Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku

Kapitola VI.
Kapitalistická manufaktura a kapitalistická domácká práce

I. Vznik manufaktury a její základní rysy

Manufakturou se rozumí, jak známo, kooperace založená na dělbě práce. Vznik manufaktury bezprostředně spadá mezi výše popsaná „počáteční stadia kapitalismu v průmyslu“. Na jedné straně se v dílnách s větším či menším počtem dělníků postupně zavádí dělba práce, a tak kapitalistická prostá kooperace přerůstá v kapitalistickou manufakturu. Statistické údaje o drobné průmyslové výrobě v Moskevské gubernii uvedené v předcházející kapitole názorně ukazují, jak taková manufaktura vzniká: větší dílny všech druhů výroby čtvrté kategorie, některých druhů výroby třetí kategorie a ojedinělých druhů výroby druhé kategorie systematicky používají dělby práce ve velkém rozsahu, a proto musí být zařazeny mezi podniky typu kapitalistické manufaktury. Níže uvedeme podrobnější údaje o technice a ekonomice některých z těchto druhů výroby.

Na druhé straně jsme viděli, jak obchodní kapitál v drobné výrobě na vyšším stupni svého vývoje přivádí výrobce do postavení námezdního dělníka, který zpracovává cizí suroviny za úkolovou mzdu. Vede-li další vývoj k tomu, že se do výroby zavádí systematická dělba práce, která mění techniku drobného výrobce, vyděluje-li „faktor“ některé dílčí pracovní úkony a provádí je pomocí námezdních dělníků ve své dílně, objevují-li se vedle zadávání práce domů a v nerozlučné spojitosti s ní velké dílny s dělbou práce (patřící často týmž faktorům) pak máme před sebou jiný proces, proces vzniku kapitalistické manufaktury^[a].

Ve vývoji kapitalistických forem průmyslu má manufaktura velký význam; je spojovacím článkem mezi řemeslem a drobnou výrobou zboží s primitivními formami kapitálu a mezi strojovým velkoprůmyslem (továrnou). S drobnou výrobou sbližuje manufakturu to, že jejím základem zůstává rukodělná technika, že velké podniky nemohou proto radikálně vytlačit malé, že nemohou drobného průmyslového výrobce úplně odtrhnout od zemědělství. „Manufaktura nemohla ani zachvátit společenskou výrobu v celém jejím rozsahu, ani ji nemohla od kořene přetvořit (in ihrer Tiefe). Tyčila se jako architektonická ozdoba na ekonomické budově, jejímž širokým základem bylo městské řemeslo a venkovský domácký průmysl“^[b]. Manufakturu sbližuje s továrnou vytvoření velkého trhu, velkých podniků s námezdními dělníky a velkého kapitálu, jemuž jsou plně podřízeny masy nemajetných dělníků.

Předsudek o odtrženosti tzv. „tovární“ výroby od „domácké“, o „umělosti“ tovární výroby a „lidovém“ rázu domácké výroby je v ruské literatuře tak rozšířen, že považujeme za velmi důležité projít znovu údaje o všech významnějších odvětvích zpracovatelského průmyslu a ukázat, jaká byla jejich ekonomická organizace po tom, kdy tato odvětví ve svém vývoji dovršila stadium drobné průmyslové výroby rolníků, a před tím, než byla přetvořena strojovým velkoprůmyslem.

II. Kapitalistická manufaktura v ruském průmyslu

Začněme průmyslem zpracovávajícím surové vlákno.

1. Tkalcovství

Tkaní plátna, vlněných, bavlněných a hedvábných látek, prýmků atd. bylo u nás všude organizováno (před vznikem strojového velkoprůmyslu) takto: V čele výroby stály velké kapitalistické dílny s desítkami a stovkami námezdních dělníků; majitelé těchto dílen měli velký kapitál a nakupovali suroviny ve velkém, zčásti je zpracovávali ve svých podnicích, zčásti pak přidělovali přízi a osnovu drobným výrobcům („svěťoločnikům“, „zaglodům“^[128], faktorům, rolnickým „domáckým výrobcům“ aj.), kteří tkali doma nebo v malých tkalcovnách látky za úkolovou mzdu. Základem výroby samé byla rukodělná práce, přičemž jednotliví dělníci vykonávali tyto jednotlivé úkony: 1. barvení příze; 2. navíjení příze (na tento úkon se často specializovaly ženy a děti); 3. snování příze (dělníci snovači); 4. tkaní; 5. soukání útku pro tkalce (práce sukařů, většinou dětí). Někdy bývají ve velkých dílnách ještě zvláštní dělníci „naváděči“ (provlékají nitě osnovy očky brda a paprskem stavu)^[c]. Dělba práce se obvykle praktikuje nejen podle dílčích úkonů, ale i podle druhů zboží, tj. tkalci se specializují na výrobu jednotlivého druhu látek. To, že se některé výrobní úkony provádějí podomácku, nemění ovšem naprosto nic na ekonomické struktuře výroby tohoto typu. Světnice nebo stavení, ve kterých tkalci pracují, jsou pouze externím oddělením manufaktury. Technickým základem této výroby je rukodělná výroba s rozsáhlou a systematickou dělbou práce; z ekonomického hlediska vidíme, že tu vzniká obrovský kapitál, který se zmocnil nákupu surovin a odbytu výrobků na velmi rozsáhlém (národním) trhu a jemuž je plně podřízena masa zproletarizovaných tkalců; nepříliš početné velké podniky (manufaktury v úzkém smyslu slova) ovládají velké množství malých podniků. Dělba práce způsobuje, že se z rolníků stávají odborní dělníci; vznikají nezemědělská střediska manufakturní výroby, jako například vesnice Ivanovo ve Vladimirské gubernii (od roku 1871 město Ivanovo-Vozněsensk, nyní středisko strojového velkoprůmyslu); vesnice Velikoje v Jaroslavské gubernii a mnohé jiné vesnice v Moskevské, Kostromské, Vladimirské a Jaroslavské gubernii, z nichž se nyní staly tovární osady^[d]. Takto organizovanou průmyslovou výrobu obvykle dělí naše ekonomická literatura a statistika na dvě části: rolníky, kteří pracují doma nebo v nepříliš velkých domácích tkalcovnách, dílnách apod., počítají k „domáckému“ průmyslu, kdežto větší domácí tkalcovny a dílny zařazují mezi „továrny a závody“ (mezi ně se dostávají čistě náhodně, protože neexistují přesně stanovená a jednotně používaná kritéria pro rozlišování malých podniků od velkých, domácích tkalcoven od manufaktur, dělníků pracujících doma od dělníků zaměstnaných v kapitalistově dílně)^[e]. Taková klasifikace, která staví na jednu stranu některé námezdní dělníky a na druhou některé podnikatele, kteří zaměstnávají (kromě dělníků v podniku) právě tyto námezdní dělníky, je pochopitelně z vědeckého hlediska nonsens.

Ilustrujeme náš výklad podrobnými údaji o jednom oboru „domáckého tkalcovství“, a to o tkaní hedvábí ve Vladimirské gubernii^[f]. „Hedvábnický podnik“ je typická kapitalistická manufaktura. Převládá v něm rukodělná výroba. V celkovém počtu podniků mají převahu malé podniky (179 podniků z 313, tj. 57 %, s 1—5 dělníky), jsou však většinou nesamostatné a celkově mají v průmyslu mnohem menší význam než velké podniky. Z celkového počtu podniků (25) tvoří 8 % podniky s 20—l50 dělníky, je v nich však soustředěno 41,5 % všech dělníků a vyrábí se v nich 51 % celkového objemu výroby. Ze všech dělníků v tomto odvětví (2823) je 2092 námezdních, tj. 74,1 %. „Ve výrobě se setkáváme s dělbou práce jak podle druhu zboží, tak podle dílčích úkonů.“ Tkalci zřídkakdy dovedou tkát i „aksamit“, i „atlas“ (dva hlavní druhy zboží v této výrobě). „Dělba práce podle dílčích úkonů je nejdůsledněji provedena pouze ve velkých továrnách“ (tj. v manufakturách) „s námezdními dělníky“. Samostatných podnikatelů je jenom 123, sami si nakupují materiál a prodávají výrobky; mají 242 pracujících členů svých rodin a „pracuje pro ně 2498 námezdních dělníků, většinou za úkolovou mzdu“ tedy celkem 2740 dělníků čili 97 % z celkového počtu dělníků. Je tedy jasné, že zadávání práce domů, jež tito majitelé manufaktur provádějí prostřednictvím „zaglodů“ (svěťoločniků), není žádnou zvláštní formou průmyslu, nýbrž pouze jednou z operací kapitálu v manufaktuře. Pan Charizomenov správně poznamenává, že „spousta malých podniků při nepatrném počtu velkých a malý počet dělníků, který připadá v průměru na jeden podnik (7¹/₂ osoby), zastírají skutečný charakter výroby“ (1. c., 39). Specializace prací, příznačná pro manufakturu, projevuje se zde zřetelně v oddělení průmyslových výrobců od zemědělství (půdu opouštějí jednak ožebračení tkalci, jednak velcí majitelé manufaktur) a ve vytvoření zvláštního typu průmyslového obyvatelstva, které žije nesrovnatelně „lépe“ než zemědělci a na mužika se dívá spatra (1. c., 106). Naše statistika továren a závodů vždycky registrovala jen náhodně vytrženou část daného odvětví^[g].

„Prýmkařství“ v Moskevské gubernii je kapitalistická manufakturní výroba se zcela obdobnou organizací.^[h] Právě tak i výroba sarpinky v kamyšinském újezdu v Saratovské gubernii. Podle Ukazatele zde bylo v roce 1890 31 „továren“ s 4250 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 265 000 rublů, kdežto podle Soupisu 1 faktorský „sklad“ s 33 dělníky zaměstnanými v podniku s objemem výroby v hodnotě 47 000 rublů. (To znamená, že v roce 1890 byli dělníci pracující v podniku i podomácku sčítáni dohromady ) Podle místního šetření se vyráběla v roce 1888 sarpinka asi na 7000 stavech^[i] s objemem výroby v hodnotě 2 milióny rublů, přičemž „všechno řídí několik továrníků“, pro které pracují také „domáčtí výrobci“ i s 6—7letými dětmi za denní mzdu 7—8 kopějek (Zprávy a šetření, sv. I). atd.^[j]

2. Jiná odvětví textilního průmyslu.
Výroba plsti a plstěného zboží

Kdyby se mělo soudit podle oficiální statistiky továren a závodů, pak by byl ve výrobě plsti „kapitalismus“ rozvinut velmi slabě: v celém evropském Rusku je pouze 55 továren s 1212 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 454 000 rublů (Ukazatel za rok 1890). Avšak tato čísla ilustrují pouze náhodně vytrženou část značně vyspělého kapitalistického průmyslu. V rozvoji „tovární“ výroby plsti je na prvním místě nižněnovgorodská gubernie, hlavním střediskem tohoto průmyslu je v této gubernii město Arzamas a jeho předměstí Vyjezdnaja Sloboda (je zde 8 „továren“ s 278 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 120 000 rublů; v roce 1897 zde bylo 3221 obyvatel a ve vesnici Krasnoje 2835). Právě v okolí těchto středisek je rozvinuta „domácká“ výroba plsti, kterou se zabývá 243 podniků s 935 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 103 847 rublů (Práce komise pro domácký průmysl, V). Abychom názorně ukázali ekonomickou organizaci výroby plsti v tomto kraji, zkusíme použít grafické metody; výrobce zaujímající zvláštní místo v celkovém uspořádání této výroby označíme různými značkami.

Čísla udávají (přibližný) počet dělníků^[k].

Údaje umístěné v čtyřúhelnících z přerušovaných čar se týkají tzv. „domácké“ výroby, ostatní tzv. „tovární“ výroby.

Je tedy jasné, že oddělování „továrního“ a „domáckého“ průmyslu je čistě umělé, že před sebou máme jednotný a ucelený systém výroby, plně odpovídající pojmu kapitalistické manufaktury^[l]. Z technického hlediska jde o rukodělnou výrobu. Z hlediska organizace práce jde o kooperaci založenou na dělbě práce, která se zde vyskytuje ve dvojí formě: jednak podle druhu zboží (některé vesnice vyrábějí plst, jiné válenky, klobouky, stélky atd.), jednak podle dílčích úkonů (např. celá vesnice Vasiljev Vrag valchuje štumpy a stélky pro vesnici Krasnoje, kde se polovýrobek dohotovuje atd.). Tato kooperace je kapitalistická, protože v jejím čele stojí velký kapitál, který vytvořil velké manufaktury a podřídil si (pomocí složité sítě ekonomických vztahů) spoustu malých podniků. Ohromná většina výrobců se již stala dílčími dělníky, kteří pracují pro podnikatele v krajně nehygienických podmírikách^[m]. Dávná tradice této výroby a plně rozvinuté kapitalistické vztahy vyvolávají oddělování průmyslových výrobců od zemědělství: ve vesnici Krasnoje je zemědělství v naprostém úpadku a způsob života jejích obyvatelů se liší od života zemědělců^[n].

Organizace výroby plstěného zboží je úplně obdobná také v celé řadě jiných krajů. V semjonovském újezdu v téže gubernii se roku 1889 zabývalo touto výrobou v 363 občinách 3180 usedlostí se 4038 pracovníky. Ze 3946 delníku jich jen 752 pracovalo primo pro trh, 576 bylo námezdními dělníky a 2618 pracovalo pro podnikatele, a to většinou z jejich materiálu. 189 usedlostí zadávalo práci 1805 usedlostem. Velcí podnikatelé mají dílny s námezdními dělníky — bývá jich až 25 — a nakupují ročně vlnu asi za deset tisíc^[o]. Těmto velkým podnikatelům se říká tisícníci; jejich obrat činí 5000 až 100 000 rublů; mají vlastní sklady vlny a vlastní krámy, v nichž prodávají své výrobky^[p]. V Kazaňské gubernii uvádí Soupis 5 valchářských „továren“ se 122 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 48 000 rublů a s 60 dělníky pracujícími mimo továrnu. Ti jsou také pravděpodobně zahrnuti mezi „domácké výrobce“, o kterých se dočítáme, že často pracují pro „faktory“ a že existují podniky, jež mají až 60 dělníků^[q]. Z 29 „továren“ na výrobu plsti v Kostromské gubernii je 28 soustředěno v kiněšemském újezdu; zaměstnávají 593 dělníků v podnicích a 458 mimo podnik (Soupis, s. 68—70; dva podniky zaměstnávají pouze dělníky mimo podnik. Objevují se už také parní stroje). Z Prací komise (XV) víme, že z 3908 stloukačů vlny a valchářů v této gubernii je 2008 soustředěno právě v kiněšemském újezdu. Kostromští valcháři jsou většinou nesamostatní nebo jsou námezdními dělníky a pracují v krajně nehygienických dílnách^[r]. V kaljazinském újezdu v Tverské gubernii vidíme na jedné straně domáckou práci pro „továrníky“ (Soupis, 113), ale na druhé straně je právě tento újezd baštou „domáckých“ valchářů; z tohoto újezdu jich odchází na 3000, procházejí přes pustinu Zimňak (v šedesátých letech zde byla Alexejevova továrna na sukna) a vytvářejí „ohromný pracovní trh stloukačů a valchářů“^[s]. V Jaroslavské gubernii existuje také práce mimo podnik pro „továrníky“ (Soupis, 115) a také „domáčtí výrobci“ zpracovávají pro podnikavé obchodníky jejich vlastní vlnu atd.

3. Výroba klobouků a čepic, zpracování konopí a provaznictví

Statistické údaje o kloboučnictví v Moskevské gubernii jsme už uvedii^[t]. Je z nich patrné, že ²/₃ veškeré výroby i všech dělníků jsou soustředěny v 18 podnicích, které mají v průměru 15,6 námezdních dělníků^[u]. „Domáčtí“ kloboučníci vykonávají pouze část úkonů při výrobě klobouků: zhotovují šišáky a dodávají je moskevským obchodníkům, kteří mají vlastní „úpravny“; pro „domácké“ kloboučníky pracují zase podomácku „střihačky“ (ženy, které sestřihují šišáky). Nacházíme zde tedy v podstatě kapitalistickou kooperaci založenou na dělbě práce a opředenou celou sítí různých forem ekonomické závislosti. Ve středisku výroby (vesnice Kienovo v podolském újezdu) je zřetelně vidět oddělování průmyslových výrobců (převážně námezdních dělníků) od zemědělství^[v] a zvýšení potřeb obyvatelstva: žijí „mnohem lépe“, strojí se do kartounu, ba i do soukenných látek, pořizují si samovary, upouštějí od starých zvyků atd. a tím vyvolávají velké nářky místních ctitelů starého způsobu života^[w]. Nová epocha dokonce způsobila, že někteří kloboučníci odcházejí za prací jinam.

Typickou kapitalistickou manufakturou je čepičářství ve vesnici Molvitinu v bujském újezdu Kostromské gubernie^[x]. „Hlavním zaměstnáním ve vesnici Molvitinu a ve 36 vesnicích je čepičářství.“ Čepičáři se přestávají zabývat zemědělstvím. Po roce 1861 se tato výroba značně rozvinula; začalo se rozsáhle používat šicích strojů. V Molvitinu je po celý rok v provozu 10 dílen, v každé z nich pracuje 5—25 zručných čepičářů a 1—5 zručných čepičářek. „Nejlepší dílna má zhruba stotisícový roční obrat.“^[y] Zadává se i práce domů (např. dýnka do čepic vyrábějí ženy podomácku). Dělba práce mrzačí dělníky, protože pracují v krajně nehygienických podmínkách a obvykle si přivodí souchotiny. Protože tato výroba existuje už dávno (přes 200 let)‚ jsou čepičáři neobyčejně zruční: molvitinští mistři jsou známí jak ve velkých městech, tak i ve vzdálených krajích.

Střediskem zpracovávání konopí v medyňském újezdu Kalužské gubernie je vesnice Polotňanyj Zavod. Je to velká vesnice (podle sčítání v roce 1897 měla 3685 obyvatel); obyvatelé jsou bezzemci a většinou se zabývají průmyslovou výrobou (přes 1000 „domáckých výrobců“); je to středisko „domácké“ výroby v medyňském újezdu^[z]. Zpracovávání konopí je organizováno takto: větší podnikatelé (jsou tři; největší z nich je Jerochin) mají dílny s námezdními dělníky a větší či menší oběžný kapitál k nákupu surovin. Konopí se češe v „továrně“, přadleny je předou doma, stáčí se v továrně i doma. Snová se v továrně, tká se v továrně i doma. V roce 1878 se zabývalo zpracováváním konopí 841 „domáckých výrobců“; Jerochin se považuje i za „domáckého výrobce“, i za „továrníka“ a vykazoval 94—64 dělníků v letech 1890 a 1894—1895; podle Zpráv a šetření (sv. II, s. 187) pracují pro něj „stovky rolníků“.

V Nižněnovgorodské gubernii jsou střediskem provaznictví rovněž nezemědělské průmyslové vesnice Nižnij a Věrchnij Izbylec v gorbatovském újezdu^[aa]. Podle údajů pana Karpova (Práce komise, sešit VIII) tvoří jednu gorbatovsko-izbyleckou oblast, kde se vyrábějí provazy a lana; část městského obyvatelstva z Gorbatova se také zabývá touto výrobou a vesnice Věrchnij a Nižnij Izbylec „jsou téměř předměstím Gorbatova“; jejich obyvatelé žijí po městsku, každý den pijí čaj, chodí v šatech z kupovaných látek a jedí bílý chléb. Touto výrobou se zabývají celkem asi ²/₃ obyvatelstva z 32 vesnic, tj. 4701 pracovníků (2096 mužů a 2605 žen), s výrobou zhruba v hodnotě 1¹/₂ miliónu rublů. Tato výroba existuje asi 200 let a nyní upadá. Je organizována takto: všichni pracují pro 29 podnikatelů z jejich materiálu za úkolovou mzdu, jsou „naprosto závislí na svých zaměstnavatelích“ a pracují 14—15 hodin denně. Podle údajů zemstevní statistiky (z roku 1889) se touto výrobou zabývá 1699 mužů (plus 558 žen a mužů mimo produktivní věk). Z 1648 pracovníků jich pracuje jen 197 pro trh, 1340 pro podnikatele^[bb] a 111 je námezdními pracovníky v dílnách 58 podnikatelů. Z 1288 usedlostí s přídělovou půdou jich jen 727, tj. něco přes polovinu, obdělává veškerou půdu vlastními silami. Z 1573 pracovníků, kteří mají přídělovou půdu, se 306, tj. 19,4%, vůbec nezabývá zemědělstvím. Zkoumáme-li, kdo jsou tito „podnikatelé“, musíme už přejít od „domácké“ výroby k „tovární“. Podle Soupisu za rok 1894/95 zde existovaly dvě provaznické továrny, v nichž bylo zaměstnáno 231 dělníků, kdežto 1155 dělníků pracovalo mimo oba podniky; jejich objem výroby činil 423 000 rublů. Oba podniky si už pořídily mechanický pohon (neměly jej ještě v letech 1879 a 1890), takže názorně vidíme přechod od kapitalistické manufaktury ke kapitalistickému strojovému průmyslu, přeměnu „domáckých“ faktorů a překupníků ve skutečné továrníky.

