V. I. Lenin
Poznámka k teorii trhů
(K polemice pánů Tugana-Baranovského a Bulgakova)[15]
Problémem trhů v kapitalistické společnosti se velmi intenzívně zabývali, jak víme, narodničtí ekonomové s pány V. V. a N. -onem v čele. Je proto zcela přirozené, že ekonomové, kteří narodnické teorie neuznávají, pokládali za nezbytné na tento problém upozornit a vyjasnit především základní, abstraktní teoretické body „teorie trhů“. Pokusil se o to v roce 1894 pan Tugan-Baranovskij ve své knize Průmyslové krize v dnešní Anglii, v I. kapitole druhého oddílu nazvané Teorie trhů, a v loňském roce věnoval témuž problému pan Bulgakov svou knihu O trzích za kapitalistické výroby (Moskva, 1897). Oba autoři se v základních názorech shodují; u obou je těžiště ve výkladu skvělé analýzy „oběhu a reprodukce celkového společenského kapitálu“, kterou podal Marx v 3. oddílu II. dílu Kapitálu. Oba autoři se shodují v tom, že teorie pánů V. V. a N. -ona o trhu (zejména vnitřním) v kapitalistické společnosti jsou rozhodně nesprávné a že je to způsobeno buď ignorováním, nebo nepochopením Marxovy analýzy. Oba autoři konstatovali, že rozvíjející se kapitalistická výroba si sama vytváří trh především na základě výrobních prostředků, a nikoli spotřebních předmětů; že realizaci produktu a zejména nadhodnoty lze plně vysvětlit i bez zřetele k zahraničnímu trhu; že nezbytnost zahraničního trhu pro kapitalistickou zemi vůbec nevyplývá z podmínek realizace (jak se domníváli pánové V. V. a N. -on), nýbrž z historických podmínek apod. Zdálo by se, že se pánové Bulgakov a Tugan-Baranovskij tak dokonale shodují, že se vlastně nemají oč přít a mohou své síly společně zaměřit na podrobnější a hlubší kritiku narodnické ekonomie. Jenže mezi uvedenými autory se rozpoutala polemika (Bulgakov, uvedený spis, s. 246—257 a passim; Tugan-Baranovskij v časopise Mir božij, 1898, č. 6: Kapitalismus a trh, ke knize S. Bulgakova). Podle našeho názoru zašli jak pan Bulgakov, tak pan Tugan-Baranovskij ve své polemice poněkud daleko, neboť své připomínky vzali příliš osobně. Pokusíme se rozebrat, zda se ve svých názorech opravdu tolik rozcházejí, a jestliže ano, pak kdo z nich je blíže pravdě.
Pan Tugan-Baranovskij především obviňuje pana Bulgakova z toho, že je „málo originální“ a že si příliš potrpí na iurare in verba magistri[a] (Mir božij, 123). „Můj výklad problému, jaký význam má zahraniční trh pro kapitalistickou zemi, s nímž pan Bulgakov plně souhlasí, rozhodně není převzat od Marxe,“ prohlašuje pan Tugan-Baranovskij. Domníváme se, že toto tvrzení neodpovídá pravdě, neboť výklad problému přejímá pan Tugan-Baranovskij právě od Marxe; odtud jej také bezpochyby převzal i pan Bulgakov, takže se tu nedá diskutovat o „originalitě“, nýbrž o pochopení toho či onoho Marxova výroku nebo o tom, zda se má Marx vykládat tak či onak. Pan Tugan-Baranovskij říká, že Marx se „v II. dílu o zahraničním trhu vůbec nezmiňuje“ (1. c.). To není pravda. V témže 3. oddílu II. dílu, kde se analyzuje realizace produktu, vysvětluje Marx naprosto přesně, jak s touto otázkou souvisí zahraniční obchod, a tudíž i zahraniční trh. Říká tam toto:
