I. celoruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců

Vladimír Iljič Lenin

* I. celoruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců^{^[101]}
3.-24. června (16. června - 1. července) 1917

* 1. Projev o postoji k prozatímní vládě 4. (17.) června
* 2. Projev o válce 9. (22.) června

1.
Projev o postoji k prozatímní vládě 4. (17.) června

„Soudružky a soudruzi, v krátkém čase, který mám k dispozici, se mohu dotknout — a myslím, že je to i účelnější — jen hlavních, zásadních otázek, o nichž se tu zmínil referent výkonného výboru a další řečníci.

První a hlavní otázka, kterou máme před sebou, je otázka, kde to teď jsme, co jsou to ty sověty, které se teď sešly na celoruském sjezdu, co je to ta revoluční demokracie, o které tady každý donekonečna hovoří, jen aby zakryl, že ji nechápe a absolutně ji odmítá. Protože mluvit o revoluční demokracii na celoruském sjezdu sovětů a zastírat povahu této instituce, její třídní složení, její úlohu v revoluci, neříct o tom ani slovo a přitom se tvářit jako demokrat, to je podivné. Líčí se nám tu program buržoazní parlamentní republiky, jaká existovala v celé západní Evropě, líčí se nám tu program reforem, které dnes uznávají všechny buržoazní vlády včetně naší, a přitom nám povídají o revoluční demokracii. Komu to povídají? Sovětům. Ale já se vás ptám, jestli je v Evropě taková země, buržoazní, demokratická nebo republikánská, kde by existovalo něco podobného jako tyto sověty. Musíte odpovědět, že není. Taková instituce nikde neexistuje a existovat nemůže, protože jsou jenom dvě možnosti: buď buržoazní vláda a „projekty“ reforem, které se nám tu líčí a které se ve všech zemích desetkrát navrhovaly a pokaždé zůstaly na papíře, anebo taková instituce, které se teď dovolávají, taková „vláda“ nového typu, kterou revoluce vytvořila a která má obdobu jedině v dějinách největšího rozmachu revolucí, například v roce 1792 ve Francii, v roce 1871 rovněž ve Francii a v roce 1905 v Rusku. Sověty jsou taková instituce, jaká v žádném buržoazně parlamentním státě běžného typu neexistuje a za buržoazní vlády ani existovat nemůže. Je to nový, demokratičtější typ státu, který jsme v našich stranických rezolucích nazvali rolnicko-proletářskou demokratickou republikou, kde by moc měly výhradně sověty dělnických a vojenských zástupců. Marně si někdo myslí, že je to otázka teoretická, marně se snaží vyložit všechno tak, jako že se to dá obejít, marně někdo namítá, že dnes existují ty či ony instituce současně se sověty dělnických a vojenských zástupců. Ano, existují společně. Jenže z toho právě vzniká nesmírná spousta nedorozumění, konfliktů a třenic. A to je také důvod, proč revoluce v Rusku začíná po svém počátečním rozmachu, po své počáteční aktivitě stagnovat a dělat kroky vzad, což nyní vidíme v naší koaliční vládě, v celé vnitřní a zahraniční politice v souvislosti s připravovanou ofenzívou imperialistů.

Jsou jenom dvě možnosti: buď běžná buržoazní vláda, a pak jsou rolnické, dělnické, vojenské a jiné sověty zbytečné, pak budou rozehnány generály, kontrarevolučními generály, kteří armádu ovládají a vůbec je nezajímá nějaké řečnění ministra Kerenského, anebo zajdou na úbytě. Pro tyto instituce, které nemohou jít zpátky ani stát na místě, ale mohou existovat jen tehdy, půjdou-li kupředu, jiná cesta neexistuje. To je nový typ státu, který si nevymysleli Rusové, který vzešel z revoluce, neboť revoluce jinak nemůže zvítězit. V samotném celoruském sovětu nutně vznikají třenice, boj stran o moc. Jenže to bude znamenat překonávání eventuálních chyb a iluzí vlastními politickými zkušenostmi mas (rozruch), a nikoli referáty ministrů, kteří se odvolávají na to, co včera říkali, co zítra napíší a pozítří slíbí. To je směšné, soudružky a soudruzi, z hlediska instituce, která vzešla z revoluce v Rusku a teď stojí před otázkou, zda být či nebýt. Sověty už dál nemohou existovat tak, jak existují dnes. Dospělí lidé, dělníci a rolníci, se musí scházet, schvalovat rezoluce a poslouchat referáty, které si nemohou nijak dokumentárně ověřit! Tyto instituce jsou přechodem k republice, která vytvoří pevnou státní moc bez policie a bez pravidelné armády nikoli slovy, ale skutky, takovou státní moc, jaká v západní Evropě ještě nemůže existovat, takovou státní moc, bez jaké nemůže revoluce v Rusku zvítězit, tj. zvítězit nad statkáři, zvítězit nad imperialismem.

