Vladimír Iljič Lenin
Soupis domácké výroby v Permské gubernii


Článek první
(I. Všeobecné údaje. — II. „Domácký výrobce“ a námezdní práce. — III. „Občinová pracovní posloupnost“)

Permské vědecké společnosti se rozhodly vydat u příležitosti výstavy, která se konala roku 1896 v Nižním Novgorodu, za účasti zemstva rozsáhlou publikaci pod souhrnným názvem Přehled o Permském kraji. Bylo shromážděno více než 200 tiskových archů materiálu; celé dílo má být osmisvazkové. Ale jak už to bývá, k zahájení výstavy se nepodařilo publikaci dokončit a zatím vyšel pouze první svazek, který obsahuje studii o domáckém průmyslu v gubernii[a]. Studie je nesmírně zajímavá, pokud jde o novost, bohatství a úplnost základního materiálu. Materiál byl shromážděn při speciálním soupisu domácké výroby, provedeném z prostředků zemstev v letech 1894—1895. Sepisovaly se všechny usedlosti a každý hospodář byl dotazován zvlášť. Údaje shromažďovali obvodní náčelníci. Program šetření byl velmi obšírný, týkal se členů rodin samostatných domáckých výrobců, použití námezdní práce, zemědělství, údajů o opatřování surovin, o způsobu výroby, o rozdělení prací v jednotlivých měsících, o odbytu výrobků,o době vzniku dílen, o zadluženosti domáckých výrobců. Pokud víme, jsou tak podrobné údaje publikovány v naší literatuře snad poprvé. Ale kdo mnoho dostává, od toho se i mnoho žádá. Množství materiálu nás opravňuje požadovat od statistiků jeho důkladné zpracování, ale v tomto směru zůstala Studie mnoho dlužna. Jak údaje v tabulkách, tak i způsob jejich sestavení a zpracování má mnoho mezer, které musel autor částečně zaplnit výňatky z knihy a vypočítáváním příslušných údajů.

Chceme čtenáře seznámit s materiálem shromážděným při soupisu, se způsoby jeho zpracování a se závěry, které vyplývají z údajů o ekonomické realitě naší „domácké výroby“. Podtrháváme slova „ekonomická realita“, protože pojednáváme jen o tom, co skutečně je a proč tato skutečnost je právě taková, a ne jiná. Pokud jde o to, aplikovat závěry z údajů o Permské gubernii na celou „naši domáckou výrobu“, přesvědčí se čtenář z následujícího výkladu, že taková aplikace je zákonitá, protože v Permské gubernii je „domácká výroba“ neobyčejně různorodá a zahrnuje nejrozmanitější druhy, o jakých se kdy jen literatura věnovaná domácké výrobě zmiňovala.

Prosíme jen snažně čtenáře, aby co možná nejstriktněji rozlišoval dvě stránky následujícího výkladu: zkoumání a zpracování faktografických údajů na jedné straně a hodnocení narodnických názorů autorů Studie na straně druhé.

I
Všeobecné údaje

Soupis domácké výroby za rok 1894/95 zahrnul ve všech újezdech gubernie 8991 rodin domáckých výrobců (nepočítaje v to rodiny námezdních dělníků), tj. asi 72 % celkového počtu permských domáckých výrobců, jak se domnívají statistikové, kteří k nim připočítávají podle jiných údajů ještě 3484 rodin. V zásadě se domáčtí výrobci v Studii dělí podle typu na dvě skupiny (v tabulkách jsou skupiny označeny římskými číslicemi I a II), a to na ty, kteří mají zemědělské hospodářství (I), a na ty, kteří je nemají (II); každá skupina má ještě tři podskupiny (arabské číslice 1, 2, 3), a to: 1. domáčtí výrobci vyrábějící přímo pro trh; 2. domáčtí výrobci pracující na zakázku spotřebitelů; 3. domáčtí výrobci pracující na zakázku faktorů. Ve dvou posledních podskupinách dostává domácký výrobce suroviny převážně od zákazníků. U tohoto dělení se na chvíli zastavme. Dělení domáckých výrobců na zemědělce a nezemědělce je ovšem úplně odůvodněné a nutné. Velké množství domáckých výrobců bez půdy v Permské gubernii, soustředěných často v továrních osadách, přinutilo autory považovat toto dělení za rozhodujícího činitele a použít je v tabulkách. Uvidíme, že třetina všech domáckých výrobců (v 8991 dílnách je 19 970 pracujících členů rodin a námezdních dělníků), přesně 6638 osob nemá hospodářství.[b] Už to dokazuje nepřesnost obvyklých domněnek a tvrzení o spjatosti domáckého průmyslu se zemědělstvím jako o obecném jevu, o spjatosti, která se někdy dokonce vysoce hodnotí jako ruská zvláštnost. Po vyloučení vesnických (i městských) řemeslníků, kteří jsou mylně počítáni mezi „domácké výrobce“, zbývá 5566 rodin, z nichž je 2268 bezzemků, tj. více než 2/5 všech, kteří vyrábějí pro trh. Bohužel ani toto základní dělení není ve Studii dodržováno důsledně. Za prvé, je použito jen u samostatných domáckých výrobců, ale co se týče námezdních dělníků, údaje tohoto druhu ve Studii chybějí. Tento nedostatek vyplývá z toho, že soupis domácké výroby se vůbec nevztahoval na námezdní dělníky a jejich rodiny a registroval jen dílny, jen majitele. Ve Studii je velmi nepřesně místo těchto slov použit výraz „rodiny zabývající se domáckou výrobou“, neboť rodiny, jejichž členové jsou zaměstnáni u domáckých výrobců jako námezdní dělníci, se samozřejmě „domáckou výrobou zabývají“ stejně jako rodiny, které najímají dělníky. Vážným nedostatkem soupisu je, že neobsahuje údaje o rodinách námezdních dělníků podle velikosti usedlostí (počet námezdních dělníků se rovná 1/4 všech dělníků). Tato chyba je velmi typická pro narodniky, kteří okamžitě zaujímají postoj malovýrobce a opomíjejí námezdní práci. Ještě se nejednou setkáme s neúplnými údaji o námezdních dělnících, ale zatím se omezíme na připomínku, že i když nedostatek údajů o rodinách námezdních dělníků je v literatuře o domácké výrobě obvyklým jevem, existují i výjimky. V pracích moskevského zemstevního statistického úřadu se někdy setkáváme se systematicky zjišťovanými údaji o rodinách námezdních dělníků; ještě více takových údajů obsahuje známá studie pánů Charizomenova a Prugavina Průmysl Vladimirské gubernie, kde jsou podchyceny i soupisy usedlostí, v nichž jsou zaregistrovány rodiny námezdních dělníků spolu s rodinami samostatných výrobců. Za druhé: statistikové zahrnuli mezi domácké výrobce i masu výrobců bezzemků, a pak už neměli přirozeně důvod uplatňovat zcela obvyklou a naprosto nesprávnou metodu práce — vylučovat z počtu „domáckých výrobců“ městské výrobce. A opravdu vidíme, že do soupisu domácké výroby za rok 1894/95 bylo zahrnuto jenom město Kungur (s. 33 tabulek), ale jen ono samotné. Studie to neodůvodňuje a není tedy známo, proč bylo do soupisu zahrnuto právě toto jediné město, zda náhodou či z nějakých důvodů. Vzniká tím pořádný zmatek, značně znehodnocující celkové údaje. Soupis domácké výroby tedy opakuje obvyklou narodnickou chybu, že od sebe odděluje vesnice („domácké výrobce“) a města, ačkoli každá průmyslová oblast zahrnuje vždy město s okolními vesnicemi. Je už načase toto oddělování, plynoucí z předsudku a zveličování přežitých stavovských přehrad, odmítnout.