„Kapitalistická výroba vůbec neexistuje bez zahraničního obchodu. Předpokládá-li se však normální roční reprodukce v daném rozsahu, předpokládá se tím také, že zahraniční obchod jen nahrazuje tuzemské výrobky (Artikel — zboží) výrobky jiné užitné neboli naturální formy, aniž se dotýká hodnotových poměrů, tedy také hodnotových poměrů, v nichž se navzájem směňují dvě kategorie — výrobní prostředky a spotřební předměty, ani poměrů mezi konstantním kapitálem, variabilním kapitálem a nadhodnotou, na něž se hodnota produktu každé z těchto kategorií rozpadá. Počítá-li se tedy při rozboru ročně reprodukované hodnoty produktu se zahraničním obchodem, pak to tedy otázku jen komplikuje, aniž to poskytuje nějaký nový moment ať pro otázku samu, či pro její řešení. Je tedy třeba úplně si jej odmyslit...“ (Das Kapital, II1, 469. Podtrženo námi.)[16] Pan Tugan-Baranovskij „vykládá problém“ takto: „V každé zemi, která dováží zboží ze zahraničí, může být nadbytek kapitálu; pro takovou zemi je zahraniční trh nezbytně nutný“ (Průmyslové krize, s. 429, cit. v časopise Mir božij, 1. c. 121), což je jen pouhá parafráze Marxova tvrzení. Marx říká, že při analýze realizace nelze brát v úvahu zahraniční obchod, protože tento obchod jen zaměňuje jedno zboží za druhé. Pan TuganBaranovskij rovněž rozebírá tutéž otázku realizace (I. kapitola druhé části Průmyslových krizí) a říká, že země, která zboží dováží, musí je také vyvážet, tj. musí mít zahraniční trh. Vzniká tedy otázka, můžeme-li říci, že pan Tugan-Baranovskij „výklad problému rozhodně nepřevzal od Marxe“. Pan Tugan-Baranovskij dále říká, že „II. a III. díl Kapitálu jsou jen velmi neúplné koncepty“ a že „proto ve III. dílu nenacházíme závěry z vynikající analýzy, která je ve II. dílu“ (cit. článek, 123). Ani toto tvrzení není přesné. Vedle jednotlivých rozborů společenské reprodukce (Das Kapital, III, 1, 289)[17]: vysvětlení, v jakém smyslu a jak dalece je realizace konstantního kapitálu „nezávislá“ na individuální spotřebě, „nacházíme ve III. dílu“ zvláštní kapitolu (49. K rozboru výrobního procesu) věnovanou závěrům ze skvělé analýzy ve II. dílu, kapitolu, v níž je výsledků této analýzy použito k vyřešení velmi závažné otázky o druzích společenského důchodu v kapitalistické společnosti. Konečně musíme pokládat za stejně nesprávné tvrzení pana Tugana-Baranovského, že „se Marx ve III. dílu Kapitálu vyslovuje o této otázce úplně jinak“, že ve III. dílu se prý „dokonce setkáme s tvrzeními, která tato analýza rozhodně vyvrac픑 (cit. stať, 123). Pan Tugan-Baranovskij uvádí na straně 122 své stati dvě takové Marxovy úvahy, které jsou prý v rozporu se základní doktrínou. Podívejme se na ně blíž. V III. dílu Marx říká: „Podmínky přímého vykořisťování a podmínky jeho realizace (tohoto vykořisťování) nejsou totožné. Rozcházejí se nejen časově a místně, ale i svou podstatou. První jsou omezeny jen produktivní silou společnosti, druhé proporcionalitou různých výrobních odvětví a spotřební silou společnosti... Čím více se rozvíjí produktivní síla (společnosti), tím více se dostává do rozporu s úzkou základnou, na které spočívají spotřební poměry“ (III, 1, 226, ruský překlad, s. 189)[18]. Pan Tugan-Baranovskij si tato slova vykládá takto: „Pouhé proporcionální dělení národní výroby ještě nezaručuje možnost odbytu výrobků. Může se stát, že si výrobky nenajdou trh, i když rozdělení výroby bude proporcionální — takový je zřejmě smysl citovaných Marxových slov.