah do akumulace jeho kapitálu; podobně se v italském účetnictví soukromé výdaje zapisují na straně „má dáti“ kapitalistova účtu proti jeho kapitálu. Akumulace je dobývání světa společenského bohatství. S masou vykořisťovaného lidského materiálu rozšiřuje zároveň oblast přímého i nepřímého panství kapitalisty.^[34]

Ale první hřích působí všude. S rozvojem kapitalistického výrobního způsobu, akumulace a bohatství, přestává být kapitalista pouhým vtělením kapitálu. Pociťuje „lidský soucit“ se svými slabostmi a je dost vzdělaný, aby výsměšně odmítal asketismus jako předsudek staromódního shromažďovatele pokladů. Zatím co klasický kapitalista odsuzuje individuální spotřebu jako hřích proti své posvátné funkci „zdrženlivosti“, povznesl se modernisovaný kapitalista na stanovisko, s něhož se akumulace jeví jako „zříkání se“ spotřeby. „Dvě duší mu, ach, v hrudi přebývá a od sebe se touží odervat!“^[*]

V historických začátcích kapitalistického výrobního způsobu — a každý kapitalistický parvenu [vyšinulec] prodělává individuálně toto historické stadium — převládají pud po obohacování a lakota jako absolutní vášně. Ale pokrok kapitalistické výroby vytváří nejen celý svět požitků; s rozvojem spekulace a úvěrnictví otvírá tisíce zdrojů náhlého obohacení. Na jistém stupni vývoje se jistá konvenční úroveň rozmařilosti, která je zároveň vystavováním bohatství na odiv, a proto prostředkem k získání úvěru, stává dokonce obchodní nutností pro „nešťastného“ kapitalistu. Přepych vchází do representačních nákladů kapitálu. Nadto se kapitalista neobohacuje úměrně své osobní práci nebo omezování své osobní spotřeby, jako je tomu u shromažďovatele pokladů, nýbrž úměrně tomu, jak vyssává cizí pracovní sílu a donucuje dělníka zříkat se všech životních požitků. Ačkoli tedy rozmařilost kapitalisty nemá nikdy bezelstný ráz rozmařilosti prostopášného feudála, ačkoli naopak v jejím pozadí vždy číhá nejšpinavější lakota a nejúzkostlivější vypočítavost, přesto jeho rozmařilost vzrůstá s růstem jeho akumulace, aniž jsou jedna druhé na újmu. Tak se zároveň v ctnostné hrudi vtěleného kapitálu rodí faustovský konflikt mezi pudem po akumulaci a pudem po požitcích.

„Manchesterský průmysl,“ praví se vjednom spise, uveřejněném roku 1795 dr. Aikinem, „lze rozdělit na čtyři období. V prvním období byli továrníci nuceni těžce pracovat, aby se uživili.“ Obohacovali se hlavně okrádáním rodičů, kteří k nim dávali své děti jako apprentices (učedníky) a museli za to těžce platit, zatím co tito učedníci měli hlad. Naproti tomu průměrný zisk byl nízký a akumulace vyžadovala velkou spořivost. Žili jako skrblíci, shromažďovatelé pokladů, a zdaleka nespotřebovávali ani úroky ze svého kapitálu. „V druhém období si začali tvořit malá jmění, ale pracovali stejně těžce jako dříve,“ neboť přímé vykořisťování práce stojí práci, jak ví každý popoháněč otroků, „a žili stále stejně skromně jako dřív… V třetím období začal přepych a podniky se rozšiřovaly tím, že se vysílali jezdci (obchodní cestující na koních) pro zakázky do všech obchodních měst v království. Je pravděpodobné, že před rokem 1690 existovalo velmi málo kapitálů nebo neexistovaly vůbec žádné kapitály od 3000 do 4000 liber št., získané v průmyslu. Ale asi v této době nebo o něco později nahromadili již průmyslníci peníze a začali si stavět kamenné domy místo domů dřevěných a hliněných… Ještě v prvních desetiletích XVIII. století, když jeden manchesterský továrník počastoval své hosty pintou cizího vína, všichni jeho sousedé si o tom povídali a kroutili nad tím hlavou.“ Než se objevila strojová výroba, nečinila večerní útrata továrníků v hospodách, kde se scházeli, nikdy více než 6 pencí za sklenici punče a 1 penny za balíček tabáku. Teprve roku 1758, a to znamená epochu, byla viděna „osoba, skutečně se zabývající průmyslem, s vlastní ekvipáží!“ „Čtvrté období,“ poslední třetina XVIII. století, „je období velkého přepychu a rozmařilosti, opírající se o rozšiřování podniků.“^[35] Co by říkal dobrák dr. Aikin, kdyby tak vstal z mrtvých a podíval se dnes na Manchester!

Akumulujte! Akumulujte! To je Mojžíš a proroci! „Pracovitost dodává materiál, který spořivost akumuluje.“^[36] Tedy spořte, spořte, tj. proměňujte co největší část nadhodnoty čili nadvýrobku znovu v kapitál Akumulace pro akumulaci, výroba pro výrobu, v této formuli vyslovila klasická politická ekonomie historické poslání buržoasního období. Nedělala si ani na okamžik iluse o porodních bolestech bohatství,^[37] ale co zmůže nářek proti historické nutnosti? Je-li pro klasickou politickou ekonomii proletář jen strojem na výrobu nadhodnoty, je pro ni i kapitalista jen strojem na přeměnu této nadhodnoty v nadkapitál. Bere jeho historickou funkci hluboce vážně. Aby obrnil jeho srdce před neblahým konfliktem mezi pudem po požitcích a pudem po obohacování, hájil Malthus počátkem dvacátých let tohoto století takovou dělbu práce, která kapitalistovi, zabývajícímu se skutečně výrobou, přisuzuje funkci akumulace, kdežto ostatním podílníkům na nadhodnotě — pozemkové šlechtě, státním a církevním obročníkům atd. — funkci rozmařilosti. Je neobyčejně důležité, praví, oddělit od sebe „vášeň pro vydávání a vášeň pro akumulaci (the passion for expenditure and the passion for accumulation).^[38] Páni kapitalisté, z nichž se již dávno stali požitkáři a světáci, začali křičet. Jakže, zvolal jeden z jejich mluvčích, ricardovec, pan Malthus hlásá vysoké pozemkové renty, vysoké daně atd., aby tu byl neustále tlak neproduktivních spotřebitelů pohánějící průmyslníky! Ovšem, výroba, výroba ve stále větším měřítku, tak zní heslo, ale „touto cestou se výroba spíše brzdí než rozvíjí. Také to není docela správné (nor is it quite fair) udržovat tak skupinu lidí v zahálce jen proto, aby hodovala na útraty druhých, když se podle jejich charakteru dá soudit („who are likely, from their characters), že by byli s to úspěšně působit, kdybyste je k tomu donutili^[39]. Třebaže považuje za nesprávné povzbuzovat průmyslového kapitalistu k akumulaci tím, že se mu sbírá mastnota s polévky, zdá se mu nutným omezovat mzdu dělníka na minimum, „aby byla udržována jeho pracovitost“. Také ani na okamžik nezatajuje, že tajemství vytloukání zisku záleží v přivlastňování neplacené práce „Zvýšená poptávka na straně dělníků neznamená nic než jejich ochotu brát si menší podíl ze svého vlastního výrobku a větší část přenechávat podnikatelům; a říká-li se, že to následkem poklesu spotřeby (dělníků) vyvolává ‚glut‘ (přeplnění trhu, nadvýrobu), mohu odpovědět pouze to, že ‚glut‘ je totéž co vysoký zisk.“^[40]