Bez této státní moci nemůže být vůbec řeč o tom, že bychom sami takového vítězství dosáhli, a čím podrobněji se seznamujeme s programem, který nám doporučují, a s fakty, před nimiž stojíme, tím nápadněji vystupuje do popředí základní rozpor. Už jsme slyšeli, jak to říkal referent a jiní řečníci, že první prozatímní vláda byla špatná! Ale tenkrát, když bolševici, ti zlí bolševici říkali „Žádnou podporu, žádnou důvěru této vládě!“, nás každý obviňoval z „anarchismu“! Teď všichni říkají, že předcházející vláda byla špatná. A co koaliční vláda se skorosocialistickými ministry, čím se liší od té předcházející? Nebylo už dost řečnění o programech, o návrzích, nebylo toho už dost, nemělo by se už začít pracovat? Už je to celý měsíc, co byla 6. května utvořena koaliční vláda. Podívejte se, co se děje, podívejte se na hospodářský rozvrat v Rusku a v ostatních zemích, které byly zataženy do imperialistické války. Čím si vysvětlujeme hospodářský rozvrat? Dravostí kapitalistů. Tady je skutečná anarchie. A to podle přiznání, které uveřejnily ne nějaké naše, chraň pánbůh, bolševické noviny, ale vládní Rabočaja gazeta: průmyslové ceny za dodávky uhlí zvýšila „revoluční“ vláda!! A koaliční vláda na tom nic nezměnila. Někteří lidé se nás ptají, zda je v Rusku možné zavést socialismus a vůbec okamžitě provést zásadní změny. To všechno jsou jen výmluvy, soudružky a soudruzi. Marxova a Engelsova teorie, tak to vysvětlovali oni sami, říká: „Naše učení není dogma, ale návod k činnosti.“^{^[102]} Čistý kapitalismus přecházející do čistého socialismu nikde na světě neexistuje a za války ani existovat nemůže, ale existuje něco mezi tím, něco nového, nebývalého, protože umírají stamilióny lidí zatažených do zločinné války mezi kapitalisty. Nejde o slibování reforem, to jsou jenom řeči, jde o to, abychom udělali krok, který teď udělat potřebujeme.

Chcete-li se odvolávat na „revoluční“ demokracii, nezaměňujte tento pojem za reformistickou demokracii s kapitalistickou vládou, protože už je konečně načase od frází o „revoluční demokracii“, od vzájemných gratulací k „revoluční demokracii“ přejít k třídní charakteristice, tak jak nás to učil marxismus a vědecký socialismus. To, co nám navrhují, je přechod k reformistické demokracii s kapitalistickou vládou. Je to možná skvělé z hlediska běžných vzorů v západní Evropě. Dnes však řada zemí stojí na pokraji zkázy a praktická opatření, která jsou údajně tak složitá, neboť jsou těžko realizovatelná, a musí se speciálně rozpracovat, jak říkal předešlý řečník, občan ministr pošt a telegrafů, tato opatření jsou úplně jasná. Říkal, že v Rusku neexistuje politická strana, která by byla ochotna převzít všechnu moc. Já na to odpovídám: „Existuje! Žádná strana to nemůže odmítnout a naše strana to neodmítá: je kdykoli ochotna převzít všechnu moc.“ (Potlesk, smích.) Smějte se, jak chcete, ale když občan ministr položí tuto otázku současně nám i pravicové straně, dostane patřičnou odpověď. Žádná strana to nemůže odmítnout. A ve chvíli, kdy ještě existuje svoboda, kdy vyhrožování zatčením a vyhnanstvím na Sibiři — tím vyhrožují kontrarevolucionáři, s nimiž zasedají naši skorosocialističtí ministři ve vládě — je prozatím jen vyhrožováním, v takové chvíli každá strana řekne: prokažte nám důvěru a my vám předložíme svůj program.