“ Nikoli, smysl těchto slov není takový. Nemáme nejmenší důvod spatřovat v těchto slovech nějakou opravu teorie realizace vyložené v II. dílu. Marx zde pouze konstatuje rozpor kapitalismu, na který poukázal na jiných místech Kapitálu, totiž na rozpor mezi tendencí neomezeně rozšiřovat výrobu a nevyhnutelností omezené spotřeby (v důsledku proletářského postavení lidových mas). Pan Tugan-Baranovskij se s námi jistě nebude přít, že tento rozpor je kapitalismu vlastní; a protože Marx právě v tomto úryvku na něj poukazuje, nemáme nejmenší právo hledat v jeho slovech ještě nějaký další smysl. „Spotřební síla společnosti“ a „proporcionálnost různých výrobních odvětví“ vůbec nejsou nějaké oddělené, samostatné a vzájemně nesouvisející podmínky. Naopak určitá úroveň spotřeby je jedním z prvků proporcionálnosti. Analýza realizace opravdu ukázala, že k vytvoření vnitřního trhu pro kapitalismus dochází ani ne tak na základě spotřebních předmětů, jako spíše na základě výrobních prostředků. Z toho vyplývá, že první skupina společenské výroby (výroba výrobních prostředků) se může a musí rozvíjet rychleji než druhá (výroba spotřebních předmětů). Pochopitelně z toho nijak neplyne, že by se výroba výrobních prostředků mohla rozvíjet zcela nezávisle na výrobě spotřebních předmětů a mimo jakoukoli souvislost s ní. Marx o tom říká: „Kromě toho dochází, jak jsme viděli (kniha druhá, oddíl třetí), k neustálému oběhu mezi konstantním kapitálem a konstantním kapitálem, ...k oběhu, který je především nezávislý na individuální spotřebě v tom smyslu, že do ní nikdy nevchází, ale který jí je koneckonců (definitiv) omezen, neboť konstantní kapitál se nikdy nevyrábí kvůli sobě samému, ale jen proto, že se ho víc potřebuje ve výrobních sférách, jejichž výrobky vcházejí do individuální spotřeby“ (III, 1, 289, ruský překlad, s. 242)[19]. Takže nakonec výrobní spotřeba (spotřeba výrobních prostředků) vždycky souvisí s osobní spotřebou, vždycky je na ní závislá. Přitom však má kapitalismus jednak tendenci neomezeně rozšiřovat výrobní spotřebu, neomezeně rozšiřovat akumulaci a výrobu, jednak tendenci proletarizovat lidové vrstvy, což dosti omezuje rozšiřování osobní spotřeby. Je jasné, že tu jde o rozpor v kapitalistické výrobě, a Marx v citovaném úryvku jen tento rozpor konstatuje[b]. Analýza realizace v II. dílu tento rozpor nijak nevyvrací (i když si to pan Tugan-Baranovskij myslí), ale naopak ukazuje souvislost mezi výrobní a osobní spotřebou. Bylo by samozřejmě hrubou chybou z tohoto rozporu kapitalismu (nebo z jiných jeho rozporů) vyvozovat, že kapitalismus není možný nebo že ve srovnání s dřívějšími hospodářskými režimy není pokrokový (jak to s oblibou dělají naši narodnici). Kapitalismus se nemůže vyvíjet jinak než prostřednictvím celé řady rozporů; a poukážeme-li na tyto rozpory, pouze se nám objasní historicky přechodný charakter kapitalismu, objasní se nám podmínky a příčiny jeho tendence přejít ve vyšší formu.
Shrneme-li teď všechno, co jsme výše vyložili, dospějeme k tomuto závěru: výklad pana Tugana-Baranovského o významu zahraničního trhu je převzat právě od Marxe; žádný rozpor mezi II. a III. dílem Kapitálu v otázce realizace (a teorie trhů) neexistuje.
