Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie
A. K dějinám rozboru zboží
Rozbor, který vede od zboží k práci v dvojí formě, a to od užitné hodnoty k reálné práci čili účelné produktivní činnosti, a od směnné hodnoty k pracovní době čili stejné společenské práci, je konečným kritickým výsledkem více jak půldruhastoletého bádáni klasické politické ekonomie, která začíná v Anglii Williamem Pettym a ve Francii Boisguillebertem[a] a končí v Anglii Ricardem a ve Francii Sismondim.
Pettymu se užitná hodnota redukuje na práci, aniž se mýlí, pokud jde o přirozenou podmíněnost její tvůrčí síly. Skutečnou práci chápe ihned v její společenské celkové podobě, jako dělbu práce.[b] Tento názor o zdroji hmotného bohatství nezůstává, tak jako např. u jeho současníka Hobbese, více méně neplodným, nýbrž dovádí ho k politické aritmetice, první formě, v níž se politická ekonomie ustavuje jako samostatná věda. Avšak směnnou hodnotu pojímá tak, jak se jeví ve směnném procesu zboží, jako peníze, a peníze samy jako existující zboží, zlato nebo stříbro. Ježto je v zajetí představ monetární soustavy, prohlašuje zvláštní druh reálné práce, jíž se dobývá zlato a stříbro, za práci, která tvoří směnnou hodnotu. Vskutku se domnívá, že buržoasní práce nemusí vyrábět bezprostřední užitnou hodnotu, nýbrž zboží, užitnou hodnotu, která je s to v důsledku svého zcizováni ve směnném procesu zračit se jako zlato a stříbro, to jest jako peníze, to jest jako směnná hodnota, to jest jako zpředmětněná všeobecná práce. Ale jeho příklad ukazuje názorně, že poznání práce jako zdroje hmotného bohatství nikterak nevylučuje nechápání určité společenské formy, v níž je práce zdrojem směnné hodnoty.
Boisguillebert zase rozkládá, ne-li vědomě, tedy fakticky směnnou hodnotu zboží v pracovní dobu tím, že určuje „pravou hodnotu“ (la juste valeur) správnou proporcí, v níž je pracovní doba individuí rozdělena mezi zvláštní průmyslová odvětví, a svobodnou konkurenci líčí jako společenský proces, který vytváří onu správnou proporci. Ale současně a v protikladu k Pettymu útočí fanaticky na peníze, jež svým vsunutím do směny zboží porušují její přirozenou rovnováhu čili harmonii, a jako fantastický Moloch žádají za oběť všechno přirozené bohatství. I když na jedné straně tato polemika proti penězům souvisí s určitými historickými okolnostmi, protože Boisguillebert brojí proti slepě ničivé chtivosti zlata u dvora takového Ludvíka XIV., jeho finančníků a jeho šlechty,[c] zatím co Petty velebí chtivost zlata jako účinný popud, který pohání národ k průmyslovému vývoji a k dobytí světového trhu, proráží zde přece zároveň na povrch hlubší zásadní protiklad, který se opakuje jako ustavičný kontrast mezi ryze anglickou a ryze francouzskou[d] ekonomií. Boisguillebert si ve skutečnosti všímá jen hmotného obsahu bohatství, užitné hodnoty, požitku,[e] a zkoumá buržoasní formu práce, výrobu užitných hodnot jakožto zboží a směnný proces zboží jako přirozenou společenskou formu, v níž individuální práce dosahuje onoho cíle. Proto tam, kde se setkává se specifickým charakterem buržoasního bohatství, jako u peněz, domnívá se, že jde o pronikání dravých cizích elementů, a rozhorluje se proti buržoasní práci v jedné formě, zatím co ji zároveň utopicky velebí v jiné formě.[f] Boisguillebert je nám důkazem, že lze pojednávat o pracovní době jako o míře velikosti hodnot zboží, přestože je práce, zpředmětněná ve směnné hodnotě zboží a měřená dobou, zaměňována s bezprostřední přirozenou činností individuí.
