Vladimír Iljič Lenin
Soupis domácké výroby v Permské gubernii
Článek třetí
(VI. Kdo je to faktor? — VII. „Potěšitelné jevy“
v domáckém průmyslu — VIII. Narodnický program průmyslové politiky)
VI
Kdo je to faktor?
V předcházejícím čiánku jsme faktory nazvali největšími výrobci. Z běžného narodnického hlediska je to nesmysl. U nás je zvykem líčit faktora jako někoho, kdo stojí mimo výrobu, jako něco vneseného do výroby zvenčí, jí samotné cizího, závislého „jen“ na směně.
Nemůžeme zde podrobně vykládat, proč je tento názor teoreticky nesprávný, že plyne z nepochopení samých základů, celé základny, celého pozadí současné výroby (včetně domácké), tj. zbožního hospodářství, v němž je obchodní kapitál jeho nezbytnou součásti, a nikoli náhodnou a nedůležitou složkou. Musíme se držet fakt a údajů soupisu domácké výroby a naším úkolem nyní je prozkoumat a rozebrat údaje týkající se faktorů. Z hlediska tohoto zkoumání je dobré vyčlenit do zvláštní podskupiny (3.) domácké výrobce pracující pro faktory. Mnohem více je však v této otázce mezer a neprozkoumaných problémů, takže její zkoumání je dost obtížné. Chybějí údaje o počtu faktorů, o velkých i malých faktorech, o jejich spjatosti se zámožnými domáckými výrobci (spjatosti co do původu; spjatost obchodních operací faktora s výrobou v jeho vlastní dílně atp.), o hospodářství faktorů. Narodnické předsudky, které vyčlenily faktora jako něco vneseného do výroby zvenčí, znemožnily většině odborníků v oblasti domáckého průmyslu zabývat se hospodářstvím faktorů, zatímco je zřejmé, že pro ekonoma to je prvořadá a nejdůležitější otázka. Musí se podrobně a pečlivě prozkoumat, jak faktor hospodaří, jak se tvoří jeho kapitál, jak tento kapitál funguje ve sféře nákupu surovin a odbytu výrobků, jaké jsou podmínky (společenské a hospodářské) působnosti kapitálu v těchto sférách, jak velké výdaje má faktor s organizací nákupu a odbytu, jaký je poměr těchto výdajů k výši obchodního kapitálu a rozsahu nákupu a odbytu, proč se v některých případech suroviny částečně zpracovávají ve faktorových dílnách a pak se zadávají dělníkům domů k dalšímu zpracování (když konečné zpracování provádí často zase faktor), nebo proč se prodávají suroviny drobným průmyslovým výrobcům a potom se kupují jejich hotové výrobky na trhu. Je nutné srovnat hodnotu produkce drobného domáckého výrobce, velkovýrobce vlastnícího dílnu s několika námezdními dělníky a faktora zadávajícího materiál ke zpracování domů. Za jednotku šetření musíme vzít každý podnik, tj. každého jednotlivého faktora, určit výši jeho obratu, počet těch, kdo pro něho pracují v jedné dílně nebo v několika dílnách i doma, počet dělníků, kteří pro něj opatřují suroviny, uskladňují materiál i výrobky a starají se o odbyt. Je nutné srovnat techniku výroby (množství a kvalitu nástrojů a zařízení, dělbu práce atd.) u drobného podnikatele, u majitele dílny s námezdními dělníky a u faktora. Jen takové ekonomické šetření může dát vyčerpávající vědecky podloženou odpověď na otázku, kdo je faktor, jaký je jeho význam v hospodářství a v historickém vývoji průmyslových forem zbožní výroby. Chybějí-li tyto údaje v celkovém soupisu domácké výroby podle usedlostí, jenž podrobně zjišťoval všechny tyto otázky u každého domáckého výrobce, musíme říci, že je to velký nedostatek. I kdyby se ukázalo, že nelze registrovat a zkoumat hospodářství každého faktora (z různých příčin), mohlo by se získat velké množství zmíněných informací o domáckých výrobcích pracujících pro faktory ze soupisu podle usedlostí. Místo toho nacházíme ve Studii jen omšelé narodnické fráze o tom, že „kulakovi“ je „sama výroba v podstatě cizí“ (s. 7), přičemž ke kulakům jsou počítáni na jedné straně i faktoři a majitelé dílen, v nichž se výroba dokončuje, na druhé straně lichváři; že „při námezdní práci neexistuje taková technická koncentrace jako v továrně(?), ale existuje tu peněžní závislost domáckých výrobců... jeden z typů kulactví“ (309—310), že „zdroj vykořisťování práce... netkví ve funkci výroby, ale ve funkci směny“ (101), že v jednotlivých druzích domácké výroby se často setkáváme nikoli s „kapitalizací výroby“, ale s „kapitalizací směnného procesu“ (265). Nemáme vůbec v úmyslu obviňovat autory Studie z originality: převzali prostě všechny sentence, které jsou v takovém množství rozsety např. ve spisech „našeho známého“ pana V. V.
Abychom posoudili skutečný význam takových frází, stačí si vzpomenout třeba jen na to, že v jednom z hlavních odvětví našeho průmyslu, a to v průmyslu textilním, byl „faktor“ bezprostředním předchůdcem, otcem velkého továrníka, v jehož podniku byla zavedena strojová velkovýroba. Zadávání příze domáckým výrobcům k zpracování doma bylo včerejškem veškeré naší textilní výroby; pracovalo se tedy na „faktora“, na „kulaka“, který neměl svou vlastní dílnu („výroba mu byla cizí“) a „pouze“ zadával přízi k zpracování a přebíral hotové výrobky. Naši dobromyslní narodnici se ani nepokoušeli vypátrat původ těchto faktorů, okolnosti, za kterých se z nich postupně stávali majitelé nevelkých dílen, zkoumat jejich význam jako organizátorů nákupu surovin a odbytu výrobků. Nezabývali se úlohou jejich kapitálu, který koncentruje výrobní prostředky, vytváří jediný celek z množství jednotlivých drobných domáckých výrobců, zavádí dělbu práce a připravuje také prvky velkovýroby, jenomže tentokrát už strojové. Dobromyslní narodnici se omezili na fňukání a hořekování nad tímto „smutným“, „nepřirozeným“ apod. apod. jevem a utěšovali se, že to není „kapitalizace“ výroby, ale „pouze“ směnného procesu, vedli sentimentální řeči o „jiných cestách pro vlast“, zatímco v tutéž dobu „nepřirozeně vzniklí“ „kulaci“ „nemající půdu pod nohama“ šli dál svou starou cestou, nadále koncentrovali kapitál, „hromadili“ výrobní prostředky i výrobce, rozšiřovali nákup surovin, prohlubovali rozdělení práce do výrobních operací (snování, tkaní, barvení, úpravu atd.) a přeměňovali rozdrobenou, technicky zaostalou kapitalistickou manufakturu, založenou na ruční práci a dlužnické závislosti, v kapitalistický strojový průmysl.
Přesně týž proces probíhá nyní ve většině druhů naší takzvané „domácké“ výroby a narodnici zase odmítají zkoumat skutečnost v jejím vývoji, místo zkoumání vzniku daných poměrů a jejich vývoje se obírají otázkou, co by mohlo být (kdyby nebylo to, co existuje), sami sebe utěšují, že jde prozatím „pouze“ o faktory, idealizují a přikrášlují nejhorší formy kapitalismu, nejhorší jak ve smyslu technické zaostalosti a ekonomické nedokonalosti, tak i ve smyslu sociálního a kulturního postavení pracujících.
| Druh výroby | |||
| I. skupina | II. skupina | Úhrnem | |
| Obuvnictví | 31 | 605 | 636 |
| Výroba plstěné obuvi | 607 | 12 | 619 |
| Kovářství | 70 | 412 | 482 |
| Výroba rohoží | 132 | 10 | 142 |
| Výroba nábytku | 38 | 49 | 87 |
| Výroba kočárů | 32 | 28 | 60 |
| Krejčovství | 4 | 42 | 46 |
| V 7 druzích výroby celkem | 914 | 1 158 | 2 072 |
| Celkový počet domáckých výrobců 3. podskupiny |
1 016 |
1 320 |
2 336 |
Všimneme si údajů soupisu permských domáckých výrobců. Kde to bude třeba, budeme se snažit vyplnit výše uvedené mezery v údajích materiálem z citované knihy Domácký průmysl v Permské gubernii atd. Uvedeme především ty druhy výroby, v nichž je zaměstnáno nejvíce domáckých výrobců pracujících pro faktory (3. podskupina). Přitom budeme muset použít našeho vlastního přehledu, jehož výsledky (jak už jsme uvedli) se neshodují s čísly Studie.
V sedmi vyjmenovaných druzích výroby je soustředěno asi 9/10 domáckých výrobců pracujících pro faktory. Těmito druhy výroby se budeme zabývat především.
Začněme obuvnictvím. Velká většina obuvníků pracujících pro faktory žije v kungurském újezdě, který je centrem koželužské výroby v Permské gubernii. Velké množství domáckých výrobců pracuje pro majitele koželužen: na 87. s. Studie je uvedeno 8 faktorů, pro něž pracuje 445 dílen.[a] Všichni tito faktoři jsou „staří“ majitelé koželužen, jejichž jména můžeme najít v Ukazateli továren a závodů za rok l890 i 1879 a v poznámkách k Ročence ministerstva financí, sešit I. z roku 1869. Majitelé koželužen krájejí kůže a vykrájené zadávají k sešití „domáckým výrobcům“. Přetahování svršků se provádí zvlášť a majitelé závodů zadávají tuto práci několika rodinám. S koželužskou tovární výrobou je vůbec spojeno víc druhů „domáckých“ výrob, tj. celá řada operací se provádí doma. Jsou to: 1. zpracování kůží; 2. šití obuvi; 3. slepování kožených odřezků do vrstev na podpatky; 4. odlévání cvočků; 5. výroba floků do vysokých bot; 6. výroba kopyt; 7. výroba louhu pro koželužny; 8. příprava třísla (vrbové kůry). Odpady z koželužen se zpracovávají při výrobě plsti a klihu (Dom. prům., III, s. 3—4n.). Kromě úplné dělby práce (tj. rozdělení výroby jedné věci do několika operací, které vykonávají různé osoby) se v této výrobě uplatnila také dělba práce podle druhu zboží: každá rodina (někdy dokonce i každá ulice v obci, kde se provozuje domácká výroba) vyrábí jeden druh obuvi. Jen pro zajímavost dodáváme, že v knize Domácký průmysl atd. je „kungurská koželužská výroba“ považována za „typický výraz myšlenky organické spjatosti továrního a domáckého průmyslu, která je oboustranně výhodná“ (sic!)... továrna se dostává pravidelně (sic!) do styku s domáckým průmyslem a ve vlastním zájmu (právě tak!) sleduje nikoli potlačování..., nýbrž rozvoj jeho sil (III, s. 3). Např. továrník Fominskij dostal na jekatěrinburské výstavě v roce 1887 zlatou medaili nejen za prvotřídní vydělávání kůží, ale i „za rozšíření výroby poskytující moznost výdělku okolnímu obyvatelstvu“ (ibid., s. 4, podtrženo autorem). Z 1450 jeho dělníků pracuje totiž 1300 doma; pro továrníka Sartakova pracuje doma 100 osob ze 120 atd. Permští továrníci tedy docela úspěšně soutěží s narodnickou inteligencí v zavádění a rozvíjení domácké výroby...
