Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku

Kapitola V.
Počáteční stadia kapitalismu v průmyslu

Nyní přecházíme od zemědělství k průmyslu. Náš úkol můžeme i zde formulovat stejnějako u zemědělství: musíme prozkoumat formy průmyslu v poreformním Rusku, tj. prostudovat daný systém sociálně ekonomických vztahů ve zpracovatelském průmyslu a charakter vývoje tohoto systému. Vyjdeme z nejjednodušších a nejprimitivnějších forem průmyslu a budeme sledovat jejich vývoj.

I. Domácký průmysl a řemeslo

Domáckým průmyslem nazyváme zpracování surovin v tom hospodářství (v rolnické rodině), které je produkuje. Domácká výroba tvoří nezbytnou součást naturálního hospodářství, jehož zbytky se téměř vždy zachovávají tam, kde existuje drobné rolnictvo. Proto je přirozené, že se v ruské ekonomické literatuře často poukazuje na tuto formu průmyslu (domácké zhotovování výrobků ze lnu, konopí, dřeva apod. pro vlastní spotřebu). Můžeme však konstatovat, že se domácký průmysl dnes ve větším rozsahu rozšířil jen v několika velmi odlehlých krajích; mezi ně patřila například až donedávna Sibiř. Průmysl zde ještě není samostatným oborem činnosti, průmyslová výroba zde splývá se zemědělstvím v jeden celek.

První formou průmyslu, která se oddělila od patriarchálního zemědělství, je řemeslo, tj. zhotovování výrobků na objednávku spotřebitele^[a]. Materiál může přitom patřit spotřebiteli-zákazníkovi nebo řemeslníkovi a řemeslníkova práce se platí buď penězi, nebo naturáliemi (ubytování a celé zaopatření řemeslníka, úhrada částí výrobku, např. mouky atd.). Ačkoli je řemeslo nezbytnou součástí městského života, značně se rozšířilo i na vesnicích, kde je doplňkem rolnického hospodářství. Určitou část vesnického obyvatelstva tvoří řemeslníci, kteří se specializují (někdy výlučně, jindy vedle zemědělství) na vydělávání koží, výrobu obuvi a oděvů, na kovářské práce, barvení podomácku vyrobených látek, výrobu hrubého sukna, mletí obilí atd. Protože naše hospodářská statistika je velmi neuspokojivá, nemáme žádné přesné údaje o stupni rozšíření řemesel v Rusku, ale jednotlivé zmínky o této formě průmyslu se porůznu vyskytují téměř ve všech popisech rolnického hospodářství, v šetřeních o tzv. „domáckém“ průmyslu^[b], objevují se i v oficiální statistice továren a závodů^[c]. Při registraci drobné průmyslové výroby rolníků někdy vyčleňují zemstevní statistické sborníky zvláštní skupinu „řemeslníků“ (srov. Rudněv, 1. c.), avšak zahrnují do ní (ve shodě s běžným užíváním tohoto slova) všechny stavební dělníky. Z politickoekonomického hlediska je toto směšování naprosto nesprávné, protože většina stavebních dělníků nepatří mezi samostatné výrobce, kteří pracují na objednávku zákazníků, ale mezi námezdní dělníky najímané zprostředkovateli. Není ovšem vždycky snadné odlišit vesnického řemeslníka od drobného výrobce zboží nebo od námezdního dělníka; k tomu je nutné provést ekonomický rozbor údajů o každém drobném výrobci. Pozoruhodným pokusem o přesné vyčlenění řemesla z ostatních forem drobné průmyslové výroby je zpracování údajů v permském soupisu domácké výroby z roku 1894/95.^[d] Počet místních vesnických řemeslníků se přibližně odhadoval na 1 % rolnického obyvatelstva, přičemž se ukázalo (jak se dalo čekat), že největší podíl řemeslníků je v újezdech, v nichž je průmysl nejméně rozvinut. Ve srovnání s drobnými výrobci zboží jsou řemeslníci velmi pevně připoutáni k půdě: ze 100 řemeslníků je 80,6 % zemědělců (u ostatních „domáckých výrobců“ je tento podíl menší). S používáním námezdní práce se setkáváme i u řemeslníků, ale u výrobců tohoto druhu není tak častým jevem jako u ostatních. Remeslnické podniky jsou (co do počtu dělníků) rovněž velmi malé. Průměrný výdělek řemeslníka-zemědělce činí 43,9 rublu ročně, kdežto řemeslníka-nezemědělce 102,9 rublu.

Omezujeme se jen na tyto stručné poznámky, neboť není naším úkolem podrobně zkoumat řemesla. V této formě průmyslu neexistuje ještě výroba zboží; zde se objevuje pouze oběh zboží v tom případě, dostává-li řemeslník zaplaceno v penězích nebo prodává-li svůj podíl z výrobku, který dostal za práci, aby si nakoupil suroviny a výrobní nástroje. Produkt řemeslníkovy práce se neobjevuje na trhu, téměř neopouští sféru rolnického naturálního hospodářství^[e]. Je tedy přirozené, že pro řemeslo je příznačná stejná strnulost, roztříštěnost a omezenost jako pro patriarchální drobné zemědělství. Jediným progresívním prvkem v této formě průmyslu je odcházení řemeslníků za výdělkem do jiných krajů. Toto odcházení bylo v našich vesnicích dost značně rozšířeno zvlášť dříve; obvykle vedlo k tornu, že v místech, kam se chodilo za prací, vznikaly samostatné řemeslnické podniky.

II. Drobní výrobci zboží v průmyslu. Cechařský duch v drobné průmyslové výrobě

Zmínili jsme se už, že řemeslník přichází na trh, i když ne s výrobkem, který vyrábí. Jakmile se jednou dostal do styku s trhem, přechází přirozeně časem také k výrobě pro trh, tj. stává se z něho výrobce zboží. Tento přechod se uskutečňuje postupně, zpočátku jako pokus: prodávají se výrobky, které náhodou zbyly, nebo výrobky zhotovené ve volném. čase. Postupnost přechodu je podmíněna také tím, že trh pro odbyt výrobků bývá zpočátku značně omezený, takže vzdálenost mezi výrobcem a spotřebitelem se zvětšuje téměř neznatelně, výrobek stále ještě přechází bezprostředně z rukou výrobce do rukou spotřebitele, přičemž prodeji výrobku někdy předchází směna za zemědělské produkty^[f]. Další vývoj zbožního hospodářství se projevuje v tom, že se rozšiřuje obchod a že se objevují specializovaní překupníci a faktoři; odbytištěm výrobků už není malý vesnický trh nebo výroční trh^[g], ale celá oblast, potom celá země a někdy dokonce i jiné země. Výroba průmyslových výrobků jako zboží klade první základy pro oddělení průmyslu od zemědělství a pro vzájemnou směnu mezi nimi. Pan N. -on se svým povrchním a abstraktním chápáním věcí se omezuje na to, že prohlašuje „oddělení průmyslu od zemědělství“ za vlastnost „kapitalismu“, a vůbec se neobtěžuje rozebrat ani různé formy tohoto oddělování, ani různá stadia kapitalismu. Je proto důležité poznamenat, že už sama drobná průmyslová výroba zboží v domácké výrobě rolníků začíná oddělovat průmysl od zemědělství, i když se průmyslový výrobce na tomto stupni vývoje ve většině případů ještě od zemědělce neodděluje. V dalším výkladu ukážeme, jak ve vyšších stadiích kapitalismu se průmyslové podniky oddělují od zemědělských a průmysloví dělníci od zemědělců.

V počátečních formách zbožní výroby je konkurence mezi „domáckými výrobci“ ještě velmi slabá, ale úměrně tomu, jak se trh rozšiřuje a jak se zmocňuje celých rozsáhlých oblastí, konkurence sílí a narušuje poklidný patriarchální život drobného výrobce, který je dán jeho skutečně monopolním postavením. Drobný výrobce zboží cítí, že jeho zájmy, v protikladu k zájmům ostatní společnosti, vyžadují zachování tohoto monopolního postavení, a proto se bojí konkurence. Snaží se ze všech sil, jak individuálně, tak i kolektivně, zabránit konkurenci, „nepustit“ soupeře na své území a upevnit své postavení hmotně zajištěného drobného podnikatele, který má určitý okruh zákazníků. Tento strach z konkurence vysvětluje skutečnou společenskou podstatu drobného výrobce zboží tak názorně, že považujeme za nezbytné zabývat se podrobněji fakty, které s tím souvisí. Nejprve uvedeme jeden příklad týkající se řemesla. Kalužští koželuzi chodí vydělávat ovčiny do jiných gubernií; po zrušení nevolnictví tato výroba upadá; dokud statkáři za velký obrok dovolovali svým nevolníkům odcházet „na ovčiny“, bedlivě dohlíželi na to, aby koželuzi znali své „stanovené místo“, a nedovolovali jiným koželuhům proniknout do svého rajónu. Takto organizovaná výroba byla natolik výnosná, že se „revír“ přenechával za 500 i 1000 rublů, a přišel-li řemeslník do cizího rajónu, docházelo leckdy ke krvavým rvačkám. Zrušení nevolnictví narušilo tento středověký poklidný život; „pohodlná doprava po železnici také posilovala v tomto případě konkurenci“^[h]. K jevům téhož druhu patří snahy drobných výrobců, které byly zjištěny v celé řadě výrob a které mají jasně ráz všeobecného pravidla, zatajovat technické vynálezy a zlepšení, skrývat před ostatními výhodné zaměstnání a tak nepřipustit „zhoubnou konkurenci“. Zakladatelé nové výroby nebo lidé, kteří zavedli do staré výroby nějaká zdokonalení, ze všech sil tají výhody svého zaměstnání před sousedy, používají různých lstí (aby odvedli jejich pozornost, ponechávají v závodě například staré zařízení), nepouštějí nikoho do svých dílen, pracují potají, o výrobě neprozrazují nic ani vlastním dětem^[i]. Pomalý rozvoj kartáčnictví v Moskevské gubernii „se obvykle vysvětluje tím, že dosavadní výrobci nechtějí mít nové konkurenty. Pokud je to možné, nezasvěcují prý cizí osoby do své práce, takže učedníky z jiných vesnic má jen jeden výrobce“^[j]. O vesnici Bezvodnoje v Nižněnovgorodské gubernii, vyhlášené výrobou kovového zboží, čteme: „Pozoruhodné je to, že obyvatelé Bezvodného dodnes“ (tj. do začátku osmdesátých let; tato výroba tu existuje od počátku padesátých let) „pečlivě tají své umění před sousedními rolníky. Nejednou se pokoušeli prosadit ve správě volosti nařízení, že je trestné prozradit toto umění jiné obci; i když se jim nepodařilo dosáhnout této formality, přesto zdánlivě toto nařízení na každého z nich morálně působí, což se projevuje například tím, že neprovdávají své dcery za muže ze sousedních vesnic a podle možnosti si tam ani nevyhledávají své nevěsty.“^[k]

Narodničtí ekonomové se nejen snažili přejít bez povšimnutí skutečnost, že ve své většině i drobní průmysloví výrobci z řad rolníků patří k výrobcům zboží, a dokonce vytvořili celou legendu o jakémsi hlubokém antagonismu, který prý existuje mezi ekonomickou organizací drobné průmyslové výroby rolníků a velkoprůmyslem. Nesprávnost tohoto názoru je zřejmá mimo jiné také z výše uvedených údajů. Neštítí-li se velký průmyslník žádných prostředků, aby si zajistil monopol, je rolnický „domácký výrobce“ po této stráncejeho rodným bratrem; maloburžoa se snaží svými skrovnými prostředky obhájit v podstatě tytéž třídní zájmy, kvůli jejichž ochraně velký továrník prahne po protekcionismu, prémiích, výsadách apod.^[l]

III. Vzestup drobné průmyslové výroby po reformě. Dvě formy tohoto procesu a jeho význam

Z toho, co jsme vyložili, vyplývají ještě další vlastnosti drobné výroby, které si zaslouží naší pozornosti. Vznik nového druhu výroby znamená, jak jsme už poznamenali, další růst společenské dělby práce. Proto musí takový proces nutně probíhat v každé kapitalistické společnosti, pokud v ní ještě v té či oné míře zůstává zachováno rolnictvo a polonaturální zemědělství, pokud různé přežité instituce a tradice (spolu se špatnými komunikacemi aj.) brání strojovému velkoprůmyslu aby přímo nahradil domácký průmysl. Každý krok v rozvoji zbožního hospodářství nutně vede k tomu, že mezi rolnictvem vznikají stále noví a noví průmysloví výrobci. Tento proces, abych tak řekl, vzdělává půdu, připravuje nové oblasti v nejzaostalejších částech země či v nejzaostalejších průmyslových odvětvích pro budoucí vpád kapitalismu. Týž růst kapitalismu se v jiných částech země či v jiných průmyslových odvětvích projevuje zcela odlišně: nikoli zvýšením, ale poklesem počtu drobných dílen a domáckých dělníků, neboť je pohlcuje továrna. Je pochopitelné, že při studiu rozvoje kapitalismu v průmyslu určité země musíme tyto procesy striktně rozĺíšovat; jejich směšování nutně vede k úplnému zmatení pojmů^[m].

Vzestup drobné průmyslové výroby v poreformním Rusku vyjadřující počáteční kroky ve vývoji kapitalismu se projevoval a projevuje dvojím způsobem: za prvé stěhováním drobných výrobců a řemeslníků z centrálních, dávno obydlených a hospodářsky nejvyspělejších gubernií do okrajových území; za druhé vznikem nových druhů drobné výroby a rozšířením dřívějších výrob mezi místním obyvatelstvem.

První z těchto procesů je jedním z projevů kolonizace okrajových území, o níž jsme se již zmínili (kapitola IV, podkapitola II). V Nižněnovgorodské, Vladimirské, Tverské, Kalužské a jiných guberniích pociťuje rolník jako řemeslnický výrobce, že s přírůstkem obyvatelstva se konkurence zesiluje a že rozvoj kapitalistické manufaktury a továrny ohrožuje drobnou výrobu; odchází proto na jih, kde je „řemeslníků“ ještě málo, výdělky vysoké a živobytí levné. Na novém místě založil malý podnik, který znamenal počátek nové rolnické průmyslové výroby, jež se potom rozmáhala v dané obci a v jejím okolí. Středoruské kraje s tradiční vyspělou průmyslovou kulturou tím pomáhaly rozvíjet tuto výrobu v nově osidlovaných částech země. Kapitalistické vztahy (typické, jak uvidíme dále, i pro drobnou rolnickou průmyslovou výrobu) se takto rozšiřovaly po celé zemi^[n].

Přecházíme k faktům, která dokládají druhý ze zmíněných procesů. Předem poznamenáváme, že konstatujeme-li růst drobných rolnických podniků a drobné výroby, nezmiňujeme se zatím o jejich ekonomické organizaci: z dalšího výkladu vyplyne, že tato drobná výroba vede buď ke vzniku kapitalistické prosté kooperace a obchodního kapitálu, anebo tvoří součást kapitalistické manufaktury.