Naše konference 29. dubna tento program předložila^{^[103]}. Nikdo ho bohužel nebere vážně a neřídí se jím. Potřebuje zřejmě populární výklad. Pokusím se podat občanu ministrovi pošt a telegram populární výklad naší rezoluce a našeho programu. Náš program, pokud jde o hospodářskou krizi, navrhuje okamžitě — to se nemusí nijak odkládat — žádat zveřejnění všech neslýchaných zisků, dosahujících 500—800 %, které kapitalisté shrabují ne jako kapitalisté na volném trhu, za „čistého“ kapitalismu, ale z vojenských dodávek. Tady je dělnická kontrola skutečně nutná a možná. Toto je opatření, které musíte realizovat — když se nazýváte revoluční demokracií — jménem sovětu a které se dá realizovat ze dne na den. To není socialismus. To jen ukážete lidem skutečnou anarchii, skutečné spekulování s imperialismem, spekulaci s majetkem lidu, se statisíci životy, které budou zítra zmařeny proto, že dál utlačujeme Řecko. Zveřejněte zisky pánů kapitalistů, zavřete padesát nebo sto multimilionářů. Stačí je nechat pár týdnů ve vězení, třeba i za tak výhodných podmínek, za jakých je vězněn Mikuláš Romanov, jen proto, aby museli prozradit svá spojení, podvody, špínu a ziskuchtivost, které i za nové vlády stojí naši zemi denně tisíce a milióny. To je hlavní příčina anarchie a hospodářského rozvratu, a proto říkáme, že u nás zůstalo vše při starém, koaliční vláda nic nezměnila, přidala jen kupu deklarací a nabubřelých prohlášení. Mohou to být sebeupřímnější lidé a mohou přát sebeupřímněji pracujícím to nejlepší, na věci se nic nezměnilo, u moci zůstala stejná třída. Politika, která se provádí, není politika demokratická.

Hovoří se tu o „demokratizaci orgánů ústřední a místní moci“. Copak nevíte, že tato slova jsou novinkou jen v Rusku? Že v jiných zemích se desítky skorosocialistických ministrů obracely k celé zemi s podobnými sliby? Co znamenají tyto sliby proti reálnému, konkrétnímu faktu: místní obyvatelstvo si zvolí orgány moci, ale základy demokracie jsou porušovány tím, že ústředí chce místní orgány moci jmenovat nebo schvalovat. Kapitalisté dál rozkrádají majetek lidu. Imperialistická válka pokračuje. A nám jsou slibovány reformy, reformy a zase jen reformy, které jsou za této situace naprosto neuskutečnitelné, protože válka všechno potlačuje a všechno podmiňuje. Proč nesouhlasíte s těmi, kdo říkají, že válka se nevede pro zisky kapitalistů? Co je kritériem? Především to, která třída je u moci, která třída nadále vládne, která třída si nadále strká do kapes stamilióny z bankovních a finančních operací. Pořád je to tatáž třída kapitalistů, a proto válka pokračuje jako imperialistická. Ani první prozatímní vláda, ani vláda se skorosocialistickými ministry nic nezměnila: tajné smlouvy jsou stále tajné, Rusko vede válku o černomořské úžiny, o to, aby mohlo pokračovat v Ljachovově politice v Persii atd.

Vím, že to nechcete, že většina z vás to nechce a že ani ministři to nechtějí, protože není ani možné to chtít, jelikož je to zabíjení stamiliónů lidí. Ale vezměte si ofenzívu, o které teď tolik mluví Miljukovové a Maklakovové. Vědí velmi dobře, o co jde; vědí, že to souvisí s otázkou moci, s otázkou revoluce. Říkají nám, že musíme rozlišovat politické a strategické otázky. Je směšné takovou otázku vůbec položit. Kadeti si moc dobře uvědomují, že jde o otázku politickou.

To, že by revoluční boj za mír, který začal zdola, mohl vést k separátnímu míru, je pomluva. První, co bychom udělali, kdybychom měli moc, by bylo, že bychom zavřeli velké kapitalisty a zpřetrhali všechny nitky jejich intrik. Jinak jsou všechny řeči o míru bez anexí a kontribucí jen a jen prázdnými slovy. Za druhé bychom oznámili přímo národům bez prostřednictví vlád, že považujeme všechny kapitalisty za lupiče, i Tereščenka, který není o nic lepší než Miljukov, jen o něco hloupější, i kapitalisty francouzské, anglické a všechny ostatní.