Učenou hádku, jak co nejvýhodněji pro akumulaci rozdělit kořist, vyždímanou z dělníka, mezi průmyslového kapitalistu a zahálčivého pozemkového vlastníka atd., umlčela červencová revoluce. Brzy nato rozhoupal městský proletariát v Lyonu poplašný zvon a zemědělský proletariát v Anglii pustil na střechy červeného kohouta. Na této straně průlivu bujel owenismus, na oné straně saintsimonismus a fourierismus. Udeřila hodina vulgární politické ekonomie. Právě rok před tím, než Nassau W. Senior v Manchesteru objevil, že zisk (včetně úroku) z kapitálu je produkt neplacené „poslední dvanácté pracovní hodiny“, ohlásil světu jiný objev. „Já,“ pravil slavnostně, „nahrazuji slovo kapitál, chápaný jako výrobní nástroj, slovem zdrženlivost.“^[41] Vskutku nepřekonaný vzor „objevů“ vulgární ekonomie! Nahrazuje určitou ekonomickou kategorii patolízalskou frází. Voilá tout [To je vše]. „Zhotovuje-li si divoch luk,“ poučuje Senior, „provozuje průmysl, ale nepraktikuje zdrženlivost.“ To nám vysvětluje, jak a proč se v dřívějších společenských poměrech zhotovovaly pracovní prostředky bez kapitalistovy „zdrženlivosti“. „Čím více společnost pokračuje, tím více abstinence (zdrženlivosti) vyžaduje“,^[42] totiž od těch, jejichž práce spočívá v přivlastňování si cizí práce a jejího výrobku. Všechny podmínky pracovního procesu se od nynějška mění ve stejné množství abstinenčních aktů kapitalisty. Že se obilí nejen jí, nýbrž i seje, za to vděčíme zdrženlivosti kapitalisty! Že je vínu dán čas, aby vykvasilo, je opět jen zdrženlivost kapitalisty!^[43] Kapitalista olupuje svou vlastní tělesnou schránku, „půjčuje-li (!) dělníkovi pracovní nástroje“, tj. používá-li jich jako kapitálu tím, že k nim přivtěluje pracovní sílu, místo aby parní stroje, bavlnu, železnice, hnůj, tažné koně atd. snědl nebo, jak si to dětinsky představuje vulgární ekonom, aby prohýřil „jejich hodnotu“ v přepychových předmětech a v jiných spotřebních prostředcích.^[44] Jak to má třída kapitalistů udělat, to je tajemství, které vulgární ekonomie až dosud tvrdošíjně zachovává. Zkrátka svět žije jen ze sebetýrání kapitalisty, tohoto moderního vyznavače boha Višnu! Nejen akumulace, již pouhé „zachování kapitálu vyžaduje ustavičné úsilí, aby se překonalo pokušení jej spotřebovat“.^[45] Tedy už pouhá humanita zřejmě vyžaduje, aby byl kapitalista vysvobozen z muk pokušení, stejně jako byl nedávno georgijský otrokář zrušením otroctví vysvobozen z mučivého dilemmatu: má-li nadvýrobek vybičovaný z černých otroků úplně prohýřit v šampaňském, anebo alespoň zčásti proměnit v další černochy a v další půdu.

V nejrozmanitějších společensko-ekonomických formacích dochází nejen k prosté reprodukci, nýbrž třebaže v rozdílném měřítku k reprodukci v rozšířeném rozsahu. Postupně se stále více vyrábí a více spotřebovává, tedy i více produktu se přeměňuje ve výrobní prostředky. Ale tento proces se nejeví jako akumulace kapitálu, a tudíž ani jako funkce kapitalisty, pokud ještě proti dělníkovi nestojí jeho výrobní prostředky, tedy i jeho výrobky a jeho životní prostředky ve formě kapitálu.^[46] Richard Jones, před několika tety zesnulý nástupce Malthusův na katedře politické ekonomie na východoindické koleji v Haileybury, to dobře ukazuje na dvou velikých faktech. Protože většinu indického lidu tvoří samostatně hospodařící rolníci, neexistují jejich výrobek, jejich pracovní prostředky a jejich životní prostředky nikdy „ve formě („in the shape“) fondu, uspořeného z cizího důchodu (,‚saved from revenue“), a proto vůbec neprocházejí předběžným procesem akumulace“ („a previous process of accumulation“).^[47] Na druhé straně, v provinciích, kde anglické panství nejméně rozrušilo starý systém, jsou nezemědělští dělníci zaměstnáváni přímo u velkých feudálů, v jejichž rukou se soustřeďuje část zemědělského nadvýrobku jako poplatek nebo pozemková renta. Část tohoto nadvýrobku spotřebovávají velcí feudálové v naturální formě, další část přeměňují pro ně dělníci v přepychové předměty a jiné spotřební prostředky, zatím co zbytek tvoří mzdu dělníků, kteří jsou vlastníky svých pracovních nástrojů. Výroba i reprodukce v rozšířeném rozsahu probíhají zde bez jakýchkoli zásahů onoho podivného světce, onoho rytíře smutné postavy, „odříkavého“ kapitalisty.

4. OKOLNOSTI URČUJÍCÍ ROZSAH AKUMULACE NEZÁVISLE NA POMĚRU, V NĚMŽ SE NADHODNOTA ROZPADÁ NA KAPITÁL A DŮCHOD. STUPEŇ VYKOŘISŤOVÁNÍ PRACOVNÍ SÍLY. PRODUKTIVNÍ SÍLA PRÁCE, VZRŮST ROZDÍLU MEZI POUŽÍVANÝM A SPOTŘEBOVÁVANÝM KAPITÁLEM. VELIKOST ZÁLOHOVANÉHO KAPITÁLU

Je-li dán poměr, ve kterém se nadhodnota rozpadá na kapitál a důchod, řídí se velikost akumulovaného kapitálu zřejmě podle absolutní velikosti nadhodnoty. Dejme tomu, že by se 80% kapitalisovalo a 20% projedlo; pak by akumulovaný kapitál činil 2.400 Iiber št. nebo 1.200 liber št. podle toho, činí-li celková suma nadhodnoty 3.000 nebo jen 1.500 liber št. Tak spolupůsobí při určování velikosti akumulace všechny okolnosti, které určují masu nadhodnoty. Shrneme je tu ještě jednou, ale jen potud, pokud přinášejí nová hlediska na akumulaci.

Vzpomínáme si, že míra nadhodnoty závisí především na stupni vykořisťování pracovní síly. Politická ekonomie hodnotí tuto okolnost tak vysoko, že často směšuje zrychlený růst akumulace způsobený zvyšováním produktivní síly práce s jejím zrychlováním způsobeným zvýšeným vykořisťováním dělníka.^[48] V oddílech o výrobě nadhodnoty jsme stále předpokládali, že mzda se rovná alespoň hodnotě pracovní síly. Avšak v praxi hraje násilné snižování mzdy pod tuto hodnotu natolik důležitou úlohu, že se u něho musíme na okamžik zastavit. V určitých hranicích fakticky přeměňuje nutný spotřební fond dělníka v akumulační fond kapitálu.

„Mzdy, praví J. St. Mill, „nemají produktivní sílu; jsou cenou jedné z výrobních sil; mzdy, stejně jako cena strojů, se neúčastní při výrobě zboží vedle práce samé. Kdyby bylo možno dostat práci bez koupě, byly by mzdy zbytečné.“^[49] Kdyby však dělníci mohli žít ze vzduchu, nebyli by za žádnou cenu ke koupi. Práce zadarmo je tedy hranice v matematickém smyslu: lze se jí stále přibližovat, ale nelze jí nikdy dosáhnout. Ustavičnou tendencí kapitálu je stáhnout dělníky na tuto nihilistickou úroveň. Jeden spisovatel XVIII. století, kterého často cituji, autor spisu „Essay on Trade and Commerce“, vyzrazuje jen nejhlubší tajemství duše anglického kapitálu, když prohlašuje, že historickým životním úkolem Anglie je stlačit mzdy anglických dělníků na úroveň francouzských a holandských.^[50] Praví mimo jiné naivně: „Chtějí-Ii však naši chudáci (technický název pro dělníky) žít v přepychu… musí být jejich práce ovšem drahá… Vždyť vstávají vlasy na hlavě, představíme-li si ty hrozné masy zbytečností („heap of superfluities“), které spotřebovávají naši manufakturní dělníci, jako je mouka, gin, čaj, cukr, cizí ovoce, silné pivo, kartoun, šňupavý a kuřácký tabák atd.“^[51] Cituje dále spis jednoho továrníka z Northamptonshiru, který s očima zbožně obrácenýma k nebesům naříká: „Ve Francii je práce o celou třetinu levnější než v Anglii, neboť francouzská chudina pracuje těžce, živí a šatí se skromně a hlavními předměty jejich spotřeby jsou chléb, ovoce, byliny, kořínky a sušené ryby; maso jedí málokdy, a je-li pšenice drahá, jedí velmi málo chleba.“^[52] „K tomu,“ pokračuje autor essaye, „k tomu ještě přistupuje, že pijí jen vodu nebo jiné slabé nápoje, takže vskutku vydávají obdivuhodně málo peněz… Zavést takové poměry je ovšem těžké, ale ne nedosažitelné, jak pádně dokazují poměry ve Francii a v Holandsku.“^[53] Za dvacet let nato rozvíjel tytéž lidumilné plány americký šarlatán, na barona povýšený Yankee Benjamin Thompson (alias [jinak] hrabě Rumford), a tak si získal velkou přízeň před bohem i před lidmi. Jeho „Essaye“ jsou kuchařská kniha s nejrůznějšími recepty, jak nahradit normální drahá jídla dělníků levnými náhražkami Zvlášť podařený recept tohoto podivného „filosofa“ je tento: ‚‚Pět liber ječmene, pět liber kukuřice, za 3 pence slanečků, za 1 penci soli, za 1 penci octa, za 2 pence pepře a zeleniny — celkem za 20¾ pence pořídíme polévku pro 64 lidí, ba při průměrných cenách obilí mohou být náklady sníženy na ¼ pence na hlavu.“^[54] S rozvojem kapitalistické výroby dosáhlo falšování zboží takových úspěchů, že Thompsonovy ideály se staly zbytečnými.^[55]