V arzamaském újezdu Nižněnovgorodské gubernie vznikla kožešnická výroba v městě Arzamasu, postupně se rozšířila do okolních vesnic a zabírala stále větší část újezdu. Zpočátku bylo na vesnicích málo kožešníků a měli mnoho námezdních dělníků; pracovníci byli levní, protože se dávali najímat, aby se učili řemeslu. Když se vyučili, odcházeli, zřizovali své vlastní malé podniky a připravovali tím širší základnu pro nadvládu kapitálu, kterému je dnes podřízena většina drobných výrobců^[o]. Všeobecně řečeno, tento nadbytek námezdních dělníků v prvních podnicích rodícího se nového druhu výroby a později přeměna těchto námezdních dělníků v drobné podnikatele je velice rozšířený jev, který se stává obecným pravidlem^[p]. Byla by zřejmě velká chyba vyvozovat z toho závěr, že „přes různé historické úvahy... velké dílny nepohlcují malé, ale naopak malé dílny vyrůstají z velkých“^[q]. Velký rozsah prvních podniků nevyjadřuje vůbec žádnou koncentraci výroby; je dán ojedinělostí těchto podniků a snahou okolních rolníků naučit se v těchto dílnách výnosnému řemeslu. Proces šíření drobné průmyslové výroby rolníků ze starých středisek do okolních vesnic lze pozorovat ve velmi mnoha případech. Tak například v poreformním období se rozvíjely (jednak pokud jde o počet vesnic, do kterých pronikla průmyslová výroba, jednak pokud jde o počet výrobců a objem výroby) tyto důležité druhy výroby: pavlovská nožířská a zámečnická výroba, koželužská a obuvnická výroba ve vesnici Kimry, výroba pletené obuvi v Arzamasu a okolí^[115], výroba kovového zboží ve vesnici Burmakino, čepičářství ve vsi Molvitino a jeho okolí, sklářství, kloboučnictví a krajkářství v Moskevské gubernii, šperkařství v okolí obce Krasnoje Selo atd.^[r] Autor pojednání o domácké výrobě v sedmi volostech tulského újezdu konstatuje jako všeobecný jev, že „se zvětšil počet řemeslníků po rolnické reformě“, že „se domáčtí výrobci a řemeslníci objevují v krajích, kde před reformou nebývali“^[s]. Podobně se vyslovují i moskevští statistikové^[t]. Tato tvrzení můžeme podepřít statistickými údaji o době vzniku 523 domáckých podniků deseti různých výrob v Moskevské gubernii^[u].

Počet podniků založených v 19. století, v letech
Celkový počet podniků	neznámo kdy	dávno	desátých	dvacátých	třicátých	čtyřicátých	padesátých	šedesátých	sedmdesátých
523	13	46	3	6	11	11	37	121	275

Právě tak ukázal i permský soupis domácké výroby (podle údajů o vzniku 8884 malých řemeslnických dílen a domáckých podniků), že poreformní období se vyznačuje zvlášť rychlým růstem drobné průmyslové výroby. Je zajímavé podívat se blížc na tento proces vzniku nových druhů výroby. Výroba vlněných a polohedvábných látek ve Vladimirské gubernii vznikla nedávno, v roce 1861. Zpočátku si lidé chodili pro práci sami, později se však objevují i na vesnici „faktoři“ přidělující přízi ke zpracování. Jeden z prvních „továrníků“ obchodoval po určitou dobu kroupami, které skupoval v tambovských a saratovských „stepích“. Po vybudování železnic se vyrovnaly ceny obilí, obchod obilím se soustředil v rukou milionářů a náš obchodník se rozhodl použít svého kapitálu v průmyslovém tkalcovském podniku; přišel pracovat do továrny, seznámil se s výrobou a stal se „faktorem“^[v]. Nová „výroba“ vznikla tedy v tomto místě proto, že celkový ekonomický vývoj země vytlačoval kapitál z obchodu a soustřeďoval ho do průmyslu^[w]. Na základě svého zkoumání výroby, kterou uvádíme jako příklad, autor ukazuje, že uvedený případ není zdaleka ojedinělý: rolníci, kteří žili z vedlejších výdělků, za nimiž odcházeli do jiných míst, „byli průkopníky nejrůznějších druhů drobné výroby, přinášeli své technické poznatky do rodné vsi, odváděli s sebou na práce další pracovní síly a dovedli bohaté rolníky přímo nadchnout svým vyprávěním o pohádkových ziscích, které výroba přináší majiteli tkalcovské dílny a faktorovi. Bohatý rolník, který ukládal peníze do punčochy, anebo obchodoval obilím, pozorně naslouchal tomuto vyprávění a pouštěl se do průmyslového podnikání“ (ibidem). Výroba obuvi a plsti v alexandrovském újezdu Vladimirské gubernie vznikala na některých místech takto: Když majitelé malých kartounek nebo drobných faktorských podniků viděli, že rukodělné tkalcovství upadá, zařizovali si dílny na jinou výrobu a najímali si leckdy mistry, aby je seznámili s touto výrobou a aby zapracovali jejich děti^[x]. V souladu s tím, jak velkoprůmysl vytlačuje drobný kapitál z jedné výroby, proniká tento kapitál do jiné výroby a podněcuje v ní vývoj stejným směrem.

Všeobecné podmínky poreformního období, které daly popud k rozvoji drobné výroby na vesnici, neobyčejně výrazně vystihli autoři pojednání o průmyslu v Moskevské gubernii. „Na jedné straně se za tuto dobu životní podmínky rolníků značně zhoršily,“ čteme v popisu krajkářtví, „na druhé straně však potřeby obyvatelstva — té jeho části, která žije v příznivějších podmínkách — značně stouply.“^[y] Na základě údajů o zkoumané oblasti autor konstatuje, že se zvětšil počet rolníků bez koní a těch, kteří se nezabývají pěstováním obilí, a zároveň se zvětšil počet rolníků s více koňmi a celkové množství dobytka rolníků. Na jedné straně tedy stoupl počet osob, které potřebují „vedlejší výdělek“ a hledají práci v průmyslu, na druhé straně pak menšina zámožných rodin bohatla, hromadila „úspory“, nabývala „možnosti najmout si jednoho dva dělníky nebo přidělovat domáckou práci chudým rolníkům“. Autor vysvětluje: „Zde se ovšem nezmiňujeme o případech, kdy z těchto rodin vyrůstají jedinci známí jako kulaci, vydřiduši, ale zabýváme se jen nejobvyklejšími jevy vyskytujícími se mezi rolnickým obyvatelstvem.“

A tak tedy místní badatelé poukazují na spojitost mezi rozkladem rolnictva a růstem drobné průmyslové výroby rolníků. Je to také zcela pochopitelné. Z údajů vyložených ve II. kapitole vyplývá, že rozklad rolnictva zabývajícího se jen zemědělstvím musel být nutně doprovázen růstem drobné průmyslové výroby rolníků. S úpadkem naturálního hospodářství se měnil jeden obor zpracování surovin za druhým ve zvláštní výrobní odvětví; vytváření rolnické buržoazie a vesnického proletariátu zvyšovalo poptávku po výrobcích drobné průmyslové výroby rolníků a zároveň dodávalo pro tuto výrobu jak volné pracovní síly, tak volné peněžní prostředky^[z].

IV. Rozklad drobných výrobců zboží.
Údaje soupisu usedlostí domáckých výrobců v Moskevské gubernii

Podívejme se nyní, jaké sociálně ekonomické vztahy se utvářejí mezi drobnými výrobci zboží v průmyslu. Úkol charakterizovat tyto vztahy se podobá úkolu, který jsme si dali již v II. kapitole, kde se pojednávalo o drobných zemědělcích. Místo rozsahu zemědělského hospodářství musíme nyní vzít za základ rozsah hospodářství zabývajících se drobnou výrobou. Drobné výrobce musíme roztřídit podle rozsahu jejich výroby, prozkoumat úlohu námezdní práce v každé skupině, úroveň techniky atd.^[aa] Soupisy usedlostí domáckých výrobců, které jsou pro takový rozbor nutné, máme z Moskevské gubernie^[bb]. U mnoha druhů výroby uvádějí autoři přesné statistické údaje o výrobě, někdy i o zemědělství každého jednotlivého domáckého výrobce (doba založení podniku, počet pracujících členů rodiny a námezdních dělníků, objem roční výroby, počet koní, které vlastní domácký výrobce, způsob obdělávání půdy atd.). Autoři naproti tomu neuvádějí žádné souhrnné tabulky, museli jsme je tedy sestavit sami tak, že jsme domácké výrobce každého druhu výroby rozdělili do skupin (I — nižší; II — střední; III — vyšší) podle počtu dělníků (členů rodiny i námezdních dělníků) připadajících na jeden podnik, jindy podle objemu výroby, podle jejího technického vybavení atd. Celková kritéria pro rozdělení domáckých výrobců do skupin byla stanovena podle údajů v popisu průmyslové výroby; pro rozdělení domáckých výrobců do skupin bylo přitom nutné použít u různých druhů výroby různých podkladů, např. zařadit ve velmi malých průmyslových odvětvích k nižší skupině podniky s jedním dělníkem, ke střední — s dvěma, k vyšší s třemi a více, kdežto ve větších výrobních odvětvích k nižší skupině podniky s 1—5 dělníky, ke střední s 6—10 atd. Bez použití různých metod třídění bychom nemohli předložit u každého odvětví údaje o podnicích různé velikosti. Takto sestavenou tabulku uveřejňujeme v příloze (viz přílohu 1 zde); je v ní uvedeno, podle jakých znaků jsou domáčtí výrobci každého druhu výroby rozděleni do skupin, pro každou skupinu jsou u každého druhu výroby uvedena absolutní čísla o počtu podniků, dělníků (členů rodiny i námezdních dělníků dohromady), objemu výroby, o počtu podniků s námezdními dělníky a počtu námezdních dělníků; abychom mohli charakterizovat zemědělství domáckých výrobců, vypočítali jsme průměrný počet koní připadajících na jednoho hospodáře v každé skupině a podíl domáckých výrobců obdělávajících půdu „pomocí pracovní síly“ (tj. těch, kteří si najímají zemědělské dělníky). Tabulka zahrnuje celkem 37 druhů drobné výroby s 2278 podniky, 11 833 pracovními silami a objemem výrobyv hodnotě více než 5 miliónů rublů, a po odečtení 4 druhů výroby, které jsou z celkového souhrnu vypuštěny pro neúplnost údajů nebo pro jejich výjimečnost^[cc] — celkem 33 druhů výroby, 2085 podniků, 9427 pracovníků a objem výroby v hodnotě 3 466 000 rublů a po opravě (u dvou druhů výroby) — přibližně 3³/₄ miliónu rublů.

Poněvadž není zapotřebí zkoumat údaje o všech 33 druzích výroby a protože by to bylo příliš obtížné, rozdělili jsme tyto výroby do 4 kategorií: 1. devět druhů výroby s průměrným počtem dělníků (členů rodiny i námezdních dělníků dohromady) na jeden podnik od 1,6 do 2,5; 2. devět druhů výroby s průměrným počtem dělníků od 2,7 do 4,4; 3. deset druhů výroby s průměrným počtem dělníků od 5,1 do 8,4; 4. pět druhů výroby s průměrným počtem dělníků od 11,5 do 17,8. V každé kategorii jsou takto spojeny druhy výroby, které si navzájem celkem odpovídají počtem dělníků připadajících na jeden podnik; v dalším výkladu se omezíme na údaje o těchto 4 kategoriích výrob. Tyto údaje uvádíme in extenso.

Kategorie druhů výroby		Absolutní počet* a) podniků b) dělníků c) objemu výroby v rublech	Podíl** a) podniků b) dělníků c) objemu výroby      v %				a) Podniky s námezdními dělníky v % b) Námezdní dělníci v %				Průměrná výroba v rublech a) na 1 podnik b) na 1 dělníka				Průměrný počet dělníků na 1 podnik a) členové rodiny b) námezdní dělníci c) celkem
			cel- kem	skupiny			cel- kem	skupiny			cel- kem	skupiny			cel- kem	skupiny
				I	II	III		I	II	III		I	II	III		I	II	III
I.	(9 druhů výroby)	831 1 776 357 890	100 100 100	57 35 32	30 37 37	13 28 31	12 11	2 1	19 9	40 27	430 202	243 182	527 202	1 010 224	1,9 0,2 2,1	1,28 0,02 1,3	2,4 0,2 2,6	3,3 1,2 4,5
II.	(9 druhů výroby)	348 1 242 516 268	100 100 100	47 30 25	34 35 34	19 35 41	41 26	25 13	43 21	76 45	1 484 415	791 350	1 477 399	3 291 489	2,5 1,0 3,5	1,9 0,03 2,2	2,9 0,8 3,7	3,7 3,0 6,7
III.	(10 druhů výroby)	804 4 893 2 013 918	100 100 100	53 25 20	33 37 37	14 38 43	64 61	35 25	95 59	100 86	2 503 411	931 324	2 737 411	8 063 468	2,4 3,7 6,1	2,0 0,8 2,8	2,7 3,9 6,6	2,3 14,9 17,2
IV.	(5 druhů výroby)	102 1 516 ***577 930	100 100 100	38 15 13	33 24 23	29 61 64	84 85	61 60	97 81	100 93	5 666 381	1 919 331	3 952 363	12 714 401	2,1 12,7 14,8	2,2 3,5 5,7	2,1 8,7 10,8	2,1 29,6 31,7
Celkem ve všech kategoriích (33 druhů výroby		2 085 9 427 3 466 006	100 100 100	53 26 21	32 35 34	15 39 45	40 51	21 20	57 46	74 75	1 644 367	651 292	1 756 362	5 029 421	2,2 2,3 4,5	1,8 0,4 2,2	2,6 2,2 4,8	2,9 9,0 11,9

* Čísla odpovídající písmenům a), b) a c) v nadpise jsou v rubrikách umístěna pod sebou.
   ** Jde o podíly celkového počtu podniků a dělníků v dané kategorii nebo v dané skupině.
 *** U dvou druhů výroby jsou udány místo hodnoty produktu (= objemu výroby) údaje o hodnotě surovin určených k zpracování. Objem výroby se tím snižuje asi o 300 000.

Tato tabulka shrnuje nejdůležitější údaje o vztazích mezi vyššími a nižšími skupinami domáckých výrobců, které nám poslouží pro další závěry. Výsledné údaje o všech 4 kategoriích můžeme zobrazit diagramem sestaveným stejně jako diagram, kterým jsme ve II. kapitole zobrazili rozklad rolnictva zabývajícího se pouze zemědělstvím. Pro každou skupinu vypočítáváme podíl z celkového počtu podniků, z celkového počtu pracujících členů rodiny, z celkového počtu podniků s námezdními dělníky, z celkového počtu dělníků (členů rodiny i námezdních dohromady), z celkového objemu výroby a z celkového počtu námezdních dělníků a tyto podíly zaznamenáváme (způsobem popsaným ve II. kapitole) v diagramu.

Diagram výsledných údajů z předcházející tabulky

___________ Plynulá křivka udává v procentech (počítáno shora) podíl nejvyšší, třetí skupiny domáckých výrobců na celkovém počtu podniků, dělníků atd. ve všech 33 druzích výroby.

— — — —   Přerušovaná křivka udává v procentech (počítáno zdola) podíl nejnižší, první skupiny domáckých výrobců na celkovém počtu podniků, dělníků atd. ve všech 33 druzích výroby.

Probereme si nyní závěry, které vyplývají z těchto údajů.