Už jsme se nejednou zmiňovali o městských i vesnických řemeslnících, které jsme někde z domáckých výrobců vyčlenili, jinde zase mezi ně zahrnuli. Vtip je v tom, že tyto rozdíly jsou charakteristické pro veškerou literaturu o „domácké“ výrobě a jsou důkazem nevhodného používání termínu „domácký výrobce“ ve vědeckých pojednáních. Běžně se soudí, že mezi domácké výrobce se mají počítat jenom ti, kteří vyrábějí pro trh, jenom výrobci zboží, ale ve skutečnosti bychom těžko našli takovou studii o domácké výrobě, v níž by mezi domácké výrobce nespadali i řemeslníci, tj. ti, kteří pracují přímo na zakázku spotřebitelů (2. podskupina podle Studie). I v Pracích komise pro průzkum domáckého průmyslu i v Průmyslu Moskevské gubernie jsou řemeslníci uvedeni mezi „domáckými výrobci“. Považujeme za zbytečné přít se o smysl slova „domácký výrobce“, protože jak dále uvidíme, neexistuje taková forma průmyslové výroby (snad kromě strojové), která by nebyla zahrnována pod tento tradiční termín, absolutně nevhodný pro vědecká pojednání. Je nepochybné, že je třeba přesně odlišovat výrobce zboží, kteří pracují pro trh (1. podskupina), od řemeslníků pracujících na zakázku spotřebitele (2. podskupina), protože pokud jde o jejich společenský a hospodářský význam, jsou to naprosto různé formy výroby. Pokusy Studie zahladit tyto rozdíly se příliš nedaří (srov. s. 13, 177); mnohem správnější byla poznámka v druhé statistické publikaci zemstva o permských domáckých výrobcích, že „řemeslníci mají s domáckým průmyslem velmi málo styčných bodů, méně než domácký průmysl s průmyslem továrním“[c]. I tovární průmyslová výroba i 1. podskupina „domáckých výrobců“ patří k výrobě zboží, která neexistuje v 2. podskupině. Stejně striktně je třeba rozlišovat 3. podskupinu, domácké výrobce pracující pro faktory (a továrníky) ‚ kteří se podstatně liší od „domáckých výrobců“ prvních dvou podskupin. Musíme si jen přát, aby všichni autoři, zabývající se takzvaným „domáckým“ průmyslem, se tímto dělením opravdu řídili a používali přesné politickoekonomické termíny a nepřikládali jiný význam termínům hovorovým.

Uvedeme údaje o rozdělení „domáckých výrobců“ do skupin a podskupin:

    I. skupina II. skupina Úhrnem
    Podskupiny   Podskupiny  
    1 2 3 Celkem 1 2 3 Celkem  

Počet dílen    		 2 285 2 821 1 013 6 199 935 604 1 333 2 872 8 991
37,3 46,1 16,6 100 32,6 21,0 46,4 100 -    
Počet pracujících
členů rodiny		 4 201 4 146 1 957 10 304 1 648 881 2 233 4 762 15 066
námezdních
dělníků		 1 753 681 594 3 028 750 282 844 1 876 4 094
celkem 5 954 4 827 2 551 13 332 2 398 1 163 3 077 6 638 19 970
Počet dílen s námezdními
dělníky		 700 490 251 1 441 353 148 482 983 2 424

Než shrneme tyto údaje, připomeňme, že město Kungur bylo zařazeno do II. skupiny, která tedy obsahuje smíšené údaje týkající se vesnických a městských výrobců. Z tabulky vidíme, že zemědělci (I. skupina), kteří mají mezi vesnickými výrobci a řemeslníky značnou převahu, se vyznačují mnohem zaostalejšími formami průmyslové výroby než nezemědělci (II. skupina). U zemědělců je ve srovnání s výrobou pro trh mnohem více rozšířeno primitivní řemeslo. Větší rozvoj kapitalismu mezi nezemědělci se projevuje vyšším procentem námezdních dělníků, dílen s námezdními dělníky a domáckých výrobců, kteří pracují pro faktory. Z toho tedy vyplývá, že spjatost průmyslu se zemědělstvím podporuje zaostalejší formy průmyslové výroby, a naopak, že rozvoj kapitalismu v průmyslu vede k oddělování průmyslu od zemědělství. Nemáme bohužel přesné údaje, a musíme se tedy spokojit s těmito údaji pomocnými. Ze Studie se např. nic nedovíme o rozdělení venkovského obyvatelstva Permské gubernie na zemědělce a bezzemky, a proto nemůžeme porovnat, v které z těchto kategorií je výroba rozvinutější. Nepovšimnuta zůstala rovněž velmi zajímavá otázka průmyslových oblastí (statistikové měli o každé osadě obdivuhodně přesné údaje), otázka koncentrace výrobců v nezemědělských, továrních, obchodních a průmyslových osadách, o střediscích jednotlivých průmyslových výrob a otázka rozšíření průmyslové výroby z těchto středisek do okolních osad. Jestliže k tomu dodáme, že podle údajů z jednotlivých usedlostí o době vzniku dílen (o nich níže, část III) bylo možné určit charakter rozvoje průmyslové výroby, tj. zda se šíří z center do okolních osad nebo naopak, zda je rozšířenější mezi zemědělci nebo nezemědělci atd., můžeme jen litovat, že údaje nebyly dostatečně zpracovány. Všechno, co můžeme o této otázce získat, jsou údaje o rozložení průmyslové výroby v újezdech. Abychom čtenáře seznámili s těmito údaji, použijeme toho rozdělení újezdů na skupiny, které je navrženo ve Studii (s. 31): 1. „újezdy s nejvyšším procentem domáckých výrobců pracujících pro trh a s poměrně vysokou úrovní vývoje domáckého průmyslu“ — 5 újezdů; 2. „újezdy s poměrně nízkým stupněm vývoje domácké výroby, ale s převládajícím počtem domáckých výrobců pracujících pro trh“ — 5 újezdů a 3. „újezdy s nízkou úrovní vývoje domáckého průmyslu, v nichž však dosti často převládají domáčtí výrobci pracující na zakázku spotřebitelů“ — 2 újezdy. Když shrneme nejdůležitější údaje o těchto skupinách újezdů, dostaneme následující tabulku:

  Počet domáckých výrobců pracujících
  pro trh pro faktory na zakázku
spotřebitele
Skupiny újezdů členů
rodiny		 námezd-
ních		 celkem členů
rodiny		 námezd-
ních		 celkem členů
rodiny		 námezd-
ních		 celkem
1. Nejvíce vyvinutý
domácký průmysl		 4160 1702 5862 3930 1397 5327 2501 623 3124
    5 ůjezdů — — — 27,4 — — — — 21,8
2. Méně vyvinutý
domácký průmysl		 1436 904 2340 259 158 417 1077 252 1329
    5 ůjezdů — — — 6,3 — — — — 32,5
3. Převládající
řemeslo		 340 59 399 56 — 56 1499 88 1587
    2 ůjezdy — — — 2,7 — — — — 77,7
Úhrnem 5936 2665 8601 4245 1555 5800 5077 963 6040
— — — 20,8 — — — — 29,5

(pokračování)

  celkem % dom.výrobců Počet osob obojího pohlaví
v rodinách dom. výrobců
celkem
členů
rodiny		 námezd-
ních		 pracujících
pro trh		 závislých
viz poznámka		 s vlastním
hospodářstvím		 bez orné
půdy		 celkem
10 591 3722 14 313 78,2 53,4 21 320 15 483 36 803
— 26,0 100 — — 57,9 42,1 100
2 772 1 314 4 086 67,5 38,4 7 335 3 740 11 075
— 32,1 100 — — 66,2 33,8 100
1 895 147 2 042 22,3 9,9 5 998 364 6 362
— 7,2 100 — — 94,3 5,7 100
15 258 5 183 20 441 70,5 46,1 34 653 19 587 54 240
— 25,3 100 — — 63,9 36,1 100

1. V 1. skupině jsou újezdy: šadrinský, kungurský, krasnoufimský, jekatěrinburský a osinský; ve 2. věrchoturský, permský, irbitský, ochanský a čerdyňský; ve 3. solikamský a kamyšlovský,

2. „Závislými“ domáckými výrobci nazýváme a) námezdní dělníky a b) pracující členy rodin domáckých výrobců, kteří pracují pro faktory,

3. Počet domáckých výrobců nesouhlasí s počtem uvedeným výše, protože číselné údaje z jednotlivých újezdů se ve Studii (s. 30-31) liší od úhrnu tabulky uvedené v příloze.