Koncem XVIII. a v prvních desetiletích XIX. století vymohli si angličtí farmáři a landlordi snížení výdělku dělníků na nejnižší mez tím, že platili zemědělským nádeníkům ve formě mzdy méně než minimum nutné k existenci a zbytek se doplňovat ve formě farní podpory. Příklad taškářství, které tropili angličtí Dogberryové při svém „zákonném“ určování mzdových sazeb: „Když squirové určovali mzdy pro Speenhamland na rok 1795, právě obědvali, ale zřejmě se domnívali, že dělníci obědvat nemusejí... Rozhodli, že týdenní mzda má být 3 šilinky na muže, bude-li bochník chleba o váze 8 liber 11 uncí stát 1 šilink, a má pravidelně stoupat, dokud bochník chleba nebude stát více než 1 šilink 5 pencí. Jakmile cena chleba začne stoupat nad tuto hranici, má mzda úměrně klesat, takže až cena bochníku stoupne na 2 šilinky, má být spotřeba dělníků o jednu pětinu menší než dříve.^[56] Roku 1811 se vyšetřující výbor sněmovny lordů dotazoval jakéhosi A. Bennetta, velkého farmáře, smírčího soudce, správce chudobince, k jehož povinnostem patřila úprava mezd: „Lze pozorovat nějaký vztah mezi hodnotou denní práce a farní podporou dělníkům?“ Odpověď: Ano. Týdenní příjem každé rodiny se podporou doplňuje nad její nominální výdělek až do ceny gallonového bochníku chleba (8 liber 11 uncí) a 3 pence na hlavu… Předpokládáme, že gallonový bochník stačí na týden na obživu každého člena rodiny; 3 pence jsou na šaty; a jestliže se farnosti zlíbí, aby jim sama dala šaty, ty 3 pence se strhnou. Takto se to praktikuje nejen všude na západ od Wiltshiru, nýbrž, myslím, v celé zemi.^[57] ‚‚Tak,“ volá jeden buržoasní spisovatel oné doby, „farmáři po léta pokořovali počestnou třídu svých krajanů tím, že je donucovali, aby se utíkali do pracoven... Farmář zvětšil svůj příjem tím, že bránil dělníkům v akumulaci nejnutnějšího spotřebního fondu.“^[58] Jaký význam má dnes při tvořeni nadhodnoty, a tedy i akumulačního fondu kapitálu, přímá loupež nutného spotřebního fondu dělníka, ukázal na př. tzv. domácký průmysl (viz kap. XIII, 8, d). Další skutečnosti budou uvedeny dále v tomto oddílu.

Ačkoli ve všech průmyslových odvětvích část konstantního kapitálu, skládající se z pracovních prostředků, musí stačit k zaměstnání jistého počtu dělníků, určeného velikostí tohoto vynaloženého kapitálu, není vždy naprosto nezbytné, aby rostla úměrně počtu zaměstnaných dělníků. Dejme tornu, že v dané továrně dodává 100 dělníků při osmihodinové práci 800 pracovních hodin. Chce-li kapitalista tuto sumu zvětšit o polovinu, může zaměstnat 50 dalších dělníků; ale pak musí také zálohovat nový kapitál nejen na mzdy, nýbrž i na pracovní prostředky. Může však také dosavadních 100 dělníků zaměstnat 12 hodin místo 8, a pak stačí pracovní prostředky, které již má a které se pak jen rychleji opotřebovávají Tak může dodatečná práce, vytvořená zvýšeným napětím pracovní sily, zvětšit substanci akumulace, tj. nadvýrobek a nadhodnotu, bez příslušného předběžného zvětšení konstantní části kapitálu.

V těžebním průmyslu, na př. v hornictví, netvoří suroviny součást zálohovaného kapitálu. Pracovní předmět tu není produktem předcházející práce, nýbrž je zdarma poskytován přírodou. Tak rudy, nerosty, kamenné uhlí, kámen atd. Zde se konstantní kapitál skládá skoro výhradně z pracovních prostředků, k nimž lze velmi snadno přidat zvětšené množství práce (na př. zavedením denních a nočních směn dělníků). Avšak za jinak stejných podmínek bude masa a hodnota výrobku stoupat přímo úměrně použitému množství práce. Jako prvního dne výroby jdou i zde ruku v ruce oba původní tvůrci výrobku, tedy i tvůrci hmotných prvků kapitálu: člověk a příroda. Díky pružnosti pracovní síly rozšiřuje se oblast akumulace bez předběžného zvětšení konstantního kapitálu.

V zemědělství nelze rozšířit obdělávanou plochu bez zálohování dalšího osiva a hnojiv. Ale jakmile se toto zálohování již provede, má samo čistě mechanické obdělání půdy zázračné účinky na zvětšení množství výrobku. Větší množství práce, dodané dosavadním počtem dělníků, zvyšuje plodnost půdy, aniž je zapotřebí dalších záloh na pracovních prostředcích. Je to zase přímé působení člověka na přírodu, které se stává bezprostředním zdrojem zvýšené akumulace bez jakékoli účasti nového kapitálu.

Konečně v průmyslu ve vlastním slova smyslu předpokládá každé další vynaložení práce příslušné další vynaložení suroviny, ale nevyžaduje nutně i další vynaložení pracovních prostředků. A protože těžební průmysl a zemědělství dodávají zpracovávajícímu průmyslu jeho vlastní suroviny a suroviny jeho pracovních prostředků, je i jemu na prospěch dodatečné množství výrobků, které těžební průmysl a zemědělství vytvořily bez dalšího vynaložení kapitálu.

Všeobecný výsledek: tím, že kapitál ovládne oba prvotní tvůrce bohatství, pracovní sílu a zemi, získává schopnost rozpínat se, která mu dovoluje rozšířit prvky své akumulace za hranice, zdánlivě určované jeho vlastní velikostí, tj. hodnotou a masou již vyrobených výrobních prostředků, v nichž se realisuje existence kapitálu.

Jiný důležitý činitel akumulace kapitálu je stupeň produktivity společenské práce.