Zcela analogická je organizace obuvnické výroby v krasnoufimském újezdu (Dom. prům., I, 148—149): majitelé koželužen také šijí z kůže vysoké boty zčásti ve svých dílnách a zčásti je dávají šít domů; jeden z majitelů velkých koželužských a obuvnických podniků má na 200 stálých dělníků.
Nyní si můžeme dost názorně představit ekonomickou organizaci výroby obuvi a mnoha dalších druhů „domácké“, výroby s ní spojených. Není to nic jiného než pobočky velkých kapitalistických dílen („továren“ podle terminologie naší oficiální statistiky), nic jiného než dílčí operace velkých kapitalistických operací při zpracovávání kůží. Podnikatelé zorganizovali nákup materiálu ve velkém, zřídili podniky na zpracování kůží a rozpracovali celou soustavu jejich dalšího zpracování založenou na dělbě práce (jako podmínce technické) a na námezdní práci (jako podmínce ekonomické): uskutečňují jedny operace ve svých dílnách (výkroj kůže) a další operace doma vykonávají „domáčtí výrobci“, kteří pro ně pracují; podnikatelé určují rozsah výroby, výši úkolové mzdy, druhy vyráběného zboží a jejich množství. Postarali se také o odbyt výrobků ve velkém. Podle vědecké terminologie je to pochopitelně výlučně kapitalistická manufaktura, která už částečně přechází ve vyšší formu, v továrnu (zejména pokud se k výrobě používá strojů a soustavy strojů: velké koželužny mají parní pohon). Vyčlenění některých částí této manufakturní výroby ve zvláštní „domáckou“ formu výroby je zřejmý nesmysl zastírající to nejdůležitější, že tu totiž má námezdní práce převahu a že veškerá koželužská a obuvnická výroba je podřízena velkokapitálu. Místo směšných úvah o žádoucnosti „kooperativní organizace směny“ pro tento druh výroby (s. 93 Studie) by neškodilo zabývat se podrobněji skutečnou organizací výroby, studovat podmínky, které nutí továrníky, aby dávali přednost zadávání práce domů. Továrníci to určitě považují za výhodnější. Když si připomeneme nízké výdělky všech domáckých výrobců, zvláště domáckých výrobců zabývajících se zemědělstvím a domáckých výrobců třetí podskupiny, pochopíme, proč tomu tak je. Tím, že podnikatelé zadávají materiál k zpracování domů, snižují mzdu, šetří náklady na provozovny, zčásti i náklady na nástroje a dozor, zbavují se ne vždy příjemných požadavků vůči továrníkům (nejsou přece továrníky, nýbrž obchodníky!). Dělníci jsou roztříštěnější, navzájem izolovaní a nejsou s to se vždy bránit. Domáčtí výrobci, kteří pracují pro podnikatele a ještě si sami najímají námezdní dělníky (v 636 rodinách výrobců obuvi pracujících pro faktory bylo napočítáno 278 námezdních dělníků) jsou zároveň svého druhu „zadavateli“ či jakýmisi mistry (pojmenování v našem textilním průmyslu při systému zadávání příze domů), kteří tyto dělníky bezplatně popohánějí. V tabulce s celkovými údaji jsme už viděli, že tito námezdní dělníci (v třetí podskupině) dostávají nejnižší mzdy. Ani nás to nepřekvapuje, protože jsou vystaveni dvojímu vykořisťování: jsou vykořisťováni svým najímatelem, který z dělníka ždímá svou část užitku, a majitelem koželužny, který materiál zadává drobným podnikatelům. Víme, že tito drobní zprostředkovatelé, kteří znají dobře místní podmínky a individuální zvláštnosti dělníků, jsou úplně nedostižní ve vynalézání různých způsobů nátlaku, najímání za zotročujících podmínek, truckového systému[112] atd. Ví se i o neoprávněně dlouhé pracovní době v těchto dílnách a „domáckých provozovnách“. Musíme jen litovat, že soupis domácké výroby za rok 1894/1895 neposkytl téměř vůbec žádný materiál o těchto velmi důležitých otázkách, který by odhalil náš svérázný sweating-system[b] se spoustou zprostředkovatelů, stupňujících útlak dělníků zcela nekontrolovatelným a bezostyšným vykořisťováním.
O organizaci výroby plstěné a kožešinové obuvi (druhé co do absolutního počtu rodin pracujících pro faktory) Studie bohužel neposkytuje téměř žádné informace. Viděli jsme, že v této výrobě existují domáčtí výrobci s desítkami námezdních dělníků, nikdo však nevysvětlil, zda zadávají práci po domech a zda se část operací provádí mimo jejich dílny.[c] Připomeneme pouze skutečnost, kterou konstatovali statistikové, že hygienické podmínky při výrobě plstěné a kožešinové obuvi jsou velmi neuspokojivé (Studie, s. 119, Dom. prům., III, 16) — nesnesitelný žár, spousta prachu, dusno. A to vše v obytných prostorách domáckých výrobců! Přirozeným důsledkem toho je, že domáčtí výrobci nevydrží u této práce déle než 15 let a umírají na souchotiny. I. I. Molleson zkoumal zdejší pracovní podmínky po zdravotní stránce a říká: „Hlavní jádro výrobců plstěné a kožešinové obuvi tvoří dělníci od 13 do 30 let. Téměř všichni se poznají na první pohled podle bledosti, nezdravé barvy kůže, jsou unavení, jakoby vyčerpaní nemocí“ (III, s. 145, podtrženo autorem). Praktický závěr badatele je tento: „Zaměstnavatelům se musí nařídit, aby povinně zřizovali mnohem prostornější dílny (na výrobu plstěné a kožešinové obuvi), aby na každého dělníka připadl předem určený stálý objem vzduchu“; „dílna musí sloužit výhradně k práci. Dělníci v ní v žádném případě nesmějí spát“ (ibid.). Lékaři zabývající se otázkami hygieny tedy požadují, aby pro tyto domácké výrobce byly vybudovány továrny, aby byla zakázána práce doma. Můžeme si jen přát, aby toto opatření bylo uskutečněno, protože by popohnalo kupředu technický pokrok, odstranilo by spoustu prostředníků, připravilo půdu pro úpravu pracovní doby a pracovních podmínek, zkrátka, odstranilo by nejkřiklavější zlořády v našem „lidovém“ průmyslu.
Ve výrobě rohoží figuruje mezi faktory oský kupec Butakov, který podle údajů za rok 1879 měl v městě Osa továrnu na rohože, v níž bylo zaměstnáno 180 dělníků.[d] Neměl by být tento továrník pokládán za „výrobě samé cizího“, protože usoudil, že je výhodnější zadávat práci domů? Bylo by také zajímavé vědět, čím se liší faktoři neuvádění mezi domáckými výrobci od těch „domáckých výrobců“, kteří proto, že nemají pracující členy rodiny, „kupují lýko a na jeho zpracování najímají dělníky, kteří z něj na svých stavech vyrábějí rohože a pytle a jsou placeni od kusu“ (Studie, 152). Je to názorný příklad zmatku, do něhož se badatelé dostali díky narodnickým předsudkům. Také hygienické podmínky jsou v této výrobě pod vší kritiku; málo místa, špína, prach, vlhko, zápach a dlouhá pracovní doba (12—15 hodin denně) dělá ze středisek výroby skutečné „zdroje tyfu z hladu“[e], který tu také často propukal.
O organizaci práce pro faktory v kovářství se ze Studie také nic nedovíme, a proto si musíme vzít knihu Dom. prům. atd., která poskytuje velmi zajímavé popisy nižnětagilské kovářské výroby. Výroba podnosů a dalších výrobků je rozdělena mezi několik podniků: v nýtařských dílnách se vyklepává železný plech, v cínařských se cínuje a v barvírnách jej barví. Někteří samostatní domáčtí výrobci mají dílny všech tří druhů, neboli manufaktury čistého typu. Jiní dělají ve své dílně jednu operaci a zadávají výrobky k pocínování a barvení domáckým výrobcům. Zde tedy zvlášť výrazně vyniká stejnorodost ekonomické organizace této výroby jak při zadávání práce domů, tak v případech, kdy majiteli patří několik dílen s dílčí výrobou. Domáčtí výrobci, — kteří jsou zároveň faktory zadávajícími práci domů, patří k největším podnikatelům (je jich 25), protože zorganizovali nejvýhodnější nákup surovin a odbyt výrobků ve velkém: těchto 25 domáckých výrobců (a jedině oni) jezdí na výroční trhy anebo má své obchody. Kromě nich jsou faktory „velkoobchodníci z řad továrníků“, kteří na jekatěrinburské výstavě vystavovali své výrobky v oddělení továren a závodů: autor knihy je řadí pod „tovární průmysl založený na domácké práci (sic!)“ (Dom. prům. I, s. 98—99). Celkově dostáváme velmi typický obraz kapitalistické manufaktury, která je nejrozmanitějšími a nejfantastičtějšími způsoby spojena s malými podniky. Abychom názorně ukázali, jak je těžké se vyznat v těchto složitých vztazích, kdy se průmysloví výrobci dělí na „domácké výrobce“ a „továrníky“, na výrobce a „faktory“, použijeme čísel z uvedené knihy a znázorníme ekonomické vztahy v tomto druhu výroby pomocí tabulky:
| Samostatná výroba pro trh | Celková hodnota výroby v tisících rublů |
Práce pro faktory | ||||||
| Podniků | Pracujících členů rodiny |
Námezdních dělníků |
Celkem | Podniků | Pracujících členů rodiny |
Námezdních dělníků |
Celkem | |
| A „Tovární průmysl založený na domácí práci“ | ||||||||
| ? | ? | ? | ? | 60 + 7 | a) 29 b) 39 68 |
51 53 104 |
39 79 118 |
90 132 222 |
| B „Domácký průmysl“ | ||||||||
| 25 16 |
(domáčtí výrobci-faktoři) 88 161 249 |
95 + 30 8 ――― 163 + 37 ↓ 200 000 rublů |
= celková výroba všech nižnětagilských podniků tohoto druhu |
|||||
Teď nám může ještě někdo vykládat, že faktorům stejně jako lichvářům je „výroba sama cizí“, že jejich převaha znamená jen „kapitalizaci směnného procesu“, nikoli však „kapitalizaci výroby“!