Z této tabulky můžeme vyčíst zajímavé závěry: Čím více je vyvinuta ve skupině újezdů vesnická průmyslová výroba, tím 1. je nižší procento vesnických řemeslníků, tj. tím více je řemeslo zatlačováno výrobou zboží; 2. tím vyšší procento domáckých výrobců se řadí k nezemědělskému obyvatelstvu; 3. tím více se rozvíjejí kapitalistické vztahy a zvyšuje se procento závislých domáckých výrobců. V třeti skupině újezdů převládají vesničtí řemeslníci (77,7 % všech domáckých výrobců); zároveň zde převládají zemědělci (jenom 5,7 % nezemědělců) a kapitalismus je vyvinut velmi nepatrně: všehovšudy 7,2 % námezdních dělníků a 2,7 % pracujících členů rodin domáckých výrobců, kteří pracují pro faktory, tj. celkem 9,9 % závislých domáckých vyrobců. Ve druhé skupině újezdů naopak převládá výroba zboží vytlačující řemeslo: pouhých 32,5 % řemeslníků. Procento domáckých výrobců zabývajících se zemědělstvím se snižuje z 94,3% na 66,2 %; procento námezdních dělníků vzrůstá více než čtyřnásobně: ze 7,2 % na 32,1 %; zvyšuje se, i když ne v tak značné míře, také procento členů rodin domáckých výrobců pracujících pro faktory, takže celkové procento závislých domáckých výrobců činí 38,4 %, tj. téměř 2/5 celkového počtu. Konečně v první skupině újezdů zatlačuje výroba zboží řemeslo ještě více a zahrnuje jen 1/5 celkového počtu „domáckých výrobců“ (21,8 %) a zároveň se zvyšuje počet nezemědělských výrobců na 42,1 %; procento námezdních dělníků se o něcosnižuje (z 32,1 % na 26 %), nesmírně všakvzrůstá procento pracujících členů rodin výrobců závislých na faktorech, a to z 6,3 % na 27,4 %, takže všech závislých domáckých výrobců je více než polovina — 53,4 %. Z toho vyplývá, že oblast největšího (absolutně i relativně) počtu „domáckých výrobců“ je oblastí nejvyvinutějšího kapitalismu: vzrůstající výroba zboží zatlačuje do pozadí řemeslo, vede k rozvoji kapitalismu a k přechodu průmyslové výroby do rukou nezemědělce, tj. k oddělování průmyslu od zemědělství (nebo možná ke koncentraci průmyslové výroby v rukou nezemědělského obyvatelstva). Čtenář může zapochybovat, je-li správné považovat kapitalismus za vyvinutější v první skupině újezdů, kde je sice méně námezdních dělníků než ve druhé, avšak více těch, kdo pracují pro faktory. Někdo může namítnout, že domácká práce je nejnižší forma kapitalismu. Ještě však uvidíme, že mnozí faktoři jsou zároveň továrníky vlastnícími velké kapitalistické podniky. Domácká práce je zde doplňkem továrny, znamená větší koncentraci výroby a kapitálu (pro některé faktory pracuje 200—500, nebo i tisíc a více pracovních sil), větší dělbu práce, čímž představuje co do stupně vývoje vyšší formu kapitalismu. Tato forma má stejný vztah k malé dílně majitele zaměstnávajícího námezdní dělníky jako kapitalistická manufaktura k prosté kapitalistické kooperaci.

Uvedené údaje dostatečně vyvracejí pokusy autorů Studie stavět zásadně proti sobě „domáckou formu výroby“ a „výrobu kapitalistickou“ — názor odrážející tradiční předsudky všech ruských narodniků v čele s panem V. V. a panem N. -onem. „Základní rozdíl“ mezi těmito dvěma formami vidí permští narodnici v tom, že při první formě „patří práci výrobní nástroje, materiál jakož i všechny výsledky práce ve formě produktů výroby“ (s. 3). Už teď můžeme s jistotou říci, že je to nesprávné. I když mezi domácké výrobce zahrneme také řemeslníky, přece jen větší část „domáckých výrobců“ do této kategorie nepatří: nepatří sem 1. námezdní dělníci, a těch je 25,3 %; nepatří sem 2. výrobci s rodinnými příslušníky, kteří pracují pro faktory, protože nevlastní ani výrobní materiál, ani si nepřisvojují výsledky práce a za odvedenou práci dostávají pouze mzdu; takových je 20,8 %; nepatří sem 3. výrobci 1. a 2. podskupiny, kteří kromě členů vlastních rodin zaměstnávají námezdní dělníky, protože si nepřivlastňují jen „výsledky“ vlastní práce. Těch bude asi 10 % (ze 6645 dílen 1. a 2. podskupiny 1691, tj. 25,4 %‘ zaměstnává námezdní dělníky; v 1691 dílnách pracuje určitě nejméně 2000 členů rodin). Celkem tedy 25,3 % + 20,8 % + 10 % = 56,1 % „domáckých výrobců“, tj. více než polovina dílen nevyhovuje těmto podmínkám. Jinými slovy, dokonce i v takové zapadlé a hospodářsky zaostalé gubernii, jako je Permská, převládá už teď „domácký výrobce“, který se buď dává najímat, nebo sám najímá jiné, buď vykořisťuje, nebo je vykořisťován. Ale pro takovou úvahu je mnohem správnější vyloučit řemeslo a brát v úvahu jen výrobu zboží. Remeslo je už tak archaická forma průmyslové výroby, že ani mezi našimi narodniky, kteří nejednou slavnostně prohlašovali, že zaostalost je štěstí Ruska (à la pan V. V. a pan Južakov a spol.), se nenašel jediný, který by měl tu odvahu otevřeně ji obhajovat a považovat ji za „záruku“ svých ideálů. V Permské gubernii je řemeslná výroba ve srovnání se středním Ruskem ještě velmi rozšířená: stačí poukázat na takovou výrobu, jako je modrotisk (nebo jakékoli barvení). Jde o výlučně řemeslné barvení domácky vyrobených tkanin rolníků, které byly v méně odlehlých místech Ruska už dávno nahrazeny továrně vyrobeným kartounem. Ale i v Permské gubernii už řemeslo značně ustupuje do pozadí: i ve vesnické průmyslové výrobě je jen 29,5% řemeslníků, tj. méně než třetina. Vyloučíme-li tedy řemeslníky, dostaneme 14 401 výrobců pracujících pro trh; z nich je 29,3 % námezdních dělníků a 29,5 % výrobců s rodinnými příslušníky pracujících pro faktory, tj. 58,8 % závislých „domáckých výrobců“, a 7—8 % drobných podnikatelů s námezdními dělníky, tj. celkem asi 66 %, dvě třetiny „domáckých výrobců“, kteří se ve dvou věcech nejen s kapitalismem nerozcházejí, ale zásadně shodují, a to: za prvé jsou všichni výrobci zboží, a kapitalismus není nic jiného než důsledně rozvinuté zbožní hospodářství; za druhé většina z nich žije v poměrech vlastních kapitalismu, kupuje nebo prodává pracovní sílu. Autoři Studie se snaží čtenáře přesvědčit, že v „domácké“ výrobě má námezdní práce zvláštní význam, což se dá vysvětlit zdánlivě „vážnými“ příčinami; ještě se dále na toto tvrzení a příklady, které uvedli, podíváme (§ VII). Zde však stačí konstatovat, že při výrobě zboží, kdy se námezdní práce nepoužívá jen příležitostně, nýbrž systematicky, se objevují všechny znaky kapitalismu. Lze mluvit o jeho nerozvinuté, zárodečné fázi, o jeho zvláštních formách, ale pokládat za „zásadní rozdíl“ to, co se fakticky jeví jako zásadní shoda, znamená překrucovat skutečnost.

