V. I. Lenin
Recenze
A. Bogdanov, Stručná příručka ekonomické vědy, Moskva 1897.
Vydalo knihkupectví A. Murinovové. 290 stran. Cena 2 ruble
Kniha pana Bogdanova je pozoruhodnou novinkou v naší ekonomické literatuře; nejenže „není zbytečnou“ příručkou v řadě jiných (jak autor v předmluvě „doufá“), ale je rozhodně nejlepší z nich. V této poznámce chceme proto čtenáře upozornit na mimořádné přednosti této práce a uvést několik drobnějších připomínek k místům, kde by se podle našeho názoru mělo při dalších vydáních něco vylepšit; lze předpokládat, že při živém zájmu čtenářské veřejnosti o ekonomické problémy nedají na sebe další vydání této užitečné knihy dlouho čekat.
Hlavní předností „příručky“ pana Bogdanova je, že si zachovává od první do poslední stránky naprosto důslednou koncepci, ačkoli pojednává o četných a velmi obsáhlých otázkách. Autor hned na začátku jasně a přesně definuje politickou ekonomii jako „vědu zkoumající společenské vztahy ve výrobě a rozdělování v jejich vývoji“ (3) a nikde se neodchyluje od tohoto pojetí, které učení profesoři politické ekonomie často velmi špatně chápou, protože si pletou „společenské výrobní vztahy“ s výrobou vůbec a přeplňují své tlustospisy spoustou nicneříkajících banalit a příkladů, jež nemají se společenskou vědou nic společného. Pan Bogdanov je na hony vzdálen scholastice, která často vede autory učebnic k vymýšlení „definic“ a k rozebírání jednotlivých znaků každé definice. Přitom jasnost jeho výkladu tím nejen nijak netrpí, nýbrž naopak získává, a čtenář si udělá jasnou představu například o takové kategorii, jako je kapitál, a to v jeho společenském i historickém významu. Základem celého postupu při výkladu této vědy v práci pana Bogdanova je pojetí politické ekonomie jakožto vědy o historicky se vyvíjejících způsobech společenské výroby. Na začátku autor stručně vysvětluje „obecné pojmy“ vědy (s. 1—19), na konci uvádí stručné „dějiny ekonomických názorů“ (s. 235—290) a obsah vědy vysvětluje v oddílu „C. Proces ekonomického vývoje“. Nevysvětluje jej však dogmaticky (jak je to zvykem ve většině učebnic), nýbrž charakterizuje jednotlivá období ekonomického vývoje, jak po sobě následují, a to období prvobytného rodového komunismu, období otrokářství, období feudalismu a cechů a konečně období kapitalismu. Přesně tak se má politická ekonomie vykládat. Někdo možná namítne, že takto musí autor tříštit jeden a týž teoretický oddíl (například o penězích) mezi různá období a opakovat se. Avšak tento ryze formální nedostatek je plně vyvážen zásadními přednostmi historického výkladu. A je to vůbec nedostatek? K opakování dochází jen velmi zřídka a pro začátečníka je to jen ku prospěchu, protože si alespoň lépe zapamatuje zvlášť důležité teze. Tak například výklad o různé funkci peněz v různých obdobích ekonomického vývoje studujícímu názorně ukazuje, že teoretický rozbor této funkce nevychází z abstraktní spekulace, ale z přesného zkoumání toho, co se skutečně v historickém vývoji lidstva stalo. Vzniká tak ucelenější představa o jednotlivých, historicky určitých soustavách společenského hospodářství. Vždyť přece hlavním účelem příruček politické ekonomie je, aby tomu, kdo tuto vědu studuje, poskytly základní představu o různých soustavách společenského hospodářství a o základních rysech každé soustavy; celý úkol spočívá v tom, aby člověk, který