Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě III

Rozklad ricardovské školy

1. Robert Torrens

[a) Smith a Ricardo o vztahu průměrné míry zisku a zákona hodnoty]

ǁ782ǀ R[obert] Torrens, „An Essay on the Production of Wealth etc.“, Londýn 1821.

Zkoumání konkurence — vnějších jevů výroby — ukazuje, že stejně velké kapitály přinášejí v průměru stejný zisk, čili že při dané průměrné míře zisku (průměrná míra zisku ani nic jiného neznamená) závisí masa zisku na velikosti zálohovaného kapitálu.

A[dam] Smith zaznamenal tento fakt. Ale nad tím, jak souvisí s teorií hodnoty, kterou sám vymezil, si dále hlavu nelámal, a to tím méně, že kromě své takzvané esoterické teorie vymezil ještě různé teorie jiné, takže si podle libosti mohl vzpomenout jednou na tu, jednou na onu. To ho podnítilo jedině k polemice s názorem redukujícím zisk na mzdu za vrchní dozor; proti tomuto názoru namítá, že bez ohledu na všechny ostatní okolnosti neroste práce vrchního dozoru ve stejné míře jako rozsah výroby, a kromě toho může hodnota zálohovaného kapitálu růst (například zdražením surovin), aniž by rostl rozsah výroby.^[28] Nějaký imanentní zákon, jímž by se určoval průměrný zisk a jeho velikost sama, Smith nemá. Říká jen, že konkurence toto x zmenšuje.

Ricardo všude ztotožňuje (až na několik málo a jen náhodných poznámek) zisk přímo s nadhodnotou. Zboží se u něho prodávají se ziskem ne proto, že se prodávají nad svou hodnotou, nýbrž proto, že se prodávají za svou hodnotu. Když však zkoumá hodnotu (v 1. kap. „Principles“), je přesto prvním, kdo se vůbec zamýšlí nad vztahem určení hodnoty zboží a jevem, že stejně velké kapitály přinášejí stejné zisky. To se může dít jen potud, pokud se zboží vyráběná těmito kapitály sice neprodávají za stejné ceny (lze však říci, že produkty stejně velkých kapitálů mají stejnou cenu, když se do výrobku započítá hodnota nespotřebované části fixního kapitálu), ale přesto přinášejí stejnou nadhodnotu, stejný přebytek ceny nad cenou záloh. Ale Ricardo jako první upozornil na to, že stejně velké kapitály vůbec nemají stejné organické složení. Rozdíl v tomto složení pojal tak, jak ho našel u A[dama] Smitha — oběžný a fixní kapitál —‚ tedy jen jako rozdíly, které vyplývají z procesu oběhu.

Ricardo nikde nemluví přímo o tom, že odporuje prima facie^[a] zákonu hodnoty, vyrábějí-li kapitály nestejného organického složení, uvádějící do pohybu nestejná množství bezprostřední práce, zboží stejné hodnoty a přinášejí-li stejnou nadhodnotu (kterou ztotožňuje se ziskem). Ke zkoumání hodnoty přistupuje naopak tak, že kapitál a všeobecnou míru zisku předpokládá. Ztotožňuje od samého začátku ceny nákladů a hodnoty a nevidí, že tento předpoklad od počátku prima facie odporuje zákonu hodnoty. Teprve na základě tohoto předpokladu, který obsahuje hlavní rozpor a vlastní obtíž, dospívá Ricardo ke zvláštnímu případu — ke změnám mzdy, k jejímu vzestupu nebo poklesu. Aby se míra zisku nezměnila, musí vzestup nebo pokles mzdy, jemuž odpovídá pokles nebo vzestup zisku, působit nestejně na kapitály různého organického složení. Stoupá-li mzda, klesá tedy zisk, klesají tak ceny těch zboží, která se vyrábějí s větším podílem fixního kapitálu. V opačném případě je tomu naopak. Proto se směnné hodnoty zboží v tomto případě neurčují pracovní dobou nutnou k výrobě každého z těchto zboží. Jinými slovy: Toto určení stejné míry zisku pro kapitály různého organického složení odporuje zákonu hodnoty (nicméně Ricardo k tomu dospívá jen v jednotlivém případě a jen touto oklikou), čili, jak říká Ricardo, tvoří z něho výjimku, na což Malthus správně poznamenává, že s rozvojem ǁ783ǀ průmyslu se pravidlo stává výjimkou a výjimka pravidlem.^[b] Rozpor sám není u Ricarda vyjádřen jasně, zejména ne v této formě: Ačkoli jedno zboží obsahuje víc nezaplacené práce než druhé — neboť množství nezaplacené práce závisí na množství zaplacené práce, a tudíž na množství bezprostřední práce použité při stejné míře vykořisťování dělníků — přesto přinášejí obě zboží stejné hodnoty nebo stejný přebytek nezaplacené práce nad prací zaplacenu. Tento rozpor vystupuje u něj naopak jen ojediněle: V určitých případech má mzda — její změna — vliv na ceny nákladů (Ricardo říká na směnné hodnoty) zboží.

Právě tak nejsou rovnosti zisků ovlivňovány rozdílnými dobami obratu kapitálu — zda kapitál] setrvává déle v procesu výroby (i když nemusí setrvávat v pracovním procesu)^[29] nebo v procesu oběhu, zda potřebuje ke svému obratu ne víc práce, nýbrž víc času; to je opět v rozporu se zákonem hodnoty a podle Ricarda je to opět výjimka.

Ricardo tedy zobrazil celou věc velmi jednostranně. Kdyby jí byl dal obecný výraz, měl by i obecné řešení.

Patří mu však velká zásluha: Ricardo tuší rozdíl mezi hodnotami a cenami nákladů a pro jednotlivé případy formuluje, i když jen jako výjimky ze zákona, rozpor, který záleží v tom, že kapitály nestejného organického složení (tedy v poslední instanci vždy kapitály, které využívají nestejné množství živé práce) přinášejí stejnou nadhodnotu (míru zisku) a — nepřihlíží-li se k tomu, že část fixního kapitálu vchází do pracovního procesu, aniž vchází do procesu zhodnocovacího — stejné hodnoty, zboží o stejné hodnotě (přesněji cenách nákladů, ale to Ricardo zaměňuje).

[b) Torrensův zmatek v určování hodnoty prací a v zdroji zisku.
Částečný návrat k Adamu Smithovi a ke koncepci „zisku ze zcizení“]

Toho využívá, jak jsme viděli^[c], Malthus k tomu, aby popřel Ricardův zákon hodnoty.

Torrens vychází hned na začátku své práce z tohoto Ricardova objevu; jenomže vůbec ne proto, aby problém vyřešil, nýbrž aby tento „jev“ formuloval jako zákon jevu.

„Dejme tomu, že se používají kapitály různého stupně trvanlivosti. Řekněme, že továrník vyrábějící sukno i továrník vyrábějící hedvábí používají kapitálu 2000 liber št., z čehož první vynakládá 1500 liber št. na stroje s dloubou dobou použitelnosti a 500 liber št. na mzdy a materiál, kdežto druhý vynakládá na stroje s dlouhou dobou použitelnosti jen 500 liber št. a na mzdy a materiál 1500 liber št. ... Dejme tomu, že se každoročně spotřebuje jedna desetina tohoto fixního kapitálu a že míra zisku činí 10 %; aby potom továrníkovi vyrábějícímu sukno přinesl jeho kapitál 2000 liber št. tento zisk, musí stržit 2200 liber št., a protože se hodnota jeho fixního kapitálu během výrobního procesu zmenšila z 1500 na 1350 liber št., musí se vyrobené zboží prodat za 850 liber št. A stejně, protože se fixní kapitál továrníka vyrábějícího hedvábí během výrobního procesu zmenšil o jednu desetinu, tedy z 500 na 450, musí být vyrobené hedvábí prodáno za 1750 liber št., aby mu přineslo obvyklou míru zisku z jeho celkového kapitálu 2000 liber št. ... Použije-li se stejně velkých kapitálů, ale s různými stupni trvanlivosti, budou se vyrobené předměty spolu se zbytkem kapitálu v jednom výrobním odvětví svou směnnou hodnotou rovnat vyrobeným předmětům a zbytku kapitálu v jiném výrobním odvětví.“ ([Torrens, „An Essay on the Production ot Wealth“, Londýn 1821] str. 28—29.)

Zde je jen vysloven, registrován jev, který přináší konkurence. Právě tak se předpokládá „obvyklá míra zisku“, ale neukazuje se, odkud se bere a dokonce není ani zdání, že by se to muselo ukázat.

„Stejné kapitály, nebo jinými slovy, stejná množství nahromaděné práce, uvádějí často do pohybu různá množství bezprostřední práce; to ale nemění nic na věci“ (str. 29—30),

totiž na tom, že hodnota výrobku plus zbytek nespotřebovaného kapitálu přinášejí stejné hodnoty nebo, což je totéž, stejné zisky.

Zásluha této teze nezáleží v tom, že tu Torrens znovu jen registruje jev, aniž ho vysvětluje, nýbrž v tom, že rozdíl mezi kapitály určuje tak, že stejné kapitály uvádějí do pohybu nestejná množství živé práce, třebaže pak zase celou věc znehodnocuje tím, že to vydává za „zvláštní“ případ. Jestliže se hodnota rovná práci vynaložené, realizované ve zboží, pak je jasné, že se — prodávají-li se tato zboží za svou hodnotu — nadhodnota, která je v něm obsažena, může rovnat jen nezaplacené práci v něm obsažené čili nadpráci. Ale tato nadpráce nemůže být — při stejné míře vykořisťování dělníka — stejná pro kapitály, které uvádějí do pohybu různá množství bezprostřední práce, ať už je tento rozdíl způsoben bezprostředním výrobním procesem, či dobou oběhu. Torrensova zásluha záleží tudíž v tom, že věc takto vyjádřil. Co z toho vyvozuje? To, že tu ǁ784ǀ v kapitalistické výrobě dochází k obratu v zákonu hodnoty. To znamená, že zákon hodnoty, vyabstrahovaný z kapitalistické výroby, odporuje jejím jevům. A co staví Torrens na jeho místo? Absolutně nic víc než surové, bezduché slovní vyjádření jevu, který je třeba vysvětlit.

„V raném období společnosti“

(tedy právě tehdy, kdy se sotva vúbec vyvinula směnná hodnota — výrobek jako zboží — a kdy se tudíž ještě nevyvinul ani zákon hodnoty)

„určuje relativní hodnotu zboží celkové množství nahromaděné a bezprostřední práce vynaložené ve výrobě. Jakmile se však začal hromadit kapitál a odlišila se třída kapitalistů a třída délníků, jakmile ten, kdo vystupuje v některém výrobním odvětví jako podnikatel, nevykonává sám svou vlastní práci, ale zálohuje za tímto účelem životní prostředky a materiál jiným, určuje směnnou silu zboží suma kapitálu čili množství nahromaděné práce vynaložené ve výrobě.“ (Cit. dilo, str. 33—34.) „Jsou-li dva kapitály stejné, jsou stejné i hodnoty jejich výrobků, ať jakkoli měníme množství bezprostřední práce uváděné jimi do pohybu nebo potřebné na jejich výrobu. Nejsou-li stejně velká, budou hodnoty jejich výrobků nestejné, a to i kdyby celková masa práce na ně vynaložené byla úplně stejná.“ [Str. 39.] „Po tomto oddělení kapitalistů a dělníků určuje tedy směnnou hodnotu souhrn kapitálů, množství nahromaděné práce, a nikoli souhrn nahromaděné a bezprostřední práce vynaložené ve výrobě, jako tomu bylo před tímto oddělením.“ (Cit. dílo, str. 39—40.)

Zde se opět nekonstatuje nic jiného než jev, že stejně velké kapitály přinášejí stejně velké zisky, neboli že cena nákladů zboží se rovná ceně zálohovaného kapitálu plus průměrnému zisku; současně se poukazuje na to, že tento jev je prima facie neslučitelný s určením hodnoty zboží pracovní dobou, která je v něm obsažena, protože „stejné kapitály uvádějí do pohybu rozdílná množství bezprostřední práce“. [Torrensova] připomínka, že tento jev kapitalistické výroby se ukazuje až když existuje kapitál — až když dochází ke vzniku třídy kapitalistů a třídy dělníků a objektivní podmínky práce se osamostatňují jako kapitál —‚ je tautologií.

Jak ale toto oddělení činitelů potřebných k výrobě zboží — jakožto kapitalistů a dělníků, kapitálu a námezdní práce — převrací zákon hodnoty zboží, na to se jen „usuzuje“ z nepochopeného jevu.

Ricardo se pokoušel dokázat, že oddělení kapitálu a námezdní práce na určení hodnoty zboží — až na určité výjimky — nic nemění. Opíraje se o Ricardovy výjimky, Torrens zákon popírá. Torrens se vrací k A[damu] Smithovi (proti němuž jsou Ricardovy důkazy namířeny), a k jeho stanovisku, že sice „v raném období", kdy se lidé ještě stýkali jen jako majitelé zboží a směňovatelé zboží, určuje hodnotu zboží pracovní doba v něm obsažená, ale že tomu tak není, jakmile se vytvoří kapitál a pozemkové vlastnictví. To znamená (jak jsem už poznamenal v prvním dílu^[30]), že zákon, který platí pro zboží jako zboží, neplatí pro ně, jakmile se zboží zkoumá jako kapitál nebo jako produkty kapitálu, jakmile se vůbec pokročí od zboží ke kapitálu. Na druhé straně nabývá výrobek všestranně podoby zboží — jednak proto, že se celý výrobek musí přeměnit ve směnnou hodnotu, jednak proto, že součásti jeho výroby samy do něj vcházejí jako zboží —‚ stává se všestranně zbožím teprve s vývojem kapitalistické výroby a na jejím základě. Zákon zboží má tu tedy existovat v takové výrobě, která nevyrábí zboží (nebo jen částečně), a nemá existovat na základě takové výroby, pro níž je základnou jsoucno^[d] výrobku jako zboží. Zákon sám, stejně jako zboží jakožto všeobecná forma výrobku, je vyabstrahován z kapitalistické výroby a právě pro ni nemá platit.

Tento vliv oddělení „kapitálu a práce“ na určení hodnoty je ostatně — nehledě k tautologii, že kapitál nemůže určovat ceny pokud neexistuje — opět naprosto zploštěným vyjádřením jedné skutečnosti ukazující se na povrchu kapitalistické výroby. Pokud kdo pracuje sám se svými nástroji a sám prodává výrobek, který vyrobil ˂ve skutečnosti však nutnost prodávat výrobek ǁ785ǀ nejde ve společenském měřítku ruku v ruce s výrobou uskutečňovanou s vlastními podmínkami práce˃, náleží do jeho nákladů jak náklady na nástroj, tak na práci, kterou sám vykonává. Kapitalistův náklad se skládá ze zálohovaného kapitálu, z hodnotové částky, kterou vynakládá na výrobu, a nikoli z práce, kterou nevykonává a která ho stojí jen to, co za ni zaplatil. To je velmi důležitý důvod, aby si kapitalisté vypočítávali a rozdělovali mezi sebou nadhodnotu (celé společnosti) ne podle množství bezprostřední práce, kterou daný kapitál uvádí do pohybu, nýbrž podle velikosti jimi zálohovaných kapitálů. Tím se však vůbec nevysvětluje, kde tato nadhodnota, která se má takto rozdělovat a která se takto i rozděluje, vzniká.

Torrens se ještě přidržuje Ricarda do té míry, že určuje hodnotu zboží množstvím práce, ale tvrdí, že jen „množství nahromaděné práce“ vynaložené na výrobu zboží určuje hodnotu tohoto zboží. A tu se dostává Torrens do pěkné motanice.

Tak například hodnota vlněné látky je určena prací nahromaděnou v tkalcovském stroji, vlně atd. a mzdách, které tvoří součásti její výroby, přičemž nahromaděná práce tu neznamená nic jiného než realizovanou práci, zpředmětněnou pracovní dobu. Když je však vlněná látka hotova, výroba ukončena, přeměnila se stejně i bezprostřední práce vynaložená na vlněnou látku v nahromaděnou čili realizovanou práci. Proč tedy má být hodnota tkalcovského stavu a vlny určena realizovanou prací, která je v nich obsažena (a která není nic jiného než bezprostřední prací realizovanou v určitém předmětu, v určitém výsledku, v určité užitečné věci), a hodnota vlněné látky nikoli? Jestliže zase vlněná látka vchází jako součást do výroby, například v barvírně nebo v krejčovství, pak představuje „nahromaděnou práci“ a hodnota kabátu je určena hodnotou mezd dělníků, jejich nástrojů a vlněné látky, jejíž hodnota sama je opět určena „prací v ní nahromaděnou“. Jestliže zkoumám zboží jako kapitál, tzn. v tomto případě zároveň jako podmínku výroby, pak se jeho hodnota redukuje na bezprostřední práci, která se nazývá „nahromaděnou prací“, neboť existuje ve zpředmětněné formě. Jestliže však naopak totéž zboží zkoumám jako zboží, jako produkt a výsledek procesu, pak jeho hodnotu neurčuje práce, která je v něm samém nahromaděna, nýbrž práce nahromaděná v jeho výrobních podmínkách.

Skutečně pěkný cercle vicieux^[e], chceme-li určit hodnotu zboží hodnotou kapitálu, protože hodnota kapitálu se rovná hodnotě všech zboží, z nichž se skládá. Na rozdíl od tohoto mladíka má pravdu James Mill, když říká:

„Kapitál je zboží, a říkat, že hodnota zboží se určuje hodnotou kapitálu, znamená totéž, jako když říkáme, že hodnota zboží se určuje hodnotou zboži.“^[31]

Zde je třeba všimnout si ještě jedné věci. Protože hodnotu zboží určuje [podle Torrense] hodnota kapitálu, který toto zboží vyrábí, čili jinými slovy, množství práce, které je v tomto kapitálu nahromaděno a realizováno, jsou jen dvě možnosti:

Zboží [podle Torrense] obsahuje za prvé hodnotu opotřebovaného fixního kapitálu; za druhé hodnotu surovin čili množství práce, které je obsaženo v [opotřebovaném] fixním kapitálu a v surovinách. Za třetí množství práce, které je zpředmětněno v penězích nebo ve zbožích, které fungují jako mzdy.

Zde jsou pak dvě možnosti.

„Nahromaděná“ práce obsažená ve fixním kapitálu a v surovinách zůstává po ukončení výrobního procesu táž jako před ním. Pokud však jde o třetí část zálohované „nahromaděné práce“, nahrazuje ji dělník svou bezprostřední prací, tzn. že „bezprostřední práce“ přidaná k surovinám atd. představuje ve zboží, ve výrobku, právě tolik nahromaděné práce, kolik bylo obsaženo ve mzdách. Nebo jí představuje více. Jestliže jí představuje více, pak zboží obsahuje víc nahromaděné práce než zálohovaný kapitál. Potom pramení zisk právě z přebytku nahromaděné práce obsažené ve zboží nad nahromaděnou prací obsaženou v zálohovaném kapitálu. Potom se hodnota ǁ786ǀ zboží určuje stejně jako dříve množstvím práce (nahromaděné plus bezprostřední), které je v něm obsaženo (přičemž i bezprostřední práce existuje ve zboží také jako práce nahromaděná, a ne bezprostřední. Bezprostřední prací je ve výrobním procesu a ve výrobku je nahromaděnou).

Nebo představuje [tj. v prvním případě] jen to množství [práce], které bylo zachováno na mzdu, je jen ekvivalentem tohoto množství. (Kdyby činila méně, nemuselo by se vysvětlovat, proč kapitalista dosahuje zisku, nýbrž jak je možné, že nemá ztrátu.) Kde v tomto případě vzniká zisk? Z čeho pramení nadhodnota, přebytek hodnoty zboží nad hodnotou jeho výrobních součástí čili nad hodnotou zálohovaného kapitálu? Ne z výrobního procesu samého, tak, že by se [tento přebytek] ve směně čili v procesu oběhu jen realizoval, nýbrž ze směny, z procesu oběhu. Tím se vracíme k Malthusovi a k merkantilistické hrubé představě „zisku ze zcizení“. A s tím také důsledně přichází pan Torrens, třebaže je opět nedůsledný v tom, že nevysvětluje tuto nominální hodnotu z nějakého nevysvětlitelného fondu spadlého s nebe, totiž z fondu, který by vytvářel nejen ekvivalent zboží, ale i přebytek nad tímto ekvivalentem, že ji nevysvětluje z prostředků kupujícího, který je stále s to platit zboží nad jeho hodnotu, aniž by je sám nad hodnotou prodával, čímž by se výsledek rovnal nule. Torrens není tak důsledný jako Malthus, aby podlehl této fikci, ale naopak tvrdí, že „účinná poptávka“ — tedy úhrn hodnot, jímž se výrobek platí — pramení jen z nabídky a je tedy rovněž zbožím; přitom je zcela nepochopitelné, jak se obě strany, prodávající a kupující, mohou střídavě navzájem stejnou měrou šidit.

„Účinná poptávka po zboží se neustále určuje a při dané míře zisku stále odpovídá množství součástí kapitálu nebo věcí potřebných k jejich výrobě, které spotřebitelé mohou a chtějí za ně směnou nabídnouti‘ (Cit. dílo, str. 344.)

„Zvýšení nabídky je jedinou příčinou zvýšeni účinné poptávky“ (cit. dílo, str. 348),

proti čemuž Malthus, který cituje tuto Torrensovu větu, právem protestuje. (Viz „Definitions in Political Economy“ ‚ Londýn 1827, str. 59.)^[f]

Že Torrens skutečně dospívá k onomu nesmyslnému závěru, to ukazují tyto teze o výrobních nákladech atd.:

„Tržní cena“ (u Malthuse kupní cena, purchasing value) „zahrnuje vždy obvyklou míru zisku za danou dobu. Přirozená cena, kterou tvoří výrobní náklady, čili, jinými slovy, kapitál vynaložený na výrobu čili zhotovení zboží nemůže zahrnovat míru zisku.“ (Cit, dílo, str. 51.)

„Bylo by to stejné, jako kdyby pachtýř obdržel za 100 kvarterů obití nazpět 120 kvarterů; pak by 20 kvarterů tvořilo zisk; ale nazývat tento přebytek čili zisk částí jeho výdajů by bylo absurdní... Továrník by rovněž obdržel nazpět určité množství hotových výrobků, které mají vyšší směnnou hodnotu než [zálohovaný] materiál atd.“ (Cit. dílo, str. 51—53.)

„Účinná poptávka je schopnost a sklon spotřebitelů dávat za zboží, ať už přímou nebo nepřímou směnou, o něco větší množství všech součástí kapitálu, než stojí jejich výroba.“ (Cit, dílo, str. 349.)

120 kvarterů obilí je nesporně víc než 100 kvarterů. Bylo by však nesprávné — když máme, jako v tomto případě, na zřeteli jen užitnou hodnotu a proces, kterým prochází, tedy vlastně jen vegetativní či fyziologický ǁ787ǀ proces — tvrdit ne sice o těchto 20 kvarterech, ale o prvcích, které je vytvářejí, že nevcházejí do výrobního procesu. Jinak by z něho nemohly vycházet. Kromě 100 kvarterů obilí — osiva —^[32] vcházejí do procesu, který přeměňuje 100 kvarterů obilí ve 120, ještě chemické složky, které dodává hnojivo, soli obsažené v zemi, voda, vzduch, světlo. Přeměna a účast těchto prvků, součásti, podmínek — přírodních nákladů přeměňujících 100 kvarterů ve 120 — probíhá v samém výrobním procesu, a prvky těchto 20 kvarterů vcházejí jako fyziologický „náklad“ do samého tohoto procesu, jehož výsledkem je přeměna 100 kvarterů ve 120 kvarterů.

Posuzujeme-li tedy věc jen z hlediska užitné hodnoty, není těchto 20 kvarterů pouhým ziskem. Organická část pouze asimilovala neorganické prvky a přeměnila je v organické. Kdyby k osivu nepřistoupily další látky — a ty právě tvoří fyziologický náklad — nebylo by ze 100 kvarterů nikdy 120. I z hlediska pouhé užitné hodnoty, obilí jakožto obilí, lze tedy ve skutečnosti říci, že to, co se jeví jako daný výsledek 20 kvarterů v organické formě, jako přebytek sklizeného obilí nad zasetým, vešlo do něho v neorganické formě jako „náklad“.

Avšak tento způsob uvažování má sám o sobě s otázkou zisku tak málo společného, jako kdybychom řekli, že dráty vytažené v pracovním procesu na tisíckrát větší délku, než má kov, z něhož byly vytaženy, představují tisícinásobný zisk — protože vzrostla na tisícinásobek jejich délka. V případě drátu vzrostla délka, v případě obilí počet [kvarterů]. Ale ani přebytek délky, ani přebytek počtu [kvarterů] netvoří zisk, který se vztahuje jen na směnnou hodnotu, i když se tato směnná hodnota zračí v nadvýrobku.

Ale pokud jde o směnnou hodnotu, není jistě třeba dále vysvětlovat, že 90 kvarterů obilí může mít takovou hodnotou jako 100 kvarterů (nebo větší), 100 větší než 120 a 120 větší než 500.

Torrens o zisku činí závěry na základě takového příkladu, který nemá se ziskem, s přebytkem hodnoty výrobku nad hodnotou zálohovaného kapitálu, nic společného. Ale tento příklad není správný ani fyziologicky - z hlediska užitně hodnoty -‚ protože oněch 20 kvarterů obilí, které figurují jako nadvýrobek, existují ve skutečnosti tak či onak, i když v jiné formě, v samém výrobním procesu.

Ostatně nakonec se Torrens také vytasí se starou geniální představou, že zisk je ziskem ze zcizení.

[c) Torrens a pojem výrobních nákladů]

Torrens si získal zásluhy tím, že vůbec rozněcuje spornou otázku, co jsou výrobní náklady. Ricardo stále zaměňuje hodnotu zboží s výrobními náklady (pokud se rovnají ceně nákladů), a proto se podivuje, že Say vyvozuje jiné závěry, přestože určuje cenu výrobními náklady.^[g] Malthus tvrdí stejně jako Ricardo, že cenu zboží určují výrobní náklady, a stejně jako Ricardo započítává zisk do výrobních nákladů. Avšak hodnotu určuje Malthus zcela jinak, a to nikoli množstvím práce, které je obsaženo ve zboží, nýbrž množstvím práce, které může zboží ovládat.

Dvojznačnost pojmu výrobních nákladů vyplývá ze samé povahy kapitalistické výroby.

Za prvé: Pro kapitalistu tvoří samozřejmě náklady zboží (které vyrábí) to, co ho zboží stojí. A jeho nestojí zboží kromě hodnoty zálohovaného kapitálu nic - tj. nevynakládá na ně žádnou hodnotu. Když vynakládá 100 liber št. na suroviny, nástroje, mzdy atd., aby vyrobil zboží, pak ho zboží stojí 100 liber št., ani více, ani méně. Kromě práce, která je obsažena v těchto zálohách - kromě akumulované práce obsažené v zálohovaném kapitálu a určující hodnotu zálohovaných zboží —‚ nestojí zboží kapitalistu žádnou jinou práci. To, co ho stojí bezprostřední práce, představují mzdy, které za ni platí. Kromě mezd ho bezprostřední práce nestojí nic jiného, a kromě bezprostřední práce nezálohoval vůbec nic jiného, než hodnotu konstantního kapitálu.

ǁ788ǀ V tomto smyslu chápe výrobní náklady Torrens a v tomto smyslu je chápe každý kapitalista, když si vypočítává zisk bez zřetele na jeho míru.

Výrobní náklady se tu rovnají kapitalistovým zálohám, hodnotě zálohovaného kapitálu, množství práce obsaženého v zálohovaném zboží. A toto určení výrobních nákladů jakožto zálohovaného kapitálu, výdajů atd., potřebuje každý ekonom - i Ricardo. Malthus to nazývá výrobní cenou [producing price] na rozdíl od ceny pro kupujícího. Tomuto určení záloh odpovídá přeměna nadhodnoty ve formu zisku.

Za druhé: Výrobní náklady v prvním určení představují cenu, kterou kapitalista platí za zhotovení zboží během výrobního procesu; představují tedy to, co zboží stojí kapitalistu. Ale to, co stojí výroba zboží kapitalistu a co stojí výroba zboží sama, jsou dvě zcela odlišné věci. Práce (realizovaná i bezprostřední), kterou kapitalista za výrobu zboží platí, a práce, jíž je k výrobě zboží třeba, jsou zcela rozdílné. Rozdíl mezi nimi tvoří rozdíl mezi zálohovanou a dosaženou hodnotou, mezi kupní cenou zboží pro kapitalistu a jeho prodejní cenou (pokud se totiž zboží prodává za svou hodnotu). Kdyby tento rozdíl neexistoval, nikdy by se peníze nebo zboží nepřeměnily v kapitál. S nadhodnotou by přestal existovat i zdroj zisku. Výrobní náklady samého zboží se skládají z hodnoty kapitálu spotřebovaného v jeho výrobním procesu, tj. z množství zpředmětněné práce, která vchází do zboží, plus z množství bezprostřední práce, která při tom byla vynaložena. Úhrnná suma „realizované“ plus „bezprostřední práce“ spotřebované na zboží tvoří výrobní náklad zboží samého. Lze ho vyrobit jen výrobní spotřebou tohoto množství realizované a bezprostřední práce. Je to také podmínka pro to, aby vyšla z výrobního procesu jako výrobek, jako zboží a jako užitná hodnota. A jakkoli se může měnit zisk nebo mzda, tento imanentní výrobní náklad zboží zůstává stejný, pokud zůstávají stejné technologické podmínky reálného pracovního procesu, nebo, což je totéž, pokud nedojde ke změně v dané úrovni produktivní síly práce. V tomto smyslu se výrobní náklad zboží rovná jeho hodnotě. Živá práce vynaložená na zboží a živá práce zaplacená kapitalistou jsou rozdílné věci. Proto je od samého počátku rozdílný výrobní náklad zboží z hlediska kapitalisty (jeho záloh) a výrobní náklad zboží samého, jeho hodnota. Přebytek jeho hodnoty (tedy toho, co stojí samo zboží) nad hodnotou zálohovaného kapitálu (tedy nad tím, co stojí zboží kapitalistu) tvoří zisk, který tudíž pramení ne z toho, že se zboží prodává nad svou hodnotou, nýbrž z toho, že se prodává nad hodnotou záloh, které zaplatil kapitalista.

Toto určeni výrobních nákladů - imanentních výrobních nákladů zboží, které se rovnají hodnotě zboží, tj. úhrnné sumě pracovní doby (realizované a bezprostřední) potřebné na výrobu zboží - je stále základní podmínkou výroby zboží a nemění se pokud se nemění produktivní síla práce.

Za třetí: Už dříve jsem však dokázal,^[h] že kapitalista v každém zvláštním výrobním odvětví nebo v každé zvláštní výrobě neprodává zboží - tedy i zboží, které je produktem zvláštního výrobního odvětví nebo zvláštní výroby nebo zvláštní výrobní sféry - za hodnotu, která je v něm obsažena, a tudíž že masa kapitalistova zisku není totožná s masou nadhodnoty, nadpráce čili nezaplacené práce, která je realizována ve zboží prodávaném kapitalistou. Kapitalista může naopak - v průměru - realizovat ve zboží jen tolik nadhodnoty, kolik jí připadá [na toto zboží] jako na produkt určité alikvotní části společenského kapitálu. Rovná-li se společenský kapitál 1000 a kapitál v nějaké zvláštní ǁ789ǀ výrobě 100 a rovná-Ii se úhrnná suma nadhodnoty (a tudíž i nadvýrobku, v němž je tato hodnota realizována) 200, tedy 20 %, pak by kapitál 100 v této zvláštní výrobě prodával své zboží za cenu 120, ať je hodnota onoho zboží jakákoli, ať už je to 120, či méně nebo více, a ať tedy nezaplacená práce obsažená v jeho zboží tvoří pětinu zálohované práce, či ne.

To je cena nákladů, a hovoří-li se o výrobních nákladech ve vlastním slova smyslu (ekonomickém, kapitalistickém), pak je to hodnota zálohovaného kapitálu plus hodnota průměrného zisku.

Je jasné, že i když se cena nákladů jednotlivého zboží jakkoli odchyluje od jeho hodnoty, je určována hodnotou celkového produktu společenského kapitálu. Vyrovnáváním zisků jednotlivých kapitálů mají k sobě tyto kapitály poměr jako alikvotní části celkového společenského kapitálu, a jako takové dosahují tyto alikvotní části dividendy ze společného fondu nadhodnoty (nadvýrobku) čili nadpráce čili nezaplacené práce. To nemění nic na hodnotě zboží; nic to nemění na tom, že zboží nemůže být nikdy vyrobeno, aniž je vyrobena jeho hodnota, tj. aniž je použita celková suma realizované a bezprostřední práce potřebné na výrobu hodnoty, ať se rovná cena nákladů tohoto zboží jeho hodnotě, nebo ať je větší či menší než hodnota. Toto množství práce, a to nejen zaplacené, ale i nezaplacené, musí být vynaloženo na zboží, a na celkovém vztahu mezi kapitálem a prací nemění nic to, že v mnoha výrobních odvětvích si přivlastňují část nezaplacené práce „spolubratři kapitalisté“^[33], a nikoli ten kapitalista, který uvedl v tomto zvláštním výrobním odvětví práci v činnost. Dáte je jasné, že cena nákladů se bude stále měnit, stoupat nebo klesat, podle toho, jak se mění hodnota, tj. podle toho, jak se mění množství práce potřebné k výrobě zboží, ať je poměr mezi hodnotou a cenou nákladů na zboží jakýkoli. Dále je jasné: část zisku musí vždy představovat nadhodnotu, nezaplacenou práci, která je realizována v samém zboží, neboť na základě kapitalistické výroby je v každém zboží nahromaděno víc práce, než zaplatil kapitalista, který uvedl tuto práci v činnost. Část zisku se může skládat z práce, která není vynaložena na zboží dodávané určitým výrobním odvětvím nebo vznikající v dané výrobní sféře; ale pak existuje nějaké jiné zboží, které vychází z nějaké jiné výrobní sféry, jehož cena nákladů klesá pod jeho hodnotu, nebo v jehož ceně nákladů je započítáno a zaplaceno menší množství nezaplacené práce, než je v něm obsaženo.

Je proto jasné, že ačkoli se ceny nákladů většiny zboží musí odchylovat od jejich hodnot, a tedy jejich „výrobní náklady“ se musí odchylovat od celkového množství práce v nich obsažené, přesto tyto výrobní náklady a tyto ceny nákladů nejenže jsou určovány hodnotou zboží, a to v souladu se zákonem hodnoty a nikoli v rozporu s ním, nýbrž dokonce jen na základě hodnoty a jejího zákona může být pochopena sama existence výrobních nákladů a cen nákladů a bez tohoto předpokladu by jejich existence byla absurdním nesmyslem.

Zároveň je patrné, jak ti ekonomové, kteří na jedné straně vidí skutečný jev v konkurenci a na druhé straně nechápou zprostředkovaný vztah mezi zákonem hodnoty a zákonem ceny nákladů, se uchylují k fikci, že hodnotu zboží určuje kapitál a ne práce, nebo spíše, že hodnota vůbec neexistuje.

ǁ790ǀ Zisk vchází do výrobních nákladů zboží; právem ho A[dam] Smith zahrnuje jako prvek do „přirozené ceny“ zboží, protože na základě kapitalistické výroby není zboží - dlouhodobě, v průměru - přinášeno trvale na trh, jestliže nevynáší cenu nákladů, která se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu plus průměrnému zisku. Neboli, jak uvádí Malthus, i když nechápe původ zisku, jeho skutečnou příčinu - protože zisk, tedy cena nákladů, která ho zahrnuje, je podmínkou pro nabídku zboží (na základě kapitalistické výroby). Aby se zboží vyrábělo, aby se dostalo na trh, musí přinést prodávajícímu přinejmenším tržní cenu, cenu nákladů, ať je jeho vlastní hodnota větší nebo menší než tato cena nákladů. Kapitalistovi je lhostejné, zda jeho zboží obsahuje více nebo méně nezaplacené práce než jiná zboží, jestliže do ceny tohoto zboží vchází z všeobecného fondu nezaplacené práce neboli nadvýrobku, v němž se nezaplacená práce fixuje, tolik, kolik z tohoto všeobecného fondu dostává každý jiný kapitál téže velikosti. V tomto směru jsou kapitalisté „komunisty“. V konkurenci se ovšem každý snaží, aby dosáhl vyššího zisku, než je zisk průměrný, což je možné jen tehdy, jestliže jiný dosáhne zisku menšího. Právě v tomto boji se vytváří průměrný zisk.

Ve formě úroku za zálohovaný kapitál (ať už vypůjčený či nikoli) se jeví kapitalistovi i část nadhodnoty realizovaná v zisku jako záloha, jako výrobní náklad, který vynakládá jakožto kapitalista, jako je vůbec zisk bezprostředním účelem kapitalistické výroby. Ale v úroku (zejména u vypůjčeného kapitálu) se to jeví také jako skutečný předpoklad kapitalistovy výrobní činnosti.

To zároveň ukazuje, jaký je rozdíl mezi formami výroby a formami rozdělování. Zisk, forma rozdělování, je zde zároveň formou výroby, podmínkou výroby, nutnou součástí výrobního procesu. Jak bláhoví jsou proto - a k tomu se ještě později vrátíme - J[ohn] St[uart] Mill atd., kteří považují buržoazní formy rozdělování za relativně historické, a proto přechodné. Forma rozdělování je jen forma výroby sub alia specie. Differentia specifica^[i] - a tudíž i specifická omezenost - tvořící meze buržoazního rozdělování, vchází do výroby samé jako určení, které výrobu přesahuje a ovládá. Avšak to, že buržoazní výroba je v důsledku svých vlastních imanentních zákonů přinucena na jedné straně rozvíjet produktivní síly tak, jako by nebyla výrobou na omezené společenské základně, a na druhé straně, že je může rozvíjet jen v mezích této omezenosti, to je nejhlubší a nejskrytější příčina krizí, v nich propukajících rozporů, v nichž se buržoazní výroba pohybuje a které ji samotnou na první pohled charakterizují jen jako historicky přechodnou formu.

To chápe, i když jen zhruba, a přece na druhé straně poměrně správně, například Sismondi, jako rozpor mezi výrobou pro výrobu a rozdělováním, které eo ipso^[j] vylučuje absolutní rozvoj produktivity.

2. James Mill
[Nezdařené pokusy řešit rozpory ricardovského systému]

ǁ791ǀ James Mill, „Elements of Political Economy“ ‚ Londýn 1821 (2. vydání, Londýn 1824.)

Mill byl první, kdo vyložil Ricardovu teorii v systematické formě, i když jen v dost abstraktních obrysech. Usiluje o formálně logickou důslednost. Jím „proto“ začíná i rozklad ricardovské školy. U mistra se nové a významné násilně vyvíjí uprostřed „hnoje“ rozporů, z odporujících si jevů. Rozpory samy, které jsou základem, svědčí o bohatství živého podkladu, z něhož se teorie vyvíjí. Jinak je tomu s žákem. Jeho surovinou už není skutečnost, nýbrž nová teoretická forma, v níž ji sublimoval učitel. Jednak teoretický rozpor odpůrců nové teorie, jednak často paradoxní vztah této teorie k realitě ho podněcují k pokusu vyvrátit prvé, [a] oddisputovat druhé. Při tomto pokusu zaplétá se sám do rozporů a jeho pokus o řešení představuje současně počínající rozklad teorie, kterou dogmaticky hájí. Mill chce na jedné straně zobrazit buržoazní výrobu jako absolutní formu výroby a pokouší se proto dokázat, že její skutečné rozpory jsou jen zdánlivé. Na druhé straně [se pokouší] zobrazit ricardovskou teorii jako absolutní teoretickou formu tohoto výrobního procesu a také odstranit [formálními] důvody ty teoretické rozpory, které jednak ukázali jiní, jednak se vetřely jemu samému. Avšak Mill do jisté míry také ještě [dále] rozvíjí ricardovský názor za ty hranice, v nichž jej zobrazuje Ricardo. Mill má ještě týž historický zájem, který má Ricardo - zájem průmyslového kapitálu proti pozemkovému vlastnictví -, a vyvozuje rozhodněji praktické závěry z teorie, například teorie pozemkové renty, proti existenci pozemkového vlastnictví, které by chtěl přeměnit více či méně přímo ve státní vlastnictví. S posledním závěrem a s touto stránkou Milla zde nemáme co dělat.

[a) Směšováni nadhodnoty a zisku. Scholastika v otázce vyrovnávání míry zisku.
Zredukování jednoty protikladů na jejich bezprostřední totožnost]

Nadhodnotu a zisk rozlišují Richardovi žáci stejně málo jako Ricardo sám. On sám spatřuje tento rozdíl jen v různém vlivu, který může mít změna mzdy na kapitály různého organického složení (a to dokonce jen s ohledem na proces oběhu). Nenapadá je, že - když nezkoumáme kapitály v různých odvětvích, nýbrž každý kapitál sám o sobě, pokud se neskládá výlučně z variabilního kapitálu, není jen kapitálem vynaloženým na mzdu - míra zisku a míra nadhodnoty jsou různé, a tedy i zisk musí být nějakou dále rozvinutou, specificky modifikovanou formou nadhodnoty. Oni spatřují rozdíl jen potud, pokud se jedná o stejný zisk - o průměrnou míru zisku - pro kapitalisty v různých sférách výroby a s různým složením z fixních a oběžných součástí. Mill v tomto ohledu opakuje, vulgarizuje jen to, co přinesl Ricardo v kap. I. „O hodnotě“. Jediná nová pochybnost, na kterou v souvislosti s touto otázkou naráží, je tato:

Mill poznamenává, že „doba jako taková“ (tedy ne pracovní doba, nýbrž doba) neprodukuje nic, tedy ani „hodnotu“. Jak tedy souhlasí se zákonem hodnoty, že kapitál, který, jak říká Ricardo, potřebuje delší dobu ke svému obratu, přináší stejný zisk jako kapitál, který používá více bezprostřední práce, avšak obíhá rychleji? Vidíme, že Mill tu zachycuje jen naprosto ojedinělý případ, který, obecně vyjádřeno, by zněl takto: Jak souhlasí cena nákladů a ǁ792ǀ průměrná míra zisku, kterou předpokládá (tedy rovnost hodnoty [Gleichwert] zboží, která obsahují velmi nestejná množství práce), s tím, že zisk není nic než část pracovní doby obsažené ve zboží, avšak ta část, kterou si přivlastňuje kapitalista bez ekvivalentu? Při průměrné míře zisku a ceně nákladů se naopak uplatňují hlediska, která jsou určování hodnoty naprosto cizí a vnější, například, že kapitalista, jehož kapitál prodělává delší obraty, protože, jako například víno musí setrvávat déle ve výrobním procesu (nebo v jiných případech déle v oběžném procesu), musí být odškodněn za tu dobu, v níž nemůže svůj kapitál zhodnocovat. Avšak jak může doba nezhodnocování vytvářet hodnotu?

Millovo místo o „době“ zní:

„Doba nemůže dělat nic… Jak tedy může zvětšovat hodnotu? Doba je pouze abstraktní výraz, slovo, zvuk. A je to táž logická absurdnost, mluvit o abstraktní jednotce jako míře hodnoty a o době jako tvůrci hodnoty.“ („Elements etc.“, 2. vydání, Londýn 1824, str. 99.)^[34]

Ve skutečnosti se při určení základů kompenzace mezi kapitály v různých sférách výroby nejedná o výrobu nadhodnoty, nýbrž o její rozdělení mezi různé kategorie kapitalistů. Uplatňují se zde tedy taková hlediska, která s určováním hodnoty jako takové nemají absolutně co dělat. Zde je základem kompenzace všechno, co nutí kapitál ve zvláštní sféře výroby zříci se těch podmínek, za nichž by v jiných sférách mohl vyrobit větší nadhodnotu. Tedy například, jestli se vynakládá víc fixního, méně oběžného kapitálu, jestli se vynakládá víc konstantního než variabilního kapitálu, jestli musí setrvávat déle v procesu oběhu, jestli musí konečně déle setrvávat ve výrobním procesu, aniž se podrobuje pracovnímu procesu, k čemuž dochází vždy, když výrobní proces vyžaduje vzhledem k své technologické povaze přerušení, aby se vznikající produkt vystavil účinku přírodních sil, například víno ve sklepě. Ve všech těchto případech - poslední z nich si vybírá Mill, který tedy chápe těžkost úplně omezeně a izolovaně - nastupuje kompenzace. Z nadhodnoty vyrobené v jiných sférách (konkurence způsobuje toto vyrovnávání, v němž každý zvláštní kapitál vystupuje pouze jako alikvotní část společenského kapitálu) se část přenáší na tyto kapitály, nepříznivěji situované [vzhledem k] přímému vykořisťování práce, pouze úměrně jejich velikosti. Tento jev je velmi jednoduchý, pochopí-li se poměr nadhodnoty a zisku a dále vyrovnávání zisků na všeobecnou míru zisku. Má-li však být pochopen bez jakéhokoli zprostředkování ze zákona hodnoty, tedy [má-li] být zisk, kterého dosahuje jednotlivý kapitál v jednotlivém odvětví, vysvětlen z nadhodnoty, nezaplacené práce, obsažené v jím vyrobených zbožích (tedy také z práce realizované přímo v nich samých), pak je to problém mnohem nemožnější než kvadratura kruhu, která může být vypočtena algebraicky. Je to prostě pokus ukázat to, co není, jako jsoucí. Avšak právě v této bezprostřední formě se Mill snaží problém řešit. Tedy zde nelze věc nijak řešit, nýbrž je možné jen sofistické oddisputování těžkosti, tedy jen scholastika. Mill s tím začíná. U takového nesvědomitého nedouka jako [je] McCulloch nabývá tento způsob nabubřelé bezostyšnosti.

Millovo řešení nemůže být charakterizováno lépe než slovy Baileyho.

„Pan Mill udělal svérázný pokus zredukovat účinky času na výdaj práce. ‚Jestliʻ, říká“ (str. 97, 2. vydání „Elements“, 1824) „ ‚hodnota vína, které se uchovává ve sklepě, tím stoupne o jednu desetinu za rok, pak můžeme právem připustit, že na něj bylo vynaloženo o jednu desetinu víc práce.ʻ… Skutečnost může být právem považována za existující ǁ793ǀ jen tehdy, jestliže skutečné existovala. V uvedeném příkladě se podle předpokladu k vínu nepřiblížila žádná lidská bytost, čili také na něj nevynaložila ani okamžik či jediný pohyb svalů.“ („A Critical Dissertation on the Nature, Measures and Causes of Value etc.“, Londýn 1825, str. 219-220.)

Rozpor mezi obecným zákonem a dále rozvinutými konkrétními poměry zde nemá být řešen objevením zprostředkujících článků, nýbrž přímým podřízením a bezprostředním přizpůsobením konkrétního abstraktnímu. A toho má být dosaženo jazykovou fikcí, tím, že se změní správné názvy věcí. (Zde fakticky jde o „spory o slova“^[35], které však jsou spory „o slova“, protože skutečné rozpory, které nebyly skutečně vyřešeny, mají být řešeny frázemi.) U McCullocha se ukáže, že tento způsob, který u Milla vystupuje ještě pouze v zárodku, rozvrátil celou základnu ricardovské teorie mnohem vice než všechny výpady odpůrců.

Mill se utíká k tomuto postupu jen tam, kde si neumí už absolutně jinak pomoci. Jeho běžná metoda je přece jen odlišná. Kde ekonomický vztah - tedy i kategorie, které jej vyjadřují - obsahuje protiklady, je rozporem a právě jednotou rozporů, vyzvedává Mill jednotu protikladů a popírá protiklady. Jednotu protikladů přeměňuje v bezprostřední totožnost těchto protikladů.

Například zboží v sobě skrývá protiklad užitné hodnoty a směnné hodnoty. Tento protiklad se dále vyvíjí, projevuje se, realizuje se jako rozdvojení zboží na zboží a peníze. Toto jeho rozdvojení vystupuje jako proces v metamorfóze zboží, kde prodej a koupě jsou různými momenty jednoho procesu, avšak každý akt tohoto procesu obsahuje současně svůj opak. V první části tohoto spisu jsem se zmínil [o tom], jak se Mill vypořádává s protikladem tím, že se drží pouze jednoty koupě a prodeje, přeměňuje proto oběh ve výměnný obchod, ale do výměnného obchodu zase vpašovává kategorie převzaté z oběhu.^[36] Viz ještě, co jsem řekl ve stejném spise o jeho teorii peněz, u níž přistupuje k věci podobně. ^[37]

J[ames] Mill rozděluje nesprávně „O výrobě“, „O rozdělování“, „O směně“, „O spotřebě“.

[b) Millovy neplodné pokusy uvést směnu mezi kapitálem a prací do souladu se zákonem hodnoty.
Částečný návrat k teorii poptávky a nabídky]

[James Mill píše o] mzdě:

„Místo aby se čekalo, až budou výrobky vyrobeny a jejich hodnota realizována, přišlo se na to, že je pro dělníky pohodlnější, když jim bude vyplácena jejich část zálohově“ (à lʼavance). „Mzda je tou formou, která byla vybrána jako nejpříhodnější, aby v ni [svou část] dostávali. Když dělník obdržel celý svůj podíl na výrobku, který mu ve formě mzdy připadá, patři tyto výrobky výlučně kapitalistovi, protože ten fakticky podíl dělníka koupil a vyplatil mu ho jako zálohu.“ („Élémens", francouzský překlad Parisot, Paříž 1823, str. 33-34.)

Pro Milla je nanejvýš charakteristické, že stejně jako peníze jsou mu jen prostředkem vynalezeným pro pohodlnost, je pro pohodlnost vynalezen i kapitálový vztah sám. Tyto specifické společenské výrobní vztahy jsou vynalezeny pro „pohodlnost". Zboží a peníze se přeměňují v kapitál tím, že dělník přestal jako výrobce zboží a majitel zboží směňovat, [a] naopak je nucen prodávat místo zboží svou práci samu (bezprostředně svou pracovní sílu) jako zboží majiteli objektivních pracovních podmínek. Toto oddělení je předpokladem vztahu kapitálu a námezdní práce, stejně jako je předpokladem pro přeměnu peněz (nebo zboží, které je představuje) v kapitál. Mill předpokládá toto oddělení, toto odloučení, předpokládá vztah kapitalisty a námezdního dělníka, aby pak prohlásil za věc pohodlnosti to, že dělník neprodává žádný výrobek, žádné zboží, nýbrž svůj podíl na výrobku (jehož výrobu vůbec neurčuje a která probíhá nezávisle na něm) dříve, než ho ǁ794ǀ vyrobil. Nebo také, a ještě blíže: že dělníkův podíl na výrobku vyplácí kapitalista - přeměňuje se v peníze - dříve, než kapitalista zpeněžil, zhodnotil výrobek, na němž má dělník podíl.

Tímto chápáním [mzdy] se specifická obtíž - se specifickou formou tohoto vztahu - má obejít. Totiž obtíž ricardovského systému, podle něhož dělník prodává svou práci přímo (ne svou pracovní sílu). Obtíž je v tomto: hodnota zboží [je] určována pracovní dobou, kterou stojí její výroba. Z čeho vyplývá, že tento zákon hodnot neplatí v největší ze všech směn, v základně kapitalistické výroby, ve směně mezi kapitalistou a námezdním dělníkem? Proč se množství realizované práce, které dělník dostává jako mzdu, nerovná množství bezprostřední práce, které dává směnou za mzdu? Aby se zbavil této obtíže, přeměňuje Mill námezdního dělníka v majitele zboží, který svůj výrobek, své zboží - neboť jeho podíl na výrobku, zboží, je jeho výrobek, jeho zboží, hodnota jím vyrobená ve formě zvláštního zboží - prodává kapitalistovi. Obtíž řeší tím, že transakci mezi kapitalistou a námezdním dělníkem, která obsahuje protiklad mezi realizovanou a bezprostřední prací, líčí jako společnou transakci majitelů realizované práce, majitelů zboží.

Touto fintou si sice Mill znemožnil pochopit specifickou povahu differentia specifica procesu, který probíhá mezi kapitalistou a námezdním dělníkem, avšak obtíž nijak nezmenšil, nýbrž zvětšil, protože zvláštnost výsledku už nyní nelze pochopit ze zvláštnosti zboží, které dělník prodává (a které má tu specifičnost, že jeho užitná hodnota sama je prvkem směnné hodnoty, čímž jeho použiti vytváří větší směnnou hodnotu, než bylo obsaženo v něm samém).

Dělník je u Milla prodavačem zboží jako každý jiný. Například vyrábí 6 loktů plátna. Z těchto 6 loktů mají 2 představovat hodnotu rovnající se jím přidané práci. Prodává tedy 2 lokty plátna kapitalistovi. Proč nemá teď od kapitalisty dostat celou hodnotu 2 loktů plátna jako každý jiný prodavač 2 loktů plátna, je-li nyní prodavačem plátna jako každý jiný? Naopak rozpor se zákonem hodnoty vystupuje nyní mnohem ostřeji. [Dělník] neprodává žádné specifické zboží odlišné od všech ostatních. Prodává práci realizovanou ve výrobku, tedy zboží, které se jako zboží od žádného jiného specificky neodlišuje. Rovná-li se nyní cena lokte - tj. množství peněz, které představuje v lokti obsažená pracovní doba - 2 šilinkům, proč dostává dělník 1 šilink místo 2? Dostane-li ale 2 šilinky, nerealizuje kapitalista žádnou nadhodnotu a celý ricardovský systém by vzal za své. Byli bychom vrženi zpět k zisku ze zcizení. 6 loktů stálo kapitalistu jejich hodnotu rovnající se 12 šilinkům. Ale prodával je za 13 šilinků.

Neboli plátno či každé jiné zboží se prodává za svou hodnotu, když je prodává kapitalista; ale prodávají se pod svou hodnotou, prodává-li je dělník. Takže zákon hodnoty by byl zrušen transakcí mezi dělníkem a kapitalistou. A právě aby se tomu vyhnul, utíká se Mill ke své fikci. Vztah dělníka a kapitalisty chce přeměnit v obyčejný vztah prodavačů zboží a kupců. Ale proč by tu pak nemohl transakci určovat obyčejný zákon hodnot zboží. Dělník však je placen „zálohově“. Tedy to přece není obyčejný poměr koupě a prodeje zboží. Co zde má toto „zálohování“ znamenat? Dělník, který je placen například týdně, „zálohoval“ svou práci a vytvořil podíl na týdenním produktu, který mu patři - svou týdenní práci realizoval v produktu - (podle Millovy představy a podle praxe) dříve, než dostal tento podíl od kapitalisty „zaplacený“. Kapitalista „zálohoval“ suroviny a nástroje, dělník „práci“, a jakmile je na konci týdne vyplacena mzda, [dělník] prodává zboží, své zboží - svůj podíl na celkovém zboží - kapitalistovi. Avšak kapitalista, řekne Mill, platí dělníkovi, tj. zpeněžuje, přeměňuje v peníze 2 ǁ795ǀ lokty plátna, dříve než sám přeměnil v peníze, prodal 6 loktů plátna! A pracoval-li kapitalista na objednávku, prodal-li zboží ještě předtím, než je vyrobil? A obecněji: co je dělníkovi - zde prodavači 2 loktů plátna - do toho, že kapitalista od něho odkupuje tyto 2 lokty, aby je opět prodal, [a] ne aby je spotřeboval? Co je prodavači do motivů kupce? A jak mají [tyto] motivy vůbec modifikovat zákon hodnoty? [Domyšleno] důsledně, musel by pak každý prodávající prodávat své zboží pod jeho hodnotou, protože dává kupci výrobek ve formě užitné hodnoty, zatímco kupec mu dává hodnotu ve formě peněz, zpeněženou formu produktu. V tom případě by musel výrobce plátna platit méně také obchodníkovi s lněnou přízi i výrobci strojů a producentovi uhlí atd. Neboť oni mu prodávají zboží, která on chce teprve přeměnit v peníze, zatímco on jim „zálohuje“ hodnotu součástí svého zboží nejen dřív než zboží prodá, nýbrž dřív než [je] vyrobeno. Dělník mu dodává plátno, zboží v jeho prodejné formě; naproti tomu oni prodavači zboží mu dodávají stroje, suroviny atd., které musí teprve projít procesem, aby nabyly prodejné formy. Pro absolutního ricardovce jako [je] Mill, u kterého koupě a prodej, nabídka a poptávka jsou prostě totožné a peníze jsou pouhou formalitou, by bylo lepší, kdyby přeměna zboží v peníze - a k ničemu jinému při prodeji 2 loktů plátna kapitalistovi nedochází - zahrnovala [skutečnost], že prodávající musí zboží prodávat pod hodnotou a kupec za své peníze nakupovat nad hodnotou.