S růstem produktivní síly práce roste i masa výrobků, v níž se zračí určitá hodnota, tedy i nadhodnota určité velikosti. Při nezměněné a dokonce při klesající míře nadhodnoty, pokud jen klesá pomaleji, než stoupá produktivní síla práce, masa nadvýrobku roste. Při nezměněném dělení nadvýrobku na důchod a dodatečný kapitál může proto spotřeba kapitalisty vzrůstat, aniž se zmenšuje akumulační fond. Relativní velikost akumulačního fondu může vzrůstat dokonce i na úkor spotřebního fondu, zatím co zlevnění zboží dává kapitalistovi k disposici stejně spotřebních předmětů jako dříve, nebo dokonce více. Ale ruku v ruce s růstem produktivity práce jde, jak jsme viděli, zlevňování dělníka, tedy vzrůst míry nadhodnoty i když reálná mzda stoupá. Reálná mzda nestoupá nikdy v témže poměru jako produktivita práce. Táž hodnota variabilního kapitálu uvádí tedy do pohybu více pracovní síly, a tedy i více práce. Táž hodnota konstantního kapitálu se zračí ve větším množství výrobních prostředků, tj. pracovních prostředků, pracovního materiálu a pomocných látek, dodává tedy více tvůrců výrobku i tvůrců hodnoty čili prvků vssávajících práci. Při nezměněné a dokonce při klesající hodnotě dodatečného kapitálu nastává proto zrychlená akumulace. Nejenže se tedy hmotně rozšiřuje rozsah reprodukce, nýbrž výroba nadhodnoty roste rychleji než hodnota dodatečného kapitálu.

Rozvoj produktivní síly práce působí také na původní kapitál, tj. na kapitál, který už je ve výrobním procesu. Část fungujícího konstantního kapitálu se skládá z pracovních prostředků, jako jsou stroje atd., které mohou být spotřebovány a tedy reprodukovány čili nahrazeny novými exempláři téhož druhu jen v delších obdobích. Ale každoročně část těchto pracovních prostředků odumírá, tj. dosahuje konečného cíle své produktivní funkce. Je tedy každoročně ve stadiu své periodické reprodukce čili svého nahrazení novými exempláři téhož druhu. Rozvíjí-li se produktivní síla práce v odvětvích kde se tyto pracovní prostředky vyrábějí — a rozvíjí se ustavičně s pokrokem vědy a techniky — nastupují místo starých strojů, nástrojů a přístrojů nové, účinnější a vzhledem ke své výkonnosti levnější. Starý kapitál se reprodukuje v produktivnější formě, nemluvě již o neustálých změnách jednotlivých detailů daných pracovních prostředků. Druhá část konstantního kapitálu, suroviny a pomocné látky, se neustále reprodukuje během roku, látky zemědělského původu většinou jednou za rok. Každé zlepšení metod atd. působí tu tedy skoro současně jak na dodatečný kapitál, tak na kapitál již fungující. Každý pokrok v oboru chemie nejen rozmnožuje počet užitečných látek a způsoby užitečného použití již známých látek, a tak se vzrůstem kapitálu rozšiřuje sféry jeho uplatnění. Učí zároveň vrhat zpět do koloběhu reprodukčního procesu exkrementy výrobního a spotřebního procesu a vytváří tak látku nového kapitálu bez předchozího vynaložení kapitálu. Stejně jako lze intensivněji vykořisťovat přírodní bohatství pouhým zvýšením vypětí pracovní síly, tak i věda a technika dávají fungujícímu kapitálu schopnost rozpínání, nezávislou na jeho dané velikosti. Působí zároveň na část původního kapitálu, která vstoupila do stadia své obnovy. Ve své nové formě si kapitál zdarma přivlastňuje společenský pokrok, k němuž došlo za zády jeho staré formy. Tento rozvoj produktivní síly je ovšem zároveň provázen částečným znehodnocením fungujících kapitálů. Pokud se toto znehodnocení stává ostře citelným v důsledku konkurence, dopadá jeho hlavní tíže na dělníka, jehož zvýšeným vykořisťováním se kapitalista snaží odškodnit.

Práce přenáší na výrobek hodnotu výrobních prostředků, které spotřebovala. S druhé strany hodnota a masa výrobních prostředků, které dané množství práce uvádí do pohybu, rostou úměrně zvyšování produktivity práce. I když tedy dané množství práce přidává svému výrobku stále tutéž sumu nové hodnoty, roste přesto se stoupající produktivitou práce stará kapitálová hodnota, která se přitom přenáší na výrobek.

Pracuje-li na př. anglický a čínský přadlák stejný počet hodin se stejnou intensitou, vytvoří oba za týden stejné hodnoty. Přes tuto rovnost je obrovský rozdíl mezi hodnotou týdenního výrobku Angličana, který pracuje na mohutném automatu, a Číňana, který má jen kolovrat. Za tutéž dobu, za kterou Číňan zpracuje libru bavlny, zpracuje Angličan několik set liber. Několiksetkrát větší suma starých hodnot se přidává k hodnotě Angličanova výrobku, v němž se tyto staré hodnoty uchovávají v nové užitečné formě a mohou tak znovu fungovat jako kapitál. B. Engels píše: „Roku 1782 zůstala celá sklizeň vlny předcházejících tří let (v Anglii) pro nedostatek dělníků nezpracována a byla by musela zůstat ležet ještě déle, kdyby nebyly přišly na pomoc nově vynalezené stroje, které ji zpředly.“^[59] Práce, zpředmětněná ve formě strojů, nevytvořila ovšem ani jednoho nového dělníka, ale umožnila malému počtu dělníků přidáním poměrně malého množství živé práce nejen vlnu produktivně spotřebovat a přidat jí novou hodnotu, nýbrž uchovat její starou hodnotu ve formě příze atd. Tím zároveň vytvořila prostředek a impuls k rozšířené reprodukci vlny. Je to přirozená vlastnost živé práce, že uchovává starou hodnotu a zároveň přidává novou hodnotu. S růstem účinnosti, rozsahu a hodnoty svých výrobních prostředků, tj. s růstem akumulace, který provází rozvoj produktivní síly, uchovává proto práce a zvěčňuje ve stále nových formách stále narůstající kapitálovou hodnotu.^[60] Tato přirozená schopnost práce se jeví jako schopnost sebezáchovy toho kapitálu, který práci ovládá, právě tak jako se společenské produktivní síly práce jeví jako vlastnosti kapitálu a neustálé přivlastňování nadpráce kapitalistou jako neustálé sebezhodnocování kapitálu. Všechny síly práce se jeví jako síly kapitálu, jako se všechny formy hodnoty zboží jeví jako formy peněz.

S růstem kapitálu roste rozdíl mezi používaným kapitálem a spotřebovávaným kapitálem. Jinými slovy: roste hodnotová a hmotná masa pracovních prostředků; jako jsou budovy, stroje, odvodňovací zařízení, tažný dobytek, nejrůznější přístroje, které po delší čj kratší období fungují, tj. slouží k dosažení určitého užitečného efektu, v celém svém rozsahu v neustále se opakujících výrobních procesech, při čemž se pozvolna opotřebovávají, tedy ztrácejí svou hodnotu po částech a po částech ji také přenášejí na výrobek. Pokud tyto pracovní prostředky slouží jako tvůrci výrobku, aniž přidávají výrobku novou hodnotu, tj. pokud se jich používá jako celku, ale spotřebovávají se jen zčásti, konají, jak jsem se zmínil již dříve, tutéž bezplatnou službu jako přírodní síly, voda, pára, vzduch, elektřina atd. Tato bezplatná služba minulé práce, chopí-li se jí a oduševní-li ji živá práce, se akumuluje s rostoucím rozsahem akumulace.

Protože se minulá práce vždy odívá v roucho kapitálu, tj. stává se z pasiva práce dělníků A, B, C atd. aktivem nepracující osoby X, pějí měšťáci a ekonomové chválu na zásluhy minulé práce, která podle skotského genia MacCullocha musí dokonce dostávat vlastní odměnu (úrok, zisk atd.).^[61] Stále rostoucí význam minulé práce, která spolupůsobí v živém pracovním procesu ve formě výrobních prostředků, se tedy nepřipisuje dělníkovi samému, jako jehož minulá a neplacená práce funguje, nýbrž její podobě odcizené dělníkovi, její kapitálové podobě. Praktičtí činitelé kapitalistické výroby a jejich ideologičtí tlučhubové jsou právě tak neschopni představit si výrobní prostředky odděleně od charakteristické antagonistické společenské masky, která na něm dnes lpí, jako si otrokář nedovede představit dělníka jako takového, odděleně od jeho úlohy otroka.