A nyní dále. Pan Bulgakov obviňuje pana Tugana-Baranovského, že nesprávně hodnotí učení předmarxovských ekonomů o trzích. Pan Tugan-Baranovskij obviňuje pana Bulgakova, že vytrhuje Marxovy názory z vědecké půdy, v níž vyrostly, že líčí věci tak, jako by „Marxovy názory vůbec nesouvisely s názory jeho předchůdců“. Tato poslední výtka je zcela neodůvodněná, neboť pan Bulgakov nejenže žádnou takovou absurdní myšlenku nevyslovil, ale naopak uváděl názory představitelů různých předmarxovských škol. Podle našeho mínění jak pan Bulgakov, tak pan Tugan-Baranovskij bezdůvodně věnovali při historickém výkladu otázky tak málo pozornosti Adamu Smithovi, kterým by se při speciálním výkladu „teorie trhů“ rozhodně měli zabývat co nejpodrobněji. „Rozhodně“ proto, že právě Adam Smith byl původcem oné chybné doktríny o rozpadu společenského produktu na variabilní kapitál a nadhodnotu (mzdu, zisk a rentu podle terminologie Adama Smitha), která se houževnatě udržovala až do Marxe a bránila nejenom vyřešit, ale dokonce i správně formulovat otázku realizace. Pan Bulgakov zcela správně říká, že „při nesprávných výchozích hlediscích a nesprávném formulování problému samého by tyto spory“ (o teoni trhů, vznikající v ekonomické literatuře) „mohly vést jen k planým a scholastickým disputacím“ (s. 21 uvedeného spisu, pozn.). Zatím však autor věnoval Adamu Smithovi jen jedinou stránečku, přeskočil podrobný a skvělý rozbor teorie A. Smitha, který provedl Marx v 19. kapitole II. dílu Kapitálu (II, S. 353_383)[24], a místo toho se soustředil na učení druhořadých a nesamostatných teoretiků J. S. Milla a von Kirchmanna. Pan Tugan-Baranovskij už A. Smitha úplně obešel, a proto ve výkladu názorů dalších ekonomů vynechal jejich základní chybu (opakování výše zmíněné chyby Smithovy). Výklad potom přirozeně nemohl být uspokojivý. Uveďme alespoň dva příklady. Když pan Tugan-Baranovskij vyložil své schéma č. 1, vysvětlující prostou reprodukci, říká: „Vždyť přece předpokládaný příklad prosté reprodukce nevyvolává žádné pochybnosti; kapitalisté podle našeho předpokladu spotřebují všechen svůj zisk a je pochopitelné, že nabídka zboží nepřevýší poptávku“ (Průmyslové krize, s. 409). To není správné. Pro dřívější ekonomy to vůbec není „pochopitelné“, protože ti nedovedli vysvětlit dokonce ani prostou reprodukci společenského kapitálu, a také ji nelze vysvětlit, jestliže jsme nepochopili, že se společenský produkt rozpadá pokud jde o hodnotu na konstantní kapitál + variabilní kapitál + nadhodnotu a pokud jde o materiální formu na dvě velké skupiny: výrobní prostředky a spotřební předměty. Proto tento případ vyvolal u A. Smitha „pochybnosti“, ve kterých také, jak dokázal Marx, uvízl. Jestliže pozdější ekonomové opakovali Smithovu chybu, aniž sdíleli Smithovy pochybnosti, dokazuje to pouze, že po teoretické stránce udělali v této otázce krok zpátky. Právě tak je nesprávné, když pan Tugan-Baranovskij říká: „Sayovo a Ricardovo učení je teoreticky naprosto správné; kdyby si jeho odpůrci dali práci a vypočítali, jak se rozděluje zboží v kapitalistickém hospodářství, snadno by pochopili, že odmítání tohoto učení obsahuje logický rozpor“ (1. c., 427). Nikoli, Sayovo a Ricardovo učení je teoreticky naprosto nesprávné: Ricardo opakoval Smithovu chybu (viz jeho Spisy, Ziberův překlad, Petrohrad 1882, s. 221) a Say ji ještě dovršil tvrzením, že rozdíl mezi hrubým a čistým společenským produktem je ryze subjektivní. A kdyby Say, Ricardo a jejich odpůrci „počítali“ nevím jak, stejně by se ničeho nedopočítali, protože tady vůbec nejde o čísla, jak už zcela správně poznamenal i Bulgakov v souvislosti s jiným místem knihy pana Tugana-Baranovského (Bulgakov, 1. c., s. 21, pozn.).