Velmi typickým příkladem kapitalistické manufaktury je také výroba dřevěných truhlic (Studie, s. 334—339, Dom. prům. I, s. 31—40). Je organizována takto: někteří velcí podnikatelé, kteří mají dílny s námezdními dělníky, nakupují materiál a zčásti zhotovují výrobky ve svých dílnách; převážně však zadávají materiál malým dílnám s dílčí výrobou a ve svých dílnách sestavují truhlice z částí a po konečné úpravě posílají zboží na trh. Dělba práce — což je typická podmínka a technický základ manufaktury — se v této výrobě uplatňuje ve velké míře: zhotovení celé truhlice se dělí na 10—12 operací, z nichž každou provádí jiný dílčí domácký výrobce. Organizace této výroby je spojením dílčích dělníků (Teilarbeiter, jak se nazývají v Kapitálu[113]) pod vládou kapitálu. Proč kapitál zadává raději práci domů než námezdním dělníkům v dílně, na to jasně odpovídají údaje soupisu domácké výroby za rok 1894/1895 o dílnách něvjanského podniku v jekatěrinburském újezdě (jedno ze středisek této výroby), kde nalézáme vedle sebe jak montážní dílny, tak domácké výrobce provádějící dílčí operace. Lze je tedy lehce srovnat. Uvedeme srovnatelné údaje v tabulce (s. 173 tabulek):
| Truhláři něvjanského závodu |
Skupiny | Podskupiny | Počet | Hrubý důchod | Mzda | Čistý důchod | ||||||
| podniků | pracujících členů rodiny |
námezdních dělníků |
celkem | celkem | na 1 dělníka |
celkem | na 1 námezdního dělníka |
celkem | na 1 námezdního dělníka |
|||
| Faktoři | II | 1 | 2 | 1 | 13 | 14 | 5 850 | 418 | 1 300 | 100 | 1 617 | 808,5[f] |
| Domáčtí výrobci | II | 3 | 8 | 11 | 8 | 19 | 1 315 | 70,3 | 351 | 44 | 984 | 89,4 |
Ještě než se podíváme na tuto tabulku, musíme podotknout, že kdybychom vzali místo jediného něvjanského podniku údaje o celé 1. a 3. podskupině (s. 335 Studie), došli bychom k stejným závěrům. Výše hrubého důchodu v obou podskupinách se zřejmě nedá porovnat, neboť týž materiál prochází rukama různých dílčích dělníků a montážními dílnami. Charakteristické jsou však údaje o důchodu a mzdě. Ukazuje se, že mzda dělníků v montážních dílnách je vyšší než mzda závislých domáckých výrobců (100 rublů, respektive 89 rublů), nehledě na to, že domáčtí výrobci také vykořisťují námezdní dělníky. Mzda námezdních dělníků zaměstnávaných domáckými výrobci však nedosahuje ani poloviny výdělku dělníků v montážních dílnách. Proč by tedy nedávali naši podnikatelé přednost „domácké“ průmyslové výrobě před tovární, když domácká je pro ně mnohem „výhodnější“! Naprosto analogická je organizace práce pro faktora při výrobě kočárů (Studie, s. 308n., Dom. prům. I, s. 42n.); tytéž montážní dílny, jejichž majitelé jsou v poměru k dílčím domáckým výrobcům „faktory“ (rozdělují a zadávají práci), tatáž vyšší mzda námezdního dělníka v dílně oproti důchodu závislého domáckého výrobce (nemluvě už o jeho námezdním dělníkovi). Vyšší mzdu mají jak zemědělci (I. skupina), tak nezemědělci (II. skupina). Ve výrobě nábytku a ostatní truhlářské výrobě přebírají funkci faktorů obchody s nábytkem v městě Permi (Studie, 133, Dom. prům. II, 11), které dávají domáckým výrobcům při objednávkách vzory, čímž mimo jiné „postupně zlepšili techniku výroby“.
V krejčovské výrobě přidělují oděvní obchody v Permi a Jekatěrinburgu domáckým výrobcům materiál k zpracování. Je známo, že úplně stejně je organizována výroba oděvů na zakázku a konfekční výroba i v jiných kapitalistických zemích západní Evropy a v Americe. „Kapitalistický“ Západ se liší od Ruska a jeho „lidové výroby“ tím, že na Západě nazývají takový systém Schwitz-system[g] a usilovně hledají způsoby, jak proti tomuto nejhoršímu systému vykořisťování bojovat; např. němečtí krejčí vymáhají na svých zaměstnavatelích, aby zřizovali továrny (tj. „uměle zavádějí kapitalismus“, jak by usoudil ruský narodnik), kdežto u nás tento systém „ždímání potu“ nazývají naivně „domáckým průmyslem“ a uvažují o jeho přednostech oproti kapitalismu.
Zabývali jsme se už všemi druhy výroby zaměstnávajícími obrovskou většinu domáckých výrobců pracujících pro faktory. Co z toho vyplývá? Přesvědčili jsme se, že narodnici zcela neopodstatněně považují faktory, a dokonce majitele montážních dílen za stejné lichváře, živly výrobě cizí atd. Přesto, že údaje Studie jsou nedostatečné, jak jsme již ukázali, přestože se v soupisu neodrazilo, jak faktoři hospodaří, mohli jsme u většiny odvětví konstatovat úzké sepětí faktorů s výrobou — dokonce jejich přímou účast na výrobě, „účast“ jako majitelů dílen zaměstnávajících námezdní dělníky. Nikdo nemůže tvrdit větší hloupost, když prohlašuje, že práce pro faktory je jen důsledkem jakéhosi zneužití, jakési náhodnosti, jakési „kapitalizace směnného procesu“, nikoli však výroby. Naopak, práce pro faktory je právě zvláštní forma výroby, zvláštní organizace ekonomických vztahů ve výrobě — organizace, která vyrostla bezprostředně z malovýroby zboží („drobné lidové výroby“, jak je zvykem říkat v naší duchaplné literatuře) a je s ní dosud spjata tisíci nitek, protože právě nejzámožnější podnikatelé, nejvyspělejší „domáčtí výrobci“ kladou základy tomuto systému tím, že rozšiřují svůj obrat zadáváním práce domů. Tím, že práce pro faktora těsně souvisí s kapitalistickou dílnou zaměstnávající námezdní dělníky a často představuje jen její rozšíření neboli jednu z jejích poboček, stává se prostě doplňkem továrny, přičemž tento výraz chápeme nikoli ve vědeckém, nýbrž v hovorovém významu. Podle vědecké klasifikace forem průmyslu v jejich postupném vývoji patří práce pro faktora z větší části ke kapitalistické manufaktuře, protože: 1. je založena na rukodělné výrobě a na široké základně malých podniků; 2. zavádí mezi těmito podniky dělbu práce a rozvíjí ji i uvnitř dílny; 3. staví do čela výroby obchodníka, stejně jako v manufaktuře, která předpokládá výrobu ve velkém měřítku a nákup surovin i odbyt výrobků ve velkém; 4. zhoršuje postavení pracujících, z kterých se stávají námezdní dělníci, zaměstnaní v dílně zaměstnavatele nebo doma. Jak známo, právě tyto znaky jsou typické pro vědecké pojetí manufaktury jako zvláštního stupně vývoje kapitalismu v průmyslu (viz Das Kapital I, Kapitel XII[h]). Víme také, že tato forma průmyslové výroby má výrazně kapitalistický charakter a je bezprostřední předchůdkyní poslední a nejvyšší formy kapitalismu, tj. strojového velkoprůmyslu. Práce pro faktora je tedy zaostalá forma kapitalismu. V soudobé společnosti tato zaostalost zvlášť zhoršuje postavení pracujících, vykořisťovaných celou řadou zprostředkovatelů (sweating-system), rozptýlených, nucených spokojit se s nejnižší mzdou, pracovat za nejhorších hygienických podmínek a mít neúměrně dlouhou pracovní dobu, hlavně však v podmínkách, které téměř znemožňují společenskou kontrolu výroby.
Uzavřeli jsme přehled údajů soupisu domácké výroby za rok 1894/1895. Tento přehled potvrdil, že uvedená připomínka o naprosté bezobsažnosti pojmu „domácká výroba“ je naprosto správná. Viděli jsme, že pod tento pojem byly zahrnuty nejrůznější formy průmyslové výroby, můžeme dokonce říci: téměř všechny formy průmyslové výroby, jaké jen věda zná. Skutečně, byli sem zařazeni i patriarchální řemeslníci, kteří vyrábějí na objednávku spotřebitelů z přineseného materiálu a odměnu dostávají buď v naturáliích, nebo v penězích. Byli sem dále zařazeni představitelé zcela jiné formy průmyslové výroby drobní výrobci zboží pracující se svou rodinou. Jsou zde majitelé kapitalistických dílen zaměstnávající dělníky i tito námezdní dělníci, kterých bývá několik desítek v podniku. Patří sem majitelé manufaktur s velkým kapitálem, ovládající celý systém dílen provádějících dílčí operace. Byli sem zařazeni i dělníci pracující pro kapitalisty doma. Ve všech těchto kategoriích byli za „domácké výrobce“ považováni zemědělci i nezemědělci, obyvatelé vesnic i měst. Takový zmatek není žádné specifikum daného šetření provedeného mezi permskými domáckými výrobci. Vůbec ne. Opakuje se všude a vždy, kdykoli a kdekoli se mluví a píše o „domáckém“ průmyslu. Každý, kdo zná např. Práce komise pro průzkum domáckého průmyslu, ví, že i tam byly mezi domácké výrobce počítány všechny tyto kategorie. Oblíbená metoda naší narodnické ekonomie spočívá v tom, že se snaží házet do jednoho pytle všechny ty nekonečně různorodé formy průmyslové výroby, celou tuto změť nazve „domáckým“, „lidovým“ průmyslem a — risum teneatis, amici![i] — tímto nesmyslem chce oponovat „kapitalismu“ — „továrnímu průmyslu“. Nemýlíme-li se, tuto podivuhodnou metodu, jež svědčí o pozoruhodné hloubce myšlení a znalostí jejího původce, „zdůvodnil“ pan V. V., který hned na prvních stránkách svých Studií o domáckém průmyslu srovnává oficiální počet „továrních“ dělníků z Moskevské, Vladimirské a dalších gubernií s počtem „domáckých výrobců“ a dochází samozřejmě k závěru, že „lidový průmysl“ na svaté Rusi značně převládá nad „kapitalismem“, ale o tom, co už zjistila řada autorů[j], že obrovská většina těchto „domáckých výrobců“ pracuje pro tytéž továrníky, náš „důvěryhodný“ ekonom moudře pomlčel. Autoři Studie, kteří se nekompromisně drží narodnických předsudků, si vedou stejně. I když celková hodnota roční „domácké“ průmyslové výroby představuje v Permské gubernii jen 5 mil. rublů,[k] zatímco „tovární průmyslová výroba“ činí 30 miliónů rublů, „je v továrním průmyslu zaměstnáno 19 000 osob, kdežto v domácké výrobě 26 000 osob“ (s. 364). Vidíme, že klasifikace je až dojemně prostá:
| a) tovární dělníci | 19 000 |
| b) domáčtí výrobci | 26 000 |
| ¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ | |
| Celkem | 45 000 |
Taková klasifikace pochopitelně vyvolává nejrůznější úvahy o „možnosti jiné cesty pro vlast“!