Při daném stupni vykořisťování pracovní síly je masa nadhodnoty určena počtem současně vykořisťovaných dělníků, a ten odpovídá, třebaže v měnícím se poměru, velikosti kapitálu. Čím více tedy roste kapitál postupnou akumulací, tím více roste suma hodnoty, která se rozpadá na spotřební fond a akumulační fond. Kapitalista může tedy žít rozmařileji a zároveň si více „odříkat“. A konečně všechny pružiny výroby působí tím energičtěji, čím více se rozšiřuje její měřítko s masou zálohovaného kapitálu.

5. TAK ZVANÝ PRACOVNÍ FOND

V průběhu našeho zkoumání se ukázalo, že kapitál není pevná veličina, nýbrž velmi pružná část společenského bohatství, stále se měnící s tím či oním dělením nadhodnoty na důchod a dodatečný kapitál. Viděli jsme dále, že i při dané velikosti fungujícího kapitálu přivtělovaná jím pracovní síla, věda a země (čímž je s ekonomického hlediska třeba rozumět všechny pracovní předměty, dodávané přírodou bez lidského přičinění) tvoří jeho pružné potence, které mu v jistých hranicích poskytují pole působnosti nezávislé na jeho vlastní velikosti. Přitom jsme vůbec nepřihlíželi k podmínkám procesu oběhu, které způsobují, že táž masa kapitálu může působit ve velmi nestejném stupni. Protože jsme předpokládali meze kapitalistické výroby, tedy čistě samorostlou podobu společenského výrobního procesu, nepřihlíželi jsme vůbec k možnosti bezprostředně a plánovitě uskutečnit nějakou racionálnější kombinaci na základě daných výrobních prostředků a pracovních sil. Klasická politická ekonomie odedávna s oblibou pokládala společenský kapitál za pevnou veličinu stálého stupně účinnosti. Ale tento předsudek povýšil na nezvratné dogma teprve pravzor všech šosáků Jeremiáš Bentham, toto střízlivě pedantické, koženě žvanivé orakulum banálního měšťáckého rozumu XIX. století.^[62] Bentham je mezi filosofy tím, čím je Martin Tupper mezi básníky. Je oba mohla zplodit jen Anglie.^[63] S hlediska jeho dogmatu se stávají naprosto nepochopitelnými nejobyčejnější jevy výrobního procesu, jako na př. jeho náhlé rozpínáni a smršťování, dokonce i fakt akumulace.^[64] Tohoto dogmatu používali jak sám Bentham, tak i Malthus, James Mill, MacCulloch atd. k apologetickým účelům, zejména k tornu, aby jednu část kapitálu, variabilní kapitál, tj. kapitál proměňovaný v pracovní sílu, líčili jako stálou veličinu. Vymyslili si báchorku, že hmotná existence variabilního kapitálu, tj. masa životních prostředků, kterou představuje pro dělníky, čili tzv. pracovní fond, je úplně zvláštní část společenského bohatství, určovaná nepřekonatelnými silami přírody samé. Aby se dostala do pohybu ta část společenského bohatství, která má fungovat jako konstantní kapitál, čili — vyjádřeno hmotně — jako výrobní prostředek, je ovšem zapotřebí určité masy živé práce. Tato masa je dána technikou výroby. Ale není dán ani počet dělníků, potřebný k tomu, aby se tato masa práce uvolnila — protože tento počet se mění se stupněm vykořisťování individuální pracovní síty — ani cena pracovní síly; je známa jen její minimální, a to ještě velmi pružná mez. Skutečnosti, o něž se toto dogma opírá, jsou: jednak nemá dělník co mluvit do rozdělování společenského bohatství na spotřební prostředky nedělníků a na výrobní prostředky. Jednak může dělník jen ve výjimečně příznivých případech rozšířit tzv. „pracovní fond“ na úkor „důchodu“ boháčů.^[65]

K jak nejapné tautologii to vede, přebájí-li se kapitalistické hranice pracovního fondu v hranice určované povahou společnosti jako takové, toho dokladem je na příklad profesor Fawcett. „Oběžný kapitál^[66] země“ — praví — „je její pracovní fond. Chceme-Ii tedy vypočítat průměrnou peněžní mzdu, kterou dostává každý dělník, stačí, když prostě dělíme tento kapitál počtem dělnického obyvatelstva.“^[67] Tedy, napřed vypočítáme úhrn všech skutečně vyplacených individuálních mezd a pak prohlásíme, že tento součet představuje hodnotu „pracovního fondu“ stanoveného bohem a přírodou. Konečně dělíme takto získaný součet počtem dělníků, abychom pak znovu objevili, kolik průměrně připadne na jednotlivého dělníka. Je to neobyčejně mazaná procedura. Nebrání panu Fawcettovi prohlásit jedním dechem: „Úhrnné bohatství, každoročně akumulované v Anglii, se dělí na dvě části. Jedné části se používá v Anglii k udržování našeho vlastního průmyslu. Druhá část se vyváží do jiných zemí… Část, používaná v našem průmyslu, tvoří nepatrný podíl bohatství, každoročně akumulovaného v této zemi.“^[68] Větší část ročně přirůstajícího nadvýrobku, odnímaného anglickým dělníkům bez ekvivalentu, se tedy nekapitalisuje v Anglii, nýbrž v cizích zemích. Ale s takto vyváženým dodatečným kapitálem se přece vyváží i část „pracovního fondu“, vynalezeného bohem a Benthamem.^[69]

__________________________________

Poznámky:

[21] „Akumulace kapitálu: použiti části důchodu jako kapitálu.“ (Malthus: „Definitions in Political Economy“. Vyd. Cazenove, str. 11.) „Přeměna důchodu v kapitál.“ (Malthus: „Principles of Political Economy“, 2. vyd., Londýn 1836, str. 320.)

[21a] Nepřihlíží se tu k zahraničnímu obchodu, s jehož pomocí může národ přeměnit přepychové výrobky ve výrobní prostředky a životní prostředky a naopak. Abychom mohli předmět zkoumat v ryzí podobě, nezávisle na rušivých vedlejších okolnostech, musíme celý obchodující svět brát jako jeden národ a předpokládat, že kapitalistická výroba se usadila všude a zmocnila se všech výrobních odvětví.

[21b] Sismondiho rozbor akumulace má tu velkou vadu, že se příliš rychle spokojuje frází: „přeměna důchodu v kapitál“ a nezkoumá materiální podmínky této operace.

[21c] „Prvotni práce, které kapitál vděčí za svůj vznik.“ (Sismondi: „Nouveaux Principes etc.“. Paříž, sv. I, str. 109.)

[22] „Práce tvoří kapitál, dříve než kapitál používá práce.“ (E. G. Wakefield: „England and America“, Londýn 1833, sv. II, str. 110.)

[23] Kapitalistovo vlastnictví výrobku cizí práce „je nutným důsledkem zákona přivlastňování, jehož základním principem bylo naopak výhradní vlastnické právo každého dělníka na výrobek jeho vlastní práce“. (Cherbuliez: „Richesse ou Pauvreté.‘‘ Pařiž 1841, str. 58. Ovšem tento dialektický zvrat není v této práci správně rozvinut.)

[24] Proto se nelze nedivit mazanosti Proudhona, který chce odstranit kapitalistické vlastnictví tím, že proti němu staví… — věčné vlastnické zákony zbožní výroby!

[25] „Kapitál, tj. akumulované bohatství, používané za účelem zisku.“ (Malthus: „Principles of Political Economy“.) „Kapitál… se skládá z bohatství, uspořeného z důchodu a užívaného k dosažení zisku.‘‘ (R. Jones: „Text-book of Lectures on the Political Economy of Nations“. Hertford 1852, str. 16.)

[26] „Majitelé nadvýrobku čili kapitálu.“ („The Source and Remedy of the National Difficulties. A Letter to Lord John Rosel“. Londýn 1821)

[27] „Kapitál s úroky z úroků z každé části uspořeného kapitálu natolik vzrostl, že všechno bohatství světa, které skýtá důchod, se již dávno stalo úrokem z kapitálu.“ (Londýnský „Economist“ ze dne 19. července 1859)

[28] „Žádný ekonom naší doby nemůže spořením rozumět pouhé hromadění pokladů; nehledě na tento omezený a nedostatečný postup, nelze si představit žádné jiné používání tohoto výrazu vzhledem k národnímu bohatství než to, jež vychází z různého použití úspor a které se zakládá na reálném rozlišování různých druhů práce, placené z úspor“ (Malthus: „Principles of Political Economy“, str. 38—39.)

