V.I.Lenin: Vývoj kapitalismu v Rusku

Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku

Kapitola VII.
Rozvoj strojového velkoprůmyslu

I. Vědecké pojetí továrny a význam statistiky „továren a závodů“^{^[144]}

Přecházíme-li ke strojovému (továrnímu) velkoprůmyslu, musíme především konstatovat, že jeho vědecké pojetí vůbec neodpovídá obvyklému, běžnému významu tohoto. termínu. V naší oficiální statistice a v literatuře se továrnou rozumí každý větší nebo menší průmyslový podnik s větším či menším počtem námezdních dělníků. Marxova teorie však označuje za strojový (tovární) velkoprůmysl pouze určitý, a to nejvyšší stupeň kapitalismu v průmyslu. Základním a nejpodstatnějším znakem tohoto stadia je používání soustavy strojů ve výrobě^{^[a]}. Přechod od manufaktury k továrně znamená úplný technický převrat, který zatlačuje mistrovu zručnost nabytou staletími, a po tomto technickém převratu nevyhnutelně následuje velmi prudký zlom ve společenských výrobních vztazích, definitivní rozchod mezi různými skupinami osob, které se účastní výroby, úplný rozchod s tradicemi, zostření a umocnění všech stinných stránek kapitalismu a zároveň i hromadné zespolečenštění práce kapitalismem. Strojový velkoprůmysl je tedy posledním slovem kapitalismu, posledním slovem jeho negativních i „pozitivních momentů“.^{^[b]}

Z toho jasně plyne, že právě přechod od manufaktury k továrně je obzvláší důležitý pro vývoj kapitalismu. Kdo tato dvě stadia směšuje, zbavuje se možnosti pochopit převratnou, pokrokovou úlohu kapitalismu. A právě tuto chybu dělají naši narodničtí ekonomové, kteří, jak jsme už poznali, naivně ztotožňují kapitalismus s „továrním“ průmyslem a chtějí řešit otázku „poslání kapitalismu“, nebo dokonce jeho „sjednocujícího významu“^{^[c]} jen na základě údajů statistiky továren a závodů. I když pomineme, že tito autoři prokázali (jak podrobně ukážeme dále) překvapující nevědomost, pokud jde o statistiku továren a závodů, je jejich daleko hlubší chybou neuvěřitelně šablonovité a úzké chápání Marxovy teorie. Za prvé je směšné omezovat otázku rozvoje strojového velkoprůmyslu jen na statistiku továren a závodů. Nejde jen o statistické údaje, ale o formy a stadia, jimiž prochází vývoj kapitalismu v průmyslu dané země. Teprve když se objasní podstata těchto forem a jejich specifické zvláštnosti, má smysl ilustrovat vývoj té či oné formy náležitě zpracovanými statistickými údaji. Omezíme-li se jen na údaje domácí statistiky, začneme nevyhnutelně směšovat nejrůznější formy kapitalismu, takže pro stromy neuvidíme les. Za druhé redukovat všeobecné poslání kapitalismu na zvětšování počtu dělníků v „továrnách a závodech“ znamená chápat teorii stejně hluboce jako pan Michajlovskij, který se divil, proč vlastně lidé mluví o zespolečenštění práce kapitalismem, když celé toto zespolečenštění prý spočívá v tom, že několik stovek nebo několik tisíc dělníků piluje, tesá, řeže, hobluje atd. v jedné budově^{^[d]}.

Další výklad má dvojí úkol: Na jedné straně se budeme podrobně zabývat stavem naší statistiky továren a závodů a tím, jsou-li její údaje použitelné Tato prace, která do značné míry nebude přínosem, je nezbytná proto, že se v naší literatuře čísel této statistiky přímo zneužívá. Na druhé straně se budeme zabývat údaji, které svědčí o růstu strojového velkoprůmyslu v poreformním období.

II. Naše statistika „továren a závodů“

V Rusku jsou hlavním pramenem statistiky továren a závodů hlášení, která podle nařízení zákona vydaného na počátku tohoto století každoročně podávají továrníci a majitelé závodů odboru pro obchod a manufakturu.^{^[e]} Velmi podrobné zákonné předpisy o tom, jak mají továrníci podávat informace, zůstávají jen zbožným přáním a statistika továren a závodů si dodnes zachovává svou starou, ryze předreformní organizaci — je pouhým doplňkem zpráv gubernátorů. Pojem „továrna a závod“ není nijak přesně vymezen, a proto guberniální, a dokonce i újezdní správní orgány používají tohoto termínu v různém významu. Neexistuje žádný ústřední orgán, který by řídil správné a jednotné sbírání údajů a jejich ověřování. Skutečnost, že jednotlivé průmyslové podniky podléhají různým úředním správním orgánům (báňský úřad, odbor pro obchod a manufakturu, odbor pro nepřímé daně atd.), zmatek ještě zvětšuje.^{^[f]}

V příloze II uvádíme údaje o našem továrním průmyslu v poreformním období, které jsou obsaženy v oficiálních publikacích, a to za léta 1863—1879 a 1885—1891. Tyto údaje se týkají pouze výrobních odvětví nepodléhajících spotřební dani, přičemž za různá období máme údaje o různém počtu výrobních odvětví (nejúplnější jsou údaje za léta 1864—1865 a 1885 a další); proto jsme z nich vzali 34 výrobních odvětví, o kterých existují údaje za léta 1864 až 1879 a 1885—1890, tj. za 22 let. Abychom mohli posoudit hodnověrnost těchto údajů, podíváme se především na nejvýznamnější publikace naší statistiky továren a závodů. Začneme šedesátými lety.

Ti, kdo sestavovali statistiku továren a závodů v šedesátých letech, si byli velmi dobře vědomi, že údaje, jež zpracovávají, jsou krajně neuspokojivé. Podle jejich jednomyslného úsudku jsou údaje o počtu dělníků a o celkové výrobě v hlášeních továrníků značně snižovány; „dokonce ani v rámci jednotlivých gubernií není jednotně stanoveno, co se má považovat za továrnu a závod, protože mnohé gubernie započítávají mezi továrny a závody například větrné mlýny, kůlny na vypalování cihel a drobné průmyslové podniky, zatímco jiné je nezapočítávají, a proto dokonce i srovnatelné údaje o celkovém počtu továren a závodů v jednotlivých guberniích ztrácejí svůj význam“^{^[g]}. Ještě kritičtěji se vyjadřuje Bušen, Bok a Timirjazev^{^[h]}, kteří navíc poukazují na to, že se mezi tovární dělníky započítávají dělníci pracující doma, dále na to, že někteří továrníci vykazují pouze dělníky, kteří žijí přímo v továrně atd. „Spolehlivou oficiální statistiku manufaktur a továrního průmyslu,“ říká pan Bušen, „nemáme a nebudeme mít dotud, dokud se nezmění hlavní zásady shromažďování původních údajů.“^{^[i]} „Do tabulek továren a závodů se v četných výrobních odvětvích dostalo, pravděpodobně nedorozuměním, mnoho ryze řemeslnických dílen a domáckých podniků, které vůbec nemají charakter závodu či továrny.“^{^[j]} Redakce Ročenky proto dokonce neudělala souhrn uveřejněných údajů, „neboť nechtěla veřejnosti předložit nesprávná a zřejmě zveličená čísla“^{^[k]}. Aby si čtenář mohl učinit přesnou představu o tomto zřejmém zveličování, sáhneme po údajích Ročenky, která se v kladném smyslu liší od všech ostatních pramenů tím, že uvádí jmenný seznam továren a závodů s objemem výroby nad 1000 rublů. Dnes (od roku 1885) se podniky s nižším objemem výroby do továren nezahrnují. Součet těchto malých podniků podle údajů Ročenky ukazuje, že v celkovém počtu továren jich bylo 2366 se 7327 dělníky a jejich objem výroby činil 987 000 rublů. Podle Ročenky je pak v 71 výrobních odvětvích celkem 6891 továren s 342 473 dělníky a jejich objem výroby činí 276 211 000 rublů. Malé podniky tvoří tedy 34,3 % všech podniků, zaměstnávají 2,1 % všech dělníků a vyrobí 0,3 % celkového objemu výroby. Tak malé podniky (na jeden podnik připadají v průměru něco více než 3 dělníci a méně než 500 rublů celkové výroby) je pochopitelně nerozumné považovat za továrny a nemůže být tedy ani řeči o tom, že by byly nějak přesně zaregistrovány. Takové podniky se v naší statistice nejen započítávaly mezi továrny, ale stávalo se i to, že stovky domáckých výrobců byly uměle a svévolně spojovány jakoby v jednu „továrnu“. Táž Ročenka například uvádí v provaznické výrobě v izbylecké volosti gorbatovského újezdu v Nižněnovgorodské gubernii továrnu „rolníků izbylecké volosti; zaměstnává 929 dělníků, má 308 vřeten; celkový objem výroby činí 100 400 rublů“ (s. 149); nebo ve vesnici Vorsmě z téhož újezdu se uvádí továrna „dočasně zavázaných rolníků hraběte Šeremetěva; má 100 kováren, 250 hoblovacích stolic (doma), 3 brusičská kola na koňský pohon, 20 ručních; zaměstnává 902 dělníků; celkový objem výroby 6610 rublů“ (s. 281). Z toho si můžeme udělat obrázek, jakou představu o skutečnosti podává taková statistika!^{^[l]}

“Zvláštní místo mezi prameny o statistice továren a závodů ze šedesátých let zaujímá Vojenský statistický sborník (sešit IV, Rusko, Petrohrad 1871). Uvádí údaje o všech závodech a továrnách v Ruské říši včetně báňských, hutních a těch, které odvádějí spotřební daň, a zjišťuje v evropském Rusku roku 1866 ne méně a ne více než 70 631 továren s 829 573 dělníky a objemem výroby v hodnotě 583 317 000 rublů!! K těmto pozoruhodným číslům dospěl za prvé proto, že je nepřevzal z údajů ministerstva financí, nýbrž ze zvláštních výkazů Ústředního statistického výboru (přičemž tyto výkazy nebyly otištěny ani v jedné z publikací výboru a není známo, kým, jak a kdy byly získány a zpracovány)^{^[m]}; za druhé proto, že se autoři Vojenského statistického sborníku vůbec nerozpakovali počítat mezi továrny i velmi malé podniky (Vojenský statistický sborník, s. 319) a doplňovali přitom svoje základní informace jiným materiálem: údaji odboru pro obchod a manufakturu; üdaji vojenské intendantury, údaji dělostřelecké a námořní správy a konečně údaji „z nejrůznějších pramenů“ (ibid., s. XXIII).^{^[n]} Proto projevili pánové N. -on .^{^[o]}‚ Karyšev^{^[p]} a Kablukov^{^[q]}, kteří používajíi údajů Vojenského statistického sborníku ke srovnání s nejnovějšími údaji, naprostou neznalost základních pramenů naší statistiky továren a závodů a zaujali k ní svrchovaně nekritický postoj.

Během diskuse ve Svobodné ekonomické společnosti k referátu M. I. Tugana-Baranovského, který poukázal na naprostou chybnost číselných údajů Vojenského statistického sborníku, prohlašovali někteří diskutující, že je-li chyba v počtu dělníků, je jen docela malá — 10—15 %. Tak se vyjadřoval například pan V. V. (viz stenografický záznam diskuse, Petrohrad 1898, s. 1). K němu „se připojil“ pan V. Pokrovskij, který se omezil také jen na ničím nepodložené prohlášení (s. 3). Tito lidé a jejich stoupenci se ani nepokusili kriticky posoudit různé prameny naší statistiky továren a závodů a oháněli se všeobecnými frázemi o nedostatcích statistiky továren a závodů, o tom, že prý v poslední době jsou už její údaje přesnější (??) apod. Podstata hrubé chyby pánů N. -ona a Karyševa se tím prostě utajila, jak správně poznamenal P. B. Struve (s. 11). Nebude proto na škodu vypočítat, jak zveličené jsou údaje Vojenského statistického sborníku, ačkoli by to snadno mohl a měl zjistit každý, kdo pozorně studuje prameny. O 71 výrobních odvětvích za rok 1866 existují souběžné údaje jednak ministerstva financí (Ročenka ministerstva financí, I), jednak údaje neznámého původu (Vojenský statistický sborník). V těchto výrobních odvětvích, s výjimkou hutního, zveličil Vojenský statistický sborník počet dělníků v továrnách a závodech evropského Ruska o 50 000 osob. Dále v odvětvích, o kterých Ročenka uvedla celkové údaje z celé říše a které pro jejich „zřejmé zveličení“ podrobně nezpracovala (Ročenka, s. 306), napočítal Vojenský statistický sborník ještě dalších 95 000 dělníků. V cihlářství je počet dělníků zveličen minimálně o 10 000 osob; abychom se o tom přesvědčili, stačí porovnat údaje Vojenského statistického sborníku o jednotlivých guberniích a Sborníku údajů a materiálů ministerstva financí z roku 1866, č. 4, a 1867, č. 6. V hutnictví zvýšil Vojenský statistický sborník proti Ročence počet dělníků o 86 000, protože sem zřejmě započítal i část horníků. U výrobních odvětví podléhajících spotřební dani uvádí Vojenský statistický sborník, jak ukážeme v další podkapitole, asi o 40 000 osob více. Celkem bylo připočítáno zhruba 280 000 dělníků. Je to minimální a neúplné číslo, protože nemáme materiál, abychom si mohli přešetřit údaje Vojenského statistického sborníku o všech odvětvích. Z toho můžeme posoudit, jak se v této problematice vyznají ti, kdo tvrdí, že pánové N. -on a Karyšev se dopustili jen malé chyby!

V sedmdesátých letech bylo shromážděno a statisticky zpracováno mnohem méně údajů z továren a závodů než v letech šedesátých. V Ročence ministerstva financí jsou otištěny údaje pouze o 40 výrobních odvětvích (nepodléhajících spotřební dani) za léta 1867—1879 (Sešit VIII, X a XII, viz přílohu II), přičemž vynechání ostatních odvětví se zdůvodňuje „velmi neuspokojivými podklady“ o výrobních odvětvích, „jež jsou spjata se zemědělstvím anebo patří k řemeslné a domácké výrobě“ (sešit VIII, s. 482; tamtéž, sešit X, s. 590). Nejcennějším pramenem o sedmdesátých letech je Ukazatel továren a závodů pana P. Orlova (první vydání, Petrohrad 1881, údaje za rok 1879 jsou vzaty z týchž hlášení, jež předkládají továrníci odboru pro obchod a manufakturu). Tato publikace obsahuje jmenný seznam všech podniků s objemem výroby v hodnotě nejméně 2000 rublů. Ostatní podniky jako drobné a neodlučitelné od domáckých nejsou do jmenného seznamu pojaty, jsou však obsaženy v celkových údajích Ukazatele. Poněvadž zvláštní souhrnné údaje o podnicích s objemem výroby v hodnotě 2000 rublů a více nejsou uvedeny, znamená to, že celkové údaje Ukazatele právě tak jako dřívější publikace směšují drobné podniky s velkými, přičemž v různých výrobních odvětvích a v různých guberniích zachytila statistika nestejný počet drobných podniků (samozřejmě čistě nahodile)^{^[r]}. Pokud jde o výrobní odvětví, která jsou spjata se zemědělstvím, opakuje Ukazatel (s. 396) výhradu Ročenky a odmítá u nich zjišťovat „dokonce i přibližné souhrny“ (podtrženo autorem), protože údaje jsou nepřesné a neúplné^{^[s]}. Tento názor (zcela správný, jak uvidíme dále) však nezabránil, aby se do celkových souhrnů Ukazatele nedostaly všechny tyto zvlášť nehodnověrné údaje a byly tak smíšeny s údaji poměrně hodnověrnými. Uvádíme celkové údaje Ukazatele o evropském Rusku s poznámkou, že na rozdíl od předcházejících údajů zachycují i výrobní odvětví podléhající spotřební dani (2. vyd. Ukazatele z roku 1887 přináší údaje za rok 1884; 3. vyd. z roku 1894 za rok 1890):

Rok	Počet továren a závodů	Objem výroby v tisícech rublů	Počet dělníků
1879^{^[t]}	27 986	1 148 134	763 152
1884	27 235	1 329 602	826 794
1890	21 124	1 500 871	875 764

Později ukážeme, že ve skutečnosti se počet továren nesnížil, ačkoli tyto údaje vykazují pravý opak; potíž je v tom, že v různých obdobích se mezi továrny dostal nestejný počet drobných podniků. Například v roce 1884 se zjistilo 19 277 podniků s objemem výroby nad 1000 rublů, kdežto v roce 1890 — 21 124; podniků s objemem výroby v hodnotě 2000 a více rublů bylo v roce 1884 11 509 a v roce 1890 — 17 642.^{^[u]}

Od roku 1889 začal odbor pro obchod a manufakturu vydávat zvláštní publikace — Soubory údajů o továrním průmyslu v Rusku (za rok 1885 a další). Tyto údaje vycházejí ze stejných podkladů (hlášení továrníků), přičemž jejich zpracování není zdaleka uspokojivé, nedosahuje úrovně zpracování údajů v citovaných publikacích z šedesátých let. Jediným zlepšením je, že drobné podniky, tj. podniky s objemem výroby pod 1000 rublů, jsou vyloučeny z počtu továren a závodů, že údaje o těchto drobných podnicích jsou uváděny zvlášť a nejsou rozděleny podle výrobních odvětví.^{^[v]} Takový znak „továrny“ je ovšem nedostačující: o evidenci všech podniků s objemem výroby nad 1000 rublů nemůže být při dnešních způsobech získávání údajů ani řeči; v odvětvích spjatých se zemědělstvím se „továrny“ zařazují čistě nahodile, např. vodní a větrné mlýny se v některých guberniích a v některých letech započítávají mezi továrny, v jiných případech nikoli^{^[w]}. Autor článku Hlavní výsledky rozvoje ruského továrního průmyslu za léta l885—l887 (v Souboru za tato léta) se často dopouští chyb, protože nebere v úvahu, že údaje z různých gubernií nejsou stejnorodé a srovnatelné. Dodejme konečně k charakteristice Souborů, že až do roku 1891 včetně zahrnovaly pouze odvětví nepodléhající spotřební dani a od roku 1892 všechna odvětví, tedy i báňská a hutní odvětví podléhající spotřební dani; přitom nejsou zvlášť vyčleněny údaje, které by byly srovnatelné s dřívějšími, a vůbec není vysvětlen způsob, jakým byly do celkového počtu továren a závodů započteny báňské a hutní závody (např. báňská statistika nikdy neudávala hodnotu produkce báňských a hutních závodů, ale jen množství výrobků. Jak autoři Souborů zjišťovali objem výroby, není známo).

Osmdesátých let se týká ještě jeden zdroj informací o našem továrním průmyslu, který si zasluhuje pozornost pro své záporné stránky a také proto, že právě jeho údajů použil pan Karyšev^{^[x]}.Je to Sborník údajů o Rusku za rok 1884/85 (Petrohrad 1887. Vydal jej Ústřední statistický výbor), který v jedné ze svých tabulek uvádí „objem výroby továrního průmyslu v evropském Rusku“ (tab. XXXIX); počet továren a dělníků není udáván podle jednotlivých gubernií, nýbrž jen o celém Rusku. Zdrojem informací jsou „údaje ze zpráv pánů gubernátorů“ (s. 311). Údaje se týkají všech odvětví včetně odvětví podléhajících spotřební dani a báňských a hutních, přitom se pro každé odvětví vypočítává „průměrný“ počet dělníků a objem výroby připadající na jeden závod v celém evropském Rusku. A právě tyto „průměry“ začal „analyzovat“ pan Karyšev. Abychom mohli posoudit jejich význam, srovnáme údaje Sborníku s údaji Souboru (pro takové srovnání musíme z údajů Sborníku vypustit hutní výrobu, odvětví podléhající spotřební dani, rybolov a „jiné“; zbývá 53 odvětví; údaje se týkají evropského Ruska):

Prameny	Počet továren a závodů		Objem výroby v tisícech rublů
Prameny	továren	dělníků	Objem výroby v tisícech rublů
Sborník údajů o Rusku	54 179	559 476	569 705
Sborník údajů odboru pro obchod a manufakturu	14 761	499 632	672 079

	+39 418 + 267 %	+59 844 +11,9 %	-102 374 -15,2 %

Ve zprávách gubernátorů jsou tedy mezi „továrny“ zařazeny desetitisíce drobných zemědělských a domáckých dílen! Podniky tohoto druhu se dostávaly mezi továrny v jednotlivých odvětvích, v jednotlivých guberniích a újezdech samozřejmě zcela náhodně. Uvádíme příklady o počtu závodů podle Sborníku a podle Souboru v některýcli odvětvích: kožešnictví — 1205 a 259; kožedělná výroba — 4079 a 2026; výroba rohoží a pytlů — 562 a 55; výroba škrobu a melasy — 1228 a 184; mlynářství — 17 765 a 3940; olejářství — 9341 a 574; dehtařství — 3366 a 328; cihlářství — 5067 a 1488; hrnčířství a výroba kachlů — 2573 a 147. Můžeme si představit, jaká to asi bude „statistika“, budeme-li posuzovat „rozsah podniků“^{^[y]} v našem továrním průmyslu podle „průměrných čísel“ založených na takovémto sčítání „továren“! Ale pan Karyšev postupuje právě takto a počítá mezi velký průmysl pouze ta odvětví, v kterých je zmíněný „průměrný počet“ dělníků připadajících na jeden závod (v celém Rusku) vyšší nez 100. Touto fenomenální metodou dojdeme k závěru, že „průmyslová velkovýroba pojatá ve výše uvedeném rozsahu“ tvoří pouze čtvrtinu celkové výroby!! (s. 47 citovaného článku)^{^[z]}. Ukážeme dále, že ve skutečnosti soustřeďují továrny se 100 a více dělníky přes polovinu veškeré výroby našeho továrního průmyslu.

Poznamenáváme mimochodem, že údaje místních guberniálních statistických výborů (jež slouží jako podklad pro zprávy gubernátorů) se vždycky vyznačují naprostou neurčitostí pojmu „továrna a závoď‘ a drobné podniky registrují zcela náhodně. Například ve Smolenské gubernii zařazovaly některé újezdy v roce 1893/94 mezi továrny desítky drobných lisoven oleje, jiné ani jedinou; v gubernii bylo zjištěno 152 dehtařských „závodů“ (podle Ukazatele za rok 1890 ani jeden), takže registrace v jednotlivých újezdech byla stejne nahodilá atd.^{^[aa]} V Jaroslavské gubernii udávala místní statistika v devadesátých letech 3376 továren a závodů (proti 472 podle Ukazatele za rok 1890), ale zahrnula sem (v jednotlivých újezdech) i stovky mlýnů, kováren, malých závodů na zpracování brambor aj.^{^[bb]}

V poslední době byla naše statistika továren a závodů zreformována; změnil se program sbírání údajů, změnil se pojem „továrny a závodu“ (byly zavedeny nové znaky: mechanický pohon nebo nejméně 15 dělníků) a do sbírání a ověřování údajů byla zapojena i tovární inspekce. Podrobnosti o tom najde čtenář v citovaném článku z našich Studií^{^[cc]}, kde je podrobně rozebrán Soupis továren a závodů (Petrohrad 1897)^{^[dd]} sestavený podle nového programu a kde se ukazuje, že navzdory reformě není v naší statistice vidět téměř žádné zlepšení; že pojem „továrna a závod“ zůstali nadále naprosto neurčitý; že údaje jsou jako dříve zcela nahodilé a že je proto nutné jich používat velmi opatrně.^{^[ee]} Pouze správný, podle evropského vzoru zorganizovaný soupis průmyslových podniků a výroby může dostat naši průmyslovou statistiku z jejího chaotického stavu.^{^[ff]}

Z přehledu naší statistiky továren a závodů vyplývá, že se její údaje nedají z valné části použít, jestliže je určitým způsobem nezpracujeme a že při zpracovávání je hlavně třeba oddělit to, co jakžtakž vyhovuje, od toho, co se pro nás absolutně nehodí. V další podkapitole se budeme z tohoto hlediska zabývat údaji o nejdůležitějších odvětvích, ale nyní si položíme otázku, zda se počet továren v Rusku zvyšuje nebo snižuje? Obtížnost dané otázky vyplývá z toho, že v užívání pojmu „továrna“ panuje v naší statistice továren a závodů obrovský zmatek; proto záporné odpovědi na tuto otázku, jež byly někdy vyslovovány na podkladě údajů statistiky továren a závodů (například panem Karyševem), nemohou mít žádný význam. Především je zapotřebí stanovit nějaký přesný znak pojmu „továrna“ — bez této podmínky by bylo nesmyslné ilustrovat rozvoj strojového velkoprůmyslu údaji o podnicích, mezi něž byl v různých obdobích zahrnut různý počet malých mlýnů, lisoven oleje, cihelen aj. aj. Zvolíme-li za takový znak nejméně 16 dělníků v podniku, uvidíme, že takových průmyslových podniků bylo v evropském Rusku roku 1866 maximálně 2500—3000, roku 1879 jich bylo kolem 4500, roku 1890 asi 6000, roku 1894/95 asi 6400, roku 1903 asi 9000^{^[gg]}. Počet továren v Rusku v poreformním období se tedy zvyšuje a zvyšuje se přitom poměrně rychle.

III. Rozbor historickostatistických údajů o rozvoji velkoprůmyslu

Zmínili jsme se již dříve, že k posouzení rozvoje velkoprůmyslu podle údajů statistiky továren a závodů musíme oddělit relativně vhodný materiál této statistiky od absolutně nevhodného. S tímto záměrem se budeme zabývat nejdůležitějšími odvětvími našeho zpracovatelského průmyslu.

1. Textilní výroba

V čele odvětví zpracovávajících vlnu je soukenictví, jehož objem výroby dosáhl roku 1890 přes 35 miliónů rublů a v němž bylo zaměstnáno 45 000 dělníků. Historickostatistické údaje o tomto výrobním odvětví ukazují, že značně poklesl počet dělnictva, a to z 72 638 v roce 1866 na 46 740 v roce 1890.^{^[hh]} Abychom mohli tento jev posoudit, musíme uvážit, že až do roku 1860 mělo soukenictví zvláštní, originální organizaci: bylo soustředěno v poměrně velkých podnicích, které však zdaleka nepatřily ke kapitalistickému továrnímu průmyslu a byly založeny na práci nevolníků nebo dočasně zavázaných rolníků. V přehledech „továrního průmyslu“ šedesátých let se proto setkáváme s rozdělením soukenických továren na 1. statkářské nebo šlechtické a 2. kupecké. Statkářské vyráběly převážně sukno pro armádu, přitom státní dodávky byly mezi továrny rozdělovány rovnoměrně, a to podle počtu strojů. Povinná práce udržovala v těchto podnicích zaostalou techniku, takže tu bylo daleko více dělníků než v továrnách kupeckých, které byly založeny na svobodné námezdní práci^{^[ii]}. Hlavní pokles dělnictva v soukenictví připadá právě na statkářské gubernie; ve 13 statkářských guberniích (vyjmenovaných v Přehledu manufakturního průmyslu) počet dělníků klesl z 32 921 na 14 539 (rok 1866 a 1890), kdežto v 5 kupeckých guberniích (Moskevské, Grodenské, Livonské, Černigovské a Petrohradské) z 31 291 na 28 257. Z toho je jasné, že zde máme co dělat se dvěma protichůdnými tendencemi, jež jsou však obě projevem rozvoje kapitalismu, a to na jedné straně úpadek statkářských podniků dědičného charakteru používajících práce nevolných státních rolníků, na druhé straně rozvoj ryze kapitalistických továren z kupeckých podniků. Značný počet dělníků v soukenictví šedesátých let nelze pokládat za tovární dělníky v pravém smyslu tohoto slova; byli to závislí rolníci, kteří pracovali na statkáře^{^[jj]}. Soukenictví je příkladem onoho svérázného jevu v ruských dějinách, kterým je používání nevolnické práce v průmyslu. Protože se zde omezujeme na poreformní období, postačí již uvedené stručné příklady k ilustraci toho, jak se tento jev projevil ve statistice továren a závodů^{^[kk]}. Abychom mohli posoudit rozvoj strojového velkoprůmyslu v tomto odvětví, uvedeme ještě tyto statistické údaje o parním pohonu: v letech 1875—1878 bylo v evropském Rusku 167 mechanizovaných přádelen vlny a továren na výrobu sukna s 209 parními stroji o výkonu 4632 koní, zatímco v roce 1890 — 197 těchto podniků s 341 parními stroji o výkonu 6602 koní. Používání páry nepokračovalo tedy příliš rychlé, což se vysvětluje zčásti tradicemi statkářských továren, zčásti pak vytlačováním sukna levnějšími vlněnými tkaninami z česané příze a smíšenými tkaninami.^{^[ll]} V letech 1875—1878 vyrábělo vlněné látky 7 mechanizovaných podniků s 20 parními stroji o výkonu 303 koní, a v roce 1890 už 28 mechanizovaných podniků s 61 parními stroji o výkonu 1375 koní^{^[mm]}.

Z odvětví zpracovávajících vlnu si povšimneme ještě výroby plsti, která zvlášť názorně dokazuje, že údaje statistiky továren a závodů nelze za různá období porovnávat. V roce 1866 bylo zjištěno 77 továren s 295 dělníky a v roce 1890 — 57 s 1217 dělníky. Z prvního údaje připadá na drobné podniky s objemem výroby v hodnotě méně než 2000 rublů 60 podniků se 137 dělníky, z druhého pak jeden podnik se 4 dělníky; 39 drobných podniků bylo napočteno v roce 1866 v semjonovském újezdu Nižněnovgorodské gubernie, kde je i nyní široce rozvinuto valchářství, jež se však řadí k „domácké“, a nikoli k „tovární“ výrobě (viz kap. VI, podkapitola II, 2^{^[nn]}).