Začneme úlohou námezdní práce. Ve 33 druzích výroby převládá námezdní práce nad prací členů rodiny: 51 % z celkového počtu dělníků tvoří námezdní dělníci; u „domáckých výrobců“ z Moskevské gubernie zůstává tento podíl dokonce ještě nižší než ve skutečnosti. Sečetli jsme údaje z 54 druhů výroby v Moskevské gubernii, o nichž máme přesná čísla o počtu námezdních dělníků, a vyšlo nám, že tu pracuje 17 566 námezdních dělníků z 29 446 tj. 59,65%. Pro Permskou gubernii činí zjištěný podíl námezdních dělníků u všech domáckých výrobců a řemeslníků 24,5 %‘ a u samých výrobců zboží 29,4% až 31,2%. Tato souhrnná čísla zahrnují však, jak uvidíme dále, nejen drobné výrobce zboží, ale i kapitalistickou manufakturu. Mnohem zajímavější je proto závěr, že úloha námezdní práce stoupá souběžně se zvětšováním rozsahu podniků: pozorujeme to i při vzájemném srovnání jednotlivých kategorií i při porovnání různých skupin téže kategorie. Čím jsou podniky větší, tím vyšší je podíl podniků s námezdními dělníky, tím je vyšší podíl námezdních dělníků. Narodničtí ekonomové obvykle prohlašují, že mezi „domáckými výrobci“ převládají malé podniky, v nichž výlučně pracují členové rodiny, a přitom často uvádějí jako důkaz „průměrná čísla“. Jak je vidět z uvedených údajů, nejsou tyto „průměry“ vhodné, aby charakterizovaly jev po této stránce, a početní převaha malých podniků, v nichž pracují členové rodiny, vůbec neodstraňuje onu základní skutečnost, že drobná výroba zboží směřuje ke stále většímu používání námezdní práce, k vytváření kapitalistických dílen. Mimoto vyvracejí uvedené údaje také jiné, neméně rozšířené tvrzení narodniků, že totiž námezdní práce v „domácké“ výrobě slouží vlastně jako „doplněk“ práce členů rodiny, že se k ní neuchylují kvůli zisku atd.^[dd] Ve skutečnosti se ukazuje, že i u drobných nezemědělských výrobců — právě tak jako u drobných zemědělců — vzrůstá používání námezdní práce souběžně se zvětšováním počtu pracujících členů rodiny. Ve většině druhů výroby vidíme, že používání námezdní práce stoupá od nižší skupiny k vyšší, přestože se také zvyšuje počet pracujících členů rodiny připadajících na jeden podnik. Používání námezdní práce nestírá rozdíly v početnosti rodin „domáckých výrobců“, ale naopak tyto rozdíly prohlubuje. Diagram názorně ukazuje tento společný rys drobné výroby: nejvyšší skupina soustřeďuje ohromný počet námezdních dělníků, přestože má nejvíce pracujících členů rodiny. „Rodinná kooperace“ je tedy základem kapitalistické kooperace^[ee]. Je ovšem pochopitelné, že se tento „zákon“ vztahuje pouze na nejmenší výrobce zboží, pouze na zárodečné formy kapitalismu; tento zákon dokazuje, že tendencí rolnictva je přeměnit se v maloburžoazii. Jakmile se už utvořily dílny s dosti velkým počtem námezdních dělníků, musí význam „rodinné kooperace“ nevyhnutelně klesat. A z našich údajů skutečně vidíme, že se zmíněný zákon nevztahuje na nejvyšší skupiny vyšších kategorií. Když se „domácký výrobce“ mění ve skutečného kapitalistu, který zaměstnává 15 až 30 námezdních dělníků, význam práce členů rodiny v jeho dílnách klesá, až nabývá zcela nepatrného rozsahu (např. v nejvyšší skupině nejvyšší kategorie tvoří členové rodiny pouze 7 % celkového počtu dělníků). Jinými slovy: pokud má domácká výroba tak malý rozsah, že v ní převládá „rodinná kooperace“, potud je tato „rodinná kooperace“ nejpevnější zárukou rozvoje kapitalistické kooperace. Projevuje se zde tedý velmi názorně dialektika zbožní výroby, která přeměňuje „život založený na práci vlastních rukou“ v život založený na vykořisťování cizí práce.

Přecházíme k údajům o produktivitě práce. Udaje o objemu výroby připadající v každé skupině na jednoho dělníka ukazují, že se zvětšováním podniků se zvyšuje produktivita práce. Pozorujeme to v převážné většině druhů výroby a ve všech kategoriích druhů výroby bez výjimky; diagram názorně ilustruje tento zákon, neboť ukazuje, že na vyšší skupinu připadá větší podíl z celkového objemu výroby, než činí její podíl na celkovém počtu dělníků; v nižší skupině je tento poměr opačný. Objem výroby připadající na jednoho dělníka v podnicích vyšších skupin je o 20 až 40 % vyšší než v podnicích nižší skupiny. Velké podniky mají sice obvykle delší pracovní období a zpracovávají leckdy hodnotnější materiál než malé, ale tyto okolnosti nemohou popřít skutečnost, že ve velkých dílnách je produktivita práce mnohem vyšší než v malých^[ff]. A nemůže tomu ani být jinak. Velké podniky mají třikrát až pětkrát víc dělníků (členů rodiny i námezdních dohromady) než malé, a rozsáhlejší uplatnění kooperace nutně působí na zvýšení produktivity práce. Velké dílny bývají vždy lépe technicky zařízeny, vybaveny lepšími nástroji, nářadím, zařízením, stroji atd. Například v kartáčnictví má být ve „správně organizované dílně“ asi 15 dělníků, při výrobě háčků 9—10 dělníků. V hračkářství vystačí většina domáckých výrobců při sušení zboží s obyčejnými pecemi, větší podnikatelé mají zvláštní sušicí pece a největší mají zvláštní budovy, sušárny. K výrobě kovových hraček má zvláštní dílny 8 podnikatelů ze 16; podle skupin nemá v I. skupině šest podnikatelů žádnou dílnu; v II, skupině pět má tři dílny a ve III. skupině pět má pět dílen. Ze 142 výrobců zrcadel a rámů má 18 výrobců zvláštní dílny; podle skupin: I. z 99 výrobců mají dílnu 3 výrobci; II. z 27 — 4 a III. z 16 — 11. V sítařství se vyplétání sít provádí ručně (I. skupina), kdežto tkaní strojově (II. a III. skupina). V krejčovství připadá na jednoho podnikatele v jednotlivých skupinách tento počet šicích strojů: I. 1,3; II. 2,1 a III. 3,4 atd. atd. Když pan Isajev zkoumá nábytkářství, konstatuje, že individuální výroba nábytku má tyto nevýhody: 1. jednotliví výrobci nemají kompletní soupravu nástrojů; 2. sortiment vyráběného zboží je omezený, protože pro velké výrobky není v domě místo; 3. nákup materiálu v malém přichází mnohem dráž (o 30—35 %); 4. zboží se musí prodávat levněji, protože jednak je tu nedůvěra k drobnému „domáckému výrobci“, jednak potřebuje peníze^[gg]. Je známo, že zcela obdobné jevy jsou nejen v nábytkářství, ale převažují i v drobné průmyslové výrobě rolníků. Konečně musíme dodat, že zvyšování hodnoty výrobků vyráběných jedním dělníkem pozorujeme ve většině druhů výroby nejen směrem od nižší skupiny k vyšší, ale také od malých podniků k velkým. V první kategorii druhů výroby vyrábí jeden dělník produkci průměrně v hodnotě 202 rublů, ve druhé a třetí asi v hodnotě 400 rublů, ve čtvrté v hodnotě více než 500 rublů (číslo 381 musíme z výše uvedeného důvodu násobit zhruba jedena půlkrát). Tato skutečnost ukazuje na spojitost mezi zdražováním surovin a vytlačováním malých podniků velkými. Každý krok ve vývoji kapitalistické společnosti je nutně provázen zdražováním takových produktů, jako je dřevo apod., a to urychluje zánik malých podniků.

Z našeho výkladu vyplývá, že i v drobné průmyslové výrobě rolníků hrají hlavní úlohu poměrně velké kapitalistické podniky. Ačkoli tvoří nepatrnou menšinu v celkovém počtu podniků, soustřeďují velmi významnou část celkového mnoství dělníků a ještě větší část celkového objemu výroby. Tak 15 % podniků vyšší skupiny soustřeďuje v 33 druzích výroby v Moskevské gubernii 45 % celkového objemu výroby; na 53 % podniků nižší skupiny pak připadá pouze 21 % celkového objemu výroby. Je samozřejmé, že rozdělení čistého důchodu z drobné výroby musí býtještě daleko nerovnoměrnější. Údaje permského soupisu domácké výroby z roku 1894/95 to názorně ilustrují. Vyjmeme-li ze sedmi druhů výroby největší podniky, dostaneme tento obraz vzájemného poměru mezi malými a velkými podniky^[hh]:

		Počet dělníků			Hrubý důchod		Mzda		Čistý důchod
Podniky	Počet podniků	členů rodiny	námezdních dělníků	celkem	celkem	na 1 dělníka	celkem	na 1 nám. dělníka	celkem	na 1 pracujícího člena rodiny
					rublů		rublů		rublů
Celkový počet podniků	735	1 587	837	2 424	239 837	98,9	28 985	34,5	69 027	43,0
Velké	53	65	336	401	117 870	293,0	16 215	48,2	22 529	346,0
Ostatní	982	1 522	501	2 023	121 967	60,2	12 770	325,4	46 498	30,5

Velké podniky tvoří sice mizivou část všech podniků (méně než ¹/₁₀ celkového počtu) a mají přibližně ¹/₅ všech dělníků, soustřeďují však téměř polovinu veškeré výroby a přibližně ²/₅ veškerého důchodu (počítáme-li dohromady mzdu dělníků a důchod podnikatelů). Drobní podnikatelé pobírají mnohem nižší čistý důchod, než činí mzda námezdních dělníků ve velkých podnicích; na jiném místě jsme podrobně ukázali, že takový jev není v drobné rolnické průmyslové výrobě výjimkou, nýbrž všeobecným pravidlem.^[ii]

Shrneme-li závěry vyplývající z rozebraných údajů, musíme říci, že ekonomická soustava drobné průmyslové výroby rolníků je typicky maloburžoazní soustavou — takovou, jakou jsme už dříve konstatovali u drobných zemědělců. Drobná průmyslová výroba rolníků se nemůže v daném sociálně ekonomickém prostředí rozšiřovat, rozvíjet a zdokonalovat jinak než tím, že se od ní bude na jedné straně oddělovat menšina malých kapitalistů a na druhé straně většina námezdních dělníků, nebo takových „samostatných domáckých výrobců“, kterým se žije ještě tíž a hůř než námezdním dělníkům. I v drobné průmyslové výrobě rolníků pozorujeme tedy zcela zřejmé zárodky kapitalismu, téhož kapitalismu, který je různými Manilovy^[116] mezi ekonomy líčen jako cosi odtrženého od „lidové výroby“. Význam rozebraných faktů je důležitý rovněž z hlediska teorie vnitřního trhu. Rozvoj drobné výroby vede k tomu, že zámožnější výrobci zvyšují poptávku po výrobních prostředcích a po pracovní síle, která se čerpá z řad vesnického proletariátu. Počet námezdních dělníků u vesnických řemeslníků a drobných výrobců v celém Rusku, musí být velmi úctyhodný, když např. jen v Permské gubernii je jich přibližně 6500^[jj].

V. Kapitalistická prostá kooperace

Vybudování poměrně velkých dílen drobnými výrobci zboží tvoří přechod k vyšší formě průmyslu. Z roztříštěné malovýroby vyrůstá kapitalistická prostá kooperace. „Kapitalistická výroba začíná ve skutečnosti teprve tehdy, když týž individuální kapitál zaměstnává současně větší počet dělníků, tedy když pracovní proces rozšiřuje svůj rozsah a dodává výrobek ve větším množství. Působení většího počtu dělníků v téže době na tomtéž místě (nebo chcete-li, na tomtéž poli práce) k výrobě zboží téhož druhu, pod vedením téhož kapitalisty, tvoří historicky a logicky východisko kapitalistické výroby. Pokud jde o výrobní způsob sám, liší se například manufaktura ve své počáteční podobě od cechovní řemeslné výroby sotva něčím jiným než tím, že týž kapitál zaměstnává současně větší počet dělníků. Dílna cechovního mistra je jen rozšířena“ (Das Kapital, 12, S. 329)^[117].

Právě takové východisko kapitalismu vidíme tedy také v naší drobné rolnické („domácké“) průmyslové výrobě. Jiná historická situace (kdy neexistuje nebo je jen nedostatečně vyvinuto cechovní řemeslo) mění jen formy, v nichž se projevují tytéž kapitalistické vztahy. Kapitalistická dílna se zpočátku liší od dílny drobného výrobce jen počtem současně zaměstnávaných dělníků. Proto se první kapitalistické podniky, které jsou početně v menšině, zdánlivě ztrácejí ve spoustě malých podniků. Avšak zaměstnávání většího počtu dělníků nezbytně vede k postupným změnám ve výrobě samé, k postupné přeměně výroby. Při primitivní rukodělné technice bývají rozdíly mezi jednotlivými pracovníky (v síle, zručnosti, dovednosti aj.) vždycky velmi značné; už jen z této příčiny je postavení drobného výrobce velmi nepevné; je mimořádně závislý na výkyvech trhu. Jakmile je ale v podniku několik dělníků, stírají se mezi nimi individuální rozdíly již v samé dílně; „úhrnný pracovní den většího počtu současně zaměstnaných dělníků je sám o sobě dnem společensky průměrné práce“^[118], a proto výroba a odbyt výrobků kapitalistické dílny jsou nesrovnatelně pravidelnější a stálejší. Může se lépe využívat budov, skladů, nářadí, pracovních nástrojů aj.; a to opět zlevňuje výrobní náklady ve větších dílnách^[kk]. Aby se mohlo vyrábět ve větším rozsahu a aby se mohlo zaměstnávat současně více dělníků, je zapotřebí nashromáždit dosti značný kapitál, který se často vytváří nikoli ve sféře výroby, nýbrž ve sféře obchodu aj. Výše tohoto kapitálu určuje formu osobní účasti podnikatele v podniku: zda je totiž sám dělníkem, jestliže je jeho kapitál ještě velmi malý, nebo už sám nepracuje a specializuje se na plnění obchodně podnikatelských funkcí. „Postavení majitele dílny lze uvést do souvislosti s počtem jeho dělníků,“ čteme např. v popisu výroby nábytku. „Dva či tři pracovníci přinášejí majiteli tak malý přebytek, že pracuje spolu s nimi... Pět pracovníků už vynáší majiteli tolik, že se již do jisté míry uvolňuje od ruční práce, trochu si polenoší a vykonává hlavně dvě podnikatelské funkce“ (tj. nákup materiálu a odbyt výrobků). „Jakmile počet námezdních dělníků stoupne na 10 nebo toto číslo převyšuje, pak majitel nejenže zanechává ruční práce, ale dokonce téměř přestává sám dohlížet na dělníky: zavádí funkci hlavního mistra, který dozírá na zaměstnance... Zde se stává už malým kapitalistou, ‚opravdovým podnikatelem‘“ (Isajev, Průmysl Moskevské gubernie, I, 52—53). Uvedené statistické údaje tuto charakteristiku názorně potvrzují, neboť ukazují, jak se počet dělníků — členů podnikatelovy rodiny — zmenšil, kdežto počet námezdních dělníků vzrostl.

Celkový význam kapitalistické prosté kooperace ve vývoji kapitalistických forem průmyslu charakterizuje autor Kapitálu takto:

„Historicky se kapitalistická forma kooperace vyvíjí v protikladu k rolnickému hospodářství a k nezávislé řemeslné výrobě, ať už má cechovní formu nebo nemá... Podobně jako se společenská produktivní síla práce, rozvinutá kooperací, jeví jako produktivní síla kapitálu — tak i sama kooperace se jeví jako specifická forma kapitalistického výrobního procesu v protikladu k výrobnímu procesu rozptýlených nezávislých pracovníků nebo drobných mistrů. Je to první změna, kterou prodělává sám pracovní proces, jakmile je podřízen kapitálu... Její předpoklad, současné zaměstnávání velkého počtu námezdních dělníků v témže pracovním procesu, tvoří východisko kapitalistické výroby... Je-li proto na jedné straně kapitalistický výrobní způsob historickou nutností pro přeměnu pracovního procesu ve společenský proces, je na druhé straně společenská forma pracovního procesu způsob, kterého používá kapitál k výhodnějšímu využívání pracovního procesu zvyšováním jeho produktivní síly.

Ve své jednoduché formě, kterou jsme dosud zkoumali, se kooperace kryje s výrobou ve velkém měřítku, ale netvoří ještě pevnou, charakteristickou formu zvláštní vývojové epochy kapitalistické výroby. Nanejvýš hraje přibližně stejnou úlohu v dosud řemeslných počátcích manufaktury...“ (Das Kapital, I², 344 — 345)^[119].