V Permské gubernii zaznamenal soupis domácké výroby v roce 1894/95 68 rolnických lanáren a provaznictví s 343 dělníky (z toho 143 námezdních), s objemem výroby v hodnotě 115 000 rublů.^[cc] V čele těchto malých podniků stojí velké manufaktury, o nichž máme tyto souhrnné údaje: 6 podnikatelů zaměstnává 101 dělníka (91 námezdních) a objem jejich výroby činí 81 000 rublů^[dd]. Způsob výroby v těchto velkých podnicích nám podává nejvýraznější obrázek „organické manufaktury“ (podle Marxe)^[129], tj. takové manufaktury, ve které dělníci vykonávají různé úkony při postupném zpracovávání surovin: 1. vochlování konopí; 2. česání; 3. předení; 4. navíjení na „vřetena“; 5. dehtování; 6. převíjení na moták; 7. provlékání nití ze svijáku deskou s otvory; 8. provlékání nití železným očkem; 9. zkrucování pramenů, splétání a navíjení provazů.^[ee]

Stejný postup zpracovávání konopí existuje zřejmě také v Orelské gubernii: mezi značným počtem malých rolnických podniků vystupují do popředí velké manufaktury, převážně ve městech, jež jsou zahrnovány mezi „továrny a závody“ (podle Ukazatele za rok 1890 bylo v Orelské gubernii 100 továrních tíren konopí s 1671 dělníky a objemem výroby v hodnotě 795 000 rublů). Rolníci zpracovávají konopí „pro kupce“ (pravděpodobně pro tytéž majitele manufaktur), a to z jejich materiálu za úkolovou mzdu, přičemž se práce dělí na speciální úkony: „potěrači“ konopí potírají; „přadláci“ předou, „lamači“ je zbavují pazdeří; „koláři“ otáčejí provaznickým kolem. Práce je to velmi těžká; mnoho dělníků dostává souchotiny a trpí kýlou. Prachu je tolik, že „kdo na to není zvyklý, nevydrží tu ani čtvrt hodiny“. Pracuje se v obyčejných kůlnách od slunka do slunka, od května do září^[ff].

4. Zpracování dřeva

Nejtypičtější ukázkou kapitalistické manufaktury v tomto oboru je výroba truhel. Například podle údajů permských statistiků „je organizována takto: je zde několik větších podnikatelů, kteří mají dílny s námezdními dělníky, nakupují materiál, zhotovují výrobky zčásti ve svých dílnách, ale hlavně přidělují drobným dílnám materiál ke zpracování jednotlivých součástí a ve svých dílnách z nich pak zhotovují truhly a po konečné úpravě posílají vyrobené zboží na trh. Dělba práce... je v tomto oboru velmi rozsáhlá: zhotovení celé truhly je rozděleno na 10—12 úkonů, z nichž každý provádějí dílčí domáčtí výrobci. Organizace výroby spočívá ve spojení dílčích dělníků (Teilarbeiter, jak jsou nazýváni v Kapitálu) pod vládou kapitálu.“^[gg] Je to heterogenní manufaktura (heterogene Manufaktur podle Marxe^[130]), v níž různí dělníci postupně nezpracovávají surovinu ve výrobek, ale vyrábějí jednotlivé součásti výrobku a ty se potom skládají dohromady. To, že kapitalisté dávají přednost výrobě v dílnách „domáckých výrobců“, se částečně vysvětluje uvedeným charakterem této manufaktury, částečně (a hlavně) nižší mzdou domáckých dělníků^[hhh]. Poznamenáváme, že poměrně větší dílny s touto výrobou bývají někdy započítávány mezi „továrny a závody“^[ii].

S největší pravděpodobností je takto organizována i výroba truhel ve Vladimirské gubernii v muromském újezdu, kde je podle Soupisu 9 „továren“ (všechny rukodělné) s 89 dělníky v podniku a 114 mimo podnik, s objemem výroby v hodnotě 69 810 rublů.

Obdobná je organizace kočárnictví, například v Permské gubernii: mezi spoustou malých podniků jsou dílny s námezdními dělníky, kde se kočáry sestavují; drobní domáčtí výrobci jsou dílčími dělníky, kteří vyrábějí části kočárů jednak z vlastního materiálu, jednak z materiálu „faktorů“ (tj. majitelů dílen, v nichž se kočáry dávají dohromady)^[jj]. O poltavských „domáckých“ kočárnících čteme, že v předměstí Ardonu jsou dílny s námezdními dělníky a že práce je také zadávána domů (větší podnikatelé zaměstnávají až 20 dělníků mimo podnik)^[kk]. V Kazaňské gubernii existuje ve výrobě městských povozů dělba práce podle druhů zboží: jedny vesnice vyrábějí pouze sáně, jiné vesnice pouze vozy atd. „Městské kočáry, jejichž montáž byla provedena na vesnici (ale bez kování, kol a ojí), putují dále, ke kazaňským obchodníkům, kteří je objednali, a od nich se dostávají k domáckým kovářům k okování. Potom výrobky znovu putují do městských obchodů a dílen, kde dostávají konečnou úpravu, tj. čalouní se a natírají... Kazaň, kde se dříve kovaly městské kočáry, ponenáhlu přenechala tuto práci domáckým výrobcům, kteří pracují mnohem levněji než městští mistři...“^[ll] Kapitál tedy přednostně zadává práci domáckým výrobcům, protože se tím zlevňují praovní síly. Organizace kočárnictví, jak vysvítá z uvedených údajů, znamená většinou soustavu dílčích domáckých výrobců, kteří jsou podřízeni kapitálu.

Velká průmyslová vesnice Voroncovka v pavlovském újezdu ve Voroněžské gubernii (roku 1897 měla 9541 obyvatel) tvoří jakoby jedinou manufakturu na výrobky ze dřeva (Práce komise atd., sešit IX, článek duchovního M. Popova). Touto výrobou se zabývá přes 800 rodin (a vedle toho některé usedlosti ve vesnici Alexandrovce, která má přes 5000 obyvatel). Vyrábějí se tu povozy, cestovní vozy, kola, truhly apod., celkem v hodnotě 267 000 rublů. Samostatných podnikatelů je méně než třetina; námezdní dělníci jsou v dílnách řídkým zjevem^[mm]. Většinou se pracuje za mzdu od kusu na objednávku místních rolníků, kteří se zabývají obchodem. Dělníci jsou u podnikatelů zadluženi, těžká práce je vyčerpává: lidé fyzicky slábnou. Obyvatelé vesnice patří k průmyslovému, nikoli vesnickému typu obyvatelstva, zemědělstvím se téměř nezabývají (až na zelinářství), protože mají žebrácké příděly. Tato výroba zde existuje odedávna, odvádí obyvatelstvo od zemědělství: a stále více prohlubuje rozdíly mezi boháči a chudinou. Obyvatelstvo se stravuje skromně, obléká se „parádněji než dříve“, „ale nad poměry“, vesměs do kupovaného zboží. „Obyvatelstvo ovládl průmyslový a obchodní duch.“ „Téměř každý, kdo nezná řemeslo, něčím obchoduje... Vlivem průmyslu a obchodu se rolník stal odvážnějším a také zdatnějším a vynalézavějším.“^[nn]

Proslulá výroba dřevěných lžic v semjonovském újezdu v Nižněnovgorodské gubernii se blíží svou organizací kapitalistické manufaktuře; nejsou tu sice velké dílny, které by vynikaly nad spoustou malých a ovládaly je, ale zato vidíme hluboce zakořeněnou dělbu práce a úplné podřízení masy dílčích dělníků kapitálu. Než je lžíce hotova, prochází nejméně deseti rukama, přičemž faktoři provádějí některé výrobní úkony buď pomocí zvlášť najatých dělníků, nebo je přenechají kvalifikovaným dělníkům (např. malování); některé vesnice se specializují na jednotlivé dílčí úkony (např. vesnice Ďjakovo na soustružení lžic podle faktorovy objednávky za mzdu od kusu, vesnice Chvostikova, Dianova a Žuželki na malování lžic atd.). Faktoři nakupují dřevo ve velkém v Samarské gubernii a v jiných guberniích, posílají tam skupiny námezdních dělníků, mají sklady surovin i výrobků, zadávají domáckým výrobcům ke zpracování nejhodnotnější druhy materiálu apod. Dílčí dělníci tvoří jediný složitý výrobní mechanismus, který je plně podřízen kapitálu. „Výrobcům lžic je jedno, zda pracují v námezdním poměru za stravu a ošacení u zaměstnavatele a v jeho místnostech, nebo zda se tísní ve svých chalupách, protože v této výrobě, právě tak jako v ostatních, je už všechno zváženo, změřeno a spočítáno. Více než na to nejnutnější, bez čeho se nedá žít, výrobce lžic nevydělá.“^[oo] Je zcela přirozené, že kapitalisté stojící v čele celé této výroby nemají za takových podmínek naspěch se zřizováním dílen a že výroba založená na zručnosti a na tradiční dělbě práce pro svou zanedbanost a zkostnatělost živoří. „Domáčtí výrobci“ připoutaní k půdě jako by ustrnuli ve svých návycích: v roce 1889, stejně jako v roce 1879, stále ještě počítají peníze postaru na asignáty, a nikoli na stříbro.

V čele hračkářské výroby v Moskevské gubernii jsou rovněž podniky typu kapitalistické manufaktury^[pp]. Ze 481 dílen zaměstnává 20 dílen přes 10 dělníků. Ve výrobě se velmi široce uplatňuje dělba práce podle druhu zboží i podle dílčích úkonů, jež značně zvyšuje produktivitu práce (za cenu mrzačení dělníka). Například výnosnost jedné malé dílny je udávána 26 % prodejní ceny, zatímco výnosnost velké — 58%^[qq]. Velcí podnikatelé mají pochopitelně mnohem větší fixní kapitál; nalézáme tu také technická zařízení (např. sušárny). Střediskem této výroby je nezemědělská vesnice Sergijevskij posad (je v ní 1055 pracovníků tohoto odvětví z 1398 všech pracovníků a objem výroby činí 311 000 rublů ze 405 000 rublů; podle sčítání z roku 1897 má 15 155 obyvatel). Autor studie o této výrobě poukazuje na převahu malých dílen apod. a považuje za pravděpodobnější, že tato výroba přejde spíše v manufakturu než v továrnu, i když je to málo pravděpodobné. Píše: „I v budoucnu budou mít malovýrobci vždycky možnost víceméně úspěšně konkurovat velkovýrobě“ (1. c., 93). Autor zapomíná, že v manufaktuře zůstává vždy technickou základnou rukodělná výroba, právě tak jako v drobné průmyslové výrobě; že dělba práce nikdy nemůže mít tak rozhodující převahu, aby vytlačila všechny drobné výrobce, zvláště tehdy, používají-li takových prostředků, jako je prodlužování pracovního dne apod.; že manufaktura nemůže nikdy obsáhnout celou výrobu, že tvoří pouze nadstavbu nad velkým počtem malých podniků.

5. Zpracování živočišných výrobků. Koželužství a kožešnictví

Velmi rozsáhlé oblasti koželužského průmyslu poskytují obzvlášť názorný příklad úplného splývání „domáckého“ a továrního průmyslu, příklad velmi vyspělé (do hloubky i do šířky) kapitalistické manufaktury. Charakteristické je už to, že pro gubernie známé rozsáhlou „tovární“ koželužskou výrobou (Vjatecká, Nižněnovgorodská, Permská, Tverská) je příznačný neobyčejný rozvoj „domácké“ výroby tohoto odvětví.

Ve vesnici Bogorodskoje gorbatovského újezdu Nižněnovgorodské gubernie bylo podle Ukazatele za rok 1890 58 „továren“ s 392 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 547 000 rublů a podle Soupisu za rok 1894/95 119 „závodů“ s 1499 dělníky v podniku a 205 dělníky mimo podnik, při objemu výroby v hodnotě 934 000 rublů (poslední čísla zahrnují pouze zpracování živočišných výrobků jako hlavního odvětví místní výroby). Ale tyto údaje dávají představu pouze o špičkóch kapitalistické manufaktury. Pan Karpov napočítal v roce 1879 v této vesnici a jejím okolí přes 296 podniků s 5669 dělníky (velmi mnoho z nich pracuje pro kapitalistu doma) s objemem výroby v hodnotě kolem 1 490 000 rublů^[rr] v takových oborech jako koželužství, lepení podpatků z odřezků kůže, košíkářství (koše na zboží), sedlářství, výroba chomoutů, rukavičkářství a hrnčířství, které tu zaujímá zvláštní místo. Soupis provedený zemstvy v roce 1889 zjistil v tomto kraji 4401 řemeslných výrobců, přičemž z 1842 dělníků, o kterých jsou uvedeny údaje, je 1119 zaměstnáno námezdně v cizích dílnách a 405 jich pracuje pro podnikatele podomácku^[ss]. „Bogorodskoje s jeho 8000 obyvateli tvoří jeden obrovský koželužský závod, kde se pracuje nepřetržitě.“^[tt] Přesněji řečeno, je to „organická“ manufaktura podřízená malému počtu velkých kapitalistů, kteří nakupují suroviny, vydělávají kůže, vyrábějí z nich různé výrobky, najímají k výrobě několik tisíc zcela nemajetných dělníků a ovládají malé podniky^[uu]. Tato výroba zde existuje už velmi dávno, od 17. století; do dějin této výroby se zapsali statkáři Šeremetěvové (začátek 19. století), protože všemožně podporovali rozvoj této výroby a chránili mimochodem před místními boháči proletariát, který se zde vytvářel již velmi dávno. Po roce 1861 se výroba značně rozvinula a zvláště se rozrostly velké podniky na úkor malých; staleté tradice této výroby vytvořily z obyvatelstva pozoruhodně dovedné mistry, kteří výrobu rozšířili po celém Rusku. Kapitalistické vztahy, které se tu upevnily, vedly k oddělení průmyslu od zemědělství: vesnice Bogorodskoje nejenže se sama téměř nezabývá zemědělstvím, ale odtrhuje od půdy také okolní rolníky, kteří se stěhují do tohoto „města“^[vv] Pan Karpov konstatuje, že v této vesnici „není v obyvatelích nic rolnického“, „člověk má dojem, že je ve městě, a ne na vesnici“. Tato vesnice daleko předstihuje i Gorbatov a všechna ostatní újezdní města Nižněnovgorodské gubernie, snad jen s výjimkou Arzamasu. Je to „jedno z nejvýznamnějších obchodních a průmyslových středisek gubernie, v němž se vyrábí a obchoduje v miliónech“. „Průmyslový a obchodní vliv Bogorodského je velmi rozsáhlý; ale nejúže je s bogorodským průmyslem spjata průmyslová výroba v jeho okolí v okruhu asi 10—12 verst. Toto průmyslové okolí je jakýmsi pokračováním Bogorodského.“ „Bogorodští obyvatelé se nijak nepodobají obyčejným pologramotným mužikům: jsou to řemeslníci z řad měšťanů, lidé vynalézaví, zkušení, pohrdající rolníkem. Způsob života a morálka bogorodského obyvatele mají už městský ráz.“ K tomu zbývá podotknout, že průmyslové vesnice v gorbatovském újezdu vynikají poměrně vysokou gramotností obyvatelstva: tak podíl gramotných a mužů a žen se školním vzděláním činí ve vesnicích Pavlově, Bogorodském a Vorsmě 37,8 % a 20%, kdežto ve zbývající části újezdu 21,5% a 4,4% (viz Podklady zemstevní statistiky).

Zcela obdobné poměry (pouze v menším měřítku) jsou v koželužské výrobě ve vesnicích Katunki a Goroděc v balachenském újezdu, Bolšoje Muraškino v kňagininském újezdu, Jurino ve vasilském újezdu, Tubanajevka, Spasskoje, Vatras a Latyšicha v témž újezdu. Jsou to tatáž nezemědělská střediska s „prstencem“ okolních zemědělských osad, tatáž rozmanitá výroba a početné malé podniky (a také domáčtí dělníci) podřízené velkým podnikatelům, jejichž kapitalistické dílny jsou někdy zařazovány mezi „továrny a závody“^[ww]. Nebudeme se pouštět do statistických podrobností, které neobsahují nic nového ve srovnání s tím, co jsme už vyložili, a uvedeme pouze tuto mimořádně zajímavou charakteristiku vesnice Katunki :^[xx]

„Určitá patriarchální jednoduchost vztahů mezi zaměstnavateli a dělníky, jež ostatně nebije do očí hned na první pohled, která bohužel (?) rok od roku stále více mizí, svědčí o domáckém charakteru průmyslové výroby (?). Tovární charakter průmyslové výroby i obyvatelstva se začíná projevovat teprve poslední dobou, hlavně vlivem města, s nímž usnadnilo styk zavedení lodní dopravy. Nyní má vesnice už vzhled čistě průmyslové osady: není vidět nějaké příznaky zemědělství, domy jsou postaveny těsně vedle sebe podobně jako ve městě, zděné výstavné domy boháčů a hned vedle nich ubohé chatrče chudáků, dlouhé dřevěné a zděné budovy závodů, nakupené ve středu obce. To odlišuje Katunki od sousedních osad a jasně dokazuje průmyslový charakter místního obyvatelstva. Rovněž sami obyvatelé připomínají některými rysy typ ‚továrního dělníka‘, který se už na Rusi vytvořil: určitý švih v domácím zařízení, v oblékání, v jednání, většinou lehkomyslnější způsob života a téměř úplná bezstarostnost o zítřek, nebojácný, někdy strojený způsob řeči, určitá povýšenost nad vesnickým mužikem, všechny tyto rysy jsou u nich stejné jako u ostatního ruského továrního lidu.^[yy]

Ve městě Arzamasu v Nižněnovgorodské gubernii napočítala statistika „továren a závodů“ roku 1890 pouze 6 koželužen s 64 dělníky (Ukazatel); a to je jen nepatrná část kapitalistické manufaktury, která zahrnuje kožešnickou, obuvnickou výrobu aj. Majitelé těchto závodů zaměstnávají domácké dělníky jak v Arzamasu (roku 1878 jich bylo asi 400), tak v 5 nejbližších vesnicích, kde z 360 domacností kožešniků pracuje 330 pro arzamaské kupce z jejich materiálu, a to 14 hodin denně za 6—9 rublů měsíčně^[zz]; proto jsou kožešníci tak bledí, zesláblí a degenerovaní. V předměstí Vyjezdnaja Sloboda pracuje z 600 domácností obuvníků 500 pro podnikatele, od nichž dostávají nakrájené svršky. Tato výroba je stará asi 200 let a stále se zvětšuje a rozmáhá. Zemědělstvím se obyvatelé téměř nezabývají a celý způsob jejich života je čistě městský, žijí „nad poměry“. To platí i o výše uvedených kožešnických vesnicích, jejichž obyvatelé „se dívají na hospodařícího rolníka spatra a říkají mu ‚vesnický balík‘“^[aaa].

Totéž vidíme ve Vjatecké gubernii. Vjatecký a slobodský újezd jsou středisky jak „tovární“, tak také „domácké“ koželužské a kožešnické výroby. Ve vjateckém újezdu jsou domácké koželužny soustředěny v okolí města a „doplňují“ průmyslovou výrobu velkých závodů^[bbb], například tím, že pracují pro velké majitele závodů; pro ty pracují většinou také domáčtí sedláři a výrobci klihu. Pro majitele kožešnických závodů šijí stovky dělníků podomácku ovčiny aj. Je to jediná kapitalistická manufaktura s odděleními: pro vydělávání ovčin a šití ovčích kožichů, koželužnou a sedlárnou atd. Ještě markantnější jsou poměry ve slobodském újezdu (střediskem výroby je zde předměstská osada Děmjanka); vidíme tu nepatrný počet velkých majitelů závodů^[ccc], kteří stojí v čele domáckých koželuhů (870 osob), obuvníků a výrobců palčáků (855), jirchářů zpracovávajících ovčí kůže (940), krejčích (309 jich šije kožíšky na objednávku kapitalistů). Zcela podobná organizace výroby kožedělných výrobků je zřejmě velmi rozšířena. Například ve městě Sarapulu ve Vjatecké gubernii bylo podle Soupisu zjištěno 6 koželužen, které zároveň vyrábějí i obuv a zaměstnávají kromě 214 dělníků v podniku ještě 1080 dělníků mimo podnik (s. 495). Co by zůstalo z našich „domáckých výrobců“, těchto představitelů „lidového“ průmyslu, přikrášlovaných všelijakými Manilovy, kdyby všichni ruští kupci a továrníci také tak podrobně a přesně registrovali dělníky, které zaměstnávají mimo svůj podnik !^[ddd]

Zde je třeba připomenout průmyslovou vesnici Rasskazovo v tambovském újezdu Tambovské gubernie (v roce 1897 měla 8283 obyvatel), středisko jak „továrního“ průmyslu (továrny na sukna, mydlárny, koželužny, lihovary), tak „domáckého průmyslu“, který je přitoni úzce spjat s továrním průmyslem; koželužny, výroba plsti (až 70 podnikatelů, některé podniky mají 20—30 dělníků), klihárny, výroba obuvi, punčoch (není tu usedlost, kde by se nepletly punčochy z vlny přidělované „faktory“ na váhu) apod. Nedaleko této vesnice je osada Bělaja Poljana (300 usedlostí) vyhlášená stejnou výrobou. V moršanském újezdu je střediskem domáckého průmyslu vesnice Pokrovskoje-Vasiljevskoje, která je zároveň také střediskem továrního průmyslu (viz Ukazatel a Zprávy a šetření, sv. III). V Kurské gubernii si jako střediska „domáckého průmyslu“ zaslouží pozornosti průmyslové vesnice Veliko-Michajlovka (novooskolský újezd, v roce 1897 měl 11 853 obyvatel), Borisovka (grajvoronsky ujezd, 18 071 obyvatel), Tomarovka (bělgorodský újezd, 8716 obyvatel), Miropolje (sudžanský újezd, přes 10 000 obyvatel. Viz Zprávy a šetření, sv I, udaje z let 1888—1889) V techto vesnicích najdete také „koželužny“ (viz Ukazatel za rok 1890). Hlavní „domáckou výrobou“ je zpracování kůží a výroba obuvi. Vznikla už v první polovině 18. století, kolem šedesátých let 19. století dosáhla nejvyššího stupně svého rozvoje a vytvořila „pevnou organizaci čistě obchodního charakteru“. Celou výrobu zmonopolizovali zprostředkovatelé, kteří nakupovali kůže a přidělovali je ke zpracování domáckým výrobcům. Se stavbou železnic tento monopolní charakter kapitálu zanikl a kapitalističtí zprostředkovatelé vložili svůj kapitál do výhodnějších podniků. Nyní je výroba organizována takto: velkých podnikatelů je asi 120; mají dílny s námezdními dělníky a zadávají práci domů. Drobných samostatných podnikatelů (kteří však kupují kůže od velkých) je asi 3000; doma pracuje (pro velké podnikatele) 400 lidí a právě tolik je i námezdních dělníků; pak jsou tu i učedníci. Celkem je tu přes 4000 obuvníků. Kromě toho jsou tu ještě domáčtí hrnčíři, výrobci skříněk na ikony, malíři ikon, tkalci ubrusů atd.