K něčemu jsou nám údaje soupisu domácké výroby podle usedlostí, který zkoumá formy průmyslové výroby, přece jen dobré. Pokusíme se o klasifikaci, která odpovídá jak údajům soupisu (v porovnání s nimiž je narodnická klasifikace prostě výsměchem), tak i různým formám průmyslové výroby. Poměrů v procentech, které jsme získali soupisem 20 000 dělníků, použijeme i pro zvýšený počet, a to 26 000 dělníků, ke kterému došli autoři na základě jiných pramenů.
| A) Výroba zboží | Počet dělníků | ||
| I. Kapitalisticky využívaní dělníci | |||
| 1. „Tovární dělníci“ (průměrně podle údajů za 7 let, 1885 - 1891) připadá na jeden podnik 14,6 dělníků. |
19 000 42,2 % |
|
30 700 68,2 % |
| 2. „Námezdní dělníci“ u „domáckých výrobců“ (25% z celkového počtu). (Z nich je čtvrtina v dílnách s průměrným počtem 14,6 dělníka na 1 dílnu). |
6 500 14,4 % |
||
| 3. Dělníci pracující doma pro faktory, tj. pracující členové rodin domáckých výrobců 3. podskupiny - 20 %. (Z nich mnozí pracují pro tytéž továrníky, pro které pracují dělníci uvedení v bodech 1 a 2). |
5 200 11,6 % |
||
| II. Drobní výrobci zboží, tj. pracující členové rodin domáckých výrobců 1. podskupiny - 30 %. (Z nich asi 1/3 zaměstnává námezdní dělníky). |
7 800 17,4 % |
||
B) Řemeslo |
|||
| Vesničtí (zčásti městští) řemeselníci, tj. pracující členové rodin domáckých výrobců 2. podskupiny - 25 %. (Jen někteří z nich mají také námezdní dělníky). |
6 500 14,4 % |
||
| Celkem | 45 000 100 % |
||
Velmi dobře víme, že ani tato klasifikace není bez chyb: nezahrnuje továrníky a majitele podniků, ale jsou do ní pojati domáčtí výrobci s desítkami námezdních dělníků; náhodně se do ní dostali jedni majitelé manufaktur, kteří však nebyli takto charakterizováni, ale nedostali se do ní druzí, vyčlenění z ní jako „faktoři“; dostali se do ní městští řemeslníci z jednoho města, ale ne z dalších jedenácti měst atp. V každém případě je však tato klasifikace založena na údajích soupisu domácké výroby o formách průmyslové výroby, a uvedené chyby jsou chybami v těchto údajích, a nikoli chybami klasifikace.[l] Tato klasifikace rozhodně dává přesnou představu o skutečnosti, vysvětluje existující společenskoekonomické vztahy mezi různými účastníky průmyslové výroby, a tedy i jejich postavení a zájmy. A právě takové vysvětlení je tím nejdůležitějším úkolem každého vědecky pojatého ekonomického výzkumu.
VII
„Potěšitelné jevy“ v domáckém průmyslu
Kdybychom přešli mlčením ta fakta Studie, která mají ukázat „lepší stránku“ a „potěšitelné jevy“ domáckého průmyslu, mohli bychom být obviněni z jednostrannosti a z toho, že představujeme domáckou výrobu jen z té horší stránky.
Tvrdí se např., že námezdní práce v domácké výrobě má prý svůj specifický význam, protože pro námezdního dělníka je zde charakteristické to, že jeho „způsob života se podobá“ životu podnikatele a že se sám „může“ stát podnikatelem. „K potěšitelným jevům“ se tedy počítá zbožné přání učinit ze všech dělníků drobné podnikatele![m] Vlastně ne ze všech, ale jen z některých, protože „tendence vykořisťovat cizí práci je zřejmě vlastní všem lidem, tedy i domáckým výrobcům“ (Studie, s. 6). Naivita, s níž tato fráze bez dlouhých okolků ztotožňuje „všechny lidi“ s drobnými buržoy, je přímo nepřekonatelná! Nikoho nepřekvapuje, že ten, kdo vidí svět očima drobného buržoy, odhaluje takové pozoruhodné pravdy. Na s. 268 se „za čistě domácký podnik po pracovní stránce“ (sic!) považuje malá továrnička s 8 námezdními dělníky vyrábějící produkci v hodnotě 10 000 rublů. Na s. 272—274 se říká, jak jiný malý továrník (zaměstnávající 7 námezdních dělníků a 5 učedníků, jehož produkce má hodnotu zhruba 7000 rublů) postavil vysokou pec na pozemku najatém od rolnické občiny a požádal banku pro podporu domáckých výrobců o půjčku ve výši 5000 rublů na postavení kuplovny; zdůvodňoval to tím, že „celý jeho podnik má čistě místní význam, protože rudu budou dobývat místní rolníci na pozemcích přidělených občině“. Z formálních důvodů banka žádost zamítla. A Studie nám při této příležitosti líčí uchvacující obraz přeměny tohoto podniku v družstevní, občinový podnik: majiteli „jako ochránci nejen zájmů výroby, nýbrž i členů občiny to bude nepochybně vhod“. Podnik „spojuje řadu pracovních zájmů členů občiny, kteří budou do závodu svážet vydolovanou rudu a vytěžené dřevo“. „Místní hospodáři budou vozit do závodu rudu, uhlí aj., podobně jako rolnické ženy nosí mléko do sýrárny patřící občině. Zde se ovšem předpokládá složitější organizace než v těchto sýrárnách, zejména tehdy, když provoz samotného podniku, tj. tavbu surového železa z rudy, budou zabezpečovat místní kvalifikovaní a pomocní dělníci.“ Jaká idyla! Pomocní dělníci („členové občiny“) budou „svážet do závodu“ rudu, dřevo a ostatní materiál, podobně jako nosí rolnické ženy do sýrárny mléko!! Banka pro podporu domáckých výrobců může být jistě (jestliže jí v tom nezabrání její byrokratická organizace) stejně užitečná jako ostatní banky tím, že podpoří rozvoj zbožního hospodářství a kapitalismu, bylo by však velmi smutné, kdyby současně podporovala i farizejství a manilovovské tlachání podnikatelů[116] žádajících o půjčku.
Viděli jsme, že podniky s velkým počtem námezdních dělníků byly vydávány za „domácké“ na základě toho, že jejich majitelé jsou v nich sami zaměstnáni. Ale tato podmínka by drobným buržoům příliš nevyhovovala, proto se ji snaží Studie upravit: ukazuje se, že i podnik, „založený výlučně na námezdní práci“, může být domáckým, jestliže „úspěch“ podniku záleží na „osobní účasti“ majitele (s. 295), nebo když majitelé „musí omezit svou účast, protože mají mnoho starostí s řízením podniku“ (s. 301). Není to skvělé, že permští narodnici „dělají takové pokroky“? „Osobní práce“ — „osobní účast“ — „mnoho starostí“. Mein Liebchen, was willst du noch mehr?[n] Námezdní práce v cihlářské výrobě tedy přináší „zvláštní výhody“ (302) námezdním dělníkům, kteří v cihelnách „nacházejí obživu a výdělek“; avšak majitelé těchto podniků často „potřebují peníze na najímání dělníků“. Studie na závěr konstatuje, že těmto majitelům se má povolit úvěr v bance pro podporu domáckých výrobců, „protože tyto podniky patří podle poznámek k § 3, čl. 7 statutu této banky mezi případy zvlášť hodné úvahy“ (s. 302). Není to příliš šťastná formulace, zato je však velmi kategorická a výmluvná! „Závěrem nacházíme dostatečné důvody k tvrzení,“ čteme na konci popisu cihlářské výroby, „že mezi rolníky v cihlářské výrobě se zájmy zaměstnavatelů a námezdních dělníků natolik ztotožňují, že i když v této výrobě nejsou výrobní družstva formálně zaregistrována, ve skutečnosti v ní existuje pevný přátelský svazek mezi zaměstnavateli a jejich námezdními dělníky“ (305). Ať se čtenář podívá na uvedenou statistickou tabulku těchto „přátelských svazků“. Kuriózním příkladem zmatku v narodnických ekonomických představách je, že Studie současně obhajuje a přikrášluje námezdní práci tvrzením, že kulakem rozhodně není zaměstnavatel námezdních dělníků, nýbrž vlastník peněžního kapitálu, který „vykořisťuje práci domáckého výrobce a jeho námezdních dělníků“ (!)‚ a zároveň velmi nelogicky a ostře brání kulactvo: „ať je kulactvo vylíčeno jakkoli černě, přesto je dosud nutným kolečkem v mechanismu směny domácké výroby... Pokud jde o úspěchy domáckého průmyslu, musíme bezesporu považovat dosud kulaky za požehnání vzhledem k situaci, kdy bez kulaka, bez jakýchkoli finančních prostředků neměl domácký výrobce práci“ (s. 8)[o]. Jak dlouho ještě potrvá ono dosud? Kdyby bylo řečeno, že obchodní a lichvářský kapitál je nezbytným faktorem ve vývoji kapitalismu, nezbytným kolečkem v mechanismu málo vyvinuté kapitalistické společnosti (jako je naše), bylo by to správné. Při takovém výkladu musíme slovo „dosud“ chápat takto: časté případy omezování svobody podnikání a volné konkurence (zvlášť mezi rolnictvem) dosud u nás pomáhají udržovat nejzaostalejší a nejhorší formy kapitalismu. Jenom se bojíme, že se tento výklad nebude líbit ani permským, ani ostatním narodnikům!
Přejděme k výrobním družstvům, k těmto nejbližším a nejdůležitějším představitelům oněch tzv. občinových principů, které narodnici neustále v domácké výrobě prosazují. Je zajímavé podívat se na údaje soupisu domáckých výrobců podle usedlostí v celé gubernii, soupisu, který si přímo jako program vytyčil registraci a průzkum výrobních družstev (s. 14, § 2). Můžeme se tedy nejen seznámit s různými typy výrobních družstev, ale i poznat, jak jsou rozšířené.