V dalším výkladu uvidíme, jak jsou v Rusku drobné „domácké“ podniky s námezdními dělníky úzce spojeny s mnohem vyvinutějšími a rozšířenějšími formami kapitalismu. Pokud jde o úlohu těchto podniků v drobné průmyslové výrobě rolníků, ukázali jsme už dříve statisticky, že tyto podniky vytvářejí dosti širokou kapitalistickou kooperaci místo dřívější roztříštěnosti výroby a do značné míry zvyšují produktivitu práce.

Náš závěr o obrovské úloze kapitalistické kooperace v drobné průmyslové výrobě rolníků a o jejím pokrokovém významu je v příkrém rozporu s velmi rozšířenou narodnickou doktrínou o převládání nejrůznějších forem „družstevního principu“ v drobné průmyslové výrobě rolníků. Ve skutečnosti se právě naopak drobná výroba (i řemeslo) vyznačuje největší roztříštěností výrobců. Narodnická literatura nemohla uvést na potvrzení opačného názoru nic než ojedinělé případy, které se většinou vůbec netýkají kooperace, nýbrž vytváření dočasných miniaturních sdružení velkých i malých podnikatelů ke společnému nákupu surovin, ke stavbě společné dílny atd. Podobná družstva nemění vůbec nic na tom, že kapitalistická kooperace převládá^[ll]. Máme-li si udělat přesnou představu o tom, jak dalece se „družstevní princip“ ve skutečnosti uplatňuje, nestačí odvolávat se na náhodně vybrané příklady; k tomu je rozhodně třeba vzít údaje z některého dokonale prozkoumaného kraje a rozebrat poměrné rozšíření a význam jednotlivých forem kooperace. Takové jsou například údaje permského soupisu „domácké výroby“ z roku 1894/95; na jiném místě jsme už ukázali (Studie, s. 182 — l87^[mm]), jakou přímo zarážející roztříštěnost drobných výrobců tento soupis zjistil a jak velký význam mají celkem nepříliš početné velké podniky. Závěr o úloze kapitalistické kooperace, který jsme již dříve vyvodili, není založen na ojedinělých případech, ale na přesných údajích soupisů usedlostí, jež zachycují celé desítky nejrůznějších druhů výroby v různých krajích.

VI. Obchodní kapitál v drobné průmyslové výrobě

Jak je známo, v celé řadě případů rodí drobná průmyslová výroba rolníků zvláštní překupníky, kteří se specializují na obchodní operace spojené s odbytem výrobků a nákupem surovin a obvykle si v té či oné formě podřizují drobné výrobce. Podíváme se, jak tento jev souvisí s celkovým systémem drobné průmyslové výroby rolníků a jaký je jeho význam.

Základní hospodářskou operací překupníka je nákup zboží (výrobků nebo surovin) k dalšímu prodeji. Jinými slovy, překupník je představitelem obchodního kapitálu. Východiskem každého kapitálu — jak průmyslového, tak obchodního — je vytvoření volných peněžních prostředků v rukou jednotlivých osob (volnými se rozumějí takové peněžní prostředky, které se nemusí používat pro osobní spotřebu aj.). Jak tato majetková diferenciace probíhá na naší vesnici, jsme už podrobně ukázali na údajích o rozkladu rolnictva zabývajícího se zemědělstvím a rolnictva zabývajícího se drobnou průmyslovou výrobou. Těmito údaji je vysvětlena jedna z podmínek zrodu překupníka, a to roztříštěnost a izolovanost drobných výrobců, hospodářské rozdíly a boj mezi těmito výrobci. Druhá podmínka se týká charakteru funkcí, které plní obchodní kapitál, tj. odbytu výrobků a nákupu surovin. Při nízké úrovni výroby zboží se drobný výrobce spokojuje s odbytem výrobků na omezeném místním trhu, někdy dokonce s odbytem přímo do rukou spotřebitele. To je nejnižší vývojové stadium zbožní výroby, která se téměř neodlišuje od řemesla. S rozšiřováním trhu se stává takový roztříštěný odbyt v malém (odpovídající drobné, roztříštěné výrobě) nemožným. Na velkém trhu musí být odbyt ve velkém, hromadný. A tu se drobný charakter výroby ocitá v nesmiřitelném rozporu s nutností hromadného odbytu, odbytu ve velkém. Za daných sociálně ekonomických podmínek, při izolovanosti drobných výrobců a jejich rozkladu nebylo možno tento rozpor vyřešit jinak než tím, že se představitelé zámožné menšiny zmocnili odbytu, že jej koncentrovali ve svých rukou. Překupníci nakupovali výrobky (nebo suroviny) ve velkém, a tak snižovali náklady na odbyt, přeměňovali drobný, nahodilý a nepravidelný odbyt v odbyt velký a pravidelný — a tato čistě ekonomická přednost odbytu ve velkém měla nutně za následek, že byl drobný výrobce odříznut od trhu a stal se bezbranným vůči moci obchodního kapitálu. Drobný výrobce tak za zbožního hospodářství nevyhnutelně upadá do závislosti na obchodním kapitálu, protože hromadný odbyt ve velkém má jasnou ekonomickou převahu nad roztříštěným odbytemv malém^[nn]. Je samozřejmé, že ve skutečnosti se zisk překupníků často zdaleka neomezuje na rozdíl mezi náklady na odbyt ve velkém a náklady na odbyt v malém — právě tak jako zisk prumyslového kapitalisty často spočívá ve srážkách z normální mzdy. Chceme-li nicméně vysvětlit zisk průmyslového kapitalisty, musíme předpokládat, že se pracovní síla prodává za svou skutečnou hodnotu. Stejně tak, chceme-li vysvětlit úlohu překupníka, musíme předpokládat, že překupník kupuje a prodává podle všeobecných zákonů směny zboží. Jedině tyto ekonomické příčiny nadvlády obchodního kapitálu mohou poskytnout klíč k pochopení rozmanitých forem, kterých obchodní kapitál ve skutečnosti nabývá a mezi kterými se stále setkáváme (o tom nemůže být sebemenších pochyb) s nejtuctovějším šejdířstvím. Postupovat opačně — jak to dělají obvykle narodnici —‚ tj. poukazovat jen na různé úskoky „kulaků“ a na základě toho zcela opomíjet ekonomickou podstatu jevu, znamená dostat se na stanovisko vulgární ekonomie^[oo].

Abychom dokázali správnost našeho tvrzení o nutné, příčinné souvislosti mezi drobnou výrobou pro trh a nadvládou obchodního kapitálu, zdržíme se podrobněji u jednoho z nejlepších popisů toho, jak se rodí překupníci a jaká je jejich úloha. Máme na mysli pojednání o krajkářství v Moskevské gubernii (Průmysl Moskevské gubernie, sv. VI, sešit II). Připomeňme si historii vzniku „podomních obchodnic“. Ve dvacátých letech 19. století, tj. v době vzniku této výroby, i později, kdy bylo krajkářek ještě málo, byli jejich hlavními zákazníky statkáři, „páni“. Spotřebitel neměl daleko k výrobci. Když se výroba rozšířila, začali rolníci posílat krajky „při vhodné příležitosti“ do Moskvy, například po hřebenářích. Velmi brzy se ukázala nevýhoda tohoto primitivního odbytu: „Bude mužik, který krajky nevyrábí, chodit dům od domu?“ Odbyt začali svěřovat jedné z krajkářek, které hradili ztracený čas. „Ta také přivážela materiál na paličkování krajek.“ Nevýhoda izolovaného odbytu vede tedy k vyčlenění obchodu jako zvláštní funkce vykonávané jednou osobou, která sbírá výrobky od mnoha pracovnic. Vzájemná patriarchální. blízkost těchto pracovnic (příbuzní, sousedé, lidé z jedné vesnice aj.) vyvolává zprvu pokus o společnou organizaci odbytu, pokus pověřit odbytem jednu z krajkářek. Ale peněžní hospodářství si okamžitě klestí cestu od odvěkých, patriarchálních vztahů a v krátké době vyvolává jevy, které jsme na podkladě hromadných údajů o rozkladu rol.nictva již konstatovali. Výroba pro odbyt učí oceňovat čas v penězích. Zprostředkovatelce se musí uhradit ztracený čas a práce; zprostředkovatelka přivyká své činnosti a začíná ji měnit v povolání. „Takové několikrát opakované cesty vlastně vytvořily typ podomní obchodnice“ (1. c., 30). Osoba, která několikrát zajela do Moskvy, navazuje tam stálé styky, které jsou pro pravidelný odbyt nezbytné; „Vytváří se nutnost a zvyk žít z výdělku za komisionářský prodej.“ Vedle platu za zprostředkování „hledá“ obchodnice „příležitost, jak napočítat víc za materiál, bavlnky, nitě“, ponechává si, co získala prodejem krajek nad stanovenou cenu; obchodnice tvrdí, že prodaly zboží za nižší cenu, než bylo stanoveno: „Chceš-li, dej mi krajky, nechceš-li, nedávej.“ „Obchodnice začínají obstarávat zboží z města, a to jim přináší značný zisk.“ Z komisionářky se tedy stává samostatná obchodnice, která začíná monopolizovat odbyt a využívat svého monopolu, aby si krajkářky úplně podřídila. Vedle obchodních operací se objevuje také lichvářství, půjčování peněz krajkářkám na dluh, přijímání zboží za nižší ceny atd. „Děvčata jí platí za prodej 10 kopějek z ruble, přitom ale velmi dobře vědí, že i tak obchodnice na nich ještě vydělává, protože prodává krajky dráž. Nevědí však, jak to zařídit jinak. Když jsem jim říkala, aby se v cestách do Moskvy střídaly, odpovídaly, že by to bylo horší, protože nevědí, komu prodávat, kdežto obchodnice už dobře ví, kam jít. Prodává jejich hotově zboží a přiváží objednávky, materiál, předlohy (vzory) aj.; dává jim vždy také peníze napřed nebo jim půjčuje, a dokonce jí mohou přímo prodat jen kousek krajky, jestliže jsou v nouzi. Na jedné straně se obchodnice stává velmi nutnou, nezbytnou osobou, na druhé straně se z ní postupně stává osoba, která intenzívně vykořisťuje cizí práci, kulačka“ (32). K tomu musíme dodat, že takové typy vyrůstají právě z těchto drobných výrobců: „Při nejrůznějších dotazech vycházelo najevo, že všechny obchodnice dříve samy paličkovaly krajky, že tedy samy znaly výrobu; byly dříve krajkářkami; původně neměly žádný kapitál, a jak bohatly ze svého komisionářství, začínaly pozvolna obchodovat také kartounem a jiným zbožím“ (31)^[pp]. Nemůže být tedy pochybnosti, že se za zbožního hospodářství nutně vyčleňují z drobných výrobců nejen zámožnější výrobci, ale hlavně také představitelé obchodního kapitálu^[qq]. A jakmile k tomu došlo, stává se nevyhnutelným vytlačení odbytu v malém rozsáhlým odbytem ve velkém^[rr]. Uvádíme několik příkladů, jak ve skutečnosti organizují odbyt větší podnikatelé z řad „domáckých výrobců“, kteří jsou zároveň překupníky. Domáčtí výrobci z Moskevské gubernie (viz o nich statistické údaje v naší tabulce; viz příloha I, prodávají po celém Rusku počitadla hlavně na výročních trzích. Aby někdo mohl prodávat na výročním trhu, musí mít za prvé značný kapitál, protože na výročních trzích se obchoduje pouze ve velkém; za druhé musí mít svého člověka, který by kupoval výrobky na místě a posílal je obchodníkovi. Tyto podmínky splňuje „jedině obchodující rolník“, který je zároveň „domáckým výrobcem“, má značný kapitál, zabývá se sestavováním počitadel (tj. skládá je z rámů a kuliček) a obchoduje jimi; „výlučně obchodem se zabývá“ jeho 6 synů, takže k obdělávání přídělové půdy musí najmout dvě pracovní síly. Autor poznamenává: „Není mu zatěžko být se svým zbožím na všech výročních trzích, zatímco drobní obchodníci obvykle prodávají své zboží jen v blízkém okolí“ (Průmysl Moskevské gubernie, VII, sešit I, část 2, s. 141). V tomto případě se představitel obchodního kapitálu ještě natolik nevyčlenil z celkové masy „mužiků-oráčů“, takže si zachoval dokonce své přídělové hospodářství a velkou patriarchální rodinu. Výrobci brýlí v Moskevské gubernii jsou zcela závislí na těch podnikatelích, kterým dodávají své výrobky (obroučky k brýlím). Tito překupníci — a zároveň i „domáčtí výrobci“ — mají své dílny; dávají chudým výrobcům suroviny na dluh pod podmínkou, že výrobky dodají „podnikateli“ atd. Drobní výrobci se kdysi pokoušeli sami prodávat své výrobky v Moskvě, ale neměli úspěch: ukázalo se, že prodávat v nepatrném množství, za nějakých 10—15 rublů, je příliš nehospodárné (ib., 263). V krajkářství v Rjazaňské gubernii pobírají obchodnice zisk ve výši 12—50 % výdělku krajkářek. „Solidní“ obchodnice navázaly pravidelný styk se středisky odbytu, posílají jim zboží poštou a tím uspoří cestovní výdaje. Do jaké míry je odbyt ve velkém nutný, je vidět z toho, že obchodníci považují výdaje spojené s odbytem za nerentabilní i při odbytu ve výši 150—200 rublů (Práce komise pro domácký průmysl, VII, 1184). Odbyt bělevských krajek je zorganizován takto: V městě Bělevu jsou tři skupiny obchodnic: 1. „překupnice“, které zadávají drobné zakázky, samy obcházejí krajkářky a dodávají zboží velkoobchodnicím. 2. Obchodnice objednávající zboží; samy objednávají nebo skupují zboží od překupnic a vozí je do sídelních měst atd. 3. Velkoobchodnice (2—3 „firmy“) mají už své komisionáře, kterým posílají zboží a dostávají od nich velké objednávky. Dovážet své zboží do velkých obchodů je pro venkovské obchodnice „téměř nemožné“: „obchody dávají přednost obchodnímu spojení s velkoobchodnicemi, které dodávají krajky nejrozmanitějších vzorů v celých kolekcích“; obchodnice pak musí prodávat těmto „dodavatelkám“; „od nich se dovídají o všech podmínkách obchodu; ony stanoví ceny, bez nich by zkrátka byly ztracené“ (Práce komise pro domácký průmysl, X, 2823—2824). Dalo by se uvést daleko víc podobných příkladů. Ale i dosavadní příklady stačí, abychom viděli, jak je roztříštěný odbyt v malém absolutně vyloučen při výrobě pro rozsáhlé trhy. Při roztříštěnosti drobných výrobců a jejich úplném rozkladu^[ss] může odbyt ve velkém organizovat pouze velký kapitál, který v důsledku toho uvádí domácké výrobce do zcela bezmocného a závislého postavení. Z toho lze usoudit, jak nesmyslné jsou běžné narodnické teorie, které doporučují, aby se „domáckému výrobci“ poskytla pomoc zřízením „odbytové organizace“. Po čistě teoretické stránce patří podobné teorie k maloměšťáckým utopiím založeným na nepochopení nerozlučné spojitosti mezi zbožní výrobou a kapitalistickým odbytem^[tt]. Údaje o ruské skutečnosti tvůrci podobných teorií prostě ignorují: ignorují roztříštěnost drobných výrobců zboží a jejich úplný rozklad; ignorují fakt, že z jejich řad vycházeli a stále vycházejí „překupníci“; že v kapitalistické společnosti může odbyt organizovat pouze velký kapitál. Pustí-li se ze zřetele všechny tyto rysy nepříjemné, avšak nesporné skutečnosti, není pak už ovšem těžké fantazírovat ins Blaue hinein^{[uu] [vv]}