prostuduje základní příručku, měl v rukou spolehlivou vůdčí nit, jež ho povede k dalšímu studiu tohoto předmětu, aby pochopil, že s otázkami ekonomické vědy těsně souvisí i nejdůležitější otázky současného společenského života, a tím získal o toto studium zájem. V devadesáti devíti případech ze sta právě toto příručkám politické ekonomie chybí. Jejich nedostatek není jen v tom, že se obvykle omezují na jednu soustavu společenského hospodářství (totiž na kapitalismus), ale i v tom, že nedovedou soustředit čtenářovu pozornost na základní rysy této soustavy; nedovedou jasně vymezit její historický význam, ukázat jednak proces (a podmínky) jejího vzniku, jednak tendence jejího dalšího vývoje; nedovedou ukázat jednotlivé stránky a jednotlivé jevy soudobého hospodářského života jako součást určité soustavy společenského hospodářství, jako výraz základních rysů této soustavy; nedovedou dát čtenáři spolehlivé vodítko, protože zpravidla nemívají naprosto důslednou, jedinou orientaci; a konečně nedovedou studujícího zaujmout, protože pojímají ekonomické otázky nesmírně úzce a bez souvislostí a rozvádějí „v poetickém neladu“ tu „faktor“ ekonomický, tu politický, tu morální atd. Jedině materialistické pojetí dějin vnáší do tohoto chaosu jasno a otevírá dveře komplexnímu, logicky ucelenému a fundovanému názoru na určitou soustavu společenského hospodářství jako na základ určitého uspořádání veškerého společenského života člověka.
Mimořádnou předností „příručky“ pana Bogdanova je, že se autor důsledně drží historického materialismu. Při charakteristice určitého období ekonomického vývoje uvádí obvykle ve „vysvětlivce“ přehled politického zřízení, rodinných vztahů, hlavních myšlenkových proudů doby v souvislosti s hlavními rysy daného ekonomického řádu. Nejdříve vysvětlí, jak ten který ekonomický řád působil na určité rozdělení společnosti na třídy, a pak ukáže, jak se tyto třídy projevovaly v politickém, rodinném a intelektuálním životě daného historického období, jak se zájmy těchto tříd odrážely v jednotlivých ekonomických školách, jak například zájmy vzestupného vývoje kapitalismu vyjadřovala škola volné konkurence a zájmy téže třídy v pozdějším období škola vulgárních ekonomů (284), škola apologie. Autor zcela správně poukazuje na to, jak souvisí s postavením určitých tříd historická škola (284) i škola katedrových reformátorů („realistická“ neboli „historickoetická“), kterou musíme pokládat za „školu kompromisů“ (287) pro její plané a falešné představy o „mimotřídním“ původu a významu právně politických institucí (288) atd. Autor klade do souvislosti s vývojem kapitalismu i učení Sismondiho a Proudhona, které plným právem řadí k maloburžoazním ekonomům, a ukazuje, jak jejich myšlení vyrůstá ze zájmů určité třídy kapitalistické společnosti, zaujímající „dočasně místo uprostřed“ (279), a otevřeně konstatuje, že smysl takového myšlení je reakční (280 až 281). Protože autor je ve svých názorech důsledný a dokáže vidět jednotlivé stránky hospodářského života v souvislosti se základními rysy daného ekonomického řádu, mohl správně zhodnotit i takové jevy, jako je podíl dělníků na zisku podniku [jedna z „forem mzdy“, která „málokdy může být pro podnikatele výhodná“ (s. 132—133)], nebo výrobní sdružení, jež tím, že „se organizují za kapitalistických vztahů“, „v podstatě jen rozmnožují maloburžoazii“ (187).