Všimněme si mimochodem ještě jednoho překrouceného faktu. Na páté straně Studie se říká, že „výrobky domáckého výrobce... jsou zhotovovány z materiálů, opatřovaných převážně na místě“. Právě k tomuto bodu jsou ve Studii ověřené údaje, tj. rozmístění domáckých výrobců zpracovávajících v újezdech příslušné gubernie živočišnou produkci se srovnává s rozmístěním domáckých výrobců zpracovávajících produkci dobytkářství a zemědělství; rozmístění domáckých výrobců zpracovávajících rostlinné produkty ve srovnání s rozložením lesů; rozmístění domáckých výrobců zpracovávajících kovy ve srovnání s rozložením produkce litiny a železa vyráběného v gubernii. Z tohoto srovnání vyplývá, že pokud jde o zpracování živočišných produktů, tři újezdy soustřeďují 68,9% domáckých výrobců tohoto druhu, zatímco dobytka je tu pouze 25,1 % kusů a děsjatin osevní plochy jen 29,5 %, to znamená, že vychází pravý opak, a Studie vzápětí konstatuje, že „vysoký stupeň rozvoje výrobních odvětví založených na zpracování živočišných produktů je zajišťován hlavně dováženými surovinami, např. v kungurském a jekatěrinburském újezdu dovozem surových koží, které jsou zpracovávány v místních kožedělných závodech a v domáckých koželužnách, odkud vlastně přichází i materiál pro obuvnickou výrobu, nejdůležitější domáckou výrobu těchto újezdů“ (24—25). Domácká výroba zde tedy byla založena nejen na velkém obratu místních kapitalistů z obchodu kožemi, ale i na tom, že domáčtí výrobci kupovali od podnikatelů polotovary, tj. že domácká výroba rozšiřovala a doplňovala rozvinutý oběh zboží a kapitalistické kožedělné závody. „Do šadrinského újezdu se dováží vlna, která se zpracovává při nejdůležitější výrobě újezdu — při výrobě plstěné obuvi.“ Pokud jde o zpracování rostlinných produktů, je 61,3% domáckých výrobců soustředěno ve 4 újezdech. V těchto čtyřech újezdech je však pouze 20,7 % děsjatin všech lesů v gubernii. A naopak ve dvou újezdech, které mají 51,7 % lesů, je pouze 2,6 % domáckých výrobců zpracovávajících rostlinné produkty (s. 25), tj. i zde se ukazuje pravý opak, i zde Studie konstatuje dovoz surovin (s. 26)[d]. Pozorujeme velmi zajímavý fakt, že rozvoji domácké výroby předchází (a je podmínkou tohoto rozvoje) směna zboží, která už zapustila hluboké kořeny. To je velmi důležitá okolnost, protože je především důkazem toho, že zbožní hospodářství, pod které také spadá domácká výroba, vzniklo už dávno a že je také velmi nesprávné líčit náš domácký průmysl jako nějakou tabula rasa, která „má ještě na vybranou“ různé cesty. Statistikové např. uvádějí, že permský „domácký průmysl“ ovlivňují i nadále ty dopravní cesty, které určovaly obchodní a průmyslový ráz kraje nejen v době před zavedením železnice, ale i v předreformním období“ (s. 39). Skutečně, město Kungur bylo dopravní křižovatkou Předuralí: probíhá jím hlavní sibiřská silnice, která spojuje Kungur s Jekatěrinburgem a odbočkami i s Šadrinskem; Kungurem prochází také druhá obchodní silnice — goroblagodatská, spojující Kungur s Osou. Konečně birská silnice spojuje Kungur s Krasnoufimskem. „Vidíme tedy, že domácký průmysl gubernie se soustředil kolem křižovatek dopravních cest: v Předuralí — v kungurském, krasnoufimském a oském újezdě; a v Zauralí — v jekatěrinburském a šadrinském újezdě“ (s. 39). Připomeňme čtenáři, že právě těchto pět újezdů tvoří skupinu újezdů s nejvíce rozvinutým domáckým průmyslem a že je v nich soustředěno 70 % všech domáckých výrobců. Za druhé nám tato okolnost ukazuje, že „organizace směny“ v domáckém průmyslu, o níž naivní ochránci ubohého mužika plácají tak lehkomyslně nesmysly, byla ve skutečnosti už vytvořena a nevytvořil ji nikdo jiný než kupectvo celého Ruska. Ještě pro to budeme mít dost důkazů. Jenom pokud jde o třetí kategorii domáckých výrobců (zpracovávajících kovy) vychází najevo, že rozmístění nalezišť surovin a domáckých výrobců, kteří je zpracovávají, je v souladu: ve čtyřech újezdech vyrábějících 70,6 % litiny a železa je soustředěno 70 % domáckých výrobců této kategorie. Ale zde je surovina už sama produktem báňského velkoprůmyslu, který, jak vidíme, má na „domácké výrobce“ „svůj názor“.

II
„Domácký výrobce“ a námezdní práce

Vysvětleme si teď údaje o námezdní práci v domácké výrobě Permské gubernie. Nebudeme už opakovat uvedená absolutní čísla a omezíme se pouze na nejzajímavější procentové poměry:

   
I. skupina
II. skupina
Úhrnem
   
Podskupiny
  
Podskupiny
    
    1 2 3 Celkem 1 2 3 Celkem  
Procento
podniků		 s námezdními
dělníky		 30,6 17,4 24,1 23,6 37,8 24,4 36,1 34,2 26,9
pouze s námezd-
ními dělníky		 1,3 1,2 0,7 1,1 1,6 1,4 0,3 1,0 1,1
pouze s námezd-
ními dělníky		 2,0 0,1 1,4 1,1 1,3 0,8 0,4 0,8 0,9
Námezdních dělníků 29,4 14,1 23,2 22,7 31,2 29,3 27,4 28,3 24,5
Průměrný počet
na 1 podnik		 pracujících
členů rodin		 1,8 1,5 1,9 1,6 1,7 1,4 1,6 1,6 1,6
námezdních
dělníků		 0,75 0,23 0,57 0,48 0,78 0,43 0,63 0,63 0,52
celkem 2,6 1,7 2,5 2,1 2,5 1,8 2,2 2,2 2,1
Procento dílen s 3 a více
pracujícími členy rodin		 29,4 14,1 23,2 22,7 31,2 29,3 27,4 28,3 24,5

Vidíme tedy, že procento námezdních dělníků je vyšší u nezemědělců než u zemědělců a že tento rozdíl závisí hlavně na druhé podskupině: řemeslníci zabývající se zemědělstvím mají 14,1% námezdních dělníků, kdežto nezemědělci 29,3%, tj. více než dvakrát tolik. U zbývajících dvou podskupin je procento námezdních dělníků v druhé skupině o něco vyšší než v první. Už jsme konstatovali, že tento jev je důsledkem méně vyvinutého kapitalismu mezi zemědělským obyvatelstvem. Permští narodnici, tak jako všichni ostatní narodnici, v tom ovšem vidí pro zemědělce výhodu. Nebudeme se zde přít obecně o problém, zda lze nízkou úroveň vývoje a zaostávání daných společensko ekonomických vztahů považovat za výhodu, poznamenáváme jen, že z dalších údajů vyplyne, že tato výhoda zemědělců spočívá v malých výdělcích.

Stojí za povšimnutí, že je v používání námezdní práce menší rozdíl mezi skupinami než mezi podskupinami jedné skupiny. Jinými slovy, ekonomická struktura průmyslu (řemeslníci — výrobci zboží — dělníci pracující pro faktory) má větší vliv na stupeň používání námezdní práce než spjatost nebo nespjatost se zemědělstvím. Např. zemědělský malovýrobce zboží zabývající se zemědělstvím se více podobá nezemědělskému drobnému výrobci zboží než zemědělci zabývajícímu se řemeslem. Procento námezdních dělníků v 1. podskupině je stejné pro I. i II. skupinu 29,4 % a 31,2 %, zatímco 2. podskupina I. skupiny představuje jen 14,1 %. Stejně tak se i zemědělec pracující pros faktora více podobá nezemědělci pracujícímu pro faktora (23,2 % námezdních dělníků a 27,4 %) než zemědělci zabývajícímu se řemeslem. To dokazuje, jak všeobecná hegemonie zbožních a kapitalistických vztahů v zemi nivelizuje zemědělce i nezemědělce, kteří se podílejí na průmyslové výrobě. Údaje o příjmech domáckých výrobců tuto nivelizaci ještě zvýrazní. Druhá podskupina je, jak jsme už poznamenali, výjimkou; ale když místo údajů o procentu námezdních dělníků vezmeme údaje o počtu námezdních dělníků připadajících průměrně na 1 dílnu, uvidíme, že řemeslníci zabývající se zemědělstvím mají blíže k řemeslníkům, kteří se jím nezabývají (0,23 a 0,43. námezdních dělníků na jednu dílnu) než k zemědělcům ostatních podskupin. Průměrný počet pracovníků jedné dílny je u řemeslníků v obou skupinách téměř stejný (1,7 a 1,8 osob na dílnu), kdežto v podskupinách každé skupiny tento počet velmi značně kolísá (I — 2,6 a 1,7; II — 2,5 a 1,8).