V textilní výrobě zaujímají dále zvlášť významné místo bavlnářská odvětví, která dnes zaměstnávají přes 200 000 dělníků. Pozorujeme zde jednu z největších chyb naší statistiky továren a závodů, totiž směšování továrních dělníků s dělníky pracujícími pro kapitalisty doma. Strojový velkoprůmysl se v tomto odvětví rozvíjel tak, že (stejně jako v mnoha jinych případech) soustředoval domacké delníky v továrně. Je pochopitelné, že se bude tento proces zdát zkreslený, jestliže se k „továrnám“ připočtou faktorské podniky a domácké tkalcovny, jestliže budou domáčtí dělníci směšováni s továrními! V roce 1866 jsme (podle Ročenky) napočetli na 22 000 domáckých dělníků zařazených mezi tovární (ačkoli toto číslo není zdaleka úplné, neboť o Moskevské gubernii neuvádí Ročenka — patrně čistě náhodou — ty poznámky o „práci zadávané po vesnicích“, kterých je tak mnoho v popisu Vladimirské gubernie). Za rok 1890 jsme (podle Ukazatele) napočetli takových dělníků jen asi 9000. Čísla statistiky továren a závodů (1866 — 59 000 dělníků v tkalcovnách bavlny, 1890 — 75 000) přirozeně snižují skutečný vzrůst počtu továrních dělníků^{^[oo]}. Zde jsou údaje o tom, jak různé podniky byly v různých obdobích započítávány mezi „továrny“ na bavlněné látky^{^[pp]}.

Rok	Celkový počet „továren“ na bavlněné látky	Z toho je
Rok	Celkový počet „továren“ na bavlněné látky	továren	faktorských podniků	domáckých tkalcovských dílen
1866	436	256	38	142
1879	411	209	66	136
1890	311	283	21	7

Pokles počtu „továren“ vykazovaný „statistikou“ znamená tedy ve skutečnosti, že faktorské podniky a domácké tkalcovské dílny byly vytlačovány továrnou. Ilustrujeme to na příkladu dvou továren:

Rok	Továrna I. M. Těrenťjeva v Šuji						Továrna I. N. Garelina v Ivanovu-Vozněsensku
			Počet dělníků						Počet dělníků
	Výroba	Počet mechanických stavů	v podniku	mimo podnik	celkem	Objem výroby v tis. rublů	Výroba	Počet mechanických stavů	v podniku	mimo podnik	celkem	Objem výroby v tis. rublů
1866	rukodělná	—	205	670	875	130	faktorské podniky	—	?	1917	1917	158
1879	parní	648	920	—	920	1346	parní výroba	893	1274	—	1274	2137
1890	"	1502	1043	—	1043	1244	"	1141	1483	—	1483	2058
1894/95	"	?	1160	—	1160	1878	"	?	2134	—	2134	2933

Abychom tedy mohli posoudit rozvoj strojového velkoprůmyslu v tomto odvětví, bude nejvhodnější použít údajů o počtu mechanických tkalcovských stavů. V šedesátých letech jich bylo asi 11 000^{^[qq]}, v roce 1890 asi 87 000. Strojový velkoprůmysl se tedy rozvíjel nesmírně rychle. Ve výrobě bavlněné příze a tkanin bylo v letech 1875—1878 napočteno 148 mechanizovaných podniků se 481 parními stroji o výkonu 20 504 koní, kdežto v roce 1890 168 mechanizovaných podniků s 554 parními stroji o výkonu 38 750 koní.

Tutéž chybu dělá naše statistika, i pokud jde o plátenictví, neboť nesprávně vykazuje pokles počtu továrních dělníků (1866: 17 171; 1890: 15 497). Ve skutečnosti měli v roce 1866 majitelé továren na plátno z 16 900 stavů pouze 4749 stavů v podnicích, ostatních 12 151 stavů bylo u domáckých tkalců^{^[rr]} . V roce 1866 bylo tedy 12 000 domáckých dělníků zahrnuto mezi tovární dělníky, kdežto v roce 1890 jen asi 3000 (vypočteno podle Ukazatele). Počet mechanických tkalcovských stavů vzrostl z 2263 v roce 1866 (vypočteno podle Vojenského statistického sborníku) na 4041 v roce 1890 a počet vřeten z 95 495 na 218 012. Ve výrobě lněné příze a tkanin bylo v letech 1875—1878 jen 28 mechanizovaných podniků s 47 parními stroji o výkonu 1604 koní, kdežto v roce 1890 48 mechanizovaných podniků s 83 parními stroji o výkonu 5027 koní^{^[ss]}.

Konečně se musíme ještě zmínit o takových druzích textilní výroby, jako je barvení, potiskování a upravování látek, u nichž statistika továren a závodů směšuje továrny s nejdrobnějšími řemeslnickými podniky zaměstnávajícími 1—2 dělníky, jejichž objem výroby dosahuje několika set rublů^{^[tt]}. Tím pochopitelně vzniká velký zmatek, který zastírá rychlý růst strojového velkoprůmyslu. O tomto růstu máme tyto údaje: v letech 1875—1878 bylo mezi prádelnami vlny, barvírnami, bělírnami a úpravnami 80 mechanizovaných podniků s 255 parními stroji o výkonu 2634 koní, kdežto roku 1890 už 189 mechanizovaných podniků s 858 parními stroji o výkonu 9100 koní.

2. Zpracování dřeva

V tomto odvětví máme nejvěrohodnější údaje o pilách, ačkoli i mezi ně byly dříve započítávány také drobné podniky^{^[uu]}. Obrovský rozvoj tohoto odvětví v poreformním období (roku 1866: 4 milióny rublů; 1890: 19 miliónů rublů), provázený značným zvýšením počtu dělníků (4000 a 15 000) a podniků s parním pohonem (26 a 430), je zajímavý zejména proto, že názorně dokazuje rozvoj dřevařského průmyslu. Pily obstarávají pouze jednu z operací dřevařského průmyslu, který nutně provází první kroky strojového velkoprůmyslu.

Pokud jde o ostatní výrobu tohoto odvětví, nábytkářství a truhlářství, výrobu rohoží a výrobu smoly a dehtu, vyznačuje se statistika továren a závodů obzvlášť chaotickými údaji. Drobné podniky, tak četné v této výrobě, se dříve řadily mezi „továrny“ nahodile a ještě dnes se k nim někdy připočítávají.^{^[vv]}

3. Chemická výroba, zpracování živočišných produktů a keramická výroba

Údaje o vlastní chemické výrobě jsou poměrně hodnověrné. Uvádíme tu údaje o jejím růstu. V roce 1857 se v Rusku spotřebovalo za 14 miliónů rublů chemických výrobků (za 3,4 miliónu se vyrobilo a za 10,6 miliónu dovezlo); v roce 1880 se spotřebovalo za 36¹/₄ miliónu rublů (za 7¹/₂ miliónu se vyrobilo a za 28³/₄ miliónu dovezlo); v roce 1890 za 42,7 miliónu rublů (za 16,1 miliónu rublů se vyrobilo a za 26,6 miliónu rublů dovezlo)^{^[ww]}. Tyto údaje jsou zvlášť zajímavé proto, že chemická výroba je mimořádně důležitá, neboť produkuje pomocné látky pro strojový velkoprůmysl, tj. předměty výrobní (a nikolik osobní) spotřeby. Poznamenáváme, že počet továren na výrobu potaše a ledku není hodnověrný, protože se sem opět zahrnují drobné podniky.^{^[xx]}

Zpracovávání loje v poreformním období nesporně upadá. V letech 1866—1868 byl objem výroby lojových svíček a loje odhadován na 13,6 miliónu rublů, kdežto roku 1890 na 5 miliónů rublů^{^[yy]}. Tento úpadek se vysvětluje tím, že se ke svícení používá stále více minerálních olejů, které vytlačují dřívější lojové svíčky.

V kožedělné výrobě (1866: 2308 podniků s 11 463 dělníky, s objemem výroby v hodnotě 14,6 miliónu rublů; 1890: 1621 podniků zaměstnávajících 15 564 dělníků při objemu výroby v hodnotě 26,7 miliónu rublů) statistika stále směšuje závody s drobnými podniky. Poměrně nákladný materiál, jímž se vysvětluje vysoká hodnota produkce, a okolnost, že je v dané výrobě zapotřebí velmi malého počtu dělníků, zvlášť ztěžuje odlišení domáckých podniků od továren. Roku 1890 byly do celkového počtu závodů (1621) pojaty pouze 103 s objemem výroby pod 2000 rublů; roku 1879 2008 do celkového počtu 3320 závodů^{^[zz]}; roku 1866 mělo z 2308^{^[aaa]} závodů 1042 objem výroby nižší než 1000 rublů (v těchto 1042 závodech pracovalo 2059 dělníků a objem výroby činil 474 000 rublů). Počet závodů tedy stoupl, ačkoli statistika továren a závodů vykazuje jeho pokles. Drobných kožedělných podniků je i dnes velmi mnoho; například publikace ministerstva financí Tovární průmysl a obchod v Rusku (Petrohrad 1893) uvádí zhruba 9500 závodů domáckých výrobců zaměstnávajících 21 000 pracovníků, jejichž objem výroby dosahuje 12 miliónů rublů. Tyto „domácké“ podniky jsou mnohem větší než ty, které se v šedesátých letech řadily k „továrnám“ a závodům. Protože jsou drobné podniky zahrnovány mezi „továrny a závody“ v různých guberniích a v různých obdobích v nestejném počtu, musíme zacházet se statistickými údaji o tomto odvětví velmi opatrně. Statistika parního pohonu zaznamenává v letech 1875—1878 v tomto odvětví 28 mechanizovaných podniků s 33 parními stroji o výkonu 488 koní; v roce 1890 to bylo 66 mechanizovaných podniků s 82 parními stroji o výkonu 1112 koní. V těchto 66 závodech je soustředěno 5522 dělníků (více než třetina celkového počtu) a objem jejich výroby činí 12,3 miliónu rublů (46% celkového objemu), takže koncentrace výroby je velmi vysoká a také produktivita práce v největších podnicích vysoko převyšuje průrněr^{^[bb]}.

Keramická výroba se podle charakteru údajů statistiky továren a závodů rozpadá na dvě kategorie; v některých se téměř nesměšuje velkovýroba s malovýrobou. Proto jsou tyto statistické údaje poměrně hodnověrné. Platí to o výrobě skla, porcelánu a majoliky, alabastru a cementu. Zvlášť pozoruhodný je rychlý růst výroby cementu, který svědčí o rozmachu stavebnictví: roku 1866 dosahoval objem výroby cementu 530 000 rublů (Vojenský statistický sborník) a roku 1890 3 826 000 rublů; v letech 1875—1878 bylo 8 mechanizovaných podniků a v roce 1890 39. Naproti tornu v hrnčířství a cihlářství se započítalo obrovské množství drobných podniků, a proto jsou údaje statistiky továren a závodů obzvlášť nevyhovující; jsou zveličeny hlavně údaje z šedesátých a sedmdesátých let. V hrnčířství bylo například roku 1879 zjištěno 552 podniků s 1900 dělníky a objemem výroby v hodnotě 538 000 rublů, kdežto v roce 1890 158 podniků s 1978 dělníky při objemu výroby v hodnotě 919 000 rublů. Vyloučíme-li drobné podniky (s objemem výroby nižším než 2000 rublů), dostaneme v roce 1879 70 podniků s 840 dělníky a objemem výroby v hodnotě 505 000 rublů; v roce 1890 143 podniky s 1859 dělníky při objemu výroby v hodnotě 857 000 rublů. To znamená, že místo poklesu počtu „továren“ a stagnujícího počtu dělníků, jak vykazovala statistika, došlo ve skutečnosti v obou případech k jeho značnému zvýšení. V cihlářství vykazují oficiální údaje z roku 1879 2627 podniků s 28 800 dělníky při objemu výroby v hodnotě 6 963 000 rublů; v roce 1890 1292 podniků s 24 334 dělníky při objemu výroby v hodnotě 7 249 000 rublů; bez drobných podniků (s objemem výroby nižším než 2000 rublů) je to v roce 1879 518 podniků s 19 057 dělníky při objemu výroby v hodnotě 5 625 000 rublů; v roce 1890 1096 podniků s 23 222 dělníky při objemu výroby v hodnotě 7 240 000 rublů^{^[ccc]}.

4. Hutní výroba

Původem zmatku ve statistice továren a závodů hutního průmyslu je především započítávání drobných dílen (výhradně v šedesátých a sedmdesátých letech)^{^[dd]} a za druhé hlavně to, že hutní závody „nepodléhají“ odboru pro obchod a manufakturu, nýbrž báňskému odboru. Údaje ministerstva financí obvykle „zásadně“ vynechávají hutni závody, ačkoli nikdy neexistovaly žádné jednoznačné a neměnné zásady o oddělování hutních závodů od ostatních (a také by se sotva daly takové zásady stanovit). Proto statistické publikace ministerstva financí o továrnách a závodech započítávají vždy částečně hutě, i když se počet udávaných závodů liší podle gubernií a let^{^[ee]}. Celkové údaje o tom, jak po reformě stoupalo používání parních strojů v hutnictví, uvedeme dále při rozboru báňského a hutního průmyslu.

5. Potravinářský průmysl

Tato výrobní odvětví zasluhují zvláštní pozornosti vzhledem k problematice, která nás zajímá, protože zmatek ve statistice továren a závodů zde dosahuje vrcholu. A přitom tato výrobní odvětví zaujímají v našem továrním průmyslu význačné místo. Z celkového počtu 21 124 továren v evropském Rusku s 875 764 dělníky při objemu výroby v hodnotě 1501 milión rublů připadalo na potravinářský průmysl podle Ukazatele za rok 1890 7095 továren s 45 000 dělníky a objemem výroby v hodnotě 174 miliónů rublů. Je to tím, že hlavní výrobní odvětví tohoto průmyslu — mlynářství, krupařství a lisování oleje zpracovávají zemědělské výrobky. V Rusku jsou v každé gubernii stovky a tisíce drobných podniků, které tyto výrobky zpracovávají, ale protože neexistují žádné všeobecně platné zásady, podle nichž by se z těchto podniků vyčleňovaly „továrny a závody“, vybírá statistika tyto drobné podniky zcela náhodně. Proto je počet „továren a závodů“ za různá léta a v různých guberniích tak neuvěřitelně rozdílný. Jako příklad uvádíme počet mlýnů v různých letech podle různých pramenů: 1865 — 857 (Sborník údajů a materiálů úřadu ministerstva financí); 1866 — 2176 (Ročenka); 1866 — 18 426 (Vojenský statistický sborník); 1885 — 3940 (Soubor); 17 765 (Sborník údajů o Rusku); 1889, 1890 a 1891 — 5073, 5605 a. 5201^{^[fff]} (Soubor); 1894/95—2308 (Soupis). Z 5041 mlýnů udávaných v roce 1892 (Soubor) bylo 803 parních, 2907 vodních, 1323 větrných a 8 s koňským pohonem! Některé gubernie registrovaly pouze parní mlýny, jiné i vodní (1 až 425), další (menšina) také větrné (1 až 530) a s koňskýni pohonem. Lze si představit, jaký význam má taková statistika a závěry založené na důvěřivém používání jejích údajů!^{^[ggg]} Chceme-li posoudit růst strojového velkoprůmyslu, musíme zřejmě nejprve stanovit určitý znak pro pojem „továrna“. Takovým znakem bude pro nás používání parního stroje: parní mlýny jsou charakteristickým průvodním jevem éry strojového velkoprůmyslu^{^[hhh]}.

Dostaneme tento obraz rozvoje tovární výroby v daném odvětví^{^[iii]}:

50 gubernií evropského Ruska
Rok	Počet parních mlýnů	Počet dělníků	Objem výroby v tis. rublů
1866	126	?	?
1879	205	3 621	21 353
1890	649	10 453	67 481
1892	803	11 927	80 559

Ze stejného důvodu je neuspokojivá statistika lisoven rostlinného oleje. Například roku 1879 bylo zjištěno 2450 závodů zaměstnávajících 7207 dělníků při objemu výroby v hodnotě 6 486 000 rublů, kdežto roku 1890 383 podniků se 4746 dělníky při objemu výroby v hodnotě 12 232 000 rublů. Tento pokles v počtu závodů a dělníků je ovšem jen zdánlivý. Jestliže údaje za rok 1879 a 1890 upravíme, aby je bylo možno srovnat, tj. vyloučíme-li podniky s objemem výroby nižším než 2000 rublů (neuvedené v jmenném seznamu), pak v roce 1879 dostaneme 272 podniků zaměstnávajících 2941 delníku pri objemu vyroby v hodnotě 5 771 000 rublů, kdežto v roce 1890 tu už existovalo 379 podniků se 4741 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 12 232 000 rublů. Že se strojový velkoprůmysl rozvíjel v této výrobě stejně rychle jako v mlynářství, je vidět například ze statistiky parních strojů: v letech 1875—1878 tu bylo 27 parních závodů s 28 parními stroji o výkonu 521 koní a v roce 1890 už 113 mechanizovaných závodů se 116 parními stroji o výkonu 1886 koní.

Ostatní druhy výroby tohoto odvětví jsou poměrně nevelké. Zmiňme se, že například ve výrobě hořčice a ve zpracování ryb zjistila statistika v šedesátých letech stovky drobných podniků, které nemají nic společného s továrnami a dnes se k nim neřadí. Jaké opravy je třeba provést v údajích naší statistiky továren a závodů za různá období, vidíme z toho, že kromě mlýnů napočetl Ukazatel za rok 1879 v tomto odvětví 3555 podniků s 15 313 dělníky a roku 1890 1842 podniků s 19 159 dělníky. V sedmi různých výrobních odvětvích^{^[jjj]} se roku 1879 udává 2487 drobných podniků (s objemem výroby nižším než 2000 rublů) s 5176 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 916 000 rublů, ale roku 1890 sedm podniků s deseti dělníky a s objemem výroby v hodnotě dva tisíce rublů! Abychom mohli údaje porovnat, musíme v jednom případě odečíst pět tisíc dělníků, kdežto v druhém deset osob!

6. Odvětví podléhající spotřební dani a ostatní

V některých odvětvích podléhajících spotřební dani pozorujeme pokles počtu továrních dělníků od roku 1860 až dodnes, není to však pokles zdaleka tak velký, jak tvrdí pan N.-on^{^[kkk]} který slepě věří každému vytištěnému číslu. Jediným zdrojem informací o většině výrobních odvětví podléhajících spotřební dani je totiž Vojenský statistický sborník, který, jak víme, značně nadsazuje výsledná čísla statistiky továren a závodů. K přešetření jeho údajů máme bohužel málo podkladů. Vojenský statistický sborník uvádí, že roku 1866 bylo v lihovarnictví 3836 podniků s 52 660 dělníky (v roce 1890 1620 podniků s 26 102 dělníky), ale tento počet neodpovídá údajům ministerstva financí, jež zjistilo 2947 závodů, které byly v provozu v roce 1865/66, a 3386 závodů v roce 1866/67^{^[lll]}. Z toho lze soudit, že počet dělníků je zveličen asi o 5000 až 9000. Vojenský statistický sborník napočítal 4841 závodů na výrobu vodky zaměstnávajících 8326 dělníků (1890: 242 závodů s 5266 dělníky); z toho 3207 zavodu s 6873 delníky v Besarabské gubernii. Absurdnost tohoto čísla bije přímo do očí. A vskutku, z výkazů ministerstva flnancí^{^[mmm]} víme, že v Besarabské gubernii bylo doopravdy 10—12 závodů na výrobu vodky a v celém evropském Rusku 1 157. Počet dělníků je tedy zveličen minimálně o 6000. Príčinou tohoto zveličení je patrně to, že besarabští „statistikové“ počítají k majitelum závodů také majitele vinic (viz dále zpracování tabáku). Vojenský statistický sborník uvádí 2374 pivovarů a závodů na výrobu medoviny zaměstnávajících 6825 dělníků (1890: 918 závodů s 8364 dělníky), kdežto Ročenka ministerstva financí jich v roce 1866 napočítala v evropském Rusku 2087. Počet dělníků je i zde přehnán^{^[nnn]}. Pokud jde o cukrovary a rafinérie cukru, zveličuje Vojenský statistický sborník počet dělníků o 11 000, neboť vykazuje 92 126 osob proti 80 919 podle údajů Ročenky ministerstva financí (1890: 77 875 dělníků). Vojenský statistický sborník zaznamenal 5327 továren (!) na zpracování tabáku zaměstnávajících 26 116 dělníků (1890: 281 továren s 26 720 dělníky); z toho 4993 továren s 20 038 dělníky v Besarabské gubernii. Ve skutečnosti bylo roku 1866 v Rusku 343 továren na zpracování tabáku, z toho v Besarabské gubernii 13^{^[ooo]}. Počet dělníků je zveličen asi o 20 000, a dokonce sami autoři Vojenského statistického sborníku poznamenali, že „továrny vykazované v Bearabské gubernii... jsou vlastně jen tabákové plantáže“ (s. 414). Pan N. -on pokládal asi za zbytečné nahlédnout do textu statistické publikace, kterou používa1 proto chyby nezpozoroval a pronášel velice vážně úvahý o „nepatrném zvýšení počtu dělníků v tabákových továrnách“ (citovaný článek, s. 104)!! Pan N. -on přebírá souhrnný počet dělníků v odvětvích podléhajících spotřební dani přímo z Vojenského statistického sborníku i Ukazatele za rok 1890 (186 053 a 144 332) a vypočítává procento poklesu... „Během 25 let značně poklesl počet zaměstnaných dělníků, a to o 22,4%“... „Zde“ (tj. v odvětvích podléhajících spotřební dani) „vidíme, že o přírůstku nemůže být ani řeči, že se počet dělníků prostě snížil o čtvrtinu původního stavu“ (ibid.). Skutečně, co už může být „jednodušší“! Vzít první číslo, které přijde pod ruku, a vypočítat procento! A takovou maličkost, že číselný údaj Vojenského statistického sborníku je zveličen zhruba o 40 000 dělníků, je možné i přehlédnout.

7. Závěry

Kritika naší statistiky továren a závodů, kterou jsme se zabývali ve dvou posledních podkapitolách, nás přivádí k těmto hlavním závěrům.

1. V poreformním období počet továren v Rusku rychle stoupá.

Opačný závěr, vyplývající z číselných údajů naší statistiky továren a závodů, je nesprávný. Mezi továrny jsou u nás totiž zahrnovány drobné řemeslnické, domácké a zemědělské podniky, přičemž čím více se vracíme do minulosti, tím více drobných podniků se započítává mezi továrny.

2. Počet továrních dělníků a rozsah výroby v továrnách a závodech naše statistika v dřívější době rovněž zveličovala. Je to dáno za prvé tím, že se dříve započítávalo více drobných podniků. Proto jsou zvlášť nevěrohodné údaje o těch výrobních odvětvích, která jsou spjata s domáckou výrobou^{^[ppp]}. Za druhé je tomu tak proto, že se v dřívějších letech započítávalo mezi tovární dělníky více kapitalisticky zaměstnávaných domáckých dělníků než nyní.

3. U nás se obvykle soudí, že jakmile se používá číselných údajů oficiální statistiky továren a závodů, musí se o nich předpokládat, že jsou srovnatelné s jinými čísly téže statistiky a musí se považovat za víceméně hodnověrné, pokud se nedokáže opak. Z našeho dosavadního výkladu vyplývá opačný závěr: že totiž každé srovnávání údajů naší statistiky továren a závodů z různých období a z různých gubernií by mělo být považováno za nevěrohodné, pokud se nedokáže opak.

IV. Rozvoj báňského a hutního průmyslu^{^[qqq]}

V počátečním období poreformnlho vývoje Ruska byl hlavním střediskem báňského a hutního průmyslu Ural. Ural tvoří oblast až donedávna zcela oddělenou od středního Ruska a zároveň se vyznačuje originálním uspořádáním průmyslu. „Organizace práce“ byla na Urale odedávna založena na nevolnictví, které se dodnes, tj. do konce 19. století, projevuje ve velmi důležitých sférách života dolů a hutí. Nevolnictví bylo kdysi základem velkého rozkvětu Uralu a jeho velkého vlivu nejen v Rusku, ale zčásti i v Evropě. V 18. století bylo železo jednou z hlavních položek vývozu Ruska; v roce 1782 se vyváželo asi 3,8 miliónu pudů železa, v letech 1800—1815 2—1¹/₂ miliónu pudů, v letech 1815—1838 asi 1¹/₃ miliónu pudů. Ještě „ve dvacátých letech 19. století vyrábělo Rusko jedenapůlkrát vícě surového železa než Francie, čtyřiapůlkrát více než Prusko a třikrát více než Belgie“. Ale totéž nevolnictví, které pomohlo Uralu, aby se tak vysoko povznesl v období počátečního rozvoje evropského kapitalismu, způsobilo jeho úpadek v období rozkvětu kapitalismu. Železářský průmysl se na Urale rozvíjel velmi pomalu. Roku 1718 vyrábělo Rusko asi 6¹/₂ miliónu pudů surového železa, roku 1767 asi 9¹/₂ miliónu pudů, roku 1806 12 miliónů pudů, v třicátých letech 9—11 miliónů pudů, ve čtyřicátých letech 11—13 miliónů pudů, v padesátých letech 12—16 miliónů pudů, v šedesátých letech 13—18 miliónů pudů, roku 1867 17¹/₂ miliónu pudů. Za sto let se nepodařilo výrobu zdvojnásobit, a tak Rusko pokulhávalo daleko za ostatními evropskými zeměmi, v nichž strojový velkoprůmysl vyvolal obrovský rozmach hutnictví.

Hlavní příčinou stagnace Uralu bylo nevolnictví; důlní a hutní podnikatelé byli zároveň statkáři i majiteli závodů a své mocenské pozice nezakládali na kapitálu a konkurenci, ale na monopolu^{^[rrr]} a na svém vlastnickém právu. Majitelé uralských závodů jsou ještě dnes největšími pozemkovými vlastníky. V roce 1890 patřilo všem 262 železárnám v říši 11,4 miliónu děsjatin půdy (z toho 8,7 miliónu děsjatin lesů), z nichž 10,2 miliónu děsjatin vlastnilo 111 uralských závodů (7,7 miliónu děsjatin lesů). V průměru má tedy každý uralský závod ohromné latifundie o rozloze asi 100 000 děsjatin půdy. Vyměřování přídělové půdy rolníkům z těchto panství není ještě dodnes ukončeno. Pracovní síly se na Urale získávají nejen najímáním za mzdu, ale také za odpracovávání. Zemstevní statistika vykazuje například v krasnoufimském újezdu v Permské gubernii tisíce rolnických hospodářství, která mají od závodů k dispozici půdu, pastviny, lesy apod. buď zdarma, nebo za sníženou cenu. Toto bezplatné užívání půdy jim pochopitelně ve skutečnosti přijde velmi draho, protože se jim za tyto výhody mimořádně snižuje mzda; závody tak získávají „své“ dělníky, kteří jsou připoutáni k závodu a kteří jsou laciní^{^[sss]}. Pan V. D. Bělov charakterizuje tyto poměry takto:

Síla Uralu — vypráví pan Bělov — spočívá v dělníkovi odchovaném „svéráznými“ historickými poměry. „Dělníkovi v jiných, zahraničních nebo i petrohradských továrnách a závodech jsou zájmy těchto závodů cizí: dnes je zde, zítra jinde. Když továrna běží, dělník pracuje; když po ziscích přijdou ztráty, sváže si svůj raneček a odchází tak rychle a snadno, jak přišel. On a majitel závodu jsou dva věční nepřátelé... Zcela jiné je postavení dělníka uralských závodů: je to zdejší obyvatel, který má u zdejšího závodu také svou půdu a své hospodářství a ovšem také svou rodinu. S prosperitou závodu je úzce a nerozlučně spjato i jeho vlastní hmotné zabezpečení. Prosperuje-li závod, vede se i jemu dobře; neprosperuje-li, vede se i jemu špatně, ale odejít nemůže (sic!): u něho to není jen svázat si raneček (sic!); odejít znamená zničit celý svůj svět, opustit půdu, hospodářství i rodinu... A tak je ochoten žít tu léta, je ochoten pracovat za poloviční mzdu nebo, což je totéž, být polovinu své pracovní doby bez práce, aby umožnil vydělat kousek chleba jinému, právě takovému zdejšímu dělníkovi. Zkrátka, je ochoten dohodnout se se svým zaměstnavatelem za jakýchkoli podmínek, jen aby mohl zůstat u závodu. Mezi uralskými dělníky a závody existuje nerozlučný svazek; jejich vztahy jsou stejné jako dříve, před osvobozením z nevolnické závislosti; změnila se jen forma těchto vztahů, nic víc. Princip dřívějšího nevolnictví byl nahrazen vyšším principem vzájemného prospěchu.“^{^[ttt]}

Tento vyšší princip vzájemného prospěchu se uplatňuje především v mimořádném snižování mzdy. „Na jihu... je dělník dvakrát i třikrát dražší než na Urale,“ například podle údajů o několika tisících dělníků přijde (jeden dělník ročně) na 450 rublů proti 177 rublům. Na jihu „dělníci při první příležitosti slušně si vydělat na polních pracích buď v rodné obci, nebo kdekoli jinde opouštějí závody, šachty a rudné doly“ (Věstnik finansov, 1897, č. 17, s. 265). Na Urale se však o slušném výdělku nedá ani snít.

