Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Teorie o nadhodnotě II

[Kapitola sedmnáctá]

Ricardova teorie akumulace.
Její kritika (výklad krizí ze základní formy kapitálu)

[1. Smithova a Ricardova chyba je v tom, že neberou zřetel na konstantní kapitál.
Reprodukce různých částí konstantního kapitálu]

Především si dáme dohromady Ricardovy teze, značně rozptýlené po celém jeho díle.

„...všechny produkty země se spotřebovávají, ale je nepředstavitelně velký rozdíl, zda je spotřebovávají ti, kdo reprodukují jinou hodnotu, nebo ti, kdo ji nereprodukují. Řekneme-li, že se důchod ušetří a že se přidává ke kapitálu, myslíme tím to, že tu část důchodu, o které se říká, že se přidává ke kapitálu, spotřebovávají produktivní dělnici, a ne neproduktivní.“ (Zde dělá Ricardo týž rozdíl jako A[dam] Smith.) „Nemůže být většího omylu než předpokládat, že kapitál roste tím, že se nespotřebovává. Kdyby cena práce stoupla tak vysoko, že by se přes veškerý vzrůst kapitálu nemohlo zaměstnat víc práce, řekl bych, že se takový přírůstek kapitálu spotřebovává neproduktivně.“ (Cit. dílo, str. 163, pozn.)[Srov. čes. vyd., str. 113, pozn.]

Zde jde tedy jen o to, zda produkt spotřebovávají dělníci nebo někdo jiný. Jako u A[dama] Smitha a jiných. Ve skutečnosti by však mělo jít zároveň o průmyslovou spotřebu zboží, jež tvoří konstantní kapitál a spotřebovává se ve formě pracovních nástrojů nebo pracovního materiálu anebo se spotřebovává i tak, že se touto spotřebou mění v pracovní nástroje a pracovní materiál. Od samého začátku je nesprávný, tj. jednostranný, názor, že akumulace kapitálu je přeměnou důchodu ve mzdu, že je to akumulace variabilního kapitálu. Celá otázka akumulace se tak vysvětluje nesprávně.

Především je nutné zjednat si jasno o reprodukci konstantního kapitálu. Zde zkoumáme roční reprodukci, tj. bereme rok za časovou míru reprodukčního procesu.

Velká část konstantního kapitálu — fixní kapitál — vchází do ročního pracovního procesu, aniž vchází [úplně] do ročního zhodnocovacího procesu. Fixní kapitál [pokud nevchází do zhodnocovacího procesu] se nespotřebovává. Tato jeho část se tedy nemusí reprodukovat. Uchovává se — a s její užitnou hodnotou se uchovává i její směnná hodnota — tím, že vůbec vchází do výrobního procesu a zůstává v kontaktu se živou prací. Čim větši je v daném roce v zemi tato část kapitálu, tím je poměrně větší její čistě formální reprodukce (uchování) v příštím roce; to platí za předpokladu, že výrobní proces se obnovuje, pokračuje, udržuje v chodu třeba jen ve stejném měřítku. Opravy apod., které jsou nutné k tomu, aby se fixní kapitál uchoval, připočítáváme k jeho původním pracovním nákladům. S uchováním ve výše uvedeném smyslu to nemá nic společného.

Druhá část konstantního kapitálu se při výrobě zboží každoročně spotřebuje a musí se tudíž reprodukovat. Sem patří celá část fixního kapitálu, která každoročně vchází do zhodnocovacího procesu, a celá část konstantního kapitálu, která se skládá z oběžného kapitálu ze surovin a pomocných látek.

Pokud jde o tuto druhou část konstantního kapitálu, je třeba rozlišovat:

ǁ695ǀ Velká část toho, co v jedné sféře výroby vystupuje jako konstantní kapitál — jako pracovní prostředky a pracovní materiál — je současně produktem v jiné, paralelní sféře výroby. Například příze tvoří část konstantního kapitálu tkalce; je produktem přadláka a tento produkt se možná ještě den předtím teprve vytvářel. Říkáme-li zde současně, myslíme tím výrobu během téhož roku. Táž zboží probíhají ve svých různých fázích během téhož roku různými sférami výroby. Z jedné vycházejí jako produkt, do druhé vcházejí jako zboží, která tvoří konstantní kapitál. A jako konstantní kapitál se všechna během roku spotřebují, ať už tak, že do zboží vejde jen jejich hodnota, jak je tomu u fixního kapitálu, anebo tak, že do zboží vejde i jejich užitná hodnota, jako je tomu u oběžného kapitálu. V téže době, kdy zboží vyrobené v jedné sféře výroby vchází do jiné sféry výroby, aby se zde spotřebovalo jako konstantní kapitál — přes tuto následnost výrobních sfér, do nichž totéž zboží vstupuje, vyrábějí se současně vedle sebe různé prvky tohoto zboží anebo jeho různé fáze. Během téhož roku se v jedné sféře výroby neustále spotřebovává jako konstantní kapitál a v jiné, paralelní, se neustále vyrábi jako zboží. Totéž zboží, které se během roku takto spotřebovává jako konstantní kapitál, se během téhož roku právě tak i neustále vyrábí. Stroj se ve sféře A opotřebovává. Současně s tím se ve sféře B vyrábí. Konstantní kapitál, který se během roku spotřebuje v těch sférách výroby, jež vyrábějí životní prostředky, se současně v jiných sférách výroby vyrábí, takže se během roku anebo koncem roku znovu nahradí in natura. Obojí, jak životní prostředky, tak i tato část konstantního kapitálu, je produktem nové práce, která působila během roku.

Dříve jsem ukázal,^[96] jak část hodnoty produktu těch sfér výroby, v nichž se vyrábějí životní prostředky, a to ta část hodnoty, která nahrazuje konstantní kapitál těchto sfér výroby, tvoří důchod výrobců tohoto konstantního kapitálu.

Dále však existuje část konstantního kapitálu, která se každoročně spotřebuje, aniž vstoupí jako součást do sfér výroby, které vyrábějí životní prostředky (spotřební zboží). Nemůže být tedy ani z těchto sfér nahrazena. Máme na mysli tu část konstantního kapitálu — pracovních nástrojů, surovin a pomocných látek—, která se průmyslově spotřebovává v procesu vytváření, výroby samého konstantního kapitálu — strojů, surovin a pomocných látek. Tato část se nahrazuje, jak jsme viděli,^[97] in natura buď přímo z produktu těchto výrobních sfér samých (jako například u semen, dobytka, částečně u uhlí), anebo směnou části produktů různých sfér výroby, které vytvářejí konstantní kapitál. Zde se směňuje kapitál za kapitál.

Díky existenci a spotřebě této části konstantního kapitálu se nezvětšuje jen masa produktů, ale i hodnota ročního produktu. Část hodnoty ročního produktu, která se rovná hodnotě této části spotřebovaného konstantního kapitálu, kupuje zpět in natura anebo bere si zpět z ročního produktu tu jeho část, která musí nahradit in natura spotřebovaný konstantní kapitál. Například ta část hodnoty osiva, kterou tvoří semena, určuje tu část hodnoty sklizně (a tím i množství obilí), která musí být jako konstantní kapitál vrácena půdě, výrobě. Bez práce nově přidané během roku by se tato část nereprodukovala; ve skutečnosti však byla vyrobena prací minulého roku, čili [vůbec] minulou prací, a pokud se produktivita práce nemění, je hodnota, kterou tato část přidává ročnímu produktu, výsledkem práce nikoli letošního roku, nýbrž roku minulého. Čím větší je proporcionálně konstantní kapitál vynakládaný v zemi, tím větší je i tato část konstantního kapitálu, která se spotřebuje při výrobě konstantního kapitálu a která se nejen zračí ve větší mase produktů, ale která i zvyšuje hodnotu této masy produktů. Tato hodnota není tedy jen výsledkem práce letošního roku, ale stejně tak je i výsledkem práce minulého roku, minulé práce, ačkoli bez bezprostřední práce daného roku by se nemohla znovu objevit právě tak, jako by se nemohl objevit produkt, do něhož vchází. Vzrůstá—li tato část konstantního kapitálu, vzrůstá nejen masa ročního produktu, ale i její hodnota, a to i když se množství roční práce nemění. Tento vzrůst je formou akumulace kapitálu, jejíž pochopení je velmi důležité. A nic nemůže mít k tomuto pochopení dále než toto Ricardovo tvrzení:

„Práce jednoho miliónu lidí v průmystu vždy vyrobí stejnou hodnotu, ale nevyrobí vždy stejné bohatství.“ (Cit. dilo, str. 320.) [Srov. čes. vyd., str. 199.]

Tento milión lidí vyrobí — předpokládáme-li, že pracovní den je daný — v závislosti na produktivitě práce nejen velmi rozdílné masy zboží, nýbrž i hodnota této masy bude velmi rozdílná podle toho, zda byla vyrobena s většírn nebo menším konstantním kapitálem, zda tedy k ní byla přidána větší nebo menší hodnota vytvořená loňskou, minulou prací.

[2. Hodnota konstantního kapitálu a hodnota produktu]

Všude, kde tu mluvíme o reprodukci konstantního kapitálu, především pro zjednodušení předpokládáme, že produktivita práce a tudíž i způsob výroby se nemění. Jako konstantní kapitál se při daném měřítku výroby musí nahradit určité množství produktu in natura. Nemění-li se produktivita, zůstává beze změny i ǁ696ǀ hodnota tohoto množství. Nastanou-li v produktivitě práce změny, v jejichž důsledku může být totéž množství produktu nově reprodukováno dráže nebo levněji, s vynaložením větší nebo menší práce, potom nastanou změny i v hodnotě konstantního kapitálu, které mají vliv na velikost přebytku produktu nad konstantním kapitálem.

Dejme tomu, že na osev je zapotřebí 20 kvarterů [pšenice] po 3 librách št. = 60 liber št. Vynaloží-li se na reprodukci jednoho kvarteru o třetinu méně práce, pak bude kvarter stát jen 2 libry št. Z produktu je třeba stejně jako dříve odečíst na osivo 20 kvarterů, avšak ta část, kterou nyní tvoří v hodnotě celého produktu, se rovná už jen 40 librám št. K nahrazení téhož konstantního kapitálu je pak zapotřebí menší části hodnoty celkového produktu i jeho menší části in natura, ačkoli ve formě semen se musí půdě vrátit stejně jako dříve 20 kvarterů.^[98]

Kdyby jeden národ ročně spotřeboval konstantní kapitál 10 miliónů liber št. a druhý národ jen 1 milión liber št., a roční práce 1 miliónu lidí by se zračila ve 100 miliónech liber št., byla by hodnota produktu u prvního národa 110 miliónů liber št. a u druhého jen 101 milión liber št. Přitom by nebylo jen možné, nýbrž jisté, že jednotlivé zboží by bylo u národa I levnější než u národa II, protože národ II by vyrobil se stejným množstvím [bezprostřední] práce mnohem menší masu zboží — mnohem menší, než by odpovídalo rozdílu mezi 10 a 1. U národa I jde ve srovnání s národem II větší část hodnoty produktu, a tudíž i větší část celkového produktu na nahrazení kapitálu. Zato však je i celkový produkt u národa I mnohem větší.

Pokud jde o průmyslové zboží, je známo, že jeden milión lidí vyrobí v Anglii nejen mnohem větší produkt, ale i produkt o mnohem větší hodnotě než například v Rusku, ačkoli jednotlivé zboží je v Anglii mnohem levnější. Ale pokud jde o zemědělství, zdá se, že mezi kapitalisticky vyspělými a relativně nevyspělými národy takovýto poměr neexistuje. Produkt zaostalého národa je levnější než produkt národa kapitalisticky vyspělého — pokud jde o peněžní cenu. A přesto se zdá, že produkt vyspělého národa je produktem mnohem menšího množství práce (vynaložené během roku) než produkt zaostalého národa. Například v Anglii je v zemědělství zaměstnána méně než třetina obyvatelstva, v Rusku čtyři pětiny; tam ⁵/₁₅ zde ¹²/₁₅ Tato čísla nesmíme brát á lettre^[a]. Například v Anglii se velké množství lidí v nezemědělských odvětvích — ve strojírenství, obchodě, dopravě atd. — zabývá výrobou a opatřováním prvků zemědělské výroby, což v Rusku neexistuje. Relativní počet lidí zaměstnaných v zemědělství nelze tudíž určit přímo podle počtu jednotlivců zaměstnaných bezprostředně v zemědělství. V zemích s kapitalistickou výrobou se nepřímo účastni zemědělské výroby mnoho lidí, kteří se v méně rozvinutých zemích do ní započítávají přímo. Proto se rozdíl zdá větší, než je ve skutečnosti. Pro celkovou úroveň civilizace země je však tento rozdíl velmi důležitý, dokonce i když záleží jen v tom, že velká část výrobců podílejících se na zemědělství se neúčastní zemědělské výroby přímo a vytržena z idiotismu venkovského života, patří mezi průmyslové obyvatelstvo.

To tedy především necháme stranou. Dále nebudeme přihlížet k tomu, že většina zemědělských národů je nucena prodávat svůj produkt pod jeho hodnotou, zatímco v zemích s vyspělou kapitalistickou výrobou cena zemědělského produktu stoupá na jeho hodnotu. V každém případě vchází do hodnoty produktu anglického zemědělce část hodnoty konstantního kapitálu, která do hodnoty produktu ruského zemědělce nevchází. Dejme tomu, že tato část hodnoty se rovná denní práci 10 lidí. A dejme tomu, že tento konstantní kapitál uvádí do pohybu 1 anglický dělník. Mluvím o té části konstantního kapitálu zemědělského produktu, která se nenahrazuje novou prací [zemědělců], jak je tomu například u zemědělského nářadí. Je-li zapotřebí 5 ruských dělníků, aby vyrobili týž produkt, který vyrobí pomocí konstantního kapitálu [rovnajícího se 10 pracovním dnům] 1 anglický dělník, a rovná-li se konstantní kapitál, jehož používá Rus, 1 pracovnímu dni, bude se anglický produkt rovnat 10 + 1 = 11 pracovním dnům a produkt Rusa 5 + 1 = 6 pracovním dnům. Je-li ruská půda o tolik úrodnější než anglická, že vyrobí bez použití konstantního kapitálu anebo s použitím desetkrát menšího konstantního kapitálu tolik obilí, jako Angličan s desetkrát větším kapitálem, pak se hodnoty téhož množství anglického a ruského obilí budou k sobě mít jako 11: 6. Kdyby se kvarter ruského obilí prodával po 2 librách št., anglický by se prodával po 3²/₃ libry št., protože 2 : 3²/₃ = 6 : 11. Peněžní cena i hodnota anglického obilí by tedy byla mnohem vyšší než ruského, ale přesto by se anglické obilí vyrábělo s vynaložením mnohem menšího množství [bezprostřední] práce, protože minulá práce, která se znovu objevuje jak v mase, tak v hodnotě produktu, nevyžaduje, aby se dodatečně přidávala nová práce. Anglické obilí by mělo vždy vyšší cenu i hodnotu, kdyby Angličané vynakládali méně bezprostřední práce než Rusové, ale kdyby větší konstantní kapitál, kterého Angličané používají — a který je [ve smyslu vynakládání nové práce] nic nestojí, ačkoli je svého času něco stála musel být zaplacen — nezvyšoval produktivitu práce v takové míře, že by se tím vykompenzovala přirozená úrodnost ruské půdy. Peněžní ceny zemědělského produktu mohou tedy být vyšší v zemích s kapitalistickou výrobou než ǁ697ǀ v zemích, které nejsou tak rozvinuté, ačkoli ve skutečnosti stojí tento produkt méně práce. Obsahuje víc bezprostřední a minulé práce [dohromady], avšak tato minulá práce [nyní už] nic nestojí. Produkt by byl levnější, kdyby tomu nebránil rozdíl v přirozené úrodnosti. Tím by se daly vysvětlit i vyšší peněžní ceny mzdy [v rozvinutých kapitalistických zemích].

Dosud jsme mluvili jen o reprodukci existujícího kapitálu. Dělník nahrazuje svou mzdu spolu s nadvýrobkem čili nadhodnotou, která tvoří kapitalistův zisk (včetně renty). Nahrazuje tu část ročního produktu, která mu znovu slouží za mzdu. Kapitalista svůj zisk během roku spotřeboval, ale dělník vytvořil takovou část produktu, která se znovu může spotřebovat jako zisk. Část konstantního kapitálu, která se spotřebuje při výrobě životních prostředků, se nahrazuje konstantním kapitálem, který během roku vytvořila nová práce. Výrobci této nové části konstantního kapitálu realizují svůj důchod (zisk a mzdu) v té části životních prostředků, jejíž hodnota se rovná hodnotě konstantního kapitálu spotřebovaného při výrobě těchto životních prostředků. Konečně konstantní kapitál, který se spotřebuje při výrobě konstantního kapitálu, při výrobě strojů, surovin a pomocných látek, se nahrazuje — in natura anebo směnou kapitálu za kapitál — z celkového produktu různých sfér výroby, které vyrábějí konstantní kapitál.

[3. Nezbytné podmínky akumulace kapitálu.
Amortizace fixního kapitálu a její úloha v procesu akumulace]

Ale jak je tomu se zvětšováním kapitálu, s jeho akumulací na rozdíl od reprodukce, s přeměnou důchodu v kapitál?

Abychom otázku zjednodušili, předpokládejme, že produktivita práce se nemění, že ve způsobu výroby nedochází k žádné změně, že tedy k výrobě téhož množství zboží je třeba téhož množství práce, a že tudíž zvětšení kapitálu stojí stejné množství práce jako výroba kapitálu téže velikosti minulého roku.

Část nadhodnoty se musí přeměnit v kapitál, místo aby se spotřebovala jako důchod. Musí se přeměnit zčásti v konstantní kapitál a zčásti ve variabilní kapitál. A poměr, v němž se dělí na tyto dvě rozdílné části kapitálu, závisí na daném organickém složení kapitálu, protože způsob výroby, stejně jako hodnotový poměr obou částí, zůstává beze změny. Čím více je výroba rozvinuta, tím větší bude ta část nadhodnoty, která se mění v konstantní kapitál ve srovnání s tou částí nadhodnoty, která se mění ve variabilní kapitál.

Především se tedy musí přeměnit část nadhodnoty (a jí odpovídající část nadvýrobku, která se skládá ze životních prostředků) ve variabilní kapitál, tj. musí se za ni koupit nová práce. To je možné jedině v tom případě, když vzrůstá počet dělníků anebo když se prodlužuje pracovní doba, po kterou pracují. K tomuto druhému případu dochází například tehdy, když část dělnického obyvatelstva byla zaměstnána jen polovinu nebo dvě třetiny [pracovního dne], anebo na kratší či delší období, i absolutním prodloužením pracovnfho dne, přičemž se toto prodloužení musí zaplatit. Ale to nelze pokládat za trvalý prostředek akumulace. Dělnické obyvatelstvo může početně vzrůstat, když se dříve neproduktivní dělníci mění v dělníky produktivní, anebo když se do výrobního procesu vtáhnou ty části obyvatelstva, které dříve nepracovaly, jako například ženy, děti, paupeři. Poslední bod tu však necháme stranou. Konečně [počet dělníků se muže zvětšit], když dělnické obyvatelstvo absolutně roste se vzrůstem všeho obyvatelstva. Má-li být akumulace trvalá, nepřetržitá, je tento absolutní vzrůst obyvatelstva (i když se v poměru k používanému kapitálu počet obyvatelstva relativně zmenšuje) podmínkou. Zvětšení počtu obyvatelstva je tedy základnou akumulace jako trvalého procesu. To však předpokládá takovou průměrnou mzdu, která umožňuje nepřetržitý vzrůst počtu dělnického obyvatelstva, nejen jeho reprodukci. Pro nenadálé případy se zajišťuje kapitalistická výroba už tím, že část dělnického obyvatelstva nutí k nadměrné práci a druhou si udržuje in petto^[b] napůl nebo úplně zbídačelou jako rezervní armádu.

Ale jak je tomu s druhou částí nadhodnoty, která se má přeměnit v konstantní kapitál? Abychom si otázku zjednodušili, abstrahujme od zahraničního obchodu a zkoumejme izolovaný národ. Vezměme si příklad. Dejme tomu, že nadhodnota, kterou vyrobil majitel tkalcovny, se rovná 10 000 librám št., z nichž polovinu, tj. 5000 liber št., chce přeměnit v kapitál. Z této sumy musí podle organického složení kapitálu v mechanické tkalcovně vydat jednu pětinu na mzdy. Abstrahujeme tu od obratu kapitálu, při němž snad tomuto továrníkovi stačí suma na pět týdnů, po jejichž uplynutí prodá svúj produkt a dostane tak ze sféry oběhu zpět svůj kapitál na mzdy. Předpokládejme, že musí mít u bankéře v rezervě 1000 liber št. na mzdy (pro 20 dělníků), které pak postupně během roku na mzdy vydává. K přeměně v konstantní kapitál zbývá pak 4000 liber št. Továrník musí předně nakoupit tolik příze, kolik může 20 dělníků během roku utkat. (Stále abstrahujeme od obratu oběžné části kapitálu.) Dále musí zvětšit počet tkalcovských stavů ve své továrně, dále možná přidat nový parní stroj nebo zvýšit výkon starého atd. Ale aby to všechno koupil, musí najít na trhu přízi, tkalcovské stavy atd. Musí svých 4000 liber št. přeměnit v přízi, tkalcovské stavy, uhlí atd., ǁ698ǀ tj. všechny tyto věci koupit. Aby je však mohl koupit, musejí zde být. Protože jsme předpokládali, že reprodukce starého kapitálu probíhala za starých podmínek, musel přadlák vydat celý svůj kapitál, aby dodal to množství příze, které potřebovali tkalci minulého roku. Jak tedy může uspokojit dodatečnou poptávku dodatečnou nabídkou příze?

Právě tak je tomu i u výrobce strojů, který dodává tkalcovské stavy atd. Vyrobil jen tolik nových tkalcovských stavit, aby uspokojil průměrné opotřebování stavů v tkalcovském průmyslu. Avšak majitel tkalcovny, který usiluje o akumulaci, objedná za 3000 liber št. příze a za 1000 liber št. tkalcovských stavů, uhlí (protože u těžaře uhlí je tomu právě tak) atd. Čili dá majiteli přádelny 3000 liber št., výrobci strojů a těžaři uhlí atd. 1000 liber št., aby mu tyto peníze přeměnili v přízi, tkalcovské stavy a uhlí. Musel by tedy čekat na ukončení tohoto procesu, než by mohl začít akumulovat, vyrábět nové plátno. To je první přerušení.

Avšak teď je zase majitel přádelny se 3000 librami št. v téže situaci jako majitel tkalcovny se 4000 librami št., až na to, že si z těchto 3000 liber št. ihned srazí svůj zisk. Může najít dodatečné množství přadláků, avšak potřebuje len, Vřetena, uhlí atd. Přesně tak i těžař uhlí potřebuje kromě nových dělníků nové stroje nebo nástroje. A výrobce strojů, který má dodat nové tkalcovské stavy, vřetena atd., potřebuje kromě dalších dělníků železo atd. Nejhůř je však na tom pěstitel lnu, který může dodat dodatečné množství lnu teprve příští rok atd.

Aby tedy mohl majitel tkalcovny bez zdržování a přerušování každoročně přeměnit část svého zisku v konstantní kapitál — a aby akumulace byla nepřetržitým procesem —‚ je nutné, aby našel na trhu dodatečné množství příze, tkalcovských stavů atd. Najdou-li pak majitel tkalcovny, majitel přádelny, těžař uhlí atd. na trhu len, vřetena a stroje, stačí jim už jen zaměstnat víc dělníků.

Té části konstantního kapitálu, která se každoročně odečítává jako opotřebovaná a vstupuje do hodnoty produktu jako opotřebování, se ve skutečnosti používá i nadále. Vezměme například stroj, který vydrží 12 let a stojí 12 000 liber št., takže průměrné opotřebování, které se každého roku odečítá, se rovná 1000 librám št. Na konci dvanácti let, protože každoročně vchází do produktu 1000 liber št., je pak hodnota 12 000 liber št. reprodukována a za tuto cenu lze koupit nový stroj téhož druhu. Opravy a běžnou údržbu, které jsou během těchto 12 let nutné, připočítáváme k výrobním nákladům stroje, takže nemají s naší otázkou nic společného. Avšak skutečnost se od takového průměrného výpočtu liší. Je možné, že ve druhém roce stroj pracuje lépe než v prvním. A přesto je po dvanácti letech už nepoužitelný. Je to s ním jako s domácím zvířetem, jehož průměrná délka života je 10 let, avšak přesto z něho každým rokem desetina neodumírá, i když po uplynutí deseti let musí být nahrazeno novým jedincem. Během téhož roku dostává se ovšem vždy jistý počet strojů atd. do takového stadia, kdy musí být skutečně nahrazen novými stroji. V každém roce je tedy nutné skutečně, in natura, nahradit určité množství strojů stroji novými. A tomu odpovídá průměrná roční výroba strojů atd. Hodnota, která je nutná k jejich zaplacení, bere se [z výtěžku prodeje] zboží podle doby jejich reprodukce. Zůstává však faktem, že velká část hodnoty ročního produktu, tj. hodnoty, která se každoročně platí za tento produkt, je sice nutná, aby se například za dvanáct let vyměnily staré stroje za nové, avšak nikdy se skutečně nevyžaduje, aby se každoročně vyměnila dvanáctina těchto strojů in natura, což by se ve skutečnosti ani nedalo udělat. Tohoto fondu lze zčásti použít k zaplacení mezd nebo na nákup surovin, dokud se neprodá nebo nezaplatí zboží, jež se neustále vrhá do oběhu, ale z oběhu se hned nevrací. To se však nemůže provádět po celý rok, neboť zboží, jehož obrat se uskuteční během roku, musí plně realizovat svou hodnotu, tj. musí zaplatit, realizovat mzdu, která je vněm obsažena, suroviny, opotřebování strojů a nadhodnotu.