Údaje o průměrném počtu pracovníků na dílnu v každé podskupině jsou také důkazem toho zajímavého faktu, že u řemeslníků obou skupin je tento počet nejnižší: 1,7 a 1,8 dělníků na dílnu. To znamená, že řemeslná výroba je nejvíce roztříštěna, že jednotliví výrobci jsou navzájem nejvíce izolováni a že nejméně využívají ve výrobě kooperaci. V tomto směru vedou v obou skupinách první podskupiny, tj. drobní podnikatelé vyrábějící přímo pro trh. V dílně je zde nejvetší pocet pracovníku (2,6 a 2,5), domáckých výrobců s početnou rodinou je zde ze všech nejvíce (hlavně s třemi a více pracujícími členy rodiny, tj. s 20,3 % a 18,5 %; nepatrnou výjimkou je 3. podskupina I. skupiny s 20,9 %); zároveň se zde nejvíce používá námezdní práce (0,75 a 0,78 námezdních dělníků na dílnu); je tu největší počet velkých dílen (2,0 % a 1,3 % dílen s šesti a více námezdními dělníky). Je zde tedy nejrozsáhlejší kooperace ve výrobě. Dosahuje se jí tím, že se nejvíce využívá námezdní práce při nejvyšším počtu pracujících členů rodin (1,8 a 1,7 pracujících členů rodiny na dílnu; nepatrnou výjimku tvoří 3 podskupina I skupiny s 1,9 osob).

Tato poslední okolnost nás přivádí k velice důležité otázce vzájemného poměru mezi prací členů rodiny a námezdní prací u „domáckých výrobců“ a nutí nás pochybovat o správnosti převažující narodnické doktríny, podle níž námezdní práce v domácké výrobě práci členů rodin pouze „doplňuje“. Permští narodnici tento názor podporují a na s. 55 uvádějí, že „ztotožňování zájmů domáckých výrobců a kulactva“ odporuje ten fakt, že nejzámožnější domáčtí výrobci (I. skupina) mají největší počet členů rodin, kdežto „kdyby domáckému výrobci šlo jenom o zisk, který je jediným impulsem kulaků, a nikoli o to, aby s využitím sil celé své rodiny upevnil a rozvinul svou výrobu, pak by se tato podskupina závodů musela nutně vyznačovat nejmenším procentem členů rodin podílejících se svou prací na výrobě“ (?!). Podivný závěr! Jak je možné dělat závěry o významu „osobní účasti na práci“ (s. 55) a ponechat stranou údaje o námezdní práci? Kdyby zámožnost domáckých výrobců s velkým počtem pracujících členů rodiny nevyjadřovala kulacké tendence, pak by museli vykazovat nejnižší procento námezdních dělníků, nejnižší procento dílen s námezdními dělníky, nejnižší procento dílen s velkým počtem dělníků (více než pět) a nejmenší průměrný počet dělníků na jednu dílnu. Ve skutečnosti nejzámožnější domáčtí výrobci (1. podskupina) zaujímají ve všech těchto ukazatelích první, a nikoli poslední místo, a přitom mají nejpočetnější rodiny a největší počet pracujících členů rodin i nejvyšší procento domáckých výrobců s třemi i více pracujícími členy rodiny! Fakta jasně dokazují pravý opak toho, co jimi chce dokázat narodnik: domácký výrobce usiluje o zisk kulackými metodami; využívá větší zámožnosti (jejíž jednou podmínkou je početnost rodiny) k většímu využívání námezdní práce. Protože má větší počet pracujících členů rodiny než jiní domáčtí výrobci, najímá co nejvíce dělníků, a tím vytlačuje ostatní výrobce. „Rodinná kooperace“, o které tak pokrytecky hovoří pánové V. V. a další narodnici (srov. Dom. prům., I, s. 14) je zárukou rozvoje kapitalistické kooperace. Čtenáři zvyklému na narodnické předsudky se to bude ovšem zdát paradoxní, ale je to fakt. Abychom měli o této otázce přesné údaje, museli bychom znát nejen rozdělení dílen podle počtu pracujících členů rodiny a námezdních dělníků (což je uvedeno ve Studii), ale také kombinování práce rodiny a práce námezdní. Soupis podle usedlostí plně umožňoval získat takové kombinované údaje a vyčíslit počet dílen s jedním, dvěma atd. námezdními dělníky v každé kategorii dílen podle počtu pracujících členů rodiny. To bohužel nebylo provedeno. Abychom tuto mezeru alespoň poněkud vyplnili, obraťme se k výše uvedené práci Dom. prům. atd. Jsou zde uvedeny kombinované tabulky dílen podle počtu pracujících členů rodin domáckých výrobců a námezdních dělníků. Tabulky dávají přehled o pěti druzích výroby a zahrnují celkem 749 dílen s 1945 dělníky (citované dílo, I, s. 59, 78, 160; III, s. 87 a 109). Abychom mohli provést rozbor těchto údajů o vzájemném poměru práce rodin a práce námezdní, která nás zajímá, musíme rozdělit všechny podniky na skupiny podle celkoveho poctu dělníku (protože právě celkový počet dělníků ukazuje velikost dílny a stupeň využívání kooperace ve výrobě) a určit úlohu práce rodiny a práce námezdní v každé skupině. Vezměme 4 skupiny: 1. dílny s jedním dělníkem; 2. se 2—4 dělníky; 3. s 5—9 dělníky; 4. s 10 a více dělníky. Dělení podle celkového počtu dělníků tím nezbytnější, že např. dílny s 1 dělníkem a s 10 dělníky představují zřejmě zcela rozdílné ekonomické typy; spojovat je dohromady a vypočítávat „průměry“ by bylo metodologicky zcela nesmyslné, což ještě uvidíme na údajích Studie. Získáváme tyto kombinované údaje:


Skupiny podniků
podle celkového
počtu dělníků		 Počet
podniků		 Počet Počet podniků
s námezdními
dělníky		 v % Počet pracovních sil
na 1 podnik
pracujících
členů rodin		 námezdních
dělníků		 celkem pracujících
členů rodin		 námezdních
dělníků		 celkem
Podniky
  s 1 dělníkem
345
343
2
345
2
0,5
0,995
0,005
1
  s 2 - 4 dělníky 319 559 251 810 143 44,8 1,76 0,78 2,54
  s 5 - 9 dělníky 59 111 249 360 53 89,8 1,88 4,22 6
  s 10 a více dělníky 26 56 374 430 26 100 2,15 14,38 16,53
Celkem 749 1069 876 1945 224 29,9 1,43 1,16 2,59

Tyto detailní údaje tedy plně potvrzují už uvedené, na první pohled paradoxní tvrzení: čím větší je celkový počet dělníkův podniku, tím více pracujících členů rodiny připadá na jeden podnik a tím více se rozšiřuje „rodinná kooperace“. Současně však vzrůstá i kapitalistická kooperace, a to nepoměrně rychleji. I když mají zámožnější domáčtí výrobci větší počet pracujících členů rodiny, najímají si ještě velmi mnoho námezdních dělníků: „rodinná kooperace“ je zárukou a základem kapitalistické kooperace.

Podívejme se na údaje soupisu z let 1894—95 o práci rodiny a práci námezdní. Podle počtu pracujících členů rodiny domáckých výrobců se dílny dělí takto:

  v %
Podniky bez pracujících členů rodiny 97 1,1
Podniky s 1 pracujícím členem rodiny 4787 53,2
Podniky s 2 pracujícími členy rodiny 2770 30,8
Podniky s 3 pracujícími členy rodiny 898 10
Podniky s 4pracujícími členy rodiny 279 3,1
Podniky s 5 a více pracujícími členy rodiny 160 1,8
Celkem 8991 100,0

Zde si musíme povšimnout převahy podniků individuálních výrobců: je jich víc než polovina. I kdybychom připustili, že ve všech podnicích, v nichž se spojuje práce rodiny a práce námezdní, nepracuje víc než jeden člen rodiny, i pak by se ukázalo, že skutečných individuálních výrobců je dva a půl tisíce. Jsou to představitelé nejroztříštěnějších výrobců, představitelé nejizolovanějších drobných dílen, izolovanosti, typické pro tolik vychvalovanou „lidovou výrobu“. Podívejme se na zcela opačný jev, na největší podniky:

  v % Počet
námezdních
dělníků[e]		 Námezdních
dělníků
na 1 podnik
Podniky bez námezdních dělníků 6567 73,1 — —
Podniky s 1 námezdním dělníkem 1537 17,2 1537 1
Podniky s 2 námezdnímy dělníky 457 5,1 914 2
Podniky s 3 námezdnímy dělníky 213 2,3 639 3
Podniky s 4 námezdnímy dělníky 88 0,9 352 4
Podniky s 5 námezdnímy dělníky 44 0,5 220 5
Podniky s 6 - 9 námezdnímy dělníky 41 0,4 290 7,1
Podniky s 10 a více námezdnímy dělníky 44 0,5 952 21,7
Celkem 8991 100,0 4904 0,5