Velmi charakteristickou a typickou kapitalistickou manufakturou je zpracovávání veverčích kožek v kargopolském újezdu v Oloněcké gubernii, kterou se vzácnou znalostí věci popsal a veškerý život průmyslového obyvatelstva neobyčejně pravdivě a otevřeně vylíčil jakýsi dobrý řemeslník a učitel v Pracích komise pro domácký průmysl (sešit IV). Podle jeho popisu (z roku 1878) existuje tato výroba od počátku 19. století: 8 podnikatelů zaměstnává 175 dělníků a mimoto pro ně pracuje na tisíc domáckých švadlen a asi 35 rodin kožešníků (po vesnicích), celkem 1300—1500 pracovních sil s objemem výroby v hodnotě 336 000 rublů. Jako kuriozitu musíme uvést, že když tato výroba vzkvétala, nebyla zahrnována do statistiky „továren a závodů“. Ukazatel z roku 1879 se o ní vůbec nezmiňuje. Jakmile začala upadat, objevila se ve statistice. Ukazatel z roku 1890 uvádí ve městě Kargopolu a jeho újezdu 7 závodů se 121 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 50 000 rublů, Soupis uvádí 5 závodů se 79 dělníky (a 57 pracovními silami mimo podnik), s objemem výroby v hodnotě 49 000 rublů^[eee]. Poměry v této kapitalistické manufaktuře jsou velmi poučné jako ukázka toho, co se děje v naší starodávné, ryze původní „domácké výrobě“ zastrčené v jednom z četných zapadlých koutů Ruska. Dělníci znalí řemesla zde pracují 15 hodin denně v krajně nezdravém ovzduší, vydělávají 8 rublů měsíčně, méně než 60 až 70 rublů za rok. Důchod podnikatelů činí asi 5000 rublů ročně. Vztah podnikatelů k dělníkům je „patriarchální“: podle starého zvyku dává podnikatel dělníkům zdarma kvas a sůl, kterou si musí dělníci vyprosit u jeho kuchařky. Z vděčnosti k podnikateli (za to, že jim „dává“ práci) dělníci po skončení pracovní doby zdarma stahují veverčí ocásky a také čistí kožky. Žijí celý týden v dílnách a zaměstnavatelé jim pro své pobavení tu a tam vlepí nějaký ten políček (s. 218, 1. c.), nutí je vykonávat nejrůznější práce — obracet seno, odklízet sníh, nosit vodu, máchat prádlo aj. Cena pracovních sil je překvapivě nízká v samém Kargopolu, ale i rolníci z okolí „jsou ochotni pracovat téměř zadarmo“. Výroba je rukodělná, se systematickou dělbou práce, s dlouhou (8—12 let) učební dobou; úděl učedníků si můžeme snadno představit.

6. Ostatní obory zpracování živočišných výrobků

Zvlášť zajímavým příkladem kapitalistické manufaktury je proslulá výroba obuvi ve vesnici Kimry v korčevském újezdu a jeho okolí v Tverské gubernii^[fff]. Tato výrobaje starého data, existuje od 16. století. V poreformním období se dále rozšiřuje a rozvíjí. Pletňov zjistil, že se na začátku sedmdesátých let touto výrobou zabývaly 4 volosti a v roce 1888 už 9 volostí. Podstata organizace výroby je takováto: v čele výroby stojí majitelé velkých dílen s námezdními dělníky; tito majitelé přidělují nastříhané kůže k šití obuvi mimo podnik. Pan Pletněv napočítal 20 takových majitelů zaměstnávajících 124 dospělých pracovníků a 60 mladistvých, jejichž objem výroby dosahuje hodnoty 818 000 rublů, přičemž počet domáckých dělníků těchto kapitalistů stanoví přibližně na 1769 dospělých pracovníků a 1833 mladistvých. Potom následují drobní podnikatelé s 1—5 námezdními dělníky a 1—3 mladistvými. Tito podnikatelé — je jich 224 se 460 dospělými pracovníky a 301 mladistvými — prodávají své zboží převážně ve vesnici Kimry na trzích; objem jejich výroby činí 187 000 rublů. Celkem je zde tedy 244 podnikatelů, 2353 dospělých pracovníků (z toho 1769 pracuje doma) a 2194 mladistvých (z toho 1833 domáckých), jejichž objem výroby dosahuje hodnoty 1 005 000 rublů. Dále jsou tu ještě dílny provádějící různé dílčí úkony: oškrabování (čištění kůže struhákem); zpracování odpadků kůže (klížení odřezků po oškrabování); speciální rozvážeči zboží (4 podnikatelé s 16 pracovníky a asi 50 koňmi); speciální truhláři (vyrábějící bedny) atd.^[ggg] Celkový objem výroby odhaduje Pletňov na 4,7 miliónu rublů v celé oblasti. Roku 1881 tu bylo zjištěno 10 638 domáckých výrobců, s dělníky odcházejícími za prací to bylo 26 000 lidí; objem výroby činil 3,7 miliónu rublů. Pokud jde o pracovní podmínky, je důležité zaznamenat nadmíru dlouhý pracovní den (14—15 hodin) a krajně nehygienické podmínky, vyplácení mzdy ve zboží apod. Středisko výroby obuvi, vesnice Kimry, „se spíše podobá menšímu městu“ (Zprávy a šetření, I, 224) ; jeho obyvatelé jsou špatní zemědělci, po celý rok jsou zaměstnáni výrobou obuvi; jen domáčtí výrobci, kteří se věnují i zemědělství, zanechávají této výroby v době senoseče. Domy v Kimrách mají městský vzhled a obyvatelé se vyznačují městskými zvyky (např. „parádivostí“). Ve statistice „továren a závodů“ tato výroba až do poslední doby chyběla, patrně proto, že podnikatelé „si rádi říkají domáčtí výrobci“ (ib., 228). Do Soupisu se poprvé dostalo 6 obuvnických dílen kimerské oblasti s 15—40 dělníky, ale žádní dělníci mimo podnik se neuvádějí. Nejsou tu ovšem uvedeny všechny dílny.

K manufaktuře patří také knoflikářství v Moskevské gubernii, v bronnickém a bogorodském ujezdu, vyroba knoflíků z kopyt a beraních rohů. Touto výrobou se zabývá 487 dělníků v 52 podnicích; objem výroby činí 264 000 rublů. Podniků s méně než 5 pracovníky je 16; s 5—10 pracovníky 26; s 10 a více jejich 10. Námezdní dělníky nemá pouze 10 majitelů dílen, kteří pracují pro větší podnikatele z jejich materiálu. Úplně samostatní jsou pouze velcí výrobci (kteří, jak vysvítá z uvedených čísel, zaměstnávají v podniku 17—21 dělníků). Ti jsou také zřejmě uvedeni v Ukazateli jako „továrníci“ (viz s. 291: 2 podniky s výrobou v hodnotě 4000 rublů a 73 dělníky). Je to „organická manufaktura“; rohovina se změkčuje párou v tzv. „kovárně“ (dřevěná chatrč s výhní), pak přichází do dílny, rozřezává se na řezacím lisu, razicím lisem se na ní vytlačuje vzorek a konečně se upravuje a leští na stolicích. Ve výrobě pracují také učňové. Pracovní den trvá 14 hodin. Obvykle se mzda vyplácí ve zboží. Vztah podnikatelů k dělníkům je patriarchální: podnikatel říká dělníkům „chasa“, mzdové knize se říká „chasnická kniha“; při výplatě podnikatel dělníkům domlouvá a nikdy nevyhoví všem jejich „prosbám“ o vyplacení peněz.

Stejného typu je zpracovávání rohoviny uvedené v naší tabulce drobné výroby (příloha I k V. kap., výroba č. 31 a 33). „Domáčtí výrobci“ s desítkami námezdních dělníků jsou uvedeni také v Ukazateli, a to jako „továrníci“ (s. 291). Ve výrobě se uplatňuje dělba práce; práce se rovněž zadává domů (hřebenářům). Střediskem této výroby v bogorodském újezdu je velká vesnice Chotěiči, ve které už zemědělství ustupuje do pozadí (v roce 1897 měla 2494 obyvatel). Zcela správně se konstatuje v publikaci moskevského zemstva Domácká výroba v bogorodském újezdu Moskevské gubernie v roce 1890, že tato vesnice „není ničím jiným než ohromnou hřebenářskou manufakturou“ (s. 24, podtrženo námi). V roce 1890 bylo v této vesnici přes 500 výrobců, kteří zhotovili 3,5 až 5,5 miliónu hřebenů. „Nejčastěji je prodavač rohoviny současně překupníkem výrobků a kromě toho často také velkovýrobcem hřebenů.“ Neobyčejně špatná je situace těch výrobců, kteří si musí brát rohovinu na zpracování „v úkolu“: „ve skutečnosti je jejich situace ještě horší než námezdních dělníků ve velkých podnicích“. Nouze je nutí nadměrně využívat práci celé rodiny, prodlužovat pracovní den a přibírat k práci mladistvé. „V zimě se začíná v Chotěičích pracovat v jednu hodinu v noci a je zatěžko přesně říci, kdy práce v chalupě ‚samostatného‘ domáckého výrobce pracujícího ‚v úkolu‘ končí.“ Hodně je rozšířeno vyplácení mzdy ve zboží. „Tento systém, který byl s takovou námahou již vymýcen v továrnách, je stále ještě hluboce zakořeněn v drobných domáckých podnicích“ (27). Zřejmě stejná je organizace výroby předmětů z rohoviny v kadnikovském újezdu ve Vologedské gubernii, v okolí obce Usťje (v tzv. Usťjanštině) v 58 vesnicích. Pan V. Borisov (Práce komise pro domácký průmysl, sešit IX) zde napočítal 388 domáckých výrobců s objemem výroby v hodnotě 45 000 rublů; všichni domáčtí výrobci pracují pro kapitalisty, kteří nakupují rohovinu v Petrohradě a želvovinu v cizině.

V čele kartáčnické výroby v Moskevské gubernii (viz přílohu I k V. kap., výroba č. 20) vidíme velké podniky se značným počtem námezdních dělníků a systematickou dělbou práce^[hhh]. Je zajímavé povšimnout si zde změny, která nastala v organizaci této výroby od roku 1879 do roku 1895 (viz publikaci moskevského zemstva: Kartáčnictví podle šetření v roce 1895).Něktcří zámožní výrobci se přestěhovali do Moskvy, aby tam zavedli tuto výrobu. Počet výrobců se zvýšil o 70 %‘ přičemž vzrostl zvláště počet žen (+ 170%) a děvčat (+ 159%). Počet velkých dílen s námezdními dělníky se zmenšil: podíl podniků s námezdními dělníky klesl ze 62 % na 39%. Vysvětluje se to tím, že podnikatelé přešli k zadávání práce domů. Všeobecné zavedení vrtačky (pro vrtání dírek do hřbetů) zrychlilo a usnadnilo jeden z hlavních úkonů při výrobě kartáčů. Stoupla poptávka po „štětkařích“ (domáčtí výrobci, kteří „vsazují“ štětiny do hřbetů). Tento úkon, který se stále více specializuje, připadl ženám jako nejlevnější pracovní síle. Ženy začaly doma vsazovat štětiny do hřbetů za mzdu od kusu. Rozmach domácké práce zde tedy byl vyvolán pokrokem techniky (vrtačka), pokrokem v dělbě práce (ženy pouze vsazují štětiny) a zesílením kapitalistického vykořisťování (práce žen a děvčat je levnější). Na tomto příkladu je zvlášť jasně vidět, že domácká práce vůbec neodstraňuje pojem kapitalistické manufaktury, ale naopak, někdy je dokonce příznakem jejího dalšího rozvoje.

7. Zpracování nerostů

Za příklad kapitalistické manufaktury v keramické výrobě nám poslouží tato výroba v gželské oblasti (24 vesnic bronnického a bogorodského újezdu v Moskevské gubernii). Statistické údaje o nich jsme zařadili do naší tabulky drobné výroby (příloha I k V. kap., výroba č. 15, 28 a 37). Z těchto údajů vysvítá, že přes všechny velké rozdíly mezi třemi druhy gželské výroby: hrnčířstvím, výrobou porcelánu a malováním porcelánu, přechodné stupně mezi jednotlivými skupinami podniků v každé této výrobě tyto rozdíly zmírňují, takže se nám objevuje celá řada dílen, které se postupně zvětšují. Uvádíme průměrný počet dělníků připadajících na jeden podnik podle skupin podniků těchto tří druhů výroby: 2,4 — 4,3 — 8,4 — 4,4 — 7,9 — 13,5 — 18 — 69 — 226,4. Od nejmenší dílny tedy docházíme k největší. Je nesporné, že velké podniky patří ke kapitalistické manufaktuře (pokud si nepořídily stroje a nezměnily se v továrny), avšak důležité není pouze toto, ale také fakt, že malé podniky jsou spjaty s velkými, že zde vidíme jednotnou strukturu průmyslového odvětví, a nikoli jednotlivé dílny toho či onoho typu ekonomické organizace. „Gžel tvoří jeden ekonomický celek“ (Isajev, 1. c., 138, velké dílny se v této oblasti vytvářely pomalu a postupně z malých (ib., 121). Výroba je rukodělná^[iii], s rozsáhlou dělbou práce: mezi hrnčíři vidíme točíře (specializované podle druhů nádob), dělníky, kteří vypalují výrobek aj., a někdy ještě zvláštního pracovníka pro přípravu barev. V porcelánkách je dělba práce neobyčejně podrobná: mleči, točíři, podavači, dělníci u pecí, malíři atd. Točíři se specializují i na jednotlivé druhy nádob (srov. Isajev, 1. c., 140: v jednom případě dělba práce zvyšuje produktivitu práce o 25 %). Malířské dílny pracují pro majitele porcelánek a jsou vlastně jenom odděleními jejich manufaktur vykonávajícími zvláštní dílčí úkony. Pro vzniklou kapitalistickou manufakturu je charakteristické, že se zde specializuje dokonce fyzická síla. V Gželi se například některé vesnice (téměř všichni obyvatelé) zabývají kopáním hlíny; na těžkou práci a práci nevyžadující zvláštní zručnosti (práce mleče) jsou téměř výlučně najímáni dělníci přicházející z Tulské a Rjazaňské gubernie, kteří slabé Gžeiany předčí silou a fyzickou zdatností. Mzda se často vyplácí ve zboží. Zemědělství je ve špatném stavu. „Gželané degenerují“ (Isajev, 168) — mají vpadlé hrudníky, úzká ramena, jsou nevýkonní, malíři brzo ztrácejí zrak atd. Kapitalistická dělba práce drtí člověka a mrzačí ho. Pracovní den trvá 12—13 hodin.

8. Zpracování kovů. Průmyslová výroba v Pavlovu

Proslulé pavlovské zámečnictví a výroba předmětů z oceli zahrnuje celou oblast gorbatovského újezdu v Nižněnovgorodské gubernii a muromského újezdu ve Vladimirské gubernii. Tato výroba je velmi starého původu: Smirnov ukazuje, že už roku 1621 bylo v Pavlově (podle záznamů v pozemkové knize^[133]) 11 kováren. V polovině 19. století představovala už tato výroba široce rozvětvenou síť dokonale rozvinutých kapitalistických vztahů. Po reformě se výroba v tomto kraji dále rozšiřovala a prohlubovala. Podle soupisu provedeného zemstvy v roce 1889 se v 13 volostech a 119 vesnicích gorbatovského újezdu zabývalo touto výrobou 5953 usedlostí, 6570 mužů (54 % všech pracovníků v těchto vesnicích) a 2741 starců, mladistvých a žen, celkem 9311 osob. V muromském újezdu zjistil roku 1881 pan Grigorjev 6 volostí s touto výrobou, 66 vesnic, 1545 usedlostí a 2205 pracovníků mužského pohlaví (39 % všech pracovníků v těchto vesnicích). Nejenže vznikly velké průmyslové vesnice, které se nezabývají zemědělstvím (Pavlovo, Vorsma), ale také okolní rolníci byli odpoutáváni od zemědělství: kromě Pavlova a Vorsmy se v gorbatovském újezdu zabývalo průmyslovou výrobou 4492 pracovníků, z nichž 2357, tj. více nez polovina, se zemědělstvím nezabývala. Život takových středisek, jako je Pavlovo, nabýval městského rázu a přinesl s sebou nesrovnatelně vyspělejší potřeby, kulturnější prostředí, lepší způsob oblékání a života atd., než jaké byly u okolních „pologramotných“ zemědělců^[jjj].

Všimneme-li si ekonomické organizace pavlovské průmyslové výroby, musíme především konstatovat nesporný fakt, že v čele „domáckých výrobců“ stojí zcela typické kapitalistické manufaktury. Například v podniku Zavjalovových (který už v šedesátých letech zaměstnával v dílně přes 100 dělníků a nyní zavedl také parní pohon) prochází kapesní nůž osmero až devatero rukama: pracuje na něm kovář, čepelář, střenkař (obvykle doma), kalič, brusič, leštička, úpravář, obtahovač a značkovač. Je to rozsáhlá kapitalistická kooperace založená na dělbě práce, přičemž značná část dílčích dělníků není zaměstnána v kapitalistické dílně, ale pracuje doma. Uvádíme údaje pana Labzina (rok 1866) o největších podnicích v Pavlově, Vorsmě a Vači ve všech výrobních odvětvích této oblasti: 15 podnikatelů zaměstnávalo 500 dělníků ve svých podnicích a 1134 mimo podnik; celkem 1634 osob při objemu výroby v hodnotě 351 700 rublů.Jak dalece lze této charakteristiky ekonomických vztahů použít dnes pro celou oblast, je patrno z těchto údajů^[kkk].

	Počet pracovníků zabývajících se průmyslovou výrobou a pracujících
Oblasti	pro trh	pro podnikatele	námezdně	pro podnikatele a námezdně	celkem		Přibližný objem výroby v mil. rublů
Pavlovská	3 132	2 819	619	3 438	6 570
Okolí obce Seliťby	41	60	136	196	237		2
Muromská	500	?	?	2 000	2 500		1
Celkem	3 673	—	—	5 634	9 037		3

Organizace výroby, kterou jsme nastínili, převládá tedy ve všech oblastech. Vcelku jsou kapitalistickým způsobem zaměstnány asi tři pětiny všech dělníků. I zde tedy vidíme, že manufaktura zaujímá vedoucí postavení v celém průmyslovém systému^[lll] a že si podřizuje masy dělníků, přitom však není s to vymýtit od základu drobnou výrobu. Poměrná životaschopnost drobné výroby je vysvětlitelná za prvé tím, že v některých odvětvích pavlovského průmyslu není ještě vůbec zavedena strojová výroba (např. ve výrobě zámků); za druhé tím, že drobný výrobce se brání úpadku prostředky, jejichž užíváním klesá mnohem níž, než je námezdní dělník. Těmito prostředky je prodlužování pracovního dne, snižování životní úrovně a úrovně potřeb. „Skupina domáckých výrobců, která pracuje pro podnikatele, je vystavena menšímu kolísání výdělků“ (Grigorjev, 1. c., 65); u Zavjalova dostává například nejméně střenkař: „pracuje doma, a proto se spokojuje s nízkým výdělkem“ (68). Domáčtí výrobci, kteří pracují „pro továrníky“, „si mohou vydělat o něco více, než činí průměrný výdělek domáckého výrobce, který svůj výrobek nosí na trh. Zvýšení výdělku je zvlášť patrné u dělníků, kteří žijí přímo v továrnách“ (70)^[mmm]. Pracovní den v „továrnách“ trvá 14¹/₂—15 hodin, maximum 16. „Pracovní den domáckých výrobců, kteří pracují doma, trvá vždy nejméně 17 hodin a někdy dosahuje 18 a dokonce až 19 hodin denně“ (ibid.). Nebylo by nic divného, kdyby tu zákon z 2. června 1897^[134] podnítil další rozšíření domácké práce; už dávno by bylo načase, aby podobní „domáčtí výrobci“ zaměřili veškerou svou námahu a úsilí k tomu, aby si na podnikatelích vynutili zřízení továren! Nechť si také čtenář vzpomene na pověstné pavlovské „úvěry“, „vyměňování výrobků“, „ručení ženami“ a podobné druhy dlužnického zotročování a osobního ponižování, kterými byl utiskován zdánlivě samostatný drobný výrobce^[nnn]. Naštěstí se rychle rozvíjející strojový velkoprůmysl s těmito nejhoršími formami vykořisťování nesmiřuje tak lehce jako manufaktura. Poněkud předběhneme a uvedeme údaje o růstu tovární výroby v této oblasti^[ooo].