[28a] Tak u Balzaca, který tak důkladně prostudoval všechny odstíny lakoty, je starý lichvář Gobseck již zdětinštělý, když začíná tvořit z nahromaděného zboží poklad.

[29] „Hromadění zásob… váznuti směny… nadvýroba.“ (Th. Corbet: „An Inquiry into the Causes and Modes of the Wealth of Individuals“. Londýn 1841, str. 104.)

[30] Ricardo: „Principles of Political Economy“, str. 163, poznámka.

[31] Přes svou „Logiku“ nepřichází pan J. St. Mill nikde na kloub ani takovému chybnému rozboru svých předchůdců, který i v rámci měšťáckého horizontu a s čistě odborného stanoviska volá po opravení. Všude jen registruje se školáckým dogmatismem myšlenkový chaos svých učitelů. Také zde: „Kapitál sám během dlouhého procesu nakonec úplně přechází ve mzdy, a je-li při prodeji výrobků nahrazován, i pak se znovu mění ve mzdy.“

[32] Ve svém výkladu reprodukčního procesu, tedy i akumulace, A. Smith po mnoha stránkách nejen neudělal krok vpřed, nýbrž rozhodný krok vzad oproti svým předchůdcům, zejména fysiokratům. S jeho ilusí, o níž byla zmínka v textu, souvisí vskutku báječné dogma, které politická ekonomie zdědila rovněž po něm, že se cena zboží skládá ze mzdy, zisku (úroku) a pozemkové renty, tj. pouze ze mzdy a nadhodnoty. Vycházeje z této základny, Storch alespoň přiznává s veškerou naivitou: „Není možné rozložit nutnou cenu na její nejjednodušší prvky.“ (Storch: „Cours d'Economie Politique“, petrohradské vyd. 1815, sv. II, str. 141, poznámka.) Pěkná ekonomická věda, která prohlašuje za nemožné rozložit cenu zboží na její nejjednodušší prvky! Bližší o tom bude vyloženo v třetím oddílu druhé knihy a v sedmém oddílu třetí knihy.

[33] Čtenář si asi všiml, že slova důchod (revenue] se užívá v dvojím smyslu: za prvé k označení nadhodnoty jako produktu periodicky vznikajícího z kapitálu, za druhé k označení části tohoto produktu, periodicky spotřebovávané kapitalistou nebo přidávané k jeho spotřebnímu fondu. Zachovávám tento dvojí smysl, protože se shoduje o obvyklou terminologií anglických a francouzských ekonomů.

[34] Na příkladu lichváře — oné byť staromódní, ale stále znovu se obrozující formě kapitalisty — Luther velmi dobře vystihuje, že touha po moci je jedním z prvků pudu po obohacování. „Pohané mohli pochopit svým rozumem, že lichvář je čtyřnásobný zloděj a vrah. Ale my křesťané tak vysoko ctíme lichváře, že se k nim téměř modlíme pro jejich peníze… Kdo loupí a krade druhému výživu, páchá stejně těžkou vraždu (pokud to na něm závisí) jako ten, kdo někoho moří a umučí hladem. Lichvář to všechno dělá a sedí si v plném bezpečí na své stolici; kdežto by viset měl na šibenici, kde by ho žralo tolikéž krkavců, kolik ukradl zlatých, měl by míti tolik masa na kostech, aby si každý z těchto krkavců mohl urvat slušný kousek. Ale malí zloději jsou věšeni… Malí zloději sedí v kládě, velcí zloději chodí ve zlatě a honosí se v hedvábí… Není proto na zemi většího nepřítele člověka (hned po ďáblovi) nad lakomce a lichváře, neboť chce býti bohem nade všemi lidmi. Turci, válečníci, tyrani jsou také zlí lidé, ale oni všichni musí nechat lidi žít a přiznat, že jsou zlí lidé a nepřátelé. A mohou, ba musí se někdy smilovat nad tím či oním. Ale lichvář a skrblík by si přál, aby celý svět pro něho hladověl a žíznil, hynul ve smutku a strádání, aby on, jen on měl všechno a aby každý dostával všechno od něho jako od boha a byl na věky jeho nevolníkem... Nosí plášť, zlatý řetěz, prsteny, utírá si hubu, dělá se dobrým, zbožným a dá se velebit… Lichvář je velká a nestvůrná obluda, vlkodlak, který všechno požírá, hůře než Kakus, Geryon a Antaeus. A přece se šňoří a tváří se zbožným, aby nikdo neviděl, kam se ztrácejí volové, které zatahuje pozpátku do svého doupěte. Ale Herkules musí uslyšet bučeni volů a křik zajatců a vyhledat Kaka i mezi skalami a útesy a voly osvobodit od zlosyna. Neboť Kakus se jmenuje zlosyn, který je zbožným lichvářem, všechno krade, loupí a požírá. A chce, aby to vypadalo tak, že nic neudělal, aby to nikdo neviděl, protože zatáhl voly do svého doupěte pozpátku, aby se zdálo a aby vedly takové stopy, jako by je byl vypustil. Tedy lichvář chce oklamat svět, jako by byl užitečný a dával světu voly, zatím co je sám k sobě zatahuje a požírá… A jako lámou a stínají zbojníky, vrahy a útočníky, oč více by měli lámat kolem a čtvrtit… vyhánět, proklínat a stínat lichváře.“ (Martin Luther: „An die Pfarrherrn, wider den Wucher zu predigen“. Wittenberg 1540.)

[*] Goethe, Faust, díl I, překlad Otakara Fischera. (Pozn. překl. čes. vydání)

[35] Dr. Aikin: „Description of the Country from 30 to 40 miles round Manchester“. Londýn 1795, str. 182 a násl.

[36] A. Smith: „Wealth of Nations“, kn. III, kap. III.

[37] I J. B. Say praví: „Úspory bohatých se tvoří na útraty chudých.“ „Římský proletář žil skoro úplně na útraty společnosti... Dalo by se skoro říci, že moderní společnost žije na útraty proletářů, z oné části, kterou jim strhuje z odměny za práci.“ (Sismondi: „Etudes etc.‘, sv. I, str. 24.)

[38] Malthus: „Principles of Political Economy“, str. 319, 320.

[39] „An Inquiry into those principles respecting the Nature of Demand etc.“ [Londýn 1821], str. 67.

[40] Tamtéž, str. 59.

[41] Senior: „Principes fondamentaux de l'Economie Politique“. Přel. Arrivabene, Paříž 1836, str. 309. To bylo stoupencům staré klasické školy přece jen příliš silné. „Pan Senior nahrazuje výraz práce a kapitál výrazem práce a zdrženlivost… Zdrženlivost je pouhá negace. Zdrojem zisku není zdrženlivost, nýbrž spotřeba produktivně používaného kapitálu. (John Cazenove ve svém vydání Malthusových „Definitions in Political Economy“. Londýn 1853, str. 130 poznámka.) Pan John St. Mill naproti tomu na jedné straně opisuje z Ricardovy theorie zisku a na druhé straně přejímá Seniorovu ‚‚odměnu za zdrženlivost“. Hegelovský „rozpor“, zdroj veškeré dialektiky, je mu sice naprosto neznám, ale v mělkých rozporech je jako doma.
Dodatek k 2. vyd. Vulgárního ekonoma nikdy nenapadla prostá myšlenka, že každé lidské jednání lze považovat za ‚‚zdržování se“ opaku tohoto jednáni. Jídlo je zdržováni se postu, chůze je zdržování se stáni na místě, práce je zdržování se lenošení, lenošení je zdržování se práce atd. Pánové by udělali dobře, kdyby někdy přemýšleli o Spinozově výroku: Determinatio est negatio [určení je popření].

[42] Senior, tamtéž, str. 342.