„Malé“ podniky domáckých výrobců tedy často dosahují úctyhodných rozměrů: v 85 největších podnicích je soustředěna téměř čtvrtina všech námezdních dělníků; jeden takovy podnik má průměrně 14,6 namezdních dělníků. To už jsou továrníci, majitelé kapitalistických podniků[f], v nichž se už značnou měrou využívá kapitalistického způsobu kooperace: při 15 dělnících na dílnu je možná i určitá dělba práce, hodně se ušetří na budovách a nástrojích, a přitom je jich větší množství a vice druhů. Nákup surovin a odbyt výrobků zde nezbytně probíhá ve velkém, což značně zlevňuje suroviny, výdaje na dovoz, usnadňuje odbyt a umožňuje stálé obchodní styky. Až uvedeme údaje o důchodech, potvrdí nám tuto skutečnost soupis z let 1894—95. Zde však stačí poukázat na tyto všeobecně známé teoretické poučky. Z toho je jasné, že se technicky i ekonomicky takové podniky radikálně liší od dílen individuálního výrobce, a podivujeme se jen, že se permští statistikové přesto rozhodli slučovat je a vypočítávat celkové „průměry“. Už a priori můžeme říci, že takové průměry budou zcela fiktivní a že při statistickém zpracování soupisu podle usedlostí se mělo nutně vedle rozdělení domáckých výrobců na skupiny a podskupiny uvést i jejich rozdělení na kategorie podle počtu dělníků v dílně (pracujících členů rodiny i námezdních dělníků dohromady). Bez takového dělení je nemyslitelné získat přesné údaje o důchodech, podmínkách nákupu surovin a odbytu výrobků, o výrobní technice, o postavení námezdních dělníků ve srovnání s individuálními výrobci a o vzájemném vztahu velkých a malých dílen, což jsou velmi důležité otázky pro studium ekonomiky „domácké výroby“. Permští statistikové se ovšem pokoušejí oslabit význam kapitalistických podniků. Soudí, že jde-li o dílnu s 5 nebo více pracujícími členy rodiny domáckých výrobců, pak konkurence „kapitalistické“ a „domácké formy výroby“ (sic!) může mít význam jen tehdy, je-li v dílně více než 5 námezdních dělníků, ale takových dílen je všehovšudy 1%. Tato úvaha je vykonstruovaná: dílny s 5 pracujícími členy rodiny a s 5 námezdními dělníky jsou za prvé pouhou abstrakcí, jež vděčí za svou existenci nedostatečnému zpracování údajů, protože námezdní práce se kombinuje s prací členů rodiny. Dílna se třemi pracujícími členy rodiny domáckého výrobce, najímající další 3 dělníky, bude mít více než 5 dělníků a bude mít ve srovnání s individuálním výrobcem v konkurenci zcela jiné postavení. Za druhé, jestliže si statistikové skutečně přáli prostudovat otázku „konkurence“ jednotlivých dílen lišících se používáním námezdní práce, proč nepřihlédli k údajům soupisu podle usedlostí? Proč neroztřídili dílny podle počtu dělníků a nevyčíslili jejich příjmy? Nebylo by vhodnější, kdyby statistikové, kteří disponují velmi bohatým materiálem, problém opravdu prozkoumali, místo aby předkládali čtenáři nejrůznější vlastní výmysly a snažili se honem přejít od fakt k „bitvám“ s nepřáteli narodnictví?

„Přívrženci kapitalismu možná uznají ze svého stanoviska toto procento za dostačující pro předpověď o nevyhnutelné přeměně domácké formy výroby v kapitalistickou, ale ve skutečnosti v daném případě toto procento žádný hrozivý symptom nepředstavuje, zvlášť vzhledem k dalším okolnostem...“ (s. 56).

To je hezké, jen co je pravda! Místo aby se autoři namáhali a vybrali z materiálu, který mají po ruce, přesné údaje o kapitalistických podnicích, sečetli tyto podniky spolu s dílnami individuálních výrobců a začínají se ohrazovat proti nějakým „prorokům“! Nevíme, co by tito „přívrženci kapitalismu“, permským statistikům tak nepříjemní, mohli „prorokovat“, ale co se nás týče, tvrdíme, že všechny tyto fráze jen maskují snahu vyhnout se faktům. Fakta však svědčí o tom, že žádná zvláštní „domácká forma výroby“ neexistuje (to je výmysl „domáckých“ ekonomů zabývajících se „domáckou formou výroby“), že z drobných výrobců zboží vyrůstají velké kapitalistické podniky (v tabulkách, s. 169, jsme se setkali s domáckým výrobcem, který má 65 námezdních dělníků!), že povinností statistiků bylo sestavit údaje tak, abychom mohli tento proces prozkoumat, srovnat různé dílny podle toho, nakolik se blíží kapitalistickým podnikům. Permští statistikové to nejenže neudělali, ale znemožnili to i nám, protože v tabulkách jsou všechny podniky dané podskupiny uvedeny souhrnně a nelze oddělit továrníka od individuálního výrobce. Svůj nedostatek zastírají tito autoři prázdnými frázemi. Jak jistě ráčíte vidět, velkých podniků je pouhé 1 %, a vyloučíme-li je, na závěrech podložených 99 % to nic nezmění (s. 56). Ale vždyť toto jedno procento, tato jedna setina se nerovná ostatním setinám! Jeden velký podnik se rovná více než 15 dílnám individuálních výrobců, kterých je více než 30 „setin“ (z celkového počtu podniků)! Tak to vychází podle počtu dělníků. Kdybychom však vzali údaje o celkové výrobě nebo o čistém důchodu, pak by se ukázalo, že jeden velký podnik vydá ne za 15, ale možná za 30 dílen[g]. V této „jedné setině“ podniků je soustředěna čtvrtina všech námezdních dělníků, což činí v průměru na jeden podnik 14,6 dělníků. Abychom čtenáři toto poslední číslo trochu objasnili, převezmeme čísla ze Souboru údajů o továrním průmyslu v Rusku (publikace odboru pro obchod a manufakturu) v Permské gubernii. Protože čísla v jednotlivých letech značně kolísají, bereme průměr za 7 let (1885—1891). V Permské gubernii zjistíme 885 „továren a závodů“ (ve smyslu naší oficiální statistiky) s výrobou v hodnotě 22 645 000 rublů a s 13 006 dělníky, takže „průměrně“ připadá 14,6 dělníků na jednu továrnu.

Aby autoři Studie dokázali správnost svého názoru, že velké podniky nepovažují za příliš důležité, odvolávají se na to, že mezi námezdními dělníky zaměstnanými u domáckých výrobců je velmi málo celoročních dělníků (8 %), většina je najímána na úkolovou práci (37 %), sezónně (30 %), nebo na nádenickou práci (25 %, s. 51). Ti, kteří jsou najímáni na úkolovou práci, „pracují obvykle doma svými vlastními nástroji, sami se stravují“, nádeníci jsou najímáni „jen na určitou dobu“, podobně jako zemědělští dělníci. Za takových podmínek „není pro nás poměrně vysoký počet námezdních dělníků ještě nepochybným znakem kapitalistického typu těchto podniků“ (56)... „Ani dělníci najímaní na úkolovou práci, ani nádeníci nevytvářejí podle našeho přesvědčení kádry dělnické třídy podobné západoevropskému proletariátu; takovými kádry mohou být jenom stálí, celoroční dělníci.“

Musíme pochválit permské narodniky za to, že je zajímá vztah ruských námezdních dělníků k „západoevropskému proletariátu“. Otázka je to zajímavá, což o to! Ale přece jenom bychom od statistiků raději slyšeli tvrzení podložená fakty, a ne založená na „přesvědčení“. Vždyť přece vlastní „přesvědčení“ nemusí vždycky přesvědčit ostatní... Nebylo by lépe seznámit čtenáře s více fakty, než mu vyprávět o „přesvědčení“ pánů X a Y? Ale o postavení námezdních dělníků, o pracovních podmínkách, o pracovní době v různě velkých podnicích, o rodinách námezdních dělníků atd. se Studie zmiňuje překvapivě málo. Kdyby úvahy o odlišnosti ruských dělníků od západoevropského proletariátu sloužily jenom k maskování tohoto nedostatku, musili bychom svou pochvalu odvolat...