Nemáme nyní možnost podrobně se rozepisovat o tom, jak se vlastně projevuje obchodní kapitál v naší „domácké“ výrobě a do jak bezmocné a žalostné situace staví drobného výrobce. V příští kapitole budeme charakterizovat převahu obchodního kapitálu ve vyšším stadiu vývoje, kdy (jako doplněk manufaktury) v obrovském rozsahu organizuje kapitalistickou domáckou práci. Zde jen popíšeme ony základní formy, které má obchodní kapitál v drobné výrobě. První a nejjednodušší forma je kupování výrobků obchodníkem (nebo majitelem velké dílny) od drobných výrobců zboží. Je-li překupnictví slabě vyvinuto, nebo je-li mnoho konkurujících si překupníků, nemusí se prodej zboží obchodníkovi lišit od kteréhokoli jiného prodeje; ale v mnoha případech je místní překupník jedinou osobou, které rolník může trvale prodávat své výrobky, a překupník pak využívá svého monopolního postavení k neomezenému snižování ceny, kterou platí výrobci. Druhou formou obchodního kapitálu je jeho spojení s lichvářstvím; rolník, který má stále nedostatek peněz, si vypůjčuje peníze od překupníka a potom splácí dluh svým zbožím. V tomto případě (který je velmi značně rozšířen) se zboží vždy prodává za uměle snížené ceny, takže často nezůstane domáckému výrobci ani tolik, kolik by mohl dostat námezdní dělník. Mimoto pak vztahy věřitele k dlužníkovi nevyhnutelně vedou k osobní závislosti dlužníka, k jeho zotročování věřitelem, k tomu, že věřitel využívá zvláštních případů, kdy je dlužník v nouzi apod. Třetí formou obchodního kapitálu je placení za výrobky zbožím, což je jeden z obvyklých způsobů obchodování vesnických překupníků. Tato zvláštní forma je příznačná nejen pro drobnou průmyslovou výrobu, ale vůbec pro všechna málo vyvinutá stadia zbožního hospodářství a kapitalismu. Teprve strojový velkoprůmysl, který zespolečenštil práci a radikálně skoncoval s jakoukoli patriarchálností, vytlačil tuto formu zotročování a vynutil si její zákaz zákonem ve velkých průmyslových podnicích. Čtvrtá forma obchodního kapitálu spočívá v tom, že obchodník platí za výrobky právě těmi druhy zboží, které „domácký výrobce“ potřebuje k výrobě (suroviny nebo pomocný materiál apod.). Prodej výrobního materiálu drobnému výrobci může být i samostatnou operací obchodního kapitálu, právě takovou, jako je skupování výrobků. Začíná-li překupník proplácet výrobky surovinami, které „domácký výrobce“ potřebuje, znamená to velký pokrok ve vývoji kapitalistických vztahů. Překupník izoloval drobného výrobce nejprve od trhu hotových výrobků; nyní ho izoluje od trhu surovin a tím si domáckého výrobce podřizuje. Od této formy zbývá už jen krok k nejvyšší formě obchodního kapitálu, kdy překupník přímo zadává „domáckým výrobcům“ materiál ke zpracování za stanovenou odměnu. Domácký výrobce se stává de facto námezdním dělníkem, který pracuje doma na kapitalistu; obchodní kapitál překupníka tak přerůstá v průmyslový kapitál^[ww]. Vzniká kapitalistická domácká práce. V drobné výrobě se vyskytuje víceméně ojediněle; její hromadné používání spadá do dalšího, vyššího stadia kapitalistického vývoje.

VII. „Drobná průmyslová výroba a zemědělství“

Takto obvykle zní nadpis zvláštních oddílů v popisech drobné průmyslové výroby rolníků. Poněvadž se v počátečním stadiu vývoje kapitalismu, které zkoumáme, průmyslový výrobce ještě téměř nediferencoval od rolníka, je jeho spojení s půdou jevem vskutku velmi charakteristickým a vyžaduje, abychom jej rozebrali zvlášť.

Začněme údaji v naší tabulce (viz přílohu I). K charakteristice zemědělství „domáckých výrobců“ jsou zde uvedeny především údaje o průměrném počtu koní v jednotlivých skupinách drobných výrobců. Shrneme-li oněch 19 druhů výroby, o nichž máme takové údaje, ukáže se, že na jednoho výrobce (většího či menšího) připadá vcelku průměrně 1,4 koně, a podle skupin to vypadá takto: v I. 1,1; v II. 1,5 a ve III. 2 koně. Čím větší je tedy rozsah nezemědělské činnosti výrobce, tím má větší možnosti jako zemědělec. Největší průmysloví výrobci mají téměř dvojnásobně víc tažného dobytka než ostatní. Ale i ti nejmenší průmysloví výrobci (I. skupina) jsou na tom lépe než průměrný rolník, pokud jde o jejich rolnické hospodářství, neboť v průměru v celé Moskevské gubernii připadalo v roce 1877 na jedno rolnické hospodářství 0,87 koně^[xx]. To znamená, že většími či menšími průmyslovými podnikateli se stávají jenom poměrně zámožní rolníci. Z rolnické chudiny naproti tomu nepocházejí podnikatelé, nýbrž převážně dělníci (námezdní dělníci u „domáckých výrobců“, sezónní dělníci aj.). Bohužel u obrovské většiny druhů průmyslové výroby v Moskevské gubernii nemáme údaje o zemědělských hospodářstvích námezdních dělníků, kteří jsou zaměstnáni v drobném průmyslu. Výjimkou je kloboučnictví (viz o něm souhrnné údaje v naší tabulce, v příloze I). Uvádíme neobyčejně poučné údaje o zemědělství kloboučnických podnikatelů a kloboučnických dělníků.

Postavení kloboučníků	Počet usedlostí	Počet kusů dobytka připadající na 1 usedlost			Počet pozemkových přídělů na muže	Z toho		Počet usedlostí			Počet hospodářství bez koně*	Daňové nedoplatky v rublech
								obdělávajících přídělovou půdu		nezabývajících se pěstováním obilí
		koně	krávy	ovce		se obdělává	leží ladem	vlastní prací	najímáním pracovníků
Podnikatelé	18	1,5	1,8	2,5	52	46	6	17	—	1	—	54
Dělníci	165	0,6	0,9	0,8	389	249	140	84	18	63	17	2 402

* Zde jde zřejmě o tiskovou chybu. Mělo by být: Bez vlastního domu. Red.

Průmysloví podnikatelé patří tedy mezi velice „řádné“ zemědělce, tj. mezi představitele rolnické buržoazie, kdežto námezdní dělníci se rekrutují z početných vrstev zbídačených rolníků^[yy]. Pro charakteristiku popisovaných vztahů jsou daleko závažnější údaje o způsobu obdělávání půdy průmyslovými podnikateli. Moskevští statistikové rozlišovali tři způsoby obdělávání půdy: 1. vlastní prací hospodáře; 2. „najímáním“, tj. najímáním některého ze sousedů, který svým inventářem obdělává půdu „zruinovaného“ hospodáře. Tento způsob obdělávání je typický pro méně zámožné, chudnoucí hospodáře. Proti nim stojí 3. způsob: obdělávání „pracovní silou“, tj. hospodář najímá zemědělské dělníky (na „polní práce“); tito dělníci jsou najímáni obyčejně na celé léto, a když polní práce vrcholí, posílá jim hospodář obvykle na pomoc také dělníky z dílny. „Obdělávání půdy ‚polními‘ pracovníky je tedy poměrně výhodné“ (Průmysl Moskevské gubernie, VI, I, 48). V naší tabulce jsme shrnuli údaje o tomto způsobu obdělávání půdy v 16 druzích výroby, z nichž v 7 druzích výroby vůbec neexistují hospodáři, kteří by najímali „na polní práce“. Podíl průmyslových podnikatelů, kteří najímají zemědělské dělníky, činí ve všech těchto 16 druzích výroby 12 %‘ a to: v I. skupině 4,5 %; ve II. skupině 16,7 % a ve III. skupině 27,3 %. Čím jsou průmysloví výrobci zámožnější, tím častěji se mezi nimi vyskytují zemědělští podnikatelé. Rozbor údajů o rolnictvu zabývajícím se průmyslovou výrobou vykazuje tedy stejný obraz rozkladu probíhajícího souběžně jak v drobné průmyslové výrobě, tak v zemědělství, jaký jsme sledovali v II. kapitole na základě údajů o rolnictvu zabývajícím se pouze zemědělstvím.

Najímání „na polní práce“ je vůbec velmi rozšířený jev ve všech průmyslových guberniích mezi hospodáři, kteří jsou zároveň „domáckými výrobci“. Setkáváme se například s údaji o tom, že zemědělské dělníky najímali bohatí výrobci rohoží v Nižněnovgorodské gubernii. Kožešníci z téže gubernie najímají zemědělské pracovníky přicházející obvykle z okolních, vyloženě zemědělských vesnic. „Občinoví rolníci z kimerské volosti“, kteří se zabývají obuvnictvím, „shledávají, že je výhodné najímat si k obdělávání svých polí zemědělské dělníky a dělnice přicházející do Kimer ve velkém počtu z tverského újezdu a sousedních oblastí“. Malíři nádobí v Kostromské gubernii posílají své námezdní dělníky v době, kdy pro ně nemají práci v dílně, pracovat na pole^[zz]. „Samostatní podnikatelé“ (pozlacovači ve Vladimirské gubernii) „mají zvláštní síly na polní práce“; proto bývají jejich pole dobře obdělána, ačkoli sami „vesměs neumějí orat ani kosit“^[aaa]. V Moskevské gubernii najímají síly „na polní práce“ mnozí průmysloví výrobci vedle těch, o kterých uvádíme údaje v naší tabulce; např. výrobci špendlíků, plsti a hraček posílají své dělníky také na polní práce; brusiči kamenů^[121], pozlacovači, knoflíkáři, čepičáři a sedláři si drží zemědělské dělníky atd.^[bbb] Tato skutečnost — najímání zemědělských dělníků rolníky, kteří se také zabývají drobnou průmyslovou výrobou — je velmi důležitá. Ukazuje, že se i v drobné průmyslové výrobě rolníků začíná uplatňovat jev, který je vlastní všem kapitalistickým zemím a který potvrzuje pokrokovou historickou úlohu kapitalismu, totiž zvýšení životní úrovně obyvatelstva a růst jeho potřeb. Průmyslový výrobce se začíná dívat svrchu na „obyčejného“ zemědělce s jeho patriarchální zaostalostí a snaží se zbavit nejnamáhavějších a špatně placených zemědělských prací. V drobné průmyslové výrobě, kde je kapitalismus nejméně vyvinut, se tento jev projevuje ještě velmi nepatrně; průmyslový dělník se teprve začíná odlišovat od zemědělského dělníka. V dalších stadiích vývoje kapitalistického průmyslu můžeme tento jev pozorovat, jak uvidíme, v masovém měřítku.

Důležitost problému „sepětí zemědělství s drobnou průmyslovou výrobou“ nás nutí, abychom se zastavili podrobněji u přehledu údajů týkajících se jiných gubernií, než je Moskevská.

Nižněnovgorodská gubernie. U převážné většiny výrobců rohoží zemědělství upadá; opouštějí půdu. „Ladem leží“ asi třetina ozimů a polovina jařin. Ale pro „zámožné mužiky“ „půda už není zlou macechou, nýbrž matkou živitelkou“: mají dost dobytka, hnojiva, pachtují si půdu, snaží se, aby byly jejich pozemky vyňaty z nového rozdělování půdy, a lépe si jich hledí. „Ted‘ se náš bohatý mužik stal statkářem, kdežto chudý mužik je na něm závislý jako nevolník“ (Práce komise pro domácký průmysl, III, 65). Kožešníci „Jsou špatní zemědělci“, ale i zde musíme vyčlenit větší podnikatele, kteří „si pachtují půdu od chudých sousedů“ atd.; uvádíme souhrn typických rozpočtů u kožešníků různých skupin:

							Příjem (důchod) v rublech					Výdaje v rublech
Typy rodin podle zámožnosti	Počet mužů a žen	Pracovníci muži	Námezdní dělníci	Půda v děsjatinách	Zpachto- váno	Propach- továno	v natu- ráliích	v peně- zích	ze			v natu- ráliích	v peně- zích	celkem	Saldo	Peněžní výdaje v %
					půdy				země- dělství	kožeš- nictví	celkem
Zámožné	14	3	2 najatí	19	5	—	212,8	697	409,8	500	909,8	212,8	503	715,8	+194	70
Střední	10	2	—	16	—	—	88*	120	138	700	208	88	124	212	-4	58
Chudé	7	2	dávají se najímat	6	—	6	15*	75	50	40	90	15	111	126	-36	88

* Práce komise pro domácký průmysl, III, 38n. Uvedená čísla jsou stanovena přibližně podle autorových údajů o tom, jak dlouho rodina vystačí z vlastním obilím.

Naprosto zřejmě se zde ukazuje, že proces rozkladu zemědělců i drobných průmyslových výrobců probíhá paralelně. O kovářích autor říká, že toto „řemeslo je důležitější než zemědělství“ jak pro zámožné podnikatele, tak pro pracující „bezzemky“ (ib., IV, 168).

Ve sborníku Průmysl Vladimirské gubernie je problém vzájemného vztahu mezi drobnou průmyslovou výrobou a zemědělstvím zpracován mnohem důkladněji než v kterémkoli jiném šetření. U mnoha druhů výroby jsou tu uvedeny přesné údaje nejen o zemědělství „domáckých výrobců“ vůbec (podobná „průměrná“ čísla jsou, jak je zřejmé z celého dřívějšího výkladu, zcela fiktivní), ale též o zemědělství různých kategorií a skupin „domáckých výrobců“, jako jsou velcí podnikatelé, drobní podnikatelé a námezdní dělníci; majitelé tkalcovských dílen a tkalci; rolníci zabývající se průmyslovou výrobou a ostatní rolnictvo; rolníci s usedlostmi, kteří se zabývají průmyslovou výrobou doma nebo odcházejí za prací apod. Celkový závěr z těchto údajů, který učinil pan Charizomenov, zní: Rozdělíme-li „domácké výrobce“ do tří kategorií, a to na 1. velké podnikatele; 2. drobné a střední podnikatele a 3. námezdní dělníky, můžeme pozorovat, že se zemědělství zhoršuje směrem od první kategorie ke třetí, že se zmenšuje množství půdy a dobytka, že se zvyšuje podíl „zanedbaných“ hospodářství atd.^[ccc] Pan Charizomenov posuzoval tyto údaje bohužel příliš úzce a jednostranně, nevzal v úvahu paralelní a samostatný proces rozkladu rolnictva zabývajícího se jen zemědělstvím. Proto také z těchto údajů nevyvodil nutně vyplývající závěr, že se totiž rolnictvo zaměstnané jak v zemědělské, tak v drobné průmyslové výrobě štěpí na maloburžoazii a vesnický proletariát^[ddd]. Proto při popisu jednotlivých druhů drobné výroby často upadá do narodnických úvah o vlivu „drobné průmyslové výroby“ na „zemědělství“ (viz například Průmysl Vladimirské gubernie, II, 288; III, 91), tj. ignoruje ony hluboké rozpory v samé struktuře jak drobné průmyslové výroby, tak zemědělství, které byl sám nucen konstatovat. Jiný z autorů díla o drobné průmyslové výrobě ve Vladimirské gubernii, pan V. Prugavin, je typickým představitelem narodnických názorů na tento problém. Zde je ukázka jeho úvah. O tkaní bavlněných látek v pokrovském újezdu „se vůbec nedá říci, že by bylo škodlivým činitelem (sic!!) v zemědělské práci tkalců“ (IV, 53). Údaje svědčí o špatném zemědělství většiny tkalců a o tom, že zemědělské hospodářství majitelů tkalcovských dílen značně převyšuje všeobecnou úroveň (viz tamtéž); z tabulek vyplývá, že někteří majitelé tkalcovských dílen si dokonce najímají zemědělské dělníky. Závěr: „drobná průmyslová výroba a zemědělství se doplňují, navzájem si poskytujíce předpoklady rozvoje a rozkvětu“ (60). To je jedna z ukázek frází, kterými se zastírá skutečnost, že rozvoj a rozkvět rolnické buržoazie postupuje ruku v ruce v drobné průmyslové výrobě i v zemědělství^[eee].