Kde se tedy používá mnoho konstantního kapitálu, a tudíž i mnoho fixního kapitálu, představuje ta část hodnoty produktu, která nahrazuje opotřebování fixního kapitálu, fond akumulace, který může ten, kdo ho má k dispozici, vložit do nového fixního kapitálu (anebo i oběžného kapitálu), přičemž se za tuto část akumulace vůbec nic neodpočítává z nadhodnoty. (Viz McCullocha.)^[99] Takovýto fond akumulace neexistuje na těch stupních výroby a u těch národů, kde neexistuje velký fixní kapitál. To je důležité. Máme tu fond na neustálé výdaje na zlepšení, rozšiřováni atd.

[4. Vztah mezi výrobními odvětvími v procesu akumulace.
Bezprostřední přeměna části nadhodnoty v konstantní kapitál jako zvláštnost akumulace
v zemědělství a ve strojírenství]

Otázka, kterou tu chceme objasnit, však spočívá v tomto. I kdyby byl celkový kapitál používaný ve strojírenství jen tak velký, aby nahradil roční opotřebování strojů, vyráběl by mnohem více strojů, než je každoročně zapotřebí, protože opotřebování existuje zčásti jen ideálně, a reálně musí být nahrazeno in natura teprve po určité řadě let. Takto použitý kapitál dodává tedy každoročně množství strojů, které jsou k dispozici pro nové kapitálové vklady a tyto nové kapitálové vklady anticipují. Například výrobce strojů začíná v daném roce s výrobou ve své továrně. Dejme tomu, že za rok dodá strojů za 12 000 liber št. V tomto případě, při prosté reprodukci strojů, které vyrobí, by měl v každém z následujících jedenácti let vyrobit jen za 1000 liber št. strojů, a dokonce ani tato roční výroba by se každoročně nespotřebovala. Ještě menší část jeho výroby by se spotřebovala, kdyby používal celého svého kapitálu. Aby jeho kapitál zůstal v provozu a aby se pouze nepřetržitě ǁ699ǀ každoročně reprodukoval, je nutné neustále nově rozšiřovat výrobu v odvětvích, která potřebují tyto stroje. (Tím více, jestliže sám akumuluje.)

Tudíž, dokonce i v tom případě, kdyby se kapitál investovaný do této sféry pouze reprodukoval, je nutná neustálá akumulace v ostatních sférách výroby. Na druhé straně, už jen díky prosté reprodukci ve strojírenství, nachází tato neustálá akumulace v ostatních sférách výroby právě tak neustále na trhu jeden ze svých prvků. V tomto případě je v jedné ze sfér výroby neustálá zásoba zboží pro akumulaci, pro novou dodatečnou průmyslovou spotřebu jiných sfér, dokonce i když se v této sféře samé jen reprodukuje existující kapitál.

Pokud jde o 5000 liber št. zisku čili nadhodnoty, které kapitalista, například majitel tkalcovny, přeměňuje v kapitál, jsou možné dva případy, předpokládáme-li neustále, že na trhu najde práci, kterou musí koupit za 1000 liber št. z těchto 5000 liber št., aby podle podmínek své sféry výroby přeměnil těchto 5000 liber št. v kapitál. Tato část [kapitalizované nadhodnoty] se mění ve variabilní kapitál a vydává se na mzdu. Má-li však průmyslník této práce použít, potřebuje přízi, další stroje a další pomocné látky. ˂Další stroje nepotřebuje jedině v tom případě, když prodlouží pracovní den; v tomto případě se stroje jen rychleji opotřebovávají a zkracuje se jejich reprodukční doba, přitom se však vyrábí větší nadhodnota. A třebaže se hodnota strojů musí rozdělit v kratší době mezi vyrobená zboží, vyrobí se nesrovnatelně více zboží, takže přes toto rychlejší opotřebování vchází do hodnoty či ceny zboží menší část hodnoty strojů. V tomto případě není nutné bezprostředně vydávat nový kapitál na samy stroje. Je třeba jedině poněkud rychleji nahradit hodnotu strojů. Avšak na pomocné látky je třeba v tomto případě zálohovat dodatečný kapitál.˃ Majitel tkalcovny buď najde tyto podmínky své výroby na trhu; pak se nákup tohoto zboží liší od nákupu jiného zboží jen tím, že kupuje zboží pro průmyslovou spotřebu, a ne pro individuální spotřebu. Anebo je na trhu nenajde; pak si je musí objednat (jak je tomu například u strojů nové konstrukce), stejně jako si musí objednat ty předměty osobní spotřeby, které nenajde hotové na trhu. Kdyby se surovina (len) musela vyrábět teprve na objednávku ˂jako například indičtí raijati^[c] vyrábějí indigo, jutu atd. na objednávku a na závdavek anglických kupců˃, byla by akumulace majitele tkalcovny v tomto roce v jeho vlastním podniku nemožná. Jestliže na druhé straně předpokládáme, že majitel přádelny přemění svých 5000 liber št. v kapitál a majitel tkalcovny neakumuluje, potom nebude možno přízi prodat, i když na trhu byly všechny podmínky její výroby, a těchto 5000 liber št. se ve skutečnosti přeměnilo v přízi, ale ne v kapitál.

(Úvěr, o němž se tu nemusíme šířit, umožňuje, aby se akumulovaného kapitálu nepoužívalo právě v té sféře, kde byl vyroben, nýbrž tam, kde má největší vyhlídky na zhodnocení. Přesto však dává každý kapitalista přednost tomu, aby vložil svůj akumulovaný kapitál pokud možno do svého vlastního odvětví. Vkládá-li svůj kapitál do jiných odvětví, stává se peněžním kapitalistou a dostává místo zisku jen úrok, anebo by se musel vrhnout na spekulaci. Zde však mluvíme o průměrné akumulaci a vkládáni kapitálu do zvláštního odvětví uvádíme jen jako příklad.)

Kdyby na druhé straně pěstitel lnu rozšířil svou výrobu, tj. kdyby akumuloval, a majitelé přádelny a tkalcovny a výrobce strojů atd. by neakumulovali, zůstal by mu přebytečný len na skladě a příštího roku by pravděpodobně vyráběl méně.

˂Necháváme tu prozatím zcela stranou individuální spotřebu a zkoumáme jedině vzájemný vztah výrobců. Jestliže tento vztah existuje, vytvářejí si výrobci předně navzájem trh pro takové kapitály, které si mají vzájemně nahrazovat; pro část životních prostředků vytvářejí trh nově zaměstnaní anebo lépe zaměstnaní dělníci; a protože nadhodnota v následujícím roce vzrůstá, kapitalisté mohou spotřebovat rostoucí část svého důchodu, a tak do určité míry vytvářejí rovněž trh jeden pro druhého. Přitom však stále ještě může zůstat velká část produktu daného roku neprodejná.˃

Teď je třeba otázku formulovat takto: předpokládáme-li všeobecnou akumulaci, tj. předpokládáme-li, že ve všech odvětvích dochází k větší nebo menší akumulaci kapitálu, a to je vlastně podmínkou kapitalistické výroby a kapitalistu jako takového to k tomu pudí právě tak, jako to pudí shromažďovatele pokladů hromadit peníze (je to však i nutné, aby kapitalistická výroba šla kupředu) — jaké jsou podmínky této všeobecné akumulace, na co se redukuje? Čili, protože majitel tkalcovny nám může reprezentovat kapitalistu vůbec, jaké jsou podmínky, aby mohl bez překážky přeměnit 5000 liber št. nadhodnoty opět v kapitál a rok od roku neustále pokračovat v procesu akumulace? Akumulovat 5000 liber št. neznamená nic jiného než přeměnit tyto peníze, tuto sumu hodnoty v kapitál. Podmínky akumulace kapitálu jsou tedy úplně stejné jako podmínky jeho původní výroby čili reprodukce vůbec.

Tyto podmínky však záležely v tom, že se za jednu část peněz kupovala práce a za druhou zboží (suroviny, stroje atd.), které tato práce mohla průmyslově spotřebovat. ˂Některá zboží, například stroje, suroviny, polotovary atd. lze spotřebovat jedině průmyslově. Jiné, například domy, koně, pšenici, žito (z něhož se vyrábí kořalka nebo škrob) atd. lze spotřebovat průmyslově i individuálně.˃ Aby tato zboží bylo možno koupit, musejí být na ǁ700ǀ trhu jako zboží — v přechodném stadiu mezi ukončenou výrobou a ještě nezačatou spotřebou, v rukou prodavačů, ve stadiu oběhu — nebo se musí dát opatřit na objednávku (musí se dát zhotovit na objednávku, jako například při stavbě nových továren atd.). Tak tomu také bylo — to se předpokládalo při výrobě a reprodukci kapitálu, protože v kapitalistické výrobě se uskutečnila dělba práce ve společenském měřítku (rozdělení práce a kapitálu mezi různá odvětví), protože na celém světě současně probíhá paralelní výroba, reprodukce. Bylo to podmínktu trhu, výroby a reprodukce kapitálu. Čím větší je kapitál, čím více je rozvinuta produktivita práce, vůbec čím větší je měřítko kapitalistické výroby, tím větší je i masa zboží, která je ve stadiu přechodu z výroby do spotřeby (individuální i průmyslové), v oběhu, na trhu, a tím větší je i jistota, kterou má každý jednotlivý kapitál, že najde podmínky své reprodukce hotové na trhu. Je tomu tak tím spíše, že v souladu se samou podstatou kapitalistické výroby každý jednotlivý kapitál za prvé pracuje v takovém měřítku, které není podmíněno individuální poptávkou (objednávky atd., soukromá spotřeba), nýbrž úsilím realizovat co nejvíc práce, a tudíž nadpráce, a dodat při daném kapitálu co největší množství zboží; za druhé, že každý jednotlivý kapitál se snaží zabrat co největší místo na trhu a vytlačit, vyloučit své konkurenty. Konkurence kapitálů.

˂Čím víc se rozvíjejí dopravní prostředky, tím víc se může zásoba na trhu zmenšovat.

„Kde je výroba a spotřeba poměrně velká, tam bude ovšem vždy poměrné velký přebytek na trhu v přechodném stadiu na cestě od výrobce ke spotřebiteli, ledaže by rychlost, s níž se věci prodávají, vzrostla tak, že by vyvážila důsledky, které by jinak přinesla zvětšená výroba.“ („An Inquiry into those Principles, respecting the Nature of Demand and the Necessity of Consumption, lately advocated by Mr. Malthus“ etc., Londýn 1821, str. 6—7.)˃

Akumulace nového kapitálu může tudíž probíhat jedině za týchž podmínek, za nichž probíhá reprodukce kapitálu již existujícího.

˂Zde se vůbec nezabýváme případem, kdy se akumuluje víc kapitálu, než lze umístit ve výrobě, kdy například kapitál ve formě peněz leží ladem u bankéřů. Proto půjčky do zahraničí atd., zkrátka spekulace s kapitálovými investicemi. Právě tak nezkoumáme ani případ, kdy nelze prodat celou masu vyrobeného zboží, krize atd, To patří do oddílu o konkurenci. Zde chceme sledovat jedině formy kapitálu v různých fázích jeho pohybu, přičemž stále předpokládáme, že se zboží prodává za svou hodnotu.>

Majitel tkalcovny může 5000 liber št. nadhodnoty přeměnit znovu v kapitál v tom případě, že kromě práce za 1000 liber št. najde na trhu i hotovou přízi atd., nebo ji může dostat na objednávku; k tomu je však třeba, aby byl vyroben přebytek výrobků, skládající se z takových zboží, která vcházejí do jeho konstantního kapitálu, zejména takových, jejichž výroba vyžaduje delší čas a jejichž množství nelze rychle zvětšit anebo je vůbec nelze zvětšit během roku; to platí o surovinách, například o lnu.

˂Zde se objevuje na scéně obchodní kapitál, který udržuje ve skladech hotové zásoby zboží pro rostoucí spotřebu, individuální nebo průmyslovou; to je však jen forma zprostředkování, a proto nepatři sem, nýbrž do zkoumání konkurence kapitálů.)

Stejně jako výroba a reprodukce existujícího kapitálu v jedné sféře předpokládá paralelní výrobu a reprodukci v jiných sférách, tak i akumulace čili tvorba dodatečného kapitálu v jednom odvětví předpokládá současnou čili paralelní tvorbu dodatečné výroby v jiných odvětvích. Musí se tedy současně zvětšovat měřítko výroby ve všech výrobních sférách, které dodávají konstantní kapitál (a to přiměřeně průměrnému podílu — určenému poptávkou — kterým se každá zvláštní sféra zúčastňuje na celkovém vzrůstu výroby); konstantní kapitál dodávají pak všechny sféry, které nedodávají hotové výrobky pro individuální spotřebu. Přitom ze všeho nejdůležitější je i nadále zvětšování množství strojů (nástrojů), surovin, pomocných látek, protože jsou-li tyto podmínky splněny, stačí ve všech ostatních odvětvích výroby, do nichž vcházejí — ať už dodávají polotovary nebo hotové výrobky —‚ jen to, aby se uvedlo do pohybu víc práce.

Podle toho by tedy měla být ve všech sférách neustálá nadvýroba, aby byla možná akumulace.

To je třeba ještě trochu přesněji objasnit.

Potom druhá podstatná otázka:

Ta část nadhodnoty, anebo, protože se zde mluví o zisku, ta část zisku (včetně renty; chce-li pozemkový vlastník akumulovat, přeměnit rentu v kapitál, nadhodnota se dostane vždy do rukou průmyslového kapitalisty; k tomu dochází i tehdy, přeměňuje-li část svého důchodu v kapitál dělník), která se opět mění v kapitál, se skládá jen z práce nově přidané během ǁ701ǀ posledního roku. Vzniká otázka, zda se tento nový kapitál vydává úplně na mzdu, zda se směňuje jen za novou práci?

Pro to mluví toto: veškerá hodnota vzniká původně z práce. Veškerý konstantní kapitál je původně právě tak produktem práce jako variabilní kapitál. A tu jsme, jak se zdá, znovu svědky bezprostředního vzniku kapitálu z práce.

Proti tomu mluví toto: má snad tvorba dodatečného kapitálu probíhat za horších výrobních podmínek než reprodukce starého kapitálu? Má se vrátit k nižšímu stupni výrobního způsobu? K tomu by však došlo jedině v tom případě, kdyby se nová hodnota vydávala jen na bezprostřední práci, která by si tudíž musela i bez fixního kapitálu nejdříve tento kapitál sama vyrobit — právě tak, jako si původně práce musela sama vyrábět svůj konstantní kapitál. Ale to je hotový nesmysl. Ricardo a jiní to však předpokládají. S tím se musíme zabývat podrobněji.

První otázka zní:

Může se část nadhodnoty přeměnit v kapitál tím, že kapitalista tuto část nadhodnoty, nebo přesněji tento nadvýrobek, v němž se tato část zračí, neprodá, ale místo toho jí přímo použije jako kapitálu? Kladná odpověď na tuto otázku by už v sobě zahrnovala závěr, že celá suma nadhodnoty, která se má přeměnit v kapitál, se nepřeměňuje ve variabilní kapitál, Čili nevydává se na mzdu.

To je od samého začátku jasné u té části zemědělského produktu, která se skládá z obilí nebo z dobytka. Část obilí patřící k té části sklizně, která představuje pro pachtýře nadvýrobek čili nadhodnotu (a právě tak i část dobytka), místo toho, aby se prodala, může být okamžitě znovu podmínkou výroby jako osivo nebo tažný dobytek. Stejně je tomu i s částí hnojiv vyrobených přímo na venkově, které současně mohou obíhat v obchodě jako zboží, tj. mohou se prodávat. Tuto část nadvýrobku, [která nevstupuje do oběhu a] která připadá farmáři jako nadhodnota, jako zisk, může farmář ihned znovu přeměnit v rámci své vlastní sféry výroby ve výrobní podmínku, tj. může ji přeměnit bezprostředně v kapitál. Tato část se nevydává na mzdu, nemění se ve variabilní kapitál. Odnímá se individuální spotřebě, a přitom se nespotřebovává produktivně ve Smithově a Ricardově smyslu. Spotřebovává se průmyslově, avšak jako surovina, a ne jako životní prostředky produktivních nebo neproduktivních dělníků. Obilí však neslouží jen jako životní prostředek produktivních dělníků atd., nýbrž i jako krmivo pro dobytek, jako surovina pro výrobu kořalky, škrobu atd. Dobytek (na žír nebo tažný) pak neslouží jen jako životní prostředek, ale dodává suroviny pro mnohá odvětví průmyslu: kožešinu, kůži, tuk, kosti, rohovinu atd. a tažnou sílu zčásti pro samo zemědělství, zčásti pro dopravní průmysl.

Ve všech výrobních odvětvích, kde je doba reprodukce delší než rok — jako například ve velké části dobytkářství, lesního průmyslu atd. — a jejichž produkty je přitom třeba neustále reprodukovat, tj. vynakládat na ně určité množství práce, se akumulace a reprodukce kryjí natolik, nakolik se nově přidaná práce, která nepředstavuje jen zaplacenou, ale i nezaplacenou práci, musí shromažďovat do té doby, dokud není produkt natolik hotov, že se může prodávat.

(Zde se nemluví o shromažďování zisku, který se každoročně přidává [ke kapitálu] podle všeobecné míry zisku — to není skutečná akumulace, ale jen způsob výpočtu — nýbrž o shromažďování celkové práce, která se po několik let opakuje, o takovém shromažďování, při němž se shromažďuje nejen zaplacená, ale i nezaplacená práce in natura, a ihned se znovu přeměňuje v kapitál. Shromažďování zisku v takových případech naopak nezávisí na množství nově přidané práce.)

Přesně tak je tomu i s technickými rostlinami (ať už poskytují suroviny nebo pomocné látky). Jejich semena, a rovněž ta část těchto rostlin, které lze znovu použít jako hnojiva atd., představuji část celkového produktu. Kdyby se tato část nedala prodat, nic by to neměnilo na tom, že jakmile znovu vejde do výroby jako její podmínka, tvoří část celkové hodnoty, a jako ǁ702ǀ taková tvoří konstantní kapitál pro novou výrobu.

Tím už je vyřízena jedna z hlavních otázek — otázka suroviny a životních prostředků (potravin), pokud jsou vlastním zemědělským produktem. Zde se tedy akumulace přímo shoduje s reprodukcí ve větším měřítku, takže část nadvýrobku znovu slouží jako výrobní prostředek přímo ve své vlastní sféře výroby, aniž se směňuje za mzdu nebo za jiné zboží.

Druhou hlavní otázkou jsou stroje. Nejde o stroje, které vyrábějí zboží, nýbrž o stroje, které vyrábějí stroje, o konstantní kapitál strojírenského průmyslu. Jsou-li tyto stroje dány, je už zapotřebí jen práce vynakládané v těžebním průmyslu, aby dodala suroviny (železo atd.) na různé nádoby a stroje. Spolu se stroji, které vyrábějí stroje, jsou dány i stroje na zpracování samé suroviny. Nesnáz, s níž se zde setkáváme, záleží v tom, abychom se nedostali do bludného kruhu předpokladů. Aby se totiž vyrobilo víc strojů, je třeba víc materiálu (železa atd., uhlí atd.), a aby se vyrobilo víc tohoto materiálu, je třeba víc strojů. Ať předpokládáme, že průmyslníci vyrábějící stroje na výrobu strojů a průmyslníci vyrábějící stroje (pomocí strojů na výrobu strojů) patří do téže skupiny kapitalistů nebo ne, tím se na věci nic nemění. Jedno je jasné. Část nadvýrobku vystupuje ve formě strojů na výrobu strojů (přinejmenším to závisí na průmyslníkovi, zda bude nadvýrobek vystupovat v této formě). Tyto stroje na výrobu strojů není nutné prodat, nýbrž mohou in natura znovu vejít do nové výroby jako konstantní kapitál. Zde tedy máme před sebou druhou kategorii nadvýrobku, který vchází přímo (anebo prostřednictvím směny v téže sféře výroby) do nové výroby (akumulace) jako konstantní kapitál, aniž předtím prošel procesem přeměny ve variabilní kapitál.

Otázka, zda se část nadhodnoty může přeměnit přímo v konstantní kapitál, se především redukuje na otázku, zda část nadvýrobku, v němž se zračí nadhodnota, může přímo znovu vejít do své vlastní sféry výroby jako podmínka výroby, aniž byla předtím prodána.

Všeobecný zákon zní:

Tam, kde část produktu, a tudíž i nadvýrobku (tj. užitné hodnoty, v níž se zračí nadhodnota) může vejít přímo, bez zprostředkování, jako výrobní podmínka jako pracovní nástroj nebo pracovní materiál — opět do téže sféry výroby, z níž tento produkt vyšel, tam akumulace uvnitř této sféry výroby může a musí nabýt takové formy, že se část nadvýrobku neprodává, a místo toho se přímo (anebo směnou s kapitalisty jiných oborů v téže výrobní sféře, kteří akumulují podobně) včlení do výrobního procesu jako podmínka reprodukce, takže akumulace a reprodukce ve větším měřítku se zde přímo kryjí. Akumulace a reprodukce se musí všude krýt, ale ne takovýmto přímým způsobem.

To platí i o části pomocných látek; například o uhlí vyrobeném za rok. Části nadvýrobku lze použít na to, aby se znovu vyrábělo uhlí ;její výrobci jí tedy mohou použít přímo, bez jakéhokoli zprostředkování, jako konstantního kapitálu k výrobě ve větším měřítku.

V průmyslových oblastech existují výrobci strojů, kteří stavějí pro průmyslníky celé továrny. Dejme tornu, že 1/io [jejich výroby] je nadvýrobek čili nezaplacená práce. Zda tato ilio, tj. nadvýrobek, vystupuje v podobě továrních budov, které se postavily pro třetí osoby nebo se jirn prodaly, nebo v tovární budově, kterou dal postavit výrobce strojů sám pro sebe a kterou prodal sám sobě, to na věci zřejmě nic nemění. Jde tu jen o charakter užitné hodnoty, v níž se nadpráce zračí, jen o to, zda tato užitná hodnota může znovu vejít jako podmínka výroby do výrobní sféry 1 7O3 toho kapitalisty, kterému nadvýrobek patří. Máme tu opět příklad, jak důležitá je kategorie uzitné hodnoty pro určování ekonomický chforem.

Máme tu tedy už značnou část nadvýrobku, tj. nadhodnoty, která se může a musí přímo přeměnit v konstantní kapitál, aby se akumulovala jako kapitál, a bez které by vůbec nemohlo dojít k akumulaci kapitálu.

Za druhé jsme viděli, že tam, kde je rozvinutá kapitalistická výroba, tudíž i produktivita práce, a kde je velký konstantní kapitál, a zejména pak ta jeho část, která se skládá z fixního kapitálu .— že tam už prostá reprodukce jixního kapitálu ve všech sférách a také i paralelně probíhající reprodukce existujícího kapitálu, který vyrábí fixní kapitál, tvoří fond akumulace, tj. dodává stroje, konstantní kapitál pro výrobu v rozšířeném měřítku.

Za třetí zbývá tato otázka: může se část nadvýrobku znovu přeměnit v kapitál (v konstantní kapitál) (zprostředkovanou) směnou mezi výrobci, například strojů, pracovních nástrojů atd. a výrobci surovin, například železa, uhlí, kovů, dřeva atd. — tj. směnou různých součástí konstantního kapitálu? Kupuje-li například výrobce železa, uhlí, dřeva atd. stroje nebo nástroje od výrobce strojů, a výrobce strojů kupuje kovy, dřevo, uhlí atd. od prvovýrobce, nahrazují si jeden druhému směnou vzájemně potřebné součásti svého konstantního kapitálu čili vytvářejí nový konstantní kapitál. Otázkou zde je, v jaké míře se to vztahuje na nadvýrobek.

[5. Přeměna kapitalizované nadhodnoty v konstantní a variabilní kapitál]

Výše jsme viděli,^[100] že při prosté reprodukci daného kapitálu se část konstantního kapitálu opotřebovaná při reprodukci konstantního kapitálu nahrazuje buď přímo in natura, anebo prostřednictvím směny mezi výrobci konstantního kapitálu; je to směna kapitálu za kapitál, a ne směna důchodu za důchod nebo důchodu za kapitál. Dále, konstantní kapitál, který se opotřebuje čili průmyslově spotřebuje při výrobě spotřebních předmětu — předmětů, které vcházejí do individuální spotřeby —‚ se nahrazuje novými produkty téhož druhu, které jsou výsledkem nově přidané práce a redukují se tudíž na důchod (mzdu a zisk). Podle toho ve sférách vyrábějících spotřební předměty představuje ta část masy produktů, jejíž hodnota nahrazuje konstantní kapitál těchto sfér, dúchod výrobců konstantního kapitálu, kdežto ve sférách vyrábějících konstantní kapitál naopak ta část masy produktů, která představuje nově přidanou práci a tvoří tudíž důchod výrobců tohoto konstantního kapitálu, představuje pro výrobce životních prostředků konstantní kapitál (nahrazující [konstantní] kapitál [spotřebovaný při výrobě životních prostředků]). To tedy předpokládá, že výrobci konstantního kapitálu směňují svůj nadvýrobek (to jest v daném případě: přebytek svého produktu nad tou jeho částí, která se rovná jejich konstantnímu kapitálu) za životní prostředky, tj. že individuálně spotřebovávají jeho hodnotu. Ale tento nadvýrobek obsahuje

1. mzdu (čili reprodukovaný fond na mzdu), a tato část musí zůstat vyhrazena (z kapitalistovy strany) na výdaje na mzdu, tj. na individuální spotřebu (a předpokládáme-li minimum mzdy, pak i dělník může realizovat mzdu, kterou takto dostal, jedině v životních prostředcích);

2. kapitalistův zisk (včetně renty). Tato část může být spotřebována, je-li dostatečně velká, zčásti individuálně a zčásti průmyslově. V tomto posledním případě dojde ke směně produktů mezi výrobci konstantního kapitálu; ale tato směna už není směnou části produktů představující jejich konstantní kapitál, který si musejí vzájemně nahrazovat, nýbrž je to část nadvýrobku, důchod (nově přidaná práce), který se přímo přeměňuje v konstantní kapitál, čímž se pak zvětšuje masa konstantního kapitálu a rozšiřuje se měřítko, v němž se provádí reprodukce.