Vaše vlastní noviny Izvěstija to nějak popletly a místo míru bez anexí a kontribucí navrhují ponechat status quo. Ne, tak si my mír „bez anexí“ nepředstavujeme. V tom je blíž pravdě dokonce i rolnický sjezd, jehož delegáti mluví o „federativní“ republice^{^[104]} a vyjadřují tím myšlenku, že Ruská republika nechce utlačovat žádný národ ani novým, ani starým způsobem, že nechce udržet násilím žádný národ, ani Finsko, ani Ukrajinu, o které se tolik otírá ministr vojenství a s nimiž se vyvolávají nepřístojné a nepřípustné konflikty. Chceme Rusko jako jednotnou a nedělitelnou republiku s pevnou mocí, ale pevná moc je možná jen s dobrovolným souhlasem národů. „Revoluční demokracie“, to jsou velká slova, ale označuje se jimi vláda, která malicherným rýpáním komplikuje otázku Ukrajiny a Finska, ačkoli ty se ani oddělit nechtějí a jenom říkají: Neodkládejte zavedení základních principů demokracie až do svolání Ústavodárného shromáždění!

Mír bez anexí a kontribucí se nedá uzavřít, dokud se nevzdáte vlastních anexí. Vždyť je to směšné, je to komedie, v Evropě se tomu směje každý dělník, a říká: Na řečnění je užije, vyzývají národy, aby svrhly bankéře, a sami své vlastní bankéře posílají do vlády. Zavřete je, odhalte jejich podvody, odhalte jejich konexe. To neděláte, ačkoli máte mocenské organizace, kterým se nedá klást odpor. Prožili jste rok 1905 i 1917, víte, že revoluce se nedělá na objednávku, že revoluce v jiných zemích probíhaly jako krvavá, těžká povstání, kdežto v Rusku neexistuje skupina, neexistuje třída, která by se mohla postavit na odpor moci sovětů. V Rusku je tato revoluce výjimečně možná bez použití zbraní. Jestliže tato revoluce navrhne dnes nebo zítra mír všem národům a přitom se rozejde se všemi třídami kapitalistů, ve velmi krátkém 4ase získá souhlas jak od Francie, tak od Německa, tedy od jejich národů, protože tyto země jsou na pokraji zkázy, protože Německo je v zoufalé situaci a nemůže se zachránit a protože Francie...

(Předseda: „Váš čas uplynul.“)

Za půl minuty končím... (Hluk, hlasy z pléna žádají, aby pokračoval, protesty, potlesk.)

(Předseda: „Oznamuji sjezdu, že předsednictvo navrhuje prodloužit řečníkovi lhůtu. Kdo je proti? Většina souhlasí s prodloužením.“)

Zmínil jsem se o tom, že kdyby v Rusku revoluční demokracie byla demokracií nikoli slovy, ale skutky, popoháněla by revoluci kupředu a nepaktovala by se s kapitalisty, nemluvila by o míru bez anexí a kontribucí, ale o zrušení anexí v Rusku, a výslovně by prohlásila, že považuje každou anexi za zločinnou a loupeživou. Pak bychom se mohli vyhnout imperialistické ofenzívě, při které hrozí smrt tisícům a miliónům lidí kvůli rozdělení Persie a Balkánu. Tím by se otevřela cesta k míru, cesta ne jednoduchá — to přiznáváme — cesta, která nevylučuje skutečně revoluční válku.

Neklademe tuto otázku tak, jak ji dnes v listě Novaja žizň klade Bazarov^{^[105]}; říkáme jen, že Rusko je nyní vsituaei, že na konci imperialistické války budou jeho úkoly snazší, než by se mohlo zdát. Má takovou zeměpisnou polohu, že mocnosti, které by se odvážily opřít se o kapitál a jeho dravčí zájmy a povstat proti ruské dělnické třídě a poloproletariátu, který jde s ní, tj. chudému rolnictvu, kdyby si to troufly, byl by to pro ně velmi obtížný úkol. Německo stojí na pokraji zkázy. Tím, že do války vstoupila Amerika, která chce pohltit Mexiko a pravděpodobně zítra zahájí boj proti Japonsku, se situace Německa stala beznadějnou a hrozí mu zničení. Francie, která v důsledku své zeměpisné polohy trpí nejvíc a je vyčerpaná na nejvyšší míru, tato země hladoví méně než Německo, ztratila však nesrovnatelně víc lidí než Německo. A kdyby váš první krok spočíval v tom, že byste omezili zisky ruských kapitalistů a vzali jím jakoukoli možnost shrabovat stamilióny, kdybyste všem národům navrhli mír proti kapitalistům všech zemí a výslovně prohlásili, že žádná jednání nepovedete a nebudete udržovat žádné styky s německými kapitalisty a s těmi, kdo je přímo nebo nepřímo podporují anebo se s nimi spolčují, že odmítáte mluvit s francouzskými a anglickými kapitalisty, pak byste před dělníky vystoupili jako žalobci kapitalistů. Nepovažovali byste za vítězství to, že byl vydán pas MacDonaldovi^{^[106]}, který nikdy nevedl revoluční boj proti kapitálu a který dostal povolení jen proto, že nereprezentuje myšlenky ani zásady, praxi ani zkušeností revolučního boje proti anglickým kapitalistům, za který náš soudruh MacLean a stovky dalších anglických socialistů sedí ve vězení a za co je vězněn i náš soudruh Liebknecht, který je žalářován proto, že řekl: „Němečtí vojáci, obraťte zbraně proti svému císaři!“