Dostali jsme se teď k druhému předmětu sporu mezi pány Bulgakovem a Tuganem-Baranovským, totiž k otázce číselných schémat a jejich významu. Pan Bulgakov tvrdí, že schémata pana Tugana-Baranovského „se odchylují od vzoru“ (tj. od Marxova schématu), „a tím ztrácejí do značné míry na přesvědčivosti a nevysvětlují proces společenské reprodukce“ (1. c. 248), kdežto pan Tugan-Baranovskij říká, že „pan Bulgakov nechápe zcela jasně vlastni význam takových schémat“ (Mir božij, č. 6 z roku 1898, s. 125). Podle našeho názoru má v tomto případě plnou pravdu pan Bulgakov. „Ne zcela jasně chápe význam schémat“ spíš pan Tugan-Baranovskij, který se domnívá, že schémata „dokazují závěr“ (ibid.). Schémata sama o sobě nic dokazovat nemohou; mohou pouze ilustrovat proces, jsou-li jeho jednotlivé prvky teoreticky vyjasněny. Pan Tugan-Baranovskij si sestavil vlastní schémata, odlišná od schémat Marxových (a daleko méně jasná než schémata Marxova), aniž přitom teoreticky vysvětlil ony prvky procesu, které mají být schématy ilustrovány. Základní tezi Marxovy teorie, že společenský produkt se rozpadá nejen na variabilní kapitál + nadhodnotu (jak si mysleli A. Smith, Ricardo, Proudhon, Rodbertus aj.), nýbrž i na konstantní kapitál + uvedené složky, tuto tezi pan Tugan-Baranovskij vůbec nevysvětlil, třebaže ji ve svých schématech použil. Čtenář knihy pana Tugana-Baranovského není schopen pochopit tuto základní tezi nové teorie. Pan Tugan-Baranovskij vůbec nezdůvodnil, proč se musí rozlišovat dvě skupiny společenské výroby (1: výrobní prostředky a II: spotřební předměty), ačkoli jak správně podotýká pan Bulgakov, „už jen v tomto rozdělení je víc teoretického smyslu než ve všech předcházejících disputacích o teorii trhů“ (1. c., s. 27). Proto tedy pan Bulgakov vykládá Marxovu teorii mnohem jasněji a správněji než pan TuganBaranovskij.
Na závěr se podíváme poněkud důkladněji na knihu pana Bulgakova, k níž musíme poznamenat toto. Asi třetina knihy je věnována „rozdílům v obratu kapitálu“ a „mzdovému fondu“. Podkapitoly s těmito nadpisy nám připadají nejméně zdařilé. V první z těchto podkapitol se autor pokouší doplnit (viz s. 63, pozn.) Marxovu analýzu a pouští se do velmi složitých výpočtů a schémat, aby ilustroval, jak probíhá proces realizace při rozdílech v obratu kapitálu. Domníváme se, že konečný závěr, k němuž pan Bulgakov dospěl (že k objasnění realizace při rozdílných obratech kapitálu se nutně musí předpokládat zásoby u kapitalistů obou skupin, viz s. 85), vyplývá z obecných zákonů výroby a oběhu kapitálu a že tedy nebylo vůbec nutné předpokládat různé případy vztahů mezi obratem kapitálu v I. a II. skupině a sestavovat celou řadu diagramů. Totéž je třeba říci i o druhé z uvedených podkapitol. Pan Bulgakov poukazuje zcela správně na mylné tvrzení pana Gercenštejna, který nachází v Marxově učení o této otázce rozpor. Autor poznamenává zcela správně, že „shrneme-li obrat všech kapitálů za jeden rok, pak na začátku daného roku budou kapitalisté vlastnit jednak celý vyrobený produkt z minulého roku, jednak částku peněz rovnající se této hodnotě“ (s. 142—143). Avšak pan Bulgakov zcela zbytečně převzal (s. 92n.) ryze scholastickou formulaci této otázky od dřívějších ekonomů (zda se mzda bere z běžné výroby nebo z výroby předchozího pracovního období) a zbytečně si věci komplikoval tím, že „odmítl“ poučku Marxe, který prý „jako by byl v rozporu se svým základním hlediskem”, „neboť usuzuje tak, jako by” „se mzda nebrala z kapitálu, ale z běžné výroby“ (s. 135). Jenže takto Marx otázku vůbec neformuluje. Pan Bulgakov musel „odmítnout“ Marxovu poučku proto, že se pokouší aplikovat na Marxovu teorii formulaci otázky, která je Marxovi naprosto cizí. Jakmile je jednou vysvětleno, jak probíhá proces celkové společenské výroby v souvislosti s tím, jak spotřebovávají produkt různé třídy společnosti, jakmile je vysvětleno, jak kapitalisté vkládají peníze nezbytné pro oběh produktu - jakmile je tohle všechno jednou vysvětleno, pak otázka, je-li mzda brána z běžné nebo z předchozí výroby, už nemá vůbec žádný smysl. Proto právě vydavatel posledních dílů Kapitálu Engels v předmluvě k druhému dílu praví, že úvahy, například Rodbertusovy, o tom, „zda mzda pochází z kapitálu nebo důchodu, patří do oblasti scholastiky a Marx se s nimi definitivně vypořádává v 3. oddílu této druhé knihy Kapitálu“ (Das Kapital, II, Vorwort, S. XXI)[25].
