V.I.Lenin: Vývoj kapitalismu v Rusku

Vladimír Iljič Lenin
Vývoj kapitalismu v Rusku

Kapitola III.^{^[76]}
Přechod statkářů od robotního hospodářství ke kapitalistickému

Od rolnického hospodářství musíme nyní přejít ke statkářskému. Naším úkolem je prozkoumat v hlavních rysech danou sociálně ekonomickou soustavu statkářského hospodářství a nastínit charakter vývoje této soustavy v poreformním období.

I. Hlavní rysy robotního hospodářství

Při zkoumání dnešní soustavy statkářského hospodářství musíme vyjít od toho jeho uspořádání, které převládalo za nevolnictví. Podstatou tehdejší ekonomické soustavy bylo, že veškerá půda určité, zemědělské jednotky, tj. určité votčiny, se dělila na půdu panskou a rolnickou; tato půda byla přidělována rolníkům (dostávali kromě toho i jiné výrobní prostředky, např. dřevo, někdy dobytek apod.); ti ji obdělávali svýma rukama a svým inventářem a získávali z ní obživu. Produkt této práce rolníků byl podle své povahy nutným produktem, užijeme-li terminologie teoretické politické ekonomie; byl nutný pro rolníky, poněvadž jim poskytoval prostředky k životu, byl nutný i pro statkáře, poněvadž mu dával pracovní síly; byl nutným produktem právě tak, jako je v kapitalistické společnosti nutný produkt nahrazující variabilní část hodnoty kapitálu. Nadpráce rolníků pak spočívala v tom, že stejným inventářem obdělávali statkářovu půdu; produkt této práce plynul ve prospěch statkáře. Nadpráce tak byla prostorově oddělena od práce nutné: pro statkáře obdělávali rolníci panskou půdu, pro sebe přídělovou půdu; na statkáře pracovali v některé dny v týdnu, pro sebe v ostatní. „Příděl“ rolníka byl tedy v tomto hospodářství jakousi naturální mzdou (vyjadřujeme-li se přibližně v dnešních pojmech) nebo prostředkem, který statkáři zajišťoval pracovní síly. „Vlastní“ hospodaření rolníků na přídělu bylo podmínkou statkářského hospodářství, protože jeho cílem nebylo „zajistit“ rolníkovi životní prostředky, nýbrž statkáři pracovní síly^{^[a]}.

Tuto soustavu hospodářství nazýváme robotním hospodářstvím. Je jasné, že její převládání předpokládalo tyto nezbytné podmínky: Za prvé převahu naturálního hospodářství. Za nevolnictví musel být panský statek soběstačným, uzavřeným celkem, jen velmi slabě spojeným s ostatním světem. Statkářská produkce obilí na prodej, která se rozvinula zejména v posledních letech nevolnictví, byla už předzvěstí rozkladu starého režimu. Za druhé bylo pro toto hospodářství nutné, aby bezprostřední výrobce měl všechny výrobní prostředky, zvláště pak půdu; avšak nejen to — bezprostřední výrobce musel být připoután k půdě, protože jinak by statkář neměl zaručeny pracovní síly. Způsoby získávání nadproduktu v robotním a kapitalistickém hospodářství jsou tedy diametrálně protikladné; robotní hospodářství je založeno na tom, že výrobce má přidělenu půdu, kdežto kapitalistické hospodářství je založeno na tom, že výrobce je zbaven půdy^{^[b]}. Třetí podmínkou takové hospodářské soustavy je osobní závislost rolníka na statkáři. Kdyby statkář neměl bezprostřední moc nad rolníkem, nemohl by donutit člověka, který dostal přídělovou půdu a má vlastní hospodářství, aby na něj pracoval. Proto je nezbytné „mimoekonomické přinucení“, jak říká Marx, když charakterizuje tento hospodářský režim (který zařazuje, jak jsme se již zmínili, do kategorie renty v úkonech. Das Kapital, III, 2, 324)^{^[78]}. Formy a stupně tohoto přinucení mohou být velmi rozmanité, počínaje nevolnickým postavením rolníka a konče jeho stavovskou neplnoprávností. Konečně za čtvrté, předpokladem a důsledkem popisované hospodářské soustavy byla neobyčejně primitivní technika, neboť na půdě hospodařili drobní rolníci usoužení bídou, ponížení osobní závislostí a duševní zaostalostí.

II. Spojení robotní soustavy hospodářství se soustavou kapitalistickou

Robotní soustavu hospodářství narušilo zrušení nevolnictví. Byly podkopány všechny hlavní pilíře této soustavy: naturální hospodářství, uzavřenost a soběstačnost statkářské votčiny, úzké sepětí jejích jednotlivých prvků a moc statkáře nad rolníky. Rolnické hospodářství se odpoutávalo od hospodářství statkářského; rolník měl vykoupit svou půdu a stát se jejím plnoprávným vlastníkem, statkář měl přejít ke kapitalistické hospodářské soustavě, jež spočívá, jak jsme právě uvedli, na diametrálně protikladných základech. Ale takový přechod ke zcela jiné soustavě se přirozeně nemohl uskutečnit naráz, a to ze dvou různých příčin. Za prvé k tomu ještě nebyly podmínky, které jsou nezbytné pro vznik kapitalistické výroby. Bylo třeba, aby tu existovala třída lidí přivyklých námezdní práci, bylo třeba nahradit rolnický inventář statkářským; bylo třeba zorganizovat zemědělství jako každé jiné obchodní a průmyslové podnikání, a ne jako práci na panském. Všechny tyto podmínky se mohly vytvářet jenom postupně, a proto pokusy některých statkářů v první době po reformě objednávat si zahraniční stroje a dokonce i zaměstnávat zahraniční dělníky musely nutně skončit úplným fiaskem. Druhou příčinou, proč se nedalo ihned přejít ke kapitalistické organizaci práce, bylo to, že stará robotní soustava hospodářství byla pouze otřesena, ale ne nadobro zničena. Rolnické hospodářství se neodpoutalo od statkářského, neboť statkářům zůstaly velmi podstatné části rolnických přídělů: „odřezané pozemky“, lesy, louky, napajedla, pastviny aj. Bez těchto pozemků (neboli služebností) rolníci vůbec nebyli s to samostatně hospodařit, a tak mohli statkáři pokračovat ve starém způsobu hospodaření formou odpracovávání. Zůstávala jim i možnost „mimoekonomického přinucení“: dočasná zavázanost^{^[79]}, vzájemné ručení, tělesné tresty, posílání rolníků na veřejné práce atd.

Kapitalistické hospodářství nemohlo tedy naráz vzniknout a robotní hospodářství naráz zmizet. Jedinou možnou hospodářskou soustavou byla proto soustava přechodná, která v sobě spojovala znaky jak robotní, tak kapitalistické soustavy. A vskutku, pro poreformní soustavu statkářského hospodářství jsou charakteristické právě tyto znaky. Přes nekonečnou mnohotvárnost forem, typických pro přechodné období, redukuje se ekonomická organizace soudobého statkářského hospodářství na dvě základní soustavy, jež se vyskytují v nejrozmanitějších variantách, a to na soustavu odpracovávání^{^[c]} a na soustavu kapitalistickou. Soustava odpracovávání spočívá v tom, že půdu obdělávají svým inventářem okolní rolníci, přičemž forma mzdy na podstatě této soustavy nic nemění (ať už jde o mzdu v penězích, jako při najímání na úkolovou práci, anebo o mzdu v naturální formě, jako při pachtu za polovinu sklizně, anebo o mzdu ve formě orné půdy nebo jiných pozemků, jako při odpracovávání v užším smyslu). Je to vlastně přežívání robotního hospodářství^{^[d]}, a ekonomická charakteristika tohoto hospodářství, kterou jsme uvedli výše, téměř beze zbytku platí o soustavě odpracovávání (jedinou výjimkou je, že při jedné formě odpracovávání odpadá jedna z podmínek robotního hospodářství: u najímání na úkolovou práci byla totiž naturální mzda nahrazena peněžní). Kapitalistická soustava záleží v najímání dělníků (celoročních, sezónních, nádeníků aj.), kteří obdělávají půdu statkářovým inventářem. Uvedené soustavy se ve skutečnosti velmi rozmanitě a prapodivně proplétají: na většině statků jsou obě soustavy spojovány a používají se při různých hospodářských pracích.^{^[e]} Je zcela přirozené, že spojení tak různorodých, až protichůdných hospodářských soustav vede v praxi k četným velmi hlubokým, složitým konfliktům a rozporům a že pod tlakem těchto rozporů přichází mnoho hospodářů na mizinu atd. To všechno jsou příznačné jevy každého přechodného období.

Jestliže si položíme otázku, která z těchto dvou soustav je poměrně více rozšířena, musíme především říci, že o tom neexistují přesné statistické údaje a že by sotva mohly být shromážděny. Vyžadovalo by to sepsat nejen všechny statky, ale i veškeré hospodářské práce na všech statcích. Existují jen přibližné údaje, a to jako všeobecná charakteristika jednotlivých krajů podle převládající hospodářské soustavy. Takové údaje z celého Ruska jsou shrnuty v citované publikaci zemědělského odboru: Svobodná námezdní práce atd. Pan Anněnskij sestavil na základě těchto údajů velmi názorný kartogram rozšíření obou soustav (Vliv sklizní atd.^{^[80]}, I, s. 170). Porovnáme tyto údaje v tabulce a doplníme ji údaji o výměře osevní plochy na statkářských pozemcích v letech 1883 až 1887 (podle Statistiky Ruské říše, IV. Průměrná sklizeň v evropském Rusku v pětiletí 1883—1887, Petrohrad 1888)^{^[f]}.

		Počet gubernií
	Skupiny gubernií podle převládající hospodářské soustavy u statkářů	v černozemním pásmu	v nečernozemním pásmu	celkem	Výměra osevní plochy všech druhů obilí a brambor na statkářských pozemcích (v tisících děsj.)
I.	Gubernie s kapitalistickou soustavou	9	10	19	7 407
II.	Gubernie se smíšenou soustavou	3	4	7	2 222
III.	Gubernie se soustavou odpracovávání	12	5	17	6 281

Celkem		24	19	43	15 910

I když tedy v ryze ruských guberniích převládá odpracovávání, musíme přiznat, že v evropském Rusku jako celku převládá v nynější době kapitalistická soustava statkářského hospodářství. Přitom naše tabulka ani zdaleka tuto převahu nevyjadřuje, protože v I. skupině jsou gubernie, v nichž se odpracovávání vůbec nepoužívá (například v pobaltských guberniích), kdežto ve III. skupině není ani jediná gubernie, pravděpodobně dokonce ani jediný hospodařící statek, v kterém by se alespoň částečně neuplatňovala kapitalistická soustava. Tento stav znázorňuje podle údajů zemstevní statistiky následující tabulka (Raspopin, Statkářské hospodářství v Rusku podle zemstevních statistických údajů. Juridičeskij věstnik, 1887, č. 11—12; č. 12, s. 634):

Újezdy Kurské gubernie	Statky s námezdními dělníky v %		Statky se zemědělskými dělníky v %
Újezdy Kurské gubernie	střední	velké	střední	velké
dmitrovský	53,3	84,3	68,5	85,0
fatěžský	77,1	88,2	86,0	94,1
lgovský	58,7	78,8	73,1	96,9
sudžanský	53,0	81,1	66,9	90,5

Konečně je třeba poznamenat, že soustava odpracovávání přechází někdy v soustavu kapitalistickou a splývá s ní natolik, že je téměř vyloučeno oddělit je od sebe a rozlišit je. Například rolník připachtovává kousek půdy a zavazuje se odpracovat za něj určitý počet dní (jev, jak známo, velmi rozšířený; viz příklady v další podkapitole). Jak dělat rozdíl mezi takovýmto „rolníkem“ a mezi západoevropským nebo pobaltským „zemědělským“ dělníkem, který dostává kousek půdy pod podmínkou, že za to odpracuje určitý počet dní? Život vytváří takové formy, které velmi pozvolna spojují hospodářské soustavy, jež jsou svými základními znaky protikladné. Nedá se pak říci, kde končí „odpracovávání“ a kde začíná „kapitalismus“.

Když jsme takto zjistili základní skutečnost, že veškerá rozmanitost forem soudobého statkářského hospodářství vyúsťuje ve dvě soustavy, v soustavu odpracovávání a v soustavu kapitalistickou, které se objevují vrůzných variantách, přejdeme nyní k ekonomické charakteristice obou soustav a prozkoumáme, která z těchto soustav vytlačuje druhou vlivem celkového ekonomického vývoje.

III. Charakteristika soustavy odpracovávání

Formy odpracovávání jsou, jak jsme již uvedli výše, neobyčejně rozmanité. Někdy se rolníci dávají za peníze najímat k obdělávání statkářské půdy vlastním inventářem — je to takzvaná „úkolová práce“, „výdělky podle děsjatin“^{^[g]}, obdělávání „kruhů“^{^[h]}^{^[81]} (tj. jedné děsjatiny jařin a jedné děsjatiny ozimu) apod. Jindy si rolníci vypůjčují obilí nebo peníze a zavazují se odpracovat buď celý dluh, anebo úroky z dluhu^{^[i]}. Při této formě vyniká zvlášť zřetelně rys typický pro soustavu odpracovávání, totiž zotročující, lichvářský ráz takové námezdní práce. Někdy rolníci pracují „za spásání“ (tzn. zavazují se odpracovat pokutu stanovenou zákonem za spásání), pracují prostě „z úcty k pánovi“ (srov. Engelgardt, 1. c., s. 56), tj. zadarmo, pouze za pohoštění, aby nepřišli o jiné „výdělky“ u statkáře. Konečně je velmi rozšířeno odpracovávání za půdu buď formou podílného pachtu, anebo přímo prací za propachtovanou ornou půdu či pozemky apod.

Pachtovné přitom velmi často nabývá nejrozmanitějších forem, které se někdy dokonce spojují, takže se kromě pachtovného v penězích vyskytuje také pachtovné v naturáliích a „odpracovávání“. Několik příkladů: za každou děsjatinu obdělat 1¹/₂ děsjatiny + 10 vajec + 1 slepice + 1 pracovní den ženy; za 43 děsjatiny jařin po 12 rublech a za 51 děsjatin ozimů po 16 rublech v penězích + vymlátit tolik a tolik mandelů ovsa, 7 mandelů pohanky a 20 mandelů žita + pohnojit na zpachtované půdě mrvou ze svých chlévů alespoň 5 děsjatin po 300 vozech na děsjatinu (Karyšev, Pachty, s. 348). Tak se dokonce i hnůj z hospodářství rolníků stává součástí statkářského hospodářství! O rozšíření a rozmanitosti forem odpracovávání svědčí i četné výrazy: otrabotki, otbuči, otbutki, barščina, basarinka, posobka, paňščina, postupok, vyjemka aj. (ibid., 342). Někdy se rolník zavazuje, že bude dělat, „co pán rozkáže“ (ibid., 346), zavazuje se prostě „poslouchat“, „podřizovat se“ mu ve všem a „pomáhat“ mu. Odpracovávání „zahrnuje celý cyklus obvyklých vesnických prací. Formou odpracovávání jsou vykonávány všechny zemědělské práce při obdělávání polí i sklizni obilí a sena, při zásobování dřívím a převážení nákladů“ (346—347), opravují se střechy a komíny (354, 348), rolníkům se ukládá dodávat drůbež a vejce (ibid.). Statistik gdovského újezdu v Petrohradské gubernii správně říká, že běžné způsoby odpracovávání mají „starý ráz předreformní roboty“ (349)^{^[j]}.

Zvlášť zajímavá je forma odpracovávání za půdu, forma takzvaných odpracovávaných a naturálních pachtů.^{^[k]} V předešlé kapitole jsme viděli, jak se v rolnickém pachtu projevují kapitalistické vztahy; zde vidíme „pacht“, který je prostě přežitkem robotního hospodářství^{^[l]} a který někdy nepozorovatelně přechází v kapitalistickou soustavu zajišťující pro statek zemědělské dělníky tím, že se jim poskytuje kousek půdy. Údaje zemstevní statistiky nesporně dokazují souvislost takových „pachtů“ s vlastním hospodářstvím pronajímatelů půdy. „Jakmile začnou statkáři na své půdě hospodařit sami, musí si včas zajistit dělníky. Proto se v mnoha krajích snaží poskytovat rolníkům půdu za odpracovávání anebo za část produktu spolu s odpracováváním...“ Tato hospodářská soustava „... je značně rozšířena. Čím častěji pronajímatelé půdy samostatně hospodaří, čím méně půdy dávají do pachtů a čím větší je poptávka po ní, tím více se rozšiřuje i tento způsob pronajímání půdy“ (ibid., 266, srov. také 367). Zde tedy máme zcela zvláštní druh pachtu, který neznamená, že se statkář vzdává vlastního hospodářství, nýbrž naopak, že sám hospodaří na své půdě, který neznamená upevňování rolnického hospodářství zvětšováním držby půdy, nýbrž přeměnu rolníka v zemědělského dělníka. V předešlé kapitole jsme viděli, že v rolnickém hospodářství má pacht protikladný význam, protože pro jedny znamená výhodné rozšiřování hospodářství, pro druhé dohodu z nouze. Nyní vidíme, že i ve statkářském hospodářství má propachtovávání půdy protikladný význam: někdy je to přenechávání hospodářství jiné osobě, která z něho platí rentu; jindy je to způsob vedení vlastního hospodářství, způsob, jímž si statek zajišťuje pracovní síly.