Všechno, co víme ze Studie o námezdních dělnících, je to, že se dělí na 4 kategorie dělníků: celoroční, sezónní, najímané na úkolovou práci a nádeníky. Abychom se seznámili s těmito kategoriemi, musíme si vzít na pomoc údaje z různých částí knihy. Při 29 druzích domácké výroby (z 43) je uveden počet dělníků každé kategorie a jejich výdělek. V těchto 29 odvětvích je 4795 námezdních dělníků s výdělkem 233 784 rublů. Ve všech 43 výrobách pracuje 4904 námezdních dělníků s výdělkem 238 992 rublů. Náš přehled tedy zahrnuje 98 % námezdních dělníků a jejich výdělků. Tu jsou en regard[h] číselné údaje ze Studie[i] a našeho soupisu:

Údaje soupisu
  Počet
námezdních
dělníků
podle Studie		 % Počet
námezdních
dělníků		 % Jejich výdělky
celkem
rublů		 na 1
dělníka		 %[j]
Celoroční 379 8 351 7,4 26 978 76,8 100
Sezónní 1496 30 1432 29,8 40 958 28,6 37
Najímaní na úkolovou práci 1812 37 1577 32,9 99 357 58,5 76,1
Nádeníci 1217 25 1435 29,9 73 491 51,2 66,7
Celkem 4904 100 4795 100 233 784 48,7 —

Ukazuje se, že v tabulce Studie jsou buď chybné údaje, nebo tiskové chyby. Ale to jen mimochodem. Nejvíce nás zajímají údaje týkající se výdělků. Vidíme, že výdělek dělníků najímaných na úkolovou práci, o jejichž práci se v Studii říká, že „je ve skutečnosti prvním stadiem na cestě k samostatnému podnikání“ (s. 51 — jistě také „podle našeho přesvědčení“?), je značně nižší než výdělek celoročního dělníka. Zakládá-li se tvrzení statistiků, podle nichž se celoroční dělník obvykle stravuje u zaměstnavatele, kdežto dělník najímaný na úkolovou práci se stravuje sám, nejen na jejich „přesvědčení“, ale i na faktech, pak bude tento rozdíl ještě větší. Permští samostatní domáčtí výrobci zajišťují svým dělníkům „cestu k samostatnosti“ dosti podivně! Toto zajištění spočívá ve snižování mezd... Uvidíme, že výkyvy v délce zaměstnanosti nejsou tak velké, aby mohly tento rozdíl vysvětlit. Nesmírně zajímavý je také postřeh, že výdělek nádeníka činí 66,7 % výdělku celoročního dělníka. Každý nádeník tedy v průměru pracuje asi 8 měsíců ročně. Je zřejmé, že by se v tomto případě mělo spíše mluvit o „dočasném“ odloučení od výroby (jestliže se tito dělníci na čas odpoutávají z výroby skutečně sami, a ne že je zaměstnavatel nechává bez práce) než o „převaze prvku dočasnosti v námezdní práci“ (s. 52).

III
„Občinová pracovní posloupnost“

V soupisu domácké výroby jsou shromážděny velmi zajímavé údaje o době vzniku téměř všech zkoumaných podniků. Uvádíme k tomu celkové údaje:

Počet podniků založených do roku     1845 640
v letech     1845 - 1855 251
  1855 - 1865 533
  1865 - 1875 1339
  1875 - 1885 2652
  1885 - 1895 3469
                   Celkem 8884

Vidíme tedy, že poreformní období vyvolalo zvlášť prudký rozvoj domáckého průmyslu. Podmínky příznivé pro tento rozvoj působily a působí zřejmě čím dále tím silněji, protože v každém dalším desetiletí se otvírá stále více a více podniků. Tento jev názorně svědčí o síle, s jakou pronikala mezi rolnictvo výroba zboží, oddělování zemědělství od průmyslové výroby, celkový růst obchodu a průmyslu. Hovoříme o „oddělování zemědělství od průmyslové výroby“, neboť toto oddělování začíná dříve než oddělování zemědělců od průmyslových výrobců: každý podnik vyrábějící produkty pro trh podněcuje směnu mezi zemědělci a průmyslovými výrobci. Objeví-li se tedy takový podnik, znamená to, že zemědělci přestávají zhotovovat výrobky sami a kupují je na trhu. Aby mohl rolník nakupovat, musí prodávat zemědělské výrobky. Rostoucí počet obchodních a průmyslových podniků tedy znamená vzrůstající společenskou dělbu práce, tento obecný základ zbožního hospodářství a kapitalismu.[k]

V narodnické literatuře existoval názor, že rychlý rozvoj drobné průmyslové výroby po reformě nemá kapitalistický charakter. Mělo se za to, že růst drobné výroby je důkazem její síly a životnosti ve srovnání s velkovýrobou (pan V. V.). Tato úvaha je naprosto nesprávná. Vzrůstá-li rolnická drobná výroba, znamená to, že vznikají nové druhy výroby, že se oddělují a osamostatňují nová průmyslová odvětví zpracovávající suroviny, znamená to pokrok ve společenské dělbě práce, počáteční stadium kapitalismu, zatímco pohlcování malých podniků velkými znamená další krok kapitalismu, který vede k vítězství jeho vyšších forem. Rozšiřováním malých dílen mezi rolnictvem se rozšiřuje zbožní hospodářství, připravuje se půda pro kapitalismus (protože vytváří drobné podnikatele a námezdní dělníky), kdežto pohlcování malých dílen manufakturou a továrnou znamená, že této připravené půdy využívá velkokapitál. Sloučení těchto dvou zdánlivě protikladných procesů v jedné zemi a v jedné době neobsahuje ve skutečnosti žádný protiklad: ve vyspělejší oblasti země nebo ve vyspělejší oblasti průmyslu se kapitalismus pochopitelně rozvíjí proto, že koncentruje drobné domácké výrobce do továrny se strojovou výrobou, kdežto v odlehlých krajích nebo v zaostalých průmyslových odvětvích se kapitalismus teprve začíná rozvíjet a jeho rozvoj se projevuje vznikem nových druhů výrob a výrobních odvětví. Kapitalistická manufaktura „se národní výroby zmocňuje jen velmi ponenáhlu a spočívá stále na městském řemesle a na vesnickém domáckém vedlejším průmyslu jako na široké základně (Hintergrund). Zničí-li tyto vedlejší průmysly a zemědělské řemeslo v jejich jedné formě, v jistých odvětvích průmyslu, na určitých bodech, vyvolává je znovu k životu jinde“ (Das Kapital, I2, S. 779).[110]

Rovněž nedostatečně jsou ve Studii zpracovány údaje o době vzniku podniků: jsou zde jen údaje podle újezdů, ale nejsou uvedeny údaje o vzniku podniků podle skupin a podskupin; neexistuje ani jiné třídění (podle rozsahu podniku, podle toho, zda se podnik nachází v průmyslovém centru nebo v okolních osadách atp.). Permští narodnici nezpracovali údaje soupisu ani podle skupin a podskupin, které sami zavedli, a považovali i zde za nutné předložit čtenáři fráze, udivující svým ultranarodnickým sentimentálním pokrytectvím a... absurdností. Permští statistikové objevili, že v „domácké formě výroby“ existuje zvláštní „forma posloupnosti“ podniků, a to „občinová pracovní“, kdežto v kapitalistickém průmyslu existuje „dědičná vlastnická posloupnost“, že „občinová pracovní posloupnost organicky mění námezdního dělníka v samostatného podnikatele“ (sic!), což se projevuje nejen tím, že nezůstane-li po zemřelém majiteli dílny žádný pracující člen rodiny, přechází výroba do jiné rodiny, „třeba do rukou námezdního dělníka téhož podniku“, ale i tím, že „občinová držba půdy zaručuje jak majiteli domáckého průmyslového podniku, tak i jeho námezdnímu dělníku pracovní samostatnost v průmyslu“ (s. 7, 68 aj.).