Nebylo by správnější poslat imperialistické kapitalisty právě na ty nucené práce, které nám většina členů prozatímní vlády v III. dumě, speciálně kvůli tomu znovu zřízeně — nevím ostatně, je-li třetí nebo čtvrtá v pořadí — každodenně chystá a slibuje? Vždyť už se o tom sepisují nové návrhy zákonů na ministerstvu spravedlnosti. MacLean a Liebknecht, to jsou jména socialistů, kteří myšlenku revolučního boje proti imperialismu uvádějí v život. To musíte říct všem vládám; abyste mohli bojovat za mír, musíte je před národy obvinit. Tím dostanete do nepříjemné situace všechny imperialistické vlády. Teď jste se však do ni dostali sami, když jste se obrátili k lidu s takto formulovaným mirovým provoláním z 14. března^{^[107]}: „Svrhněte své cary, své krále a své bankéře“, zatímco my, kteří máme v rukou tak výjimečnou organizaci, početně, zkušenostmi i materiálně silnou, jako je sovět dělnických a vojenských zástupců, my s našimi bankéři uzavíráme blok, vytváříme koaliční, skorosocialistickou vládu a sepisujeme návrhy reforem, které se v Evropě sepisují už celá desetiletí. Tam v Evropě se takovému boji za mír směji. Tam ho pochopí teprve tehdy, až sověty převezmou moc a budou vystupovat revolučně.

Pouze jedna země na světě může v současné době podniknout kroky k zastavení imperialistické války na třídním základě, proti kapitalistům a bez krvavé revoluce, pouze jedna země — a tou je Rusko. A bude takovou zemí do té doby, dokud bude existovat sovět dělnických a vojenských zástupců. Vedle prozatimní vlády obvyklého typu nebude moci existovat dlouho. A takový, jaký je, zůstane jen tak dlouho, dokud nepřejde do útoku. Přechod do útoku bude znamenat obrat v celé politice revoluce v Rusku, tj. přechod od vyčkávání, od připravováni míru revolučním povstáním zdola k obnovení války. Přechod od sbratřování na jedné frontě ke sbratřování na všech frontách, od živelněho sbratřování, kdy si vojáci vyměňovali s hladovými německými proletáři kůrky chleba za kapesní nožíky, za což jim hrozily nucené práce, ke sbratřování uvědomělému, a tato cesta se už otevřela.