S nízkými mzdami a závislým postavením uralského dělníka přirozeně velmi úzce souvisí technická zaostalost Uralu. Na Urale se k tavbě rudy používá většinou dřevěné palivo, vysoké pece mají starodávné zařízení na dmychání studeného nebo mírně ohřátého vzduchu. Roku 1893 bylo na Urale 37 vysokých pecí ze 110 zařízeno na přívod studeného vzduchu, kdežto na jihu 3 z 18. Jedna vysoká pec na nerostná paliva produkovala průměrně 1,4 miliónu pudů za rok, kdežto pec na dřevěné palivo 217 000 pudů. V roce 1890 pan Keppen napsal: „Hrudkovací způsob výroby železa se v uralských závodech stále ještě pevně udržuje, ačkoli v ostatních částech Ruska je už zcela vytlačován pudlováním.“^{^[147]} Parních strojů se na Urale používá mnohem méně než na jihu. Konečně si také musíme povšimnout izolovanosti Uralu, jeho odtrženosti od středního Ruska vzhledem k tomu, že je od něho nesmírně vzdálen a že sem nevede železnice. Donedávna se výrobky dopravovaly z Uralu do Moskvy hlavně primitivním „splavováním“ po řekách jednou do roka^{^[uuu]}.

Zřejmé pozůstatky předreformního zřízení, značně rozšířené odpracovávání, připoutanost dělníků, nízká produktivita práce, zaostalá technika, nízké mzdy, převaha rukodělné výroby, primitivní a odvěká bezohledná exploatace přírodního bohatství, monopoly, omezování konkurence, izolovanost a odtrženost od celkového obchodního a průmyslového vývoje v této době, tak vypadá celkový obraz Uralu.

Jižní oblast báňského a hutního průmyslu^{^[vvv]} je po mnoha stránkách diametrálním protikladem Uralu. Tak jako je Ural starobylý, jako jsou uralské poměry „posvěceny věky“, tak je zase jih mladý a teprve se začíná rozvíjet. Ryze kapitalistický průmysl, který tam vyrostl v posledních desetiletích, nezná ani tradice, ani stavovské a národnostní přehrady, ani izolovanost určité části obyvatelstva. Do jižního Ruska se nastěhoval a stále se ve velkém množství stěhuje zahraniční kapitál, inženýři a dělníci a v současné době vysoké konjunktury (1898) se tam z Ameriky převážejí celé závody^{^[www]}. Mezinárodnímu kapitálu nečinilo potíže přestěhovat se na tuto stranu celní bariéry a zařídit se na „cizí půdě“: ubi bene, ibi patria^{^[xxx]}... Uvádíme statistické údaje o tom, jak je Ural zatlačován jihem^{^[148]}:

Výroba surového železa v tisících pudů

Rok celkem
v říši % na
Urale % na
jihu % Celková těžba kamenného
uhlí v říši v milionech pudů

1867 17 028 100 11 084 65,1 56 0,3 26,7

1877 24 579 100 16 157 65,7 1 596 6,5 110,1

1887 37 389 100 23 759 63,5 4 158 11,1 276,8

1897 114 782 100 41 180 35,8 46 349 40,4 683,9

1902 158 618 100 44 775 28,2 84 273 53,1 1005,21

Z těchto čísel je jasně vidět, jaká technická revoluce dnes v Rusku probíhá a jakou má kapitalistický velkoprůmysl obrovskou schopnost rozvíjet výrobní síly. Převaha Uralu odpovídala převaze nevolnické práce, technické zaostalosti a stagnaci^{^[yyy]}. Nyní naopak vidíme, že báňský a hutní průmysl se rozvíjí v Rusku rychleji než v západní Evropě, do jisté míry dokonce rychleji než v Severní Americe. Roku 1870 vyrábělo Rusko 2,9 % celkové světové produkce surového železa (22 miliónů pudů ze 745), v roce 1894 už 5,1 % (81,3 miliónu pudů z 1584,2) (Věstnik finansov, 1897, č. 22). Za posledních deset let (1886 až 1896) se výroba surového železa v Rusku ztrojnásobila (32¹/₂ a 96¹/₂ miliónu pudů), zatímco například Francie k tomu potřebovala 28 let (1852—1880), Spojené státy americké 23 let (1845—1868), Anglie 22 let (1824—1846), Německo 12 let (1859—1871; viz Věstnik finansov, 1897, č. 50). Vývoj kapitalismu v mladých zemích se značně zrychluje, protože se využívá příkladu a pomoci starých zemí. Poslední desetiletí (1888—1898) je ovšem obdobím zvlášť vysoké konjunktury, která jako každá kapitalistická prosperita nevyhnutelně vede ke krizi; ale jinak než skoky se kapitalismus vůbec nemůže vyvíjet.

Používání strojů ve výrobě a zvyšování počtu dělníků bylo na jihu mnohem rychlejší než na Urale^{^[zzz]}:

	Používani parnlch strojů v baňském a hutním průmyslu a jejich vykonnost						Počet dělníků v baňském a hutním průmyslu (mimo těžbu soli)
Rok	celkem v Rusku		na Urale		na jihu		celkem v Rusku	na Urale	na jihu
Rok	parních strojů	k	parních strojů	k	parních strojů	k	celkem v Rusku	na Urale	na jihu
1877	895	27 880	268	8 070	161	5 129	256 919	145 455	13 865
1898	2 853	115 429	550	21 830	585	30 759	444 646	238 630	54 670

Na Urale stoupl tedy počet parních strojů jen asi 2¹/₂krát, na jihu však šestinásobně; počet dělníků na Urale 1²/₃krát, kdežto na jihu téměř čtyřnásobně.^{^[aaaa]} Právě v kapitalistickém velkoprůmyslu se rychle zvětšuje počet dělníků a zároveň se mimořádně zvyšuje produktivita jejich práce.

Kromě jihu se musíme zmínit i o Kavkaze, pro který je také příznačný překvapivý růst těžebního průmyslu v poreformním období. Těžba ropy, která v šedesátých letech nedosahovala ani 1 miliónu pudů (roku 1865 — 557 000), činila roku 1870 1,7 miliónu pudů, roku 1875. 5,2 miliónu pudů, roku 1880 21,5 miliónu pudů, roku 1885 116 miliónů pudů, roku 1890 242,9 miliónu pudů, roku 1895 384 milióny pudů a roku 1902 637,7 miliónu pudů. Téměř veškerá ropa se těží v Bakuské gubernii a město Baku se „z bezvýznamného města stalo předním průmyslovým střediskem Ruska se 112 000 obyvateli“^{^[bbbb]}. Obrovský rozmach těžby a zpracování ropy podnítil v Rusku zvýšenou spotřebu petroleje, který úplně vytlačil americký výrobek (vzrůst osobní spotřeby po zlevnění petroleje továrním zpracováním), a ještě větší spotřebu mazutu jako paliva v továrnách, závodech a na železnicích (vzrůst výrobní spotřeby)^{^[cccc]}. Počet dělníků zaměstnaných na Kavkaze v těžebním průmyslu vzrůstal rovněž neobyčejně rychle, a to ze 3431 v roce 1877 ria 17 603 v roce 1890, tj. stoupl pětinásobně.

Pro ilustraci uspořádání průmyslu na jihu použijeme údaje o těžbě černého uhlí v Doněcké pánvi (doly jsou zde v průměru menší než v ostatních oblastech Ruska). Roztřídíme-li doly podle počtu dělníků, dostaneme tento obraz^{^[dddd]}:

		V Doněcké pánvi						Na 1 důl připadá
Skupina dolů podle počtu dělníků		počet			těžba uhlí (v tis. pudech)	počet parních		dělníků	uhlí (v tis. pudech)	parních		Na 1 dělníka připadá uhlí (v tis. pudech)
Skupina dolů podle počtu dělníků		dolů	šachet a štol	dělníků	těžba uhlí (v tis. pudech)	strojů	koní (k)	dělníků	uhlí (v tis. pudech)	strojů	koní (k)	Na 1 dělníka připadá uhlí (v tis. pudech)
I.	Doly s méně než 10 dělníky	27	31	172	178	—	—	6,4	6,6	—	—	1
II.	Doly s 20-25 dělníky	77	102	1 250	3 489	8	68	16,2	45,3	0,1	0,8	2,8
III.	Doly s 25-100 dělníky	119	339	5 750	28 693	62	766	48,3	241,1	0,5	6,4	4,9
IV.	Doly se 100-500 dělníky	29	167	6 973	59 130	87	1 704	240,4	2 038,9	3	58,7	8,4
V.	Doly s 500-1000 dělníky	5	67	3 698	23 164	24	756	739,6	4 632,8	4,8	151,2	6,3
VI.	Doly s 1000 a více dělníky	3	16	5 021	53 605	29	1 724	1 673,72	17 868,3	9,6	574,6	10,6
Doly s nezjištěným počtem dělníků		9	40	? (2 296)	15 008	18	808

Celkem		269	762	25 167	183 267	228	5 826	93,5	681,3	0,9	21,6	7,3

Vidíme tedy, že v tomto kraji (a jenom v něm) jsou zvlášť malé doly, které patří rolníkům, a přestože je jich mnoho, mají pro celkovou těžbu zcela nepatrný význam (v 104 malodolech se celkem těží jen 2 % uhlí) a vyznačují se nesmírně nízkou produktivitou práce. Naproti tomu 37 největších dolů zaměstnává asi ³/₅ všech dělníků a těží se v nich celkem přes 70 % uhlí. Produktivita práce stoupá spolu s větším rozsahem dolů, dokonce nezávisle na používání strojů (srov. například počet parních strojů a objem produkce připadající na jednoho dělníka v V. a III. skupině dolů). Koncentrace těžby v Doněcké pánvi stále vzrůstá: za 4 roky, 1882—1886, vyexpedovalo 21 velkoobchodníků uhlím z 512 po více než 5000 vagónech (tj. 3 milióny pudů), celkem 229 700 vagónů z 480 800, tj. téměř polovinu. A za čtyřletí 1891—1895 z 872 velkoobchodníků uhlím 55 expedovalo každý více než 5000 vagónů, celkem 925 400 vagónů z 1 178 800, tj. přes ⁸/₁₀ celkového množství.^{^[eeee]}

Tyto údaje o rozvoji báňského a hutního průmyslu jsou zvlášť důležité ze dvou hledisek: za prvé zvlášť názorně ukazují podstatu změny sociálně ekonomických vztahů, k níž dochází v Rusku ve všech oblastech národního hospodářství, a za druhé ilustrují teoretickou tezi, podle níž v rozvíjející se kapitalistické společnosti zvlášť rychle rostou průmyslová odvětví, která vyrábějí výrobní prostředky, tj. předměty nikoli osobní, nýbrž výrobní spotřeby. Nahrazení jedné soustavy společenského hospodářství druhou se projevuje zvlášť markantně v báňském a hutním průmyslu proto, že typickými představiteli obou soustav jsou zde jednotlivé oblasti: v jedné oblasti lze ještě pozorovat staré předkapitalistické poměry s primitivní a tradiční technikou, s osobní závislostí obyvatelstva, které je připoutáno k místu bydliště, s vžitými stavovskými tradicemi, monopoly aj., v druhé oblasti pozorujeme opouštění všech tradic, technický převrat a rychlý růst ryze kapitalistického strojového průmyslu.^{^[ffff]} Tento příklad zvlášť jasně ukazuje chybu narodnických ekonomů. Popírají pokrokovost kapitalismu v Rusku a poukazují na to, že naši zemědělští podnikatelé se rádi uchylují k odpracovávání, průmysloví podnikatelé ochotně zadávají práci domů, důlní a hutní podnikatelé se domáhají, aby byl dělník připoután k závodu, aby byla zákonem zakázána konkurence drobných podniků aj. aj. Takové úvahy jsou očividně nelogické a hrubě porušují historickou perspektivu. Z čeho vlastně vyplývá, že tato snaha našich podnikatelů využívat výhod předkapitalistického způsobu hospodaření musí být připočtena na vrub našemu kapitalismu, a ne těm pozůstatkům minulosti, jež brzdí rozvoj kapitalismu a jež se v mnoha případech udržují mocí zákona? Můžeme se divit tomu, že si například důlní a hutní podnikatelé na jihu přejí, aby dělníci byli připoutáni k závodu a zákonem byla zakázána konkurence drobných podniků, když v jiné oblasti báňského a hutního průmyslu toto připoutání a tyto zákazy existují odedávna až dodnes, když v jiné oblasti majitelé závodů s méně vyspělou technikou, s levnějším a pokornějším dělnictvem vydělávají na surovém železe bez námahy „kopějku z každé kopějky a někdy i půldruhé kopějky z kopějky“^{^[gggg]}? Nemáme se naopak divit, že se za takových podmínek najdou lidé, kteří jsou s to idealizovat předkapitalistické hospodářské zřízení Ruska, lidé, kteří nechtěji vidět, že je nanejvýš naléhavé a aktuální odstranit všechny zastaralé instituce bránící rozvoji kapitalismu?^{^[hhhh]}

Na druhé straně jsou údaje o růstu báňského a hutního průmyslu závažné proto, že názorně ukazují, jak je rychlejší růst kapitalismu a vnitřního trhu vyvoláván rychlejším růstem výroby předmětů výrobní spotřeby ve srovnání s růstem výroby předmětů osobní spotřeby. Tuto skutečnost přehlíží například pan N. -on, když usuzuje, že uspokojení veškeré domácí poptávky po výrobcích báňského a hutního průmyslu „nastane pravděpodobně velmi brzy“ (Studie, 123). Jde tu o to, že objem spotřeby kovů, černého uhlí aj. (na jednoho obyvatele) nezůstává a v kapitalistické společnosti nemůže zůstávat neměnný, ale nutně se zvyšuje. Každý nový kilometr železniční sítě, každá nová dílna, každý pluh, který si pořídí vesnický buržoa, zvyšují poptávku po výrobcích báňského a hutního průmyslu. Stoupla-li v Rusku od roku 1851 do roku 1897 například spotřeba surového železa na jednoho obyvatele ze 14 íuntů na 1¹/₃ pudu, musí ještě i toto množství velmi značně stoupnout, aby se přiblížilo úrovni poptávky po surovém železe ve vyspělých zemích (v Belgii a Anglii činí přes 6 pudů na jednoho obyvatele).

V. Přibývá dělníků ve velkých kapitalistických podnicích?

Po prozkoumání údajů o továrním, báňském a hutním průmyslu se můžeme nyní pokusit odpovědět na tuto otázku, která tolik zajímala narodnické ekonomy a na kterou odpovídali záporně (pánové V. V., N. -on, Karyšev a Kablukov tvrdili, že počet dělníků v továrnách a závodech roste — roste-li vůbec — pomaleji než počet obyvatelstva). Poznamenáváme nejprve, že se musíme nutně zeptat, zda přibývá obyvatelstva zaměstnaného v obchodu a průmyslu na úkor zemědělského (o tom dále), anebo zda přibývá dělníků ve strojovém velkoprůmyslu. Nelze tvrdit, že počet dělníků v drobných průmyslových podnicích nebo v manufakturách se musí v rozvíjející se kapitalistické společnosti zvyšovat, protože továrna neustále vytlačuje primitivnější formy průmyslu. Údaje naší statistiky továren a závodů, jak jsme už podrobně ukázali, se však nevztahují vždy na továrnu ve vědecky přesném smyslu slova.

Abychom mohli prozkoumat údaje o otázce, která nás zajímá, musíme za prvé probrat údaje o všech výrobních odvětvích; za druhé údaje za delší časové období. Jedině za těchto podmínek máme záruku, že bude možné údaje víceméně srovnávat. Volíme rok 1865 a 1890 — dvacet pět let poreformního období. Shrneme výsledky statistických údajů, které jsou po ruce. Statistika továren a závodů má z roku 1865 nejúplnější zprávy a vykazuje v evropském Rusku 380 638 továrních dělníků ve všech výrobních odvětvích s výjimkou lihovarnictví, pivovarnictví, cukrovarnictví a tabákového průmyslu.^{^[iiii]} Abychom zjistili počet dělníků v těchto výrobních odvětvích, musíme použít jediných existujících údajů Vojenského statistického sborníku, přičemž je nezbytné, jak už jsme ukázali, tyto údaje opravit. Připočteme-li 127 935 dělníků pracujících v uvedených výrobních odvětvích^{^[jjjj]}, vyjde nám, že roku 1865 bylo v evropském Rusku 508 573 továrních dělníků (v odvětvích podléhajících i nepodléhajících spotřební dani)^{^[kkkk]}. Odpovídající číslo pro rok 1890 bude 839 730 dělníků.^{^[llll]} Jejich počet se zvětšil o 65 %, tj. více, než činí přírůstek obyvatelstva. Musíme však uvážit, že ve skutečnosti byl přírůstek nesporně větší, než ukazují tato čísla: výše jsme podrobně dokázali, že údaje statistiky továren a závodů ze šedesátých let byly zveličeny, neboť zahrnovaly drobné domácké, řemeslnické a zemědělské závody a rovněž domácké dě1níky. Pro nedostatek materiálu nemůžeme bohužel všechny tyto přehnané údaje důsledně opravit a dílčích oprav se raději vzdáme, tím spíše, že dále uvedeme přesnější údaje o počtu dělníků v největších továrnách.

Přejdeme ke statistice hornictví a hutnictví. Roku 1865 byl uveden počet horníků a hutníků jedině v měďárnách a železárnách a také na rýžovištích zlata a platiny; v evropském Rusku to bylo 133 176 dělníků^{^[mmmm]} . Roku 1890 pracovalo v těchto odvětvích 274 748 dělníků^{^[nnnn]}, tj. více než dvojnásobek. Toto číslo se rovná 80,6 % všech horníků a hutníků v evropském Rusku roku 1890; předpokládáme-li, že uvedená odvětví zaměstnávala roku 1865 rovněž 80,6 % všech horníků a hutníků^{^[oooo]}, vyjde nám, že horníků a hutníků bylo v roce 1865 celkem 165 230, kdežto v roce 1890 340 912. Jejich počet se tedy zvýšil o 107 %.

K dělníkům z velkých kapitalistických podniků patří také železniční dělníci. Roku 1890 bylo v evropském Rusku včetně Polska a Kavkazu 252 415 železničních dělníků^{^[pppp]}. Jejich počet v roce 1865 není znám, může však být zjištěn dosti přesně, protože počet železničních dělníků připadajících na jednu verstu železniční sítě kolísá velmi nepatrně. Počítáme-li na jednu verstu 9 dělníků, vychází nám, že v roce 1865 jsme měli 32 076 železničních dělníků.^{^[qqqq]}

Shrneme naše výpočty.

Počet dělníků ve velkých kapitalistických podnicích (v tisících)
Rok	V továrnách a závodech	V báňském a hutním průmyslu	Na železnicích	Celkem
1865	509	165	32	706
1890	840	340	252	1 432

Za 25 let se tedy počet dělníků ve velkých kapita1istických podnicích více než zdvojnásobil, tj. rostl nejenom daleko rychleji než veškeré obyvatelstvo, nýbrž dokonce rychleji než městské obyvatelstvo.^{^[rrrr]} Je tedy nesporné, že stále větší a větší počet dělníků opouští zemědělství a drobnou průmyslovou výrobu a odchází do velkých průmyslových podniků.^{^[ssss]} O tom svědčí údaje téže statistiky, které se tak často dovolávali a kterou tak často zneužívali naši narodnici. Avšak vrcholem jejich zacházení se statistikou je tato vskutku fenomenální metoda: vypočítává se poměr počtu továrních dělníků k veškerému obyvatelstvu (!) a na základě výsledného čísla (asi 1 %) se do celého světa rozhlašuje, jak je tato „hrstka“^{^[tttt]} dělníků nepatrná! Když například pan Kablukov rovněž takto vypočítal procentuální podíl „továrních dělníků v Rusku“^{^[uuuu]} v poměru k veškerému obyvatelstvu, pokračuje: „Naproti tomu na Západě (!!) tvoří dělníci zaměstnaní ve zpracovatelském průmyslu...“ (není snad každému gymnazistovi jasné, že něco naprosto jiného jsou „tovární dělníci“ a „dělníci ve zpracovatelském průmyslu“?)... „zcela jiný procentuální podíl veškerého obyvatelstva“, a to od 53 % v Anglii do 23 % ve Francii „Není těžké videt, že rozdíl v procentualním podílu trídy továrních delníku (!!) u nich a u nás je tak velký, že nemůže být ani řeči o totožném pruběhu našeho vývoje se západoevropským.“ A to píše profesor a statistik z povolání! Neobyčejně odvážně dělá jedním tahem dva podvody: 1. tovární dělníky zaměňuje s dělníky zaměstnanými ve zpracovatelském průmyslu; 2. dělníky zaměstnané ve zpracovatelském průmyslu zaměňuje s obyvatelstvem zabývajícím se zpracovatelským průmyslem. Objasníme našim učeným statistikům tyto rozdíly. Ve Francii bylo podle sčítání lidu v roce 1891 3,3 miliónu dělníků zaměstnaných ve zpracovatelském průmyslu, tedy méně než desetina obyvatelstva (36,8 miliónu obyvatelstva rozděleného podle zaměstnání; 1,3 miliónu obyvatelstva není rozděleno podle zaměstnání). Jsou to dělníci ve všech průmyslových závodech a podnicích, a ne jen tovární dělníci. Obyvatelstva, které se zabývá zpracovatelským průmyslem, bylo však 9,5 miliónu (asi 26 % veškerého obyvatelstva) mezi dělníky jsou zařazeni podnikatelé apod. (1 milión), dále úředníci — 0,2 miliónu, členové rodin 4,8 miliónu a služebnictvo — 0,2 miliónu.^{^[vvvv]} Abychom mohli ilustrovat analogické poměry v Rusku, musíme zvolit za příklad jednotlivá střediska, protože nemáme statistiku zaměstnání veškerého obyvatelstva. Vezmeme si jedno město a jedno vesnické středisko. V Petrohradě zjistila roku 1890 statistika továren a závodů 51 760 továrních dělníků (podle Ukazatele), kdežto podle sčítání lidu v Petrohradě z 15. prosince 1890 bylo ve zpracovatelském průmyslu zaměstnáno 341 991 osob, jež se dělily takto^{^[wwww]}:

	Celkový počet osob
	Samostatných (tj. které se sami živí)	Členů rodiny a služebnictva	Celkem
Podnikatelé	13 853	37 109	50 962
Administrativa (úředníci)	2 226	4 574	6 800
Dělníci	148 111	61 098	202 209
Individuální výrobci	51 514	23 506	75 020

Celkem	215 704	126 287	341 991

Jiný příklad: ve vesnici Bogorodskoje v gorbatovském újezdu Nižněnovgorodské gubernie (která, jak jsme viděli, se nezabývá zemědělstvím a tvoří „jakoby jedinou kožedělnou továrnu“) bylo podle Ukazatele z roku 1890 392 továrních dělníků, zatímco obyvatelstva zabývajícího se drobnou průmyslovou výrobou bylo podle zemstevního sčítání lidu v roce 1889 asi 8000 (veškeré obyvatelstvo = 9241 osob; rodin zabývajících se drobnou průmyslovou výrobou je přes ⁹/₁₀). Ať se pánové N. -on a Kablukov a spol. zamyslí nad těmito čísly!

Dodatek k druhému vydání. Dnes máme k dispozici výsledky statistických údajů o zaměstnáních veškerého obyvatelstva podle všeobecného sčítání lidu v roce 1897. Uvádíme námi zpracované údaje (v miliónech) o celé Ruské říši^{^[xxxx]}:

Zaměstnání		Samostatní	Členové rodin	Veškeré obyvatelstvo
a)	Úředníci a vojáci	1,5	0,7	2,2
b)	Duchovenstvo a svob. povolání	0,7	0,9	1,6
c)	Rentiéři a penzisté	1,3	0,9	2,2
d)	Vězňové, prostitutky, blíže neurčená a neurčitelná povolání	0,6	0,3	0,9

	Neproduktivní obyvatelstvo celkem	4,1	2,8	6,9
e)	Obchod	1,6	3,4	5,0
f)	Doprava a spoje	0,7	1,2	1,9
g)	Soukromí zaměstnanci, služebnictvo, nádeníci	3,4	2,4	5,8

	Poloproduktivní obyvatelstvo celkem	5,7	7,0	12,7
h)	Zemědělství	18,2	75,5	93,7
i)	Průmysl	5,2	7,1	12,3

	Produktivní obyvatelstvo celkem	23,4	82,6	106,0

Celkem		33,2	92,4	125,6

Není ani nutné podotýkat, že tyto údaje potvrzují naše dřívější závěry o nesmyslnosti narodnické metody, která porovnává počet továrních dělníků s veškerým obyvatelstvem.

Především je zajímavé roztřídit dané údaje o rozdělení veškerého ruského obyvatelstva podle zaměstnání tak, abychom na nich ilustrovali dělbu společenské práce jako základ veškeré výroby zboží i kapitalismu v Rusku. Z tohoto hlediska musíme veškeré obyvatelstvo rozdělit na tři velké kategorie: I. Zemědělské obyvatelstvo. II. Obyvatelstvo zaměstnané v obchodu a průmyslu. III. Neproduktivní obyvatelstvo (přesněji: obyvatelstvo, které se nepodílí na hospodářské činnosti). Jen jednu z uvedených devíti skupin (a—i) nelze přímo a v plném rozsahu zahrnout do žádné z těchto tří základních kategorií. Je to skupina g: soukromí zaměstnanci, služebnictvo, nádeníci. Tuto skupinu musíme přibližně rozdělit mezi obyvatelstvo zaměstnané v obchodu a průmyslu a zemědělské obyvatelstvo. K obyvatelstvu zaměstnanému v obchodu a průmyslu jsme přiřadili onu část této skupiny, o níž je známo, že žije ve městech (2,5 miliónu), a k zemědělskému tu, která žije na venkově (3,3 miliónu). Dostáváme pak tento obraz rozdělení veškerého obyvatelstva Ruska:

Zemědělské obyvatelstvo Ruska	97,0 mil.
Zaměstnané v obchodu a průmyslu	21,7 mil.
Neproduktivní	6,9 mil.

Celkem	125,6 mil.

Z tohoto přehledu je na jedné straně jasně vidět, že oběh zboží, a tedy zbožní výroba v Rusku už pevně zakotvily. Rusko je kapitalistickou zemí. Na druhé straně je vidět, že Rusko ve svém ekonomickém vývoji ještě značně pokulhává za ostatními kapitalistickými zeměmi.

Dále. Po rozboru, který jsme provedli v tomto spise, můžeme a musíme použít statistiku zaměstnání veškerého ruského obyvatelstva k tomu, abychom přibližně stanovili, na jaké základní kategorie se dělí veškeré obyvatelstvo Ruska podle svého třídního postavení, tj. podle svého postavení ve společenském výrobním způsobu.

Možnost takové — samozřejmě jen přibližné — kategorizace se nabízí proto, že známe celkové rozdělení rolnictva na základní ekonomické skupiny. A veškeré zemědělské obyvatelstvo Ruska můžeme pokládat za rolnictvo, protože statkářů je celkem velmi málo. Četní statkáři jsou přitom vedeni jako rentiéři, úředníci, vyšší hodnostáři apod. Mezi 97 milióny rolníků musíme ovšem rozlišovat tři základní skupiny: nejnižší skupinu — proletářské a poloproletářské vrstvy obyvatelstva; střední skupinu — chudí drobní hospodáři a nejvyšší skupinu — zámožnější drobní hospodáři. Základní ekonomické znaky těchto skupin jako různých třídních sil jsme podrobně rozebrali dříve. Nejnižší skupinu tvoří obyvatelstvo nemajetné, živící se hlavně nebo zpola prodejem pracovní síly. Střední skupinu tvoří chudí drobní hospodáři, protože střední rolníci i v nejlepším roce se sotva udrží nad vodou, avšak hlavním zdrojem udržení jejich existence je „samostatné“ (ovšem zdánlivě samostatné) drobné hospodářství. Konečně nejvyšší skupinu tvoří zámožnější drobní hospodáři, kteří vykořisťují větší nebo menší počet zemědělských dělníků a nádeníků s přídělem půdy a nejrůznějších námezdních dělníků.

Podíl těchto skupin na celkovém úhrnu činí přibližně 50 %, 30 % a 20 %. Dříve jsme stále zjišťovali podíl usedlostí nebo hospodářství. Nyní zjišťujeme podíl obyvatelstva. Touto změnou se zvětšuje nejnižší a zmenšuje nejvyšší skupina. Ale právě taková změna nepochybně nastala v Rusku v minulém desetiletí, jak to nesporně dokazuje okolnost, že přibylo rolníků bez koní a že rolnictvo zchudlo, že se zvětšovala bída a nezaměstnanost na vesnicích atd.

Máme tedy mezi zemědělským obyvatelstvem asi 48,5 miliónu proletářského a poloprolctářského obyvatelstva; asi 29,1 miliónu chudých drobných hospodářů a jejich rodin a asi 19,4 miliónu obyvateltva v zámožných drobných hospodářstvích.

Dále je tu otázka, jak rozdělit obyvatelstvo zaměstnané v obchodu a průmyslu a neproduktivní obyvatelstvo. Mezi neproduktivním obyvatelstvem jsou zjevně velkoburžoazní živly: všichni rentiéři („žijící z důchodu z kapitálu a nemovitostí“ — první podskupina 14. skupiny v naší statistice 0,9 miliónu), dále část buržoazní inteligence, vysocí úředníci vojenští a civilní apod. Celkem sem spadá asi 1¹/₂ miliónu osob. Na druhém pólu stojí v řadách téhož neproduktivního obyvatelstva nižší hodnosti v armádě a námořnictvu, četnictvu a policii (asi 1,3 miliónu), služebnictvo a početná skupina zřízenců (celkem na ¹/₂ miliónu), téměř půl miliónu žebráků, tuláků apod. atd. Zde můžeme pouze zhruba vyčlenit skupiny, které se nejvíce přibližují základním ekonomickým typům: asi 2 milióny proletářskému a poloproletářskému obyvatelstvu (zčásti lumpenproletariát), asi 1,9 miliónu chudým drobným vlastníkům a 1,5 miliónu k zámožnějším drobným vlastníkům, k nimž řadíme i většinu úředníků, správního personálu, buržoazní inteligence apod.