Přejděme k odměně za práci při odpracovávání. Udaje z různých pramenů se shodují v tom, že odměna za práci při odpracovávaném a zotročujícím pachtu bývá vždycky nižší než při kapitalistickém „svobodném“ najímání. Důkazem toho je za prvé, že naturální pachty, tj. pachty za odpracovávání anebo za polovinu sklizně (které představují, jak jsme právě viděli, jenom odpracovávaný a zotročující pacht), jsou všude zpravidla dražší než peněžní, a to mnohem dražší (ibid., 350), mnohdy dvojnásobně (ibid., 356, rževský újezd v Tverské gubernii). Za druhé jsou naturální pachty nejvíce rozšířeny v nejchudších skupinách rolníků (ibid., 261n.). Jsou to pachty z bídy, „pachty“ rolníka, který už není s to čelit své přeměně v zemědělského námezdního dělníka prostřednictvím naturálního pachtu. Zámožní rolníci se snaží zpachtovávat půdu za peníze. „Pachtýř využívá sebemenší možnosti, aby platil pachtovné v penězích, a tak zlevnil užívání cizích pozemků“ (ibid., 265) — a nejen aby zlevnil pacht, dodáváme my, ale aby se také osvobodil od zotročujícího pachtu. V újezdě Rostov na Donu byl dokonce konstatován tak pozoruhodný fakt, že se přechází od peněžního pachtu ke skopštině^{^[82]} podle toho, jak se zvyšuje pachtovné, ačkoli podíl rolníků na skopštině poklesl (s. 266, ibid.). Tím se velmi názorně ilustruje dosah naturálních pachtů, které rolníka úplně ožebračují a přeměňují ho v zemědělského dělníka.^{^[m]} Za třetí přímé srovnání odměn za práci při odpracovávaném pachtu a při kapitalistickém „svobodném“ najímání svědčí o tom, že při kapitalistickém „svobodném“ najímání jsou mzdy vyšší. V citované publikaci zemědělského odboru Svobodná námezdní práce atd. je vypočteno, že průměrný plat za obdělání jedné děsjatiny ozimu rolnickým inventářem činí celkem 6 rublů (údaje o středoruském černozemním pásmu za osm let, 1883—1891). Vypočteme-li cenu týchž prací při svobodném najímání, dostaneme 6 rublů 19 kopějek pouze za práci člověka, bez práce koně (za práci koně se platí alespoň 4 ruble 50 kopějek, 1. c., 45). Autor oprávněně pokládá tento jev za „naprosto nenormální“ (ibid.). Poznamenáváme pouze, že vyšší odměna za práci při ryze kapitalistickém najímání ve srovnání s nejrůznějšími formami zotročující závislosti a jiných předkapitalistických vztahů je fakt zjištěný nejen v zemědělství, ale i v průmyslu, nejen v Rusku, ale i v jiných zemích. Přesnější a podrobnější údaje zemstevní statistiky o tom obsahuje následující tabulka (Sborník statistických údajů o saratovském újezdu, sv. I, oddíl III, s. 18—19. Citováno podle knihy pana Karyševa Pachty, s. 353):

Saratovský újezd
	Průměrní cena za obdělání 1 děijatiny (v rublech)
Druhy prací	při zjednáváni na práci v zimě a vyplácení 80—100 % mzdy předem	při odpracováni za zpachtovanou ornou půdu		při svobodném najímání podle údajů
Druhy prací		podle písemných podmínek	podle údajů pachtýřů	najímatelů	najímaných
Kompletní obdělání a sklizeň se svozem a výmlatem	9,6	—	9,4	20,5	17,5
Totéž bez výmlatu (jařin)	6,6	—	6,4	15,3	13,5
Totéž bez výmlatu (ozimů)	7,0	—	7,5	15,2	14,3
Obdělání	2,8	2,8	—	4,3	3,7
Sklizeň (pokosení a svoz)	3,6	3,7	3,8	10,1	8,5
Sklizeň (bez svozu)	3,2	2,6	3,3	8,0	8,1
Kosení (bez svozu)	2,1	2,0	1,8	3,5	4,0

Při odpracovávání (stejně jako při zotročujícím charakteru pachtu spojeného s lichvou) jsou tedy odměny za práci obyčejně více než dvakrát nižší než při kapitalistickém najímání^{^[n]}. Protože k odpracovávání se může zavázat pouze místní rolník, který přitom musí bezpodmínečně vlastnit přídělovou půdu, pak velké snížení odměny za práci jasně dokazuje, že příděl má funkci naturální mzdy. V podobných případech nepřestává být přídělová půda ani dnes statkářovi prostředkem, jak si „zajistit“ levné pracovní sí1y. Avšak rozdíl mezi svobodnou a „polosvobodnou“^{^[o]} prací není zdaleka jen rozdílem ve mzdě. Velmi důležitá je také okolnost, že „polosvobodná“ práce vždycky předpokládá osobní závislost najímaného na najímateli, že vždycky předpokládá ve větší či menší míře zachování „mimoekonomického přinucení“. Engelgardt velmi výstižně říká, že lze peněžní půjčky pod podmínkou jejich odpracovávání vysvětlit tím, že jsou tyto pohledávky nejjistější: exekučním výměrem se těžko vymáhá na rolníkovi zaplacení, „aby však rolník vykonal práci, k níž se zavázal, k tomu jej vrchnost donutí, i kdyby jeho vlastní obilí zůstalo nepokoseno“ (1. c., 216). „Jedině dlouhá léta poroby a nevolnické práce na pána mohla vyvolat takovou lhostejnost“ (pouze zdánlivou), s jakou zemědělec nechá své obilí na dešti a jede svážet cizí snopy (ibid., 429). Kdyby obyvatelstvo nebylo tak či onak připoutáno k místu svého bydliště, k „občině“, kdyby neexistovala jistá občanská neplnoprávnost, bylo by odpracovávání jako soustava nemyslitelné. Rozumí se samo sebou, že nezbytným důsledkem uvedených rysů soustavy odpracovávání je nízká produktivita práce: způsoby hospodaření založeného na odpracovávání mohou být pouze zcela tradiční; práce ujařmeného rolníka se svou kvalitou nutně blíží práci nevolnické.

Spojení soustavy odpracovávání s kapitalistickou soustavou způsobuje, že se dnešní statkářské hospodářství svou hospodářskou organizací nápadně podobá systému, který převládal v našem textilním průmyslu před vznikem strojového velkoprůmyslu. Tam nechával obchodník vykonávat některé práce svými nástroji a námezdními dělníky (snování příze, barvení a úprava tkanin aj.) a část nástroji rolnických domáckých výrobců, kteří pro něj zpracovávali jeho materiál; zde některé práce provádějí námezdní dělníci, kteří používají inventář statkáře, a druhá část je zabezpečována prací a inventářem rolníků, kteří pracují na cizí půdě. Tam se spojoval s průmyslovým kapitálem kapitál obchodní a na domáckém výrobci spočívalo kromě břemene kapitálu ještě břemeno zotročení, zprostředkovatelství faktorů, truckový systém apod.; zde se rovněž spojuje s průmyslovým kapitálem kapitál obchodní a lichvářský se všemožnými formami snižování mzdy a zvyšování osobní závislosti výrobce. Tam se po věky udržovala přechodná soustava, která měla za základ primitivní rukodělnou techniku a byla odstraněna za necelá tři desetiletí strojovým velkoprůmyslem; zde se udržuje odpracovávání téměř od vzniku Ruska (statkáři měnili smerdy ve své nevolníky již za časů Ruské pravdy^{^[84]}), zachovává po staletí zastaralou techniku a teprve po reformě začíná rychle ustupovat kapitalismu. I tam, i zde znamená stará soustava jedině stagnaci výrobních forem (a tedy i všech společenských vztahů) a převahu asiatských poměrů. I tam, i zde jsou nové, kapitalistické formy hospodářství velkým pokrokem, nehledě na všechny jejich rozpory.

IV. Zánik soustavy odpracovávání

Nyní vzniká otázka, jaký je vztah soustavy odpracovávání k poreformní ekonomice Ruska.

Především se růst zbožního hospodářství nesrovnává se soustavou odpracovávání, protože tato soustava je založena na naturálním hospodářství, na ustrnulé technice, na nerozlučném spojení statkáře s rolníkem. Proto nelze tuto soustavu důsledně uplatňovat a každý krok ve vývoji zbožního hospodářství a tržního zemědělství narušuje podmínky pro její zavedení.

Dále je nutné uvážit tuto okolnost: z dosavadních výkladů vysvítá, že by se v dnešním statkářském hospodářství měly rozlišovat dva druhy odpracovávání: 1. odpracovávání, které si může dovolit pouze samostatný rolník, jenž má tažný dobytek a inventář, (například obdělávání „kruhové“ děsjatiny, orání aj.) a 2. odpracovávání, na něž stačí i vesnický proletář bez jakéhokoli vlastního inventáře (například žnout, kosit, mlátit apod.). Je jasné, že na jedné straně v rolnickém a na druhé straně ve statkářském hospodářství mají oba druhy odpracovávání protikladný význam a že druhý druh odpracovávání představuje přímý přechod ke kapitalismu, s nímž splývá celou řadou naprosto nepostižitelných mezičlánků. V naší literatuře se obvykle tento rozdíl nedělá a mluví se o odpracovávání všeobecně. Avšak s postupným vytlačováním soustavy odpracovávání kapitalismem nabývá velkého významu přesouvání těžiště z odpracovávání prvního druhu na odpracovávání druhého druhu. Uvedeme příklad ze Sborníku statistických údajů o Moskevské gubernii: „Ve většině velkostatků... obdělávání polí a setí, tj. práce, na jejichž pečlivém provedení závisí výnos, vykonávají stálí zemědělští dělníci, kdežto na sklizeň obilí, tj. na práci, při níž je nejdůležitější včasné a rychlé provedení, se najímají okolní rolníci za peníze nebo za pozemky“ (sv. V, sešit 2, s. 140). V takových hospodářstvích se většina pracovních sil získává odpracováváním, avšak přesto má kapitalistická soustava nesporně převahu a „okolní rolníci“ se v podstatě přeměňují v zemědělské dělníky, podobné „smluvním nádeníkům“ v Německu, kteří mají také půdu a také se dávají najímat na určitou část roku (viz výše s. 124, poznámka^{^[p]}). Ohromný úbytek koní u rolníků a vzrůst počtu rolnických usedlostí bez koní v důsledku neúrod v devadesátých letech^{^[q]} musel podstatně zrychlit vytlačování soustavy odpracovávání soustavou kapitalistickou^{^[r]}.

Konečně nejdůležitější příčinou zániku soustavy odpracovávání je rozklad rolnictva. Že odpracovávání (prvního druhu) souvisí právě se střední skupinou rolnictva, je také a priori jasné — jak už jsme poznamenali — a může být dokázáno údaji zemstevní statistiky. Například ve sborníku o zadonském újezdu ve Voroněžské gubernii jsou uvedeny údaje z různých skupin rolnictva o počtu hospodářství, která převzala úkolové práce. Uvádíme tyto údaje v procentech:

Skupina hospodářů	Podíl hospodářů, kteří převzali úkolové práce, z celkového počtu hospodářů ve skupině	Podíl z celkového počtu v %
Skupina hospodářů		všech usedlostí	usedlostí, které převzali úkolové práce
Bez koní	9,9	24,5	10,5
S 1 koněm	27,4	40,5	47,6
S 2 - 3 koňmi	29,0	31,8	39,6
Se 4 koňmi	16,5	3,2	2,3

Podle újezdů	23,3	100	100

Z toho je jasně vidět, že se podíl úkolových prací v obou krajních skupinách zmenšuje. Největší část usedlostí s úkolovými pracemi připadá na střední skupinu rolnictva. Protože ve statistických sbornících zemstev jsou úkolové práce často také zahrnovány mezi ostatní „výdělky“, máme tu tedy příklad typických „výdělků“ středního rolnictva, právě tak jako jsme se v předešlé kapitole seznámili s typickými „výdělky“ nejnižší a nejvyšší skupiny rolnictva. Druhy „výdělků“, které jsme tam zkoumali, jsou výrazem rozvoje kapitalismu (obchodní a výrobní podniky a prodej pracovní síly), kdežto tento druh „výdělků“ je naopak výrazem zaostalosti kapitalismu a převahy odpracovávání (za předpokladu, že mezi veškerými „úkolovými pracemi“ převládají ty, které zařazujeme do odpracovávání prvního druhu).

Čím hlouběji upadá naturální hospodářství a střední rolnictvo, tím více musí kapitalismus zatlačovat soustavu odpracovávání. Zámožné rolnictvo nemůže být pochopitelně základem soustavy odpracovávání, neboť jenom krajní bída nutí rolníka, aby se dával najímat na práce nejhůře placené a ruinující jeho hospodářství. Pro soustavu odpracovávání se právě tak nehodí ani vesnický proletář, i když z jiného důvodu: nemá žádné hospodářství, anebo má jen zcela nepatrný kousek půdy, k němuž není tak připoután jako „střední“ rolník, a je tedy pro něj daleko lehčí odejít a dát se najmout za „svobodných“ podmínek, tj. za vyšší mzdu a bez jakékoli zotročující závislosti. Odtud vyvěrá všeobecná nespokojenost našich velkých pozemkových vlastníků s odlivem rolníků do měst a s odcházením za „vedlejšími výdělky“, tím se vysvětlují jejich nářky, že rolníci jsou „málo připoutáni k půdě“ (viz dále, s. 183^{^[s]}). Rozvoj ryze kapitalistické námezdní práce narušuje soustavu odpracovávání v samých základech.^{^[t]}

Je zvlášť důležité zaznamenat tuto těsnou souvislost mezi rozkladem rolnictva a vytlačováním soustavy odpracovávání kapitalismem — souvislost teoreticky tak jasnou —‚ kterou ve svých pracích už dávno konstatovali zemědělští odborníci, když pozorovali různé způsoby hospodaření na statcích. Profesor Stebut poukazuje v předmluvě ke svému sborníku článků z let 1857 až 1882 na to, že... „v našem rolnickém občinovém hospodářství začíná diferenciace mezi zemědělskými podnikateli a zemědělskými dělníky. První osévají velké plochy, začínají zaměstnávat zemědělské dělníky a obyčejně si přestávají brát úkolové práce, jestliže nutně nepotřebují získat ještě kousek osevní plochy nebo pastviny pro dobytek, čehož většinou nemohou dosáhnout jinak než úkolovou prací; druzí však nemohou vykonávat žádné takové práce, protože nemají koně. Z toho očividně vyplývá nutnost přejít co nejrychleji k hospodářství založenému na práci zemědělských dělníků, protože i ti rolníci, kteří ještě přijímají úkolovou práci na obdělávání děsjatin, pracují špatně co do kvality i včasného provedení, protože mají slabé koně a protože si nabrali hodně práce“ (s. 20).

I v běžné zemstevní statistice se poukazuje na to, že zbídačování rolnictva vede k vytlačování soustavy odpracovávání kapitalismem. V Orelské gubernii bylo například zjištěno, že pokles cen obilí přivedl na mizinu mnoho pachtýřů a že statkáři byli nuceni zvětšit rozlohu orné půdy, kterou statky samy obdělávají. „Zároveň s rozšířením orné půdy statků je všude vidět snahu nahradit úkolovou práci prací zemědělských dělníků a skoncovat s používáním inventáře rolníků..., snahu zdokonalit obdělávání polí zavedením zdokonaleného nářadí..., změnit soustavu hospodaření, zavést setí pícnin, rozšířit a zlepšit dobytkářství, učinit je produktivním“ (Zemědělský přehled Orelské gubernie za léta 1887/88, s. 124—126 Cituji podle Kritických poznámek P. Struveho, s. 242—244). V Poltavské gubernii bylo roku 1890, při nízkých cenách obilí, zjištěno, že „rolnický pacht půdy se zmenšil... v celé gubernii... Ve shodě s tím se na mnoha místech přes značný pokles cen obilí zvětšila rozloha půdy obdělávané přímo statkáři“ (Vliv sklizní atd., I, s. 304). V Tambovské gubernii bylo zjištěno, že se značně zvýšily ceny koňských potahů: ve třech letech 1892 až 1894 byly tyto ceny o 25—30% vyšší než v letech 1889 až 1891 (Novoje slovo, 1895, č. 3, s. 187). Zdražení prací vykonávaných koňskými potahy je přirozeným důsledkem úbytku koní u rolníků a nemůže zůstat bez vlivu na vytlačování soustavy odpracovávání kapitalistickou soustavou.

Nemáme ovšem nikterak v úmyslu těmito ojedinělými příklady dokazovat tezi, podle níž kapitalismus vytlačuje soustavu odpracovávání: úplné statistické údaje o tom nemáme. Ilustrujeme tím pouze tezi o souvislosti rozkladu rolnictva s vytlačováním soustavy odpracovávání kapitalismem. Celkové a souhrnné údaje, jež nezvratně dokazují, že tu jde o vytlačování, se týkají používání strojů v zemědělství a používání svobodné námezdní práce. Než však přejdeme k těmto údajům, musíme se zmínit o názorech narodnických ekonomů na soudobé statkářské hospodářství v Rusku.

V. Postoj narodniků k této otázce

Tezi, že soustava odpracovávání je pouhým pozůstatkem robotního hospodářství, nepopírají ani narodnici. Přiznává ji naopak — i když ne všeobecně — jak pan N. -on (Studie, podkapitola IX), tak pan V. V. (zvlášť výstižně v článku Naše rolnické hospodářství a agronomie; Otěčestvennyje zapiski, 1882, č. 8/9). Tím více překvapuje, že se narodnici ze všech sil snaží nepřiznat prostý a jasný fakt, že soudobá soustava statkářského hospodářství spočívá ve spojení soustavy odpracovávání a soustavy kapitalistické a že proto čím vyvinutější je soustava odpracovávání, tím méně vyvinutá je soustava kapitalistická a naopak; vyhýbají se rozboru toho, jaký je vztah těchto obou soustav k produktivitě práce, k odměně za dělníkovu práci, k hlavním rysům poreformní ekonomiky Ruska atd. Takto řešit otázku, konstatovat změnu, k níž skutečně dochází, by znamenalo přiznat, že vytlačení soustavy odpracovávání kapitalismem je nevyhnutelné a pokrokové. Aby se narodnici tomuto závěru vyhnuli, nezastavili se ani před idealizací soustavy odpracovávání. Tato prapodivná idealizace je hlavním rysem narodnických názorů na vývoj statkářského hospodářství. Pan V. V. dospěl ve svém článku až k tornu, že „lid zvítězil v boji za zvelebení zemědělství, přestože toto vítězství ještě zvětšilo jeho bídu“ (Osudy kapitalismu, s. 288). Přiznat takové „vítězství“ je výmluvnější než konstatovat porážku! Pan N. -on shledal v přidělení půdy rolníkovi za robotního hospodářství i za soustavy odpracovávání „princip“ „spojení výrobce s výrobními prostředky“ a zapomněl na tak bezvýznamnou okolnost, že toto přidělení půdy sloužilo statkáři jako prostředek k zajištění pracovních sil. Jak jsme se už zmínili, rozebral Marx při popisu předkapitalistických soustav zemědělství všechny formy ekonomických vztahů, jaké v Rusku existovaly, a jasně zdůraznil nezbytnost malovýroby a spojení rolníka s půdou jak při rentě v úkonech, tak při naturální i peněžní rentě. Mohlo ho však vůbec napadnout, aby z přidělení půdy závislému rolníkovi vyvodil „princip“ odvěkého spojení výrobce s výrobními prostředky? Zapomíná snad, třeba jen na okamžik, že toto spojení výrobce s výrobními prostředky bylo zdrojem a podmínkou středověkého vykořisťování, že podmiňovalo technickou a společenskou stagnaci a nutně vyžadovalo vznik nejrůznějších forem „mimoekonomického přinucení“?

Zcela obdobně idealizují odpracovávání a závislost na statkáři pánové Orlov a Kablukov ve „Sbornících“ moskevské zemstevní statistiky, když v nich dávají za vzor hospodářství jakési paní Kostinské v podolském újezdu (viz sv. V, sešit I, s. 175—176, a sv. II, s. 59—62, oddíl II). Podle názoru pana Kablukova její hospodářství dokazuje „možnost zařídit to tak, aby byl vyloučen (sic!!) takový protiklad“ (tj. protiklad mezi zájmy statkářského a rolnického hospodářství) „a aby se napomáhalo rozkvětu (sic!) jak rolnického, tak i statkářského hospodářství“ (sv. V, sešit I, s. 175—176). Z toho vyplývá, že zlepšující se postavení rolníků tkví... v odpracovávání a závislosti na statkáři. Rolníci nemají pastviny ani výběhy (sv. II, s. 60—61) — což pánům narodnikům nevadí, aby je považovali za „řádné“ hospodáře — tyto pozemky si pachtují za práci od statkářky a vykonávají „veškerou práci na jejím statku pečlivě, včas a rychle“^{^[u]}.