Údaje permského soupisu domácké výroby z roku 1894/95 ukázaly totéž: u drobných výrobců zboží (větších i menších podnikatelů) je zemědělství na výši a používá se zemědělských dělníků; u řemeslníků je zemědělství na nižší úrovni a u domáckých výrobců, kteří pracují pro překupníky, je stav zemědělství nejhorší (o zemědělství námezdních dělníků a různých skupin podnikatelů nejsou bohužel údaje shromážděny). Soupis také ukázal, že „domáčtí výrobci“, kteří nejsou zemědělci, se od zemědělců liší: 1. vyšší produktivitou práce; 2. mnohem vyššími čistými důchody z drobné průmyslové výroby; 3. vyšší kulturní úrovní a vzděláním. To všechno jsou jevy, jež potvrzují dříve vyslovený závěr, že už v prvním stadiu kapitalismu lze pozorovat tendenci průmyslu zvyšovat životní úroveň obyvatelstva (viz Studie, s. 138n.^[fff]).

Se vztahem průmyslové výroby k zemědělství konečně souvisí tato okolnost. Větší podniky mají obvykle delší pracovní období. Například v nábytkářství v Moskevské guhernii trvá pracovní období při výrobě nábytku z přírodního dřeva 8 měsíců (v dílně pracuje průměrně 1,9 dělníka), při výrobě ohýbaného nábytku 10 měsíců (2,9 dělníka na jednu dílnu), při výrobě velkých kusů nábytku 11 měsíců (4,2 dělníka na jednu dílnu). V obuvnictví ve Vladimirské gubernii činí pracovní období ve 14 malých dílnách 40 týdnů, kdežto v 8 velkých (9,5 dělníka na dílnu proti 2,4 v malých dílnách) 48 týdnů apod.^[ggg] Tento jev souvisí pochopitelně s velkým počtem dělníků (členů rodiny, námezdních dělníků v drobné průmyslové výrobě i v zemědělství) ve velkých podnicích a vysvětluje mimořádnou odolnost těchto podniků a jejich tendenci specializovat se na průmyslovou činnost.

Shrneme nyní probrané údaje o „drobné průmyslové výrobě a zemědělství“. V nejnižším stadiu kapitalismu, které zkoumáme, se průmyslový výrobce obvykle ještě téměř neoddělil od rolníka. Spojování drobné průmyslové výroby se zemědělstvím je velice důležité při zostřování a prohlubování rozkladu rolnictva: zámožní a majetní hospodáři si zřizují dílny, najímají dělníky z řad vesnického proletariátu, hromadí peněžní prostředky k obchodním a lichvářským operacím. Naproti tomu z rolnické chudiny vycházejí námezdní dělníci, domáčtí výrobci pracující pro překupníky a nejnižší skupiny drobných domáckých výrobců nejvíce zdeptaných mocí obchodního kapitálu. Spojení drobné průmyslové výroby se zemědělstvím tedy upevňuje a rozvíjí kapitalistické vztahy, rozšiřuje je z průmyslu na zemědělství a naopak^[hhh]. Oddělení průmyslu od zemědělství, které je vlastní kapitalistické společnosti, projevuje se v daném stadiu teprve v ryze zárodečné formě, ale projevuje se a co je zvlášť důležité projevuje se zcela jinak, než jak si to představují narodnici. Když narodnik říká, že drobná průmyslová výroba zemědělství „neškodí“, myslí tím škodu v zanedbávání zemědělství kvůli výhodné průmyslové výrobě. Ale taková představa o věci je výmysl (a nikoli závěr vyvozený ze skutečnosti), a to špatný výmysl, protože ignoruje rozpory prostupující celou hospodářskou strukturu rolnictva. Oddělování průmyslu od zemědělství zároveň s rozkladem rolnictva postupuje rozličnými cestami na obou pólech vesnice: zámožná menšina zřizuje výrobní podniky, rozšiřuje je, zvelebuje zemědělství, najímá do zemědělství dělníky, věnuje drobné průmyslové výrobě stále větší část roku a na jistém stupni vývoje této výroby považuje za výhodnější oddělit průmyslový podnik od zemědělského, tj. přenechat zemědělství jiným členům rodiny, nebo prodat budovy, dobytek aj. a stát se měšťanem, obchodníkem.^[iii] Oddělení průmyslu od zemědělství předchází v tomto případě vznik podnikatelských vztahů v zemědělství. Na druhém pólu vesnice se odděluje průmysl od zemědělství tak, že rolnická chudina přichází na mizinu a mění se v námezdní dělníky (průmyslové i zemědělské). Nikoli výhodnost drobné průmyslové výroby, nýbrž nouze a zbídačení nutí rolníky na tomto pólu vesnice opouštět půdu, a nejen půdu, ale i samostatnou průmyslovou výrobu; proces oddělování průmyslu od zemědělství je tu procesem vyvlastňování malovýrobce.

VIII. „Spojení drobné průmyslové výroby se zemědělstvím“

Tak zní oblíbená narodnická formulka, kterou chtěli vyřešit problém kapitalismu v Rusku pánové V. V., N. -on a spol. „Kapitalismus“ odděluje průmysl od zemědělství; „lidová výroba“ je spojuje v typickém a běžném rolnickém hospodářství — v této prostoduché antitezi tkví převážná část jejich teorie. Máme nyní možnost shrnout výklad o tom, jak ve skutečnosti naše rolnictvo „spojuje drobnou průmyslovou výrobu se zemědělstvím“, protože předtím jsme podrobně prozkoumali typické vztahy mezi rolnictvem zabývajícím se zemědělstvím i mezi rolnictvem zabývajícím se drobnou průmyslovou výrobou. Vyjmenujeme nejrůznější formy „spojení drobné průmyslové výroby se zemědělstvím“, které můžeme pozorovat v ekonomice ruského rolnického hospodářství.

1. Patriarchální (naturální) zemědělství se spojuje s domáckou výrobou (tj. se zpracováním surovin pro vlastní spotřebu) a s robotou pro statkáře.

Tento druh spojení „drobné průmyslové výroby“ rolníků se zemědělstvím je nejtypičtější pro středověké hospodářské zrízení, protože tvori nezbytnou součást tohoto zřizení^[jjj] V poreformním Rusku zbyly z tohoto patriarchálního hospodářství — ve kterém ještě vůbec neexistuje ani kapitalismus, ani zbožní výroba, ani oběh zboží — jen trosky, a to rolnická domácká výroba a odpracovávání.

2. Patriarchální zemědělství se spojuje s drobnou průmyslovou výrobou v podobě řemesla.

Tato forma spojení se ještě velmi podobá předcházející; liší se od ní pouze tím, že se zde objevuje oběh zboží, a to tehdy, když řemeslník dostává zaplaceno v penězích a přichází na trh, aby si koupil nářadí, suroviny aj.

3. Patriarchální zemědělství se spojuje s drobnou výrobou průmyslových výrobků pro trh, tj. s výrobou zboží v průmyslu. Patriarchální rolník se stává drobným výrobcem zboží, který tíhne, jak jsme si ukázali, k používání námezdní práce, tj. ke kapitalistické výrobě. Podmínkou této přeměny je už jistý stupeň rozkladu rolnictva: viděli jsme, že větší i menší průmysloví podnikatelé patří většinou k bohaté nebo zámožné skupině rolníků. Na druhé straně je zase rozvoi drobné výroby zboží v průmyslu dalším podnětem k rozkladu rolníků zabývajících se pouze zemědělstvím.

4. Patriarchální zemědělství se spojuje s námezdní prací v průmyslu (a také v zemědělství)^[kkk].

Tato forma je nutným doplňkem předcházející formy: tam se stává zbožím výrobek, zde pracovní síla. Drobná výroba zboží v průmyslu je provázena, jak jsme už viděli, vznikem námezdních dělníků a domáckých výrobců pracujících pro překupníky. Tato forma „spojení zemědělství s drobnou průmyslovou výrobou“ se vyskytuje ve všech kapitalistických zemích a jednou z nejvýraznějších zvláštností poreformních dějin Ruska je její neobyčejně rychlé a mimořádné rozšíření.

5. Maloburžoazní (tržní) zemědělství se spojuje s maloburžoazním podnikáním (drobná výroba zboží v průmyslu, drobný obchod aj.).

Rozdíl mezi touto formou a formou uvedenou v třetím bodě spočívá v tom, že maloburžoazní vztahy jsou rozšířeny nejen v průmyslu, ale i v zemědělství. Tato forma je nejtypičtější formou spojení drobné průmyslové výroby se zemědělstvím v hospodářství vesnické maloburžoazie, a nacházíme ji proto ve všech kapitalistických zemích. Jen ruským narodnickým ekonomům se dostalo cti objevit kapitalismus bez maloburžoazie.

6. Námezdní práce v zemědělství se spojuje s námezdní prací v průmyslu. Jak se projevuje takové spojení drobné průmyslové výroby se zemědělstvím a jaký je význam tohoto spojení, o tom jsme už mluvili výše.

Formy „spojení zemědělství s průmyslovou výrobou“ jsou tedy mezi naším rolnictvem velmi rozmanité: jsou tu takové formy, které jsou výrazem velmi primitivní hospodářské soustavy, v níž prevládá naturální hospodářství, jsou tu i takové, které jsou projevem vysokého stupně rozvoje kapitalismu; je tu celá řada přechodných stupňů mezi nimi. Kdo se omezuje na všeobecné formulky (jako např. „spojení průmyslu se zemědělstvím“ nebo „oddělení průmyslu od zemědělství“), nedokáže učinit sebemenší pokrok v chápání toho, jak skutečně probíhá vývoj kapitalismu.

IX. Několik poznámek o předkapitalistické ekonomice naší vesnice

U nás se často podstata problému „osudů kapitalismu v Rusku“ líčí tak, jako by šlo především o otázku: jak rychle? (tj. jak rychle se vyvíjí kapitalismus?). Ve skutečnosti je nepoměrně důležitější otázka: jak vlastně? a otázka: z čeho? (tj. jaké bylo předkapitalistické hospodářské zřízení v Rusku?). Největší chyby narodnické ekonomie spočívají v tom, že nesprávně odpovídá právě na tyto dvě otázky, tj. nesprávně líčí, jak se vlastně v Rusku kapitalismus vyvíjí, že falešně idealizuje předkapitalistické zřízení. Ve II. (částečně ve III.) a v této kapitole jsme se zabývali nejprimitivnějšími stadii kapitalismu v drobném zemědělství a v drobné rolnické průmyslové výrobě; při tomto zkoumání jsme nezbytně museli mnohokrát poukazovat na rysy předkapitalistického zřízení. Pokusíme-li se nyní shrnout tyto rysy, vyplyne nám závěr, že předkapitalistická vesnice tvořila (z ekonomického hlediska) síť malých místních trhů spojujících nepatrné skupiny malovýrobců roztříštěných jednak svým izolovaným hospodařením, jednak spoustou středověkých přehrad mezi nimi a zbytky středověké závislosti.

Roztříštěnost malovýrobců se projevuje nejvýrazněji v jejich rozkladu, který jsme už konstatovali jak v zemědělství, tak v průmyslu. Roztříštěnost se však zdaleka neomezuje jen na to. Rolníci spojení občinou v nevelké administrativně fiskální svazky a svazky dané pozemkovým vlastnictvím jsou roztříštěni nejrůznějším dělením na skupiny a kategorie podle velikosti přídělové půdy, podle velikosti plateb atd. Vezměme třebas zemstevní statistický sborník Saratovské gubernie. Rolníci se v něm dělí na tyto skupiny: podarované rolníky, vlastníky, úplné vlastníky, státní, státní s občinovou držbou půdy, státní s držbou četverti půdy^[123], státní z bývalých statkářských, údělné, pachtýře státní půdy, bezzemky, vlastníky z bývalých statkářských, rolníky na vykoupené usedlosti, vlastníky z bývalých údělných, kolonisty hospodařící na vlastní půdě, přesídlence, bývalé statkářské podarované, vlastníky z bývalých státních, propuštěné z nevolnictví, neodvádějící obrok, svobodné rolníky^[124], dočasně zavázané, bývalé továrenské atd., a pak ještě na rolníky registrované, přistěhovalé aj. Všechny tyto skupiny se různí historií agrárních vztahů, velikostí přídělů, plateb aj. aj. Uvnitř skupin je přitom podobných rozdílů ještě spousta; někdy jsou dokonce rolníci v jedné a téže vesnici rozděleni na dvě zcela rozdílně kategorie: „patřící dříve panu N. N.“ a „patřící dříve paní M. M.“. Tato pestrost byla vesměs přirozená a nezbytná ve středověku, v dávných dobách; nyní je však udržování stavovské uzavřenosti rolnických sdružení křiklavým anachronismem a neobyčejně zhoršuje postavení pracujících mas, aniž přitom rolníky chrání před tíhou podmínek nové, kapitalistické epochy. Narodnici obvykle nechtějí vidět tuto roztříštěnost, a když marxisté vyslovují názor, že rozklad rolnictva je pokrokový jev, narodnici jen stále stejně pokřikují na „stoupence odrolničťování“ a zastírají tím naprostou nesprávnost svých představ o předkapitalistické vesnici. Stačí si jen představit onu zarážející roztříštěnost drobných výrobců, jež byla nevyhnutelným důsledkem patriarchálního zemědělství, abychom se přesvědčili o pokrokovosti kapitalismu, který rozrušuje samu podstatu starých forem hospodaření a života a jejich odvěkou strnulost a zkostnatělost, působí rozkladně na rolníky uzavřené v jejich středověkých přehradách a vytváří nové společenské třídy, které nutně usilují o spojení a sjednocení, o aktivní účast na celém hospodářském (a nejen hospodářském) životě státu a celého světa.

Vezměte rolníky jako řemeslníky nebo drobné průmyslově výrobce a uvidíte totéž. Jejich zájmy nepřekračují hranice malého okruhu okolních vesnic. Pro omezený rozsah místního trhu nepřicházejí do styku s průmyslovými výrobci z jiných krajů; jako ohně se bojí „konkurence“, která nelítostně ničí patriarchální ráj drobných řemeslníků a průmyslových výrobců, které nikdo a nic neruší v jejich odvěkém živoření. Ve vztahu k těmto drobným průmyslovým výrobcům vykonávají konkurence a kapitalismus užitečné historické dílo tím, že je vytahují z jejich zápecí a kladou před ně všechny otázky, které už vyvstaly před vyspělejšími vrstvami obyvatelstva.