Lisování oleje. „Přirozeně vzniklé výrobní družstvo v přísném smyslu slova“: v obci Pokrovskoje a ve vsi Gavrjata patří dvě lisovny oleje pěti bratrům, kteří si hospodářství rozdělili, ale v používání lisoven se střídají. Tato fakta jsou „velmi zajímavá“, protože „vysvětlují smluvní podmínky občinové pracovní posloupnosti domácké výroby“. Je zřejmé, že podobná rodinná „výrobní družstva jsou názorným příkladem toho, jak je na družstevních zásadách mezi domáckými výrobci rozšířena výroba továrního typu“ (s. 175—176). Tedy výrobní družstvo v přísném smyslu slova jako precedens kooperace a ztělesnění pospolnosti je založeno na společném vlastnictví dědiců, kteří si dědictví nerozdělili!! Je-li tomu tak, pak by zřejmě pravým paládiem „pospolnosti“ a „kooperace“ bylo římské občanské právo a náš X. svazek s institucemi condominia[p], společného vlastnictví dědiců a nedědiců![119]
„Nejvýrazněji se družstevní podnikání rolníků projevilo ve svérázných, přirozeně vzniklých formách... v mlynářství.“ Mnoho mlýnů používají družstva nebo dokonce celé osady společně. Způsoby využívání mlýnů: nejrozšířenější způsob je podle pořadí; potom dělení čistého důchodu na podíly úměrné nákladům každého spolumajitele; v „podobných případech se společníci málokdy podílejí svou vlastní prací na výrobě, ta je obvykle vykonávána za pomoci námezdní práce“ (s. 181; totéž platí o družstevních smolárnách — s. 197). Je to opravdu neobyčejná zvláštnost a podivné družstevnictví — společné vlastnictví drobných podnikatelů, kteří společně najímají dělníky! Skutečnost, že se domáčtí výrobci střídají ve využívání mlýnů, smoláren a kováren, svědčí naopak o překvapující rozdrobenosti výrobců, které ani společné vlastnictví není s to přimět ke kooperaci.
„Jednou z forem družstevní organizace“ jsou „družstevní kovárny“ (239). Jednotliví majitelé kováren se soustřeďují do jedné kovárny, aby ušetřili palivo, najímají jednoho dmychače (úspora dělníků!) a pronajímají si u majitele kovárny za zvláštní poplatek místnost i kladivo. Pronajímání věcí patřících právem soukromého vlastnictví jedné osobě za úplatu druhé osobě je tedy „družstevní organizace“! Zřejmě musíme římské právo nazvat kodexem „družstevní organizace“! ... „V družstevní organizaci... vidíme nový důkaz toho, že ve výrobě mezi domáckými výrobci neexistuje třídní krystalizace, že různé vrstvy zemědělců a domáckých výrobců splývají stejným způsobem, jak jsme to viděli v družstevních mlýnech“ (239). A potom si ještě nějací zlí lidé troufají mluvit o rozkladu rolnictva!
Až dosud tedy neexistuje ani jeden případ sdružení domáckých výrobců pro nákup surovin, pro odbyt výrobků, o sdružení ve výrobě samé ani nemluvě! Existují však i taková sdružení. Soupis domáckých výrobců podle usedlostí v Permské gubernii zaregistroval všehovšudy čtyři, přičemž všechna byla zřízena za pomoci banky pro podporu domáckých výrobců: tři ve výrobě kočárů a jedno ve výrobě zemědělských strojů. Jedno z nich má námezdní dělníky (2 učedníky a 2 „pomocné“ námezdní dělníky), ve druhém používají dva společníci za zvláštní poplatek kovárnu a dílnu třetího společníka. Společně nakupují suroviny a prodávají výrobky, pracují však v oddělených dílnách (kromě zmíněného případu, kdy najímají za stanovený poplatek kovárnu a dílnu). Tato čtyři výrobní družstva sdružila 21 pracujících členů rodiny. Permská banka pro podporu domáckých výrobců existuje již několik let. Připusťme, že bude nyní „sdružovat“ (k nájmu sousedovy kovárny) v jednom roce nikoli dvacet pracujících členů rodin domáckých výrobců, nýbrž padesát. Všech 15 000 pracujících členů rodin domáckých výrobců tedy „družstevní organizace“ „sdruží“ přesně za 300 let. A až skončí toto dílo, začnou „sdružovat“ i námezdní dělníky zaměstnávané domáckými výrobci... Permští narodnici přímo jásají: „Tak závažné ekonomické koncepce, které vymysleli sami domáčtí výrobci, jsou pevnou zárukou ekonomického pokroku tohoto typu výroby, založeného na principech nezávislosti práce na kapitálu, protože daná fakta jsou výrazem nejen živelné, ale zcela uvědomělé snahy domáckých výrobců pracovat samostatně“ (s. 333). Co to proboha tvrdíte, pánové! Je sice pravda, že si nelze představit narodnictví bez manilovovských frází, je však přece jen potřeba dělat vše s mírou! Jak jsme viděli, ani jedno výrobní družstvo neztělesňuje „princip nezávislosti práce na kapitálu“: jsou to všechno družstva větších či menších podnikatelů, mnohá z nich zaměstnávají námezdní dělníky. Kooperace v těchto družstvech neexistuje, i se společným nákupem surovin a prodejem výrobků se setkáváme velmi sporadicky, protože se sdružuje nečekaně nízký počet podnikatelů. Můžeme klidně říci, že se nenajde ani jedna kapitalistická země, ve které by registrace téměř 9000 malých dílen s 20 000 dělníky odhalila tak překvapující rozdrobenost a zaostalost výrobců, mezi nimiž se našlo jen několik desítek příkladů společného vlastnictví a ani ne deset případů sdružení 3—5 drobných podnikatelů, nakupujících suroviny a prodávajících výrobky společně! Tato rozdrobenost by byla nejlepší zárukou bezútěšné ekonomické a kulturní stagnace, kdybychom naštěstí neviděli, jak kapitalismus nepřetržitě podrývá kořeny patriarchálního řemesla s jeho lokální omezeností samostatných podnikatelů, jak stále více likviduje malé místní trhy (na nichž je malovýroba závislá), nahrazuje je národním a světovým trhem a nutí výrobce nikoli jen z nějaké vesnice Gavrjata, nýbrž všechny výrobce v zemi, a dokonce v různých zemích navzájem se sdružovat. Tato sdružení musí přesahovat rámec jednotlivých velkých i malých podnikatelů a plnit důležitější funkce, než je řešení otázky levnějšího nákupu dřeva a železa nebo otázky výhodnějšího prodeje hřebíků a povozů a cestovních vozů.
VIII
Narodnický program průmyslové politiky
Protože praktické předpoklady a opatření souvisí vždy s tím, které jevy kdo považuje v životě za „potěšitelné“ a vzbuzující naděje, víme už předem, jaká přání týkající se domáckého průmyslu figurují ve Studii. Ta omezila všechny „potěšitelné jevy“ na to, že přikrášlila námezdní práci v malých podnicích a vychválila velmi nepočetná a jednostranná sdružení drobných podnikatelů. Tato přání, jež jsou opakováním obvyklých narodnických receptů, překvapují na jedné straně svou rozporností a na druhé straně nesmírným zveličováním tuctových „opatření“, jež se za přispění frází mění v řešení velkých otázek. Hned na prvních stránkách Studie, v úvodu, ještě před výkladem údajů soupisu se setkáváme se vzletnými úvahami o „úkolech úvěru pro domácké výrobce“, který má „odstranit (sic!) nedostatek peněz“, o „družstevní organizaci směny mezi výrobou a spotřebou“ (s. 8), o „rozšíření družstevních organizací“, o zřizování skladů domáckých výrobců, technických poraden, technických škol atd. (s. 9). Tyto úvahy se v knize mnohokrát opakují. „Je nutné reorganizovat ekonomiku výroby tak, aby domácký výrobce měl po ruce peníze; prostě osvobodit domáckého výrobce od kulaka“ (s. 119). „Naším nynějším úkolem“je „osvobodit domáckého výrobce pomocí úvěru“ atd. (s. 267). „Je nezbytné racionalizovat směnné procesy“, postarat se „o zavedení racionálních zásad úvěru, směny a výroby do rolnického zemědělského hospodářství“ (s. 362), je nutná „ekonomická organizace práce“ (sic!! s. 363), „racionální organizace ekonomiky národního hospodářství“ atd. atd. Jak vidíte, je to známý narodnický všelék, přidaný k údajům soupisu. Aby autoři definitivně potvrdili svou narodnickou věrnost, neopomenuli odsoudit peněžní hospodářství a poučují čtenáře, že řemeslo „má pro národní hospodářství velký význam, protože mu umožňuje vyhnout se přeměně naturálního hospodářství v hospodářství peněžní“. „Naléhavé zájmy národního hospodářství vyžadují, aby produkované suroviny byly zpracovávány na místě a podle možnosti bez zasahování peněz do směnných procesů“ (s. 360).
Narodnický program je zde vyložen tak zevrubně a otevřeně, že si to lépe ani nelze přát! Řekli jsme „narodnický program“, protože nás nezajímá to, co autory Studie od ostatních narodniků odlišuje, nýbrž naopak právě jejich společné rysy. Zajímá nás praktický narodnický program týkající se domácké výroby vůbec. Na první pohled ve Studii nápadně vynikají právě hlavní rysy tohoto programu:
1. odsuzování peněžního hospodářství a sympatizování s naturálním hospodářstvím a primitivní řemeslnou výrobou; 2. řada opatření na podporu rolnické malovýroby, jako je úvěr, rozvoj techniky atd.; 3. zakládání různých sdružení a spolků větších a menších podnikatelů — surovinových, skladištních, spořitelních, úvěrových, spotřebních a výrobních družstev; 4. „organizace práce“ — otřepaná fráze, která je součástí všech zbožných přání narodniků. Podívejme se na tento program.
Především pokud jde o odsuzování peněžního hospodářství, má zde ve vztahu k průmyslu výlučně platonický charakter. V Permské gubernii je už řemeslo natolik zatlačeno zbožní výrobou a je v tak žalostném stavu, že v téže Studii se dočítáme o potřebě „zbavit domáckého výrobce závislosti“, totiž zbavit řemeslníka závislosti na objednávajícím spotřebiteli „získáním prostředků na rozšíření oblasti odbytu za rámec poptávky týkající se místní spotřeby“ (s. 33). Jinými slovy: teoreticky jde o odsuzování peněžního hospodářství a prakticky o snahu přeměnit řemeslnou výrobu ve zbožní! Tento rozpor se rozhodně neprojevuje markantně jen ve Studii, ale je charakteristický pro všechny narodnické plány: ať se brání zbožnímu (peněžnímu) hospodářství sebevíc, skutečnost vyháněná dveřmi se vrací oknem, a opatření, která podporují, jen přispívají k rozvoji zbožního hospodářství. Například úvěr. Ve svých plánech a přáních neodstraňují narodnici zbožní hospodářství jako takové. Studie se např. ani slovem nezmiňuje o tom, že základem navrhovaných reforem nemá být zbožní hospodářství. Naopak, požaduje pouze racionální zásady směny, kooperativní organizaci směny. Zbožní hospodářství zůstává zachováno, má být jen reformováno podle racionálních zásad. Tato utopie není nic nového, už ve staré ekonomické literatuře měla velmi významné zastánce. Na její teoretickou neudržitelnost se přišlo již dávno, takže tím se nemusíme ani zdržovat. Neměli bychom raději, místo nesmyslných frází o tom, že je nutno „racionalizovat“ ekonomiku, „racionalizovat“ nejdříve své představy o skutečné ekonomice a o skutečných sociálně ekonomických vztazích v této velmi různorodé mase „domáckých výrobců“ složené z různých vrstev, jejíž osud chtějí naši narodnici byrokraticky a přitom lehkomyslně řešit shora? Cožpak neustále nevidíme, že praktická opatření narodniků, realizovaná podle receptů „čistých“ idejí o „organizaci práce“ atp., ve skutečnosti jen povzbuzují a podporují „přičinlivého mužika“, malého továrníka, faktora a všechny ostatní představitele maloburžoazie? Není to ani náhoda, ani výsledek nedokonalosti nebo neúspěšnosti jednotlivých opatření. Naopak, na obecném základě zbožního hospodářství využívají úvěr, sklady, banky, technické rady atd. nevyhnutelně a nutně především a nejvíce představitelé maloburžoazie.