		Počet dělníků
Rok	Počet „továren a závodů“	v podnicích	mimo podniky	celkem	Celkový objem výroby (v tis. rublů)	Počet podniků s parním pohonem	Počet podniků s 15 a více dělníky
1879	31	?	?	1 161	498	2	12
1890	38	asi 1 206	asi 1 155	2 361	594	11	24
1894/95	31	1 905	2 197	4 102	1 134	19	31

Zjišťujeme tedy, že se stále větší počet dělníků soustředuje ve velkých podnicích, které začínají používat strojů^[ppp].

9. Jiné obory zpracování kovů

Pod pojem kapitalistické manufaktury patří také průmyslová výroba vesnice Bezvodnoje v Nižněnovgorodské gubernii a újezdu. Je to také jedna z průmyslových vesnic, v níž se většina obyvatelstva vůbec zemědělstvím nezabývá a která tvoří středisko několika průmyslových vesnic. Podle zemstevního soupisu z roku 1889 (Podklady, sešit VIII, Nižní Novgorod 1895) bylo v bezvodenské volosti (581 usedlostí) 67,3 % usedlostí neosévajících, 78,3 % usedlostí bez koní, 82,4 % usedlostí zabývajících se průmyslovou výrobou, 57,7 % usedlostí mělo členy rodiny gramotné docházející do škol (proti průměru v újezdu 44,6 %). V Bezvodném se vyrábějí různé kovové výrobky: řetězy, udice, kování; objem výroby byl odhadován na 2¹/₂ miliónu rublů roku 1883^[qqq] a 1¹/₂ miliónu rublů roku 1888/1889^[rrr]. Organizace výroby: práce pro majitele z jejich materiálu, rozdělená mezi celou řadu dílčích dělníků, se vykonává částečně v dílnách podnikatelů, částečně doma. Například při výrobě udic vykonávají jednotlivé úkony „ohýbači“, „sekáči“ (pracují ve zvláštní místnosti) a „zaostřovači“ (ženy a děti zaostřující udice doma). Přitom všichni tito dělníci pracují pro kapitalistu za mzdu od kusu a ohýbač sám zadává práci sekáčům a zaostřovačům. „Železný drát se nyní táhne pomocí koňských rumpálů; dříve drát tahali slepci, kteří se sem scházeli ve velkém počtu...“ Také jedna ze „zvláštností“ kapitalistické manufaktury! „Svými podmínkami se tato výroba pronikavě liší od všech ostatních. Lidé musí pracovat v dusném ovzduší prosyceném škodlivými výpary z hromadícího se koňského trusu“^[sss]. Podle tohoto typu kapitalistické manufaktury je v Moskevské gubernii organizována výroba železných sít^[ttt], výroba špendlíků^[uuu] a výroba zlatého dracounu^[vvv]. Bylo zjištěno, že na začátku osmdesátých let se touto výrobou zabývalo 66 podniků s 670 dělníky (z nich 79 % bylo námezdních) a objem výroby těchto kapitalistických podniků činil 368 500 rublů, přičemž některé z nich bývaly někdy započítávány mezi „továrny a závody“^[www].

Velmi pravděpodobně je stejně organizováno zámečnictví v burmakinské volosti (a okolních volostech) v Jaroslavské gubernii a újezdu. Vidíme tu přinejmenším tutéž dělbu práce (kováři, dmychači, zámečníci), totéž rozsáhlé používání námezdní práce (z 307 kováren v burmakinské volosti jich 231 má námezdní dělníky), tutéž převahu velkého kapitálu nad všemi těmito dílčími dělníky (v čele stojí překupníci; pro ně pracují kováři, pro kováře zámečníci), totéž spojení faktorství se zhotovováním výrobků v kapitalistických dílnách, z nichž se některé občas objevují v seznamu „továren a závodů“^[xxx].

V příloze k předchozí kapitole byly uvedeny statistické údaje o výrobě podnosů a mědikovectví^[yyy] v Moskevské gubernii (mědikovectví v oblasti zvané Zagarje). Z údajů vysvítá, že v této výrobě převládá námezdní práce, že v jejím čele stojí velké dílny, průměrně s 18—23 námezdními dělníky na 1 podnik a s výrobou v hodnotě 16—17 000 rublů. Dodáme-li k tomu, že je zde velmi rozsáhlá dělba práce^[zzz], pak je nám jasné, že máme před sebou kapitalistickou manufakturu^[α]. „Drobné průmyslové jednotky, které jsou za daných podmínek techniky a dělby práce anomálií, se mohou udržet vedle velkých dílen pouze krajním prodlužováním pracovní doby“ (Isajev, 1. c., s. 33), například u výrobců podnosů až na 19 hodin. Pracovní den zde všeobecně trvá 13—15 hodin a u drobných výrobců 16—17 hodin. Značně se praktikovalo vyplácení mzdy ve zboží (jak v roce 1876, tak v roce 1890)^[β]. Dodejme, že výroba tu existovala už dávno (vznikla nejpozději začátkem 19. století), že jsou úkony úzce specializovány, takže i v tomto případě dosáhli pracovníci neobyčejné zručnosti: Zagarjané jsou známi svým mistrovstvím. V této výrobě se objevily i takové práce, které nevyžadují předběžnou přípravu, mohou je tedy vykonávat i mladiství. „Už tato možnost,“ správně poznamenává pan Isajev, „aby se mladistvý stal rovnou dělníkem a zvládl vlastně řemeslo bez vyučení, ukazuje, že duch řemesla vyžadující odbornou přípravu pracovní síly mizí; jednoduchost četných dílčích úkonů je příznakem, že řemeslo přechází v manufakturu“ (1. c., 34). Poznamenáme jen, že „duch řemesla“ vždy do jisté míry přežívá i v manufaktuře, protože její základnou je tatáž rukodělná výroba.

10. Výroba šperků, samovarů a harmonik

Vesnice Krasnoje v Kostromské gubernii a kostromském újezdu je jednou z těch průmyslových vesnic, které jsou zpravidla středisky naší „lidové“ kapitalistické manufaktury. Tato veliká vesnice (roku 1897 měla 2612 obyvatel) má čistě městský ráz, obyvatelé žijí jako měšťané a zemědělstvím se nezabývají (až na zcela nepatrné výjimky). Vesnice Krasnoje je střediskem šperkařství rozšířeného ve 4 volostech a 51 vesnicích (včetně sidorovské volosti v něrechtském újezdu), v kterých je 735 usedlostí a asi 1706 pracovníků^[γ]. „Hlavními představiteli této výroby,“ praví pan Tillo, „jsou bezesporu velcí podnikatelé z vesnice Krasnoje: kupci Pušilovové, Mazovové, Sorokinové, Čulkovové aj. Nakupují materiál — zlato, stříbro a měď, mají své mistry, skupují hotové výrobky, zadávají práci domů, obstarávají vzorky výrobků apod.“ (2043). Velcí podnikatelé mají dílny, „rabotorni“ (laboratoře), kde se kuje a taví kov, který je potom přidělován ke zpracování „domáckým výrobcům“; mají technická zařízení „precy“ (lisy, razidla k vyrážení výrobků), „bojni“ (k ražení vzorů), „valsy“ (k tažení kovu), upínací pracovní stoly aj. Ve výrobě se používá velmi rozsáhlé dělby práce: „Téměř každý výrobek prochází při svém zhotovování několika rukama podle stanoveného pořádku. Tak například při výrobě náušnic dává podnikatel stříbro nejprve do své dílny, kde se zčásti vyválcuje naplocho a zčásti vytáhne v drát; tento materiál se pak podle objednávky předá mistrovi, který rozdělí, má-li rodinu, práce mezi několik pracovníků: jeden vyráží ze stříbrné destičky razidlem obrys nebo formu náušnice, druhý ohne drátek do obloučku, kterým se náušnice provléká uchem, třetí spájí tyto součástky dohromady a konečně čtvrtý hotovou náušnici leští. Celá práce není těžká a nevyžaduje velkého učení, velmi často se spájením a leštěním zabývají ženy a děti od 7—8 let“ (204l)^[δ]. Pracovní den je i zde neúměrně dlouhý, trvá obvykle 16 hodin. Praktikuje se vyplácení mzdy v naturáliích.

Následující statistické údaje (uveřejněné zcela nedávno místním cejchovním inspektorem) názorně ukazují ekonomickou strukturu této výroby^[135]:

Skupiny mistrů	Počet mistrů		%	Počet všech dělníků (přibližný)	%		Množství výrobků (v procentech)	%
Nevykazující hotové výrobky	404		66,0	1000	58		—	—
Vykazující výrobky do 12 funtů	81						11	1,3
Vykazující 12-120 funtů výrobků	194		26,4	500	29		236	28,7
Vykazující 120 a více funtů výrobků	56		7,6	206	13		577	70,0
Celkem	735		100	1706	100		824	100

„Obě první skupiny (asi dvě třetiny všech mistrů) můžeme spíše přirovnat nikoli k domáckým výrobcům, ale k továrním dělníkům, kteří pracují doma.“ V nejvyšší skupině „se námezdní práce vyskytuje stále častěji... Mistři už začínají přikupovat cizí výrobky“, v horních vrstvách této skupiny „převládá překupnictví“ a „čtyři překupníci vůbec nemají dílny“^[ε].

Výroba samovarů a výroba harmonik v Tule a jejím okolí je zvlášť typickou ukázkou kapitalistické manufaktury. „Domácká výroba má v této oblasti dlouholetou tradici: její počátek spadá do 15. století^[ζ]. Rozvíjela se zvláště od poloviny 17. století; podle pana Borisova tehdy začíná druhé období ve vývoji tulské průmyslové výroby. Roku 1637 byla vybudována první slévárna (Holanďanem Viniusem). Tulští zbrojíři založili zvláštní kovářskou kolonii a vytvořili zvláštní stav se zvláštními právy a výsadami. Roku 1696 vzniká v Tule první slévárna, založená vynikajícím tulským kovářem, a výroba se šíří na Ural a na Sibiř^[η]. Tehdy začíná třetí období v dějinách tulské průmyslové výroby. Mistři si začali zřizovat vlastní podniky a učili tomuto řemeslu také okolní rolníky. V letech 1810—1820 vznikly první továrny na samovary. „Roku 1825 bylo už v Tule 43 různých továren, jež patřily zbrojířům, a vlastně téměř všechny dnešní továrny zde patří někdejším zbrojířům, nynějším tulským kupcům“ (1. c., 2262). Vidíme tu tedy bezprostřední kontinuitu a spojitost mezi starými cechovními mistry a šéfy pozdější kapitalistické manufaktury. Roku 1864 byli tulští zbrojíři osvobozeni od nevolnické závislosti^[136] a povýšeni do měšťanského stavu; silnou konkurencí vesnických domáckých výrobců klesly výdělky (což také způsobilo, že se průmysloví výrobci začali stěhovat z města zpátky na vesnici); dělníci se pustili do výroby samovarů, zámků, nožů a harmonik (první tulské harmoniky se objevily v letech 1830—1835).

Výroba samovarů je dnes organizována takto: v čele jsou velcí kapitalisté, kteří mají dílny s desítkami a stovkami námezdních dělníků, přičemž mnohé dílčí pracovní úkony svěřují také dělníkům pracujícím doma, jak ve městě, tak i na vesnici; pracovníci provádějící dílčí operace mají také někdy své vlastní dílny s námezdními dělníky. Je samozřejmé, že vedle velkých dílen existují rovněž malé, s mnohastupňovou závislostí na kapitalistech. Dělba práce je společným základem celé struktury této výroby. Zhotovování samovaru se dělí na tyto jednotlivé úkony: 1. ohýbání měděných plechů do trubek (tvarování); 2. svařování trubek; 3. hlazení švů; 4. přidělávání dna; 5. kování výrobků (tzv. „vyťukávání“); 6. čištění vnitřních stěn; 7. obrušování samovarů a krčků; 8. cínování; 9. vyvrtávání otvorů na dně a v nástavcích; 10. sestavování samovarů. Dále jako zvláštní práce je tu ještě odlévání drobných měděných součástí: a) formování a b) odlití.^[ή] Při zadávání práce domů může každá z těchto operací tvořit zvláštní „domáckou“ výrobu. Jednu takovou „výrobu“ popsal pan Borisov v VII. sešitě Prací komise pro domácký průmysl. Tato výroba (formování trub pro samovary) spočívá v tom, že rolníci provádějí za úkolovou mzdu z podnikatelova materiálu jeden z dílčích úkonů, který jsme popsali. Domáčtí výrobci odešli z Tuly pracovat na vesnici po roce 1861: na vesnici je obživa levnější a úroveň potřeb nižší (1. c., s. 893). Pan Borisov správně vysvětluje tuto životnost „domáckého výrobce“ tím, že se zachovalo rukodělné kování samovarů: „Vesnický domácký výrobce je pro továrníka jako zákazníka vždy výhodnější, protože pracuje o 10—20 % levněji než městský řemeslník“ (916).

Rozsah výroby samovarů odhadoval pan Borisov v roce 1882 přibližně na 5 miliónů rublů při 4—5 tisících dělníků (i s domáckými výrobci). Statistika továren a závodů zachycuje i v tomto případě pouze malou část všech kapitalistických manufaktur. Ukazatel za rok 1879 uvedl v Tulské gubernii 53 „továren“ na samovary (všechny rukodělné) s 1479 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 836 000 rublů. Ukazatel za rok 1890 má 162 továren — 2175 dělníků — 1 100 000 rublů, ve jmenném rejstříku je však uvedeno jen 50 továren (1 s parním pohonem) — 1326 dělníků — 698 000 rublů. Je zřejmé, že k „továrnám“ připočítali v tomto případě také dobrou stovku drobných podniků. Konečně Soupis vykazuje za rok 1894/95 — 25 továren (4s parním pohonem) a 1202 dělníků (+ 607 mimo podnik) s objemem výroby v hodnotě 1 613 000 rublů. Podle těchto údajů se nedá srovnat (z důvodu, který jsme už uvedli, a také proto, že se v předcházejících letech směšují dělníci pracující v podnicích a mimo podnik) ani počet továren, ani počet dělníků. Nesporné je pouze to, že strojový velkoprůmysl postupně vytlačuje manufakturu: roku 1879 měly 2 továrny 100 a více dělníků; roku 1890 byly 2 (jedna s parním pohonem), roku 1894/95 4 (tři s parním pohonem)^[θ].

Zcela stejně je organizována výroba harmonik, která je na nižším stupni ekonomického vývoje.^[ι] „Na výrobě harmonik se podílí přes 10 samostatných oborů“ (Práce komise pro domácký průmysl, IX, 236); výroba různých součástí harmoniky nebo provedení některých dílčích úkonů je předmětem jednotlivých kvazisamostatných oborů „domácké“ výroby. „V období menší poptávky pracují všichni domáčtí výrobci pro továrny nebo pro větší či menší dílny, od jejichž majitelů dostávají materiál; jakmile ale poptávka po harmonikách zesílí, objevuje se spousta drobných výrobců, kteří kupují od domáckých výrobců jednotlivé součástky, sami dávají harmoniky dohromady a odnášejí je do místních krámů — obchodů, kde pak harmoniky ochotně kupují“ (ibid.). Pan Borisov odhadoval v roce 1882 počet pracovníků v této výrobě na 2—3 tisíce a objem výroby asi na 4 milióny rublů; statistika továren a závodů vykázala v roce 1879 dvě „továrny“ s 22 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 5000 rublů; v roce 1890 — 19 továren s 275 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 82 000 rublů; v roce 1894/95 — 1 továrnu s 23 dělníky (+ 17 mimo podnik), s objemem výroby v hodnotě 20 000 rublů.^[κ] Parních strojů se vůbec nepoužívá. Všechny tyto skoky v číslech ukazují, že se jednotlivé podniky, které tvoří součást složitého organismu kapitalistické manufaktury, registrují čistě nahodile.

III. Technika v manufaktuře.
Dělba práce a její význam

Učiňme nyní závěry z probraných údajů a uvažme, zda tyto údaje skutečně charakterizují zvláštní stadium vývoje kapitalismu v našem průmyslu.

Společným rysem všech druhů výroby, které jsme prozkoumali, je zachování rukodělné výroby a systematická, rozsáhlá dělba práce. Výrobní proces se rozpadá na několik dílčích úkolů, které vykonávají různí kvalifikovaní mistři. Příprava takových odborníků vyžaduje poměrně dlouhé učení, a proto je přirozeným průvodním jevem manufaktury výchova učedníků. Jak známo, za zbožního hospodářství a za kapitalismu vyvolává tento jev nejhorší formy osobní závislosti a vykořisťování^[λ]. Zánik učednictví souvisí s vyšším vývojovým stupněm manufaktury a se vznikem strojového velkoprůmyslu, kdy stroje snižují dobu učení na minimum nebo kdy se osamostatňují tak jednoduché dílčí úkony, že je mohou vykonávat i děti (viz výše příklad Zagarje).

Zachování rukodělné výroby jako základny manufaktury vysvětluje, proč se relativně nemění, což je zvlášť nápadné při srovnávání s továrnou. Dělba práce se rozvíjí a prohlubuje velmi pomalu, takže manufaktura po celá desetiletí (a dokonce staletí) zachovává původní formu: shledali jsme, že mnoho výrob, které jsme zkoumali, je prastarého původu, a přesto ve většině z nich nebylo do poslední doby vidět žádný velký převrat ve způsobech výroby.

Nebudeme zde opakovat všeobecně známé teze teoretické ekonomie o úloze dělby práce v rozvíjení produktivních sil práce. Vzhledem k rukodělné výrobě mohl technický pokrok probíhat pouze ve formě dělby práce^[μ]. Zmíníme se jen o dvou nejdůležitějších okolnostech, které objasňují nutnost dělby práce jako přípravného stadia pro strojový velkoprůmysl. Za prvé, jedině rozčlenění výrobního procesu na řadu zcela jednoduchých, čistě mechanických úkonů umožňuje zavádět stroje, kterých se zpočátku používá k nejjednodušším úkonům a teprve postupně jsou schopny vykonávat složitější úkony. Tak například v tkalcovství mechanický stav už dávno ovládl výrobu jednoduchých tkanin, zatímco hedvábí se nadále tká převážně ručně; v zámečnictví se používá stroje především k jednomu z nejjednodušších úkonů, k broušení apod. Ale toto členění výroby na velmi jednoduché úkony — jako nutný přípravný krok k zavedení strojové velkovýroby — vede zároveň k růstu drobné výroby. Místní obyvatelstvo může provádět takové dílčí úkony doma buď na objednávku majitelů manufaktur z jejich materiálu (vsazování štětin v kartáčnické manufaktuře, šití ovčin, kožichů, palčáků, obuvi atd. v kožedělné výrobě, úprava hřebenů v hřebenářské manufaktuře, „tvarování“ samovarů aj.), nebo dokonce „samostatně“ nakupuje materiál, vyrábí jednotlivé součástky výrobků a prodává je majitelům manufaktury (kloboučnictví, výroba kočárů, harmonik atd.). Vypadá to jako paradox: růst drobné (někdy dokonce „samostatné“) průmyslové výroby jako projev růstu kapitalistické manufaktury, a přesto je to fakt. „Samostatnost“ takových „domáckých výrobců“ je zcela fiktivní. Svou práci by nemohli vykonávat, jejich výrobek by někdy dokonce neměl ani žádnou užitnou hodnotu bez spojení s jinými dílčími operacemi, s jinými součástmi výrobku. Ale toto spojení mohl vytvořit^[ν] a vytvořil pouze velký kapitál ovládající (v té či oné formě) masu dílčích dělníků. Narodnická ekoriomie dělá jednu základní chybu: opomíjí nebo zastírá fakt, že dílčí „domácký výrobce“ je součástí kapitalistické manufaktury.

Druhá okolnost, kterou je třeba zvlášť zdůraznit, je příprava zručných dělníků v manufaktuře. Strojový velkoprůmysl by se nemohl v poreformním období tak rychle rozvinout, kdyby mu během dlouhého předcházejícího období manufaktura nevyškolila dělníky. Tak například autoři, kteří zkoumali „domácké“ tkalcovství v pokrovském újezdu ve Vladimirské gubernii, si všimli pozoruhodné „technické zručnosti a zkušenosti“ tkalců z kudykinské volosti (ve které leží vesnice Orechovo a známé továrny Morozovových): „Nikde... se nesetkáváme s takovým pracovním vypětím... zde se vždy praktikuje přesná dělba práce mezi tkalcem a navíječem cívek... Minulost... vypěstovala v Kudykiňanech dokonalé technické výrobní návyky... schopnost vědět si rady při nejrůznějších potížích.“^[ξ] „Továrny nelze stavět v kterékoli vesnici a v libovolném počtu,“ čteme o tkaní hedvábí. „Továrna musí jít za tkalcem do těch vesnic, kde se vytvořil odcházením za prací“ (anebo také v důsledku domácké práce) „určitý počet pracovníků obeznámených s tkalcovstvím“.^[ο] Takové podniky, jako je petrohradská továrna na obuv^[137][π], by se nebyly mohly tak rychle rozrůst, kdyby nebyli za staletí vyrostli, například v okolí Kimer, zruční dělníci, kteří nyní začali odcházet za prací; atd. Proto je mimo jiné tak důležité, že manufaktura vytvořila celou řadu velkých oblastí, které se specializovaly na určitou výrobu a připravily mnoho zručných dělníků^[ρ].