To tedy vyúsťuje v absurdnost, že totiž v této transakci kupec kupuje, aby se ziskem opět prodal, a proto musí prodávající prodávat zboží pod jeho hodnotou, čímž celá teorie hodnoty bere za své. Tento druhý Millův pokus řešit ricardovský rozpor fakticky ničí celou základnu systému a zvláště jeho přednost, fixovat vztah kapitálu a námezdní práce jako přímou směnu mezi nahromaděnou a bezprostřední prací, to znamená chápat jej v jeho specifické určenosti.

Aby si pomohl, musel by jít Mill dále a říci, že se nejedná o jednoduchou transakci koupě a prodeje zboží. Vztah mezi dělníkem a kapitalistou by byl spíš vztahem kapitalisty půjčujícího peníze či diskontujícího kapitalisty (peněžního kapitalisty) k průmyslovému kapitalistovi, pokud tu jde o placení, zpeněžování dělníkova produktu, [který] se rovná jeho podílu na celkovém produktu. To by bylo krásné vysvětlení, předpokládat kapitál přinášející úrok - zvláštní formu kapitálu -‚ aby se mohl vysvětlit kapitál produkující zisk (všeobecná forma kapitálu); odvozenou formu nadhodnoty (která už předpokládá kapitál) zobrazit jako základ vzniku nadhodnoty. Kromě toho by pak Mill musel být důsledný a místo všech určitých zákonů mzdy a míry mzdy, které rozvinul Ricardo, je naopak odvodit z úrokové míry, přičemž by se ve skutečnosti zase nedalo říci, čím určovat úrokovou míru, protože podle ricardovců a všech ostatních ekonomů, kteří zasluhují zmínky, je určována mírou zisku.

Fráze s „podílem“ dělníka na jeho vlastním produktu spočívá ve skutečnosti na tomto: nezkoumáme-li ojedinělou transakci mezi kapitalistou a dělníkem, nýbrž směnu mezi oběma v průběhu reprodukce; všímáme-li si skutečného obsahu tohoto procesu místo formy jeho projevu, tak se ve skutečnosti ukazuje, že to, čím platí kapitalista dělníkovi (a také část kapitálu, která vystupuje proti dělníkovi jako konstantní kapitál), není nic jiného než část produktu dělníka samého, a to část produktu, která nemá být teprve přeměněna v peníze, nýbrž ta, která je už prodána, už přeměněna v peníze, protože mzda se vyplácí v penězích a ne in naturalibus^[k]. Za otroctví atd., kdy nepůsobí mylné zdání [vyvolané] předcházející přeměnou produktu v peníze - pokud je vynakládán na mzdu -‚ je zřejmé, že to, co otrok dostává jako mzdu, není ve skutečnosti něco, co mu otrokář „zálohuje“, nýbrž je to jen část realizované práce otroka, která mu plyne zpět ve formě životních prostředků. Stejně tak [je tomu] u kapitalisty. Ten „zálohuje“ jen zdánlivě. Co zálohuje dělníkovi jako mzdu, nebo lépe ?796? co mu platí, protože práci platí až po jejím dokončení, je část dělníkem vyrobeného a už v peníze přeměněného produktu. Část dělníkova produktu, kterou si přivlastnil kapitalista a která byla [dělníkovi] předtím odňata, mu připlývá ve formě mzdy - jako záloha, chceme-li, na nový produkt.

Pro Milla je naprosto nedůstojné (něco takového platí i o McCullochovi, Sayovi nebo Bastiatovi) držet se tohoto zdání transakce, aby vysvětlil transakci samu. Kapitalista nemá nic, co by mohl zálohovat dělníkovi, kromě toho, co dříve dělníkovi odňal, co mu bylo prací jiných lidí zálohováno. Sám Malthus přece říká, že to, co kapitalista zálohuje, není „sukno“ a „jiné zboží“, ale „práce“^[38], tedy právě to, co nevykonal. Zálohuje dělníkovi jeho vlastní práci.

Avšak celá tato parafráze není Millovi nic platná, zvláště k tomu, aby se vyhnul řešeni otázky: Jak směna mezi nahromaděnou a bezprostřední prací (a tak chápe Ricardo a po něm M[ill] atd. směnný proces mezi kapitálem a prací) odpovídá zákonu hodnoty, kterému přímo odporuje? Že to není Millovi nic platné, je vidět z následujících vět:

„V jakém poměru se děli produkty mezi dělníkem a kapitalistou nebo jaká proporce upravuje hladiny mezd?“ ([Míll, James, „Élémens ďéconomie politique", franc. překl.] Parisot, str. 34.) „Fixování dělníkova a kapitalistova podílu je předmětem obchodu, smlouvání mezi nimi. Každý svobodný obchod je řízen konkurenci a podmínky se mění podle měnícího se poměru mezi poptávkou a nabídkou.“ (Cit. dílo, str. 34-35.)

Dělník dostává zaplacený svůj „podíl“ na produktu. To řekl [Mill proto], aby přeměnil dělníka v poměru ke kapitálu v obyčejného prodavače zboží (produktu) a aby z tohoto vztahu odstranil specifické. Jeho podíl na produktu je jeho produkt, tedy ta část produktu, ve které je realizována jeho nově přidaná práce. Quod non.^[l] Naopak se teď ptáme, jaký je jeho „podíl“ na produktu, tedy jaký je jeho produkt? Neboť ta část produktu, která mu patří, je právě jeho produkt, který prodává. Nyní vidíme, že jeho produkt a jeho produkt jsou dvě úplně rozdílné věci. Musíme nejdřív určit, co je jeho produkt (tj. jeho podíl na produktu, tedy ta část produktu, která mu patří). Jeho produkt byla tedy pouhá fráze, protože ta hodnota, kterou dostává od kapitalisty, není určována jeho vlastní produkcí. Tak odsunul Mill obtíž jen o jeden krok. Nyní je právě tak daleko, jako byl na začátku.

Zde se jedná o quidproquo^[m]. Za předpokladu, že směna mezi kapitálem a námezdní prací je nepřetržitý akt - jakým je, jestli se nefixuje, neizoluje jednotlivý akt, moment kapitalistické výroby -‚ dostává dělník část z hodnoty svého produktu, kterou nahradil, plus tu část hodnoty, kterou dal zdarma kapitalistovi. To se neustále opakuje. Dostává tedy fakticky neustále část hodnoty svého vlastního produktu, část nebo podíl z hodnoty, kterou vytvořil. Jak velká nebo malá je jeho mzda, není určeno jeho podílem na produktu, nýbrž naopak, jeho podíl na produktu je určen velikostí jeho mzdy. Dělník dostává fakticky podíl z hodnoty produktu. Ale podíl, který dostává, je určen hodnotou práce; ne opačně hodnota práce podílem na produktu. Hodnota práce je fixována, tj. fixována pracovní dobou, kterou dělník potřebuje k reprodukci sebe samého; je stanovena prodejem jeho pracovní síly kapitalistovi. Tím je pak také fakticky fixován jeho podíl na produktu. Avšak ne opačně, tak, že se nejdřív fixuje jeho podíl na produktu, a tím výše čili hodnota jeho mzdy. Vždyť toto je jedna z nejdůležitějších a nejvíce zdůrazňovaných Ricardových tezí, protože jinak by cena práce určovala cenu zboží, které vyrábí, zatímco cena práce podle Ricarda neurčuje nic než míru zisku.

A jak nyní stanoví Mill „podíl", který z produktu dostává dělník? Poptávkou a nabídkou, konkurencí mezi dělníky a kapitalisty. Millova formulace je použitelná na všechna zboží:

„Fixování dělníkova a kapitalistova (prodávajícího a kupujícího) „podílu“ (čti hodnoty zboží) „je předmětem obchodu, smlouvání mezi ǁ797ǀ nimi. Každý svobodný obchod je řízen konkurencí, a podmínky se mění podle měnícího se poměru mezi poptávkou a nabídkou.“ [Cit. dílo, str. 34-35.]

Tedy v tom je zakopaný pes! [To říká] Mill, který jako horlivý ricardovec dokazuje, že poptávka a nabídka mohou určit kolísání tržní ceny nad nebo pod hodnotu zboží, ale nikoli tuto hodnotu samu, že jsou to slova nemající smysl, použijí-li se k určování hodnoty, protože jejich vlastní určení předpokládá určení hodnoty! A teď - to vytýká Say už Ricardovi^[39] -‚ aby určil hodnotu práce, [tj.] hodnotu zboží, utíká k [jejímu] fixování poptávkou a nabídkou!

Ba ještě více.

Mill neříká - což je zde vzhledem k věci také lhostejné -‚ která z obou stran reprezentuje nabídku, která poptávku. Přesto však proto, že kapitalista [dává] peníze a dělník naproti tomu něco nabízí za peníze, předpokládejme poptávku na straně kapitalisty a nabídku na straně dělníků. Ale co potom „prodává“ dělník? Kde bere nějakou nabídku? V jeho „podílu“ na produktu, který neexistuje? Avšak jeho podíl na budoucím produktu má být přece teprve určen konkurencí mezi ním a kapitalistou, vztahem „poptávky a nabídky"! Jedna strana vztahu, nabídka, nemůže spočívat v něčem, co je samo až výsledkem boje mezi poptávkou a nabídkou. Tedy co nabízí dělník k prodeji? Svou práci? Pak ovšem dospěl Mill opět k původní obtíži, kterou chtěl obejít, ke směně mezi nahromaděnou a bezprostřední prací. A říká-li, že se zde nesměňují ekvivalenty nebo že hodnota prodaného zboží, práce, se neměří „pracovní dobou“ samou, nýbrž se určuje konkurencí, nabídkou a poptávkou, pak přiznává, že se Ricardova teorie hroutí, že jeho odpůrci mají pravdu [když tvrdí], že určování hodnoty zboží pracovní dobou je nesprávně, protože hodnota nejdůležitějšího zboží, samotné práce, tomuto zákonu hodnoty zboží odporuje. Později uvidíme, že Wakefield to říká přímo.

Mill se může vykrucovat jak chce. Z dilematu nevychází. V nejlepším případě, abychom použili jeho vlastního způsobu vyjadřování, konkurence dělníků způsobuje, že určitou masu práce nabízejí za cenu, která se, vždy podle poměru poptávky a nabídky, rovná větší či menší části produktu, který touto masou práce vyrobí. Že tato cena, tato suma peněz, kterou tak dostávají, se rovná větší nebo menší části hodnoty produktu, který se má vytvořit, nebrání nijak už od počátku tomu, aby se určitá masa živé práce (bezprostřední práce) směňovala za větší nebo menší masu peněz (akumulované práce a práce existující ve formě směnné hodnoty). To tedy nebrání tomu, aby se vzájemně směňovala nestejná množství práce, méně nahromaděné práce za víc bezprostřední práce. To byl právě jev, který měl vysvětlit Mill, a jehož se chtěl vysvětlením zbavit, aniž by porušil zákon hodnoty. Jev se naprosto nemění a ještě méně se objasňuje tím, že poměr, v kterém dělník směňuje svoji bezprostřední práci za peníze, se na konci výrobního poměru projevuje nyní jako poměr hodnoty, která mu byla zaplacena, k hodnotě produktu, který vytvořil. Původní nerovná směna mezi kapitálem a prací vystupuje tak jen v jiné formě.

Jak silně se Mill vzpírá přímé směně mezi prací a kapitálem, z které vychází ještě nenuceně Ricardo, ukazuje také jeho další postup. Říká totiž:

ǁ798ǀ „Předpokládejme určitý počet kapitalistů a určitý počet dělníků. Poměr, v němž si dělí produkt, ať je nějakým způsobem fixován. Roste-li počet dělníků, aniž roste masa kapitalistů, pak se musí dodatečná část dělníků pokusit vytlačit původně zaměstnanou část. Může toho dosáhnout jen nabídkou, že budou pracovat za menší úhradu. Hladina mezd nutně klesá“ (v opačném případě je tomu naopak) ...„Zůstává-li poměr mezi masou kapitálů a obyvatelstvem stejný, pak zůstává stejná také hladina mezd.“ (Cit. dílo, str. 35 a násl.)

Mill měl určitý „poměr, v němž si oni“ (kapitalisté a dělníci) „dělí produkt“. Aby ho fixoval pomocí konkurence, předpokládá, že tento poměr „je nějakým způsobem fixován“. Aby pomocí konkurence určil dělníkův „podíl“, předpokládá, že je „nějakým způsobem“ určen před konkurencí. To nestačí. Aby ukázal, jak konkurence mění „nějakým způsobem“ určité dělení produktu, předpokládá, že dělníci, roste-li jejich počet rychleji než masa kapitálů, nabízejí, že budou pracovat za menší úhradu. Zde tedy přímo říká, že nabídka dělníků spočívá v „práci“ a že tuto práci nabízejí za „náhradu“, tj. [za] peníze, určitou sumu „nahromaděné práce“. Aby obešel přímou směnu mezi prací a kapitálem, přímý prodej práce, utíká k teorii „dělení produktu“. A aby vysvětlil poměr, v němž se dělí produkt, předpokládá přímý prodej práce za peníze, takže tato púvodní směna mezi kapitálem a prací se později odráží v poměru dělníkova [podílu] na jeho produktu, avšak jeho podíl na produktu neurčuje onu původní směnu. A konečně, když se počet dělníků a masa kapitálů nemění, zůstává stejná i „hladina mezd“. Jaká však je hladina mezd, odpovídá-li nabídka poptávce? To je třeba právě vysvětlit. Tím, že se tato hladina mění, poruší-li se rovnováha mezi poptávkou a nabídkou, se to nevysvětlí. Millovy tautologické obraty jen dokazují, že tu v ricardovské teorii cítí nějaký háček, který ovládne jen tím, že vůbec z této teorie vypadne.

*

Proti Malthusovi, Torrensovi atd. Proti určování hodnoty zboží hodnotou kapitálu Mill správně poznamenává:

„Kapitál je zboží. Je-li tedy hodnota zboží určována hodnotou kapitálu, je určována hodnotou zboží; hodnota zboží je určována sama sebou.“ („Elements [of Political Economy]“, Londýn 1821, str. 74.)

*

˂Mill nezastírá protiklad kapitálu a práce. Aby míra zisku byla vysoká, je prý nutné, aby existovala významná společenská třída, nezávislá na bezprostřední práci; k tornu tedy musí být mzda relativně malá. Je prý nutné, aby masa dělníků nebyla pánem svého času, ale otrokem svých potřeb, aby se lidské (společenské) schopnosti mohly volně rozvíjet v třídách, kterým tato dělnická třída slouží jen jako podklad. Dělnická třída reprezentuje bezvývojovost, aby ostatní třídy mohly reprezentovat lidský rozvoj. Tím je ve skutečnosti protiklad, v němž se vyvíjí buržoazní ǁ799ǀ společnost a vyvíjely všechny dosavadní společnosti, prohlášený za nutný zákon, tj. existující stav prohlášený za absolutně rozumný.

„Lidská schopnost zdokonalovat se, čili schopnost neustále postupovat od jednoho stupně vědy a štěstí k druhému, vyššímu, závisí, jak se zdá, ponejvíc na třídě lidí, kteří jsou pány svého času, tj. kteří jsou dost bohatí, aby byli zbaveni všech starosti o prostředky poskytující určitou míru životních požitků. Touto třídou lidi se kultivuje a zvětšuje oblast vědy; oni šíří světlo; jejich dětem se dostává lepší výchovy a připravují se vykonávat nejdůležitější a nejvybranější funkce společnosti; stávají se zákonodárci, soudci, správci, učiteli, objeviteli v uměních, vedoucími všech velkých a užitečných prací, jimiž se rozšiřuje panství lidského rodu nad silami přírody.“ (Cit. dílo, str. 65.) „Úrok z kapitálů musí být hodně vysoký, aby značná část společnosti byla s to užívat výhod, které skýtá volný čas." ([James Mill, „Élemens ďéconomie“, franc. překl. Parisot, Paříž 1823] str. 67.)˃

*

Ještě k tomu, co bylo řečeno.

Mill jako ricardovec rozlišuje práci a kapitál pouze jako různé formy práce:

„Práce a kapitál - jedno je bezprostřední práce,… druhé nahromaděná práce.“ („Elements [of Political Economy]“, 1. angl. vyd., Londýn 1821, str. 75.)

Nyní říká na jiném místě:

„Pokud jde o oba tyto druhy práce, nutno poznamenat, že se neplatí vždy podle téže hladiny.“ ([James Mill, "Élémens ďéconomie politique", franc. překl. Parisot, Paříž 1823] str. 100.)

Takže tady přichází k věci. Protože to, čím se platí bezprostřední práce, je stále nahromaděná práce, kapitál, znamená to, že se neplatí podle stejné hladiny, nic víc, než že víc bezprostřední práce se směňuje za méně nahromaděné práce, a to „vždy“, protože jinak by se nahromaděná práce nesměňovala jako „kapitál“ za bezprostřední práci a nejen že by nepřinášela hodně vysoký úrok, jak si přeje Mill, ale nepřinášela by vůbec žádný. Zde se tedy přiznává, protože Mill s Ricardem chápou směnu kapitálu a práce jako přímou směnu nahromaděné a bezprostřední práce, že [tyto dva druhy práce] se směňují v nerovných proporcích a zákon hodnoty - že se vzájemně směňují stejná množství práce - u nich dostává trhlinu.

[c) Mill nerozumí regulující úloze průmyslového zisku]

Mill vyzvedává jako hlavní zákon [to], co ve skutečnosti Ricardo předpokládá^[n] pro vytvoření své teorie renty.

„Hladinu zisku v zemědělství reguluje hladina jiných měr zisku.“ ([„Elements of Political Economy“] 2. vyd., Londýn 1824, str. 78.)

To je zásadně nesprávné, protože kapitalistická výroba začíná v průmyslu, ne v zemědělství, které teprve postupně ovládá, takže také teprve s rozvojem kapitalistické výroby se zemědělské zisky vyrovnávají s průmyslovými a teprve tímto vyrovnáváním [ovlivňují] průmyslové zisky zisky zemědělské. Za prvé tedy je to nesprávné historicky. Za druhé však, existuje-li jednou toto vyrovnáváni - předpokládá-li se tedy takový stav rozvoje zemědělství, že [se] kapitál vždycky podle míry zisku vrhá z průmyslu do zemědělství a vice versa^[o] -, je rovněž nesprávné říkat, že od nynějška se stává zemědělský zisk regulující, místo toho, že oba působí vzájemně. Ostatně aby vysvětlil rentu, předpokládá sám Ricardo opak. Cena obilí stoupá; tím klesají zisky nikoli v zemědělství (pokud nedojde k nové nabídce z chudších půd nebo druhých méně produktivních částek kapitálu) - protože vzrůst ceny obilí odškodňuje pachtýře víc, než ho stojí vzrůst mezd v důsledku růstu ceny obilí-, nýbrž v průmyslu, kde k takovému vyrovnání nebo víc než vyrovnání nedochází. Tím klesá míra průmyslového zisku, a proto kapitál, který způsobuje tuto nižší míru zisku, může být použit na horších půdách. Při staré míře zisku by k tomu nedošlo. A teprve následkem tohoto zpětného působení poklesu průmyslového zisku na zemědělský na horších půdách klesá zemědělský zisk všeobecně ǁ800ǀ a jeho část se na lepších půdách odděluje od zisku ve formě renty. To je Ricardovo vylíčení procesu, podle něhož tedy průmyslový zisk reguluje zemědělský.

Kdyby nyní opět zemědělský zisk v důsledku zdokonalení v zemědělství vzrostl, pak by vzrostl i průmyslový. To ale vůbec nevylučuje, že stejně jako pokles průmyslového zisku původně podmiňuje pokles zemědělského, tak i jeho růst s sebou přináší růst zemědělského zisku. K tomu dochází vždy, když průmyslový zisk vzrůstá nezávisle na ceně obilí a jiných zemědělských životních prostředků, které vcházejí do mzdy dělníků, tedy v důsledku poklesu hodnoty zboží, která tvoří konstantní kapitál atd. Naopak rentu by absolutně nebylo možné vysvětlit, kdyby průmyslový zisk nereguloval zemědělský. Průměrná míra zisku je v průmyslu dána vyrovnáváním zisků z kapitálu a z toho plynoucí přeměnou hodnot v ceny nákladů. Tyto ceny nákladů - hodnota zálohovaného kapitálu plus průměrný zisk - tvoří předpoklad, který zemědělství získává od průmyslu, protože v zemědělství nemůže k tomuto vyrovnávání v důsledku pozemkového vlastnictví docházet. Je-li pak hodnota zemědělského produktu vyšší, než by byla cena nákladů určovaná průmyslovým průměrným ziskem, tvoří přebytek této hodnoty nad cenou nákladů absolutní rentu. Aby však tento přebytek hodnoty nad cenou nákladů mohl být měřen, musí být cena nákladů tím prvotním, musí ji tedy průmysl vnutit zemědělství jako zákon.

*

Nutno uvést Millovu tezi:

„Co se spotřebovává produktivně, je vždy kapitál. Je to zvlášť pozoruhodná vlastnost produktivní spotřeby. Co se spotřebovává produktivně, je kapitál a spotřebou se stává kapitálem.“ ([James Mill, "Élémens ďéconomie politique", franc. překl.] Parisot, str. 241-242.)

[d)] Poptávka, nabídka, nadvýroba
[Metafyzická koncepce bezprostřední totožnosti poptávky a nabídky]

„Poptávka označuje žádostivost a prostředky ke koupi... Ekvivalentní předmět“ (prostředky ke koupi), „který přináší člověk, je nástrojem poptávky. Rozsah jeho poptávky se měří hodnotou tohoto předmětu. Poptávka ekvivalentní předmět jsou termíny, které mohou být vzájemně nahrazeny... Jeho“ (člověka) „vůle kupovat a jeho prostředky k tomu, aby to učinil, se tedy rovnají, čiti jeho poptávka se přesně rovná jeho úhrnnému produktu, pokud ho nechce spotřebovat sám.“ (Cit. dílo, str. 252-253.)

Vidíme zde, jak je dokazována bezprostřední totožnost nabídky a poptávky (a tím nemožnost všeobecného přeplněni trhu). Poptávka se týká produktu, přičemž objem této poptávky je měřen hodnotou tohoto produktu. Je to táž abstraktní „argumentace“, jíž Mill dokazuje, že koupě a prodej jsou jen totožné a nikdy odlišné; tytéž tautologické fráze, kterými ukazuje, že ceny závisí na mase obíhajících peněz; tentýž způsob, aby dokázal, že nabídka a poptávka se musí krýt (což je jen dále rozvinutou formou [vztahu] kupujících a prodávajících). Je to stále táž logika. Jestli nějaký vztah obsahuje protiklady, pak to není jen protiklad, nýbrž jednota protikladů. Proto je to jednota bez protikladu. To je Millova logika, kterou odstraňuje „rozpory“.

Vyjděme nejdřív z nabídky. Nabízím zboží, jednotu užitné hodnoty a směnné hodnoty, například určité množství železa rovnající se 3 librám št. (které se rovnají určitému množství pracovní doby). Podle předpokladu jsem továrníkem vyrábějícím železo. Nabízím užitnou hodnotu, železo, a hodnotu, totiž hodnotu vyjádřenou v ceně železa, ve 3 librách št. Je tu jen tento malý rozdíl. Určité množství železa jsem na trh vrhl skutečně já. Naproti tomu existuje hodnota železa jen jako jeho cena, která má být teprve realizována kupcem železa, jenž pro mě představuje poptávku po železe. Poptávka prodavače železa se týká směnné hodnoty železa, která se sice v železe skrývá, ale ještě není realizovaná. Je možné, že tatáž směnná hodnota se zračí ve velmi různých množstvích železa. Nabídka užitné hodnoty a nabídka hodnoty, jež má být realizována, nejsou tedy vůbec totožné, protože úplně různá množství užitné hodnoty ǁ801ǀ mohou představovat totéž množství směnné hodnoty.

Tatáž hodnota 3 liber št. se může zračit v 1, 3 nebo 10 tunách. Množství železa (užitné hodnoty), které nabízím, a množství hodnoty, které nabízím, nejsou tedy navzájem naprosto v žádném poměru, protože množství hodnoty může zůstat nezměněné, ať se jakkoli mění množství železa. Ať mnou nabízené množství železa je jakkoli velké nebo malé, já chci, podle předpokladu, vždy realizovat hodnotu železa, nezávislou na tomto jeho vlastním množství [na] jeho jsoucnu jako užitné hodnoty vůbec. Nabízená (ale ještě nerealizovaná) hodnota a nabízené množství železa, které je realizováno, nejsou tedy navzájem v žádném poměru. Neexistuje tedy vůbec žádný důvod, aby schopnost zboží být prodáno za svou hodnotu nějak souvisela s mnou nabízenou masou zboží. Pro kupce existuje mé zboží nejdřív jako užitná hodnota. Jako takovou je kupuje. Avšak on potřebuje určité množství železa. Jeho potřeba železa je stejně tak málo určena mnou vyrobeným množstvím, jako hodnota mého železa sama nemá žádný vztah k tomuto množství.

Ovšem ten, kdo kupuje, má ve své ruce jen přeměněnou podobu zboží, peníze - zboží v podobě směnné hodnoty - a může vystupovat jako kupec jen proto, že on nebo jiní vystupovali dříve jako prodavači zboží, které teď existuje v podobě peněz. To však není naprosto žádný důvod k tomu, aby přeměnil své peníze zpět v mé zboží, nebo aby jeho potřeba mého zboží byla určována množstvím, v kterém jsem je vyrobil. Pokud je žadatelem [demandeur] mého zboží, může požadovat buď menší množství, než nabízím, nebo celé množství, ale pod jeho hodnotou. Jeho poptávka nemusí stejně tak odpovídat mé nabídce, jako nemusí být množství, které nabízím, a hodnota, za kterou je nabízím, totožné.

Ale celé zkoumání poptávky a nabídky nepatří sem.

Pokud nabízím železo, neprojevuji poptávku po železu, nýbrž po penězích. Nabízím nějakou zvláštní užitnou hodnotu a projevuji poptávku po její hodnotě. Moje nabídka a poptávka jsou tedy tak různé jako užitná hodnota a směnná hodnota. Pokud v železe samém nabízím nějakou hodnotu, projevuji poptávku po realizaci této hodnoty. Moje nabídka a poptávka jsou tedy stejně tak odlišné jako ideálno a reálno. Dále množství, které nabízím, a jeho hodnota nejsou navzájem v žádném poměru. Poptávka po množství užitné hodnoty, které nabízím, se však neřídí tou hodnotou, kterou chci realizovat, nýbrž množstvím, které kupec za určitou cenu potřebuje.

Ještě další Millovy teze:

„Je jasné, že každý člověk dodává do celkové masy [produktú], které konsütuují nabídku, úhrn toho, co vyrobil a co nechce spotřebovat. Ať se část ročního produktu dostala do rukou nějakého 4lověka v jakékoli formě, jestliže se rozhodl, že z toho sám nic nespotřebuje, chce se toho všeho zbavit, a proto tento celek připadá na zvětšení nabídky. Spotřebuje-li z ní část, chce se zbavit celého zbytku, takže celý zbytek se připojuje k nabídce.“ (Cit. dílo, str. 253.)

To jinými slovy neznamená nic, než že všechna zboží vržená na trh tvoří nabídku.

„Protože tedy poptávka každého člověka se rovná části ročního produktu, jinak vyjádřeno, části bohatství, jehož se chce zbavit“

˂Počkat! Jeho poptávka se rovná hodnotě (pokud je realizována) části produktů, kterých se chce zbavit; to, čeho se chce zbavit, je určité množství užitné hodnoty; to, co chce mít, je hodnota této užitné hodnoty. Obě věci jsou všechno jiné, jen ne totožné˃

„a protože nabídka každého člověka je přesně touž věcí“

˂v žádném případě; jeho poptávka nespočívá vtom, čeho se chce zbavit, totiž v produktu, nýbrž v poptávce po hodnotě tohoto produktu, a jeho nabídka naproti tomu spočívá reálně v tomto produktu, zatímco jeho hodnota je nabízena jen ideálně˃,

„jsou nabídka a poptávka každého individua nutně stejné.“ (Cit. dílo, str. 253-254.)

˂To znamená, že hodnota jím nabízeného zboží a hodnota, kterou za ně žádá, ale kterou nemá, jsou stejné; prodá-li zboží za jeho hodnotu, pak se nabízená hodnota (ve formě zboží) a obdržená hodnota (ve formě peněz) rovnají. Ale z toho, že chce prodat zboží za jeho hodnotu, nevyplývá, že se tak stane. Nabízí množství zboží, zboží se nachází na trhu. Hodnotu za ně hledá.˃

„Nabídka a poptávka mají ǁ802ǀ navzájem zvláštní vztah. Každé poskytované dodávané, nabízené zboží je vždy v tutéž dobu objektem poptávky, a zboží, které, je objektem poptávky, vytváří vždy v tutéž dobu část celkové masy produktů, které vytvářejí nabídku, dodávku. Každé zboží je vždy současně předmětem poptávky i nabídky. Směňují-Ii dva lidé, pak nepřichází jeden jen proto, aby vytvářel nabídku, a druhý jen proto, aby vytvářel poptávku; objekt, předmět jeho nabídky mu musí opatřit předmět jeho poptávky a v důsledku toho jsou jeho poptávka a nabídka úplně stejné. Jestliže se ale nabídka a poptávka každého individua vždy rovnají, rovnají se i u všech individuí národa uvažovaných vcelku. Proto ať je objem ročního produktu jakkoli velký, nemůže nikdy překročit výši roční poptávky. Úhrnný roční produkt se dělí na takový počet částí, který se rovná počtu individui, mezi něž se produkt rozděluje. Úhrn poptávky [je] roven sumě toho, co si majitelé všech těchto částí neponechávají pro svou vlastní spotřebu; avšak úhrn těchto částí se rovná celkovému ročnímu produktu.“ (Cit. dílo, str. 254-255.)

Předpokládal-li Mill jednou, že nabídka a poptávka každého individua se rovnají, pak celá obsáhlá, důmyslná úvaha, že se rovnají i nabídka a poptávka všech individuí, byla nanejvýš zbytečná.

*

Jak současní ricardovci chápali Milla, je vidět například z následujícího:

„Zde máme tedy přinejmenším jeden případ“ (rozumí se Millovo určováni hodnoty práce>, „kde je cena (cena práce) trvale regulována poměrem nabídky a poptávky.“ („Discours sur ľéconomie politique.“ Od McCullocha, přel.  Gme Prévost, Ženeva 1825; v Prévostem přiložených „Réflexions sur le système de Ricardo“, str. 187.)

McCulloch v citovaných „Discours“ říká, že Millovým cílem [je]

„podat logickou dedukci principů politické ekonomie“. (Cit. dílo, str. 88.) Mill „zkoumá téměř všechny otázky, které je třeba prodiskutovat. Umí objasnit a zjednodušit nejsložitější a nejtěžší otázky a uvést různé principy vědy do jejich přirozeného pořádku.“ (Cit. dílo, str. 88.)

Z jeho logiky lze učinit závěr, že celou zcela nelogickou Ricardovu strukturu, kterou jsme rozebrali dříve^[p], naivně přebírá jako přirozený pořádek.

[e)] Prévost [Odmítnutí některých závěrů Ricarda a Jamese Milla.
Pokusy dokázat, že neustálé zmenšování zisku není nevyhnutelné]

Pokud jde o citovaného Prévosta, který jako základ ke svým „Réflexions etc.“ klade Millův výklad ricardovského systému, spočívají některé jeho námitky na čistě školáckém nepochopení Ricarda.

O rentě je však třeba poznamenat následující:

„Je možné mít pochybnost o vlivu horších půd na určování cen, jestli uvážíme, jak je na místě, jejich relativní rozsah.“ (Prévost, cit, dílo, str. 177.)

Prévost uvádí z Milla následující [místo], které je důležité i pro můj rozbor, neboť Mill sám tu uvažuje příklad, kde diferenciální renta vzniká tím, že nová poptávka - dodatečná poptávka - je uspokojována přechodem k lepší, ne horší půdě, tedy [ve] vzestupné linii.

„Pan Mill užívá tohoto srovnání: ‚Předpokládejme, že všechny obdělávané pozemky v určité zemi jsou stejné kvality a kapitály na ně vynaložené přinášejí stejné zisky, s výjimkou jednoho jediného akru, který dává šestkrát větší produkt než kterýkoli z ostatních.' (Mill, "Elements etc.", 2. vyd., str. 71 [anglicky].) Je jisté, jak dokazuje pan Mill, že pachtýř tohoto posledního akru by nemohl svůj pachtýřský důchod zvýšit“ (to znamená, že by nemohl dosáhnout vyššího zisku než ostatní pachtýři; věc je vyjádřena velmi nesprávně^[40]) „a že pět šestin produktu by připlývalo pozemkovému vlastníkovi“.

˂Zde [je] tedy diferenciální renta bez snížení míry zisku a bez růstu ceny zemědělského produktu. K tomu musí docházet o to častěji, jak se s průmyslovým rozvojem země, s rozvojem komunikačních prostředků a rostoucím obyvatelstvem musí stále zlepšovat poloha, ǁ803ǀ ať je přirozená úrodnost jakákoli a poloha (relativně lepší) působí stejně jako [vyšší] přirozená úrodnost.>

„Kdyby však bystrého autora napadlo učinit si takový předpoklad pro opačný příklad, poznal by, že výsledek by byl jiný. Předpokládejme, že všechny pozemky by byly stejné kvality, vyjma jednoho akru horší půdy. Na tomto jediném akru představuje zisk z kapitálu šestinu zisku z každého jiného akru. Možno věřit, že zisk z několika miliónů akrů klesne na šestinu jeho obvyklého zisku? Je pravděpodobné, že tento jediný akr by neměl vůbec žádný vliv, protože různé produkty (zvláště obilí), přijdou-li na trh, nebudou konkurencí tak minimálního množství viditelně dotčeny. Proto říkáme, že tvrzeni Ricardových stoupenců o působení horších půd je třeba modifikovat s ohledem na relativní rozsah půd různé úrodnosti.“ (Cit. dílo, str. 177-178.)

*

˂Say ve svých poznámkách ke Constanciovu překladu Ricarda má jen jednu správnou poznámku o zahraničním obchodě^[41]. Zisku lze dosáhnout i šizením (tak], že jeden získává to, co druhý ztrácí. Ztráta a zisk se uvnitř jedné země vyrovnávají. Není tomu tak mezi různými zeměmi. A dokonce i z hlediska Ricardovy teorie - což Say nepostřehl - mohou se tři pracovní dny jedné země směňovat za jeden den druhé země. Zákon hodnoty zde nabývá podstatné modifikace. Nebo jaký je poměr kvalifikované, komplikované práce k nekvalifikované, jednoduché uvnitř jedné země, takový může být i poměr pracovních dnů různých zemí. V tomto případě vykořisťuje bohatší země chudší, i když chudší země směnou získává, jak ukázal také J[ohn] St[uart] Mill ve svých „Some Unsettled Questions etc."^[42]˃

*

[O poměru zemědělského a průmyslového zisku Prévost říká:]

„Připusťme, že míra zemědělského zisku všeobecně určuje míru průmyslového. Avšak současné musíme poznamenat, že druhý nutně také působí na první. Vzroste-li cena obilí na určitý bod, přelévají se průmyslové kapitály do zemědělství a nutně snižují zemědělské zisky." (Cit. dílo, str. 179.)

Námitka [je] správná, avšak [je] vyjádřena zcela omezeně. Viz výše.^[q]

Ricardovci tvrdí, že zisk může klesnout jen růstem mzdy, protože s [růstem] obyvatelstva stoupá cena nezbytných životních prostředků, což je ale důsledkem akumulace kapitálu, neboť s touto akumulací se obdělávají horší pozemky. Avšak sám Ricardo připouští, že i zisky mohou klesat, jestliže kapitály rostou rychleji než obyvatelstvo, jestliže tedy mzdy rostou v důsledku konkurence kapitálů mezi sebou. To je [hledisko] A[dama] Smitha. Prévost říká:

„Jestliže vzrůstající poptávka kapitálů zvyšuje cenu dělníků, to znamená mzdu, nezdá se pak, že není žádného důvodu tvrdit, že rostoucí nabídka těchto kapitálů samých nemůže nikdy snížit cenu kapitálů, jinými slovy, zisk?“ (Cit. dílo, str. 188.)

Prévost se pokouší na chybné ricardovské základně, která si pokles zisku může vysvětlit jen z klesající nadhodnoty, tedy nadpráce, tedy vyšší hodnoty, [ze] zdražení nezbytných životních prostředků snědených dělníkem, tedy růstu hodnoty práce, i když reálná mzda dělníků místo aby rostla, klesá; na této základně se snaží dokázat, že trvalý pokles zisku není nutný.

Za prvé říká:

„Stav rozkvětu zvyšuje nejdříve zisky“

(totiž zemědělské zisky; se stavem rozkvětu roste obyvatelstvo, a tedy poptávka po zemědělských produktech, a tedy mimořádný zisk pachtýře),

„a to dlouho předtím, než se přejde k obdělávání nových pozemků, takže zisky - jakmile tyto nové pozemky začnou ovlivňovat rentu, tím že zmenšuji zisky -‚ i když se najednou zmenší, stávají stejně vysoké, jako byly před rozkvětem… Proč se v některé době přechází k obdělávání půdy horší kvality? To se děje jen tehdy, očekává-li se zisk, který se vyrovná alespoň zisku běžnému. A jaká okolnost může vytvořit tyto míry zisku na takové půdě? Růst ǁ804ǀ obyvatelstva. Ten tlačí… na hranice existenčních prostředků, ovlivňuje tak růst cen potravin (zvláště obilí) a přináší tak zemědělským kapitálům vysoké zisky. Do zemědělství proudí další kapitály; ale protože půda je ve svém rozsahu omezená, má tato konkurence své hranice; a dochází k tomu, že se obděláváním horší půdy dosahuje stále ještě vyššího zisku než v obchodě nebo v průmyslu. Jsou-li horší půdy k dispozici v dostatečném rozsahu, pak se musí od tohoto okamžiku zemědělské zisky řídit podle kapitálů vynaložených na pozemky naposled. Vychází-li se z míry zisku, která existovala na začátku vzrůstajícího blahobytu (dělení zisku na zisk a rentu), ukáže se, že zisk nemá nijakou tendenci klesat. Stoupá s rostoucím obyvatelstvem, pokud zemědělský zisk nevzroste tak, že by obděláváním nových půd mohl doznat značného zmenšení, aniž kdy klesne pod svoji původní míru nebo, řečeno přesněji, pod střední míru, která je určována různými okolnostmi." (Cit. dílo, str. 190-192.)

Prévost zřejmě chápe nesprávně ricardovské pojetí. V důsledku blahobytu roste obyvatelstvo a tím i cena zemědělských produktů, a tedy i zemědělské zisky. (Ačkoli je nepochopitelné, je-li tento růst konstantní, proč by po uplynutí pachtu neměly být zvýšeny renty a proč by tyto zemědělské mimořádné zisky neměly být inkasovány ve formě renty, dokonce dřív, než budou obdělány horší půdy.) Avšak tentýž růst zemědělské produkce, který způsobuje růst zemědělských zisků, zvyšuje mzdu ve všech odvětvích průmyslu a způsobuje proto pokles průmyslových zisků. Tak se v průmyslu tvoří nová míra zisku. Jestli nyní horší pozemky přinášejí při existující tržní ceně také jen tuto nižší míru zisku, mohou kapitály přejít na horší půdy. Přitahují je sem vysoké zemědělské zisky a vysoká tržní cena obilí. Mohou, dříve než se tak přemístí dostatečný počet kapitálů, také ještě, jak říká Prévost, přinášet vyšší zisky, než je snížený průmyslový zisk. Jakmile však je dodatečná nabídka dostatečná, tržní cena klesá, takže na horších půdách vynáší jen běžný průmyslový zisk. Co vynese produkt na lepších [půdách] navíc, přeměňuje se v rentu. Taková je ricardovská představa, jejíž základnu Prévost akceptuje, na níž rozumuje. Obilí je teď dražší než před zvýšením zemědělského zisku. Avšak mimořádný zisk, který pachtýřovi přináší, se přeměnil v rentu. Touto cestou tedy klesá i zisk z lepších půd na nižší míru průmyslového zisku, která je důsledkem zdražení zemědělského produktu. Nelze pochopit, proč také zisky nemusí klesnout pod svou „původní míru“, nenastanou-li žádné jiné modifikující okolnosti. Mohou samozřejmě nastat jiné okolnosti. Za všech okolností je, podle předpokladu, zemědělský zisk po zdražení nezbytných životních prostředků vyšší než průmyslový. Kdyby zde ale ta část nezbytných životních prostředků dělníků, která vzniká v průmyslu, zlevnila v důsledku rozvoje produktivní síly tak, že mzda (i kdyby byla placena podle své průměrné hodnoty) by nevzrostla v poměru k zdražení zemědělského produktu tak, jak by musela vzrůst bez těchto paralyzujících okolností, [a] kdyby dále tento rozvoj produktivní síly snížil cenu produktů dodávaných těžebním průmyslem, tedy i [cenu] zemědělských surovin, které nevcházejí do potravy, pak by nemusel průmyslový zisk klesat (i když takový předpoklad není pravděpodobný), i kdyby byl nižší než zemědělský. Pokles zemědělského zisku by pak přechodem kapitálu do zemědělství a tvorbou renty ǁ805ǀ jen obnovil starou míru zisku.

[Za druhé] Prévost se pokouší [argumentovat] ještě druhým způsobem:

"Půdy horší kvality… se budou obdělávat jen tehdy, přinesou-li stejně vysoký nebo vyšší zisk než průmyslové kapitály. Často zůstane za takových okolností cena obilí nebo jiných zemědělských produktů ještě velmi vysoká, přes [obdělávání] nových půd. Tyto vysoké ceny utlačují pracující obyvatelstvo, protože růst mzdy neodpovídá přesně ceně těch předmětů, které spotřebovávají námezdní dělníci. Vysoké ceny zemědělských produktů jsou více nebo méně břemenem pro všechno obyvatelstvo, protože téměř na všech zbožích se odrazí růst mezd a ceny předmětů nutných k životu. Tento všeobecný tlak, ve spojení s růstem úmrtnosti způsobeným příliš početným obyvatelstvem, vyvolává pokles počtu námezdních dělníků a v důsledku toho růst mezd s pokles zemědělského zisku. Od tohoto okamžiku probíhá další vývoj opačným způsobem než dosud. Kapitály se opět přelévají z horších půd do průmyslu. Avšak populační princip působí brzy znova. Jakmile bída přestala, roste počet dělníků, jejich mzda klesá, proto vzrůstá zisk. Taková kolísání musí následovat několikrát po sobě, aniž průměrný zisk dozná nějaké změny. Zisk může klesat nebo stoupat z jiných příčin nebo z této příčiny samé; může se střídavě měnit v opačném smyslu, aniž by jeho klesání či stoupání v průměru bylo [možno] připsat nutnosti obdělávat nové pozemky. Obyvatelstvo je regulátor, který vytváří přirozený pořádek a zisk udržuje v rámci určitých hranic." (Cit. dílo, str. 194-196.)

I když [je to] zmatené, je to správné podle „populačního principu“. Pouze to neodpovídá předpokladu, že zemědělské zisky rostou tak dlouho, dokud se nevytvoří dodatečná nabídka odpovídající obyvatelstvu. Jestliže v důsledku toho rostou ceny zemědělského produktu konstantně, pak to nemá za následek pokles obyvatelstva, nýbrž všeobecné snížení míry zisku, tedy snížení akumulace a tudíž i obyvatelstva. Obyvatelstvo by podle ricardovsko-malthusovského názoru rostlo pomaleji. Avšak u Prévosta je základem toto: Proces by stlačil mzdu pod její průměrnou úroveň; s tímto poklesem mzdy a bídou dělníků klesají ceny obilí a tím opět roste zisk.

Toto je však úvaha, která sem nepatří, protože předpokládáme, [že] je vždy placena hodnota práce, to znamená životní prostředky nezbytné k reprodukci dělníků.

Toto prévostovské [pojetí] je důležité, protože ukazuje, že ricardovský názor - spolu s malthusovským, který přejal - může sice objasnit kolísání míry zisku, ale ne její (konstantní) pokles bez [příslušného] odrazu, protože na určité výši cen obilí a určité níži zisků by mzda byla stlačena pod svou úroveň a došlo by k násilnému snížení obyvatelstva a tedy také cen obilí a nezbytných životních prostředků, a tím opět k růstu zisku.

3. Polemické spisy

ǁ806ǀ Doba mezi lety 1820 až 1830 je z hlediska metafyziky nejvýznamnějším obdobím v dějinách anglické národní ekonomie. [Zahrnuje] teoretické zápasy za ricardovskou teorii a proti ní, řadu anonymních polemických spisů; zde jsou uvedeny ty nejdůležitější a zejména jen ta místa, která patří do našeho tématu. Současně je však pro tyto polemické spisy charakteristické, že se všechny fakticky točí jen kolem určování pojmu hodnoty a jejího vztahu ke kapitálu.

a) „Observations on certain Verbal Disputes...“
[Skepticismus v politické ekonomii; nahrazení teoretických sporů spory o slova]

„Observations on certain Verbal Disputes in Political Economy, particularly relating to value and to demand and supply“, Londýn 1821.

[Spis] není bez určité ostrosti. Charakteristický [je] titul - „Verbal Disputes“".^[r]

Zčásti [je namířen] proti Smithovi, Malthusovi, ale i Ricardovi.

Vlastní smysl tohoto spisu [je ten], že

„diskuse… prameni výlučně z toho, že slova osob se používají v různém smyslu, že diskutující, stejně jako rytíři v pohádce, prohlížejí štít z různých stran.“ (Str. 59-60.)

Takový skepticismus je vždy předzvěstí rozpadu nějaké teorie, předchůdcem bezmyšlenkovitého a nesvědomitého eklekticismu, přizpůsobeného domácí potřebě.

Nejprve pokud jde o Ricardovu teorii hodnoty:

„Je zřejmě obtížné si představit, že to, co tažme na mysli, mluvíme-li o hodnotě čili o skutečné ceně v protikladu k nominální ceně, je práce; neboť často si přejeme mluvit o hodnotě čili ceně práce samé. Kde prací jakožto skutečnou cenou nějaké věci rozumíme práci, která věc vyrábí, vzniká jiná těžkost; neboť si často přejeme mluvit o hodnotě čili ceně půdy, ale půda není vyrobena prací. Tato definice může být tedy uplatněna jenom na zboží.“ (Cit. dílo, str. 8.)

Pokud jde o práci, je námitka proti Ricardovi správná potud, pokud podle Ricarda kupuje kapitál bezprostředně práci, pokud tedy mluví bezprostředně o hodnotě práce, zatímco jde o pracovní sílu, sám produkt, jejíž dočasná potřeba se kupuje a prodává. Místo aby autor řešil problém, pouze tu zdůrazňuje, že problém je nerozřešen.

Stejně tak je správné i to, že „hodnota čili cena půdy“, která není produktem práce, zdánlivě bezprostředně odporuje pojmu hodnoty a nedá se z něho bezprostředně odvodit. Tato fráze je oproti Ricardovi o to méně významná, že autor nenapadá jeho teorii renty, v níž Ricardo právě vysvětluje, jak se na základě kapitalistické výroby tvoří nominální hodnota půdy a [ukazuje, že] neodporuje určování hodnoty. Hodnota půdy není nic než cena, která se platí za kapitalizovanou pozemkovou rentu. Zde tedy nutno předpokládat daleko hlubší zkoumání, než může vyplývat z prostého pozorování zboží a jeho hodnoty prima facie; stejně jako fiktivní kapitál^[43], o který v burzovní hře jde, [který není] ve skutečnosti ničím jiným než prodejem a koupí určitých titulů na části ročních daní, nemůže být vysvětlen z prostého pojmu produktivního kapitálu.

Druhá námitka, že Ricardo přeměňuje hodnotu, která je něčím relativním, v něco absolutního, se stala v jiném, později vydaném polemickém spise (od Baileyho) základem útoku proti celému ricardovskému systému. Při zmínce o tomto spisu uvedeme také, co se k tomuto [tématu] vztahuje v „Observations“.

V jedné náhodné poznámce jsou, aniž si to autor uvědomil (ten tím chce spíš dokázat to, co je v následující nepodtržené větě, že sama nabídka práce [je] překážkou tendence poklesu práce na její přirozenou cenu), vhodná slova o zdroji, z něhož pramení kapitál, který platí práci.

„Říkáme-li tedy s panem Ricardem, že práce má stále tendenci vyrovnávat se něčemu, co on označuje jako její přirozenou cenu, musíme si jen vzpomenout, že vzrůst, ke kterému došlo v její nabídce, aby se uskutečnila tato tendence, je sám příčinou protipůsobicí síly, která brání působení této tendence.“ (Cit. dílo, str. 72-73.)

Kdyby se nevycházelo z průměrné ceny práce, tj. z hodnoty práce, [nebyl by] možný žádný rozvoj zkoumání; stejně tak, jako kdyby se nevycházelo z hodnoty zboží vůbec. Teprve pak lze pochopit skutečné jevy kolísání cen.

ǁ807ǀ „To neznamená, že by „(Ricardo)“ tvrdil, že dva jednotlivé exempláře dvou různých předmětů, jako klobouk a pár bot, se vzájemně směňují tehdy, když ony dva jednotlivé exempláře byly vytvořeny stejným množstvím práce. ‚Zbožím' tu musíme rozumět ‚druh zboží', ne jednotlivý klobouk o sobě, jednotlivý pár bot atd. Veškerá práce, která v Anglii vytváří všechny klobouky, se musí k tomuto účelu zkoumat jako rozdělená na všechny klobouky. To, zdá se mi, nebylo na začátku a v obecných výkladech tohoto učeni vyjádřeno.“ (Cit. dílo, str. 53-54.) Například Ricardo mluví o „části práce strojního inženýra“, obsažené například v páru punčoch. „Zatím však ‚celá práce', která vytvořila každý jednotlivý pár punčoch, mluvíme-li o jednotlivém páru, zahrnuje celou práci strojaře, a ne jen ‚jednu část'; neboť jeden stroj vyrábí sice mnoho párů, ale žádný z těchto párů by nemohl být zhotoven bez celého stroje." (Cit. dílo, str. 54.)

Poslední část se zakládá na nedorozumění. Celý stroj vchází do pracovního procesu, ale jen jeho část vchází do zhodnocovacího procesu.

Nicméně v poznámce je něco správného.

Vyjděme ze zboží - z této specifické společenské formy produktu - jako základu a předpokladu kapitalistické výroby. Vezměme jednotlivé produkty a analyzujme formové určenosti, které jako zboží obsahují, které jim dávají pečeť zboží. Před kapitalistickou výrobou - v dřívějších výrobních způsobech - velká část produktu nevstupuje do oběhu, není vrhána na trh, nevyrábí se jako zboží, nestává se zbožím. Na druhé straně velká část produktů, které vcházejí do výroby, pak není zbožím a nevchází jako zboží do procesu. K přeměně produktů ve zboží dochází jen na jednotlivých místech, zahrnuje pouze přebytek výroby atd. nebo jen její jednotlivé sféry (řemeslnické výrobky) atd. Produkty nevcházejí v celém rozsahu do procesu jako předměty obchodu, ani z něj v celé šíři jako předměty obchodu nevycházejí. Přesto však je vývoj produktu ve zboží, oběh zboží, a tedy v určitých hranicích i oběh peněz, a tedy do určité míry i rozvinutý obchod předpokladem, východiskem tvorby kapitálu a kapitalistické výroby. Takovým předpokladem je pro nás zboží, z něhož vycházíme jako z nejjednoduššího prvku kapitalistické výroby. Na druhé straně je však výrobek, výsledek kapitalistické výroby, zbožím. To, co vystupuje jako její prvek, zračí se později jako její vlastní produkt. Teprve na jejím základě se stává zboží všeobecnou formou produktu, a čím více se tato výroba rozvíjí, tím víc vcházejí produkty jako součásti do jejího procesu také v podobě zboží. Zboží, jak vychází z kapitalistické výroby, se liší od zboží, z něhož vycházíme jako z prvku kapitalistické výroby. Před námi už není jednotlivé zboží, jednotlivý výrobek. Jednotlivé zboží, jednotlivý výrobek vystupuje nejen reálně jako výrobek, nýbrž také jako zboží, nejen jako reálná, nýbrž také ideální část celkové produkce. Každé jednotlivé zboží [vystupuje] jako nositel určité části kapitálu a jím vytvořené nadhodnoty.

Hodnota zálohovaného kapitálu plus přivlastněné nadpráce, tedy například hodnota 120 liber št. (když 100 představuje kapitál a nadpráce se rovná 20 librám št.) je co do hodnoty obsažena v celkovém produktu, například [v] 1200 loktech kartounu. Každý loket se rovná ¹²⁰/₁₂₀₀ liber št., tj. ^l/₁₀ libry št., tj. 2 šilinky. Jako výsledek procesu nevystupuje jednotlivé zboží, nýbrž masa zboží, v nichž se reprodukovala hodnota celkového kapitálu plus nadhodnota. Celková vyrobená hodnota, rozdělená počtem výrobků, určuje hodnotu jednotlivého výrobku, a jen jako taková alikvotní část se [jednotlivý výrobek] stává zbožím. Už to není práce vynaložená na jednotlivé zvláštní zboží, kterou by ve většině případů nebylo možno už vůbec vypočítat a která by u jednoho zboží mohla být větší než u druhého, nýbrž celková práce, jejíž alikvotní část, průměr celkové hodnoty [dělený] počtem výrobků, určuje hodnotu jednotlivého výrobku a konstituuje ho jako zboží. Aby byl nahrazen celkový kapitál i s nadhodnotou, musí být také každé zboží z celkové masy zboží prodáno za svou, tímto způsobem určenou hodnotu. Kdyby se z 1200 loktů prodalo jen 800, nebyl by kapitál nahrazen, a tím méně by se [dosáhlo] zisku. Avšak také loket by byl prodán pod svou hodnotou, neboť jeho hodnota není určena izolovaně, nýbrž jako alikvotní část celkového produktu.

ǁ808ǀ „Ačkoli nazýváte práci zbožím, přesto se nerovná zboží, které se vyrábí nejdříve za účelem směny a pak se přináší na trh, kde se v odpovídajícím poměru směňuje za jiná zboží, která jsou právě na trhu; práce se koná v tom okamžiku, kdy se přináší na trh, ba přináší se na trh dříve, než je vykonána.“ (Cit. dílo, str. 75-76.)