V idealizaci hospodářské soustavy, která je přímým přežitkem roboty, už dál jít nelze!

Způsob uvažování všech těchto narodniků je velmi jednoduchý; stačí pozapomenout, že přidělení půdy rolníkovi je jednou z podmínek robotního hospodářství nebo soustavy odpracovávání, stačí pouze abstrahovat od skutečnosti, že tento zdánlivě „samostatný“ zemědělec je povinen odvádět rentu v úkonech, naturální nebo peněžní rentu, a zbude nám „čistá“ idea „spojení výrobce s výrobními prostředky“. Avšak skutečný poměr kapitalismu k předkapitalistickým formám vykořisťování se pouhým abstrahováním od těchto forem vůbec nemění^{^[v]}.

Pozastavíme se ujiné velmi zajímavé úvahy pana Kablukova. Viděli jsme, že idealizuje odpracovávání; stojí však za povšimnutí, že když jako statistik charakterizuje skutečné typy ryze kapitalistických hospodářství v Moskevské gubernii, objevují se v jeho výkladu — proti jeho vůli a v zkreslené podobě — právě ty skutečnosti, které dokazují pokrokovost kapitalismu v ruském zemědělství. Prosíme čtenáře o pozornost a předem se omlouváme za poněkud delší citaci.

Kromě starých typů hospodářství se svobodnou námezdní prací je v Moskevské gubernii

„nový, nedávno vzniklý typ hospodářství, která skoncovala se všemi tradicemi a začala na věc pohlížet prostě, tak jako se pohlíží na každou výrobu, jež má být zdrojem důchodu. Na zemědělství se už nehledí jako na panskou zábavu, jako na činnost, kterou se může zabývat každý... Naopak, uznává se, že si vyžaduje... odborné znalosti... Základ rozpočtu“ (pokud jde o organizaci výroby) „je stejný jako u všech ostatních druhů výroby“ (Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. V, sešit 1, s. 185).

Pan Kablukov ani nepozoruje, že tato charakteristika nového typu hospodářství, který „začal vznikat nedávno“, teprve v sedmdesátých letech, dokazuje právě pokrokovost kapitalismu v zemědělství. Právě kapitalismus poprvé přeměnil zemědělství „z panské zábavy“ v normální výrobu, právě kapitalismus si poprvé vynutil „pohlédnout na věc prostě“, vynutil si „rozejít se s tradicemi“ a vyzbrojit se „odbornými znalostmi“. Před nástupem kapitalismu to ani nebylo potřebné, a ani to nebylo možné, neboť hospodářství jednotlivých statků, občin a rolnických rodin „byla soběstačná“, nezávisela na ostatních hospodářstvích a žádná síla je nemohla vyrvat z odvěké strnulosti. Kapitalismus byl právě tou silou, která zavedla (prostřednictvím trhu) společenskou evidenci výroby jednotlivých výrobců a která je donutila respektovat požadavky společenského vývoje. V tom je také pokroková úloha kapitalismu v zemědělství ve všech evropských zemích.

Poslechněme si dále, jak pan Kablukov charakterizuje naše ryze kapitalistické hospodářství:

„Potom se už musí počítat s pracovní silou jako s nezbytným faktorem působícím na přírodu, bez něhož by žádná organizace statku nikam nevedla. I když se tedy uznává veškerý význam tohoto faktoru, nepokládá se za samostatný zdroj důchodu, tak jako tornu bylo za nevolnictví nebo jak je tomu i dnes v případech, kdy se za základ výnosnosti statku nebere produkt práce, jehož získání je přímým cílem vynaložené práce, nikoli snaha vynaložit tuto práci na výrobu hodnotnějších produktů práce a takto využít jejích výsledků, nýbrž snaha zmenšit podíl produktu, který dostává dělník pro sebe, snaha majitele statku snížit cenu práce pokud možno na minimum“ (186) . Dále poukazuje na vedení hospodářství založeného na odpracovávání za odřezanou půdu. „Za takových podmínek není pro výnosnost zapotřebí ani znalostí, ani zvláštních kvalit majitele. Všechno, co se získá touto prací, tvoří čistý důchod majitele nebo alespoň takový důchod, který je získáván téměř bez jakéhokoli vynaložení oběžného kapitálu. Avšak takové hospodářství nemůže samozřejmě dobře fungovat a nemůže se přesně řečeno nazvat hospodářstvím, tak jako se jím nemůže nazvat propachtovávání veškerých pozemků; chybí tu organizace hospodářství“ (186). Autor pak uvádí příklady propachtovávání odřezané půdy za odpracovávání a uzavírá: „Těžiště hospodářství, způsob získávání důchodu z půdy spočívá v působení na dělníka, a nikoli na hmotu a její síly“ (189).

Tato úvaha je mimořádně zajímavou ukázkou, jak se na základě nesprávné teorie překrucují skutečná fakta. Pan Kablukov zaměňuje výrobu za společenský výrobní řád. V každém společenském řádu znamená výroba „působení“ dělníka na hmotu a její síly. V každém společenském řádu může být zdrojem „důchodu“ pozemkového vlastníka jedině nadprodukt. Z obou hledisek se hospodářská soustava odpracovávání naprosto shoduje s kapitalistickou, navzdory názoru pana Kablukova. Skutečný rozdíl mezi nimi je jedině v tom, že soustava odpracovávání nutně předpokládá velmi nízkou produktivitu práce; není tu proto možné zvýšit důchod zvětšením množství nadproduktu, k tomu zbývá jen jediný prostředek: využít nejrůznější zotročující formy najímání. V ryze kapitalistickém hospodářství musí naopak zotročující formy najímání mizet, neboť proletář, který není připoután k půdě, je špatným objektem zotročování; zvýšení produktivity práce je nejen možné, ale také nutné jako jediný prostředek, jak zvýšit důchod a jak se udržet v dravé konkurenci. Charakteristika našich ryze kapitalistických hospodářství, podaná týmž panem Kablukovern, který se tak horlivě pokoušel idealizovat odpracovávání, tedy plně potvrzuje skutečnost, že ruský kapitalismus vytváří společenské podmínky, které nutně vyžadují racionalizaci zemědělství a likvidaci zotročování, kdežto naopak odpracovávání vylučuje možnost racionalizovat zemědělství, udržuje zaostalost techniky a zotročování výrobce. Není nic lehkomyslnějšího než obvyklý jásot narodniků nad tím, že kapitalismus v našem zemědělství je slabý. Tím hůře, je-li slabý, protože to jen ukazuje, jakou sílu mají předkapitalistické formy vykořisťování, které jsou pro výrobce nesrovnatelně tíživější.

VI. Historie Engelgardtova hospodářství

Zcela zvláštní místo mezi narodniky zaujímá Engelgardt. Kritizovat jeho hodnocení soustavy odpracovávání a kapitalismu by znamenalo opakovat, o čem jsme už mluvili v předcházející podkapitole. Pokládáme proto za daleko účelnější konfrontovat Engelgardtovy narodnické názory s vývojem jeho vlastního hospodářství. Taková kritika bude mít i pozitivní význam, neboť vývoj tohoto hospodářství jako by v kostce odrážel základní rysy vývoje veškerého statkářského hospodářství v poreformním Rusku

Když začal Engelgardt hospodařit, bylo jeho hospodářství založeno na tradičním odpracovávání a zotročující závislosti, které nedovolují vést „řádné hospodářství“ (Dopisy z vesnice, 559). Odpracovávání bylo příčinou špatného chovu dobytka, špatného obdělávání půdy a jednotvárnosti zastaralých soustav polního hospodářství (118). „Poznal jsem, že hospodařit postaru není možné“ (118). Konkurence stepního obilí snižovala ceny a činila hospodářství nevýnosným (83)^{^[w]}. Zdůrazňujeme, že vedle soustavy odpracovávání měla v tomto hospodářství od samého začátku určitou úlohu také kapitalistická soustava: námezdní dělníci tu byli, i když ve velmi malém počtu, i za starého způsobu hospodaření (skoták aj.) a Engelgardt dosvědčuje, že mzda jeho zemědělského dělníka (někdejšího rolníka s přídělem půdy) byla „neuvěřitelně nízká“(11), nízká proto, že při špatném stavu chovu dobytka „nebylo ani možné víc dát“. Nízká produktivita práce vylučovala možnost zvyšovat mzdy. Engelgardtovo hospodářství mělo tedy od samého počátku nám už známé rysy všech ruských hospodářství: odpracovávání, zotročující závislost, velmi nízkou produktivitu práce, „neuvěřitelně nízkou“ odměnu za práci a zastaralé způsoby hospodaření na půdě.

Jaké vlastně změny vnesl do tohoto systému Engelgardt? Začíná sít len, tržní průmyslovou plodinu, která vyžaduje mnoho pracovních sil. Zesiluje se tedy tržní a kapitalistický ráz zemědělství. Ale jak získat pracovní síly? Engelgardt se zpočátku pokoušel uplatnit v novém (tržním) zemědělství starou soustavu: odpracovávání. Nedařilo se to, rolníci pracovali špatně, „odpracovávání podle děsjatin“ bylo nad jejich síly, proto se všemožně bránili „ničím neomezené“ a nevolnické práci. „Musel se změnit systém. Mezitím jsem se už vzmohl, pořídil jsem si vlastní koně, postroje, vozy, pluhy, brány a mohl jsem už hospodařit za pomoci zemědělských dělníků. Začal jsem pěstovat len zčásti se svými zemědělskými dělníky, zčásti jsem najímal rolníky na určité práce v úkolu“ (218). Přechod k nové soustavě hospodaření a k tržnímu zemědělství tedy vyžadoval nahradit soustavu odpracovávání kapitalistickou soustavou. Aby Engelgardt zvýšil produktivitu práce, použil vyzkoušeného prostředku kapitalistické výroby: práce od kusu. Ženy byly najímány k práci od mandele..., či od pudu, a Engelgardt (s jistou dávkou naivní vítězoslávy) vypráví o úspěchu tohoto systému; zvýšily se náklady na obdělávání (z 25 rublů na 1 děsjatinu na 35 rublů), zvýšil se však také důchod o 10—20 rublů; přechodem od zotročující práce ke svobodné námezdní práci se zvýšila produktivita práce dělnic (z 20 funtů za noc na 1 pud); výdělek dělnic se zvýšil na 30—50 kopějek za den („nebývalý v našem kraji“). Místní obchodník se střižním zbožím Engelgardta upřímně pochválil: „Svým lnem jste ráčil dát obchodu velkou vzpruhu“ (219).

Svobodná námezdní práce, používaná zprvu k obdělávání tržních plodin, se začala postupně uplatňovat při ostatních zemědělských pracích. Jedním z prvních úkonů, které kapitál vyloučil z odpracovávání, byl výmlat. Je známo, že ve všech statkářských hospodářstvích se tento druh prací nejčastěji provádí kapitalistickým způsobem. „Část půdy,“ píše Engelgardt, „pachtuji rolníkům za obdělávání ‚kruhů‘, protože jinak bych stěží stačil sklidit žito“ (211). Odpracovávání tedy tvoří přímý přechod ke kapitalismu, protože zabezpečuje hospodáři práci nádeníků v době největšího návalu práce. Zprvu se na obdělávání „kruhů“ zjednávalo společně s mlácením, ale i zde si špatné provádění prací vynutilo přejít ke svobodné námezdní práci. Obdělávání „kruhů“ se začalo zadávat bez mlácení, to se pak provádělo zčásti za pomoci zemědělských dělníků, zčásti se zadávalo v úkolové mzdě zprostředkovateli party námezdních dělníků. Nahrazení soustavy odpracovávání kapitalistickou soustavou mělo také zde za následek: 1. zvýšení produktivity práce: dříve vymlátilo 16 lidí za den 900 snopů, nyní 8 lidí 1100 snopů; 2. zvýšení výmlatků; 3. zkrácení doby mlácení; 4. zvýšení dělníkova výdělku; 5. zvýšení hospodářova zisku (212).

Dále se kapitalistická soustava začíná uplatňovat i při obdělávání půdy. Zavádějí se pluhy místo dřevěných rádel a práce přechází z hospodářsky závislého rolníka na zemědělského dělníka. Engelgardt vítězoslavně mluví o úspěchu zavedené novoty, o svědomitém poměru dělníků k práci, a dokazuje tím zcela správně, že obvyklé obviňování dělníka z lenosti a nesvědomitosti je důsledkem „nevolnického cejchu“ a zotročující práce „na pána“, že nová organizace hospodářství vyžaduje, aby také hospodář byl podnikavý, znal lidi a uměl s nimi jednat, znal práci a její rozsah, obeznámil se s technickou a obchodní stránkou zemědělství, tj. aby měl vlastnosti, jaké neměli a nemohli mít Oblomovové^{^[86]} nevolnické či hospodářsky závislé vesnice. Jednotlivé změny v zemědělské technice jsou navzájem nerozlučně spjaty a nutně vedou k přeměně ekonomiky. „Předpokládejme například, že jste zavedli pěstování lnu a jetele — a hned bude zapotřebí mnoha dalších změn, a nebudou-li provedeny, nebude na tom hospodářství dobře. Bude zapotřebí změnit orné nářadí a místo dřevěného rádla používat pluh, místo dřevěných bran železné, a takové nářadí zase bude vyžadovat jiné koně, jiné dělníky, jinou hospodářskou soustavu, pokud jde o najímání dělníků atd.“ (154—155).

Ukázalo se, že změna zemědělské techniky je nerozlučně spjata s vytlačováním soustavy odpracovávání kapitalismem. Zvlášť zajímavé je, jak toto vytlačování postupuje: hospodářská soustava spojuje i nadále soustavu odpracovávání s kapitalismem, ale těžiště se ponenáhlu přesouvá z odpracovávání na kapitalismus. Podívejme se, jak bylo organizováno Engelgardtovo přebudované hospodářství: „Nyní mám mnoho práce, protože jsem změnil celý systém hospodářství. Podstatnou část práce vykonávají stálí zemědělští dělníci a nádeníci. Práce je nejrůznější: vypaluji úhor pod pšenici, čistím lniště od březového porostu, sklidil jsem louky u Dněpru, zasel jsem jetel, hodně žita a také lnu. Potřebuji spoustu pracovních sil. Abych měl pracovníky, musím se o ně postarat co nejdříve, protože až začnou polní práce, budou všichni zaměstnáni buď doma, nebo v jiných hospodářstvích. Získávám pracovní síly vyplácením záloh za práci v penězích a v obilí“ (116—117).

Odpracovávání i zotročující závislost zůstaly tedy i v „řádně“ vedeném hospodářství, ale 1. zaujímají již vůči svobodnému najímání druhořadé místo a 2. samo odpracovávání se změnilo; zachovalo se převážně odpracovávání druhého druhu, které nepředpokládá hospodařící rolníky, nýbrž stálé zemědělské dělníky a nádeníky.

Vlastní Engelgardtovo hospodářství tedy vyvrací Engelgardtovy narodnické teorie lépe než všelijaké úvahy. I když si Engelgardt vytkl za cíl vybudovat racionální hospodářství, nemohl toho za daných sociálně ekonomických poměrů dosáhnout jinak než zavedením hospodářství se zemědělskými dělníky. Zdokonalování zemědělství a vytlačování soustavy odpracovávání kapitalismem šlo v tomto hospodářství ruku v ruce — přesně tak, jako tomu je ve všech statkářských hospodářstvích v Rusku. Nejvýrazněji se tento proces projevuje v používání strojů v ruském zemědělství.

VII. Používání strojů v zemědělství

Podle vývoje výroby zemědělských strojů a jejich používání v zemědělství dělí se poreformní epocha na čtyři období^{^[x]}. Do prvního období spadají poslední léta před rolnickou reformou a první léta po ní. Statkáři začali nakupovat zahraniční stroje, aby se obešli bez „bezplatné“ práce nevolníků a zbavili se obtíží s najímáním svobodných dělníků. Tento pokus ovšem skončil nezdarem; horečka rychle opadla a v letech 1863—1864 poptávka po zahraničních strojích poklesla. Od konce sedmdesátých let začalo druhé období, které trvalo až do roku 1885. Pro toto období je charakteristický mimořádně rovnoměrný a neobyčejně rychlý růst dovozu strojů ze zahraničí; tuzemská výroba vzrůstá rovněž rovnoměrně, ale pomaleji než dovoz. Od roku 1881 do roku 1884 stoupal dovoz zemědělských strojů zvlášť rychle, což lze částečně vysvětlit tím, že v roce 1881 byl zrušen bezcelní dovoz litiny a železa pro potřeby závodů vyrábějících zemědělské stroje. Třetí období trvá od roku 1885 do začátku devadesátých let. Na zemědělské stroje dovážené dosud bezcelně je v tomto roce uvaleno clo (50 kopějek ve zlatě na 1 pud).Vysoké clo značně omezuje dovoz strojů, přičemž se i domácí výroba rozvíjí pomalu v důsledku zemědělské krize, jejíž začátek spadá právě do tohoto období. Konečně na začátku devadesátých let začíná zřejmě čtvrté období, kdy se dovoz zemědělských strojů opět zvyšuje a kdy zejména rychle roste jejich domácí výroba.