Dělba práce v kapitalistické manufaktuře deformuje a mrzačí dělníka, a tedy i dílčího „domáckého“ výrobce. V důsledku dělby práce vznikají nedostižní mistři i mrzáci; první jako vzácní jednotlivci vzbuzující obdiv statistiků^[ς]; druzí jako hromadný úkaz „domáckých výrobců“ s vpadlým hrudníkem, neúměrně vyvinutýma rukama, „s hrbem na jedné straně“^[σ] atd. atd.

IV. Územní dělba práce a oddělení zemědělství od průmyslu

S dělbou práce bezprostředně souvisí, jak jsme se už zmínili, územní dělba práce, specializace jednotlivých oblastí na výrobu určitého výrobku, někdy jednoho druhu výrobku, a dokonce určité části výrobku. Převaha rukodělné výroby, velké množství drobných podniků, zachování spojení pracovníka s půdou a připoutání odborného dělníka k určité speciální práci nutně podmiňují uzavřenost jednotlivých oblastí manufakturní výroby; tato místní uzavřenost někdypřechází až k úplné odtrženosti od ostatního světa^[τ], s kterým mají styk pouze obchodní podnikatelé.

Následující tiráda pana Charizomenova podceňuje význam územní dělby práce: „Obrovské vzdálenosti v říši jsou spojeny s pronikavými rozdíly v přírodních podmínkách: jeden kraj je bohatý na dříví a zvěř, druhý na dobytek, třetí má hojnost hlíny nebo železné rudy. Tyto vlastnosti přírody spoluurčovaly charakter průmyslu. Velké vzdálenosti a nevýhodné komunikace znemožňovaly nebo velmi zdražovaly přepravu surovin. Proto se musel průmysl tísnit tam, kde bylo po ruce dost surovin. Z toho také vyplynul charakteristický rys našeho průmyslu — specializace výroby zboží v obrovských kompaktních oblastech“ (Juridičeskij věstnik, 1. c., s. 440).

Územní dělba práce není charakteristickým znakem našeho průmyslu, ale manufaktury (jak v Rusku, tak i v jiných zemích); drobná výroba nevytvořila tak rozsáhlé oblasti, továrna porušila jejich uzavřenost a usnadnila přesun podniků a velkých skupin dělníků do jiných oblastí. Manufaktura nejenže vytváří kompaktní oblasti, ale zavádí rovněž specializaci uvnitř takových oblastí (dělba práce podle druhu zboží). Zdroje surovin v dané oblasti nejsou pro manufakturu bezpodmínečně nutné, a sotva jsou pro ni běžnou podmínkou, protože manufaktura předpokládá už dosti rozsáhlé obchodní styky.^[υ]

S uvedenými rysy manufaktury souvisí okolnost, že toto stadium kapitalistického vývoje se vyznačuje zvláštní formou oddělení zemědělství od průmyslu. Nejtypičtějším průmyslovým výrobcem už teď není rolník, ale „člověk znalý řemesla“, který se zemědělstvím nezabývá (a na druhém pólu kupec a majitel dílny). Ve většině případů (jak jsme už viděli) mají průmyslovou výrobu organizovanou po vzoru manufaktury nezemědělská střediska: města nebo (mnohem častěji) větší vesnice, jejichž obyvatelé se téměř zemědělstvím nezabývají a které musíme počítat k osadám majícím obchodně průmyslový ráz. Oddělení průmyslu od zemědělství má zde hluboké kořeny jednak v technice manufaktury, jednak v její ekonomice a také ve způsobu jejího života (čili v kulturních zvláštnostech). Technika připoutává dělníka k jednomu oboru, a činí ho proto na jedné straně nezpůsobilým k zemědělství (je tělesně slabý apod.), na druhé straně pak vyžaduje, aby se nepřetržitě a trvale svou profesí zabýval. Ekonomická struktura manufaktury se vyznačuje nesrovnatelně hlubší diferenciací mezi výrobci, než je tomu v drobné průmyslové výrobě — a viděli jsme, že v této výrobě probíhá souběžně s rozkladem v průmyslu i rozklad v zemědělství. Vzhledem k úplnému ožebračení mnoha výrobců, které je podmínkou a důsledkem manufaktury, nemohou se její dělníci rekrutovat z hospodářsky silných zemědělců. Ke kulturním zvláštnostem manufaktury patří za prvé, že příslušné výrobní odvětví je velmi staré (někdy staletí) a že zanechává na obyvatelstvu zvláštní pečeť; za druhé vyšší životní úroveň obyvatelstva^[φ]. O této druhé okolnosti pohovoříme nyní podrobněji, nejprve však poznamenáme, že v manufaktuře nedochází k úplnému oddělení průmyslu od zemědělství. Při rukodělné technice nemohou velké podniky zcela vytlačit podniky malé, zvláště když drobní domáčtí výrobci prodlužují pracovní den a snižují úroveň svých potřeb:za takových podmínek, jak jsme viděli, manufaktura dokonce podporuje rozvoj drobné průmyslové výroby. Je proto přirozené, že kolem nezemědělských středisek manufaktury vidíme ve většině případů celý okruh zemědělských osad, jejichž obyvatelé se rovněž zabývají drobnou průmyslovou výrobou. I v tomto ohledu se tedy zřetelně projevuje přechodný ráz manufaktury mezi drobnou rukodělnou výrobou a továrnou. Když ani na Západě nedokázalo manufakturní období kapitalismu uskutečnit úplné oddělení průmyslových dělníků od zemědělství^[χ], pak v Rusku při zachování četných institucí, které připoutávají rolníky k půdě, se toto oddělování muselo nutně zpomalit. Opakujeme proto, že pro ruskou kapitalistickou manufakturu je nejtypičtějším znakem nezemědělské středisko, které přitahuje obyvatelstvo z okolních vesnic — obyvatelé jsou zpola zemědělci, zpola průmysloví výrobci — a které těmto vesnicím vévodí.

Zvlášť pozoruhodný je přitom fakt, že obyvatelstvo takových nezemědělských středisek má vyšší kulturní úroveň. Větší gramotnost, mnohem vyšší potřeby a životní úroveň, pronikavé odlišení od „obyčejného“ „vesničana“ — takové jsou obvyklé znaky obyvatel těchto středisek^[ψ]. Tento fakt má pochopitelně ohromný význam, názorně svědčí o pokrokové historické úloze kapitalismu a přitom ryze „lidového“ kapitalismu, o jehož „umělosti“ by se snad neodvážil mluvit ani nejzarytější narodnik, protože obrovská většina popsaných středisek obvykle patří k „domáckému“ průmyslu! I zde se ukazuje, že manufaktura má přechodný ráz, neboť teprve začíná měnit duchovní tvářnost obyvatelstva, kterou dokončí až strojový velkoprůmysl.

V. Ekonomická struktura manufaktury

Ve všech druzích výroby, které jsme prozkoumali, organizovaných po vzoru manufaktury, je obrovská spousta nesamostatných dělníků, podřízených kapitálu, kteří dostávají pouze mzdu a jimž nepatří ani suroviny, ani hotový výrobek. Velkou většinu dělníků v této výrobě tvoří v podstatě námezdní dělníci, ačkoli se tento vztah v manufaktuře nikdy neprojevuje tak dokonale a vyhraněně jako v továrně. V manufaktuře se s průmyslovým kapitálem proplétá nejrůznějším způsobem kapitál obchodní a závislost pracovníka na kapitalistovi nabývá spousty forem a odstínů, počínaje námezdní prací v cizí dílně přes práci doma pro „zaměstnavatele“ a konče závislostí při nákupu surovin nebo při odbytu výrobků. Vedle značného množství závislých dělníků se při manufaktuře i nadále udržuje větší či menší počet kvazisamostatných výrobců. Ale celá tato pestrost forem závislosti pouze zahaluje základní rys manufaktury, totiž že se v ní už v plné síle projevuje rozkol mezi představiteli práce a kapitálu. V době osvobození rolníků byl již tento rozkol ve větších střediscích naší manufaktury zakořeněn jako dědictví několika pokolení. Ve všech „druzích výroby“, které jsme prozkoumali, vidíme velké skupiny obyvatelstva, které nemá žádné jiné existenční prostředky kromě práce závislé na příslušnících majetné třídy, a na druhé straně nepatrnou menšinu zámožných podnikatelů, kteří ovládají (v té či oné formě) téměř celou výrobu daně oblasti. Tento základní fakt dodává naší manufaktuře na rozdíl od předcházejícího stadia zřetelný kapitalistický ráz. Závislost na kapitálu a námezdní práce existovaly i v předcházejícím stadiu, nenabývaly však ještě žádné vyhraněné formy, nezahrnovaly ještě převážnou část průmyslových výrobců, převážnou část obyvatelstva, nevyvolávaly rozkol mezi různými skupinami těch, kteří se podílejí na výrobě. Také výroba sama není ještě v předcházejícím stadiu příliš rozsáhlá — rozdíl mezi podnikatelem a dělníkem je poměrně malý — velcí kapitalisté (kteří vždy stojí v čele manufaktury) téměř neexistují — neexistují ani dílčí dělníci pevně připoutaní k jednomu úkonu a tím i ke kapitálu, který tyto dílčí úkony spojuje v jeden výrobní mechanismus.

Poslechněme si svědectví jednoho starého autora, které názorně potvrzuje uvedené údaje. „Ve vesnici Kimry, jakož i v jiných tzv. bohatých ruských vesnicích, například v Pavlově, tvoří polovinu obyvatelstva žebráci žijící z milodarů... Onemocní-li pracující člověk a k tomu ještě osamělý, riskuje, že další týden zůstane bez skývy chleba.“^[ω]

Už v šedesátých letech se tedy výrazně projevil základní rys ekonomiky naší manufaktury: rozpor mezi „bohatstvím“ mnoha „vyhlášených“ „vesnic“ a úplnou proletarizací obrovské většiny „domáckých výrobců“. S tím souvisí skutečnost, že nejtypičtější pracovníci v manufaktuře (totiž kvalifikovaní řemeslníci, kteří zcela nebo téměř zcela opustili půdu) tíhnou už k dalšímu, a nikoli k předcházejícímu stadiu kapitalismu, že mají už blíže k dělníkovi ve strojovém velkoprůmyslu než k rolníkovi. Předchozí údaje o kulturní úrovni domáckých výrobců to názorně dosvědčují. Toto tvrzení však nelze vztahovat na veškeré dělnictvo manufaktury. Zachování spousty drobných podniků a drobných podnikatelů, zachování spojení s půdou a neobyčejně rozsáhlé rozšíření domácké práce má za následek, že velmi mnozí „domáčtí výrobci“ v manufaktuře tíhnou ještě k rolnictvu, k přeměně v drobného podnikatele, k minulosti, a ne k budoucnosti^[αα], že ještě klamou sami sebe nejrůznějšími iluzemi o tom, že by se mohli stát (při krajním pracovním vypětí, šetrnosti a vynalézavosti) samostatnými podnikateli^[ββ]. Uvádíme tu pozoruhodně správné hodnocení těchto maloburžoazních iluzí, které podává autor pojednání o „domáckém průmyslu“ ve Vladimirské gubernii:

„Konečné vítězství velkoprůmyslu nad drobnou průmyslovou výrobou, spojení pracovníků roztroušených po mnoha a mnoha domáckých tkalcovnách, ve zdech jediné továrny na hedvábí je pouze otázkou času, a čím rychleji bude tohoto vítězství dosaženo, tím lépe pro tkalce. Soudobá organizace hedvábnického průmyslu se vyznačuje nestálostí a nevyhraněností ekonomických kategorií, bojem velkovýroby s malovýrobou a se zemědělstvím. Tento boj vtahuje drobného podnikatele a tkalce do víru horečné činnosti, ale nic jim neposkytuje, zato je však odtrhuje od zemědělství, vrhá je do dluhů a všemožně na ně doléhá v době stagnace. Koncentrace výroby nesníží mzdu tkalce, ale povede k tornu, že bude zbytečné přetahovat a opíjet dělníky, lákat je zálohami, které neodpovídají jejich celoročnímu příjmu. Jakmile vzájemná konkurence zeslábne, nebudou už chtít továrníci vydávat značné částky, aby tkalce utopili v dluzích. Přitom velkovýroba tak jasně staví proti sobě zájmy továrníka a těch, kteří na něho pracují, bohatství jednoho a bídu druhých, že tkadlec není s to vyvinout sebemenší úsilí, aby se sám stal továrníkem. Malovýroba neposkytuje tkalci více než velkovýroba, ale nemá takovou stabilitu, jakou má velkovýroba, a proto mnohem hlouběji dělníka demoralizuje. Domáckému tkalci se rýsují jakési falešné perspektivy, čeká na okamžik, který mu umožní pořídit si vlastní tkalcovský stav. Aby dosáhl tohoto ideálu, napíná všechny síly, zadlužuje se, krade, lže, ve svých soudruzích už nevidí druhy v neštěstí, ale nepřátele, konkurenty v boji o týž ubohý tkalcovský stav, který se před ním rýsuje v daleké budoucnosti. Drobný podnikatel nechápe svou ekonomickou ubohost, předchází si faktory a továrníky, tají před soudruhy místo a podmínky nákupu surovin a odbytu výrobku. Namlouvá si, že je samostatným drobným podnikatelem, a stává se přitom dobrovolným a ubohým nástrojem, hříčkou v rukou velkých obchodníků. Ještě se nedostal z nejhoršího, nezaplatil 3—4 stavy, a už mluví o těžkém postavení podnikatele, o lenosti a opilství tkalců, o nutnosti chránit továrníka před nezaplacením pohledávek. Drobný podnikatel — to je nejběžnější typ lokajství v nezemědělské výrobě, podobně jako za starých zlatých časů byl správce a klíčník živým ztělesněním feudálního lokajství. Dokud nejsou výrobní prostředky úplně odděleny od výrobce a pokud se výrobce domnívá, že se může stát samostatným podnikatelem, dokud ekonomickou propast mezi překupníkem a tkalcem překlenují továrníci, drobní podnikatelé a faktoři, kteří ovládají a vykořisťují nižší ekonomické kategorie a sami jsou přitom vykořisťováni kategorií vyšší, dotud se společenské vědomí pracovníků zatemňuje a jejich představy jsou rozvráceny fikcemi. Tam, kde má být solidarita, vzniká konkurence a zájmy v podstatě nepřátelských ekonomických skupin se sjednocují. Zároveň se organizace hedvábnické výroby neomezuje jen na ekonomické vykořisťování, ale nachází své náhončí mezi vykořisťovanými a svěřuje jim úkol zatemňovat vědomí pracovníků a vnitřně je rozkládat“ (Průmysl Vladimirské gubernie, sešit III, s. 124—l 26).

VI. Obchodní a průmyslový kapitál v manufaktuře.
„Faktor“ a „továrník“

Z uvedených údajů vysvítá, že vedle velkých kapitalistických dílen se v tomto stadiu kapitalistického vývoje setkáváme vždy s velmi značným množstvím malých podniků; počtem obyčejně dokonce převládají, mají však zcela podřadnou úlohu v celkovém objemu výroby. Toto zachovávání (a dokonce, jak jsme viděli, i rozvoj) malých podniků vedle manufaktury je zcela přirozené. Při rukodělné výrobě nemají velké podniky rozhodující převahu nad malými; dělba práce, která vytváří velmi jednoduché dílčí pracovní úkony, usnadňuje vznik drobných dílen. Proto je pro kapitalistickou manufakturu typické právě to, že nevelký počet poměrně velkých podniků existuje vedle značného počtu podniků malých. Je mezi nimi nějaká spojitost? Údaje, které jsme rozebrali, nenechávají nikoho na pochybách, že je mezi nimi velmi úzká spojitost, že velké podniky vyrůstají právě z těchto malých, že malé podniky jsou někdy pouze externím oddělením manufaktury, že ve velké většině případů spojení mezi velkými a malými podniky obstarává obchodní kapitál, který patří velkým podnikatelům a který si drobné podnikatele podřizuje. Majitel velké dílny musí nakupovat suroviny a prodávat výrobky ve velkém; čím je jeho obchodní obrat větší, tím menší jsou (na jednotku produkce) jeho náklady spojené s nákupem a prodejem zboží, s vyřazováním vadného zboží, skladováním aj. aj., a tu se objevuje odprodej materiálu v malém drobným podnikatelům a skupování jejich výrobků, které pak majitel manufaktury prodává dále jako své vlastní^[γγ]. Jestliže se s prodejem surovin a nákupem výrobků spojuje (jak tomu často bývá) dlužnická závislost a lichvářství, jestliže si drobný podnikatel bere materiál na dluh a splácí dluh výrobky, pak majitel velké manufaktury pobírá ze svého kapitálu tak vysoký zisk, jakého by nikdy nemohl dosáhnout najímáním dělníků. Dělba práce dává nový podnět k rozvoji vztahů závislosti drobných podnikatelů na velkých: velcí podnikatelé buď přidělují materiál domů ke zpracování (nebo k provádění určitých dílčích úkonů), nebo skupují u „domáckých výrobců“ jednotlivé části výrobku, zvláštní druhy výrobku atd. Zkrátka, jednou z nejcharakterističtějších zvláštností manufaktury je velmi úzké a nerozlučné spojení mezi obchodním a průmyslovým kapitálem. „Faktor“ je tu téměř vždy totožný s majitelem manufaktury („továrníkem“ podle běžného, nesprávně používaného označení, podle něhož se každá větší či menší dílna považuje za „továrnu“). Proto údaje o objemu výroby velkých podniků ve většině případů nedávají ani zdaleka představu o jejich skutečném významu v naší „domácké výrobě“^[δδ], protože majitelé takových podniků disponují nejen prací dělníků ve svých podnicích, ale také prací velkého počtu domáckých dělníků, a dokonce (de facto) prací velkého počtu kvazisamostatných drobných podnikatelů, vůči nimž vystupují jako „faktoři“^[εε]. V údajích o ruské manufaktuře se tedy zvlášť zřetelně projevuje zákon vyvozený autorem Kapitálu, že stupeň rozvoje obchodního kapitálu je nepřímo úměrný stupni rozvoje průmyslového kapitálu^[139]. A vskutku můžeme všechny druhy výroby, které jsme popsali v podkapitole II, charakterizovat takto: čím méně je v nich velkých dílen, tím více je vyvinuto „faktorství“, a naopak; mění se pouze forma kapitálu, který tu má v tom i onom případě vedoucí postavení a který přivádí „samostatného“ domáckého výrobce do postavení často daleko horšího, než je postavení námezdního dělníka.

Základní chybou narodnické ekonomie je, že ignoruje nebo zastírá na jedné straně spojitost mezi velkými a malými podniky a na druhé straně mezi obchodním a průmyslovým kapitálem. „Pavlovský továrník není nic jiného než složitější druh faktora,“ říká pan Grigorjev (1. c., s. 119). To platí nejen o Pavlovu, ale i o většině druhů výroby organizovaných podle vzoru kapitalistické manufaktury; správná je i opačná teze, podle níž je faktor v manufaktuře složitějším druhem „továrníka“; v tom je mimo jiné jeden z podstatných rozdílů mezi faktorem v manufaktuře a faktorem v drobné průmyslové výrobě rolníků. Ale vidět ve spojitosti mezi „faktorem“ a „továrníkem“ nějaký argument ve prospěch drobné výroby (jak se domnívá pan Grigorjev a mnoho jiných narodniků) znamená dělat zcela svévolné závěry a znásilňovat fakta ve prospěch předpojaté myšlenky. Jak jsme viděli, svědčí celá řada údajů o tom, že spojení obchodního kapitálu s průmyslovým značně zhoršuje postavení bezprostředního výrobce ve srovnání s postavením námezdního dělníka, prodlužuje jeho pracovní den, snižuje výdělky a brzdí rozvoj ekonomiky a kultury.

VII. Kapitalistická domácká práce jako doplněk manufaktury

Kapitalistická domácká práce, tj. domácké zpracování materiálu dodaného podnikatelem za mzdu od kusu, se vyskytuje, jak jsme ukázali v předcházející kapitole, i v drobně průmyslové výrobě rolníků. Později uvidíme, že se objevuje (a to ve velkém rozsahu) i vedle továrny, tj. vedle strojového velkoprůmyslu. Kapitalistická domácká práce tedy existuje ve všech vývojových stadiích kapitalismu v průmyslu, ale nejtypičtější je právě pro manufakturu. Drobná průmyslová výroba rolníků i strojový velkoprůmysl se velmi snadno obejdou bez domácké práce. Avšak manufakturní období vývoje kapitalismu, pro něž je příznačné, že zachovává spojení pracovníka s půdou a připouští mnoho malých podniků vedle velkých, si bez zadávání práce domů můžeme stěží představit nebo si je téměř nemůžeme představit.^[ζζ] Také údaje z Ruska, jak jsme viděli, skutečně svědčí o tom, že se v drobné výrobě, organizované podle vzoru kapitalistické manufaktury, praktikuje zadávání práce domů ve zvlášť velkém rozsahu. Proto považujeme za nejsprávnější zabývat se charakteristickými zvláštnostmi kapitalistické domácké práce právě v této kapitole, i když některé z dalších příkladů nelze vztahovat jen na manufakturu.