Až převezmeme moc a zkrotíme kapitalisty, už to nebude tatáž válka, jaká se vede teď, protože válka je určována tím, která třída ji vede, a ne tím, co je napsáno na papíře. Na papír se dá napsat všelicos. Ale dokud má třída kapitalistů ve vládě většinu, můžete napsat, co chcete, můžete být sebevýmluvnější, můžete mít bůhvíkolik skorosocialistických ministrů, válka bude pořád imperialistická. To každý ví a vidí. A případ Albánie, případ Řecka a Persie^{^[108]} to ukázaly tak jasně a názorně, že se až divím, proč všichni útočí na naše písemné prohlášení o ofenzívě^{^[109]} a nikdo se ani slůvkem nezmíní o konkrétních příkladech Slibovat a navrhovat je snadné, ale konkrétní opatření všichni odkládají. Napsat provolání o míru bez anexí je snadné, jenže k případu Albánie, Řecka a Persie došlo až po utvoření koaliční vlády. Vždyť list Dělo naroda, který není orgánem naší strany, nýbrž orgánem vládním, orgánem ministrů, o nich napsal, že ruskou dcmokracii vystavují posměchu, když rdousí Řecko. A týž Miljukov, kterého líčíte jako bůhvíkoho — ačkoli je to řadový člen své strany a Tereščenko se od něho nijak neliší — napsal, že na Řecko vyvíjela nátlak diplomacie Dohody. Válka zůstává i nadále imperialistickou válkou, a i kdybyste mír chtěli sebevíc, i kdybyste sympatizovali s pracujícími sebeupřímněji, i kdybyste si mír přáli sebeupřímněji — a já jsem přesvědčen, že v širokých vrstvách nemůže být toto přání neupřímné — jste bezmocní, protože válku nelze skončit jinak než dalším rozvíjením revoluce. Když v Rusku revoluce začala, začal zdola i revoluční boj za mír. Kdybyste se chopili moci, kdyby se moci chopily revoluční organizace, které by bojovaly proti ruským kapitalistům, pak by vám pracující ostatních zemí uvěřili, pak byste mohli přijít s mírovými návrhy. Pak by byl náš mír zajištěn přinejmenším ze dvou stran, ze strany dvou národů, které krvácejí a jejichž věc je beznadějná, ze strany Německa a Francie. A kdybychom se pak shodou okolností dostali do revoluční války, což nikdo nemůže vědět a my se toho nezříkáme, řekli bychom: „Nejsme pacifisté, neodmítáme válku, když je u moci revoluční třída, jež skutečně zbavila kapitalisty možnosti jakkoli ovlivňovat stav věcí a prohlubovat hospodářský rozvrat, který jim umožňuje shrabovat stamilióny.“ Revoluční moc by všem národům bez výjimky vysvětlila a řekla, že všechny národy musí být svobodné, že jako německý národ nesmí vést válku za to, aby si udržel Alsasko a Lotrinsko, tak ani francouzský národ nesmí vést válku za své kolonie. Protože bude-li Francie bojovat za své kolonie, má Rusko Chivu a Bucharu, které jsou také něco jako kolonie, a tehdy začne rozdělování kolonií. A jak je rozdělit, podle jakého klíče? Podle poměru sil. Jenže poměr sil se změnil, kapitalisté jsou v takové situaci, že nemají jiné východisko než válku. Když se chopíte revoluční moci, budete mít otevřenou revoluční cestu k míru: obrátíte se k národům s revoluční výzvou, vysvětlíte taktiku na vlastním příkladu. Pak se před vámi otevře cesta k míru dosaženému revoluční cestou a s velkou pravděpodobností se vyhnete záhubě statisíců lidí. Potom si můžete být jisti, že německý a francouzský národ se postaví za vás. A i kdyby angličtí, američtí a japonští kapitalisté chtěli válčit proti revoluční dělnické třídě — jejíž síly se zdesateronásobí, až budou kapitalisté zkroceni, odsunuti stranou a kontroly se ujme dělnická třída — i kdyby američtí, angličtí a japonští kapitalisté chtěli válčit, sázím sto proti jedné, že válku nebudou moci vést. Postačí, když prohlásíte, že nejste pacifisté, že budete svou dělnickou, proletářskou republiku, svou demokracii proti německým, francouzským a jiným kapitalistům bránit, to postačí, aby byl mír zajištěn.

Proto jsme připisovali našemu prohlášení o ofenzívě tak zásadní význam. Nadešel čas přelomu v celých dějinách ruské revoluce. Revoluce v Rusku začala tím, že jí pomáhala anglická imperialistická buržoazie, která si myslela, že Rusko je něco jako Čína nebo Indie. Jenomže paralelně s vládou, v níž mají nyní většinu statkáři a kapitalisté, vznikly sověty, zastupitelský orgán co do síly ve světě nevídaný a ojedinělý, a ten vy teď ničíte účastí v koaliční buržoazní vládě. Revoluce v Rusku však způsobila, že revoluční boj zdola proti kapitalistické vládě se začal všude, ve všech zemích setkávat s mnohem většími sympatiemi. Teď jde o to, zda se půjde vpřed, nebo zpět. V revoluční době se na jednom místě stát nedá. Proto ofenzíva znamená přelom v celé ruské revoluci, ne v strategickém, ale v politickém a hospodářském smyslu. Ofenzíva teď znamená pokračování ve vraždění a zabíjení statisíců, miliónů lidí imperialisty, objektivně, nezávisle na vůli či vědomí toho kterého ministra kvůli porobení Persie a jiných slabých národů. Chopí-li se moci revoluční proletariát za podpory chudého rolnictva, bude to znamenat přechod k revolučnímu boji za mír tou nejjistější a nejpokojnější formou, jakou vůbec lidstvo zná, přechod k tomu, že moc a vítězství revolučních dělníků budou zajištěny jak v Rusku, tak na celém světě. (Potlesk části přítomných.)