A tak mezi obyvatelstvem zaměstnaným v obchodu a průmyslu existuje nepochybně nejvíce proletariátu, mezi ním a velkoburžoazií je propast nejhlubší. Sčítání lidu však nepřináší žádné údaje o rozdělení tohoto obyvatelstva na podnikatele, individuální výrobce, dělníky atd. Nezbývá než si vzít za příklad výše uvedené údaje o petrohradském průmyslovém obyvatelstvu rozděleném podle jeho postavení ve výrobě. Na základě těchto údajů můžeme zařadit zhruba 7% k velkoburžoazii, 10 % k zámožné maloburžoazii, 22 % k chudým drobným vlastníkům a 61 % k proletariátu. Všude jinde v Rusku je ovšem drobná průmyslová výroba mnohem rozšířenější než v Petrohradě, zato však k poloproletářskému obyvatelstvu nepočítáme četné individuální a domácké výrobce pracující pro podnikatele doma. Celkové relace se tedy budou pravděpodobně jen málo lišit od skutečnosti. Mezi obyvatelstvem zaměstnaným v obchodu a průmyslu by pak mělo být asi 1,5 miliónu příslušníků velkoburžoazie, asi 2,2 miliónu zámožných výrobců, asi 4,8 miliónu chudých drobných výrobců a asi 13,2 miliónu proletářských a poloproletářských vrstev obyvatelstva.

Sečteme-li dohromady zemědělské obyvatelstvo, obyvatelstvo zaměstnané v obchodu a průmyslu a neproduktivní obyvatelstvo, vychází nám toto přibližné rozdělení veškerého obyvatelstva v Rusku podle jeho třídního postavení:

	Veškeré obyvatelstvo
Velkoburžoazie, statkáři, vysocí úředníci a jiní	asi 3,0 mil.
Zámožní drobní vlastníci	" 23,1 mil.
Chudí drobní vlastníci	" 35,8 mil.
Proletáři* a poloproletáři	" 63,7 mil.

Celkem	asi 125,6 mil.

* Těch je nejméně 22 miliónů. Viz dále.

Nepochybujeme, že se ozvou pobouřené hlasy našich kadetsky smýšlejících a s kadety sympatizujících ekonomů a politiků proti takové „zjednodušené“ představě o ekonomice Ruska. Vždyť je přece tak pohodlné, tak výhodné při podrobném rozboru zastírat hloubku ekonomických rozporů a zároveň si stěžovat na to, že socialisté celou věc „strašně“ zjednodušují, když posuzují tyto rozpory jako celek. Taková kritika našeho závěru je z vědeckého hlediska bezvýznamná.

Pokud jde o to, nakolik se daná čísla blíží skutečnosti, mohou se jednotlivé názory rozcházet. Bude proto zajímavé zmínit se o práci pana Losického Studie o obyvatelstvu Ruska podle sčítání lidu v roce 1897 (Mir božij, 1905, ř. 8). Autor v ní použil bezprostřední údaje o počtu dělníků a služebnictva podle sčítání lidu. Z těchto údajů vypočetl, že Rusko má 22 miliónů proletářského obyvatelstva; 80 miliónů rolníků a vlastníků půdy asi 12 miliónů podnikatelů a zaměstnanců v obchodu a v průmyslu a téměř 12 miliónů obyvatelstva nezabývajícího se výdělečnou činností.

Početnost proletariátu se podle těchto údajů velmi blíží číslu, k němuž jsme dospěli my.^{^[yyyy]} Popírat existenci nesmírně početných vrstev poloproletářského obyvatelstva mezi rolnickou chudinou, která je závislá na „výdělcích“, mezi domáckými výrobci atd. by znamenalo tropit si smích ze všech údajů o ekonomice Ruska. Stačí, abychom si připomenuli 3¹/₄ miliónu usedlostí bez koní jen v evropském Rusku, 3,4 miliónu usedlostí s jedním koněm, souhrnné údaje zemstevní statistiky o pachtu, „výdělcích“, rozpočtech apod., a přestaneme pochybovat o nesmírné početnosti poloproletářského obyvatelstva. Domnívat se, že proletářské a poloproletářské obyvatelstvo tvoří dohromady polovinu rolnictva, by spíše znamenalo zmenšovat než zvětšovat jeho početnost. A mimo řady zemědělského obyvatelstva je podíl proletářských a poloproletářských vrstev určitě ještě vyšší.

Dále, k zámožnějším drobným vlastníkům musíme přiřadit, nechceme-li roztříštit ucelený ekonomický obraz, značnou část administrativních sil v obchodu a průmyslu, zaměstnanců, buržoazní inteligence, úředníků atd. Postupovali jsme snad přespříliš opatrně, když jsme stanovili počet tohoto obyvatelstva příliš vysoko: je docela možné, že by se měl zvýšit počet chudých drobných vlastníků a snížit počet zámožnějších. Avšak podobná rozdělení si ovšem naprosto neosobují právo na bezpodmínečnou statistickou přesnost.

Statistika musí ilustrovat sociálně ekonomické vztahy zjištěné všestranným rozborem a nezvrhávat se v samoúčel, jak tomu u nás příliš často bývá. Zastírat početnost maloburžoazních vrstev v ruském obyvatelstvu by znamenalo přímo falzifikovat obraz naší ekonomické skutečnosti.

VI. Statistika parních strojů

Použití parního pohonu ve výrobě je jedním z nejcharakterističtějších znaků strojového velkoprůmyslu. Bude proto zajímavé prozkoumat údaje, jež máme k dispozici. Za léta 1875—1878 udávají počet parních strojů Podklady pro statistiku parních strojů v Ruské říši (Petrohrad 1882. Publikace Ústředního statistického výboru)^{^[zzzz]}. O roce 1892 máme číselné údaje ze Souboru údajů o továrním průmyslu obsahující všechna odvětví továrního a těžebního průmyslu. V následující tabulce jsou tyto údaje porovnány.

Počet parních strojů v průmyslu
	1875 - 1878			1892
	parní kotle	parní stroje	koní (k)	parní kotle	parní stroje	koní (k)
Evropské Rusko (50gub.)	7 224	5 440	98 888	11 272	10 458	256 469
Polsko	1 071	787	14 480	2 328	1 978	81 346
Kavkaz	115	51	583	514	514	5 283
Sibiř a Turkestán	100	75	1 026	134	135	2 111

V celé říši	8 510	6 353	114 977	14 248	13 085	345 209

Během 16 let stoupl v Rusku počet parních strojů vyjádřený v koních (k) trojnásobně, z toho v evropském Rusku dvaapůlkrát. Počet parních strojů vzrostl o něco méně, takže průměrný výkon jednoho parního stroje se značně zvýšil, a to v evropském Rusku z 18 k na 24 a v Království polském z 18 na 41. Strojový velkoprůmysl se tedy v tomto období rozvíjel velmi rychle. V letech 1875—1878 dosáhly nejvyššího výkonu parních strojů tyto gubernie: Petrohradská (17 808 k), Moskevská (13 668 k), Kyjevská (8 363), Permská (7 348), Vladimirská (5 684) — v těchto pěti guberniích bylo celkem 52 871 k, zhruba ³/₅ všech k v evropském Rusku — dále Podolská (5 480), Piotrkówská (5 071), Varšavská (4 760). V roce 1892 se toto pořadí mění: Piotrkówská (59 063), Petrohradská (43 961), Jekatěrinoslavská (27 839), Moskevská (24 704), Vladimirská (15 857), Kyjevská (14 211) — v posledních pěti guberniích bylo 126 572 k, tj. téměř polovina všech k v evropském Rusku — dále Varšavská (11 310) a Permská (11 245). Tato čísla názorně ukazují, že se vytvořila dvě nová průmyslová střediska, a to v Polsku a na jihu. V Piotrkówské gubernii stoupl výkon parních strojů 11,6krát, v Jekatěrinoslavské a Donské dohromady^{^[a*]} z 2 834 na 30 932 k, tj. 10,9krát. Tato průmyslová střediska, jež vznikla velmi rychle, postoupila z posledních míst na první a zatlačila stará průmyslová střediska. Všimněme si, že i tyto údaje prokazují zvlášť rychlý růst průmyslových odvětví vyrábějících předměty výrobní spotřeby, zvláště báňského a hutního průmyslu. V letech 1875—1878 se v těchto průmyslových odvětvích používalo 1 040 parních strojů o výkonu 22 966 k (v evropském Rusku) a roku 1890 1 960 parních strojů o výkonu 74 204 k, tj. za 14 let se zde zavedlo více parních strojů než v celém průmyslu za 16 let. Průmysl vyrábějící výrobní prostředky má stále větší a větší podíl na celém průmyslu.^{^[b*]}.

VII. Růst velkých továren

Neuspokojivý stav údajů naší statistiky továren a závodů, který jsme už prokázali, nás přiměl provést složitější výpočty, abychom zjistili, jak se po reformě rozvíjel strojový velkoprůmysl v Rusku. Vybrali jsme údaje za léta 1866, 1879, 1890 a 1894/95 o největších továrnách, a to o továrnách zaměstnávajících 100 a více dělníků^{^[c*]}. Dělníci pracující mimo podnik jsou striktně odlišeni pouze v údajích Soupisu z roku 1894/95; je proto možné, že údaje za dřívější léta (zejména za rok 1866 a 1879) jsou přece jen poněkud přehnané i přes opravy, o nichž se zmiňujeme v poznámce.

Uvádíme údaje o těchto největších továrnách:

		Největší továrny evropského Ruska v letech
		1866				1879				1890				1894-1895
		Počet továren				Počet továren				Počet továren				Počet továren
Skupiny továren podle počtu dělníků		celkem	z toho s parním pohonem	Počet dělníků	Objem výroby v tis. rublů	celkem	z toho s parním pohonem	Počet dělníků	Objem výroby v tis. rublů	celkem	z toho s parním pohonem	Počet dělníků	Objem výroby v tis. rublů	celkem	z toho s parním pohonem	Počet dělníků	Objem výroby v tis. rublů
A.	Se 100-499 dělníky	512	204	109 061	99 830	641	354	141 727	201 542	712	455	156 699	186 289
B.	S 500-999 dělníky	90	68	59 867	48 359	130	119	91 887	117 830	140	140	94 305	148 546
C.	S 1000 a více dělníky	42	35	62 801	52 877	81	76	156 760	170 533	99	99	213 333	253 130

Celkem*		644	307	231 729	201 066	852	549	390 374	489 905	951	694	464 337	587 965
A.	Se 100-499 dělníky					981	584	219 735	289 006	1 133	769	252 656	355 258
B.	S 500-999 dělníky					166	145	115 586	142 648	183	183	121 553	190 265
C.	S 1000 a více dělníky					91	83	174 322	198 272	115	115	248 987	313 065

Celkem**						1 238	762	509 643	629 926	1 431	1 067	623 146	858 588
A.	Se 100-499 dělníky					979	532	219 436	288 759	1 131	767	252 063	352 526	1 136	935	252 676	374 444
B.	S 500-999 dělníky					164	144	113 936	140 791	182	182	120 936	186 115	215	212	143 458	229 363
C.	S 1000 a více dělníky					86	78	163 044	177 537	108	108	226 207	276 512	117	117	259 541	351 426

Celkem***						1 229	754	496 416	607 087	1 421	1 057	599 206	815 153	1 468	1 264	655 670	955 233

   * Údaje z let 1866, 1879 a 1890 o 71 výrobních odvětvích, o nichž jsou údaje z roku 1866.
      ** Údaje z let 1879 a 1890 o všech výrobních odvětvích jak podléhajících, tak nepodléhajících výrobní dani.
    *** Údaje z let 1879, 1890 a 1894-95 o všech výrobních odvětvích s výjimkou výroby kolejnic (ocelářského).

Rozbor této tabulky začneme údaji z let 1866—1879 až 1890. Celkový počet velkých továren se za tato léta změnil takto: 644 — 852 — 951 čili v procentech: 100 — 132 — 147. Během 24 let vzrostl tedy počet velkých továren téměř jedenapůlkrát. Přihlédneme-li přitom k údajům o jednotlivých skupinách velkých továren, zjišťujeme, že čím větší jsou továrny, tím rychleji vzrůstá jejich počet (A. 512 — 641 — 712 továren; B. 90 — 130 — 140; C. 42 — 81 — 99). To svědčí o rostoucí koncentraci výroby.

Počet mechanizovaných závodů roste rychleji než celkový počet továren; v procentech je to: 100 — 178 — 226. Stále větší počet velkých podniků začíná používat parní pohon. Čím jsou továrny větší, tím více je mezi nimi mechanizovaných závodů; vypočteme-li podíl těchto závodů na celkovém počtu továren příslušné skupiny, dostaneme tato čísla: A. 39% — 53% — 63%; B. 75% — 91% — 100%; C. 83% — 94% — 100%. Používání parního pohonu úzce souvisí se zvyšováním rozsahu výroby, s rozšiřováním kooperace ve výrobě.

Počet dělníků ve všech velkých továrnách se změnil v procentech takto 100 — 168 — 200. Během 24 let se počet dělníků zdvojnásobil, tj. předstihl vzrůst počtu „továrních delníků“. Průměrný počet dělníků připadající na jednu velkou továrnu činil v jednotlivých letech: 359 — 458 — 488 osob, a podle skupin: A. 213 — 221 — 220; B. 665 — 706 — 673; C. 1495 — 1935 — 2154. Největší továrny soustřeďují tedy stále větší část dělnictva. Roku 1866 pracovalo v továrnách s 1000 a více dělníky 27 % všech dělníků zaměstnaných ve velkých továrnách; roku 1879 40%, roku 1890 46%.

Změna objemu výroby všech velkých továren činí v procentech 100 — 243 — 292, a podle skupin: A. 100 — 201 — 187; B. 100 — 245 — 308; C. 100 — 323 — 479. Objem výroby všech velkých továren vzrostl tedy téměř trojnásobně, a čím větší byly továrny, tím rostl rychleji. Srovnáme-li však produktivitu práce v jednotlivých letech podle různých skupin, zjistíme něco jiného. Průměrný objem výroby připadající na jednoho dělníka ve všech velkých továrnách se rovná 866 — 1250 — 1260 rublům, a podle skupin: A. 901 — 1410 — 1191; B. 800 — 1282 — 1574; C. 841 — 1082 — 1188. Nezjišťujeme tedy, že by objem výroby (připadající na jednoho dělníka) vzrůstal v každém roce víc ve vyšší skupině než v nižší. Je to tím, že do různých skupin jsou v nestejném poměru zahrnuty továrny různých výrobních odvětví, které se liší různou hodnotou surovin, a proto i různým objemem roční výroby připadající na jednoho dělníka.^{^[d]}

Pokládáme za zbytečné rozebírat stejně podrobně údaje z let 1879—1890 a z let 1879—1890—1894/95, protože bychom pouze opakovali všechno, co jsme řekli dříve, jen s poněkud jinými procentními poměry. V poslední době jsou ve Sbírce zpráv továrních inspektorů shromážděny údaje o rozdělení továren a závodů na skupiny podle počtu dělníků. Toto jsou údaje z roku 1903:

Skupiny továren a závodů	V 64 ruských guberniích		V 50 guberniích evropského Ruska^{^[149]}
Skupiny továren a závodů	počet závodů	počet dělníků	počet závodů	počet dělníků
Méně než 20 dělníků	5 749	63 652	4 533	51 728
21- 50 dělníků	5 064	158 602	4 253	134 194
51- 100 dělníků	2 271	156 789	1 897	130 642
101- 500 dělníků	2 095	463 366	1 755	383 000
501-1000 dělníků	404	276 486	349	240 440
Více než 1000 dělníků	238	521 511	210	457 534

Celkem	15 821	1 640 406	12 997	1 397 538

Tyto údaje můžeme srovnávat s předchozími jen tehdy, připustíme-li určitou nepřesnost, i když nepatrnou. V každém případě tyto údaje potvrzují, že počet velkých továren (s více než 99 nebo s více než 100 dělníky) a počet dělníků v nich zaměstnaných rychle vzrůstá. Vzrůstá také koncentrace dělníků — a tedy i koncentrace výroby — v největších z těchto velkých továren^{^[e*]}.

Porovnáme-li údaje naší oficiální statistiky o velkých továrnách s údaji o všech „továrnách a závodech“, zjistíme, že roku 1879 soustřeďovaly velké továrny, které tvořily 4,4 % všech „továren a závodů“, 66,8 % všech továrních dělníků a 54,8 % celkového objemu výroby. Roku 1890 tvořily velké továrny 6,7 % všech „továren a závodů“, zaměstnávaly 71,1 % všech továrních dělníků a produkovaly 57,2 % celkového objemu výroby. Roku 1894/95 tvořily velké továrny 10,1 % všech „továren a závodů“, soustřeďovaly 74 % všech továrních dělníků a 70,8 % celkového objemu výroby. V roce 1903 zahrnovaly velké továrny, které měly více než 100 dělníků, v evropském Rusku 17 % všech továren a závodů a soustřeďovaly 76,6 % všech továrních dělníků.^{^[f*]} Velké továrny, hlavně továrny s parním pohonem, tedy soustřeďují, přestože jejich počet je nepatrný, převážnou a stále větší část dělníků a objemu výroby všech „továren a závodů“. Viděli jsme už, jak nesmírně rychle rostou tyto velké továrny v poreformním období. Uvedeme nyní ještě údaje o stejně velkých podnicích v báňském a hutním průmyslu^{^[g*]}.

Největší průmyslové podniky v evropském Rusku v roce 1890
		V báňském a hutním průmyslu			V továrním, báňském a hutním průmyslu
Skupiny továren a závodů, rudných dolů, šachet apod. podle počtu dělníků		počet podniků		počet dělníků	počet podniků		počet dělníků
		celkem	z toho s parním pohonem	počet dělníků	celkem	z toho s parním pohonem	počet dělníků
A.	100-499 dělníků	236	89	58 249	1 369	858	310 906
B.	500-999 dělníků	73	38	50 607	256	221	172 160
C.	1000 a více dělníků	71	49	149 098	186	164	398 035

Celkem		380	176	257 954	1 811	1 243	881 101

V báňském a hutním průmyslu je koncentrace dělníků ve velkých podnicích ještě větší (i když podíl podniků s parním pohonem je menší); 258 000 dělníků z 305 000, tj. 84,5 % horníků a hutníků je soustředěno v podnicích se 100 i více dělníky; téměř polovina horníků a hutníků (145 000 ze 305 000) je zaměstnána v několika největších podnicích, jež mají 1000 i více dělníků. Tři čtvrtiny (74,6 %) všech továrních, báňských a hutních dělníků v evropském Rusku (1 180 000 roku 1890) pracují v podnicích se 100 a více dělníky; téměř polovina (570 000 z 1 180 000) je soustředěna v podnicích s 500 a více dělníky.^{^[h*]}

Nepovažujeme za zbytečné dotknout se na tomto místě otázky nadhozené panem N. -onem o „zpomalení“ vývoje kapitalismu a růstu „továrního obyvatelstva“ v období 1880—1890 ve srovnání s obdobím 1865—1880^{^[i*]}. Na základě tohoto pozoruhodného objevu se pan N. -on pokusil udělat závěr, za který vděčí své samorostlé logice, že prý „fakta plně potvrzují“ tezi uvedenou v jeho Studiích, podle níž „kapitalismus začne zužovat svůj vlastní vnitřní trh, dosáhne-li jistého vrcholu svého rozvoje“. Za prvé je absurdní dělat ze „zpomalení růstu“ závěry o zúžení vnitřního trhu. Jestliže počet továrních dělníků roste rychleji než počet obyvatel (a tak tou také je i podle údajů samého pana N. -ona: od roku 1880 do roku 1890 činí přírůstek 25 %), znamená to, že obyvatelstvo odchází ze zemědělství a že roste vnitřní trh i na předměty osobní spotřeby (nemluvě už o trhu na výrobní prostředky). Za druhé ke „zmírnění růstu“ vyjadřovaného v procentech musí v kapitalistické zemi na určitém stupni vývoje docházet vždycky, protože malé veličiny rostou v procentech vždycky rychleji než velké. Z toho, že první kroky ve vývoji kapitalismu jsou zvlášť rychlé, můžeme učinit pouze závěr o úsilí mladé země dohnat země starší. Je však nesprávné považovat procentní zvětšení v počátečním období za normu pro období následující. Za třetí porovnání období, která zvolil pan ve vývoji kapitalismu jsou zvlášť rychlé, můžeme učinit pouze závěr o úsilí mladé země dohnat země starší. Je však nesprávné považovat procentní zvětšení v počátečním období za normu pro období následující. Za třetí porovnání období, která zvolil pan N. -on, vůbec nedokazuje, ze ke „zmírnění růstu“ skutečně došlo. Vývoj kapitalistického průmyslu nemůže probíhat jinak než cyklicky; proto musíme k porovnání různých období používat údaje za delší období^{^[j*]}, aby zřetelně vynikly roky mimořádné prosperity, vzestupu a roky úpadku. Protože to pan N. -on neučinil, dopustil se velké chyby, neboť nezpozoroval, že rok 1880 byl rokem mimořádného vzestupu. Nejen to, pan N. -on se dokonce neostýchal „vymyslet si“ opačné tvrzení. „Je nutné ještě poznamenat,“ uvažuje, „že mezi těmito lety (mezi rokem 1865 a 1890) byl neúrodný rok 1880 a že proto počet dělníků zaznamenaný v tomto roce byl pod normálem“!! (ibid., s. 103—104). Kdyby pan N. -on nahlédl do textu téže publikace, z níž vytrhl čísla o roce 1880 (Ukazatel, 3. vyd.), dočetl by se tam, že se rok 1880 vyznačuje „skokem“ v rozvoji průmyslu, zejména kožedělného a strojírenského (s. IV), že tento „skok“ způsobila větší poválečná poptávka po výrobcích a zvýšené státní zakázky. Stačí si prolistovat Ukazatel z roku 1879, abychom si jasně představili, jak veliký to byl skok^{^[k*]}. Ale pan N. -on se nezastavuje ani před přímým překrucováním faktů v zájmu své romantické teorie.

VIII. Rozmístění velkoprůmyslu

Vedle koncentrace výroby v největších podnicích je pro strojový velkoprůmysl charakteristická také koncentrace výroby v jednotlivých střediscích továrního průmyslu a v různých typech továrních středisek. Naše statistika továren a závodů poskytuje bohužel nejenom neuspokojivý a nesrovnatelný materiál, ale také jej velmi nedostatečně zpracovává: například v soudobých publikacích se rozmístění průmyslu vykazuje jen podle gubernií (a nikoli podle měst a újezdů, jak tomu bylo v nejlepších publikacích z šedesátých let, které rozmístění továrního průmyslu ilustrovaly také mapami). Abychom si však mohli učinit přesnou představu o rozmístění velkoprůmyslu, je třeba vzít údaje podle jednotlivých středisek, tj. podle jednotlivých měst, továrních osad nebo jejich aglomerací; gubernie nebo újezdy jsou příliš velké územní jednotky^{^[l*]}. Proto jsme považovali za nezbytné vypočítat z Ukazatelů za rok 1879 a 1890 údaje o koncentraci našeho továrního průmyslu v nejdůležitějších střediscích. Do tabulky zařazené v příloze (příloha III) jsme pojali údaje o 103 továrních střediscích evropského Ruska, v nichž pracuje asi polovina všech továrních dělníků.^{^[m*]}

V tabulce jsou zachyceny tři hlavní typy továrních středisek v Rusku: 1. Města. Jsou na prvním místě a vyznačují se největší koncentrací dělníků i podniků. V tom vynikají zejména velká města. Roku 1890 bylo v sídelních městech soustředěno zhruba na 70 000 továrních dělníků (počítáme-li i předměstí sídelních měst), v Rize 16 000, v Ivanovu-Vozněsensku 15 000, v Bogorodsku 10 000, v ostatních městech méně než 10 000 dělníků. Stačí letmý pohled na oficiální údaje o počtu továrních dělníků v některých velkých městech (v roce 1890 Oděsa 8600, Kyjev 6000, Rostov na Donu 5700 apod.), abychom se přesvědčili, že tato čísla jsou směšně nízká. Dříve uvedený příklad Petrohradu ukazuje, kolikrát bychom museli tato čísla násobit, abychom dostali celkový počet průmyslových dělníků v podobných střediscích. Spolu s městy musíme vzít v úvahu také předměstí. Předměstí velkých měst jsou často významnými průmyslovými středisky, ale podle údajů, které jsme měli k dispozici, jsme mohli v tabulce uvést jen jedno takové středisko, petrohradská předměstí, v nichž bylo v roce 1890 zjištěno 18 900 dělníků. Některé osady moskevského újezdu zahrnuté v naší tabulce jsou v podstatě také předměstí.^{^[n*]}

Druhým typem těchto středisek jsou tovární osady, kterých je zvlášť mnoho v Moskevské, Vladimirské a Kostromské gubernii (z 63 nejdůležitějších venkovských středisek, jež jsme pojali do naší tabulky, je 42 v uvedených guberniích). V čele těchto středisek je městečko Orechovo-Zujevo (v tabulce je uvedeno zvlášť Orechovo a zvlášť Zujevo, je to však jedno středisko); počtem dělníků zůstává pozadu jen za největšími městy (26 800 v roce 1890)^{^[o*]}. V uvedených třech guberniích a také v Jaroslavské a Tverské gubernii tvoří většinu továrních středisek na venkově velké textilní továrny (přádelny a tkalcovny bavlny, továrny na plátno, sukna aj.). V dřívějších dobách byly v těchto vesnicích téměř vždy faktorské podniky, tj. střediska kapitalistické manufaktury, která si podřizovala masy ručních tkalců v okolí. V případech, kdy statistika nespojuje dohromady domácké a tovární dělníky, údaje o rozvoji těchto středisek zřetelně prokazují růst strojového velkoprůmyslu, který přitahuje tisíce rolníků z okolí a přeměňuje tyto rolníky v tovární dělníky. Značné množství továrních středisek na venkově tvoří dále velké báňské a hutní závody (Kolomenský závod ve vesnici Bobrově, Juzovský, Brjanský aj.); většinou patří k báňskému a hutnímu průmyslu, a nebyly proto pojaty do naší tabulky. Cukrovary ve vesnicích a městečkách jihozápadních gubernií tvoří také hodně venkovských továrních středisek; jako příklad jsme uvedli jedno z největších, městečko Směla v Kyjevské gubernii.

Třetím typem továrních středisek jsou vesnice „domáckých výrobců“, v nichž často bývají největší podniky považovány za „továrny a závody“. Příkladem takových středisek jsou v naší tabulce vesnice Pavlovo, Vorsma, Bogorodskoje a Dubovka. Počet továrních dělníků v těchto střediscích s veškerým jejich průmyslově činným obyvatelstvem jsme už porovnávali u vesnice Bogorodskoje.

Rozdělíme-li střediska pojatá do naší tabulky na skupiny podle počtu dělníků v každém z nich a podle druhu středisek (města a vesnice), dostáváme tyto údaje:

Nejdůležitější střediska továrního průmyslu v evropském Rusku

	1879						1890
	Počet středisek						Počet středisek
Skupiny středisek podle počtu dělníků a podle druhů středisek	Ve městech	Na venkově	Celkem	Počet továren a závodů	Objem výroby v tis. rublů	Počet dělníků	Ve městech	Na venkově	Celkem	Počet továren a závodů	Objem výroby v tis. rublů	Počet dělníků

Střediska
s 10 000 a více dělníky	4	1	5	1 393	279 398	158 670	6	1	7	1 644	361 371	206 862
s 5000-10 000 dělníky	6	—	6	148	65 974	49 340	10	4	14	931	151 029	90 229
s 1000-5000 dělníky	22	37	59	1 029	174 171	133 712	17	48	65	804	186 422	144 255

Celkem střediska s 1000 a více dělníky	32	38	70	2 570	519 543	341 722	33	53	86	3 379	698 822	441 346
Střediska
s méně než 1000 dělníků	8	20	28	260	17 144	14 055	6	10	16	259	8 159	9 898
bez dělníků	—	5	5	1	—	—	1	—	1	—	—	—

Celkem	40	63	103	2 831	536 687	355 777	40	63	103	3 638	706 981	451 244
Města (a předměstí)	40	—	40	2 574	421 310	257 181	40	—	40	3 327	535 085	298 651
Venkov (osady a městečka)	—	63	63	257	115 377	98 596	—	63	63	311	171 896	152 593

Z této tabulky vyplývá, že ve 103 střediscích bylo roku 1879 soustředěno 356 000 dělníků (z celkového počtu 752 000) a roku 1890 451 000 (z 876 000). Počet dělníků tedy vzrostl o 26,8 %, zatímco ve velkých továrnách (se 100 a více dělníky) bylo dosaženo jenom 22,2 %, kdežto celkový počet továrních dělníků se ve stejné době zvětšil jenom o 16,5%. Z toho plyne, že dochází k soustřeďování dělníků do větších středisek. Roku 1879 mělo pouze 11 středisek více než 5000 dělníků, ale roku 1890 už 21 středisek. Zvlášť výrazný je vzrůst počtu středisek s 5000—10 000 dělníky; došlo k němu ze dvou příčin: 1. v důsledku značného růstu továrního průmyslu na jihu (Oděsa, Rostov na Donu aj.); 2. v důsledku růstu továrních osad ve středoruských guberniích.