Tedy i v tomto případě se část existujícího nadvýrobku, tj. část práce nově přidané během roku, přeměňuje v konstantní kapitál přímo, aniž se předtím přeměnila ve variabilní kapitál. Tudíž i zde se opět ukazuje, že průmyslová spotřeba nadvýrobku — čili akumulace — není v žádném případě totožná s vydáváním celého nadvýrobku na mzdu produktivních dělníků.

Lze si představit takovýto případ:

Výrobce strojů prodá své zboží (jeho část) například výrobci tkanin, který mu zaplatí penězi. Za tyto peníze koupí výrobce strojů železo, uhlí atd., a ne životní prostředky. Avšak máme-li na zřeteli celkový proces, je jasné, že výrobci životních prostředků nemohou koupit stroje nebo suroviny k nahrazení [svého konstantního kapitálu], jestliže výrobci prvků sloužících k nahrazení konstantního kapitálu od nich nekoupí životní prostředky, které vyrobili, jestliže tedy tento proces oběhu není v podstatč směnou mezi životními prostředky a konstantním kapitálem. V důsledku toho, že akty koupě a prodeje jsou takto rozděleny, mohou ovšem nastat velmi vážné poruchy a komplikace v těchto procesech vyrovnávání.

ǁ704ǀ Nemůže-li si některá země sama vyrobit to množství strojů, které jí dovoluje akumulace kapitálu, koupí si je ze zahraničí. Stejně tomu je, jestliže si sama nemůže vyrobit nutné množství životních prostředků (pro mzdy) a surovin. Tu je nad slunce jasnější, že jakmile vystoupí na scénu mezinárodní obchod, část nadvýrobku země — pokud je určen k akumulaci — se nepřeměňuje ve mzdu, nýbrž přímo v konstantní kapitál. Potom však vzniká představa, že takto vydané peníze se venku v zahraničí zcela vydávají na mzdu. Viděli jsme, že tomu tak není a nemůže být, dokonce i když abstrahujeme od zahraničního obchodu.

V jakém poměru se nadvýrobek dělí mezi variabilní a konstantní kapitál, to závisí na průměrném složení kapitálu, a čím rozvinutější je kapitalistická výroba, tím relativně menší bude část vydávaná přímo na mzdu. Představa, že nadvýrobek, protože je jen produktem práce nově přidané během roku, se také přeměňuje jen ve variabilní kapitál, že se vydává jen na mzdu, odpovídá vůbec nesprávné představě, že — protože produkt je jen výsledkem či materializací práce — se hodnota produktu redukuje jen na důchod — na mzdu zisk a rentu —‚ jak si to nesprávně představovali Smith a Ricardo.

Velká část konstantního kapitálu, totiž fixní kapitál, může se skládat i z toho, co přímo vchází do procesu výroby životních prostředků, surovin atd., anebo z toho, co slouží zkrácení procesu oběhu jako například železnice, silnice, usplavňování řek, telegrafní linky atd., anebo k uchovávání zboží nebo vytváření zásob zboží, jako například doky, skladiště atd., anebo konečně z toho, co teprve po dlouhé době reprodukce zvětšuje úrodnost země, jako práce na nivelizaci pozemků, odvodňovací kanály atd. Podle toho, zda se vydává na některý z těchto druhů fixního kapitálu větší nebo menší část nadvýrobku, jsou i bezprostřední, okamžité důsledky pro reprodukci životních prostředků atd. velmi různé.

[6. Problém krizí (úvodní poznámky)]

Předpokládáme-li dodatelnou výrobu konstantního kapitálu — tj. větší výrobu, než je nutné k nahrazení starého kapitálu, a tudíž i k výrobě dřívějšího množství životních prostředků — potom v těch sférách, kde se používá strojů, surovin atd. [na výrobu předmětů individuální spotřeby] dodatečná výroba čili akumulace nenaráží na další potíže. Je-li tu potřebná dodatečná práce, kapitalisté uvedených sfér najdou na trhu i všechny prostředky k nové tvorbě kapitálu, k přeměně svých přebytečných peněz v nový kapitál.

Avšak celý proces akumulace se redukuje především na takovou dodatelnou výrobu, která na jedné straně odpovídá přirozenému růstu počtu obyvatelstva, a na druhé straně tvoří imanentní základnu jevů, které se projevují v krizích. Mírou této dodatečné výroby je sám kapitál, existující měřítko podmínek výroby a bezmezná snaha kapitalistů obohatit se, zvětšit si kapitál, a vůbec ne spotřeba, která je už od samého počátku podvázána, protože většina obyvatelstva, dělnické obyvatelstvo, může rozšiřovat svou spotřebu jen uvnitř velmi úzkých hranic, a na druhé straně v téže míře, jak se rozvíjí kapitalismus, poptávka po práci se relativně zmenšuje, zatímco absolutně vzrůstá. K tomu přistupuje ještě to, že veškeré vyrovnávání disproporcí je jen nahodilé a že proporce, v nichž se v jednotlivých sférách používá kapitálu, se sice určitým neustálým procesem vyrovnávají, avšak sama nepřetržitost tohoto procesu právě tak předpokládá neustálé disproporce, které tento proces musí neustále, často násilně, vyrovnávat.

Máme zde zkoumat jen formy, kterými kapitál prochází v různých stadiích svého dalšího rozvoje. Nepodáváme zde tudíž rozbor těch reálných vztahů, v jejichž rámci probíhá skutečný proces výroby. Stále předpokládáme, že zboží se prodává za svou hodnotu. Konkurenci kapitálů necháváme stranou, stejně jako úvěr. Stejně tak tu nebudeme zkoumat ani skutečnou strukturu společnosti, která se rozhodně neskládá jen z dělnické třídy a z třídy průmyslových kapitalistů a ve které tedy spotřebitelé a výrobci nejsou totožní: první kategorie, kategorie spotřebitelů (jejichž důchody zčásti nejsou prvotní, ale druhotné, odvozené ze zisku a mzdy) je značně větší než druhá [tj. kategorie výrobců], a proto způsob, jak vydává svůj důchod, i jeho velikost, vyvolává velmi značné modifikace ve vývoji hospodářství a zvláště v procesu oběhu a reprodukce kapitálu. Jestliže jsme však už při zkoumáni peněz^[101] zjistili, že v sobě skrývají možnost krizi, jak pokud vůbec představují formu odlišnou od naturální formy zboží, tak i ve své formě platidla, pak se to ještě v daleko větší míře projevuje při zkoumání všeobecné povahy kapitálu, ještě před objasněním dalších reálných vztahů, které tvoří všechny předpoklady skutečného výrobního procesu.

ǁ705ǀ Názor vulgárního Saye (k němuž se ještě vrátíme, až budeme mluvit o tomto ubožákovi), názor, který převzal Ricardo (a který vlastně patří [Jamesu] Millovi), že není možná nadvýroba anebo přinejmenším všeobecné přeplnění trhu, se zakládá na poučce, že produkty se směňují za produkty, čili, jak [to řekl] Mill, na „metafyzické rovnováze prodavačů a kupců“^[102], z čehož bylo dále vyvozeno, že poptávku určuje jedině sama výroba, čili že poptávka a nabídka jsou totožné. Táž poučka se vyskytuje i ve formě, kterou si zvlášť oblíbil Ricardo, že jakákoli suma kapitálu může být v kterékoli zemi produktivně využita.

„Pan Say,“ říká Ricardo v kapitole XXI („Vliv akumulace na zisk a úrok“) „nanejvýš uspokojivě ukázal, že neexistuje taková suma kapitálu, které by nebylo možno v zemi použít, protože poptávka je omezena jen výrobou. Každý člověk vyrábí jen s úmyslem spotřebovat nebo prodat a prodává jen s úmyslem koupit si nějaké jiné zboží, které by pro něho mohlo být bezprostředně užitečné nebo které by mohlo přispět budoucí výrobě. Každý výrobce se tedy nutně stává buď spotřebitelem svých vlastních výrobků, nebo kupcem a spotřebitelem některého jiného výrobce. Nelze předpokládat, že bude po dlouhou dobu špatně informován o tom, jaké zboží může nejvýhodněji vyrábět, aby dosáhl svého cíle, totiž aby získal jiné zboží, a proto je též nepravděpodobné, že bude neustále“ (zde vůbec nejde o věčný život) „vyrábět zboží, po kterém není poptávka.“ ([David Ricardo, „On the principlcs...“, Londýn 1821], str. 339—340.) [Srov. D. Ricardo, „Zásady...“, čes. vyd., str. 210—211.)

Ricardo, který se snaží všude být důsledný, zjišťuje, že jeho autorita Say si tu z něho udělal dobrý den. V poznámce k výše citovanému místu říká:

„Není tato teze v rozporu se zásadou, kterou pan Say sám stanovil? ‚Čím jsou volné kapitály v poměru k možnosti jejich použití hojnější, tím víc klesne úroková míra ze zapůjčeného kapitálu.‘ ([Jean-Baptiste] Say, [„Traité dʼéconomie politique...“, Paříž 1814], sv. II, str. 108.) Jestliže lze v zemi najít použití pro kapitál jakékoli velikosti, jak je o něm možno říci, že je ho ve srovnání a možností jeho použiti příliš mnoho?“ (Cit. dílo, str. 340, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 211, pozn.)

Protože se Ricardo odvolává na Saye, podrobíme Sayovy poučky kritice, ale až později, až se budeme zabývat tímto šarlatánem samým.

Zde předběžně jen tolik:

Při reprodukci, stejně jako při akumulaci kapitálu, nejde jen o to, aby se nahradila táž masa užitných hodnot, z nichž se skládá kapitál, v jejím dřívějším nebo rozšířeném (při akumulaci) měřítku, nýbrž i o to, aby se nahradila hodnota zálohovaného kapitálu s obvyklou mírou zisku (s obvyklou nadhodnotou). Poklesnou-li tedy v důsledku nějaké okolnosti anebo shluku okolností tržní ceny zboží (všech nebo většiny, což je zcela lhostejné) hluboko pod jejich ceny nákladů, pak se na jedné straně reprodukce kapitálu co možná zmenší. Ještě víc však uvázne akumulace. Nadhodnota nahromaděná ve formě peněz (zlata nebo bankovek) by se přeměnila v kapitál jen se ztrátou. Bude proto ležet ladem v bankách buď v podobě pokladu, nebo také ve formě úvěrových peněz, což na věci vůbec nic nemění. Táž nesnáz by mohla nastat i z opačných příčin, kdyby neexistovaly reálné předpoklady reprodukce (jako například při zdražení obilí, anebo proto, že se nenahromadilo dost konstantního kapitálu in natura). Začne váznout reprodukce, a tudíž i plynulost oběhu. Koupě a prodej stojí [antagonisticky] proti sobě, a nezaměstnaný kapitál vystupuje v podobě ladem ležících peněz. Týž jev může nastat (a to velmi často předchází krizím) i tehdy, když výroba nadbytečného kapitálu probíhá velmi rychle a jeho zpětná přeměna v produktivní kapitál natolik zvyšuje poptávku po všech jeho prvcích, že skutečná výroba s ní nemůže držet krok, a tak ceny všech zboží, která vcházejí do tvorby kapitálu, stoupají. V tomto případě silně poklesne úroková sazba, i kdyby zisk velmi vzrostl, a tento pokles úrokové sazby vede pak k velmi odvážným spekulačním podnikům. Váznutí reprodukce vede k tomu, že se zmenšuje variabilní kapitál, klesá mzda a zmenšuje se masa použité práce. To všechno pak zase působí na ceny a vede k jejich novému poklesu.

Nikdy se nesmí zapomínat, že u kapitalistické výroby nejde přímo o užitnou hodnotu, nýbrž o směnnou hodnotu a zvláště o zvětšeni nadhodnoty. To je hybný motiv kapitalistické výroby a je moc krásné, když někdo abstrahuje od základny kapitalistické výroby, aby sprovodil ze světa její rozpory a udělal z ní výrobu, která je zaměřena na bezprostřední spotřebu výrobců.

Dále: protože proces oběhu kapitálu netrvá jeden den, nýbrž naopak trvá delší období, než se kapitál vrátí k sobě [do sféry výroby]; protože toto období se shoduje s obdobím, během něhož se tržní ceny ǁ706ǀ vyrovnávají na ceny nákladů; protože během tohoto období dochází k velkým převratům a změnám na trhu, velkýmzměnám v produktivitě práce, a proto i v reálné hodnotě zboží, je úplně jasné, že od výchozího bodu — od původně daného kapitálu — až do jeho návratu po ukončení jednoho z těchto období musí dojít k velkým katastrofám a že se musejí nahromadit a rozvinout prvky krize, které se v žádném případě neodstraní ubohou frází, že produkty se směňují za produkty. Srovnávání hodnoty zboží v jednom období s hodnotou téhož zboží v pozdějším období, jež pan Bailey považuje za scholastický výmysl, je naopak základním principem [zkoumání] procesu oběhu kapitálu.

Mluví-li se o ničení kapitálu krizemi, je třeba rozlišovat dvojí:

Pokud uvázne proces reprodukce a omezí se — nebo se místy úplně zastaví — pracovní proces, ničí se skutečný kapitál. Stroje, kterých se nepoužívá, nejsou kapitálem. Práce, která se nevykořisťuje, je jakoby ztracená výroba. Suroviny, které leží nevyužité, nejsou kapitálem. Stavby (právě tak jako nově postavené stroje), které zůstávají nevyužité nebo nedokončené, zboží, které hnije ve skladech — to všechno je ničení kapitálu. To všechno je jen výrazem toho, že uvázl proces reprodukce, že dané podmínky výroby nepůsobí fakticky jako podmínky výroby, že se neuvádějí do činnosti. Jejich užitná hodnota i jejich směnná hodnota jdou přitom k čertu.

Za druhé znamená ničení kapitálu krizemi znehodnocení mas hodnot, které jim brání, aby později obnovily proces své reprodukce jako kapitálu ve stejném měřítku. Je to katastrofální pokles cen zboží. Tím se však neničí užitné hodnoty. Co jeden ztrácí, druhý získává. Masy hodnot, které působí jako kapitály, nemohou se v týchž rukou reprodukovat jako kapitál. Staří kapitalisté bankrotují. Jestliže se hodnota kapitalistova zboží, jehož prodejem reprodukuje svůj kapitál, rovnala 12 000 librám št., z čehož připadlo, řekněme, 2000 liber št. na zisk, a jestliže cena tohoto zboží klesne na 6000 liber št., potom tento kapitalista nemůže zaplatit ani svoje smluvní závazky, a i kdyby je neměl, nemůže se se 6000 librami št. ani znova pustit do podnikání v dřívějším měřítku, protože ceny zboží opět stoupají na úroveň jejich cen nákladů. Tím je zničen kapitál 6000 liber št., ačkoli kupec tohoto zboží — protože je koupil za polovinu jeho ceny nákladů — může při opětovném oživeníobchodu dobře pochodit, ba může na něm dokonce vydělat. Velká část nominálního kapitálu společnosti, tj. směnné hodnoty existujícího kapitálu, je jednou provždy zničena, ačkoli právě toto zničení, protože nepostihuje užitnou hodnotu, může velmi pomoci nové reprodukci. Je to současně období, kdy se peněžníci obohacují na úkor průmyslníků. Co se týká poklesu čistě fiktivního kapitálu (státních papírů, akcií atd.), pak — pokud nevede k bankrotu státu a akciových společností a pokud v důsledku toho, protože otřese úvěrem průmyslových kapitalistů, kteří vlastní takové papíry, nezastaví vůbec reprodukci — je to jen přenesení bohatství z jedněch rukou do druhých, které má na reprodukci vcelku příznivý vliv, neboť zbohatlíci, do jejichž rukou se tyto akcie nebo papíry levně dostanou, jsou většinou podnikavější než staří majitelé.

[7. Nejapné popírání nadvýroby zboží při současném uznávání nadbytku kapitálu]

Ricardo je vždy, pokud samostatně rozvíjí své učení, důsledný. Proto je u něho teze, že nadvýroba (zboží) není možná, totožná s tezi, že není možný nadbytek nebo přebytek kapitálu.^[d]

„V zemi se kapitál nemůže akumulovat v takovém rozsahu, aby ho nebylo možno produktivně použít, dokud mzdy v důsledku růstu cen nutných životních prostředků nestoupnou tak vysoko a dokud na zisk z kapitálu nezbude tak málo, že zmizí podnět pro akumulaci.“ (Cit. dílo, str. 340.) [Srov. čes. vyd., str. 211.]

„Z toho... plyne, že hranice poptávky po kapitálu, hranice jeho použití neexistují potud, pokud přináší nějaký zisk, a že, ať je kapitál jakkoli hojný, jedinou skutečnou příčinou poklesu zisku je zvýšení mezd. Dále lze ještě dodat, že jedinou dostatečnou a trvalou příčinou vzestupu mezd je to, že se státe obtížněji obstarávají potraviny a nutné životní prostředky ǁ707ǀ pro vzrůstající počet dělníků.“ (Cit. dílo, str. 347—348.) [Srov. čes. vyd., str. 215.]

Co by pak Ricardo řekl stupidnosti svých následovníků, kteří popírají nadvýrobu v jedné formě (ve formě všeobecného přeplnění trhu zbožím) a současně ji připouštějí v jiné formě, jako nadvýrobu kapitálu, nadbytek kapitálu, přebytek kapitálu, ba dělají z toho dokonce podstatný bod svých učení.

Ani jeden rozumně uvažující ekonom poricardovského období nepopírá nadbytek kapitálu. Naopak, všichni vysvětlují krize z nadbytku kapitálu (pokud je nevyvozují z úvěrových jevů). Všichni tedy přiznávají nadvýrobu v jedné formě, ale popírají ji v druhé. Zbývá tedy jen otázka, v jakém vzájemném vztahu jsou tyto dvě formy nadvýroby, forma, v níž se nadvýroba popírá, k formě, vníž se přiznává.

Sám Ricardo vlastně nic nevěděl o krizích, o všeobecných krizích světového trhu vyplývajících ze samého procesu výroby. Krize v letech 1800—1815 mohl vysvětlovat zdražením obilí v důsledku neúrod, znehodnocením papírových peněz, poklesem cen koloniálního zboží atd., protože v důsledku kontinentální blokády byl trh násilně, z politických, a ne ekonomických důvodů zúžen. Krize po roce 1815 si mohl rovněž vysvětlit jednak neúrodným rokem, nedostatkem obilí, jednak poklesem cen obilí, protože přestaly působit příčiny, které podle jeho vlastní teorie během války a v době odříznutí Anglie od kontinentu nutně vyháněly ceny obili do výše, jednak přechodem od války k míru a z toho vyplývajícími „náhlými změnami v průběhu obchodu“. (Viz jeho „Principles“ [„Zásady...“], kapitola XIX „O náhlých změnách v průběhu obchodu“.)

Pozdější historické jevy, zvláště takřka pravidelná periodičnost krizí světového trhu, už nedovolily poricardovským ekonomům, aby tyto skutečnosti popírali nebo je vysvětlovali jako nahodilé jevy. Místo toho vymysleli — ponecháváme stranou takové ekonomy, kteří všechno vysvětlují úvěrem, aby pak prohlásili, že sami musejí předpokládat přebytek kapitálu — krásný rozdíl mezi nadbytkem kapitálu a nadvýrobou. Při popírání nadvýroby se drželi frází a námitek Ricardových a Smithových, kdežto z nadbytku kapitálu se snažili vyvodit jevy, které si jinak nedovedli vysvětlit. Například Wilson vysvětluje jedny krize nadbytkem fixního kapitálu a druhé nadbytkem oběžného kapitálu. Sám nadbytek kapitálu připouštějí i nejlepší ekonomové (jako například Fullarton) a stal se už tak všeobecným předsudkem, že tato fráze figuruje jako něco samozřejmého dokonce v kompendiu učeného pana Roschera.

A tak je tu otázka: co je nadbytek kapitálu a čím se odlišuje od nadvýroby?

(Spravedlnost ovšem vyžaduje, abychom poznamenali, že jiní ekonomové, jako například Ure, Corbet atd., prohlašují nadvýrobu za normální stav velkého průmyslu, pokud jde o vnitřní trh, takže podle nich nadvýroba vede ke krizím jen za určitých okolností, když se zužuje i zahraniční obchod.)

Podle týchž ekonomů je kapitál totéž co peníze nebo zboží. Nadvýroba kapitálu je tedy nadvýrobou peněz nebo zboží. A přesto prý tyto dva jevy nemají mezi sebou nic společného. Podle těchto ekonomů nelze mluvit dokonce ani o nadvýrobě peněz, protože peníze jsou podle nich zbožím, takže se celý tento jev redukuje na nadvýrobu zboží, kterou pod jedním pojmenováním připouštějí pod druhým popírají. Říká-li se pak, že dochází k nadvýrobě fixního nebo oběžného kapitálu, je základem tohoto tvrzení to, že se tu na zboží už nepohlíží v tomto prostém určení, nýbrž v takovém určení, v němž zboží vystupuje jako kapitál. Tím se však na druhé straně opět přiznává, že u kapitalistické ǁ708ǀ výroby a jejích jevů — například při nadvýrobě — nejde jen o prostý vztah, v němž produkt vystupuje jako zboží, dostává určení zboží, nýbrž že zde jde o taková společenská určení zboží, v důsledku nichž je produkt něco víc než zboží a něco jiného než zboží.

Vůbec: pokud termín „nadbytek kapitálu“ na rozdíl od termínu „nadvýroba zboží“ není jen pouhou slovní vytáčkou nebo výrazem nesvědomité bezmyšlenkovitosti těch ekonomů, kteří uznávají týž jev za existující a nutný, pokud se nazývá a, ale popírají ho, jakmile se nazývá b, takže jejich skrupule a pochybnosti se tu týkají jen pojmenování jevu, a ne jevu samého — anebo se snaží vyhnout se nesnázím spojeným s vysvětlením tohoto jevu tím, že ho v jedné formě (pod jedním názvem) popírají, a to v té formě, v níž odporuje jejich předsudkům, a připouštějí ho jen v takové formě, která neobsahuje žádnou myšlenku — když toto necháme stranou, je v přechodu od termínu „nadvýroba zboží“ k termínu „nadbytek kapitálu“ skutečně jistý krok vpřed. V čem záleží? V uznání, že výrobci zboží nestojí proti sobě jako prostí majitelé zboží, nýbrž jako kapitalisté.

[8. Popírání všeobecné nadvýroby u Ricarda.
Možnost krize spočívající ve vnitřních rozporech zboží a peněz]

Ještě několik Ricardových vět:

„Mohli bychom si myslet,... že Adam Smith tvrdí, že jsme do určité míry nuceni“ (ve skutečnosti tomu tak je) „vyrábět přebytek obilí, vlněného a kovového zboží, a že by kapitálu, který toto zboží vyrobil, nebylo možno použít jinak. Ve skutečnosti závist volba způsobu použití kapitálu jen na nás, a proto nemůže být žádného zboží po delší dobu přebytek, neboť kdyby tomu tak bylo, cena zboží by poklesla pod jeho přirozenou cenu a kapitál by přešel do nějakého výnosnějšího zaměstnání.“ (Cit. dílo, str. 341—342, pozn.) [Srov. čes. vyd., str. 212, pozn.]

„Produkty se vždy kupují za produkty nebo za služby; peníze jsou jen prostředkem, pomocí něhož se směna uskutečňuje.“

(To znamená, že peníze jsou jen prostředkem oběhu a sama směnná hodnota je jen pomíjivou formou směny produktu za produkt — což je nesprávné.)

„Některého zboží se může vyrobit příliš mnoho a trh jím může být přeplněn natolik, že se neuhradí ani kapitál vynaložený na toto zboží. Avšak to se nemůže stát se vším zbožím.“ (Cit. dílo, str. 341—342.) [Srov. čes. vyd., str. 211—212.]

„Zda tato zvýšená výroba a z ní vyplývající zvýšená poptávka sníží nebo nesníží zisk, to závist výhradně na vzestupu mezd, a vzestup mezd, s výjimkou vzestupu na krátké období, závisí na tom, jak snadno lze pro dělníky vyrobit potraviny a nutné životní prostředky.“ (Cit. dílo, str. 343.) [Srov. čes. vyd., str. 212.]

„Když obchodnici vkládají své kapitály do zahraničního obchodu nebo zámořské dopravy, činí tak vždy ze svobodné volby, a ne z nutnosti; činí tak proto, že zisky v těchto odvětvích jsou o něco vyšší než ve vnitřním obchodě.“ (Cit. dílo, str. 344.) [Srov. čes. vyd., str. 213.]

Pokud jde o krize, všichni autoři, kteří popisují skutečný pohyb cen, nebo všichni praktikové, kteří píší v jednotlivých momentech krize, právem ignorovali zdánlivě teoretické mastičkářství a spokojili se konstatováním, že učení o nemožnosti přeplnění trhu atd. je správné v abstraktní teorii, ale v praxi je nesprávné. Pravidelné opakování krizí pak skutečně způsobilo, že žvásty Saye a jiných se staly frazeologií, které se používá jen v dobách prosperity a která se v dobách krize hází přes palubu.