Ale někdo může namítat, že jestliže je to tak, jestliže narodnici svými praktickými opatřeními nevědomky a proti své vůli slouží rozvoji maloburžoazie, a tedy i samotnému kapitalismu, proč by tedy proti jejich programu měli útočit lidé, kteří zásadně považují vývoj kapitalismu za pokrokový proces? Cožpak je rozumné pro chybnost, nebo řečeno jemněji, pro spornost ideologické formy napadat programy, které jsou prospěšné v praxi? Nikdo přece nebude popírat, že technické vzdělání, úvěry, spolky a sdružování výrobců jsou „prospěšné“.
Nejde o vymyšlené námitky. V té či oné formě, v té či oné souvislosti je stále slyšíme jako repliky na polemiku s narodnictvím. Nebudeme zde mluvit o tom, že tyto námitky, i kdyby byly oprávněné, naprosto nevyvracejí fakt, že už pouhé vydávání maloburžoazních projektů za významné sociální všeléky přináší společnosti nesmírné škody. Máme v úmyslu podívat se na otázku z praktického hlediska nejbližších a nejnaléhavějších potřeb současnosti a z tohoto úmyslně zúženého hlediska zhodnotit narodnický program.
I když řada narodnických opatření je prakticky užitečná, protože podporují rozvoj kapitalismu, jde vesměs o opatření za prvé nejvýš nedůsledná, za druhé doktrinářsky neživotná a za třetí zanedbatelná ve srovnání se skutečnými úkoly, které ukládá našemu průmyslu rozvíjející se kapitalismus. Vysvětleme to. Poukázali jsme, za prvé, na nedůslednost narodniků jako praktických lidí. Spolu s uvedenými opatřeními, která jsou obvykle charakterizována jako liberální ekonomická politika a která natrvalo vepsali na svůj prapor vůdcové západní buržoazie, dovedou narodnici obratně hájit svůj záměr zabrzdit daný ekonomický vývoj, postavit se do cesty pokroku kapitalismu, podporovat malovýrobu vyčerpanou bojem s velkovýrobou. Obhajují zákony a instituce potlačující svobodnou mobilizaci půdy a svobodu pohybu, udržují stavovskou uzavřenost rolnictva atd. Můžeme se zeptat, zda jsou nějaké rozumné důvody pro zabrzdění rozvoje kapitalismu a velkoprůmyslu? Na údajích soupisu jsme viděli, že tolik vychvalovaná „samostatnost“ domáckých výrobců je vůbec nechrání před závislostí na obchodním kapitálu, před nejhoršími formami vykořisťování, vždyť ve skutečnosti postavení obrovského množství těchto „samostatných“ domáckých výrobců je často ubožejší než postavení námezdních dělníků u domáckých výrobců, že jejich výdělky jsou nesmírně nízké, pracovní podmínky (po zdravotní stránce a pokud jde o délku pracovní doby) krajně neuspokojivé, výroba rozdrobená, technicky primitivní a zaostalá. Jsou tedy nějaké rozumné důvody pro zachování policejních zákonů, které upevňují „spjatost s půdou“ a zakazují tuto spjatost, narodniky tak dojímající, narušovat?[q] Údaje „soupisu domácké výroby“ za rok 1894/1895 v Permské gubernii přesvědčivě dokazují naprostou nesmyslnost umělého připoutání rolníků k půdě. Toto připoutání jen snižuje jejich výdělky, které jsou při „spjatosti s půdou“ více než dvakrát nižší ve srovnání s nezemědělci, snižuje jejich životní úroveň, prohlubuje vzájemnou izolovanost a rozdrobenost výrobců roztroušených po vesnicích, umocňuje jejich bezmocnost vůči každému faktorovi a různým zprostředkovatelům. Připoutání k půdě brzdí současně rozvoj zemědělství, nemůže však zabránit vzniku třídy vesnické maloburžoazie. Narodnici se vyhýbají tomu, aby položili otázku přímo: brzdit nebo nebrzdit vývoj kapitalismu? Raději uvažují o „možnosti jiných cest pro vlast“. Když se však začne mluvit o nejbližších praktických opatřeních, už tím se každý činitel ztotožňuje s danou cestou[r]. Dělejte, co je vám libo, abyste „prosadili“ jinou cestu pro vlast! Takovou činnost nebude nikdo kritizovat (kromě toho, že se jí vysměje). Neobhajujte však to, co tento vývoj uměle brzdí, nesnažte se překřičet frázemi „o jiné cestě“ otázku odstranění překážek z této cesty.
Při hodnocení praktického narodnického programu musíme mít na zřeteli ještě tuto další okolnost. Už jsme viděli, že narodnici se snaží formulovat svá přání co nejabstraktněji, prosazovat je jako abstraktní, odtažité požadavky „čisté“ vědy, „čisté“ spravedlnosti, a ne jako skutečné potřeby reálně existujících tříd s určitými zájmy. Úvěr, tuto naléhavou potřebu každého velkého i malého podnikatele v kapitalistické společnosti, prezentuje narodnik jako nějaký prvek systému organizace práce; spolky a sdružení podnikatelů jsou považovány za počáteční výraz myšlenky každé kooperace, myšlenky „emancipace domácké výroby“ atd., zatímco každý ví, že ani jeden z těchto spolků nemá ve skutečnosti nic společného s tak vysokými cíli. Souvisí prostě s výší důchodů těchto drobných podnikatelů, s upevňováním jejich postavení a se vzrůstáním jejich zisků. Toto vyhlašování tuctových buržoazních a maloburžoazních přání za jakési sociální všeléky tato přání pouze oslabuje, bere jim jejich vitalitu, zpochybňuje jejich naléhavost a uskutečnitelnost. Naléhavé problémy každého podnikatele, faktora, obchodníka (úvěr, spolky, technická pomoc) se narodnik snaží předkládat jako obecné otázky povznesené nad zájmy jednotlivců. Narodnik si myslí, že tím zvyšuje jejich význam a že je vyzdvihuje, ve skutečnosti však mění živou věc, na níž mají zájem určité skupiny obyvatelstva, ve filistrovská přání, kabinetní rozumování, byrokratické „úvahy o výhodách“. S tím je bezprostředně spjata i třetí okolnost. Protože narodnik nechápe, že taková praktická opatření jako úvěr a výrobní družstvo, technická pomoc atd. jsou výrazem požadavků rozvíjejícího se kapitalismu, nedokáže vyjádřit obecné a základní požadavky takového vývoje a zaměňuje je za drobná, náhodná, polovičatá opatření, která sama o sobě nemají žádný význam a jsou nevyhnutelně odsouzena k neúspěchu. Kdyby narodnik otevřeně a důsledně tlumočil požadavky společenského vývoje kapitalistickou cestou, byl by schopen zpozorovat obecné podmínky a obecné požadavky takového vývoje a poznal by, že všechny jeho drobné návrhy a opatření by se uskutečnily samovolně, kdyby existovaly tyto obecné podmínky (z nichž v daném případě je pro nás hlavní svoboda průmyslového podnikání), tj. byly by výsledkem činnosti zainteresovaných osob samých, zatímco ignorování těchto obecných podmínek a vytyčování pouze praktických opatření výhradně dílčího charakteru musí vést k mlácení prázdné slámy. Všimněme si svobody průmyslového podnikání např. z tohoto hlediska. Na jedné straně je to velmi obecná a klíčová otázka z celé řady otázek průmyslové politiky, jejíž rozbor je zvlášť potřebný. Na druhé straně poskytují zvláštnosti života permské oblasti zajímavé důkazy o zásadní důležitosti této otázky.