Pro ilustraci našeho výkladu uvádíme statistické údaje. Průměrná roční výše dovozu zemědělských strojů v jednotlivých obdobích činila:

Období	V tisících pudů	V tisících rublů
1869 - 1872	259,4	787,9
1873 - 1876	566,3	2283,9
1877 - 1880	629,5	3593,7
1881 - 1884	961,8	6318,0
1885 - 1888	399,5	2032,0
1889 - 1892	509,2	2596,0
1893 - 1896	864,8	4868,0

O výrobě zemědělských strojů a nářadí v Rusku nemáme bohužel tak úplné a přesné údaje. Naše tovární statistika je neuspokojivá, celková výroba strojů se směšuje s výrobou zemědělských strojů, neexistují žádná pevně stanovená kritéria vymezující „tovární“ a „domáckou“ výrobu zemědělských strojů — a to vše znemožňuje vytvořit si úplný obraz o rozvoji výroby zemdělských strojů v Rusku. Shrneme-li údaje obsažené v již uvedených pramenech, dostaneme tento obraz rozvoje výroby zemědělských strojů v Rusku:

Výroba, dovoz a používání zemědělských strojů a nářadí
Rok	V Království polském	Ve třech pobaltských guberniích	Ve čtyrech jižních stepních guberniích: Donské, Jekatěrinoslavské, Tavridské a Chersonské	V ostatních guberniích evropského Ruska	Celkem v 50 guberniích evropského Ruska a v Království polském	Dovoz zemědělských strojů z ciziny	Používání zemědělských strojů
1876	646	415	280	988	2329	1628	3957
1879	1088	433	557	1752	3830	4000	7830
1890	498	217	2360	1971	5046	2519	7565
1894	381	314	6183	2567	9445	5194	14639

Tyto údaje dokazují, jak silný je proces vytlačování primitivního zemědělského nářadí nářadím zdokonaleným (a tím i proces vytlačování primitivních forem hospodaření kapitalismem). Za 18 let se zvýšilo používání zemědělských strojů více než 3¹/₂krát, a to hlavně více než čtyřnásobným vzrůstem tuzemské výroby. Pozoruhodné je také, že se hlavní středisko této výroby přesunulo z poviselských a pobaltských gubernií do jihoruských stepních gubernií. V sedmdesátých letech byly hlavním střediskem zemědělského kapitalismu v Rusku západní okrajové gubernie, v devadesátých letech se vytvořily ještě významnější oblasti zemědělského kapitalismu v guberniích ryze ruských.^{^[y]}

Musíme dodat, že právě uvedené údaje, ačkoli se zakládají na oficiálních (a pokud je nám známo, jediných) informacích o této otázce, nejsou zdaleka úplné a nejsou dost dobře porovnatelné podle jednotlivých let. Z let 1876—1879 máme údaje shromážděné speciálně pro výstavu v roce 1882; tyto údaje jsou co nejúplnější, protože zahrnují nejen „tovární“, ale i „domáckou“ výrobu zemědělského nářadí; v letech 1876—1879 bylo v evropském Rusku dohromady s Královstvím polským zjištěno v průměru 340 závodů, kdežto podle „tovární“ statistiky bylo v roce 1879 v evropském Rusku pouze 66 závodů na výrobu zemědělských strojů a nářadí (výpočet podle Orlovova Ukazatele továren a závodů za rok 1879). Obrovský rozdíl v těchto číslech se dá vysvětlit tím, že z 340 závodů byla méně než jedna třetina (100) s parním pohonem a více než polovina (196) rukodílných; 236 závodů z 340 nemělo vlastní slévárnu a dávalo si odlitky zhotovovat jinde (Historickostatistický přehled, 1. c.). Naproti tomu jsou údaje za léta 1890 a 1894 vzaty ze Souboru údajů o továrním průmyslu v Rusku (publikace odboru pro obchod a manufakturu)^{^[z]}. Tyto údaje nezachycují dokonce ani veškerou „tovární“ výrobu zemědělských strojů a nářadí; například roku 1890 zaznamenal Soubor v evropském Rusku 149 závodů tohoto výrobního odvětví, kdežto v Orlovově Ukazateli je vyjmenováno přes 163 závodů vyrábějících zemědělské stroje a nářadí; roku 1894 bylo v evropském Rusku podle údajů Souboru napočteno 164 závodů tohoto druhu (Věstnik finansov, 1897, č. 21, s. 544), kdežto v Soupisu továren a závodů bylo v roce 1894/1895 vykázáno přes 173 závodů vyrábějících zemědělské stroje a nářadí. Drobná „domácká“ výroba zemědělských strojů a nářadí není v těchto údajích vůbec obsažena^{^[aa]}. Nelze proto pochybovat, že údaje z roku 1890 a 1894 v porovnání s tehdejším skutečným stavem jsou značně nižší; potvrzují to i hlasy odborníků, kteří vypočítali, že počátkem devadesátých let se v Rusku vyrábělo asi za 10 miliónů rublů zemědělských strojů a nářadí (Zemědělství a lesnictví, 359), kdežto roku 1895 asi v hodnotě 20 miliónů rublů (Věstnik finansov, 1896, č. 51).

Uvedeme poněkud podrobnější údaje o druzích a množství zemědělských strojů a nářadí vyráběných v Rusku. Bylo vypočteno, že se roku 1876 vyrobilo 25 835 kusů nářadí, roku 1877 — 29 590; roku 1878 — 35 226; roku 1879 — 47 892 kusů zemědělských strojů a nářadí. Nakolik byla nyní tato čísla překonána, vyplývá z těchto údajů: roku 1879 se vyrábělo asi 14 500 pluhů, kdežto roku 1894 — 75 500 (Věstnik finansov, 1897, č. 21). „Bylo-li před pěti lety nutné zabývat se problémem, jak rozšířit užívání pluhů v rolnických hospodářstvích, vyřešil se dnes tento problém sám od sebe. Že si ten či onen rolník koupí pluh, není už žádnou vzácností, ale něčím zcela obvyklým a dnes se pluhy, jež si rolníci každoročně opatřují, počítají na tisíce“^{^[bb]}. Vzhledem ke spoustě primitivního zemědělského nářadí, používaného v Rusku, má výroba a odbyt pluhů ještě velké možnosti.^{^[cc]} Pokrok v užívání pluhu vyvolal dokonce problém využití elektřiny. Podle zprávy listu Torgovo-promyšlennaja gazeta (1902, č. 6) vzbudil na druhém sjezdu elektrotechniků „velký zájem referát V. A. Rževského Elektřina v zemědělství“. Přednášející znázornil na dokonale provedených nákresech obdělávání polí pluhem v Německu s použitím elektrické energie a ze svého projektu a rozpočtu, které vypracoval na návrh jistého statkáře pro jeho velkostatek v jedné jižní gubernii, uvedl číselné údaje o hospodárném obdělávání polí tímto způsobem. Projekt předpokládal, že se každoročně zorá 540 děsjatin a část z nich dvakrát do roka. Mělo se orat do hloubky 4¹/₂ — 5 veršků^{^[dd]}; půda je samá černozem. V projektu je kromě pluhů strojní zařízení pro jiné polní práce, jakož i mlátička a mlýn, mlýn o 25 k při 2000 hodinách práce v roce. Cenu veškerého zařízení velkostatku včetně šesti verst vrchního elektrického vedení o síle 50 mm odhadl přednášející na 41 000 rublů. Bude-li zřízen také mlýn, přijde zorání jedné děsjatiny na 7 rublů 40 kopějek, bez mlýna na 8 rublů 70 kopějek. Při srovnání s místními cenami pracovních sil, dobytka atd. se ukázalo, že s elektrickým zařízením se v prvém případě uspoří 1013 rublů a v druhém případě, při menší spotřebě energie, bez mlýna, bude úspora činit 966 rublů. Ve výrobě mlátiček a fukarů není vidět tak prudký převrat, poněvadž tato výroba byla poměrně dobře zavedena už dávno.^{^[ee]} Vzniklo dokonce zvláštní středisko „domácké“ výroby tohoto nářadí — město Sapožok v Rjazaňské gubernii s okolními vesnicemi — a místní rolnická buržoazie si na této „živnosti“ vydělala pěkné peníze (srov. Zprávy a šetření, I, s. 208 — 2l0). Zvlášť rychle se rozmáhá výroba žacích strojů. Roku 1879 se jich vyrábělo ročně asi 780 kusů; roku 1893 se odhadovalo, že se jich ročně prodá 7000—8000 kusů, a roku 1894/1895 asi 27 000 kusů. Například závod J. Greavese v městě Berďansku v Tavridské gubernii — „největší závod tohoto výrobního odvětví v Evropě“ (Věstnik finansov, 1896, č. 51, tj. pokud jde o výrobu žacích strojů) — vyrobil v roce 1895 4464 žacích strojů. V Tavridské gubernii se mezi rolníky žací stroje tak rozšířily, že dokonce vznikla zvláštní výdělečná činnost: sklízení cizího obilí vlastními stroji^{^[ff]}.

Stejné údaje máme také o ostatním, méně rozšířeném zemědělském nářadí. Širokosecí stroje vyrábějí například už desítky závodů a dokonalejší řádkovací secí stroje, které roku 1893 vyráběly pouze dva závody (Zemědělství a lesnictví, s. 360), se nyní vyrábějí už v sedmi závodech (Výrobní síly, I, s. 51), jejichž výrobky jsou zvlášť hojně rozšířeny opět na jihu Ruska. Strojů se užívá ve všech odvětvích zemědělské výroby a při všech úkonech ve výrobě jednotlivých produktů: ve zvláštních přehledech se uvádí, jak jsou rozšířeny fukary, třídičky, triéry, sušičky obilí, lisy na seno, lamačky lnu atd. V publikaci pskovského guberniálního zemstva Příloha ke zprávě o zemědělství za rok 1898[6] (Severnyj kurjer, 1899, č. 32) se konstatuje, že rozšíření strojů, zejména lamaček lnu, souvisí s přechodem od pěstování lnu pro vlastní spotřebu k pěstování tržnímu. Přibývá pluhů. Můžeme pozorovat, jaký vliv má odliv obyvatelstva z vesnice na zvyšování počtu zemědělských strojů a na zvýšení mezd. Ve Stavropolské gubernii (tamtéž, č. 33) se zároveň se zesílením přistěhovalectví rozšiřuje používání zemědě1. ských strojů. Roku 1882 jich tam bylo 908; v letech 1891 až 1893 průměrně 29 275; roku 1894—1896 průměrně 54 874; roku 1895 téměř 64 000 kusů zemědělského nářadí a strojů.

Rostoucí používání strojů vyvolává přirozeně také poptávku po strojním pohonu: vedle parních strojů „se v poslední době začínají v našich hospodářstvích hodně zavádět petrolejové motory“ (Výrobní síly, I, s. 56), a ačkoli se první takový motor objevil v zahraničí teprve před sedmi lety, máme u nás už sedm závodů, které je vyrábějí. V Chersonské gubernii bylo v sedmdesátých letech pouze 134 lokomobil v zemědělství (Podklady pro statistiku parních strojů v Ruské říši, Petrohrad 1882), roku 1881 asi 500 (Historickostatistický přehled,sv. II, oddíl zemědělského nářadí). V letech 1884—1886 bylo ve třech újezdech (ze šesti) této gubernie zjištěno 435 parních mlátiček. „Dnes“ (1895) „musíme předpokládat, že počet těchto strojů je alespoň dvojnásobný“ (Tězjakov, Zemědělští dělníci a organizace zdravotnického dohledu v Chersonské gubernii, Cherson 1896, s. 71). Věstnik finansov (1897, č. 21) uvádí, že v Chersonské gubernii je parních mlátiček „asi 1150, v Kubáňském kraji se počet parních mlátiček pohybuje kolem téhož čísla atd. ... Koupě parních mlátiček má v poslední době podnikatelský charakter... Stávalo se, že podnikatel za dva až tři úrodné roky splatil mlátičku s lokomobilou v ceně pěti tisíc a ihned kupoval novou za stejných podmínek. Tak se na Kubáni často můžeme v nevelkých hospodářstvích setkat s pěti, a dokonce až s deseti takovými stroji. Staly se tam už nezbytným příslušenstvím každého jen trochu dobře vedeného hospodářství“. „Na jihu Ruska se dnes užívá celkem přes 10 000 lokomobil pro zemědělské účely“ (Výrobní síly, IX, s. 151)^{^[gg]}.

Připomeneme-li si, že v letech 1875—1878 bylo v celém evropském Rusku v zemědělství jenom 1351 lokomobil, kdežto roku 1901 podle neúplných údajů (Sbírka zpráv továrních inspektorů za rok 1903) — 12 091, roku 1902 — 14 609, roku 1903 — 16 021, roku 1904— 17 287 zemědělských lokomobil, pak nám bude jasné, jak velkou revoluci způsobil kapitalismus v našem zemědělství za poslední dvě až tři desetiletí. Tento proces pomohla značně urychlit zemstva. Počátkem roku 1897 existovaly zemstevní sklady zemědělských strojů a nářadí „již při 11 guberniálních a 203 újezdních zemstevních správách, s oběžným kapitálem celkem asi 1 milión rublů“ (Věstnik finansov, 1897, č. 21). V Poltavské gubernii se obraty zemstevních skladů zvýšily z 22 600 rublů v roce 1890 na 94 900 rublů v roce 1892 a 210 000 rublů v roce 1895. Za 6 let se prodalo 12 600 pluhů, 500 fukarů a třídiček, 300 žacích strojů a 200 žentourových mlátiček. „V zcmstevních skladech kupovali nářadí hlavně kozáci a rolníci; na ně připadá 70% všech prodaných pluhů a žentourových mlátiček. Secí a žací stroje kupovali většinou statkáři, hlavně velkostatkáři, kteří mají přes 100 děsjatin půdy“ (Věstnik finansov, 1897, č. 4).

Podle zprávy jekatěrinoslavské guberniální zemstevní správy z roku 1895 „se v této gubernii velmi rychle rozmáhá užívání zdokonaleného zemědělského nářadí“. Například ve verchnědněperském újezdu měli:

						1894	1895
Pluhy, bukery, zaorávače ve vlastnictví statkářů						5 220	6 752
"	"	"	"	"	rolníků	27 271	30 112
Žentourové mlátičky			"	"	statkářů	131	290
"	"	"	"	"	rolníků	671	838
(Věstnik finansov, 1897, č. 6)

Podle údajů moskevské guberniální zemstevní správy vlastnili roku 1895 rolníci Moskevské gubernie 41 210 pluhů; pluh mělo 20,2 % všech hospodářů (Věstnik finansov, 1896, č. 31). V Tverské gubernii bylo podle zvláštního soupisu v roce 1896 51 266 pluhů, tj. 16,5% z celkového počtu hospodářů. V tverském újezdu bylo roku 1890 jen 290 pluhů, ale roku 1896 5581 pluhů (Sborník statistických údajů o Tverské gubernii, sv. XIII, sešit 2, s. 91, 94). Z toho lze posoudit, jak rychle se upevňuje a zvelebuje hospodářství rolnické buržoazie.

VIII. Význam strojů v zemědělství

Když jsme zjistili, jak mimořádně rychle se rozvíjí výroba zemědělských strojů a používání strojů v ruském poreformním zemědělství, musíme nyní prozkoumat sociálně ekonomický význam tohoto jevu. Z toho, co jsme dříve řekli o ekonomice rolnického a statkářského zemědělství, plynou tyto závěry: na jedné straně právě kapitalismus je činitelem, který vyvolává a rozšiřuje užívání strojů v zemědělství; na druhé straně má používání strojů v zemědělství kapitalistický ráz, tj. vede ke vzniku kapitalistických vztahů a k jejich dalšímu vývoji.

Probereme první závěr. Viděli jsme, že hospodářská soustava odpracovávání a s ní nerozlučně spjaté patriarchální rolnické hospodářství jsou založeny již svou povahou na tradiční technice a na zachovávání starodávných způsobů výroby. Sama vnitřní struktura této soustavy hospodaření nedává žádné podněty k přeměně techniky; uzavřenost a izolovanost hospodářství, bída a ponížení závislého rolnictva naopak vylučují možnost zavádět dokonalejší techniku a nové způsoby hospodaření. Poukažme zvláště na to, že odměna za práci v hospodářství založeném na odpracovávání je daleko menší (jak jsme viděli) než při používání svobodné námezdní práce; je přece známo, že nízká mzda tvoří jednu z nejdůležitějších překážek pro zavádění strojů. A fakta nám vskutku dokazují, že mohutné hnutí za přeměnu zemědělské techniky nabývalo velkého rozsahu teprve po reformě zároveň s rozvojem zbožního hospodářství a kapitalismu. Konkurence vyvolaná kapitalismem a závislost zemědělského výrobce na světovém trhu způsobily, že se přeměna techniky stala nevyhnutelnou, a pokles cen obilí tuto nevyhnutelnost zvlášť vyhrotil^{^[hh]}.

Abychom si objasnili druhý závěr, musíme prozkoumat statkářské a rolnické hospodářství odděleně. Zavádí-li statkář stroj anebo zdokonalené nářadí, nahrazuje tím inventář rolníka (který pro něho pracoval) vlastním inventářem; přechází tedy od hospodářské soustavy odpracovávání k soustavě kapitalistické. Rozšíření zemědělských strojů znamená, že odpracovávání je vytlačováno kapitalismem. Je ovšem možné, že podmínkou propachtování půdy je například odpracovávání ve formě nádenické práce u žacího stroje, u mlátičky apod., ale to už je odpracovávání druhého druhu, odpracovávání, které mění rolníka v nádeníka. Podobné „výjimky“ tedy jenom potvrzují všeobecné pravidlo, že vybavení statkářských hospodářství zdokonaleným inventářem znamená přeměnu závislého („samostatného“ podle narodnické terminologie) rolníka v námezdního dělníka — znamená to přesně totéž, jako když si faktor, který zadává práci domů, pořídí vlastní výrobní prostředky a přemění závislého „domáckého výrobce“ v námezdního dělníka. Vybavení statkářského hospodářství vlastním inventářem nevyhnutelně ochromuje střední rolnictvo, které si získává životní prostředky odpracováváním. Viděli jsme už, že odpracovávání je specifická „výdělečná činnost“ právě středního rolnictva, jehož inventář je tedy součástí nejen rolnického, nýbrž i statkářského hospodářství^{^[ii]}. Rozšíření zemědělských strojů a zdokonaleného nářadí a vyvlastňování rolnictva jsou tedy jevy, které spolu nerozlučně souvisejí. Po tom, co jsme vyložili v předešlé kapitole, není jistě třeba objasňovat, že rozšíření zdokonaleného nářadí mezi rolnictvem má stejný dosah. Soustavné používání strojů v zemědělství vytlačuje patriarchálního „středního“ rolníka stejně neúprosně, jako parní tkalcovský stav vytlačuje domáckého tkalce s jeho rukodělnou výrobou.

Výsledky používání strojů v zemědělství jen potvrzují naše slova, neboť odhalují všechny typické rysy kapitalistického pokroku s veškerými jeho rozpory. Stroje nesmírně zvyšují produktivitu práce v zemědělství, které dosud zůstávalo téměř úplně stranou společenského vývoje. Proto už sama skutečnost, že v ruském zemědělství se rozmáhá používání strojů, stačí, aby bylo zřejmé, jak naprosto neodpovědná jsou tvrzení pana N. -ona o „absolutní stagnaci“ (Studie [97], s. 32) produkce obilí v Rusku a dokonce o „poklesu produktivity“ zemědělské práce. Později se ještě vrátíme k tomuto tvrzení, které odporuje všeobecně zjištěným skutečnostem a které se dobře hodilo panu N. -onovi k idealizaci předkapitalistických poměrů.

Dalším důsledkem používání strojů je koncentrace výroby a kapitalistická kooperace v zemědělství. Zavedení strojů vyžaduje na jedné straně značně velký kapitál, a je proto dostupné jenom velkým hospodářům; na druhé straně se stroj vyplácí pouze při značně velké produkci; zavedení strojů si vynucuje rozšíření výroby. Rozšíření žacích strojů, parních mlátiček apod. je proto ukazatelem koncentrace zemědělské výroby — a později opravdu poznáme, že v těch oblastech ruského zemědělství, ve kterých se zvlášťhojně začaly používat stroje (Novorusko), je také mnoho hospodářství s velkou výměrou půdy. Upozorňujeme, že by bylo chybou představovat si koncentraci zemědělství jen jako extenzívní rozšíření osevní plochy (jak to dělá pan N. -on); ve skutečnosti se koncentrace zemědělské výroby projevuje v nejrozmanitějších formách, podle toho, jaké jsou formy tržního zemědělství (viz následující kapitolu). Koncentrace výroby nerozlučně souvisí s rozsáhlou kooperací dělníků v hospodářství. Připomeňme si výše uvedený příklad velkého hospodářství, které ke sklizni svého obilí používá současně několika set žacích strojů. „Žentourové mlátičky pro 4—8 koní vyžadují 14 až 23 i více dělníků, z nichž polovinu tvoří ženy a mladiství, tj. dělníci s polovičním pracovním výkonem... Parní mlátičky o výkonu 8—10 koní, které jsou ve všech velkých hospodářstvích“ (v Chersonské gubernii), „vyžadují 50 až 70 dělníků současně, z nichž většinu tvoří dělníci s polovičním pracovním výkonem, děvčata a chlapci od 12 do 17 let“ (Tězjakov, 1. c., s. 93). „Velká hospodářství, kde se najednou shromažďuje 500 až 1000 dělníků, můžeme směle přirovnat k průmyslovým podnikům,“ poznamenává správně týž autor (s. 151)^{^[jj]}. A tak zatímco naši narodnici řečnili o tom, že „občina“ „by mohla snadno“ zavést do zemědělství kooperaci, šel život svou cestou a kapitalismus, který rozložil občinu na ekonomické skupiny s protichůdnými zájmy, vytvořil velká hospodářství založená na rozsáhlé kooperaci námezdních dělníků.