ǁ709ǀ V krizích světového trhu se vybíjejí rozpory a protiklady buržoazní výroby. Avšak místo zkoumání, v čem záleží antagonistické prvky, které při katastrofě vyrážejí na povrch, spokojují se apologeti tím, že popírají samu katastrofu a přes její zákonitou periodičnost trvají na tom, že kdyby se výroba řídila podle učebnic, nikdy by nedošlo ke krizi. Apologetika tu dále záleží v tom, že se falšují nejprostší ekonomické vztahy, a zvláště v tom, že se navzdory rozporům zdůrazňuje jednota.

Představuje-li například koupě a prodej — čili pohyb metamorfózy zboží — jednotu dvou procesů, anebo spíše probíháni jednoho procesu dvěma protikladnými fázemi, je-li tudíž tento pohyb v podstatě jednotou obou fází, pak je v podstatě právě tak i rozdělením těchto dvou fází a osamostatněním jedné vůči druhé. Protože jsou však přece jen vnitřně svázané, může se osamostatnění vnitřně svázaných momentů projevit jen násilně, jako ničivý proces. Právě v krizi se projevuje jejich jednota, jednota rozdílných momentů. Samostatnost, jíž vůči sobě nabývají vzájemně svázané a vzájemně se doplňující momenty, se násilně ničí. Krize tedy odhaluje jednotu navzájem osamostatněných momentů. Bez této vnitřní jednoty zdánlivě vůči sobě lhostejných momentů by nedošlo ke krizi. To tedy ne, říká apologetický ekonom. Protože tu je jednota, nemůže dojít ke krizi. A to zase neznamená nic jiného, než že jednota protikladných momentů vylučuje jejich protikladnost.

Aby se dokázalo, že kapitalistická výroba nemůže vést k všeobecným krizím, popírají se všechny podmínky a všechna určení její formy, všechny její principy a differentiae specificae, zkrátka popírá se sama kapitalistická výroba; a ve skutečnosti se dokazuje, že kdyby kapitalistický způsob výroby nebyl specificky rozvinutou, svéráznpu formou společenské výroby, nýbrž takovým způsobem výroby, který předchází nejranějším začátkům kapitalismu, neexistovaly by jemu vlastní protiklady, rozpory, a tudíž by neexistoval ani jejich bouřlivý projev v krizích.

„Produkty,“ opakuje Ricardo po Sayovi, „se vždy kupují za produkty nebo za služby; peníze jsou jen prostředkem, pomocí něhož se směna uskutečňuje.“ (Cit. dílo, str. 341.) [Srov. čes. vyd., str. 211.]

Zde se tedy za prvé zboží, v němž existuje rozpor mezi směnnou a užitnou hodnotou, přeměňuje v pouhý produkt (užitnou hodnotu), a směna zboží se tudíž přeměňuje v pouhý výměnný obchod s produkty, pouhými užitnými hodnotami. Jde se tu zpět, a to nejen před kapitalistickou výrobu, nýbrž dokonce i před prostou výrobu zboží, a nejsložitější jev kapitalistické výroby — krize světového trhu — se popírá tím, že se prostě popírá první podmínka kapitalistické výroby, tj. že produkt musí být zbožím a že proto musí vystupovat jako peníze a projít procesem metamorfózy. Místo aby se mluvilo o námezdní práci, mluví se o „službách“; v tomto slově se opět vynechává specifická určenost námezdní práce a její spotřeby, totiž vlastnost zvětšovat hodnotu zboží, za které se směňuje, vyrábět nadhodnotu — a spolu s tím se přehlíží i specifický vztah, jímž se peníze a zboží přeměňují v kapitál. Pod slovem „služba“ se chápe práce jen jako užitná hodnota (což je v kapitalistické výrobě vedlejší), stejně jako ve slově „produkt“ se zakrývá podstata zboží a v něm skrytý rozpor. Naprosto důsledně se pak na peníze pohlíží jen jako na pouhého zprostředkovatele směny produktů, a ne jako na podstatnou a nezbytnou formu existence zboží, která se musí projevit jako směnná hodnota, jako všeobecná společenská práce. Protože takovouto přeměnou zboží v pouhou užitnou hodnotu (produkt) se stírá podstata ǁ710ǀ směnné hodnoty, je stejně snadno možné — nebo spíše nutné — popřít, že peníze jsou podstatnou formou zboží, která je v procesu metamorfózy zboží vůči původní formě zboží samostatná.

Zde se tedy krize odbývají tím, že se přecházejí nebo popírají první předpoklady kapitalistické výroby — existence produktu jako zboží, rozdvojení zboží na zboží a peníze, z toho vyplývající momenty oddělení při směně zboží, konečně vztah peněz nebo zboží k námezdní práci.

O nic lepší nejsou ostatně ani ekonomové (jako například J[ohn] St[uart] Mill), kteří chtějí vysvětlit krize z těchto prostých možností krize obsažených v metamorfóze zboží — například z oddělení koupě a prodeje. Tato určení, která vysvětlují možnost krize, ještě zdaleka nevysvětlují její skutečnost, nevysvětlují, proč se fáze procesu [reprodukce] dostávají do takového konfliktu, že se jejich vnitřní jednota může projevit jedině prostřednictvím krize, jedině násilným procesem. Toto oddělení se projevuje v krizi; je její elementární formou. Vysvětlovat krizi touto její elementární formou znamená vysvětlovat existenci krize tím, že se její existence vyjádří v její nejabstraktnější formě; tj. že se krize vysvětlí krizí.

„Každý člověk,“ říká Ricardo, „vyrábí jen s úmyslem spotřebovat nebo prodat a prodává jen s úmyslem koupit si nějaké jiné zboží, které by pro něho mohlo být bezprostředně užitečné nebo které by mohlo přispět budoucí výrobě. Každý výrobce se tedy nutně stává buď spotřebitelem svých vlastních výrobků“ (goods) „nebo kupcem a spotřebitelem zboží některého jiného výrobce. Nelze předpokládat, že bude po dlouhou dobu špatně informován o tom, jaké zboží může nejvýhodněji vyrábět, aby dosáhl svého cíle, totiž aby získal jiné zboží, a proto je též nepravděpodobné, že bude neustále“ (continually) „vyrábět zboží, po kterém není poptávka.“ (Cit. dílo, str. 339—340.) [Srov. čes. vyd., str. 210—211.]

Toto dětinské žvanění je hodné takového Saye, avšak nedůstojné Ricarda. Především žádný kapitalista nevyrábí proto, aby svůj produkt spotřeboval. A mluvíme-li o kapitalistické výrobě, můžeme plným právem říci: „Žádný člověk nevyrábí s úmyslem spotřebovat svůj produkt“ — dokonce i když některých částí svého produktu znovu použije k průmyslové spotřebě. Ale u Ricarda se mluví o soukromé spotřebě. Předtím zapomněl, že produkt je zbožím. Nyní zapomíná dokonce na společenskou dělbu práce. Ve společenských podmínkách, kdy lidé vyrábějí sami pro sebe, skutečně neexistují krize — ale neexistuje ani kapitalistická výroba. Nikdy jsme také neslyšeli, že by antika se svou otrokářskou výrobou někdy znala krize, ačkoli i v antice jednotliví výrobci zbankrotovali. První část alternativy [„vyrábí jen s úmyslem spotřebovat nebo prodat“] je nesmysl. A právě tak i druhá. Člověk, který vyrobil výrobek, nemá [v podmínkách kapitalistické výroby] volbu, zda chce prodávat nebo ne. Musí prodávat. Ale v krizích vzniká právě taková situace, že nemůže prodávat, nebo že musí prodávat jen pod cenou nákladů, nebo přímo se ztrátou. Co tedy z toho má, a co z toho máme my, že vyráběl, aby prodával? Jde právě o to, abychom se dověděli, co mu brání uskutečnit tento jeho dobrý úmysl.

Dále:

„Prodává jen s úmyslem koupit si nějaké jiné zboží, které by pro něho mohlo být bezprostředně užitečné nebo které by mohlo přispět budoucí výrobě.“ (Cit. dílo, str. 339—340) [Srov. čes. vyd., str. 210—211.]

Jaké idylické vylíčení buržoazních poměrů! Ricardo dokonce zapomíná, že někdo může prodávat, aby mohl platit, a že tyto prodeje z nutnosti hrají velmi významnou úlohu v krizích. Nejbližším cílem kapitalisty při prodeji je, aby své zboží, anebo, správněji, svůj zbožní kapitál opět přeměnil v peněžní kapitál, a tak realizoval svůj zisk. Přitom spotřeba — důchod — není vůbec vůdčím momentem tohoto procesu, jako jím je pro toho, kdo prodává zboží jen proto, aby je přeměnil v životní prostředky. To však není kapitalistická výroba, při níž důchod vystupuje jako výsledek, a ne jako určující cíl. Každý prodává především proto, aby prodal, tj. aby přeměnil zboží v peníze.

ǁ711ǀ Během krize může být člověk velice spokojen, když prodal a na koupi zatím ani nepomyslí. Má-li ovšem realizovaná hodnota působit znovu jako kapitál, musí projít procesem reprodukce, tj. musí se znovu směnit za práci a zboží. Avšak krize je právě momentem narušení a přerušení procesu reprodukce. A toto narušení nelze vysvětlit tím, že neexistuje v dobách, kdy není krize. Není nejmenší pochybnosti, že nikdo „nebude neustále vyrábět zboží, po kterém není poptávka“. (Cit. dílo, str. 340.) [Srov. čes. vyd., str. 211.] Avšak o takovéto nejapné hypotéze také nikdo nemluví. Ostatně nemá ani s věcí nic společného. Cílem kapitalistické výroby není především „získat jiné zboží“, nýbrž přivlastňování hodnoty, peněz, abstraktního bohatství.

Základem Ricardových úvah je zde i poučka Jamese Milla, kterou jsem objasnil výše, o „metafyzické rovnováze mezi koupěmi a prodeji“, o rovnováze, která vidí v procesech koupě a prodeje jedině jednotu, ale nevidí jejich oddělení. Z toho vyplývá i Ricardovo tvrzení (opakované po Jamesovi Millovi):

„Některého zboží se může vyrobit příliš mnoho a trh jím může být přeplněn natolik, že se neuhradí ani kapitál vynaložený na toto zboží. Avšak to se nemůže stát se vším zbožím...“ (Cit. dílo, str. 341—342.) [Srov. čes. vyd., str. 211—212.]

Peníze nejsou jen „prostředkem, pomocí něhož se směna uskutečňuje“ (cit. dílo, str. 341) [srov. čes. vyd., str. 211], ale zároveň jsou i prostředkem, pomocí něhož se směna produktu za produkt rozpadá na dva navzájem nezávislé, časově a místně oddělené akty. Uvedené nesprávné pojetí peněz se však u Ricarda zakládá na tom, že vůbec má na zřeteli jen kvantitativní určení směnné hodnoty, totiž to, že směnná hodnota se rovná určitému množství pracovní doby, a naproti tomu zapomíná na její kvalitativní určení, totiž že individuální práce se musí vyjádřit jedině v důsledku svého zcizení (alienation) jako abstraktně všeobecná společenská práce.^[e]

Tvrzení, že „přeplnění trhu“ mohou způsobit jen některé, a ne všechny druhy zboží, že tedy nadvýroba musí být vždy jen částečná, je jen ubohá vytáčka. Především, máme-li na zřeteli jen podstatu zboží, nic nebrání tornu, aby byl na trhu přebytek všeho zboží a aby tudíž všechno zboží nekleslo pod svou cenu [nákladů]. Jde tu přece jen o moment krize. Kromě peněz může být totiž všeho zboží [nadbytek]. To, že dané zboží se musí nutně vyjádřit v penězích, znamená jen tolik, že tato nutnost existuje pro všechno zboží. A tak jako existují potíže s překonáním této metamorfózy pro jednotlivé zboží, mohou existovat pro všechna zboží. Všeobecná povaha metamorfózy zboží, která zahrnuje rozpadnutí koupě a prodeje stejně jako jejich jednotu, nejenže nevylučuje možnost všeobecného přeplnění trhu, ale, naopak, sama je touto možností všeobecného přeplnění.

Dále, v pozadí ricardovských a podobných úvah není jen vztah mezi koupí a prodejem, ale i vztah mezi poptávkou a nabídkou, což musíme rozebrat až při rozboru konkurence kapitálů. Jestliže Mill říká, že koupě je prodejem atd., pak poptávka je nabídkou a nabídka poptávkou; ale poptávka a nabídka se právě tak od sebe oddělují a mohou se jedna od druhé osamostatnit. Nabídka všeho zboží může být v daném momentu větší než poptávka po všech zbožích, protože poptávka po všeobecném zboží, po penězích, po směnné hodnotě, je větší než poptávka po všech zvláštních zbožích, jinými slovy, protože moment vyjádření zboží v penězích, realizace jeho směnné hodnoty, převládá nad momentem opětovné přeměny zboží v užitnou hodnotu.

Chápeme-li vztah mezi poptávkou a nabídkou v širším a konkrétnějším smyslu, vejde tam i vztah mezi výrobou a spotřebou. Zde by se zase musela vzít v úvahu jednota těchto dvou momentů — existující sama o sobě a násilně se prosazující právě v krizi oproti právě tak existujícímu a pro buržoazní výrobu dokonce charakteristickému oddělení a protikladu těchto momentů.

Pokud jde o protiklad mezi částečnou a všeobecnou nadvýrobou, pokud totiž jde jen o to, uznat částečnou nadvýrobu a vyhnout se tak uznání všeobecné nadvýróby, je k tomu třeba poznamenat toto:

Za prvé: Krizím většinou předchází všeobecný vzestup cen všech předmětů, které jsou produkty kapitalistické výroby. Proto jsou všechny postiženy krachem, který se pak dostavuje, a při cenách, které měly před krachem, vytvářejí všechny přetížení trhu. Při klesajících cenách, při cenách, které klesly pod ceny nákladů, může trh pohltit takovou masu zboží, jakou by nemohl pohltit při dřívějších tržních cenách. Přebytek zboží je vždy relativní, tj. je to přebytek zboží při určitých cenách. Ceny, při nichž se pak v tomto případě zboží absorbuje, jsou pro výrobce nebo obchodníka ničive.

ǁ712ǀ Za druhé: Aby krize (a tudíž i nadvýroba) byla všeobecná, stačí, aby zachvátila hlavní předměty obchodu.

[9. Ricardův nesprávný názor na vztah mezi výrobou a spotřebou za kapitalismu]

Podívejme se blíže, jak se Ricardo snaží ve svých úvahách odbýt všeobecné přeplnění trhu:

„Některého zboží se může vyrobit přiliš mnoho a trh jím může být přeplněn natolik, že se neuhradí ani kapitál vynaložený na toto zboží. Avšak to se nemůže stát se vším zbožím. Poptávka po obilí je omezena počtem úst, která je mají jíst, poptávka po obuvi a kabátech počtem osob, které je mají nosit. Ale ačkoli společnost nebo část společnosti může mít tolik obilí a tolik klobouků a bot, kolik může nebo kolik chce spotřebovat, nelze to říci o každém zboží, které vyrábí příroda nebo lidská dovednost. Někteří lidé by spotřebovávali víc vína, kdyby měli prostředky, aby si je mohli opatřit. Jiní, kteří mají dost vína, by chtěli zvětšit množství nebo zlepšit jakost svého nábytku. Konečně další by chtěli zkrášlit své pozemky nebo zvětšit své domy. Každý člověk touží učinit to všechno anebo alespoň část toho; potřebuje k tomu pouze prostředky, a tyto prostředky lze opatřit jen zvýšenou výrobou.“ (Cit. dílo, str. 341—342.) [Srov. čes. vyd., str. 211—212.]

Lze uvažovat dětinštěji? Znamená to: určitého zboží lze vyrobit větší množství, než jaké lze spotřebovat. To však nemůže platit současně o veškerém zboží, protože potřeby, které zboží uspokojuje, jsou neomezené, a všechny tyto potřeby se neuspokojují současně. Naopak. Uspokojování jedné potřeby působí, že druhá se stává tak říkajíc latentní. K tomu, aby se tyto potřeby uspokojily, není tedy zapotřebí ničeho jiného než prostředků k uspokojení těchto potřeb, a tyto prostředky lze opatřit jedině zvětšením výroby. To znamená, že všeobecná nadvýroba je nemožná.

K čemu to všechno? V momentech nadvýroby je velká část národa (zvláště dělnická třída) zabezpečena obilím, obuví atd. méně, než kdykoli jindy, o víně a nábytku ani nemluvě. Kdyby mohla nadvýroba nastat teprve tehdy, když všichni příslušníci národa uspokojiti aspoň nejnutnější potřeby, pak by v dosavadních dějinách buržoazní společnosti nikdy nebyla mohla nastat nejen všeobecná, ale dokonce ani částečná nadvýroba. Je-li například trh přeplněn obuví nebo kalikem nebo vínem nebo koloniálními produkty, znamená to, že potřeba bot, kalika atd. je snad u dvou třetin národa už přesycena? Co vůbec má nadvýroba společného s absolutními potřebami? Je spjata jedině s koupěschopnými potřebami. Nejde o absolutní nadvýrobu — o nadvýrobu samu o sobě, o nadvýrobu ve vztahu k absolutní potřebě nebo k přání vlastnit zboží. V tomto smyslu neexistuje ani částečná, ani všeobecná nadvýroba. A proto vůbec nestojí proti sobě ve vzájemném protikladu.

Avšak, řekne Ricardo, je-li tu spousta lidí, kteří potřebují boty a kaliko, proč si neopatří prostředky, aby je získali tím, že vyrobí něco, za co by si mohli koupit boty a kaliko? Nedalo by se říci ještě jednodušeji: proč si nevyrobí boty a kaliko? A co je ještě zvláštnější při této nadvýrobě: skuteční výrobci téhož zboží, jímž je přeplněn trh — dělníci — mají o ně nouzi. Zde nelze říci, že by měli tyto věci vyrobit, aby je mohli získat, neboť už je vyrobili a přesto je nemají. A nelze říci ani to, že toto určité zboží přeplňuje trh proto, že ho není zapotřebí. Jestliže tedy už nelze ani částečnou nadvýrobu vysvětlit tím, že zboží, jež přeplňuje trh, přesáhlo potřebu, pak všeobecnou nadvýrobu teprve nelze vyřídit argumentem, že existuje potřeba, neuspokojená potřeba po mnohém zboží, jež je na trhu.

Zůstaňme u příkladu s výrobcem kalika. Pokud reprodukce probíhala bez přerušení — to znamená, že takto probíhala i ta fáze této reprodukce, v níž se kaliko, produkt existující jako zboží, jako zboží určené k prodeji, znovu proměňovalo v peníze podle své hodnoty — potud spotřebovávali, řekněme, i dělníci, kteří kaliko vyrábějí, jeho část, a při rozšíření reprodukce, tj. při akumulaci, ho spotřebovali úměrně víc, anebo při výrobě kalika bylo zaměstnáno víc dělníků, kteří byli zčásti zároveň jeho spotřebiteli.

[10. Přeměna možnosti krize ve skutečnost. Krize jako projev všech rozporů buržoazní ekonomiky]

Než postoupíme o krok dále, ještě toto:

Rozdělením výrobního procesu (bezprostředního) a procesu oběhu se znovu dále rozšířila možnost krize, která se objevila u prosté metamorfózy zboží. Jakmile tyto procesy nepřejdou plynule jeden do druhého, ǁ713ǀ ale osamostatní se vůči sobě, je tu krize.

Při metamorfóze zboží projevuje se možnost krize takto:

Za prvé, zboží, které existuje reálně jako užitná hodnota a ideálně, v ceně, jako směnná hodnota, se musí přeměnit v peníze: Z—P. Je-li tato nesnáz, prodej, vyřešena, pak koupě, P—Z, už není spojena s nesnázemi, protože peníze jsou bezprostředně směnitelné za všechno. Užitná hodnota zboží, užitečnost práce v něm obsažené, je přitom nutným předpokladem; jinak by to nebylo vůbec zboží. Dále se předpokládá, že individuální hodnota zboží se rovná jeho společenské hodnotě, tj. že pracovní doba v něm materializovaná se rovná pracovní době společensky nutné k výrobě tohoto zboží. Proto možnost krize v tom smyslu, v jakém se jeví v prosté formě metamorfózy, vyplývá jen z toho, že rozdíly formy — fáze, kterými metamorfóza zboží při svém pohybu prochází — jsou za prvé formy a fáze, které se nezbytně doplňuji, a za druhé jsou to — bez ohledu na tuto vnitřní nezbytnou sounáležitost — části a formy procesu, které jsou vůči sobě lhostejné, časově a místně rozdělené, od sebe oddělitelné a oddělené a na sobě nezávislé. Možnost krize tu tedy tkví výhradně ve vzájemném oddělení prodeje a koupě. Zboží tu musí překonat nesnáz jedině ve formě zboží. Jakmile nabude formy peněz, má ji za sebou. Dále se však i toto redukuje na roztržení prodeje a koupě. Kdyby zboží nemělo možnost stáhnout se ve formě peněz z oběhu, čili nemohlo odložit svou zpětnou přeměnu ve zboží, kdyby se — jak je tomu u přímého směnného obchodu — koupě a prodej kryly, možnost krize by za daných předpokladů odpadla. Předpokládá se totiž, že zboží je užitnou hodnotou pro jiné majitele zboží. Ve formě přímého směnného obchodu nelze zboží směnit jen tehdy, nemá-li užitnou hodnotu, anebo nejsou-li na druhé straně jiné užitné hodnoty, za které by se směnilo. Tudíž jen za dvou podmínek: buď když jedna strana vyrobila něco neužitečného, anebo když druhá strana nemá nic užitečného, co by se mohlo směnit jako ekvivalent za užitnou hodnotu, kterou má první strana. V obou případech by však vůbec nedošlo ke směně. Pokud by však ke směně došlo, její momenty by se od sebe neoddělily. Kupec by byl prodavačem a prodavač kupcem. Kritický moment, který vyplývá z formy směny — pokud je směna oběhem — by tedy odpadl; a jestliže říkáme, že prostá forma metamorfózy v sobě skrývá možnost krize, říkáme jen to, že v samotné této formě je možnost vzájemného roztržení a oddělení dvou momentů, které se podstatně doplňuji.

To všechno se však týká i obsahu. Při přímém směnném obchodě je převážná většina výroby u výrobce jednotlivých produktů zaměřena na uspokojování jeho vlastní potřeby, nebo, při poněkud rozvinutější dělbě práce, na uspokojování potřeby jeho spoluvýrobců, která je mu známa. To, co se má směnit jako zboží, je přebytek, a zda se tento přebytek smění nebo ne, je nepodstatné. Při zbožní výrobě je přeměna produktu v peníze, prodej conditio sine qua non. Bezprostřední výroba pro uspokojování vlastních potřeb odpadá. Neprodá-li se zboží, nastává krize. Nesnáz spojená s přeměnou zboží — zvláštního produktu individuální práce — v peníze, v jeho protiklad, v abstraktně všeobecnou, společenskou práci, záleží v tom, že peníze nevystupují jako zvláštní produkt individuální práce, že ten, kdo prodal, tj. kdo má nyní zboží ve formě peněz, není nucen hned znovu kupovat, znovu přeměnit peníze ve zvláštní produkt individuální práce. Ve směnném obchodě tento rozpor neexistuje. Zde nemůže být nikdo prodavačem, aniž je kupcem, a nikdo nemůže být kupcem, aniž je prodavačem. Prodavačova nesnáz — za předpokladu, že jeho zboží má užitnou hodnotu — vyplývá jen z toho, že kupec může snadno odložit zpětnou přeměnu peněz ve zboží. Nesnáz spojená s přeměnou zboží v peníze, s jeho prodejem, vyplývá jen z toho, že zboží se musí přeměnit v peníze, ale peníze se nemusí bezprostředně přeměnit ve zboží, takže prodej a koupě mohou být od sebe odděleny. Řekli jsme, že tato forma v sobě skrývá možnost krize, tj. možnost, že momenty, které patří k sobě, které jsou nerozlučně spojeny, se od sebe oddělí, v důsledku čehož se pak jejich spojení prosadí násilně, tj. tak, že se jejich sounáležitost prosadí násilím vůči samostatnosti, ǁ714ǀ které navzájem dosáhly. A krize pak není ničím jiným než násilným prosazením jednoty fází výrobního procesu, které se vzájemně osamostatnily.

Všeobecná, abstraktní možnost krize neznamená nic jiného, než nejabstraktnější formu krize, bez obsahu, bez obsahové náplně motivu krize. Prodej a koupě se mohou od sebe oddělit. Jsou tudíž potenciálně krizí a jejich spojení zůstává vždy pro zboží kritickým momentem. Mohou však také do sebe přecházet plynule. Platí tudíž, že nejabstraktnější formou krize (a proto formální možností krize) je sama metamorfóza zboží, v níž se, jako rozvinutý pohyb, skrývá rozpor mezi směnnou hodnotou a užitnou hodnotou zahrnutý v jednotě zboží, a dále rozpor mezi penězi a zbožím. Avšak to, čím se tato možnost krize mění v krizi, není obsaženo v této formě samé; v ní je obsaženo jen to, že je tu forma pro krizi.

A to je při zkoumání buržoazní ekonomiky důležité. Krizi světového trhu je nutno chápat jako reálné shrnutí a násilné vyrovnání všech rozporů buržoazní ekonomiky. Proto jednotlivé momenty, které se v těchto krizích shrnují, musí vystupovat a rozvíjet se v každé sféře buržoazní ekonomiky, a čím dále do této ekonomiky pronikáme, tím více musíme na jedné straně odhalovat všechna nová určení tohoto rozporu a na druhé straně dokazovat, jak se v konkrétnějších formách opakují a jsou obsaženy jeho abstraktnější formy.

Lze tedy říci: krize ve své první formě je sama metamorfóza zboží, vzájemné oddělení koupě a prodeje.