Ekonomika dané oblasti je založena především na báňském a hutním průmyslu, který jí dodává velmi osobitý ráz. Se situací a zájmy uralského báňského a hutního průmyslu jsou spojeny i dějiny kolonizace, i nynější situace oblasti. „Rolníci byli přesídlováni na Ural většinou proto, aby pracovali pro majitele závodů,“ čteme v dopise obyvatele Babuškina z nižněseržinského závodu, uveřejněném v Pracích komise pro průzkum domáckého průmyslu[s]. A tato prostá slova přesně vystihují obrovskou úlohu majitelů závodů v životě oblasti, jejich význam jako statkářů a majitelů těchto závodů zároveň, jejich zvyk bezvýhradně a neomezeně vládnout, monopolisticky ovládat výrobu a zakládat průmyslovou výrobu na svém vlastnickém právu, a nikoli na kapitálu a konkurenci. Monopolní zásady uralského báňského a hutního průmyslu byly zakotveny zákonem ve známém 394. článku VII. svazku Souboru zákonů (báňský statut) — v článku, o kterém se tolik mluvilo a mluví v literatuře o Uralu. Tento zákon byl vydán roku 1806 a vyžaduje za prvé, aby otevření každé továrny v báňských městech bylo povoleno báňským úřadem, a za druhé zakazuje v okruhu závodů otevřít „jakékoli manufaktury a továrny, jejichž veškerá výroba je založena převážně na práci s ohněm, k němuž je třeba uhlí a dříví“. Uralští majitelé dolů a hutí naléhali roku 1861 zvláště na to, aby tento zákon byl obsažen i v podmínkách osvobození rolníků. 11. článek ustanovení o hornících a hutnících tento zákaz opakuje.[t] Ve zprávě představenstva banky domáckých výrobců za rok 1895 se mimo jiné říká: „Nejčastěji jsou však stížnosti na to, že zaměstnanci báňského úřadu a majitelé posesívních závodů[u] zakázali otvírat závody pracující s ohněm v okruhu jim podřízených oblastí, a na nejrůznější omezování domáckého zpracovávání kovů“ (Studie, s. 223). Tak si Ural až dosud uchovává dávné tradice „dobrých starých časů“ a poměr k drobné výrobě rolníků je zde v plném souladu s tou „organizací práce“, která závodům zajišťovala tovární dělníky připoutané k určitému místu. Tyto tradice charakterizuje velmi názorně následující zpráva 183. č. listu Permskije gubernskije vědomosti[120] z roku 1896, která je uvedena ve Studii a je právem označena jako „mnohoznačná“. Zpráva zní: „Ministerstvo zemědělství a státního majetku vyzvalo uralské majitele dolů a hutí, aby uvážili, zda mohou doly a hutě nějak přispět k rozšíření domácké výroby na Urale. Majitelé dolů a hutí oznámili ministerstvu, že rozšíření domáckého průmyslu na Urale poškodí velkoprůmysl, protože už i nyní, kdy domácká průmyslová výroba je na Urale rozvinuta jen nepatrně, nemůže Ural poskytnout závodům nezbytný počet dělníků[v] ; když však obyvatelstvo najde obživu doma, může se stát, že závody nebudou mít vůbec žádné pracovní síly“ (Studie, s. 244). Pod vlivem této zprávy autoři Studie začali volat: „Ovšem, první a nezbytnou podmínkou každé výroby, velké, střední i drobné, je svobodné průmyslové podnikání... Ve jménu svobodného průmyslového podnikání musí být všechny jeho obory právně rovnoprávné... Všechny uralské podniky zpracovávající po domácku kovy musí být zbaveny všech mimořádných omezení, která stanovily tovární předpisy, aby brzdily jejich přirozený vývoj“ (tamtéž, podtrženo námi). Když jsme četli tuto procítěnou a hluboce pravdivou tirádu na obranu „svobodného průmyslového podnikání“, vzpomněli jsme si na známou bajku o metafyzikovi, který nechtěl vylézt z jámy a ptal se, je-li vhozený provaz „provaz obyčejný“ ![121] Stejně pohrdlivě se ptají permští narodnici, když se hovoří o svobodném průmyslovém podnikání, o svobodném rozvoji kapitalismu a volné konkurenci, zdaje toto svobodné průmyslové podnikání obyčejným buržoazním požadavkem! Jejich přání jsou mnohem vznešenější; nejsou pro volnou konkurenci (jaké přízemní, úzkoprsé, buržoazní přání!), nýbrž pro „organizaci práce“... Ale stačí jen, aby se toto manilovovské snění střetlo „tváří v tvář“ s drsnou a prozaickou skutečností, a najednou tato skutečnost zavání takovou „organizací práce“, že narodnik zapomíná na „škodlivost“ a „nebezpečnost“ kapitalismu, na „možnost jiné cesty pro vlast“ a dovolává se „svobodného průmyslového podnikání“.
Opakujeme, že považujeme toto přání za naprosto správné a myslíme si, že takové hledisko (které zastává nejen Studie, ale skoro všichni ti, kdo píší o této otázce) dělá narodnikům čest. Ale... Co máme, prosím vás, dělat? Rozhodně nemůžeme narodniky pochválit a nevyslovit přitom rozhodné „ale“ — máme ale k této věci dvě zásadní připomínky.
Za prvé. Převážná většina narodniků určitě rozhořčeně odmítne naše ztotožnění „svobodného průmyslového podnikání“ a „svobodného kapitalistického podnikání“ jako nesprávné. Budou tvrdit, že odstranění výsad a pozůstatků nevolnictvíje „prostě“ v zajmu rovnopravnosti, v zajmu „celého“ národního hospodářství a zvláště rolnického, ale rozhodně ne kapitalismu. Narodnici to určitě řeknou. Ale nebude to pravda. Od těch dob, kdy se na „svobodné průmyslové podnikání“ dívali tak idealisticky abstraktně, protože v něm viděli základní a přirozené (srov. podtržené slovo ve Studii) „právo člověka“, uplynulo již přes sto let. Od těch dob bylo „svobodné průmyslové podnikání“ a jeho prosazení už požadováno v několika zemích a všude byl tento požadavek výrazem disproporce mezi rozvíjejícím se kapitalismem a zbytky výsad a reglementací, všude byl heslem pokrokové buržoazie a vedl jen k úplnému vítězství kapitalismu. Mezitím už teorie naprosto jasně poukázala na naivnost iluze, podle níž je „svobodné průmyslové podnikání“ požadavek „čistého rozumu“, požadavek abstraktní „rovnoprávnosti“, a dokázala, že otázka svobodného průmyslového podnikání je otázkou kapitalismu. Prosazení „svobodného průmyslového podnikání“ rozhodně nespočívá jen v „právní“ reformě; jde o hlubokou ekonomickou reformu. Požadavek „svobodného průmyslového podnikání“ znamená vždy disproporci mezi právními normami (obrážejícími přežité výrobní vztahy) a novými výrobními vztahy, které vznikly navzdory starým normám, vyvinuly se z nich a vyžadují jejich odstranění. Jestliže poměry na Urale vyvolaly všeobecný požadavek „svobodného průmyslového podnikání“, znamená to, že ty reglementace, výsady a privilegia, které se dědily, abý jich užívali statkářští majitelé závodů, omezují dané hospodářské vztahy, dané ekonomické síly. Jaké jsou však tyto vztahy a tyto síly? Jsou to vztahy zbožního hospodářství. Tyto síly — to jsou síly kapitálu, který ovládá zbožní hospodářství. Vzpomeňte si třeba na citovaná „přiznání“ permského narodnika: „Celý náš domácký průmysl je ovládán soukromým kapitálem.“ Ale i bez tohoto přiznání jsou údaje soupisu domácké výroby dost výmluvné.
Druhá poznámka. Schvalujeme, že narodnici obhajují svobodné průmyslové podnikání. Schvalujeme však tuto obhajobu jen za podmínky, že bude dovedena do důsledků. Cožpak „svobodné průmyslové podnikání“ jen znamená, že bude na Urale zrušen zákaz otvírat závody pracující s ohněm? Cožpak není mnohem horší připravit rolníka o právo vystoupit z občiny, o právo zabývat se jakoukoli výrobou nebo obchodem než omezit „svobodné průmyslové podnikání“? Cožpak neomezuje svobodu průmyslového podnikání to, že neexistuje svoboda pohybu, že zákon nedává každému občanu právo zvolit si k pobytu kterékoli město nebo vesnici ve státě? Cožpak stavovská uzavřenost rolnické občiny, do které nemohou proniknout příslušníci obchodní a průmyslové třídy, neomezuje svobodné průmyslové podnikání? Atd. atd. Vyjmenovali jsme jen závažnější, obecnější a rozšířenější způsoby omezování svobodného průmyslového podnikání, ovlivňující celé Rusko, a především veškeré rolnictvo. Má-li být „velký, střední a drobný průmysl“ rovnoprávný, nemusí mít drobný průmysl stejná práva na zcizování půdy jako střední a velký průmysl? Jestliže jsou uralské báňské zákony „mimořádnými pouty brzdícími přirozený vývoj“, nejsou „mimořádnými pouty“ také vzájemné ručení, nezcizitelnost přídělů, zvláštní stavovské zákony a ustanovení o přesídlování, přemísťování, průmyslové výrobě a vedlejších výdělcích? „Nebrzdí snad přirozený vývoj“?
A o to právě jde, že i v této otázce se projevila tatáž polovičatost a dvojakost narodnictví, která je tak charakteristická pro každou ideologii Kleinbürgerů. Narodnici na jedné straně nepopírají, že v našem životě je ještě mnoho pozůstatků „organizace práce“, jejíž vznik spadá do období údělného zřízení a která je v příkrém rozporu se současnou hospodářskou soustavou, s celým hospodářským a kulturním vývojem země. Na druhé straně narodnici pochopitelně vidí, že tato hospodářská soustava a tento vývoj ohrožuje existenci malovýrobců. Protože se bojí o osud svých „ideálů“, snaží se zadržet dějiny, zastavit vývoj, snažně prosí a zapřísahají se, aby se věci „zakázaly“, „nedovolovaly“, a zastírají toto ubohé reakcionářské tlachaní frazemi o „organizaci prace“, frazemi, ktere musí znít jako hořký výsměch.
Čtenář už jistě chápe, jaké jsou naše hlavní a základní námitky proti praktickému narodnickému programu v otázkách současné průmyslové výroby. Pokud jsou narodnická opatření součástí reformy, která se od dob Adama Smitha nazývá svobodné průmyslové podnikání (v širokém významu slova) nebo se s ní shodují, jsou pokroková. Pak v nich, za prvé, není nic „narodnického“, nic, co by podporovalo speciálně malovýrobu a „zvláštní cesty“ vlasti. Za druhé je tato pozitivní část narodnického programu oslabována a znehodnocována tím, že místo obecné a základní otázky svobodného průmyslového podnikání řeší návrhy a opatření nepatrného dosahu a významu. Pokud však narodnická přání jsou namířena proti svobodnému průmyslovému podnikání, protože se snaží zadržet současný vývoj, jsou reakční a nesmyslná a jejich splnění může přinést jedině škodu. Vezměme jako příklad úvěr. Úvěr je instituce velmi rozvinutého oběhu zboží, velmi rozvinutého občanského styku. Prosazení „svobodného průmyslového podnikání“ vede nevyhnutelně k vytvoření úvěrních ústavů jakožto obchodních podniků, k odstranění stavovské uzavřenosti rolníků, k jejich sblížení s třídami, které nejvíce úvěr využívají, k samostatnému vytváření úvěrních společností zainteresovanými osobami atd. A naopak, jaký význam mohou mít úvěrová opatření, kterými „mužiky“ obšťastňují činitelé zemstev a ostatní příslušníci „inteligence“, dokud zákony a úřady stavějí rolnictvo do situace, jež vylučuje normální a rozvinutý oběh zboží, do situace, v níž místo majetkového ručení (základ úvěru) je mnohem lehčí, uskutečnitelnější, dostupnější a užitečnější... odpracovávání! Za takových podmínek budou úvěrová opatření vždy skleníkovými, cizími rostlinami přesazenými do naprosto nevhodné půdy, budou mrtvě narozeným dítětem, které mohli zplodit jen blouznící Manilovové z řad inteligence a loajální úředníci, a jemuž se opravdoví obchodnící s peněžním kapitálem smějí a budou smát. Míto nepodložených fakt uvedeme názor Jegunova (citovaný článek), kterého nikdo nebude podezírat z... „materialismu“. O skladech pro domácké výrobce říká: „Ani v nejpříznivějších místních podmínkách stálý sklad, a ještě k tomu jediný pro celý újezd, rozhodně nenahradí a ani nemůže nahradit neustále cestujícího a osobně zainteresovaného obchodníka.“ O permské bance pro podporu domácké výroby čteme: Aby domácký výrobce dostal půjčku, musí o ni žádat u banky nebo u jejího agenta, a uvést ručitele. Agent přijde, prozkoumá výrobcovu žádost, podrobně se informuje o výrobě atd. „a celý tento objemný materiál pošle na účet domáckého výrobcc správní radě banky“. Když banka povolí půjčku, zašle výrobci (prostřednictvím agenta nebo volostní správy) dlužní úpis. Teprve když jej dlužník podepíše (podpis ověří volostní úřad) a odešle bance, dostane peníze. Jestliže o půjčku žádá výrobní družstvo, musí předložit kopii družstevní smlouvy. Agenti jsou povinni sledovat, jsou-li půjčené částky využívány k danému účelu a jsou-li záležitosti klientů v pořádku atd. „Rozhodně tedý nelze říci, že by bankovní úvěr byl pro domácké výrobce dostupný; můžeme klidně tvrdit, že mnohem raději bude domácký výrobce hledat úvěr u místního boháče, než aby podstoupil tuto křížovou cestu, platil poštovné, notářské a jiné úřední výlohy, čekal celé měsíce ode dne, kdy se ukázalo, že potřebuje půjčku, do dne, kdy ji dostane, a po celou dobu půjčky byl pod dozorem“ (s. 170 citovaného článku). Právě tak jako jsou nehorázné narodnické názory o jakémsi antikapitalistickém úvěru, jsou podivné, neobratné a stěží proveditelné podobné pokusy (s neodpovídajícími prostředky) realizovat pomoci „inteligence“ a úředníků to, co je ve skutečnosti vždy a všude věcí obchodníků.