Na trh se ve skutečnosti nepřináší práce, nýbrž dělník. A kapitalistovi prodává ne svou práci, nýbrž dočasné použití sebe sama jako pracovní síly. To je bezprostředním předmětem smlouvy, kterou uzavírají kapitalista a dělník, v koupi a prodeji, které sjednávají.

Placení za kus, úkolová práce, místo placení za dobu, po kterou se pracovní síla dává k dispozici, je jen jiný způsob, jak tuto dobu určovat. Měří se produktem tak, že určité množství produktu představuje společensky nutnou pracovní dobu. V mnoha londýnských výrobních odvětvích, kde vládne úkolová práce, se vyplácí právě takto podle hodin, avšak často vznikají spory, představuje-li ta nebo ona část práce „hodinu“ nebo ne.

Bez ohledu na jednotlivé formy se tak nejen při úkolové práci, nýbrž povšechně, i když se pracovní síla prodává za určitých podmínek před jejím použitím, platí po vykonání práce, ať už denně, týdně atd. Peníze se zde stávají platidlem, když dříve sloužily ideálně jako kupní prostředek, protože nominální přechod zboží ke kupci se liší od reálného. Prodej zboží - pracovní sily -‚ právní předání užitné hodnoty a její skutečné zcizeni tu časově nezapadají. Realizace ceny se proto uskutečňuje později než prodej zboží (viz str. 122, první část mého spisu^[44]). Ukazuje se zde také, že nezálohuje kapitalista, nýbrž dělník; tak jako při pronajmutí domu nezálohuje užitnou hodnotu nájemce, nýbrž pronajimatel. Dělník bude sice (nebo alespoň může být, jestliže zboží není objednáno dříve atd.) placen dříve, než se jím vytvořené zboží prodá. Avšak jeho zboží, jeho pracovní síla, přešla, výrobně spotřebována, do rukou kupce, kapitalisty, dříve než byl zaplacen dělník. A nejde o to, jak kupec se zbožím naloží, zda je kupuje, aby je měl jako užitnou hodnotu, nebo aby je opět prodal. Jde o přímou transakci mezi prvním kupcem a prodavačem.

[Ricardo v „Principles“ říká:]

„Na různých stupních společnosti probíhá akumulace kapitálu neboli prostředků k použití práce rychleji nebo pomaleji n musí ve všech případech záviset na produktivních silách práce. Produktivní síly práce jsou zpravidla největší tehdy, existuje-li nadbytek úrodné půdy.“ (David Ricardo [„The Principles of Political Economy“], 3. vyd., [Londýn] 1821, str. 92.) [Srov. čes. vyd., str. 76.]

K této Ricardově tezi [autor anonymního spisu] poznamenává:

„Jestliže v této první větě znamenají produktivní síly práce maličkost z alikvotní části každého produktu, která připadne těm, kdo ho prací svých rukou vyrábějí, pak je tato teze tautologická, protože zbývající alikvotní část je fondem, z něhož, jestli se to zlíbí jeho vlastníkovi, může být akumulován kapitál.“

(Tak se tedy přiznává jako samozřejmé, že z hlediska kapitalisty znamenají „produktivní síly práce maličkost z alikvotní části každého produktu, která připadne těm, kdo ho prací svých rukou vyrábějí“. Tato věta je velice pěkná.)

„Ale tam, kde je půda nejúrodnější, tomu tak většinou není.“

(To je hloupé. Ricardo předpokládá kapitalistickou výrobu. Nezkoumá, zda se rozvíjí snadněji při úrodné nebo relativně neúrodné půdě. Kde existuje, je nejproduktivnější tam, kde je nejúrodnější půda.) Jak společenské, tak přírodní produktivní síly práce, to znamená ty, které práce nachází v anorganické přírodě, vystupují jako produktivní síla kapitálu. (Sám Ricardo ve výše uvedené tezi ztotožňuje, což [je] správné, produktivní sílu práce s prací produkující kapitál, produkující ono bohatství, které ovládá práci, a ne ono bohatství, které patří práci. Jeho výraz „kapitál neboli prostředky k použití práce“ je ve skutečnosti jediný, ve kterém chápe skutečnou podstatu kapitálu. On sám je do té míry v zajetí ǁ809ǀ kapitalistického názoru, že toto převrácení, toto quidproquo, chápe jako samozřejmé. Objektivní podmínky práce - vytvořené dokonce jí samou -‚ suroviny a pracovní nástroje, nejsou prostředky, jichž používá práce jako svých prostředků, nýbrž naopak jsou to prostředky k použití práce. Nejsou používány prací; ony používají práci. Práce je prostředkem k tomu, aby se tyto věci akumulovaly jako kapitál, a ne prostředkem, jak zabezpečit dělníkovi produkty, bohatství.)

„Tak je tomu v Severní Americe, ale to je umělý stav věcí“

(to znamená kapitalistický stav věcí).

„Tak tomu není v Mexiku, ani v Novém Holandsku.^[s] Produktivní síly práce jsou v jiném smyslu skutečně větší tam, kde je mnoho úrodné půdy, jde totiž o schopnost člověka, přeje-li si to, získat mnoho suroviny v poměru k celkové práci, kterou vykonává. Je to ve skutečnosti dar přírody, že lidé mohou získat víc potravin, než je ono nejmenší množství, kterým by se mohlo existující obyvatelstvo uživit a udržet.“

(To je základ fyziokratické doktríny. Fyzickým základem nadhodnoty je tento „dar přírody“, který v zemědělské práci, jež původně uspokojovala takřka všechny potřeby, vystupuje nejhmatatelněji. U průmyslové práce tomu tak není, protože produkt musí být nejdříve prodán jako zboží. Fyziokraté, kteří zkoumají nejdříve nadhodnotu, chápou ji v její přirozené formě);

„ale ‚nadvýrobek' (termín používá pan Ricardo, str. 93) znamená všeobecně přebytek celkové ceny nějaké věci nad části připadající dělníkům, kteří ji vytvářejí“.

(osel nevidí, že tam, kde je půda úrodná, kde tedy lze i za část ceny produktu, která připadne dělníkovi, i když je tato část malá, koupit dostatečné množství předmětů nezbytných k životu, je i ta část, která připadne kapitalistovi, největší;)

„zvláštnost, která se určuje dohodou lidi a která se neustanovuje pomocí přírody." (Cit. dílo, str. 74-75.)

Jestli má závěrečná část nějaký smysl, pak spočívá v tom, že „nadvýrobek“ v kapitalistickém smyslu nutno velmi odlišovat od produktivity práce jako takové. Ta zajímá kapitalistu jen potud, pokud se pro něj realizuje jako zisk. V tom spočívá omezenost, hranice kapitalistické výroby.

„Jestli poptávka po nějakém zboží překračuje to, co je s ohledem na daný stav nabídky skutečnou poptávkou; a jestli proto stoupla cena, pak se může buď zvětšit výše nabídky při vynaložení téže míry výrobních nákladů jako dosud; v tomto případě k tomu bude docházet tak dlouho, až se bude předmět směňovat s jinými předměty v témž poměru jako předtím; nebo, za druhé, není možné dřívější nabídku zvýšit a pak nebude cena, která vzrostla, opět klesat, nýbrž bude dále přinášet, jak říká Smith, větší rentu nebo zisk nebo mzdu (nebo všechny tři) ze zvláštní půdy, kapitálu či práce, jež při výrobě předmětu byly použity; nebo, za třetí, vzrůst (nabídky), který může následovat, bude vyžadovat úměrně větší množství půdy nebo kapitálu nebo práce nebo všech tři, než bylo zapotřebí pro periodickou výrobu“ (toto slovo je nutno si pamatovat!) „dříve nabízeného množství. Pak k růstu nedojde, dokud nebude poptávka dost silná, aby za prvé zaplatila zvýšenou cenu za růst, za druhé zvýšenou cenu za staré množství nabídky. Neboť osoba, která vyrábí dodatečné množství, nebude schopna za něj dosahovat vysoké ceny ve větší míře než ti, kteří vyráběli dřívější množství… V tomto odvětvi bude pak existovat mimořádný zisk... Mimořádný zisk padne buď do rukou pouze několika zvláštních výrobců..., nebo, jestliže dodatečný produkt nelze odlišit od zbytku, budou se na přebytku podílet všichni… Lidé vydají něco za to, aby patřili k tomu odvětví, v kterém lze takového mimořádného zisku dosáhnout… To, co takto vydávají, je renta." (Cit. dílo, str. 79-81.)

Zde je třeba poznamenat jen to, že v tomto spise je renta poprvé chápána jako všeobecná forma konsolidovaného mimořádného zisku.

ǁ810ǀ „ ,Přeměna důchodu v kapitálʻ je dalším ze zdrojů polemiky, pramenícím ze slov. Jeden tím mysli, že kapitalista část zisku docíleného jeho kapitálem vynakládá na to, aby dosáhl přírůstku ke svému kapitálu, místo aby jí použil pro svoji soukromou spotřebu, jak by mohl rovněž učinit. Druhý tím myslí, že někdo vynakládá jako kapitál něco, čeho nikdy nedosáhl ze svého vlastního kapitálu jako zisk, nýbrž dostal jako rentu, mzdu, plat atd.“ (Cit, dílo, str. 83-84.)

Tato poslední věta - „dalším ze zdrojů polemiky, pramenícím ze slov. Jeden tím myslí… druhý tím myslí“ - ukazuje způsob tohoto mudrlanta.

b) „An Inquiry into those Principles“
[Nepochopení rozporů kapitalistické výroby, které vyvolávají krizi]

„An Inquiry into those Principles, respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately advocated by Mr. Malthus etc.“, Londýn 1821.

Ricardovský [spis. Vystupuje] dobře proti Malthusovi. Ukazuje nekonečnou omezenost těch chlapíků, v kterou se přeměňuje jejich bystrozrak, když místo pozemkového vlastnictví zkoumají kapitál. Nicméně jeden z nejlepších polemických spisů zmíněného desetiletí.

„Jestliže se kapitál vynaložený na výrobu nožů zvětši 100 ku 101 a jen v tomto poměru může vyrobit víc nožů, pak stoupne pro jejich výrobce disponování jinými věcmi všeobecně v menším poměru, předpokládáme-li, že jejich výroba nevzrostla. Toto disponováni však, a ne růst množství nožů, tvoří zisk podnikatele čili růst jeho bohatství. Kdyby ovšem vzrostly o jedno procento současné také kapitály ve všech dalších odvětvích a s týmž výsledkem vzhledem k produktu, pak by byl výsledek jiný, neboť poměr, v němž se každý předmět směňuje s druhým, by se nezměnil, a určitá část každého druhu zboží by umožňovala disponovat stejným množstvím všech ostatních zboží jako dříve.“ (Cit. dílo, str. 9.)

Především, kdyby kromě výroby nožů, jak se předpokládá, nedošlo k žádnému zvětšení výroby (a kapitálu věnovaného na výrobu), nebyl by příjem „v menším poměru“, nýbrž došlo by k absolutní ztrátě. Podnikateli s noži tu pak zbývají tři cesty. Bud musí svůj zvětšený produkt směnit tak, jako by směňoval menší produkt a pak povede jeho zvětšená výroba k přímé ztrátě. Nebo se musí pokusit získat nové zákazníky; je-li odkázán jen na starý okruh [zákazníků], může toho dosáhnout jen tím, že přetáhne zákazníky z jiného odvětví a svou ztrátu přesune na jiná ramena; nebo musí rozšířit svůj trh za jeho dřívější hranice, avšak ani jedna, ani druhá operace nezávisí na jeho dobré vůli nebo na existenci většího množství nožů. Nebo konečně, musí svůj přebytek výroby převést do příštího roku a zmenšit svoji novou nabídku pro tento rok, což stejně vede ke ztrátě, jestliže se jeho dodatek ke kapitálu skládá nejen z dodatečné mzdy, nýbrž i z dodatečného fixního kapitálu.

Dále: Jestli všechny kapitály vzrostly ve stejném poměru, vůbec z toho nevyplývá, že ve stejném poměru vzrostla i jejich výroba. Avšak kdyby tomu tak bylo, nevyplývá z toho, že potřebují o jedno procento víc nožů, protože jejich poptávka po nožích nesouvisí nijak ani s růstem jejich vlastního produktu, ani s jejich větší schopností kupovat nože. Vyplývá pouze tautologie: Je-li zvětšený kapitál, použitý v každém jednotlivém období, úměrný tomu, jak požadavky společnosti zvýší poptávku po každém jednotlivém zboží, pak růst jednoho zboží zaručuje trh pro zvětšenou nabídku ostatních zboží.

Zde se tedy předpokládá: 1. kapitalistická výroba, v níž výroba každého jednotlivého odvětví a její růst nejsou bezprostředně regulovány potřebami společnosti a ǁ811ǀ jí kontrolovány, nýbrž produktivními silami, jimiž disponuje každý jednotlivý kapitalista, nezávisle na potřebách společnosti. 2. Předpokládá se, že se přesto vyrábí tak proporcionálně, jako kdyby kapitál byl v různých odvětvích výroby vynaložen přímo společností, podle jejích potřeb.

Za tohoto předpokladu - contradictio in adjecto^[t] -‚ kdyby kapitalistická výroba byla absolutně socialistickou výrobou, nemohla by fakticky existovat žádná nadvýroba.

Ostatně v různých odvětvích výroby, kde je stejná akumulace kapitálu (také předpoklad, že kapitál je akumulován v různých odvětvích výroby ve stejném poměru, je opět špatný), [je] masa produktu, která odpovídá tomuto zvětšení vynaloženého kapitálu, velmi rozdílná, protože produktivní síla v různých odvětvích výroby čili masa vyráběných užitných hodnot v poměru k vynaložené práci [je] velmi rozdílná. Na obou stranách se vyrábí stejná hodnota, avšak množství zboží, ve kterém se zračí, [je] velmi rozdílné. Proč tedy, když v odvětví výroby A vzrostla hodnota o 1 %, zatímco masa zboží vzrostla o 20 %, musí [tato masa] nalézt trh v odvětví B, v němž hodnota vzrostla právě tak o 1 %, ale masa zboží jen o 5 %, není absolutně jasné. Přehlíží se tu rozdíl užitné hodnoty a směnné hodnoty.

Sayův obrovský objev, že „zboží se kupují jen za zboží“,^[45] znamená jen to, že peníze samy jsou přeměněnou formou zboží. To vůbec nedokazuje - protože mohu koupit jen za zboží -‚ že mohu koupit za svoje zboží, čili že má kupní síla je úměrná množství zboží, která jsem vyrobil. Tatáž hodnota se může zračit ve velmi rozdílném množství. Ale užitná hodnota - spotřeba - nemá nic společného s hodnotou, nýbrž s množstvím. Proč mám koupit šest nožů proto, že je mohu mít tak levné jako dříve jeden, je absolutně nepochopitelné. Nepřihlížíme-li k tomu, že dělníci neprodávají zboží, nýbrž práci, pak kupuje za peníze masa lidí, která nevyrábí žádné zboží. Kupující a prodávající zboží nejsou totožní. Pozemkový vlastník, peněžní kapitalista atd. dostávají do rukou zboží jiných výrobců jako peníze. Jsou kupujícími, aniž jsou prodávajícími „zboží“. Existuje nejen koupě a prodej mezi průmyslovými kapitalisty, nýbrž i jejich prodej dělníkům, za druhé jejich prodej majitelům důchodů, kteří nejsou výrobci zboží. Konečně jsou jejich koupě a prodeje jakožto kapitalistů velmi odlišné od jejich koupí jakožto vydavatelů důchodů.

„Když pan Ricardo uvádí Smithův názor na příčinu poklesu zisku (2. vydání, str. 359), dodává: ‚Pan Say zcela dostatečně ukázal, že neexistuje taková suma kapitálu, které by nebylo možno v zemi použít, protože poptávka je omezena jen výrobou.ʻ“

(To je velmi moudré. Samozřejmě, omezena. Nemůže být poptávka po něčem, co pro poptávku nemůže být vyrobeno, nebo co poptávka nenachází na trhu hotové. Ale z toho, že poptávka je omezena výrobou, nijak nevyplývá, že výroba je nebo byla omezena poptávkou a že nikdy nemůže poptávku překročit, zvláště poptávku za tržní cenu. Takový je sayovský ostrovtip.

"‚V zemi se kapitál nemůže akumulovat v takovém rozsahu (str. 360), aby ho nebylo možno produktivně použít' (,tím rozumí, jak předpokládám,' říká v závorce onen muž, ‚se ziskem pro majitele'), ‚dokud mzdy v důsledku růstu cen nezbytných životních prostředků nestoupnou tak vysoko, a v důsledku toho nezbude na zisk z kapitálu tak málo, že zmizí podnět pro akumulaci." Cit. dílo, str. 18-19.]

(Ricardo tu spodobňuje "produktivně" a "ziskově", zatímco právě v tom, že v kapitalistické výrobě Je "produktivní" jen to, co je "ziskové", spočívá její rozdíl od absolutní výroby a její hranice.

Aby se vyrábělo "produktivně", musí se vyrábět tak, aby masa výrobců byla vyloučena z části poptávky po produktu; musí se naopak vyrábět pro třídu, ?812? jejíž spotřeba není v žádném poměru k její výrobě - protože právě v přebytku její výroby nad její spotřebou spočívá zisk z kapitálu. Na druhé straně se musí vyrábět pro třídy, které spotřebovávají, aniž vyrábějí. Je třeba nejen dát nadvýrobku takovou formu, ve které se stane předmětem poptávky pro tuto třídu. Kapitalista sám, chce-li akumulovat, nemusí být na druhé straně tím, který projevuje poptávku po svých produktech, pokud vcházejí do důchodu, v tom poměru, v jakém je jejich výrobcem. Jinak nemůže akumulovat. Proto Malthus proti němu staví třídy, jejichž úkolem není akumulace, nýbrž vydávání. A zatímco jsou na jedné straně všechny tyto rozpory předpokládány, předpokládá se na straně druhé, že výroba probíhá bez třenic, jako kdyby tyto rozpory neexistovaly. Koupě a prodej, zboží a peníze, užitná hodnota a směnná hodnota jsou odděleny. Naproti tomu se předpokládá, že nedochází k oddělení, nýbrž k směnnému obchodu. Spotřeba a výroba jsou odděleny; [jsou] výrobci, kteří nespotřebovávají, a spotřebitelé, kteří nevyrábějí. Předpokládá se, že spotřeba a výroba jsou totožné. Kapitalista vyrábí bezprostředně proto, aby zvětšil svůj zisk, směnnou hodnotu, a ne pro spotřebu. Předpokládá se, že vyrábí bezprostředně a jen pro spotřebu. Před-*******ptávka po něčem, co pro poptávku nemůže být vyrobeno, nebo co poptávka nenachází na trhu hotové. Ale z toho, že poptávka je omezena výrobou, nijak nevyplývá, že výroba je nebo byla omezena poptávkou a že nikdy nemůže poptávku překročit, zvláště poptávku za tržní cenu. Takový je sayovský ostrovtip.

„‚V zemi se kapitál nemůže akumulovat v takovém rozsahu (str. 360), aby ho nebylo možno produktivně použít' (,tím rozumí, jak předpokládám,' říká v závorce onen muž, ‚se ziskem pro majitele'), ‚dokud mzdy v důsledku růstu cen nezbytných životních prostředků nestoupnou tak vysoko, a v důsledku toho nezbude na zisk z kapitálu tak málo, že zmizí podnět pro akumulaci.'“ [Cit. dílo, str. 18-19.]

(Ricardo tu spodobňuje „produktivně“ a „ziskově“, zatímco právě v tom, že v kapitalistické výrobě je „produktivní“ jen to, co je „ziskové“, spočívá její rozdíl od absolutní výroby a její hranice. Aby se vyrábělo „produktivně“, musí se vyrábět tak, aby masa výrobců byla vyloučena z části poptávky po produktu; musí se naopak vyrábět pro třídu, ǁ812ǀ jejíž spotřeba není v žádném poměru k její výrobě - protože právě v přebytku její výroby nad její spotřebou spočívá zisk z kapitálu. Na druhé straně se musí vyrábět pro třídy, které spotřebovávají, aniž vyrábějí. Je třeba nejen dát nadvýrobku takovou formu, ve které se stane předmětem poptávky pro tuto třídu. Kapitalista sám, chce-li akumulovat, nemusí být na druhé straně tím, který projevuje poptávku po svých produktech, pokud vcházejí do důchodu, v tom poměru, v jakém je jejich výrobcem. Jinak nemůže akumulovat. Proto Malthus proti němu staví třídy, jejichž úkolem není akumulace, nýbrž vydávání. A zatímco jsou na jedné straně všechny tyto rozpory předpokládány, předpokládá se na straně druhé, že výroba probíhá bez třenic, jako kdyby tyto rozpory neexistovaly. Koupě a prodej, zboží a peníze, užitná hodnota a směnná hodnota jsou odděleny. Naproti tomu se předpokládá, že nedochází k oddělení, nýbrž k směnnému obchodu. Spotřeba a výroba jsou odděleny; [jsou] výrobci, kteří nespotřebovávají, a spotřebitelé, kteří nevyrábějí. Předpokládá se, že spotřeba a výroba jsou totožné. Kapitalista vyrábí bezprostředně proto, aby zvětšil svůj zisk, směnnou hodnotu, a ne pro spotřebu. Předpokládá se, že vyrábí bezprostředně a jen pro spotřebu. Předpokládá-li se, že rozpory existující v buržoazní výrobě - které se ovšem vyrovnávají, ale tak, že proces vyrovnávání zároveň vystupuje jako krize, jako násilné spojení roztříštěných, lhostejně proti sobě existujících a přece k sobě patřících momentů - neexistují, pak se tedy nemohou pochopitelně ani projevit. V každém odvětví vyrábí každý jednotlivý kapitalista úměrně svému kapitálu, bez ohledu na potřeby společnosti a zvláště bez ohledu na konkurenční nabídku kapitálů v témž odvětví. Předpokládá se, že vyrábí tak, jako by vyráběl na objednávku společnosti. Kdyby nebyl zahraniční obchod, mohly by být přepychové předměty, ať už za jakoukoli cenu, vyráběny doma. Pak by ve skutečnosti práce, s výjimkou nezbytných životních prostředků, byla velmi neproduktivní. A tedy i akumulace kapitálu [by byla malá]. Tak může každá země používat veškerý v ní akumulovaný kapitál, protože podle předpokladu by se v ní akumulovalo jen málo kapitálu.)

„Druhá věta Ricardova omezuje první (ne-li popírá), jestliže v první větě říká, ‚která by nemohla být použita', a míní tím použita ‚produktivně' nebo spíše ‚ziskově'. A jestliže prostě míní ‚použita', je toto tvrzení bezúčelné, neboť ani Adam Smith, ani nikdo jiný, myslím, nepopíral, že kapitál může ‚být použit', nemusíme-li se starat o to, jaký zisk přinese.“ (Cit. dílo, str. 19.)

Ve skutečnosti Ricardo říká, že všechen kapitál v zemi, ať je akumulován v jakékoli míře, může být použit ziskově; na druhé straně, že právě akumulace kapitálu brzdí jeho „ziskové“ použití, protože musí vést ke zmenšení zisku, tj. míry akumulace.

„Jejich zvětšená poptávka“^[u] (dělníků) „znamená sklon pobírat menší podíl (produktu] a větší přenechat těm, kteří je zaměstnávají; říká-li se, že to zmenšuje spotřebu a tím zvětšuje přeplnění trhu, pak mohu odpovědět jen to, že přeplnění trhu má stejný význam jako vysoký zisk.“ (Cit. dílo, str. 59.)

Toto je ve skutečnosti tajná základna přesycení trhu.

„Dělníci jako spotřebitelé nemají v době prosperity“ (Jak říká pan Say [v] „Traité ďéconomie politique“, 4. vyd., sv. I, str. 60) „žádné výhody ze strojů, jestliže předmět, který stroj vyrábí levněji, nepatří k těm, které se díky zlevnění mohou stát dostupnějšími jejich spotřebě. Mlátičky, větrné mlýny mohou mít z tohoto hlediska pro ně velký význam; avšak objev dýhovacího stroje, blokového stroje nebo stroje na tkaní krajek nezlepšuje jejich postavení příliš významně.“ (Cit. dílo, str. 74-75.)

„Při rozvinuté dělbě práce je zručnost dělníků použitelná jen v tom zvláštním odvětvi, v kterém byli vyučeni; oni sami jsou jakýmsi druhem strojů. Kromě toho bývá dlouhé období nečinnosti, to znamená ztracené práce, bohatství, které bylo uříznuto až u svých kořenů. Proto absolutně nepomůže žvanit jako papoušek, že věci mají tendenci najít svou úroveň. Musíme se rozhlédnout kolem sebe a spatříme, že ǁ813ǀ na dlouhou dobu nemohou najít svou úroveň; že, najdou-li ji, je nižší než na začátku procesu.“ (Cit. dílo, str. 72.)

Tento Ricardovec, podle Ricardova příkladu, uznává správně krize jako následky náhlých změn v kanálech obchodu^[46]. Tak tomu bylo v Anglii po válce z roku 1815. A tak všichni pozdější ekonomové vždy jako jedině možnou příčinu krizí připouštěli to, co bylo nejhmatatelnějším podnětem každé krize.

Jako příčinu krize připouští i úvěrový systém. (Str. 81 a násl.) (Jako kdyby úvěrový systém sám nevznikl z obtíže použít kapitál „produktivně“, tj. „ziskově“.) Angličané například musí svůj vlastní kapitál rozpůjčovat za hranice, aby si vytvořili trh. V nadvýrobě, úvěrovém systému atd. se kapitalistická výroba snaží prorazit své vlastní hranice a vyrábět nad svoji míru. Na jedné straně má tuto snahu. Na druhé straně obstojí jen výroba odpovídající ziskovému použití existujícího kapitálu. A odtud krize, které ji zároveň neustále ženou [za její vlastní hranice] a sedmimílovými kroky nutí dosáhnout toho - podle rozvoje produktivních sil -‚ co by se uvnitř jejich hranic realizovalo jen velmi pomalu.

Saye posuzuje velmi správně. O tom až u Saye. (Viz str. 134, sešit VII)^[47]

„On“ (dělník) "je ochoten část své [pracovní] doby pracovat pro kapitalistu nebo, což je totéž, považovat část celkového produktu, když je vyroben a sněden, za něco, co patři kapitalistovi. Musí to udělat, jinak by mu byl kapitalista neposkytl tyto pomocné prostředky.“

(Totiž kapitál.) Je velmi krásné, že podle tohoto autora je totéž, jestliže kapitalista vlastní celý produkt a část z něho platí dělníkovi jako mzdu, či jestliže dělník přenechává kapitalistovi část svého (dělníkova) produktu.

„Ale protože popudem pro kapitalistu je zisk a [protože] tyto výhody do určité míry vždy závisejí stejně tak na vůli šetřit, jako na schopnosti šetřit, bude kapitalista ochoten poskytnout dodatečné množství těchto pomocných prostředků; a protože najde méně lidí, kteří toto dodatečné množství potřebují, než bylo těch, kteří potřebovali původní množství, musí sám pro sebe očekávat menší podíl zisku; musí být ochoten dát dělníkovi (takřka) dárek“ (!!!), „přenechat mu část zisku, který způsobily jeho pomocné prostředky, protože jinak by nedostal druhou část; tak konkurence oklešťuje zisk.“ (Cit. dílo, str. 102-103.)

To je velmi hezké. Akumuluje-li kapitál v důsledku rozvoje produktivní síly práce tak rychle, že poptávka po práci zvyšuje mzdy a dělník pracuje pro kapitalistu kratší dobu zdarma a do určité míry se podílí na ziscích ze své produktivnější práce - pak mu kapitalista dává „dárek“!

Tentýž muž podrobně ukazuje, že vysoká mzda je špatnou pobídkou pro dělníka, ačkoli podle něho nízký zisk zbavuje kapitalisty jistoty vůči pozemkovým vlastníkům. (Viz str. 13, sešit XII^[48].)

„A[dam] Smith věřil, že akumulace čili zvětšení kapitálu všeobecně snižuje míru zisku podle téhož principu, který způsobuje, že růst kapitálu v každém jednotlivém výrobním odvětvi snižuje v tomto odvětví výroby zisk. Avšak takovéto zvětšení kapitálu v jednotlivém odvětví výroby znamená větší vzrůst v poměru k současnému vzrůstu kapitálu v jiných výrobních odvětvích.“ (Cit. dílo, str. 9.)

Proti Sayovi (sešit XII, str. 12)^[49].

„Možno říci, že bezprostřední trh pro kapitál nebo pole [působnosti] pro kapitál je práce. Masa kapitálu, která může být v dané době, v dané zemi nebo ve světě investována tak, aby nevynášela méně než danou míru zisku, závisí, jak se zdá, hlavně na množství práce, k jehož vykonání lze vydáním onoho kapitálu přimět stávající množství lidí.“ (Cit. dílo, str. 20.)

ǁ814ǀ „Zisky nezávisejí na ceně, závisejí na ceně srovnávané s náklady.“ (Cit. dílo, str. 28.)

„Tvrzení pana Saye^[50] vůbec nedokazuje, že kapitál si otvírá trh pro sebe, nýbrž dokazuje jen to, že kapitál a práce si otvírají trh navzájem.“ (Cit. dílo, str. III.)

c) Thomas de Quincey
[Neschopnost překonat skutečné nedostatky ricardovského hlediska]

„Dialoques of Three Templars on Political Economy, chiefly in relation to the Principles of Mr. Ricardo“ („London Magazine“, sv. IX, 1824). (Autor: Thomas de Quincey.)

Pokus vyvrátit všechny uvedené výpady proti Ricardovi. Z této jedné věty je vidět, že ví, oč se jedná:

„Všechny obtíže politické ekonomie možno zredukovat na to, co je základem směnné hodnoty." (Cit. dílo, str. 347.)

Často se zde ostře rozebírá nedokonalost ricardovského názoru, ačkoli spíše s předstíranou než se skutečnou dialektickou hloubkou. Skutečné obtíže, které nevyplývají z určování hodnoty, nýbrž z Ricardova nedostatečného zkoumání na tomto základě a [z] jeho pokusu násilně a bezprostředně přizpůsobit konkrétní poměry prostému poměru hodnoty, nejsou nijak vyřešeny, ba ani vycítěny. Avšak spis je charakteristický pro období, v němž se objevil. Je vidět, že v politické ekonomii měly tehdy ještě důslednost a myšlení vážné postavení.

(Pozdější spis od téhož autora: „The Logic of Political Economy“, Edinburgh 1845, je slabší;)

Quincey ostře odlišuje ricardovské názory od dřívějších a nesnaží se jiným výkladem zeslabit nebo zříci se toho, co je na věci specifické, a ponechat to [jen] jako frázi, což se stávalo později a otvíralo dokořán dveře pohodlnému bezzásadovému eklekticismu.

Jedním z bodů ricardovského učení, který Quincey zvláště zdůrazňuje, a o němž je třeba se tu zmínit, protože hraje roli ve zmíněné polemice proti Ricardovi, je, že velení jednoho zboží nad jinými zbožími (jeho kupní síla; fakticky jeho hodnota chápaná jako realizovaná v nějakém druhém zboží) je úplně odlišné od jeho skutečné hodnoty.

Je úplně chybné činit závěr, „že skutečná hodnota je velká, protože množství, které kupuje, je velké, nebo je malá, protože množství, které kupuje, je malé… Jestli [zboží] A zdvojnásobí svou hodnotu, nebude proto ovládat dvojnásobek dřívějšího množství B. Může tomu tak být, ale může také ovládat pětsetkrát větší nebo pětsetkrát menší množství... Nikdo nebude popírat, že A bude zdvojnásobením své vlastní hodnoty ovládat dvojnásobné množství všech věci, jejichž hodnota zůstala konstantní. Avšak otázka je v tom, zda A bude při zdvojnásoben íi své hodnoty bez výjimky ovládat dvojnásobné množství.“ (Cit. dílo, str. 552—554, na různých místech.)

d) Samuel Bailey

[α. Povrchní relativismus ve výkladu kategorie hodnoty u autora „Observations on certain Verbal Disputes“ a u Baileyho.
Problém ekvivalence. Odmítnutí pracovní teorie hodnoty jako základny politické ekonomie]

„A Critical Dissertation on the Nature, Measures, and Causes of Valute chiefly in Reference to the Writings of Mr. Ricardo and his Followers. By the Author of Essays on the Formation and Publication of Opinions“ (Samuel Bailey), Londýn 1825.

Toto [je] hlavní spis proti Ricardovi. (Namířený také proti Malthusovi.) Snaží se vyvrátit základ učení — hodnotu. V pozitivním smyslu je [spis] cenný, s výjimkou určování „míry hodnoty“ nebo spíše peněz v této [jejich] funkci. Srovnej také od téhož autora: „A Letter to a Political Economist; occasioned by an Article In the ‚Westminster Review‘ on the Subject of Value etc.“, Londýn 1826.

Protože tento spis, jak už bylo dříve poznamenáno,^[v] svou podstatou navazuje na „Observations on certain Verbal Disputes in Political Economy“, je nutno z těchto „Observations“ uvést příslušná místa.

Autor „Observations“ Ricardovi vytýká, že přeměňuje hodnotu z relativní vlastnosti zboží v jejich vzájemném poměru v něco absolutního.

V tomto ohledu je třeba Ricardovi vytknout pouze to, že přísně neodlišuje různé momenty ve vývoji pojmu hodnoty; směnnou hodnotu zboží, jak vystupuje, projevuje se v procesu směny zboží a jsoucno zboží jako hodnoty na rozdíl od jeho jsoucna jako věci, výrobku, užitné hodnoty.

ǁ815ǀ V „Observations“ se říká:

„Jestliže absolutní množství práce, kterým se vyrábí větší část zboží nebo všechna, vyjma jednoho, vzrůstá, je možno říci, že se hodnota tohoto zboží nezměnila? V jakém smyslu, vždyť se bude přesto směňovat za menší (množství) každého jiného zboží? Tvrdí-li se, že růstem nebo zmenšením hodnoty je třeba rozumět růst nebo zmenšení množství práce, které vyrábí zmíněné zboží, mohl by být závěr, proti němuž bych se rovněž ohradil, do určité míry správný. Ale říkat, jako to činí pan Ricardo, že relativní množství práce, jimiž jsou vyrobena dvě zboží, jsou příčinou poměru, v kterém se obě zboží směňují, to znamená příčinou směnné hodnoty každého z nich, dobře si to pamatujte, v poměru k druhému, je něco zcela odlišného, než říkat, že směnná hodnota každého zboží znamená množství práce, které je vyrobilo, dobře si to pamatujte, bez jakéhokoli vztahu k druhým zbožím nebo k existenci druhých zboží." („Observations etc.“, str. 13.)

„Pan Ricardo nám skutečně vypráví, že ‚rozbor, k němuž chce obrátit čtenářovu pozornost, se týká působení změn v relativní hodnotě zboží, a ne v jejich absolutní hodnotě',^[w] jako by zde myslel, že tu existuje taková věc, jako je směnná hodnota, která není relativní.“ (Cit. dílo, str. 9-10.)

„Že se pan Ricardo od svého původního použití termínu hodnoty odklonil a učinil z ní něco absolutního místo relativního, vystupuje ještě zřetelněji v jeho kapitole nazvané ‚Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky'. Tam probíranou otázku diskutovali také jiní a je pouhým slovíčkařením a bezúčelná.“ (Cit. dílo, str. 15-16.)

Dříve než přejdeme k tomuto muži, ještě toto o Ricardovi. Ve své kapitole o „Hodnotě a bohatství“ dokazuje, že společenské bohatství nezávisí na hodnotě vyráběných zboží, i když poslední bod je rozhodující pro každého individuálního výrobce. Tím spíše by musel pochopit, že forma výroby, která je zaměřena jen na nadhodnotu, to znamená, že je založena na relativní chudobě masy výrobců, nemůže být absolutní formou výroby bohatství, jak on ji stále líčí.

Nyní [přejděme] k „observations“^[x] „slovíčkařícího“ mudrlanta.

Jestliže všechna zboží s výjimkou jednoho hodnotově rostou, protože stojí víc pracovní doby než dříve, směňuje se jedno zboží, jehož pracovní doba nedoznala žádné změny, za menší [množství] všech ostatních zboží. Jeho směnná hodnota, pokud se realizuje v jiných zbožích, se zmenšila; to znamená jeho směnná hodnota vyjádřená v užitných hodnotách všech ostatních zboží. „Má se přesto říkat, že se jeho směnná hodnota nezměnila?“ To je pouze položení otázky, o kterou se jedná, a neodpovídá se na ni ani kladně, ani záporně. K témuž výsledku by se došlo, kdyby se pracovní doba potřebná k výrobě jednoho zboží zmenšila a pracovní doba všech ostatních se nezměnila. Určité množství tohoto jednoho zboží by se směňovalo za menší množství všech ostatních zboží. V obou případech tu máme tentýž jev, ačkoli [vychází] z přímo protikladných příčin. Kdyby se naopak pracovní doba nutná k výrobě jednoho zboží A nezměnila, zatímco u všech ostatních zboží by se zmenšila, směňovalo by se [zboží A] za větší [množství] všech ostatních zboží. K témuž by došlo i z opačného důvodu, kdyby se pracovní doba nutná k výrobě A zvětšila, a u všech ostatních zboží se nezměnila. Zboží A [se] směňuje tedy jednou za menší [množství] všech zboží, a to ze dvou protikladných příčin. Podruhé se směňuje za větší [množství] všech ostatních zboží a opět ze dvou protikladných příčin. Avšak, nota bene, směňuje se pokaždé, podle předpokladu, za svoji hodnotu a tedy za ekvivalent. Pokaždé realizuje svou hodnotu v množství ostatních užitných hodnot, za které se směňuje, ať se jakkoli mění množství těchto užitných hodnot.

Z toho zřejmě vyplývá: Že kvantitativní poměr, v kterém se vzájemně směňuji zboží jako užitné hodnoty, [je] sice výrazem jejich hodnoty, jejich realizovanou hodnotou, ale není jejich hodnotou samou, protože tentýž hodnotový poměr se projevuje ve zcela různých množstvích užitných hodnot. Jejich jsoucno jako hodnoty není vyjádřeno v jejich vlastní užitné hodnotě - jejich jsoucnu jako užitné hodnoty. Hodnota [zboží] se projevuje v jejich vyjádření v jiných užitných hodnotách, to znamená v poměru, v kterém se tyto jiné užitné hodnoty za ně směňují. Rovná-li se 1 unce zlata 1 tuně železa, tedy směňuje-li se malé množství zlata za velké množství železa, je proto hodnota unce zlata vyjádřená v železe větší než hodnota železa vyjádřená ve zlatě? Že se zboží směňují v poměru práce v nich obsažené, znamená, že jsou si rovná, jsou stejná, pokud představují stejné množství práce. To tedy zároveň znamená, že každé zboží zkoumané o sobě je něco odlišného od jeho ǁ816ǀ vlastní užitné hodnoty, jeho vlastního jsoucna jako užitné hodnoty.

Hodnota téhož zboží může být, aniž se změní, vyjádřena v nejrůznějším množství užitných hodnot, vždy podle toho, vyjádřím-li ji v užitné hodnotě toho nebo onoho zboží. To nemění hodnotu, ačkoli to mění její vyjádření. Stejně tak jsou všechna různá množství různých užitných hodnot, v nichž lze hodnotu zboží A vyjádřit, ekvivalenty a chovají se vzájemně nejen jako hodnoty, nýbrž jako stejně velké hodnoty, takže nahradí-li se tato velmi různá množství užitných hodnot, hodnota se rovněž nezmění, jako kdyby nedosáhla vyjádření ve zcela různých užitných hodnotách.

Směňují-li se zboží v tom poměru, v kterém představují stejné množství pracovní doby, je jejich jsoucno jakožto zpředmětněné pracovní doby, jejich jsoucno jakožto ztělesněné pracovní doby jejich jednotou, jejich totožným prvkem. Jako taková jsou kvalitativně totožná a rozlišují se už jen kvantitativně, vždy podle toho, představují-li více nebo méně téhož [společného], pracovní doby. Hodnotami jsou jakožto vyjádření tohoto totožného a jsou stejně velkými hodnotami, ekvivalenty, pokud představují stejné množství pracovní doby. Aby je bylo možno srovnat jako veličiny, musí být nejdříve stejnojmennými veličinami kvalitativně totožnými.

Vyjádřením této jednoty je to, že tyto různé věci jsou hodnotami a vzájemně se chovají jako hodnoty, čímž je dán také rozdíl velikostí jejich hodnot, jejich imanentní míry hodnoty. A jen proto může být hodnota jednoho zboží zobrazena, vyjádřena v užitných hodnotách ostatních zboží jako [ve] svých ekvivalentech. Tedy i jednotlivé zboží samo jako hodnota, jako jsoucno této jednoty je odlišné od sebe sama jako užitné hodnoty, jako věci - bez ohledu na vyjádření své hodnoty v jiných zbožích. Jako jsoucno pracovní doby je zboží hodnotou vůbec, jako jsoucno kvantitativně určité pracovní doby [je] určitou velikostí hodnoty.

Pro našeho mudrlanta je tedy charakteristické, když říká: Jestliže míníme to, pak nemíníme ono a vice versa. Naše „mínění“ nemá nic společného s podstatnými znaky věci, o níž mluvíme. Mluvíme-li o směnné hodnotě věci, míníme tím v prvé řadě ovšem relativní množství všech ostatních zboží, která mohou být směněna za první zboží. Ale při bližším zkoumání zjistíme, že poměr, v kterém se jedna věc směňuje za nespočetné množství jiných věcí, které s ním nemají vůbec nic společného - a i když mezi těmito věcmi existují přírodní nebo jiné podobnosti, při směně se k nim nepřihlíží - aby byl určitým poměrem, musí být všechny tyto různorodé, rozličné věci zkoumány jako úměrná vyjádření, výrazy téže společné jednoty, prvku zcela odlišného od jejich přírodní existence nebo vzhledu. Má-li naše mínění nějaký smysl, zjistíme dále, že hodnota nějakého zboží je něčím, čím se nejen odlišuje od jiných zboží, nebo je s nimi spojeno, nýbrž je vlastností, kterou se odlišuje [zboží] od své vlastní existence jako věci, jako užitné hodnoty.

„Růst hodnoty předmětu A znamená jen hodnotu, měřenou v předmětech B, C atd., to znamená směnnou hodnotu po předměty B, C atd.“ (Cit. dílo, str. 16.)

Abychom hodnotu A, například knihy, mohli změřit v B, uhlí, a C, víně, musí být A, B, C jakožto hodnoty odlišné od jejich existencí jakožto knihy, uhlí nebo vína. Abychom hodnotu A mohli změřit v B, musí A mít hodnotu nezávislou na měření této hodnoty v B, a obě se musí rovnat nějaké třetí věci, jež je vyjádřena v nich obou.

Je naprosto nesprávné říkat, že tím je hodnota zboží přeměňována z něčeho relativního v něco absolutního. Naopak. Jako užitná hodnota vystupuje zboží jako něco samostatného. Jako hodnota naproti tomu jako [něco] pouze kladeného [als bloss Gesetztes]^[51] , pouze určeného jeho vztahem ke společensky nutné, stejné, prosté pracovní době. [Je to] natolik relativní, že, změní-li se pracovní doba, které je zapotřebí k reprodukci, změní se i jeho hodnota, přestože pracovní doba skutečně v něm obsažená se nezměnila.

ǁ817ǀ V jakém hlubokém fetišismu náš mudrlant vězí a jak relativní přeměňuje v pozitivní, ukazuje nejpádněji následující věta:

„Hodnota je vlastnost věcí, bohatství je vlastností lidí. Hodnota v tomto smyslu nutně předpokládá směnu, bohatství nikoli.“ (Cit. dílo, str. 16.)

Bohatstvím jsou zde užitné hodnoty. Ty jsou ovšem bohatstvím ve vztahu k lidem, avšak věc je pro lidi užitnou hodnotou, a tedy prvkem bohatství svou vlastní povahou, svými vlastnostmi. Odejmeme-li hroznu vlastnosti, které z něho dělají hrozen, zmizí užitná hodnota, kterou jako hrozen pro člověka má; a jako hrozen přestane být prvkem bohatství. Bohatství jako totožné s užitnými hodnotami, to jsou vlastnosti věcí, které zužitkovávají lidé a které vyjadřují vztah k jejich potřebám. Naproti tomu „hodnota“ má být „vlastností věcí“!

Jako hodnoty jsou zboží společenskými veličinami, tedy něco absolutně odlišného od jejich „vlastností“ jako „věcí“. Jako hodnoty představují jen vztahy lidí v jejich produktivní činnosti. Hodnota „zahrnuje“ fakticky „směnu“, avšak směna je směnou věcí mezi lidmi; směna, která nemá absolutně nic společného s věcmi jako takovými. Věc má tytéž „vlastnosti“, ať je v rukách A, nebo B. Pojem „hodnoty“ fakticky předpokládá „směnu“ výrobků. Kde je práce společná, nevystupují vztahy lidí v jejich společenské výrobě jako „hodnoty“ „věcí“. Směna produktů jako zboží je určitou metodou směny práce a závislosti práce jednoho na práci druhého, určitý druh společenské práce nebo společenské výroby.

V první části svého spisu^[52] jsem se zmínil, jak práce spočívající na soukromé směně je charakterizována tím, že společenský charakter práce „vystupuje“ převráceně jako „vlastnost“ věcí; že společenský vztah se jeví jako vztah věcí mezi sebou (produkty, užitné hodnoty, zboží). Toto zdání pojímá náš sluha fetiše jako něco skutečného a ve skutečnosti věří, že směnná hodnota věcí je určována jejich vlastnostmi jako věcí a je vůbec jejich přirozenou vlastností. Dosud ještě žádný přírodozpytec neobjevil, díky kterým přirozeným vlastnostem se šňupavý tabák a obrazy stávají v určitém poměru navzájem „ekvivalenty“.

Tak tento mudrlant přeměňuje hodnotu v něco absolutního, ve „vlastnost věcí“, místo aby v ní viděl jen něco relativního, vztah věcí ke společenské práci, na soukromé směně spočívající společenské práci, v které věci nejsou určeny jako něco samostatného, nýbrž jako pouhé výrazy společenské výroby.

Avšak to, že „hodnota“ není nic absolutního, že se nedá chápat jako substance, se úplně liší od toho, že zboží musí dávat své směnné hodnotě samostatný výraz, odlišný od jejich užitné hodnoty čili jejich jsoucna jako skutečného produktu a existující nezávisle na ní, to znamená, že oběh zboží musí vyústit ve vznik peněz. Zboží dávají své směnné hodnotě tento výraz v penězích, především v ceně, v které se všechna zračí jako materializace téže práce, jen jako kvantitativně různé výrazy téže substance. Osamostatnění směnné hodnoty zboží v penězích je samo produktem směnného procesu, vývoje rozporů užitné hodnoty a směnné hodnoty tkvících ve zboží a rozporu stejně v něm tkvícího, že [totiž] určitá zvláštní práce soukromého individua musí být vyjádřena jako svůj protiklad, [jako] stejná, nutná, všeobecná a v této formě společenská práce. V tom, že se zboží vyjadřuje v penězích, není obsaženo jen to, že různé velikosti hodnoty zboží se měří vyjádřením jejich hodnot v užitné hodnotě nějakého výlučného zboží; nýbrž zároveň [i to], že všechna jsou vyjádřena v jedné formě, v které existuji jako ztělesnění společenské práce, a proto jsou směnitelná za každé jiné zboží, libovolně přeměnitelná v kteroukoli užitnou hodnotu. Proto jejich vyjádření jako peníze - v ceně - vystupuje nejdříve jen pomyslně; vyjádření, které realizují teprve skutečným prodejem. Ricardovou chybou je, že se zabývá pouze velikostí hodnoty. Proto obrací svoji pozornost jen na ǁ818ǀ relativní množství práce, které vyjadřují různá zboží a které v sobě jako hodnoty obsahuji ztělesněné. Avšak práce v nich obsažená nemusí být vyjádřena jako společenská práce, jako odcizená individuální práce. V ceně je toto vyjádřeni pomyslné. Realizuje se teprve v prodeji. Tato přeměna práce soukromých individuí, obsažená ve zboží, ve stejnou společenskou práci, a proto vyjádřitelnou ve všech užitných hodnotách, práci směnitelnou se všemi užitnými hodnotami, tato kvalitativní stránka věci, která je obsažena ve vyjádření směnné hodnoty v penězích, není u Ricarda vysvětlena. Tuto okolnost - nutnost vyjádřit práci v nich obsaženou jako stejnou společenskou práci, tj. jako peníze - Ricardo přehlíží.

Vývoj kapitálu předpokládá opět plný vývoj směnné hodnoty zboží, a proto její osamostatnění v penězích. Ve výrobním a oběžném procesu kapitálu se vychází z hodnoty jako samostatné formy, z hodnoty, která se udržuje, zvětšuje, která své zvětšení měří svou původní velikostí ve všech přeměnách, kterými zboží, v nichž se vyjadřuje, procházejí, a bez ohledu na to, zda se sama vyjadřuje v nejrůznějších užitných hodnotách, zda mění zboží, která jí slouží jako tělesné schránky. Poměr [hodnoty] zálohované na výrobu k hodnotě z ní vycházející - jako zálohovaná hodnota je kapitál kapitálem v protikladu k zisku - tvoří všeovládající a určující [moment] celého kapitalistického výrobního procesu. To není jen samostatné vyjádření hodnoty jako [je tomu] v penězích, nýbrž hodnota v procesu pohybu, hodnota, která se udržuje v procesu, v němž užitné hodnoty procházejí nejrůznějšími formami. V kapitálu tedy vystupuje osamostatnění hodnoty v mnohem vyšší míře než v penězích.

Podle toho můžeme posoudit chytrost našeho „slovíčkařícího“ mudrlanta, který osamostatnění směnné hodnoty chápe jako frázi, způsob vyjadřování, scholastický výmysl.

„Hodnota, neboli francouzsky valeur, se používá nejen absolutně, místo relativně, jako vlastnost věcí, nýbrž někteří ji dokonce používají jako nějakého měřitelného zboží. ,Vlastnit hodnotuʻ, ‚přenášet část hodnotyʻ“ (tak důležitý moment u fixního kapitálu), „,suma neboli souhrn hodnotʻ atd. - nevím, co všechno to má vyjadřovat.“ (Cit. dilo, str. 57.)

To, že hodnota osamostatněná v penězích je sama vyjádřena opět jen relativně, protože peníze samy jsou zbožím, a tedy měnící se hodnotou, na věci nic nemění, nýbrž je jen nedostatkem, který pramení z povahy zboží a nutného vyjádření jeho směnné hodnoty na rozdíl od jeho užitné hodnoty. Že to náš muž „neví“, to plně ukázal. Ukazuje nám to způsob kritiky, která by chtěla obtíže spočívající v rozporných rčeních věcí samých odžvanit jakožto produkty úvah nebo sporu v definicích.

„‚Relativní hodnota dvou věcíʻ může znamenat dvojí: poměr, v kterém se dvě věci vzájemně směňují nebo by se navzájem směňovaly, nebo relativní množství třetí věci, za kterou se každá z nich směňuje nebo by se směňovala.“ (Cit. dílo, str. 53.)

V prvé řadě by to byla velmi pěkná definice. Jestli se 3 libry kávy dnes směňují nebo by se směňovaly zítra za 1 libru čaje, pak není vůbec řečeno, že se navzájem směňovaly ekvivalenty. Podle toho by se zboží mohlo směňovat vždy jen za svou hodnotu, neboť jeho hodnotou by bylo nějaké libovolné množství jiného zboží, za které se náhodně směňovalo. To ovšem není to, co se míní, řekne-li se, že 3 libry kávy byly směněny za stejnou hodnotu v čaji. V takových případech se předpokládá, že v rukou každého směňujícího je po směně, stejně jako před ní, zboží stejné hodnoty. Poměr, v kterém se dvě zboží směňují, neurčuje jejich hodnotu, nýbrž jejich hodnota určuje poměr, v němž se směňují. Není-li hodnota nic než to množství zboží, za které se zboží A náhodně směňuje, jak lze pak vyjádřit hodnotu A ve zboží B, C atd.? Protože ǁ819ǀ potom, vzhledem k tomu, že není žádná imanentní míra mezi oběma, nemohla by se hodnota A vyjádřit v B, dokud by se nesměnila za B.

Relativní hodnota znamená, za prvé, být vůbec velikostí hodnoty na rozdíl od kvality hodnoty. Proto hodnota také není ničím absolutním. Za druhé znamená: Hodnotu zboží vyjádřenou v užitné hodnotě jiného zboží. To je jenom relativní výraz jeho hodnoty, totiž v poměru ke zboží, v kterém je vyjádřena. Hodnota libry kávy je vyjádřena v čaji jen relativně; aby byla vyjádřena absolutně - dokonce relativní formou, tj. ne vzhledem k pracovní době, nýbrž k jiným zbožím - bylo by třeba ji vyjádřit v nekonečné řadě rovnic se všemi ostatními zbožími. To by bylo absolutní vyjádření jeho relativní hodnoty; absolutním vyjádřením hodnoty by bylo její vyjádření v pracovní době a tímto absolutním vyjádřením by byla vyjádřena jako něco relativního, avšak v tom absolutním poměru, jehož prostřednictvím je hodnotou.

*

Přejděme nyní k Baileymu.

Pozitivní zásluhu má jeho spis jen jednu - že jako první správněji určuje míru hodnot, tedy ve skutečnosti jednu z funkcí peněz čili peníze v určité zvláštní formě. Aby se mohly změřit hodnoty zboží - pro vnější míru hodnot -‚ není nutné, aby hodnota zboží, v kterém se měří jiná zboží, byla neměnná. (Naopak, jak jsem dokázal v první části^[53], musí být měnitelná, protože míra hodnot sama je zbožím a musí být zbožím, neboť jinak by neměla žádnou společnou imanentní míru s jinými zbožími.) Změní-li se například hodnota peněz, změní se rovnoměrně vůči všem ostatním zbožím. Proto se jejich relativní hodnoty vyjadřují v penězích stejně tak správně, jako kdyby zůstaly neměnné.

Tím byl odstraněn problém najít „neměnnou míru hodnot“. Sám tento problém (zájem srovnávat hodnoty zboží v různých historických obdobích není ve skutečnosti sám o sobě ekonomickým zájmem, [nýbrž] zájmem akademickým)^[y] vznikl z nedorozumění a zastřel mnohem hlubší a důležitější otázku. „Neměnná míra hodnot“ by především znamenala takovou míru hodnot, která by sama měla neměnnou hodnotu, tedy proto, že hodnota sama je určením zboží, znamenala by „neměnná míra hodnot“ zboží neměnné hodnoty. Kdyby takovým zbožím byly například zlato a stříbro nebo obilí nebo také práce, mohly by se srovnáním s nimi, poměrem, v kterém se za ně směňují ostatní zboží, přesně měřit změny hodnoty těchto ostatních zboží jejich cenou ve zlatě, cenou ve stříbře, cenou v obilí nebo jejich poměrem ke mzdě. V takto postaveném problému se tedy od začátku předpokládá, že v „míře hodnot“ se jedná pouze o zboží, v kterém všechna ostatní zboží vyjadřují svou hodnotu, ať už je to zboží, v němž ji vyjadřují skutečně - v penězích, zboží, které funguje jako peníze -‚ nebo zboží, které by pro svou neměnnou hodnotu bylo penězi, s nimiž počítal teoretik. Ukazuje se proto, že za všech okolností se tu jedná jen o peníze, které by jako míra hodnot - teoreticky nebo prakticky - samy nepodléhaly změnám hodnoty.