Krize ve své druhé formě je spojena s funkcí peněz jako platidla, kdy peníze figurují ve dvou rozdílných, časově oddělených momentech, ve dvou rozdílných funkcích. Obě tyto formy jsou ještě úplně abstraktní, ačkoli druhá je konkrétnější než první.

Při zkoumání procesu reprodukce kapitálu (který se shoduje s jeho oběhem) je tudíž zapotřebí dokázat především to, že výše uvedené formy se zde prostě opakují, anebo, správněji, že teprve zde dostávají obsah, základnu, na níž se mohou projevit.

Pozorujme pohyb, který dělá kapitál, od okamžiku, kdy opouští výrobní proces jako zboží, aby z něho jako zboží opět vzešel. Abstrahujeme-li ode všech dalších obsahových určení, pak každý celkový zbožní kapitál, stejně jako každé jednotlivé zboží, které je souěástí tohoto kapitálu, musí projít procesem Z—P—Z, metamorfózou zboží. Všeobecná možnost krize, která je v této formě obsažena — odděleni koupě a prodeje — je tedy obsažena v pohybu kapitálu, pokud je kapitál také zbožím a není ničím jiným než zbožím. Kromě toho ze vzájemné souvislosti metamorfóz různých zboží vyplývá, že jedno zboží se mění v peníze proto, že jiné zboží se přeměňuje zpět z formy peněz ve zboží. Tudíž vzájemné oddělení koupě a prodeje se tu dále jeví tak, že přeměně jednoho kapitálu ze zbožní formy v peněžní formu musí odpovídat zpětná přeměna jiného kapitálu z peněžní formy ve zbožní formu, že první metamorfóza jednoho kapitálu musí odpovídat druhé metamorfóze jiného kapitálu, že opuštění výrobního procesu jedním kapitálem musí odpovídat návrat jiného kapitálu do výrobního procesu. Toto vzájemné srůstání a prolínání procesů reprodukce či oběhu různých kapitálů je na jedné straně nutné v důsledku dělby práce, a na druhé straně je nahodilé, takže už tím se rozšiřuje určení obsahu krize.

Za druhé, pokud však jde o možnost krize vyplývající z formy peněz jako platidla, ukazuje se při zkoumání kapitálu už mnohem reálnější základna přeměny této možnosti ve skutečnost. Například majitel tkalcovny má zaplatit celý konstantní kapitál, jehož prvky dodal majitel přádelny, pěstitel lnu, výrobce strojů, výrobce železa a dřeva, těžař uhlí atd. Pokud uvedení výrobci vyrábějí takový konstantní kapitál, který vchází jedině do výroby konstantního kapitálu a nevchází do konečného zboží, do tkanin, potud si směnou kapitálu nahrazují své výrobní podmínky. Předpokládejme nyní, že ǁ715ǀ majitel tkalcovny prodá tkaninu za 1000 liber št. obchodníkovi, ale na směnku, takže peníze tu figurují jako platidlo. Majitel tkalcovny prodá pak směnku bankéři, a tím mu třeba zaplatí dluh, anebo u něho směnku diskontuje. Pěstitel lnu prodal majiteli přádelny na směnku, rovněž tak majitel přádelny majiteli tkalcovny a stejně tak výrobce strojů tkalci, výrobcové železa a dřeva výrobci strojů, těžař uhlí majitelům tkalcovny a přádelny, výrobcům strojů, železa a dřeva. Kromě toho výrobce železa, uhlí a dřeva a pěstitel lnu si rovněž vzájemně zaplatili směnkami. Jestliže nyní kupec nezaplatí, nebude majitel tkalcovny moci zaplatit svou směnku bankéři.

Pěstitel lnu vydal směnku na majitele přádelny, výrobce strojů na majitele tkalcovny a majitele přádelny. Majitel přádelny nemůže zaplatit, protože nemůže platit majitel tkalcovny; oba nezaplatí výrobci strojů a výrobce strojů nezaplatí výrobcům železa, dřeva a uhlí. A ti všichni, protože nerealizují hodnotu svého zboží, nemohou nahradit tu část hodnoty, která nahrazuje konstantní kapitál. Tak vzniká všeobecná krize. Není to vůbec nic jiného, než možnost krize, vyložená při rozboru peněz jako platidla, avšak zde, v kapitalistické výrobě, vidíme už takovou spojitost vzájemných pohledávek a závazků, koupí a prodejů, při níž se možnost krize může vyvinout ve skutečnost.

Za všech okolností platí: jestliže koupě a prodej vůči sobě neustrnou, a tudíž se nemusí násilně vyrovnávat; jestliže na druhé straně peníze jako platidlo fungují tak, že se požadavky vzájemně ruší, tj. že se tedy neprojeví rozpor, který je potenciálně obsažen v penězích jako platidle; jestliže se tedy obě tyto abstraktní formy krize neprojeví reálně jako takové, ke krizi nedojde. Nemůže být krize, jestliže se koupě a prodej od sebe vzájemně neoddělí a nedostanou se do rozporu, čili jestliže se neprojeví rozpory skryté v penězích jako platidle, jestliže se tudíž krize neprojeví zároveň ve své prosté formě — ve formě rozporu mezi koupí a prodejem, ve formě rozporu peněz jako platidla. Avšak to všechno jsou jen formy, všeobecné možnosti krizí, a tudíž i formy, abstraktní formy skutečné krize. Existence krize v nich vystupuje ve svých nejprostších formách a zároveň ve svém nejprostším obsahu, protože sama tato forma je jejím nejprostším obsahem. Avšak to ještě není zdůvodněný obsah. Prostý oběh peněz, ba dokonce oběh peněz jako platidla — a oba tyto oběhy se vyskytují dávno před kapitalistickou výrobou, aniž dochází ke krizím — jsou možné a skutečné bez krizí. A proto nelze vysvětlit jedině z těchto forem, proč tyto formy obracejí navenek svou kritickou stránku, proč se rozpor, který je v nich obsažen potenciálně, projevuje reálně jako takový.

Z toho je zřejmé, jak bezmezně triviální jsou ekonomové, kteří, když už nemohli žádnými argumenty sprovodit ze světa jev nadvýroby a krizí, uspokojují se tím, že v těchto formách je dána možnost vzniku krizí, takže je věcí náhody, když krize nenastávají, a tím i sám jejich vznik je pouhou náhodou.

Rozpory rozvinuté v peněžním oběhu a dále ve zbožním oběhu— a tím i možnosti krize — se reprodukují samy sebou v kapitálu, protože k rozvinutému zbožnímu a peněžnímu oběhu dochází ve skutečnosti jedině na základně kapitálu.

Nyní však jde o to, sledovat další rozvoj potenciální krize — reálnou krizi lze vysvětlit jen z reálného pohybu kapitalistické výroby konkurence a úvěru — pokud vyplývá z těch určení formy kapitálu, které jsou mu vlastní jako kapitálu a nejsou zahrnuty v jeho prosté existenci jako zboží a peněz.

ǁ716ǀ Pouhý (bezprostřední) výrobní proces kapitálu nemůže zde sám o sobě přidat nic nového. Aby proces výroby kapitálu vůbec existoval, předpokládají se jeho podmínky jako dané. Proto v prvním oddílu o kapitálu — v oddílu o bezprostředním výrobním procesu — nepřistupuje žádný nový prvek krize. Potenciálně je v něm prvek krize obsažen, protože výrobní proces je přivlastňováním, a tudíž i výrobou nadhodnoty. Ale v samém výrobním procesu se to nemůže projevit, protože v něm ještě nejde o realizaci reprodukované hodnoty, ale ani nadhodnoty.

Může se to projevit až teprve v procesu oběhu, který je sám osobě zároveň procesem reprodukce.

Dále je zde třeba poznamenat, že proces oběhu či proces reprodukce musíme rozebrat před tím, než rozebereme hotový kapitál — kapitál a zisk, protože musíme rozebrat nejen to, jak kapitál vyrábí, ale i to, jak se kapitál vyrábí. Skutečný pohyb však vychází z kapitálu, který už existuje — jde o skutečný pohyb na základně rozvinuté kapitalistické výroby, která začíná sama od sebe a sama sebe předpokládá. Proces reprodukce a zárodky krize, které jsou v něm dále rozvinuty, lze proto v samém tomto oddílu zabývajícím se reprodukcí vysvětlit jen neúplně a je nutno doplnit je v kapitole „Kapitál a zisk“.^[103]

Celkový proces oběhu čili celkový proces reprodukce kapitálu je jednotou jeho fáze výroby a jeho fáze oběhu, je to takový proces, který prochází oběma uvedenými procesy jako svými fázemi. V tom je obsažena dále rozvinutá možnost čili abstraktní forma krize. Ekonomové, kteří popírají krizi, obhajují proto jen jednotu obou těchto fází. Kdyby tyto fáze byly jen oddělené a netvořily by jednotu, nebylo by možné násilné obnovení jejich jednoty, nebyla by možná krize. Kdyby tvořily jen jednotu a nebyly od sebe oddělené, nebylo by možné jejich násilné oddělení, což je zase jen krize. Krize je násilné obnovení jednoty osamostatněných momentů a násilné osamostatnění momentů, které jsou svou podstatou jednotné. ǀ716ǁ

[11. O formách krize]

ǁ770aǀ Ke str. 716.

Tudíž:

1. Všeobecná možnost krizí je dána v samém procesu metamorfózy kapitálu, a to dvojím způsobem. Pokud peníze fungují jako oběživo, spočívá možnost krize v tom, že se koupě a prodej od sebe oddělí. Pokud peníze fungují jako platidlo, kdy působí ve dvou různých časových momentech jako míra hodnot a jako realizace hodnoty, [spočívá možnost krize] v tom, že se tyto dva momenty od sebe oddělí. Jestliže se změnila hodnota v intervalu mezi těmito dvěma momenty a zboží nemá v momentu svého prodeje takovou hodnotu, jakou mělo v momentě, kdy peníze fungovaly jako míra hodnot, a tudíž i vzájemných závazků, nemůže se z výtěžku prodeje zboží závazek splnit, a proto nelze vyrovnat ani celou řadu transakcí, které zpětně závisí na tomto závazku. Nemůže-li být zboží prodáno třeba jen v určitém časovém rozmezí — dokonce i když se jeho hodnota nezměnila — nemohou peníze fungovat jako platidlo, neboť jako platidlo musejí fungovat v určité, předem stanovené lhůtě. Ale protože tu táž suma peněz funguje pro řadu vzájemných transakcí a závazků, nastává tu platební neschopnost nejen v jednom, nýbrž v mnoha bodech, a z toho vyplývá krize.

To jsou formální možnosti krize. První je možná bez druhé — tj. krize jsou možné bez úvěru, aniž by peníze fungovaly jako platidlo. Avšak druhá není možná bez první, tj. bez oddělení koupě a prodeje. Přesto v posledním případě krize nevzniká jen proto, že zboží nelze prodat, nýbrž proto, že je nelze prodat v určitém časovém rozmezí, a krize tu vzniká a odvozuje svüj charakter nejen z toho, že zboží nelze prodat, nýbrž z toho, že se nerealizuje celá řada plateb, které se zakládají na prodeji tohoto určitého zboží v této určité lhůtě. To je forma peněžních krizí ve vlastním slova smyslu.

Nastává-li tudíž krize, protože se od sebe oddělí koupě a prodej, vyvíjí se jako peněžní krize, jakmile peníze už fungují jako platidlo; a tato druhá forma krizi vzniká pak jako něco, co se rozumí samo sebou, jakmile nastane první. Při zkoumání, proč se všeobecná možnost krize změní ve skutečnost, při zkoumání podmínek krize, je tedy zcela zbytečné zabývat se tou formou krizí, které vyplývají z rozvoje peněz jako platidla. Právě proto ekonomové rádi vydávají tuto samozřejmou formu za příčinu krizí. (Pokud rozvoj peněz jako platidla souvisí s rozvojem úvěru a s rozbujením úvěru, je ovšem nutné vysvětlit příčiny těchto jevů, avšak zde to ještě není namístě.)

2. Pokud krize vznikají z cenových změn a cenových revolucí, které se neshodují se změnami hodnoty zboží, nelze je ovšem rozebírat při zkoumání kapitálu všeobecně, kdy se předpokládají ceny totožné s hodnotami zboží.

3. Všeobecná možnost krizí je sama formální metamorfóza kapitálu, časové a prostorové oddělení koupě a prodeje. Není však nikdy příčinou krize, neboť to není nic jiného než nejvšednější forma krize, tj. sama krize ve svém nejvšeobecnějším vyjádření. Nelze však říci, že abstraktní forma krize je příčinou krize. Ptáme-li se na její příčinu, chceme právě vědět, proč se její abstraktní forma, forma její možnosti, stává z možnosti skutečností.

4. Všeobecné podmínky krizí, pokud nezávisí na výkyvech cen (ať už tyto výkyvy souvisí s úvěrem nebo nesouvisí) — na rozdíl od výkyvů hodnoty — je třeba vyvodit ze všeobecných podmínek kapitalistické výroby. ǀ770aǁ

ǁ716ǀ (Krize může vzniknout: 1. při zpětné přeměně [peněz] v produktivní kapitál; 2. v důsledku změn v hodnotě prvků produktivního kapitálu, zejména suroviny; například, když se zmenší objem sklizně bavlny, zvětší se v důsledku toho její hodnota. Zde ještě nemáme co činit s cenami, nýbrž s hodnotami.) ǀ716ǁ

ǁ770aǀ První moment. Zpětná přeměna peněz v kapitál. Předpokládá se určitý stupeň výroby či reprodukce. Fixní kapitál se tu může považovat za něco daného, neměnného, za něco, co nevchází do zhodnocovacího procesu. Protože reprodukce suroviny nezávisí jen na práci, která na ni byla vynaložena, nýbrž i na produktivitě práce svázané s přírodními podmínkami, může se masa produktu — dokonce ǁXIV-771aǀ i masa produktu vyrobená stejným množstvím práce — zmenšit (při neúrodách). Hodnota suroviny se tedy zvýší a její masa se zmenší. Tím se narušuje poměr, v němž by se měly peníze opět přeměnit v různé součásti kapitálu, aby výroba pokračovala v dřívějším měřítku. Musí se víc vynaložit na suroviny, méně zbývá na práci a nemůže se absorbovat stejné množství práce jako předtím. Za prvé je to nemožné fyzicky, protože se zmenšilo množství suroviny. Za druhé proto, že se musí přeměnit v surovinu větší část hodnoty produktu než předtím, a tudíž menší část se může přeměnit ve variabilní kapitál. Reprodukce se nemůže opakovat ve stejném měřítku. Část fixního kapitálu zůstane nevyužita, část dělníků se vyhodí na dlažbu. Míra zisku klesá, protože hodnota konstantního kapitálu se ve srovnání s variabilním kapitálem zvýšila a používá se méně variabilního kapitálu. Fixní srážky — úrok, renta, které byly předem stanoveny na základě neměnící se míry zisku a vykořisťování práce, zůstávají beze změny a zčásti nemohou být zaplaceny. Odtud krize. Krize práce i krize kapitálu. To je tedy narušení procesu reprodukce, vyvolané zvýšením hodnoty jedné části konstantního kapitálu, která má být nahrazena z hodnoty produktu. Dále, přestože se míra zisku snižuje, nastává zdražení produktu. Vejde-li tento produkt jako výrobní prostředek do jiných sfér výroby, jeho zdražení v nich způsobí stejné narušení reprodukce. Vejde-li jako životní prostředek do všeobecné spotřeby, vejde buď zároveň také do spotřeby dělníků, nebo ne. V prvním případě budou účinky stejné jako při narušení, k němuž dochází ve variabilním kapitálu, o čemž bude řeč později. Pokud však produkt vůbec vchází do všeobecné spotřeby, může se v důsledku jeho zdražení (nezmenší-li se jeho spotřeba) zmenšit poptávka po jiných produktech, takže se může znemožnit jejich zpětná přeměna v peněžní sumu, která odpovídá jejich hodnotě; tak se narušuje druhá stránka jejich reprodukce: nikoli zpětná přeměna peněz v produktivní kapitál, nýbrž zpětná přeměna zboží v peníze. V každém případě se v tomto odvětví zmenší masa zisku a masa mzdy, a tím se zmenší i část nutných příjmů z prodeje zboží jiných výrobních odvětví.

Tento nedostatek surovin však může nastat i nezávisle na úrodě, čili na produktivitě práce dodávající suroviny, která je podmíněna přírodními faktory. Je-li totiž v některém odvětví výroby vynaložena na stroje atd. neúměrně velká část nadhodnoty, dodatečného kapitálu, pak při novém měřítku výroby bude nedostatek surovin, kdežto při výrobě ve starém měřítku jich byl dostatek. To tedy vyplývá z disproporcionální přeměny dodatečného kapitálu v jeho různé prvky. V tomto případě máme před sebou nadvýrobu fixního kapitálu, která vyvolává úplně stejné jevy, jako v prvním případě [tj. při zdražení suroviny]. (Viz poslední stranu.) ǀXIV—771aǁ

ǁXIV—861aǀ [...]^[f]

Anebo se [krize] zakládají na nadvýrobě fixního kapitálu, a tudíž na relativní podvýrobě oběžného kapitálu.

Protože fixní kapitál, stejně jako oběžný kapitál, se skládá ze zboží, není nic směšnějšího, než když titíž ekonomové, kteří popírají nadvýrobu zboží, připouštějí nadvýrobu fixního kapitálu.

5. Krize, které vznikají z poruch v první fázi reprodukce, tj. z narušení přeměny zboží v peníze, čili potížemi v prodeji. U krizí prvního druhu [které vznikají v důsledku zdražení surovin] vzniká krize z poruch ve zpětné koupi prvků produktivního kapitálu. ǀXIV—861aǁ

[12. Rozpory mezi výrobou a spotřebou v podmínkách kapitalismu.
Přeměna nadvýroby hlavních předmětů spotřeby ve všeobecnou nadvýrobu]

ǁXIII-716ǀ Než přejdeme k novým formám krize, vraťme se opět k Ricardovi a k výše uvedenému příkladu. ǀ716ǁ

ǁ716ǀ Dokud majitel tkalcovny reprodukuje a akumuluje, kupují i jeho dělníci část jeho produktu, vydávají část své mzdy na kaliko. Protože majitel tkalcovny vyrábí, mají prostředky, aby koupili část jeho produktu, zčásti mu tudíž umožňují, aby produkt prodal. Dělník může kupovat — vystupovat jako představitel poptávky — jedině jde-li o takové zboží, které vchází do individuální spotřeby, protože on sám nezhodnocuje svou práci, a tudíž ani sám nevlastní podmínky její realizace — pracovní prostředky a pracovní materiál. Už to tedy vylučuje největší část výrobců (tj. samy dělníky tam, kde je rozvinuta kapitalistická výroba) z řad spotřebitelů, kupců. Nekupují suroviny a pracovní prostředky, kupují jedině životní prostředky (zboží, které vchází bezprostředně do individuální spotřeby). Proto není nic směšnějšího než řeči o totožnosti výrobců a spotřebitelů, protože v neobyčejně velkém počtu výrobních odvětví — ve všech odvětvích, která nedodávají předměty bezprostřední spotřeby — je masa účastníků výroby absolutně vyloučena z toho, aby si koupila své vlastní produkty. Tito [účastníci výroby] nejsou nikdy bezprostředními spotřebiteli či kupci této velké části svých vlastních produktů, ačkoli platí část jejich hodnoty, která je obsažena v spotřebních předmětech, které kupuji. Také zde se ukazuje, jak dvojznačné je slovo „spotřebitel“ a jak je nesprávné ztotožňovat je se slovem „kupec“. Ve smyslu výrobní spotřeby právě dělnici spotřebovávají stroje a suroviny, spotřebovávají je v pracovním procesu. Avšak nespotřebovávají je pro sebe. Nejsou tedy ani jejich kupci. Pro dělníky nejsou stroje a suroviny užitnými hodnotami, zbožím, nýbrž objektivními podmínkami procesu, jehož jsou sami subjektivními podmínkami.

ǁ717ǀ Někdo však může říci, že jejich zaměstnavatel je reprezentuje při koupi pracovních prostředků a pracovního materiálii. Ale reprezentuje je za jiných podmínek, než by se reprezentovali sami. Jde totiž o reprezentaci na trhu. Kapitalista musí prodat masu zboží, která obsahuje nadhodnotu, nezaplacenou práci. Dělníci by však museli prodat jen takovou masu zboží, v níž by se reprodukovala hodnota zálohovaná ve výrobě — ve formě hodnoty pracovních prostředků, pracovního materiálu a mzdy. Kapitalista potřebuje tedy širší trh, než by potřebovali dělníci. Pak ale závisí na něm, a ne na nich, zda považuje podmínky na trhu za dost výhodné, aby začal reprodukci.

Dělníci jsou tedy výrobci, aniž jsou spotřebiteli — dokonce i tehdy, jestliže v procesu reprodukce nedochází k poruše — všech předmětů, které se musí spotřebovávat nikoli individuálně, nýbrž průmyslově.

Není tedy nic nejapnějšího než popírat krize tvrzením, že spotřebitelé (kupci) a výrobci (prodavači) jsou v kapitalistické výrobě totožni. Jsou úplně rozdílní. Jedině když proces reprodukce probíhá hladce, lze tvrdit o jednom z 3000 výrobců, tj. o kapitalistovi, že tu je tato totožnost. A právě tak nesprávné je i opačné tvrzení, že spotřebitelé jsou výrobci. Pozemkový vlastník (příjemce pozemkové renty) nevyrábí, a přesto spotřebovává. Stejně je tomu i u všech peněžních kapitalistů.

Apologetické fráze, které mají popírat krize, jsou důležité potud, pokud dokazují vždy opak toho, co chtějí dokázat. Aby popřeli krizi, hlásají jednotu tam, kde existuje protiklad a rozpor. Jsou tedy důležité potud, pokud lze říci: dokazují, že kdyby ve skutečnosti neexistovaly rozpory, které autoři těchto frází ve své fantazii odstranili, neexistovaly by ani krize. Ve skutečnosti však krize existují, protože existují tyto rozpory. Každý důvod, který uvádějí proti krizi, je rozpor odstraněný jen v jejich fantazii, tudíž reálný rozpor, tudíž důvod krize. Snaha odstranit rozpory ve fantazii je zároveň vyjádřením skutečně existujících rozporů, které by podle zbožných přání neměly existovat.

To, co dělníci ve skutečnosti vyrábějí, je nadhodnota. Pokud ji vyrábějí, mohou ji spotřebovávat. Jakmile ji přestanou vyrábět, přestává jejich spotřeba, protože přestává jejich výroba. V žádném případě to však není tak, že mají co spotřebovávat proto, že vyrábějí ekvivalent své spotřeby. Naopak, pokud vyrábějí pouze takový ekvivalent, jejich spotřeba přestává, nemají ekvivalent, který by mohli spotřebovávat. Buď jim práci zastaví nebo zkrátí, anebo, za všech okolností, jim sníží jejich mzdu. V tomto posledním případě — zůstane-li úroveň výroby nezměněna — nespotřebovávají ekvivalent své výroby. Ale pak jim tyto prostředky nechybějí proto, že dost nevyrobili, nýbrž proto, že dostávají příliš malou část produktu, který vyrobili.

Redukuje-li se tedy tento vztah pouze na vztah mezi spotřebiteli a výrobci, zapomíná se, že námezdní dělníci, kteří vyrábějí, a kapitalista, který vyrábí, jsou dva výrobci zcela rozdílného druhu, nemluvě ani o takových spotřebitelích, kteří vůbec nevyrábějí. Zde se opět popírá protiklad tím, že se abstrahuje od protikladu, který skutečně ve výrobě existuje. Už sám vzájemný vztah mezi námezdním dělníkem a kapitalistou zahrnuje okolnost,

1. že největší část výrobců (dělníci) nejsou spotřebiteli (kupci) velmi značné části svého produktu, totiž pracovních prostředků a pracovního materiálu;

2. že největší část výrobců, dělníci, mohou spotřebovávat ekvivalent svého produktu jedině do té doby, dokud vyrábějí víc než tento ekvivalent, tj. nadhodnotu neboli nadvýrobek. Musejí být stále nadvýrobci, musejí vyrábět víc, než činí jejich [koupěschopná] potřeba, aby mohli být spotřebiteli nebo kupci v rámci ǁ718ǀ svých potřeb.^[104]

U této třídy výrobců se tedy ukazuje, že tvrzení o jednotě mezi výrobou a spotřebou je v každém případě prima facie nesprávné.

Říká-li Ricardo, že jedinou hranicí poptávky je Sama výroba a výroba že je omezena kapitálem, pak to — necháme-li stranou nesprávné předpoklady — neznamená ve skutečnosti nic jiného, než že kapitalistická výroba nachází svou míru jedině v kapitálu, přičemž se však kapitálem rozumí i pracovní síla, kterou si kapitál přivtělil (koupil) jako jednu z podmínek své výroby. Ale otázka právě zní, zda kapitál jako takový je i hranicí pro spotřebu. V každém případě je takovou hranici v negativním smyslu, tj. nelze spotřebovat víc, než se vyrobí. Je však otázka, je-li takovou hranicí v pozitivním smyslu, tj. zda se může a musí spotřebovat — na základně kapitalistické výroby — tolik, kolik se vyrobí. Rozebereme-li správně Ricardovu poučku, říká pravý opak toho, co chtěl říci —‚ totiž že výroba probíhá bez ohledu na existující hranice spotřeby a že je ohraničena jedině samým kapitálem. A to je vskutku pro tento způsob výroby charakteristické.

Podle předpokladu je tedy trh například přeplněn bavlněnými tkaninami tak, že jsou zčásti neprodejné, nebo vůbec neprodejné, anebo je lze prodat jen hluboko pod jejich cenou [nákladů]. (Řekněme prozatím: hodnotou, protože při zkoumání procesu oběhu čili reprodukce máme co dělat ještě s hodnotou, a ne s cenou nákladů, a tím méně s tržní cenou.)