Porovnání městských a venkovských středisek ukazuje, že roku 1890 byla ve venkovských střediscích soustředěna zhruba třetina všech dělníků z nejdůležitějších středisek (152 000 z 451 000). Pro celé Rusko musí být tento poměr vyšší, tj. mimo města musí žít více než třetina továrních dělníků. Do naší tabulky byla pojata skutečně všechna význačnější městská střediska, zatímco venkovských středisek s několika sty dělníky je kromě uvedených ještě velmi a velmi mnoho (vesnice se sklárnami, cihelnami, lihovary, cukrovary aj.). Horníci a hutníci žijí také hlavně mimo města. Lze proto mít za to, že téměř polovina (a snad i více) všech továrních dělníků, horníků a hutníků v evropském Rusku žije mimo města. Tento závěr je velmi důležitý, protože ukazuje, že průmyslově činné obyvatelstvo v Rusku značně převyšuje svým počtem městské obyvatelstvo.^{^[p*]}

Jestliže porovnáme tempo rozvoje továrního průmyslu v městských a venkovských střediscích, vidíme, že rozvoj středisek na venkově nesporně dominuje. Počet městských středisek s 1000 a více dělníky se za dané období zvětšil velmi nepatrně (z 32 na 33), zatímco počet venkovských továrních středisek velmi značně (z 38 na 53). Počet dělníků ve 40 městských střediscích vzrostl jen o 16,1 % (z 257 000 na 299 000), kdežto v 63 venkovských střediscích o 54,7% (z 98 500 na 152 500). Průměrný počet dělníků připadající na jedno městské středisko stoupl jen z 6400 na 7500, zatímco na jedno venkovské středisko z 1500 na 2400. Tovární průmysl má tedy zřejmě tendenci rozšiřovat se zvlášť rychle mimo města; vytvářet nová tovární střediska a rozvíjet je rychleji než ve městech; pronikat do nejzapadlejších venkovských krajů, zdánlivě odtržených od světa velkých kapitalistických podniků. Tato svrchovaně důležitá okolnost nám za prvé ukazuje, jak rychle přetváří strojový velkoprůmysl sociálně ekonomické vztahy. To, co se dříve utvářelo po staletí, uskutečňuje se nyní během několika desetiletí. Stačí, abychom si porovnali například vznik takových nezemědělských středisek, jako jsou „vesnice domáckých výrobců“, uvedené v předcházející kapitole, a to Bogorodskoje, Pavlovo, Kimry, Chotěiči, Velikoje aj., s procesem, v němž tato nová střediska vytváří moderní továrna, jež přetahuje vesnické obyvatelstvo naráz po tisících do průmyslových osad.^{^[q*]} Společenská dělba práce dostává výrazný podnět. Pohyblivost obyvatelstva se namísto jeho dřívější usedlosti a uzavřenosti stává nezbytnou podmínkou hospodářského života. Za druhé stěhování továren na vesnici dokazuje, že kapitalismus překonává překážky, které mu klade stavovská uzavřenost rolnické občiny, a že z této uzavřenosti dovede dokonce těžit. Zřizování továren na venkově je spojeno s mnoha nevýhodami, získává se však levný dělník. Když mužika nechtějí pustit do továrny, jde továrna za mužikem.^{^[r*]} Mužik nemá úplnou svobodu (následkem vzájemného ručení a ztížené možnosti vystoupit z občiny), aby si vyhledal nejvýhodnějšího zaměstnavatele, ale ten dobře ví, jak najít nejlevnějšího dělníka. Za třetí značný počet továrních středisek na venkově a jejich rychlý růst ukazuje, jak neopodstatněný je názor, že prý ruská továrna je odtržena od rolnických mas a že má na ně slabý vliv. Zvláštnost rozmístění našeho továrního průmyslu naopak ukazuje, že jeho vliv je velmi rozsáhlý a že přesahuje brány podniků.^{^[s*]} Na druhé straně má však tato zvláštnost rozmístění našeho továrního průmyslu také nutně vliv na dočasné zpomalení onoho přetvářejícího účinku strojového velkoprůmyslu na obyvatelstvo, které zaměstnává. Protože továrna rázem mění mužika ze zapadlé vesnice v dělníka, může si na určitou dobu zajistit nejlevnější, nejméně vyspělé a nejméně náročné „síly“. Toto zpomalení může však zřejmě trvat jenom krátkou dobu a vykupuje se za cenu ještě většího rozšíření sféry vlivu strojového velkoprůmyslu.

IX. Rozvoj dřevařského průmyslu a stavebnictví

Rozvoj průmyslu paliv a stavebních hmot a rozvoj stavebnictví je jednou z nezbytných podmínek růstu strojového velkoprůmyslu (a mimořádně příznačným průvodním jevem jeho růstu). Začněme dřevařským průmyslem.

Těžba dřeva a jeho prvotní zpracování pro vlastní spotřebu je tradičním zaměstnáním rolnictva a téměř všude patří do celkového souhrnu prací zemědělce. Dřevařským průmyslem však rozumíme výhradně produkci dřeva na prodej. Poreformní období se vyznačuje zejména růstem tohoto průmyslu: poptávka po dřevu rychle stoupala jednak jako po předmětu osobní spotřeby (růst měst, zvětšování počtu nezemědělského obyvatelstva na vesnicích, to, že rolníci při svém osvobození přišli o vlastní lesy) — a zvláště pak jako po předmětu výrobní spotřeby. Rozvoj obchodu, průmyslu, městského života, vojenství, železnic aj. aj. měl za následek obrovské zvýšení poptávky po dřevu, které nespotřebovávají lidé, nýbrž kapitál. Například v průmyslových guberniích stoupala cena dřeva „nikoli den ze dne, ale z hodiny na hodinu“: „za posledních pět let (k roku 1881) se cena dřeva více než zdvojnásobila“^{^[t*]}. „Cena dřeva začala stoupat obrovským tempem“^{^[u*]}. V Kostromské gubernii „továrny vyrabovaly zásoby dřeva, takže cena dřeva stoupla během sedmi let na dvojnásobek“^{^[v*]} atd. Vývoz dřeva stoupl z 5 947 000 rublů v roce 1856 na 30 153 000 rublů v roce 1881 a 39 200 000 rublů v roce 1894, tj. stoupl v poměru 100 : 507 : 659^{^[w*]}. Po vnitrozemských vodních cestách evropského Ruska se v letech 1866—1868 přepravovalo průměrně 156 miliónů pudů stavebního a jiného dřeva ročně^{^[x*]} a v letech 1888—1890 průměrně 701 miliónů pudů ročně^{^[y*]}, tj. rozsah přepravy stoupl více než čtyřnásobně. Po železnici se přepravovalo v letech 1888—1890 průměrně 290 miliónů pudů^{^[z*]}, zatímco v letech 1866—1868 pravděpodobně ne více než 70 miliónů pudů^{^[a**]}. To znamená, že přeprava veškerého dřeva v šedesátých letech dosahovala zhruba 226 miliónů pudů a v letech 1888—1890 991 miliónů pudů, což je vzestup více než čtyřnásobný. Obrovský rozvoj dřevařského průmyslu právě v poreformním období je tedy mimo jakoukoli pochybnost.

Jak je toto průmyslové odvětví organizováno? Ryze kapitalisticky. „Dřevařští podnikatelé“ kupují lesy od statkářů a najímají dělníky na kácení, řezání, plavení apod. Například v Moskevské gubernii zjistili zemstevní statistikové mezi 24 000 rolníků zabývajícími se dřevařstvím pouze 337 dřevařských podnikatelů^{^[b**]}. V slobodském újezdu Vjatecké gubernie napočetli 123 dřevařských podnikatelů („drobní jsou většinou zprostředkovateli velkých“, a těch je jenom 10), kdežto dřevařských dělníků s výdělkem 19,5 rublu na dělníka je 18 865^{^[c**]}. Pan S. Korolenko usuzoval, že v celém evropském Rusku se dřevařskými pracemi zabývají asi 2 milióny rolníků^{^[d**]}, a toto číslo bude sotva přehnané, když například v 9 újezdech Vjatecké gubernie (z 11) bylo zjištěno asi 56 430 dřevařských dělníků a v celé Kostromské gubernii asi 47 000^{^[e**]}. Dřevařské práce patří k nejhůře placeným; hygienické podmínky jsou odporné a zdraví dělníků je velmi ohroženo; postavení dělníků pracujících v odlehlých lesních pustinách je zcela bezmocné a v tomto průmyslovém odvětví neomezeně vládne dlužnická závislost, truckový systém a podobné průvodní jevy „patriarchálních“ vedlejších výdělků rolníků. Na potvrzení této charakteristiky uvedeme několik názorů místních statistiků. Moskevští statistikové poukazují na „povinný odběr potravin“, který obvykle značně snižuje výdělky dřevařských dělníků. „Party“ kostromských dělníků „žijí v lesích, v narychlo a ledabyle sbitých chatrčích, ve kterých nejsou kamna, ale jen otevřené ohniště. Špatná strava z nekvalitních potravin a chleba, který za týden ztvrdne v kámen, hnusný vzduch.., stále zpola vlhký oděv.., musí mít zhoubný vliv na zdraví lesních dělníků.“ Lidé v „lesních“ volostech žijí „v mnohem větší špíně“ než ve volostech, z nichž se dochází (tj. ve volostech, kde převládá odcházení za prací jinam)^{^[f**]}. O tichvinském újezdu v Novgorodské gubernii čteme: „Zemědělství tvoří vedlejší zdroj příjmů, ačkoli ve všech oficiálních údajích najdete, že lid se zabývá obděláváním půdy... Všechno, co rolník dostává k uspokojení svých nejnutnějších potřeb, si vydělává těžbou a plavením dříví u dřevařských podnikatelů. Ale brzy přijde krize: za nějakých 5—10 let už lesy nebudou...“ „Lesní dělník se podobá spíše burlakovi; zimu tráví v chatrčích v hloubi lesa... a na jaře, poněvadž si odvykl pracovat doma, ho to táhne na vory a k plavení dřeva; pouze žně a senoseč ho nutí, aby se zase usadil“... Rolníci jsou „věčně zadluženi“ u dřevařských podnikateiů^{^[g**]}. Vjatečtí statistikové poznamenávají, že lidé jsou najímáni na lesní práce obvykle v době vybírání daní, že brát si nejnutnější potřeby k životu od podnikatele značně snižuje výdělek... „Jak dřevorubci, tak i všichni ostatní lesní dělníci dostávají asi 17 kopějek za pracovní den v létě a asi 33 kopějek za den odpracovaný s koněm. Tak nízká mzda je nedostatečnou odměnou za práci, uvážíme-li, že se tato práce vykonává za nejhorších zdravotních podmínek“^{^[h**]} atd. atd.

Dřevařští dělníci tvoří tedy jednu z velkých složek vesnického proletariátu, který má nepatrné kousky půdy a který musí prodávat svou pracovní sílu za nejméně výhodných podmínek. Jejich zaměstnání je krajně nepravidelné a nestálé. Proto tito dělníci vytvářejí onu formu rezervní armády (čili relativního přelidnění v kapitalistické společnosti), kterou teorie nazvala skrytou^{^[i**]}: jistá (a jak jsme viděli ne malá) část vesnického obyvatelstva musí být stále ochotna chopit se podobné práce, musí jí mít stále nedostatek. To je podmínka existence a rozvoje kapitalismu. Protože jsou lesy pustošeny bezohledným drancováním dřevařských podnikatelů (a tento proces postupuje velmi rychle), pociťuje se stále silněji potřeba nahradit dřevo kamenným uhlím, stále rychleji se rozmáhá kamenouhelný průmysl, který jediný se může stát pevnou základnou strojového velkoprůmyslu. Požadavkem moderní továrny je levné palivo, které by bylo možné kdykoli dostat v libovolném množství za určitou cenu nepodléhající velkým výkyvům. Dřevařský průmysl není s to tento požadavek uspokojit.^{^[j**]} Proto převaha dřevařského průmyslu nad kamenouhelným v dodávkách paliva odpovídá stadiu nedostatečně rozvinutého kapitalismu. Pokud jde o společenské výrobní vztahy, je v tomto ohledu vztah dřevařského průmyslu ke kamenouhelnému přibližně stejný jako vztah kapitalistické manufaktury ke strojovému velkoprůmyslu. Dřevařský průmysl představuje velmi primitivní stav techniky, neboť přírodní bohatství se těží nejzastaralejšími způsoby; kamenouhelný průmysl znamená úplný převrat v technice a rozsáhlé používání strojů. V dřevařském průmyslu zůstává pracovník rolníkem, kamenouhelný z něho dělá továrního dělníka. Dřevařský průmysl ponechává téměř naprosto netknutý celý starý, patriarchální způsob života, opřádá dělníky pracující v odlehlých lesních pustinách nejhoršími formami zotročující závislosti, využívá jejich nevědomosti, bezmocnosti a rozptýlenosti. Kamenouhelný průmysl vyvolává pohyb obyvatelstva, vytváří velká průmyslová centra a vede nezbytně ke společenské kontrole výroby. Přeměna, kterou tu popisujeme, má tedy stejně pokrokový význam jako nahrazení manufaktury továrnou.^{^[k**]}

Stavebnictví patřilo původně také k domácím pracím rolníka a patří k nim až dosud tam, kde se zachovává polonaturální rolnické hospodářství. Další vývoj vede k tomu, že se stavební dělníci mění v kvalifikované řemeslníky, kteří pracují na zakázku. Na vesnicích a v malých městech je takováto organizace stavebnictví značně rozšířena i v současnosti; řemeslník si obvykle zachovává spojení s půdou a pracuje pro zcela úzký okruh drobných zákazníků. S rozvojem kapitalismu není možné, aby se takový systém ve stavebnictví udržel. Rozvoj obchodu, továren, měst a železnic vytváří poptávku po zcela jiných stavbách, které se ani svou architekturou, ani svými rozměry nepodobají starým budovám z dřívějšího období. Nové stavby vyžadují velmi různorodý a drahý materiál, vyžadují kooperaci velkého počtu dělníků nejrůznějších profesí, vyžadují delší dobu na dokončení stavby; rozmístění těchto nových staveb vůbec neodpovídá tradičnímu rozmístění obyvatelstva: budují se ve velkých městech nebo předměstích, v neobydlených místech, podél rozestavěných železnic apod. Z místního řemeslníka se stává dělník odcházející za prací, najímaný podnikatelem-zprostředkovatelem, který se postupně vkrádá mezi zákazníka a výrobce a mění se ve skutečného kapitalistu. Vývoj kapitalistického hospodářství ve skocích, střídání delších období hubených let s obdobími „stavební horečky“ (jakou prožíváme nyní, v roce 1898) velmi intenzívně podněcuje rozšiřování a prohlubování kapitalistických vztahů ve stavebnictví.

Takový je podle údajů ruské ekonomické literatury vývoj tohoto odvětví v poreformním období.^{^[l**]} Zvlášť výrazně se tento vývoj projevuje v územní dělbě práce, v tom, že vznikají rozsáhlé oblasti, v nichž se dělnické obyvatelstvo specializuje na určitý druh stavebních prací.^{^[m**]} Tato specializace podle oblastí předpokládá, že už vznikly velké trhy na stavební práce a v souvislosti s tím i kapitalistické vztahy. Pro ilustraci uvedeme údaje o jedné z takových oblasti. Pokrovský újezd ve Vladimirské gubernii je odedávna proslaven tesaři, kteří už začátkem století tvořili více než polovinu veškerého obyvatelstva. Po reformě se tesařství dále rozmáhá.^{^[n**]} „Mezi tesaři jsou obdobou faktorů a továrníků smluvní zprostředkovatelé“, kterými se obvykle stávají nejobratnější členové tesařského družstva. „Nejsou výjimkou případy, že takový zprostředkovatel vydělá za 10 let 50 000 až 60 000 rublů i více čistého zisku. Někteří z nich mají na 300—500 tesařů a stali se už skutečnými kapitalisty... Zdejší rolníci zbytečně neříkají, že ‚není nic výhodnějšího nez obchod s tesaři‘.“^{^[o**]} Sotva můžeme názorněji vystihnout podstatu současné organizace tohoto odvětví! „Tesařství hluboce poznamenalo celý způsob života zdejších rolníků... Rolník, který je zároveň tesařem, pozvolna odvyká zemědělství a nakonec je vůbec opouští.“ Život v největších městech zanechal stopy i na kulturní úrovni tesařů: žijí mnohem čistěji než okolní rolníci a nápadně se odlišují od ostatních svou „inteligencí“, „poměrně vysokým stupněm duševní vyspělosti“^{^[p**]}.

Soudě podle jednotlivých dílčích údajů, musí být celkový počet stavebních dělníků v evropském Rusku velmi značný. V Kalužské gubernii bylo v roce 1896 napočteno 39 860 stavebních dělníků, jak místních, tak i přišlých odjinud. V Jaroslavské gubernii bylo v roce 1894/95 podle oficiálních údajů 20 170 osob, které sem přišly za prací. V Kostromské gubernii zhruba 39 500. V devíti újezdech Vjatecké gubernie (z 11) zhruba 30 500 (v osmdesátých letech). Ve čtyřech újezdech Tverské gubernie (z 12) 15 585 jak místních, tak i přišlých odjinud. V gorbatovském újezdu v Nižněnovgorodské gubernii 2221 místních i přišlých odjinud. Z Rjazaňské gubernie odcházelo podle oficiálních údajů z let 1875—1876 ročně jen tesařů téměř 20 000. V orelském újezdu Orelské gubernie bylo 2000 stavebních dělníků. Ve třech újezdech Poltavské gubernie (z 15) 1440. V nikolajevském újezdu Samarské gubernie 1339^{^[q**]}. Podle těchto čísel musí být v evropském Rusku nejméně 1 milión stavebních dělníků.^{^[r**]} Toto číslo musíme považovat spíše za minimální, protože všechny prameny svědčí o tom, že počet stavebních dělníků v poreformním období rychle stoupá.^{^[s**]} Stavební dělníci představují vznikající průmyslový proletariát, jehož spojení s půdou, které je už nyní velmi slabé^{^[t**]}, rok od roku stále více slábne. Svým postavením se stavební dělníci výrazně odlišují od dřevařských dělníků a blíží se více továrním. Pracují ve velkých městech a průmyslových střediscích, takže se, jak jsme viděli, značně zvyšuje jejich kulturní úroveň. Zatímco pro upadající dřevařský průmysl jsou příznačné málo vyvinuté formy kapitalismu, který se tu ještě smiřuje s patriarchálním způsobem života, představuje rozvíjející se stavební průmysl vyšší vývojový stupeň kapitalismu, vede k vytvoření nové třídy průmyslových dělníků a znamená hluboký rozklad starého rolnictva.

X. Doplněk továrny

Doplňkem továrny nazýváme formy námezdní práce a drobné průmyslové výroby, jejichž existence je přímo spjata s továrnou. Patří sem především dřevařští a stavební dělníci (jejich určitá část), o nichž jsme se již zmínili a kteří někdy tvoří přímo součást průmyslového obyvatelstva továrních středisek, jindy zase patří k obyvatelstvu okolních vesnic^{^[u**]}. Dále sem patří dělníci na rašeliništích, z nichž někdy těží rašelinu sami majitelé továren^{^[v**]}; povozníci, nakladači, dělníci ve skladech zboží a vůbec takzvaní pomocní dělníci, kteří vždycky tvoří značnou část obyvatelstva továrních středisek. V Petrohradě bylo například při sčítání lidu 15. prosince 1890 zařazeno 44 814 osob (obojího pohlaví) do skupiny „nádeníků a pomocných dělníků“, dále 51 000 osob (obojího pohlaví) do povoznictví, z toho se jich 9500 zabývá speciálně přepravou těžkých břemen a nákladů. Některé pomocné práce pro továrny vykonávají dále drobní „samostatní“ výrobci; v továrních střediscích nebo v jejich okolí se objevují takové druhy výroby, jako je výroba soudků pro lisovny oleje a lihovary^{^[w**]}, pletení košů na ukládání skleněného nádobí^{^[x**]}, výroba obalů na drobné železářské zboží a zámečnické výrobky, výroba násad pro tesařské a zámečnické nástroje^{^[y**]}, výroba cvočků pro obuvnické dílny, třísla pro koželužny apod.^{^[z**]}, pletení rohoží k balení továrních výrobků (v Kostromské gubernii a jinde), výroba „dřívek“ na zápalky (v Rjazaňské, Kalužské a jiných guberniích), lepení papírových krabiček pro tabákové továrny (v okolí Petrohradu)^{^[a***]}, výroba dřevité drti pro octárny^{^[b***]}, zpracovávání odpadové příze v malých přádelnách (v Lodži), jehož rozvoj si vynutily velké továrny^{^[c***]}, atd. atd. Všichni tito drobní výrobci patří právě tak jako již uvedení námezdní dělníci buď k průmyslovému obyvatelstvu továrních středisek, nebo k polozemědělskému obyvatelstvu okolních vesnic. Vyrábí-li tedy továrna pouze polotovary, oživuje občas drobnou výrobu, která polotovary dále zpracovává; strojová výroba příze dala například podnět k domáckému tkaní, při hutních závodech se objevují „domáčtí výrobci“ kovových předmětů apod. Konečně i kapitalistická domácká práce je často doplňkem továrny^{^[d***]}. Období strojového velkoprůmyslu je ve všech zemích charakterizováno rozsáhlým rozvojem kapitalistické domácké práce v takových průmyslových odvětvích, jako je například konfekční průmysl. Už dříve jsme mluvili o tom, jak je tato práce rozšířena v Rusku, jaké má podmínky a proč pokládáme za správnější popsat ji v kapitole o manufaktuře.

Abychom mohli popsat doplněk továrny alespoň trochu zevrubněji, potřebovali bychom mít k dispozici celkovou statistiku povolání obyvatelstva nebo monografický popis všech ekonomických stránek života továrních středisek aj ejich okolí. Avšak i ony kusé údaje, na něž jsme se museli omezit, ukazují, jak nesprávné je mínění, u nás tak rozšířeně, že tovární průmysl je odtržen od ostatních forem průmyslové výroby a tovární obyvatelstvo od obyvatelstva, které není zaměstnáno v továrnách. Vývoj forem průmyslu tak jako vůbec všech společenských vztahů nemůže probíhat jinak než velmi pozvolna, uprostřed spousty vzájemně se prolínajících přechodných forem a zdánlivých návratů do minulosti. Růst drobné výroby může například vyjadřovat (jak jsme viděli) pokrok kapitalistické manufaktury; nynt zjišťujeme, že i továrna může někdy rozvíjet drobnou výrobu. Práce pro „překupníka“ bývá rovněž doplňkem manufaktury a továrny. Máme-li správně zhodnotit význam podobných jevů, musíme je uvést do souvislosti s celou strukturou průmyslu v daném stadiu jeho vývoje a se základními tendencemi tohoto vývoje.

XI. Úplné oddělení průmyslu od zemědělství

Úplné oddělení průmyslu od zemědělství uskutečňuje teprve strojový velkoprůmysl. Údaje o Rusku plně potvrzují tuto tezi, kterou vyslovil autor Kapitálu pro jiné země^{^[e***]}, narodničtí ekonomové ji však obvykle ignorují. Při jakékoli vhodné i nevhodné příležitosti vykládá pan N. -on ve svých Studiích o „oddělování průmyslu od zemědělství“, avšak ani mu nenapadne, aby provedl na základě přesných údajů rozbor, jak vlastně tento proces probíhá a jakých různých forem nabývá. Pan V. V. poukazuje na spojení našeho průmyslového dělníka s půdou (v manufaktuře; náš autor nepokládá za nutné rozlišovat jednotlivá stadia kapitalismus přestože se tváří, jako by se přidržoval teorie autora Kapitálu!) — a pronáší v této souvislosti nabubřelé fráze o „potupné (sic!) závislosti“ „naší“ (podtrženo autorem) „kapitalistické výroby“ na dělníkovi, který je zároveň zemědělcem atd. (Osudy kapitalismu, 114 aj.). O tom, že nejenom u „nás“, ale také nikde na Západě nemohl kapitalismus před vznikem strojového velkoprůmyslu nadobro zpřetrhat spojení dělníka s půdou, patrně pan V. V. neslyšel, a pokud slyšel, pak na to zapomněl! Pan Kablukov předkládá ostatně studentům v poslední době tato podivně překroucená fakta: „Zatímco na Západě je práce v továrnách pro dělníka jediným zdrojem existence, náš dělník, až na poměrně vzácné výjimky (sic!!!), pokládá práci v továrně za vedlejší zaměstnání a tíhne víc k půdě.“^{^[f***]}

Faktograficky zpracovává tento problém moskevská zdravotnická statistika, zejména práce pana Děmenťjeva o „spojení továrního dělnictva se zemědělstvím“^{^[g***]}. Ze systematicky shromážděných údajů, jimiž bylo podchyceno na 20 000 dělníků, vyplynulo, že na zemědělské práce odchází jen 14,1 % továrních dělníků. Ještě mnohem důležitější je však skutečnost, velmi důkladně prokázaná v citované práci, že zejména strojová výroba odtrhuje dělníky od půdy. Z celé řady číselných údajů uváděných na potvrzení této teze volíme nejnázornější^{^[h***]}:

Továrny a závody	Počet dělníků odcházejících na polní práce (v %)
Rukodělné tkalcovny bavlny s barvírnami	72,5
Tkalcovny hedvábí	63,1	Rukodělná výroba
Porcelánky a keramičky	31,0
Ruční tiskárny kartounu a faktorské podniky k rozdělování osnov	30,7
Továrny na sukna (celý výrobní postup)	20,4
Přádelny bavlny a mechanizované tkalcovny	13,8
Mechanizované tkalcovny s tiskárnami kartounu a úpravny	6,2	Strojová výroba
Strojírenský závod	2,7
Mechanizované tiskárny kartounu a mechanizované úpravny	2,3

Autorovu tabulku jsme doplnili rozdělením osmi výrobních odvětví na výrobu rukodělnou a strojovou. U devátého výrobního odvětví, výroby sukna, si všimněme, že se provádí zčásti ručně, zčásti strojově. Zjišťujeme, že z tkalců rukodělných továren odchází na polní práce zhruba 63 %, zatímco z tkalců pracujících u mechanických tkalcovských stavů neodchází nikdo a z dělníků v těch odděleních soukenických továren, které jsou vybaveny stroji, odcházejí 3,3%. „Z toho plyne, že nejdůležitější příčinou, která nutí tovární dělníky, aby zpřetrhali své spojení spůdou, je přechod od rukodělné výroby k výrobě strojové. Přestože existuje ještě hodně továren s rukodělnou výrobou, je počet dělníků, které zaměstnávají, ve srovnání s počtem dělníků zaměstnaných v továrnách se strojovou výrobou zcela nepatrný, a proto nám také vychází tak nepatrný podíl dělníků odcházejících na polní práce, totiž 14,1 % všech dospělých dělníků a 15,4% dospělých dělníků pocházejících výlučně z rolnického stavu.“^{^[i***]} Připomínáme, že zdravotnický průzkum v továrnách Moskevské gubernie přinesl tato čísla: továrny s mechanickým pohonem tvoří 22,6 % všech továren (z toho je 18,4 % s parním pohonem); v nich je soustředěno 80,7 % všech dělníků. Rukodělných továren je 69,2 %, ale mají jen 16,2 % dělníků. Ve 244 továrnách s mechanickým pohonem je 92 302 dělníků (na 1 továrnu 378 dělníků), kdežto v 747 rukodělných továrnách je 18 520 dělníků (na 1 továrnu připadá 25 dělníků)^{^[j***]}. Ukázali jsme předtím, jak vysoká je koncentrace všech ruských továrních dělníků v největších, většinou mechanizovaných závodech, z nichž každý má průměrně 488 i více dělníků. Pan Děmenťjev podrobně zkoumal, jaký vliv má na zpřetrhání dělníkova spojení s půdou jeho rodiště, jaké jsou rozdíly mezi dělníky místními a přicházejícími odjinud, stavovské rozdíly (měšťané a rolníci); ukázalo se, že všechny tyto rozdíly ustupují vlivu základního činitele, a to přechodu od rukodělné výroby k výrobě strojové.^{^[k***]} „Ať jsou příčiny přispívající k přeměně dřívějšího zemědělce v továrního dělníka jakékoli, tito specializovaní dělníci však už existují. Jako rolníci jsou pouze vykazováni, s vesnicí jsou však spojeni pouze poplatky, které platí při výměně osobních dokladů, vždyť na vesnici nemají ve skutečnosti ani hospodářství a většinou ani dům, protože ho zpravidla prodali. Dokonce i právo na půdu mají takřka jen právně, a nepokoje v četných továrnách v letech 1885—1886 ukázaly, že tito dělníci se podle vlastního mínění vesnici naprosto odcizili, a právě tak se sami rolníci na vesnici dívají na ně, na potomky obyvatel téže vesnice, jako na cizí přivandrovalce. Máme tu tedy před sebou už zformovanou trídu delníku, bez vlastní střechy nad hlavou, fakticky bez jakéhokoli vlastnictví, třídu, která není ničím spoutána a která žije ze dne na den. Tato třída nevznikla teprve včera. Má již svůj tovární rodokmen a její nemalá část představuje už třetí pokolení.“^{^[l***]} Zajímavý materiál o oddělení továren od zemědělství poskytuje konečně nejnovější statistika továren a závodů. V Soupisu továren a závodů (údaje z roku 1894/95) jsou shromážděny údaje o počtu dní v roce, po které každá továrna pracuje. Pan Kasperov si pospíšil, aby využil tyto údaje pro narodnické teorie, a vypočítal, že „ruská továrna pracuje průměrně 165 dní v roce“, že „35 % našich továren pracuje méně než 200 dní v roce“^{^[m***]}. Vzhledem k neurčitosti pojmu „továrna“ je samozřejmé, že taková povšechná čísla nemají téměř žádný význam, není-li uvedeno, jaký počet dělníků je zaměstnán tolik a tolik dní v roce. Spočítali jsme příslušné údaje Soupisu o velkých továrnách (se 100 a více dělníky), které zaměstnávají, jak jsme viděli výše (podkapitola VII), zhruba ³/₄ všech továrních dělníků. Ukázalo se, že průměrný počet pracovních dnů v roce činí podle kategorií: A. 242; B. 235; C. 273^{^[n***]} a pro všechny velké továrny 244. Zjistíme-li však průměrný počet pracovních dnů připadajících na jednoho dělníka, dostaneme 253 pracovních dnů ročně jako průměr pro dělníka velké továrny. Ze všech 12 oddílů, na něž jsou rozdělena výrobní odvětví v Soupisu, je jen v jednom průměrný počet pracovních dnů u nižších kategorií menší než 200, a to v XI. oddílu (potraviny): A. 189; B. 148; C. 280. V továrnách kategorie A a B tohoto oddílu je zaměstnáno 110 588 dělníků = 16,2% všech dělníků zaměstnaných ve velkých továrnách (655 670). Podotýkáme, že v tomto oddílu jsou sloučena zcela různorodá výrobní odvětví, například cukrovarnictví a tabákový průmysl, lihovarnictví a mlynářství aj. V ostatních oddílech činí průměrný počet pracovních dnů na jednu továrnu: A. 259; B. 271; C. 272. Čím větší jsou tedy továrny, tím větší počet dní v roce se v nich pracuje. Celkové údaje o všech největších továrnách evropského Ruska potvrzují tedy závěry moskevské zdravotnické statistiky a dokazují, že továrna vytváří třídu stálých továrních dělníků.