[43] „Nikdo... na př. nezaseje svou pšenici a nenechá ji dvanáct měsíců v zemi, nebo nenechá své víno ležet po léta ve sklepě, místo aby tyto věci nebo jejich ekvivalent ihned sám spotřeboval, nečeká-li, že tím získá další hodnotu atd.“ (Scrope: „Political Economy“, vydáni A. Pottera, New York 1841, str. 133)

[44] „Strádáni, které si kapitalista ukládá tím, že půjčuje“ (tohoto eufemismu se užívá proto, aby se podle osvědčené vulgárně ekonomické manýry námezdní dělník, vykořisťovaný průmyslovým kapitalistou, ztotožnil s průmyslovým kapitalistou samým, který si půjčuje peníze od jiného kapitalisty!) „své výrobní prostředky dělníkovi, místo aby jejich hodnotu použil pro svou vlastní spotřebu tím, že je promění v předměty potřeby nebo přepychu.“ (G. de Molinari: „Etudes Economiques“, Paříž 1846, str. 36.)

[45] Courcelle—Seneuil: ‚‚Traité théorique et pratique des entreprises industrielles“, 2. vyd., Paříž 1857, str. 20.

[46] „Zvláštní třídy příjmu, které nejvydatněji přispívají k pokroku národního kapitálu, se mění na různých stupních svého vývoje a jsou proto… úplně různé u národů, které jsou na různých stupních pokroku… Zisk… je nepatrný zdroj akumulace ve srovnáni se mzdou a rentou na dřívějších stupních společnosti… Udělá-li rozvoj sil národní práce skutečný krok vpřed, relativní důležitost zisku jako zdroje akumulace vzrůstá.“ (Richard Jones: „Text—book etc.“, str. 16, 21.)

[47] Tamtéž, str. 37.

[48] „Ricardo praví: ‚Na různých stupních společenského vývoje je akumulace kapitálu čili prostředků k používání práce (tj. k vykořisťování) rychlejší nebo pomalejší a musí ve všech případech záviset na produktivních silách práce. Produktivní síly práce jsou všeobecně největší tam, kde je přebytek úrodné půdy. Znamenají-li v této větě produktivní síly práce nepatrnou veličinu té části každého výrobku, která připadá těm, kteří jej vyrábějí svou prací, je tato Ricardova věta pouhou tautotogií, protože ze zbývající části fondu se může akumulovat kapitál, zlíbí-li se tak jeho majiteli („if the owner pleases“). Ale obyčejně tomu tak nebývá právě tam, kde je země nejúrodnější.“ („Observations on certain Verbal Disputes etc,“ str. 74.)

[49] „J. St. Mill: „Essays on some unsettled Questions of Political Economy“. Londýn 1844, str. 90.

[50] „An Essay on Trade and Commerce“. Londýn 1770, str. 44. Podobně přinesly „Times“ z prosince 1866 a z ledna 1867 výlevy anglických majitelů dolů, kde se líčil blažený život belgických havířů, kteří nežádali a nedostávali nic víc, než kolik bylo právě nutné, aby se udržovali na živu pro své pány. Belgičtí dělníci snesou mnoho, ale vystupovat v „Times“ jako vzorní dělníci — to je příliš! Odpovědí byla stávka belgických havířů (u Marchienne) v únoru roku 1867, potlačená prachem a olovem.

[51] Tamtéž str. 44, 46.

[52] Továrník z Northamptonshiru se tu dopouští pia fraus [zbožného podvodu], omluvitelného mukami jeho srdce. Srovnává, jak říká, život francouzského a anglického manufakturního dělníka, ale v právě citovaných slovech líčí, jak se později sám ve své popletenosti přiznává, francouzského zemědělského dělníka!

[53] „An Essay on Trade and Commerce“, str. 70, 71.
Poznámka k 3. vydání. Dnes jsme díky konkurenci na světovém trhu, která se od té doby vyvinula, o hezký kousek dál. Člen parlamentu Stapleton prohlašuje svým voličům: ‚‚Stane-li se Čína velikou průmyslovou zemí, nevidím, jak by mohlo evropské dělnické obyvatelstvo obstát v boji s ní, nesestoupí-li na úroveň svých konkurentů.“ („Times, 3. září 1873.) Už ne kontinentální, nýbrž čínské mzdy jsou teď vytouženým cílem anglického kapitálu.

[54] Benjamin Thompson: „Essays Political, Economical and Philosophical etc.“ 3 svazky, Londýn 1796 — 1802, sv. I, str. 294. Ve svém díle „The State of the Poor, or an History of the Labouring Classes in England etc.“ doporučuje sir F. M. Eden co nejvřeleji přednostům pracoven Rumfordovu žebráckou polévku a vyčítavé napomíná anglické dělníky, že „ve Skotsku je mnoho rodin, které se po celé měsíce živí jen ovesnou krupicí a ječnou moukou, smíchanou se solí a vodou, nejedí ani pšenici, ani žito ani maso a přitom si ještě velmi slušně žijí“ („and that very comfortably to“). (Tamtéž, sv. I, kn. II, kap. II, str. 503.) Podobné ‚‚pokyny“ se objevují v XIX. století. „Angličtí zemědělští dělníci, praví se na př. „nechtějí jíst chleba ze směsi nižších druhů mouky. Ve Skotsku, kde je lepší výživa, je tento předsudek pravděpodobně neznám.“ (Charles H. Parry, M. D.: „The Question of the Necessity of the existing Cornlaws considered“. Londýn 1816, str. 69.) Týž Parry si však stěžuje, že anglický dělník nyní (1815) velmi sešel ve srovnání s Edenovou dobou (1797).

[55] Ze zpráv poslední parlamentní komise pro šetření falšování potravin vysvítá, že dokonce i falšování léčiv není V Anglii výjimkou, nýbrž pravidlem. Na př. zkoumáním 34 vzorků opia, koupených ve 34 různých londýnských lékárnách, se zjistilo, že 31 bylo falšováno rozmělněnými makovicemi, pšeničnou moukou, arabskou gumou, hlínou piskem atd. Mnohé z nich neobsahovaly ani atom morfinu.

[56] G. L. Newnham (barrister at law [advokát]): „A Review of the Evidence before the Committees of the two Houses of Parliament on the Cornlaws.“ Londýn 1815, str. 20, poznámka

[57] Tamtéž, str. 19, 20.

[58] Ch. H. Parry: „The Question of the Necessity of the existing Cornlaws considered“. Londýn 1816, str. 77, 69. Páni landlordi se nejen „odškodnili“ za ztráty protijakobínské války, kterou vedli jménem Anglie, nýbrž se úžasně obohatili. „Jejich renty se za 18 let zdvojnásobily, ztrojnásobily, zčtyřnásobily a ve výjimečných případech zšestinásobily. (Tamtéž, str. 100, 101.)

[59] B. Engels: „Lage der arbeitenden Klasse in England“. Lipsko 1845, str. 20. [„Postavení dělnické třídy v Anglii“]