Aby však zboží vyjadřovala svou směnnou hodnotu samostatně v penězích, v třetím zboží, výlučném zboží - předpokládají se už zbožní hodnoty. Jedná se už jen o jejich kvantitativní srovnání. Aby se jejich hodnoty a jejich hodnotové rozdíly mohly vyjádřit tímto způsobem, předpokládá to jednotu, která je činí týmž - hodnotami -‚ kvalitativně stejnou hodnotu. Vyjadřují-li všechna zboží své hodnoty například ve zlatě, je to jejich vyjádření ve zlatě, jejich cena ve zlatě, jejich srovnání se zlatem, srovnání, z něhož lze objasnit, vyčíslit jejich vzájemný hodnotový poměr, neboť jsou nyní vyjádřena jako různá kvanta zlata, a takovým způsobem jsou zboží ve svých cenách vyjádřena jako ǁ820ǀ stejnojmenné a srovnatelné veličiny.

Aby se však zboží takto vyjádřila, musí být jakožto hodnoty už totožná. Jinak by problém vyjádřit hodnotu každého zboží ve zlatě nebylo možné vyřešit, kdyby zboží a zlato nebo každá dvě libovolná zboží nebylo možno vyjádřit navzájem jako hodnoty, [jako] vyjádření téže jednoty. Neboli tento předpoklad je už v problému samém. Zboží se už předpokládají jako hodnoty, jako hodnoty odlišné od jejich užitných hodnot dříve, než může jít o vyjádření této hodnoty v nějakém zvláštním zboží. Aby se dvě množství různých užitných hodnot mohla srovnávat jako ekvivalenty, předpokládá se už, že se rovnají v nějakém třetím množství, rovnají se kvalitativně a [jsou] jen různými kvantitativními výrazy této kvalitativní rovnosti.

Problém „neměnného měřítka hodnoty“ byl tedy fakticky jen chybným výrazem pro hledání pojmu, povahy hodnoty samé, jejíž určení samo by opět nemohlo být hodnotou, a tedy by ani nepodléhalo změnám jako hodnota. Tím byla pracovní doba - společenská práce, jak se specificky projevuje ve zbožní výrobě. To nebo ono množství práce nemá hodnotu, není zbožím, nýbrž jen tím, co zboží přeměňuje v hodnoty, jejich jednotou, jejímž prostřednictvím jsou zboží vyjádřena jako kvalitativně stejná a jen kvantitativně různá. [Vystupují] jako vyjádření určitých množství společenské pracovní doby.

Předpokládejme, že zlato má neměnnou hodnotu. Kdyby pak hodnoty všech zboží byly vyjádřeny ve zlatě, mohl bych změny hodnot zboží měřit jejich cenami ve zlatě. Aby se však hodnoty zboží mohly vyjádřit ve zlatě, musí být zboží a zlato jako hodnoty totožné. Jen jako určité kvantitativní výrazy této hodnoty, jako určité velikosti hodnoty mohly by být zlato a zboží ztotožněny. Neměnná hodnota zlata a měnící se hodnota ostatních zboží by nezabránila [tomu], aby jako hodnota byly stejné, téže podstaty. Nejdříve by musela být hodnota zboží vyjádřena, oceněna ve zlatě - tedy zlato a zboží vyjádřeny jako výrazy téže jednoty, jako ekvivalenty -‚ dříve než by nás neměnná hodnota zlata posunula o krok dále.

{Aby zboží byla měřena množstvím práce, jež obsahují - a mírou pro množství práce je doba -‚ musí se různorodé práce obsažené ve zbožích převést na stejnou jednoduchou práci, průměrnou práci, obyčejnou nekvalifikovanou práci. Teprve pak může být množství pracovní doby v nich obsažené měřeno dobou, stejnou mírou. [Tato práce] musí být kvalitativně stejná, aby se její rozdíly staly jen kvantitativními, pouhými rozdíly velikostí. Toto převedení na jednoduchou průměrnou práci není však jedinou určeností kvality této práce, na kterou se jako na jednotu převádějí hodnoty zboží. To, že množství práce obsažené v nějakém zboží je množstvím společensky nutným k jeho výrobě - pracovní doba [je] tedy nutnou pracovní dobou -‚ je určení, které se týká jen velikosti hodnoty. Avšak práce, která tvoří jednotu hodnot, není jen stejnou, jednoduchou průměrnou prací. Práce je prací soukromého individua, vyjádřenou v určitém produktu. Jako hodnota musí ovšem produkt být ztělesněním společenské práce a jako takový bezprostředně přeměnitelný z jedné užitné hodnoty v jakoukoli jinou. (Určitá užitná hodnota, v které se práce bezprostředně projevuje, musí být lhostejná, tak aby produkt byl převeditelný z jedné formy užitné hodnoty do druhé.) Soukromá práce se tedy musí bezprostředně projevit jako svůj protiklad, jako společenská práce; tato přeměněná práce jakožto její bezprostřední opak je abstraktně všeobecná práce, která se proto také projevuje v nějakém všeobecném ekvivalentu. Jen svým zcizením se individuální práce projevuje skutečně jako svůj opak. Avšak zboží musí mít tento všeobecný výraz dříve, než je zcizeno. Tato nutnost vyjádřit individuální práci jako všeobecnou je nutností vyjádřit zboží jako peníze. Pokud tyto peníze slouží jako míra a jako výraz hodnoty zboží v ceně, nabývá zboží tohoto vyjádření. Teprve svou skutečnou přeměnou v peníze, prodejem, získává tento svůj adekvátní výraz jako směnná hodnota. První přeměna je pouze teoretickým, druhá skutečným procesem.

ǁ821ǀ Mluvíme-li o jsoucnu zboží jako peněz, je nutno zdůraznit nejen to, že zboží si v penězích stanovují určitou míru velikosti své hodnoty - tím, že všechna vyjadřují svou hodnotu v užitné hodnotě téhož zboží -‚ nýbrž i to, že se všechna projevují jako jsoucno společenské, abstraktně všeobecné práce; forma, v které mají všechna tutéž podobu; všechna se jeví jako bezprostřední inkarnace společenské práce; a jako taková působí všechna jako jsoucno společenské práce, jsou bezprostředně - v poměru k velikosti své hodnoty - směnitelná za všechna ostatní zboží; zatímco v rukách toho, jehož zboží je přeměněné v peníze, nejsou jsoucnem směnné hodnoty v nějaké zvláštní užitné hodnotě, nýbrž jsoucnem užitné hodnoty (jako například zlata) jako pouhého nositele směnné hodnoty. Zboží může být prodáno pod nebo nad svou hodnotou. To se týká pouze jeho velikosti hodnoty. Avšak pokaždé, jakmile je prodáno, přeměněno v peníze, má jeho směnná hodnota samostatné, od jeho užitné hodnoty oddělené jsoucno. [Zboží] existuje už jen jako určité množství společenské pracovní doby, a jako takové se osvědčuje tím, že je bezprostředně směnitelné za každé libovolné zboží, přeměnitelné v každou libovolnou užitnou hodnotu (úměrně svému množství). U peněz nelze rovněž přehlédnout tento bod, jakož i formální přeměnu, již prochází práce obsažená ve zboží jakožto jeho hodnotový prvek. Avšak v penězích - v této absolutní směnitelnosti, kterou má zboží jakožto peníze, v jeho absolutní účinnosti jakožto směnné hodnoty, což nemá nic společného s velikostí hodnoty a není kvantitativním, nýbrž kvalitativním určením - se ukazuje, že v důsledku procesu, jímž prochází zboží samé, se jeho směnná hodnota osamostatňuje a reálně vystupuje v samostatné podobě vedle jeho užitné hodnoty, tak jako je tomu pomyslně už v jeho ceně.

To tedy ukazuje, že "Verbal Observer"^[z], stejně jako Bailey, nechápe hodnotu a podstatu peněz, když osamostatnění hodnoty posuzují jako scholastický vynález ekonomů. Ještě víc vystupuje toto osamostatnění u kapitálu, který může být po jedné stránce nazván hodnotou v procesu [prozessierend] - a tedy, protože hodnota existuje samostatně jen v penězích -‚ penězi v procesu [prozessierend], které probíhají řadou procesů, v nichž se uchovávají, vycházejí ze sebe [a] vracejí se k sobě ve zvětšeném rozsahu. Rozumí se samo sebou, že paradox skutečnosti je vyjádřen i ve slovních paradoxech, které odporují zdravému lidskému myšlení, tomu, co mají na mysli vulgární ekonomové a o čem se domnívají, že mluví. Rozpory, které vyplývají z toho, že na základě zbožní výroby se soukromá práce projevuje jako všeobecná společenská práce, že vztahy osob se projevují jako vztahy věcí a věci - tyto rozpory spočívají ve věci samé, nikoli v jejím slovním vyjádření.}

Ricardo si často myslí a ve skutečnosti se tak někdy i vyjadřuje, jako by množství práce bylo řešením chybného nebo chybně pochopeného problému o „neměnné míře hodnot“, stejně jako obilí, peníze, mzda atd. se dříve považovaly a uváděly jako domácí prostředky takového druhu. Toto chybné zdání pramení u Ricarda z toho, že pro něho je rozhodujícím úkolem určení velikosti hodnoty. Proto nepochopil specifickou formu, v které je práce prvkem hodnoty, a zejména nepochopil to, že jednotlivá práce se musí projevit jako abstraktně všeobecná a v této formě jako společenská práce. Proto nepochopil souvislost vzniku peněz s podstatou hodnoty a s určením této hodnoty pracovní dobou.

Baileyho spis má zásluhu potud, pokud svými námitkami osvětluje záměnu „míry hodnoty“, jak se projevuje v penězích, [totiž] jako jedno zboží vedle jiných zboží, s imanentní mírou a podstatou hodnoty. Kdyby však sám analyzoval peníze jako „míru hodnoty“, nejen jako kvantitativní míru, nýbrž jako kvalitativní přeměnu zboží, dospěl by sám ke správné analýze hodnoty. Místo toho zůstává stát pouze u povrchního zkoumání vnější „míry hodnoty“ - která už předpokládá hodnotu - a u čistě bezmyšlenkovitých závěrů.

ǁ822ǀ Přesto jsou však u Ricarda i jednotlivá místa, v kterých přímo zdůrazňuje, že množství práce obsažené ve zboží [je] imanentní mírou velikosti jeho hodnoty, rozdílů velikostí jeho hodnot jen proto, že je to práce, v níž jsou různá zboží stejná, je jejich jednotou, jejich podstatou, vnitřním základem jejich hodnoty. Opomněl zkoumat jen to, v jaké určité formě práce tímto je.

„Jestliže uznáme za základ hodnoty zboží práci a pokládáme-li relativní množství práce nutné k jejich výrobě za míru, kterou se určují příslušná množství statků, jež se mají navzájem směňovat, nesmí se z toho ještě vyvozovat, že nepřipouštíme nahodilé a dočasné odchylky skutečné neboli tržní ceny zboží od této jejich původní a přirozené ceny.“ ([David Ricardo, „The Principles of Political Economy“] třetí vyd., 1821, str. 80.) [Srov. čes. vyd., str. 69.]

„‚Měřit… [říká Destutt de Tracy]… znamená zjistit, kolik tytoʻ“ (měřené věci) „…obsahuji jednotek stejného druhu.ʻ Frank není mírou hodnoty pro tu nebo onu věc, nýbrž jen pro množství téhož kovu, z něhož se franky vyrábějí, pokud nelze franky a věc, která se má změřit, převést na jinou míru, která je oběma společná. Taková míra je podle mého názoru možná, protože obojí jsou výsledkem práce; a proto“ (jelikož práce je jejich causa efficiens^[aa]) „“je práce společnou mírou, jíž lze určit jak jejich reálnou, tak jejich skutečnou hodnotu." (Cit. dílo, str. 333-334.) [Srov. čes. vyd., str. 206.)

Všechna zboží mohou být redukována na práci jako svou jednotu. Ricardo nezkoumá specifickou formu, v které se práce projevuje jako jednota zboží. Proto nechápe peníze. Proto se u něj přeměna zboží v peníze jeví jako něco pouze formálního, nevnikajícího hluboko do nitra kapitalistické výroby. Avšak jedno říká: jen proto, že práce je jednotou zboží, jen proto, že zboží jsou pouhými vyjádřeními téže jednoty, práce, je práce jejich mírou. Je jejich mírou jen proto, že [je] jejich podstatou jakožto hodnot. Ricardo náležitě nerozlišuje práci, pokud se projevuje v užitných hodnotách a pokud se projevuje ve směnné hodnotě. Práce jako základ hodnoty není zvláštní práce, práce zvláštní povahy. Ricardo zaměňuje mezi prací, pokud se projevuje v užitné hodnotě a pokud [se projevuje] ve směnné hodnotě. Poslední forma práce je právě jen první pojatou abstraktně.

Reálnou hodnotou Ricardo ve výše uvedeném úryvku rozumí zboží jakožto vyjádření určité pracovní doby. Relativní hodnotou vyjádření pracovní doby v něm obsažené v užitných hodnotách jiných zboží.

Nyní k Baileymu.

Bailey setrvává u formy, v níž se směnná hodnota zboží projevuje, jeví jako zboží. V obecné formě se projevuje [tehdy], je-li vyjádřena v užitné hodnotě nějakého třetího zboží, v kterém všechna ostatní zboží rovněž vyjadřují svou hodnotu - které slouží jako peníze, tedy v peněžní ceně zboží. Ve zvláštní formě se projevuje tehdy, když směnnou hodnotu nějakého zboží vyjadřuji v užitné hodnotě nějakého jiného zboží, tedy jako cenu v obilí, cenu v suknu atd. Ve skutečnosti se směnná hodnota zboží projevuje, zračí pro jiná zboží vždy jen v tom kvantitativním poměru, v kterém se směňují. Všeobecnou pracovní dobu jako takovou nemůže jednotlivé zboží vyjádřit, nebo ji může vyjádřit jen v jeho srovnání se zbožím, které je penězi, v jeho peněžní ceně. Avšak potom je hodnota zboží A vždy vyjádřena v určitém množství užitné hodnoty P, zboží, které funguje jako peníze.

Toto je bezprostřední projev. A u něj Bailey setrvává. Nejpovrchnější forma, v které se směnná hodnota jeví jako kvantitativní poměr, v němž se směňují zboží, je podle Baileyho jejich hodnota. Postupovat od povrchu do hloubky není dovoleno. Zapomíná i na tak jednoduchou úvahu, že rovná-li se y loktů plátna x librám slámy, pak tato rovnost různých věcí, plátna a slámy, činí z nich stejné veličiny. Toto jejich jsoucno jako něčeho stejného se musí přesto odlišovat ǁ823ǀ od jejich jsoucna jako slámy a plátna. Nesrovnávají se jako sláma a plátno, nýbrž jako ekvivalenty. Jedna strana rovnice musí proto vyjadřovat stejnou hodnotu jako druhá. Hodnota slámy a plátna nemusí být tedy ani slámou, ani plátnem, nýbrž něčím oběma společným a od obou jakožto slámy a plátna odlišným. Co je to? Na to Bailey neodpovídá. Místo toho probírá všechny kategorie ekonomie, aby stále opakoval jednotvárnou litanii, že hodnota je směnným poměrem zboží, a proto ničím od tohoto poměru odlišným.

„Je-li hodnota nějakého předmětu jeho kupní silou, pak tu musí být něco ke koupeni. Hodnota neoznačuje tedy nic pozitivního nebo zboží vlastního, nýbrž pouze poměr, v kterém stojí proti sobě dva předměty jako směnitelná zboží.“ ([„Critical Dissertation“] str. 4-5.)

V této větě je fakticky obsažena celá jeho moudrost. „Není-li hodnota nic než kupní síla“ (velice pěkná definice, jelikož „purchasing“ [„kupovat“] předpokládá nejen hodnotu, nýbrž i vyjádření hodnoty jako „peněz“), „označuje“ atd. Avšak očisťme tuto Baileyho větu nejdříve od toho nechutného, co do ní bylo vpašováno. „Purchasing“ znamená „kupovat“, znamená přeměnu peněz ve zboží. Peníze předpokládají už hodnotu a rozvinutí hodnoty. Tedy nejdříve pryč s výrazem „purchasing“. Jinak vysvětlíme hodnotu hodnotou. Za „purchasing“ musíme říci „směňovat za jiné předměty“. Že „tu musí být něco ke koupení“, je naprosto zbytečná poznámka. Kdyby „předmět“ byl svým výrobcem spotřebován jako užitná hodnota, kdyby nebyl pouze prostředkem k přivlastňování jiných předmětů, nebyl „zbožím“, pak by přirozeně nebylo řeči ani o hodnotě.

Nejprve mluví o předmětu. Pak ale se poměr, „v kterém navzájem stoji předměty“, přeměňuje v „poměr, v kterém navzájem stojí… jako směnitelná zboží“. Vždyť předměty mají vzájemný poměr jen ve směně čili jako směnitelné předměty. Tím jsou „zbožími“, což je něco jiného než „předměty“. Naproti tomu „poměr směnitelných zboží“ je buď nesmysl, protože „nesměnitelné předměty“ nejsou zbožími. Nebo pan Bailey poráží sám sebe. Předměty nelze směňovat v jakémkoli poměru, nýbrž musí se směňovat jako zboží, to znamená, že musí mít k sobě vztah jako směnitelná zboží, to znamená jako předměty, z nichž každý má hodnotu a které se navzájem směňují v míře své ekvivalence. Tím by Bailey přiznal, že poměr, v kterém se směňují, tedy síla každého zboží kupovat jiná zboží, je určena jejich hodnotou, ne však tato hodnota touto silou, která je pouhým důsledkem.

Škrtneme-li tedy ve větě všechno chybné, vpašované nebo nesmyslné, bude znít následovně:

Ale pozor! Musíme odstranit ještě další nástrahu a nesmysl. Máme dva výrazy. „Síla“ předmětu směňovat se atd. (protože „kupovat“ je neoprávněné a nesmyslné bez pojmu peněz) a „poměr, v kterém“ se jeden předmět směňuje za jiné. Jestli „síla“ má být něco jiného než „poměr“, pak nelze říkat, že „síla směňovat se“ je „pouze poměr, atd.“ Má-li to být totéž, pak je narušením smyslu označovat totéž dvěma různými výrazy, které nemají nic společného. Poměr jedné věci k druhé je poměrem obou věcí a není možno říkat, že patří jedné nebo druhé. Síla věci je naopak něco věci vnitřně daného, i když tato její vnitřní vlastnost se může projevit jen ǁ824ǀ v jejím poměru k jiným věcem. Například síla přitažlivosti je síla věci samé, i když zůstává tato síla „latentní“, dokud zde není věc, která by mohla být přitažena. Zde je učiněn pokus zobrazit hodnotu „předmětu“ jako něco jemu vlastního a přece existujícího jen jako „poměr“. Proto nejdříve slovo síla a pak slovo poměr.

Takže přesné vyjádření je takové:

"Je-li hodnota nějakého předmětu poměr, v kterém se směňuje za jiné předměty, neoznačuje tedy hodnota“ (totiž v důsledku ‚je-li') "nic než pouhý poměr, v kterém proti sobě stojí dva předměty jako směnitelné předměty."

Tuto tautologii nikdo nepopře. Ostatně z ní vyplývá, že „hodnota“ předmětu „neoznačuje nic“. Například: 1 libra kávy = 4 libry bavlny. Jaká je nyní hodnota 1 libry kávy? 4 libry bavlny. A hodnota 4 liber bavlny? 1 libra kávy. Protože hodnota 1 libry kávy jsou teď 4 libry bavlny, na druhé straně hodnota 4 liber bavlny = 1 libra kávy, je jasné, že hodnota 1 libry kávy = 1 libra kávy (neboť 4 libry bavlny = 1 libra kávy). a=b, b=a. A proto a=a. Z tohoto vysvětlení tedy vyplývá, že hodnota nějaké užitné hodnoty se rovná množství téže užitné hodnoty. Takže hodnota 1 libry kávy není nic než 1 libra kávy. Jestli 1 libra kávy = 4 libry bavlny, je jasné, že 1 libra kávy > 3 libry bavlny a 1 libra kávy < 5 liber bavlny. Že 1 libra kávy > 3 libry bavlny a < 5 liber bavlny, vyjadřuje rovněž poměr mezi kávou a bavlnou, stejně dobře, jako že 1 libra kávy = 4 libry bavlny. [Znaménko] = nevyjadřuje poměr o nic víc než [znaménko] > nebo [znaménko] <, nýbrž vyjadřuje jen jiný poměr. Proč nyní právě poměr se znaménkem rovnosti, s =‚ vyjadřuje hodnotu kávy v bavlně a hodnotu bavlny v kávě? Nebo se tohoto znaménka rovnosti dosahuje tím, že se vůbec tato množství vzájemně směňují? Vyjadřuje = pouze fakt směny? Směňuje-li se káva v jakémkoli poměru za bavlnu, nelze popřít, že se směňují navzájem, a jestliže pouhý fakt směny konstatuje poměr mezi zbožími, pak je hodnota kávy stejně dobře vyjádřena v bavlně, ať se směňuje za 2, 3, 4 nebo 5 liber bavlny. Ale co pak [označuje] slovo poměr? Káva nemá v sobě naprosto nic „imanentního, pozitivního“, co by určovalo, v jakém poměru se směňuje za bavlnu. Není to poměr, který je určen nějakým kávě imanentním a od skutečné směny odlišným určením. K čemu tedy slovo poměr? Co je to poměr? Množství bavlny, za které se směňuje určité množství kávy. Nemohlo by se mluvit o poměru, v kterém se směňuje, nýbrž pouze o poměru, v kterém se směňuje nebo se směnilo. Kdyby totiž určení poměru předcházelo směně, byla by směna určena „poměrem“ a ne poměr směnou. Musíme tedy odhodit i poměr, který je něčím přesahujícím [etwas Übergreifendes] kávu a bavlnu, odděleným od nich.

[Tak tedy nabývá výše uvedená Baileyho věta následující formy:]

„Je-li hodnota nějakého předmětu množstvím jiného předmětu, který se za něj směňuje, neoznačuje tedy hodnota nic než pouhé množství tohoto jiného předmětu, který se za něj směňuje.“

Jakožto zboží může nějaké zboží vyjadřovat svoji hodnotu jen v druhém zboží, neboť pro ně jakožto zboží neexistuje všeobecná pracovní doba. [Bailey se nyní domnívá] že hodnota prvního zboží, jestliže se hodnota jednoho zboží vyjadřuje v jiném zboží, není nic jiného než toto jeho srovnání s jiným zbožím. Na této moudrosti (jak on to chápe, je to tautologie; neboť říká [v podstatě]: Není-li hodnota zboží nic než jeho směnný poměr s druhým zbožím, pak není ničím než tímto poměrem) Bailey neúnavně setrvává, a tím víc unavuje čtenáře.

Svou filosofickou hloubku ukazuje v následující větě:

„[Podobně] jako nemůžeme mluvit o vzdálenosti nějakého předmětu, aniž přitom máme na zřeteli jiný předmět, mezi nímž a prvním předmětem je tento poměr, můžeme mluvit o hodnotě zboží jen s ohledem na jiné zboží, ǁ825ǀ s kterým se srovnává. Stejně tak ani věc o sobě nemůže mít hodnotu bez vztahu k jiné věci“ (není společenská práce, ke které se hodnota zboží vztahuje, jinou věcí?), „jako věc o sobě nemůže být vzdálena bez vztahu k jiné věci.“ (Cit. dílo, str. 5.)

Je-li jedna věc vzdálena od druhé, pak je tato vzdálenost jistě poměrem mezi první a druhou věcí; avšak současně je tato vzdálenost něco od tohoto poměru mezi dvěma věcmi odlišného. Je to rozměr prostoru, určitá délka, která může stejně dobře označovat vzdálenost dvou jiných věcí jako vzdálenost věcí srovnávaných. Ale to není všechno. Mluvíme-li o vzdálenosti jako poměru dvou věcí, předpokládáme něco „imanentního“, nějakou „vlastnost“ věcí samých, která jim umožňuje, aby byly od sebe vzdáleny. Jaká je vzdálenost mezi písmenem A a stolem? Otázka je nesmyslná. Mluvíme-li o vzdálenosti dvou věcí, mluvíme o jejich rozdílu v prostoru. Předpokládejme, že obě jsou obsaženy v prostoru, obě jsou body v prostoru. Srovnáváme je jako dvě existence v prostoru, a teprve když jsme je srovnali sub specie spatii^[ab], rozlišujeme je jako různé body prostoru. V tom, že náležejí prostoru, je jejich jednota.^[ac]

Co však je tato jednota vzájemně směňovaných předmětů? Tato směna není poměr, který mají navzájem jako přirozené věci. Není ani poměrem, který mají jako přirozené věci k lidským potřebám, neboť to, co určuje množství, v jakém se směňují, není stupeň jejich užitečnosti. Čím jsou tedy totožné, co jim umožňuje, že se v určitém množství vzájemně směňují? Co je činí směnitelnými?

Ve skutečnosti je Bailey ve všem tom jen následovníkem autora „Verbal Observations“.

„Ona“ (hodnota) „se nemůže změnit pro jeden ze srovnávaných předmětů, aniž se změní pro druhý.“ (Cit. dílo, str. 5.)

To opět pouze znamená: Vyjádření hodnoty jednoho zboží v druhém zboží [se] může změnit jen jako takové vyjádření. A vyjádření jako takové nepředpokládá jedno, nýbrž dvě zboží.

Pan Bailey mysli, [že] kdyby se mluvilo jen o dvou zbožích - ve vzájemné směně -‚ našla by se pouhá relativnost hodnoty v jeho smyslu sama sebou. Osel. Jako by u zboží, která se vzájemně směňují - dvou výrobků, které se k sobě navzájem chovají jako zboží -, nebylo nutné říci, v čem jsou totožné, stejně tak jako u tisíce jiných. Ostatně [tam], kde existují jen dva výrobky, nevyvinul by se výrobek nikdy ve zboží, a tedy ani ve směnnou hodnotu zboží. Neexistovala by zde nutnost vyjadřovat práci ve výrobku I jako práci společenskou. Protože výrobek není vyráběn jako bezprostřední předmět spotřeby pro výrobce, nýbrž jen jako nositel hodnoty, tak říkajíc jako poukázka na určité množství všech výrazů společenské práce, jsou všechny výrobky nuceny jako hodnoty přijímat formu jsoucna odlišnou od jejich jsoucna jako užitných hodnot. A právě tento vývoj práce v nich obsažené jako práce společenské, vývoj jejich hodnoty, podmiňuje vznik peněz, nutnost toho, aby se zboží vyjadřovala vzájemně jako peníze - což znamená pouze: [jako] samostatné formy jsoucna směnné hodnoty -‚ a to mohou jen tím, že vydělí z celku jedno zboží, v jehož užitné hodnotě měří všechna zboží své hodnoty, a tak přeměňují práci obsaženou v tomto vyděleném zboží bezprostředně ve všeobecnou, společenskou práci.

Pan Bailey se svou zmatenou schopností myslet, ulpívající jen na povrchu jevů, uzavírá opačně: Pojem hodnoty se tvoří jen proto - a jen proto se hodnota přeměňuje z pouhého kvantitativního poměru, v kterém se zboží navzájem směňují, v něco na tomto poměru nezávislého (co, jak soudí Bailey, přeměňuje hodnotu zboží v něco absolutního, v jakousi scholastickou podstatu existující odděleně od zboží) -, že kromě zboží existují peníze, a my jsme zvyklí [posuzovat] hodnoty zboží nikoli v jejich poměru navzájem, nýbrž jako poměr k něčemu třetímu, jako ǁ826ǀ nějaký třetí poměr, odlišný od bezprostředního poměru [zboží navzájem]. Určování produktu jako hodnoty není podle Bailyeho to, co vede k vzniku peněz a vyjadřuje se v penězích, nýbrž je to právě jsoucno peněz, co vede k fikci pojmu hodnoty. Historicky je zcela správné, že zkoumání hodnoty se zpočátku opírá o jevové vyjádření zboží jakožto hodnoty, o peníze, a že proto pokus o určení hodnoty se projevuje (chybně) jako pokus nalézt zboží „neměnné hodnoty“ čili zboží jako „neměnnou míru hodnot“. Tím, že nyní dokazuje, že peníze jako vnější míra hodnot - a vyjádření hodnoty - plní svoji úlohu, i když mají proměnnou hodnotu, myslí si pan Bailey, že odstranil otázku pojmu hodnoty - kterého se netýká proměnlivost velikostí hodnot zboží - a že už si fakticky nemusí pod hodnotou vůbec nic myslet. Protože vyjádření hodnoty zboží v penězích - ve třetím výlučném zboží - nevylučuje změnu hodnoty tohoto třetího zboží, protože problém „neměnné míry hodnot“ odpadá, odpadá i problém samotného určování hodnoty. Takto jalově žvaní Bailey s velkou samolibostí na stovkách stránek.

Následující věty, v nichž se stále opakuje totéž, jsou zčásti doslovně opsány od autora „Verbal“.

„[Předpokládejme] že by byla jen dvě zboží, obě směnitelná úměrně množství [v nich obsažené] práce. Kdyby A… v pozdější době vyžadovalo dvojnásobné množství práce pro svou výrobu, zatímco B potřebuje nadále totéž množství, mělo by A dvojnásobnou hodnotu vůči B… Avšak kdyby se B vyrábělo se stejným množstvím práce jako dříve, nezůstala by jeho hodnota přesto stejná, neboť by se směňovalo pouze za polovinu množství A, jediného zboží, s kterým by bylo možno podle předpokladu srovnávat.“ (Cit. dílo, str. 6.)

„Toto neustálé srovnávání s jinými zbožími“ (místo aby se zkoumala hodnota jen jako poměr mezi dvěma zbožími) „nebo s penězi, mluvíme-li o poměru mezi dvěma zbožími, způsobuje, že hodnota začíná být považována za něco imanentního a absolutního.“ (Cit. dílo, str. 8.)

„Tvrdím, že - kdyby se všechna zboží vyráběla za úplně stejných okolností, například jedinou prací - zboží, které by vyžadovalo stále stejné množství práce, by nezůstalo v hodnotě neměnné“ ˂to znamená neměnné ve vyjádření jeho hodnoty v jiných zbožích. Tautologie˃, „jestliže by se měnila všechna ostatní zboží.“ (Cit. dílo, str. 20-21.)

„Hodnota není nic imanentního a absolutního.“ (Cit. dílo, str. 23.)

„Je nemožné určovat nebo vyjadřovat hodnotu zboží jinak než množstvím jakéhokoli jiného zboží.“ (Cit. dílo, str. 26.)

(Jako je nemožné určovat nebo vyjadřovat myšlenku jinak než nějakým počtem slabik. Z toho Bailey vyvozuje, že myšlenka není nic jiného, než - slabiky.)

„Místo, aby na hodnotu pohlíželi jako na poměr mezi dvěma věcmi, považují" (Ricardo a jeho stoupenci) „ji za pozitivní výsledek vyrobený určitým množstvím práce.“ (Cit. dílo, str. 30.)

"Protože hodnoty A a B se podle jejich učení navzájem chovají jako množství práce, která je vyrobila, čili… jsou určovány množstvími práce, která je vyrobila, vyvozují z toho, jak se zdá, že hodnota A sama, bez ohledu na cokoli jiného, je tak velká jako množství práce, která ji vyrobila. Toto poslední tvrzení nemá jistě žádný smysl.“ (Cit. dílo, str. 31-32.)

Mluví o „hodnotě jako o druhu všeobecné a nezávislé vlastnosti“. (Cit. dílo, str. 35.)

„Hodnota zboží musí být jeho hodnotou v něčem.“ (Cit. dílo.)

Vidíme, proč je pro Baileyho tak důležité omezovat hodnotu na dvě zboží, chápat ji jako poměr dvou zboží. Avšak nyní přichází obtíž:

„Protože hodnota zboží ukazuje jeho směnný poměr k nějakému jinému zboží“

(co tu znamená „směnný poměr?“ ǁ827ǀ Proč ne jeho „směna“? Avšak současně má být ve směně vyjádřen určitý poměr, nikoli pouhý fakt směny. Proto je hodnota rovna směnnému poměru),

„můžeme ji označit jako jeho hodnotu v penězích, hodnotu v obilí, hodnotu v suknu, vždy podle zboží, s kterým se srovnává; a proto existuje tisíc různých druhů hodnot, tolik, kolik existuje zboží a všechny jsou stejně reálné a stejně nominální." (Cit. dílo, str. 39.)

Zde to máme. Hodnota se rovná ceně. Není mezi nimi žádný rozdíl. A není žádný „imanentní“ rozdíl mezi peněžní cenou a kterýmkoli jiným výrazem ceny, přestože je to peněžní cena, a ne cena v suknu atd., která vyjadřuje nominální hodnotu, všeobecnou hodnotu zboží.

Avšak i když má zboží tisíc různých druhů hodnoty nebo tisíc různých cen, tolik druhů hodnoty, kolik existuje zboží - vyjadřuje všech těchto tisíc výrazů stále tutéž hodnotu. Je to nejlepší důkaz, že všechny tyto různé výrazy jsou ekvivalenty, které se mohou nahradit nejen ve výrazu, nýbrž i ve směně samé. Tentýž poměr zboží, o jehož cenu se jedná, je vyjadřován v tisíci různých „směnných poměrech“ ke všem různým zbožím, a přesto vyjadřuje stále tentýž poměr. Takže tento poměr, který je neměnný, je odlišný od jeho tisíce různých výrazů, čili hodnota je odlišná od ceny, a ceny jsou jen výrazy hodnoty: peněžní cena je jejím všeobecným výrazem, ostatní ceny - zvláštním výrazem. Není to ani tento jednoduchý závěr, ke kterému Bailey dochází. Ricardo tu není fikcionalista, nýbrž Bailey je fetišista, protože hodnotu chápe, i když ne jako vlastnost jednotlivé věci (zkoumané izolovaně), jistě však jako poměr věcí mezi sebou, zatímco hodnota je jen vyjádřením ve věcech, věcným výrazem vztahu mezi lidmi, společenského vztahu, vztahu lidí k jejich vzájemné produktivní činnosti.

[β. Zmatek v otázce hodnoty práce a zisku kapitalisty.
Baileyho záměna imanentní míry hodnoty s vyjádřením hodnoty ve zboží nebo penězích]

[O hodnotě práce Bailey říká:]

„Ricardo se proto dost obratně vyhýbá obtíži, která se na první pohled zdá v rozporu s jeho teorii, že hodnota závisí na množství práce vynaložené na výrobu. Řídíme-li se přísně touto zásadou, vyplývá z toho, že hodnota práce závisí na množství práce použitém při její výrobě — což je zřejmý nesmysl. Pan Ricardo obratným myšlenkovým pochodem činí proto hodnotu práce závislou na množství práce nutném k výrobě mzdy; čili, jeho vlastními slovy, tvrdí, že hodnota práce se má určovat množstvím práce nutným k výrobě mzdy, a tím rozumí množství práce nutné k výrobě peněz nebo zboží, které dostává dělník. Stejně dobře by se mohlo říci, že hodnota sukna není určena množstvím práce vynaloženým na jeho výrobu, nýbrž množstvím práce vynaloženým na výrobu stříbra, za něž se sukno směňuje.“ (Cit. dílo, str. 50—51.)

To je správná námitka proti Ricardovu chybnému názoru, že kapitál směňuje přímo za práci místo za pracovní sílu. Je to tatáž námitka, kterou jsme slyšeli v jiné formě už dřive.^[ad] Jinak nic. V souvislosti s pracovní silou se Baileyho analogie nehodí. S živou pracovní silou musí srovnávat ne sukno, ale organický produkt, jako například skopové maso. Kromě práce vynaložené na hlídání dobytka a práce vynaložené na výrobu jeho potravy nerozumí se prací nutnou k jeho výrobě „práce“, kterou vynakládá dobytek sám na akt spotřeby, akt jídla, pití, zkrátka přivlastňování oněch produktů nebo potravin. Stejně je tomu s pracovní silou. Práce vynaložená na její výrobu spočívá [v čem]? Kromě práce, vynaložené na tvorbu jeho pracovní síly, výchovu, učení — bod, který u nekvalifikované práce přichází sotva v úvahu —‚ nevynakládá se na její reprodukci žádná práce, kromě té, která se vynakládá na reprodukci potravin, jež spotřebuje. Přivlastňování těchto potravin není žádná „práce“. ǁ828ǀ Stejně jako práce obsažená v suknu, kromě práce tkalce a práce, která vězí ve vlně, barvách atd., nespočívá v chemickém nebo fyzickém působení vlny samé, kterým absorbuje barvivo atd., stejně jako dělník nebo dobytek [absorbují] potraviny.

Bailey se nyní pokouší vyvrátit Ricardův zákon, že hodnota práce a zisk jsou v obráceném poměru. A přitom se ho snaží vyvrátit tam, kde je správný. Ztotožňuje totiž, jako Ricardo, nadhodnotu a zisk. Nezmiňuje se o jediné možné výjimce zákona, když se totiž pracovní den prodlužuje a dělníci i kapitalisté mají stejný podíl na [produktu] tohoto prodloužení, avšak i tak roste nadhodnota na úkor života dělníka, jelikož hodnota pracovní síly se spotřebovává rychleji — za méně roků — a jeho pracovní síla se znehodnocuje úměrně nadhodnotě, kterou dodává kapitalistovi.

Baileyho argumentace je jedna z nejpovrchnějších. Vychází ze svého pojmu hodnoty. Hodnota zboží je vyjádření jeho hodnoty v určitém množství jiných užitných hodnot (v užitné hodnotě jiných zboží). Tedy hodnota práce se rovná množství jiných zboží (užitných hodnot), za které se směňuje. ˂Skutečný problém, jak je možné směnnou hodnotu A vyjádřit v užitné hodnotě B — mu nepřichází vůbec na mysl.˃ Pokud tedy dělník dostává totéž množství zboží, hodnota práce se nemění, protože se stejně jako dříve vyjadřuje v témž množství jiných užitečných věcí. Zisk naproti tomu vyjadřuje poměr ke kapitálu nebo také poměr k celkovému produktu. Podíl dělníků [na produktu] může však zůstat stejný, i když poměrný podíl kapitalistů vzrůstá, když totiž vzrůstá produktivita práce. Jak se najednou u kapitálu dostáváme k poměrnému podílu a jaký užitek má kapitalistovi tento poměrný podíl přinést, jestliže hodnota toho, co dostává, se neurčuje poměrným podílem, nýbrž jeho „vyjádřením v ostatních zbožích“, nelze pochopit.

Je to ve skutečnosti trik, o němž jsme se zmiňovali už u Malthuse.^[ae] Mzda se rovná množství užitných hodnot. Zisk naproti tomu (což však Bailey říci nemůže) je poměrem hodnoty. Měřím-li mzdu podle užitné hodnoty a zisk podle směnné hodnoty, je naprosto evidentní, že mezi oběma neexistuje ani obrácený, ani jiný poměr, protože pak bych srovnával nesouměřitelné veličiny, věci, které nemají žádnou společnou jednotu.

Co tu Bailey říká o hodnotě práce, platí však podle jeho zásady o hodnotě každého jiného zboží. Není to nic jiného než určité množství jiných věcí za ni směňovaných. Dostávám-li za 1 libru št. 20 liber příze, zůstává [podle toho] hodnota I libry št. stále stejná, je stále placena, i když jednou je práce vynaložená na výrobu 1 libry příze dvakrát větší než podruhé. Nejobyčejnější kupec neuvěří, že za svoji 1 libru št. obdrží tutéž hodnotu, jestliže za ni dostane jeden kvarter obilí v době zdražení i v době nadbytku. Avšak zde přestává existovat [jeho] pojem hodnoty. A zbývá jen nevysvětlený a nevysvětlitelný fakt, že množství A se směňuje za množství B v nějakém poměru. A ať je tento poměr jakýkoli, vždy vyjadřuje ekvivalent. Dokonce i Baileyho výraz, hodnota A vyjádřená v B, tak ztrácí jakýkoli smysl. Jestliže hodnota A je vyjádřena v B, tak se předpokládá, že táž hodnota je vyjádřena jednou v A a podruhé v B, takže hodnota A, je-li vyjádřena v B, zůstává stejná jako byla dříve. Ale podle Baileyho neexistuje žádná hodnota A, která by byla vyjádřena v B, protože ani A, ani B nemají hodnotu mimo toto vyjádření. Hodnota A v B musí být něco úplně jiného než hodnota A v C, tak odlišného, jako jsou B a C. A tady není stejná hodnota, totožná v obou vyjádřeních, nýbrž jsou to dva poměry A, které nemají navzájem nic společného a o kterých by bylo nesmyslem tvrdit, že jsou to ekvivalentní výrazy.

ǁ829ǀ „Růst nebo pokles hodnoty práce zahrnuje zvětšení nebo zmenšeni množství zboží, které se za ně dává ve směně.“ (Cit. dílo, str. 62.)

Nesmysl! [Z Baileyho hlediska] nemůže růst nebo klesat hodnota práce, ani ničeho jiného. Dnes dostanu 3 B za 1 A, zítra 6 B a pozítří 2 B. Avšak [podle Baileyho] ve všech těchto případech není hodnota A nic než množství B, které za ně mohu směňovat. Byla to 3 B, nyní je to 6 B. Jak se může říkat, že jejich hodnota vzrůstá nebo klesá? A vyjádřené ve 3 B mělo jinou hodnotu, než A vyjádřené v 6 B či 2 B. Ale pak to není totéž A, které v tutéž dobu bylo směněno za 3 nebo 2 nebo 6 B. Totéž A bylo ve stejné době vyjádřeno vždy v témž množství B. Jen s ohledem na různé doby lze říci, že hodnota A se změnila. Avšak A může být směněno pouze za „současná“ zboží, a jen skutečnost směny (ne snad pouhá možnost směny) za jiná zboží [podle Baileyho] činí A hodnotou. Jen skutečný „směnný poměr“ určuje jeho hodnotu a skutečný „směnný poměr“ může v tutéž dobu existovat přirozeně jen pro totéž A. Srovnání hodnoty zboží v různých obdobích považuje proto Bailey za nesmysl.^[54] Tím by ale musel považovat za nesmysl také růst nebo pokles hodnoty — což je nemožné, neexistuje-li srovnání mezi hodnotou zboží v jednom období a jeho hodnotou v druhém období — a tedy také „růst nebo pokles hodnoty práce“.

„Práce je směnitelná věc, neboli taková, která při směně ovládá jiné věci. Naproti tomu výraz zisk označuje jen podíl nebo poměr zboží, a ne předmět, který může být směněn za jiné předměty. Ptáme-li se, zda stoupla mzda, ptáme se, zda se určité množství práce směňuje za větši množství jiných věcí než dříve.“ (Cit. dílo, str. 62—63.)

(Je-li tedy obilí dražší, hodnota práce klesla, protože se za ni směňuje méně obilí; na druhé straně, zlevnilo-li současně sukno, stoupla také současně hodnota práce, protože se za ni směňuje víc sukna. Hodnota práce tedy současně stoupla i klesla, a oba výrazy její hodnoty — v obilí i suknu — nejsou totožné, nejsou ekvivalentní, protože její zvýšená hodnota se nemůže rovnat její snížené hodnotě.)

„Ale ptáme-li se, zda vzrostl zisk, míníme tim..., zda zisk kapitalisty je vyšší v poměru k vynaloženému kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 63.)

„Hodnota práce nezávisí výlučně na podílu na celkovém produktu, který dostávají dělníci směnou za svou, práci, nýbrž i na produktivitě práce.“ (Cit. dílo, str. 63—M.)

„Věta, že zisk musí klesat, když mzda vzrůstá, je pravdivá jen tehdy, jestliže vzrůst mzdy není způsoben růstem produktivních sil.“ (Cit. dilo, str. 64.)

‚Jestli tato produktivní síla vzrůstá, to znamená, jestli tatáž práce vyrobí za stejnou dobu víc zboží, může hodnota práce stoupat, aniž klesá zisk, který může dokonce rovněž stoupat.“ (Cit. dílo, str. 66.)

(Podle toho se může také o každém jiném zboží říci, že růst jeho hodnoty s sebou nemusí nutně nést pokles hodnoty jiného zboží, za které se směňuje, ba naopak může dokonce u něho vést k růstu hodnoty. Například tatáž práce, která vyrobila 1 kvarter obilí, vyrobí [nyní] 3 kvartery. 3 kvartery stojí 1 libru št. jako stál dříve jeden. Jestli se teď 2 kvartery směňují za jednu libru št., hodnota peněz stoupla, protože je vyjádřena ve 2 kvarterech místo v jednom. Kupec obilí takto obdrží větší hodnotu za své peníze. Avšak prodávající, který prodává za 1 libru št. to, co ho teď stálo jen ²/₃ libry št., ¹/₃ libry št. vydělává. A tak hodnota jeho obilí stoupla, zatímco peněžní cena obilí současně klesla.)

ǁ830ǀ „Ať je produkt práce 6 osob jakýkoli, ať je 100 nebo 200 nebo 300 kvarterů obili, pokud se podíl kapitalisty na produktu rovná jedné čtvrtině, zůstane tato čtvrtá část, měřená prací, stále stejná.“

(A tak by tomu bylo se ³/₄ produktu, které připadají dělníkům, budou-li měřeny prací.)

„Kdyby produkt činil 100 kvarterů, pak, jelikož 75 kvarterů dostane 6 osob, by 25 [kvarterů], které připadají kapitalistovi, ovládalo práci 2 osob.“

(A ty, které připadají dělníkům, by ovládaly práci 6 osob.)

„Kdyby produkt činil 300 kvarterů, dostalo by 6 osob 225 kvarterů, a 75, které připadají na kapitalistu, by ovládalo stále jen [práci] 2 osob a ne více.“

(Tak by 225 kvarterů, které připadají 6 osobám, ovládalo stále už jen 6 osob, a ne více.) (Proč tedy chce všemocný Bailey zakázat Ricardovi měřit podíl pracovníků, stejně jako podíl kapitalisty, prací a vzájemně srovnávat jejich hodnotu vyjádřenou v práci?)

„Takové zvětšení relativního podílu, který připadá kapitalistovi, by bylo stejné jako vzrůst hodnoty zisku měřené prací“

(Jak může mluvit o hodnotě zisku a růstu jeho hodnoty, když „zisk... neoznačuje předmět, který se může směňovat za jiný předmět“ (viz dříve), a tedy neoznačuje žádnou „hodnotu“? A je na druhé straně zvětšení relativního podílu, který připadá kapitalistovi, možné bez snížení relativního podílu, který připadá dělníkovi?)

„čili jinými slovy, zvětšení schopnosti ovládat práci.“ (Cit. dílo, str. 69.)

(A neodpovídá toto zvětšení schopnosti kapitalisty přivlastňovat si cizí práci zcela přesně snížení schopnosti dělníka přivlastňovat si svou vlastní práci?)

„Proti učení o současném růstu zisku a hodnoty práce lze možná namítnout, že vyrobené zboží je jediným zdrojem, z kterého dostávají kapitalista i dělník svou náhradu, a že proto nutně musí jeden ztratit to, co druhý získává. Odpověď na to je nasnadě. Pokud produkt zůstává stejný, je to nesporně správné; ale stejně tak je nesporné, že při zdvojnásobení produktu může množství, které každému připadá, vzrůstat, i když relativní podíl jednoho klesá a druhého stoupá.“ (Cit. dílo, str. 70.)

(To je ovšem to, co říká Ricardo. Relativní podíl obou nemůže současně vzrůstat, a jestliže množství, které oběma připadne, roste, nemůže růst v témž poměru, protože jinak by dané množství i relativní podíl byly totožné. Relativní podíl jednoho nemůže vzrůstat, aniž druhého klesá.^[55] Že pan Bailey nyní nazývá toto množství připadající dělníkovi „hodnotou“ „mzdy“ a relativní podíl [kapitalisty] hodnotou „zisku“, že totéž zboží má pro něj dvě hodnoty, jednu v ruce dělníka a druhou v ruce kapitalisty, je jeho vlastní nesmysl.)

„Pokud produkt zůstává stejný, je to nesporně správné; ale stejně tak nesporné, že při zdvojnásobení produktu může množství, které každému připadá, vzrůstat, i když relativní podíl jednoho klesá a druhého stoupá. Nyní právě množství produktu, který připadá dělníkovi, zvětšuje hodnotu jeho práce“

(protože hodnotou tu rozumíme určité množství předmětů);

„ale právě růst relativního podílu, který připadá kapitalistovi, znamená růst zisku“

(protože hodnotou tu rozumíme tytéž předměty, měřené nikoli podle jejich množství, nýbrž podle práce v nich obsažené).

„Z toho“

(totiž z této nechutné dvojí míry, jednou předmětů, podruhé hodnoty týchž předmětů)

„jasně vyplývá, že předpoklad současného zvýšení obou není nijak nesmyslný.“ (Cit. dílo, atr. 70.)

Tento nechutný výklad namířený proti Ricardovi je naprosto ǁ831ǀ bez užitku, protože Ricardo tvrdí jen to, že hodnota obou podílů musí růst a klesat v obráceném poměru. U Baileyho se všechno omezuje na to, že opakuje: hodnota je množství předmětů směňovaných za nějaký předmět. U zisku by se nyní nutně musel dostat do rozpaků. Neboť se tu srovnává hodnota kapitálu s hodnotou produktu. Zde se utíká také k tomu, že hodnotou rozumí hodnotu předmětu vyjádřenou v práci (malthusovským způsobem).

„Hodnota je poměr mezi současnými zbožími, protože jen taková se mohou vzájemně směňovat; a srovnáme-li hodnotu zboží v jedné době s jeho hodnotou v jiné době, je to pouze srovnáváni poměru, jaký má toto zboží k nějakému jinému zboží v těchto různých dobách.“ (Cit. dílo, str. 72.)

Proto, jak bylo řečeno, hodnota ani neroste, ani neklesá, neboť to je vždy srovnání hodnoty zboží v jedné době s jeho hodnotou v jiné době. Zboží může být prodáno stejně tak pod jako [nad] svou hodnotu, neboť jeho hodnota je to, zač se prodává. Hodnota a tržní cena jsou totožné. Ve skutečnosti se nemůže mluvit ani o „současných“ zbožích, ani o nynějších hodnotách, nýbrž jen o minulých. Jaká je hodnota jednoho kvartem pšenice? 1 libra št., za kterou byla včera prodána. Neboť její hodnota je pouze to, co se za ni dostává ve směně, a pokud není směněna, je její „poměr k penězům“ jenom imaginární. Jakmile však se uskutečnila směna, máme místo 1 kvarteru 1 libru št., a nemůžeme už mluvit o hodnotě 1 kvarteru. Bailey myslí při srovnávání hodnot v různých obdobích pouze na vědecké výzkumy různých hodnot zboží například v 18. a 16. století. Zde pramení obtíž z toho, že totéž peněžní vyjádření hodnoty — v důsledku změn v hodnotě peněz samých — označuje [v různých dobách] různé hodnoty. Potíž zde spočívá v redukování peněžnícb cen na hodnotu. Ale jaký je to osel! Cožpak v procesu oběhu nebo procesu reprodukce kapitálu není srovnávání hodnoty jednoho období s hodnotou druhého období stálou operací, na níž spočívá výroba sama?

Pan Bailey absolutně nechápe, co znamená: hodnotu zboží určovat pracovní dobou nebo hodnotou práce. Absolutně nechápe rozdíl.

„Prosím, abych nebyl chápán tak, jako bych popíral, že hodnoty zboží se vzájemně chovají jako množství práce, kterých je zapotřebí k jejich výrobě; nebo že hodnoty zboží se k sobě navzájem chovají jako hodnoty práce. Tvrdím pouze, že, je-li první správné, nemůže být poslední chybné.“ (Cit. dílo, str. 92.)

Hodnotu zboží určovat hodnotou nějakého zboží (a pokud se určují „hodnotou práce“, určuji se jiným zbožím; hodnota práce předpokládá práci jako zboží) nebo ji určovat něčím třetím, což nemá ani hodnotu, ani není samo zbožím, ale je substancí hodnoty a z produktů teprve činí zboží — je pro Baileyho totožué. V prvním případě jde o míru hodnot zboží; to znamená fakticky o peníze, o zboží, v kterém ostatní zboží vyjadřují svou hodnotu. Aby k tomu docházelo, musí být hodnoty zboží už předpokládány. Jak měřící, tak měřené zboží musí už být totožné v nějakém třetím. V druhém případě naproti tomu se teprve stanoví sama tato totoznost, která později nachází výraz v ceně, v peněžní nebo v jiné ceně.

Bailey ztotožňuje „neměnnou míru hodnot“ s hledáním imanentní míry hodnot, to znamená s pojmem hodnoty samé. Dokud se tyto dvě věci směšuji, je dokonce instinktem rozumu pátrat po „neměnné míře hodnot“. Měnitelnost je právě charakteristickým rysem hodnoty. „Neměnné“ vyjadřuje, že imanentní míra hodnot nesmí být sama opět zbožím, hodnotou, nýbrž naopak něčím, co konstituuje hodnotu, a proto je také imanentni mírou jeho hodnoty. Bailey dokazuje, ǁ832ǀ že hodnoty zboží mohou nabývat peněžního vyjádřeni, a že je-li dán hodnotový poměr zboží, mohou všechna zboží vyjadřovat svou hodnotu v jednom zboží, i když toto zboží svoji hodnotu mění. Hodnota tohoto zboží zůstává vždy stejná pro jiná zboží v tutéž dobu, neboť se mění současně v poměru ke všem. Z toho Bailey vyvozuje, že žádného hodnotového poměru zboží není zapotřebí a také nemusí být hledán. Protože on ho vidí vyjádřený v peněžním výrazu, nemusí „chápat“, čím je tento výraz umožněn, jak se určuje a co ve skutečnosti vyjadřuje.

To platí vcelku jak proti Baíleymu, tak proti Malthusovi, když si myslí, že jde o stejnou otázku, na témž poli. jestliže učiní mírou hodnot množství práce nebo hodnotu práce. V posledním případě se předpokládají hodnoty, hledá se jejich míra, [jejich] vnější míra, [jejich] vyjádření jako hodnoty. V prvním případě se zkoumá geneze a imanentní povaha hodnoty samé. V druhém vývoj zboží v peníze neboli formu, jaké nabývá směnná hodnota v procesu směny zboží. V prvním [případě se zkoumá] hodnota, nezávisle na tomto vyjádření, která naopak je předpokladem tohoto vyjádření. Spolu s jinými osly říká toto: Určovat hodnotu zboží znamená hledat jejich peněžní výraz, vnější míru jejich hodnot. Ostatní, vedeni instiiktem rozumu, říkají jen to, že tato míra pak musí mít neměnnou hodnotu, tedy musí být sama vně kategorie hodnoty. Zatímco Bailey říká, že víc už není třeba brát v úvahu, protože v praxi už nacházíme výraz hodnoty, a že tento výraz sám má a může mít měnící se hodnotu, aniž škodí své funkci.

Zejména nám sám řekl, že 100 kvarterů nebo 200 kvarterů nebo 300 kvarterů může být produktem práce 6 osob, tedy téhož množství práce; zatímco „hodnotu práce“ on sám považuje pouze za alikvotní část, kterou těchto 6 osob dostane ze 100, 200 nebo 300 kvarterů. Může to být 50 kvarterů nebo 60 nebo 70 na jednoho.^[56] Množství práce a hodnota téhož množství práce jsou tedy podle něho samého velmi různé výrazy. A jak může být považováno za totéž, vyjadřuje-li se hodnota v jednom nebo druhém, od prvního podstatně odlišném? Dává-li nyní tatáž práce, která dříve [dávala] 3 kvartery 1 kvarter obilí, zatímco tatáž práce, která dávala 20 loktů sukna (nebo 3 kvartery obili), dává stejně jako dříve 20 loktů sukna, rovnal by se [nyní], oceněno pracovní dobou, 1 kvarter obili 20 loktům sukna, čilí 20 loktů sukna by se rovnalo 1 kvarteru obilí a 3 kvartery obilí by se rovnaly 60 loktům místo 20. Hodnoty kvarteru obilí a lokte sukna by se tedy relativně změnily. Avšak vůbec by se nezměnily co do „hodnoty práce“, neboť 1 kvarter obilí a 20 loktů plátna jsou stále týmiž užitnými hodnotami. A je možné, že 1 kvarter obilí neovládá víc práce než dříve.