K malým místním trhům nutně patří, kromě primitivní formy řemesla, také primitivní formy obchodního a lichvářského kapitálu. Čím je vesnice zapadlejší, čím je méně vystavena vlivu nových kapitalistických poměrů, železnic, velkých továren, kapitalistické zemědělské velkovýroby, tím silnější je monopol místních obchodníků a lichvářů, tím více jsou jim okolní rolníci podřízeni a tím hrubších forem toto podřízení nabývá. Těchto malých pijavic je bezpočet (ve srovnání s nepatrným množstvím rolnické produkce) a k jejich označení máme bohatý výběr místních názvů. Vzpomeňte na všechny ty prasoly, šibaje, ščotinniky, majaky, ivaše, bulyně atd. atd. Převaha naturálního hospodářství způsobuje, že peníze jsou na vesnici vzácné, a má za následek, že význam všech těchto „kulaků“ je ve srovnání s jejich kapitálem neúměrně veliký. Závislost rolníků na majitelích peněz nutně nabývá formy poroby. Stejně jako si nemůžeme představit vyspělý kapitalismus bez zbožně obchodního a peněžně obchodního velkokapitálu, právě tak je nemyslitelná předkapitalistická vesnice bez drobných obchodníků a překupníků, kteří jsou „pány“ malých místních trhů. Kapitalismus tyto trhy slučuje, spojuje je ve velký národní a později i světový trh, odstraňuje primitivní formy poroby a osobní závislosti, prohlubuje a znásobuje rozpory, které se v zárodečné formě objevují i mezi občinovým rolnictvem, a připravuje tak jejich vyřešení.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Kundenproduktion [Výroba na objednávku]. Srov. Karl Bücher, Die Entstehung der Volkswirtschaft [Vznik národního hospodářství], Tübingen l893. Red.^[114]

b Uvádět zde citáty na důkaz pravdivosti našich tvrzení by nebylo možné, protože nespočetně mnoho zmínek o řemeslech je roztroušeno ve všech šetřeních o domáckém průmyslu, i když podle nejrozšířenějšího názoru — řemeslníci mezi domácké výrobce nepatří. Uvidíme ještě nejednou, jak je termín „domácký průmysl“ beznadějně neurčitý.

c Chaotičnost této statistiky zvlášť názorně ilustruje fakt, že si dodnes nevypracovala metodu, jak rozlišovat řemeslnické podniky od továren a závodů. V šedesátých letech se například k továrnám a závodům počítaly i vesnické barvírny čistě řemeslnického typu (Ročenka ministerstva financí, sv. I, s. 172—176), v roce 1890 byly rolnické valchovny sukna směšovány s továrnami na sukna (Orlovův Ukazatel továren a závodů, 3. vyd., s. 21) atd. Tohoto zmatku nezůstal ušetřen ani nejnovější Soupis továren a závodů (Petrohrad 1897). Viz příklady v našich Studiích, s. 270—271. (Viz Spisy 4, Praha 1952, s. 19—22. Red.)

d Tomuto soupisu jsme věnovali zvláštní článek v našich Studiích,, s. 113—199. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 313—419. Red. V MIA zde). Všechny údaje o permských „domáckých výrobcích“ uváděné v textu jsou převzaty z tohoto článku.

e Blízký vztah řemesla k naturálnímu hospodářství rolníků je někdy vede k pokusu zorganizovat řemeslnickou práci pro celou vesnici: rolníci poskytují řemeslníkovi stravu i ubytování za práci pro všechny obyvatele dané vesnice. Dnes se s podobným uspořádáním výroby setkáváme jen výjimečně nebo v nejodlehlejších okrajových územích (např. v některých vesnicích Zakavkazska je takto zorganizováno kovářství. Viz Zprávy a šetření o domáckém průmyslu v Rusku, sv. II, s. 321).

f Například směna hrnčířských výrobků za obilí apod. Bylo-li obilí laciné, stávalo se někdy ekvivalentem jednoho hrnce tolik obilí, kolik se do něho vešlo. Zprávy a šetření, I, 340. — Průmysl Vladimirské gubernie, V, l40. Práce komise pro domácký průmysl, I, 6l.

g Prozkoumání jednoho z takových vesnických výročních trhů ukázalo, že 31 % celkového obratu výročního trhu (asi 15 000 rublů z 50 000 rublů) připadlo právě na „domácké“ výrobky. Viz Práce komise pro domácký průmysl, I, 38. Jak omezené bývá zpočátku odbytiště drobných výrobců zboží, je vidět například z toho, že poltavští obuvníci prodávají své výrobky pouze v okruhu 60 verst kolem své obce. Zprávy a šetření, I, 287.

h Práce komise pro domácký průmysl, II, 35—36.

i Viz Práce komise pro domácký průmysl, II, 81, IV, 460; X, 2526; Průmysl Moskevské gubernie, sv. VI, sešit 1, 6—7; 253; sv. VI, sešit 2, 142; sv. VII, sešit 1, část 2 o zakladateli „tiskárny“. — Průmysl Vladimirské gubernie, I, 145, 149. — Zprávy a šetření, I, 89. — Grigorjev, Domácká výroba zámků a nožů v pavlovském kraji (Přílohy k publikaci Volga, Moskva 1881), s. 39. — Pan V. V. uvádí některé z těchto skutečností ve svých Studiích o domáckém průmyslu (Petrohrad 1886), s. l92n.; vyvozuje z toho pouze to, že se domáčtí výrobci nevyhýbají novotám; vůbec ho nenapadá, že tyto skutečnosti charakterizují třídní postavení drobných výrobců zboží v současné společnosti a jejich třídní zájmy.

j Průmysl Moskevské gubernie, VI, 2, 193.

k Práce komise pro domácký průmysl, IX, 2404.

l Jakmile maloburžoa pociťuje, že ho konkurence zničí, snaží se jí zabránit — přesně tak jako jeho ideolog, narodnik, cítí, že kapitalismus ničí jeho oblíbené „základy“, a proto se snaží „odvrátit“, nepřipustit, zabránit apod. apod.

m Uvádíme zajímavý příklad, jak v téže gubernii v tutéž dobu a v témže druhu výroby tyto dva různé procesy probíhají současně. Výroba kolovratů (ve Vjatecké gubernii) je doplňkem domácké výroby látek. Rozvoj této výroby znamená vznik výroby zboží včetně zhotovování jednoho nástroje k výrobě látek. A tu zjistíme, že v odlehlých místech gubernie, na severu, kolovrat vůbec neznají (Materiál o průmyslové výrobě ve Vjatecké gubernii, II, 27) a že tam „by tato výroba mohla zase vzniknout“, tj. mohla by prorazit první trhlinu do patriarchálního naturálního hospodářství rolníků. V jiných částech gubernie tato výroba mezitím už upadá a za pravděpodobnou příčinu úpadku považují autoři „Materiálu“ to, že se „mezi rolníky stále více šíří používání bavlněných látek vyráběných v továrnách“ (s. 26). Zde se tedy růst zbožní výroby a kapitalismu projevuje vytlačováním drobně průmyslové výroby továrnou.

n Viz například S. A. Korolenko, 1. c., o přílivu průmyslových dělníků do okrajových území, kde se také část dělníků trvale usazuje. Práce komise pro domácký průmysl, sešit I (o převaze průmyslových výrobců ve Stavropolské gubernii přistěhovaných ze středoruských gubernií); sešit III, s. 34 (přesídlení obuvníků z osady Vyjezdnaja Svoboda v Nižněnovgorodské gubernii do měst na dolní Volze); sešit IX (koželuzi z vesnice Bogorodskoje v téže gubernii založili závody po celém Rusku). Průmysl Vladimirské gubernie, IV, 136 (vladimirští hrnčíři zanesli svou výrobu do Astrachaňské gubernie). Srov. Zprávy a šetření, sv. 1, s. 125, 210; sv. II, 160—165, 168, 222 — povšechná zmínka o tom, že „na celém jihu“ převládají průmysloví výrobci, kteří sem přišli z velkoruských gubernií.

o Práce komise pro domácký průmysl, III.

p Například týž jev byl zjištěn v barvířské výrobě v Moskevské gubernii (Průmysl Moskevské gubernie, VI, I, 73—99, v kloboučnické (ibid., VI, sešit I), v kožešnické (ibid., VII, sešit I, část 2), v pavlovské kovářské a zámečnické výrobě (Grigorjev, 1. c., 37—38) aj.

q Takový závěr neopomenul učinit na základě jednoho z faktů tohoto druhu pan V. V. v Osudech kapitalismu, 78—79[64].

r A. Smirnov, Pavlovo a Vorsma, Moskva 1864. — N. Labzin, Pojednání o nožířské výrobě atd., Petrohrad 1870. — Grigorjev, 1. c. — N. Anněnskij, Zpráva atd. v 1. čísle časopisu Nižegorodskij věstnik parochodstva i promyšlennosti z roku 1891. — Materiál zemstevní statistiky o gorbatovském újezdu, Nižnij Novgorod 1892. — A. N. Potresov, Zpráva v petrohradském oddělení výboru úvěrového družstva z roku l895. — Statistický sborník Ruské říše, II, sešit 3, Petrohrad 1872. — Práce komise pro domácký průmysl, VIII. Zprávy a šetření, I, III. — Práce komise pro domácký průmysl, VI, XIII. — Průmysl Moskevské gubernie, VI, sešit I, s. 111, ib. 177; VII, sešit II, s. 8. — Hístorickostatistický přehled průmyslu v Rusku II, sloupec VI, výroba 1. — Věstnik finansov, 1898, č. 42. — Srov. též Průmysl Vladimirské gubernie, III, 18—19 aj.

s Práce komise pro domácký průmysl, IX, 2303—2304.

t Průmysl Moskevské gubernie, VII, sešit I, část 2, 196.

u Údaje o výrobě kartáčnické, špendlíkářské, háčkařské, kloboučnické, škrobařské, obuvnické, brýlařské, mědikovecké, třásňařské a stolařské jsou převzaty ze soupisů domáckých výrobců podle usedlostí uvedených ve sborníku Průmysl Moskevské gubernie a v knize pana Isajeva se stejným názvem.

v Průmysl Vladimirské gubernie, III, 242 — 243.

w M. I. T.-Baranovskij ve své studii o historických osudech ruské továrny ukázal, že obchodní kapitál byl nutnou historickou podmínkou pro vytvoření velkoprůmyslu. Viz jeho knihu: Továrna atd., Petrohrad 1898.

x Průmysl Vladimirské gubernie, II, 25, 270.

y Průmysl Moskevské gubernie, sv. VI, sešit II, s. 8n.

z Základní teoretickou chybou pana N. -ona v jeho úvahách o „kapitalizaci drobné průmyslové výroby“ je, že ignoruje první kroky zbožní výroby a kapitalismu v jeho jednotlivých stadiích. Pan N. -on přeskakuje přímo od „lidové výroby“ ke „kapitalismu“ a pak se komicky naivně diví, že jeho kapitalismus visí ve vzduchoprázdnu a je umělý atd.

aa Při popisu „domáckého“ průmyslu v Černigovské gubernii konstatuje pan Varzer „různorodost hospodářských jednotek“ (na jedné straně existují rodiny s důchodem 500—800 rublů, na druhé straně „téměř žebráci“) a poznamenává: „Za takových podmínek je soupis hospodářských usedlostí a jejich roztřídění na určitý počet průměrných typů hospodářství s celým jejich hospodářským postavením jediným prostředkem, jak si učinit úplný obraz o ekonomických poměrech domáckých výrobců. Všechno ostatní je buď fantazie vycházející z nahodilých dojmů, nebo spekulování s aritmetickými výpočty založenými na různých průměrných normách...“ (Práce komise pro domácký průmysl, sešit V, s. 354).

bb Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI a VII, Průmysl Moskevské gubernie a A. Isajev, Průmysl Moskevské gubernie, Moskva 1876—1877, 2 svazky. O některých druzích průmyslové výroby jsou podobné údaje otištěny také v Průmyslu Vladimirské gubernie. V této kapitole zkoumáme samozřejmě pouze ty druhy výroby, v nichž drobní výrobci zboží pracují pro trh, a nikoli pro faktory — alespoň v obrovské většině případů. Práce pro faktory je složitější jev, který později prozkoumáme zvlášť. Soupisy usedlostí domáckých výrobců pracujících pro faktory se nehodí k posuzování vztahů mezi drobnými výrobci zboží.

cc Na základě toho je z přehledu vypuštěna „výroba“ porcelánu, kde je ve 20 podnicích zaměstnáno 1817 námezdních dělníků. Protože u nás vládne zmatek v pojmech, je typické, že moskevští statistikové zařadili i tuto výrobu mezi „domáckou“ výrobu (viz souhrnné tabulky v III. sešitě VII. svazku, 1. c.).

dd Viz například Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit 1, s. 21.

ee Týž závěr vyplývá z údajů o permských „domáckých výrobcích“; viz naše Studie, s. 126—128. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 330—333. Red. V MIA zde.)

ff U škrobárenství, které je v našich tabulkách zahrnuto, máme údaje o délce pracovního období v různě velkých podnicích. Ukazuje se (jak jsme již viděli), že za stejné období vyrobí jeden dělník ve velkém podniku větší množství výrobků než v malém.

gg Drobný výrobce bojuje s těmito nepříznivými podmínkami tím, že prodlužuje pracovní den a zvyšuje intenzitu práce (1. c., s. 38). Za zbožního hospodářství se drobný výrobce v zemědělství i v průmyslu udržuje pouze snižováním svých potřeb.

hh Viz naše Studie, s. 153n. (Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 364n. Red. V MIA zde.), kde jsou uvedeny údaje o každém druhu výroby zvlášť. Upozorňujeme, že všechny tyto údaje se týkají zemědělských domáckých výrobců, kteří pracují pro trh.

ii Z uvedených údajů je patrné, že v drobné průmyslové výrobě rolníků hrají obrovskou, a dokonce rozhodující ülohu podniky s objemem výroby v hodnotě 1000 rublů. Připomínáme, že takové podniky vždycky byly a nadále jsou naší oficiální statistikou zařazovány mezi „továrny a závody“ (viz Studie, s. 267, 270 [viz Spisy 4, Praha 1952, s. 15—16, 19—20. Red.] a kapitolu VII, podkapitolu II). Kdybychom tedy připustili, že ekonom může používat běžnou tradiční terminologii, kterou naši narodnici nepřekonali, pak bychom měli právo stanovit tento „zákon“: mezi rolnickými „domáckými“ podniky převládají „továrny a závody“, které nebyly pojaty do oficiální statistiky pro její neuspokojivý stav.

jj Dodejme, že i v ostatních guberniích, až na Moskevskou a Permskou, konstatují prameny zcela obdobné vztahy mezi drobnými výrobci zboží. Viz např. Průmysl Vladimirské gubernie, sešit II, soupisy usedlostí obuvníků a valchářů; Práce komise pro domácký průmysl, sešit II — o kolářích v medynském újezdu; sešit II — o jirchářích ovčin v témže újezdu; sešit III — o kožešnících v arzamaském újezdu; sešit VI — o valchářích v semjonovském újezdu a koželuzích ve vasilském újezdu atd. Srov. Nižněnovgorodský sborník, sv. IV, s. 137 — všeobecné pojednání A. S. Gacisského o drobné průmyslové výrobě konstatuje vznik velkých dílen. Srov. Anněnského zprávu o pavlovských domáckých výrobcích (odkaz výše), o skupinách rodin podle výše týdenního výdělku atd. atd. atd. Všechny tyto zmínky se liší od námi rozebraných údajů ze soupisů usedlostí pouze svou neúplností a ubohostí. Ale podstata věci je všude stejná.

kk Např. o pozlacovačích ve Vladimirské gubernii čteme: „Při větším počtu dělníků je možné značně snížit výdaje; týká se to výdajů na osvětlení, dřevo, kameny a náčiní“ (Průmysl Vladimirské gubernie, III, 188). V Permské gubernii potřebuje jednotlivec v mědikovectví celou soupravu nástrojů (16 druhů); pro dva dělníky jich stačí „jen něco málo navíc“. „Pro dílnu s 6—8 lidmi musí být souprava nástrojů trojnásobná nebo čtyřnásobná. Soustruh bývá vždy jeden, i když je v dílně 8 lidí“ (Práce komise pro domácký průmysl, X, 2939). Fixní kapitál pro velkou dílnu je udáván částkou 466 rublů, pro střední — 294 rublů, pro malou — 80 rublů; objem výroby činí 6200 rublů, 3655 rublů a 871 rublů. To znamená, že v malých podnicích je objem výroby 11krát větší než fixní kapitál, ve středních l2krát, ve velkých l4krát větší.