Při celém zkoumání se ostatně samo sebou rozumí toto: nelze popírat, že se v jednotlivých sférách může vyrobit příliš mnoho, a proto v jiných sférách příliš málo; že tedy částečně krize mohou vzniknout z disproporcionální výroby (proporcionální výroba je však vždy výsledkem disproporcionální výroby na konkurenční základně) a že jednou ze všeobecných forem této disproporciální výroby může být nadvýroba fixniho kapitálu, nebo, na druhé straně, nadvýroba oběžného kapitálu.^[g] Stejně jako je podmínkou prodeje zboží za jeho hodnotu to, aby obsahovalo jen společensky nutnou pracovní dobu, tak je pro celou sféru výroby kapitálu podmínkou to, aby se na tuto zvláštní sféru vynaložila jen nutná část celkové pracovní doby společnosti, jen ta pracovní doba, která je nutná k uspokojení společenské potřeby (poptávky). Jestliže se ji na tuto sféru vynaloží víc, pak, ačkoli třeba každé jednotlivé zboží obsahuje jen nutnou pracovní dobu, úhrn zboží obsahuje víc než společensky nutnou pracovní dobu, a stejně tak platí, že ačkoli jednotlivé zboží má užitnou hodnotu, souhrn zboží za daných předpokladů část své užitné hodnoty ztrácí.

Ale my tu nemluvíme o krizi, která se zakládá na disproporcionální výrobě, tj. na disproporci v rozdělení společenské práce mezi jednotlivé sféry výroby. O tom lze mluvit jedině potud, pokud se mluví o konkurenci kapitálů. Tam už bylo řečeno,^[h] že vzestup nebo pokles tržní hodnoty způsobený touto disproporcí má ten následek, že se kapitál stáhne z jednoho odvětví výroby a přenese do druhého, že se kapitál stěhuje z jednoho odvětvi výroby do druhého. Avšak už v samém tomto vyrovnávání je obsaženo to, že předpokládá opak vyrovnávání, a že tudíž v sobě může obsahovat krizi; sama krize může být formou vyrovnávání. Tento druh krize však Ricardo a jiní připouštějí.

Při zkoumání procesu výroby jsme viděli, že veškeré úsilí kapitalistické výroby směřuje jedině k tomu, aby uchvátila co možná nejvíc nadpráce, tj. aby s daným kapitálem materializovala co možná nejvíc bezprostřední pracovní doby, ať už prodlužováním pracovní doby, zkracováním nutné pracovní doby, rozvojem produktivních sil práce, uplatňováním kooperace, dělby práce, používáním strojů atd., zkrátka výrobou ve velkém měřítku, tj. masovou výrobou. Výroba bez ohledu na hranice trhu tudíž vyplývá ze samé podstaty kapitalistické výroby.

Při [zkoumání] reprodukce se nejdříve předpokládá, že způsob výroby zůstává nezměněn, a při rozšíření výroby také skutečně zůstává po určitou dobu nezměněn. Masa vyrobeného zboží se zde zvětšuje proto, že se používá více kapitálu, a ne proto, že se kapitálu používá produktivněji. Avšak již pouhé kvantitativní zvětšení ǁ719ǀ kapitálu zahrnuje zároveň zvýšení jeho produktivní síly. Je-li kvantitativní zvětšení kapitálu důsledkem rozvoje produktivní síly, pak i naopak — rozvoj této produktivní síly zase předpokládá širší, rozšířenou kapitalistickou základnu. Je tu vzájemné působení. Reprodukce na širší základně, akumulace — i když původně vystupuje jen jako kvantitativní rozšíření výroby dosažené tím, že bylo za nezměněných podmínek výroby použito více kapitálu — vystupuje tudíž v určitém bodě vždy také kvalitativně, jako vyšší produktivita podmínek, za nichž probíhá reprodukce. Proto se masa produktů nezvětšuje jen prostě úměrně tomu, jak vzrůstá kapitál při rozšířené reprodukci, tj. při akumulaci.

Vraťme se tedy opět k našemu příkladu s kalikem.

Stagnace na trhu, který je přeplněn kalikem, narušuje reprodukci u majitele tkalcovny. Toto narušení postihne nejdříve jeho dělníky. Dělníci budou v menší míře spotřebovávat, anebo vůbec přestanou spotřebovávat jeho zboží, kaliko, i jiná zboží, která vcházejí do jejich spotřeby. Kaliko ovšem potřebují, nemohou si je však koupit, protože nemají prostředky, a prostředky nemají proto, že nemohou pokračovat ve výrobě, a pokračovat ve výrobě nemohou, protože se vyrobilo příliš mnoho, protože trh je přeplněn kalikem. Nemůže jim pomoci ani Ricardova rada, aby „zvětšili svou výrobu“, ani rada, „aby vyráběli něco jiného“. Nyní představují část momentálního přebytku obyvatelstva, nadvýroby dělníků, v tomto případě dělníků vyrábějících kaliko, protože na trhu je nadvýroba kalika.

Avšak kromě dělníků, kteří jsou přímo zaměstnáni kapitálem vloženým do výroby kalika, postihne tato stagnace v reprodukci kalika i masu jiných výrobců — přadláků, obchodníků s bavlnou (nebo pěstitelů bavlny), výrobců strojů (výrobců vřeten a tkalcovských stavů atd.), výrobců železa, uhlí atd. U všech těchto výrobců dochází k poruše v jejich reprodukci, protože reprodukce kalika je podmínkou jejich vlastní reprodukce. K tomu by došlo dokonce i tehdy, kdyby v jejich vlastních sférách nevznikla nadvýroba, tj. kdyby nebyli vyráběli nad míru, která byla podmíněna a oprávněna plynulou výrobou bavlnářského průmyslu. Všechna tato odvětví průmyslu mají to společné, že jejich důchody (mzda a zisk, zisk potud, pokud se neakumuluje, ale spotřebovává jako důchod) se nespotřebovávají v jejich vlastním produktu, nýbrž v produktu těch sfér, které vyrábějí spotřební předměty, mezi jiným i kaliko. Spotřeba kalika a poptávka po něm tedy poklesne právě proto, že je ho na trhu příliš mnoho. Klesne však spotřeba i poptávka u všeho ostatního zboží, na které se jako na spotřební předměty vydává důchod těchto nepřímých výrobců kalika. Jejich prostředky na koupi kalika a jiných spotřebních předmětů se omezují, zmenšují, protože na trhu je příliš mnoho kalika. K tomu dochází i u ostatního zboží (spotřebních předmětů). Najednou se objevuje jejich relativní nadvýroba, neboť se zmenšily prostředky na jejich koupi, a tím se zmenšila i poptávka po nich. Dokonce i kdyby se v těchto sférách nebylo vyrobilo příliš mnoho, nyní v nich je nadvýroba.

Nastane-li nadvýroba nejen u kalika, ale i u plátna, hedvábí a vlněného zboží, snadno pochopíme, jak nadvýroba těchto nemnoha, avšak hlavních předmětů vyvolá více nebo méně všeobecnou (relativní) nadvýrobu na celém trhu. Na jedné straně — nadbytek všech podmínek reprodukce a nadbytek všech druhů neprodejného zboží na trhu. Na druhé straně — zbankrotovaní kapitalisté a strádající dělnické masy zbavené všech prostředků.

Tento argument je však přesto dvojsečný. Lze-li snadno pochopit, že nadvýroba u některých základních spotřebních předmětü musí vyvolat více nebo méně všeobecnou nadvýrobu, že musí vyvolat tento zjev, pak z toho ještě vůbec nelze pochopit, jak může vzniknout nadvýroba u těchto [základních] předmětů. Tento zjev, všeobecná nadvýroba, se totiž odvozuje ze vzájemné závislosti nejen děníků zaměstnaných bezprostředně v těchto průmyslových odvětvích, nýbrž dělníků všech průmyslových odvětví, která vyrábějí předcházející stupně jejich produktu, různé fáze jejich konstantního kapitálu. V těchto odvětvích je nadvýroba důsledkem. Odkud se však bere v prvních? Vždyť poslední odvětví pokračují ve výrobě, dokud pokračují ve výrobě první odvětví, a tímto pokračováním se, jak se zdá, zabezpečuje všeobecný růst důchodu, a tudíž i jejich vlastní spotřeby.^[105] ǀ719ǁ

[13. Nesoulad mezi rozšiřováním výroby a rozšiřováním trhu.
Ricardova koncepce neomezených možnosti růstu spotřeby a rozšiřováni vnitřního trhu]

ǁ720ǀ Kdyby někdo odpověděl, že neustále se rozšiřující výroba ˂která se každoročně rozšiřuje ze dvou důvodů: za prvé proto, že neustále vzrůstá kapitál vložený do výroby, a za druhé proto, že tohoto kapitálu se používá neustále produktivněji; během reprodukce a akumulace se neustále hromadí malá zlepšení, která nakonec změní celé měřítko výroby. Hromadí se zlepšení, dochází k hromadnému rozvoji výrobních sil˃ potřebuje neustále se rozšiřující trh že výroba se rozšiřuje rychleji než trh, pak by jen jinými slovy vyjádřil jev, který je třeba vysvětlit: nevyjádřil by ho v jeho abstraktní, nýbrž v jeho reálné formě. Trh se rozšiřuje pomaleji než výroba; jinak řečeno, v cyklu, kterým probíhá kapitál během své reprodukce — a v tomto cyklu se nereprodukuje prostě v dřívějším rozsahu, nýbrž v rozšířeném měřítku, neopisuje kruh, nýbrž spirálu — nastane moment, kdy se ukáže, že trh je pro výrobu příliš úzký. Tento moment nastane na konci cyklu. To však znamená jen tolik, že trh je přeplněný. Nadvýroba je teď očividná. Kdyby bylo rozšiřování trhu drželo krok s rozšiřováním výroby, nebylo by došlo k přeplnění trhu, nevznikla by nadvýroba.

Avšak už pouhé přiznání, že trh se musí rozšiřovat s výrobou, by na druhé straně opět znamenalo připuštění možnosti nadvýroby, protože trh má vnější geografické hranice, vnitřní trh je ve srovnání s takovým trhem, který je současně vnitřní i zahraniční, omezený a tento trh je opět omezený ve srovnání se světovým trhem, který je však v každém okamžiku opět omezený, avšak potenciálně je schopný rozšíření. Připouští-li se tedy, že trh se musí rozšiřovat, nemá-li dojít k nadvýrobě, připouští se zároveň i to, že k nadvýrobě může dojít, protože pak je možné — protože trh a výroba jsou dva vůči sobě lhostejné momenty — že rozšíření jednoho neodpovídá rozšíření druhého, že hranice trhu se nerozšíří pro výrobu dost rychle, anebo že nové trhy — nové rozšíření trhu — mohou být výrobou rychle překonány, takže rozšířený trh se stane právě tak hranicí jako předtím trh užší.

Ricardo je proto důsledný, když popírá tezi, že s rozšiřováním výroby a s růstem kapitálu se musí rozšiřovat trh. Celého kapitálu, který je v některé zemi, může být podle něho i výhodně použito v této zemi. Polemizuje proto s A[damem] Smithem, který na jedné straně vystoupil s týmž názorem, s nímž vystoupil on (Ricardo), a na druhé straně se pak se svým obvyklým rozumným instinktem vyslovil také proti němu. Smith ještě nezná jev nadvýroby, krizí z nadvýroby. Znal jen úvěrové a peněžní krize, které se samy sebou dostavují s úvěrovým a bankovním systémem. V akumulaci kapitálu vidí fakticky bezpodmínečné zvětšení všeobecného národního bohatství a blahobytu. Na druhé straně chápe už pouhé rozvinutí vnitřního trhu v zahraniční, koloniální a světový trh jako důkaz tak říkajíc relativní (potenciální) nadvýroby na vnitřním trhu.

Stojí za to uvést zde Ricardovu polemiku proti Smithovi:

„Když obchodníci vkládají své kapitály do zahraničního obchodu nebo zámořské dopravy, činí tak vždy ze svobodné volby, a ne z nutnosti; činí tak proto, že zisky v těchto odvětvích jsou o něco vyšší než ve vnitřním obchodě.

A[dam] Smith správně poznamenal: ‚Touha po potravě je u každého člověka omezena malým obsahem lidského žaludku.“

˂A[dam] Smith se zde velice mýlí, protože vylučuje luxusní předměty vyráběné v zemědělství>,

„‚ale touha po příjemnostech a krásách obydli, po oděvu, kočárech a bytovém zařízení zdá se být bez hranic čí určitého omezení.‘

Proto příroda“ (pokračuje Ricardo) „nutně omezila velikost kapitálu, jehož lze v dané době výnosně použít v zemědělství,“

˂Proto asi existují národy, které zemědělské produkty vyvážejí? Jako by nebylo možné navzdory přírodě vložit do zemědělství veškerý možný kapitál, aby se například v Anglii vyráběly melouny, fíky, víno atd., pěstovaly květiny atd. a chovala drůbež a divoká zvěř atd. (Viz například kapitál, který vkládali Římané třeba jen do umělého chovu ryb.) A jako by se suroviny pro průmysl nevyráběly pomocí zemědělského kapitátu?˃,

„ale nevymezila žádné hranice“ (jako kdyby s tím příroda měla vůbec něco společného) „velikosti kapitálu, jehož lze použít k výrobě ‚předmětů, jež činí‘ život ‚příjemným a krásným‘. Cílem, který máme na zřeteli, je opatřit si co nejvíce těchto příjemnosti. A jen proto, že zahraniční obchod nebo doprava vedou k tomuto cíli rychleji, zabývají se lidé raději jimi než výrobou žádaného zboží nebo jeho náhražek v tuzemsku. Kdyby nám však nějaké zvláštní okolnosti bránily vkládat kapitál do zahraničního obchodu nebo dopravy, museli bychom ho použít doma, i když méně výhodně. A protože touha po ‚příjemnostech a krásách obydlí, po oděvu, kočárech a ǁ721ǀ bytovém zařízení‘ nemá hranic, nemůže mít hranice ani kapitál, který se vynakládá na jejich výrobu, kromě hraníc omezujících naše možnosti vydržovat dělníky, kteří tyto předměty vyrábějí.

A[dam] Smith nemluví ovšem o zámořské dopravě jako o věci svobodné volby, ale jako o nutnosti; jako by kapitál, který by do ní nebyl vložen, jinak zůstal nepoužitý, jako by kapitálu vloženého do vnitřního obchodu mohlo být příliš mnoho, kdyby se neomezoval na určitou velikost. Říká: ‚Když kapitál nějaké země vzrostl do takové míry, že ho nelze celého použít k uspokojování spotřeby a vydržování produktivní práce té které země‘“ ˂toto místo citátu uvádí proloženě sám Ricardo˃‚ vlévá se jeho přebývající část sama nutně do zámořské dopravy a používá se ho k tomu, aby poskytoval tytéž služby cizím zemím.‘... Ale nemohlo by se této části produktivní práce Velké Británie použít na výrobu nějakého jiného zbož, za které by se mohlo koupit něco, po čem je v zemi větí poptávka? A kdyby to nebylo možné, nemohli bychom použít této produktivní práce, i když méně výhodně, k tomu, abychom i doma vyráběli zboží, po němž je v zemi poptávka, nebo alespoň zboží, které by je nahradilo? Kdybychom potřebovali samet, nemohli bychom se pokusit vyrábět jej sami? A kdyby se nám to nedařilo, nemohli bychom vyrábět víc sukna nebo něčeho jiného, co je pro nás žádoucí?

Vyrábíme zboží a pak za ně kupujeme zboží v cizině, protože ho můžeme dostat větší množství“ ˂kvalitativní rozdíl neexistuje!> „než kdybychom je vyráběli doma. Vemte nám tento obchod, a nepochybně je zase hned začneme vyrábět pro sebe. Ale tento názor A[dama] Smitha je v rozporu se všemi jeho všeobecnými zásadami v této otázce. ‚Může-li nám cizí země‘“ ˂cituje teď Ricardo ze Smitha> „‚dodat zboží laciněji, než je dovedeme vyrobit sami, je lépe koupit je od ní za nějakou část produktu našeho vlastního průmyslu, který je zaměstnán způsobem, z něhož máme určitou výhodu. Celková hospodářská činnost země ježto je vždy úměrná kapitálu, který ji zaměstnává‘“ ˂ve velmi rozdílné proporci˃ (posledně uvedenou větu Ricardo opět podtrhává), „ ‚se tím nesníží; jen sej í ponechá, aby si našla způsob, jak by mohla být zaměstnána s největší výhodou.‘

A dále. ‚Ti, kteří mají k dispozici víc potravin, než samí mohou spotřebovat, jsou proto vždy ochotní směnit přebytek, nebo, což je totéž, jeho cenu za příjemnosti jiného druhu. To, co zbude po uspokojení omezené potřeby, použije se k uspokojení těch tužeb, které nemohou být uspokojeny, a zřejmě nemají žádné hranice. Chudí, aby získali potraviny, se snaží uspokojit tyto rozmary bohatých; a aby je získali co nejjistěji, závodí jeden s druhým v láci a dokonalosti své práce. Počet dělníků vzrůstá se vzrůstajícím množstvím potravin čili s pokračujícím zlepšováním a obděláváním půdy; a ježto povaha jejich činnosti dovoluje nejzazší dělbu práce, vzrůstá množství materiálů, které mohou zpracovat, v mnohem větší míře než jejich počet. Odtud plyne poptávka po všech druzích materiálů, kterých může lidská vynalézavost použit buď k užitku, nebo k ozdobě budov, oděvu, kočárů nebo bytového zařízení, po nerostech a jiných látkách, které se skrývají v nítru země, po drahých kovech a drahých kamenech.‘

Z toho, co se tu přiznává, tedy plyne, že hranice poptávky po kapitálu, hranice jeho použití neexistují potud, pokud přináší nějaký zisk, a že ať je kapitál jakkoli hojný, jedinou skutečnou příčinou poklesu zisku je zvýšení mezd. Dále lze ještě dodat, že jedinou dostatečnou a trvalou příčinou vzestupu mezd je to, že se stále obtížněji obstarávají potraviny a nutné životní prostředky pro vzrůstající počet dělníků,“ (Cit, dílo, str, 344—348.) [Srov. čes. vyd., str. 213—215.]

[14. Rozpor mezi nezadržitelným rozvojem výrobních sil a omezeností spotřeby mas - základna nadvýroby.
Apologetická podstata teorie o nemožnosti všeobecné nadvýroby]

Slovo nadvýroba vede samo o sobě k omylu. Pokud nejsou uspokojeny nejnaléhavější potřeby velké části společnosti, anebo pokud jsou uspokojeny jen její bezprostřední potřeby, nelze ovšem vůbec mluvit o nadvýrobě produktů v tom smyslu, že by masa produktů byla v poměru k potřebám přebytečná. Naopak, je nutné říci, že na základně kapitalistické výroby v tomto smyslu neustále existuje podvýroba. Hranicí výroby je zisk kapitalistü, v žádném případě potřeba výrobců. Avšak nadvýroba produktů a nadvýroba zboží jsou dvě naprosto různé věci. Domnívá-li se Ricardo, že forma zboží je pro produkt lhostejná, a dále, že oběh zboží se liší od směnného obchodu jen formálně, že směnná hodnota je zde jen přechodnou formou věcné směny a že peníze jsou proto jen formálním prostředkem oběhu — pak to všechno v podstatě vyvěrá z jeho předpokladu, že buržoazní výrobní způsob je absolutní způsob výroby, tj. výrobní způsob bez bližšího specifického určení, a že proto všechna jeho určení jsou jen něco formálního. Proto Ricardo ani nemůže připustit, že buržoazní způsob výroby v sobě zahrnuje hranici svobodného rozvoje výrobních sil, hranici, která se objevuje v krizích a mezi jiným v nadvýrobě, v tomto základním jevu krize.

ǁ722ǀ Ricardo viděl ze Smithových tvrzení, která sám citoval, schvaloval, a proto opakoval po něm, že bezmezné „tužby“ po různých užitných hodnotách jsou vždy uspokojovány na základně takového stavu společnosti, za něhož se masa výrobců musí více méně omezovat na „potraviny“ a „nutné životní prostředky“, na to, bez čeho se nelze obejít. Viděl tedy, že tato největší masa výrobců zůstává více nebo méně vyloučena z účasti na spotřebě bohatství, pokud toto bohatství překračuje okruh nutných životních prostředků.

S tím, co bylo právě uvedeno, se ovšem, a to ještě ve větší míře, setkáváme u antické výroby založené na otrokářství. Ale ve starověku ani nepomýšleli na to, aby nadvýrobek přeměňovali v kapitál. A jestliže ano, tak jen v nepatrné míře. (Shromažďování pokladů ve vlastním slova smyslu, jež bylo u nich rozšířeno, ukazuje, kolik nadvýrobku leželo u nich ladem.) Velkou část nadvýrobku přeměňovali v neproduktivní výdaje za umělecká díla, náboženské stavby a veřejné práce. Ještě v menší míře se jejich výroba zaměřovala na uvolňování a rozvíjení materiálních výrobních sil — na dělbu práce, stroje, používání přírodních sil a vědy v soukromé výrobě. Celkem vzato nikdy nepřekročili rámec řemeslnické práce. Bohatství, které vytvořili pro soukromou spotřebu, bylo proto poměrně malé a zdá se velké jen proto, že bylo nahromaděno v rukou malého počtu lidí, kteří ostatně nevěděli, co s ním dělat. A tak jestliže u starověkých lidí neexistovala nadvýroba, zato tu byla nadměrná spotřeba u boháčů, která v posledním období Říma a Řecka přerostla v bláznivé mrhání. Několik málo obchodních národů mezi nimi žilo zčásti na účet všech těchto v podstatě chudých národů. Základnou moderní nadvýroby je však právě nezadržitelný rozvoj výrobních sil a z toho vyplývající masová výroba probíhající za takových podmínek, kdy na jedné straně je masa výrobců omezena ve své spotřebě na okruh nutných životních prostředků, a na druhé straně je hranicí výroby zisk kapitalistů.

Všechny námitky, které Ricardo a jiní uvádějí proti nadvýrobě, se zakládají na tom, že považují buržoazní výrobu za takový způsob výroby, v němž není buď žádný rozdíl mezi koupí a prodejem — provádí se bezprostřední směnný obchod — anebo ji považují za společenskou výrobu, při níž společnost rozděluje jakoby podle plánu své výrobní prostředky a výrobní síly v takovém stupni a takové míře, jak je to nutné k uspokojení jejích různých potřeb, takže na každou sféru výroby připadne takový podíl společenského kapitálu, jakého je třeba na uspokojení příslušné potřeby. Tato fikce vyvěrá všeobecně z neschopnosti pochopit specifickou formu buržoazní výroby, a tato neschopnost zase vyplývá z toho, že tito ekonomové propadli představě, že buržoazní výroba je výroba vůbec. Úplně stejně jako člověk, který vyznává určité náboženství, vidí v něm náboženství vůbec a kromě něho vidí jen nepravá náboženství.

Zatím by bylo třeba se naopak zeptat: jak se na základně kapitalistické výroby, kde každý pracuje pro sebe a kde se zvláštní práce musí zároveň vyjádřit jako svůj protiklad, jako abstraktně všeobecná práce a v této formě společenská práce — jak se na této základně může nevyhnutelné vyrovnávání a vzájemná souvislost mezi různými sférami výroby, stanovení míry a proporce mezi nimi vytvářet nějak jinak, než neustálým odstraňováním neustálé disharmonie? To se ještě připouští, když se mluví o vyrovnávání cestou konkurence, neboť takové vyrovnávání vždy předpokládá, že je třeba něco vyrovnávat, že tedy harmonie je vždy jen výsledkem pohybu, který odstraňuje existující disharmonii.

Proto též Ricardo připouští, že jednotlivá zboží mohou přeplnit trh. Nemožné je podle jeho názoru pouze současné všeobecné přeplnění trhu. Možnost nadvýroby v určité zvláštní sféře výroby tudíž nepopírá. Nemožnost [všeobecné] nadvýroby a tudíž všeobecného přeplnění trhu (tento výraz je třeba brát vždy cum grano salis^[i], protože v momentech všeobecné nadvýroby je nadvýroba v některých sférách vždy jen výsledkem, následkem nadvýroby základních předmětů obchodu; je vždy jen relativní a je nadvýrobou jen proto, že existuje nadvýroba v jiných sférách) prý spočívá v tom, že k tomuto jevu nemůže dojít současně ve všech sférách výroby.

Apologetika to převrací vzhůru nohama. Nadvýroba základních předmětů obchodu, v nichž se jedině projevuje aktivní nadvýroba — jsou to všeobecně takové předměty, které se mohou vyrábět jedině v masovém měřítku a po továrensku (i v zemědělství) — je podle tvrzení těchto apologetů nadvýrobou jen proto, že existuje nadvýroba takových předmětů, u nichž se projevuje relativní či pasívní nadvýroba. Podle toho existuje nadvýroba jedině proto, že nadvýroba není univerzální. Relativnost nadvýroby — fakt, že skutečná nadvýroba v jedněch sférách vyvolává nadvýrobu v jiných sférách— se vyjadřuje takto: neexistuje univerzální nadvýroba, neboť kdyby nadvýroba byla univerzální, všechny sféry výroby by si mezi sebou zachovaly týž vzájemný poměr; univerzální nadvýroba se tedy rovná proporcionální výrobě, což vylučuje nadvýrobu. A to má být argumentem proti univerzální nadvýrobě. ǁ723ǀ Protože totiž univerzální nadvýroba v absolutním smyslu by nebyla nadvýrobou, nýbrž jen větším rozvinutím — větším než obvyklým — výrobních sil ve všech sférách výroby, neexistuje prý skutečná nadvýroba, která právě není touto neexistující, sebe samu rušící nadvýrobou. Přitom ve skutečnosti existuje jen proto, že není taková.