Víme, že právě tyto stránky „příručky“ pana Bogdanova vyvolají hodně nevole. Nespokojeni budou samozřejmě představitelé a stoupenci „etickosociologické“ školy v Rusku[10]. Nespokojeni budou ti, kdo se domnívají, že „ekonomické pojetí dějin je otázka ryze akademická“[a], a ještě mnoho jiných... Kromě této takříkajíc stranické nespokojenosti se bude asi poukazovat i na to, že „stručná příručka“ si vynutila objasňovat rozsáhlé otázky velice zhuštěně; na 290 stranách se totiž mluví o všech obdobích ekonomického vývoje, rodovou občinou a divochy počínaje a kapitalistickými kartely a trasty konče, o politickém a rodinném životě antického světa a středověku i o dějinách ekonomických názorů. Výklad pana A. Bogdanova je opravdu nanejvýš hutný, jak autor sám v předmluvě uvádí, když svou knihu přímo označuje za „konspekt“. Pochopitelně že některé autorovy konspektivní poznámky, které se nejčastěji týkají historických faktů, ale někdy i detailnějších otázek teoretické ekonomie, nebudou srozumitelné začínajícímu čtenáři, který se s politickou ekonomií teprve seznamuje. Myslíme si však, že z toho nemůžeme vinit autora. A nebojíme se ani obvinění z paradoxnosti, řekneme-li, že jsme ochotni považovat tyto poznámky spíše za přednost než za nedostatek rozebírané knihy. Vždyť kdyby si autor usmyslel, že bude každou takovou poznámku podrobně vykládat, vysvětlovat a zdůvodňovat, rozrostla by se jeho práce do takových rozměrů, že by to absolutně neodpovídalo úkolům stručné příručky. Ostatně je nemyslitelné, aby jakákoli příručka, byť sebetlustší, vyložila všechny poznatky dnešní vědy o všech obdobích ekonomického vývoje a o dějinách ekonomických názorů od Aristotela po Wagnera. A kdyby autor všechny tyto poznámky vypustil, pak by jeho kniha zúžením rozsahu a zploštěním významu politické ekonomie rozhodně ztratila na ceně. Ve své nynější podobě však tyto konspektivní poznámky přinesou, jak se domníváme, velký užitek jednak těm, kteří budou podle tohoto konspektu učit, jednak těm, kteří podle něho budou studovat. O těch prvních nemusíme mluvit. Druzí poznají ze souhrnu těchto poznámek, že politickou ekonomii nelze studovat jen tak mir nichts dir nichts[b], bez jakýchkoli předběžných znalostí, aniž se obeznámí s četnými a velmi důležitými otázkami z historie, statistiky aj. Studující se přesvědčí, že obeznámit se se společenským hospodářstvím v jeho vývoji a s jeho vlivem na společenský život nelze jen z jedné nebo i z několika učebnic a příruček onoho typu, které se vyznačují často podivuhodně „dostupným výkladem“, zato však i podivuhodnou povrchností, mlácením prázdné slámy; poznají, že s ekonomickými otázkami neoddělitelně souvisí aktuální otázky dějin a dnešní skutečnosti, jejichž kořeny tkví ve společenských výrobních vztazích. To je totiž hlavním úkolem každé příručky: podat základní představu o vykládaném předmětu, ukázat, v kterém směru má být studován podrobněji a proč je toto studium důležité.
Nyní se budeme věnovat druhé části našich poznámek a poukážeme na ona místa v knize pana Bogdanova, která by se podle našeho názoru měla opravit nebo doplnit. Doufáme, že nás vážený autor nebude obviňovat z malichernosti, nebo dokonce z puntičkářství: v konspektu jsou jednotlivé věty, a dokonce i jednotlivá slova nesrovnatelně důležitější než v zevrubném a podrobném výkladu.