Poukážeme především na množství zprostředkovatelů mezi kapitalistou a domáckým dělníkem. Velký podnikatel nemůže sám přidělovat materiál stovkám a tisícům dělníků rozptýlených mnohdy po různých vesnicích, proto se nutně objevují zprostředkovatelé (v některých případech celá hierarchie zprostředkovatelů), kteří přejímají materiál ve velkém a přidělují jej v malém. Vzniká tu skutečný sweating systém, systém ždímání potu, systém velmi intenzívního vykořisťování: „faktor“ (nebo „svěťoločnik“ nebo „obchodnice“ v krajkářství aj. aj.), který má k dělníkovi blízko, dovede využívat dokonce zvláštních případů jeho nouze a vyhledává takové způsoby vykořisťování, které by byly nemyslitelné ve velkém podniku a které zcela vylučují možnost jakékoli kontroly a dohledu^[ηη].

Vedle sweating systému — a zároveň snad jako jednu z jeho forem — je třeba jmenovat truckový systém, vyplácení mzdy v naturáliích, který je stíhán v továrnách, ale udržuje se v domácké výrobě, zvláště při zadávání práce domů. V našem popisu jednotlivých druhů výroby jsme uvedli příklady tohoto rozšířeného jevu.

Dále, neodmyslitelným průvodním jevem kapitalistické domácké práce je mimořádně nehygienické pracovní prostředí. Nesmírná bída domáckého dělníka, absolutní nemožnost upravit jakýmikoli předpisy pracovní podmínky, používání obytné místnosti jako dílny — to jsou podmínky, které činí z obydlí domáckých dělníků ohniska nákazy a nemocí z povolání. Ve velkých podnicích se ještě dá bojovat proti podobným jevům, avšak domácká práce je po této stránce „nejliberálnější“ formou kapitalistického vykořisťování.

Neúměrná délka pracovního dne je také jedním z nezbytných znaků domácké práce pro kapitalistu a drobné výroby vůbec. Uvedli jsme už několik příkladů, jak dlouhý je pracovní den v „továrnách“ a u „domáckých výrobců“.

Při domácké práci se téměř vždycky zapojují do výroby ženy a děti od nejútlejšího věku. Pro ilustraci uvedeme některé údaje z popisů průmyslové výroby Moskevské gubernic, v níž pracují jen ženy. Převíjením bavlněné příze se zabývají 10 004 ženy; děti začínají pracovat od 5—6 let (!)‚ denní výdělek činí 10 kopějek, roční 17 rublů. Pracovní den v této výrobě, v níž pracují jen ženy, trvá všeobecně až 18 hodin. Při pletení začínají pracovat děti od 6 let, denní výdělek činí 10 kopějek, roční 22 rublů. Souhrnné údaje o výrobě, v níž pracují ženy: 37 514 dělnic; začíná se pracovat od 5—6 let (v 6 druzích výroby z 19, přitom je v těchto 6 druzích zaměstnáno 32 400 dělnic); průměrný denní výdělek činí 13 kopějek, roční 26 rublů 20 kopějek^[θθ].

Jednou z nejškodlivějších stránek kapitalistické domácké práce je, že snižuje úroveň potřeb pracovníka. Podnikatel si může vybrat dělníky v takových zapadlých místech, kde je životní úroveň obyvatelstva zvlášť nízká a kde spojení s půdou umožňuje pracovat za babku. Například majitel vesnické punčochárny vysvětluje, že v Moskvě jsou drahé byty a že dělnice „musí mít bílý chleba... kdežto u nás pracují ve vlastní chalupě a jedí černý chléb... Jakpak se může Moskva s námi měřit?“^[ιι] Neobyčejně nízká mzda za převíjení bavlněné příze se vysvětluje tím, že je to pro rolnické ženy, dcery atd. pouze vedlejší výdělek. „Systém této výroby snižuje tak na minimum mzdu pracovních sil, jež žijí výlučně z výdělku za tuto práci, a nutí pracovní síly, jež se živí výhradně tovární prací, aby omezovaly své potřeby pod úroveň minima, anebo brání zvýšení této úrovně. V obou případech se vytváří velmi nenormální situace.“^[κκ] „Továrna hledá levného tkalce,“ říká pan Charizomenov, „a nachází ho v jeho rodné vesnici, daleko od průmyslových středisek... Že se mzda snižuje úměrně podle vzdálenosti venkova od průmyslových středisek, je nesporný fakt.“^[λλ] Podnikatelé tedy dovedou výtečně používat podmínek, které uměle drží obyvatelstvo ve vesnicích.

Rozptýlenost domáckých dělníků je neméně škodlivá stránka daného systému. Uvádíme výstižnou charakteristiku tohoto jevu z úst samých překupníků: „Praxe těch i oněch“ (malých i velkých překupníků kupujících hřebíky od tverských kovářů) „spočívá na stejném principu: při skupování hřebíků platit částečně penězi, částečně železem, a vždycky mít v záloze kováře, aby se mohlo více smlouvat“^[μμ]. V těchto slovech je velmi prostě rozluštěno tajemství „životaschopnosti“ našeho „domáckého“ průmyslu!

Rozptýlenost domáckých dělníků a spousta zprostředkovatelů pochopitelně utužují zotročování dlužníků a nejrůznější formy osobní závislosti, jež obvykle doprovázejí „patriarchální“ vztahy v zapadlých vesnicích. V „domácké“ výrobě a zejména při domácké práci je běžným jevem, že dělníci mají dluhy u podnikatelů.^[νν] Pracovník je obvykle nejen Lohnsklave^[ξξ], ale i Schuldsklave^[οο]. Uvedli jsme už některé příklady situací, do kterých přivádí dělníka „patriarchálnost“ vesnických vztahů^[ππ].

Přecházíme nyní od charakteristiky kapitalistické domácké práce k podmínkám jejího rozšíření a tu se musíme především zmínit o tom, jak tento systém souvisí s připoutaností rolníků k přídělové půdě. Nemožnost volně se pohybovat, nezbytnost přistoupit mnohdy na finanční ztráty, aby bylo možné zbavit se půdy (zvláště když platby za půdu převyšují důchod z ní, takže propachtovatel přídělu musí ještě doplácet ze svého pachtýři), stavovská uzavřenost rolnické občiny, to všechno uměle rozšiřuje oblast používání kapitalistické domácké práce, uměle připoutává rolníka k těmto nejhorším formám vykořisťování. Zastaralé instituce a skrz naskrz stavovstvím prosáklé agrární poměry škodí jak zemědělství, tak průmyslu, neboť udržují technicky zaostalé formy výroby spojené se značným rozšířením dlužnické a osobní závislosti a nanejvýš tíživým a bezmocným postavením pracujících.^[ρρ]

Nesporná je dále rovněž spojitost mezi domáckou prací pro kapitalisty a rozkladem rolnictva. Značné rozšíření domácké práce předpokládá dvě podmínky: 1. početný vesnický proletariát, který musí prodávat svou pracovní sílu, a to levně prodávat; 2. zámožné rolníky, dobře obeznámené s místními podmínkami, kteří by se mohli ujmout úlohy zprostředkovatelů při zadávání práce. Obchodní cestující zdaleka nedovede vždycky plnit tuto úlohu (zvláště ve více či méně složitých druzích výroby) a sotvakdy ji dokáže splnit tak „mistrně“ jako „našinec“ — místní rolník^[ςς]. Velcí podnikatelé by patrně nemohli uskutečnit ani polovinu svých operací při zadávání práce domů, kdyby neměli k dispozici celou armádu drobných podnikatelů, kterým je možno svěřit zboží na dluh nebo dát do komise a kteří se lačně chytají každé příležitosti, aby rozšířili své drobné obchodní operace.

Konečně je velice důležité, abychom poukázali na význam kapitalistické domácké práce z hlediska teorie přebytečného obyvatelstva, které vytváří kapitalismus. Nikdo se tolik nenamluvil o „osvobození“ dělníků ruským kapitalismem jako pánové V. V., N. -on a jiní narodnici, avšak žádný z nich si nedal práci, aby rozebral konkrétní formy „rezervní armády“ dělníků, jež se vytvářely a vytvářejí v Rusku v poreformním období. Žádný z narodniků si ani nepovšiml maličkosti, že domáčtí dělníci tvoří téměř největší část naší „rezervní armády“ kapitalismu^[σσ]. Zadáváním práce domů mohou podnikatelé podle potřeby rozšiřovat okamžitě rozsah výroby bez vynaložení velkého kapitálu a značného času na stavbu dílen apod. A takové okamžité rozšíření výroby je velmi často diktováno podmínkami trhu, když se objeví zvýšená poptávka následkem oživení v některém velkém průmyslovém odvětví (např. budování železnic) :nebo následkem takových okolností, jako je válka apod.^[ττ] Obrovský rozmach kapitalistické domácké práce v poreformním období tvoří proto mimo jiné druhou stránku onoho procesu, který jsme charakterizovali v II. kapitole jako vytváření miliónového zemědělského proletariátu. „Kam se poděly ruce osvobozené od práce v domácím, v přesném smyslu slova naturálním hospodářství, které vyrábělo jen pro svou rodinu a nepočetné spotřebitele na nedalekém tržišti? Továrny přeplněné dělníky a rychlé rozšíření domácké výroby ve velkém dávají jasnou odpověd“ (Průmysl Vladimirské gubernie, III, 20. Podtrženo námi). Kolik musí být v současné době v Rusku dělníků, kteří pracují pro průmyslové podnikatele doma, uvidíme z čísel uvedených v následující podkapitole.

VIII. Co je to „domácký“ průmysl?

Ve dvou předcházejících kapitolách jsme se zabývali hlavně průmyslem, kterému se u nás obvykle říká „domácký průmysl“; nyní se můžeme pokusit odpovědět na otázku v nadpise.

Začneme některými statistickými údaji, abychom mohli posoudit, které z výše analyzovaných forem průmyslu figurují v literatuře v celkovém souhrnu různých druhů „domácké výroby“.

V závěru svého průzkumu „průmyslové výroby“ rolníků shrnuli moskevští statistikové výsledky o veškerých nezemědělských zaměstnáních. Zjistili 141 329 osob (sv. VII, sešit III) v místním průmyslu (vyrábějícím zboží), přičemž však mezi ně zařadili i řemeslníky (část obuvníků, sklenářů atd.), dělníky na pilách aj. aj. Nejméně 87 000 z nich jsou (podle našeho výpočtu týkajícího se jednotlivých druhů výroby) domáčtí dělníci zaměstnávaní kapitalisty.^[υυ] V 54 druzích. výroby, o kterých jsme mohli shrnout údaje, je 17 566 námezdních dělníků z 29 446, tj. 59,65 %. Ve Vladimirské gubernii jsme dospěli k těmto výsledkům (podle pěti sešitů sborníku Průmysl Vladimirské gubernie): celkem 18 286 pracovníků v 31 druzích výroby; z nich 15 447 v těch, kde převládá kapitalistická domácká práce (včetně 5504 námezdních dělníků, tj. námezdních pracovníků takříkajíc druhého stupně). Dále 150 vesnických řemeslníků (z nich 45 námezdních) a 2689 drobných výrobců zboží (z nich 511 námezdních). Celkem je kapitalisticky zaměstnaných dělníků (15 447 + 45 + 511=) 16 003, tj. 87,5 %^[φφ]. V Kostromské gubernii se odhaduje 83 633 místních průinyslových výrobců (na podkladě tabulek pana Tilla v Pracích komise pro domácký průmysl), z nich je 19 701 lesních dělníků (také „domáčtí výrobci“!) a 29 564 domáckých dělníků pracujících pro kapitalisty; zhruba 19 954 osob pracuje v oborech, v nichž převládají drobní výrobci zboží, a přibližně 14 414 je vesnických řemeslníků.^[χχ] V devíti újezdech Vjatecké gubernie je (podle citovaných „Prací“) 60 019 místních výrobců; z nich je 9672 mlynářů a výrobců oleje; 2032 jsou ryzí řemeslníci (barvení látek); 14 928 jsou částečně řemeslníci, částečně výrobci zboží, u nichž značně převažuje samostatná práce; 14 424 se zabývá výrobou částečně podřízenou kapitálu; 14 875 výrobou zcela podřízenou kapitálu; 4088 výrobou, v níž zcela převládá námezdní práce*. Podle údajů „Prací“ o ostatních guberniích jsme sestavili tabulku druhů výroby, o jejichž organizaci máme k dispozici víceméně podrobné údaje. Obdrželi jsme 97 druhů výroby se 107 957 pracovníky, s objemem výroby v hodnotě 21 151 000 rublů. Z nich je zaměstnáno ve výrobě, v níž převládá námezdní práce a kapitalistická domácká práce, 70 204 pracovníků (18 621 000 rublů); ve výrobě, v níž námezdní dělníci a dělníci zaměstnávaní kapitalisty doma tvoří pouze menšinu, je 26 935 pracovníků (1 706 000 rublů); konečně ve výrobě, v níž téměř zcela převládá samostatná práce, je 10 818 pracovníků (824 000 rublů). Podle údajů zemstevní statistiky o 7 druzích výroby z gorbatovského a semjonovského újezdu v Nižněnovgorodské gubernii je tu 16 303 domáckých výrobců, z nichž 4614 pracuje pro místní trh; 8520 „pro zaměstnavatele“ a 3169 jako námezdní pracovníci; tj. 11 689 kapitalisticky zaměstnávaných dělníků. Podle údajů permského soupisu domácké výroby z roku 1894/95 je z 26 000 domáckých výrobců 6500 (25%) námezdních dělníků a 5200 (20%) jich pracuje pro faktora, tj. 45 % kapitalisticky zaměstnávaných dělníků^[ψψ].

I když jsou tyto údaje velmi kusé (jiné jsme neměli k dispozici), přece jenom jasně ukazují, že se vcelku mezi „domácké výrobce“ dostává velká část kapitalisticky zaměstnávaných dělníků. Například těch, kteří pracují podomácku pro kapitalisty, je (podle výše uvedených údajů) přes 200 000. A to jen asi v 50—60 újezdech, z nichž nejsou zdaleka všechny prozkoumány poněkud důkladněji. V celém Rusku musí být takových dělníků pravděpodobně ke dvěma miliónům^[ωω]. Připočteme-li k nim námezdní dělníky u „domáckých výrobců“ — počet těchto námezdních dělníků, jak je vidět z výše uvedených údajů, vůbec není tak malý, jak se někdy u nás myslí — pak musíme přiznat, že 2 milióny průmyslových dělníků, kapitalisticky zaměstnávaných mimo tzv. „továrny a závody“, je počet spíše minimální^[ααα].

Údaje z obou posledních kapitol nás nutí odpovědět na otázku „Co je to domácký průmysl?“, že je to pojem absolutně nevhodný pro vědecké zkoumání, pojem, pod který se obvykle zahrnují nejrůznější formy průmyslu počínaje domácí výrobou a řemeslem a konče námezdní prací v obrovských manufakturách^[βββ]. Toto směšování nejrůznějších typů ekonomické organizace, které v mnoha pojednáních o „domácké výrobě“ převládá^[γγγ], bylo převzato nekriticky a bez jakéhokoli smyslu narodnickými ekonomy, kteří se ve srovnání například s takovým autorem, jako je Korsak, vrátili o hodný kus zpátky a využili zmatku v pojmech k vytváření nejroztodivnějších teorií. „Domácký průmysl“ se považoval za něco ekonomicky stejnorodého, za něco vnitřně jednotného a stavěl se do protikladu (sic!) ke „kapitalismu“, jímž se prostě rozuměl „tovární“ průmysl. Vezmeme například pana N. -ona. Na 79. straně Studií čteme v nadpisu: „kapitalizace (?) průmyslové výroby“^[δδδ] a pak přímo bez jakéhokoli vysvětlení nebo objasnění — „údaje o továrnách a závodech“. Jak je to dojemně jednoduché: „kapitalismus“ = „tovární průmysl“, a tovární průmysl to, co se pod tímto označením uvádí v oficiálních publikacích. A na základě této hluboké „analýzy“ jsou z konta kapitalismu vyškrtávány masy kapitalisticky zaměstnávaných dělníků, kteří jsou zahrnováni mezi „domácké výrobce“. Na základě této „analýzy“ se naprosto ignorují různé formy průmyslu v Rusku. Na základě této analýzy se vytváří jeden z nejnesmyslnějších a nejškodlivějších předsudků o protikladnosti našeho „domáckého“ a „továrního“ průmyslu, o odtrženosti továrního průmyslu od domáckého, o „umělosti“ „továrního“ průmyslu apod. Není to nic než předsudek, protože se nikdo nikdy ani nepokusil alespoň přihlédnout k údajům, které ve všech průmyslových odvětvích dokládají nejužší a zcela nerozlučnou spojitost mezi „domáckým‘ a „továrním“ průmyslem.

Úkolem této kapitoly bylo právě ukázat, v čem především spočívá tato spojitost a jaké zvláštní rysy v technice, ekonomice a kultuře představuje forma průmyslu, která v Rusku stojí mezi průmyslovou malovýrobou a strojovým velkoprůmyslem.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a O takovém procesu vzniku kapitalistické manufaktury viz Marx, Das Kapital, III, 318—320, ruský překlad, 267—270^[125].

„Manufaktura se nezrodila ani v lůně starých cechů. Šéfem moderní továrny se stal kupec, a ne starý cechovní mistr“ (Misère de la philosophie, 190)^[126]. Základní znaky pojmu manufaktura v Marxově pojetí jsme měli příležitost shrnout jinde. Studie, 179. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 393—394. Red. V MIA zde.)

b Das Kapital, I². 383^[127].

c Viz Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit III (Moskva 1883), s. 63—64.

d Viz výčet nejvýznamnějších osad tohoto typu v další kapitole.

e Příklady takového zmatku uvedeme v další kapitole.

f Viz Průmysl Vladimirské gubernie, III. Uvádět podrobné údaje o všech tkalcovských oborech popsaných v literatuře o našem domáckém průmyslu by bylo nemožné a zbytečné. Kromě toho v současné době již většinu těchto oborů ovládá továrna. O „domáckém tkalcovství“ viz ještě Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI a VII. — Práce komise pro domácký průmysl. — Statistický materiál o rukodělné práci. — Zprávy a šetření. — Korsak, 1. c.

g Vojenský statistický sborník dokázal napočítat ve Vladimirské gubernii v roce 1866 98 továren na hedvábí (!) s 98 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 4000 rublů (!). Podle Ukazatele za rok 1890 zde bylo 35 továren — 2112 dělníků — 936 000 rublů. Podle Soupisu za rok 1894/95: 98 továren — 2281 dělníků — 1 918 000 rublů a ještě 2477 dělníků pracujících „mimo podnik, externích“. Račte si prosím rozlišit „domácké výrobce“ od „dělníků z továren a závodů“!

h Podle Ukazatele za rok 1890 existovalo mimo Moskvu 10 prýmkařských továren s 303 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 58 000 rublů. Ale podle Sborníku statistických údajů o Moskevské gubernii (sv. VI, sešit II) 400 podniků s 2619 dělníky (z nich 72,8 % námezdních), s objemem výroby v hodnotě 963 000 rublů.

i Sbírka zpráv továrních inspektorů za rok 1903 (Petrohrad 1906) uvádí v celé Saratovské gubernii 33 faktorských skladů s 10 000 dělníky. (Pozn. k 2. vyd.)

j Střediskem této výroby je sosnovská volost, ve které v roce 1886 zemstevní sčítání zjistilo 4626 usedlostí s 38 000 obyvatel; 291 průmyslových podniků. Celkem je ve volosti 10 % hospodářství bez vlastního domu (proti 6,2 v újezdu), 44,5 % neosévajících usedlostí (proti 22,8 % v újezdu). Viz Sborník statistických údajů o Saratovské gubernii, sv. XI. — Kapitalistická manufaktura vytvořila tedy i zde průmyslová střediska, jež odtrhují dělníka od půdy.

k Prameny jsou uvedeny v textu. Počet podniků je asi o polovinu menší než počet samostatných pracovníků (52 podniků ve vsi Vasiljev Vrag, 5 + 55 + 110 ve vesnici Krasnoje a 21 podniků ve 4 malých obcích). Naproti tomu číslo 8 pro město Arzamas a pro předměstí Vyjezdnaja Sloboda znamená počet „továren“, nikoli dělníků.

l Poznamenáváme, že uvedené grafické znázornění je vůbec typickým znázorněním všech druhů výroby v Rusku, organizovaných podle vzoru kapitalistické manufaktury: všude vidíme v čele výroby velké podniky (které se někdy řadí mezi „továrny a závody“) a jim plně podřízené značné množství malých podniků, zkrátka kapitalistickou kooperaci založenou na dělbě práce a rukodělné výrobě. Manufaktura vytváří nezemědělské středisko nejen zde, ale právě tak i ve většině, ostatních druhů výroby.

m Pracují nazí při teplotě 22—24° R. Ve vzduchu se vznáší jemný i hrubý prach, vlna a všelijaká nečistota z vlny. Podlaha v „továrnách“ je hliněná (hlavně ve valchovnách) atd.

n Bude zajímavé upozornit na zvláštní mluvu obyvatelů Krasného; je to charakteristický rys územní uzavřenosti, typický pro manufakturu. „Ve vsi Krasnoje se říká továrnám po matrojsku kuchyně... Matrojský jazyk patří mezi četné větve ofeňského jazyka, z nichž jsou tři hlavní: vlastní ofeňský, používaný převážně ve Vladimirské gubernii, galivonský v Kostromské a matrojský v Nižněnovgorodské a Vladimirské gubernii“ (Práce komise pro domácký průmysl, V, s. 465). Teprve strojový velkoprůmysl úplně ruší krajový charakter společenských styků a nahrazuje je celonárodními (a mezinárodními) styky.