Z toho, co jsme řekli, jasně plyne, že stroje vytvářejí vnitřní trh pro kapitalismus: za prvé trh výrobních prostředků (výrobků strojírenského, báňského průmyslu a mnoha dalších) a za druhé trh pracovních sil. Zavedení strojů, jak jsme už poznali, způsobuje, že odpracovávání je nahrazováno svobodnou námezdní prací a že vznikají rolnická hospodářství se stálými námezdními zemědělskými dělníky. Rozsáhlé používání zemědělských strojů předpokládá existenci masy zemědělských námezdních dělníků. V oblastech s nejvyspělejším kapitalismem v zemědělství se proces zavádění námezdní práce a zavádění strojů střetává s jiným procesem, a to s vytlačováním námezdních dělníků stroji Na jedné straně vznik rolnické buržoazie a přechod statkářů od soustavy odpracovávání ke kapitalismu vyvolávají poptávku po námezdních dělnících; na druhé straně tam, kde hospodářství bylo již dávno založeno na námezdní práci, vytlačují stroje námezdní dělníky. O celkovém výsledku obou těchto procesů v celém Rusku, tj. zda počet zemědělských námezdních dělníků roste nebo klesá, nemáme přesné a souhrnné statistické údaje. Jejich počet bezesporu až dosud vzrůstal (viz následující podkapitolu). Domníváme se, že tomu je tak i nyní^{^[kk]}: Za prvé údaje o vytlačování námezdních dělníků v zemědělství stroji máme pouze z Novoruska, kdežto v ostatních krajích kapitalistického zemědělství (pobaltský a západní kraj, východní okrajová území, některé průmyslové gubernie) nebyl zatím tento proces zjištěn ve velkém rozsahu. Zbývá ještě obrovská oblast, kde převládá soustava odpracovávání, a v této oblasti vyvolává zavádění strojů poptávku po námezdních dělnících. Za druhé intenzifikace zemědělství (např. zavádění okopanin) nesmírně zvyšuje poptávku po námezdní práci (viz IV. kapitolu). Absolutní počet zemědělských námezdních dělníků (na rozdíl od průmyslových) musí ovšem na určitém stupni vývoje kapitalismu poklesnout, a to tehdy, jakmile bude zemědělství v celé zemi zorganizováno zcela kapitalisticky a jakmile se používání strojů pro vykonávání nejrozmanitějších zemědělských prací stane všeobecným jevem.

Pokud jde o Novorusko, místní odborníci konstatují obvyklé následky vysoce vyspělého kapitalismu. Stroje vytlačují námezdní dělníky a vytvářejí v zemědělství kapitalistickou rezervní armádu. „Doba pohádkových cen za pracovní síly je v Chersonské gubernii nenávratně pryč. Vlivem... značného rozšíření zemědělského nářadí. . .“ (i jiných příčin) „ceny pracovních sil soustavně klesají“ (podtrženo autorem)... „Rozdělení zemědělského nářadí, které zbavuje velká hospodářství závislosti na dělnících a zároveň stlačuje poptávku po pracovních silách, uvádí dělníky do obtížné situace“ (Tězjakov, 1. c., 66—71). Totéž konstatuje také jiný zemstevní lékař-hygienik, pan Kudrjavcev, ve své práci Přespolní zemědělští dělníci na mikulášském výročním trhu v městečku Kachovce v Tavridské gubernii a zdravotnický dohled v roce 1895 (Cherson 1896). „Ceny pracovních sil... stále klesají a značná část dělníků nenachází uplatnění, nenachází výdělek, a tak vzniká, řečeno ekonomicky, rezervní armáda dělníků — uměle vytvořený přebytek obyvatelstva“ (61). Snižování odměn za práci vyvolávané touto rezervní armádou šlo někdy tak daleko, že „mnozí hospodáři, i když měli své stroje, dávali přednost“ (roku 1895) „ruční sklizni před strojovou“ (ibid., 66, ze Sborníku chersonského zemstva, srpen 1895)! Tato skutečnost odhaluje názorněji a přesvědčivěji než jakékoli úvahy celou hloubku rozporů, jimiž se vyznačuje kapitalistické používání strojů!

Jiným důsledkem používání strojů je zvýšené používání práce žen a dětí. Nově vzniklé kapitalistické zemědělství vytvořilo zcela určitou hierarchii dělníků, která v mnohém připomíná hierarchii továrních dělníků. Na jihoruských velkostatcích se rozlišují: a) dělníci s normálním pracovním výkonem — dospělí muži, způsobilí ke všem pracím; b) dělníci s polovičním pracovním výkonem, ženy a muži do 20 let; dělníci druhé skupiny se dělí na dvě kategorie: aa) od 12 až 13 do 15 až 16 let — dělníci s polovičním pracovním výkonem v užším smyslu a bb) dělníci s větším než polovičním výkonem; podle terminologie užívané na velkostatcích „tři čtvrtiny dělníka“^{^[ll]} — od 16 do 20 let, způsobilí vykonávat všechny práce plnovýkonného dělníka kromě kosení. Konečně c) dělníci s polovičním pracovním výkonem najímaní na drobnou výpomoc, děti od 8 do 14 let; vykonávají takové povinnosti, jako pasení prasat, hlídání telat, pletí a pohánění dobytka při orbě. Slouží často jen za stravu a ošacení. Zavedení zemědělského nářadí „znehodnocuje práci plnovýkonného dělníka“ a umožňuje nahradit ji levnější prací žen a mladistvých. Statistické údaje o přespolních dělnících potvrzují, že práce mužů je vytlačována prací žen: v roce 1890 bylo v Kachovce a v Chersonu zaregistrováno mezi dělníky 12,7 % žen; v roce 1894 v celé gubernii 18,2 % (10 239 z 56 464); v roce 1895—25,6% (13 474 z 48 753). Dětí v roce 1893 — 0,7 % (od 10 do 14 let), v roce 1895 — 1,69 % (od 7 do 14 let). Mezi místními dělníky na velkostatcích jelizavetgradskélio újezdu v Chersonské gubernii je 10,6 % dětí (ibid.).

Stroje zvyšují intenzitu práce dělníků. Například nejrozšířenější druh žacích strojů (s ručním odhazováním) dostal charakteristický název „lobogrejka“ nebo „čubogrejka“^{^[mm]}, protože práce při nich vyžaduje od dělníka neobyčejné vypětí: dělník nahrazuje odhazovací zařízení (srov. Výrobní síly, I, 52). Právě tak se stupňuje pracovní vypětí i u mlátiček. Kapitalisticky používaný stroj dává i zde (jako všude) mocný impuls k prodlužování pracovního dne. I v zemědělství se objevuje dříve neobvyklá noční práce. „V úrodných letech... se na některých velkostatcích a v mnoha rolnických hospodářstvích pracuje dokonce i v noci“ (Tězjakov, 1. c., s. 126), při umělém osvětlení pochodněmi (92). Konečně soustavné používání strojů má za následek úrazy zemědělských dělníků; práce děvčat a dětí u strojů způsobuje přirozeně zvlášť mnoho úrazů. V době zemědělských prací jsou například v Chersonské gubernii zemstevní nemocnice a léčebné ústavy naplněny „téměř výlučně pacienty po úrazu“, takže to jsou „jakési polní lazarety obětí, které z obrovské armády zemědělských dělníků neustále vyřazuje neúprosná ničivá síla zemědělských strojů a nářadí“ (ibid., 126). Vzniká již zvláštní lékařská literatura o úrazech způsobených zemědělskými stroji. Objevují se návrhy na vydání závazných předpisů o používání zemědělských strojů (ibid.). Stejně jako v průmyslu i v zemědělství strojový velkoprůmysl neúprosně prosazuje požadavek veřejné kontroly a regulace výroby. O pokusech zavést takovou kontrolu si ještě povíme.

Na závěr se zmíníme o krajně nedůsledném stanovisku narodniků k používání strojů v zemědělství. Uznávat používání strojů za užitečné a pokrokové, obhajovat všechna opatření, která jejich používání podporují a usnadňují, a zároveň přehlížet, že se strojů v ruském zemědělství používá kapitalisticky, to znamená sklouzávat na pozice malých i velkých pozemkových vlastníků. A tak naši narodnici především ignorují kapitalistický ráz používání zemědělských strojů a zdokonaleného nářadí a nesnaží se dokonce ani zkoumat, v jakých typech rolnických a statkářských hospodářství se stroje zavádějí. Pan V. V. rozhořčeně nazývá pana V. Čerňajeva „představitelem kapitalistické techniky“ (Pokrokové proudy, 11). Jako by právě pan V. Čerňajev anebo některý jiný úředník ministerstva zemědělství měl vinu na tom, že se v Rusku používá strojů kapitalisticky! I když pan N. -on slavnostně slíbil, že „se neodchýlí od faktů“ (Studie, XIV), raději obešel fakt, že právě kapitalismus rozšířil používání strojů v našem zemědělství, a vytvořil dokonce směšnou teorii, podle níž směna snižuje produktivitu práce v zemědělství (s. 74)! Kritizovat tuto teorii, deklarovanou bez jakéhokoliv rozboru údajů, není ani možné, ani nutné. Uvedeme jen maličký příklad, jak pan N. -on usuzuje. „Kdyby se u nás produktivita práce zdvojnásobila, neplatilo by se dnes za četverť pšenice 12 rublů, ale šest, a to je všecko“ (234). Zdaleka ne všecko, velevážený pane ekonome. „U nás“ (jako v každé společnosti založené na zbožním hospodářství) zavádějí modernější techniku jednotliví hospodáři a jen postupně ji přejímají ostatní. „U nás“ jsou s to zdokonalovat techniku jedině vesničtí podnikatelé. „U nás“ je tento pokrok vesnických podnikatelů, malých i velkých, nerozlučně spojen s ruinováním rolnictva a se vznikem vesnického proletariátu. Kdyby se proto technika, zdokonalená v hospodářství vesnických podnikatelů, stala společensky nutnou (jen za tohoto předpokladu by se cena dvojnásobně snížila), znamenalo by to přechod téměř celého zemědělství do rukou kapitalistů, zamenalo by to úplnou proletarizaci miliónů rolníků, znamenalo by to obrovské zvýšení počtu nezemědělského obyvatelstva a továren (k tomu, aby se produktivita práce v našem zemědělství zdvojnásobila, je zapotřebí obrovského rozvoje strojírenství, báňského průmyslu, parní dopravy, vybudování velkého množství zemědělských budov nového typu, obchodů, skladišť, průplavů atd. atd.). Pan N. -on zde opakuje obvyklou chybičku svých úvah: přeskakuje stupně, které jsou ve vývoji kapitalismu nutné, přeskakuje složitý komplex sociálně ekonomických přeměn, které vývoj kapitalismu nezbytně provázejí, a potom vzdychá a hořekuje nad nebezpečím kapitalistického „převratu“.

IX. Námezdní práce v zemědělství

Nyní přistupujeme k hlavnímu projevu kapitalismu v zemědělství — k používání svobodné námezdní práce. Tento rys poreformního hospodářství se nejsilněji projevil v jižních a východních okrajových územích evropského Ruska, projevil se v onom masovém pohybu zemědělských námezdních dělníků, který je známý pod názvem „odcházení na zemědělské práce“. Proto nejdříve uvedeme údaje o této hlavní oblasti zemědělského kapitalismu v Rusku a potom ještě prozkoumáme údaje týkající se celého Ruska.

Obrovské přesuny našich rolníků při hledání námezdní práce zaznamenala naše literatura již velmi dávno. Psal o nich už Flerovskij (Postavení dělnické třídy v Rusku, Petrohrad 1869, který se pokoušel zjistit, jak jsou rozšířeny v různých guberniích. Roku 1875 sestavil pan Časlavskij celkový přehled „odcházení na zemědělské práce“ (Státovědný sborník, sv. II) a poukázal na jejich skutečný dosah (,‚vzniklo... něco jako polokočovné obyvatelstvo... něco jako budoucí zemědělští dělníci“). Roku 1887 shrnul pan Raspopin mnoho zemstevních statistických údajů o tomto jevu a neposuzoval je pouze jako rolnické „výdělky“, nýbrž jako proces vzniku třídy námezdních dělníků v zemědělství. V devadesátých letech se objevily práce pánů S. Korolenka, Rudněva, Tězjakova, Kudrjavceva a Sachovského, jejichž zásluhou byl tento jev prozkoumán mnohem podrobněji.

Hlavní oblastí přílivu zemědělských námezdních dělníků je Besarabská, Chersonská, Tavridská, Jekatěrinoslavská, Donská, Samarská, Saratovská (jižní část) a Orenburská gubernie. Omezujeme se jen na evropské Rusko, ale musíme poznamenat, že pohyb obyvatelstva dále postupuje (a zvláště v poslední době), že zachvacuje i severní Kavkaz a uralskou oblast atd. Údaje o kapitalistickém zemědělství v této oblasti (oblasti tržního obilnářství) uvedeme v příští kapitole; uvedeme tam i jiné kraje, do nichž přicházejí zemědělští dělníci. Hlavní oblastí, odkud zemědělští dělníci odcházejí, jsou středoruské černozemní gubernie: Kazaňská, Simbirská, Penzská, Tambovská, Rjazaňská, Tulská, Orelská, Kurská, Voroněžská, Charkovská, Poltavská, Černigovská, Kyjevská, Podolská, Volyňská^{^[nn]}. Přesun dělníků tedy směřuje z nejobydlenějších krajů do nejméně obydlených, do osídlovaných míst; z krajů, kde bylo nevolnictví maximálně rozvinuto, do krajů, kde bylo rozvinuto minimálně^{^[oo]}; z krajů, kde se nejvíce rozšířilo odpracovávání, do krajů, kde se tolik nerozšířilo a kde je velmi vyspělý kapitalismus. Dělníci tedy utíkají od „polosvobodné“ práce k práci svobodné. Bylo by chybou domnívat se, že tento útěk znamená výlučně přesun z hustě zalidněných míst do málo zalidněných. Zkoumání přesunu dělnictva (pan S. Korolenko, 1. c.) odhalilo jedinečný a důležitý jev: z mnohých míst totiž odcházejí dělníci v tak velkém počtu, že tam vzniká nedostatek dělníků, který je kompenzován přílivem dělníků odjinud. Odcházení dělníků vyjadřuje tedy nejen snahu obyvatelstva rozptýlit se na daném území rovnoměrněji, ale i snahu dělníků odejít tam, kde je lépe. Této snaze plně porozumíme, připomeneme-li si, že v oblasti odlivu, v oblasti odpracovávání, jsou mzdy zemědělských dělníků zvlášť nízké, kdežto v oblasti přílivu, v oblasti kapitalismu, jsou mzdy nepoměrně vyšší.^{^[pp]}

Celkové údaje o rozsahu „odcházení na zemědělské práce“ — jsou obsaženy pouze v citované práci pana S. Korolenka, který odhaduje, že (ve srovnání s místní poptávkou) v celém evropském Rusku přebývá 6 360 000 dělníků, z toho 2 137 000 dělníků ve jmenovaných 15 guberniích, z nichž zemědělští dělníci za prací odcházejí, kdežto v 8 guberniích, do nichž za prací přicházejí, se podle něho nedostává 2 173 000 dělníků. Přestože způsoby výpočtů pana S. Korolenka nejsou ani zdaleka vždy uspokojivé, je třeba považovat jeho všeobecné závěry (jak uvidíme nejednou později) za přibližně správné, počet odcházejících a přicházejících dělníků nejenže není zveličen, ale dokonce spíše pokulhává za skutečností. Je nesporné, že z těchto dvou miliónů dělníků, kteří přicházejí na jih, patří část k nezemědělským dělníkům. Avšak pan Šachovskoj (1. c.) odhaduje naprosto libovolně, od oka, že na průmyslové dělníky připadá polovina tohoto počtu. Ze všech pramenů víme za prvé, že do tohoto kraje přicházejí převážně zemědělští dělníci, a za druhé, že zemědělští dělníci nepřicházejí pouze z jmenovaných gubernií. Sám pan Šachovskoj uvádí jedno číslo, které potvrzuje výpočty pana S. Korolenka. Právě on uvádí, že v jedenácti černozemních guberniích (které patří k výše vymezené oblasti, odkud zemědělští dělníci odcházejí za prací) bylo roku 1891 vydáno 2 000 703 osobních dokladů a povolení (1. c., s. 24), zatímco podle výpočtu pana S. Korolenka odchází z těchto gubernií pouze 1 745 913 dělníků. Údaje pana S. Korolenka nejsou nikterak přehnané a celkem bude zřejmě v Rusku více než 2 000 000 zemědělských dělníků přicházejících z jiných míst^{^[qq]}. Taková masa „rolníků“, kteří opouštějí svůj dům a příděl (pokud dům a příděl mají), názorně svědčí o obrovském procesu přeměny drobných zemědělců ve vesnické proletáře, o obrovské poptávce vzmáhajícího se kapitalismu v zemědělství po námezdní práci.

Ptáme se teď, kolik je všech zemědělských námezdních dělníků v evropském Rusku, a to jak odcházejících za prací, tak usedlých. Jediný nám známý pokus odpovědět na tuto otázku byl učiněn v práci pana Rudněva Živnosti rolníků evropského Ruska (Sborník saratovského zemstva, 1894, č. 6 a 11). Tato neobyčejně cenná práce shrnuje údaje zemstevní statistiky ze 148 újezdů v 19 guberniích evropského Ruska. Celkový počet „živnostníků“ byl stanoven na 2 798 122 z 5 129 863 pracovníků mužského pohlaví (18—60 let), tj. na 55 % celkového počtu rolníků v produktivním věku^{^[rr]}. K „zemědělským živnostem“ zařadil autor pouze námezdní zemědělské práce (stálí zemědělští dělníci, nádeníci, pastýři, ošetřovatelé dobytka). Stanovení podílu zemědělských dělníků z celkového počtu mužů v produktivním věku v jednotlivých guberniích a krajích Ruska vede autora k závěru, že v černozemním pásmu vykonává námezdní zemědělské práce asi 25 % všech pracovníků mužského pohlaví, kdežto v nečernozemním pásmu asi 10 %. Toto procento představuje 3 395 000 zemědělských dělníků v evropském Rusku, čili zaokrouhleně 3¹/₂ miliónu (Rudněv, 1. c., s. 448. Tento počet odpovídá asi 20 % celkového počtu mužů v produktivním věku). Přitom je nutné poznamenat, že podle výroku pana Rudněva „nádenické práce a úkolové zemědělské práce zahrnuly statistiky mezi živnosti jen tehdy, pokud byly hlavním zaměstnáním určité osoby anebo určité rodiny“ (I. c., 446)^{^[ss]}.