Pravda, č. 82 a 83
28. (15) a 29. (16.) června 1917

Podle textu Pravdy
porovnaného se stenagrajickým zápisem,
který opravil V. L Lenin

2.
Projev o válce 9. (22.) června

Soudružky a soudruzi, dovolte, abych analýzu problematiky války uvedl dvěma citáty z provolání ke všem zemím, jež uveřejnil 14. března petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců. „Nastal čas,“ praví se v tomto provolání, „zahájit rozhodující boj proti dobyvačným snahám vlád všech zemí, nastal čas, aby národy samy začaly řešit otázku války a míru.“ Dále se provolání obrací k proletářům rakousko-německé koalice těmito slovy: „Odmítněte být nástrojem výbojů a násilí v rukou králů, statkářů a bankéřů.“ Tyto dvě myšlenky jsou různě formulovány v desítkách, stovkách a snad i tisících dělnických a rolnických rezolucí v Rusku.

Tyto dvě myšlenky podle mého soudu nejlépe vystihují rozporuplnou a neúnosně komplikovanou situaci, do níž se zásluhou nynější politiky menševiků a narodniků dostali revoluční dělníci a rolníci. Na jedné straně podporují válku a na druhé patří k příslušníkům tříd, které nejsou na dobyvačných snahách vlád všech zemí zainteresovány a nemohou to neříkat. Tato mentalita a ideologie je neobyčejně hluboce zakořeněna téměř v každém dělníkovi a rolníkovi, i když třeba v nějaké nejasné podobě. Uvědomují si, že podstatou války jsou dobyvačné záměry vlád všech zemí. Vedle toho však jen velmi nejasně chápou nebo dokonce vůbec nechápou, že vláda bez ohledu na formu vládnutí vyjadřuje zájmy určitých tříd a že stavět proto vládu proti lidu, jak to je zřejmé v prvním uvedeném citátu, je velký teoretický omyl a velká politická bezradnost, znamená to odsuzovat sebe sama a celou svou politiku k naprosto nerozhodnému a nejistému postavení a jednání. A právě tak závěrečná slova druhého uvedeného citátu jsou výborným provoláním: „Odmítněte být nástrojem výbojů a násilí v rukou králů, statkářů a bankéřů.“ To je skvělé, jenže taky svých vlastních, protože když se vy, ruští dělníci a rolníci, obracíte k rakouským a německým dělníkům a rolníkům, jejichž vlády a vládnoucí třídy vedou stejně loupeživou a utlačovatelskou válku jako ruští kapitalisté a bankéři, jako angličtí a francouzští, když říkáte: „Odmítněte být nástrojem v rukou vašich bankéřů“, a přitom vlastní bankéře pouštíte do vlády, kde zasedají se socialistickými ministry, všechna svá provolání anulujete a celou svou politiku vlastně vyvracíte. Ve skutečnosti jako by vaše chvályhodné snahy nebo přání ani neexistovaly, protože napomáháte tomu, aby Rusko vedlo právě takovou imperialistickou válku, právě takovou dobyvačnou válku. Dostáváte se do rozporu s masami, které zastupujete, protože tyto masy nikdy nebudou souhlasit se stanoviskem kapitalistů, otevřeně vyjadřovaným Miljukovem, Maklakovem a dalšími, kteří říkají: „Nejzločinnější myšlenkou je tvrdit, že se válka vede v zájmu kapitálu.“

Nevím, je-li tato myšlenka zločinná, nepochybuji, že z hlediska těch, kteří dnes živoří a zítra možná už nebudou žít, tato myšlenka zločinná je, je však jedině správná, jedině ona vyjadřuje náš názor na tuto válku, jedině ona vyjadřuje zájmy utlačovaných tříd, tj. boj proti utlačovatelům. A když říkáme, že je to válka kapitalistická, dobyvačná, nedělejme si iluze: ani v nejmenším to neznamená, že by zločiny jednotlivců, jednotlivých králů mohly vyvolat takovou válku.

Imperialismus je určitý stupeň vývoje světového kapitálu; kapitalismus, který se po desetiletí připravoval, dospěl nakonec až k tomu, že několik nesmírně bohatých zemí — jsou jenom čtyři: Anglie, Francie, Německo a Amerika — nahromadilo bohatství dosahující stamiliard, soustředilo v rukou velkých bank a velkých kapitalistů takovou moc — v každé z těchto zemí je jich pár, maximálně půl tuctu — tak obrovskou sílu, že ovládla celý svět, že si rozdělila doslova celou zeměkouli teritoriálně, formou kolonií. Kolonie těchto velmocí všude na světě sousedí jedna s druhou. Tyto státy si celý svět rozdělily mezi sebou i hospodářsky, protože na světě už neexistuje žádné území, kam by nepronikly koncese, kam by nepronikly nitky finančního kapitálu. A to jsou základy anexí. Anexe nejsou výmyslem, nevznikly proto, že se svobodymilovní lidé najednou proměnili v reakcionáře. Anexe nejsou ničím jiným než politickým výrazem a politickou formou nadvlády obrovských bank, která vyplynula z kapitalismu nevyhnutelně a ne z něčí viny, protože akcie jsou základem bank a nahromadění akcií je základem imperialismu. Velké banky ovládají celý svět stamiliardovým kapitálem a spojují celá průmyslová odvětví se svazy kapitalistů a monopolistů — tady vidíte, co je to imperialismus, který rozštěpil celý svět na tři skupiny neuvěřitelně bohatých dravců.