Podíváme-li se na tuto ubohou sofistiku blíže, zbude z ní toto:

Existuje-li., dejme tomu, nadvýroba železa, bavlněných látek, plátna, hedvábí, sukna atd., nelze například říci, že se vyrobilo příliš málo uhlí a to že je příčinou uvedené nadvýroby; vždyť tato nadvýroba železa atd. zahrnuje v sobě právě tak nadvýrobu uhlí, jako třeba nadvýroba tkanin nadvýrobu příze. ˂Byla by možná nadvýroba příze ve srovnání s tkaninami, železa ve srovnání se stroji atd. To by vždy byla relativní nadvýroba konstantního kapitálu.˃ Nelze tudíž mluvit o podvýrobě těch předmětů, jejichž nadvýroba je už zahrnuta, protože vcházejí jako součásti — jako surovina, pomocná látka nebo výrobní prostředky — do těch předmětů, jejichž pozitivní nadvýroba je právě faktem, který je třeba vysvětlit (vcházejí tu do „některého zboží, kterého se vyrobilo příliš mnoho, takže může natolik přeplnit trh, že se neuhradí ani kapitál vynaložený na toto zboží“^[j]). Jde tedy o jiné předměty, které patří přímo do takových sfér výroby, jež nemohou být zahrnuty mezi hlavní předměty obchodu, kde dochází podle předpokladu k nadvýrobě, ani do takových sfér, kde (protože jsou zprostředkující výrobou pro výrobu hlavních předmětů obchodu) musí výroba dosáhnout přinejmenším takového rozsahu, jakov konečných fázích produktu, ačkoli nic nestojí v cestě tomu, aby tu výroba nepokračovala ještě dále, a tak došlo k nadvýrobě uvnitř nadvýroby. Například: ačkoli musí být vyrobeno tolik uhlí, aby mohla pracovat všechna odvětví výroby, do nichž vchází uhlí jako nutná podmínka výroby, a tudíž nadvýroba uhlí je už zahrnuta v nadvýrobě železa, příze atd. (a to i tehdy, jestliže se uhlí vyrobilo jen takové množství, které je úměrné výrobě železa a příze), přesto se může stát i to, že se vyrobilo víc uhlí, než bylo zapotřebí pro nadvýrobu železa, příze atd. To je nejen možné, ale i velmi pravděpodobné. Neboť výroba uhlí a příze i výroba v každé jiné sféře, která je jen podmínkou či první fází výroby produktu, který se má dokončit v nějaké jiné sféře, neřídí se bezprostřední poptávkou, bezprostřední výrobou nebo reprodukcí, nýbrž stupněm, mírou, poměrem (proporcí), v němž dochází k jejich rozšíření. A že při tomto výpočtu lze cíl přestřelit, je samozřejmé. Z toho se dělá závěr, že se nevyrobilo dost jiných předmětů, například pian, drahokamů atd., že v jejich oblasti je podvýroba. ˂Může dojít ovšem i k takovému případu nadvýroby, že nadvýroba předmětů, které nepatří do kategorie hlavních předmětů, není následkem, a kde příčinou nadvýroby je naopak podvýroba, jako například při neúrodě obilí nebo při neúrodě bavlny atd.˃

Jak nesmyslná je tato fráze [pokud jde o podvýrobu], se ukazuje zvlášt jasně, uplatňuje-li se v mezinárodním měřítku, jak to dělá například Say a po něm jiní. Tak se například tvrdí, že v Anglii nedošlo k nadvýrobě, nýbrž že v Itálii došlo k podvýrobě. Kdyby Itálie 1) měla dost kapitálu, aby nahradila anglický kapitál vyvezený do Itálie ve formě zboží, a 2) tohoto svého kapitálu použita tak, že by vyráběl ty zvláštní předměty, které potřebuje anglický kapitál jednak k tomu, aby nahradit sám sebe, a jednak k tomu, aby nahradil důchod, který z něho plyne, nebylo by došlo k nadvýrobě. Neexistoval by tedy fakt skutečně — ve vztahu ke skutečné výrobě v Itálii — existující nadvýroby v Anglii, nýbrž pouze fakt imaginární podvýroby Itálii; imaginární proto, že předpokládá ǁ724ǀ v Itálii takový kapitál a takový rozvoj výrobní síly, jaký tam neexistuje, a že za druhé vychází ze stejně utopického předpokladu, že by se tohoto v Itálii neexistujícího kapitálu použilo přesně tak, jak by to bylo nutné, aby se anglická nabídka a italská poptávka vzájemně doplňovaly. Jinými slovy, neznamená to nic jiného, než toto: nedošlo by k nadvýrobě, kdyby si poptávka a nabídka vzájemně odpovídaly, kdyby byl kapitál rozdělen mezi všechny výrobní sféry v takové proporci, že by výroba jednoho předmětu zahrnovala spotřebu druhého, tudíž svou vlastní spotřebu. Nebyla by nadvýroba, kdyby nebyla nadvýroba. Protože si však kapitalistická výroba za daných podmínek může volně popustit uzdu jen v určitých sférách, nebyla by kapitalistická výroba vůbec možná, kdyby se musela rozvíjet ve všech sférách současně a rovnoměrně. Protože v těchto jednotlivých sférách existuje nadvýroba absolutně, existuje relativně i v těch sférách, v nichž [absolutní] nadvýroba není.

Vysvětlovat takto nadvýrobu na jedné straně podvýrobou na druhé straně neznamená tedy nic jiného než říkat: kdyby byla výroba proporcionální, nebyla by nadvýroba. Stejně by tomu bylo, kdyby si poptávka a nabídka vzájemně odpovídaly. Stejně by tomu bylo, kdyby všechny sféry měly tytéž možnosti kapitalistické výroby a jejího rozšiřování — dělbu práce, stroje, vývoz na vzdálené trhy atd., masovou výrobu —‚ kdyby všechny země, které vzájemně obchodují, měly stejnou způsobilost k výrobě, přičemž výroba těchto zemí by byla různá a vzájemně se doplňovala. Nadvýroba tudíž nastává proto, že se všechna tato zbožná přání nesplňují. Anebo ještě abstraktněji: nedošlo by k nadvýrobě na jednom místě, kdyby byla rovnoměrná nadvýroba na všech stranách; jenže kapitál není dost velký, aby nadvýroba měla tak univerzální charakter, a proto dochází k částečné nadvýrobě.

Při bližším zkoumání vypadá tato fantazie takto:

Připouští se, že v každém zvláštním odvětví výroby může nastat nadvýroba. Jediná okolnost, která by mohla zabránit současné nadvýrobě ve všech odvětvích, záleží podle uvedeného výkladu v tom, že zboží se směňuje za zboží — tj. zastánci tohoto názoru se utíkají k tomu, že předpokládají podmínky směnného obchodu. Avšak cestu k tomuto východisku mají odříznutou právě tím, že obchod není přímou směnou, a proto prodavač jednoho zboží není nutně současně kupcem jiného zboží. Celé toto východisko spočívá tedy v tom, že abstrahují od peněz a že abstrahují od toho, že tu nejde o směnu produktů, nýbrž o oběh zboží, pro který je vzájemné oddělení koupě a prodeje podstatné.

˂Oběh kapitálu v sobě zahrnuje možnosti poruch. Například při zpětné přeměně peněz v podmínky výroby kapitálu nejde jen o to, aby se peníze opět přeměnily v tytéž užitné hodnoty (co do druhu), nýbrž pro opakování procesu reprodukce je podstatné, aby tyto užitné hodnoty bylo možno získat opět za jejich starou hodnotu (anebo za nižší hodnotu, což by samozřejmě bylo ještě lepší). Avšak u velmi značné části těchto prvků reprodukce, která se skládá ze surovin, se může zvýšit hodnota ze dvou důvodů: za prvé, jestliže se množství výrobních nástrojů zvětší rychleji než množství surovin, které lze v dané době vyrobit; za druhé v důsledku proměnlivého charakteru úrody. Proto hraje počasí, jak správně poznamenává Tooke, tak velkou úlohu v moderním pnimyslu. (Totéž platí i o životních prostředcích vzhledem ke mzdě.) Zpětná přeměna peněz ve zboží může tedy narazit na těžkosti a vytvořit možnosti krize stejně, jako přeměna zboží v peníze. Pokud jde o prostý oběh, a ne o oběh kapitálu, tyto těžkosti neexistují.˃ (Existuje ještě mnoho momentů, podmínek, možností krize, které lze prozkoumat teprve při rozboru konkrétních poměrů, zejména konkurence kapitálů a úvěru.)

ǁ725ǀ Nadvýroba zboží se popírá a naproti tomu se přiznává nadvýroba kapitálu. Ale kapitál se skládá ze zboží, čili pokud se skládá z peněz, musí se tím či oním způsobem opět přeměnit ve zboží, aby mohl fungovat jako kapitál. Co je tedy nadvýroba kapitálu? Nadvýroba takových mas hodnot, které jsou určeny k tomu, aby vyráběly nadhodnotu (anebo, pohlížíme-li na kapitál z hlediska jeho věcného obsahu, nadvýroba zboží, které je určeno pro reprodukci) — tudíž reprodukce v příliš velkém měřítku, což je totéž jako nadvýroba vůbec.

Řekneme-li to určitěji, nadvýroba kapitálu neznamená nic jiného, než to, že se vyrábí příliš mnoho za účelem obohacení, čili že příliš velká část produktu je určena ne k tomu, aby byla spotřebována jako důchod, nýbrž k tomu, aby se nadělalo (akumulovalo) víc peněz; ne k tornu, aby uspokojila soukromé potřeby svého majitele, nýbrž aby mu vytvořila abstraktní společenské bohatství, peníze a víc moci nad cizí prací — kapitál — čili aby tuto moc zvětšila. To říkají představitelé jedné strany. (Ricardo to popírá.) A jak vysvětlují nadvýrobu zboží představitelé druhé strany? Tím, že výroba není dost rozmanitá, že se určité předměty spotřeby nevyrábějí dost masově. Je jasné, že zde nemůže jít o průmyslovou spotřebu, neboť továrník, který vyrábí příliš mnoho plátna, zvyšuje tím nutně svou poptávku po přízi, strojích, práci atd. Jde tedy o soukromou spotřebu. Vyrobilo se příliš mnoho plátna, ale snad příliš málo pomerančů. Nejprve popírali peníze, aby ukázali, že [neexistuje] oddělení mezi koupí a prodejem. Nyní popírají kapitál, aby z kapitalistů udělali lidi, kteří uskutečňují prostou operaci Z—P—Z a vyrábějí pro individuální spotřebu, a ne jako kapitalisté s cílem obohatit se, přeměnit část nadhodnoty zpět v kapitál. Avšak fráze, že je tu příliš mnoho kapitálu, neznamená nic jiného než to, že se příliš málo produktů spotřebovává — a za daných podmínek může spotřebovat — jako důchod. (Sismondi.)^[106] Proč klade výrobce plátna požadavek na výrobce obilí, aby spotřebovával víc plátna, anebo výrobce obilí na výrobce plátna, aby spotřebovával více obilí? Proč nerealizuje sám výrobce plátna větší část svého důchodu (nadhodnoty) v plátně a farmář v obilí? U každého jednotlivě se uznává, že (nemluvě o tom, že každá potřeba má své hranice) tomu stojí v cestě jejich potřeba kapitalizovat. U všech dohromady se to však neuznává.

(Zde úplně abstrahujeme od toho prvku krizí, který vyplývá z toho, že se zboží reprodukuje laciněji, než bylo vyrobeno. Odtud znehodnocování zboží, které je na trhu.)

Ve všeobecných krizích světového trhu se vybíjejí všechny rozpory buržoazní výroby hromadně, v částečných krizích (částečných svým obsahem a rozšířením) jen rozptýleně, izolovaně, jednostranně.

Podmínkou nadvýroby speciálně je všeobecný zákon výroby kapitálu — vyrábět úměrně produktivním silám (tj. úměrně možnosti vykořisťovat s danou masou kapitálu co největší masu práce) bez ohledu na existující hranice trhu čili placení schopných potřeb. To se děje neustálým rozšiřováním reprodukce a akumulace, tudíž i neustálou zpětnou přeměnou důchodu v kapitál, zatímco ǁ726ǀ na druhé straně u masy výrobců zůstává poptávka omezena a, v souladu s podstatou kapitalistické výroby, musí zůstat omezena na průměrnou úroveň potřeb.

[15. Ricardovy názory na různé druhy akumulace kapitálu a na ekonomické důsledky akumulace]

V kapitole VIII („O daních“) Ricardo říká:

„Když je roční výroba země značně vyšší než její roční spotřeba, říká se, že její kapitál vzrůstá; když její roční výroba nekryje ani její roční spotřebu, říká se, že se její kapitál zmenšuje. Kapitál se tedy může zvětšit buď zvýšením výroby, anebo snížením neproduktivní spotřeby.“ (Cit dilo, str. 162—163.) [Srov. čes. vyd., str. 113.]

„Neproduktivní spotřebou“ zde Ricardo rozumí, jak říká v poznámce k citovanému místu (str. 163) [srov. čes. vyd., str. 113], spotřebu neproduktivních dělníků, takových, „kteří nereprodukují hodnotu spotřebovaných produktů“. Zvýšením roční výroby se tedy rozumí zvýšení roční průmyslové spotřeby. Tato spotřeba se může zvětšit buď tím, že se přímo zvýší při nezměněné anebo dokonce rostoucí neprůmyslové spotřebě, nebo tím, že se zmenší neprůmyslová spotřeba.

„Řekneme-ti,“ uvádí se v téže poznámce, „že se důchod ušetří a že se přidává ke kapitálu, myslíme tím to, že tu část důchodu, o které se říká, že se přidává ke kapitálu, spotřebovávají produktivní dělníci, a ne neproduktivní.“

Ukázal jsem^[k], že přeměna důchodu v kapitál není v žádném případě totéž, jako přeměna důchodu ve variabilní kapitál čili jeho vynaložení na mzdu. Ricardo se to však domnívá. V téže poznámce

„Kdyby cena práce stoupla tak vysoko, že by se přes veškerý vzrůst kapitálu nemohlo zaměstnat víc práce, řekl bych, že se takový přírůstek kapitálu spotřebovává neproduktivně.“

„Produktivní“ se tedy tato spotřeba důchodu nestává tím, že ho spotřebovávají produktivní dělníci, nýbrž tím, že ho spotřebovávají dělníci, kteří vyrábějí nadhodnotu. Podle tohoto názoru se kapitál zvětšuje jen tehdy, když ovládá víc práce.

V kapitole VII („O zahraničním obchodě“) Ricardo říká:

„Kapitál může být akumulován dvojím způsobem: může se ušetřit buď tím, že se zvýší důchod, nebo tím, že se sníží spotřeba. Zvýší-li se mé zisky z 1000 liber št. na 1200 liber št., zatímco mé výdaje zůstanou stejné jako dříve, budu ročně akumulovat o 200 liber št. víc než dříve. Ušetřím-li 200 liber št. ze svých vydání, zatímco mé zisky zůstanou stejné, dosáhnu téhož výsledku: k mému kapitálu přibude ročně 200 liber št.“ (Cit. dílo, str. 135.) [Srov. čes. vyd., str. 100.]

„Kdyby zavedením strojů hodnota všeho zboží, za které se důchod vynakládá, klesla o 20 %, mohl bych šetřit právě tak úspěšně, jako kdyby se můj důchod zvýšil o 20 %, ale v jednom případě se míra zisku nezmění, v druhém se zvýší o 20 %. — Mohu-li dovozem levného zahraničního zboží ušetřit 20 % svých výdajů, bude výsledek úplně stejný, jako kdyby stroje snížily výrobní náklady tohoto zboží, ale zisk by se nezvýšil.“ (Cit. dílo, atr. 136.) (Srov. čes. vyd., str. 100.]

(To znamená, že by se nezvýšil, kdyby levnější zboží nevešlo ani do variabilního, ani do konstantního kapitálu.)

Tudíž při nezměněném vydávání důchodu je akumulace důsledkem vzestupu míry zisku ˂avšak akumulace nezávisí jen na výši, nýbrž i na mase zisku˃; při nezměněné míře zisku je akumulace důsledkem zmenšení výdajů, které pak, jak tu Ricardo předpokládá, nastává v důsledku zlevnění „zboží, za které se důchod vynakládá“ (ať už k zlevnění došlo zavedením strojů nebo díky zahraničnímu obchodu).

V kapitole XX („Hodnota a bohatství, jejich rozlišovací znaky“) Ricardo říká:

„Bohatství“ (bohatstvím rozumí Ricardo užitné hodnoty) „země může vzrůstat dvojím způsobem: lze je zvětšit používáním větší části důchodu k vydržování produktivní práce, čímž se zvětšuje nejen množství, ale i hodnota veškeré masy zboží, nebo je lze zvětšit bez vynaloženi dalšího množství práce, stane-li se totéž množství práce produktivnějším; tím se však zvýší jen množství zboží, ale ne jejich hodnota.

V prvním případě by vzrostlo nejen bohatství země, ale zvýšila by se i hodnota jejího bohatství. Země by zbohatla spořivostí, omezováním výdajů na luxusní předměty a požitky a tím, že by těchto úspor použila k reprodukci.

ǁ727ǀ V druhém případě by se ani nutně nesnížily výdaje na luxusní předměty a požitky, ani by se nezvýšilo množství používané produktivní práce. Totéž množství práce by však vyrábělo víc produktů; bohatství by vzrostlo, ale hodnota ne. Z těchto dvou způsobů zvyšováni bohatství je nutno dát přednost druhému, neboť odsahuje téhož výsledku i bez strádáni a omezování požitků, což je nutně spojeno prvním způsobem. Kapitál je část bohatství země, která se vynakládá za účelem budoucí výroby, a kterou lze zvětšovat týmž způsobem jako bohatství. Dodatebiý kapitál bude při výrobě budoucího bohatství stejně účinný, ať už je získán tím, že se zdokonalují pracovní metody a stroje, nebo tím, že se používá větší části důchodu na reprodukci. Vždyť bohatství vždy závisí na množství vyrobeného zboží bez ohledu na to, jak snadno lze vyrobit nástroje používané při výrobě. Určité množstvi šatstva a potravin bude vydržovat a zaměstnávat týž počet lidi, kteří vykonají totéž množství práce, ať už tyto předměty byly vyrobeny prací 100 nebo 200 osob; kdyby však při jejich výrobě bylo zaměstnáno 200 osob, budou mít dvojnásobnou hodnotu.“ (Cit. dílo, str. 327—328.) (Srov. čes. vyd., str. 203.]

Ricardova první teze zněla:

Akumulace vzrůstá při nezměněných výdajích, jestliže vzrůstá míra zisku, anebo, při nezměněné míře zisku, jestliže výdaje (co do hodnoty) klesají, protože se zlevňuje zboží, za něž se důchod vydává.

Nyní vyzdvihuje jiný protiklad:

Akumulace vzrůstá, kapitál se akumuluje co do masy i hodnoty, jestliže se větší část důchodu odnímá individuální spotřebě a věnuje se na průmyslovou spotřebu, jestliže se pomocí takto ušetřené části důchodu uvádí do pohybu víc produktivní práce. V tomto případě vzniká akumulace ze spořivosti.

Anebo výdaje [na individuální spotřebu] zůstávají beze změny nepoužívá se ani většího množství produktivní práce, ale táž práce vyrábí víc produktů než předtím, její produktivní síla se zvyšuje. Prvky, z nichž se skládá produktivní kapitál — suroviny, stroje atd. ˂předtím Ricardo mluvil o zbožích, za něž se vydává důchod; nyní jde o zboží, jichž se používá jako výrobních nástrojů˃ — vyrábějí se nyní při vynaložení stejné práce ve větším množství, lépe, a tudíž levněji. Akumulace v tomto případě nezávisí ani na tom, zda stoupá míra zisku, ani na tom, že velká část důchodu se v důsledku spořivosti přeměňuje v kapitál, ani na tom, že v důsledku zlevnění zboží, za něž se vydává důchod, se menší část důchodu vydává neproduktivně. Akumulace zde závisí na tom, že v těch sférách výroby, které vyrábějí prvky samého kapitálu, se práce stala produktivnější, tudíž na tom, že se zlevnila zboží, která vcházejí do výrobního procesu jako suroviny, nástroje atd.

Zvýší-li se produktivní síla práce v důsledku vzrůstu výroby fixního kapitálu ve srovnání s variabilním kapitálem, zvýší se nejen masa, ale i hodnota reprodukce, protože část hodnoty fixního kapitálu vchází do roční reprodukce. K tomu může dojít současně se vzrůstem obyvatelstva a zvětšením počtu zaměstnaných dělníků, ačkoli relativně, v poměru ke konstantnímu kapitálu, který uvádí tyto dělníky do pohybu, se jejich počet neustále zmenšuje. Tak vzrůstá nejen bohatství, nýbrž i hodnota, a do pohybu se uvádí větší masa živé práce, ačkoli se práce stala produktivnější a masa práce se v poměru k mase vyrobeného zboží zmenšila. A konečně, variabilní i konstantní kapitál může vzrůstat stejnoměrně s přirozeným ročním vzrůstem obyvatelstva, i když produktivita práce zůstává beze změny. I v tomto případě se kapitál akumuluje jak co do masy, tak co do hodnoty. Všechny tyto poslední body nechává Ricardo bez povšimnutí.

V téže kapitole Ricardo říká:

„Práce jednoho miliónu lidi v průmyslu vyrobí vždy stejnou hodnotu, ale nevyrobí vždy stejné bohatství.“

(To je úplně nesprávné. Hodnota produktu miliónu lidí nezávisí jen na jejich práci, nýbrž i na hodnotě kapitálu, s nímž pracují; bude tedy velmi rozdílná podle toho, s jakou masou vyrobených výrobních sil pracují.)

„Díky vynálezům nových strojů, zdokonalováni pracovních metod, lepši dělbě práce a objevování nových trhů, kde lze výhodněji směňovat zboží, může jeden milión lidí za určitého stavu společnosti vyrobit dvojnásobné nebo trojnásobné množstvi bohatství, ‚věcí nezbytných pro život, pohodlí a zábavu‘, než by tito lidé mohli vyrobit za jiného stavu společnosti. Avšak proto by ještě nic nepřidali k hodnotě,“

(určitě by přidali, protože jejich minulá ǁ728ǀ práce vchází do nové reprodukce v mnohem větší míře),

„neboť hodnota každého předmětu klesá nebo stoupá úměrně snadnosti nebo obtížnosti, s níž jej lze vyrobit, neboli, jinak řečeno, úměrně množství práce vynaložené na jeho výrobu.“

(Každé jednotlivé zboží se může zlevnit, avšak hodnota celkové zvětšené masy zboží stoupne.)

„Dejme tomu, že práce určitého počtu lidí vyrobila s daným kapitálem 1000 párů punčoch a že diky vynálezu nových strojů může týž počet lidi vyrobit 2000 párů nebo že může dále vyrábět 1000 párů a kromě toho 500 klobouků. Pak nebude hodnota 2000 párů punčoch nebo 1000 párů punčoch a 500 klobouků ani větší, ani menší než hodnota 1000 párů punčoch před zavedením strojů, protože jsou produktem téhož množství práce.“

(Notabene: jestliže nově zavedené stroje nic nestojí.)

„Avšak hodnota celkové masy produktů by přesto poklesla, neboť ačkoli hodnota zvětšeného množství výrobků vyrobeného v důsledku zdokonalení strojů by byla přesně táž jako hodnota menšího množství, které by se vyrobilo, kdyby nedošlo k žádnému zlepšeni, přece jen by tato změna zapůsobila i na tu část dosud nespotřebovaného zboží, které bylo vyrobeno před zdokonalením strojů. Hodnota tohoto zboží se sníží, neboť musí klesnout na úroveň hodnoty zboží vyrobeného při všech výhodách vyplývajicích ze zdokonalení a společnost bude disponovat menší sumou hodnoty, přestože vzrostlo množství zboží, přestože se zvětšilo její bohatství a přestože vzrostlo množství jejích požitků. Tím, že neustále usnadňujeme výrobu, snižujeme současně hodnotu některých druhů zboží, které byly vyrobeny dříve, i když tím zvětšujeme nejen národní bohatství, nýbrž i možnosti budoucí výroby.“ (Cit. dílo, str. 320—322.) [Srov. čes. vyd., str. 199—200.]

Ricardo zde mluví o znehodnoceni, které vyvolává progresívní rozvoj výrobních sil u zboží, jež bylo vyrobeno za méně příznivých podmínek, bez ohledu na to, zda toto zboží je ještě na trhu nebo působí jako kapitál ve výrobním procesu. Z toho však vůbec nevyplývá, že „hodnota celkové masy zboží poklesne“, i když poklesne hodnota některé části této masy. K tomu by došlo jedině tehdy, kdyby 1) hodnota nové zavedených strojů a zboží byla v důsledku technického pokroku menší než znehodnocení, k němuž došlo u dříve existujícího zboží téhož druhu; 2) kdybychom nebrali v úvahu, že s rozvojem výrobních sil se neustále zvětšuje i počet sfér výroby, to znamená, že se pro vynakládání kapitálu otevírají nové sféry, které předtím vůbec neexistovaly. Výroba se s rozvojem nejen zlevňuje, ale stává se i mnohem rozmanitější.