Vezmeme-li jednotlivé zboží, nemá Baileyho tvrzení vůbec žádný smysl. Zmenší-li se pracovní doba nutná k výrobě jedné boty desetkrát, zmenší se desetkrát hodnota boty, i poměrně, vyjádřená ve všech ostatních zbožích, jestliže práce nutná k jejich výrobě zůstala stejná nebo nepoklesla-li touž měrou. Nicméně může hodnota práce — například denní mzda ve výrobně bot, jakož i ve všech ostatních odvětvích — zůstat stejná; může dokonce vzrůst. V jedné botě je obsaženo méně práce, tedy také méně placené práce Mluví-li se ale o hodnotě práce, nemíní se tím, že za jednu hodinu práce, za menší množství práce, se platí méně než za větší. Baileyho věta by mohla mít smysl jen ve vztahu k celkovému produktu kapitálu. Připusťme, že 200 bot je produktem téhož kapitálu (a téže práce), jako bylo dříve 100 bot. V tomto případě je hodnota 200 bot stejná jako hodnota 100 bot. A mohlo by se říci, že 200 bot má k 1000 loktům plátna (řekněme, že jsou produktem kapitálu 200 liber št.) týž poměr jako hodnota práce uvedené do pohybu oběma kapitály. V jakém smyslu? Ve smyslu, v kterém by to mohlo být řečeno také o ǁ833ǀ poměru jednotlivé boty k loktu plátna?

Hodnota práce je část pracovní doby obsažené ve zboží, kterou si dělník sám přivlastňuje; je to část produktu, v které je ztělesněna jemu samému náležející pracovní doba. Jestli se tedy celá hodnota zboží rozpadá na placenou a neplacenou pracovní dobu — a je-li poměr neplacené pracovní doby k placené týž, to znamená, tvoří-li nadhodnota ve všech zbožích týž podíl celkové hodnoty —‚ jestliže zboží jsou v témž poměru jako množství celkové práce, která jsou v nich obsažena, je jasné, že musí být také v témž poměru jako stejné alikvotní části těchto množství celkové práce, tedy také jako zaplacená pracovní doba v jednom zboží k zaplacené pracovní době v druhém.

Z : Zʼ =

CPd (celková pracovní doba [ztělesněná v Z]) k CPdʼ (celková pracovní doba [ztělesněná v Zʼ]). se rovná zaplacené pracovní době v Z, se rovná zaplacené pracovní době v Zʼ, protože se předpokládá, že v obou zbožích [představuje] zaplacená pracovní doba tutéž alikvotní část celkové pracovní doby. Z : Zʼ = CPd : CPdʼ; CPd : CPdʼ = : . ...[af]Z : Zʼ = : ,

neboli zboží jsou v témž poměru jako v nich obsažené placené pracovní doby, to znamená jako hodnoty práce v nich obsažené.

Hodnota práce ale není pak určenou veličinou, jak chce Bailey, nýbrž je sama určována pracovní dobou [obsaženou ve zboží].

Dále, nehledě na přeměnu hodnot ve výrobní ceny — jsou zkoumány pouze hodnoty —‚ skládají se kapitály z různých alikvotních částí variabilního a konstantního kapitálu. Proto, pokud se přihlíží k hodnotám, nejsou nadhodnoty stejné, čili placená práce není alikvotní částí zálohované práce.

Vůbec mzdy — čili hodnoty práce — by zde byly ukazateli hodnoty zboží ne jako hodnoty, ne pokud mzdy stoupají nebo klesají, nýbrž pokud množství zaplacené práce obsažené ve zboží, které se projevuje ve mzdách, by bylo ukazatelem celkového množství práce obsažené v daném zboží vzhledem k druhému.

Jedním slovem, vtip spočívá v tom, že jsou-li hodnoty zboží ve stejném poměru jako Pd : Pdʼ (jako v nich obsažená množství pracovní doby), pak jsou ve stejném poměru jako , jako v nich obsažená množství zaplacené pracovní doby, jestliže je poměr zaplacené pracovní doby k nezaplacené u všech zboží stejný, jestliže se tedy zaplacená pracovní doba vždy rovná celé pracovní době, ať je jakákoli, dělené x. Avšak to „jestliže“ neodpovídá skutečnému stavu věcí. I když předpokládáme, že dělníci pracují v různých odvětvích stejnou nadbytečnou pracovní dobu, je v různých odvětvích poměr zaplacené pracovní doby k použité přesto různý, protože je různý poměr použité bezprostřední práce k použité akumulované práci. [Vezměme dva kapitály] například 50v + 50c a 10v + 90c. Ať se v obou rovná nezaplacená pracovní doba jedné desetině. Pak v prvním zboží by bylo obsaženo 105; v druhém 101. Zaplacená pracovní doba u prvního [zboží] se rovná polovině zálohované práce, u druhého pouze desetině.

ǁ834ǀ Bailey říká:

„Jsou-li zboží v určitém poměru jako množství, musí být v určitém poměru i jako hodnoty práce, jež je vyrábí; kdyby tomu bylo naopak, znamenalo by to, že dvě zboží A a B by se mohla co do hodnoty rovnat, i kdyby hodnota použité práce obsažená v jednom byla větší nebo menší než v druhém; nebo že A a B by mohla být co do hodnoty různá, i kdyby práce vynaložená na každé [z nich] byla co do hodnoty stejná. Avšak tento rozdíl hodnot dvou zboží, která byla vyrobena prací stejné hodnoty, by byl neslučitelný s uznanou rovností zisků, které uznává pan Ricardo spolu s dalšími autory.“ (Cit. dílo, str. 79—80.)

V poslední větě nevědomky naráží na správnou námitku proti Ricardovi, který bezprostředně ztotožňuje zisk s nadhodnotou a hodnoty s cenami nákladů. Tato námitka, správně formulovaná, zní takto: Jestli se zboží prodávají za svoje hodnoty, přinášejí nestejné zisky, protože pak se zisk rovná nadhodnotě, která je obsažena v nich samých. A to je správné. To nemluví proti teorii hodnoty, nýbrž proti Ricardovu omylu v použití této teorie.

Jak daleko byl však Bailey ve výše uvedeném od správného [řešení], vyplývá z následující věty:

Ricardo se naproti tomu domnívá, „že práce co do hodnoty může stoupat nebo klesat, aniž ovlivni hodnotu zboží. Toto tvrzení je zřejmě naprosto odlišné od druhého a jeho správnost závisí skutečně na nesprávnosti druhého nebo na správnosti protikladného tvrzení.“ (Cit. dílo, str. 81.)

Ten osel už sám dříve řekl, že výsledek téže práce může být 100, 200, 300 kvarterů. To určuje poměr kvarteru k jiným zbožím, ať se jakkoli mění hodnota práce, to znamená, ať dělníku samému připadá cokoli ze 100, 200 nebo 300 kvarterů. Osel by byl aspoň trochu důsledný, kdyby řekl: hodnoty práce mohou stoupat nebo klesat [a] hodnoty zboží jsou přesto ve stejném poměru jako hodnoty práce, protože — podle nesprávného předpokladu — růst nebo pokles mzdy je všeobecný a hodnota mzdy tvoří stále stejný relativní podíl na celkovém množství vynaložené práce.

[γ. Záměna hodnoty a ceny. Baileyho subjektivistické hledisko]

[Bailey říká:]

„Schopnost vyjadřovat hodnotu zboží nemá nic společného se stálostí jejich hodnot

˂Ovšem že nemá! Ale má mnoho společného se stanovením hodnoty dříve, než je vyjádřena; se stanovením, jak užitné hodnoty, navzájem tak různé, náležejí do stejné kategorie a pojmenování hodnoty, takže hodnota jedné může být vyjádřena v druhé˃,

„ani ve vzájemném srovnáni, ani s použitým prostředkem směny. Stejně tak s tím nemá nic společného ani schopnost vzájemně srovnávat tyto výrazy hodnoty.“

˂Jsou-li hodnoty různých zboží vyjadřovány v témž třetím zboží, ať je jeho hodnota jakkoli proměnlivá, je samozřejmě velmi snadné srovnávat vzájemně tyto výrazy, které mají už stejné pojmenování.˃

„Stojí-li A 4B nebo 6B“

˂potíž spočívá v tom, porovnat A s nějakým množstvím B; a to je možné jedině tehdy, jestli existuje společná jednota pro A i B, nebo jestli A i B jsou různým vyjádřením téže jednoty. Tatáž potíž zůstává, mají-li být všechna zboží vyjádřena ve zlatě, penězích. Pak musí existovat společná jednota mezi zlatem a všemi ostatními zbožími˃,

„a stojí-li C 8 nebo 12B, to je pro schopnost vyjadřovat hodnotu A a C zcela lhostejné a jistě zcela lhostejné i pro schopnost srovnávat hodnotu A a C, je-li vyjádřena [v B].“ (Cit. dílo, str. 104—105.)

Ale jak vyjádřit A v B nebo v C? A, B, C je třeba zkoumat jako něco odlišného od toho, čím jsou jako věci, produkty, užitné hodnoty, abychom „je“ vyjádřili jedno v druhém nebo, což vede k témuž výsledku, abychom je pokládali za ekvivalentní výrazy téže jednoty. A = 4B; tedy hodnota A je vyjádřena ve 4B a hodnota 4B v A, takže obě strany vyjadřují totéž. Jsou ekvivalenty, obě jsou stejnými výrazy hodnoty. Nic by se nezměnilo, i kdyby byly nestejnými výrazy, třeba A > 4B, A < 4B. Ve všech těchto případech jsou, pokud ǁ835ǀ jsou hodnotami, jen různé nebo stejné co do množství, avšak vždy množstvími téže kvality. Obtíž je v nalezení této kvality.

„Nutnou podmínkou při tomto procesu je převést zboží, jež se mají měřit, na společného jmenovatele“

˂například, abychom srovnali Δ a všechny ostatní mnohoúhelníky, je nutné pouze přeměnit mnohoúhelníky na Δ‚ vyjádřit je v trojúhelnících. Ale abychom to mohli udělat, musíme Δ a mnohoúhelníky chápat skutečně jako něco totožného, jako různé jevové formy téhož — prostoru˃,

„což lze kdykoli učinit se stejnou lehkostí; nebo spíše, což už je učiněno, protože jsou zaznamenány ceny zboží neboli jejich poměr vyjádřený v penězích.“ (Cit. dílo, str. 112.)

„Měřit hodnotu je totéž jako ji vyjadřovat.“ (Cit. dílo, str. 152.)

Tu ho máme, chlapíka. Hodnoty nacházíme už změřené, vyjádřeně v cenách. Můžeme se tedy spokojit tím [tvrdí Bailey], že nemusíme vědět, co je hodnota. Vývoj míry hodnot v peníze a dále vývoj peněz jako měřítka cen zaměňuje s objevením samého pojmu hodnoty v jejím vývoji jako imanentní míry zboží ve směně. Pravdu má v tom, že tyto peníze nemusí být zbožím s neměnnou hodnotou; z toho vyvozuje, že není nutné žádné určení hodnoty, nezávislé, odlišné od zboží samého.

Jakmile je hodnota zboží dána jako jejich společná jednota, spadá měření jejich relativní hodnoty vjedno s jejím vyjádřením. Avšak k výrazu nedospějeme potud, pokud nedospějeme k takové jednotě, která je odlišná od bezprostředního jsoucna zboží.

[Je to vidět) dokonce i na jeho příkladu^[ag]: Vzdálenost mezi A a B. Mluvit o jejich vzdálenosti [znamená] už předpokládat, že oba body (nebo přímky) jsou v prostoru. Jsou-li přeměněny v body, a to body téže přímky, může být jejich vzdálenost vyjádřena v palcích nebo stopách atd. Jednotou obou zboží A a B je na první pohled jejich směnitelnost. Jsou „směnitelnými“ věcmi. Jako „směnitelné“ věci jsou veličinami téhož druhu. Avšak tato „jejich“ existence jako „směnitelných“ věcí musí být odlišná od jejich existence jako užitných hodnot. Co je to?

Peníze samy jsou už vyjádřením hodnoty, předpokládají ji. Peníze jako měřítko cen už předpokládají přeměnu (teoretickou) zboží v peníze. Jsou-li hodnoty všech zboží vyjádřeny jako peněžní ceny, pak je mohu srovnávat; ve skutečnosti už jsou srovnány. Aby se ale hodnoty vyjádřily jako ceny, musí se nejdříve hodnota zboží vyjádřit jako peníze. Peníze jsou pouze formou, v které se hodnota zboží projevuje v oběžném procesu. Avšak jak mohu x bavlny vyjádřit v y peněz? Tato otázka vyúsťuje v to, jak mohu vůbec jedno zboží vyjádřit v druhém, čili jak mohu zboží vyjádřit jako ekvivalenty? Odpověď dá jen prozkoumání hodnoty, nezávisle na vyjádření jednoho zboží v druhém.

„Je mylné... se domnívat, že hodnotový poměr může být mezi zbožími různých období, což je vzhledem k povaze věci nemožné; a není-li možný poměr, nemůže být ani měřen.“ (Cit. dílo, str. 113.)

Tutéž pitomost jsme viděli už dříve^[ah]. Už u peněz jako platidla existuje „hodnotový poměr mezi zbožími různých období“. Celý oběžný proces je neustálé srovnávání hodnot mezi zbožími v různých obdobích.

„Jestli“ (peníze) „nejsou dobrým prostředkem srovnáváni mezi zbožími v různých obdobích..., pak nejsou schopny vykonávat funkci tam, kde není žádná funkce, jež má být splněna.“ (Cit. dílo, str. 118.)

Peníze mají tuto funkci vykonávat jako platidlo a poklad.

Tajemství celého nesmyslu prosakuje fakticky v následující větě doslova opsané z „Verbal Observer“, která mě také přesvědčuje, že Bailey své pečlivě utajované „verbal observations“^[ai] použil jako plagiátor:

ǁ836ǀ „Bohatství je atribut člověka, hodnota atribut zboží. Člověk nebo společnost jsou bohatí; perla nebo diamant jsou cenné.“ (Cit. dilo, str. 165.)

Perla nebo diamant jsou cenné jako perla nebo diamant, tedy svými vlastnostmi jako užitné hodnoty pro člověka, tj. jako — bohatství. Avšak v perle nebo diamantu není nic, čím by byl dán směnný poměr mezi nimi atd.

Bailey se teď stává hlubokým filosofem:

„Rozdíl mezi prací jako příčinou a mírou, vůbec mezi příčinou a mírou hodnoty.“ (Cit. dílo, str. 170 a násl.)

Ve skutečnosti je velmi významný rozdíl (a Baileym přehlédnutý) mezi „mírou“ (ve smyslu peněz) a „příčinou hodnoty“. „Příčina“ hodnoty přeměňuje užitné hodnoty v hodnotu. Vnější míra hodnoty předpokládá už existenci hodnoty. Zlato například může hodnotu bavlny měřit jen tehdy, když zlato i bavlna jako hodnoty mají něco jednotného od obou odlišného. „Příčinou“ hodnoty je substance hodnoty, a proto také její imanentní míra.

„Všechny okolnosti..., které prokazatelně ovlivňuji, zprostředkovaně nebo bezprostředně, při směně zboží vědomí, mohou být chápány jako příčiny hodnoty.“ (Cit, dílo, str. 182—183.)

To fakticky neznamená nic víc než toto: Příčinou hodnoty zboží nebo ekvivalence mezi dvěma zbožími jsou okolnosti, které určují, aby prodávající nebo také kupující i prodávající něco považoval za hodnotu nebo ekvivalent zboží. „Okolnosti“, které určují hodnotu zboží, tak nejsou o nic víc poznány, protože jsou kvalifikovány jako okolnosti, které působí na „vědomí“ směňujících, které se nacházejí jako takové i ve vědomí (možná také ne, možná v převrácené představě) směňujících.

Tytéž (na vědomí nezávislé, i když na ně působící) okolnosti, které nutí výrobce prodávat jejich produkty jako zboží — okolnosti, které odlišují jednu formu společenské výroby od druhé —‚ dávají jejich produktům (i pro jejich vědomí) směnnou hodnotu nezávislou na užitné hodnotě. Jejich vědomí nemusí vůbec vědět, pro ně nemusí existovat, čím se ve skutečnosti hodnota jejich zboží nebo jejich produkty jako hodnoty určují. Výrobci jsou postaveni do takových poměrů, které určují jejich vědomí, aniž to musí vědět. Každý může peníze upotřebit jako peníze, aniž ví, co peníze jsou. Ekonomické kategorie se ve vědomí odrážejí převráceně. Bailey přesouvá [problém] do svědomí, protože s teorií je už v koncích.

Místo aby řekl, co si sám představuje pod „hodnotou“ (nebo „příčinou hodnoty“), Bailey nám říká: Je to to, co si kupující a prodávající představuji v aktu směny.

Ve skutečnosti však základem rádoby filosofické věty je toto:

1. Tržní cena je určována různými okolnostmi, které jsou vyjádřeny v poměru poptávky a nabídky a jako takové ovlivňují „vědomí“ lidí jednajících na trhu. To je velmi důležitý objev!

2. Při přeměně hodnot zboží v ceny nákladů je třeba přihlížet k „různým okolnostem“, které působí na vědomí jako „kompenzační základy“ nebo se mu tak projevují. Všechny tyto kompenzační základy působí však jenom na vědomí kapitalisty jako kapitalisty a pramení z povahy kapitalistické výroby samé, [a] ne ze subjektivního chápání kupujícího a prodávajícího. V jejich hlavách existújí naopak jako samo sebou se rozumějící „věčné pravdy“.

Bailey, stejně jako jeho předchůdci, se chytá Ricardovy záměny hodnot a cen nákladů, aby dokázal, že hodnota není určována prací, protože ceny nákladů se odklánějí od hodnot. To je zcela správná námitka proti Ricardovu ztotožňování [hodnot s cenami nákladů], ne však proti věci samé.

Bailey k tomu cituje za prvé to, co uvedl Ricardo sám o změně v relativních hodnotách ǁ837ǀ zboží v důsledku růstu hodnoty práce^[aj]. Dále cituje „působení času“ (rozdíl v době výroby bez prodloužení pracovní doby), tentýž případ, který vyvolal rozpaky už u Milla^[ak]. Skutečný všeobecný rozpor — samu existenci průměrné míry zisku, přes rozdílné složení kapitálu, jeho rozdílné doby oběhu atd. — [Bailey] nenachází. Opakuje jen jednotlivé formy, v kterých se tento rozpor projevuje, na které poukázal už sám Ricardo a jeho následovníci. Je tedy pouhým papouškem cizích myšlenek: v kritice však nepostoupil ani o krok dál.

Dále [Bailey] zdůrazňuje: Výrobní náklady jsou hlavní příčinou „hodnoty“, tedy hlavním prvkem hodnoty. Správně však zdůrazňuje, jako už dříve [autoři vystupující] po Ricardovi, že samotný pojem výrobních nákladů má různý smysl. Sám se v konečné instanci spolu s Torrensem vyjadřuje v tom smyslu, že hodnoty jsou určovány zálohovaným kapitálem, což je správné pro ceny nákladů, ale nesmyslné, není-li to odvozeno z hodnoty samé, má-li tedy hodnota zboží být odvozena z rozvinutého vztahu, hodnoty kapitálu, místo naopak.

Jeho poslední námitka je: Hodnoty zboží nemohou být měřeny pracovní dobou, jestliže se pracovní doba v jednom odvětví nerovná pracovní době v druhém, takže totéž zboží, v kterém je například ztělesněno 12 hodin práce inženýra, má dvojnásobnou hodnotu proti zboží, v kterém je ztělesněno 12 hodin zemědělského dělníka. Z toho vyplývá: Jednoduchý pracovní den například není mírou hodnoty, jestliže existují jiné pracovní dny, které mají k dnům jednoduché práce poměr jako dny složité práce. Ricardo dokázal, že tento fakt nebrání měřit zboží pracovní dobou, je-li dán poměr mezi jednoduchou a složitou prací.^[57] Ovšem opomněl vyložit, jak se tento poměr vyvíjí a určuje. To patři do výkladu mzdy a nakonec se redukuje na různou hodnotu pracovní síly samé, to znamená její různé výrobní náklady (určované pracovní dobou).

Věty, v kterých Bailey vyslovuje to, co bylo shrnuto výše, zní následovně:

„Ve skutečnosti nikdo nepopírá, že výrobní náklady jsou nejdůležitější okolností, která určuje množství, v nichž se směňují předměty této třídy“ (kde nevládne monopol a je možný přírůstek při rozšířeni výroby); „avšak naši nejlepší ekonomové nejsou jednotni v tom, co se má rozumět výrobními náklady; někteří myslí, že množství práce, které se vynakládá na výrobu předmětu, tvoři jeho náklady; jiní, že toto označení zasluhuje kapitál použitý na jeho výrobu.“ (Cit dílo, str. 200.)

„Co dělník vyrábí bez kapitálu, stojí ho jeho práci; co vyrábí kapitalista, stojí ho jeho kapitál.“ (Cit. dílo, str. 201.)

(To je základ, který určuje Torrensovo stanovisko. Kapitalistu nestojí nic práce, kterou používá, nýbrž jen kapitál, který vynakládá na mzdu.)

„Hodnota masy zboží je určována kapitálem na ně použitým.“ (Cit. dilo, str. 206.)

Proti určování hodnoty zboží pouze množstvím práce v nich obsaženém namítá:

„Nemůže to být správné, jestliže lze najít příklady tohoto druhu: 1. Případy, kdy dvě zboží byla vyrobena stejným množstvím práce a přesto prodána za různá množství peněz. 2. Případy, kdy dvě zboží, která měla dříve stejnou hodnotu, mají nyní hodnotu jinou, aniž se jakkoli změnilo množství práce vynaložené na každé z nich.“ (Cit. dílo, str. 209.)

„Není dostačující odpovědí“ (na první případ), „jestli s panem Ricardem říkáme, že ‚ocenění různé kvality práce se na trhu velmi rychle určuje s přesností dostatečnou pro všechny praktické účely‘; nebo s panem Millem, že při ‚ocenění stejných množství práce se přirozeně přihlíží k různým stupňům obtížnosti a zručnosti.‘ Příklady tohoto druhu úplně ruší všeobecnou platnost pravidla.“ (Cit. dílo, str. 210.)

„Jsou jen dvě možné metody srovnávání jednoho množství práce s druhým; jedna spočívá v jejich srovnávání podle vynaloženého času, druhá podle vyrobeného výsledku“ (poslední při úkolové práci). „První je použitelná pro všechny druhy práce; druhé se může použít jen při srovnávání práce, která je vynakládána na stejnorodé předměty. Jestli proto při oceňování dvou různých druhů práce neurčuje poměr mezi ǁ839ǀ^[58] množstvími práce doba, musí zůstat [tento poměr] neurčený a neurčitelný.“ (Cit. dílo, str, 215.)

K případu 2: „Vezměme dvě zboží jakéhokoli druhu o stejně hodnotě, A a B; jedno bylo vyrobeno fixním kapitálem, druhé prací bez použití strojů, a předpokládejme, že bez jakékoli změny fixního kapitálu nebo množství práce dojde k růstu hodnoty práce. Podle vlastního rozboru pana Ricarda by se ihned změnil poměr mezi A a B, to znamená, že by měly nestejné hodnoty.“ (Cit. dílo, str. 215—216.)

„K těmto případům můžeme připojit působení času na hodnotu. Jestli jedno zboží potřebuje pro svou výrobu víc času než druhé, tak bude jeho hodnota větší, i když nevyžaduje víc kapitálu a práce. Pan Ricardo připouští působeni této příčiny. Pan Mill jej naproti tomu popírá atd.“ (Cit. dílo, str. 217.)

Nakonec ještě Bailey poznamenává, a to jediné je nové, čím v tomto směru přispívá:

„Tři druhy zboží“ ˂to je opět převzaté od autora „Verbal Observations“, myslím ty tři druhy˃ (totiž [vyrobené tam], kde je absolutní monopol nebo omezený, jako u obilí, nebo úplná konkurence) „[není] absolutně možné oddělit, Nejenže se navzájem bez rozdílu směňuji, nýbrž se i spolu spojují ve výrobě. Proto může zboží za jednu část své hodnoty vděčit monopolu a za druhou část těm příčinám, které určují hodnotu nemonopolizovaných produktů. Nějaký předmět se například může vyrábět za nejsvobodnější konkurence ze suroviny, kterou její majitel může dík úplnému monopolu prodat za šestinásobek jejích skutečných nákladů.“ (Cit. dílo, str. 223.) „V tomto případě je jasné, že ačkoli lze plným právem říci, že hodnota předmětu se určuje množstvím kapitálu, které na něj továrník vynaložil, přesto však žádné zkoumání neumožňuje redukovat hodnotu kapitálu na množství práce.“ (Cit. dílo, str. 223—224.)

Tato poznámka je správná. Nicméně monopol se nás tu netýká, protože máme co činit jen s dvěma kategoriemi: hodnotou nebo cenou nákladů. Je jasné, že přeměna hodnot v ceny nákladů působí dvojím směrem. Za prvé: zisk, který se přiráží k zálohovanému kapitálu, může být vyšší nebo nižší než nadhodnota, která je obsažena v samém zboží, to znamená, že může představovat vice nebo méně nezaplacené práce, než je v něm samém obsaženo. To platí o variabilní části kapitálu a její reprodukci ve zboží. Avšak nehledě na to, stejně tak i cena nákladů konstantního kapitálu — čili zboží, která vcházejí jako suroviny, pomocné látky a pracovní nástroje, pracovní podmínky do hodnoty nově vyráběného zboží — může být vyšší nebo nižší než jejich hodnota. Tak do [nově vyráběného zboží] vchází část ceny odlišná od hodnoty, která je nezávislá na množství nově přidané práce čili práce, kterou se tyto výrobní podmínky daných cen nákladů přeměňují v nový produkt. Vůbec je jasné, že to, co platí o rozdílu mezi cenou nákladů a hodnotou zboží jako takového — jako výsledku výrobního procesu, platí stejně tak o zboží, pokud vchází do výrobního procesu ve formě konstantního kapitálu jako součást, jako předpoklad. Variabilní kapitál, ať je rozdíl jeho hodnoty a ceny nákladů jakýkoli, je nahrazován určitým množstvím práce, které tvoří součást hodnoty nového zboží [bez ohledu na to], byla-li tato hodnota vyjádřena v jeho ceně stejně nebo byla-li vyšší či nižší. Naproti tomu odchylka ceny nákladů od hodnoty se do hodnoty nového zboží přenáší už jako předpokládaný prvek, pokud vchází do jeho ceny nezávisle na jeho vlastním výrobním procesu.

Rozdíl mezi cenou nákladů a hodnotou zboží je způsobován dvojím; rozdílem mezi cenou nákladů a hodnotou zboží, která tvoří předpoklady výrobního procesu nového zboží; rozdílem nadhodnoty, která je skutečně připojena k výrobním podmínkám, a zisku přepočteného [na zálohovaný kapitál]. Ovšem každé zboží, které vchází do zboží jako konstantní kapitál, vychází samo z jiného výrobního procesu jako výsledek, produkt. A tak se zboží jeví střídavě jako předpoklad pro výrobu jiných zboží a jako výsledek procesu, v kterém jsoucno jiných zboží je předpokladem jeho vlastní výroby. V zemědělství (chov dobytka) jeví se totéž zboží jednou jako produkt a podruhé jako výrobní podmínka.

Tato významná odchylka cen nákladů od hodnot — která je podmíněna kapitalistickou výrobou — nemění nic [na tom], že ceny nákladů jsou stejně jako dříve určovány hodnotami.

4. McCulloch

[a) Vulgarizace a úplný rozklad ricardovského systému pod rouškou jeho důsledného výkladu.
Cynická apologetika kapitalistické výroby. Nesvědomitý eklekticismus]

ǁ840ǀ [McCulloch-] vulgarizátor ricardovské ekonomie a zároveň nejžalostnější obraz jejího rozkladu.

Vulgarizátor nejen Ricarda, nýbrž i Jamese Milla.

Vůbec ve všem vulgární ekonom; apologet stávajícího. Jeho jediná obava, vystupňovaná až do komičnosti, je obava z tendence poklesu zisku; s postavením dělníků je plně spokojen, vůbec se všemi rozpory buržoazní ekonomie, které doléhají na dělnickou třídu. Zde je všechno zelené. Zde dokonce ví, že

„zavedeni strojů v jednom výrobním odvětvi nutně způsobuje stejnou nebo větší poptávku po uvolněných dělnících v nějakém jiném odvětvi.“ [„The Principles of Political Economy“, Edinburgh 1825, str. 181—182.]^[59]

Zde se odklání od Ricarda, stejně jako ve svých pozdějších spisech se stává velmi útlocitným ve vztahu k pozemkovým vlastníkům. Avšak jeho celá něžná starost o ubohé kapitalisty se spojuje s tendenci poklesu míry zisku!

„Pan McCulloch, jak se zdá, nehledá charakteristické rozdíly jako jiní představitelé nějaké vědy, nýbrž jen podobnosti; a tím, že postupuje podle tohoto principu, nutně zaměňuje materiální a nemateriální věci, produktivní a neproduktivní práci, kapitál s důchodem, potraviny dělníků s dělníky samotnými, výrobu se spotřebou a práci se ziskem.“ (T. R. Malthus, „Definitions in Political Economy“, Londýn 1827, str. 69—70.)

„Pan McCulloch rozlišuje ve svých ‚Principles of Political Economy‘, Londýn 1825, mezi reálnou a relativní čili směnnou hodnotou. První, říká na stranách 211 a 225, ‚závisí na množství práce, která byla vydána na její přivlastnění nebo výrobu, a poslední na množství práce nebo nějakého jiného zboží, za které se směňuje‘ a obě tyto hodnoty, říká dále (str. 215), jsou při obvyklém stavu věcí totožné, to znamená tehdy, když nabídka zboží na trhu odpovídá přesně účinné poptávce po nich. Nyní, jestliže jsou totožné, musí být totožná i obě množství práce, o kterých mluví. Ale na str. 221 nám vykládá, že nejsou totožná, protože jedno zahrnuje zisk, zatímco druhé jej vylučuje.“ („Outlines of Political Economy etc.“, Londýn 1832, str 25.)

McCulloch říká totiž na str. 221 (v poznámce) „Principles of Political Economy“:

„Ve skutečnosti se bude“ (zboží) „vždy směňovat za více“ ˂práce, než je ta, kterou bylo vyrobeno˃; „a tento přebytek tvoří zisk.“

Zde máme zářný příklad postupu tohoto skotského arcišarlatána.

Polemiky Malthuse, Baileyho atd. ho nutí rozlišovat mezi reálnou hodnotou a směnnou čili relativní hodnotou. Avšak rozlišuje je — v podstatě — tak jako Ricardo. Reálná hodnota — zboží zkoumané z hlediska práce, která je nutná k jeho výrobě; relativní hodnota — zkoumána proporce různých zboží, která mohou být vyrobena za stejnou dobu, která jsou proto ekvivalenty a z nichž tedy hodnota jednoho může být vyjádřena v tom množství užitné hodnoty druhého zboží, které stojí tutéž pracovní dobu. Relativní hodnota zboží, v tomto ricardovském smyslu, je jen jiným výrazem jeho reálné hodnoty a neznamená nic víc, než že se zboží směňují v poměru k pracovní době v nich obsažené, [že] tedy pracovní doba obsažená v obou je stejná. Jestliže se proto tržní cena zboží rovná jeho směnné hodnotě (jako v případě, kdy se poptávka a nabídka kryjí), obsahuje koupené zboží tolik práce jako prodané. Zboží realizuje pouze svoji směnnou hodnotu, čili prodává se jen za svoji směnnou hodnotu, jestliže se směnou za ně dostane totéž množství práce, jaké se v něm vydává.

To všechno skutečně konstatuje Culloch správně, když jako papoušek opakuje po druhých. Pouze tu zachází příliš daleko, neboť malthusovská definice směnné hodnoty — množství námezdní práce, které zboží ovládá — mu už leží v žaludku. Tedy relativní hodnotu vysvětluje jako „množství práce nebo nějakého jiného zboží, za které se zboží směňuje“. U relativní hodnoty mluví Ricardo vždy jen o zbožích s výjimkou práce, protože ve směně zboží je zisk realizován jen proto, že ve směně mezi zbožím a prací se nesměňují stejná množství práce. Ricardo tím, že hned na začátku svého spisu klade hlavni důraz na to, že určování hodnoty ǁ841ǀ zboží pracovní dobou v něm obsaženou je toto coelo^[al] odlišné od určování této hodnoty množstvím práce, které si může [zboží] koupit,^[60] rozlišuje na jedné straně mezi množstvím práce, které zboží obsahuje, a množstvím práce, které ovládá. Na druhé straně vylučuje směnu zboží a práce z relativní hodnoty zboží. Neboť, jestliže se zboží směňuje za zboží, směňují se stejná množství práce. Směňuje-li se za práci samu, směňují se nestejná množství práce a kapitalistická výroba spočívá na nerovnosti této směny. Ricardo nevysvětluje, jak se tato výjimka shoduje s pojmem hodnoty. Odtud ty polemiky u jeho následovníků. Avšak tuto výjimku činí se správným instinktem. (Ve skutečnosti nejde o výjimku; v jeho chápání ovšem ano.) Culloch jde tedy dál než Ricardo, je zdánlivě důslednější než on.

U něho není žádná trhlina. Všechno z jednoho kusu. Ať se zboží směňuje za zboží nebo za práci, je tento směnný poměr stejně relativní hodnotou zboží. A jestliže se směňovaná zboží prodávají za svoji hodnotu (tedy poptávka a nabídka se kryji), je tato relativní hodnota stále výrazem reálné hodnoty. To znamená, že na obou pólech směny jsou stejná množství práce. Tedy „při obvyklém stavu věcí“ se směňuje zboží také jen za takové množství námezdní práce, které se rovná množství práce, jež je v něm obsaženo. Dělník obdrží ve mzdě tolik ztělesněné práce, kolik vrací ve směně kapitálu v bezprostřední práci. Tím bere za své zdroj nadhodnoty a celá ricardovská teorie.

Nejdříve ji tedy pan Culloch poráží pod rouškou toho, že ji chce dovést až do důsledků.

A jak potom dále? Pak přebíhá nestydatě od Ricarda k Malthusoví, podle něhož je hodnota zboží určena množstvím práce, které kupuje a které musí být vždy větší než množství práce v něm obsažené. Rozdíl mezi McCullochem a Malthusem je jen v tom, že Malthus to vyslovuje jako protiklad k Ricardovi, jímž to skutečně je, zatímco pan Culloch tento protiklad přejímá po tom, když přijal ricardovské vyjádření, se zdánlivou důsledností (to znamená s důslednou bezmyšlenkovitostí), která smysl ricardovské teorie ruší. Nejvnitřnější jádro ricardovského učení — jak je realizován zisk, když se zboží směňují za svou hodnotu — proto Culloch nechápe a nechává ho být. Protože směnná hodnota — která se „za obvyklého stavu trhu“ rovná podle Cullocha reálné hodnotě, je ale „ve skutečnosti“ vždy větší, neboť v tomto přebytku spočívá zisk (pěkný protiklad a pěkné vysvětlení, které spočívá na „skutečnosti“) — je „množství práce nebo nějakého jiného zboží“, za které se zboží směňuje, pak „o nějakém jiném zboží“ platí to, co platí o „práci“. To znamená, že zboží se směňuje nejen za víc bezprostřední práce, než je v něm obsaženo, nýbrž i za víc práce ztělesněné v jiných zbožích, než je obsaženo v něm samém; to znamená, že zisk je „ziskem ze zcizení“, a tím jsme opět dospěli k merkantilistům. Takto uzavírá Malthus. U Cullocha se tento závěr rozumí sám sebou, jenže s nárokem, že je to rozvinutí ricardovského systému.

A tento úplný rozklad ricardovského systému v hatmatilku — rozklad, který se přitom vytahuje, že je jeho důsledným rozvinutím — přijala luza, totiž kontinentální luza (v které nechybí přirozeně pan Roscher), jako přehnaný, až do krajnosti dovedený závěr ricardovského systému, a tak uvěřila panu Cullochovi, že ricardovský způsob „chrchlat a plivat“^[61], pod kterým skrývá svůj bezmocný, bezmyšlenkovitý a nesvědomitý eklekticismus, je ve skutečnosti vědeckým pokusem tento systém dovést do důsledků!

McCulloch je zcela jednoduše člověk, který chtěl z ricardovské ekonomie těžit, což se mu také obdivuhodným způsobem podařilo.

Stejně jako Say těžil ze Smitha, ale má alespoň zásluhu, že jeho myšlenky určitým způsobem formálně uspořádal a tu a tam si, kromě případů nepochopení, dovolil i teoretické skrupule. Protože Culloch se stal diky ricardovské ekonomii nejdříve profesorem v Londýně, musel původně vystupovat jako ricardovec a zejména se také podílet na boji proti pozemkovým vlastníkům. Jakmile získal půdu pod nohama a dosáhl na Ricardových ǁ842ǀ ramenou postavení, bylo jeho hlavní snahou přednášet politickou ekonomii, zvláště ricardovskou, v rámci whigismu a odstranit [z ní] všechny whigům nepříjemné závěry. Jeho poslední spisy o penězích, daních atd. jsou jen obhajobami tehdejších vlád whigů. Tak dosáhl tento člověk výnosného postavení. Jeho statistické spisy jsou pouhým šejdířstvím. Bezduchý rozklad a vulgarizace teorie se tu ukazuje i v něm samém jako „vulgarizátorovi“, o čemž se ještě zmíníme později, dříve než se rozloučíme s tímto spekulujícím Skotem.

1828 vydal McCulloch Smithovo „Wealth of Nations“; čtvrtý svazek tohoto vydání obsahuje jeho poznámky a rozbory, v kterých, aby zaplnil svazek, zčásti přetiskuje své špatné, dříve publikované úvahy, které s věcí absolutně nesouvisejí, jako např. o „dědické posloupnosti“ atd.; zčásti opakuje téměř doslova své přednášky o dějinách politické ekonomie, jak sám říká, „mnohé z nich přejímá“, zčásti se ale snaží asimilovat svým způsobem to nové, co mezitím přinesli jak Mill, tak Ricardovi protivníci.

Ve svých „Principles of Political Economy“^[62] nedělá pan McCulloch nic jiného, než opisuje své „poznámky“ a „rozbory“, které sám už opsal ze svých dřívějších „roztříštěných spisů“. V „Principles“ se věc jen o něco zhoršuje, protože v „poznámkách“ je lehčí se dopustit nedůsledností než v nějakém údajně metodickém výkladu. Tak výše uvedené věty, které jsou zčásti doslova převzaty z „poznámek“ atd., vypadají v těchto „poznámkách“ ještě nedůsledněji než v „Principles“ ˂jeho „Principles“ obsahují kromě toho opisy z Milla, rozšířené o nejnechutnější ilustrace a přetisk statí o obilí, obchodu atd., které už doslova přetiskoval snad pod dvaceti různými tituly neustále znova v různých periodických časopisech, často i v témž časopise v různých obdobích˃.

V uvedeném sv. IV svého vydání A[dama] Smitha (Londýn 1828) říká Mac (totéž opakuje doslova ve svých „Principles of Political Economy“, avšak bez odlišností, které ještě považoval za nutné v „poznámkách“):

„Je nutné rozlišovat mezi směnnou hodnotou a reálnou hodnotou čili hodnotou nákladů zboží nebo produktů. První, neboli směnnou hodnotou zboží nebo produktu, se rozumí schopnost nebo možnost směňovat se buď za jiná zboží, nebo za práci; a druhou, neboli jeho reálnou hodnotou čili hodnotou nákladů, se rozumí množství práce, které je nutné k jeho výrobě či přivlastnění, nebo přesněji množství, kterého by bylo zpotřbi k výrobě či přivlastněnt stejnorodého zboží v době zkoumáni“ (Cit. dílo, str. 85—86 [poznámka II].)

„Zboží vyrobené určitým množstvím práce se bude“ ˂jestliže se nabídka zboží rovná účinné poptávce˃ „pravidelně směňovat čili kupovat za jiné zboží, které bylo vyrobeno stejným množstvím práce. Ovšem nikdy se nebude směňovat čili kupovat přesně za stejné množství práce, která je vyrobila; avšak i když to nebude dělat, bude se přesto stále směňovat čili kupovat za stejné množství práce jako kterékoli jiné zboží, které bylo vyrobeno za týchž okolnosti nebo stejným množstvím práce jako ono samo.“ (Cit. dílo, str. 96—97.)

„Ve skutečnosti“ (tuto frázi opakuje McCulloch doslova v „Principles“, protože toto „ve skutečnosti“ představuje fakticky celou jeho dedukci) ‚se bude“ (zboží) „vždy směňovat za víc“ (totiž víc práce než je ta, kterou bylo vyrobeno); „a tento přebytek tvoří zisk. Žádný kapitál by neměl jakýkoliv motiv“ (jako kdyby se při směně zboží a při zkoumání jeho hodnoty jednalo o „motivy“ kupce) „směňovat produkt daného množství práce, která už byla ǁ843ǀ vykonána, za produkt stejného mnošství práce, kerá se má vykont. To by znamenalo půjčovat“ („směňovat“ by bylo „püjčovat“), „aniž by se za půjčené obdržel úrok.“ (Cit. dílo, str. 96 [poznámka].)

Začněme od konce.

Kdyby kapitalista nedostal zpět víc práce, než zálohoval na mzdu, „půjčoval“ by bez „zisku“. Zde má být objasněno, jak [je] možný zisk, když se zboží (práce nebo jiná zboží) směňují za svou hodnotu. A vysvětlením je, že by nebyl možný zisk, kdyby se směňovaly ekvivalenty. Nejdříve se předpokládá, že kapitalista a dělník „směňují“. Aby se pak vysvětlil zisk, předpokládá se, že „nesměňují“, nýbrž že jeden půjčuje (tedy dává zboží) a druhý si vypůjčuje, tedy platí, až když obdržel zboží. Nebo se říká, aby se vysvětlil zisk, že kapitalista by nedosáhl „úroku“, kdyby nedosáhl zisku. Věc je přitom chybná. Zboží, kterým kapitalista platí mzdu, a zboží, které dostává zpět jako výsledek práce, jsou různé užitné hodnoty. Nedostává tedy zpět [to], co zálohoval, stejně jako [nedostává totéž zboží], směňuje-li jedno zboží za jiné. Jestli kupuje jiné zboží, nebo jestli kupuje specifické [zboží], práci, která mu vytváří jiné zboží, je totéž. Místo užitné hodnoty, kterou dává, dostává jinou užitnou hodnotu, jako při každé směně zboží. Přihlížíme-li naproti tomu pouze k hodnotě zboží, pak už není rozpor [v tom), že se směňuje „dané množství práce, která už byla vykonána“, za „stejné množství práce, která se má vykonat“ (i když kapitalista platí fakticky až když je práce vykonána), ani [v tom, že] se směňuje množství vykonané práce za stejné množství vykonané práce. Poslední je nechutnou tautologií. První zahrnuje [to], že „práce, která se má vykonat“, je ztělesněna v jiné užitné hodnotě než práce vykonaná. V tomto případě je tedy rozdíl [mezi objekty směny], a proto [je i] motiv ke směně pramenící z poměru samého, [zatímco] v druhém případě [takový motiv] není, protože se jen a směňuje za a, pokud jde v této směně jen o množství práce. Proto pan Mac utíká k motivu. Je to motiv kapitalisty dostávat zpět větší „množství práce“, než dává. Zisk se vysvětluje tím, že kapitalista má motiv dosahovat „zisku“. Totéž by se mohlo ale říci při prodeji zboží kupcem, při každém prodeji zboží, jehož cíle není spotřeba, nýbrž zisk: Kupec nemá žádný motiv směňovat stejné množství vykonané práce za stejné množství vykonané práce. Jeho motiv je obdržet více vykonané práce, než vydává. Proto musí obdržet vice vykonané práce ve formě peněz nebo zboží, než vydává ve formě zboží nebo peněz. Musí proto levněji kupovat než prodávat a dráže prodávat než koupil. „Zisk ze zcizení“ se nevysvětluje [tím], že je adekvátní zákonu hodnoty, nýbrž [tím], že kupec a prodavač nemají žádný „motiv“ kupovat nebo prodávat podle zákona hodnoty. To je první „vznešený“ objev Maca, velmi krásný v ricardovském systému, který se snaží dokázat, jak se zákon hodnoty prosazuje přes „motivy“ kupců a prodavačů.

ǁ844ǀ V ostatním se výklad Maca v „poznámkách“ odlišuje od jeho výkladu v „Principles“ jen tímto:

V „Principles“ rozlišuje mezi „reálnou hodnotou“ a „relativní hodnotou“ a říká, že obě se „za obvyklých okolností“ rovnají, „ve skutečnosti“ ale se nesmějí rovnat, má-li být dosaženo zisku. Říká tedy jen, že „fakt“ odporuje „principu“.

V „poznámkách“ rozlišuje tři druhy hodnot: „Reálnou hodnotu“, „relativní hodnotu“ zboží při jeho směně za jiná zboží a relativní hodnotu zboží směňovaného za práci. „Relativní hodnota“ zboží při jeho směně za jiné zboží je jeho reálná hodnota vyjádřená v jiném zboží. Čili v „ekvivalentu“. Naproti tomu jeho relativní hodnota při směně za práci je jeho reálná hodnota vyjádřená v jiné reálné hodnotě, která je větši než ona sama. To znamená jeho hodnota je směna za větší hodnotu, za neekvivalent. Kdyby se zboží směňovalo za ekvivalent v práci, pak [by nebylo] zisku. Hodnota zboží při jeho směně za práci je větší hodnota.

Problém: Ricardovské určování hodnoty odporuje směně zboží za práci.

Macovo řešení: Ve směně zboží za práci zákon hodnoty neexistuje, ale [existuje] jeho protiklad. Jinak by nebylo možno vysvětlit zisk. Zisk má být pro něho, ricardovce, vysvětlen ze zákona hodnoty.

Řešení: Zákon hodnoty (v tomto případě) je zisk. „Ve skutečnosti“ vyslovuje Mac jen [to], co říkají protivníci ricardovské teorie, že by neexistoval zisk, kdyby ve směně mezi kapitálem a prací vládl zákon hodnoty. Říkají, že proto je ricardovský zákon hodnoty chybný. On říká, že zákon neexistuje pro tento případ, který má z něho vysvětlit; že v tomto případě se „rozumí“ „hodnotou“ něco jiného.

Z toho vyplývá, že McCulloch vůbec nepochopil ricardovský zákon. Jinak by musel říci, že zisk se objasňuje při směně zboží, která se směňují v poměru k pracovní době, tím, že ve zboží je obsažena „nezaplacená“ práce. Tedy nerovná směna kapitálu a práce vysvětluje směnu zboží za jejich hodnotu a zisk, který je v této směně zboží realizován. Místo toho říká: Zboží, která obsahují stejné množství pracovní doby, ovládají stejné množství přebytku práce, který v nich není obsažen. Chce tedy smířit ricardovské teze s malthusovskými tím, že ztotožňuje určování hodnoty zboží pracovní dobou a určování hodnoty zboží [schopnosti] velet nad prací. Avšak co to znamená: Zboží, která obsahují stejné množství pracovní doby, ovládají stejný přebytek práce nad tou prací, jež je v nich obsažena? Neznamená to nic víc než: Zboží, v kterém je obsažena určitá pracovní doba, ovládá určité množství nadpráce, [víc práce], než je v něm obsaženo. Že to neplatí jen pro zboží A, v kterém je obsaženo x pracovní doby, nýbrž i pro zboží B, v kterém je obsaženo rovněž x pracovní doby, je vyjádřeno už v malthusovské formulaci.

Mac tedy řeší rozpor takto: Kdyby platil ricardovský zákon hodnot, nemohl by existovat zisk a tím i kapitál a kapitalistická výroba. To je právě [to], co tvrdí Ricardovi protivníci. A také to, co jim odpovídá Mac, čím je vyvrací. Přitom ho vůbec nenapadá krása vysvětlení směnné hodnoty ve [směně] za práci, která spočívá v tomto: Hodnota je směna za nehodnotu.

[b) Překroucení pojmu práce jeho rozšířením na přírodní procesy. Ztotožňování směnné a užitné hodnoty]

ǁ845ǀ Když se tak zřekl pan Mac základny ricardovské ekonomie, jde mezitím ještě dále a rozkládá základnu této základny [samé].

První obtíží v ricardovském systému byla směna kapitálu a práce — tak, aby to odpovídalo „zákonu hodnoty“.

Druhou obtíží bylo, že stejně velké kapitály, ať je jejich organické složení jakékoli, přinášejí stejné zisky — čili všeobecnou míru zisku. Není to ve skutečnosti nevědomky problém přeměny hodnot v ceny nákladů?

Obtíž pramenila z toho, že stejně velké kapitály nestejného složení — ať už spočívala v nestejných poměrech konstantního a variabilního kapitálu, fixního a oběžného kapitálu, nebo v nestejných dobách obratu — uvádějí do pohybu nestejné masy bezprostřední práce, tedy i nestejné masy nezaplacené práce, tedy nemohou si ve výrobním procesu přivlastňovat ani stejnou nadhodnotu čili nadvýrobek. Tedy nestejné zisky, jestli zisk není nic než nadhodnota počítaná v poměru k hodnotě celkového zálohovaného kapitálu. Byla-li však nadhodnota něco jiného než práce (nezaplacená), pak práce vůbec nebyla „základem a mírou“ hodnoty zboží.

Potíže, které tu jsou, objevil Ricardo sám (i když ne v jejich všeobecné formě) a označil je za výjimky ze zákona hodnoty. Malthus odhodil s těmito výjimkami i pravidlo, protože výjimky tvořily pravidlo. Torrens, rovněž polemizující s Ricardem, vyslovil problém alespoň tak, že stejně velké kapitály uvádějí do pohybu nestejné masy práce, přesto však produkují zboží stejných „hodnot“, a že tedy hodnota není určována prací. Totéž platí o Baileym atd. Mill zase přijal výjimky konstatované Ricardem jako výjimky, aniž u něho, kromě jediné formy, vyvolaly pochybnosti. Byl to jediný základ pro vyrovnávání zisků kapitalistů, který pokládá za rozporný s pravidlem. A tento případ byl následující: Určitá zboží setrvávají ve výrobním procesu (například víno ve sklepě), aniž se na ně vynakládá práce; [je to] období, během něhož jsou vystaveny působení určitých přírodních procesů. (Tak například dlouhé přerušení práce, Millem nezaznamenané, v zemědělství, v koželužství, dříve než se použijí určitá nová chemická činidla.) Přesto však se tato doba považuje za [dobu] přinášející zisk. Doba, v které zboží není vystaveno práci, [se považuje] za pracovní dobu. (Totéž vůbec [platí tam], kde přichází v úvahu delší doba oběhu.) Mill se, tak řečeno, „vykroutil“ z nesnází, když lekl, že dobu, během níž například víno leží ve sklepě, možno považovat za dobu, v níž víno vsává práci, i když tomu, podle předpokladu, ve skutečnosti tak není. Jinak by se muselo říci, že „doba“ tvoří zisk, a doba je taková jako „zvuk a dým“^[63]. Na tento Millův zmatek navazuje Culloch, nebo, přesněji, reprodukuje ho svým obvyklým nadutým způsobem ve všeobecné formě, v niž vychází najevo skrytý nesmysl, a poslední zbytek ricardovského systému, jakož i všeho ekonomického myšlení, jsou šťastně odstraněny.

Všechny dříve uvedené obtíže se redukují při bližším zkoumání opět na následující potíž:

Část kapitálu, která ve formě zboží vchází do výrobního procesu jako materiál nebo nástroj, nepřidává výrobku nikdy více hodnoty, než měla před výrobou. Protože má hodnotu jen potud, pokud je ztělesněnou prací, a práce v ní obsažená se nijak nemění tím, že ona část vchází do výrobního procesu. Tato část je natolik nezávislá na výrobním procesu, do něhož vchází, a závislá na společensky určité práci, které je zapotřebí pro její vlastní výrobu, že její vlastní hodnota se mění, jestliže je k její reprodukci zapotřebí více nebo méně pracovní doby, než je v ní obsaženo. Tedy jako hodnota vchází tato část kapitálu do výrobního procesu nezměněna a nezměněna z něj také vychází. Pokud do něj vůbec skutečně vchází a mění se, je to změna, jíž podléhá její užitná hodnota, podléhá ona sama jako užitná hodnota. A všechny operace, jimž podléhají suroviny, nebo které provádí pracovní nástroj, jsou pouze procesy, jimž podléhají jako určité suroviny atd. a určité nástroje (vřeteno atd.), procesy jejich užitné hodnoty, které jako takové nemají nic společného s jejich směnnou hodnotou. Směnná hodnota se při této ǁ846ǀ změně udržuje. Voilá tout.^[am]

Jinak je tomu s tou částí kapitálu, která se směňuje za pracovní sílu. Užitná hodnota pracovní síly je — práce, prvek vytvářející směnnou hodnotu. Protože práce, kterou poskytuje pracovní síla ve výrobní spotřebě, je větší než práce, které je zapotřebí k její vlastní reprodukci a která poskytuje ekvivalent za její mzdu, je hodnota, již kapitalista dostává směnou od dělníka, větši než cena, kterou za tuto práci zaplatil. Předpokládáme-li stejnou míru vykořisťování práce, vyplývá z toho, že z dvou stejně velkých kapitálů ten, který uvádí do pohybu méně živé práce, ať už proto, že od začátku je jeho variabilní část menší v poměru ke konstantnímu kapitálu, či proto, že [je delší] doba oběhu čili ta doba výroby, v které se nesměňuje za práci, nepřichází s ní do styku, neabsorbuje ji — že tento kapitál vytváří méně nadhodnoty a vůbec zboží menší hodnoty. Jak se pak mohou ještě vytvořené hodnoty rovnat a nadhodnoty odpovídat zálohovanému kapitálu? Na to Ricardo nemohl odpovědět, protože otázka takto postavená je absurdní, neboť ve skutečnosti se tu nevyrábějí ani stejné hodnoty, ani [stejné] nadhodnoty. Ricardo ale nerozeznal genezi všeobecné míry zisku, a proto také ani přeměnu hodnot v ceny nákladů od hodnot specificky odlišných.

Avšak Mac odstraňuje potíž opíraje se o nechutnou Millovu „vytáčku“. Nesnáze se lze zbavit tím, že charakteristický rozdíl, z kterého nesnáz pramení, se odstraní pomocí fráze. A tímto charakteristickým rozdílem je: Užitná hodnota pracovní síly je práce, a proto vytváří směnnou hodnotu. Užitná hodnota jiných zboží je — užitná hodnota na rozdíl od směnné hodnoty, čímž žádná změna, jíž tato užitná hodnota prochází, nemění její předurčenou směnnou hodnotu. Nesnáze se lze zbavit tím, že se užitné hodnoty zboží — nazvou směnnou hodnotou a operace, jimiž procházejí jako užitné hodnoty, služby, které poskytují ve výrobě jako užitné hodnoty — se nazvou práce. Tak se v běžném životě mluví o pracujících zvířatech, pracujících strojích a dokonce se i poeticky říká, že železo pracuje v žáru, nebo pracuje, když sténá pod úderem kladiva. Dokonce i křičí. A nic nelze snadněji dokázat, než že každá „operace“ je práce, neboť práce je — operace. Stejně tak se může dokázat, že všechno tělesné má pocit, neboť vše cítící je — tělesné.