Tento „princip občinové pracovní posloupnosti domácké výroby“, vymyšlený permskými narodniky, jistě zaujme náležité místo v nových dějinách literatury vedle stejně krásné teorie pánů V. V., N. -ona a dalších o „lidové výrobě“. Obě teorie jsou stejného druhu, obě zkrášlují a překrucují skutečnost manilovovskými frázemi. Každý ví, že i domáčtí výrobci mají dílny, suroviny, nářadí aj. jako soukromý majetek, který přechází do nových rukou na základě dědictví, a vůbec ne podle nějakého občinového práva. Občina rozhodně nezaručuje samostatnost nejen v průmyslové výrobě, ale ani v zemědělství, uvnitř občiny probíhá právě takový hospodářský boj a vykořisťování jako mimo ni. Příklady uvedené ve Studii na s. 69 demonstrují, jak z prostého faktu, že drobný podnikatel s malým kapitálem musí sám též pracovat a námezdní dělník se může osamostatnit (ovšem bude-li šetrný a střídmý), vytvořili zvláštní teorii „občinového pracovního principu“... Všichni maloburžoazní teoretikové se vždy utěšovali tím, že se dělník může v drobné výrobě osamostatnit, a neměli nikdy vyšší ideály než přeměnu dělníků v takové podnikatele. Ve Studii se dokonce snažili upozornit na „statistické údaje, které konstatují princip občinové pracovní posloupnosti“ (45). Údaje se týkají koželužské výroby. Ze 129 dílen jich 90 (tj. 70 %) vzniklo po roce 1870, kdežto roku 1869 bylo 161 domáckých koželužen (podle „soupisu osídlených míst“), ale v roce 1895 jen 153. To znamená, že výroba přecházela z jedněch rodin do druhých, a v tom je spatřován „princip občinové pracovní posloupnosti“. Je samozřejmě směšné polemizovat s touto snahou vidět zvláštní „princip“ v tom, že malé dílny se snadno otvírají i zavírají a snadno přecházejí z jedněch rukou do druhých atd. Dodejme jenom speciálně o koželužské výrobě, že za prvé údaje o době vzniku koželužských dílen ukazují, že se rozvíjela časově značně pomaleji než ostatní výroby; za druhé srovnání roku 1869 a 1895 je zcela nespolehlivé, protože pojem „domácká koželužna“ se stále zaměňuje s pojmem „koželužský podnik“. V letech 1860 činila celková výroba velké většiny „koželužských podniků“ (podle statistiky továren a závodů) v Permské gubernii méně než 1000 rublů (viz Ročenku ministerstva financí, seš. I, Petrohrad 1869. Tabulky a poznámky, zatímco v 90. letech nebyly dílny s výrobou v hodnotě pod 1000 rublů na jedné straně počítány mezi továrny a závody; na druhé straně bylo mezi „domácké koželužny“ zahrnuto mnoho dílen s výrobou v hodnotě nad 1000 rublů a podniky s výrobou, v hodnotě 5000—10 000 rublů a více (Studie, s. 70, tabulka s. 149 a 150). Jaký může mít význam srovnání údajů z let 1869 a 1895 při tak absolutně nekonkrétním rozdílu mezi domáckou a tovární koželužnou? Za třetí, i kdyby bylo pravda, že se počet koželužen snížil, nemohlo by to snad znamenat, že bylo zavřeno mnoho malých dílen a místo nich postupně otvírány větší? Cožpak by mohlo takové „nahrazování“ také potvrdit „princip občinové pracovní posloupnosti“?

K dovršení kuriozity se všechny tyto přeslazené fráze zmiňují o „občinovém pracovním principu“, o „záruce občinové pracovní samostatnosti“ atd. právě v souvislosti s koželužskou výrobou, v níž domáčtí výrobci zabývající se zemědělstvím představují nejčistší typ maloburžoů (viz níže) a která je vysoce koncentrována ve třech velkých dílnách (podnicích); tito výrobci byli zahrnuti mezi domácké výrobce spolu s individuálními domáckými výrobci a řemeslníky. Zde jsou údaje o uvedené koncentraci:

Tato výroba je soustředěna v 148 dílnách. Ze 439 pracovníků je 267 pracujících členů rodin a 172 námezdních dělníků. Celkem se vyrobí za 151 022 rublů. Čistý důchod činí 26 207 rublů. Spadají sem tři podniky, v nichž nepracují členové rodiny, a pouze 65 námezdních dělníků, tedy 65 pracovníků. Celkem se vyrobí za 44 275 rublů, čistý důchod činí 3391 rublů (text s. 70 a tabulky s. 149 a 150).

To znamená, že tři ze 148 dílen („pouze 2,1 %“, jak se s uspokojením konstatuje na s. 76 Studie) koncentrují téměř třetinu veškeré „domácké koželužské výroby“ a vynášejí svým majitelům tisíce bez jakékoli jejich účasti na výrobě. Ještě uvidíme mnoho takovýchto kuriozit i při jiných výrobách. Ale při popisování této výroby se autoři Studie výjimečně pozastavili u uvedených tří podniků jako u výjimky. O jednom z nich se prohlašuje, že majitel (zemědělec!) je „zaměstnán patrně jenom obchodními operacemi, protože své obchody s kůžemi má v obci Bělojarskoje a v městě Jekatěrinburgu“ (s. 76—77). Malý příklad toho, jak se kapitál vložený do výroby spojuje s kapitálem vloženým do obchodu. Pro informaci autorům Studie, kteří líčí „kulactvo“ a obchodní operace jako něco cizího a nesouvisejícího s výrobou! V druhém podniku je v rodině pět mužů, ale ani jeden z nich nepracuje: „otec obchoduje se svými výrobky a synové (ve stáří od 18 do 53 let), všichni vzdělaní, si zřejmě vybrali jinou životní dráhu, přitažlivější, než je překládání kůží z kádě do kádě a jejich máchání“ (s. 77). Autoři velkodušně souhlasí, že tyto podniky „mají kapitalistický charakter“, „ale na otázku, jak jejich budouciiost zajišťují principy dědičné vlastnické posloupnosti, může dát rozhodnou odpověď jenom budoucnost“ (76). Jak hlubokomyslné! „Na otázku o budoucnosti může dát odpověď jen budoucnost“. Svatá pravda! Ale cožpak je to dostatečný důvod k překrucování přítomnosti?



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Přehled o Permském kraji. Studie o stavu domáckého průmyslu v Permské gubernii. Vydáno z prostředků permského guberniálního zemstva. Perm 1896. S. II + 365 + 232 stran tabulek, 16 diagramů a mapa Permské gubernie. Cena 1 rubl 50 kopějek.

b Ve skutečnosti nemá půdu více než třetina domáckých výrobců, protože do soupisu bylo pojato jen jedno město. O tom se ještě zmíníme.

c J. Krasnoperov, Domácký průmysl Pernuké gubernie na sibiřsko-uralské vědeckoprůmyslové výstavě v Jekatěrinburgu v roce 1887. 3 svazky. Perm 1888—1889. Sešit I, s. 8. Budeme citovat tuto užitečnou publikaci a označovat ji stručně: Dom. prům., sešit a strana.

d Tyto dva typy domáckých výrobců, tj. ti, kteří zpracovávají živočišné produkty a rostlinné suroviny, tvoří 33% + 28% = 61% všech domáckých výrobců. Zpracováním kovů se zabývá 25 % domáckých výrobců (s. 20).

e Podle údajů Studie (s. 54 a celkový počet námezdních dělníků).

f Z našich „továren a závodů“ (nazývaných tak v úřední statistice) má převážná většina méně než 16 dělníků, totiž 15 000 z 21 000. Viz Ukazatel továren a závodů za rok 1890.

g Ještě uvedeme údaje o rozdělení podniků podle čistého důchodu. Podle těchto údajů má 2376 podniků s minimálním důchodem (do 50 rublů) 77 900 rublů čistého důchodu, kdežto 80 podniků s maximálním důchodem 83 150 rublů. Na jeden „podnik“ připadá 32 rublů a 1039 rublů.

h — pro srovnání. Red.

i — s. 50. Ve Studii není uvedena výše výdělků.

j Výdělek celoročního dělníka je vzat jako 100.

k Proto, kdyby útoky pana N. -ona proti „oddělování průmyslu od zemědělství“ nebyly jen platonickými vzdechy romantika, musel by oplakávat také vznik každé domácké dílny.

110 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 788. V české sekci MIA zde.

Obsah │ 2. díl Spisů │ Článek druhý