Údaje o ruských továrních dělnících tedy zcela potvrzují teorii Kapitálu, že právě strojový velkoprůmysl způsobuje úplný a rozhodný převrat v životních podmínkách průmyslového obyvatelstva a odpoutává je jednou provždy od zemědělství a staletých tradic patriarchálního života v zemědělství. Strojový velkoprůmysl, který odstraňuje patriarchální a maloburžoazní vztahy, vytváří však na druhé straně podmínky, které sbližují námezdní pracovníky v zemědělství s námezdními pracovníky v průmyslu: za prvé přenáší na vesnici způsob života založený na obchodu a průmyslu, který se vytvořil nejprve v nezemědělských střediscích; za druhé způsobuje pohyb obyvatelstva a vytváří velké pracovní trhy pro najímání zemědělských i průmyslových dělníků; za třetí strojový velkoprůmysl zavádí do zemědělství stroje a přivádí tak na vesnici zručné průmyslové dělníky, kteří mají mnohem vyšší životní úroveň.

XII. Tři stadia vývoje kapitalismu v ruském průmyslu

Shrneme nyní hlavní závěry, které vyplývají z údajů o vý voji kapitalismu v našem průmyslu.^{^[o***]}

Existují tři hlavní stadia tohoto vývoje: zbožní malovýroba (drobná, většinou nezemědělská malovýroba rolníků); kapitalistická manufaktura; továrna (strojový velkoprůmysl). Fakta úplně vyvracejí u nás rozšířený názor, že „tovární“ a „domácký“ průmysl spolu nesouvisejí. Naopak, jejich oddělování je čistě umělé. Souvislost a posloupnost uvedených forem průmyslové výroby je zcela přímá a velmi úzká. Fakta zcela jasně ukazují, že základní tendencí malovýroby zboží je rozvoj kapitalismu, zvláště pak vytvoření manufaktury, a manufaktura nám před očima nesmírně rychle přerůstá ve strojový velkoprůmysl. Jedním z nejnázornějších projevů úzké a přímé souvislosti mezi formami průmyslové výroby následujícími po sobě může snad být fakt, že mnozí velcí i největší továrníci sami patřili k nejdrobnějším malovýrobcům a že prošli všemi stupni od „lidové výroby“ až ke „kapitalismu“. Savva Morozov byl nevolným rolníkem (vykoupil se roku 1820), pastýřem, povozníkem, tkalcovským dělníkem a domáckým tkalcem, který chodil pěšky do Moskvy prodávat své zboží faktorům, posléze majitelem malého podniku, pak faktorského podniku a později továrny. Zemřel roku 1862, kdy vlastnil spolu se svými četnými syny dvě velké továrny. V roce 1890 bylo ve čtyřech továrnách, které patřily jeho potomkům, zaměstnáno 39 000 dělníků vyrábějících výrobky v hodnotě 35 miliónů rublů.^{^[p***]} V hedvábnictví Vladimirské gubernie vyrostlo mnoho velkých továrníků z tkalcovských dělníků a domáckých tkalců.^{^[q***]} Největší továrníci v Ivanovu-Vozněsensku (Kuvajevové, Fokinové, Zubkovové, Kokuškinové, Bobrovové a další) vyšli z řad domáckých výrobců.^{^[r***]} Všechny továrny na brokát v Moskevské gubernii byly původně domácké tkalcovské dílny.^{^[s***]} Továrník Zavjalov z pavlovského kraje se ještě roku 1864 „živě pamatoval na doby, kdy byl sám prostým dělníkem u mistra Chabarova“^{^[t***]}. Továrník Varypajev byl drobným domáckým výrobcemt^{^[u***]}; Kondratov byl domáckým výrobcem, chodil pěšky do Pavlova s nůší svých výrobků^{^[v***]}. Továrník Asmolov byl kočím u podomních obchodníků, později malým obchodníkem, majitelem maličké dílny na tabákové výrobky, později továrny s mnohamiliónovým obratem^{^[w***]}. Atd. atd. Zajímalo by nás, jak by narodničtí ekonomové stanovili v těchto a podobných případech počátky „uměle zaváděného“ kapitalismu a konec „lidové“ výroby?

Tři výše uvedené základní formy průmyslové výroby se od sebe liší především rozdílnou technikou. Pro malovýrobu zboží je příznačná naprosto primitivní, rukodělná technika, která zůstávala beze změny takřka již od nepaměti. Malovýrobce zůstává rolníkem, který tradičně přejímá způsoby zpracovávání surovin. Manufaktura zavádí dělbu práce, která podstatně mění techniku a která přeměňuje rolníka v odborného dělníka, v „dílčího dělníka“. Rukodělná výroba však nezanika a na jejím základe je pokrok ve výrobních způsobech nevyhnutelně velmi pomalý. Dělba práce vzniká živelně a je přejímána rovněž tradičně, tak jako rolnická práce. Teprve strojový velkoprůmysl přináší radikální změnu, upouští od řemeslné dovednosti, mění výrobu podle nových, racionálních zásad a soustavně uplatňuje ve výrobě vědecké poznatky. Dokud kapitalismus v Rusku nevybudoval strojový velkoprůmysl, pozorovali jsme v těchto průmyslových odvětvích, ve kterých ho ještě nevybudoval, a dosud pozorujeme téměř úplnou stagnaci techniky, vidíme, že se používá téhož ručního tkalcovského stavu, téhož vodního nebo větrného mlýna, kterého se při výrobě užívalo před staletími. Naproti tomu v průmyslových odvětvích, která si podřídila továrna, vidíme zásadní technický převrat a neobyčejně rychlý pokrok ve formách strojové výroby.

S různou úrovní techniky souvisí různá stadia vývoje kapitalismu. Pro malovýrobu zboží a manufakturu je příznačná převaha malých podniků, velkých se mezi nimi najde málo. Strojový velkoprůmysl malé podniky definitivně vytlačuje. Kapitalistické vztahy se utvářejí i v drobné průmyslové výrobě (dílny s námezdními dělníky a obchodní kapitál), jsou tu však ještě nedostatečně vyvinuty a nevyhraňují se v ostrých protikladech mezi skupinami osob, které se účastní výroby. Tehdy ještě nevznikly ani velké kapitály, ani široké vrstvy proletariátu. V manufaktuře pozorujeme, že se tvoří velký kapitál i početně silný proletariát. Propast mezi vlastníkem výrobních prostředků a pracovníkem dosahuje již značných rozměrů. Vyrůstají „bohaté“ průmyslové osady, v nichž většinu obyvatelstva tvoří zcela nemajetní dělníci. Nevelký počet obchodníků disponujících ohromnými peněžními částkami na nákup surovin a odbyt výrobků — a masa dílčích dělníků žijících ze dne na den, to je celkový obraz manufaktury. Avšak značný počet malých podniků, trvající spojení s půdou, udržováni tradice ve výrobě a v celém způsobu života — to vše vytváří spoustu přechodných prvků mezi krajnostmi manufaktury a brzdí vývoj těchto krajností. Ve strojovém velkoprůmyslu všechny tyto překážky odpadají; krajnosti společenských protikladů dosahují ve svém vývoji vrcholu. Všechny temné stránky kapitalismu jako by se tu nahromadily: stroj dává, jak známo, ohromný popud k nesmírnému prodloužení pracovního dne; do výroby jsou vtahovány ženy a děti; vzniká (a v tovární výrobě musí vznikat) rezervní armáda nezaměstnaných atd. Avšak zespolečenštění práce, které továrna uskutečňuje v obrovském rozsahu, a změna cítění a myšlení obyvatelstva zaměstnaného v továrnách (zejména porušení patriarchálních a maloburžoazních tradic) vyvolává reakci: na rozdíl od dřívějších stadií strojový velkoprůmysl naléhavě vyžaduje plánovité regulování a společenskou kontrolu výroby (jedním z projevů této tendence je tovární zákonodárství)^{^[x***]}.

Sám charakter rozvoje výroby se v různých stadiích kapitalismu mění. V drobné průmyslové výrobě následuje tento rozvoj bezprostředně za rozvojem rolnického hospodářství; trh je mimořádně úzký, vzdálenost od výrobce k spotřebiteli není velká, omezený rozsah výroby se snadno přizpůsobuje nepříliš kolísající místní poptávce. Proto je průmyslová výroba v tomto stadiu velmi stabilní, avšak tato stabilita znamená stagnaci techniky a zachovávání patriarchálních společenských vztahů, opředených nejrůznějšími zbytky středověkých tradic. Manufaktura vyrábí pro velký trh, někdy pro celý národ, a výroba tím nabývá na labilitě, jež je vlastní kapitalismu a jež za tovární výroby vrcholí. Vývoj strojového velkoprůmyslu nemůže probíhat jinak než ve skocích, periodickým střídáním období konjunktury a krizí. Ožebračování malovýrobců se tímto růstem továrny, probíhajícím ve skocích, nesmírně stupňuje; v obdobích výrobní horečky jsou masy dělníků hned továrnou pohlcovány, hned zase vyhazovány na dlažbu. Podminkou existence a rozvoje strojového velkoprumyslu se stává vznik obrovské rezervní armády nezaměstnaných a lidí, kteří jsou ochotni chopit se jakékoli práce. Ve II. kapitole jsme ukázali, z jakých vrstev rolnictva se tato armada rekrutuje, a v dalsích kapitolach jsme se rovnež zmínili o hlavních druzích zaměstnání, pro něž kapitál udržuje tyto rezervy v pohotovosti. „Labilita“ strojového velkoprůmyslu vždy vyvolávala a vyvolává reakční nářky lidí, kteří se nepřestávají dívat na věci očima malovýrobce a zapomínají, že právě tato „labilita“ vystřídala dřívější stagnaci rychlou přeměnou způsobů výroby a všech spoleČenských vztahů.

Jedním z projevů této přeměny je oddělení průmyslu od zemědělství, osvobození společenských vztahů v průmyslu od tradic feudálního a patriarchálního řádu, které tíživě doléhají na zemědělství. Ve zbožní malovýrobě se průmyslový výrobce ještě úplně nevymanil z postavení rolníka; zůstává většinou zemědělcem a toto spojení drobné průmyslové a zemědělské výroby je tak úzké, že pozorujeme zajímavý zákon paralelního rozkladu malovýrobců v průmyslu a v zemědělství. Vytváření maloburžoazie a námezdního dělnictva probíhá ruku v ruce v obou oblastech národního hospodářství a připravuje tím na obou pólech rozkladného procesu rozchod průmyslového výrobce se zemědělstvím. V manufaktuře je tento rozchod již velmi značný. Vzniká celá řada průmyslových středisek, která se zemědělstvím nezabývají. Hlavním představitelem průmyslové výroby již není rolník, nýbrž obchodník a majitel manufaktury na jedné straně a „odborný dělník“ na druhé straně. Průmysl a poměrně vyspělé obchodní styky s ostatním světem zvyšují životní a kulturní úroveň obyvatelstva; pracovník manufaktury se začíná dívat svrchu na rolníka obdělávajícího půdu. Strojový velkoprůmysl dovršuje tuto přeměnu, odděluje nadobro průmysl od zemědělství a vytváří, jak jsme viděli, zvláštní třídu obyvatelstva, která už nemá vůbec nic společného se starým rolnictvem, liší se od něho jiným způsobem života, jinými rodinnými vztahy a vyšší úrovní hmotných i duchovních potřeb.^{^[y***]} V drobné průmyslové výrobě a v manufaktuře pozorujeme vždy zbytky patriarchálních vztahů a rozmanitých forem osobní závislosti, které z hlediska celkové situace kapitalistického hospodářství neobyčejně zhoršují postavení pracujícího lidu, ponižují jej a demoralizují. Strojový velkoprůmysl soustřeďující masy dělníků, kteří často přicházejí z různých končin země, se již nehodlá smiřovat se zbytky patriarchálních vztahů a osobní závislosti, neboť skutečně „pohrdá minulostí“. A právě tento rozchod se zastaralými tradicemi byl jednou z podstatných podmínek, které umožnily a nakonec si vynutily regulování výroby a její společenskou kontrolu. Mluvíme-li o přeměně životních podmínek obyvatelstva pod vlivem továrny, musíme zvlášť podotknout, že zapojení žen a mladistvých^{^[z***]} do výroby je v podstatě pokrokový jev. Kapitalistická továrna nesporně uvádí tyto kategorie dělnického obyvatelstva do zvlášť těžkého postavení, proto je jistě nutné zkrátit a upravit jejich pracovní dobu, zajistit hygienické podmínky pro jejich práci apod., avšak snahy zakázat jakoukoli práci žen a mladistvých v průmyslu nebo podporovat onen patriarchální způsob života, který jejich práci vylučoval, by byly reakční a utopické. Strojový velkoprůmysl odstraňuje patriarchální uzavřenost těchto kategorií obyvatelstva, které dříve nevybočovaly z úzkého rámce domácích, rodinných vztahů, přímo je zapojuje do společenské výroby a tím urychluje jejich vývoj, zvyšuje jejich samostatnost, tj. vytváří mnohem lepší životní podmínky, než je patriarchální strnulost předkapitalistických vztahů.^{^[a****]}

Charakteristickým znakem prvních dvou stadií vývoje průmyslu je trvale usídlené obyvatelstvo. Drobný průmyslový výrobce, který zůstává rolníkem, je ke své vesnici připoután zemědělským hospodářstvím. Odborný dělník v manufaktuře zůstává obyčejně připoután k nevelkému uzavřenému průmyslovému středisku, které vytváří manufaktura. V samé struktuře průmyslu v prvním a druhém stadiu jeho rozvoje nic nenarušuje tuto usedlost a uzavřenost výrobce. Styky mezi jednotlivými průmyslovými středisky jsou vzácné. Průmysl je přenášen do jiných oblastí pouze přesídlováním jednotlivých malovýrobců, kteří zakládají nové druhy drobné výroby v okrajových územích státu. Naproti tomu strojový velkoprůmysl nevyhnutelně vyvolává přesuny obyvatelstva; obchodní styky mezi jednotlivými kraji se značně rozšiřují; železnice usnadňují pohyb. Poptávka po dělnících vcelku roste, v obdobích výrobní horečky stoupá, v obdobích krizí zase klesá, takže se přecházení dělníků z jednoho podniku do druhého, přesídlování z jedné končiny země do druhé stává nezbytností. Strojový velkoprůmysl vytváří četná nová průmyslová centra, která s nebývalou rychlostí vznikají leckdy v neobydlených místech jev, který by nebyl možný bez hromadného pohybu dělnictva. Později pojednáme o rozsahu a významu tzv. odcházení na nezemědělské práce. Nyní jen ve stručnosti poukážeme na údaje zemstevní zdravotnické statistiky o Moskevské gubernii. Šetřením u 103 175 továrních dělníků bylo zjištěno, že 53 238 dělníků, tj. 51,6 % z celkového počtu, pochází z téhož újezdu, v němž je továrna, kde pracují. Téměř polovina všech dělníků se tedy přestěhovala z jednoho újezdu do druhého. V Moskevské gubernii bylo 66 038 dělníků narozených v této gubernii, tj. 64 %.^{^[b****]} Více než třetina dělníků přišla z jiných gubernií (hlavně ze středoruských průmyslových gubernií sousedících s Moskevskou gubernií). Přitom srovnání jednotlivých újezdů ukazuje, že v nejprůmyslovějších újezdech je nejmenší procento dělníků pocházejících z týchž újezdů: například v málo průmyslovém možajském a volokolamském újezdu se 92—93 % továrních dělníků narodilo v témž ujezdu, kde pracuji Ve vysoce prumyslovém moskevském, kolomenském a bogorodském ujezdu klesá procento dělníků pocházejících z téhož újezdu na 24 % — 40 % —50 %. Statistikové z toho vyvozují, že „značný rozvoj tovární výroby v újezdu podporuje příliv cizích živlů do tohoto újezdu“^{^[c****]}. Tyto údaje také svědčí o tom (dodáváme my), že přesun průmyslových dělníků má tytéž rysy, které jsme zjistili při přesunu zemědělských dělníků. To znamená, že i průmysloví dělníci odcházejí nejenom z míst, kde je nadbytek dělníků, nýbrž i z míst, kde je dělníků nedostatek. Do bronnického újezdu přichází například 1125 dělníků z jiných újezdů Moskevské gubernie a z jiných gubernií a zároveň odtud odchází 1246 dělníků do průmyslovějších újezdů: moskevského a bogorodského. Dělníci tedy odcházejí nejenom proto, že nenacházejí „práci přímo pod rukama“, ale i proto, že je to táhne tam, kde se lépe žije. Ať je tento fakt jakkoli samozřejmý, není zbytečné znovu ho připomenout narodnickým ekonomům, kteří idealizují zaměstnání v místě bydliště, odsuzují odcházení za prací a ignorují pokrokový význam pohybu obyvatelstva, který s sebou přináší kapitalismus.

Popsané charakteristické rysy, jimiž se liší strojový velkoprůmysl od dřívějších forem průmyslové výroby, lze shrnout dvěma slovy: zespolečenštění práce. Skutečně i výroba pro obrovský národní a mezinárodní trh, i rozvíjení úzkých obchodních styků s různými kraji dané země a s různými jinými zeměmi při nákupu surovin a dalších potřebných materiálů, i obrovský technický pokrok, i koncentrace výroby a obyvatelstva ve velkých podnicích, i překonání zatuchlých tradic patriarchálního způsobu života, i vznik pohybu obyvatelstva, i zvýšení potřeb a vyspělosti dělníka — to všechno jsou prvky kapitalistického procesu, který stále více a více zespolečenšťuje výrobu a zároveň i účastníky výroby.^{^[d****]}

Pokud jde o vztah strojového velkoprůmyslu v Rusku k vnitřnímu trhu pro kapitalismus, můžeme udělat z dosud uvedených údajů tento závěr. Rychlý rozvoj továrního průmyslu v Rusku vytváří obrovský a stále rostoucí trh výrobních prostředků (stavební materiál, palivo, kovy apod.) a mimořádně rychle zvětšuje onu skupinu obyvatelstva, která se zabývá výrobou předmětů výrobní, a nikoli osobní spotřeby. Ale i trh předmětů osobní spotřeby se rychle rozšiřuje v důsledku rozvoje strojového velkoprůmyslu, který odvádí stále větší část obyvatelstva od zemědělství k zaměstnání v obchodu a průmyslu. Pokud jde o vnitřní trh továrních výrobků, byl proces vytváření tohoto trhu podrobně prozkoumán v počátečních kapitolách této knihy.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Das Kapital, I, kap. 13.

b Ibid., I², S. 499.^{^[145]}.

c Pan N. -on v časopise Russkoje bogatstvo z roku 1894, č. 6, s. 103 a 119. —Viz také jeho Studie a Osudy kapitalismu pana V. V., passim.

d Otěčestvennyje zapiski, 1883, č. 7; dopis pana Postoronného redakci

e Zevrubný přehled pramenů naší statistiky továren a závodů viz ve Statistickém sborníku Ruské říše, řada II, sešit 6, Petrohrad 1872. Statistický materiál o továrním průmyslu v evropském Rusku za rok 1868 byl zpracován panem Bokem. Úvod, s. I—XXIII.

f Viz článek K naší statistice továren a závodů ve Studiích, kde je podrobně rozebrána nejnovější publikace o našem továrním průmyslu, vydaná odborem pro obchod a manufakturu. (Viz Spisy 4, Praha 1952, s. 11. Red.)

g P. Semjonov v předmluvě ke Statistickému sborníku, I, 1866, s. XXVII.

h Statistický atlas hlavních odvětví továrního průmyslu v evropském Rusku s jmenným seznamem továren a závodů, 3 sešity, Petrohrad 1869, 1870 a 1873.

i Ročenka ministerstva financí, I, s. 14

j Ibid., s. 306.

k Ročenka ministerstva financí, I, s. 306.

l Pokud jde o to, že továrníci ve svých výkazech snižují počet dělníků a celkový objem výroby, poskytují k tomu výše uvedené prameny dvě zajímavé zkušenosti z ověřování údajů. Timirjazev porovnal výkazy více než stovky velkých továrníků pro oficiální statistiku s jejich výkazy pro výstavu v roce 1865. Ve výkazech pro výstavu byla čísla o 22 % vyšší než čísla v oficiálních výkazech (1. c., I, s. IV—V). V roce 1868 provedl Ústřední statistický výbor pokusně zvláštní šetření o továrním průmyslu v Moskevské a Vladimirské gubernii (v těchto dvou guberniích byla roku 1868 soustředěna téměř polovina všech továrních dělníků a celkového objemu tovární výroby v evropském Rusku). Nebudeme-li brát v úvahu odvětví, o kterých existují údaje ministerstva financí i údaje Ústředního statistického výboru, dostaneme tato čísla: podle informací ministerstva financí tam bylo 1749 továren, 186 521 dělníků a objem výroby činil 131 568 000 rublů, avšak šetření Ústředního statistického výboru zaznamenalo 1704 továren, 196 315 dělníků pracujících v podnicích plus 33 485 dělníků mimo podnik a objem výroby činil 137 758 000 rublů.

m Je zcela možné, že tyto výkazy byly jednoduše převzaty ze zpráv gubernátorů, které, jak uvidíme dále, vždy značně zveličují počet továren a závodů.

n V jak širokém smyslu používal Vojenský statistický sborník pojmu „továrna“, dokazuje zvlášť názorně fakt, že statistiku Ročenky nazývá „statistikou našich velkých podniků“ (s. 319, podtrženo autory). Jak jsme viděli, dosahuje ¹/₃ těchto „velkých“ podniků nižšího objemu výroby než 1000 rublů!! Upouštíme od podrobnějších důkazů o tom, že je nepřípustné srovnávat současné údaje statistiky továren a závodů s údaji Vojenského statistického sborníku, protože tohoto úkolu se už zhostil pan Tugan-Baranovskij (viz jeho knihu Továrna atd., s. 336n.). Srov. Studie, s. 271 a 275 (viz Spisy 4, Praha 1952, s. 21 až 23 a 25—26. Red.).

o Studie, s. l25 a Russkoje bogatstvo, 1894, č. 6.

p Juridičeskij věstnik, 1889, č. 9, a Materiály o ruském národním hospodářství, Moskva 1898.

q Přednášky z ekonomiky zemědělství, Moskva 1897, s. 13.

r Příklady uvedeme v další podkapitole. Zde se odvoláme na Ukazatel, s. 679n.; pouhé nahlédnutí do publikace každého snadno přesvědčí, že náš výklad je správný.

s V třetím vydání Ukazatele (Petrohrad 1894) se tato výhrada neopakuje, i když by se měla opakovat, protože údaje jsou i nadále stejně neuspokojivé.

t Některé chybějící údaje byly doplněny přibližně; viz Ukazatel, s. 695.

u Viz skupiny továren podle objemu výroby ve 2. a 3. vydání Ukazatele.

v Je samozřejmé, že údaje o těchto drobných podnicích jsou čistě nahodilé; ve stejných letech jich v jedněch guberniích napočítali stovky a tisíce, v jiných to byly desítky nebo jen ojedinělé podniky. Například v Besarabské gubernii v letech 1887—1890 se uvádělo 1479 — 272 — 262 — l684, v Penzské v letech 1885—1891: 4 — 15 — 0 — 1127 — 1135 — 2148 — 2264 atd. apod.

w Srov. příklady ve Studiích, s. 174. (Viz Spisy 4, Praha 1952, s. 24—26. Red.) Pan T.-Baranovskij se dopustil malé chyby, když tvrdil, že se počet skutečných továren od roku 1885 do roku 1891 zmenšil (Továrna, s. 350), protože srovnával průměrný počet dělníků připadající na jednu továrnu v různých odvětvích a v různých obdobích (ib., 355). Údaje Souboru jsou příliš chaotické, než aby se jich mohlo bez zvláštního zpracování použít k takovým závěrům.

x N. A. Karyšev, Statistický přehled o rozšíření hlavních odvětví zpracovatelského průmyslu v Rusku. Juridičeskij věstnik, září 1889, č. 9. Spolu s nejnovější prací pana Karyševa, kterou jsme rozebrali ve Studiích, je tato stať malou ukázkou, jak se nemá zacházet s údaji naší statistiky továren a závodů.

y IV. oddíl článku pana Karyševa. Poznamenáváme, že místo Souboru by se dalo použít pro srovnání se Sborníkem také Ukazatele pana Orlova, jehož 2. vydání (z roku 1884) pan Karyšev rovněž cituje.

z „Tři čtvrtiny celkové výroby“ (celkové roční výroby) „produkují tedy poměrně drobné podniky. Příčiny tohoto jevu mohou tkvět v mnoha velmi závažných prvcích ruského národního hospodářství. Mezi ně patří mimo jiné pozemkové poměry většiny obyvatelstva a životaschopnost občiny (sic!)‚ která u nás všemožně brzdí rozvoj třídy továrních dělníků z povolání. K tomu přistupuje (!) i rozšíření domáckého zpracování produktů právě v téže (středoruské) oblasti Ruska, kde je nejvíce našich továren a závodů“ (ibid., podtrženo panem Karyševem). Chudák „občina“! Aby zodpovídala za všechno, dokonce i za statistické chyby svých učených obdivovatelů!

aa Údaje z knihy pana D. Žbankova, Zdravotnický průzkum v továrnách a závodech Smolenské gubernie (Smolensk, sešit I, 1894).

bb Přehled Jaroslavské gubernie, sešit II, Jaroslavl 1896. Srov. také Kroniku Tulské gubernie za rok 1895 (Tula 1895), oddíl VI, s. 14—15: zpráva o továrnách a závodech v roce 1893.

cc Viz Spisy 4, Praha 1952. Red.

dd Podle propočtu pana Karyševa je výsledek údajů Soupisu o evropském Rusku takový: 14 578 továren s 885 555 dělníky a s objemem výroby v hodnotě 1 345 346 000 rublů.

ee Ve sbírkách zpráv továrních inspektorů, vydávaných ministerstvem obchodu a průmyslu (za léta 1901—1903), jsou uvedeny údaje o počtu továren a závodů a také jejich dělníků (ze 64 ruských gubernií), přičemž jsou továrny a závody rozděleny na skupiny podle počtu dělníků (méně než 20; 21—50; 51—100; 101—500; 501—1000; nad 1000). Je to velký pokrok naší statistiky továren a závodů. Údaje o velkých dílnách (21 a více dělníků) jsou asi věrohodnější. Údaje o „továrnách“ s méně než 20 dělníky jsou zřejmě nahodilé a k ničemu. Například za rok 1903 se v Nižněnovgorodské gubernii uvádí 266 továren s méně než 20 dělníky; celkem je v nich zaměstnáno 1975 dělníků, tj. v průměru méně než 8 dělníků. V Permské gubernii existuje 10 takových továren se 159 dělníky! To je samozřejmě směšné. Celkem se za rok 1903 udává v 64 guberniích 15 821 továren s 1 640 406 dělníky, a vynecháme-li továrny a závody s méně než 20 dělníky, je to 10 072 továren a závodů s 1 576 754 dělníky. Pozn. k 2. vyd.

ff Viz Věstník finansov, 1896, č. 35. Zprávy o referátech a diskusi na nižněnovgorodském sjezdu. Pan Michajlovskij velmi výstižně charakterizoval chaos, který vládne ve statistice továren a závodů, a popsal, jak dotazník putuje „až k nejnižšímu policejnímu úředníkovi a ten ho ovšem posílá k vyplnění průmyslovým podnikům, jež si podle jeho mínění zaslouží pozornost, ale nejčastěji těm, kterým ho poslal už minulý rok“; jak dotazník obsahuje výpovědi typu „jako minulého roku“ (stačí prolistovat Soubory údajů odboru pro obchod a manufakturu podle jednotlivých výrobních odvětví v jednotlivých guberniích, abychom se přesvědčili o oprávněnosti těchto slov)‚ nebo je vyplněn tak, že odpovědi nedávají žádný smysl, atd.

gg Tyto údaje se týkají všech výrobních odvětví (tj. i odvětví podléhajících spotřební dani) vyjma báňské a hutní. Údaje za léta 1879, 1890 a 1894/95 jsme stanovili podle Ukazatele a Soupisu. Z údajů Soupisu jsou vyňaty tiskárny, které statistika továren a závodů dříve neregistrovala (viz Studie, s. 273). (Viz Spisy 4, Praha 1952, s. 23—24. Red.) Z celkového počtu 6891 podniků bylo v roce 1866 podle údajů Ročenky v 71 výrobních odvětvích 1861 podniků se 16 a více dělníky; roku 1890 byly v těchto 71 odvětvích zhruba ⁴/₅ všech podniků se 16 a více dělníky. Tento znak pojmu „továrna“, který jsme zvolili, považujeme za nejpřesnější, neboť pro nejrůznější programy naší statistiky továren a závodů a všechna odvětví bylo nesporné, že podniky se 16 a více dělníky patří mezi továrny. Statistika továren a závodů nikdy nemohla a nemůže samozřejmě zachytit všechny podniky se 16 a více dělníky (viz příklady v VI. kapitole, II. podkapitole), nemáme však důvod se domnívat, že jich dříve bylo vynecháno více než nyní. Údaje za rok 1903 jsou vzaty ze Sbírky zpráv továrních inspektorů. V 50 guberniích evropského Ruska bylo zaznamenáno 8856 továren a závodů s vyšším počtem dělníků než 20.