ll Považujeme za zbytečné dokazovat správnost toho, co jsme vyslovili v textu, na příkladech, kterých bychom mohli uvést celou řadu z knihy pana V. V.: Družstva v domácké výrobě (Petrohrad 1895). Pan Volgin už rozebral skutečný význam příkladů uváděných panem V. V. (citovaný spis, s. 182n.) a naprostou bezvýznamnost „družstevního principu“ v naší „domácké“ výrobě. Za zmínku stojí jen toto tvrzení pana V. V.: „. . . spojení několika samostatných domáckých výrobců v jednu výrobní jednotku... si nevynucují podmínky konkurence, což dokazuje, že ve většině druhů výroby neexistují větší či menší dílny s námezdními dělníky“ (93). Vyslovit neodůvodněně podobné tvrzení je ovšem mnohem snazší než rozebrat dostupné údaje soupisu usedlostí.

mm Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 398—404. Red. (V MIA zde)

nn Pokud jde o význam obchodního, kupeckého kapitálu pro celkový vývoj kapitalismu, odkazujeme čtenáře na III. díl Kapitálu. Viz zejména III, I‚ S. 253—254 (ruský překlad, 212) o podstatě zbožně obchodního kapitálu; S. 259 (ruský překlad, 217) o snížení prodejních nákladů obchodním kapitálem; S. 278—279 (ruský překlad, 233—234) o ekonomické nutnosti toho, že „koncentrace v obchodním podniku se projevuje dříve než v průmyslové dílně“; S. 308 (ruský překlad, 259) a S. 310—311 (ruský překlad, 260—261) o historické úloze obchodního kapitálu jako nutném „předpokladu vývoje kapitalistického způsobu výroby“^[120]

oo Předpojaté hledisko narodniků, kteří idealizovali „domáckou“ výrobu a líčili obchodní kapitál jako jakousi politováníhodnou úchylku, a nikoli jako nutnou součást drobné výroby pro trh, se bohužel projevilo i ve statistických šetřeních. Máme celou řadu soupisů usedlostí domáckých výrobců (z Moskevské, Vladimirské a Permské gubernie), v nichž se přesně zkoumalo hospodářství každého drobného výrobce, ale nezkoumalo se hospodářství překupníků a faktorů, nezkoumalo se, jak vzniká jejich kapitál a čím je dána velikost tohoto kapitálu, jak velké jsou jejich náklady na prodej a nákup atd. Viz naše Studie, s. 169 (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 380—382. Red.. (V MIA zde)

pp Vznik překupníků z drobných výrobců je všeobecný jev, který zjišťují badatelé téměř vždy, kdykoli se začnou tímto problémem zabývat. Viz například tutéž poznámku o „zadavatelkách práce“ při šiti glazé rukaviček (Průmysl Moskevské gubernie, sv. VII, sešit II, s. 175—176) ‚ o překupnících pavlovských výrobků (Grigorjev, 1. c., 92) a mnohé jiné.

qq Už Korsak (O formách průmyslu) se zcela správně zmínil o spojitosti mezi ztrátovostí odbytu v malém (jakož i nákupu surovin v malém) a „celkovým rázem roztříštěné drobné výroby“ (s. 23 a 239).

rr Velmi často jsou velcí podnikatelé mezi domáckými výrobci, o kterých jsme se výše zmínili podrobněji, zčásti také překupníky. Například je dost rozšířený jev, že velkovýrobci kupují výrobky od malovýrobců.

ss Pan V. V. ujišťuje, že domácký výrobce podřízený obchodnímu kapitálu „má v podstatě zcela zbytečné ztráty“ (Studie o domáckém průmyslu, 150). Nepředpokládá snad pan V. V., že rozklad drobných výrobců je „v podstatě“, tj. v podstatě onoho zbožního hospodářství, v jehož podmínkách tento drobný výrobce žije, jev „zcela zbytečný“?

tt „Nejde o kulaka, ale o nedostatek kapitálu u domáckých výrobců,“ prohlašují permští narodnici (Studie o stavu domáckého průmyslu v Permské gubernii, s. 8). A kdo je to kulak, ne-li domácký výrobce s kapitálem? Právě v tom je to neštěstí, že narodnici nechtějí zkoumat proces rozkladu drobných výrobců, který způsobuje, že z nich vyrůstají podnikatelé a „kulaci“.

uu Do větru; naprázdno. Red.

vv Ke kvaziekonomickým zdůvodněním narodnických teorií patří úvahy o tom, že „samostatný domácký výrobce“ nutně potřebuje jen nepatrný „fixní“ a „oběžný“ kapitál. Postup těchto neobyčejně rozšířených úvah je takový. Domácká průmyslová výroba přináší rolníkovi velký užitek, a proto je žádoucí, aby se zaváděla. (Nezastavujeme se u této směšné ideje, že prý by se mase ožebračovaného rolnictva dalo pomoci přeměnou určitého počtu rolníků v drobné výrobce zboží.). Aby se však mohla drobná výroba zavést, je třeba vědět, jak velký „kapitál“ k jejímu zavedení domácký výrobce potřebuje. Uvádíme jeden z četných výpočtů tohoto druhu. Pavlovský domácký výrobce — poučuje nás pan Grigorjev — potřebuje fixní „kapitál“ ve výši 3—5 rublů, 10—13—15 rublů atd. včetně hodnoty pracovních nástrojů, a oběžný „kapitál“ ve výši 6—8 rublů včetně týdenních výdajů na potraviny a suroviny. V okolí Pavlova je tedy „výše fixního a oběžného kapitálu (sic!) tak nepatrná, že je velmi snadné pořídit si tam nástroje a sehnat materiál pro samostatnou (sic!!) výrobu“ (1. c., 75). A vskutku, co může být „snadnější“ než taková úvaha? Jedním škrtem pera je z pavlovského proletáře „kapitalista“ — stačilo jen nazvat jeho týdenní výdaje na živobytí a ubohé nářadí „kapitálem“. A přitom skutečný kapitál velkých překupníků, kteří monopolizovali odbyt, kteří jediní mohou být de facto „samostatní“ a kteří disponují tisícovými kapitály — tento skutečný kapitál autor prostě ignoroval! Opravdu, divní lidé jsou tihle zámožní Pavlované: po celá pokolení hromadili všelijakými nekalými způsoby a nadále hromadí tisícové kapitály, ačkoli se podle nejnovějších objevů ukazuje, že k „samostatnosti“ stačí i několik desítek rublů „kapitálu“!

ww Čistou formou obchodního kapitálu je koupě zboží k prodeji téhož zboží se ziskem. Čistá forma průmyslového kapitálu je koupě zboží k jeho prodeji ve zpracované padobě, tedy koupě surovin apod., a koupě pracovní síly, která materiál zpracovává.

xx Viz Souhrn statistického materiálu o ekonomickém postavení vesnického obyvatelstva. Publikace vládního výboru. Příloha 1: údaje zemstevního šetření o usedlostech, s. 372—373.

yy Je charakteristické, že autor popisu kloboučnické výroby ani zde „nezpozoroval“ rozklad rolnictva zabývajícího se jak zemědělstvím, tak drobnou průmyslovou výrobou. Stejně jako všichni narodnici se autor ve svých záměrech omezil na bezobsažnou banálnost: „drobná průmyslová výroba nebrání zabývat se zemědělstvím“ (Průmysl Moskevské gubernie, VI, I, s. 23l). Sociálně ekonomické rozpory v průmyslu i v zemědělství se mu tak podařilo šťastně obejít.

zz Práce komise pro domácký průmysl, III, 57, 112; VIII, 1354; IX, 1931, 2093, 2185.

aaa Průmysl Vladimirské gubernie, III, 187, 190.

bbb Průmysl Moskevské gubernie, 1. c.

ccc Viz Juridičeskij věstnik, 1883, sv. XIV, č. 11 a 12.

ddd Jak se pan Charizomenov přiblížil tomuto závěru, je vidět z charakteristiky poreformního ekonomického vývoje, kterou uvedl při popisování hedvábnictví: „Nevolnictví nivelizovalo hospodářskou úroveň rolnictva; bohatému rolníkovi svazovalo ruce, podporovalo chudáka a zabraňovalo rozdělování hospodářství mezi členy rodiny. Naturální hospodářství příliš zužovalo pole obchodního a průmyslového podnikání. Místní trh neposkytoval dostatečně široké pole působnosti pro podnikavého ducha. Obchodník nebo rolník, který byl zároveň průmyslovým výrobcem, hromadil peníze, sice bez rizika, zato však velice pomalu a těžce — schovával je do punčochy. Od šedesátých let se podmínky mění. Nevolnictví zaniká; úvěr a železnice vytvářející rozsáhlý a vzdálený trh otvírají podnikavému obchodujícímu rolníkovi a průmyslovému výrobci široké pole působnosti. Každý, kdo přesáhl průměr hospodářské úrovně, se rychle dostává nahoru, rozvíjí obchod a průmysl, kvantitativně s kvalitativně stupňuje vykořsťování. Ten, kdo nedosahoval této úrovně, upadá, jde to s ním z kopce, dostává se mezi bezzemky, rolníky bez hospodářství a bez koní. Rolnictvo se rozpadá na skupinu kulaků, středně zámožného rolnictva a proletariátu, který nemá vlastní hospodářství. Kulacká složka rolnictva rychle přejímá všechny zvyky kulturního prostředí, žije po pansku; vzniká z ni početně silná třída polovzdělaných vrstev ruské společnosti“ (III, 20, 21).

eee Na podobné fráze se omezuje v této otázce také pan V. V. v VIII. kapitole svých Studií o domáckém průmyslu. „Obilnářství podporuje drobnou průmyslovou výrobu“ (205). „Domácká průmyslová výroba je jednou z nejspolehlivějších opor zemědělství v průmyslových guberniích“ (219). Důkazy? — Kolik je libo: vezměte například podnikatele koželuhy, škrobaře, výrobce oleje (ib., 224) atd. — a uvidíte, že jejich zemědělství je na vyšší úrovni než u všech ostatních!

fff Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 345n. Red. V MIA zde).

ggg Prameny jsou uvedeny výše. Týž jev vykazují soupisy usedlostí košíkářů, výrobců kytar a škrobařů v Moskevské gubernii. Permský soupis domácké výroby také zaznamenává delší pracovní období ve velkých dílnách (viz Studie o domácké výrobě v Permské gubernii, s. 78. Přesné údaje o tom nejsou bohužel uvedeny).

hhh Například ve vlnařství ve Vladimirské gubernii je zemědělství velkých „továrníků“ a překupníků na velmi vysoké úrovni. „V obdobích, kdy výroba vázne, snaží se překupníci koupit statek, zabývat se hospodářstvím a zanechat průmyslové výroby“ (Průmysl Vladimirské gubernie, II, 131). Tento příklad stojí za zmínku, protože podobná fakta vedou někdy narodriiky k závěru, že „se rolníci znovu vracejí k zemědělství“, že „vyhnanci z půdy musí být vráceni půdě“ (pan V. V. v 7. čísle časopisu Věstnik Jevropy z roku 1884).

iii „Rolníci nám vysvětlili, že v poslední době se někteří zámožní podnikatelé přestěhovali do Moskvy, aby se tam věnovali průmyslové výrobě.“ Kartáčnictví podle šetření v roce 1895, s. 5.

jjj Korsak uvádí ve IV. kapitole své výše citované knihy historické důkazy například takového rázu, že „opat přiděloval vesnici len k předení“ a že rolníci byli vlastníku půdy povinováni „drobnými pracemi a službami“^[122].

kkk Jak jsme již ukázali výše, panuje v naší ekonomické literatuře a hospodářské statistice takový terminologický zmatek, že k rolnickým „živnostem“ (Viz tento svazek, s. 96. Čes. red. V MIA zde.) se řadí i domácká výroba a odpracovávání, i řemeslo, i drobná výroba zboží, i obchod, i námezdní práce v průmyslu, i námezdní práce v zemědělství aj. Zde je příklad toho, jak narodnici využívají tohoto zmatku. Když pan V. V. opěvuje „spojení zemědělství s živnostmi“, uvádí přitom pro ilustraci také „dřevorubectví“ a „pomocné práce“: (Rolník) „je silný a zvyklý na těžkou práci, a proto je schopen vykonávat jakoukoli pomocnou práci“ (Studie o domáckém průmyslu, 26). A takový fakt se vyskytuje mezi spoustou jiných, jež mají potvrdit tento závěr: „Jsme svědky protestu proti specializaci zaměstnání“, „pevné organizace výroby, která byla vytvořena ještě v době, kdy převládalo naturální hospodářství“ (41). Přesvědčili jsme se tedy, že dokonce přeměna rolníka v dřevorubce a pomocného dělníka se mimochodem hodila za důkaz pevnosti naturálního hospodářství!

114 Bücherovo pojednání, jeho klasifikaci stadií a forem vývoje průmyslu hodnotí Lenin v VII. kapitole Vývoje kapitalismu v Rusku, v poznámce na s. 575—576 ( v MIA zde). Část Bücherovy knihy věnovanou vzniku národního hospodářství přeložil Lenin do ruštiny zřejmě mezi první polovinou ledna 1896 a listopadem 1897, kdy byl v petrohradském vězení a ve vyhnanství v Šušenském; překlad nebyl uveřejněn.

115 V polovině 19. století se v Arzamasu a jeho okolí značně rozšířila výroba pletené obuvi z pestrobarevné vlny. V 60. letech 19. století se v Arzamasu, v jeho předměstí Vyjezdnaja Sloboda a v Nikolském klášteře zhotovovalo přes deset tisíc párů pletené obuvi ročně; obuv se prodávala na trzích v Nižním Novgorodě a posílala na Sibiř, na Kavkaz a do jiných oblastí Ruska.

116 Manilov — postava z Gogolova románu Mrtvé duše, která se stala symbolem snílka bez vlastni vůle, planého fantasty a nečinného žvanila.

117 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 347. (V MIA zde).

118 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 348. (V MIA zde).

119 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 360—361. (V MIA zde).

120 K. Marx, Kapitál III-l, Praha 1955, s. 285, 288—289, 312—313, 342—346. (V MIA s. 285, s. 288-289, s. 312-313 a s. 342-346.)

121 Brusiči kamenů — vyráběli ozdoby z pestrobarevných skel: korálky, náušnice atd.

122 V citované kapitole Korsakovy knihy O formách průmyslu atd. se mezi historickými dokumenty na s. 101 připomíná zakládací listina Konstantino-jeleninského kláštera z roku 1391 od metropolity Kypriana, v níž se vypočítávají povinnosti rolníků. Rolníci museli vykonávat různé zemědělské práce na klášterních pozemcích (orat a sít, sklízet, kosit seno, mlátit žito, péci chléb, vařit pivo, lovit ryby atd.) a plnit také jiné povinnosti, například „příst len, který pošle do vesnice opat“. K povinnostem ukládaným rolníkům pozemkovým vlastníkem patřily vedle toho tzv. drobné práce a služby.

123 Státní rolníci s držbou četverti půdy — kategorie bývalých státních rolníků v carském Rusku, potomků osob, jež zastávaly nižší funkce ve státní službě; v 15.—l 7. století byli usídleni v okrajových územích Moskevského státu. Za ochranu hranic dostávali tito osídlenci (kozáci, střelci a vojáci) do dočasného nebo dědičného užívání nevelké pozemky o výměře několika četvertí (asi půl ha). Od roku 1719 byli tito osídlenci nazýváni „odnodvorcy“. Původně měli různá privilegia, např. právo mít poddané rolníky. V průběhu 19. století se jejich práva postupně vyrovnala s právy ostatních rolníků. Nařízením z roku 1866 byla půda „odnodvorců“ (četvertnaja zemlja) uznána za jejich soukromé vlastnictví a dědili ji členové jejich rodin.

124 Svobodní rolníci — kategorie rolníků osvobozených z nevolnické závislosti zákonem z 20. února 1803, který dovoloval, aby statkáři propouštěli rolníky na svobodu a dávali jim půdu za podmínek stanovených statkářem.

---

Kapitola IV. │ Obsah │ Kapitola VI.