První uvědomělý, téměř triviálně jasný rozbor směnné hodnoty na pracovní dobu nacházíme u muže z Nového světa, kde buržoasní výrobní vztahy, dovezené současně se svými nositeli, rychle vyrazily z půdy, která nedostatek historických tradic vyvažovala přebytkem humusu. Tímto mužem je Benjamin Franklin, který ve své prvotině, napsané roku 1719 a dané do tisku roku 1721, formuloval základní zákon novodobé politické ekonomie.[g] Prohlašuje za nutné hledat nějakou jinou míru hodnot než vzácné kovy. Touto mírou je prý práce.
„Prací lze právě tak dobře měřit hodnotu stříbra jako všech ostatních věcí. Dejme tomu na příklad, že nějaký muž se zaměstnává výrobou obilí, zatím co druhý dobývá a čistí stříbro. Ke konci roku nebo po nějakém jiném určitém časovém období je plný výrobek obilí a stříbra přirozenou cenou pro sebe navzájem a jestliže jeden činí 20 bušlů a druhý 20 uncí, pak jedna unce stříbra stojí práci vynaloženou na výrobu jednoho bušlu obilí. Jestliže však jeden z těchto mužů v důsledku objevení bližších, přístupnějších a vydatnějších dolů může nyní vyrábět 40 uncí tak snadno jako dříve 20 a k výrobě 20 bušlů obilí je nutná táž práce jako dříve, pak nebudou 2 unce stříbra stát o nic více, než táž práce vynaložená na výrobu jednoho bušlu obilí a bušl, který dříve stál 1 unci, bude nyní caeteris paribus[h] [za jinak stejných okolností] stát 2. Proto je třeba oceňovat bohatství dané země podle kvantity práce, kterou jsou s to její obyvatelé koupit.[i]
Pracovní doba se u Franklina okamžitě jeví ekonomicky jednostranně jakožto míra hodnot. Přeměna reálných výrobků ve směnné hodnoty je u něho samozřejmá, a proto jde jen o vynalezení míry pro velikost jejich hodnot.
„Ježto,“ praví, „obchod není nic jiného než výměna práce za práci, je hodnota všech věcí nejsprávněji oceňována prací.“[j]
Dosadíme-li tu místo slova práce skutečnou práci, odhalíme okamžitě směšování práce v jedné formě s prací v jiné formě. Protože obchod na příklad záleží ve směně ševcovské práce, hornické práce, přadlácké práce, malířské práce atd., bude hodnota bot nejsprávněji oceněna v malířské práci? Franklin se naproti tomu domníval, že hodnota bot, důlních produktů, příze, obrazů atd. je určena abstraktní prací, která nemá žádnou zvláštní kvalitu a je proto měřitelná pouze kvantitativně.[k] Protože však práci obsaženou ve směnné hodnotě nerozvíjí jako abstraktně všeobecnou společenskou práci, vznikající z všestranného zcizování individuálních prací, nutně nechápe peníze jakožto bezprostřední formu existence této zcizené práce. Peníze a práce tvořící směnnou hodnotu nemají u něho proto žádnou vnitřní spojitost, nýbrž peníze jsou spíše nástroj, vnesený do směny zvenčí kvůli technickému pohodli.[l] Franklinův rozbor směnné hodnoty neměl bezprostřední vliv na všeobecný postup vědy, protože pojednával jen o jednotlivých otázkách politické ekonomie při určitých praktických popudech.