Toto číslo pana Rudněva musíme považovat za minimální za prvé proto, že údaje zemstevních soupisů víceméně zastaraly, neboť se týkají osmdesátých, a někdy dokonce sedmdesátých let, a za druhé proto, že při stanovení podílu zemědělských dělníků se vůbec nebral zřetel na oblasti vysoce vyspělého zemědělského kapitalismu — na pobaltské a západní gubernie. Protože však nemáme k dispozici žádné jiné údaje, musíme převzít toto číslo — 3¹/₂ miliónu.

Téměř jedna pětina rolnictva se už tehdy patrně octla v takovém postavení, že jejich „hlavním zaměstnáním“ je námezdní práce u zámožných rolníků a statkářů. Nacházíme tu první skupinu podnikatelů, kteří přicházejí s poptávkou po pracovní síle vesnického proletariátu. Jsou to zemědělští podnikatelé, kteří zaměstnávají asi polovinu nejnižší skupiny rolnictva. Vznik třídy zemědělských podnikatelů a rozšíření nejnižší skupiny „rolnictva“, tj. zvýšení počtu vesnických proletářů, jsou tedy v každém případě jednoznačně vzájemně podmíněny. Mezi těmito zemědělskými podnikateli hraje význačnou úlohu rolnická buržoazie: např. v 9 újezdech Voroněžské gubernie bylo z celkového počtu stálých zemědělských dělníků 43,4 % najato rolníky (Rudněv, 434). Kdybychom učinili toto procento měřítkem pro všechny zemědělské dělníky a pro celé Rusko, ukázalo by se, že rolnická buržoazie potřebuje půldruhého miliónu zemědělských dělníků. Jedno a totéž „rolnictvo“ jednak vrhá na trh milióny dělníků hledajících zaměstnavatele, jednak přichází s mimořádnou poptávkou po námezdních dělnících.

X. Význam svobodné námezdní práce v zemědělství

Nyní se pokusíme popsat hlavní rysy nových společenských vztahů, které se vytvářejí v zemědělství používáním svobodné námezdní práce, a stanovit jejich význam.

Zemědělští dělníci, kteří přicházejí v takovém množství na jih, patří k nejchudším vrstvám rolnictva. Z dělníků, kteří se dostávají do Chersonské gubernie, přichází ⁷/₁₀ pěšky, protože nemají prostředky na zakoupení železničních jízdenek, „vlekou se sta a tisíce verst podél železničních tratí a břehů splavných řek, kochajíce se malebnými obrazy rychle uhánějících vlaků a lehce plujících parníků“ (Tězjakov, 35). Dělníci si s sebou berou kolem dvou rublů^{^[tt]}; často nemají peníze ani na osobní doklad a kupují si za 10 kopějek povolení k odchodu na měsíc. Cesta trvá 10—12 dní a od takových dalekých pochodů putujícím otékají nohy (ve studené jarní břečce chodí leckdy bosi) a na nohou se jim dělají mozoly a puchýře. Asi ¹/₁₀ dělníků jezdí na prámech (velká plavidla sbitá z prken, která pojmou 50—80 lidí a bývají obyčejně zaplněna do posledního místečka). Práce oficiální komise (Zvegincevovy)^{^[88]} o tomto velmi nebezpečném způsobu dopravy konstatují: „Nemine rok, aby se jeden, dva nebo i více přeplněných prámů nepotopilo i s cestujícími“ (ibid., 34). Obrovská většina dělníků má přídělovou půdu, jejíž výměra je však zcela nepatrná. Pan Tězjakov správně poznamenává: „Vždyť všechny tyto tisíce zemědělských dělníků jsou v podstatě bezzemci, vesničtí proletáři, jejichž existence dnes závisí jen na odcházení za prací... Počet bezzemků rychle stoupá a tím zároveň rostou řady vesnického proletariátu“ (77). Názorným potvrzením tohoto růstu je počet nových dělníků, tj. těch, kteří se jdou dát poprvé najmout. Takových nováčků bývá zhruba 30 %. Podle tohoto čísla si ostatně můžeme udělat představu o tom, jak rychle probíhá proces vytváření kádru stálých zemědělských dělníků.

Hromadný přesun dělníků vytvořil zvláštní formy najímání dělníků, jimiž se vyznačuje vysoce vyspělý kapitalismus. Na jihu a jihovýchodě vzniklo mnoho trhů práce, kde se shromažďují tisíce dělníků a kam se sjíždějí najímatelé. Takové trhy bývají často ve městech, v průmyslových střediscích, ve vesnicích s tržišti či na výročních trzích. Průmyslový ráz takových středisek zvlášť láká dělníky a ti se ochotně dávají najímat i na nezemědělské práce. V Kyjevské gubernii se například trhy práce konají ve Špole a Smělé (velká střediska cukrovarnického průmyslu) a ve městě Belaja Cerkov. V Chersonské gubernii vznikly trhy práce ve vesnicích s tržišti (Novoukrajinka, Birzula, Mostovoje, kam v neděli přijde přes 9000 dělníků a mnoho dalších), na železničních stanicích (Znamenka, Dolinskaja aj.) a ve městech (Jelizavetgrad, Bobriněc, Vozněsensk, Oděsa aj.). Oděští obyvatelé, pomocní dělníci a „kadeti“ (místní označení pro tuláky) se také dávají v létě najímat na zemědělské práce. V Oděse jsou zemědělští dělníci najímáni na takzvaném Seredinském náměstí (neboli „Kosarce“). „Dělníci se na jiných místech ani nezastavuje a pospíchají rovnou do Oděsy, protože doufají, že tam najdou lepší výdělky“ (Tězjakov, 58). Městečko Krivoj Rog je velkým trhem pro najímání na zemědělské a důlní práce. V Tavridské gubernii je zvlášť proslulý trh práce v městečku Kachovce, kde se dříve scházelo až 40 000 dělníků, v devadesátých letech 20 000—30 000 a dnes, soudě podle některých údajů, ještě méně. V Besarabské gubernii musíme jmenovat Akkerman, v Jekatěrinoslavké gubernii Jekatěrinoslav a stanici Lozovaja; v Donské gubernii Rostov na Donu, kde se ročně vystřídá až 150 000 dělníků. Na severním Kavkaze města Jekatěrinodar a Novorossijsk, stanici Tichoreckaja aj. V Samarské gubernii vesnici Pokrovskaja (poblíž Saratova), obec Balakovo aj. V Saratovské gubernii města Chvalynsk a Volsk. V Simbirské gubernii město Syzraň. Tak kapitalismus vytvořil v okrajových územích novou formu „spojení zemědělství s vedlejší výdělečnou činností“, totiž spojení zemědělské a nezemědělské námezdní práce. Ve velkém rozsahu je takové spojení možné pouze v epoše posledního, nejvyššího stadia kapitalismu — strojového velkoprůmyslu, který snižuje význam zručnosti, „řemesla“, usnadňuje přechod od jednoho zaměstnání k druhému a nivelizuje formy námezdní práce.^{^[uu]}

A vskutku, formy námezdní práce v tomto kraji jsou velmi originální a pro kapitalistické zemědělství nanejvýš charakteristické. Všechny polopatriarchální, polonevolnické formy námezdní práce, které se tak často vyskytují ve středoruském černozemním pásmu, zde odpadají. Zbývají pouze vztahy najímajících k najímaným, pouze tržní smlouva o koupi a prodeji pracovní síly. Jako vždy za vyspělých kapitalistických vztahů dávají dělníci přednost dennímu nebo týdennímu nájmu, který jim dovoluje přesněji upravit mzdu podle poptávky po práci. „Ceny se stanoví pro okruh každého trhu (v okruhu asi 40 verst) s matematickou přesností, takže najímatelé nemohou tak snadno srazit mzdu, neboť mužik, který sem přijel, zůstane raději ležet na tržišti anebo pojede dál, než by přistoupil na nižší mzdu“ (Šachovskoj, 104). Značné kolísání cen za práci samozřejmě způsobuje, že jsou nesčetněkrát porušovány smlouvy nejenom z jedné strany, jak obvykle tvrdí zaměstnavatelé, nýbrž z obou stran: „Dochází k tajným dohodám na obou stranách: dělníci se domlouvají, že budou žádat více, a zaměstnavatelé, že budou nabízet méně“ (ibid., 107).^{^[vv]} Jak nezastřeně zde ve vztazích mezi třídami vládne „nemilosrdný boj o každou kopějku“, je vidět například z tohoto faktu: „Zkušení zaměstnavatelé dobře vědí,“ že dělníci „si dají říci“ jen tehdy, až snědí poslední kůrku chleba. „Jistý hospodář vyprávěl, že když přijel na trh, aby najal dělníky..., začal mezi nimi procházet a oťukávat hůlkou jejich rance (sic!): s dělníky, kteří měli chléb, ani nemluvil, odešel z trhu“ a čekal, až „budou na trhu prázdné rance“ (z týdeníku Selskij věstnik, 1890, č. 15, ibid., 107—108).

Jako v každém vyspělém kapitalismu, zjišťujeme i zde, že dělníka ničí hlavně malý kapitál. Velkého zaměstnavatele nutí prostá obchodní kalkulace^{^[ww]}, aby se zřekl drobných forem nátlaku, které mu přinášejí málo užitku a z nichž mu v případě konfliktu hrozí velká ztráta. Proto například velcí zaměstnavatelé (kteří najímají 300 až 800 dělníků) se nesnaží propouštět dělníky po týdnu a sami stanoví mzdy podle poptávky po práci; někteří zavádějí dokonce systém příplatků ke mzdě, jestliže se v okolí mzdy zvýší; to dokazuje, že tyto příplatky se jim mnohonásobně vracejí v lepší práci a v tom, že nedochází ke konfliktům (ibid., 130—132; 104). Naproti tomu menší zaměstnavatel se neštítí ničeho. „Mužici z chutorů a němečtí kolonisté si dělníky ‚vybírají‘ a platí jim o 15—20 % více, ale množství práce, kterou tito hospodáři ‚vyždímají‘ z dělníků, je o padesát procent větší“ (ibid., 116). „Děvečky“ u takového hospodáře neznají, jak samy říkají, „ani dne, ani noci“. Když kolonisté najmou žence, nutí své syny, aby se v poslední řadě střídali (tj. aby dělníky popoháněli!), takže se střídající popoháněči třikrát za den pouštějí do práce se svěžími silami a popohánějí dělníky. „Proto lze podle udřeného vzhledu velmi snadno poznat dělníky, kteří pracovali u německých kolonistů.“ „Mužici z chutorů a Němci vůbec nechtějí najímat dělníky, kteří dříve sloužili na statkářských velkostatcích. ‚Vy u nás nevydržíte,‘ říkají jim přímo“ (ibid.)^{^[xx]}.

Vznik strojového velkoprůmyslu, který soustřeďuje masy dělníků, mění způsoby výroby a rozbíjí všechny tradiční, patriarchální roušky a pláštíky, které zastíraly vztahy mezi třídami, má vždycky za následek, že veřejnost začíná těmto vztahům věnovat pozornost, že se dělají pokusy zavést veřejnou kontrolu a regulovat výrobu. Tento jev, jehož zvlášť názorným výrazem se stala tovární inspekce, se začíná projevovat i v ruském kapitalistickém zemědělství, zejména tam, kde je zemědělství nejvyspělejší. O zdravotním stavu dělníků se v Chersonské gubernii mluvilo již roku 1875 na druhém guberniálním sjezdu lékařů chersonského zemstva a později znovu roku 1888; v roce 1889 byl sestaven program pro zkoumání situace dělníků. Zdravotnické šetření, provedené (zdaleka ne v plném rozsahu) v letech 1889—1890, poodhrnulo roušku zahalující pracovní podmínky v zapadlých vesnicích. Vyšlo například najevo, že dělníci nemají většinou žádné obytné místnosti; existují-li společné baráky, jsou obyčejně postaveny zcela proti zásadám hygieny, „žádnou zvláštní výjimkou“ nejsou ani zemljanky, v nichž žijí například ovčáci, kteří příliš trpí vlhkem, nedostatkem místa, zimou, tmou a nedýchatelným ovzduším. Strava dělníků je velmi často nedostatečná. Pracovní den trvá celkem 12¹/₂ až 15 hodin, tj. mnohem déle než obvyklý pracovní den ve velkoprůmyslu (11—12 hodin). Pracovní přestávky za největšího vedra jsou jen „výjimkami“ a úžeh není vzácností. Práce u strojů přináší s sebou dělbu práce a zároveň plodí nemoci z povolání. U mlátiček jsou například zaměstnáni „přidavači“ (vkládají snopy do bubnu, což je velmi nebezpečná a velmi těžká práce; z bubnu se valí do obličeje mnoho prachu z obilí) a „podavači“ (podávají snopy; práceje tak těžká, že se při ní střídají po jedné až dvou hodinách). Ženy odhrabují plevy, chlapci je odvážejí stranou a 3—5 dělníků rovná stoh. V celé gubernii pracuje u mlátiček jistě přes 200 000 dělníků (Tězjakov, 94)^{^[yy]}. Závěr pana Tězjakova o zdravotních poměrech při zemědělských pracích zní: „Odvěký názor, že práce zemědělce je ‚nejpříjemnějším a nejužitečnějším zaměstnáním‘, je dnes, kdy v zemědělství vládne kapitalistický duch, málo přesvědčivý. Zavedením strojové práce do zemědělství se zdravotní podmínky zemědělské práce nezlepšily, naopak zhoršily. Strojová práce zavedla v zemědělství specializaci práce, dosud zde tak málo známou, a to se projevilo rozšířením nemocí z povolání a spoustou vážných úrazů mezi vesnickým obyvatelstvem“ (94).

Výsledkem zdravotnického šetření byl (po hladovém roce a choleře) pokus zřídit léčebná a stravovací střediska, v nichž by byli dělníci registrováni, kde by se organizoval zdravotnický dohled a kde by dostávali levné obědy. I když rozsah a výsledky této organizace byly minimální, i když byla tato organizace velmi nepevná^{^[zz]}, zůstane velkým dějinným faktem, který objasňuje tendence kapitalismu v zemědělství. Na základě údajů shromážděných lékaři bylo guberniálnímu sjezdu lékařů Chersonské gubernie navrženo, aby uznal důležitost léčebných a stravovacích středisek a nutnost zlepšit jejich hygienické podmínky, rozšířit jejich činnost tak, aby nabyly rázu burz práce, které by informovaly o mzdách a o jejich výkyvech, rozšířit zdravotnický dohled na všechna větší či menší hospodářství se značným počtem pracovních sil — „tak jako v průmyslových závodech“ (s. 155), vydat závazné předpisy o používání zemědělských strojů a o evidenci úrazů, rozvířit otázku práva dělníků na sociální zaopatření a na zlepšení a zlevnění parní dopravy. Pátý sjezd ruských lékařů se usnesl, že upozorní příslušná zemstva na činnost Chersonského zemstva při organizování lékařského a zdravotnického dohledu.

V závěru se ještě jednou vrátíme k narodnickým ekonomům. Přesvědčili jsme se už, že odpracovávání idealizují a nechtějí přiznat pokrokovost kapitalismu ve srovnání s odpracováváním. Nyní musíme dodat, že se stavějí záporně i k „odcházení“ dělníků za prací a že jsou pro místní „výdělky“. Pan N. -on vyslovuje například tento běžný narodnický názor takto: „Rolníci... odcházejí hledat práci... Ptáme se, nakolik je to hospodářsky výhodné. Nikoli osobně pro každého jednotlivého rolníka, nýbrž nakolik je to výhodné pro všechno rolnictvo jako celek, nakolik je to výhodné z hlediska státního hospodářství?... Chceme poukázat, jak je hospodářsky nevýhodné každoročně putovat za prací bůhvíkam na celé léto, když je snad dost práce na dosah ruky...“ (23—24).

Navzdory narodnické teorii tvrdíme, že „putování“ za prací přnáší „ryze hospodářské“ výhody nejenom dělníkům samým, ale že musí být všeobecně uznáno za pokrokový jev; že veřejnost by neměla věnovat pozornost tomu, aby bylo odcházení za prací nahrazeno „prací na dosah ruky“, nýbrž tomu, aby se odstranily všechny překážky při odcházení za prací, aby bylo toto odcházení všestranně ulehčeno, aby byly zlevněny a zlepšeny všechny podmínky pohybu dělníků atd. Pro naše tvrzení máme tyto důvody:

1. „Putování za prací“ přináší dělníkům „ryze hospodářskou“ výhodu, protože přicházejí do míst, kde se platí vyšší mzda, do míst, kde je jejich postavení jako zaměstnanců výhodnější. I když je to velmi prostý důvod, lidé, kteří rádi zaujímají vyšší, jakési „státně hospodářské“ stanovisko, na tento důvod často zapomínají.

2. „Putování za prací“ narušuje zotročující formy najímání a odpracovávání.

Vzpomeňme si například, že dříve, kdy odcházení za prací nebylo tak časté, statkáři (i jiní podnikatelé) na jihu rádi tímto způsobem najímali na práci: rozesílali své šafáře do severních gubernií a najímali (prostřednictvím vesnických úřadů) daňové dlužníky za podmínek pro ně svrchovaně nevýhodných^{^[aaa]}. Najímající tedy mohli využívat volně konkurence, ale najímaní ne. Uvedli jsme už příklady, že rolník je ochoten utéci dokonce i do dolů, aby se zbavil odpracovávání a poroby.

Není proto divu, že v názoru na „putování za prací“ jsou naši zemědělští odborníci zajedno s narodniky. Všimněme si například pana S. Korolenka. Ve své knize uvedl celou řadu stížností statkářů proti „odcházení“ dělníků za prací a spoustu vlastních „argumentů“ proti „odcházení za prací“: „hýření“, „nevázanost“, „opilství“, „nesvědomitost“, „snaha opustit rodinu, aby se zbavili rodiny a dozoru rodičů“, „touha po zábavě a veselejším životě“ atd. A ještě tu máme zvlášť zajímavý argument: „Konečně dávali k dobru přísloví, že ‚čím déle leží kámen na jednom místě, tím víc obrůstá mechem‘, a tak i usedlý člověk se nutně obklopuje majetkem a lpí na něm“ (1. c., s. 84). Přísloví skutečně velmi dobře vystihuje, jak na člověka působí jeho připoutání k jednomu místu. Pan S. Korolenko je obzvláště nespokojen s tím, o čem jsme se už zmínili, že totiž z některých gubernií odchází „příliš“ mnoho dělníků a jejich nedostatek je pak nahrazován přílivem dělníků z jiných gubernií. Když pan S. Korolenko konstatuje tento fakt například o Voroněžské gubernii, poukazuje také na jednu z příčin tohoto jevu, a to na velké množství rolníků s darovaným přídělem. „Rolníci, kteří jsou v poměrně horší hmotné situaci a nebojí se o svůj příliš nepatrný majetek, zřejmě velmi často neplní převzaté závazky a vůbec daleko lehkomyslněji odcházejí do jiných gubernií, dokonce i tehdy, jestliže by mohli najít dost výdělků doma.“ „Takoví rolníci, kteří jsou málo připoutáni (sic!) k svému nepostačujícímu přídělu a někdy nemají dokonce ani inventář, snáze opouštějí svůj domov a jdou hledat štěstí daleko od rodné obce, nedbajíce o místní výdělky a někdy ani o převzaté závázky, protože si na nich nikdo nic nevezme“ (ibid.).