o Podklady pro odhad pozemků v Nižněnovgorodské gubernii, sv. XI, Nižní Novgorod 1893, s. 211—2l4.

p Práce komise pro domácký průmysl, VI.

q Zprávy a šetření, III.

r Průmysl Vladimirské gubernie, II.

s Průmysl Vladimirské gubernie, II, s. 271.

t Viz přílohu I k V. kapitole, výroba č. 27.

u Některé z těchto podniků bývaly mnohdy započítávány mezi „továrny a závody“. Viz např. Ukazatel za rok 1879, s. 126.

v Viz výše, kap. V, podkapitola VII.

w Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, VI, sešit I, s. 282—287.

x Viz Práce komise pro domácký průmysl, IX, a Zprávy a šetření, III.

y Nějakou náhodou se však stalo, že podobné dílny nebyly dosud započítávány mezi „továrny a závody“.

z Práce komise pro domácký průmysl, II.

aa Podle zemstevní statistiky (VII. sešit Podkladů, Nižní Novgorod 1892) zde bylo roku 1889 napočteno 341 a 119 usedlostí s 1277 a 540 obyvateli. Usedlostí s přídělovou půdou je 253 a 103. Usedlostí s průmyslovou výrobou bylo 284 a 91 a z nich se nezabývá zemědělstvím 257 a 32. Koně nemá 218 a 51 usedlostí. Přídělovou půdu dává do pachtu 237 a 53 usedlostí.

bb Viz Nižněnovgorodský sborník, sv. IV, článek duchovního Ros1av1eva.

cc Studie o stavu domáckého průmyslu v Permské gubernii, s. 158; v tabulce je chybný součet nebo tisková chyba.

dd Ibid., s. 40 a 188, tabulka. Podle všeho tytéž podniky figurují také v Soupisu na s. 152. K porovnání velkých podniků s malými jsme vyčlenili zemědělské výrobce zboží, viz Studie, s. 156. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 366—367. Red. V MIA zde.)

ee Domácký průmysl v Permské gubernii na Sibiřsko-uralské výstavě, sešit III, s. 47n.

ff Viz zemstevní statistické sborníky o trubčevském, karačevském a orelském újezdu v Orelské gubernii. Spojení velkých manufaktur s malými rolnickými podniky je patrné také z toho, že se i v rolnických podnicích rozmáhá používání námezdní práce: např. v orelském újezdu má 16 rolníků, kteří jsou majiteli přádelen, 77 dělníků.

gg V. Iljin, Studie, s. 176. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 391. Red. V MIA zde.)

hh Viz o tom přesné údaje permského soupisu domácké výroby, tamtéž, s. 177. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 391. Red. V MIA zde.)

ii Viz „Ukazatel“ a „Soupis“ o téže Permské gubernii, o téže. vesnici Něvjanskij Zavod (nezemědělské), která je střediskem „domácké výroby“.

jj Viz naše Studie, s. 177—178. (Viz Sebrané spisy 2, Praha l980, s. 391—392. Red. V MIA zde.)

kk Zprávy a šetření, I.

ll Ibid., III.

mm Velkoobchodníků dřívím je 14. Mají zařízení k ohýbání dřeva párou (v hodnotě asi 300 rublů); těch je ve vesnici celkem 24 a na každém pracuje 6 dělníků. Tito obchodníci přidělují také dělníkům materiál a podřizují si je vyplácením peněžitých záloh.

nn Zde je na místě zmínit se vůbec o tom, jak se rozvíjí kapitalismus v dřevařství. Dřevařští podnikatelé neprodávají dříví surové, ale najímají si dělníky, dávají dříví zpracovat, zhotovovat různé výrobky ze dřeva a ty pak prodávají. Viz Práce komise atd., VIII, s. 1268, 1314. Viz také Sborník statistických údajů o Orelské gubernii, Trubčevský újezd.

oo Práce komise pro domácký průmysl, sešit II, 1879. — Viz též „Podklady“ zemstevní statistiky o semjonovském újezdu, sešit XI, 1893.

pp Námi uvedené statistické údaje (příloha I k V. kapitole, výroba č. 2, 7, 26) zahrnují pouze malou část všech výrobců hraček; tyto údaje však ukazují, že se tu objevují dílny s 11—18 dělníky.

qq Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit II, s. 47.

rr Práce komise pro domácký průmysl, IX.

ss Podklady pro odhady pozemků v gorbatovském újezdu.

tt Práce komise pro domácký průmysl, IX.

uu Například chomouty vyrábí především 13 velkých podnikatelů, kteří mají 10—30 námezdních dělníků a 5—10 dělníků pracujících mimo podnik. Velkovýrobci palčáků stříhají palčáky ve svých dílnách (s 2—3 námezdními dělníky) a dávají je šít 10—20 ženám pracujícím mimo podnik; ty se dělí na přišívačky palců a sešívačky; přišívačky palců přebírají práci od podnikatelů, zadávají ji sešívačkám, a přitom je vykořisťují (údaje z roku 1879).

vv Roku 1889 z 1812 usedlostí (s 9241 obyvateli) 1469 usedlostí vůbec neosévalo (roku 1897 — 12 342 obyvatel). Vesnice Pavlovo a Bogorodskoje se odlišují od ostatních vesnic gorbatovského újezdu tím, že se z nich obyvatelstvo málokdy vystěhovává; naopak, z celkového počtu rolníků gorbatovského újezdu, kteří odešli ze svých vesnic, žije 14,9 % v Pavlově a 4,9 % v Bogorodském. Přírůstek obyvatelstva za léta 1858—1889 činí v újezdu 22,1 %, ale v Bogorodském = 42 %. (Viz Podklady zemstevní statistiky.)

ww Viz Podklady zemstevní statistiky o těchto újezdech. — Práce komise pro domácký průmysl, IX, VI. — Ukazatel a Soupis. — Zprávy a šetření, II.

xx Roku 1889 v ní bylo 380 usedlostí (žádná neosévala) s 1305 obyvateli. V celé katuncké volosti se 90,6 % usedlostí zabývá průmyslovou výrobou, 70,1 % pracovníků se zabývá jen průmyslovou výrobou (tj. nezabývá se zemědělstvím). Gramotností obyvatel převyšuje tato volost průměr újezdu, předstihuje ji jen černorecká volost, také nezemědělská a s velmi vyspělým loďařstvím. Ve vesnici Bolšoje Muraškino bylo v roce 1887 856 usedlostí (z nich 853 neosévalo) s 3473 obyvateli. Podle sčitani v roce 1897 mel Gorodec 6330 obyvatel Bolšoje Muraškino 5341, Jurino 2189, Spasskoje 4494 a Vatras 3012.

yy Práce komise pro domácký průmysl, IX, s. 2567. Údaje z roku 1880.

zz Postavení dělníků v arzamaských továrnách je lepší než postavení zemědělského dělníka (Práce komise pro domácký průmysl, III, s. 133).

aaa Ibid, s. 76

bbb Práce komise pro domácký průmysl, sešit XI, s. 3084. (Srov. Ukazatel za rok 1890.) Mezi domácké výrobce byl zařazen také hospodařící rolník Dolgušin, který má závod s 60 dělníky. A takových domáckých výrobců je zde několik.

ccc Podle Ukazatele za rok 1890 je zde asi 27 majitelů závodů s více než 700 dělníky.

ddd Viz rovněž Soupis, s. 489, o vesnici Dunilovu v šujském újezdu Vladimirské gubernie proslulé svou „domáckou výrobou“. Ukazatel za rok 1890 zde uvádí 6 kožešnických závodů se 151 dělníky, avšak podle údajů Prací komise pro domácký průmysl (sešit X) je v tomto újezdu zaměstnáno asi 2200 kožešníků a 2300 krejčích šijících kožichy; v roce 1877 bylo zjištěno na 5500 „domáckých výrobců“. V tomtéž újezdu je zřejmě stejným způsobem organizována výroba žíněných sít, kterou se zabývá asi 40 vesnic a asi 4000 osob, tzv. „Mardasanů“ (označení celého okrsku)^[131]. Podobně organizovanou koželužskou a ševcovskou výrobu v Permské gubernii jsme popsali ve Studiích, s. l7ln. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 383n. Red. V MIA zde.)

eee Uvádíme údaje o „domáckých výrobcích“ z roku 1894. „Sešíváním vydělaných veverčích kožek se zabývají nejchudší ženy v Kargopolu a rolnické ženy z pavlovské volosti. Platí se jim nejnižší cena,“ takže švadlena vydělá za měsíc jen 2 ruble 40 kopějek — 3 ruble bez stravy, a aby takového výdělku dosáhla (mzda je úkolová), musí při práci sedět 12 hodin denně, aniž si narovná záda. „Mimořádné pracovní vypětí a dlouhé vysedávání nad prací je velmi vyčerpávající.“ Dnes tu je asi 200 švadlen. (Domácký průmysl v Oloněcké gubernii, studie pánů Blagověščenského a Garjazina, Petrozavodsk 1895, s. 92—93.)

fff Viz Statistický sborník Ruské říše, II, sešít III, Petrohrad 1872. Materiál ke studiu domáckého průmyslu a rukodělné práce v Rusku. Zpracoval L. Majkov. Článek V. A. Pletňova. Je to nejlepší studie vzhledem k jasnosti popisu celé organizace výroby. Pozdější práce podávají cenný statistický materiál a údaje o životních podmínkách, méně uspokojivě však vysvětlují ekonomickou strukturu této složité výroby. Viz dále Práce komise pro domácký průmysl, sešit VIII, Článek pana Pokrovského. — Zprávy a šetření, Sv. I.

ggg Srov. Zprávy a šetření; 7 skupin osob spjatých s drobnou průmyslovou výrobou: 1. obchodníci s koženým zbožím; 2. překupníci obuvi; 3. majitelé velkých dílen (5—6 osob), kteří provádějí nákup a přidělují zboží ke zpracování domů; 4. majitelé malých dílen s námezdními dělníky; také zadávají práci domů; 5. jednotlivci, kteří pracují buď pro trh, nebo pro majitele (sub 3 a 4); 6. námezdní dělníci (mistři, tovaryši, učedníci); 7. „kopytáři, svrškáři a také majitelé dílen a dělníci na oškrabování a mazání koží a lepení odřezků“^[132] (s. 227, 1. c.). Podle sčítání roku 1897 bylo v Kimrách 7017 obyvatel.

hhh „Řezáč“ řeže hřbety pro kartáče; „vrtač“ do nich vrtá dírky; „čistič“ čistí štětiny, „štětkař“ štětiny „vsazuje“, „truhlář“ přikližuje na kartáče překližky (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit I, s. 18).

iii Poznamenáváme, že v této výrobě, stejně jako ve výše popsaném tkalcovství, představuje kapitalistická manufaktura vlastně ekonomiku včerejška. Poreformní období charakterizuje přeměna této manufaktury ve strojový velkoprůmysl. V Gželi byl roku 1866 jeden závod s parním strojem, roku 1879 dva a roku 1890 tři závody (podle údajů Ročenky ministerstva financí, sešit I, a Ukazatele za rok 1879 a 1890).

jjj Viz výše o vyšší gramotnosti obyvatelstva v Pavlově a Vorsmě a o stěhování rolníků z vesnic do těchto středisek.

kkk Údaje z Podkladů zemstevní statistiky, ze Zprávy pana Anněnského a také ze šetření A. N. Potresova (cit. výše). Čísla o muromské oblasti jsou přibližná. Podle sčítání roku 1897 bylo ve Vorsmě 4674 obyvatel a v Pavlově 12 431.

lll Uvedené údaje toto vedoucí postavení zdaleka nevystihují; to, co uvádíme dále v textu, ukazuje, že domáčtí výrobci, kteří pracují pro trh, jsou kapitálu podřízeni ještě více než ti, kteří pracují pro podnikatele, a ti opět ještě více než námezdní dělníci. Výroba v Pavlovu ukazuje zvlášť názorně ono nerozlučné spojení obchodního a průmyslového kapitálu, které je vůbec vlastní kapitalistické manufaktuře, pokud jde o její vztah k drobným výrobcům.

mmm Při snižování výdělků má důležitou úlohu také spojení s půdou. Vesničtí domáčtí výrobci „vydělávají vcelku méně než pavlovští zámečníci“ (Anněnskij, Zpráva, s. 61). Musíme ovšem vzít v úvahu, že vesničtí domáčtí výrobci mívají vlastní obilí, přesto však „postavení vesnického domáckého výrobce lze sotva považovat za příznivější, než je postavení průměrného pavlovského zámečníka“ (61).

nnn Při krizích se dokonce stává, že pracují doslova zadarmo, vyměňují „bílé za černé“, tj. hotové výrobky za suroviny, což bývá „dost často“ (Grigorjev, ibid., 93).

ooo Údaje z Ukazatele a Soupisu o celé oblasti včetně vesnic Seliťby a Vače s jejich okolím. Ukazatel za rok 1890 bezpochyby zařadil dělníky pracující mimo podnik do celkového počtu továrních dělníků; my jsme počet dělníků mimo podnik stanovili přibližně, udělali jsme opravu pouze u dvou největších podniků (Zavjalovových a F. Varypajeva). Abychom mohli srovnat počet „továren a závodů“ podle Soupisu a podle Ukazatele, musíme vzít pouze podniky s 15 a více dělníky (viz o tom podrobněji v našich Studiích, článek K otázce naší statistiky továren a závodů). (Viz Spisy 4, Praha 1952. Red.)

ppp V jednom oboru pavlovského průmyslu, a to ve výrobě zámků, se naopak zmenšil počet dílen s námezdními dělníky. A. N. Potresov (1. c.), který tento fakt podrobně rozebral, ukázal také na jeho příčinu: konkurence továrny na zámky v Kovenské gubernii (továrna bratří Šmidtů: roku 1890 — 500 dělníků, objem výroby v hodnotě 500 000 rublů; roku 1894/95 — 625 dělníků, 730 000 rublů).

qqq Práce komise pro domácký průmysl, IX. Ve vesnici Bezvodnoje bylo roku 1897 3296 obyvatel.

rrr Zprávy a šetření, sv. I. — „Soupis“ vykazuje v této oblasti 4 „továrny“ s 21 dělníky v podniku a s 29 dělníky mimo podnik, s objemem výroby v hodnotě 68 000 rublů.

sss Zprávy a šetření, I, s. 186.

ttt Příloha I k V. kapitole, druh výroby č. 29.

uuu Ibid., č. 32.

vvv Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit I, část 2, a Domácká výroba v bogorodském újezdu v roce 1890.

www Viz např. Soupis, č. 8819.

xxx Práce komise pro domácký průmysl, sešit VI, šetření z roku 1880. — Zprávy a šetření, sv. I (1888 až 1889, srov. s. 271: „téměř všechna výroba je soustředěna v dílnách s námezdními dělníky“.) Viz také Přehled Jaroslavské gubernie, sešit II, Jaroslavl 1896, s. 8, 11. Soupis, s. 403.

yyy Příloha I k V. kapitole, druh výroby č. 19 a 30.

zzz U mědikovců je v dílně zapotřebí pro různé úkony 5 dělníků; u výrobců podnosů minimálně 3 a „normální dílna“ potřebuje 9 dělníků. „V rozsáhlých podnicích“ je zavedena „zdokonalená dělba práce“ „sledující zvýšení produktivity“ (Isajev, 1. c., s. 27 a 31).

α Ukazatel uvádí pro rok 1890 v Zagarje 14 závodů se 184 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 37 000 rublů. Srovnání těchto čísel s již uvedenými údaji zemstevní statistiky ukazuje, že statistika továren a závodů obsáhla i v tomto případě pouze špičky značně vyspělé kapitalistické manufaktury.

β Viz Domácká výroba v bogorodském újezdu.

γ Práce komise pro domácký průmysl, sešit IX, článek pana A. Tilla. — Zprávy a šetření, sv. III (1893). Výroba se stále rozmáhá. Viz zprávy v listu Russkije vědomosti z roku 1897, č. 231. Věstnik finansov, 1898, č. 42. Objem výroby přesahuje 1 milión rublů, z něhož asi 200 000 rublů dostávají dělníci a asi 300 000 rublů faktoři a obchodníci.

δ „Každý druh a dokonce každá součástka má mezi krasnoselskými domáckými výrobci své mistry, a proto se velmi zřídka setkáme s tím, že by v jednom domě zhotovovali prsteny i náušnice, náramky i brože apod.; každý jednotlivý výrobek zhotovují obvykle po částech specializovaní dělníci, kteří žijí nejen v různých domech, ale dokonce i v různých vesnicích“ (Zprávy a šetření, sv. III, s. 76).

ε Věstnik finansov, 1898, č. 42.

ζ Viz článek pana V. Borisova v Pracích komise pro domácký průmysl, sešit IX.

η Tulský kovář Nikita Děmidov Antufjev si za vybudování závodu poblíž Tuly získal přízeň Petra Velikého a roku 1702 dostal do vlastnictví Něvjanský závod. Jeho potomky jsou známí uralští majitelé hutí Děmidovové.

ή Práce komise pro domácký průmysl, sešit X, kde pan Manochin skvěle vylíčil výrobu samovarů v Suksunu v Permské gubernii. Organizace je stejná jako v Tulské gubernii. Srov. tamtéž, sešit IX, článek Borisova o domácké výrobě na výstavě roku 1882.

θ Jak je vidět, existují obdobné rysy v organizaci zámečnické výroby v Tule a okolí. Pan Borisov odhadoval v roce 1882, že se touto výrobou zabývají 2—3 tisíce dělníků, kteří vyrábějí výrobky v hodnotě asi 2¹/₂ miliónu rublů. Tyto „domácké výrobce“ si do značné míry podřídil obchodní kapitál. „Továrny“ na železářské zboží v Tulské gubernii někdy také zaměstnávají dělníky mimo podnik (Soupis, s. 393—395).

ι Vývoj výroby harmonik je zajímavý také z hlediska vytlačováni starodávných lidových hudebních nástrojů a z hlediska vytváření rozsáhlého národního trhu: bez takového trhu by nemohla existovat jednotlivá dělba práce a bez dělby práce by se nesnížila cena výrobku. „Harmoniky svou lácí téměř všude vytlačily prastarý strunný lidový nástroj — balalajku“ (Práce komise pro domácký průmysl, sešit IX, s. 2276).

κ Tulský soupis z 29. listopadu 1891 zjistil, že je ve městě 36 podniků obchodujících s harmonikami a 34 dílen vyrábějících harmoniky (viz Kronika Tulské gubernie z roku 1895, Tula 1895).

λ Omezíme se na jeden příklad. V osadě Borisovce v grajvoronském újezdu Kurské gubernie je rozšířeno malování ikon, jímž se zabývá asi 500 lidí. Mistři pracují většinou bez námezdních dělníků, mají však učedníky, kteří pracují 14—15 hodin denně. Návrh na zřízení malířské školy přivítali tito mistři nepřátelsky, protože se báli, že v učednících ztratí bezplatnou pracovní sílu (Zprávy a šetření, I, 333). Při domácké práci není postavení dětí v kapitalistické manufaktuře o nic lepší než postavení učedníků, protože domácký dělník je nucen do nec plus ultra prodlužovat pracovní den a napínat síly všech členů rodiny.

μ „Forma velkovýroby založená na domácké práci a manufaktura jsou nevyhnutelným, a do jisté míry dokonce žádoucím východiskem pro samostatnou drobnou výrobu, jakmile již obsáhla velkou oblast“ (Charizomenov v časopise Juridičeskij věstnik, 1883, č. 11, s. 435).

ν Proč mohl toto spojení vytvořit pouze kapitál? Protože zbožní výroba plodí, jak jsme viděli, roztříštěnost drobných výrobců a jejich naprostý rozklad a protože drobná výroba zanechala manufaktuře jako dědictví kapitalistické dílny a obchodní kapitál.

ξ Průmysl Vladimirské gubernie, IV, 22.

ο Ibid., III, 63.

π V roce 1890 514 dělníků, objem výroby 600 000 rublů; v roce 1894/95 845 dělníků, 1 288 000 rublů.

ρ Velmi výstižně charakterizuje tento jev výraz „řemesla ve velkém“. U Korsaka čteme: „Od 17. století se začal průmysl na venkově znatelněji rozvíjet: celé vesnice u hlavních silnic, zvláště v okolí Moskvy, se začaly zabývat nějakou řemeslnou výrobou; obyvatelé jedněch vesnic se stali koželuhy, druhých tkalci, třetích barvíři, koláři, kováři apod. Ke konci minulého století se těchto řemesel ve velkém, jak je někteří nazývají, rozmohlo v Rusku velmi mnoho“ (1. c., 119—121).

ς Uvedeme jen dva příklady: proslulý pavlovský zámečník Chvorov vyráběl zámky, kterých přišlo 24 kusů na zolotnik; některé součástky takových zámků byly velké jako špendlíková hlavička (Labzin, 1. c., 44). Jeden hračkář z Moskevské gubernie téměř celý svůj život vyřezával dřevěná koňská spřežení a dokázal jich nakonec za den udělat až 400 kusů (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit II, s. 38—39).

σ Pan Grigorjev charakterizuje pavlovské domácké výrobce takto: „Setkal jsem se s jedním takovým dělníkem, který 6 let pracoval u jednoho svěráku a vystál svou bosou levou nohou jamku hlubší než polovina tloušťky podlahového prkna; s trpkou ironií říkal, že ho zaměstnavatel chce vyhnat, až prostojí prkno skrz naskrz“ (citovaný spis, s. 108—l09).