hh Ve všech případech, kde neuvádíme zvláštní poznámku, používáme pro rok 1866 údaje Ročenky a pro rok 1879 a 1890 údaje Ukazatelů. — Historickostatistický přehled (sv. II) přináší údaje o výrobě sukna za léta 1855—1879; uvádíme zde průměrný počet dělníků v pětiletích od 1855—1859 do 1875—1879: 107 433; 96 131; 92 117; 87 960 a 81 458.

ii Viz Přehled různých odvětví manufakturního průmyslu v Rusku, sv. I, Petrohrad 1862, zvláště s. 165 a 167. Srov. též Vojenský statistický sborník, s. 357n. Dnes se v seznamech majitelů továren na sukna málokdy setkáváme se známými šlechtickými jmény, která v nich převládala v 60. letech.

jj Ještě dva příklady ze zemstevní statistiky. O továrně na sukna N. P. Gladkova ve volském újezdu v Saratovské gubernii (v roce 1866 měla 306 dělníků) se v zemstevním statistickém sborníku o tomto újezdu dočítáme (s. 275), že rolníky nutili pracovat v pánově továrně. „V továrně pracovali až do sňatku a potom se stávali normálními robotníky.“ Ve vesnici Rjasy v raněnburském újezdu v Rjazaňské gubernii byla v roce 1866 továrna na sukno se 180 dělníky. Rolníci si odbývali robotu prací v továrně, která byla zrušena roku 1870. (Sborník statistických údajů o Rjazaňské gubernii, sv. II, sešit I, Moskva 1882, s. 330.)

kk Viz Nisselovič, Dějiny továrního zákonodárství Ruské říše, část I a II, Petrohrad 1883—1884. — A. Semjonov, Zkoumání historických údajů o ruském zahraničním obchodu a průmyslu, Petrohrad 1858—1859, 3 části. — V. I. Semevskij, Rolníci za vlády Kateřiny II., Petrohrad 1881. — Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii. Oddíl zdravotnické statistiky, sv. IV, část I (všeobecný přehled), Moskva 1890; článek A. V. Pogoževa, O dědičných továrnách v Moskevské gubernii používajících práce nevolných rolníků — M. T.-Baranovskij, Ruská továrna, Petrohrad 1898, sv. I.

ll Srov. Výsledky ruského průmyslu podle přehledů znaleckých komisí, Petrohrad 1897, s. 60.

mm Údaje o používání parního pohonu jsou jak v tomto případě, tak i v následujících převzaty z Podkladů pro statistiku parních strojů v Ruské říši, publikace Ústředního statistického výboru, Petrohrad 1882; údaje za rok 1890 ze Souboru údajů o továrním průmyslu a údaje o počtu mechanizovaných podniků z Ukazatele.

nn Viz tento svazek zde.)

oo Viz T.-Baranovskij, 1. c., s. 420. — Celkový počet ručních tkalců zaměstnávaných kapitalisty po vesnicích odhadoval Semjonov roku 1859 na 385 857 (1. c., III, 273); k nim připojil ještě 200 000 dělníků zaměstnávaných po vesnicích „jinou tovární výrobou“ (s. 302, ibid.). Nyní je počet kapitalisticky zaměstnávaných domáckých dělníků, jak jsme už viděli, nepoměrně vyšší.

pp Mezi malé tkalcovské dílny byly zařazeny podniky s objemem výroby pod 2000 rublů. V údajích speciálního šetření o továrnách a závodech Moskevské a Vladimirské gubernie, které provedl v roce 1868 Ústřední statistický výbor, se několikrát poukazuje na to, že objem výroby drobných tkalcovských podniků představuje prostě mzdu za práci. K faktorstvím byly zařazeny podniky, které zadávaly práci domů. V roce 1866 byl počet těchto podniků vykázán velmi neúplně, protože byly zjevně vynechány podniky v Moskevské gubernii.

qq Vojenský statistický sborník, 380. — Přehled manufakturního průmyslu, sv. II, Petrohrad 1863, s. 451. — Roku 1898 bylo v bavlnářské výrobě (patrně v celé říši) 100 630 mechanických stavů. Výsledky ruského průmyslu, s. 33.

rr Vojenský statistický sborník, s. 367-368; údaje vojenské intendantury.

ss Roku 1879 bylo v tkalcovnách hedvábí 495 mechanických tkalcovských stavů a 5996 ručních (Historickostatistický přehled), kdežto roku 1890 mechanických 2899, ručních přes 7500.

tt Například roku 1879 bylo v těchto výrobách zjištěno 729 továren, z nichž 466 továren zaměstnávalo 977 dělníků a objem výroby činil 170 000 rublů. I nyní můžeme najít mnoho podobných „továren“, například v popisu domácké výroby ve Vjatecké a Permské gubernii.

uu Srov. Vojenský statistický sborník, s. 389. .— Přehled manufakturního průmyslu, I, 309.

vv Například roku 1879 mělo z 91 továren na rohože 39 továren objem výroby nižší než 1000 rublů. (Viz Studie, s. 155.) (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 365. Red. V MIA zde.) Ve výrobě dehtu z pryskyřice bylo roku 1890 zjištěno 140 závodů, všechny s objemem výroby přes 2000 rublů; roku 1879 to bylo 1033 závodů, z nichž 911 mělo objem výroby nižší než 2000 rublů; roku 1866 bylo zjištěno 669 závodů (v celé říši), ale Vojenský statistický sborník jich uvádí dokonce 3164!! (Viz Studie, s. 156 a 271.) (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 367 - v MIA zde, a Spisy 4, Praha 1952, s. 21—22. Red.)

ww Vojenský statistický sborník, Historickostatistický přehled a Výrobní síly, IX, 16. Roku 1866 bylo 5645 dělníků; roku 1890 — 25 471; v letech 1875—1878 bylo 38 mechanizovaných podniků s 34 parními stroji o výkonu 322 koní a roku 1890 141 mechanizovaných podniků s 208 parními stroji o výkonu 3319 koní.

xx Srov. Ukazatel z let 1879 a 1890 o výrobě potaše. Ledek se nyní vyrábí jen v jednom závodě v Petrohradě; v šedesátých a v sedmdesátých letech se ledek získával z kompostovaného hnoje.

yy I zde se v šedesátých a sedmdesátých letech započítávala mezi závody spousta drobných podniků.

zz V roce 1875 uvedl profesor Kittary ve své Mapě kožedělné výroby v Rusku 12 939 podniků s objemem výroby v hodnotě 47¹/₂ miliónu rublů, kdežto statistika továren a závodů zjistila 2764 podniků s objemem výroby v hodnotě 26¹/₂ miliónu rublů (Historickostatistický přehled). V jiném oboru tohoto odvětví, v kožešnickém, se rovněž směšují továrny s drobnými podniky; srov. Ukazatel za rok 1879 a 1890

aaa Vojenský statistický sborník jich udává dokonce 3890!!

bbb Rozdělíme-li závody uvedené v Ukazateli za rok 1890 podle doby založení, ukáže se, že z 1506 závodů bylo 97 založeno neznámo kdy, 331 před rokem 1850; 147 v padesátých letech; 239 v šedesátých letech; 320 v sedmdesátých letech; 351 v osmdesátých letech; 21 v roce 1890. V každém následujícím desetiletí bylo zakládáno více závodů než v předcházejícím.

ccc Drobné podniky v těchto odvětvích se dnes počítají mezi domácké. Pro názornost srovnej tabulku drobné výroby (příloha I), nebo Studie, s. 158—159. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 368—369. Red. V MIA zde.) Ročenka ministerstva financí (sešit 1) neshrnuje u těchto výrobních odvětví výsledné údaje proto, že jsou zjevně zveličeny. Pokrok, který od té doby statistika udělala, spočívá v tom, že mnohem směleji a bezstarostněji zachází s nehodnověrnými údaji.

ddd Například v šedesátých letech byly v některých guberniích k „železárnám“ počítány desítky kováren. Viz Sborník údajů a materiálů ministerstva financí, 1866, č. 4, s. 406; 1867, č. 6, s. 384. — Statistický sborník, série II, sešit 6. — Srov. též uvedený příklad (oddíl II), kdy Ročenka z roku 1866 zařazovala mezi „továrníky“ drobné domácké výrobce z okolí Pavlova.

eee Viz Příklady ve Studiích, s. 269 a s. 284 (viz Spisy 4, Praha 1952, s. 17—19 a 37—38. Red.); rozbor chyby, které se dopustil pan Karyšev, když tuto skutečnost ignoroval. — Ukazatel z roku 1879 započítává například kulebacký a vykský hutní závod nebo jejich oddělení (s. 356 a 374), jež jsouv Ukazateli z roku 1890 vypuštěny.

fff A kromě toho 32 957 „malých mlýnů“ nezapočítaných mezi „továrny a závody“.

ggg Viz příklady podobných závěrů pana Karyševa v citované stati Studií. (Viz Spisy 4, Praha 1952. Red.)

hhh Velké vodní mlýny mají ovšem také charakter továren, chybějí nám však údaje, abychom je mohli vypustit ze skupiny malých m1ýnů. Podle Ukazatele za rok 1890 jsme napočetli 250 vodních mlýnů s 10 a více dělníky. Pracovalo v nich 6378 dělníků.

iii Vojenský statistický sborník, Ukazatel a Soubor. Podle Soupisu z roku 1894/95 je v evropském Rusku 1192 parních mlýnů. Statistika parních strojů udává v letech 1875—1878 v evropském Rusku 294 parních mlýnů.

jjj Výroba oleje, škrobu, melasy, sladu, cukrovinek, konzerv a octa

kkk Russkoje bogatstvo, 1894, č. 6, s. 104—105.

lll Ročenka ministerstva financí, I, s. 76 a 82. Počet všech závodů (včetně závodů mimo provoz) činil 4737 a 4646.

mmm Ročenka, I, s. 104.

nnn Například v Simbirské gubernii napočítal Vojenský statistický sborník 218 závodů (!) se 299 dělníky a objemem výroby v hodnotě 21 600 rublů. (Podle Ročenky bylo v této gubernii 7 závodů.) Jsou to zřejmě drobné domácké nebo rolnické podniky.

ooo Ročenka ministerstva financí, s. 61. Srov. Přehled manufakturního průmyslu (sv. II, Petrohrad 1863), který má podrobné údaje za rok 1861: 534 továren se 6937 dělníky, kdežto v Besarabské gubernii 31 továren se 73 dělníky. Počet tabákových továren v jednotlivých letech silně kolísá.

ppp Vezmeme-li celkové údaje o všech výrobních odvětvích a za delší časová období, bude zveličení vznikající z tohoto důvodu malé, protože drobné podniky mají jen nepatrný podíl na celkovém počtu dělníků a na celkovém objemu výroby. Přitom se pochopitelně předpokládá, že se porovnávají údaje převzaté ze stejných pramenů (o srovnávání údajů ministerstva financí s údaji zpráv gubernátorů nebo s údaji Vojenského statistického sborníku nemůže být ani řeči).

qqq Prameny: Semjonov, Zkoumání historických údajů o ruském obchodu a průmyslu, sv. III, Petrohrad 1859, s. 323—339. — Vojenský statistický sborník, oddíl o hornictví a hutnictví. — Ročenka ministerstva financí, sešit I, Petrohrad 1869. — Sborník statistických údajů o hornictví a hutnictví za léta 1864—1867. Petrohrad 1864—1867 (Publikace vědeckého výboru korporace báňských inženýrů). — I. Bogoljubskij, Nástin báňské statistiky Ruské říše, Petrohrad 1878. — Historickostatistický přehled průmyslu v Rusku, Petrohrad 1883, sv. I (Keppenův článek). — Sborník statistických údajů o báňském a hutním průmyslu Ruska v roce 1890, Petrohrad 1892. — Totéž za rok 1901 (Petrohrad 1904) a za rok 1902 (Petrohrad 1905). — K. Ska1kovskj, Produktivita v ruském báňském a hutním průmyslu v roce 1877, Petrohrad 1879. — Báňský a hutní průmysl v Rusku; vydal báňský a hutní odbor pro výstavu v Chicagu; Petrohrad 1893 (sestavil Keppen). — Sborník údajů o Rusku za rok 1890 vydal Ústřední statistický výbor, Petrohrad 1890. — Totéž za rok 1896 Petrohrad 1897. — Výrobní síly Ruska, Petrohrad 1896, odd. VII. — Věstník finansov z roku 1896—1897. — Zemstevní statistické sborníky o jekatěrinburském a krasnoufimském újezdu v Permské gubernii aj.

rrr Při osvobozování rolnictva uralští důlní a hutní podnikatelé zvláše naléhali a trvali na zachováni zákona, který zakazoval zřizovat v okolí závodů podniky pracující s ohněm. Viz některé podrobnosti ve Studiích, s. 193—194. (Viz Sebrané spisy 2, Praha 1980, s. 411—413. Red. V MIA zde.)

sss Uralský dělník „je napůl zemědělcem, takže práce v dolech či hutích je pro něj vhodným doplňkem hospodářství, i když je placena hůř než v ostatních báňských a hutních oblastech“ (Věstnik finansov, 1897, č. 8). Podmínky osvobozeni uralských rolníků od nevolnické závislosti byly jak známo přizpůsobeny právě práci rolníků v dolech či hutích; obyvatelstvo pracující v dolech a hutích se dělilo na dělníky, kteří neměli půdu a museli po celý rok pracovat v závodě, a na zemědělské pracovníky, kteří měli příděl půdy, a mohli proto vykonávat jen pomocné práce. Nanejvýš výstižný je výraz, kterého se dodnes používá o uralských dělnících, že se totiž „zadlužují“ prací. Čteme-li například v zemstevní statistice „údaje o skupině dělníků zadlužených prací v dílnách Artinského závodu“, podíváme se mimoděk na titulní list a zajímáme se o rok vydání: je to skutečně rok devadesátý čtvrtý a ne snad čtyřicátý čtvrtý?^{^[146]}

ttt Práce komise pro domácký průmysl, sešit XVI, Petrohrad 1887, s. 8—9n. Týž autor mluví dále o „zdravém lidovém“ průmyslu!

uuu Srov. vylíčení tohoto splavování v povídce pana Mamina-Sibirjaka Zabijáci. Tento autor ve svých dílech názorně líčí zvláštní způsob života na Urale, blízký k předreformnímu životu: bezprávnost, nevzdělanost a poníženost obyvatelstva připoutaného k závodům, „dobromyslnou až dětinskou nezřízenost“ „pánů“, to, že tu chybí ona střední vrstva lidí (raznočinců, inteligence)‚ tak příznačná pro kapitalistický vývoj všech zemí, nevyjímaje ani Rusko.

vvv Báňská a hutní statistika rozumí „jižním a jihozápadním Ruskem“ Volyňskou, Donskou, Jekatěrinoslavskou, Kyjevskou, Astrachaňskou, Besarabskou, Podolskou, Tavridskou, Charkovskou a Černigovskou gubernii. Na ně se také vztahují uvedená čísla. Všechno, co platí o jihu, mohlo by se (s nepatrnými změnami) konstatovat také o Polsku, kde se v poreformním období vytváří druhá význačná oblast báňského a hutního průmyslu.

www Věstnik finansov, 1897, č. 16: Nikopolsko-mariupolská společnost objednala v Americe válcovnu trub a dovezla ji odtud do Ruska.

xxx Kde je dobře, tam je vlast. Red.

yyy Uralští důlní a hutní podnikatelé líčí samozřejmě situaci poněkud jinak. Na svých loňských sjezdech si takto květnatě zanaříkali: „Historické zásluhy Uralu jsou všeobecně známy. Po dvě století celé Rusko oralo a žalo, kovalo, kopalo a sekalo za pomoci výrobků z uralských závodů. Nosilo na prsou kříže z uralské mědi, jezdilo na uralských osách, střílelo z pušek vyrobených z uralské oceli, peklo lívance na uralských pánvích, v kapse mu zvonily uralské pěťáky. Ural uspokojoval potřeby celého ruského národa...“ (který téměř nepoužíval železa. Roku 1851 se odhadovala spotřeba surového železa v Rusku asi na 14 funtů na jednoho obyvatele, roku 1895 na 1,13 pudu, roku 1897 na 1,33 pudu) zhotovoval výrobky podle jeho potřeb a vkusu. Štědře (?) rozdával své přírodní bohatství, i když se nehnal za módou, i když se nedal strhnout výrobou kolejnic, mříží ke krbům a výrobou pomníků. A za tuto staletou službu byl jednoho krásného dne zapomenut a opuštěn“ (Věstnik finansov, 1897, č. 32: „Závěry báňských a hutních sjezdů na Urale“). Věru, jaké to pohrdání pilíři „posvěcenými věky“! Viníkem je stále ten úskočný kapitalismus, který vnesl takovou „labilitu“ do našeho národního hospodářství. To by se to žilo postaru, „nedávat se strhnout výrobou kolejnic“ a péci si lívance na uralských pánvích!

zzz Pan Bogoljubskij soudí, že se v roce 1868 v hornictví používalo 526 parních strojů o výkonu 13 575 koní.

aaaa Roku 1886 bylo zaměstnáno v uralských železárnách 145 910 dělníků, roku 1893 164 126, kdežto na jihu 5956 a 16 467. Jejich počet se zvětšil o ¹/₈ (přibližně) a 2³/₄krát. Z roku 1902 nejsou údaje o počtu parních strojů a koňských sil. Roku 1902 bylo v celém Rusku, 604 972 horníků (mimo dělníky zaměstnané těžbou soli), z toho 249 805 na Urale a 145 280 na jihu.

bbbb Věstnik finansov, 1897, č. 21. Roku 1863 mělo Baku 14 000 obyvatel, roku 1885 45 700.

cccc V roce 1882 se přes 62 % lokomotiv vytápělo dřívím, v roce 1895/96 dřívím 28,3%, naftou 30%, černým uhlím 40,9% (Výrobní síly, XVII, 62). Po ovládnutí vnitřního trhu se ropný průmysl pustil do hledání zahraničních trhů a vývoz ropy do Asie stoupá velmi rychle (Věstnik finansov, 1897, č. 32) přes apriorní předpovědi některých ruských ekonomů mluvících s oblibou o tom, že ruský kapitalismus nemá zahraniční trhy.

dddd Údaje jsou převzaty ze seznamu dolů ve Sborníku údajů o báňském a hutním průmyslu v roce 1890.

eeee Z údajů N. S. Avdakova, Stručný statistický přehled doněckého kamenouhelného průmyslu, Charkov 1896.

ffff Poslední dobou se začíná vlivem nových životních podmínek měnit i Ural a bude se měnit ještě rychleji, až bude pevněji spojen s „Ruskem“ železnicí. V tomto směru bude mít obzvlášť velký význam zamýšlené železniční spojení Uralu s jihem, aby se mohla uralská ruda vyměňovat za doněcké černé uhlí. Dosud si Ural s jihem téměř nekonkurují, pracují pro různé trhy a žijí hlavně ze státních objednávek. Ale tak vydatné státní objednávky nebudou pršet věčně.

gggg Jegunovův článek ve Zprávách a šetřeních o domáckém průmyslu, sv. III, s. 130.

hhhh Například pan N. -on obrátil všechny své nářky jedině proti kapitalismu (viz zvláště o báňských a hutních podnikatelích na jihu; Studie, s. 211 a 296 a tím úplně překroutil vztah ruského kapitalismu k předkapitalistickému systému našeho báňského a hutního průmyslu.

iiii Sborník údajů a materiálů ministerstva financí, 1867, č. 6. Již dříve jsme poukázali na to, že chceme-li srovnávat údaje z téže doby, můžeme vzít pouze údaje z téhož pramene, tj. údaje ministerstva financí.

jjjj V pivovarnictví bylo zaměstnáno 6825 osob; také toto číslo je přehnáno, nemáme však údaje, abychom je opravili; v cukrovarnictví 68 334 (podle Ročenky ministerstva financí), v tabákovém průmyslu 6116 (opraveno) a v lihovarnictví 46 660 (opraveno).

kkkk Pan T.-Baranovskij uvádí pro rok 1866 údaj pana Vešňakova.: — 493 371 osob (Továrna, s. 339). Nevíme, jak k tomuto číslu došli, ale s naším se rozchází jen zcela nepatrně.

llll Podle Ukazatele za rok 1890. Od celkového počtu 875 764 osob musíme odečíst dělníky, kteří jsou v báňské a hutní statistice počítáni dvakrát: 291 ve výrobě asfaltu, 3468 ve výrobě soli a 32 275 ve výrobě kolejnic.

mmmm O počtu horníků a hutníků v šedesátých letech viz: Statistický sborník, I, l866. — Ročenka ministerstva financí, I. — Sborník statistických údajů o hornictví a hutnictví za léta 1864—1867, Petrohrad 1864—1867, publikace vědeckého výboru pro doly a hutě.

nnnn Sborník statistických údajů o báňském a hutním průmyslu v roce 1890, Petrohrad 1892. Podle tohoto sborníku bylo v evropském Rusku celkem 342 166 dělníků, ale odečteme-li dělníky petrolejářských závodů (kteří jsou započteni v Ukazateli) a opravíme-li některé malé chyby, pak to bude 340 912 dělníků.

oooo Mezi ostatními těžebními odvětvími jsou taková, v nichž počet dělníků stoupl pravděpodobně málo (těžba soli), ale i taková, v nichž počet dělníků musel vzrůst velmi pronikavě (uhelné doly a kamenolomy), a taková, která v šedesátých letech vůbec neexistovala (např. těžba rtuti).

pppp Statistický přehled železnic a vnitrozemských vodních cest. Petrohrad 1893, s. 22. Publikace ministerstva dopravy. Neměli jsme bohužel žádné údaje, abychom mohli zjistit počet dělníků jen v evropském Rusku. Nezapočítáváme jen stálé železniční dělníky, ale i přehodně zaměstnané (10 447) a nádeníky (74 504). Průměrné roční náklady na přechodně zaměstnaného dělníka činí 192 rublů, na nádeníka 235 rublů. Průměrná denní mzda je 78 kopějek. Z toho vyplývá, že jak sezónní dělníci, tak nádeníci jsou zaměstnáni po většinu roku, není proto správné je nezapočítávat, jak to dělá pan N. -on (Studie, s. 124).

qqqq Roku 1886 připadalo na jednu verstu 9 železničních dělníků; roku 1890 — 9,5; roku 1893 — 10,2; roku 1894 — 10,6; roku 1895 10,9; tento počet má tedy zřejmou vzestupnou tendenci. Viz Sborník údajů o Rusku za rok 1890 a 1896 a Věstnik finansov, 1897, č. 39. Upozorňujeme, že v této podkapitole jde výlučně o srovnávání údajů z roku 1865 a 1890; je proto zcela lhostejné, zda vezmeme počet železničních dělníků v celé říši nebo jen v evropském Rusku, zda počítáme na verstu 9 osob či méně, zda přihlížíme ke všem odvětvím báňského. a hutního průmyslu nebo jen k těm, o nichž existují údaje za rok 1865.

rrrr Roku 1863 bylo v evropském Rusku 6,1 miliónu městského oby vatelstva, roku 1897 12 miliónů.

ssss Poslední údaje o počtu dělníků ve velkých kapitalistických podnicích: za rok 1900 existují údaje o počtu továrních dělníků v podnicích nepodléhajících spotřební dani; za rok 1903 o podnicích podléhajících této dani; za rok 1902 údaje o hornících a hutnících. Počet železničních dělníků můžeme zjistit, počítáme-li 11 osob na verstu (údaje k 1, lednu 1904). Viz Ruskou ročenku z roku 1906 a Sborník údajů o báňském a hutním průmyslu z roku 1902. Shrneme-li tyto údaje, vyjde nám: v letech 1900—1903 bylo v 50 guberniích evropského Ruska 1 261 571 továrních dělníků, 477 025 horníků a hutníků, 468 941 železničních dělníků. Celkem 2 207 537. V celé Ruské říši bylo 1 509 516 továrních dělníků, 626 929 horníků a hutníků, 655 929 železničních dělníků. Celkem 2 792 374. I tyto údaje plně potvrzují, co jsme už uvedli v textu. Pozn. k 2 vyd.

tttt N. -on, 1. c., s. 326 aj.

uuuu Přednášky z ekonomiky zemědělství, Moskva 1897, s. 14.

vvvv The Statesman‘s Yearbook, 1897, page 472. (Politická ročenka. Red.)

wwww Petrohrad podle sčítání lidu v roce 1890, Petrohrad 1893. Používáme úhrnných součtů z II.—XV. skupiny různých zaměstnání. Celkem bylo výdělečně činných 551 700 osob, z toho 200 748 v obchodu, povoznictví a hostinské živnosti. — „Individuálními výrobci“ se rozumějí malovýrobci nezaměstnávající námezdní dělníky.

xxxx Celkový přehled celoříšských výsledků zpracování údajů z prvního všeobecného sčítání lidu 28. I. 1897. Publikace Ustředního statistického výboru, sv. II, tabulka XXI, s. 296. Skupiny zaměstnání jsem sestavil takto: a) 1,2 a 4; b) 3 a 5—12; c) 14 a 15; d) l6 a 63—65; e) 46—62; f)41—45; g) 13; h) 17—2l; i) 22—40.

yyyy Nemůžeme se pouštět do podrobností týkajících se statistiky dělníků a služebnictva, kterou použil pan Losickij. Chybou této statistiky je podle všeho bagatelizovdní počtu dělníků.

zzzz Abychom mohli provést srovnání s rokem 1892, vypouštíme ze 13 skupin výrobních odvětví tyto skupiny: I. (zemědělství), XII. (tiskárenství včetně litografického tisku) a XIII. (,‚zavádění vodovodů“ aj.). Lokomobily jsou započítány mezi parní stroje.

a* Spojujeme tyto gubernie dohromady vzhledem k tomu, že se jejich hranice po roce 1878 změnily.

b* Jak dalece pokročilo používání parních strojů v Rusku po roce 1892, je vidět z toho, že roku 1904 bylo podle zpráv továrních inspektorů v 64 guberniích 27 579 parních kotlů v továrnách a celkem vyjma zemědělství 31 887 parních kotlů. Pozn. k 2. vyd.

c* Prameny: Ročenka ministerstva financí, I (obsahuje údaje pouze o 71 odvětvích); Ukazatel, 1. a 3. vydání — údaje o všech výrobních odvětvích stejně jako v Soupisu; abychom však mohli srovnat údaje Soupisu a Ukazatele, musíme odečíst z výrobních odvětví zahrnutých do soupisu v Ukazateli výrobu kolejnic.Nejsou uvedeny závody, v nichž byli k továrním dělníkům připočteni domáčtí dělnici. Někdy je toto započítávání domáckých dělníků přímo uvedeno v poznámkách jmenovaných publikací; jindy vysvítá ze srovnání údajů za různá léta: srov. například údaje o bavlnářské výrobě v Saratovské gubernii z roku 1879, 1890 a 1894/95. (Srov. kapitolu VI, podkapitolu II, 1.) — Sinzheimer (Über die Grenzen der Weiterbildung des fabrikmässigen Grossbetriebes in Deutschland [O hranicích rozšířeni tovární velkovýroby v Německu], Stuttgart 1893) počítá k velkým továrnám ty, které zaměstnávají 50 a více dělníků. Tuto normu nepovažujeme vůbec za nízkou, poněvadž však zpracování ruských údajů je obtížné, museli jsme se omezit jen na největší továrny.

d* Například v roce 1866 bylo do skupiny A zahrnuto 17 rafinérií cukru, v nichž na 1 dělníka připadá asi 6000 rublů roční výroby, kdežto v textilních továrnách (zahrnutých do vyšších skupin) připadá na jednoho dělníka 500—1500 rublů roční výroby.

e* Poslední dva odstavce od věty „V poslední době...“ byly připojeny k druhému vydání Vývoje kapitalismu v Rusku (1908). V jednom exempláři druhého vydání připsal později sám V. I. Lenin na okraji tuto poznámku (kvůli srozumitelnosti opakujeme názvy skupin továren a závodů a dáváme je do hranatých závorek):

V roce 1908 (66 gubernií Ruska)
Počet		(Skupiny továren a závodů)
podniků	dělníků
5 403	63 954	[Méně než 20 dělníků]
4 569	152 408	[ 21- 50 dělníků]
2 112	150 888	[ 51- 100 dělníků]
2 169	496 329	[ 101- 500 dělníků]
433	280 639	[ 501-1000 dělníků]
299	663 891	[Více než 1000 dělníků]

14 985	1 808 109	[Celkem]
Továren a závodů se 100 a více dělníky
1908		1903
podniků	dělníků	podniků	dělníků
2 901	1 440 859	2 737	1 261 363

f* Souhrnné údaje o našem továrním průmyslu podle Ukazatelů a podle Soupisu byly uvedeny výše, v podkapitole II [srov. Studie, s. 276. (Viz Spisy 4, Praha 1952, s. 26—27. Red.)]. Poznamenáváme, že růst podílu velkých továren na celkovém počtu „továren a závodů“ je především důkazem toho, jak se v naší statistice pojem „továrny a závodu“ postupně zužuje.

g* Údaje jsou vypočteny podle Sborníku statistických údajů o báňském a hutním průmyslu v roce 1890, přičemž jsou vyloučeny závody, které byly zahrnuty do Ukazatele. Tímto vyloučením se zmenšuje celkový počet horníků a hutníků v evropském Rusku o 35 000 (340 000 —35 000= 305 000).