„Málo připoutáni !“ To je to pravé slovo.

Měli by se nad tím zamyslet ti, kdo řeční o nevýhodách „putování za prací“ a o přednostech „práce na dosah ruky“ !^{^[bbb]}

3. „Putování za prací“ znamená, že se obyvatelstvo přesunuje z místa na místo. Putování za prací je jedním z nejvýznamnějších činitelů, který brání rolníkům „obrůstat mechem“, jehož na ně dějiny nanesly víc než dost. Nebude-li se obyvatelstvo moci stěhovat, nebude se ani vyvíjet; bylo by naivní si myslet, že nějaká vesnická škola může dát lidem to, co sami získají, seznámí-li se s různými poměry a vztahy na jihu i na severu, v zemědělství i v průmyslu, ve velkém městě i v zapadlé vesničce.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Zvlášť výstižně charakterizuje tuto soustavu hospodářství A. Engelgardt ve svých Dopisech z vesnice (Petrohrad 1885, s. 556 až 557). Zcela správně uvádí, že hospodářství za nevolnictví bylo určitou vnitřně uspořádanou a ucelenou soustavou, v níž rozhodoval statkář, který dával rolníkům půdu a přiděloval jim určitou práci.

b Když Engels v roce 1887 oponoval Henrymu Georgeovi, který tvrdil, že vyvlastnění masy obyvatelstva je závažnou a všeobecnou příčinou chudoby a útlaku, napsal o tom: „To však není historicky zcela správné... Ve středověku nebylo zdrojem feudálního vykořisťování to, že lid byl zbaven (expropriation) vlastnictví půdy, nýbrž naopak to, že lid byl přivlastněn (appropriation) spolu s půdou. Rolník si ponechal svou půdu, byl k ní však připoután jako nevolník nebo poddaný a byl lennímu pánovi povinen robotou a dávkami.“ (The condition of the working class in England in 1884. Postavení dělnické třídy v Anglii v roce 1844, New York 1887, Preface, p. III. Red.)^{^[77]}.

c Výraz „robota“ nahrazujeme nyní výrazem „odpracovávání“, protože lépe odpovídá poměrům po reformě a v ruské literatuře už zdomácněl.

d Uvedeme zvlášť názorný příklad. Jistý dopisovatel zemědělského odboru píše: „Na jihu jeleckého újezdu“ (v Orelské gubernii) „obdělávají na panských velkostatcích kromě celoročních zemědělských dělníků velkou část půdy rolníci za propachtované pozemky. Bývalí nevolníci nadále pachtují půdu od svých bývalých statkářů a obdělávají za to jejich půdu. Takové vesnice se i nadále nazývají ‚panstvím‘ určitého statkáře“ (S. A. Korolenko, Svobodná námezdní práce atd., s. 118). Nebo jiný příklad: „Na mém velkostatku,“ píše jiný statkář, „vykonávají všechny práce moji bývalí rolníci (8 vesnic, přibližně 600 osob), za to dostávají pastviny pro dobytek (2000 až 2500 děsjatin); pouze první orbu a setí secími stroji vykonávají sezónní dělníci“ (ibid., s. 325. Z kalužského újezdu).

e Největší počet hospodářství se vede tak, že část půdy, i když zcela nepatrnou, obdělávají statkáři vlastním inventářem pomocí celoročních či jiných dělníků, kdežto ostatní půda se pachtuje rolníkům buď za polovinu sklizně, nebo za půdu, či za peníze“ (Svobodná námezdní práce, ibid., 96) ... „Na většině statků existují zároveň téměř všechny nebo mnoho způsobů najímání“ (tj. způsobů „opatřování pracovní síly pro hospodářství“). Ruské zemědělství a lesnictví, publikace zemědělského odboru pro výstavu v Chicagu. Petrohrad 1893, s. 79.

f Z 50 gubernií evropského Ruska je vynechána Archangelská, Vologedská, Oloněcká, Vjatecká, Permská, Orenburská a Astrachaňská gubernie, v nichž bylo v letech 1883—1887 oseto celkem 562 000 děsjatin statkářských pozemků z celkového množství 16 472 000 děsjatin této osevní plochy v evropském Rusku. Do I. skupiny byly zařazeny tyto gubernie: 3 pobaltské, 4 západní (Kovenská, Vilenská, Groděnská, Minská), 3 jihozápadní (Kyjevská, Volyňská, Podolská), 5 jižních (Chersonská, Tavridská, Besarabská, Jekatěrinoslavská, Donská), 1 jihovýchodní (Saratovská),dále Petrohradská, Moskevská a Jaroslavská. Do II. skupiny: Vitebská, Mogilevská, Smolenská, Kalužská, Voroněžská, Poltavská a Charkovská. Do III. skupiny byly zařazeny zbývající gubernie. Pro větší přesnost by měla být z celkové osevní plochy statkářské půdy odečtena osevní plocha pachtýřů, avšak takové údaje nemáme. Poznamenáváme, že podobná oprava by sotva něco změnila na našem závěru o převaze kapitalistické soustavy, protože v černozemním pásmu se většina statkářských polností propachtovává, kdežto v guberniích tohoto pásma převládá soustava odpracovávání.

g Sborníky statistických údajů o Rjazaňské gubernii.

h Engelgardt, 1. c.

i Sborník statistických údajů o Moskevské gubernii, sv. V, sešit 1, Moskva 1879, s. 186—189. Prameny uvádíme pouze jako příklad. Veškerá literatura o rolnickém a statkářském hospodářství obsahuje mnoho podobných údajů.

j Je pozoruhodné, že obrovskou rozmanitost různých forem odpracovávání v Rusku, různých forem pachtu s všemožnými doplatky apod. celkem vystihují hlavní formy předkapitalistických poměrů v zemědělství, které uvedl Marx v 47. kapitole III. dílu Kapitálu. V předchozí kapitole jsme už poznamena1i, že tyto základní formy jsou tři: 1. renta v úkonech; 2. renta ve výrobcích čili naturální renta a 3. peněžní renta. Je proto zcela přirozené, že Marx chtěl k ilustraci oddílu o pozemkové rentě použít právě údajů z Ruska.

k Podle Výsledků zemstevní statistiky (sv. II) pachtují rolníci za peníze 76% veškeré zpachtované půdy; za odpracovávání 3—7%; za část produktu 13—17% a za smíšené pachtovné 2—3% půdy.

l Srovnej příklady uvedené v poznámce na s. 134 (tento svazek, s. 199. Red. Zde viz poznámky [d] a [e]. MIA.). Za robotního hospodářství dával statkář rolníkovi půdu, aby pro něj rolník pracoval. Jestliže se propachtovává půda za odpracování, je hospodářská stránka věci zřejmě totožná.

m Shrnutí nejnovějších údajů o pachtech (pan Karyšev v knize Vliv sklizní atd., sv. 1) zcela potvrdilo, že jenom bída nutí rolníky pachtovat půdu za polovinu sklizně nebo za odpracovávání, kdežto zámožní rolníci pachtují půdu raději za peníze (s. 317—320), protože naturální pachty jsou pro rolníka vždy a všude nepoměrně dražší. než peněžní (s. 342—346). Ale panu Karyševovi všechna tato fakta nebránila vylíčit skutečnost tak, že „nemajetný rolník... má možnost lépe uspokojovat potřeby své výživy, jestliže poněkud rozšíří svou osevní plochu zpachtováním cizí půdy za polovinu sklizně“ (321). Na takovéhle divoké nápady přivádějí lidi nekritické sympatie k „naturálnímu hospodářství“! Je dokázáno, že naturální pachty jsou dražší než peněžní, že jsou v zemědělství jakýmsi truckovýrn systémem^{^[83]}, že úplně ožebračují rolníka a přeměňují ho v zemědělského dělníka — ale náš ekonom tu vykládá o zlepšení výživy! Pachty za polovinu sklizně, jak račte vidět, „mají pomáhat“ „chudé části vesnického obyvatelstva, aby dostala“ půdu do pachtu (320). Pan ekonom říká „pomoc“ tomu, když rolník dostane půdu za nejhorších podmínek, za podmínky, že se z něho stane zemědělský dělník! Vzniká otázka, kde je tu rozdíl mezi ruskými narodniky a ruskými statkáři, kteří vždy byli a jsou ochotni poskytnout podobnou „pomoc chudé části vesnického obyvatelstva“? Máme tu ostatně zajímavý příklad: V chotinském újezdu Besarabské gubernie činí průměrný denní výdělek pachtýře pracujícího za polovinu sklizně 60 kopějek, kdežto nádeník v létě vydělá 35—50 kopějek. „Z toho plyne, že výdělek pachtýře odvádějícího vlastníku půdy polovinu sklizně je přece jen vyšší než mzda zemědělského dělníka“ (344; podtrženo panem Karyševem). Toto „přece jen“ je velmi charakteristické. Cožpak pachtýř odvádějící vlastníku půdy polovinu sklizně nemá na rozdíl od zemědělského dělníka výdaje s hospodářstvím? Cožpak nemusí mít koně a postroj? Proč se neberou v úvahu tyto výdaje? Je-li v Besarabské gubenii v létě průměrná denní mzda zemědělského dělníka 40—77 kopějek (1883—1887 a 1888—1892), činí průměrná denní mzda pracovníka s potahem 124—180 kopějek (1883—1887 a 1888—1892). „Neplyne“ z toho spíše, že zemědělský dělník dostává „přece jen“ víc než pachtýř odvádějící vlastníku půdy polovinu sklizně? Průměrná denní mzda pracovní síly bez potahu (průměr za celý rok) činila v Besarabské gubernii v letech 1882—1891 67 kopějek (ibid., 178).

n Jak potom nenazvat reakční tu kritiku kapitalismu, kterou podává například takový narodnik, jako kníže Vasilčikov. Již ve slovech „svobodné najímání“ — volá pateticky — je obsažen rozpor, protože najímání předpokládá nesamostatnost, a nesamostatnost vylučuje „svobodnou vůli“. Že kapitalismus nahrazuje rabskou nesamostatnost svobodnou nesamostatností, na to ovšem statkář hrající si na narodnika pochopitelně zapomíná.

o Výraz pana Karyševa, 1. c. Pan Karyšev nevyvodil nadarmo závěr, že pachty za polovinu sklizně „pomáhají“ nadále udržovat „polosvobodnou“ práci.

p Viz tento svazek, s. 184. Red. Zde poznámka [ξ] v druhé kapitole. MIA.

q Soupisem koní ve 48 guberniích v letech 1893—1894 bylo zjištěno, že u všech majitelů ubylo 9,6% koní a že ubylo 28 321 majitelů koní. V Tambovské, Voroněžské, Kurské, Rjazaňské, Orelské, Tulské a Nižněnovgorodské gubernii poklesl počet koní od roku 1888 do roku 1893 o 21,2 %. V 7 ostatních černozemních guberniích poklesl od roku 1891 do roku 1893 o 17%. Vletech 1888—1891 bylo v 38 guberniích evropského Ruska 7 922 260 rolnických usedlostí a z nich mělo koně 5 736 436 usedlostí; v letech 1893—1894 bylo v těchto guberniích 8 288 987 usedlostí a z nich mělo koně 5 647 233 usedlostí. Počet usedlostí s koňmi tedy poklesl o 89 000, počet usedlostí bez koní vzrostl o 456 000. Podíl usedlostí bez koní vzrostl ze 27,6% na 31,9% (Statistika Ruské říše, XXXVII, Petrohrad 1896). Výše jsme uvedli, že v 48 guberniích evropského Ruska vzrostl počet usedlostí bez koní z 2,8 miliónu v letech 1888—1891 na 3,2 miliónu v letech 1896—1900, tj. z 27,3% na 29,2 %. Ve čtyřech jižních guberniích (Besarabské, Jekatěrinoslavské, Tavridské a Chersonské) vzrostl počet usedlostí bez koní z 305 800 v roce 1896 na 341 600 v roce 1904, tj. z 34,7% na 36,4%. Pozn. k 2. vyd.

r Srov. též S. A. Korolenko, Svobodná námezdní práce atd., s. 46 až 47, kde jsou na základě soupisů koní z let 1882 a 1888 uvedeny příklady, z nichž je patrné, že pokles počtu koní rolníků je provázen zvýšením počtu koní statkářů.

s Viz tento svazek, s. 259. Red. Zde poznámka [ccc];. MIA.

t Uvádíme zvlášť názorný příklad: zemstevní statistiky vysvětlují poměrně značné rozšíření peněžního a naturálního pachtu v různých oblastech bachmutského újezdu v Jekatěrinoslavské gubernii takto:

„Peněžní pacht je nejvíce rozšířen v oblasti uhelněho a solného průmyslu a nejméně rozšířen ve stepní a ryze zemědělské oblasti. Rolníci vůbec chodí pracovat pro cizího neradi, zejména pak na obtížnější a špatné placenou práci na soukromých ‚statcích‘. Práce v dolech a vůbec v hornictví a v hutnictví je těžká a škodí zdraví, je však celkem vzato lépe placena a láká dělníka perspektivou měsíční anebo týdenní výplaty peněz, které dělník při práci na ‚statku‘ obyčejně nedostane, neboť tam buď pracuje za ‚pronajmutí kousku pole‘, ‚za trochu slámy‘,‚za bochník chleba‘, anebo si tam všechny peníze už předem vybral na nejběžnější potřeby atd. To všechno dělníka nabádá, aby se vyhýbal práci na ‚statku‘, což také dělá, jak jen má možnost vydělat si peníze mirno ‚statek‘. A taková možnost se naskýtá hlavně tam, kde je mnoho dolů, v nichž se dělníkům ‚dost‘ platí. Když si rolník vydělá v dole ‚nějaké peníze‘, může si za ně zpachtovat půdu bez závazku, že bude pracovat na ‚statku‘, a tak začíná převažovat peněžní pacht“ (citováno podle Výsledků zemstevní statistiky, sv. II, s. 265). Ve stepních, neprůmyslových volosteeh újezdu se spíše uplatňuje skopština a pacht za odpracovávání.

Rolník je tedy ochoten utéci před odpracováváním i do dolů! Pravidelná výplata v hotových penězích, neosobní forma najímání a pravidelná práce ho „lákají“ tak, že dokonce dává přednost podzemním šachtám před zemědělstvím, před oním zemědělstvím, které naši narodnici rádi líčí tak idylicky. V tom to právě vězí, že rolník cítí na vlastní kůži, co znamená takové odpracovávání, jež naši statkáři i narodnici idealizují, a oč jsou ryze kapitalistické vztahy lepší než soustava odpracovávání.

u Srov. Volgin, citovaný spis, s. 280—281.

v „Říká se, že rozšíření pachtů za odpracovávání namísto peněžních... má regresívní charakter. Cožpak snad říkáme, že je to jev žádoucí či prospěšný? Nikdy jsme netvrdili, že je to progresívní jev,“ prohlásil pan Čuprov jménem všech autorů knihy Vliv sklizní atd. (viz Stenografický záznam diskuse v IVEO — Imperátorské svobodné ekonomické společnosti, 1. a 2. března 1897^{^[85]}, s. 38). Toto prohlášení není ani formálně správné, neboť pan Karyšev (viz výše) líčil odpracovávání jako,,pomoc“ vesnickému obyvatelstvu. V podstatě je toto prohlášení v naprostém rozporu se skutečným obsahem všech narodnických teorií včetně jejich idealizace soustavy odpracovávání. Velikou zásluhou pánů T.-Baranovského a Struveho je správná formulace otázky (1897) o významu nízkých cen obilí; kritériem pro jejich hodnocení má být to, zda ceny pomáhají nebo nepomáhají vytlačovat soustavu odpracovávání kapitalismem. Taková otázka je zřejmě jedním z faktů a v odpovědi na ni se s uvedenými autory poněkud rozcházíme. Na základě údajů, jejichž výklad podáváme v textu (Viz zvláště VII. podkapitolu této kapitoly a IV. kapitolu), považujeme za možné, a dokonce pravděpodobné, že se období nízkých cen obilí nevyznačuje o nic pomalejším, ne-li rychlejším vytlačováním soustavy odpracovávání kapitalismem než předcházející historické období se svými vysokými cenami obilí.

w Skutečnost, že konkurence levného obilí je podnětem k přeměně techniky, a tedy i k nahrazení soustavy odpracovávání svobodným najímáním na práci, zasluhuje zvláštní pozornost. Konkurence stepního obilí se projevovala i v letech vysokých cen obilí; v období nízkých cen pak tato konkurence zvlášť sílí.

x Viz Historickostatistický přehled průmyslu v Rusku, sv. I, Petrohrad 1883 (vydáno pro výstavu v roce 1882); článek V. Čerňajeva, Výroba zemědělských strojů. — Tamtéž, sv. II, Petrohrad 1886, ve skupině IX. — Ruské zemědělství a lesnictví (Petrohrad 1893, publikace pro výstavu v Chicagu); článek pana V. Čerňajeva, Zemědělské nářadí a stroje. — Výrobní síly Ruska (Petrohrad 1896, vydáno pro výstavu v roce 1896); článek pana Lenina, Zemědělské nářadí a stroje (odd. I.). — Věstnik finansov, 1896, č. 51, a 1897, č. 21 . — V. Raspopin, citovaný článek. Jedině poslední článek se zabývá problémem z hlediska politické ekonomie, všechny ostatní zmíněné články napsali zemědělští odborníci.

y K posouzení toho, jaké změny nastaly v posledních letech, uvádíme údaje z Ruské ročenky (publikace Ústředního statistického výboru, Petrohrad 1906) za léta 1900—1903. Výroba zemědělských strojů v Rusku se zde odhaduje na 12 058 000 rublů, kdežto dovoz z ciziny v roce 1902 na 15 240 000 rublů a v roce 1903 na 20 615 000 rublů. Pozn. k 2. vyd.

z V časopise Věstnik finansov z roku 1897, č. 21, jsou porovnány tyto údaje za léta 1888—1894, není však uveden pramen.

aa Všech dílen vyrábějících a opravujících zemědělské nářadí bylo roku 1864 — 64; roku 1871 — 112; roku 1874 — 203; roku 1879 — 340; roku 1885 — 435; roku 1892 — 400 a roku 1895 asi 400 (Ruské zemědělství a lesnictví, s. 358, a Věstnik finansov, 1896, č. 51. Naproti tomu uvádí Soubor v letech 1888—1894 pouze 157—217 (v průměru za 7 let 183) závodů tohoto druhu. Uvádíme názorný příklad o poměru „tovární“ výroby zemědělských strojů k výrobě „domácké“: v Permské gubernii byly roku 1894 zjištěny pouze čtyři „závody“ s celkovou výrobou v hodnotě 28 000 rublů, zatímco „domáckých dílen“ tohoto odvětví bylo při soupisu v letech 1894/95 napočítáno 94 s celkovou výrobou v hodnotě 50 000 rublů, mezi „domácké“ byly přitom zařazeny i takové dílny, které mají například 6 námezdních dělníků a jejichž celková výroba přesahuje 8000 rublů (Studie o stavu domáckého průmyslu v Permské gubernii, Perm 1896).