τ Zpracování veverčích kožek v kargopolském újezdu, výroba lžic v semjonovském újezdu.

υ Dovážené (tj. nikoli místní) suroviny zpracovává tkalcovství, kožedělná výroba v Pavlovu, Gželi, Permi a mn. j. (Studie, s. 122—124). (Viz Sebrané spisy 2, Praha l980,s. 325—327. Red. V MIA zde.)

φ Ve svých Studiích o domáckém průmyslu pan V. V. ujišťuje, že „u nás... je velmi málo krajů s domáckou výrobou, které zanechaly zemědělství vůbec“ — výše jsme ukázali, že je jich naopak velmi mnoho — a že „ty slabé náznaky dělby práce, které v naší vlasti pozorujerne, musí být připsány ani ne tak na vrub intenzívního průmyslového pokroku, jako neměnnosti rozsahu rolnické držby půdy.. .“ . Okolnost, že tyto „kraje s domáckou výrobou“ se odlišují co do úrovně techniky, ekonomiky a kultury, že charakterizují zvláštní vývojové stadium kapitalismu, pan V. V. nepozoruje. Důležité je to, že „průmyslové vesnice“ dostaly většinou „nižší příděl“ — (v roce 1861, kdy jejich průmyslový vývoj měl za sebou desítky a někdy stovky let!) — a pochopitelně, nebýt tohoto nedopatření vrchnosti, nebylo by ani kapitalismu.

χ Das Kapital, I², 779 — 780.^[138]

ψ Důležitost tohoto faktu nás nutí, abychom ještě doplnili údaje uvedené v podkapitole II: vesnice Buturlinovka v bobrovském újezdu ve Voroněžské gubernii je jedním ze středisek kožedělné výroby. Je v ní 3681 usedlostí, z nich se 2383 nezabývají zemědělstvím. Má přes 21 000 obyvatel. Usedlostí s gramotným obyvatelstvem je 53 % proti 38 % v celém újezdu (zemstevní statistický sborník o bobrovském újezdu). Vesnice Pokrovskaja a obec Balakovo v Samarské gubernii mají každá přes 15 000 obyvatel, mnoho z nich je přistěhovalců. 50 % a 42  % nehospodaří. Gramotnost je nadprůměrná. Statistika zaznamenává, že obchodní a průmyslové osady se vcelku vyznačují větší gramotností a „velkým počtem nehospodařících usedlostí“ (zemstevní statistické sborníky o novouzenském a nikolajevském újezdu). O vyšší kulturní úrovni „domáckých výrobců“ viz též Práce komise pro domácký průmysl, III, s. 42; VII, s. 914; Smirnov, 1. c., s. 59; Grigorjev, 1. c., s. 106n.; Anněnskij, 1. c., s. 61; Nižněnovgorodský sborník, sv. II, s. 223—239; Zprávy a šetření, II, s. 243; III, 151. Dále viz Průmysl Vladimirské gubernie, III, s. 109 — živý záznam rozmluvy autora, pana Charizomenova, s člověkem, který jej vezl, tkalcem hedvábí. Tento tkadlec ostře a nemilosrdně napadal „jednotvárný“ život rolníků, jejich nízké potřeby, jejich zaostalost apod. a skončil zvoláním: „Pane bože, tak si jen myslím, proč jsou vůbec lidé na světě!“ Už dávno je známo, že ruský rolník je nejubožejší, protože si je vědom své chudoby. O kvalifikovaném dělníkovi v kapitalistické manufaktuře (nemluvě už o továrně) se dá říci, že je po této stránce poměrně bohatý člověk.

ω N. Ovsjannikov, Horní Povolží a nižněnovgorodský výroční trh. Článek v Nižněnovgorodskéns sborníku, sv. II (Nižní Novgorod 1869). Autor se opírá o údaje o Kimrách z roku 1865. Při popisu výročního trhu charakterizuje tento autor sociálně ekonomické vztahy ve výrobě, která byla na trhu zastoupena.

αα Právě tak jako jejich narodničtí ideologové.

ββ Pro jednotlivé hrdiny samostatného podnikání (rázu Dužkina v Pavlovských črtách V. Korolenka) je taková přeměna v manufakturním období ještě možná, ale není už ovšem možná pro spoustu nemajetných dílčích dělníků.

γγ Připojujeme ještě jeden příklad. V nábytkářství v Moskevské gubernii (údaje z roku 1876 z knihy pana Isajeva) jsou největšími podnikateli Zeninové, kteří zavedli výrobu drahého nábytku a „vychovali celé generace zručných řemeslníků“. V roce 1845 si zařídili vlastní pilu (v roce l894/95 — 12 000 rublů, 14 dělníků, parní stroj). Dodejme, že celkem bylo v této výrobě zjištěno 708 podniků s 1979 dělníky, z nichž bylo 846 = 42,7% námezdních, s objemem výroby v hodnotě 459 000 rublů. Počátkem šedesátých let začínají Zeninové ve velkém nakupovat materiál v Nižním Novgorodě; nakupují vagóny prken po 13 rublech za stovku prken a prodávají je drobným domáckým výrobcům po 18 až 20 rublech. V sedmi vesnicích (v nichž je 116 pracovníků) se většinou prodává nábytek Zeninovi, který má v Moskvě sklad nábytku a dýh s obratem až 40 000 rublů (zřízen roku 1874). Pro Zeninovy pracuje asi 20 samostatných výrobců.

δδ Uvádíme příklad jako ilustraci toho, co bylo řečeno v textu. Ve vesnici Něgině v trubčevském újezdu Orelské gubernie je lisovna oleje s 8 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 2000 rublů (Ukazatel za rok 1890). Tato malá lisovna zřejmě dosvědčuje, že ve zdejší výrobě oleje je úloha kapitálu velmi nepatrná. Avšak slabý rozvoj průmyslového kapitálu jen znamená, že mohutní obchodní a lichvářský kapitál. Ze sborníku zemstevní statistiky se o této vesnici dovídáme, že ze 186 usedlostí je 160 úplně závislých na zdejším majiteli závodu, který dokonce za ně za všechny platí daně, půjčuje jim vše, co potřebují (a to po celá léta) a dostává jako splátky na dluh konopí za nižší cenu. Do takové závislosti se dostalo mnoho rolníků v Orelské gubernii. Můžeme mít za takových podmínek radost z toho, že je průmyslový kapitál slabě rozvinut?

εε Můžeme si proto představit, jak bude vypadat ekonomická organizace takové „domácké výroby“, nebudeme-li brát v úvahu majitele velkých manufaktur (Vždyť to není domácký, ale tovární průmysl!) a budeme-li „faktory“ chápat jako jev „vcelku úplně zbytečný a vyvolaný pouze nedostatečnou organizací odbytu výrobků“ (pan V. V., Studie o domáckém průmyslu, 150)!

ζζ Jak známo, vyznačovalo se manufakturní období kapitalismu i v západní Evropě značným rozšířením domácké práce, např. v tkalcovství. Je zajímavé si všimnout, že Marx při popisu výroby hodinek jako klasického příkladu manufaktury uvádí, že číselník, pero a pouzdro hodinek se zřídkakdy zhotovují přímo v manufaktuře, že vůbec dílčí dělník pracuje často doma (Das Kapital, I, 2-te Aufl, S. 353—354.)^[140]

ηη Proto také mimo jiné bojuje továrna proti podobným zprostředkovatelům, např. proti dělníkům, kteří pracují v úkolu a najímají si pomocné dělníky. Srov. Kobeljackij, Příručka pro továrníky aj., Petrohrad 1897, s. 24n.. Veškerá literatura o domácké výrobě překypuje fakty, která ukazují, jak při zadávání práce domů zprostředkovatelé bezměrně vykořisťují domácké výrobce. Dokladem toho je např. shrnující posudek Korsakův, 1. c., s. 258, popis „domáckého“ tkalcovství (cit. výše), popis výroby v Moskevské gubernii, v níž pracují ženy (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI a VII) a mnoho jiných.

θθ Paní Gorbunovová ve svém popisu výroby, v níž pracují ženy, chybně uvádí 18 kopějek a 37 rublů 77 kopějek, protože používá jen průměrné údaje o každém druhu výroby a nebere v úvahu různý počet dělnic v různých druzích výroby^[141].

ιι Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit II, s. 104.

κκ Ibidem, s. 285.

λλ Průmysl Vladimirské gubernie, III, 63. Srov. ibidem, 250.

μμ Zprávy a šetření, I, 218. Srov. ibid., 280; výpověď továrníka Irodova, že je pro něj výhodnější zadávat práci ručním tkalcům domů.

νν Příklady zadluženosti dělníků u podnikatelů v kartáčnické výrobě v Moskevské gubernii (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit I, s. 32), v hřebenářství (ibid., 261), v hračkářství (VI, sešit II, 44), ve výrobě drobných kovových a skleněných šperků atd. atd. V hedvábnictví je tkadlec neustále dlužníkem továrníka, který za něj platí daně a vůbec „si tkalce pachtuje, jako se pachtuje půda“ aj. (Průmysl Vladimirské gubernie, III, 51—55).

ξξ — námezdní otrok. Red.

οο — zadlužený otrok. Red.

ππ „Ovšem i zde,“ čteme o kovářích v Nižněnovgorodské gubernii, „vykořisťuje podnikatel práci dělníka, ale v menší míře (?)‚ a přitom se to děje jaksi patriarchálně, za všeobecného souhlasu (!)‚ bez jakéhokoli nedorozumění“ (Práce komise pro domácký průmysl, IV, 199).

ρρ V každé kapitalistické společnosti bude ovšem vždy vesnický proletariát ochotný přijímat domáckou práci za nejhorších podmínek; zastaralé instituce však rozšiřují oblast používání domácké práce a ztěžují boj proti ní. Už Korsak v roce 1861 poukazoval na souvislost mezi obrovským rozšířením domácké práce u nás a naším agrárním zřízením (1. c., 305—307).

ςς Viděli jsme už, že velcí průmysloví podnikatelé, překupníci, majitelé tkalcovských dílen a faktoři jsou zároveň také zámožnými zemědělci. „Faktor,“ čteme například v popisu prýmkařství v Moskevské gubernii (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit II, s. 147), „je právě tak rolník jako jeho tkadlec, jenže má navíc koně, krávu a možná že může s celou rodinou pít čaj dvakrát za den.“

σσ Tato chyba narodniků je tím povážlivější, že většina z nich se chce řídit teorií Marxe, který co nejrozhodněji zdůraznil kapitalistický ráz „soudobé domácké práce“ a speciálně poukázal na to, že tito domáčtí dělníci tvoří jednu z forem relativního přelidnění, typického pro kapitalismus (Das Kapital, I², S. S. 503 u. ff.; 668 u. ff.; kap. 23, zvláště pod. kapitola 4)^[142].

ττ Jeden malý příklad. V Moskevské gubernii se značně rozšířilo krejčovství (zemstevní statistika zjistila v gubernii koncem sedmdesátých let celkem 1123 místních krejčích a 4291 těch, kteří odcházeli za prací), přičemž velká část krejčích šila pro moskevské obchodníky s hotovými obleky. Střediskem krejčovské výroby je perchuševská volost ve zvěnigorodském újezdu (viz údaje o perchuševských krejčích v příloze I k V. kapitole, výroba č. 36). Zvlášť dobře se vedlo perchuševským krejčím za války roku 1877. Šili vojenské stany na objednávku speciálních dodavatelů a faktoři z toho měli „zisk“ 5—6 rublů denně, při 3 šicích strojích a 10 dělnicích pracujících za denní mzdu. Těmto dělnicím se platilo 20 kopějek za den. „V době velkých zakázek prý v Šadrinu (hlavní osadě perchuševské volosti) žilo přes 300 žen z různých okolních vesnic najímaných ze dne na den“ (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VI, sešit II, 1. c. 256). „Perchuševští krejčí, vlastně majitelé dílen, vydělali v této době tolik, že se téměř všichni dobře zařídili“ (ibid.). Ty stovky švadlen-nádenic, zaměstnávaných takovou spěšnou prací možná jednou za 5—10 let, musí být stále připraveny v řadách rezervní armády proletariátu.

υυ Připomínáme, že se pan Charizomenov domníval (výše citovaný článek,) že ze 102 245 pracovníků ve 42 druzích výroby Moskevské gubernie je 66 % zaměstnáno v těch, v nichž naprosto převládá systém velkovýroby založený na domácké práci.

φφ Nemáme bohužel možnost seznámit se s poslední prací o domácké výrobě v Jaroslavské gubernii (Domácká výroba. Vydala statistická kancelář jaroslavského guberniálního zemstva. Jaroslavi 1904). Podle rozsáhlé recenze v listu Russkije vědomosti (1904, č. 248) je to neobyčejně cenný rozbor. V gubernii je na 18 000 domáckých výrobců (v roce 1903 bylo 33 898 továrních dělníků). Domácká výroba upadá. Podniků s námezdními dělníky je ¹/₅. Námezdní dělníci tvoří ¹/₄ všech domáckých výrobců. V podnicích s 5 a více dělníky je zaměstnáno 15% všech domáckých výrobců. Přesně polovina všech domáckých výrobců pracuje pro podnikatele z jejich materiálu. Zemědělství je v úpadku: ¹/₆ domáckých výrobců nemá koně ani krávy; ¹/₃ obdělává půdu najatými silami; ¹/₅ neosévá. Výdělek domáckého výrobce je 1¹/₂ ruble týdně! Pozn. k 2. vyd.

χχ Všechna tato čísla jsou přibližná, protože přesné údaje publikace neuvádí. Mezi vesnické řemeslníky jsou zahrnuti mlynáři, kováři aj. aj.

ψψ Viz Studie, s. 181—182. Mezi „domácké výrobce“ zde byli započítáni také řemeslníci (25 %). Vyloučíme-li řemeslníky, dostaneme 29,3% námezdních dělníků a 29,5% výrobců pracujících pro faktora (s. 122), tj. 58,8% kapitalisticky zaměstnaných dělníků. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 395—397 a 325. Red. V MIA zde a zde)

ωω Např. v konfekčním průmyslu je kapitalistická domácká práce zvlášť rozšířena a tento průmysl se rychle rozvíjí. „Poptávka po takových běžných věcech, jako je hotový oblek, rok od roku vzrůstá“ (Věstnik finansov, 1897, č. 52, přehled nižněnovgorodského výročního trhu). Teprve od osmdesátých let doznala tato výroba ohromný rozmach. Jen v Moskvě vyrábí v současné době zhruba 20 000 dělníků nejméně za 16 miliónů rublů oděvů. Odhaduje se, že v celém Rusku dosahuje tato výroba částky 100 miliónů rublů (Výsledky ruského průmyslu podle přehledů znaleckých komisí, Petrohrad 1897, s. l36—l37). Při sčítání lidu v roce 1890 bylo v Petrohradě zaměstnáno 39 912 osob v konfekční výrobě (skupina XI, třídy 116—118) včetně rodin výrobců, z toho 19 000 dělníků, 13 000 samostatných výrobců s rodinami („Petrohrad podle sčítání lidu 15. prosince 1890“). Podle sčítání lidu v roce 1897 bylo v celém Rusku 1 158 865 osob zabývajících se výrobou oděvů s 1 621 511 členy rodiny; celkem 2 780 376 osob. Pozn. k 2. vyd.

(Poznámka: Pozn. k 2. vyd. se týká pouze poslední věty, začínající slovy: „Podle sčítání lidu v roce 1897...“; zbytek poznámky je i v prvním vydání. Red.)

ααα Připomínáme, že počet „domáckých výrobců“ v Rusku se odhaduje alespoň na 4 milióny (údaj pana Charizomenova. Pan Andrejev jich napočítal 7¹/₂ miliónu, ale jeho metody výpočtu jsou příliš liberální)^[143]; souhrnné údaje v textu zahrnují tedy přibližně ¹/₁₀ všech „domáckých výrobců“.

βββ Srov. Studie, s. 179n. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 393n. Red. V MIA zde.)

γγγ Přání zachovat termín „domácká výroba“ pro vědecké vymezení forem průmyslu vedlo v naší literatuře k ryze scholastickým úvahám a definicím této „domácké výroby“. Jeden vědec „chápal“ pod pojmem „domácký výrobce“ pouze výrobce zboží, druhý mezi ně zahrnoval řemeslníky; jeden pokládal za jejich nezbytný znak spojení s půdou, druhý připouštěl výjimky; jeden vylučoval námezdní práci, druhý připouštěl, např. až do 16 dělníků atd. atd. Takové úvahy (namísto zkoumání různých forem průmyslu) nebyly pochopitelně k ničemu. Podotýkáme, že životnost zvláštního termínu „domácká výroba“ můžeme nejspíše vysvětlit stavovským rozdělením ruské společnosti: „domácký výrobce“ je průmyslový výrobce patřící k nižším stavům, kterého je možné držet pod kuratelou a bezostyšně mu předkládat nejnesmyslnější plány; na formě průmyslové výroby přitom nezáleží. Kupec nebo šlechtic (i když by byli také drobnými průmyslovými výrobci) se k „domáckým výrobcům“ zařazují zřídkakdy. „Domácká výroba“ je obvykle nejrůznější průmyslová výroba rolníků a jedině rolníků.

δδδ Tento termín „kapitalizace“, který pánové V. V. a N. -on tak milují, je kvůli stručnosti přípustný v novinovém článku, není ale vůbec na místě v ekonomické studii, jejímž cílem je provést rozbor jednotlivých forem a stadií kapitalismu, určit jejich význam, jejich spojitost a postupný vývoj. „Kapitalizací“ můžeme rozumět cokoli: i najímání jednoho „pracovníka“, i překupnictví, i továrnu s parním pohonem. Zkuste se potom v něčem vyznat, když se všechno hází do jednoho pytle!

125 K. Marx, Kapitál III-1, Praha 1955, s. 352—355. V MIA zde.

126 K. Marx - B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 168.

127 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 396. V MIA zde.

128 „Zaglodové“ — tak se někdy nazývah majitelé místnosti (sveťolky), kterou pronajímali továrníkům a ti ji zařídili ručními tkalcovskými stavy. Zaglodové v této dílně také pracovali. Na základě dohody s továrníkem vytápěl zagloda místnost, prováděl drobné opravy, dodával tkalcům surovinu a odváděl hotové výrobky továrníkovi. Někdy vykonával povinnosti mistra a dohlížel na dělníky.

129 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 368—377. V MIA zde.

130 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 368—377. V MIA zde.

131 Mardasané — obyvatelé mardaské oblasti v severovýchodní části šujského újezdu Vladimirské gubernie, kam patřila duni1ovská a jurčakovská volost.

132 Jde o obuvnické dílny, v kterých se vytahovala obuv a čistila kůže; ze zbytků kůže se v dalších dílnách vyráběly podpatky a vložky do bot.

133 Pozemkové knihy — základní dokumenty ke zdaňování obyvatel ve městech a na vesnicích, v nichž se uváděl druh pozemků, majetek obyvatel, soupis ulic, osad, klášterů, opevnění apod. Soupis prováděly na místě zvláštní komise vysílané z centra. Nejstarší pozemkové knihy pocházejí z konce 15. století, nejvíce se jich však dochovalo ze 17. století.

134 Podle zákona z 2. června 1897 byla stanovena pracovní doba pro průmyslové podniky a železniční dílny na 11¹/₂ hodiny (na 10 hodin pro práci v noci). Před vydáním tohoto zákona nebyla pracovní doba v Rusku omezena a trvala 14—15 hodin i déle. Carská vláda byla nucena vydat zákon z 2. června 1897 pod tlakem dělnického hnutí vedeného leninským Svazem boje za osvobození dělnické třídy. Podrobný rozbor a kritiku tohoto zákona podal Lenin v brožuře Nový tovární zákon (viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 265 až 311. V MIA zde.)

135 Následující tabulka je sestavena na základě podrobnější tabulky otištěné v časopise Věstnik finansov, 1898, č. 42.

136 Do roku 1864 byli tulští zbrojíři nevolníky podřízenými státu a žili ve zvláštních čtvrtích (státní kovářská čtvrť aj.). Tvořili jednotlivé cechy, např. cech na výrobu hlavní, pažeb, uzávěrů, kování apod. Tulským závodům byli na pomocné práce přidělováni nevolní rolníci z několika vesnic; ti připravovali pro zbrojíře dřevěné uhlí, střežili závodní lesy a pracovali v usedlostech, které patřily závodu. V době osvobozování z nevolnické závislosti bylo v Tule asi 4000 zbrojířských mistrů, z nichž 1276 pracovalo v závodech a 2362 doma; spolu s rodinami jich bylo přes 20 000.

137 Jde o továrnu Petrohradská společnost pro strojovou výrobu obuvi (viz Soupis továren a závodů, Petrohrad 1897, pod 4. 13 450, s. 548—549).

138 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 788—789. V MIA zde.

139 K. Marx, Kapitál III-1, Praha 1955, s. 340. V MIA zde.

140 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 369—370. V MIA zde.

141 M. K. Gorbunovová, Práce žen v průmyslu Moskevské gubernie, sešit IV (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii. Oddíl hospodářské statistiky, sv. VII, sešit II, Moskva 1882). Úvod, s. IX.

142 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 508n. a 677n. V MIA zde a zde.

143 Viz J. N. Andrejev, Domácký průmysl v Rusku podle šetření komise pro průzkum domáckého průmyslu a jiných pramenů, Petrohrad 1885, s. 69, a od téhož autora Domácký průmysl v Rusku, Petrohrad 1882, s. 12.

---

Kapitola V. │ Obsah │ Kapitola VII.