Protiklad mezi skutečnou užitečnou prací a prací vytvářející směnnou hodnotu hýbal Evropou po celé XVIII. století v podobě problému: který zvláštní druh skutečné práce je zdrojem buržoasního bohatství? Tak se předpokládalo, že ne každá práce, která se uskutečňuje v užitných hodnotách nebo poskytuje výrobky, už tím bezprostředně vytváří bohatství. Avšak pro fysiokraty, právě tak jako pro jejich odpůrce, je palčivou spornou otázkou ani ne tak to, která práce vytváří hodnotu, jako spíše to, která práce vytváří nadhodnotu. Pojednávají tedy o problému v komplikované formě, dříve než jej vyřešili v jeho elementární formě, jako vůbec historický vývoj všech věd vede teprve spoustou vzájemně se křížících cest a oklik k jejich skutečným východiskům. Na rozdíl od jiných stavitelů rýsuje věda nejen vzdušné zámky, nýbrž dokonce staví jednotlivá obytná poschodí budovy, dříve než k ní položí základy. Ale nebudeme se déle zdržovat u fysiokratů, přejdeme celou řadu italských ekonomů, kteří se více méně případnými nápady přibližují správnému rozboru zboží,[m] a obrátíme se hned k prvnímu Britovi, který vypracoval souborně systém buržoasní ekonomie, siru Jamesu Steuartovi.[n] Tak jako se u něho abstraktní kategorie politické ekonomie jeví ještě v procesu odlučování od svého hmotného obsahu a tím rozplizle a vratce, tak tomu je i s kategorií směnné hodnoty. Na jednom místě určuje reálnou hodnotu pracovní dobou (what a workman can perform in a day [co může dělník vykonat za den]), ale vedle toho zmateně figurují salair [mzda] a surovina.[o] Na jiném místě vystupuje potýkání s hmotným obsahem ještě nápadněji. Přírodní materiál obsažený ve zboží, např. stříbro ve stříbrném pletivu, nazývá jeho vnitřní hodnotou (intrinsic worth), kdežto pracovní dobu v něm obsaženou nazývá jeho užitnou hodnotou (useful value).
„První,“ praví, „je něco, co je samo o sobě reálné... užitná hodnota naproti tomu musí být oceňována podle práce, kterou stála její výroba. Práce vynaložená na úpravu látky představuje část doby nějakého muže atd.“[p]
Čím Steuart vyniká nad své předchůdce i následovníky, je ostré rozlišování mezi specificky společenskou prací, která se zračí ve směnné hodnotě, a reálnou prací, která vyrábí užitné hodnoty.
„Práci,“ praví, „která svým zcizováním (alienation) tvoří všeobecný ekvivalent (universal equivalent), nazývám průmyslem.“
Práci jakožto průmysl odlišuje nejen od reálné práce, nýbrž i od jiných společenských forem práce. Tato práce je pro něho buržoasní formou práce v protikladu k jejím antickým a středověkým formám. Zejména ho zajímá protiklad mezi buržoasní a feudální prací, kterou pozoroval v období jejího zániku jak ve Skotsku samém, tak také při svých rozsáhlých cestách po kontinentu. Steuart věděl ovšem velmi dobře, že výrobek i v předburžoasních epochách dostává formu zboží a zboží formu peněz, ale obšírně dokazuje, že zboží jakožto elementární základní forma bohatství a zcizování jakožto vládnoucí forma přivlastňování náležejí jen buržoasnímu období výroby, že tedy charakter práce tvořící směnnou hodnotu je specificky buržoasní.[q]