Technické vzdělání. Snad už o tom nemusíme mluvit... Připomeneme leda projekt, který si zasluhuje „být zachován na věčnou paměť“, projekt našeho známého pokrokového publicisty pana Južakova zřídit v Rusku zemědělská gymnázia, v nichž by si nemajetní rolníci a rolnice odpracovávali náklady na své vzdělání, např. jako kuchaři nebo pradleny[w]... Výrobní družstva. Každý ví, že jejich rozšíření brání hlavně tradice téže „organizace práce“, která se projevila i v uralských báňských zákonech. Každý ví, že důsledná realizace svobodného průmyslového podnikání vedla vždy a všude k nevídanému rozmachu a rozšíření nejrůznějších spolků a sdružení. Je velmi komické, když se narodnik pokouší vylíčit svého protivníka jako nepřítele jakékoli formy družstevnictví, sdružování atd. To už je opravdu svádění viny na nevinného! Celá věc spočívá v tom, že se při hledání možnosti sdružovat lidi a při realizaci této myšlenky nesmíme ohlížet zpět, do minulosti, na patriarchální řemeslo a drobnou výrobu, která má za následek krajní izolovanost, rozdrobenost a zaostalost výrobců, nýbrž vpřed, do budoucnosti, ve směru rozvoje kapitalistického velkoprůmyslu.
Velmi dobře víme, jaký povýšenecký a pohrdavý postoj zaujme narodnik k programu průmyslové politiky, který je postaven proti jeho vlastnímu programu. „Svobodné průmyslové podnikání“! Staré, omezené, manchesterovské[x], buržoazní přání! Narodnik je přesvědčen, že pro něho je to überwundener Standpunkt[y], neboť se dokázal povznést nad chvilkové a jednostranné zájmy, na nichž je toto přáni založeno, a byl schopen dospět k hlubším a čistším myšlenkám o „organizaci práce“... Ve skutečnosti však jen klesl od pokrokové buržoazní k reakční maloburžoazní ideologii, bezmocně se zmítající mezi snahou současný vývoj ekonomiky buď urychlit, nebo zabrzdit, mezi zájmy drobných podnikatelů a zájmy práce. Zájmy práce jsou v této otázce v souladu se zájmy průmyslového velkokapitálu.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Z tohoto počtu připadá na 2 faktory (Ponomarjova a Fominského) 217 dílen. V kungurském Újezdě pracuje pro faktory celkem 470 obuvnických dílen.
b — systém ždímání potu. Red.
c Taková je organizace výroby plstěné obuvi v arzamaském a semjonovském újezdě Nižněnovgorodské gubernie. Viz Práce komise pro průzkum domáckého průmyslu; Podklady nižněnovgorodské zemstevní statistiky.
d Ukazatel továren a závodů za rok 1879. Výrobci rohoží pracující pro faktory jsou soustředěni převážně v oském Újezdě.
e Studie, s. 157.
f Na jeden podnik.
g — systém ždímání potu. Red.
h Kapitál I, kap. XII.[114] Red.
i — zadržte smích, přátelé! Red.
j Viz např. stať pana Charizomenova Význam domáckého průmyslu v 11. a 12. č. časopisu Juridičeskij věstnik[115] z roku 1883, podávající přehled tehdy dosažitelného statistického materiálu.
k Nemluvíme už o podivném stanovení tohoto údaje. Např. značně velkou částku představuje mletí obilí (1,2 miliónu rublů), protože je v ní započítána cena veškerého obilí, které mlynáři semleli! V tabulkách a popisech Studie byl uveden jen hrubý důchod 143 000 rublů (viz s. 358 a pozn.). Obuvnická výroba představuje částku 930 000 rublů, z nichž značnou část tvoří obrat kungurských majitelů závodů. Atd. atd.
l Někdo snad namítne, že dělníky najímané domáckými výrobci zabývajícími se řemeslem (20 % z celkového počtu námezdních dělníků najímaných domáckými výrobci) není třeba přiřadit k výrobě zboží, nýbrž k řemeslu. Pracovní síla je zde však sama zbožím a její koupě a prodej je charakteristickým rysem kapitalismu.
m O tom, jak se odráží „podobný způsob života“ v systému výplat a jejich správnosti, při najímání a v zotročující závislosti dělníka nebo v truckovém systému, neříkají ani slovo.
n Má milá, co chtěla bys dál?[117] Red.
o Tytéž myšlenky jsou obsaženy v knize Dom. prům. I, 39n. a v polemice proti listu Dělovoj korrespondent[118], který napsal, že kulaci (majitelé montážních truhlářských dílen) by neměli být zařazováni do skupiny domáckých výrobců. „Veškerý náš domácký průmysl,“ čteme v odpovědi, „je spoután soukromým kapitálem. Kdybychom do skupiny domácké výroby zařazovali jen ty domácké výrobce, kteří sami prodávají své výrobky, byla by skupina naší domácké výroby jako vybílená.“ Naprosto charakteristické přiznání, není-liž pravda? Na základě údajů soupisu jsme už dříve poukázali na tato „pouta soukromého kapitálu“, který ovládá domáckou výrobu.
p — společného panství nad určitým územím. Red.
q Studie se také s velkým patosem zmiňuje o užitečnosti občiny a o škodlivosti „svobodné mobilizace“ pozemkového vlastnictví, která by prý vedla ke vzniku „proletariátu“ (s. 6). Toto stavění občiny proti svobodné mobilizaci velmi dobře vystihuje nejreakčnější a nejškodlivější rys „občiny“. Bylo by zajímavé vědět, zda by se alespoň v jedné kapitalistické zemi našel „proletář“, který by při výdělku 33 nebo 55 rublů za rok nebyl považován za chudáka?
r Že je tato cesta cestou rozvoje kapitalismu, nepopírali, pokud víme, ani narodnici, ani pan N. -on, pan V. V., nebo pan Južakov atd. atd.
s Sv. XVI, s. 594—595. Citováno v knize Dom. prům. I, 140.
t Viz Dom. prům. I, 18—19. — Studie, 222, 223, 224. — Zprávy a šetření o domáckém průmyslu, vydání ministerstva zemědělství a státního majetku, článek Jegunovův v III. svazku. K Jegunovovu článku připojilo ministerstvo poznámku, v níž se omlouvá, že názory autora se „podstatně rozcházejí s názory a údaji báňského úřadu“. V krasnoufimském újezdu bylo např. na základě uvedených zákonů zavřeno asi 400 kováren. — Srov. Práce komise pro průzkum domáckého průmyslu, sv. XVI, článek V. D. Bělova: Domácký průmysl na Uralu ve vztahu k báňskému a hutnímu průmyslu. Autor uvádí, že domáčtí výrobci ze strachu před přísnými zákony ukrývají své stroje. Jeden domácký výrobce si postavil odlévací pánev na kolečka, aby ji mohl snáze ukrýt! (s. 18 cit. článku).
u Těmto závodům byly přiděleny celé vesnice, jejichž nevolníci byli povinni pracovat v zemědělství i v závodě. Čes. red.
v Na vysvětlenou poznamenáváme, že statistika našeho báňského a hutního průmyslu již mnohokrát konstatovala, že na Urale je počet zaměstnaných dělníků v poměru k vytěžené produkci mnohem vyšší než v jižní nebo polské oblasti báňského a hutního průmyslu. Nízká mzda, výsledek připoutanosti dělníků k půdě, udržuje Ural ve srovnání s jihem a Polskem na mnohem nižší technické úrovni.
w Viz článek Gymnazijní hospodářství a nápravná gymnázia. (Zde).
x Někteří lidé se snad budou domnívat, že „svobodné průmyslové podnikání“ vylučuje taková opatření, jako jsou tovární zákony atd. „Svobodným průmyslovým podnikáním“ se rozumí odstranění zbylých překážek ve vývoji kapitalismu. Tovární zákonodárství však právě tak jako jiná opatření dnešní tzv. Sozialpolitik předpokládá obrovský rozvoj kapitalismu a samo zase tento rozvoj urychluje.
y — překonané stanovisko. Red.
112 Truckový systém — vyplácení mezd dělníkům ve zboží, zejména v potravinách z prodejen patřících továrníkům. Tento systém dodatečného vykořisťování dělníků byl v Rusku rozšířen zvláště v oblastech s domáckou výrobou.
113 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 365—368. V české sekci MIA zde.
114 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 362—364. V české sekci MIA zde.
115 Juridičeskij věstnik — měsíčník buržoazně liberálního zaměření. Vycházel v Moskvě v letech 1867—1892.
116 Manilovovské tlachání — výraz spojený s obrazem sentimentálního statkáře Manilova, jedné z postav Gogolových Mrtvých duší (1842). Jméno tohoto nečinného tlachala a planého fantasty se stalo synonymem prázdného povídání, snílkovství a lhostejného vztahu ke skutečnosti.
117 V. I. Lenin cituje slova z básně H. Heineho Du hast Diamanten und Perlen... (Máš diamanty a perly) (H. Heine, Výbor z díla I, Praha 1951, s. 80).
118 Dělovoj korrespondent — obchodně průmyslový list, který vycházel v Jekatěrinburgu (nyní [v době vydání 2. dílu spisů, 1980] Sverdlovsk - nyní [v době převodu 2. dílu spisů, 2012] opět Jekatěrinburg) v letech 1886—1898. Byly v něm uveřejňovány také ekonomické články a přehledy.
119 Jde o Svod zakonov Rossijskoj imperii (Soubor zákonů Ruské říše), sv. 10, část I.
120 Permskije gubernskije vědomosti — oficiální týdeník a později deník. Vycházel v Permi v letech 1838—1917.
121 Připomíná se zde bajka I. I. Chemnicera Metafyzik, jejíž hlavní postava je ztělesněním bezúčelného teoretizování.