„Jako práce může být právem definován každý druh akce nebo operace, ať už je vykonáván člověkem, zvířaty, stroji nebo přírodními silami, který usiluje o to, dosáhnout žádaného výsledku.“ (Cit. dílo, str. 75 [poznámka I].)

A to se v žádném případě nevztahuje [pouze] na pracovní nástroje. To platí podle charakteru věci rovněž o surovinách. Vlna podléhá fyzické akci či operaci, když přijímá barvivo. Vůbec na žádnou věc nelze působit fyzicky, mechanicky, chemicky atd., nelze „dosáhnout žádaného výsledku“, aniž věc sama reaguje. Nemůže být tedy zpracovávána, aniž pracuje sama. A tak všechna zboží, která vcházejí do výrobního procesu, zvětšují hodnotu nejen tím, že se uchovává jejich vlastní hodnota, nýbrž i tím, že vytvářejí novou hodnotu „prací“, a nejsou pouze zpředmětněnou prací. Tím je přirozeně každá obtíž odstraněna. Ve skutečnosti je to pouze parafráze, překřtění sayovských „produktivních služeb kapitálu“, „produktivních služeb půdy“ atd., s čímž Ricardo neustále polemizuje; a s čímž Mac, mirabile dictu^[an], polemizuje v témž „rozboru“ nebo „poznámce“, v které důležitě plácá o svém objevu, který si vypůjčil od Milla a přikrášlil. Proti Sayovi se ohání ricardovskými reminiscencemi a vzpomíná si, že ony „produktivní služby“ jsou ve skutečnosti jen vlastnostmi, kterými se věci projevují ve výrobním procesu jako užitné hodnoty. Když však tyto „produktivní služby“ zahaluje posvátným jménem „práce“, pak se přirozeně všechno mění.

ǁ847ǀ Když Mac šťastně přeměnil zboží v dělníky, rozumí se zcela samo sebou, že tito dělníci dostávají také mzdu a že jim kromě jejich hodnoty, kterou mají jakožto „akumulovaná práce“, musí být vyplácena ještě mzda za jejich „operace“ čili „akci“. Tyto mzdy zboží shrabují [per] procura^[ao] kapitalisté, jsou „mzdami za akumulovanou práci“, alias ziskem. A tím je [podle McCullochova mínění] dokázáno, že stejný zisk ze stejných kapitálů, ať uvádějí do pohybu mnoho nebo málo práce, plyne bezprostředně z určování hodnoty pracovní dobou.

Nejzvláštnější je, jak už [bylo] poznamenáno, že v témž momentu, kdy si Mac, vycházející z Milla, přivlastňuje Saye, vrhá proti Sayovi ricardovské fráze. Jak doslovně opisuje Saye [jen s výjimkou, že] tam, kde Say mluví o akci, nazývá on tuto akci práce, je možno nejlépe vidět z následujících úryvků z Ricarda, kde polemizuje proti Sayovi:

„Pan Say... ho obviňuje“ (A[dama] Smitha) „z omylu, že ‚připisuje schopnost vytvářet hodnotu jen práci člověka. Přesnější analýza nám ukazuje, že hodnota prameni z pracovní činnosti nebo spíš z přičinlivosti člověka, spojené s působením oněch sil, které skýtá příroda, a s působením kapitálu. Ignorováni této zásady mu sabránilo, aby vytvořit pravdivou teorii o vlivu strojů na tvorbu bohatství!‘^[64] V protikladu k názoru Adama Smitha mluví pan Say... o hodnotě, kterou zboží propůjčují přirodni síly. Tyto přírodní síly však významně zvyšuji jen užitnou hodnotu zboží, a ne směnnou hodnotu, o níž mluví pan Say.“ (David Ricardo, „[The] Principles [of Political Economy]“, třetí vyd., Londýn 1821, str. 334—336.) [Srov. čes. vyd., str. 207—208.] „Stroje a přírodní síly mohou značnou měrou zvětšit bohatství země..., avšak nemohou... k hodnotě tohoto bohatství něco přidat.“ (Cit. dílo, str. 335 [poznámka].) [Srov. čes. vyd., str. 208.]

Ricardo, jako všichni významnější ekonomové, [tedy i] A[dam] Smith (i když jednou v návalu humoru nazývá vola produktivním pracovníkem^[ap]), vyzvedává práci jako lidskou, navíc ještě společensky určovanou lidskou činnost jako jediný zdroj hodnoty. Ricardo se odlišuje od jiných ekonomů právě důsledností, s jakou chápe hodnotu zboží jako pouhé „výrazy“ společensky určené práce. Všem těm ekonomům je více nebo méně jasné, Ricardovi více než jiným, že směnnou hodnotu věcí je třeba chápat jako pouhý výraz, specificky společenskou formu produktivní činnosti lidi, jako něco toto genere^[aq] odlišného od věcí a jejich použití jako věcí, ať už ve výrobní či nevýrobní spotřebě. Hodnota je pro ně ve skutečnosti pouze věcně vyjádřený poměr produktivních činností lidí, prací, k sobě navzájem. Ricardo uvádí proti Sayovi slova Destutta de Tracy, vyjadřující doslova i jeho mínění:

„Protože je jisté, že naše fyzické a duševní schopnosti jsou našim jediným původním bohatstvím, je užívání těchto schopností“ (lidských schopnosti) „určitým druhem práce“ (tedy práce jako realizace lidských sil), „našim jediným původním pokladem; jen jeho užíváni vytváří všechny ty věci, které nazýváme bohatstvím... Je také jisté, že všechny tyto věci zobrazují jen práci, která je vytvořila, a mají-li hodnotu nebo dokonce dvě rozdílné hodnoty, mohou je mít jen z práce, z niž pocházejí.“ (Cit. dílo, str. 334.) [Srov. čes. vyd. str. 206.]

Tedy zboží, věci vůbec mají hodnoty jen jako výrazy lidské ǁ848ǀ práce; ne tedy jako něco samo o sobě, jako věci, nýbrž jako ztělesnění společenské práce.

A někteří se odvážili říci, že ubohý Mac vyhnal Ricardovy [názory] do krajnosti, on, který ve své bezmyšlenkovité snaze eklekticky „využít“ ricardovskou teorii s jejími protiklady ztotožňuje její princip a princip celé ekonomie, práci samu jako lidskou činnost a společensky určenou lidskou činnost, s tou fyzickou atd. činností, kterou mají zboží jako užitné hodnoty, jako věci! On, který ztrácí pojem práce samé!

Když nabyl díky Millovým „vytáčkám“ drzosti, opisuje McCulloch Saye, zatímco [zároveň] proti němu polemizuje ricardovskými frázemi, a [opisuje] právě ty Sayovy fráze, které Ricardo ve dvacáté kapitole „Hodnota a bohatství“ potírá jako zásadně protikladné jeho a Smithovým [názorům]. (Roscher pochopitelně opakuje, že Mac [je] do extrému dohnaný Ricardo.^[65]) Je jen bláhovější než Say, který „činnost“ ohně, strojů atd. nenazývá prací. A také nedůslednější. Zatímco podle Saye vítr, oheň atd. tvoří „hodnotu“, pokládá Mac za hodnototvorné jen užitné hodnoty, věci, které mohou být monopolizovány, jako kdyby vítr nebo pára nebo voda mohly být použity jako hnací síly, aniž by byly větrný mlýn, parní stroj, vodní kolo v majetku! Jako kdyby ti, kteří mají v majetku, monopolizují tyto věci, jejichž majetek je nutný pro použití přírodních sil, nemonopolizovali i tyto přírodní síly! Mohu mít vzduchu, vody atd. tolik, kolik chci. Avšak jako produktivní činitele je mohu mít jen [tehdy], mám-li zboží, věci, jejichž použitím působí jako takoví činitelé! Takže Mac [je] ještě níže než Say.

V této vulgarizaci Ricarda vidíme tedy nejúplnější, nejbezmyšlenkovitějši rozklad jeho teorie.

„Pokud ovšem je tohoto výsledku“ (výsledku dosaženého působením či operaci čehokoli) „dosaženo prací nebo operaci přírodních sil, které nemohou být větším nebo menším počtem individui za vyloučení jiných ani monopolizovány, ani přivlastněny, nemá žádnou hodnotu. Co tyto síly dělají, dělají zdarma.“ (J. R. McCulloch [v Adam Smith, „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, sv. IV, Edinburgh 1828], str. 75 [poznámka I].)

Jako kdyby to, co vykonává bavlna, vlna, železo nebo stroje nebylo rovněž vykonáno „zdarma“. Za stroj se platí, operace stroje se neplatí. Žádná užitná hodnota jakéhokoli zboží nestojí nic, je-li zaplacena jeho směnná hodnota.

„Člověk, který prodává olej, nepožaduje nic za jeho přirozené vlastnosti. Při odhadu jeho nákladů účtuje hodnotu práce použité v jeho obchodě a to je hodnota.“ (H. C. Carey, „Principles of Political Economy“, část I, Philadelphia 1837, str. 47.)

Ricardo proti Sayovi právě zdůrazňoval, že činnost stroje například stojí stejně tak málo jako činnost větru a vody.

„Služby..., které nám prokazují přírodní síly a stroje..., jsou užitečné jen tím..., že zvětšuji užitnou hodnotu; ale protože svou práci konají bezplatně..., nepřidává jejich přispění nic ke směnné hodnotě.“ (David Ricardo [„The Principles of Political Economy“, třetí vyd., Londýn 1821], str. 336—337.) [Srov. čes. vyd., str. 208.]

Mac tedy nepochopil ani nejjednodušší Ricardovy teze. Avšak chytrá hlava přemýšlí: Jestli užitná hodnota bavlny, strojů atd. nic nestojí, [jestli] se neplatí nic kromě jejich směnné hodnoty, pak se tato užitná hodnota naproti tomu prodává těm, kteří bavlnu, stroje atd. používají. Prodávají [to], co je nic nestojí.

ǁ849ǀ Obrovskou bezmyšlenkovitost tohoto chlapíka možno vidět z toho, že poté, kdy přijal Sayův „princip“, rozvíjí s velkým vzruchem pozemkovou rentu, přičemž opisuje velmi podrobně od Ricarda.

Protože půda je „přírodní síla..., která může být monopolizována nebo přivlastněna větším nebo menším počtem individuí za vyloučení jiných“, má její přírodní vegetativní činnost čili „práce“, její produktivní síla, hodnotu, a tak se renta vysvětluje z produktivní síly půdy jako u fyziokratů. Tento příklad je přesvědčivý pro Macovy způsoby vulgarizovat Ricarda. Na jedné straně opisuje Ricardovy závěry, které mají smysl jen na základě ricardovských předpokladů, a na druhé straně přijímá od jiných (ponechávaje si jen „nomenklaturu“ nebo nepatrnou změnu v přijatém) přímou negaci těchto předpokladů. Musel by říci: „Renta je mzdou půdy“, shrábnutou pozemkovým vlastníkem.

„Jestli kapitalista vydává stejné sumy na mzdy dělníků, na chov koní nebo nájem stroje a jestli osoby, koně a stroj mohou vykonat stejné množství práce, bude její hodnota, ať je práce vykonána kýmkoli, očividně stejná.“ (Cit. dílo, str. 77 [poznámka I].)

To jinými slovy [znamená]: Hodnota produktu se řídí hodnotou vynaloženého kapitálu. To je problém, [který] nutno řešit. Formulování problému je podle Maca „očividně“ i jeho řešením. Protože ale stroj například vykonává větší množství práce než dělníci, které nahradil, pak je ještě „očividnější“, že produkty stroje, místo aby co do hodnoty klesly, musely by stoupnout ve srovnání s [produkty] dělníků, kteří „vykonávají stejnou práci“. Protože stroj dejme tomu vyrábí 10 000 kusů tam, kde dělník jeden, a každý kus má tutéž hodnotu, [musel by být] produkt stroje 10 000 krát dražší než produkt „dělníka“.

Ostatně ve své snaze odlišit se od Saye [tvrzením], že hodnotu nevytváří činnost přírodních sil, nýbrž jen činnost monopolizovaných čili prací vyrobených sil, se Mac nemůže udržet nad vodou, a [tak] upadá zpět do ricardovské fráze. Například práce větru vyrábí žádaný účinek na loď. (Vyrábí v ní změnu.)

„Avšak hodnota této změny se operací čili prací zúčastněných přírodních sil nezvětšuje a nijak na ní nezávisí, nýbrž závisí na mase kapitálu čili na produktu dřívější práce, která se zúčastnila výroby tohoto výsledku, stejně tak jako náklady na mletí obilí nezávisí na činnosti větru nebo vody, které pohánějí mlýn, nýbrž na mase kapitálu, který se při této operaci vynakládá.“ (Cit. dílo, str. 79 [poznámka I].)

Zde najednou mletí přidává obilí hodnotu jen potud, pokud kapitál, „produkt dřívější práce“, je „spotřebován“ při operaci mletí. Tedy ne tím, že mlýnský kámen „pracuje“, nýbrž tím, že se „spotřebováním“ mlýnského kamene „spotřebovává“ i v něm obsažená hodnota, v něm ztělesněná práce.

Po tomto pěkném rozboru shrnuje Mac moudrost přivlastněnou od Milla a Saye, číniž pojem hodnoty slaďuje se všemi rozpornými jevy, takto:

„Slovo práce znamená.., při všech diskuslch o hodnotě... buď bezprostřední práci člověka, nebo práci kapitálu vyrobeného člověkem, nebo obojí.“ (Cit. dílo, str. 84 [poznámka k poznámce II].)

Prací ǁ850ǀ je tedy třeba rozumět práci člověka, pak jeho akumulovanou práci a konečně užitečná použití užitných hodnot, to znamená jejich fyzické vlastnosti atd. projevující se ve spotřebě (výrobní). Je-li užitná hodnota oddělena od těchto vlastností, není ničím. Užitná hodnota se uplatňuje pouze ve spotřebě. Tedy: směnnou hodnotou produktů práce rozumíme užitnou hodnotu těchto produktů, neboť tato užitná hodnota spočívá pouze ve svém uplatnění nebo, jak to nazývá Mac, v „práci“ ve spotřebě, ať je tato spotřeba výrobní nebo ne. Avšak způsoby „operací“, „činností“ nebo „prací“ užitných hodnot, stejně jako jejich přirozené míry, jsou právě tak rozdílné jako tyto užitné hodnoty samy. Co je tedy tou jednotou, tou jejich mírou, pomocí nichž je srovnáváme? [U McCullocha] se vytváří společným slovem „práce“, které se podstrkuje všem zcela rozdílným uplatněním užitných hodnot poté, kdy se práce sama redukuje na slovo „operace“ čili „činnost“. Ztotožněním užitné hodnoty a směnné hodnoty tedy končí tato vulgarizace Ricarda, kterou proto musíme považovat za poslední a nejšpinavější výraz rozkladu školy jakožto školy.

„Zisk z kapitálu je jen jiné jméno pro mzdu za akumulovanou práci“ (Mac, „Principles“ atd., 1825, str, 291),

to znamená pro mzdu, která se vyplácí zbožím za služby, jež poskytují jako užitné hodnoty ve výrobě.

Tyto „mzdy za akumulovanou práci“ mají ostatně u pana McCullocha ještě zvláštní mystický smysl. Nepřihlížíme-li k jeho opisování od Ricarda, Milla, Malthuse a Saye, která tvoří vlastní fond jeho spisů, zmínili jsme se už o tom, že on sám neustále znovu otiskuje a prodává pod různými tituly svou „akumulovanou práci“, [přičemž] neustále „odnímá mnohé“ z toho, co už dostal jednou zaplaceno. Tento způsob získávat „mzdy za akumulovanou práci“ byl podrobně rozebrán v jeho vlastním spisu už roku 1826, a čeho všeho nedosáhl McCulloch v tomto získávání mzdy za akumulovanou práci^[66] v letech 1826—1862! (I tuto ubohou frázi si přivlastňuje Roscher jakožto Thukydides^[67].)

[Zmíněný] spis se jmenuje: Mordecai Mullion, „Some Illustraticns of Mr. McCulloch‘s Principles of Political Economy“, Edinburgh 1826.^[68] Zde je ukázáno, jak si náš šejdíř dobyl jméno. Devět desetin opisuje od A[dama] Smitha a Ricarda atd., zbývající desetinu vždy ze své vlastní akumulované práce, „kterou nanejvýš nestoudně a zavrženíhodně stále znovu opakuje“. Mullion například ukazuje, jak McCulloch nejen střídavě prodává tytéž články jako vlastní „rozbory“, jako nové práce v „Edinburgh Review“, „Scotsman“, „Encyclopaedia Britannica“^[69], nýbrž i jak například v různých ročnících „Edinburgh Review“ znovu otiskuje tytéž články doslova, jen s několika úpravami a pod novým titulkem. S ohledem na to se vyjadřuje Mullion o „tomto neuvěřitelném příštipkáři‘‘^[70], „tomto nejekonomičtějším ze všech ekonomů“ [takto]:

„Články pana McCullocha se ani v nejmenším nepodobají nebeským tělesům, avšak jedno mají s těmito vznešenými světly společné — po určité době se znovu vracej!.“ (Cit. dílo, str. 21.)

Žádný div, že věří ve „mzdu za akumulovanou práci“!

Věhlas pana Maca ukazuje, jakou moc má bezostyšnost šejdířů.

ǁ850aǀ Jak McCulloch využívá některé Ricardovy teze, aby si dodal důležitosti, viz mezi jiným „Edinburgh Review“, březen 1824, kde tento přítel mzdy za akumulovanou práci (ta mazanice se jmenuje „Considerations on the Accumulation of Capital“) spouští opravdovou jeremiádu nad poklesem míry zisku.

„Autor... vyjadřuje své obavy, vzniklé v souvislosti s poklesem míry zisku takto:

‚Zdáni rozkvětu, které skýtá Anglie, je klamné; nákaza bídy zachvátila tajně množství občanů a základy moci a velikosti národa jsou otřeseny... Tam, kde je úroková sazba nízká, jako v Anglii, je stejně nízká i míra zisku, a rozkvět národa překročil jeho vrchol.‘

Toto tvrzení musí překvapit každého, kdo zná skvělý stav Anglie.“ ([McCulloch, ‚Discours sur lʼéconomie“, franc. překl.) Prévost, str. 197.)

Pan Mac se neměl znepokojovat tím, že „půda“ dostává lepší „mzdu“ než „železo, cihly atd.“ Příčina musí být spiš v tom, že „pracuje“ usilovněji. ǀXIV-850aǁ

*

ǁXV-925ǀ ˂Slepá svině najde také někdy žalud a podobně tomu bylo i s McCullochem v následujícím; avšak dokonce i vtom, jak to chápe on, je jen nedůslednost, protože neodlišuje nadhodnotu od zisku. Za druhé je to opět jeden z jeho bezmyšlenkovitých eklektických plagiátů. Podle chlapíkú, jako je Torrens atd., u nichž se hodnota určuje kapitálem, a stejně i [podle] Baileyho, je zisk v poměru ke kapitálu (zálohovanému). Neztotožňují jako Ricardo zisk s nadhodnotou, avšak jen proto, že vůbec nemusí vysvětlovat zisk na základě hodnoty, že tu formu, v které se projevuje nadhodnota — zisk jako poměr nadhodnoty k zálohovanému kapitálu —‚ pojímají jako původní formu; ve skutečnosti překládají pouze formu, jak se jeví, ve slova.

Místa u Maca, který 1) je ricardovec a 2) opisuje bezprostředně u Ricardových protivníků —‚ zní:

Ricardovo pravidlo, [„že růst zisku může být způsoben pouze poklesem mezd a pokles zisku jen růstem mzdy“, je] pravdivé jen „v těch případech, v kterých produktivita práce zůstává konstantní“. (McCulloch, „The Principles of Political Economy“, Londýn 1825, str. 373.) To znamená té práce, která dodává konstantní kapitál.

„Zisky závisí na jejich poměru ke kapitálu, jenž je produkuje, a ne na poměru ke mzdám. Jestliže se produktivita práce všeobecně zdvojnásobila a jestliže se takto získaný přebytek děli mezi kapitalistu a dělníka, zůstává podíl kapitalisty a dělníka stejný, i když míra zisku vzhledem k vynaloženému kapitálu stoupla.“ (Cit. dilo, str. 373—374.)

Dokonce i v tomto případě, jak poznamenává také Mac, by se mohlo říci, že mzdy v poměn k produktu relativně klesly, protože zisky stouply. (V tomto případě by však růst zisku [byl] příčinou poklesu mezd.) Takovýto výpočet spočívá ovšem na chybném způsobu vypočítávání mzdy jako podílu na produktu a pan J[ames] St[uart] Mill, jak jsme viděli dříve, se snaží touto sofistickou cestou zevšeobecnit ricardovský zákon.^[71]˃ ǀXV - 925ǁ

5. Wakefield
[Několik námitek proti Ricardově teorii o „hodnotě práce“ a pozemkové rentě]

ǁXIV-850aǀ Wakefieldovy vlastní zásluhy v chápání kapitálu jsou osvětleny v dřívějším oddíle o „Přeměně nadhodnoty v kapitál“.^[72] Zde jen [to], co se přímo týká „tématu“.

„Pokládáme-li práci za zboží a kapitál, produkt práce, za jiné (zboží] a určují-li se hodnoty těchto dvou zboží stejným množstvím práce, pak by se dané množství práce směňovalo za všech okolnosti za takové množství kapitálu, které bylo vytvořeno stejným množstvím práce; minulá práce by se vždy směňovala za totéž množství přítomné práce. Avšak hodnota práce v poměru k jiným zbožím se neurčuje — přinejmenším pokud mzda závisí na podílu [z produktu] — stejným množstvím práce, nýbrž poměrem mezi nabídkou a poptávkou.“ (Wakefield, pozn. na str. 230—231 k I. svazku jeho vydání Smithova „Wealth of Nation“, Londýn 1836.)

Podle Wakefielda by byl tedy zisk nevysvětlitelný, kdyby byla placena hodnota práce.

Ve II. svazku svého vydání A[dama] Smitha Wakefield poznamenává:

„Nadvýrobek^[73] vždy vytváři rentu: přesto však se může platit i renta, která se neskládá z nadvýrobku.“ (Cit. dílo, str. 216.)

„Jestliže se,“ jako vlnku, „masa národa donutí k tomu, aby žila o bramborách*******a v chatrčích a hadrech a aby za dovolení takto žít platila vším, co kromě chatrči, hadrů a brambor mitže vyrobit, pak obdrží vlastník půdy, na které žiji, tím více, čím méně potřebuje (masa národa) k uspokojení, i kdyby se výnos z kapitálu nebo práce nezměnil. Čeko se ubozí pachtýři vzdávají, shrábne vlastník pŮdy. Tak je pakle: životní úrovně obdulavatelŮ půdy datlí příčinou nadvýrobku... Pokles mezd působí na nadvýrobck stejně, jako kdyby klesala životní úroveň; hrubý produkt zůstává stejný, přebytečná část je větši; výrobci dostanou méně, vlastník půdy více.“ (Cit. dílo, str. 220—221.)

V tomto případě se zisk nazývá rentou, stejně jako se nazývá úrokem, pracuje-li dělník, jako například v Indii, se zálohami kapltalisty (i když sám je nominálně nezávislý) a odvádí mu veškerý nadvýrobek.

6. Stirling
[Vulgární vysvětleni zisku vzájemným vztahem poptávky a nabídky]

Stirling, (Patrick) James, „The Philosophy of Trade etc.“, Edinburgh 1846.

„Množství každého zboží musí být regulováno tak, aby nabídka takového zboží byla v poměru k poptávce po něm menší než nabídka práce k poptávce po práci. Rozdíl mezi cenou nebo hodnotou zboží a cenou nebo hodnotou na ně vynaložené práce tvoři zisk neboli přebytek, který Ricardo nemůže podle své teorie objasnit.“ (Cit. dilo, str. 72—73.)

ǁ851ǀ Tentýž muž nám říká:

„Jestliže jsou hodnoty zboží v poměru odpovídajícím jejich výrobním nákladům, pak to lze nazvat úrovní hodnoty.“ (Str. 18.)

Kdyby si tedy poptávka a nabídka práce odpovídaly, prodávala by se práce za svou hodnotu (co všechno Stirling chápe touto hodnotou). A kdyby si odpovídaly poptávka a nabídka zboží, na které byla vynaložena práce, prodávalo by se zboží za své výrobní náklady, jimiž Stirling rozumí hodnotu práce. Cena zboží se pak rovná hodnotě práce na ně vynaložené. A cena práce se rovná její vlastní hodnotě. Proto se cena zboží rovná ceně práce na ně vynaložené. Neexistoval by tedy žádný zisk neboli přebytek.

Stirling vysvětluje tedy zisk neboli přebytek takto:

Nabídka práce v poměru k poptávce po práci musí být větší než nabídka zboží, na něž byla vynaložena práce, v poměru k poptávce po zboží. Musí se to zařídit tak, aby se zboží prodávalo dráže, než se platí práce v něm obsažená.

To nazývá pan Stirling vysvětlováním jevu přebytku, zatímco je to jen parafráze toho, co se má vysvětlit. Při bližším pohledu jsou možné jen tři případy: [1.] Cena práce se nachází na „úrovni hodnoty“, to znamená poptávka a nabídka práce odpovídají ceně práce, která se rovná její hodnotě. Pak musí být zboží prodáváno nad svoji hodnotou, Čili musí to být zařízeno tak, aby jeho nabídka byla pod jeho poptávkou. To je čistý „zisk ze zcizení“ jen s tou podmínkou, za které je možný. [2.] Nebo poptávka po práci [je] vyšší než její nabídka a cena [práce] je vyšší než její hodnota. Pak zaplatil kapitalista dělníkovi víc, než je hodnota zboží, a kupující musí kapitalistovi platit dvojnásobný přebytek, za prvé ten, který [kapitalista] nejdříve zaplatil dělníkovi, a pak kapitalistův zisk. [3.] Nebo [je] cena práce nižší než její hodnota, nabídka práce vyšší než poptávka po práci. Pak přebytek pramení z toho, že práce je placena pod svoji hodnotou a [jako zboží] prodávána za svoji hodnotu nebo alespoň nad svoji cenou.

Odstraníme-li všechen nesmysl, pak přebytek u Stirlinga pramení z toho, že kapitalista kupuje práci pod její hodnotou a prodává opět ve formě zboží nad její cenou.

První dva případy, zbavené směšné formy, podle nichž se má výrobce „zařídit“ tak, aby své zboží prodával nad jeho hodnotou nebo nad „úrovní hodnoty“, neznamenají nic než: Je-li poptávka po zboží větší než jeho nabídka, vzroste tržní cena nad hodnotu. Což zajisté není žádný nový objev a vysvětluje jen ten druh „přebytku“, který nedělal ani Ricardovi, ani komukoli jinému nejmenší těžkosti. ǀXIV-851ǁ

7. John Stuart Mill
[Neplodné pokusy odvodit bezprostředně z teorie hodnoty ricardovskou tezi o
nepřímé úměrnosti mezi mírou zisku a velikosti mzdy]

[a) Záměna míry nadhodnoty s mírou zisku. Prvky koncepce „zisku ze zcizení“.
Zmatená koncepce „zálohovaných zisků“ kapitalistů]

ǁVII-319ǀ Ve výše citovaném spisku^[74], který fakticky obsahuje všechny originální myšlenky pana J[ohna] St[uarta] Milla o politické ekonomii (na rozdíl od jeho objemného kompendia)^[75] se v „Essay“ IV „O zisku a úroku“ říká:

„Nástroje a suroviny, stejně jako jiné věci, nestály původně nic než práci... Práce vynaložená na výrobu nástrojů a surovin plus ta práce, která byla vynaložena později, aby pomoci strojů zpracovala suroviny, tvoří celkovou sumu práce vynaložené na výrobu hotového zboží... Nahradit kapitál neznamená proto nic, než nahradit mzdu za vynaloženou práci.“ ([John Stuart Mill, „Essay on some Unsettled Questions of Political Economy“, Londýn 1844] str. 94.)

Toto je samo o sobě chybné, protože vynaložená práce a zaplacené mzdy naprosto nejsou totožné. Naopak vynaložená práce se rovná sumě mzdy a zisku. Nahradit kapitál znamená nahradit zaplacenou práci (mzdu) a kapitalistou nezaplacenou, avšak prodanou práci (zisk). Pan Mill tu zaměňuje „vynaloženou práci“ a tu část vynaložené práce, kterou platí kapitalista, jenž ji vynakládá. Tato záměna sama o sobě nesvědčí příliš příznivě o jeho pochopení ricardovské teorie, jejímž jménem vystupuje.

Pokud jde o konstantní kapitál, je třeba ještě mimochodem poznamenat; jakmile se [tento konstantní kapitál] utvořil, nemůže už být žádná z jeho částí ani ziskem, ani mzdou, jako například semena atd., i když se každá jeho část redukuje na minulou práci, a je tedy možno si domýšlet, že někdy představovala buď zisk, nebo mzdu, nebo obojí.

Mill neodlišuje nadhodnotu od zisku. Proto prohlašuje, že míra zisku (což je správné pro nadhodnotu přeměněnou už v zisk) se rovná poměru ceny produktu k ceně jeho výrobních prostředků (včetně práce). (Viz str. 92—93.) A současně chce odvodit zákony míry zisku bezprostředně z ricardovského zákona, v němž Ricardo směšuje nadhodnotu a zisk [a dokázat], že „zisk závisí na mzdě a vzrůstá, když mzda klesá, a klesá, když mzda vzrůstá“.

Samému panu Millovi není zcela jasná dokonce ani otázka, kterou se pokouší řešit. Formulujeme proto krátce jeho otázku dříve, než uslyšíme odpověď. Míra zisku je poměr nadhodnoty k celkové sumě zálohovaného kapitálu (konstantní kapitál a variabilní kapitál dohromady), zatímco nadhodnota sama je přebytek toho množství práce, které vykonává dělník, nad tím množstvím práce, které je mu zálohováno ve mzdě; tedy nadhodnota [je] zkoumána jen s ohledem na variabilní kapitál čili kapitál vynaložený na mzdu, nikoli na celý kapitál. Míra nadhodnoty a míra zisku jsou proto dvě různé míry, i když zisk sám je jen sub certa specie^[ar] zkoumaná nadhodnota. O míře nadhodnoty je správné říkat, že výlučně „závisí na mzdě a že vzrůstá, když mzda klesá, a klesá, když mzda vzrůstá“. (O mase nadhodnoty by to bylo nesprávné, protože masa nadhodnoty závisí současně nejen na míře, v jaké se přivlastňuje nadpráce jednotlivého dělníka, nýbrž i na mase (počtu) současně vykořisťovaných dělníků.) Míra zisku — protože je poměrem nadhodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu — je přirozeně ovlivňována a určována poklesem nebo růstem nadhodnoty, tedy růstem nebo poklesem mzdy; avšak kromě tohoto určení zahrnuje míra zisku ještě ǁ320ǀ [určení], která na [růstu nebo poklesu mzdy] nezávisejí a bezprostředně se na ně neredukují.

Pan J[ohn] St[uart] Mill, který jako Ricardo na jedné straně bezprostředně ztotožňuje zisk a nadhodnotu a na druhé straně nechápe míru zisku (v polemice proti antiricardovcům) v ricardovském smyslu, nýbrž v jejím skutečném smyslu, jako poměr nadhodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu (variabilní kapitál plus konstantní kapitál), usiluje o to, aby dokázal, že míra zisku je bezprostředně určována zákonem, který určuje nadhodnotu a redukuje se prostě na to, že čím menší je část, kterou si dělník sám přivlastňuje ze svého pracovního dne, tím větší je část, která připadá kapitalistovi a vice versa. Podívejme se nyní na jeho úsilí, při kterém [je] nejhorší to, že mu není jasné, který problém chce vlastně řešit. Kdyby sám správně formuloval problém, pak by jej nemohl takto chybně řešit.

Říká tedy:

„I když nástroje, suroviny a budovy jsou samy produktem práce, nelze přesto celek jejich hodnoty redukovat na mzdy dělníků, jimiž byly vyrobeny.“ ˂Výše řekl: Nahrazeni kapitálu je nahrazeni mezd.˃ „Nutno započíst ještě zisky, kterých dosáhli kapitalisté z těchto mezd. Z hotového produktu musí poslední výrobce uhradit nejen mzdy, které vyplatil on sám a výrobce nástrojů, nýbrž i zisk výrobce nástrojů, který kapitalista sám zálohoval ze svého vlastního kapitálu.“ (Cit. dílo, str. 98.) „Zisky“ tedy „nepředstavji pouze přebytek po nahrazení nákladů; vcházejí do nákladů samých. Kapitál [posledního výrobce] se vynakládá zčásti na zaplacení čili nahrazeni mezd a zčásti na zaplaceni zisků jiných kapitalistů, jejichž spolupůsobeni bylo nutné, aby se vytvořily výrobní prostředky.“ (Cit. dílo, str. 98—99.) „Proto může být nějaký předmět produktem téhož množství práce jako dříve, a přesto, jestliže část zisku, kterou poslední výrobce musí zaplatit předchozím výrobcům, může být uspořena“ (zhospodárněním), „výrobní náklady předmětu klesají… Přesto však zůstává správné, že míra zisku se mění nepřímo úměrně výrobním nákladům mzdy.“ (Cit. dílo, str. 102—103.)

Pochopitelně tu stále vycházíme z předpokladu, že cena zboží se rovná jeho hodnotě. Na tomto základě provádí své zkoumání sám pan Mill.

Především zisky mají v právě citovaném způsobu výkladu velmi silnou podobu zisků ze zcizení; ale půjdeme dále. Není nic nesprávnějšího než [tvrdit], že předmět (je-li prodáván za svoji hodnotu) „je produktem téhož množství práce jako dříve“ a že se současně mohou za nějakých okolností „zmenšit výrobní náklady předmětu“. ˂To by pak bylo [možné] jen v tom smyslu, který jsem stanovil nejdříve, když jsem [reálné] výrobní náklady předmětu odlišil od výrobních nákladů kapitalisty, protože část těchto výrobních nákladů kapitalista neplatí.^[76] V tomto případě je skutečně také správné, že dosahuje svého zisku stejně z nezaplacené nadpráce svých vlastních dělníků, jako jej může dosáhnout i tím, že platí méně tomu kapitalistovi, který mu dodává jeho konstantní kapitál, to znamená, že neplatí tomuto kapitalistovi část nadpráce (která právě takto tvoří jeho zisk) obsažené v jeho zboží a tímto kapitalistou nezaplacené. Vždycky to končí tím, že platí zboží pod jeho hodnotou. Míra zisku (tedy poměr nadhodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu) může stejně stoupat proto, že se totéž množství zálohovaného kapitálu objektivně zlevňuje (v důsledku zvětšené produktivity práce ve výrobních sférách, které vyrábějí konstantní kapitál), jako proto, že se subjektivně zlevňuje pro kupujícího, neboť je platí pod jeho hodnotou. Pro něho je to pak vždy výsledek menšího množství práce.˃

ǁ321ǀ Mill především říká, že konstantní kapitál toho kapitalisty, který vyrábí konečné zboží, se neredukuje jen na mzdy, nýbrž i na zisky. Jeho myšlenkový pochod je při tom takový:

Kdyby se redukoval pouze na mzdy, byl by tedy zisk přebytkem, který by zůstal poslednímu kapitalistovi po nahrazení všech mezd ˂a všechny náklady (placené) na produkt by se redukovaly na mzdy˃, z nichž by se skládala celková suma zálohovaného kapitálu. Celková hodnota zálohovaného kapitálu by se rovnala celkové hodnotě mezd, které jsou obsaženy v produktu. Zisk by byl přebytkem nad touto hodnotou. A protože míra zisku se rovná poměru tohoto přebytku k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu, stoupala by nebo klesala tato míra zřejmě úměrně celkové hodnotě zálohovaného kapitálu, to znamená hodnotě mezd, jejichž celková suma tvoří zálohovaný kapitál. ˂Sama tato námitka je ve skutečnosti bláhová, zkoumá-li se všeobecný poměr zisku a mzdy. Vždyť pan Mill by musel z celkového produktu dát na jednu stranu jen tu část, která se redukuje na zisky (bez ohledu na to, zda se vyplácejí poslednímu kapitalistovi nebo předcházejícím kapitalistům, spoluúčastníkům výroby zboží), a tu, která se redukuje na mzdu, na druhou [stranu], a tak by se suma zisku rovnala stejně jako dříve přebytku nad hodnotou sumy mezd a ricardovský „obrácený poměr“ by mohl platit přímo o míře zisku. I to, že celková suma zálohovaného kapitálu se redukuje na zisk a mzdu, je nepravdivé.˃ Avšak zálohovaný kapitál se redukuje nejen na mzdu, nýbrž i na zálohované zisky. Zisk tedy zůstává nejen přebytkem nad zálohovanými mzdami, nýbrž i nad zálohovanými zisky. Takže míra zisku je určena nejen přebytkem nad mzdou, nýbrž i přebytkem u posledního kapitalisty, [přebytkem] nad sumou mezd plus zisků, jejichž souhrn podle předpokladu tvoři celkový zálohovaný kapitál. Tato míra se tedy zřejmě může měnit nejen růstem nebo poklesem mezd, nýbrž i růstem nebo poklesem zisku. A ponecháme-li stranou změnu míry, která vyplývá z růstu nebo poklesu mezd, předpokládáme-li, a k tomu přece v praxi x krát dochází, že hodnota mezd, to znamená jejich výrobní náklady, v nich obsažená pracovní doba se nezměnila, je konstantní — pak přijdeme, řídíce se panem Millem, ke krásnému zákonu, že růst a pokles míry zisku závisí na růstu a poklesu zisku.

„Jestliže část zisku, kterou poslední výrobce musí zaplatit předcházejícím výrobcům, může být ušetřena, výrobní náklad předmětu se sníží.“

Toto je ve skutečnosti velmi správné. Předpokládejme, že žádná část zisku předcházejících výrobců nebyla pouhou přirážkou — ziskem ze zcizení, jak říká James Steuart — pak je každá úspora „části zisku“ (pokud ji není dosaženo tím, že pozdější výrobce napaluje dřívějšího, to znamená, že mu neplatí celou hodnotu obsaženou v jeho zboží) úsporou množství práce, které je zapotřebí k výrobě zboží. ˂Zde nepřihlížíme k zisku, který je placen například za dobu, po kterou kapitál leží během doby výroby ladem atd.˃ Bylo-li [dříve] například zapotřebí dvou dnů k dopravě surovin, například uhlí, z dolu až k továrně, a je-li dnes zapotřebí už jen jednoho dne, „ušetři“ se jeden pracovní den; avšak to platí jak o té jeho části, která připadá na mzdu, tak o té části, která připadá na zisk.

Když si pan Mill sám ujasnil, že míra přebytku posledního kapitalisty nebo vůbec míra zisku nezávisí jen na přímém poměru mezd a zisků, nýbrž na poměru posledního zisku nebo zisku každého určitého kapitálu k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu, [který] se rovná sumě (na mzdy vynaloženého) variabilního kapitálu plus konstantnímu kapitálu, že, jinými slovy, ǁ322ǀ míra zisku není určena jen poměrem zisku k části kapitálu vynaložené na mzdu, tedy nejen výrobními náklady mzdy čili hodnotou mzdy, pokračuje:

„Podle toho zůstává správné, že míra zisku se mění nepřímo úměrně výrobním nákladům mzdy.“

I když je to chybné, je to přesto správné.

Vysvětlení, které nyní podává, může být klasickým příkladem způsobu vysvětlování ekonomů, a to tím nápadněji, že jeho autor napsal zároveň nauku o logice.^[77]

„Předpokládejme, že například 60 zemědělských dělníků dostává jako svou mzdu 60 kvarterů obili, že dále spotřebovává fixní kapitál a semena v hodnotě 60 kvarterů a že produkt jejich operací se rovná 180 kvarterům. Předpokládáme-li zisk 50 %, musí být semena a nástroje produktem práce 40 lidí; nebol mzdy těchto 40 spolu se ziskem činí 60 kvarterů. Je-li proto produkt 180 kvarterů, je to výsledek [práce] 100 lidí.

Předpokládejme teď, že [počet] dělníků se nezměnil, ale že nějakým objevem by už nebyla nutná spoluúčast fixního kapitálu a semen. 180 kvarterů výnosu mohlo být dříve dosaženo jen při výdaji 120 [kvarterů], nyní při výdaji pouhých 100 [kvarterů].

180 kvarterů je výsledkem téhož množství práce jako dříve, práce 100 osob. Jeden kvarter obili je proto produktem ¹⁰/₁₈ práce jedné osoby. Neboť jeden kvarter obilí, který je odměnou jednotlivého dělníka, je ve skutečnosti produktem téže práci jako dříve; avšak jeho výrobní náklady se nicméně zmenšily; nyní je produktem ¹⁰/₁₈ práce jedné osoby a nic víc; zatímco dříve bylo pro jeho výrobu zapotřebí tohoto množství práce plus výdaje ve formě úhrady zisku [předcházejícího kapitalisty], což činilo o ¹/₅ vic. Kdyby výrobní náklady mzdy zůstaly stejné jako dříve, nemohly by zisky stoupnout. Každý dělník by obdržel jeden kvarter obili; ale jeden kvarter obilí v té době byl výsledkem týchž výrobních nákladů jako nyní 1¹/₅ kvarteru. Aby proto každý dělník mohl dostst tytéž výrobní náklady (jako dříve], musí obdržet jeden plus ¹/₅ kvartem obili.“ (Cit. dílo, str. 99—103.)

„Předpokládáme-li proto, že dělník je placen týmž předmětem, který vyrábí, je evidentní, že dojde-li k nějaké úspoře v nákladech na výrobu tohoto předmětu, dostává-li dále dělník tytéž výrobní náklady jako dříve, musí dostat větší množství, úměrně tomu, jak vzrostla produktivní síla kapitálu. Ale je-li tomu tak, bude kapitalistův výdaj tvořit přesně týž podíl z jeho výnosu jako dříve a zisky nevzrostou. Proto změny míry zisku a výrobních nákladů na mzdy jdou ruku v ruce a jsou neoddělitelné. Proto je Ricardův názor naprosto správný, jestliže nižšími mzdami nerozumí jen mzdy, které jsou produktem menšího množství práce, nýbrž i mzdy, které se vyrábějí s menšími náklady, včetně práce a dřívějších zisků.“ (Cit. dílo, str. 104.)

Všimneme si u této velkolepé ilustrace nejdříve [toho], že se předpokládá, že obilí se díky nějakému objevu produkuje bez semen (surovin) a bez fixního kapitálu; vyrábí se bez surovin a bez pracovnieh nástrojů, tedy ze vzduchu, vody a půdy, pouhou prací rukou. Pod tímto ǁ323ǀ nehorázným předpokladem se neskrývá nic jiného než další předpoklad, že produkt je vyráběn bez konstantního kapitálu, tedy jen nově přidanou prací. V tomto případě je totiž dokázáno, co se mělo dokázat, totiž, že zisk a nadhodnota jsou totožné, tedy i míra zisku závisí jen na poměru nadpráce k nutné práci. Obtíž pramení právě z toho, že poměrem nadhodnoty ke konstantní části kapitálu — a tento poměr nazýváme mírou zisku — se míra nadhodnoty a míra zisku odlišují. Předpokládejme tedy, že konstantní kapitál se rovná nule, [a] tak jsme obtíž, která pramenila z existence konstantního kapitálu, odstranili tím, že od existence tohoto konstantního kapitálu abstrahujeme. Čili odstranili jsme obtiž tím, že předpokládáme, že neexistuje. Probatum est.^[as]

Upravme nyní problém neboli millovskou ilustraci problému správně.

V prvním předpokladu máme:

Konstantní kapitál (fixní kapitál a semena)	Variabilní kapitál (kapitál vynaložený na mzdy)	Celkový produkt	Zisk
—————————————————————————————————————————————————
60 kvarterů	60 kvarterů (60 dělnlků)	180 kvarterů	60 kvarterů

V tomto příkladě se předpokládá, že práce přidaná konstantnímu kapitálu se rovná 120 kvarterům, a protože každý kvarter je mzdou za jeden pracovní den (nebo roční práci, což je jen pracovní den [složený] z 365 pracovních dnů), obsahuje 180 kvarterů jen 60 pracovních dnů, z kterých 30 nahrazuje mzdu dělníků a 30 tvoří zisk. Ve skutečnosti tedy předpokládáme, že jeden pracovní den se realizuje ve 2 kvarterech, a proto 60 dělníků realizuje svých 60 pracovních dnů ve 120 kvarterech, z nichž 60 tvoří jejich mzdu a 60 zisk. Jinými slovy: dělník pracuje polovinu pracovního dne pro sebe, aby nahradil mzdu, a polovinu pro kapitalistu, čímž vytváří kapitalistovu nadhodnotu. Proto se míra nadhodnoty rovná 100 %, a ne 50 %. Protože variabilní kapitál tvoří jen polovinu celkového zálohovaného kapitálu, není míra zisku 60 kvarterů ku 60, není tedy 100 %, nýbrž 60 kvarterů ku 120, tedy jen 50 %. Kdyby se konstantní část kapitálu rovnala nule, skládal by se celý zálohovaný kapitál jen ze 60 kvarterů, jen z kapitálu zálohovaného na mzdu, který se rovná 30 pracovním dnům; zisk a nadhodnota, a tedy i jejich míry by byly totožné. Zisk by pak byl 100 a ne 50 %; 2 kvartery obili by pak byly produktem jednoho pracovního dne, 120 kvarterů obilí produktem 60 pracovních dnů, i kdyby byl jen jeden kvarter obilí mzdou za jeden pracovní den a jen 60 kvarterů obilí mzdou za 60 pracovních dnů. Jinými slovy: dělník by dostával jen polovinu, 50 % ze svého produktu, zatímco kapitalista by obdržel dvojnásobek, 100 % svých výdajů.

Jak by tomu nyní bylo s konstantním kapitálem 60 kvarterů? Byly by rovněž produktem 30 pracovních dnů a za předpokladu, že v tomto konstantním kapitálu zůstává poměr prvků jeho výroby stejný, že jedna třetina z nich se skládá z konstantního kapitálu, dvě třetiny z nově přidané práce, že rovněž tak nadhodnota a míra zisku jsou stejné, došli bychom k následujícímu propočtu:

Konstantní kapitál	Variabilní kapitál	Celkový produkt	Zisk
—————————————————————————————————————————————————
20 kvarterů	60 kvarterů (mzda 20 dělnlků)	60 kvarterů	20 kvarterů

Mira zisku by byla opět 50 %, míra nadhodnoty 100 %. Celkový produkt by byl ǁ324ǀ produktem 30 pracovních dnů, z nichž ale 10 pracovních dnů (rovnajících se 20 kvarterům) [představuje] minulou [präexistierend] práci (kapitál konstantní) a 20 pracovních dnů nově přidanou práci 20 dělníků, z nichž každý by ovšem dostal jako mzdu jen polovinu svého produktu. 2 kvartery by byly stejně jako dříve produktem práce jedné osoby, i když jeden kvarter by byl stejně jako dříve mzdou za práci jedné osoby a jeden kvarter ziskem kapitalisty, který si přivlastnil polovinu její práce.

60 kvarterů, které byty nadhodnotou posledně vyrábějícího kapitalisty, tvořilo míru zisku 50 %‚ protože těchto 60 kvarterů nadhodnoty bylo počítáno nejen k 60 kvarterům zálohovaným na mzdu, nýbrž i k 60 kvarterům zálohovaným na semeno a fixní kapitál, tedy dohromady ke 120 kvarterům.

Jestliže tedy Mill počítá stejně 50 % zisku u kapitalisty, který vyrobil semena a fixní kapitál, celkem 60 kvarterů, jestliže dále předpokládá, že konstantní a variabilní kapitál sem vcházejí ve stejném poměru jako u výrobce 180 kvarterů, pak bude moci právem říci, že zisk se rovná 20 kvarterům, mzda se rovná 20 kvarterům a konstantní kapitál se rovná 20 kvarterům. Protože mzda se rovná jednomu kvarteru, obsahuje 60 kvarterů 30 pracovních dnů, stejně tak jako 120 kvarterů obsahuje 60 pracovních dnů.

Co ale říká Mill?

„Předpokládá-li se zisk 50 %, musí se semena a nástroje přeměnit v produkt práce 40 lidi; neboť mzdy těchto 40 lidi, spolu se ziskem, činí 60 kvarterů.“

U prvního kapitalisty, který používal 60 dělníků, z nichž každému platil jeden kvarter na den jako mzdu (tedy 60 kvarterů vydal na mzdu), [který vynaložil] dále 60 kvarterů na konstantní kapitál, realizovalo se 60 pracovních dnů ve 120 kvarterech, z nichž však dělníci obdrželi jako mzdu jen 60. Neboli mzda se rovnala jen polovině produktu práce 60 lidí. 60 kvarterů konstantního kapitálu se tedy rovná už jen produktu práce 30 lidi; kdyby se zcela přeměnily v zisk a mzdu, byla by mzda 30 kvarterů a zisk 30 kvarterů, mzda by se tedy rovnala práci 15 lidí a zisk rovněž. Je-li však zisk jen 50 %, je tomu tak proto, že se předpokládalo, že z 30 dnů, které jsou obsaženy v 60 kvarterech, se 10 rovná minulé práci (konstantnímu kapitálu) a jen 10 se přeměňuje ve mzdu. Tedy 10 dnů je obsaženo v konstantním kapitálu, 20 v nově přidaných pracovních dnech, z nichž však dělníci pracují pro sebe jen 10 a 10 pro kapitalistu. Pan Mill však tvrdí, že těchto 60 kvarterů je produktem 40 lidí, zatímco dříve bylo 120 produktem 60. V posledním případě obsahuje jeden kvarter polovinu pracovního dne (i když byl mzdou za celý pracovní den); v prvním by se ³/₄ kvarteru rovnaly polovině pracovního dne; zatímco však ta třetina produktu (60 kvarterů), která byla vynaložena na konstantní kapitál, má právě tutéž hodnotu, tedy obsahuje tolik pracovní doby jako každá jiná třetina produktu. Chtěl-li pan Mill konstantní kapitál 60 kvarterů redukovat zcela na mzdu a zisk: nemění to nic na množství pracovní doby, které v něm bylo obsaženo. Zůstalo by [v něm] stejně jako dříve 30 pracovních dnů; pouze zisk a nadhodnota by byly stejné, protože by nebylo třeba nahrazovat žádný konstantní kapitál. Zisk by tedy byl 100 %, a ne jako dříve, 50 %. Dříve byla nadhodnota také 100 %, ale zisk jen 50 %; právě v důsledku toho, že do výpočtu vchází konstantní kapitál.

Zde je tedy manévr pana Milla dvojnásob chybný.

U prvních 180 kvarterů spočívala obtíž v tom, že nadhodnota a zisk nebyly stejné, protože 60 kvarterů nadhodnoty bylo nutno počítat nejen k 60 kvarterům (části celkového produktu, která se rovná mzdě), nýbrž ǁ325ǀ k 120 kvarterům, tj. konstantnímu kapitálu 60 kvarterů plus mzdě 60 kvarterů. Nadhodnota byla proto 100 %, zisk jenom 50. Pan Mill odstraňuje tuto obtíž u těch 60 kvarterů, které tvoří konstantní kapitál, tím, že předpokládá, že se zde celý produkt rozděluje mezi kapitalistu a dělníka, tj. že do tvorby konstantního kapitálu [složeného ze] semen a nástrojů [o velikosti] 60 kvarterů nevchází žádný konstantní kapitál. Předpokládá se, že okolnost, kterou bylo třeba vysvětlit u kapitálu I, u kapitálu II odpadla, čímž je problém u konce.

Za druhé ale, když předpokládal, že do hodnoty 60 kvarterů, které tvoří konstantní kapitál I, vchází pouze [bezprostřední] práce, žádná minulá práce, žádný konstantní kapitál, že tedy zisk a nadhodnota jsou stejné, tedy i míra zisku a nadhodnoty, že mezi nimi neexistuje žádný rozdíl, předpokládá zase naopak, že mezi nimi existuje rozdíl jako v případě I, a proto zisk, jako v případě I, se rovná jen 50 %. Kdyby se v případě I neskládala třetina produktu z konstantního kapitálu, rovnal by se zisk nadhodnotě; celkový produkt by se skládal jen ze 120 kvarterů, rovných 60 pracovním dnům, z nichž by si 30 přivlastňovali dělníci (= 60 kvarterů) a 30 kapitalista (= 60 kvarterů). Míra zisku byla tak velká jako míra nadhodnoty, rovnala se 100 %. [Ve skutečnosti] byla 50 %, protože 60 kvarterů nadhodnoty se nepočítalo k 60 kvarterům (mzda), nýbrž k 120 kvarterům (mzda, semeno a fixní kapitál). V případě II předpokládá, že [do výroby] nevchází žádný konstantní kapitál. Předpokládá také, že mzda je stejná, rovná se jednomu kvarteru. Ale přesto předpokládá, že zisk a nadhodnota jsou různé, tj. že zisk je jen 50, i když nadhodnota je 100 %. Ve skutečnosti předpokládá, že 60 kvarterů, třetina celkového produktu, obsahuje víc pracovní doby než jiná třetina celkového produktu, těchto 60 kvarterů je produktem 40 pracovních dnů, zatímco zbývajících 120 kvarterů bylo jen produktem 60.

Ve skutečnosti tu ale probleskuje starý omyl zisku ze zcizení, který s pracovnl dobou obsaženou v produktu nemá vůbec nic společného, stejně jako s ricardovským určováním hodnoty. Mill totiž předpokládá, že mzda, kterou dostává jedna osoba za jeden pracovní den, se rovná produktu jejího pracovního dne, čili obsahuje tolik pracovní doby, kolik pracuje. Platí-li se na mzdu 40 kvarterů a rovná-li se zisk 20 kvarterům, obsahuje těchto 40 kvarterů 40 pracovních dnů. To, co se zaplatí za 40 pracovních dnů, se rovná produktu 40 pracovních dnů. Jestli na 60 kvarterů [celkového produktu] připadá 50 % čili 20 kvarterů zisku, plyne pak z toho, že 40 kvarterů se rovná produktu práce 40 lidí, protože podle předpokladu 40 kvarterů tvoří mzdu a jedna osoba dostane jeden kvarter za den. Odkud pak pochází ostatních 20 kvarterů? 40 lidí pracuje 40 pracovních dnů, protože dostávají 40 kvarterů. Tedy jeden kvarter je produktem jednoho pracovního dne. 40 pracovních dnů produkuje proto jen 40 kvarterů a ani bušl víc. Odkud pak pochází 20 kvarterů, které tvoří zisk? Základem je tu starý omyl o zisku ze zcizeni, o pouhém nominálním zvýšení ceny produktu nad jeho hodnotu. Zisk ze zcizení se tu ovšem jeví jako naprosto nevhodný a nemožný, protože hodnota není představována penězi, nýbrž alikvotní částí produktu samého. Není nic lehčího, než si představit, že — je-li 40 kvarterů obilí produktem 40 dělníků, z nichž každý dostává jeden kvarter jako mzdu za den nebo rok, dostávají tedy jako mzdu celý svůj produkt, a rovná-li se jeden kvarter obilí, vyjádřený v penězích, 3 librám št. a tedy 40 kvarterů se rovná 120 librám št. — kapitalista, který prodává těchto 40 kvarterů za 180 liber št., dosahuje zisku 60 liber št., 50 % = 20 kvarterů. Avšak tato představa sama je dovedena ad absurdum, když kapitalista ze 40 kvarterů vyrobených za 40 pracovních dnů, za které platí 40 kvarterů, prodává 60 kvarterů. V jeho rukách je jen 40 kvarterů a proddvá 60, o 20 víc než má k prodeji.