Napsáno koncem roku 1898
Otištěno v lednu 1899
v časopise Naučnoje obozrenije, č. 1
Podepsán: V l a d i m í r I l j i nPodle textu časopisu __________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — přísahat na slova svého učitele. Red.
b Naprosto stejný smysl má i druhý úryvek citovaný panem Tuganem-Baranovským (III, 1, 231, srov. S. 232 do konce pasáže)[20], a rovněž tak pasáž o krizích: „Konečnou příčinou všech skutečných krizí zůstává vždy chudoba a omezená spotřeba mas, která tu stojí proti tendenci kapitalistické výroby rozvíjet výrobní síly tak, jako by hranici jejich rozvoje tvořila jen absolutní spotřební schopnost společnosti“ (Das Kapital, III, 2, 21, ruský překlad, s. 395)[21]. Stejný smysl má i tato Marxova poznámka: „Rozpor v kapitalistickém výrobním způsobu: dělníci jsou jako kupci zboží důležití pro trh. Ale jako prodavače jejich zboží — pracovní síly má kapitalistická společnost tendenci omezit je na minimum ceny“ (Das Kapital, II, 303)[22]. O tom, že si pan N.-on vykládá toto místo nesprávně, jsme už psali v časopise Novoje slovo[23], 1897, květen, (viz zde). Žádný rozpor mezi všemi těmito místy a analýzou realizace v 3. oddílu II. dílu neexistuje.
15 Poznámka k teorii trhů (K polemice pánů Tugana-Baranovského a Bulgakova) byla otištěna v roce 1899 v 1. čísle časopisu Naučnoje obozrenije.
Naučnoje obozrenije — vědecký (od roku 1903 všeobecně literární) časopis; vycházel v Petrohradě v letech 1894—1903. Soustředil kolem sebe publicisty a vědce různých škol a směrů. Hodně sem přispívali liberálové a legální marxisté. V časopise byly uveřejněny Marxovy práce Řeč o svobodě obchodu (1897, č. 11), Mzda, cena a zisk (1898, č. 12) aj., Engelsova Dialektika a metafyzika (Úryvek z úvodu k Anti-Dühringu) (1897, č. 5) aj. V oznámení na rok 1900 byl mezi spolupracovníky uveden V. Iljin (Lenin). V časopise Naučnoje obozrenije byly kromě Poznámky k teorii trhů otištěny rovněž Leninovy práce Ještě k teorii realizace (1899, č. 8) (viz zde) a Nekritická kritika (1900, č. 5 a 6) (viz zde).
16 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.
17 Viz K. Marx, Kapitál III—l, zde.
18 Viz K. Marx, Kapitál III—I, zde.
19 Viz K. Marx, Kapitál III—l, zde.
20 Viz K. Marx, Kapitál III—l, zde.
21 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.
22 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.
23 Novoje slovo — vědeckoliterární a politický měsíčník; vydávali jej od roku 1894 v Petrohradě liberální narodnici. Na jaře 1897 přešel do rukou legálních marxistů (P. B. Struve, M. I. Tugan-Baranovskij aj.). V časopise byl uveřejněn Engelsův dodatek k III. dílu Kapitálu pod názvem Zákon hodnoty a míra zisku (1897, č. 12) aj. a rovněž Leninovy práce K charakteristice ekonomického romantismu. Sismondi a naši domácí sismondovci (zde) a Na okraj jednoho novinového článku (zde). V časopise publikovali také G. V. Plechanov, V. I. Zasuličová, A. M. Gorkij a jiní. V prosinci 1897 carská vláda časopis zastavila.
24 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.
25 Viz K. Marx, Kapitál II, zde.