Poté, když bylo o zvláštních formách reálné práce, jako zemědělství, manufaktuře, plavectví, obchodu atd. po řadě tvrzeno, že jsou pravými zdroji bohatství, prohlásil Adam Smith práci vůbec, a to v její společenské celkové podobě jakožto dělbu práce, za jediný zdroj hmotného bohatství neboli užitných hodnot. Zatím co zde úplně přehlíží přírodní prvek, sleduje ho tento prvek do sféry čistě společenského bohatství, směnné hodnoty. Adam ovšem určuje hodnotu zboží pracovní dobou v něm obsaženou, ale pak opět skutečnost tohoto určení hodnoty překládá do doby před Adamem. Jinak řečeno to, co se mu jeví správným se stanoviska prostého zboží, stává se mu nejasným, jakmile na místo zboží vstupují vyšší a složitější formy: kapitál, námezdní práce, pozemková renta atd. Vyjadřuje to tak, že hodnota zboží byla měřena pracovní dobou v nich obsaženou v paradise lost [ve ztraceném ráji] buržoasie, kde lidé proti sobě ještě nestáli jako kapitalisté, námezdní dělníci, pozemkoví vlastníci, pachtýři, lichváři atd., nýbrž jen jako prostí výrobci zboží a směňovatelé zboží. Ustavičně zaměňuje určení hodnoty zboží pracovní dobou v nich obsaženou s určením jejich hodnot hodnotou práce, všude v detailním provedení kolísá a přehlíží pro subjektivní rovnoprávnost individuálních prací objektivní rovnost, kterou společenský proces násilně zjednává mezi nerovnými pracemi.[r] Přechod od skutečné práce k práci vytvářející směnnou hodnotu, to jest k buržoasní práci v její základní formě, chce uskutečnit dělbou práce. Je sice správné, že soukromá směna předpokládá dělbu práce, ale je nesprávné, že dělba práce předpokládá soukromou směnu. U Peruánců na příklad byla neobyčejná dělba práce, ačkoli neexistovala soukromá směna výrobků jako zboží.
V protikladu k Adamu Smithovi zřetelně vypracoval David Ricardo určení hodnoty zboží pracovní dobou a ukázal, že tento zákon ovládá i zdánlivě nejvíce mu odporující buržoasní výrobní vztahy. Ricardova zkoumání se omezují výhradně na velikost hodnoty, a pokud jde o ni, tuší alespoň, že uskutečnění tohoto zákona závisí na určitých historických předpokladech. Praví totiž, že určení velikosti hodnoty pracovní dobou platí jen pro ta zboží, „jež mohou být průmyslem libovolně rozmnožena a jejichž výroba je ovládána neomezenou konkurencí“.[s] To ve skutečnosti znamená jen tolik, že zákon hodnoty předpokládá ke svému plnému rozvinutí společnost velké průmyslové výroby a svobodné konkurence, to jest novodobou buržoasní společnost. Jinak Ricardo pokládá buržoasní formu práce za věčnou přirozenou formu společenské práce. Prvobytného rybáře a prvobytného lovce nechává ihned jako majitele zboží směňovat ryby a zvěřinu úměrně k pracovní době zpředmětněné v těchto směnných hodnotách. Při této příležitosti upadá do anachronismu, že prvobytný rybář a lovec si k vypočítání svých pracovních nástrojů berou na pomoc anuitní tabulky, běžné na londýnské burse roku 1817. Zdá se, že „parallelogramy pana Owena“[18] jsou jedinou společenskou formou, kterou kromě buržoasní znal. Ačkoli omezen tímto buržoasním horizontem, rozebírá Ricardo buržoasní ekonomii, která v hloubce vypadá docela jinak, než jak se zdá na povrchu, s takovou theoretickou břitkostí, že lord Brougham mohl o něm říci: „Mr. Ricardo seemed as if he had dropped from an other planet“ [Pan Ricardo vypadá, jako by spadl s měsíce].
V přímé polemice s Ricardem zdůraznil Sismondi jednak specificky společenský charakter práce vytvářející směnnou hodnotu,[t] jednak označuje za „charakteristický rys našeho ekonomického pokroku“ převádění velikosti hodnoty na nutnou pracovní dobu, na „poměr mezi potřebou celé společnosti a kvantitou práce, jež stačí k uspokojení této potřeby“.[u] Sismondi už není v zajetí Boisguillebertovy představy, že práce vytvářející směnnou hodnotu je falšována penězi, ale odsuzuje velký průmyslový kapitál tak, jako Boisguillebert odsuzuje peníze. Jestliže v Ricardovi politická ekonomie nemilosrdně vyvozuje svůj poslední závěr a tím vrcholí, doplňuje Sismondi toto vyvrcholení tím, že sám na sobě znázorňuje její pochybnosti.