ǁ326ǀ V prvé řadě tedy Mill dokazuje ricardovský zákon, totiž chybný ricardovský zákon, zaměňující nadhodnotu a zisk, pomocí následujících příjemných předpokladů:

1. o kapitalistovi, který vyrábí konstantní kapitál, předpokládá, že on sám nepotřebuje žádný konstantní kapitál, a tímto předpokladem se zbavuje i celé obtíže, kterou sebou konstantní kapitál přináší;

2. i když [nepotřebuje] konstantní kapitál, přesto rozdíl mezi nadhodnotou a ziskem, který konstantní kapitál přináší, existuje dále, ačkoli konstantní kapitál neexistuje;

3. někdo, kdo produkuje 40 kvarterů pšenice, může prodat 60, protože jeho celkový produkt se prodává jako konstantní kapitál jinému kapitalistovi, jehož konstantní kapitál se rovná 60 kvarterům, a protože kapitalista čís. II dosahuje z těchto 60 kvarterů zisk 50 %.

Tato nehoráznost se redukuje na představu o zisku ze zcizení, která se zde jeví tak absurdně jen proto, že zisk nemá tvořit nominální hodnota vyjádřená v penězích, nýbrž část prodaného produktu samého. Tím tedy se pan Mill, ve snaze obhájit Ricarda, zřekl jeho základního názoru a klesl zpět, hluboko pod Ricarda, A[dama] Smitha a fyziokraty.

Jeho první obhajoba ricardovského učení spočívá tedy v tom, že se ho de prime abord^[at] vzdává, totiž vzdává se základní zásady, že zisk je jen část hodnoty zboží, tedy jen ta část v něm obsažené pracovní doby, kterou sice kapitalista prodal ve svém produktu, [kterou] však dělníkovi nezaplatil. Podle Milla platí dělníkovi celý jeho pracovní den a přesto ještě dosahuje zisku.

Podívejme se, jak operuje dále.

Prostřednictvím nějakého objevu odstraňuje nutnost používat k produkci obilí semen a zemědělského nářadí; to znamená, že odstraňuje nutnost konstantního kapitálu pro posledního kapitalistu, jak to učinil už u výrobce prvních 60 kvarterú semene a fixního kapitálu. Nyní by musel mudrovat takto:

Kapitalista I nemusí teď vynakládat 60 kvarterů na semeno a fixní kapitál, protože jsme o jeho konstantním kapitálu řekli, že se rovná nule. Musí tedy vynaložit jen 60 kvarterů na mzdu 60 dělníků, kteří pracují 60 pracovních dnů. Produkt těchto 60 pracovnich dnů se rovná 120 kvarterům. Dělníci obdrží jen 60 kvarterů. Tedy kapitalista dosahuje zisk 60 kvarterů, 100 %. Jeho míra zisku se přesně rovná míře nadhodnoty, to znamená přesně [poměru] pracovní doby, kterou dělníci [pracovali pro sebe, k té, kterou] nepracovali pro sebe, nýbrž pro něho. Pracovali 60 dnů. Vyrábějí 120 kvarterů; dostávají 60 kvarterů jako mzdu. Jako mzdu dostávají tedy produkt 30 pracovních dnů, i když pracovali 60. Množství pracovní doby, které stoji 2 kvartery, se stejně jako dříve rovná jednomu pracovnímu dni. Pracovní den placený kapitalistou se stejně jako dříve rovná jednomu kvarteru, tj. rovná se polovině odpracovaného pracovního dne. Produkt o třetinu klesl ze 180 kvarterů na 120; a přesto zisk o 50 % vzrostl, totiž z 50 na 100. A proč? Ze 180 kvarterů jedna třetina nahradila jen výdaj na konstantní kapitál, nevešla tudíž ani do zisku, ani do mzdy. Na druhé straně těchto 60 kvarterů neboli 30 pracovních dnů, které dělníci vyráběli nebo pracovali pro kapitalistu, se nepočítalo k 60 kvarterům, které byly vynaloženy na mzdu neboli 30 pracovních dnů, po které pracovali sami pro sebe, nýbrž ke 120 kvarterům neboli 60 pracovním dnům, které byly vynaloženy na mzdu, semena a fixní kapitál. I když proto z 60 dnů pracovali 30 pro sebe a 30 pro kapitalistu, i když výdaj 60 kvarterů kapitálu na mzdu mu vynesl 120, nebyla jeho míra zisku 100, nýbrž jen 50 %, protože byla vypočítána jinak, v jednom případě na 2 x 60 a v druhém na 60. Nadhodnota ǁ327ǀ byla stejná, ale míra zisku různá.

Ale jak si s tím počíná Mill?

Nepředpokládá, že kapitalista [který v důsledku nějakého objevu nevynakládá nic na konstantní kapitál] s 60 kvartery obdrží 120 (z 60 pracovních dnů 30), nýbrž to, že nyní používá 100 osob, které mu dodávají 180 kvarterů, [přičemž] stále předpokládá, že mzda za jeden pracovní den se rovná jednomu kvarteru. Propočet bude tedy následující:

Vynaložený kapitál (pouze variabilní, pouze vynaložený na mzdu)	Celkový produkt	Zisk
—————————————————————————————————————
100 kvarterů (mzda za 100 pracovních dnů)	180 kvarterů	80 kvarterů

To znamená, že kapitalista získává 80 % zisku. Zisk se tu rovná nadhodnotě. Tedy i míra nadhodnoty se rovná jen 80 %; dříve se rovnala 100 %, [byla] tedy o 20 % vyšší. Takže tady máme jev, kdy míra zisku o 30 vzrostla a skutečná míra nadhodnoty o 20 klesla.

Kdyby kapitalista vynakládal na mzdu stejně jako dříve jen 60 kvarterů, došli bychom k následujícímu propočtu:

100 kvarterů dává 80 kvarterů nadhodnoty
  10 kvarterů dává   8 kvarterů nadhodnoty
 60 kvarterů dává 48 kvarterů nadhodnoty

Dříve nám ale 60 kvarterů dávalo 60 [kvarterů nadhodnoty] (to znamená, že dochází k poklesu o 20%). Nebo jinak, dříve dávalo:

[Vynaložený kapitál]	Celkový produkt	Zisk
—————————————————————————————————————
60 kvarterů   10 kvarterů 100 kvarterů	120 kvarterů   20 kvarterů 200 kvarterů	60 kvarterů   10 kvarterů 100 kvarterů

Nadhodnota tedy poklesla (v obou [případech] musíme počítat na 100 kvarterů) ze 100 na 80, o 20 %.

(60 : 48 = 100 : 80; 60 : 48 = 10 : 8; 60 : 48 = 5 : 4; 4 x 60 = 240 a 48 x 5 = 240.)

Zkoumejme dále pracovní dobu neboli hodnotu kvarteru. Dříve se 2 kvartery rovnaly jednomu pracovnímu dni čili jeden kvarter se rovnal polovině pracovního dne neboli ⁹/₁₈ práce jedné osoby. Teď naproti tomu je 180 kvarterů produktem 100 pracovních dnů; tedy jeden kvarter je produktem ¹⁰⁰/₁₈₀ pracovního dne, tj. ¹⁰/₁₈ pracovního dne. Neboli produkt se zdražil o ¹/₁₈ pracovního dne, neboli práce se stala méně produktivní, protože jedna osoba potřebovala dříve jen ⁹/₁₈ pracovního dne, aby vyrobila jeden kvarter, zatímco nyní potřebuje ¹⁰/₁₈. Míra zisku stoupla, i když nadhodnota klesla, a v důsledku toho klesla produktivita práce, neboli reálná hodnota, výrobní náklady mezd, stoupla o ¹/₁₈, tj. o 11¹/₉%. 180 kvarterů bylo dříve produktem 90 pracovních dnů (1 kvarter [představoval produkt] ⁹⁰/₁₈₀ [pracovního dne], tj. polovinu pracovního dne neboli ⁹/₁₈ pracovního dne). Nyní jsou produktem 100 pracovnich dnů (1 kvarter = ¹⁰⁰/₁₈₀ = ¹⁰/₁₈ pracovního dne). Předpokládejme, že pracovní den se rovná 12 hodinám, tj. 60 x 12 minutám = 720'. ǁ328ǀ 18. díl pracovního dne se tedy rovná ⁷²⁰/₁₈, tj. 40'. Z těchto 720 minut dává dělník v prvním případě kapitalistovi ⁹/₁₈ tj. polovinu ze 720', tj. 360'. Takže 60 dělníků mu dává 360 x 60. Z těchto 720 minut dává dělník v druhém případě tedy jen ⁸/₁₈ tedy jen 320'. Ale první kapitalista používá 60 dělníků a Získává tedy 360 x 60. Druhý používá 100 a získává tedy 100 x 320 = 32 000'. První 360 x 60 = 21 600'. Druhý získává tedy víc než první, protože 100 dělníků udělá za 320 minut denně víc než 60 za 360. Tedy jen proto, že [druhý kapitalista] používá o 40 dělníků víc; avšak od každého dělníka získává relativně méně. Získává, i když míra nadhodnoty, tedy produktivita práce klesla a výrobní náklady reálných mezd, to znamená množství práce v nich obsažené, vzrostlo. Pan Mill však chtěl dokázat právě přesný opak.^[78]

Předpokládejme, že kapitalista čís. I, který neudělal onen „objev“ — produkovat obilí bez semen a fixního kapitálu, používá rovněž 100 pracovních dnů (jako kapitalista č. II), zatímco ve výše uvedeném výpočtu používá jn 90 pracovních dnů. Musel by tedy použít o 10 pracovních dnů více, z toho 3¹/₃ na svůj konstantní kapitál (semena a fixní kapitál), 3¹/₃ na mzdu. Produkt těchto 10 pracovních dnů při jeho starém měřítku výroby se rovná 20 kvarterům, z kterých ale 6²/₃ kvarteru [uhrazuje] fixní kapitál, 12⁴/₃ [tvoři] produkt 6²/₃ pracovního dne. Z nich 6²/₃ [kvarteru tvoří] mzdu a 6²/₃ nadhodnotu.

Konstantní kapitál	Mzda	Celkový produkt	Nadhodnota	Míra nadhodnoty
——————————————————————————————————————————————————
662/3 kvarteru (331/3 pracovního dne)	662/3 kvarteru (mzda za 662/3 pracovního dne)	200 kvarterů (100 pracovnich dnů)	662/3 kvarteru (331/3 pracovního dne)	100 %

Na celkový produkt 100 pracovních dnů by měl zisk 33¹/₃ pracovního dne. Čili na 200 kvarterů 66²/₃ [kvarteru]. Čili, přepočteme-li jeho vynaložený kapitál na kvartery, na 133¹/₃ kvarteru (produkt 66²/₃ pracovního dne) by měl zisk 66²/₃ kvarteru; zatímco kapitalista II by na výdaj 100 kvarterů měl zisk 80. Zisk [kapitalisty] II je tak větší než zisk [kapitalisty] I. Protože ale I přináší 200 kvarterů v téže pracovní době, v které druhý 180 — rovná se jeden kvarter od I polovině pracovního dne, jeden kvarter od II se rovná ¹⁰/₁₈ neboli ⁵/₉ pracovního dne, obsahoval by tedy o ¹/₁₈ více pracovní doby, takže by byl dražší — vytlačil by první druhého z pozic. Ten by se musel vzdát objevu a opět se naučit k produkci obilí používat semen a fixního kapitálu.

Zisk u I by byl 60 kvarterů ze 120 kvartcrů neboli 50 % (totéž jako 66²/₃ ze 133¹/₃ kvarteru).

Zisk u II by byl 80 kvarterů ze 100 kvarterů neboli 80 %.

Zisk II : I = 80 : 50 = 8 : 5 = 1 : ⁵/₈.

Naproti tomu nadhodnota II : I = 80 : 100 = 8 : 10 = 1: ¹⁰/₈ = 1 : 1²/₈ = 1 : 1¹/₄.

Míra zisku u II je o 30 % větši než u I.

Nadhodnota u II je o 20 % menší než u I.

II používá o 66²/₃ % dělníků více, zatímco druhý si přivlastňuje za jeden pracovní den jen o ¹/₈ čili 12¹/₂ % práce víc.

ǁ329ǀ Pan Mill tedy dokázal, že kapitalista I, který vcelku používá 90 pracovních dnů, z nichž ¹/₃ [je obsažena] v konstantním kapitálu (semena a stroje atd.), používá 60 dělníků, jimž ale platí jen 30 dnů, že tento kapitalista produkuje kvarter obilí za půl dne neboli za ⁹/₁₈ dne; tedy za 90 pracovních dnů [produkuje] 180 kvarterů, z nichž 60 kvarterů kryje 30 pracovních dnů, jež obsahuje konstantní kapitál, 60 kvarterů mzdu za 60 pracovních dnů čili produkt 30 pracovních dnů, a 60 kvarterů nadhodnotu (čili produkt 30 pracovních dnů). Nadhodnota tohoto kapitalisty I se rovná 100 %. Jeho zisk se rovná 50; protože 60 kvarterů nadhodnoty nepočítá k 60 kvarterům, k části kapitálu vynaložené na mzdu,. nýbrž ke 120 kvarterům, to znamená ke dvojnásobnému kapitálu (tj. kapitálu variabilnímu plus konstantnímu).

Dále dokázal, že kapitalista II, který používá 100 pracovních dnů, z nichž na konstantní kapitál nevynakládá nic (díky svému objevu), produkuje 180 kvarterů; takže kvarter se rovná ¹⁰/18 dne, čili je ¹/₁₈ dne (40') dražší než u č. I. Jeho práce je o ¹/₁₈ méně produktivní. Protože dělník dostává stejně jako dříve za den mzdu 1 kvarter, vzrostla reálná hodnota jeho mzdy o ¹/₁₈ to znamená, že vzrostla pracovní doba nutná k její výrobě. I když nyní výrobní náklady mzdy vzrostly o ¹/₁₈ a jeho celkový produkt se v poměru k pracovní době zmenšil, [a] také jím vyráběná nadhodnota je jen 80 %, zatímco u I je 100, je jeho míra zisku 80, zatímco u druhého byla 50. Proč? Proto, že používá více dělníků, i když náklady na mzdu u II vzrostly, a proto, že u II se míra nadhodnoty rovná míře zisku, protože jím vyrobená nadhodnota se vztahuje jen na kapitál vynaložený na mzdu a konstantní kapitál se rovná nule. Mill chtěl ale naopak dokázat, že růst míry zisku vyplynul podle ricardovského zákona ze zmenšení výrobních nákladů mzdy. Viděli jsme, že k jejímu růstu došlo i přes zvýšení výrobních nákladů mzdy; že tedy ricardovský zákon je chybný, jestliže se bezprostředně ztotožňují zisk a nadhodnota, ale přitom se mírou zisku rozumí poměr nadhodnoty čili hrubého zisku (který se rovná nadhodnotě) k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu.

Pan Mill pokračuje:

„180 kvarterů výnosu mohlo být dříve dosaženo jen při výdaji 120 kvarterů; nyní jej lze dosáhnout při výdaji pouhých 100 kvarterů.“

Pan Mill zapomíná, že v prvním případě výdaj 120 kvarterů se rovná výdaji 60 pracovních dnů. A že v druhém případě výdaj 100 kvarterů se rovná výdaji 55⁵/₉ pracovního dne. (Tedy v prvním případě se jeden kvarter rovná ⁹/₁₈ pracovního dne; v druhém ¹⁰/₁₈).

„180 kvarterů je výsledkem téhož množství práce jako dříve, práce 100 osob.“

(Pardon! 180 kvarterů [bylo] dříve výsledkem 90 pracovních dnů a nyní 100.)

‚Jeden kvarter obili je proto stejně jako dříve produktem ¹⁰/₁₈ práce jedné osoby,“

(Pardon! Dříve byl produktem ⁹/₁₈ práce jedné osoby),

„neboť jeden kvarter obilí, který je odměnou jednotlivého dělníka, je ve skutečnosti produktem téže práce jako dříve“.

(Pardon! Za prvé jeden kvarter obili je teď „ve skutečnosti produktem“ ¹⁰/₁₈ dne, zatímco dříve byl produktem ⁹/₁₈, stojí tedy o ¹/₈ dne práce víc a za druhé není odměnu jednotlivého dělníka, ať stojí kvarter ⁹/₁₈ nebo ¹⁰/₁₈ jeho dne, nikdy možné zaměňovat s produktem jeho práce, nýbrž je stále jenom částí tohoto produktu);

„nyní je [jeden kvarter] produktem ¹⁰/₁₈ práce jedné osoby a nic víc“ (toto je správné), „zatímco dříve bylo pro jeho výrobu zapotřebí tohoto množství práce plus výdaje ve formě úhrady zisku [předcházejícího kapitalisty], což činilo o jednu pětinu víc.“

Stát! Za prvé, ǁ330ǀ znovu opakujeme, je chybné, že jeden kvarter stál dříve ¹⁰/₁₈ pracovního dne; stál jen ⁹/₁₈. Ještě chybnější je (kdyby byla gradace absolutně chybného možná), že k těmto ⁹/₁₈ pracovního dne přibylo ještě „připojení úhrady zisku, což činilo o jednu pětinu víc“. V 90 [pracovních dnech] (konstantní kapitál a variabilní kapitál brány dohromady) se vyrobí 180 kvarterů. 180 kvarterů se rovná 90 pracovním dnům. Jeden kvarter se rovná ⁹⁰/₁₈₀ tj. ⁹/₁₈ tj. polovina pracovního dne. Tedy vůbec žádné „připojeni“ k těmto ⁹/₁₈ pracovního dne neboli polovině pracovního dne, kterou stál jeden kvarter v případě č. I.

Zde však objevujeme ten vlastní omyl, kolem kterého se skrytě celý nesmysl pohybuje. Mill první učinil ze sebe blázna, když předpokládá, že by 60 kvarterů, které tvoří konstantní kapitál, mohlo být produktem 40 pracovních dnů, jestliže 120 kvarterů je produktem 60 pracovních dnů, jejichž produkt se rozděluje stejným dílem mezi 60 dělníků a kapitalistu. Mohly by však být pouze produktem 30 pracovních dnů, bez ohledu na to, v jakém poměru si je kapitalista a dělníci, kteří těchto 60 kvarterů vyrábějí, mezi sebou rozděluji.

Ale pojďme dále. Abychom omyl zcela objasnili, předpokládejme, že ziskem není jedna třetina ze 60 kvarterů konstantního kapitálu, neboli 20 kvarterů, nýbrž celý obnos 60 kvarterů. To můžeme předpokládat tím spíš, že to není v našem zájmu, nýbrž v Millově zájmu, že to problém zjednodušuje. Kromě toho můžeme kapitalistovi, který vyrábí konstantní kapitál 60 kvarterů, připsat objev, který mu umožňuje nechat 30 dělníků po 30 pracovních dnů, které produkují 60 kvarterů čili jejich hodnotu, pracovat zdarma, aniž zaplatí jakoukoli mzdu (jako je tomu přece u formy roboty), spíš než millovskému kapitalistovi, který 180 kvarterů obilí vyrábí bez semen a fixního kapitálu, prostřednictvím „objevu“. Tedy předpokládejme, že v 60 kvarterech je obsažen jenom zisk z kapitálu II, který vyrábí konstantní kapitál pro kapitál I, protože kapitál II by musel prodat produkt 30 pracovních dnů, aniž zaplatil jediný farthing 30 dělníkům, z nichž každý pracoval jeden den. Bylo by nyní správné říkat, že těchto 60 kvarterů, které se redukují na pouhý zisk, vchází do výrobních nákladů mzdy kapitalisty I a „připojují se“ k době odpracované těmito dělníky?

Ovšem kapitalista a dělníci č. I by nemohli vyrobit 120 kvarterů, ba vůbec žádný kvarter, bez 60 kvarterů, které tvoří jejich konstantní kapitál a redukují se na pouhý zisk. To jsou jejich nutné výrobní podmínky, které kromě toho musejí být zaplaceny. Avšak těchto 60 kvarterů potřebovali, aby vyrobili 180. Z těchto 180 nahrazuje 60 oněch 60. Jejich 120 kvarterů, produkt jejich 60 pracovních dnů, tím zůstane nedotčeno. Kdyby mohli vyrobit 120 [kvarterů] bez oněch 60, byl by jejich produkt, produkt 60 pracovních dnů, stejný; ale celkový produkt by byl menší, protože by právě minulých 60 kvarterů nebylo reprodukováno. Míra zisku kapitalisty by byla větší, protože do jeho výrobních nákladů by nevcházely výdaje, náklady na výrobní podmínky, které mu umožňují dosahovat nadhodnoty 60 kvarterů. Absolutní zisk by byl stejný, tj. 60 kvarterů. Těchto 60 kvarterů by ho ale stálo jen výdaj 60 kvarterů. Nyní ho stojí výdaj 120. Tento výdaj na konstantní kapitál vchází tedy do výrobních nákladů kapitalisty, ale ne do výrobních nákladů mzdy.

Předpokládejme, že nějakým „objevem“ může kapitalista III, rovněž neplatící svým dělníkům, produkovat 60 kvarterů s 15 pracovními dny [místo s 30], zčásti proto, že používá lepších strojů atd. Tento kapitalista III by vyhnal z trhu kapitalistu II a kapitalistu I by získal jako zákazníka. Nyní tedy by se kapitalistovy výdaje snížily ǁ331ǀ ze 60 na 45 pracovních dnů. Dělníci by stejně jako dříve potřebovali 60 pracovních dnů, aby ze 60 kvarterů vytvořili 180. A potřebovali by 30 pracovních dnů, aby vyrobili svoji mzdu. Pro ně se jeden kvarter rovná polovině pracovního dne. Ale 180 kvarterů stálo kapitalistu už jen výdaj 45 pracovních dnů, místo 60. Protože by ovšem bylo nehorázné předpokládat, že obilí pod názvem osivo stojí méně pracovní doby než pod názvem pouhého obilí, museli bychom předpokládat, že v prvních 60 kvarterech obilí stojí semeno tolik jako dříve, avšak je zapotřebí méně osiva, neboli zlevnila se součást hodnoty obsažená v 60 kvarterech jako fixní kapitál.

Přidržme se nejdříve toho, co vyplynulo z dosavadní analýzy millovské „ilustrace“.

Za prvé se ukázalo:

Předpokládali jsme, že 120 kvarterů bylo vyrobeno bez jakéhokoli konstantního materiálu a že je stejně jako dříve produktem 60 pracovních dnů, zatímco dříve se rovnalo 180 kvarterů, z nichž 60 kvarterů byl konstantní kapitál, produktu 90 pracovních dnů. V tomto případě by kapitál 60 kvarterů vynaložený na mzdu, rovnající se 30 pracovním dnům, avšak ovládající 60 pracovních dnů, vynášel stejně jako dříve tentýž produkt, 120 kvarterů. Také hodnota tohoto produktu by se nezměnila, totiž jeden kvarter by se rovnal polovině pracovního dne. Dříve se produkt sice rovnal 180 kvarterům místo nynějších 120; ale oněch 60 kvarterů navíc reprezentovalo jen pracovní dobu obsaženou v konstantním kapitálu. Takže výrobní náklady mzdy se nezměnily a mzda sama, jak její užitná hodnota, tak její směnná hodnota, se nezměnily, jeden kvarter se rovná polovině pracovního dne. Stejně tak by se nezměnila nadhodnota, totiž 60 kvarterů k 60 kvarterům neboli polovina pracovního dne k polovině pracovního dne. Vyjádřena mírou, byla nadhodnota v obou případech 100 %. Nicméně v prvém případě byla míra zisku jen 50%, zatímco nyní je 100 %. Jen proto, že 60 : 60 = 100% a 60 : 120 = 50 %. Tento růst míry zisku tu [nepramení] ze změny ve výrobních nákladech mzdy, nýbrž prostě z předpokladu, že konstantní kapitál se rovnal nule; přibližně totéž [nastane], když se zmenší hodnota konstantního kapitálu, a tím tedy i celková hodnota zálohovaného kapitálu; takže poměr nadhodnoty ke kapitálu vzrůstá, a tento poměr je míra zisku.

Nadhodnota jakožto míra zisku se nepočítá jen k té části kapitálu, která se skutečně zvětšuje a tvoří nadhodnotu, totiž k části kapitálu vynaložené na mzdu, nýbrž i k hodnotě surovin a strojů, jejichž hodnota se v produktu pouze znovu objevuje. Kromě toho [se počítá] k hodnotě celého strojního zařízení, nejen k té jeho části, která skutečně vchází do zhodnocovacího proceru, jejíž opotřebení je tedy nutné nahradit, nýbrž i k té části, která vchází jen do pracovního procesu.

Za druhé: V druhém příkladu se předpokládalo, že zatímco kapitál I vynáší 180 kvartetů, rovnajících se 90 pracovním dnům, a to tak, že 60 kvarterů 30 pracovních dnů) se rovná konstantnímu kapitálu, 60 kvartetů (za 60 pracovních dnů, z nichž dělníkům je zaplaceno 30) se rovná variabilnímu kapitálu, mzda se rovná 60 kvarterům (30 pracovních dnů), nadhodnota se rovná 60 kvarterům (30 pracovních dnů); naproti tomu kapitál II vynáší rovněž 180 kvarterů, ale rovných 100 pracovním dnům, z nichž 100 kvarterů je mzda, 80 je nadhodnota. Celý zálohovaný kapitál je tu vynaložený na mzdu. Zde se konstantní kapitál rovná nule; reálná hodnota mzdy stoupla, i když užitná hodnota, kterou obdrží dělník, zůstává stejná, rovná se jednomu kvarteru; avšak jeden kvarter se teď rovná ¹⁰/₁₈ pracovního dne, zatímco dříve se rovnal jen ⁹/₁₈. Nadhodnota klesla ze 100 % na 80, tedy o ¹/₅, tj. o 20 %. Míra zisku vzrostla z 50 na 80, tedy o ³/₅, tj. 60 %. V tomto případě tedy nejenže se reálné výrobní náklady mzdy nezměnily, nýbrž ještě vzrostly. Práce se stala méně produktivní, a nadpráce proto klesla. A přesto míra zisku vzrostla. Proč? Za prvé proto, že zde není konstantní kapitál a míra zisku se tedy rovná míře nadhodnoty. Ve všech případech, kdy se kapitál nevynakládá výlučně na mzdu, což je u kapitalistické výroby téměř nemožné, musí být míra zisku vždy menší než míra nadhodnoty a musí být menší úměrně tomu, o kolik je celková hodnota zálohovaného kapitálu větší než hodnota součásti kapitálu vynaložené na mzdu. Za druhé [vzrostla míra zisku proto, že] II používá nesrovnatelně více dělníků než I, nesrovnatelně více, než je rozdíl v produktivitě prací, které tito kapitalisté používají.

Za třetí: Na jedné straně vyčerpávají případy uvedené pod [body] za prvé a za druhé důkaz, že změna míry zisku může být zcela nezávislá na výrobních nákladech mezd. Nebot pod [bodem] za prvé bylo ukázáno, že míra zisku může stoupat, i když se výrobní náklady práce nemění. Pod [bodem] za druhé bylo ukázáno, že pro kapitál II ve srovnání s I míra zisku vzrůstá, i když produktivita práce klesá, tedy výrobní náklady mezd stoupají. Bylo tedy týmž ǁVIII-332ǀ případem dokázáno, že — srovnáváme-li naopak kapitál I s kapitálem II — míra zisku klesá, i když míra nadhodnoty stoupá, produktivita práce vzrůstá a tedy výrobní náklady mezd klesají. Ty jsou [na kvarter] u I jen ⁹/₁₈ pracovního dne, ale u II ¹⁰/₁₈ pracovního dne, a přesto [je] míra zisku u II o 60 % vyšší než u I. Ve všech těchto případech nejen že nejsou změny míry zisku určovány změnami výrobních nákladů mezd, nýbrž probíhají i v týchž poměrech. Ovšem, je třeba poznamenat, že z toho nevyplývá, že jeden pohyb je příčinou druhého (ne tedy například, že míra zisku klesá, protože výrobní náklady mezd klesají nebo nestoupají, protože stoupají výrobní náklady mezd), nýbrž jen to, že jiné okolnosti paralyzují protikladné účinky. Ricardovský zákon, podle něhož změny míry zisku probíhají protikladně vůči změnám ve mzdě, a podle něhož jedna vzrůstá, protože druhá klesá a naopak, je však v každém případě chybný. Tento zákon je správný jen pro míru nadhodnoty. Neboť je dokonce nutná souvislost v tom (ne vždy), že míra zisku a hodnota mzdy stoupají a klesají v témž směru, místo ve směru protikladném. Kde je práce méně produktivní, používá se víc ruční práce. Kde je práce produktivnější, používá se víc konstantního kapitálu. Tytéž okolnosti, které způsobuji růst nebo pokles míry nadhodnoty, tu proto musí vyvolat protikladné změny, tj. zvýšení míry nadhodnoty musí vyvolat pokles míry zisku atd.

[b) Zdánlivá změna míry zisku při spojení výroby konstantního kapitálu s jeho zpracováním v rukou jednoho kapitalisty]

Ale nyní předpokládejme takový případ, jaký si vlastně představoval Mill, i když ho správně neformuloval. To současně osvětlí vlastní smysl jeho žvanění o zálohovaném zisku kapitalisty.

Příklad, jak ho uvedl Mill, nemůže přes veškerý „objev“ a jakékoli možné „připojení“ obstát, protože obsahuje absolutní rozpor a nesmysl, jeho vlastní předpoklady se potírají.

Ze 180 kvarterů se [podle Milla] 60 kvarterů (osivo a fixní kapitál) rovná 20 kvarterům zisku a 40 kvarterům [mzdy] za 40 pracovních dnů, takže 40 pracovních dnů přesto zůstává, i když 20 kvarterú zisku odpadne, což je předpoklad, podle kterého tedy dostávají dělníci za svoji práci celý produkt, a tudíž absolutně není vidět, odkud pochází 20 kvartcrů zisku a jejich hodnota. Předpokládá-li se, že jsou pouze nominální přirážkou k ceně, nepředstavují-li tedy pracovní dobu, kterou si přivlastňuje kapitalista, musí být jejich odpadnutí právě tak výnosné, jako kdyby bylo v 60 kvarterech započteno 20 kvarterů mzdy pro dělníky, kteří nepracovali. Dále: 60 kvarterů je zde jen výrazem pro hodnotu konstantního kapitálu. Jsou však [podle Milla] produktem 40 pracovních dnů. Na druhé straně se předpokládá, že zbývajících 120 kvarterů je produktem 60 pracovních dnü. Avšak pracovními dny je zde nutno rozumět stejnou průměrnou práci. Takže předpoklad [je] absurdní.

Tedy za prvé je nutno přiznat, že ve 180 kvarterech je obsaženo jen 90 pracovních dnů a v 60 kvarterech, rovnajících se hodnotě konstantního kapitálu, jen 30 pracovních dnů. Předpoklad, že zisk rovný 20 kvarterům čili 10 pracovním dnům může odpadnout, [je] opět nehorázný; pak by se muselo předpokládat, že oněch 30 dělníků, jichž je zapotřebí k výrobě konstantního kapitálu, sice nepracuje u kapitalisty, ale na druhé straně jsou tak povolní, že si berou jen mzdu, polovinu své pracovní doby, a zbývající polovinu nezahrnují do svých zboží. Jinými slovy, prodávají své pracovní dny o 50 % pod hodnotou. Tedy i tento předpoklad je nehorázný.

Ale předpokládejme, že kapitalista I, místo aby kupoval konstantní kapitál od kapitalisty II a pak ho zpracoval, spojuje ve své vlastní výrobě výrobu konstantního kapitálu s jeho zpracováním. Sám si tedy dodává osivo, zemědělské nástroje atd. Nechme stranou i objev, kterým se semena a fixní kapitál stávají přebytečnými. Vydává-li tedy 20 kvarterů (rovných 10 pracovním dnům) za konstantní kapitál (na výrobu svého konstantního kapitálu), 10 kvarterů (jako mzdu za 10 pracovních dnů, z kterých dělnici pracují 5 zdarma), pak je propočet následující:

ǁ333ǀ

Konstantní kapitál	Variabilní kapitál pro 80 dělníků	Nadhodnota	Celkový produkt
————————————————————————————————————————————————————
20 kvarterů (10 pracovních dnů)	60 + 20 = 80 kvarterů (mzda za 80 pracovních dnů) (= 40 pracovních dnů)	60 + 20 = 80 kvarterů (= 40 pracovních dnů)	180 kvarterů (= 90 pracovních dnů)

Reálné výrobní náklady mzdy zůstaly stejné, tedy [zůstala stejná i] produktivita práce. Celkový produkt zůstal stejný, tj. 180 kvarterů, a má stejnou hodnotu jako dříve — 180 kvarterů. Míra nadhodnoty zůstala stejná, 80 kvarterů ku 80 kvarterům. Absolutní suma čili velikost nadhodnoty vzrostla ze 60 na 80 kvarterů, tedy o 20 kvarterů. Zálohovaný kapitál klesl ze 120 na 100 kvarterů. Dříve jsme měli na 120 kvarterů 60 kvarterů neboli míru zisku 50 %. Nyní máme 80 kvarterů na 100 kvarterů neboli míru zisku 80 %. Celková hodnota zálohovaného kapitálu klesla ze 120 na 20 kvarterů a míra zisku vzrostla z 50 na 80 %. Zisk sám, bez ohledu na míru, je nyní 80 kvarterů, zatímco dříve byl 60, tedy vzrostl o 20 kvarterů, to znamená stejně jako suma (ne míra) nadhodnoty.

Zde tedy nedošlo k žádné změně, k žádné změně ve výrobních nákladech reálných mezd. Růst míry zisku zde nastává

za prvé proto, že sice nestoupla míra nadhodnoty, stoupla však absolutní suma nadhodnoty z 60 kvarterů na 80, tedy o jednu třetinu; a stoupla o jednu třetinu neboli 33¹/₃ % proto, že kapitalista místo dřívějších 60 dělníků zaměstnává teď přímo 80, tedy vykořisťuje o jednu třetinu neboli 33¹/₃ % víc živé práce a přitom těchto 80 dělníků zaměstnává teď při téže míře nadhodnoty, jako dříve zaměstnával jen 60.

Za druhé. Zatímco absolutní velikost nadhodnoty (tedy hrubý zisk) stoupla o 33¹/₃ %, ze 60 kvarterů na 80 kvarterů, stoupla míra zisku z 50 % na 80 %, o 30, tedy o ³/₅ (protože ¹/₅ z 50 = 10 a ³/₅ = 30), to znamená o 60 %. Totiž hodnota vynaloženého kapitálu poklesla ze 120 na 100 i když hodnota části kapitálu vynaložené na mzdu stoupla ze 60 na 80 kvarterů (z 30 na 40 pracovních dnů). Tato část kapitálu stoupla o 10 pracovních dnů (rovných 20 kvarterům). Naproti tomu konstantní část kapitálu klesla ze 60 na 20 kvarterů (z 30 pracovních dnů na 10), o 20 pracovních dnů. Odečteme-li tedy 10 pracovních dnů, o které stoupla část kapitálu vynaložená na mzdu, pak celý vynaložený kapitál klesl o 10 pracovních dnů (rovných 20 kvarterům). Dříve byl 120 kvarterů (rovných 60 pracovním dnům). Nyní je už jen 100 kvarterů (rovných 50 pracovním dnům). Takže klesl o jednu šestinu, to znamená o 16²/₃%.

Ostatně celá tato změna míry zisku je jen zdánlivá a je jen převodem z jedné účetní knihy do druhé. Kapitalista I má zisk 80 kvarterů místo 60 kvarterů, to znamená zisk o 20 vyšší; to je ale přesně zisk, jehož dříve dosahoval výrobce konstantního kapitálu a který teď ztratil, protože kapitalista I, místo aby svůj konstantní kapitál kupoval, vyrábí si jej sám, tedy místo aby ǁ334ǀ mu platil nadhodnotu 20 kvarterů (10 pracovních dnů), kterou onen výrobce [konstantního kapitálu] vyždímal z 20 dělníků, které zaměstnával, shrabuje ji sám.

Na 180 kvarterů bylo a je stejně jako dříve 80 kvarterů zisku, jenže dříve byly rozděleny mezi dvě osoby. Míra zisku se zdá větší, protože kapitalista I považoval dříve 60 kvarterů jen za konstantní kapitál, kterým pro něj skutečně byly, a tedy ne za zisk, kterého dosahoval výrobce konstantního kapitálu. Míra zisku se změnila stejně málo jako nadhodnota nebo jakákoli výrobní podmínka, včetně produktivity práce. Dříve se kapitál vynaložený výrobcem [konstantního kapitálu] rovnal 40 kvarterům (20 pracovním dnům), [variabilní kapitál] vynaložený kapitalistou I se rovnal 60 kvarterůrn (30 pracovním dnům); celkem 100 kvarterů (50 pracovních dnů) a zisk 20 kvarterů u prvého, 60 u druhého, tedy 80 kvarterů (40 pracovních dnů). Celý produkt rovnající se 90 pracovním dnům (180 kvarterům) přinesl 80 zisku na hodnotu 100 [kvarterů] vynaloženou na mzdu a konstantní kapitál. Pro společnost zůstal v tomto případě důchod pocházející ze zisku stejně jako dříve kontantní; rovněž poměr nadhodnoty ke mzdě se nezměnil.

Rozdíl pramení z toho, že kapitalista vstupující na trh zboží jako kupec je prostým majitelem zboží; musí platit celou hodnotu zboží, celou pracovní dobu v ní obsaženou, bez ohledu na to, v jakém poměru se kapitalista a dělník na plodech této pracovní doby podíleli nebo podílejí. Vstupuje-li naproti tomu jako kupec na trh práce, kupuje ve skutečnosti víc práce než platí. Jestliže tedy vyrábí suroviny a stroje rovněž sám, místo aby kupoval, přivlastňuje si sám nadpráci, kterou by jinak musel platit tomu, kdo prodává suroviny a stroje.

Pro jednotlivého kapitalistu — ne pro míru zisku — je to ovšem rozdíl, dosahuje-li zisku sám nebo jej platí jinému. (Při výpočtu zmenšení míry zisku v důsledku růstu konstantního kapitálu se vždy bere společenský průměr; to znamená celková masa, které společnost v daném okamžiku používá jako konstantního kapitálu, a poměr této masy k mase kapitálu vynaloženého přímo na mzdu.) Přesto však není toto hledisko určující a sotva může být určující i pro jednotlivého kapitalistu při takových kombinacích, jako když kapitalista například současně přede a tká, sám si pálí cihly atd. Určující je tu skutečná úspora výrobních nákladů [docílená] úsporou času na dopravě, úsporou na budovách, topení, hnací síle atd., větší kontrolou kvality surovin atd. Kdyby chtěl kapitalista sám vyrábět stroje pro svou potřebu, vyráběl by jako drobný výrobce, který pracuje pro vlastní potřebu nebo osobní potřebu několika zákazníků, v malém měřítku, a stroje by ho stály víc, než když je kupuje u výrobce strojů, který pracuje pro trh. Nebo kdyby chtěl současně příst, tkát a vyrábět stroje nejen pro sebe, nýbrž i pro trh, pak by potřeboval větší kapitál, který by pravděpodobně výhodněji (dělba práce) vložil do svého vlastního podniku. Toto může být [určujícím] hlediskem jen tam, kde kapitalista vytváří sám pro sebe dostačující trh, aby mohl svůj konstantní kapitál vyrábět sám ve výhodném měřítku. Jeho vlastní poptávka po konstantním kapitálu musí být dostatečně velká. V tomto případě, i když je jeho práce méně produktivní než práce vlastního výrobce konstantního kapitálu, přivlastňuje si část nadpráce, kterou by jinak musel platit jinému kapitalistovi.

Vidíme, že se to nijak netýká míry zisku. Jestli tedy, jako v Millově příkladu, bylo dříve použito 90 pracovních dnů a 80 dělníků, pak se na výrobních nákladech neušetří nic [tím], že nadpráce 40 dnů (rovná 80 kvarterům) obsažená v produktu byla dříve shrábnuta dvěma a teď jedním kapitalistou. 20 kvarterů zisku (10 pracovních dnů) pouze z jedné účetní knihy zmizí, aby se opět objevily v druhé.

Jestliže proto tato úspora dřívějších zisků nesouvisí s úsporou pracovní doby, tedy i s úsporou mzdy, je pouhým klamem.^[79]

[c) O vlivu změny hodnoty konstantního kapitálu na nadhodnotu, zisk a mzdu]

ǁ335ǀ Teď ale za čtvrté zbývá případ, kdy hodnota konstantního kapitálu v důsledku větší produktivity práce klesá, a tu je třeba zkoumat, zda a do jaké míry souvisí tento případ s reálnými výrobnimi náklady mezd čili hodnoty práce. Je to tedy otázka, do jaké míry skutečná změna hodnoty konstantního kapitálu vyvolává zároveň změnu v poměru zisku a mzdy. Hodnota konstantního kapitálu, jeho výrobní náklady, může zůstat konstantní a přece může vcházet do produktu více nebo méně konstantního kapitálu. Dokonce i za předpokladu, že jeho hodnota je konstantní, bude vzrůstat tou měrou, jak se rozvíjí produktivita práce, výroba ve větším měřítku. Změny v relativní mase používaného konstantního kapitálu, při jeho stejných nebo dokonce rostoucích výrobních nákladech — změny, jež vždy ovlivňují míru zisku — jsou tedy de prime abord z tohoto zkoumání vyloučeny.

Dále jsou z otázky vyloučena všechna výrobní odvětví, jejichž produkty ani přímo, ani nepřímo nevcházejí do spotřeby dělníka. Změny skutečné míry zisku (to znamená v poměru nadhodnoty skutečně vyrobené v těchto výrobních odvětvích k vynaloženému kapitálu) těchto výrobních odvětví však působí na všeobecnou míru zisku, která vzniká nivelizací zisků, stejně, jako změny míry zisku v těch výrobních odvětvích, jejichž produkty přímo nebo nepřímo vcházejí do dělníkovy spotřeby.

Otázka musí být dále redukována na toto: Jak může změna hodnoty konstantního kapitálu zpětně ovlivňovat samu nadhodnotu? Neboť předpokládá-li se nadhodnota jako jednou daná, předpokládá se poměr nadpráce k nutné práci, tedy hodnota mzdy, tj. její výrobní náklady. Za těchto okolností se jakákoli změna v hodnotě konstantního kapitálu nemůže vůbec dotknout hodnoty mzdy, stejně jako poměru nadpráce k nutné práci, i když za všech okolností musí ovlivňovat míru zisku, výrobní náklady nadhodnoty pro kapitalistu, a za jistých okolností, totiž když produkt vchází do spotřeby dělníka, ovlivňuje i množství užitných hodnot, v které se přeměňuje mzda, i když neovlivňuje její směnnou hodnotu.

Předpokládejme, že mzda je dána a rovná se například v bavlnářské továrně 10 pracovním hodinám, nadhodnota se rovná 2 pracovním hodinám. Předpokládejme, že v důsledku příznivé sklizně klesne cena surové bavlny o polovinu. Totéž množství bavlny, které dříve stálo továrníka 100 liber št., stoji teď jen 50. Totéž množství bavlny absorbuje stejně jako dříve tutéž přadláckou a tkalcovskou práci. S výdajem 50 liber št. za bavlnu může tedy kapitalista nyní absorbovat stejně nadpráce jako dříve s výdajem 100 liber št., Čili jestliže vynakládá dále na bavlnu 100 liber št., obdrží teď za tutéž cenu jako dříve takové množství bavlny, v níž může absorbovat dvojnásobnou nadpráci. V obou případech by míra nadhodnoty, tedy její poměr ke mzdě, zůstala stejná; ale ve druhém případě by suma nadhodnoty stoupla, protože se používá dvojnásobku práce při téže míře nadpráce. V obou případech by míra zisku stoupla, i kdyby ve výrobních nákladech mzdy nedošlo k žádné změně. Stoupla by proto, že u míry zisku se nadhodnota počítá k výrobním nákladům kapitalisty, k celkové hodnotě jím vynaloženého kapitálu, a proto, že výrobní náklady klesly. Vyrobení téže nadhodnoty jako dříve ho nyní stoji méně výdajů. V druhém případě by vzrostla nejen míra zisku, nýbrž i suma zisku, protože vzrostla sama nadhodnota v důsledku většího použití práce, aniž by toto větší použití [práce] způsobilo větší náklady na suroviny. Také v tomto případě došlo k růstu míry a sumy zisku bez jakékoli změny v hodnotě práce.

Na druhé straně předpokládejme, že v důsledku neúrody stoupne hodnota bavlny dvojnásobně, takže totéž množství bavlny, ǁ336ǀ které dříve stálo 100 liber št., stojí teď 200 liber št. V tomto případě klesá za všech okolnosti míra zisku, ale za určitých okolností může klesnout i masa čili absolutní velikost zisku. Používá-li kapitalista stejnou masu dělníků, kteří pracují stejně jako dříve — zcela při starých podmínkách —‚ klesá jeho míra zisku, i když poměr nadpráce k nutné práci, a proto i míra a suma nadhodnoty zůstaly stejné. Míra zisku klesá, protože pro kapitalistu stouply výrobní náklady nadhodnoty, tj. musel vydat o 100 liber št. víc na suroviny, aby si přivlastnil stejně cizí pracovní doby jako dříve. Je-li ale kapitalista nucen část peněz, které dříve vynakládal na mzdu, nyní vynaložit na bavlnu, například aby koupil bavlnu za 150 liber št., z nichž 50 liber št. dával dříve na mzdu, pak klesá míra i suma zisku, suma proto, že bylo použito méně práce, i když při stejné míře nadhodnoty. Totéž by nastalo, kdyby se v důsledku neúrody nedostávalo bavlny k tomu, aby bylo možno absorbovat totéž množství živé práce jako dříve. V obou případech by suma i míra zisku klesly, i kdyby hodnota práce zůstala stejná, tedy i míra nadhodnoty čili množství nezaplacené práce, které obdrží kapitalista v poměru k práci, kterou zaplatí ve mzdě.

Při neměnící se míře nadhodnoty, tedy při neměnící se hodnotě práce, musí změna hodnoty konstantního kapitálu vyvolat změnu míry zisku a může být provázena i změnou celkové sumy zisku.

Nyní, co se na druhé straně týká dělníka;

Klesá-li hodnota bavlny, a tedy i produktu, do něhož vchází, dostává stejně jako dříve mzdu rovnou 10 pracovním hodinám. Avšak tu část bavlněného zboží, kterou spotřebovává sám, dostává levněji, a může tedy část toho, co vynaložil na bavlnu dříve, teď vynaložit jinak. Jen v poměru k tomu roste množství jemu dostupných životních prostředků, v poměru, v kterém ušetří na ceně bavlněného zboží. Vždyť ostatně nedostává teď za větší množství bavlněného zboží víc než dříve za menší. Ve stejném poměru, v jakém bavlněné zboží pokleslo, ostatní zboží stoupla. Zkrátka větší množství bavlněného zboží nemá teď větší hodnotu než [mělo] dříve menší. V tomto případě by tedy hodnota mzdy zůstala stejná, ale představovala by větši množství jiných zboží (užitných hodnot). Přesto by míra zisku vzrostla, i kdyby míra nadhodnoty za stejného předpokladu vzrůst nemohla.

Opačně [je tomu] v případě zdražení bavlny. Kdyby dělník zústal zaměstnán stejnou dobu a dostával stejně jako dříve mzdu rovnou 10 hodinám, byla by hodnota jeho práce stejná, avšak užitná hodnota by klesla, pokud dělník sám spotřebovává bavlnu. V tomto případě [by] užitná hodnota mzdy klesla, hodnota [by zůstala] stejná, i kdyby klesla míra zisku. Jestli tedy nadhodnota a (reálná) mzda^[12] stále v obráceném poměru klesají a stoupají (s výjimkou případu, kdy se dělník podílí na absolutním prodloužení své pracovní doby; o to rychleji se však v tomto případě opotřebovává jeho pracovní síla), může míra zisku stoupat nebo klesat — v prvním případě přesto, že hodnota mzdy zůstává stejná a její užitná hodnota vzrůstá, v druhém případě přesto, že hodnota mzdy zůstává stejná, ale její užitná hodnota klesá.

Proto růst míry zisku, důsledek poklesu hodnoty konstantního kapitálu, nemá bezprostředně nic společného s jakoukoli změnou reálné hodnoty mzdy (v ní obsažené pracovní doby).

Jestliže tedy, jak se předpokládá výše, hodnota bavlny o 50 % klesá, nebylo by nic chybnějšího než říkat, buď že výrobní náklady mezd klesly, nebo že by se míra zisku nezměnila, kdyby dělník placený bavlněným zbožím dostával stejnou hodnotu jako dříve, tedy dostával větší množství bavlněného zboží než dříve (neboť 10 pracovních hodin se stejně jako dříve rovná například 10 šilinkům, avšak za těchto 10 šilinků mohu koupit více bavlněného zboží než dříve, protože hodnota surové bavlny klesla). Míra nadhodnoty zůstává stejná, ale ǁ337ǀ míra zisku vzrůstá. Výrobní náklady produktu by klesly, protože jedna součást produktu — jeho surovina — stojí méně pracovní doby než dříve. Výrobní náklady mzdy by zůstaly stejné jako dříve, protože dělník pracuje stále stejné množství pracovní doby pro sebe a stejné množství pracovní doby pro kapitalistu. (Výrobní náklady mzdy ale nezávisejí na pracovní době, kterou stojí výrobní prostředky, s nimiž pracuje dělník, nýbrž na pracovní době, po kterou pracuje, aby uhradil svou mzdu. U pana Milla by výrobní náklady mzdy dělníka byly dražší proto, že zpracovává například měď místo železa nebo len místo bavlny; nebo by byly dražší, kdyby vyséval semena lnu, místo semen bavlny; nebo když pracuje s dražším strojem, než když nepracuje se žádným strojem, nýbrž pouhým ručním nástrojem.) Výrobní náklady zisku by klesly, protože celek, úhrnná suma zálohovaného kapitálu, nutná pro výrobu nadhodnoty, by klesla. Náklady nadhodnoty nejsou nikdy větší než náklady části kapitálu, která je vynaložená na mzdu. Náklady zisku se naproti tomu rovnají celkovým nákladům kapitálu, který byl zálohován, aby se tato nadhodnota vytvořila. Nejsou tedy určeny jen hodnotou té části kapitálu, která je vynaložena na mzdu a vytváří nadhodnotu, nýbrž i hodnotou těch částí kapitálu, jichž je zapotřebí, aby se tato jedna součást kapitálu, která se směňuje za živou práci, mohla uvést v činnost. Pan Mill zaměňuje výrobní náklady zisku s výrobními náklady nadhodnoty, čili zaměňuje zisk a nadhodnotu.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá důležitost levnosti nebo drahoty surovin pro výrobu, která tyto suroviny zpracovává (nemluvě vůbec o relativním zlevnění strojů^[au]), dokonce i za předpokladu, že tržní cena se rovná hodnotě zboží, to znamená, že tržní cena zboží klesá přesně v témž poměru jako v něm obsažené suroviny.

Plukovník Torrens proto správně s ohledem na Anglii poznamenává:

„Pro zem, jako je Anglie, se význam zahraničního trhu nesmí měřit podle množství hotových zboži, které od ni dostává, nýbrž podle množství prvků reprodukce, které jí vrací.“ (R[obert] Torrens, „A Letter to [the Right Honourable] sir R[obert] Peel etc. on the Condition of England etc.“, druhé vydáni, Londýn 1843, str. 275.)

˂Způsob Torrensova dokazování je naopak nesprávný. Je to obyčejné povídání o nabídce a poptávce. Torrens vyvozuje, že cena bavlny roste, jestliže anglický kapitál, který zpracovává například bavlnu, roste rychleji než kapitál, který pěstuje bavlnu, například ve Spojených státech, a pak říká:

„Hodnota bavlněných výrobků bude v poměru k prostým nákladům jejich výroby klesat.“ [Cit. dílo, str. 240.]

Zatímco totiž [cena] surovin v důsledku rostoucí poptávky Anglie stoupá, bude cena bavlněných výrobků, zdražených rostoucími cenami surovin, klesat; jak to ve skutečnosti vidíme například teď (jaro 1862), kdy příze je sotva dražší než surová bavlna a tkanina je sotva dražší než příze. Torrens však předpokládá případ, kdy anglická průmyslová spotřeba má dostatek bavlny, i když drahé. Cena bavlny stoupá nad její hodnotu. Prodávají-li se proto bavlněné výrobky za svou hodnotu, je to možné jen [tak], že se pěstitel bavlny — jestliže dostává z celkového produktu víc nadhodnoty, než mu náleží — podílí fakticky na části nadhodnoty připadající výrobci, který zpracovává bavlnu. Ten nemůže tuto část nahradit zvýšením ceny, protože poptávka by se v důsledku zvýšené ceny snížila. Naopak. V důsledku klesající poptávky může jeho zisk klesnout ještě níže, než by klesl přirážkou pěstitele bavlny.

Poptávka po surovinách, například po bavlně, je každoročně regulována nejen účinnou momentálně existující poptávkou, nýbrž i průměrnou roční poptávkou, tedy nejen poptávkou činných továren, nýbrž i poptávkou, která se však během roku zvětšuje o počet továren, které se podle zkušeností otevřou během následujícího roku, to znamená relativním přírůstkem továren během roku, čili dodatečnou poptávkou, ǁ338ǀ která bude odpovídat tomuto relativnímu přírůstku.

Obráceně. Klesá-li cena bavlny atd. například v důsledku zvlášťpříznivé sklizně, pak klesá tato cena většinou pod její hodnotu; rovněž opět v důsledku zákona poptávky a nabídky. Míra zisku a případně, jak je ukázáno výše, celková suma zisku proto roste nejen v tom poměru, v kterém by rostla, kdyby se cena zlevněné bavlny rovnala její hodnotě; nýbrž vzrůstá proto, že se hotový produkt nezlevnil o celý rozdíl, o nějž pěstitel bavlny prodal bavlnu pod její hodnotou, tedy proto, že výrobce shrabuje do kapsy část nadhodnoty patřící pěstiteli bavlny. To nezmenšuje poptávku po jeho produktu, protože jeho cena stejně klesá v důsledku poklesu hodnoty bavlny. Jeho cena neklesá ale o tolik, o kolik klesla cena surové bavlny pod její vlastní hodnotu.