Pan Bogdanov se vcelku drží terminologie ekonomické školy, k níž patří. Když však mluví o formách hodnoty, zaměňuje tento termín výrazem „vzorec směny“ (s. 39n.). Tento výraz nám připadá málo výstižný; termín „forma hodnoty“ je pro stručnou příručku skutečně nevhodný a místo něho by snad bylo lepší říci forma směny nebo vývojový stupeň směny, neboť jinak vzniknou i takové výrazy, jako je „převaha druhého vzorce směny“ (43) (?). Tam, kde autor mluví o kapitálu, neměl by zapomínat uvést celkový vzorec kapitálu, který by studujícímu pomohl pochopit, že obchodní a průmyslový kapitál je stejného druhu. — Při charakteristice kapitalismu autor opomenul podotknout, že vzrůstá počet obyvatelstva zaměstnaného v obchodu a v průmyslu na úkor zemědělského obyvatelstva a že se koncentruje ve velkých městech; tato mezera je tím citelnější, že v pojednání o středověku probírá autor podrobně vztahy mezi vesnicí a městem (63—66), kdežto o dnešním městě říká všeho všudy jen to, že si podřídilo vesnici (174). — Tam, kde mluví o dějinách průmyslu, staví zcela kategoricky „domácký systém kapitalistické výroby“[c] „někam mezi řemeslo a manufakturu“ (s. 156, 6. teze). V daném případě se nám toto zjednodušení nezdá příliš vhodné. Autor Kapitálu popisuje kapitalistickou domáckou práci v oddílu o strojovém průmyslu a uvádí ji do přímé souvislosti s přetvářejícím vlivem strojového průmyslu na staré formy práce. Opravdu, takové formy domácké práce, jaké například převládají v Evropě i v Rusku v konfekčním průmyslu, se rozhodně nedají stavět „někam mezi řemeslo a manufakturu“. V historickém vývoji kapitalismu stojí dále než manufaktura a o tom by se mělo podle našeho názoru říci pár slov. — Nápadnou mezerou v kapitole o strojovém období kapitalismu[d] je, že tu chybí podkapitola o rezervní armádě a kapitalistickém přelidnění zaviněném strojovým průmyslem, o jeho významu v cyklickém pohybu průmyslu a o jeho hlavních formách. Letmé autorovy zmínky o těchto jevech na s. 205 a 270 jsou rozhodně nedostačující. — Autorovo tvrzení, že „v posledním půlstoletí“ „vzrůstá zisk daleko rychleji než renta“ (179), je příliš odvážné. Nejen Ricardo (proti němuž je tato poznámka pana Bogdanova namířena), ale i Marx konstatuje, že renta má celkovou tendenci k nápadně rychlému růstu za jakýchkoli podmínek (renta může vzrůstat, dokonce i když cena obilí klesá). Pokles obilních cen (a za jistých podmínek i renty), který byl v poslední době vyvolán konkurencí panenské půdy v Americe, Austrálii apod., se výrazně projevil teprve od 70. let a Engelsova poznámka v oddílu o rentě (Das Kapital, III, 2, 259-260)[12], věnovaná současné krizi zemědělství, je formulována mnohem opatrněji. Engels konstatuje, že v civilizovaných zemích existuje „zákon“ růstu renty, jímž se vysvětluje, „proč má třída velkých pozemkových vlastníků tak podivuhodně tuhý život“, a dále poukazuje už jen na to, že tento tuhý život „pomalu přestává být tuhý“ (allmählich sich erschöpft). Partie věnované zemědělství jsou rovněž mimořádně stručné. V části o (kapitalistické) rentě je jen zcela zběžně řečeno, že její podmínkou je kapitalistické zemědělství. („Za kapitalismu zůstává půda i nadále v soukromém vlastnictví a stává se kapitálem,“ 127 — a dost!) O tom by se mělo říci něco podrobnějšího, aby se předešlo všelijakým nedorozuměním kolem vzniku vesnické buržoazie, postavení zemědělských dělníků a kolem toho, čím se liší od postavení továrních dělníků (nižší úroveň potřeb i nižší životní úroveň; pozůstatky připoutání k půdě či různých Gesindeordnungen[e] atd.). Je rovněž škoda, že se autor nezmínil o genezi kapitalistické renty. Po poznámkách o kolónech[13] a závislých rolnících a dále o pachtech našich rolníků měl stručně charakterizovat celkový vývoj renty od renty v úkonech (Arbeitsrente) k