bb Zprávy a šetření o domáckém průmyslu v Rusku. Publikace ministerstva státního majetku, sv. I, Petrohrad 1892, s. 202. Rolnická výroba pluhů zároveň upadá, protože je vytlačována tovární výrobou.

cc Ruské zemědělství a lesnictví, s. 360.

dd veršok = 4,45 cm

ee Roku 1879 bylo vyrobeno asi 4500 mlátiček, 1894—1895 asi 3500. V posledním údaji není zahrnuta domácká výroba.

ff Například roku 1893 se na Falz-Feinově (majitel 200 000 děsjatin) uspenském velkostatku shromáždilo 700 rolníků se svými stroji, aby nabídli jeho majiteli své služby, ale polovina jich vyšla naprázdno, protože jich najali všehovšudy 350 (Šachovskoj, Odcházení na zemědělské práce, Moskva 1896, s. 161) . Avšak v jiných stepních guberniích, zejména v zavolžských, jsou žací stroje ještě málo rozšířeny. V posledních letech se však i tyto gubernie usilovně snaží dohnat Novorusko. Tak bylo roku 1890 přepraveno po Syzraňsko-vjazemské dráze 75 000 pudů zemědělských strojů, lokomobil a jejich součástí; roku 1891 — 62 000 pudů; roku 1892 — 88 000 pudů; roku 1893 — 120 000 pudů a roku 1894 212 000 pudů, tj. za nějakých 5 let se jejich přeprava téměř ztrojnásobila. Ze stanice Ucholovo bylo roku 1893 odesláno asi 30 000 pudů zemědělských strojů místní výroby, roku 1894 asi 82 000 pudů, zatímco až do roku 1892 včetně nedosahovaly zásilky zemědělských strojů z této stanice ani 10 000 pudů za rok. „Z Ucholova jsou odesílány hlavně mlátičky vyráběné v obci Kanino, ve vesnici Smykovo a zčásti v újezdním městě Sapožku v Rjazaňské gubernii. V obci Kanino jsou tři slévárny, které patří Jermakovovi, Karevovi a Golikovovi a vyrábějí hlavně součástky zemědělských strojů. Konečným zpracováním a montáží strojů se zabývá téměř veškeré obyvatelstvo obou výše uvedených obcí“ (Kanino a Smykovo) (Stručný přehled obchodní činnosti Syzraňsko-vjazemské dráhy za rok 1894, sešit IV, Kaluga 1896, s. 62—63). Na tomto příkladu je zajímavý za prvé velký vzrůst výroby zejména v posledních letech, v letech nízkých cen obilí, a za druhé spojení „tovární“ výroby s takzvanou „domáckou“ výrobou. „Domácká“ výroba je prostě „přívěskem“ továrny.

gg Srov. zprávy z perekopského újezdu v Tavridské gubernii v listu Russkije vědomosti z 19. srpna 1898 (č. 167). „Protože se mezi našimi zemědělci značně rozšířily žací stroje i parní a žentourové mlátičky, lze polní práce provádět neobyčejně rychle. Starý způsob mlácení ‚válci‘ patří minulosti. Krymský zemědělec rozšiřuje rok od roku víc a více osevní plochu, takže musí chtě nechtě brát na pomoc zdokonalené hospodářské nářadí a stroje. Válci se dá vymlátit za den sotva 150 až 200 pudů obilí, parní mlátička o výkonu 10 koňských sil vymlátí za den 2000—2500 pudů a žentourová 700—800 pudů za den. Proto se poptávka po hospodářském nářadí, po žacích strojích a po mlátičkách zvyšuje každým rokem tak, že závody a továrny na zemědělské nářadí zůstávají bez zásob výrobků a nemohou uspokojit požadavky zemědělců, jak se stalo i letos.“ Za jednu z nejdůležitějších příčin rozšíření zdokonaleného nářadí je třeba považovat pokles cen obilí, který zemědělce nutí snižovat výrobní náklady.

hh „V posledních dvou letech se pod vlivem nízkých cen obilí a z nutnosti zlevnit zemědělské práce stůj co stůj začaly i žací stroje rozšiřovat tak rychle, že sklady nejsou s to vyhovět včas všem požadavkům“ (Tězjakov, 1. c., s. 71). Dnešní zemědělská krize je krizí kapitalistickou. Jako všechny kapitalistické krize ruinuje tato krize farmáře a hospodáře v jednom kraji, v jedné zemi nebo v jednom zemědělském odvětví, zároveň je však mocným impulsem rozvoje kapitalismu v jiném kraji, v jiné zemi nebo v jiných odvětvích zemědělství. Hlavní chybou úvah pánů N. -ona, Kablukova a mnoha jiných na toto téma je, že si neuvědomují tento základní rys současné krize a její ekonomickou povahu.

ii Pan V. V. vyjadřuje danou pravdu (že existence středního rolnictva je do značné míry podmíněna existencí statkářského hospodářství založeného na soustavě odpracovávání) tímto svérázným způsobem: „Statkář vlastně hradí část výloh spojených s udržováním jeho (rolníkova) inventáře.“ „Z toho plyne,“ poznamenává k tomu správně pan Sanin, „že dělník nepracuje na statkáře, nýbrž statkář na dělníka.“ A. Sanin, Několik poznámek o teorii lidové výroby, příloha k ruskému překladu Gurvičovy knihy Ekonomická situace na ruské vesnici, Moskva 1896, s. 47.

jj Srov. také podkapitolu 2 v další kapitole, kde jsou uvedeny podrobnější údaje o rozsahu kapitalistických zemědělských hospodářství v této oblasti Ruska.

kk Pan Ponomarjov o tom říká: „Stroje, které regulovaly mzdy za sklizeň, zároveň se vší pravděpodobností povedou ke kázni i dělníky“ (článek v časopise Selskoje chozjajstvo i lesovodstvo, citováno podle časopisu Věstnik finansov, 1896, č. 14). Vzpomeňte si, jak „Pindaros^{^[87]} kapitalistické továrny“, dr. Andrew Ure, vítal stroje, které zavedou „pořádek“ a „kázeň“ mezi dělníky. Zemědělský kapitalismus v Rusku stačil už vytvořit nejenom „zemědělské továrny“, ale i „Pindary“ těchto továren.

ll Tězjakov, 1. c., 72.

mm Doslovný překlad: „zahřívač čela“ nebo „zahřívač vlasů“. Čes. red.

nn Až budeme v VIII. kapitole zkoumat proces pohybu námezdních dělníků v Rusku jako celek, popíšeme podrobněji charakter a směr odcházení rolníků za prací do různých krajů.

oo Již Časlavskij dokázal, že v místech přílivu dělníků tvořili nevolníci 4—15%, kdežto v krajích, odkud dělníci odcházeli, 40—60%.

pp Viz údaje za deset let uvedené v tabulce VIII. kapitoly, podkapitola IV: Vytváření vnitřního trhu pracovních sil. (Viz tento svazek, s. 615. Red. V MIA zde)

qq Existuje ještě jeden způsob, jak zkontrolovat údaj pana S. Korolenka. Z citovaných knih pánů Tězjakova a Kudrjavceva víme, že z celkového počtu asi ¹/₁₀ zemědělských dělníků používá při svém putování za „výdělky“ alespoň částečně železnice (shrneme-li údaje obou autorů, vidíme, že ze 72 635 dotázaných dělníků cestovalo jen 7827 alespoň část cesty po železnici). Zatím však počet dělníků přepravených roku 1891 třemi hlavními železnicemi daného směru nepřevyšuje 200 000 (170 000—189 000), jak uvádí pan Šachovskoj (1. c., s. 71, podle údajů železnic). Na jih tedy odcházejí asi 2 milióny. Ostatně fakt, že železnice používá nepatrná část zemědělských dělníků, dokazuje, jak se pan N. -on mýlí, domnívá-li se, že většinu cestujících na našich železnicích tvoří zemědělští dělníci. Pan N. -on přehlédl, že nezemědělští dělníci, kteří mají vyšší mzdu, používají železnice mnohem více a že tito dělníci (např. stavební dělníci, kopáči, nakladači a mnozí jiní) odcházejí za prací rovněž na jaře a v létě.

rr Do tohoto počtu nejsou tedy zahrnuti rolníci, pro něž námezdní zemědělské práce nejsou sice hlavním, avšak stejně důležitým zaměstnáním, jako je jejich práce na vlastním hospodářství.

ss K „živnostem“ patří, jak uvádí i pan Rudněv, všechny druhy zaměstnání rolnictva kromě hospodaření na vlastní, koupené či zpachtované půdě. Je nesporné, že většina těchto „živnostníků“ jsou námezdní dělníci v zemědělství a průmyslu. Upozorňujeme proto čtenáře na to, že se tyto údaje blíží námi odhadovanému počtu vesnických proletářů: ve II. kapitole jsme řekli, že tvoří asi 40 % rolnictva. (Viz tento svazek, s. 170—171. Red. V MIA zde ) Zde vidíme 55 % „živnostníků“, z nichž pravděpodobně přes 40 % vykonává nejrůznější námezdní práce.

tt Peníze na cestu získávají prodejem majetku, dokonce i svršků, zastavením přídělové půdy, věcí, šatů apod., dokonce si vypůjčují peníze za odpracování „u duchovních, statkářů a místních kulaků“ (Šachovskoj, 55).

uu Pan Šachovskoj poukazuje i na jinou formu spojení zemědělské a nezemědělské práce. Po Dněpru plují do níže položených měst tisíce vorů. Na každém voru bývá 15—20 dělníků (vorařů) — většinou Bělorusů a Velkorusů z Orelské gubernie. „Dostávají za celou plavbu doslova jen pár grošů,“ a spoléhají hlavně na to, že se jim podaří dát se najmout na žně a výmlat. Tyto naděje je nezklamou pouze v „dobrých“ letech.

vv „O žních, je-li dobrá úroda, triumfuje dělník a nedá se tak lehce oblomit. Nabídne se mu mzda, ale on nechce ani slyšet; vede svou: Když dáš, co žádám, půjdu. A to ne proto, že by bylo málo pracovních sil, ale proto, jak říkají dělníci, že ‚nadešel náš čas‘“ (Zpráva jistého volostního písaře, Šachovskoj, 125). „Je-li úroda špatná a ceny za pracovní síly poklesly, zaměstnavatel-kulak toho využívá a propouští dělníka předčasně, takže dělník ztratí nejpříznivější pracovní období buď hledáním práce v témže kraji, nebo dalším putováním,“ přiznává jeden statkář ve své zprávě (ibid., 132).

ww Srov. B. Engels, Zur Wohnungsfrage. Vorwort (K bytové otázce, Předmluva. Red.)^{^[89]} .

xx Podobné rysy jsou charakteristické pro kubáňské „kozáky“: „Kozák se snaží stlačit cenu pracovní síly všemožným způsobem, a to buď sám, anebo prostřednictvím celé občiny“ (sic! Škoda, že nemáme podrobnější informace o této nejnovější funkci „občiny“!) — „zhoršováním stravy a práce dělníků, zadržováním osobních dokladů při výplatě, usneseními obce, jež pod pokutou jednotlivým hospodářům ukládají, aby nenajímali dělníky za vyšší mzdu, než je stanoveno, atd.“ (Běloborodov, Sezónní dělníci na Kubáni, v časopise Severnyj věstnik, únor 1896, s. 5).

yy Všimněme si ostatně, že tento úkon — mlácení — nejčastěji vykonávají svobodní námezdní dělníci. Z toho proto můžeme usoudit, jak velký musí být počet mlatců v celém Rusku!

zz Ze šesti újezdních zemstevních shromáždění v Chersonské gubernii, o jejichž názorech na organizaci zdravotnického dohledu nad pracovními podmínkami dělníků referuje pan Tězjakov, se vyslovily čtyři proti tomuto systému. Místní statkáři obviňovali guberniální zemstevní správu, „že udělá z dělníků jen lenochy“ atd. ‘

aaa Šachovskoj, 1. c., 98n. Autor uvádí dokonce taxu „odměn“ pro písaře a obecní starosty za výhodné najímání rolníků. Tězjakov, 1. c., 65. — Trirogov, Občina a daně; Článek Zotročující poměry v národním hospodářství.

bbb Uvedeme ještě jeden příklad škodlivého vlivu narodnických předsudků. Pan Tězjakov, jehož výtečnou práci jsme často citovali, se zmiňuje o tom, že z Chersonské gubernie odchází mnoho místních dělníků do Tavridské gubernie, ačkoli se v Chersonské gubernii velmi často dělníků nedostává. Nazývá to „více než podivným jevem“. „Trpí tím i hospodáři, i dělníci, kteří opouštějí práci ve svém domově a riskují, že ji v Tavridě nenajdou“ (33). Nám se naopak zdá, že více než podivný je výrok pana Tězjakova. Cožpak dělníci nechápou, co je pro ně výhodné, a nemají právo si hledat nejvýhodnější podmhky pro námezdní práci? (V Tavridské gubernii je mzda zemědělských dělníků vyšší než v Chersonské.) Máme se snad domnívat, že mužik je povinen žít a pracovat tam, kam přísluší a kde je „zabezpečen přídělem“?

76 Prvních šest podkapitol této kapitoly bylo původně otištěno jako článek v časopise Načalo, č. 3, březen 1899 (s. 96—l17) pod názvem Vytlačování robotního hospodářství kapitalistickým v současném ruském zemědělství. Redakce k němu připojila poznámku: „Tento článek je úryvkem z velké autorovy vědecké práce o vývoji kapitalismu v Rusku.“

77 K. Marx - B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 366—367.

78 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 338, v MIA zde.

79 Dočasně zavázaní rolníci — bývalí statkářští rolníci, kteří museli i po zrušení nevolnictví v roce 1861 plnit za užívání přídělové půdy určité povinnosti vůči statkářům (obrok nebo odpracovávání). „Stav dočasné zavázanosti“ trval do té doby, dokud se souhlasem statkáře nezískali za výkupní poplatky svou přídělovou půdu do vlastnictví. Statkáři byli přinuceni souhlasit s výkupem půdy až výnosem z roku 1881, jímž se od 1. ledna 1883 rušily „dočasné závazky“ rolníků vůči statkářům.

80 Sborník Vliv sklizní a cen obilí na některé stránky ruského národního hospodářství (dva svazky) dostal Lenin ve vyhnanství v Šušenském roku 1897 a během práce na Vývoji kapitalismu v Rusku jej důkladně prostudoval. Svědčí o tom jeho četné marginální poznámky ve sborníku, nyní uveřejněné v publikaci Leninskij sbornik XXXIII a zahrnuté do knihy Podgotovitělnyje materialy k knige Razvitije kapitalizma v Rossii, Moskva 1970. Lenin odhaluje naprostou neudržitelnost metody statistických „průměrů“, zastírajících rozklad rolnictva; pečlivě ověřuje a využívá konkrétní materiál obsažený ve sborníku. Tak na s. 153 a 170 prvního svazku sestavuje přehled o rozšíření různých hospodářských soustav (kapitalistické, soustavy odpracovávání a smíšené) v jednotlivých guberniích Ruska. Tyto materiály byly s malými doplňky z jiných pramenů zahrnuty do uvedené tabulky.

81 Obdělávání kruhů — jedna z forem odpracováváni a zotročujícího pachtování statkářské půdy rolníky v poreformním Rusku. Při této formě odpracovávání se rolník zavazoval, že za peníze, za půjčku poskytnutou v zimě nebo za propachtovanou půdu obdělá svým inventářem a svými koňmi pro statkáře „kruh“, tj. děsjatinu jařiny, dějatinu ozimu, a často že i jednu děsjatinu pokosí.

82 Skopština — označení pro naturální zotročující pacht na jihu Ruska; pachtýř odváděl vlastníkovi půdy z „kopny“ (mandele) určitou část sklizně (polovinu a někdy i více) a kromě toho mu obvykle ještě odváděl i část své práce v různých formách odpracovávání.

83 Truckový systém — vyplácení mezd dělníkům ve zboží, zejména v potravinách z prodejen patřících továrníkům. Podnikatelé tak nutili dělníky, aby místo peněžní mzdy odebírali v těchto prodejnách nekvalitní a předražené spotřební předměty. Tento systém dodatečného vykořisťování dělníků byl v Rusku rozšířen zvláště v oblastech s domáckou výrobou.

84 Smerdové — feudálně závislí rolníci ve staré Rusi (9.—13. století), kteří robotovali u knížat nebo u jiných světských a duchovních feudálů a odváděli jim obrok.

Ruská pravda — první písemný soubor zákonů a knížecích nařízení ve staré Rusi z 11.—12. století. Ustanovení Ruské pravdy obhajovala feudální vlastnictví a život feudálů. Svědčí o ostrém třídním boji mezi nevolným rolnictvem staré Rusi a jeho vykořisťovateli.

85 Stenografický záznam diskuse z 1. a 2. března 1897 byl otištěn v Pracích Svobodné ekonomické společnosti, 1897, č. 4.

Svobodná ekonomická společnost — první vědecká ekonomická společnost v Rusku ustavená roku 1765 v Petrohradě, aby — jak se pravilo ve stanovách — „rozšiřovala ve státě poznatky užitečné pro průmysl a zemědělství“. Společnost měla tři sekce: 1. pro zemědělství, 2. pro technické zpracování zemědělské produkce a zemědělskou mechaniku a 3. pro zemědělskou statistiku a politickou ekonomii. Společnost sdružovala vědce z řad liberální šlechty a buržoazie; prováděla dotazníková šetření, vysílala skupiny vědců na průzkum různých odvětví národního hospodářství a oblastí země; pravidelně vydávala Práce Svobodné ekonomické společnosti, v nichž byly otiskovány výsledky průzkumů a stenografické záznamy referátů a diskusí v jednotlivých sekcích společnosti. Lenin se ve svých dílech o pracích této společnosti často zmiňuje.

86 Oblomov — hlavní postava stejnojmenného románu I. A. Gončarova. Oblomovův životní osud je svědectvím rozkladného vlivu nevolnických poměrů a zmrtvující atmosféry provinčního statkářského prostředí na myšlení, jednání a vůli příslušníků privilegovaných vrstev.

87 Pindaros — lyrický básník antického Řecka, který ve svých básních opěvoval vítěze sportovních her. Pindarovo jméno se stalo synonymem pro ty, kteří neznají míru svého vychvalování. Marx nazývá Pindarem kapitalistické továrny dr. Urea, apologeta kapitalismu (viz K. Marx, Kapitál I, Praha 1953, s. 447; díl III-l, Praha 1955, s. 407, v MIA zde a zde ).

88 Zvegincevova komise byla utvořena roku 1894 při odboru ministerstva vnitra pro zemstva, aby vypracovala návrh na „zavedení pořádku do odcházení za prací a regulování pohybu zemědělských dělníků“.

89 K. Marx - B. Engels, Spisy 21, Praha 1967, s. 353.

Vladimír Iljič Lenin Vývoj kapitalismu v Rusku

Kapitola III.[76] Přechod statkářů od robotního hospodářství ke kapitalistickému