K tomu je třeba vzít v úvahu, že v takových dobách poptávka vzrůstá, protože dělníci jsou plně zaměstnáni a placeni, tedy sami významně působí i jako spotřebitelé, jako spotřebitelé svého vlastního produktu. V takových případech, kdy surovina klesá nikoli v důsledku permanentního a trvalého poklesu jejich průměrných výrobních nákladů, nýbrž v důsledku zvláště dobrého nebo špatného roku (povětrnostní podmínky), mzda dělníků neklesá, naopak poptávka po dělnicích vzrůstá. Výsledek této poptávky nepůsobí jen v poměru, v kterém stoupá poptávka. Naopak. Při náhlém zdražení produktu [jsou] jednak mnozí dělníci propouštěni, jednak se továrník snaží uchránit před škodami stlačováním mzdy pod její normální úroveň. Normální poptávka dělníků tedy klesá a tak ještě zvětšuje všeobecný pokles poptávky a účinek, který má na tržní cenu.)˃

Milla hlavně přivedla k nápadu, že změna hodnoty konstantního kapitálu ovlivňuje hodnotu práce čili výrobní náklady práce, tedy například pokles hodnoty zálohovaného konstantního kapitálu vyvolává pokles hodnoty práce, jejích výrobních nákladů, tedy i mezd, jeho (ricardovská) představa o dělbě produktu mezi dělníkem a kapitalistou. Poklesem hodnoty surovin, například surové bavlny, klesá hodnota příze. Klesají její výrobní náklady; zmenšilo se množství v ní obsažené pracovní doby. Kdyby například jedna libra příze byla produktem dvanáctihodinové denní práce jedné osoby a kdyby klesla hodnota bavlny obsažené v této libře příze, pak by hodnota libry příze klesla přesně tak jako hodnota bavlny použité k předení. Například 22. května 1861 činila [cena] jedné libry mulové příze č. 40, druhé kvality, 12 pencí (1 šilink). 22. května 1858 činila 11 pencí (ve skutečnosti 11⁶/₈, protože její cena neklesla přesně tak jako cena surové bavlny). Avšak v prvním případě činila cena libry dobré surové bavlny 8 penci (ve skutečnosti 8¹/₈), ve druhém 7 pencí (ve skutečnosti 7³/₈. Zde tedy hodnota přízí klesla přesně tak jako hodnota surové bavlny, hodnota jejich suroviny. Tedy, říká Mill, práce je stejná jako dříve; byla-li 12 hodin, je produkt stejně jako dříve výsledkem týchž 12 hodin. V druhém případě se však připojuje ještě o 1 penci méně minulé práce než v prvním. Práce je stejná, ale výrobní náklady práce se zmenšily (totiž o 1 penci). Nyní je sice libra příze jakožto příze, jakožto užitná hodnota, stejně jako dříve produktem dvanáctihodinové práce, ale hodnota libry příze není ani teď a nebyla ani dříve produktem dvanáctihodinové práce přadláka. V prvním případě byly dvě třetiny z 12 pencí = 8 pencí hodnotou bavlny, ale nebyly výrobkem přadláka; v druhém případě nebyly jeho výrobkem dvě třetiny z 11 pencí, tedy 7 pencí. V prvním případě zůstávají produktem dvanáctihodinové práce 4 pence a v druhém případě rovněž 4 pence. V obou případech přidala práce hodnotě příze jen jednu třetinu. Tedy v prvním případě byla z jedné libry příze jen ¹/₃ libry produktem přadláka (abstrahujeme od stroje) a stejně tomu bylo i v druhém případě. Dělník i kapitalista si musí rozdělovat stejně jako dříve jen 4 pence, tj. ¹/₃ libry příze. Kupuje-li dělník přízi za 4 pence, dostane v druhém případě víc příze než v prvním, avšak víc příze má teď právě takovou hodnotu jako dříve méně příze. Rozdělení 4 pencí mezi dělníka a kapitalistu zůstává však stejné. Rovná-li se doba, po kterou dělník pracuje pro reprodukci nebo produkci své mzdy, 10 hodinám, rovná se jeho nadpráce 2. Stejně jako dříve. Stejně jako dříve dostává ⁵/₆ ze 4 pencí neboli ¹/₃ libry příze a kapitalista ¹/₆. Takže nedošlo k žádné ǁ339ǀ změně v rozděleni produktu, příze. Nicméně míra zisku stoupla, protože hodnota suroviny klesla, a proto vzrostl poměr nadhodnoty k celkovému zálohovanému kapitálu čili k výrobním nákladům kapitalisty.

Abstrahujeme-li pro zjednodušení příkladu od strojů atd., vypadají oba případy takto:

	Cena 1 libry příze	Konstantní kapitál	Přidaná práce	Mzda	Kapitalistovy celkové výdaje	Nadhodnota	Míra zisku
———————————————————————————————————————————————————————————
I. případ	12 pencí	8 pencí	4 pence	131/3 farthingu	11 pencí 1/3 farthingu	22/3 farthingu	515/17 %
II. případ	11 pencí	7 pencí	4 pence	131/3 farthingu	10 pencí 1/3 farthingu	22/3 farthingu	614/31 %

Míra zisku zde tedy stoupla, i když hodnota práce zůstala stejná a užitná hodnota práce vyjádřená v přízi stoupla. Míra zisku stoupala pouze proto — bez jakékoli změny pracovní doby, kterou si přivlastňuje dělník —‚ že hodnota bavlny a tím celková hodnota výrobních nákladů kapitalisty klesla. 2²/₃ farthingu na výdaj 11 pencí ¹/₃ farthingu je přirozeně méně než 2²/₃ farthingu na výdaj 10 pencí ¹/₃ farthingu.

*

Z toho, co bylo dosud uvedeno, vyplývá nesprávnost následujících vět, kterými Mill uzavírá svou ilustraci:

„Kdyby výrobní náklady mzdy zůstaly stejné jako dříve, nemohly by zisky stoupnout. Každý dělník by obdržel jeden kvartet obilí; avšak jeden kvarter obílí v té době byl výsledkem týchž výrobních nákladů jako 1¹/₅. kvartetu nyní. Aby proto každý dělník mohl obdržet tytéž výrobní náklady, musí obdržet každý jeden a ¹/₃ kvarteru.“ (Cit. dílo, str. 103.)

„Proto za předpokladu, že dělník je placen týmž předmětem, který vyrábí, je evidentní, že dojde-li k nějaké úspoře na nákladech ve výrobě tohoto předmětu, dostává-li dělnik ještě tytéž výrobní náklady jako dříve, musí dostávat větší množství úměrné růstu produktivní síly kapitálu. Ale je-li tomu tak, budou kapitalistovy výdaje přesně v témž poměru k jeho výnosu jako dříve a zisky nestoupnou.“ (To je právě nesprávné.) „Proto změny míry zisku a výrobních nákladů mezd jdou ruku v ruce a jsou neoddělitelné. Ricardův názor je proto naprosto správný, jestliže nižšími mzdami nerozumí jen mzdy, které jsou produktem menšího množství práce, nýbrž i mzdy, které [jsou] vyrobeny při menších náldadech, včetně práce a dřívějších zisků.“ (Cit, dílo, str. 104.)

Ricardův názor tedy je podle Millovy ilustrace naprosto správný, jestliže nižšími mzdami (nebo vůbec výrobními náklady mezd) se rozumí nejen protiklad toho, co říká Ricardo, nýbrž i absolutní nesmysl; totiž výrobními náklady mezd se nerozumí část pracovního dne dělníka, po kterou pracuje pro nahrazení své mzdy, nýbrž i výrobní náklady surovin, které zpracovává, a strojů, kterých používá, tedy i pracovní doba, po kterou nepracoval ani pro sebe, ani pro kapitalistu.

*

Za páté: Nyní k vlastní otázce. Do jaké míry může změna hodnoty konstantního kapitálu působit na nadhodnotu?

Říkáme-li, že hodnota průměrné denní mzdy se rovná 10 hodinám, nebo, což je totéž, že z celkového pracovního dne, například z 12 hodin, po které dělník pracuje, je zapotřebí 10 hodin na vyrobení a nahrazení jeho mzdy a jen to, co pracuje navíc, je nezaplacená pracovní doba, během níž se vytvoří hodnota, kterou dostává kapitalista, ǁ340ǀ aniž za ni zaplatil, neznamená to nic jiného, než že v úhrnné sumě životních prostředků spotřebovávaných dělníkem je obsaženo 10 hodin pracovní doby. Těchto 10 hodin práce je vyjádřeno v určité peněžní sumě, za kterou tyto životní prostředky kupuje.

Hodnota zboží je ale určena pracovní dobou v nich obsaženou, přičemž je lhostejné, zda je tato pracovní doba obsažena v surovinách, v opotřebovaných strojích nebo v práci, kterou surovinám prostřednictvím strojů nově přidal dělník. Kdyby se tedy neustále (víc než přechodně) měnila hodnota surovin nebo strojů, které do tohoto zboží vcházejí, v důsledku změny produktivity práce, jež tyto suroviny a tyto stroje, zkrátka konstantní kapitál obsažený ve zboží, produkuje, kdyby bylo v důsledku této změny zapotřebí více nebo méně pracovní doby, aby se tato součást zboží vyrobila, zboží samo by se v důsledku toho zdražilo nebo zlevnilo (při nezměněné produktivitě práce, která suroviny přeměňuje v produkt, a při nezměněné velikosti pracovního dne). Tím by výrobní náklady, tj, hodnota pracovní síly, stouply nebo klesly; to znamená, jestliže dříve pracoval z 12 hodin 10 pro sebe, musel by nyní pracovat pro sebe 11 nebo v opačném případě už jen 9 hodin. V prvním případě by jeho práce pro kapitalistu, tj, nadhodnota, klesla o polovinu z 2 hodin na 1; v druhém případě by o polovinu stoupla, z 2 hodin na 3. V posledním případě by míra zisku a celkový zisk kapitalisty stouply, první už proto, že by klesla hodnota konstantního kapitálu, obě proto, že by vzrostla míra nadhodnoty (a její absolutní suma). Toto je jediný způsob, jímž změna hodnoty konstantního kapitálu může ovlivnit hodnotu práce, výrobní náklady mzdy nebo rozdělení pracovního dne mezi kapitalistu a dělníka, a tedy také nadhodnotu.

To ovšem znamená jen [to], že pro kapitalistu, který například spřádá bavlnu, je nutná pracovní doba jeho vlastních dělníků určována nejen produktivitou práce v přadláckém průmyslu, nýbrž stejně tak i v produkci bavlny, strojů atd., a rovněž produktivitou ve všech výrobních odvětvích, jejichž produkty sice nevcházejí jako konstantní kapitál — ani jako suroviny, ani jako stroje atd. — do jeho produktu (produkt, o němž se předpokládá, že vchází do spotřeby dělníka), do příze, avšak tvoří část oběžného kapitálu, který se vynakládá na mzdu, tedy i produktivitou v tom odvětví, které vyrábí potraviny atd. Co v jednom odvětví vystupuje jako produkt, v druhém vystupuje jako pracovní materiál nebo pracovní prostředek; konstantní kapitál jednoho odvětvi se tedy skládá z produktu druhého, nevystupuje v nějakém jiném výrobním odvětví jako konstantní kapitál, nýbrž jako výsledek výroby uvnitř tohoto výrobního odvětví. Jednotlivému kapitalistovi se jeví jako rozdílné, roste-li produktivita práce (a tedy i klesá hodnota pracovní síly) uvnitř jeho vlastního výrobního odvětví nebo uvnitř těch, která dodávají konstantní kapitál jeho odvětví. Pro kapitalistickou třídu — pro kapitál jako celek je to totéž.

Takže tento případ ˂kdy pokles (nebo opačně) hodnoty konstantního kapitálu nevyplývá z toho, že se ve velkém měřítku pracuje v tom odvětví, které používá tohoto konstantního kapitálu, nýbrž z toho, že výrobní náklady konstantního kapitálu samého se změnily˃ souhlasí se zákony, které byly vysloveny o nadhodnotě.^[80]

Mluvíme-li vůbec o zisku a míře zisku, předpokládá se nadhodnota jako daná. Vlivy, které určují nadhodnotu, tedy všechny působily. To se předpokládá.

*

Za šesté: Nyní by tu bylo ještě možné vysvětlit, jak se poměr konstantního kapitálu k variabilnímu kapitálu, a proto i míra zisku mění prostřednictvím zvláštní formy nadhodnoty. Totiž prodloužením pracovní doby za hranice normálního pracovního dne. ǁ341ǀ Tím se zmenšuje relativní hodnota konstantního kapitálu, čili také poměrná část hodnoty, kterou v celkové hodnotě produktu tvoří. Ale toto nechme až pro III. kapitolu^[81], kam vůbec patří největší část toho, co se zde zkoumalo.

*

Pan Mill se opírá o svoji skvělou ilustraci a vyslovuje všeobecnou (ricardovskou) tezi:

„Jediné vyjádřeni zákona zisku... je to, že zisk závisí na výrobních nákladech mzdy.“ (Cit. dílo, str. 104—105.)

Přitom je třeba říci právě opačně: Míra zisku ˂a o ní Mill mluví˃ závisí jen v jednom jediném případě výlučně na výrobních nákladech mezd. A tím je případ, kdy jsou míra nadhodnoty a míra zisku totožné. To je ale možné jen v případě, v kapitalistické výrobě téměř nemožném, kdy je celý zálohovaný kapitál zálohován bezprostředně na mzdu, kdy žádný konstantní kapitál, ať jako suroviny, stroje, budovy, atd., nevchází do produktu, nebo kdy suroviny atd., pokud vcházejí do produktu, nejsou samy produktem práce, nic nestojí. Jen v tomto případě jsou změny míry zisku totožné se změnami míry nadhodnoty nebo, což je totéž, se změnami výrobních nákladů mezd.

Všeobecně ale (a to zahrnuje i právě uvedený výjimečný případ) se míra zisku rovná poměru nadhodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu.

Nazveme-li nadhodnotu M, hodnotu zálohovaného kapitálu C, rovná se zisk M : C čili . Tento poměr je určen jak velikostí M ˂a do určení M vcházejí všechny okolnosti, které určují výrobní náklady mezd>, tak velikostí C. C, celková hodnota zálohovaného kapitálu, se ale skládá z konstantního kapitálu c a variabilního kapitálu (vynaloženého na mzdu) v. Takže míra zisku se rovná M : v + c = M : C. M samo, nadhodnota, je však určeno nejen svou vlastní mírou, to znamená poměrem nadpráce k nutné práci čili rozdělením pracovního dne mezi kapitál a práci, jeho rozdělením na zaplacenou a nezaplacenou pracovní dobu. Masa nadhodnoty, to znamená absolutní velikost nadhodnoty, je rovněž tak určena počtem pracovních dnů, který kapitál současně vykořisťuje. A tato masa pracovní doby, použité při určité míře nezaplacené práce, závisí pro určitý kapitál na době, po kterou produkt setrvává ve vlastním výrobním procesu, aniž je zapotřebí práce nebo téhož množství práce jako dříve (například víno dříve než dozraje, obilí, které je jednou zaseto, kůže nebo jiné látky, které jsou během určité doby vystaveny působení chemických sil atd.), a také na délce doby oběhu zboží, na délce metamorfózy zboží nebo na intervalu mezi jeho dokončením jako produktu a jeho reprodukcí jako zboží. Kolik pracovních dnů ˂hodnota mzdy, a tedy i míra nadhodnoty je předpokládána˃ může být současně použito, závisí všeobecně na velikosti kapitálu, který se vynakládá na mzdu. Ale právě zmíněné okolnosti modifikují vůbec celkovou masu živé pracovní doby, kterou kapitál jakékoli velikosti může během určitého období používat, například během jednoho roku. Jsou to okolnosti, které určují absolutní množství pracovní doby použitelné daným kapitálem. To ovšem nemění nic na tom, že nadhodnota je určována výlučně svou vlastní mírou znásobenou počtem současně použitých pracovních dnů. Jsou to okolnosti, které určují jen posledního činitele, množství použité pracovní doby.

Míra nadhodnoty se rovná poměru nadpráce v jednom pracovním dni, tedy nadhodnotě, kterou vyrobí jednotlivý pracovní den. Například: Rovná-li se pracovní den 12 hodinám, nadpráce 2 hodinám, pak se tyto 2 hodiny rovnají ¹/₆ z 12 hodin, nebo spíše je musíme přepočíst na nutnou práci (nebo na mzdu za ni zaplacenou, což je totéž množství pracovní doby ve zvěcnělé formě), [tedy] ¹/₅ (¹/₅ z 10 hodin se rovná 2 hodinám) (¹/₅ = 20 %). Zde je velikost nadhodnoty (na jednotlivý pracovní den) absolutně určena mírou. Použije-li nyní kapitalista 100 takových ǁ342ǀ pracovních dnů, rovná se nadhodnota (její absolutní velikost) 200 pracovním hodinám. Míra zůstala stejná; 200 hodin na 1000 hodin nutné práce se rovná ¹/₅, tj. 20 %. Je-li míra nadhodnoty dána, závisí její velikost zcela na množství použitých dělníků, tedy na absolutní velikosti kapitálu vynaloženého na mzdu, variabilního kapitálu. Je-li počet použitých dělníků dán, to znamená velikost kapitálu vynaloženého na mzdu, variabilního kapitálu, pak závisí velikost nadhodnoty absolutně na její míře, to znamená [na] poměru nadpráce k nutné práci, na výrobních nákladech mzdy, na rozdělení pracovního dne mezi kapitalistu a dělníka. Dá-li mi 100 dělníků (kteří pracují 12 hodin) 200 pracovních hodin, rovná se absolutní velikost nadhodnoty 200, míra se rovná ¹/₅ jednoho (zaplaceného) pracovního dne neboli 2 hodinám. A nadhodnota se rovná 2 hodinám násobeným 100 [= 200]. Dá-li mi 50 dělníků 200 pracovních hodin, je absolutní velikost nadhodnoty 200 pracovních hodin; míra se rovná ²/₅ jednoho (zaplaceného) pracovního dne, rovná se 4 hodinám. A nadhodnota se rovná 4 hodinám násobeným 50 = 200. Protože absolutní velikost nadhodnoty se rovná produktu její míry a počtu pracovních dnů, může zůstat stejná, i když se činitelé mění v obráceném poměru.

Míra nadhodnoty se vždy vyjadřuje poměrem nadhodnoty k variabilnímu kapitálu. Neboť variabilní kapitál se rovná absolutní velikosti zaplacené pracovní doby; nadhodnota se rovná absolutní velikosti nezaplacené pracovní doby. Poměr nadhodnoty k variabilnímu kapitálu vyjadřuje tedy stále poměr nezaplacené části pracovního dne k zaplacené. Dejme tomu, že v minulém příkladě se mzda za 10 hodin rovná 1 tolaru, kde 1 tolar [je] množství stříbra, které obsahuje 10 pracovních hodin. Takže 100 pracovních dnů se zaplatí 100 tolary. Rovná-li se teď nadhodnota 20 tolarům, je míra ²⁰/₁₀₀ rovná se ¹/₅, rovná se 20 %. Nebo, což je totéž, na 10 pracovních hodin (rovných 1 tolaru) obdrží kapitalista 2, na 100 x 10 pracovních hodin neboli 1000 však 200 pracovních hodin, rovných 20 tolarům.

I když tedy míra nadhodnoty je určena výlučně poměrem nadpráce k nutné práci, jinými slovy alikvotní částí pracovního dne, kterou dělník potřebuje k výrobě své mzdy, výrobními náklady mzdy, je velikost nadhodnoty kromě toho určena počtem pracovních dnů, absolutním množstvím pracovní doby, které se používá při této určité míře nadhodnoty, tedy absolutní velikostí kapitálu vynakládaného na mzdu (je-li míra nadhodnoty dána). Protože zisk ale není poměrem míry nadhodnoty, nýbrž absolutní velikostí nadhodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu, je jeho míra očividně určena nejen mírou nadhodnoty, nýbrž stejně tak i absolutní velikostí nadhodnoty, velikostí, která závisí na vzájemném poměru míry nadhodnoty a počtu pracovních dnů, na velikosti kapitálu vynaloženého na mzdu a na výrobních nákladech mzdy.

Je-li míra nadhodnoty dána, závisí její velikost výlučně na velikosti zálohovaného (vynaloženého na mzdu) kapitálu. Průměrná mzda je nyní stejná, to znamená, že se předpokládá, že ve všech výrobních odvětvích dělník dostává mzdu rovnající se například 10 hodinám. (V odvětvích, kde je mzda vyšší než průměrná, je to z hlediska našeho zkoumání stejné, jako kdyby kapitalista používal víc jednoduchých dělníků.) Předpokládá-li se tedy, že nadpráce, to znamená i celkový normální pracovní den, jsou stejné (nerovnosti se vyrovnávají zčásti tím, že 1 hodina složité práce se rovná například 2 hodinám jednoduché), ǁ343ǀ závisí velikost nadhodnoty výlučně na velikosti kapitálu zálohovaného [na mzdu]. Tak mohlo být řečeno, že masy nadhodnoty jsou ve stejném poměru jako velikosti zálohovaných kapitálů (na mzdu). To však neplatí o zisku, protože ten [vyjadřuje] poměr nadhodnoty k celkové hodnotě zálohovaného kapitálu a u kapitálů stejné velikosti mohou být jejich součásti, které jsou vynaložené na mzdu, čili poměr variabilního kapitálu k celkovému kapitálu, velmi rozdílné a také velmi rozdílné jsou. Velikosti zisku zde závisejí naopak na poměru — v různých kapitálech — variabilního kapitálu k celkovému kapitálu, tedy na . Jestli tedy je míra nadhodnoty dána a vždy se vyjadřuje [poměrem] ‚ poměrem nadhodnoty k variabilnímu kapitálu, je míra zisku určena výlučně poměrem variabilního kapitálu k celkovému kapitálu.

Míra zisku je tedy za prvé určena mírou nadhodnoty čili poměrem neplacené práce k placené; a mění se, stoupá nebo klesá (pokud tento účinek není paralyzován pohyby v jiných určujících momentech) se změnou míry nadhodnoty. Ta však stoupá nebo klesá přímo úměrně produktivitě práce a nepřímo úměrně výrobním nákladům mzdy čili množství nutné práce, [ti. nepřímo úměrně] hodnotě práce.

Za druhé ale je míra zisku určena poměrem variabilního kapitálu k celkovému kapitálu, . Absolutní velikost nadhodnoty, je-li její míra dána, závisí totiž pouze na velikosti variabilního kapitálu, která je, za daného předpokladu určena, čili jen vyjadřuje počet současně použitých pracovních dnů, absolutní velikost použité pracovní doby. Míra zisku ale závisí na poměru této absolutní velikosti nadhodnoty, která je dána ve variabilním kapitálu, k celkovému kapitálu, tedy na poměn variabilního kapitálu k celkovému kapitálu, na . Protože nadhodnota M se při výpočtu míry zisku předpokládá jako daná, tedy i v se předpokládá jako dané, mohou všechny změny v vyplývat jen ze změn v c, to znamená v konstantním kapitálu. Neboť je-li v dáno, může se suma c + v = C měnit jen tehdy, mění-li se c, a se změnou této sumy se mění poměr , neboli .

Jestliže v = 100, c = 400, pak v+c = 500 a =¹⁰⁰/₅₀₀ = ¹/₅ = 20 %. Rovnala-li se tedy míra nadhodnoty ⁵/₁₀, tj. ¹/₂, pak [nadhodnota] se rovná 50. Protože však variabilní kapitál se rovná jen ¹/₂ celkového kapitálu, rovná se zisk ¹/₂ z ¹/₅ = ¹/₁₀ [celkového kapitálu], a ve skutečnosti ¹/₁₀ z 500, tj. 50 = 10 %. Poměr se mění s každou změnou c, avšak přirozeně ne v téže číselné veličině. Za předpokladu, že v a c se původně obě rovnala 10, to znamená, že celkový kapitál se skládá napůl z variabilního a napůl z konstantního kapitálu, pak = = ¹⁰/₂₀ = ¹/₂. Rovnala-li se tedy míra nadhodnoty [die Mehrrate] ¹/₂ v, pak se rovná ¹/₄ C. Nebo jestli se nadhodnota rovná 50 %, rovná se v tomto případě, kdy se variabilní kapitál rovná ‚ míra nadhodnoty 25 %. Předpokládáme-li nyní, že konstantní kapitál se zdvojnásobí, vzroste z 10 na 20, pak = = ¹⁰/₃₀ = ¹/₃. (Míra nadhodnoty ¹/₂ z 10 by se teď rovnala ¹/₂ z ¹/₃ C, to znamená ¹/₆ z 30 = 5. A takto polovina z 10 = 5. 5 ku 10 je 50%. 5 ku 30 je 16²/₃ %. 5 ku 20 se naproti tomu rovnalo ¹/₄ = 25 %.) Konstantní kapitál se zdvojnásobil, to znamená z 10 na 20; avšak suma c + v vzrostla jen o polovinu, totiž z 20 na 30. Konstantní kapitál [vzrostl] o 100 %, suma c a v jen o 50. Poměr , který se původně rovnal ¹⁰/₂₀, klesl nyní na ¹⁰/₃₀, to znamená z ¹/₂ na ¹/₃, to znamená z ³/₆ na ²/₆, [tedy] klesl jen o ¹/₆, zatímco konstantní kapitál se zdvojnásobil. Jak růst nebo pokles konstantního kapitálu působí na poměr , závisí očividně na poměru, v kterém c a v tvořila původně části celkového kapitálu C(c + v).

ǁ344ǀ Konstantní kapitál (to znamená jeho hodnota) může nyní za prvé vzrůstat (nebo klesat), i když masy použitých surovin, strojů atd. zůstávají stejné. V tomto případě změny konstantního kapitálu nejsou tedy podmíněny výrobními podmínkami výrobního procesu, do kterého vchází jako konstantní kapitál, nýbrž jsou na nich nezávislé. At jsou však příčiny, které způsobují tuto změnu hodnoty, jakékoli, ovlivňují pokaždé míru zisku. V tomto případě má táž masa surovin, strojů atd. více nebo méně hodnoty než dříve, protože k jejich výrobě je zapotřebí více nebo méně pracovní doby než dříve. Změny jsou pak podmíněny výrobními podmínkami procesů, z nichž součásti konstantního kapitálu vycházejí jako produkty. Výše jsme zkoumali, jak to působí na míru zisku.^[av]

Jestli ale v témž odvětví výroby hodnota konstantního kapitálu, například surovin, stoupá nebo klesá, protože se zdražila atd. jeho vlastní výroba, je to s ohledem na míru zisku úplně totéž, jako když v jednom výrobním odvětví (nebo i v témž) se pro toto zboží používá hodnotnějších surovin než pro jiné, při stejně velkých výdajích na mzdu.

Tam, kde při stejných výdajích na mzdu jsou suroviny, které zpracovává jeden kapitál (například pšenice), dražší než suroviny, které zpracovává jiný kapitál (například oves) (nebo stříbro a měď atd. nebo vlna a bavlna atd.), musí být míra zisku u obou kapitálů v obráceném poměru k drahotě surovin. Dosahuje-li se tedy v obou výrobních odvětvích průměrně téhož zisku, pak je to možné jen proto, že nadhodnota se mezi kapitalisty nerozděluje úměrně nadhodnotě, kterou každý kapitál vyrobí ve své zvláštní výrobní sféře, nýbrž úměrně velikostem kapitálů, které [kapitalisté] používají. K tomu může docházet dvojím způsobem. A, který zpracovává levnější materiál, prodává své zboží za jeho skutečnou hodnotu, inkasuje tedy i jím samým vyrobenou nadhodnotu. Cena jeho zboží se rovná jeho hodnotě. B, který zpracovává dražší materiál, prodává své zboží nad jeho hodnotou, stanoví takovou cenu [aby mu zboží vyneslo stejný zisk], jako kdyby zpracovával levnější materiál. Směňuje-li pak A a B své zboží, je to pro A totéž, jako kdyby do ceny svého zboží započítal méně nadhodnoty, než skutečně obsahuje. Nebo jako kdyby oba, A i B, od začátku stanovovali míru zisku úměrně velikosti vynaloženého kapitálu, to znamená, [jako kdyby] společnou nadhodnotu mezi sebou rozdělovali úměrně velikosti jimi vynaložených kapitálů. A to je právě všeobecná míra zisku.^[82]

K tomuto vyrovnání pochopitelně nedochází, jestliže konstantní kapitál určitého kapitálu, jako například suroviny, dočasně klesá nebo stoupá vlivem příznivých či nepříznivých let atd. I když je naprosto nepochybné, že mimořádné zisky, kterých dosahují přadláci bavlny například v letech zvláště vydatných sklizní bavlny, vtahují do tohoto výrobního odvětví masu nového kapitálu, podněcují výstavbu masy nových továren a strojů na zpracování bavlny. Kdyby přišel potom rok pro bavlnu nepříznivý, byla by ztráta [náhlým zvýšením cen bavlny] o to větší.

Za druhé, při nezměněných výrobních nákladech strojů, surovin, zkrátka konstantního kapitálu, může však být zapotřebí větší masy tohoto konstantního kapitálu, tedy [může] růst její hodnota, jako roste použitá masa v důsledku změněných výrobních podmínek u těch procesů, do nichž ony součásti vcházejí jako výrobní prostředky. V tomto případě ovšem, stejně jako v předcházejícím [příkladu], způsobuje růst hodnoty konstantního kapitálu pokles míry zisku; na druhé straně však tyto změny v samotných výrobních podmínkách dokazují, že práce se stala produktivnější, že tedy míra nadhodnoty stoupla. Neboť nyní spotřebovává stejná živá práce víc surovin, protože zpracovává totéž [množství] za kratší dobu, a používá se víc strojů jen proto, že náklady strojů jsou menší než náklady práce, kterou nahrazují. Zde se tedy pokles míry zisku více nebo méně vyrovnává růstem míry nadhodnoty, a proto i [růstem] absolutní velikosti nadhodnoty.

Konečně obě okolnosti změny hodnoty mohou spolupůsobit ve velmi různých kombinacích. Například ǁ345ǀ průměrná hodnota surové bavlny poklesla, ale současně vzrostla v ještě větší míře hodnota masy, která se v určité době zpracovává. Hodnota vlny stoupla a [stoupla i] hodnota masy vlny, která se za určitou dobu zpracovává. Masovější [používání] strojů je absolutně dražší, avšak v poměru k jejich výkonnosti je levnější atd.

Dosud se předpokládalo, že variabilní kapitál zůstává beze změny. Variabilní kapitál může ale klesat nejen relativně, to znamená v poměru k velikosti konstantního kapitálu, nýbrž i absolutně, jako například v zemědělství. Nebo může variabilní kapitál absolutně vzrůstat. Pak ovšem je to totéž, jako kdyby zůstal beze změny, pokud konstantní kapitál z výše uvedených příčin roste ve větší míře nebo stejně.

Zůstává-li konstantní kapitál stejný, lze každý jeho růst nebo pokles v poměru k variabilnímu kapitálu vysvětlit jen tím, že konstantní kapitál relativně vzrůstá nebo klesá, protože variabilní absolutně klesá nebo vzrůstá.

Zůstává-li variabilní kapitál stejný, pak každý růst nebo pokles konstantního kapitálu lze vysvětlit jen z jeho vlastního absolutního růstu nebo poklesu.

Dochází-li k těmto oběma změnám současně, pak po odečtení změny, která je u obou stejná, je výsledek týž, jako kdyby jeden [kapitál] zůstal beze zrněny, druhý vzrostl nebo klesl.

Je-li však jednou míra zisku dána, závisí masa zisku na velikosti použitého kapitálu. Veliký kapitál s malou mírou zisku přináší větší zisk než malý kapitál s velkou mírou zisku.

*

Až potud toto odbočení.

Jinak je třeba ze spisu J[ohna] St[uarta] Milla zaznamenat už jen dvě následující věty:

„Kapitál nemá, přesně vzato, žádnou produktivní sílu. Jedinou produktivnl silou je sila práce, již nepochybně napomáhají nástroje a která působl na materiál.“ (Cit. dílo, str. 90.)

Přesně vzato, zaměňuje tu kapitál s látkovými součástmi, z kterých se skládá. Teze je ale dobrá pro ty, kteří činí totéž, a přesto obhajují produktivní sílu kapitálu. I zde je pochopitelně věc správná jen tehdy, pokud se mluví o výrobě hodnoty. Ostatně vyrábí i příroda, pokud se jedná o pouhou užitnou hodnotu.

„Produktivní síla kapitálu není nic než množství skutečné produktivní síly, kterou kapitalista může prostřednictvím svého kapitálu ovládat.“ (Cit. dilo, str. 91.)

Zde je kapitál chápán správně jako výrobní vztah. ǀVIII-345ǁ

*

ǁXIV - 851ǀ V jednom dřívějším sešitu^[83] jsem podrobně rozebral Millovy násilné pokusy odvodit Ricardův zákon míry zisku (v obráceném poměru ke mzdě) bezprostředně z teorie hodnoty, aniž rozlišuje mezi nadhodnotou a ziskem.

[8. Závěr]

Celé toto zobrazení ricardovské školy ukazuje, že k jejímu rozkladu dochází ve dvou bodech:

1. Směna mezi kapitálem a prací odpovídající zákonu hodnoty;

2. tvorba všeobecné míry zisku. Ztotožnění nadhodnoty a zisku. Nepochopení poměru mezi hodnotami a cenami nákladů.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — na první pohled. (Pozn. red.)

b — V tomto svazku viz zde. (Pozn. red.)

c Viz zde. (Pozn. red.)

d — německy „Dasein“. Pro překlad hegelovského filosofického termínu „Dasein“ („určené bytí“) byl v českých překladech Marxových spisů zvolen výraz „jsoucno“ na rozdíl od „bytí“ („Sein“). „Bytí“ bez určení je neurčité. „Jsoucno“ je už určeno omezením bytí, stává se konkrétnějším. V Marxových raných pracích má výraz „Dasein“ týž význam jako u Hegela: určené bytí, v pozdějších pracich se však tomuto určení vzdaluje a je ho užváno ve smyslu „existence“. U Hegela ovšem patři „existence“ až do oblasti „podstaty“, do její součásti „jevu“. (Pozn. red.)

e — začarovaný kruh. (Pozn. red.)

f Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

g Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde. (Pozn. red.)

h Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde, zde a zde (Pozn. red.)

i — specifické rozdíly. (Pozn. red.)

j — právě proto. (Pozn. red.)

k — v naturáliích. (Pozn. red.)

l Což není ten případ. (Pozn. red.)

m — záměnu pojmů. (Pozn. red.)

n Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde. (Pozn. red.)

o — naopak. (Pozn. red.)

p Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde. (Pozn. red.)

q Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

r — doslova: „Spory o slova.“ (Pozn. red.)

s — starý název pro Austrálii. (Pozn. red.)

t — rozpor v určení, vnitřní rozpor. (Pozn. red.)

u Viz tento svazek. (Pozn. red.)

v Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

w Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II zde. (Pozn. red.)

x — doslova: „poznatkům“; ironická narážka na název spisu tohoto autora: „Observations on certain Verbal Disputes.“ (Pozn. red.)

y Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

z — doslova: „slovíčkařící pozorovatel“. (Pozn. red.)

aa — působící příčina. (Pozn. red.)

ab - pod zorným úhlem prostoru. (Pozn. red.)

ac ǁXV - 887ǀ ˂Pokud jde o Baileyho nechutnost, je třeba ještě poznamenat: Řiká-li, že A je vzdáleno od B, pak je nesrovnává, neztotožňuje, nýbrž je prostorově rozlišuje. Nezaujímají tentýž prostor. Přesto však o obou říká, že jsou prostorové a že se jako náležející prostoru odlišují. Tak je tedy předem ztotožňuje, dává jim tutéž jednotu. Zde se ale jedná o ztotožňování.

Říkám-li, že plocha ΔA se rovná ploše B, neznamená to jen, že plocha Δ je vyjádřena v a plocha v Δ. Nýbrž znamená to, že, rovná-li se výška ΔV a základna Z, pak A = , což je vlastnost, která přísluší jemu samému, stejně jako přísluší, že se rovněž rovná . Jako plochy jsou zde Δ a chápány jako stejné, jako ekvivalenty, ačkoli jako trojúhelník a kosodélník jsou různé. Aby je bylo možno navzájem srovnat, musí každý, bez ohledu na druhý, vyjadřovat tutéž jednotu. Kdyby se geometrie spokojila tím, že by jako ekonomie pana Baileyho říkala, že rovnost Δ a znamená, že trojúhelník je vyjádřen v kosodélníku a kosodélník v trojúhelníku, pak by nedošla daleko. ǀXV - 887ǁ

ad Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

ae Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

af — (znamená:) tedy. (Pozn. red.)

ag Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

ah Viz tento svazek zde a zde. (Pozn. red.)

ai Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

aj Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II zde. (Pozn. red.)

ak Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

al — po všech stránkách. (Pozn. red.)

am — To je vše. (Pozn. red.)

an — což je kupodivu. (Pozn. red.)

ao — v zastoupení. (Pozn. red.)

ap Viz „Teorie o nadhodnotě“ část I, zde. (Pozn. red.)

aq — po všech stránkách. (Pozn. red.)

ar — určitým způsobem. (Pozn. red.)

as — Je dokázáno. (Pozn. red.)

at — od začátku. (Pozn. red.)

au Relativním zlevněním strojů rozumím růst absolutní hodnoty použité masy strojů, avšak tento růst není úměrný růstu jejich masy a větší výkonnosti.

av Viz tento svazek zde. (Pozn. red.)

28 Toto místo z knihy Adama Smitha „An Inquiry into the Nature and Causes ot the Wealth of Nations“ je uvedeno a analyzováno v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, zde.

29 Pojmy „výrobní období“ (ve smyslu období, které zahrnuje kromě pracovní doby i tu dobu, během níž je pracovní předmět vystaven pouze působení přírodních procesů) a „pracovní období“, resp. „výrobní doba“ a „pracovní doba“ vyložil Marx podrobně v „Kapitálu“, díl 11, kap. 13; „Výrobní doba“ (viz „Kapitál“, díl II, zde a „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde). K rozdílu mezi pracovní dobou a výrobní dobou v zemědělství viz též „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Bertin 1953, str. 560—562.

30 Viz Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“, Marx-Engels, Spisy 13, zde.

31 Marx cituje knihu Jamese Milla „Elements ot Political Economy“. V prvním vydání Millovy knihy je toto místo na str. 74, ve druhém na str. 94. Marx zde cituje toto místo patrně podle knihy Samuela Baileyho „A Critical Dissertation on the Nature, Measure, and Causes of Value“ (str. 202). Také zde je namířeno proti Torrensovi.

32 Marx zde vychází z předpokladu, že všechny výrobní náklady na obilí, které u Torrense představují 100 kvarterů, jsou vynakládány jen na osivo. Ve skutečnosti se na výrobu 120 kvarterů obilí vynakládá mnohem méně osiva — asi 20 nebo 30 kvarterů. Zbývajícími 70 nebo 80 kvartery se platí pracovní nástroje, hnojivo, mzda dělníků atd. Avšak pro Marxovu argumentaci nemá tato okolnost žádný význam.

33 Tuto charakteristiku jako znepřátelených konkurentů a zároveň „spolubratří“ zdůvodnil Marx ve třetím dílu „Kapitálu“. Když zkoumal vyrovnávání různých měr zisku, při němž „každý jednotlivý kapitalista i všichni kapitalisté každé jednotlivé výrobní sféry jako celek se podílejí na vykořisťování celé dělnické třídy celkovým kapitálem a na stupni tohoto vykořisťování...“, napsal: „Máme tu tedy matematicky přesné vysvětlení toho, proč kapitalisté, kteří při vzájemné konkurenci projevují k sobě tak málo bratrských citů, tvoří přitom pravé zednářské bratrstvo v boji proti dělnické třídě jako celku.“ (Viz „Kapitál“, díl III, část 1, zde a zde a „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde.)

34 Tento citát z knihy Jamese Milla uvádí Marx podle Baileyho knihy „A Critical Dissertation“ (str. 217), jak je zřejmé podle nevelkých odchylek od textu Millovy knihy.

35 Narážka na anonymní polemický spis, který je zaměřen proti „sporům o slova“, „Observations on certain Verbal Disputes in Political Economy, particulary relating to Value, and to Demand and Supply“, Londýn 1821. Dále Marx podává podrobné hodnocení tohoto spisu

36 Marx mysli svou práci „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“; viz Marx-Engels, Spisy 13, zde.

37 Viz Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“, Marx-Engels, Spisy 13, zde.

38 Viz T. R. Malthus, „The Measure of Value stated and illustrated“, Londýn 1823, str. 17-18.

39 V druhé části „Teorií o nadhodnotě“ (zde a zde) se Marx tam, kde mluví o Sayově „škodolibosti“ vůči Ricardovi, který se při určování „hodnoty práce“ životními prostředky nutnými pro udrženi dělníka dovolává zákona nabídky a poptávky, odvolává se na francouzský překlad Ricardovy knihy, který pořídil Constancio a poznámkami opatřil Say. Marx tu má nepřesnost. Say ve svých poznámkách k Ricardovu textu je „škodolibý“ proto, že Ricardo pomocí nabídky a poptávky určuje hodnotu peněz. Příslušné místo ze Sayových poznámek uvádí v „Bídě filosofie“ (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde). Je vzato z Ricardovy knihy „Des principes de ľéconomie politique et de ľimpôt". Z angličtiny přeložil Constancio, vysvětlivkami a kritickými poznámkami opatřil J. B. Say, díl 2, Paříž 1835, str. 206-207.

40 Podle opravného lístku, přiloženého ke knize McCullocha „Discours sur ľorigine, les progrès, les objets particuliers, et ľimportance de ľéconomie politique...“, přeložené Guilleaumem Prévostem, má toto místo znít takto: „...pachtýř tohoto posledního akru by se nemohl zaplaceni renty vyhnout...“.

41 Marx má na mysli Sayovu poznámku na str. 187 k 7. kapitole („O zahraničním obchodě“) knihy Davida Ricarda „On the Principles of Political Economy, and Taxation“, přeložené do francouzštiny F. S. Constanciem, v které uvádí příklad, že cukr dovážený z Antil přijde Francii levněji než cukr vyráběný ve Francii.

42 V prvním nástinu své knihy „Essays on Same Unsettled Questions of Political Economy“ (Londýn 1844) zkoumá John Stuart Mill „... zákony směny mezi národy a rozdělováni obchodních zisků mezi zeměmi obchodujícího světa...“ a poznamenává na str. 2—3: „Často můžeme prostřednictvím obchodu s cizinci získat jejich zboží s menšími výdaji práce a kapitálu, než toto zboží stojí cizince samé. Pro cizince je obchod stále výhodný, protože zboží, které získává směnou, ačkoli nás stojí méně, by ho přišlo dráže (kdyby je vyráběl sám).“

43 Marx zde rozumí fiktivním kapitálem kapitál státního dluhu, nahromaděný půjčkou státu (buržoazního nebo buržoazně statkářského státu), který není „nikdy určen“ „k tomu, aby byl vydán, vynaložen jako kapitál“ a za který stát platí svým věřitelům úroky z dani vybraných od obyvatelstva. Viz Karel Marx, „Kapitál“, dil III, část 2, kapitola 29.

44 Viz Karel Marx, „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“, Marx-Engels, Spisy 13, zde.

45 J. B. Say ve své práci „Traité ďéconomie politique“, druhé vydání, sv. II, Paříž 1841, str. 328 píše: „Výrobky se kupují jen za výrobky.“ Kritiku této Sayovy teze podává Marx v „Teoriích o nadhodnotě“, část II, zde.

46 Kapitola XIX Ricardovy knihy „On the Principles of Political Economy, and Taxation“ má název „On Sudden Changes in the Channels of Trade“ „O náhlých změnách v průběhu obchodu“), přičemž obchodem se tu rozumí nejen obchod jako takový, nýbrž i výrobní činnost v té nebo oné zemi. Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde.

47 Marx má na mysli jeden ze svých sešitů s výpisky z politické ekonomie. Prvních 63 stránek tohoto sedmého sešitu obsahuje závěr ekonomického rukopisu z let 1857-1858 (viz Karel Marx, „Grundrisse der Kritik der politischen Ökonomie“, Berlín 1953, str. 586-764). Od strany 63a (na níž Marx poznamenal: „Počátek 28. února 1859“) jsou v sešitě VII obsaženy výpisky z prací Luthera, Lainga, Galianiho, Verriho, Paolettiho, Malthuse, Ricarda, Jonese a jiných autorů. Na str. 134 sedmého sešitu si vypsal Marx z „Inquiry into those Principles“ (str. 110 a 112) několik míst, v nichž anonymní autor kritizuje a zesměšňuje Saye.

48 Marx tu poukazuje na svůj XII. sešit s výpisky, na jehož obálku napsal: „Londýn, 1851, Červenec.“ Na listě 13 tohoto sešitu jsou výňatky ze stran 97, 99, 103—104, 106—108 a 111 anonymního spisu „An Inquiry into those Principles“. Výňatky z téhož spisu, str. 54—55, o pozemkových vlastnicích, jejichž renta snižuje zisk kapitalistů, jsou obsaženy na listě 12 sešitu s výpisky.

49 Do záhlaví listu 12 XII. sešitu s výpisky vypsal Marx z anonymního spisu „An Inquiry into those Principles“ (str. 15) kritickou poznámku anonymního autora namířenou proti Sayově představě, že nadvýroba v Anglii má svou příčinu v podvýrohě v Itálii. Srov. „Teorie o nadhodnotě“, část I zde, část II zde, část III zde.

50 Před tímto úryvkem uvedl anonymní autor ze Sayovy knihy („Lettres à M. Malthus“, Paříž 1820, str. 46) citát obsahující tvrzení, že „výrobky se kupují jen za výrobky“. Toto tvrzení má u Saye také tuto podobu: „vyrobená produkce nachází pro sebe vždy trh“ („An Inquiry into those Principles“, Londýn 1821, str. 13, 110).

51 Kladené - termín hegelovské filosofie, který znamená něco podmíněného na rozdíl od nepodmíněného, elementárního, primárního, něco, co nemá svůj základ v sobě samém, ale v něčem jiném, přičemž tento základ není explikován.

52 Viz Karel Marx, "Ke kritice politické ekonomie. Sešit první", Marx-Engels, Spisy 13, zde a zde.

53 Viz Karel Marx, "Ke kritice politické ekonomie. Sešit první", Marx-Engels. Spisy 13, zde.

54 [S. Bailey) „A Critical Dissertation on the Nature, Measures, and Causes or Value“, Londýn 1825, str. 71-93. Viz „Teorie o nadhodnotě“, část II. zde a část III zde a zde.

55 Ve všech těchto úvahách se „množstvím“ výrobku, které připadá dělníkům (a rovněž kapitalistovi) rozumí množství naturálních jednotek toho produktu, v němž je zpředmětněna nově přidaná práce, a „relativním podílem“ procentní podíl tohoto produktu, který připadá té nebo oné straně.

56 Vezmeme-li místo libovolně zvolených čísel „50 kvarterů nebo 60 nebo 70 na osobu“, čísla, která odpovídají výše uvedenému příkladu Baileyho (rukopisná strana 830, resp. zde v tomto svazku), pak obdržíme „12¹/₂ nebo 25 nebo 37¹/₂ kvarterů na osobu“.

57 Viz David Ricardo, „On the Principles of Political Economy, and Taxation“, 3. vydání, Londýn 1821, str. 13—15 (srov. čes. vyd., str. 31—33).

58 Při číslování stran rukopisu vynechal Marx číslo 838.

59 Marx uvádí tento citát podle Cazenovy knihy „Outlines of Political Economy“, Londýn 1832. Viz tento svazek zde.

60 David Ricardo, „On the Principles of Political Economy, and Taxation“, 3. vydání, str. 1—12 (srov. čes. vyd., str. 25—33).

61 Narážka na slova jednoho vojáka v Schillerově dramatu „Valdštejn“ (první část, šestý výstup):

„Někdy se vám to ovšem nedaří. /Jak chrchlá, plivá, jak se smál, / to jste mu možná odkoukal; / jen jeho genius se při střídání stráže v tom chrchlání dost jasně neukáže.“

62 Marx má zřejmě na mysli druhé vydání McCullochovy knihy „Principles of Political Economy“ z roku 1830, protože první vydání této knihy, které Marx obyčejně cituje, bylo uveřejněno v roce 1825, to znamená tři roky před uveřejněnírn Smithova díla „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, které vydal McCulloch.

63 „Zvuk a dým“ — výrok Fausta z prvního dílu Goethova „Fausta“, scéna „Martina zahrada“. Odpovídající místo z knihy Jamese Milla uvedl Marx dále na rukopisné straně 792 nahoře (v této kapitole zde).

64 Viz Jean Baptiste Say, „Traité dʼéconomie politique“, druhé vydání, sv. I, Paříž 1814, str. LI—LII.

65 Viz Wilhelm Roscher, „Die Grundlage der Nationalökonornie. Ein Hand-und Lesebuch für Geschäftsmänner und Studierende“, třetí vydání, Stuttgart a Augsburg 1858, str. 82 a 191.

66 Oddíl o McCullochovi a celou kapitolu „Rozklad ricardovské školy“ (kromě oddílu o J. S. Millovi napsaném na jaře roku 1862) napsal Marx v říjnu 1862 (jak sám poznamenal na obálku XIV. sešitu rukopisu, který tuto kapitolu obaahuje).

67 Marx označuje Roschera jménem starořeckého historika Thukydida, protože „pan profesor Roscher“, jak píše Marx v XV. sešitě svého rukopisu (str. 922), „se skromně představil jako Thukydides politické ekonomie“. Roscherovo neskromné dovolávání se Thukydida je v úvodu k prvnímu vydáni jeho knihy „Grundlagen der Nationalökonomie“.

Označeni „Thukydides Roscher“ je zjevně míněno ironicky: Roscher hrubě překroutil, jak ukazuje Marx na několika místech, jak dějiny ekonomických vztahů, tak i dějiny ekonomických teorií.

68 Skutečným autorem této brožury byl anglický publicista John Wilson, který psal pod různými pseudonymy.

69 „Encyklopaedia Britannica“ — mnohasvazkový anglický (nyní anglo-americký) encyklopedický slovník. Od roku 1768 vychází neustále v nově přepracovávaných vydáních. Do konce 19. století byl vydáván v Edinburghu.

70 „Tento neuvěřitelný příštipkář“ [the most incredible cobler] — označení, které dal McCullochovi John Wilson ve své brožuře „Some Illustrations of Mr. McCullochs Principles of Political Economy“ (Edinburgh 1826). Brožura byla napsána pod pseudonymem Mordecai Mullion.

71 Marx míní svůj rozsáhlý exkurs o Johnu Stuartu Millovi, který je obsažen v sešitech VII a VIII rukopisu (na str. 319-345). Podle obsahu zaznamenaného Marxem na obálkách jeho sešitů a na základě Marxova odkazu v VII. sešitě rukopisu (str. 319) byl oddíl o Johnu Stuartu Millovi přeřazen do třetí části „Teorií o nadhodnotě“. Je otištěn zde. Viz také poznámku 63 v I. části „Teorií o nadhodnotě“ zde).

72 Když Marx začal psát začátkem roku 1862 své „Teorie o nadhodnotě“, představoval si, že budou pátou, závěrečnou části zkoumání výrobního procesu kapitálu, která měla bezprostředně navazovat na část o absolutní a relativní nadhodnotě v jejich kombinaci (viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde a poznámka [2] zde). Přesto ale považoval Marx v průběhu své práce za nutné mezi IV. část o absolutní a relativní nadhodnotě v jejich kombinaci a pátou část „Teorie o nadhodnotě“ zařadit ještě obě části: „Přeměna nadhodnoty v kapitál“ a „Výsledek výrobního procesu“ (viz tamtéž, zde). To vysvětluje také odkaz na oddíl „Přeměna nadhodnoty v kapitál“ (v říjnu 1862 ještě nenapsaný), v kterém měly být kromě jiného osvětleny i některé Wakefieldovy názory. Především tu jde o Wakefieldovu tezi z jeho knihy „England and America“, Londýn 1833, sv. 2, str. 110: „Práce tvoří kapitál, dříve než kapitál používá práce“, kterou Marx uvádí také v poznámce [22] k dvaadvacáté kapitole 1. dílu „Kapitálu“ (tato kapitola má rovněž název „Přeměna nadhodnoty v kapitál“).

73 Nadvýrobkem rozumí Wakefield tu část produktu, která „převyšuje to, co nahrazuje kapitál s obvyklým ziskem“. Víz Wakefieldovy poznámky k druhému dílu Smithovy práce „An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations“, str. 215 a 217, kterou Wakefield vydal v roce 1835.

74 Jedná se o malý spis Johna Stuarta Milla „Essays on some Unsettled Questions of Political Economy“, vydaný 1844 v Londýně, který Marx cituje v kapitole „Teorie o produktivní a neproduktivní práci“. Viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde.

75 Objemným kompendiem nazývá Marx dvousvazkovou knihu Johna Stuarta Milla „Principles of Political Economy with some of their Applications to Social Philosophy“, která vyšla v roce 1848 v Londýně.

76 Toto odlišeni formuloval Marx v II. sešitě svého rukopisu z let 1861—1863 v oddíle „Přeměna peněz v kapitál“ (str. 88 rukopisu) takto: „Spočívá v tom, že výrobní náklady [jsou] pro kapitalistu jen sumou jím zálohovaných hodnot; tedy hodnota produktu se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu. Na druhé straně se skutečné výrobní náklady produktu rovnají sumě pracovní doby v něm obsažené. Suma pracovní doby v něm obsažené [je] ale větší než suma pracovní doby, kterou zálohoval neboli zaplatil kapitalista, a tento přebytek hodnoty produktu nad hodnotou placenou neboli zálohovanou kapitalistou tvoří právě nadhodnotu...“

K této otázce se vrací Marx v sešitě XIV. rukopisu v oddíle o Torrensovi (viz tento svazek zde) a v sešitě XV., v oddílu o vulgární politické ekonomii (tamtéž, zde).

77 Marx míní dvousvazkovou knihu Johna Stuarta Milla „A System of Logic, Ratiocinative and Inductive“, vydanou roku 1843 v Londýně.

78 Podle chybných Millových tvrzení uvedených na str. 191 vydal kapitalista čís. 1, používající fixní kapitál a 60 dělníků, na výrobu 1 kvarteru obilí (který je mzdou jednoho dělníka) ⁶/₉ kvarteru obilí (¹²⁰/₁₈₀ = ²/₃ = ⁶/₉) a kapitalista čís. 2, který nepoužívá fixní kapitál, ale 100 dělníků, vydává na jeden kvarter obili jen ⁵/₉ kvarteru (¹⁰⁰/₁₈₀ = ⁵/₉)‚ tj. u kapitalisty čís. 2 se „výrobní náklady na mzdu“ připadající na jednoho dělníka snížily o ¹/₉ kvartem čili, jinými slovy, „výrobní náklady na mzdu“ u kapitalisty čís. 1 jsou o pětinu (o 20 %) vyšší než u kapitalisty čís. 2.

79 K otázce zdánlivé změny míry zisku při spojení výroby konstantního kapitálu jeho zpracováním v rukách kapitalisty se vrací Marx v témž, VIII. sešitě rukopisu, v kterém je oddíl o Johnu Stuartu Millovi dokončen (str. 368; viz „Teorie o nadhodnotě“, část I, zde) a uprostřed sešitu X. v kapitole o Rodbertusovi (na str. 461—464; viz „Teorie o nadhodnotě“, část II, zde).

12 Viz poznámka [12] v XIX. kapitole).

80 Marx má na mysli své rukopisné sešity I—V z let 1861—1863, v nichž rozvijí svou teorii nadhodnoty (v oddílech: „Přeměna peněz v kapitál“,„Absolutní nadhodnota“, „Relativní nadhodnota“).

81 Marx má na mysli tu část svého zkoumání, která se později rozrostla v III. díl „Kapitálu“. Viz poznámka [12] v „Teoriích o nadhodnotě“, část I, Předmluva).

82 Marx zde poprvé formuluje základní myšlenku svého učení o přeměně nadhodnoty v průměrný zisk, způsobující dále přeměnu hodnot zboží ve výrobní ceny, které se od této hodnoty liší. Toto místo rukopisu napsal na jaře roku 1862 (viz „Teorie o nadhodnotě“, část III zde). Viz také tamtéž, část I zde, kde se poprvé objevuje termín „průměrná cena“ pro označení výrobní ceny lišící se od hodnoty. Podrobnější učení o průměrném zisku a výrobních cenách rozvinul Marx v červnu 1862 (v kapitole o Rodbertusovi — víz tamtéž, část II zde, zde a zde) a v červenci—srpnu 1862 (ve spojení s kritickou analýzou systému ekonomických názorů Ricarda — tamtéž, viz zde).

83 Jedná se o posledních 13 stran VII. sešitu rukopisu a prvních 14 stran VIII. sešitu (strany 319—345 rukopisu), jejichž obsahem je velký „exkurs“ o Johnu Stuartu Millovi. Viz poznámku [61].

---

Thomas Robert Malthus
Obsah „Teorie o nadhodnotě III“
Protiklad ekonomů (na základě ricardovské teorie)