naturální rentě (Produktenrente), dále pak k peněžní rentě (Geldrente) a od ní už ke kapitalistické rentě (viz Das Kapital, III, 2, Kap. 47)[14]. O tom, jak kapitalismus vytlačuje vedlejší výdělky a jak tím rolnické hospodářství ztrácí stabilitu, autor říká: „Rolnické hospodářství vcelku chudne, celkový úhrn jím vyráběných hodnot klesá“ (148). To je velmi nepřesné. Ožebračování rolnictva za kapitalismu spočívá v tom, že je vytlačováno vesnickou buržoazií, která vyrůstá z téhož rolnictva. Pan Bogdanov by například stěží mohl vylíčit úpadek rolnického hospodářství v Německu, aniž by se zmínil o Vollbauerech[f]. Na uvedeném místě autor mluví o rolnících všeobecně, hned potom však uvádí příklad z ruského života — jenže mluvit o ruském rolníkovi „všeobecně“ je víc než riskantní. Autor na téže stránce říká: „Rolník se buď zabývá jen zemědělstvím, nebo odchází do manufaktury,“ to znamená — dodejme — že se buď mění ve vesnického buržou, nebo v proletáře se ždibcem půdy. O tomto dvoustranném procesu by měla být v knize zmínka. A konečně jako celkový nedostatek knihy musíme uvést to, že v ní nejsou příklady z ruského života. U velmi mnoha otázek (třeba například organizace výroby ve středověku, vývoj strojové výroby a železnic, růst městského obyvatelstva, krize a syndikáty, rozdíl mezi manufakturou a továrnou atd.) by takové příklady z naší ekonomické literatury byly velmi důležité. Nemá-li začátečník uvedeny příklady, které zná, značně mu to ztěžuje zvládnutí předmětu. Domníváme se, že doplnění zmíněných mezer by příliš nezvětšilo rozsah knihy a nezkomplikovalo její velký odbyt, který je po všech stránkách velmi žádoucí.
Napsáno mezi 7. a 14.
(19. a 26.) únorem 1898
Otištěno v dubnu 1898
v časopise Mir božij č. 4Podle textu časopisu __________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Myslí si to recenzent časopisu Russkaja mysl[11] (1897, listopad, bibl. část, s. 517). Najdou se i takoví vtipálkové!
b Jak výstižně poznamenal Kautsky v předmluvě ke své známé knize Ekonomické učení K. Marxe.
c S. 93, 95, 147, 156. Zdá se nám, že tímto termínem autor zdařile nahradil výraz „systém velkovýroby založený na domácké práci“, který zavedl do naší literatury Korsak.
d Přísné dělení kapitalismu na období manufakturní a období strojové je velkou předností „příručky“ pana Bogdanova.
e — zákonná ustanovení určující vztahy mezi pozemkovými vlastníky a nevolníky. Red.
f — rolníci, kteří mají celistvé (nerozdělené) pozemky. Red.
10 Lenin má na mysli liberální narodniky v čele s N. K. Michajlovským; názory této „školy“ kritizoval v knize Kdo jsou „přátelé lidu“ a jak bojují proti sociálním demokratům? (Odpověď na protimarxistické články v měsíčníku Russkoje bogatstvo).
11 Russkaja mysl — liberálně narodnický měsíčník; vycházel v Moskvě v letech 1880—1918. V 90. letech, kdy marxisté polemizovali s liberálními narodniky, občas otiskoval články marxistů, ačkoli redakce setrvávala na pozicích narodnictví. Do literární rubriky přispívali pokrokoví spisovatelé D. N. Mamin-Sibirjak, G. I. Uspenskij, V. G. Korolenko, A. M. Gorkij, A. P. Čechov a další. Po revoluci v roce 1905 se časopis stal orgánem pravého křídla kadetské strany. Redigoval jej P. B. Struve. V polovině roku 1918 byl zastaven.
Lenin nazýval časopis Černosotňovská mysl (viz Spisy 13, Praha 1956, s. 487).
12 Viz K. Marx, Kapitál III—2, zde.
13 Kolóni (colones) — pachtýři menších pozemků u velkých latifundistů ve starověké Římské říši. Za užívání pozemků jim odváděli pachtovné v penězích i v naturáliích. Později se pro zadluženost de facto stávali plně závislými na pozemkových vlastnících. Podle Engelse byli kolóni „předchůdci středověkých nevolníků“ (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 175).
14 Viz K. Marx, Kapitál III—2, Praha 1956, zde.