Poněvadž Ricardo jako dovršitel klasické politické ekonomie nejdůsledněji formuloval a rozvinul určení směnné hodnoty pracovní dobou, soustřeďuje se na něho samozřejmě polemika, vznesená ekonomy. Vyloupneme-li tuto polemiku z její většinou nechutné formy,[v] lze ji shrnout do těchto bodů:
Za prvé: Práce sama má směnnou hodnotu a různé práce mají různou směnnou hodnotu. Ocítáme se v bludném kruhu, učiníme-li směnnou hodnotu mírou směnné hodnoty, protože měrná směnná hodnota sama opět potřebuje míru. Tato námitka se redukuje na problém: Je-li pracovní doba dána jako imanentní míra směnné hodnoty, rozvinout na tomto podkladě mzdu. Na to dává odpověď nauka o mzdě.
Za druhé: Jestliže se směnná hodnota nějakého výrobku rovná pracovní době v něm obsažené, pak se směnná hodnota jednoho pracovního dne rovná jeho výrobku. Čili mzda se musí rovnat výrobku práce.[w] Ale pravý opak je pravdou. Ergo [tedy], tato námitka se redukuje na problém: Jak vede výroba na základě směnné hodnoty, určené výhradně pracovní dobou, k tomu výsledku, že směnná hodnota práce je menší než směnná hodnota jejího výrobku? Tento problém řešíme při zkoumání kapitálu.
Za třetí: Tržní cena zboží klesá pod nebo stoupá nad jejich směnnou hodnotu s měnícím se poměrem mezi poptávkou a nabídkou. Směnná hodnota zboží je tudíž určena poměrem mezi poptávkou a nabídkou, a nikoli pracovní dobou v něm obsaženou. Ve skutečnosti je v tomto podivném závěru jen nadhozena otázka, jak se na základě směnné hodnoty vyvíjí tržní cena od ní odlišná, nebo správněji, jak se zákon směnné hodnoty uskutečňuje jen ve svém vlastním opaku. Tento problém je řešen v nauce o konkurenci.
Za čtvrté: Poslední a zdánlivě nejnápadnější rozpor, není-li jako obvykle předkládán ve formě podivných příkladů: Není-li směnná hodnota nic jiného než pracovní doba obsažená ve zboží, jak mohou mít směnnou hodnotu zboží, která neobsahují práci, čili jinými slovy, odkud se bere směnná hodnota pouhých přírodních sil? Tento problém je řešen v nauce o pozemkové rentě.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Srovnávací studium spisů a osobností Pettyho a Boisguilleberta. nehledě na jasné světlo, které by vrhlo na sociální protiklad Anglie a Francie ke konci XVII. a na počátku XVIII. století, by bylo genetickým zobrazením národního kontrastu mezi anglickou a francouzskou politickou ekonomií. Týž kontrast se opakuje a vrcholí v Ricardovi a Sismondim.