V kapitole IX („Daně ze surového produktu“) Ricardo píše:

„Pokud jde o třetí námitku proti daním ze surového produktu, že totiž zvýšení mezd a pokles zisku odrazuje od akumulace a působí stejně jako přirozená neúrodnost půdy, snažit jsem se v jiné části tohoto díla ukázat, že lze právě tak účinně dosáhnout úspory z výdajů jako z výroby, snížením hodnoty zboží jako zvýšením míry zisku. Jestliže se můj zisk zvýší z 1000 liber št. na 1200 liber št. a ceny zůstanou stejné, zvětši se i má schopnost zvětšovat kapitál úsporami, ale ne o tolik, o kolik by vzrostla, kdyby můj zisk zůstal stejný jako dříve, zatímco by ceny zboží klesly tak značně, že bych si mohl koupit za 800 liber št. totéž, co dříve za 1000 liber št.“ (Cit. dílo, str. 183—184.) [Srov. čes. vyd., str. 124.]

Celá hodnota produktu (anebo, přesněji, té části produktu, která se rozděluje mezi kapitalistu a dělníka) se může zmenšit, aniž se zmenší čistý důchod co do své hodnoty. (Jeho proporcionální podíl se může dokonce zvětšit.) O tom se mluví v kapitole XXXII („Názory pana Malthuse na rentu“.)

„Celá argumentace pana Malthuse je vybudována na nepevném základě: je založena na předpokladu, že když se hrubý důchod země sníží, musí se následkem toho snížit i čistý důchod v témž poměru. V tomto díle bylo jedním z mých úkolů ukázat, že při každém sníženi skutečné hodnoty nutných životních prostředků klesne mzda a stoupne zisk z kapitálu. Jinak řečeno, že z každé dané roční hodnoty připadne dělnické třídě méně, a těm, jejichž fondy tuto třídu zaměstnávají, připadne více. Předpokládejme, že zboží, které se vyrábí v určité továrně, má hodnotu 1000 liber št. a že se dělí mezi zaměstnavatele a jeho dělníky tak, že dělnici dostanou 800 liber št. a zaměstnavatel 200 liber št. ǁ729ǀ Kdyby hodnota tohoto zboží klesla na 900 liber št. a 100 liber št. se ušetřilo na mzdách následkem poklesu cen nutných životních prostředků, čistý důchod zaměstnavatele by se nijak nezmenšil, a mohl by proto platit tutéž sumu daní právě tak snadno jako před poklesem ceny.“ (Cit, dílo, str. 511—512.) [Srov. čes. vyd., str. 302.]

V kapitole V („O mzdě“) Ricardo říká:

„Přestože mzdy mají tendenci přizpůsobovat se své přirozené míře, jejich tržní míra může být ve společnosti, která se rozvíjí, po neurčitou dobu neustále vyšší než jejich přirozená míra, neboť sotvaže se projeví účinek podnětu, který zvětšený kapitál dává nové poptávce po práci, a už další růst kapitálu může vyvolat týž účinek. Jestliže tedy kapitál postupně a neustále roste, může poptávka po práci poskytovat neustálý podnět k růstu obyvatelstva.“ (Cit. dílo, str. 88.) [Srov. čes. vyd., str. 74.]

Z kapitalistického hlediska se všechno jeví obráceně. Masa dělnického obyvatelstva a stupeň produktivity práce určují jak reprodukci kapitálu, tak i reprodukci obyvatelstva. Zde se to jeví naopak — že kapitál určuje velikost obyvatelstva.

V kapitole IX („Daně ze surového produktu“) Ricardo píše:

„Akumulace kapitálu přirozeně vyvolává zesílenou konkurenci mezi těmi, kdo používají námezdní práce, a z toho vyplývá i zvýšení její ceny.“ (Cit. dílo, str, 178.) [Srov. čes. vyd., str. 121.]

To závisí na tom, v jakém poměru rostou při akumulaci kapitálu jeho různé součásti. Kapitál se může akumulovat, a poptávka po práci se může absolutně nebo relativně zmenšovat.

Protože podle Ricardovy teorie renty má míra zisku s akumulací kapitálu a vzrůstem počtu obyvatelstva tendenci klesat — jelikož vzrůstá hodnota nutných životních prostředků čili zemědělství se stává méně produktivním — vyplývá z toho, že akumulace má tendenci brzdit akumulaci a že se nad buržoazní výrobou vznáší — protože úměrně tomu, jak se rozvíjí průmysl, zmenšuje se produktivita zemědělství — jako neblahý osud zákon klesající míry zisku. A[dam] Smith naproti tomu pohlíží na pokles míry zisku s uspokojením. Jeho vzorem je Holandsko. Podle něho pokles míry zisku nutí většinu kapitalistů — s výjimkou největších — k tomu, aby nežili z úroku, nýbrž aby svého kapitálu používali ve výrobě; je tedy pobídkou výroby. U Ricardových žáků nabývá hrůza z této neblahé tendence tragikomické formy.

Uveďme tu všechna místa z Ricarda, která se vztahují k tomuto předmětu.

Kapitola V („O mzdě“):

„Na různých stupních společenského vývoje probíhá akumulace kapitálu neboli prostředků k zaměstnávání práce více či méně rychle a ve všech případech musí záviset na produktivních silách práce. Produktivní síly práce jsou zpravidla největší tehdy, existuje-li nadbytek úrodné půdy; v takových obdobích akumulace často postupuje tak rychle, že dělníky nelze opatřit tak rychlejako kapitál.

Bylo vypočteno, že za příznivých podmínek se může obyvatelstvo zdvojnásobit za 25 let, ale za týchž příznivých podmínek se může celý kapitál země zdvojnásobit v kratší době. V takovém případě budou mzdy během celého tohoto období mít vzestupnou tendenci, protože poptávka po práci poroste ještě rychleji než nabídka.

V nových osadách, do nichž se zavádějí výrobní zkušenosti a znalosti ze zemí daleko pokročilejší civilizací, má kapitál pravděpodobně tendenci vzrůstat rychleji než počet lidí; a kdyby nebyl nedostatek dělníků kryt jejich přílivem z lidnatějších zemí, zvýšila by tato tendence velmi rychle cenu práce. Tou měrou, jak se tyto země zalidňují a jak se začíná obdělávat půda horší jakosti, tendence k růstu kapitálu se zmenšuje; je tomu tak proto, že přebytek produktů, který zůstane po uspokojení potřeb existujícího obyvatelstva, musí být nutně úměrný snadnosti výroby, tj. menšímu počtu osob zaměstnaných ve výrobě. Tedy ačkoli je pravděpodobné, že za nejpříznivějších okolností může být růst výrobních sil větší, než je schopnost obyvatelstva rozmnožovat se, nemůže takový stav trvat dlouho, nebo při omezeném množství a při nestejné jakosti půdy bude se míra její produktivity snižovat s každým novým zvětšením kapitálu, kterého se na ni používá, zatímco populační síla obyvatelstva zůstane stále stejná.“ (Cit. dílo, str. 92—93.) [Srov. čes. vyd., str. 76—77.]

(Poslední tvrzení je kněžourský výmysl. Populační síla se s poklesem produktivní síly práce zmenšuje.)

Zde je třeba především poznamenat, že Ricardo přiznává, že „akumulace kapitálu... ve všech případech musí záviset na produktivních silách práce“, takže primát má práce, a ne kapitál.

Dále, podle Ricarda by to vypadalo tak, že v dávno osídlených průmyslově rozvinutých zemích se zabývá zemědělstvím víc lidí než v koloniích, kdežto ve skutečnosti je tomu právě naopak. K výrobě téhož množství produktu používá ǁ730ǀ například Anglie méně zemědělských dělníků než kterákoli jiná země, nová nebo stará. Nepřímo se tu ovšem zemědělské výroby účastní větší část nezemědělského obyvatelstva. Avšak ani to není zdaleka v takovém poměru, v jakém převyšuje obyvatelstvo, které se přímo účastní zemědělské výroby v méně vyspělých zemích, zemědělské obyvatelstvo ve vyspělejších zemích. Předpokládejme dokonce, že v Anglii je obilí dražší, že výrobní náklady jsou vyšší. Používá se více kapitálu. Do zemědělské výroby vchází více minulé, i když méně živé práce. Avšak reprodukce tohoto kapitálu stojí v důsledku už existující výrobní základny méně práce, ačkoli se hodnota tohoto kapitálu nahrazuje v produktu.

Kapitola VI („O zisku“.)

Především ještě několik poznámek. Nadhodnota nezávisí, jak jsme viděli, jen na míře nadhodnoty, nýbrž i na počtu současně zaměstnaných dělníků, tudíž na velikosti variabilního kapitálu,

Akumulace se zase neurčuje — bezprostředně — mírou nadhodnoty, nýbrž poměrem nadhodnoty k celkové mase zálohovaného kapitálu, tj. mírou zisku, a ani ne tak mírou zisku jako celkovou masou zisku, která je u celkového kapitálu společnosti, jak jsme viděli, totožná s celkovou masou nadhodnoty; u jednotlivých kapitálů v různých odvětvích se však může velmi značně odlišovat od masy nadhodnoty, kterou vyrobily. Díváme-li se na akumulaci kapitálu en bloc, rovná se zisk nadhodnotě a míra zisku se rovná nadhodnotě dělené kapitálem, čili, přesněji, nadhodnotě vyčíslené na každých 100 jednotek kapitálu.

Je-li míra zisku (v procentech) dána, závisí celková masa zisku na velikosti zálohovaného kapitálu; na tom závisí i akumulace, pokud ji určuje zisk.

Je-li dána suma kapitálu, závisí celková masa zisku na výši míry zisku.

Malý kapitál může tudíž při vysoké míře zisku poskytovat větší masu zisku než větší kapitál při nižší míře zisku.

Například:

1

Kapitál		Míra zisku v %	Masa zisku
—————————————————————————————————
	100	10	10
100 x 2	= 200	10/2 čili 5	10
100 x 3	= 300	10/2 čili 5	15
100 x 11/2	= 150	5	71/2

2

Kapitál		Míra zisku v %	Masa zisku
—————————————————————————————————
	100	10	10
2 x 100	= 200	4	8
21/2 x 100	= 250	4	10
3 x 100	= 300	4	12

3

Kapitál		Míra zisku v %	Masa zisku
———————————————————————————————
500		10	50
5000		1	50
3000		1	30
10 000		1	100

Jsou-li si násobitel kapitálu a dělitel míry zisku rovni, tj. zvětšuje-li se velikost kapitálu v témž poměru, v jakém klesá míra zisku, suma masy zisku se nemění. 100 při 10 % dává 10 a 2 x 100 při ¹⁰/₂ % (tj. při 5 %) dává rovněž 10. Jinými slovy to tedy znamená: klesá-li míra zisku v témž poměru, v jakém se kapitál akumuluje (vzrústá), masa zisku se nemění.

Klesá-li míra zisku rychleji, než vzrůstá kapitál, suma masy zisku se zmenšuje. 500 při 10 % dává masu zisku 50. Avšak šestinásobná suma, 6 x 500 (čili 3000) při ¹⁰/₁₀ % (čili 1 %) dává jen 30.

Konečně vzrůstá-li kapitál rychleji, než klesá míra zisku, vzrůstá masa zisku, ačkoli míra zisku klesá. Tak 100 při 10 % zisku dává masu zisku 10. Avšak 300 (3 x 100) při 4 % (klesne-li tedy míra zisku 2¹/₂ krát) dává masu zisku 12.

A nyní se vraťme k Ricardovým tezím.

V kapitole VI („O zisku“) Ricardo říká:

„Zisk tedy vykazuje přirozenou tendenci k poklesu, protože s vývojem společnosti a bohatství je nutno obětovat stále víc a víc práce, aby se získalo další množství potřebných potravin. Naštěstí je tato tendence, toto tíhnutí zisku brzděno v opakujících se intervalech zdokonalováním strojů, jichž se používá při výrobě nutných životních prostředků, jakož i objevy v agronomii, jež nám umožňují část práce, které bylo dříve zapotřebí, a ǁ731ǀ snížit tak cenu předmětů, které dělník k svému životu nezbytně potřebuje. Vzestup cen nutných životních prostředků a mzdy je však omezen: jakmile by se mzda rovnala... 720 librám št., tj. celému pachtýřovu přijmu, musela by pak ustat akumulace; kapitál by pak totiž nemohl vynášet žádný zisk, nemohla by být poptávka po další práci, a tedy počet obyvatelstva by dosáhl svého nejvyššího bodu. Ve skutečnosti již dávno před tímto obdobím zastaví velmi nízká míra zisku veškerou akumulaci a po zaplaceni mzdy dělníkům se téměř celý produkt země stane vlastnictvím majitelů půdy a příjemců desátků a dani.“ (Cit. dílo, str. 120—121.) [Srov. čes. vyd., str. 92.]

To je buržoazní „soumrak bohů“ v Ricardově představě, den posledního soudu.

Dávno předtím, než se takový stav cen stane trvalým, odpadne jakýkoli podnět k akumulaci, protože nikdo neakumuluje jinak, než s úmyslem produktivně používat akumulovaného kapitálu; a ... proto se takový stav cen nikdy nemůže vytvořit. Pachtýř a průmyslník nemohou žit bez zisku právě tak jako dělník bez mzdy. Jejich podnět k akumulaci se bude při každém poklesu zisku zmenšovat. A ustane úplně, bude-li jejich zisk tak nízký, že jim přiměřeně nenahradí jejich námahu a riziko, jemuž se nutně při produktivním použivání svého kapitálu vystavují.“ (Cit. dílo, str. 123.) [Srov. čes. vyd., str. 93.]

„Opět musím poznamenat, že míra zisku bude klesat mnohem rychleji..., neboť při hodnotě produktu, kterou jsem za uvedených okolností předpokládal, by se hodnota pachtýřova kapitálu značně zvýšila, protože se nutně skládá z mnoha zboží, jejichž hodnota stoupla. Dříve než by se mohla cena obilí zvýšit ze 4 liber št. na 12 liber št., směnná hodnota pochtýřova kapitálu by se pravděpodobně zdvojnásobila a byla by 6000 liber št. místo 3000 liber št. A kdyby tedy zisk z jeho původního kapitálu byl 180 liber št., tj, 6 %‚ nebyla by nyní míra zisku ve skutečnosti vyšší než 3 %‚ protože 3 % ze 6000 liber št. dává 180 liber št., a jen za těchto podmínek by se mohl nový pachtýř se 6000 librami št. v kapse začít zabývat zemědělstvím.“ (Cit. dílo, str. 124.) [Srov. čes. vyd., str. 94.]

„Očekávali bychom také, že jakkoli by se míra zisku z kapitálu v důsledku akumulace kapitálu v zemědělství a zvyšení mezd zmenšila, přece celková suma zisku vzroste. Tedy za předpokladu, že při akumulaci, pokaždé po 100 000 librách št., míra zisku klesne z 20 % na 19 %, 18 %‚ 17 %‚ tj. že se neustále snižuje, lze očekávat, že celková suma zisku, kterou tito po sobě následující majitelé kapitálu dostanou, bude stále vyšší; že bude větší, bude-li kapitál 200 000 liber št,, než když byl 100 000 liber št., ještě větší, vzroste-li kapitál na 300 000 liber št. atd., že tedy poroste s každým zvýšením kapitálu, i když míra zisku bude klesat, Tato progrese je však správná jen po určitou dobu; tak 19 % z 200 000 liber št. je víc než 20 % ze 100 000 liber št., 18 % z 300 000 liber št. je víc než 19 % z 200 000 liber št., ale když akumulovaný kapitál dosáhne velmi značné sumy a zisky klesnou, každá další akumulace zmenší celkovou sumu zisku. Předpokládejme tedy, že akumulace by byla 1 000 000 liber št. a zisk 7 %; celková suma zisku bude 70 000 liber št. jestliže nyní k miliónu přibude ještě 100 000 liber št. kapitálu a zisk klesne na 6 %‚ majitelé kapitálu dostanou 66 000 liber št. čili o 4000 liber št. méně, ačkoli celková suma kapitálu vzrostla z 1 000 000 liber št. na 1 100 000 liber št.

Avšak dokud kapitál ještě vůbec vynáší nějaký zisk, nemůže se kapitál akumulovat, aniž tím dojde nejen ke zvětšení produktu, nýbrž i k zvýšení jeho hodnoty. Při použití dalšího kapitálu 100 000 liber št. se žádná část dřívějšího kapitálu nestane méně produktivní. Produkt půdy a práce země se musí zvětšit, a jeho hodnota se zvýší nejen o hodnotu produktů přidanou k dřívějšímu množství produktů, nýbrž i o novou hodnotu, která k celému produktu půdy přibude proto, že vzrostla obtížnost výroby jeho poslední části. Bude-li však akumulace kapitálu příliš velká, rozdělí se produkt bez ohledu na toto zvýšení hodnoty tak, že na zisk připadne menší hodnota než dříve a na rentu a mzdy větši.“ (Cit. dílo, str. 124—126.) [Srov. čes. vyd., str. 94—95.]

„Ačkoli se vyrábí větší hodnota, výrobci spotřebují větší část toho, co z této hodnoty zbude po zaplacení renty, a právě to, a jedině to určuje zisk. Pokud půda dává hojnou úrodu, může mzda dočasně stoupat a výrobci mohou spotřebovávat víc než svůj obvyklý podíl, ale podnět, který se tím dá růstu obyvatelstva, brzy zase omezí dělníky na jejich obvyklou spotřebu. Začne-li se však obdělávat špatná půda nebo se na staré půdě vynaloží víc kapitálu a práce, a množství produktů se zmenšuje, musí být tento účinek trvalý.“ (Cit. dílo, str. 127.) (Srov. čes. vyd., str. 96.)

ǁ732ǀ „Účinky akumulace budou tedy v různých místech různé a budou záviset hlavně na úrodnosti půdy. Ať je země, kde má půda špatnou jakost a kde je zakázán dovoz potravin, jakkoli velká, bude tu i sebemenší akumulace kapitálu provázena značným poklesem míry zisku a rychlým růstem renty. A naopak malá, ale úrodná země, zvlášť povoluje-li volný dovoz potravin, může akumulovat značný kapitál bez velkého sníženi míry zisku nebo bez značnějšího zvýšení pozemkové renty.“ (Cit. dílo, str. 128—129.) [Srov. čes. vyd., str. 96.]

Také daně (říká se v kapitole XII, „Pozemková daň“) mohou vést k tomu, „že nezbude dostatečný nadprodukt který by podněcoval úsilí těch, kteří obvykle svými úsporami zvětšují kapitál ve státě“. (Cit. dílo, str. 206.) [Srov. čes. vyd., str. 138.]

„Existuje jen jeden případ“ (kapitola XXI, „Vliv akumulace na zisk a na úrok“> „a i ten je dočasný, kdy může být akumulace při nízké ceně potravin provázena poklesem zisku. Bývá to tehdy, když fondy určené k vydržování práce rostou mnohem rychleji než obyvatelstvo: pak bude mzda vysoká a zisk nízký. Kdyby se všichni lidé zřekli spotřeby luxusních předmětů a mysleli jen na akumulaci, mohlo by se vyrobit tolik nutných životních prostředků, že by je nebylo možno ihned spotřebovat. U těchto několika málo druhů zboží by nepochybně mohlo nastat všeobecné přeplnění trhu, a v důsledku toho by nevznikla poptávka po dalším množství tohoto zboží a pak by ani použiti dalšího kapitálu nepřinášelo zisk. Kdyby lidé přestali spotřebovávat, přestali by vyrábět.“ (Cit. dílo, str. 343.) [Srov. čes. vyd., str. 212—213.]

Tolik Ricardo o akumulaci a o zákonu sestupné míry zisku.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — do pismene, doslovně. (Pozn. red.)

b — tajně, v zásobě. (Pozn. red.)

c — indičtí rolnici, kteří odvádějí statkáři naturální dávky. (Pozn. red.)

d Zde je třeba rozlišovat: když Smith vysvětluje pokles míry zisku přebytkem kapitálu, akumulací kapitálu, jde o trvalý účinek, a to je nesprávné; naproti tomu přechodný přebytek kapitálu, nadvýroba, krize — to je něco jiného. Permanentní krize neexistují.

e ǁ718ǀ (Že Ricardo považuje peníze jen za oběživo, je totožné s tím, že i na směnnou hodnotu pohlíží jen jako na pomíjivou formu, vübec jako na něco, co pro buržoazní čili kapitalistickou výrobu je jen formální; proto také tato výroba pro něho není specificky určeným výrobním způsobem, nýbrž jedinou výrobou vübec.) ǀ718ǁ

f V rukopisu je levý horní roh této strany utržen. Tím se z prvních devíti řádků textu zachovaly jen konce šesti řádků na pravé straně, které neumožňují rekonstruovat celý text, avšak opravňují k domněnce, že tu Marx mluví o krizích, které vznikají „z revoluce v hodnotě variabilního kapitálu“. „Zdražení nutných životních prostředků“ vyvolané například neúrodou vede k zvýšeni nákladů na dělníky, které „variabilní kapitál uvádí do pohybu“. „Tento vzestup“ vede „zároveň“ k tomu, že klesá poptávka po „veškerém ostatním zboží, po veškerém zboží, které nevchází do spotřeby“ dělníků. Proto je nemožné „prodávat tato zboží za jejich hodnotu; první fáze jejich reprodukce“, přeměna zboží v penize se tím narušuje. Zdražení životních prostředků vede tudíž ke „krizi v jiných odvětvích“ výroby.

Dva poslední řádky poškozeného textu na této straně obsahují myšlenku, která shrnuje celou tuto úvahu, tj, že krize vyvolané zdražením surovin mohou vzniknout, „ať tyto suroviny vcházejí jako materiál do konstantního kapitálu nebo jako životní prostředky“ do spotřeby dělníků. (Pozn. red.)

g ǁ720ǀ (Když byly vynalezeny spřádací stroje, došlo k nadvýrobě příze ve srovnání s kapacitou tkalcoven. Tento nepoměr byl odstraněn, jakmile byly zavedeny v tkalcovnách mechanické stavy.) ǀ720ǁ

h Viz kapitola 10. ods. [b] zde. (Pozn. red.)

i — s výhradou, ne doslova. (Pozn. red.)

j Úplný citát viz tento svazek zde, zde a zde. (Pozn. red.)

k Viz tento svazek zde.

96 Viz Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde a zde.

97 Tamtéž, zde, zde a zde.

98 Tento příklad se zakládá na předpokladu, že při rostoucí produktivitě práce dostaneme z 20 kvarterů pšenice použitých na osivo o polovinu vyšší sklizeň než dříve. Sklidilo-li se předtím například 100 kvarterů, sklidí se nyní při vynaložení stejného množství práce jako dříve 150 kvarterů. Avšak těchto 150 kvarterů stojí přesně tolik jako dříve 100 kvarterů, tj. 300 liber št. Dříve tvořilo osivo (jak co do počtu kvarterů, tak i co do své hodnoty) 20 %‚ nyní už jen 13¹/₃ %.

99 Slova „Viz McCullocha“ uvedená v závorce připsal Marx dodatečně tužkou. V dopise Engelsovi z 24. srpna 1867 uvedl (přičemž se odvolával na svůj dopis Engelsovi z 20. srpna 1862, v němž poprvé vyslovil myšlenku o využití amortizačního fondu k účelům akumulace), že později našel některé náznaky o této věci u McCullocha. Marx tu má na mysli McCullochovu knihu „The Principles of Political Economy...“ (Edinburgh 1825, str. 181—182). K této otázce se Marx vrací ve 3. Části „Teorií o nadhodnotě“, na stranách 777 a 781 svého rukopisu.

100 Viz Karel Marx, „Teorie o nadhodnotě“, část 1, zde, zde a zde.

101 Marx zde má na mysli svůj spis „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“, Marx-Engels, Spisy 13, zde, zde a zde.

102 Marx má na mysli úvahy Jamese Milla o stálé a nutné rovnováze mezi výrobou a spotřebou, mezi nabídkou a poptávkou, mezi úhrnem prodejů a úhrnem koupi, obsažené ve 3. oddílu 4. kapitoly jeho knihy „Elements of Political Economy“ (Londýn 1821, str. 186—195.) Podrobněji zkoumá Marx tento názor Jamese Milla (jenž ho poprvé vyslovil ve své brožuře „Commerce Defended...“, vydané v Londýně roku 1808) ve svém spise „Ke kritice politické ekonomie. Sešit první“ (který vyšel v Berlíně v červnu 1859), a to v oddílu „Metamorfózy zboží“. (Viz zde.)

103 Marx má na mysli tu část svých výzkumů, která se postupně rozrostla v třetí díl „Kapitálu“. Viz pozn. 12 v „Teoriích o nadhodnotě“, část 1.

104 V rukopise tu následuje malá vsuvka o Ricardových názorech na peníze a směnnou hodnotu. Tato vsuvka je v závorkách a je u ní poznámka, že má být uvedena na jiném místě, protože zde ruší bezprostřední souvislost výkladu. V tomto vydání byla proto zařazena jako poznámka pod čarou [e].

105 V rukopise tu následuje v závorkách malá vsuvka, v níž je uveden příklad částečné krize — nadvýroba příze vyvolaná zavedením spřádacího stroje. V tomto vydání je zařazena jako poznámka pod čarou [g].

106 Sismondi vysvětloval krizi jako „rostoucí disproporci mezi výrobou a spotřebou“ („Nouveaux principes dʼéconomie politique ou de la richesse dans ses rapports avec la population“, sv. 1, 2. vyd., Paříž 1827, str. 371; 3. vyd., Paříž 1951, str. 279.) Ve své knize „Bída filosofie Marx říká, že podle Sismondiho učení „příjem se zmenšuje tou měrou, kterou se výroba zvyšuje“ (viz zde). Ke zkoumání Sismondiho názorů na krize vrací se Marx ve 3. Části „Teorií o nadhodnotě“, kde zdůrazňuje jak hodnotné prvky v Sismondiho koncepci, tak i její základní nedostatky (viz zejména stranu 775 rukopisu).

---

Ricardova teorie zisku
Obsah „Teorie o nadhodnotě II“
Různé k Ricardovi. Dokončení Ricarda (John Barton)