[60] Klasická politická ekonomie v důsledku nevyhovujícího rozboru pracovního a zhodnocovacího procesu nikdy řádně nepochopila tento důležitý moment reprodukce. To lze vidět na př. na Ricardovi. Praví na příklad: Ať se jakkoli změní produktivní síla, „milion lidí v továrnách vyrobí vždy tutéž hodnotu. To je správné, je-li dána extensivní velikost a stupeň intensity jejich práce. Ale to nijak nebrání tomu — a to Ricardo v některých vývodech přehlíží — že při různé produktivní síle práce milion lidí mění ve výrobek velmi rozdílné masy výrobních prostředků, tedy že ve výrobku zachovává velmi rozdílná množství dřívější hodnoty, že tedy dodává výrobku velmi různé hodnoty. Mimochodem poznamenáváme, že na tomto příkladu se Ricardo marně pokoušel vysvětlit J. B. Sayovi rozdíl mezi užitnou hodnotou (kterou tu nazývá wealth, hmotné bohatství) a směnnou hodnotou. Say odpovídá: „Co se týká obtíže, na kterou upozorňuje pan Ricardo, když říká, že milion lidi může při dokonalejším výrobním způsobu vyrobit dvakrát nebo třikrát vice bohatství, aniž však vyrábí vice hodnoty, tato obtíž mizí, díváme-Ii se, jak je třeba, na výrobu jako na směnu, při níž se dávají produktivní služby práce, půdy a kapitálů, aby se za to dostaly výrobky. Těmito produktivními službami získáváme všechny výrobky existující na světě. Čili: jsme tím bohatší, naše produktivní služby mají tím větší hodnotu, čím větší množství užitečných předmětů za ně obdržíme při směně zvané výroba.“ (J. B. Say: ‚‚Lettres à M. Malthus.“ Paříž 1820, str. 168, 169.) Obtíž — existuje jen pro něho, a ne pro Ricarda — kterou chce Say odstranit, je tato: Proč se nezvětšuje hodnota užitných hodnot, stoupá-li jejich množství následkem zvýšené produktivní sily práce? Odpověď: Obtíž bude překonána tím, že se užitná hodnota laskavě nazve směnnou hodnotou. Směnná hodnota je věc, která tak či onak souvisí se směnou. Nazveme tedy výrobu „směnou“ práce a výrobních prostředků za výrobek, a je nad slunce jasnější, že dostaneme tím více směnné hodnoty, čím vice užitných hodnot vytvoří výroba. Jinými slovy: čím více užitných hodnot, na př. punčoch, dodává majiteli továrny na punčochy pracovní den, tím bohatší je na punčochy. Najednou ale Saye napadá, že „s větším množstvím“ punčoch klesá jejich „cena“ (která ovšem nemá nic společného se směnnou hodnotou), „protože konkurence je (výrobce) nutí dávat výrobky za tolik kolik je stoji“. Ale odkud se bere zisk, prodává-li kapitalista zboží za cenu, kterou ho zboží stojí? Ale never mind [to nevadí]. Say prohlašuje, že v důsledku zvýšené produktivity dostává každý výměnou za týž ekvivalent místo dřívějšího jednoho páru punčoch atd. dva páry. Výsledek, k němuž dospívá, je právě ta Ricardova poučka, kterou chtěl vyvrátit. Po této ukrutné duševní námaze vítězoslavně apostrofuje Malthuse slovy: „To je, milý pane, ta dobře promyšlená doktrina, bez níž, tvrdím, nelze objasnit nejobtížnější otázky politické ekonomie a zejména otázku, jak je možné, aby národ bohatl, když hodnota jeho výrobků klesá, ačkoli se přece bohatství skládá z hodnot.“ (Tamtéž, str. 170.) Jeden anglický ekonom poznamenává o podobných kouscích v Sayových „Lettres“: „Tento afektovaný způsob žvaněni („those afected ways of talkng‘‘) tvoří vcelku to, co pan Say s oblibou nazývá svou naukou, jejíž hlásání v Hertfordu doporučuje Malthusovi, jak prý se to již děje ‚na mnoha místech v Evropě‘. Praví: Bude-li se vám v těchto větách zdát něco paradoxním, podívejte se na věci, které vyjadřují, a troufám si věřit, že se vám budou jevit velmi prostými a velni rozumnými‘. Nesporně, a zároveň se při témže postupu budou jevit jako všechno možné, jen ne originální nebo významné. („An Inquiry into those Principles respecting the Nature of Demand etc“, str. 110.)

[61] MacCulloch získal patent na „wages of past labour“ [„odměnu za minulou práci“] mnohem dříve než Senior získal svůj patent na „wages of abstinence“ [„odměnu za zdrženlivost“].

[62] Srovnej mimo jiné: J. Bentham: „Théorie des Peines et des Récompenses“, přel. Et. Dumont, 3. vyd., Pařiž 1826, sv. II, kn. IV, kap. 2.

[63] Jeremiáš Bentham je zjev čistě anglický. V žádné době a v žádné zemi nebylo ještě filosofa — nevyjímaje ani našeho Christiana Wolffa — který by se tak samolibě naparoval nejotřepanějšími samozřejmostmi. Princip utilitarity nebyl Benthamovým vynálezem. Jen bezduše opakoval to, co duchaplně řekli Helvetius a jiní Francouzi XVIII. století. Chceme-li na př. vědět, co je užitečné psovi, musíme nejprve prozkoumat psí přirozenost. Tato přirozenost sama se nedá vykonstruovat z „principu utilitaristy“. Chceme-li tento princip aplikovat na člověka, chceme-li s hlediska užitečnosti posuzovat všechny lidské činy, hnutí, vztahy atd., musíme vědět jaká je lidská přirozenost vůbec a jak se modifikuje v každé historicky dané epoše. Bentham s tím nedělá žádné okolky. S nejnaivnější tuposti pokládá moderního šosáka, speciálně anglického šosáka, za normálního člověka. Co je užitečné tomuto prapodivnému exempláři normálního člověka ve světě, který jej obklopuje, je užitečné samo o sobě. Tímto měřítkem měří pak minulost, přítomnost i budoucnost. Na př. křesťanské náboženství je „užitečné“, protože nábožensky zatracuje tytéž zlé skutky, které právnicky zatracuje trestní zákoník. Umělecká kritika je „škodlivá“, protože ruší počestné lidi v jejich požitku z děl Martina Tuppera atd. Takovým brakem naplnil tento čacký muž — jehož heslem bylo; „nulla dies sine linea‘‘ [„alespoň řádku denně“] — hory knih. Kdybych měl odvahu svého přítele H. Heina, nazval bych pana Jeremiáše geniem měšťácké hlouposti.

[64] „Političtí ekonomové jsou příliš ochotni… pokládat určité množství kapitálu a určitý počet dělníků za výrobní nástroje dané stejnotvárné sily působící jistou stejnotvárnou intensitou… Ti… kdo tvrdí,... že zboží jsou jediní činitelé výroby, dokazují, že výrobu vůbec nelze rozšiřovat, neboť aby ji bylo možno rozšířit, musely by se dříve rozmnožit životní prostředky, suroviny a nástroje, což se fakticky rovná tvrzení, že neexistuje vzrůst výroby bez jejího předcházejícího vzrůstu, jinými slovy, že jakýkoli růst je nemožný.“ (S. Bailey: „Money and its Vicissitudes“, str. 58 a 70.) Bailey kritisuje ono dogma hlavně se stanoviska procesu oběhu.

[65] J. St. Mill praví ve svých „Principles of Political Economy“ [kniha II, kap. I, § 3]: „Produkt práce je dnes rozdělován nepřímo úměrně práci: největší díl těm, kdo nikdy nepracují, pak o něco menši díl těm, jejichž práce je skoro nominální, a tak se podle stále klesající stupnice odměna scvrkává v té míře, čím je práce těžší a nepříjemnější, až nakonec nejúmornější a nejvíce vyčerpávající fysická práce nemůže s jistotou počítat ani s tím, že získá nejnutnější životní prostředky.“ — Abych zabránil nedorozumění, poznamenávám, že lidem jako J. St. Millovi a pod. je sice nutno vytýkat rozpory mezi jejich staromódními ekonomickými dogmaty a jejich moderními tendencemi, ale bylo by nanejvýš nespravedlivé házet je do jednoho pytle s houfem vulgárně ekonomických apologetů.

[66] Připomínám tu čtenáři, že kategorii variabilní kapitál a konstantní kapitál jsem po prvé použil já. Politická ekonomie počínaje A. Smithem plete páté přes deváté určení v nich obsažená s rozdílností forem fixního a oběžného kapitálu, vyplývající z procesu oběhu. Bližší o tom v druhé knize, druhý oddíl.

[67] H. Fawcett, profesor politické ekonomie v Cambridgi: „The Economic Position of the British Labourer“. Londýn 1865, str. 120.

[68] H. Fawcett: „The Economic Position etc.“ str. 122, 123.

[69] Mohli bychom říci, že z Anglie se každoročně vyváží nejen kapitál, ale i dělnici ve formě vystěhovalců. Ale v textu vůbec nejde o peculium [majetek] vystěhovalců, kteří z valné části nepatří k dělnické třídě. Značnou část tvoří synové farmářů. Anglický dodatečný kapitál, který se každoročně vyváží do ciziny, aby přinesl zisky, je v poměru k roční akumulaci daleko větší než roční vystěhovalectví v poměru k ročnímu přírůstku obyvatelstva.

---

‹—Kapitál I. díl – kapitola dvacátá první | Kapitál I. díl – Podrobný obsah | Kapitál I. díl – kapitola dvacátá třetí—›