b Petty zkoumal význam dělby práce též jako produktivní sily, a to ve velkorysejším pojetí než Adam Smith. Viz: „An Essay concerning the Multiplication of Mankind etc.“, 3. vyd., 1686, str. 35, 36. Ukazuje zde výhody dělby práce pro výrobu nejen na výrobě kapesních hodinek, jak to později učinil Adam Smith u výroby jehly, nýbrž zároveň i zkoumáním města a celé země z hlediska velkých továrních závodů. „Spectator“[17] ze dne 26. listopadu 1711 se odvolává na tuto „illustration of the admirable Sir William Petty” (výklad obdivuhodného sira Williama Pettyho]. Mac Culloch se tedy mylně domnívá, že „Spectator“ zaměňuje Pettyho s některým o 40 let mladším spisovatelem. Viz: Mac Culloch: „The Literature of Political Economy, a classified catalogue“. Londýn 1845, str. 105. Petty se cítí být zakladatelem nové vědy. Jeho metoda, jak praví, není „obvyklá“. Místo aby splétal řadu komparativů a superlativů a spekulativních argumentů, chce si vzít za úkol mluvit in terms of number, weight or measure [v číslech, váhách a mírách], používat jedině argumentů odvozených ze smyslové zkušenosti a zkoumat jen takové příčiny, as have visible foundations in nature [které mají viditelné základy v přírodě]. Jiným chce přenechat zkoumání příčin, které závisí na mutable minds, opinions, appetites and passions of particular men [nestálých názorech, míněních, přáních a vášních jednotlivců]. („Political Arithmetic etc.“, Londýn 1699. Předmluva.) Jeho geniální smělost se projevuje např. v návrhu, aby všechno obyvatelstvo a všechny movitosti z Irska a horního Skotska byly přestěhovány do zbytku Velké Britannie. Tím by se ušetřila pracovní doba, která rozmnožuje výrobnost práce a „král a jeho poddaní by se stali bohatšími a silnějšími“. (Political Arithmetic‘‘, kap. 4.) Nebo v té kapitole své politické aritmetiky, v níž v době, kdy Holandsko stále ještě hrálo převážné úlohu obchodního národa a Francie, jak se zdálo, se stávala panující obchodní mocností, dokazuje, že Anglie je povolána, aby dobyla světového trhu: „That the king of Engand's subjects have stock competent and convenient to drive the trade of the whole commercial world“ [že poddaní anglického krále mají dostatečný a vhodný kapitál, aby provozovali obchod celého obchodního světa]. (Tamtéž, kap. 14): „That the impediments of Enland's greatness are but contingent and removable“ [že překážky anglické velikosti jsou jen náhodné a odstranitelné]. (Str. 247 n.) Všechny jeho spisy sou prosyceny originálním humorem. Tak např. ukazuje, že se to stalo zcela přirozeným způsobem, když Holandsko, tehdy stejně vzorná země pro anglické ekonomy jako dnes Anglie pro kontinentální ekonomy, dobylo světového trhu „without such angelical wits and judgments, as some attribute to the Hollanders“ [bez onoho andělského důvtipu a rozumu, který někteří lidé přisuzují Holanďanům] (tamtéž, str. 175, 176). Hájí svobodu svědomí jako podmínku obchodu, „protože pak chudí jsou pilní a dívají se na práci a píli jako na povinnost vůči bohu, pokud jen se jim dovoluje, aby se domnívali, že oni, kteří mají méně bohatství, mají více vtipu a rozumu v božských věcech, což považují za speciální vlastnictví chudých“. Obchod proto nemá být „pevně připoután k nějakému určitému náboženství, ale spíše vždy na jinověreckou část obyvatelstva“. (Tamtéž, str. 183—186.) Dává přednost zvláštním veřejným dávkám ve prospěch podvodníků, protože prý je pro publikum lepší, zdaní-li se samo ve prospěch podvodníků, než dá-li se od nich zdaňovat (tamtéž, str. 199). Naproti tomu zavrhuje daně, jež přenášejí bohatství z průmyslových rukou na takové, které „nic nedělají, než že jen jedí, pijí, zpívají, hrají, tančí a pěstují metafysiku“. Spisy Pettyho jsou takřka knihkupeckými raritami, existují rozptýleně jen ve starých špatných vydáních, což je tím podivnější, že William Petty je nejen otcem anglické politické ekonomie, nýbrž zároveň i předkem Henry Pettyho alias Marquis of Lansdowne, nestora anglických whigů. Rodina Lansdownů by však nemohla uspořádat souborné vydání Pettyho děl, aniž by je uvedla jeho životopisem, a tu platí to, co platí o „origines“ [původu] převážné části velkých rodin whigů, the less said of them the better [čím méně se o tom mluví, tím lépe]. Smělý v myšlení, ale v základě frivolní vojenský chirurg, který byl stejně schopen rabovat Irsko pod záštitou Cromwellovou, jako vyškemrat si na Karlu II. baronský titul nutný k rabování, je rodokmen, který se sotva hodí k veřejnému vystavování. Nadto se Petty v převážné části svých spisů, jež vydal za svého života, snaží dokázat, že rozkvět Anglie spadá do doby Karla II. a to je kacířský náhled pro dědičné vykořisťovatele „glorious revolution“ [slavné revoluce].