h* Soupisem průmyslových podniků v roce 1895 v Německu bylo v celém průmyslu včetně výstavby hutí a dolů, která se v Rusku neregistruje, zjištěno 248 závodů s 1000 a více dělníky; v těchto závodech bylo zaměstnáno 430 286 dělníků. Největší továrny v Rusku jsou tedy větší než v Německu.

i* Russkoje bogatstvo, 1894, č. 6, s. 101n. Uvedené údaje o velkých továrnách svědčí rovněž o pomalejším růstu v letech 1879—1890 ve srovnání s lety 1866—1879.

j* Jak to učinil například pan T.-Baranovskij ve své Továrně, s. 307 a diagram. Z diagramu je jasně vidět, že rok 1879 a ještě více roky 1880 a 1881 byly lety mimořádného vzestupu.

k* Viz například soukenictví — zvýšená výroba sukna pro armádu; koželužství — značné oživení; kožedělné výrobky — velká továrna dodává „vojenské správě“ produkci v hodnotě 2,5 miliónu rublů (s. 288). Iževský a sestrorecký závod vyrábějí dělostřeleckou výzbroj v hodnotě 7¹/₂ miliónu rublů proti 1³/₄ miliónu rublů v roce 1890. Ve zpracování mědi zasluhuje pozornost výroba vojenského zařízení a vojenských přístrojů (s. 388—389); prachárny pracují naplno atd.

l* „...V újezdech (Moskevské gubernie) jsou továrny a závody rozmístěny velmi nerovnoměrně: v nejprůmyslovějších újezdech se vedle míst, která lze podle relativně velkého soustředění továren nazvat skutečnými továrními středisky, vyskytují celé volosti, ve kterých není téměř žádný tovární průmysl — a naopak v újezdech s celkem malým počtem továren a závodů jsou oblasti, ve kterých je ve větším nebo menším měřítku vyvinuta určitá výroba, neboť tam jsou vedle chalup domáckých výrobců a tkalcovských dílen i větší podniky se všemi atributy velkovýroby“ (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, oddíl zdravotnické statistiky, sv. IV, část I, Moskva 1890, s. 141). Tato publikace, která je v soudobé statistice továren a závodů jednou z nejlepších, ilustruje rozmístění velkoprůmyslu pečlivě sestavenou mapou. K úplnému obrazu o rozmístění továrního průmyslu chybí pouze rozdělení středisek podle počtu továren a dělníků a také podle objemu výroby.

m* Do tabulky jsme pojali pouze podniky s objemem výroby nad 2000 rublů a z mlýnů pouze parní. Dělníky pracující mimo podnik jsme vypustili, pokud bylo uvedeno, že byli započteni mezi tovární dělníky; takové výjimky jsou označeny číslicemi. Průmyslový vzestup roku 1879 se musel projevit i v těchto údajích.

n* „...Čerkizovo, velká vesnice u Moskvy, je podle slov tamějších obyvatel jediná velká továrna a je doslova pokračováním Moskvy... Hned vedle, u Semjonovské brány... je opět velké množství různých továren... Nedaleko odtud vidíme vesnici Izmajlovo s tkalcovskými podniky a s obrovskou Izmajlovskou textilkou.“ Tak to vypadá na sever od Moskvy. Směrem k jihu, „za Serpuchovskou bránou se setkávám především s obrovskou Danilovskou textilkou, která sama tvoří celé městečko... Dále, v nevelké vzdálenosti od sebe, leží celý prstenec velkých cihelen“ atd. (cit. Sborník statistických údajů, IV, část I, s. 143 až 144). Ve skutečnosti je tedy tovární průmysl koncentrován více, než jsme mohli ukázat v naší tabulce.

o* Viz tento svazek, s. 523—524. Red. V MIA zde

p* Sčítání lidu z 28. ledna 1897 plně potvrdilo tento závěr. V celé říši bylo napočteno 16 828 395 městských obyvatel. Jak jsme uvedli výše, 21,7 miliónu obyvatel se zabývalo obchodem a průmyslem. Pozn. k 2. vyd.

q* „V městečku Krivoj Rog vzrostl počet obyvatel od roku 1887 do roku 1896 z 6000 na 17 000; v kamenském závodě Dněperské spolcčnosti z 2000 na 18 000; u stanice Družkovky, kde byly ještě v roce 1892 pouze staniční budovy, vyrostla nyní osada s 6000 obyvateli; u gdancevského závodu osada s asi 3500 osobami; u stanice Konstantinovky, kde byla vybudována řada závodů, vzniká nová osada; v Juzovce vzniklo město s 29 000 obyvateli;... v Nižním Dněprovsku u Jekatěrinoslavi vznikla na pustém písčitém místě, kde je nyní několik závodů, nová osada s 6000 obyvateli. Závod v Mariupolu přitahuje nové obyvatelstvo v počtu asi 10 000 osob atd. Při uhelných dolech vznikají sídliště“ (Věstnik finansov, 1897, č. 50). Podle zprávy listu Russkije vědomosti (1897, č. 322 z 21. listopadu) žádá bachmutské újezdní shromáždění zemstva, aby se obchodní osady s 1000 obyvatel přeměnily v městečka a osady s 5000 obyvatel v města... „U nás lze pozorovat... bezpříkladný růst obchodních a továrních osad... Máme už celkem na 30 osad, které vznikají a rostou ryze americkou rychlostí... Ve Volyncevu, kde se buduje a v prvních listopadových dnech zahájí provoz velký hutní závod s dvěma vysokými pecemi, ocelárnou a válcovnou kolejnic, je 5000—6000 obyvatel, kteří si stavějí domy v donedávna téměř ještě liduprázdné stepi. Příliv dělnického obyvatelstva je provázen také přílivem obchodníků, řemeslníků a vůbec drobných podnikatelů, kteří počítají s tím, že budou dělníkům snadno a rychle prodávat nejrůznější zboží.“

r* „Továrna hledá levného tkalce a nachází ho v jeho rodné vesnici. Továrna musí jít za tkalcem“ (Průmysl Vladimirské gubernie, III, 63).

s* Připomeňme si fakt, který jsme už uvedli dříve (kapitola III, podkapitola IV, s. 215, poznámka [t]), o vlivu báňského a hutního průmyslu v bachmutském újezdu v Jekatěrinoslavské gubernii na tamější poměry v zemědělství. — Charakteristické jsou rovněž obvyklé stížnosti statkářů, že továrny „kazí“ obyvatelstvo.

t* Průmysl Vladimirské gubernie, I, 61.

u* Ibid., IV, 80.

v* Žbankov, Vliv odcházení za výdělky na pohyb obyvatelstva. Kostroma 1887, s. 25.

w* Výrobní síly. Zahraniční obchod Ruska, s. 39. Vývoz dřeva roku 1902 — 55,7 miliónu rublů, roku 1903 — 66,3 miliónu rublů. Pozn. k 2. vyd.

x* Vojenský statistický sborník, s. 486—487.

y* Statistický přehled železnic a vnitrozemských vodních cest. Petrohrad 1893 (publikace ministerstva dopravy), s. 40.

z* Ibid., s. 26.

a** Počítáme-li přibližně zhruba ¹/₅ všech železničních nákladů (Vojenský statistický sborník, s. 511; srov. 518—519).

b** Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit I, část 2. V Rusku se často ani v dřevařství přísně nerozlišují podnikatelé a dělníci, říká se jim (všeobecně) dřevaři.

c** Práce komise pro domácký průmysl, XI, 397.

d** Svobodná námezdní práce.

e** Vypočítáno podle Prací komise pro domácký průmysl.

f** L. c., s. 19—20, 39. Srov. zcela shodný názor v Pracích komise pro domácký průmysl, XII, 265.

g** Práce komise pro domácký průmysl, VIII, s. 1372—l373, 1474. „Potřeby dřevařského průmyslu vyvolaly v tichvinském újezdu rozvoj kovářské, kožedělné, kožešnické a částečně obuvnické výroby; kováři dodávají háky, ostatní boty, polokožíšky a rukavice.“ Vidíme zde mimochodem příklad toho, jak výroba výrobních prostředků (tj. růst I. skupiny v kapitalistickém hospodářství) podněcuje výrobu spotřebních předmětů (tj. II. skupinu). Není to výroba, která následuje za spotřebou, ale je to spotřeba, která následuje za výrobou.

h** Práce komise pro domácký průmysl, XI, 399—400, 405, 147. Viz četné poukazy v zemstevním sborníku o trubčevském újezdu v Orelské gubernii na to, že „zemědělství má druhořadý význam“, že hlavní úlohu má výdělečná činnost v průmyslu, zejména v dřevařském (Sborník statistických údajů o trubčevském újezdu, Orel 1887, zvláště poznámky k jednotlivým obcím).

i** Das Kapital, I², S. 668.^{^[150]}

j** Na důkaz toho uvádíme úryvek ze Zprávy členů komise pro průzkum továrního průmyslu v Království polském (Petrohrad 1888, část I). Kamenné uhlí je v Polsku dvakrát levnější než v Moskvě. Průměrné náklady na palivo připadající najeden pud příze činí v Polsku 16—37 kopějek, kdežto v moskevské oblasti 50—73 kopějek. Zásoby paliva se v moskevské oblasti pořizují na 12—20 měsíců, zatímco v Polsku nejdéle na 3 měsíce, ale většinou na 1—4 týdny.

k** Pan N. -on se dotkl problému zatlačování dřevařského průmyslu kamenouhelným (Studie, 211, 243), ale jako obvykle jenom hořekuje. Nepatrný fakt, že v pozadí kapitalistického kamenouhelného průmyslu stojí rovněž kapitalistický dřevařský průmysl, jenž se vyznačuje nesrovnatelně horšími formami vykořisťování, se náš romantik snaží nevidět. Zato se však rozepisuje o „počtu dělnictva“! Co znamená nějakých 600 000 anglických horníků ve srovnání s milióny nezaměstnaných rolníků? — říká (211). Na to odpovídáme: kapitalismus nesporně vytváří relativní přelidnění, pan N. -on však vůbec nepochopil souvislost tohoto jevu s potřebami strojového velkoprůmyslu. Srovnávat počet rolníků zaměstnávaných třeba jen přechodně a nepravidelně různými pracemi s počtem horníků zabývajících se speciálně těžbou kamenného uhlí je zcela nesmyslná metoda. Podobné metody používá pan N. -on proto, aby zastřel fakt, který vyvrací jeho teorii, že v Rusku rychle roste počet továrních dělníků a horníků stejně jako veškerého obyvatelstva zaměstnaného v obchodu a průmyslu.

l** Už dříve jsme měli příležitost poznamenat, že ověřování tohoto vývoje je ztíženo tím, že v naší literatuře jsou stavební dělníci vůbec často nazýváni „řemeslníky“, přičemž se do této kategorie zcela nesprávně zahrnují také námezdní dělníci. — O obdobném vývoji organizace stavebnictví na západě viz například Webb, Die Geschichte des britischen Trade Unionismus (Dějiny britského tradeunionismu), Stuttgart 1895, s. 7.^{^[151]}

m** V Jaroslavské gubernii je například danilovský újezd zvlášť proslaven kamnáři, štukatéry a zedníky, přičemž z různých volostí sem přicházejí převážně mistři jednoho z těchto oborů. Malíři přicházejí ve zvlášť hojném počtu ze zavolžské části jaroslavského újezdu, tesaři ze střední oblasti moložského újezdu atd. (Přehled Jaroslavské gubernie, sešit II, Jaroslavl 1896, s. 135 aj.)

n** Koncem padesátých let odcházelo z argunské oblasti za prací na 10 000 tesařů (argunská volost je střediskem tohoto řemesla). V šedesátých letech bylo z 548 vesnic v pokrovském újezdu 503 obydleno tesaři (Průmysl Vladimirské gubernie, IV, s. 161n.).

o** Ibid., s. 165. Podtrženo námi.

p** Ibid., s. 166. Stejnou charakteristiku podávají i jiné prameny. Viz Žbankov, Vliv odcházeni za výdělky na pohyb obyvatelstva Kostromské gubernie v letech 1866—1883, Kostroma 1887. — K odcházení za výdělky do měst soligačského újezdu Kostromské gubernie, Juridičeskij věstnik, 1890, č. 9. — Kraj žen, Kostroma 1891. — Pokus o celkový program výzkumu odcházení za výdělky. — Odcházení za prací ve Smolenské gubernii vletech 1892—1895, Smolensk 1896. — Vliv odcházení za výdělky na pohyb obyvatelstva, Vrač, 1895, č. 25. — Viz též citovaný Přehled Jaroslavské gubernie, Práce komise pro domácký průmysl, Statistický přehled Kalužské gubernie za rok 1896, Kaluga l897; Zemědělský přehled Nižněnovgorodské gubernie za rok 1896, Nižní Novgorod 1897 a jiné statistické publikace zemstev.

q** Kromě pramenů, které byly uvedeny v předcházející poznámce, jsme čerpali ze zemstevních sborníků. Pan V. V. (Studie o domáckém průmyslu, 61) uvádí údaje o 13 újezdech z Poltavské, Kurské a Tambovské gubernie. Stavebních dělníků (pan V. V. je nesprávně všechny zahrnuje mezi „drobné průmyslové výrobce“) je celkem 28 644, od 2,7% do 22,1 % všech dospělých mužů v újezdech. Vezmeme-li za normu průměrné procento (8,8 %), dostaneme pro evropské Rusko 1¹/₃ miliónu stavebních dělníků (počítáme s 15 milióny dospělých dělníků). Uvedené gubernie stojí přitom uprostřed mezi těmi, v nichž je stavebnictví na nejvyšší nebo nejnižší úrovni.

r** Podle sčítmní lidu z 28. ledna 1897 (Celkový přehled, 1905) bylo v celé říši 717 000 samostatných obyvatel (kteří si sami opatřují prostředky k životu) ve stavebnictví plus 469 000 zemědělců zabývajících se touto profesí jako vedlejší. Pozn. k 2. vyd.

s** K posouzení rozsahu stavebnictví mohou částečně posloužit údaje o hodnotě budov pojištěných proti požáru. Roku 1884 činila tato hodnota 5968 miliónů rublů, roku 1893 už 7854 miliónů rublů (Výrobní síly, XII, 65). Roční přírůstek činí 188 miliónů rublů.

t** V Jaroslavské gubernii odchází například za prací 11—20% všeho obyvatelstva, tj. 30 až 56% dělníků; 68,7% odcházejících je vzdáleno po celý rok (Přehled Jaroslavské gubernie). Je zřejmé, že to jsou „rolníci pouze podle oficiálního označení“ (s. 117).

u** Například v Rjazaňské gubernii „je v zimě zaměstnáno svážením dříví jen do Chludovovy továrny“ (roku 1894/95 měla 4849 dělníků a vyráběla zboží v hodnotě 6 miliónů rublů) „až 7000 koní, z nichž většina patří rolníkům z jegorjevského újezdu“^{^[152]} (Práce komise pro domácký průmysl, VII, s. 1109—1110).

v** Ve statistice těžby rašeliny panuje také zmatek. Obyčejně nebývá zahrnována mezi „tovární“ odvětví (srov. Kobeljackij, Příručka, s. 15), někdy sem však zařazována bývá, například Soupis uvádí 12 rašelinišť s 2201 dělníky ve Vladimirské gubernii, a to pouze v této jediné gubernii, ačkoli se rašelina dobývá i v jiných guberniích. Podle Svirského (Továrny a závody ve Vladimirské gubernii) bylo roku 1890 ve Vladimirské gubernii zaměstnáno těžbou rašeliny 6038 lidí. Celkem musí být počet dělníků zaměstnaných v Rusku těžbou rašeliny mnohonásobně větší.

w** Práce komise pro domácký průmysl, sešit VI.

x** Ibid., sešit VIII, v Novgorodské gubernii.

y** Ibid., sešit IX, ve volostech tulského újezdu v blízkosti měst.

z** V Permské gubernii kolem města Kungur, v Tverské gubernii v obci Kimry a jinde.

a*** Viz Zprávu zemstva petrohradského újezdu za rok 1889. Zpráva pana Voinova o V. zdravotnickém okrsku.

b*** Zprávy a šetření, I, s. 360.

c*** Zprávy o průzkumu továrního průmyslu v Království polském, Petrohrad 1888, s. 24.

d*** Podle Soupisu jsme napočetli 16 továren s 1000 a více dělníky v každé z nich a ty mají ještě 7857 dělníků mimo podnik. Ve 14 továrnách s 500—999 dělníky je 1352 dělníků zaměstnáno mimo podnik. Práce mimo podnik je v Soupisu podchycena zcela nahodile a mnoho případů je vynecháno. Sbírka zpráv továrních inspektorů za rok 1903 uvádí 632 faktorských podniků s 65 115 dělníky. Tyto údaje jsou ovšem krajně neúplné, přesto však je příznačné, že ohromná většina těchto podniků a dělníků v nich zaměstnávaných připadá na střediska továrního průmyslu (moskevský obvod má 503 faktorských podniků a 49 345 dělníků; Saratovská gubernie — sarpinka — 33 faktorských podniků a 10 000 dělníků). Pozn. k 2. vyd.

e*** Das Kapital, I², S. 779—780.^{^[153]}

f*** Přednášky z ekonomiky zemědělství (sic!), vydané pro vysokoškolské studenty. Moskva 1897, s. 13. Možná že učený statistik považuje za přípustné pokládat 85% všech případů za „poměrně vzácné výjimky“ (viz dále v textu)?

g*** Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii. Oddíl zdravotnické statistiky, sv. IV, část II, Moskva 1893. Přetištěno ve známé knize pana Děmenťjeva Továrna atd.

h*** Sborník statistických údajů, 1. c., s. 292. Továrna, 2. vyd., s. 36.

i*** Sborník, s. 280. Továrna, s. 26.

j*** Sborník, sv. IV, část I, s. 167, 170, 177.

k*** Pan Žbankov ve svém Zdravotnickém průzkumu v továrnách a závodech Smolenské gubernie (Smolensk, 1894—1896) odhaduje počet dělníků odcházejících na polní práce přibližně pouze na 10—15%, a to jen v jarcevské textilní továrně (sv. II, s. 307, 445; v roce 1893/94 měla Jarcevská textilní továrna 3106 dělníků z 8810 všech továrních dělníků ve Smolenské gubernii). Z nestálého dělnictva bylo v této továrně zaměstnáno 28% mužů (ve všech továrnách 29%) a 18,6% žen (ve všech továrnách 21 %. Viz sv. II, s. 469). Je nutné poznamenat, že pod nestálé dělnictvo jsou zahrnuti: 1. dělníci zaměstnaní v továrně méně než jeden rok; 2. ti, kteří odcházejí na letní práce; 3. ti, kteří „z jakýchkoli důvodů přerušili práci v závodě na několik let“ (II,s. 445).

l*** Sborník, s. 296. Továrna, s. 46.

m*** Statistické výsledky průmyslového rozvoje Ruska. Zpráva člena Svobodné ekonomické společnosti M. I. Tugana-Baranovského a diskuse k jeho zprávě na zasedáních III. sekce. Petrohrad 1898, s. 41.

n*** Připomínáme, že kategorie A zahrnuje továrny se 100—499 dělníky, B s 500—999 a C s 1000 a více dělníky.

o*** Omezujeme se, jak už bylo řečeno v předmluvě, na poreformní období a ponecháváme stranou formy průmyslové výroby, které se zakládaly na práci nevolnického obyvatelstva.

p*** Průmysl Vladimirské gubernie, IV, s. 5—7. — Ukazatel za rok 1890. — Šišmarjov, Stručný nástin průmyslu v oblasti Nižněnovgorodské a Šujsko-ivanovské dráhy. Petrohrad 1892, s. 28—32.

q*** Průmysl Vladimirské gubernie, III, s. 7n.

r*** Šišmarjov, s. 56—62.

s*** Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit III, Moskva 1883, s. 27—28.

t*** A. Smirnov, Pavlovo a Vorsma, s. 14.

u*** Labzin, 1. c.,s. 66.

v*** Grigorjev, 1. c., 36.

w*** Historickostatistický přehled, sv. II, s. 27.

x*** * Q tom, jak souvisí tovární zákonodárství s podmínkami a vztahy vyvolanými strojovým velkoprůmyslem, viz II. kapitolu druhé části knihy pana Tugana-Baranovského Ruská továrna a zejména článek v časopise Novoje slovo z července 1897.

y*** O typu „továrního dělníka“ srov. výše kap. VI, podkapitola II, 5, s. 317 (tento svazek, s. 421—423. Red. V MIA zde). — Viz též Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. VII, sešit III, Moskva l883, s. 58 (tovární dělník je rozumář, „moudrá hlava“). — Nižněnovgorodský sborník, I, s. 42—43; sv. IV, s. 335. — Průmysl Vladimirské gubernie, III, 113—114 aj. — Novoje slovo, 1897, říjen, s. 63. — Srov. též výše uvedený spis pana Žbankova, v němá charakterizuje dělníky odcházející do měst za zaměstnáním v obchodu nebo v průmyslu.

z*** Podle údajů Ukazatele bylo v továrnách a závodech v evropském Rusku zaměstnáno roku 1890 celkem 875 764 dělníků, z toho 210 207 (24%) žen, 17 793 (2%) chlapců a 8216 (1%) dívek.

a**** „Chudá tkadlena jde do továrny stejně jako její otec a muž, pracuje jako oni a nezávisle na nich. Je právě tak živitelkou rodiny jako muž.“ „V továrně... je žena zcela samostatným výrobcem jako její muž.“ Gramotnost továrních dělnic se zvyšuje velmi rychle (Průmysl Vladimirské gubernie, III,s. 113, 118, 112 aj.). Zcela správný je tento závěr pana Charizomenova: Průmysl odstraňuje „hospodářskou závislost ženy na rodině... a na muži... V cizí továrně dosahuje žena rovnosti s mužem: je to rovnost proletáře... Kapitalizace průmyslu hraje významnou úlohu v boji ženy za její samostatnost v rodině.“ „Průmysl vytváří nové postavení ženy, kdy je úplně nezávislá na rodině a muži“ (Juridičeskij věstník, 1883, č. 12, s. 582, 596). Ve Sborníku statistických údajů o Moskevské gubernii (sv. VII, sešit II, Moskva 1882, s. 152, 138—139) srovnávají statistikové postavení dělnice v rukodělné a strojové výrobě punčoch. Denní výdělek činí při rukodělné výrobě asi 8 kopějek, při strojové výrobě 14—30 kopějek. Postavení dělnice při strojové výrobě je vylíčeno takto: „...Máme před sebou již nezávislou dívku, nespoutanou žádnými zábranami, která se oprostila od rodiny a od všeho, co tvoří životní podmínky rolnické ženy, dívku, která může kdykoli přejít z jednoho místa na jiné, od jednoho zaměstnavatele k druhému a která se může kdykoli octnout bez práce, bez kousku chleba... Při rukodělné výrobě má pletařka ubohý výdělek, takový, který by jí nestačil ani na stravu, výdělek, který jí postačuje jen za podmínky, že jako členka rolnické rodiny s přídělem půdy zčásti užívá výrobků z této půdy; při strojové výrobě má zapracovaná dělnice kromě stravy a čaje výdělek, který jí dovoluje žít mimo rodinu a nepoužívat již části důchodu, který získává rodina z půdy... Zároveň je výdělek zapracované dělnice při strojové výrobě za daných podmínek jistější.“

b**** V méně průmyslové Smolenské gubernii bylo zjištěno dotazy u 5000 továrních dělníků, že 80 % jich pochází z této gubernie (Žbankov, 1. c., II, 442).

c**** Sborník statistických údajů O Moskevské gubernii, oddíl zdravotnické statistiky, sv. IV, část I (Moskva 1890), s. 240.

d**** Údaje uvedené ve třech posledních kapitolách podle našeho míněni dokazují, že Marxova klasifikace kapitalistických forem a stadií průmyslu je správnější a obsažnější než dosavadní klasifikace, která směšuje manufakturu s továrnou a práci pro faktora povyšuje na zvláštní formu průmyslu (Held, Bücher). Směšovat manufakturu a továrnu znamená brát za základ klasifikace ryze vnější znaky a přehlížet podstatné zvláštnosti techniky, ekonomiky a životních poměrů, jimiž se manufakturní období kapitalismu liší od období strojového. Pokud jde o kapitalistickou domáckou práci, má nesporně velmi důležitou úlohu v mechanismu kapitalistického průmyslu. Je také nesporné, že práce pro faktora je zvlášť charakteristická právě pro kapitalismus ještě před zavedením strojů, vyskytuje se však (a to ve velkém rozsahu) v nejrůznějších obdobích vývoje kapitalismu. Význam práce pro faktora nepochopíme, jestliže pomineme její souvislost s celkovou strukturou průmyslu v daném období nebo v daném stadiu vývoje kapitalismu. I rolník, který plete koše na objednávku vesnického kramáře, i pavlovský výrobce střenek, který doma vyrábí střenky nožů na objednávku Zavjalova, i dělnice, která šije šaty, boty či rukavice nebo lepí krabičky na objednávku velkých továrníků nebo obchodníků, ti všichni pracují pro faktora, avšak kapitalistická domácká práce má ve všech těchto případech odlišný ráz a odlišný význam. Nepopíráme ovšem nikterak Bücherovy zásluhy například v bádání o předkapitalistických formách průmyslu, ale jeho klasifikaci kapitalistických forem průmyslu považujeme za nesprávnou. — S názory pana Struveho (viz Mir božij, 1898, č. 4) nemůžeme souhlasit potud, pokud přejímá Bücherovu teorii (v této její části) a aplikuje ji na ruskou „domáckou výrobu“. (Od té doby, kdy byly napsány tyto řádky — roku 1899 — dokončil již pan Struve svůj celkový vědecký a politický vývoj. Z kolísavce mezi Bücherem a Marxem, mezi liberální a socialistickou ekonomií se stal nejryzejší liberální měšťák. Pisatel těchto řádek je hrdý na to, že podle svých sil přispěl k očištění sociální demokracie od takovýchto živlů. Pozn. k 2. vyd.)

144 Lenin vědecky zpracoval četné materiály tehdejší statistiky továren a závodů (oficiální příručky, monografie, studie a sborníky, různé časopisecké a novinové zprávy, referáty i jiné prameny) a na tomto základě charakterizoval vývoj velkoprůmyslu v carském Rusku v poreformním období. Svědčí o tom jeho poznámky v knihách i jiné materiály uveřejněné v druhém dílu publikace Leninskij sbornik XXXIII a rovněž v knize Podgotovitělnyje materialy k knige Razvitije kapitalizma v Rossii, Moskva 1970. Základní prameny statistiky továren a závodů zhodnotil také v článku K otázce naší továrensko-závodní statistiky (viz Spisy 4, Praha 1952, s. 11 až 45).

145 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 504. V MIA zde.

146 Jde o Statistické podklady o krasnoufimském újezdu v Permské gubernii, sešit V, Část 1 (Továrny), Kazaň 1894. Na 65. straně této knihy je tabulka nazvaná Údaje o dělnictvu zadluženém při práci v dílnách Artinského závodu v roce 1892.

147 Lenin cituje knihu Báňský a hutní průmysl v Rusku. Vydal báňský a hutní odbor. Kolumbova světová výstava v Chicagu v roce 1893, Petrohrad 1893, s. 52.

148 V prvním vydání knihy Vývoj kapitalismu v Rusku obsahovala tabulka údaje z let 1890 a 1896, jež byly ve druhém vydání vypuštěny. Údaje z roku 1897 uvedené v prvním vydání se také poněkud liší od údajů z téhož roku uvedených v druhém vydání. Příslušná část tabulky vypadá v prvním vydání takto:

	Výroba surového železa v tisících pudů
Rok	celkem v říši	%	na Urale	%	na jihu	%	Celková těžba kamenného uhlí v říši v milionech pudů
1890	56 560	100	28 174	49,7	13 418	23,7	367,2
1896	98 414	100	35 457	36,6	39 169	39,7	547,2
1897	113 982	100	40 850	35,8	46 350	40,6	—

K údajům z roku 1897 je v prvním vydání připojena poznámka pod čarou, která je v druhém vydání rovněž vynechána: „Roku 1898 se výroba surového železa v říši odhaduje na 133 miliónů pudů, z nichž 60 miliónů pudů připadá na jih a 43 miliónů pudů na Ural (Russkije vědomosti, 1899, č. 1).“

149 Tuto tabulku Lenin později doplnil příslušnými údaji za rok 1908. Udaje v Leninově dodatku jsou ze Sbírky zpráv továrních inspektorů za rok 1908 (s. 50—51), která vyšla v roce 1910. Leninův dodatek je tedy z roku 1910 nebo 1911. Z toho je zřejmé, že v té době dále pracoval na své knize. Do přípravných materiálů ke knize Vývoj kapitalismu v Rusku jsou zařazeny všechny Leninovy poznámky k vydání z roku 1908.

150 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 677. V MIA zde

151 Ve vyhnanství v Šušenském přeložil V. I. Lenin z angličtiny společně s N. K. Krupskou první díl knihy S. a B. Webbových Teorie a praxe anglického tradeunionismu a zredigoval překlad druhého dilu. První díl knihy Webbových vyšel v Petrohradě v roce 1900 ve vydavatelství O. N. Popovové; druhý díl vyšel v roce 1901.

152 Chludovova továrna — Společnost jegorjevské přádelny bavlny bří A. a G. Chludovových (továrna byla v městě Jegorjevsku v Rjazaňské gubernii). Údaje uvedené v Leninově poznámce v závorkách (o počtu dělníků a objemu výroby) jsou převzaty ze Soupisu továren a závodů (Petrohrad 1897, č. 763, s. 36).

153 K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 788—789. V MIA zde

Vladimír Iljič Lenin Vývoj kapitalismu v Rusku

Kapitola VII. Rozvoj strojového velkoprůmyslu

I. Vědecké pojetí továrny a význam statistiky „továren a závodů“[144]