c V protikladu k „finančnímu černému umění“ tehdejší doby praví Boisguillebert: „Finanční umění není nic jiného než prohloubená znalost zájmů zemědělství a obchodu.“ („La Science financière n'est que la connaissance approfondie des intérêts de l'agriculture et du commerce“.) („Le détail de la France“. 1697. „Economistes financiers du XVIIIème siècle“, vyd. Eugèna Daire, Paříž 1843, sv. I, str. 241.)
d Nikoli románskou ekonomií, neboť Italové obou škol, neapolské a milánské, opakuji protiklad anglické a francouzské ekonomie, kdežto Španělé rané epochy jsou buď ryzími merkantilisty, a modifikovanými merkantilisty, jako Ustáriz, nebo jako Jovellanos (viz: jeho „Obras“, Barcelona 1839—40) zachovávají s Adamem Smithem „zlatý střed“.
e „Opravdové bohatství... je plné užívání nejen životních potřeb, nýbrž i přebytku a všeho, co může lahodit smyslům.“ („La véritable richesse... jouissance entière, non seulement des besoins de la vie, mais même de tous les superflus et de tout ce que peut faire plaisir à la sensualité.“) (Boisguillebert: „Dissertation sur la nature de la richesse etc.“, tamtéž, str. 403.) Avšak zatím co Petty byl frivolní, drancování chtivý a bezcharakterní dobrodruh, Boisguillebert, ačkoli byl jedním z intendantů Ludvíka XIV., zastával se právě tak duchaplně a směle potlačovaných tříd.
f Francouzský socialismus v postavě Proudhonově trpí týmž národním dědičným hříchem.
g Franklin, B: „The Works of etc.“ Vydáno Sparksem, sv. II, Boston 1836: „A modest Inquiry into the nature and necessity of a paper currency.“
h — za jinak stejných okolností. (Pozn. red.)
i Tamtéž, str. 265. „Thus the riches of a country are to be valued by the quantity of labour its inhabitants are able to purchase.“
j „Trade in general being nothing else but the exchange of labour for labour, the value of all things is, as I have said before, most justly measured by labour“ (tamtéž, str. 267).
k Tamtéž: „Remarks and Facts relative to the American Paper Money.“ 1764.
l Viz „Papers on American Politics“: „Remarks and Facts relative to the American Paper Money“. 1764. (Tamtéž.)
m Viz např. Galiani: „Della Moneta“, sv. 3. v Scrittori Classici Italiani di Economia politica. (Vydáno Custodi.) Parte moderna. Milán 1803. „Jedině námaha,“ praví, „dává věci hodnotu“ („La fatica è l'unica che dà valore alla cosa“), str. 74. Označení práce jako fatica [námaha, dřina - pozn. MIA] je charakteristické pro obyvatele jižních zemí.
n Steuartovo dílo: „An Inquiry into the Principles of Political Economy, being an essay on the science of domestic policy in free nations“ vyšlo po prvé roku 1767 ve dvou kvartových svazcích v Londýně, deset let před spisem Adama Smitha „Wealth of Nations“. Cituji podle dublinského vydání z r. 1770.
o Steuart, tamtéž, sv, I, str. 181—183.
p Steuart, tamtéž, sv. i, str. 361—362: „represents a portion of a man's time.“
q Patriarchální zemědělství, směřující bezprostředně k vytváření užitných hodnot pro majitele půdy, prohlašuje proto za „zneužívání“ ne sice ve Spartě nebo v Římě nebo dokonce v Athénách, ale v průmyslových zemích XVIlI. století. Toto „abusive agriculture“ [zneužívané zemědělství] není prý „trade“ [průmyslová činnost], nýbrž „pouhý existenční prostředek“. Jako buržoasní zemědělství očistilo venkov od zbytečných úst, tak očišťuje buržoasní manufaktura dílnu od zbytečných rukou.
r Tak např. praví Adam Smith: „Stejné kvantity práce musejí za všech dob na všech místech mít stejnou hodnotu pro toho, kdo pracuje. Ve svém normálním stavu zdraví, síly a činnosti a při průměrném stupni dovednosti, kterou snad má, musí dát vždy tutéž dávku klidu, svobody a svého štěstí. Ať tedy kvantita zboží, jež dostává jako odměnu za svou práci, je jakákoli, cena, kterou platí, je vždy táž. Za tuto cenu je sice možno koupit tu menši, tu větší kvantitu těchto zboží, ale pouze proto, že se mění jejich hodnota, nikoli hodnota práce, která je kupuje. Jedině práce tedy nikdy nemění svou vlastní hodnotu. Ona je tedy reálnou cenou zboží“ atd. („Wealth of Nations“, kn. I, kap. 5. Vyd. Wakefield, Londýn 1835-39, sv. I, str. 104 n.)
s Ricardo, David: „On the Principles of Political Economy and Taxation.“ 3. vydání, Londýn 1821, str. 3.
t Sismondi: „Etudes sur I'économie politique“, sv. II, Brusel 1837. „Obchod převedl všechno na protiklad mezi užitnou a směnnou hodnotou“. Str. 161.
u Sismondi, tamtéž, str. 163—166 n.
v Nejnechutnější je snad tato forma v J. B. Sayových poznámkách ke Constanciově francouzskému překladu Ricarda a pedantsky nejdomýšlivější v nedávno vyšlé „Theory of Exchange“, Londýn 1858, od pana Macleoda.
w Této námitky, kterou proti Ricardovi vznesli buržoasní ekonomové, se později chopili socialisté. Za předpokladu, že formule je theoreticky správná, byla praxe obviňována z rozporu s theorií a buržoasní společnost žádána, aby prakticky vyvodila domnělý závěr ze své theoretické zásady. Aspoň tímto způsobem obrátili angličtí socialisté Ricardovu formuli směnné hodnoty proti politické ekonomii. Zůstalo vyhrazeno panu Proudhonovi, nejen aby základní princip staré společnosti prohlásil za princip nové společnosti, nýbrž aby se zároveň i prohlásil za vynálezce formule, v niž Ricardo shrnul celkový výsledek klasické anglické ekonomie. Bylo dokázáno, že dokonce sám utopický výklad Ricardovy formule právě v Anglii zanikl, když jej pan Proudhon na druhé straně Kanálu „objevil“. (Srov. můj spis: „Misère de la Philosophie etc.“, Paříž 1847, odstavec o la valeur constituée [o konstituované hodnotě].)
17 „The Spectator“ [„Divák“] — anglický literární časopis, který vycházel denně v Londýně v letech 1711—1714.
18 O Owenových paralelogramech se Ricardo zmiňuje ve své práci „On protection to agriculture“ [„O ochraně zemědělství“], 4. vydání, Londýn 1822, str. 21. Owen ve svém utopickém plánu společenských změn dokazoval, že z hospodářského hlediska i z hlediska jednotlivých domácností je nejúčelnější stavět sídliště ve tvaru paralelogramu (rovnoběžníku) nebo čtverce. Proto se mluví o „Owenových paralelogramech“.