V čele jedné, první skupiny, která je nám v Evropě nejblíž, stojí Anglie, v čele dvou ostatních Německo a Amerika, ostatní účastníci musí pomáhat, dokud trvají kapitalistické vztahy. Proto, když si jasně představíte tuto podstatu věci, kterou každý utlačovaný člověk instinktivně tuší a kterou si ruští dělníci a rolníci ve své obrovské většině uvědomují, když si to jasně představíte, pak pochopíte, jak je směšné se domnívat, že proti válce se dá bojovat slovy, manifesty, provoláními a sjezdy socialistů. Je to směšné proto, že takové deklarace můžete vydávat podle libosti, můžete uskutečňovat politické převraty podle libosti — svrhli jste Mikuláše Romanova v Rusku a stali jste se do jisté míry republikou; Rusko udělalo obrovský pokrok, možná že dohonilo takřka naráz Francii, která na to potřebovala za jiných podmínek sto let a zůstala zemí kapitalistickou — banky jsou i nadále všemocné. I nadále tu zůstávají kapitalisté. Možná se trochu uskrovnili, což udělali i v roce 1905, ale zničilo je to snad? Pro Rusy je to možná něco nového, ale v Evropě každá revoluce ukázala, že při každém revolučním rozmachu dělníci dosáhnou o něco víc, ale moc mají nadále kapitalisté. Boj proti imperialistické válce je možný jedině jako celosvětový boj revolučních tříd proti vládnoucím třídám. To nejsou statkáři jako takoví, třebaže v Rusku statkáři jsou a hrají zde větší roli než v kterékoli jiné zemi, není to však třída, která vytvořila imperialismus. Vládnoucí třídou je třída kapitalistů, v jejímž čele stojí největší finanční magnáti a banky, a dokud tato třída — vládnoucí nad utlačovanými proletáři a jejich spojenci, chudými rolníky, kteří jsou v našem programu označováni jako poloproletáři — dokud tato třída není svržena, nemůže tato válka skončit. A podléhat iluzím, že provoláními a výzvami k jiným národům můžete sjednotit pracující všech zemí, je možné jen z omezeného pohledu Rusů, při němž se nebere v úvahu, jak tisk západoevropských zemí, v nichž jsou dělníci a rolníci zvyklí na politické převraty, kde jich viděli desítky, jak se tento tisk vysmívá podobným frázím a provoláním. Nevědí, že v Rusku opravdu povstala masa dělníků, kteří těmto frázím a provoláním v podstatě zcela upřímně věří a odsuzují dobyvačné snahy kapitalistů všech zemí a přejí si osvobodit národy od bankéřů. Jenže tito Evropané nechápou, proč vy, když máte organizace, jaké nemá žádný národ na světě, tj. sověty dělnických, rolnických a vojenských zástupců, které jsou ozbrojené, proč posíláte své socialisty do vlády. Tím přece předáváte moc těmto bankéřům. V zahraničí vás obviňují nejen z naivity, to by ještě nebylo tak zlé —‚ Evropané už si odvykli chápat naivitu v politice, nedovedou pochopit, že v Rusku existují desetimilióny lidí, kteří se poprvé probouzejí k životu, že v Rusku nevědí, co je to spojitost tříd s vládou, co je to spojitost vlády s válkou. Válka je pokračováním buržoazní politiky, nic víc. Třída, která vládne, určuje politiku i ve válce. Válka je od začátku do konce politikou, válka znamená, že tyto třídy pokračují v uskutečňování týchž cílů jinou cestou. Proto když píšete v provoláních dělníků a rolníků „svrhněte své bankéře“, každý uvědomělý dělník v evropské zemi se vám buď směje, nebo si trpce povzdechne a řekne: „Co můžeme dokázat, když tam svrhli monarchu, pološíleného idiota a zlosyna, jaké my jsme odstranili už dávno — to je celý náš zločin a teď podporují se svými skorosocialistickými ministry ruské bankéře?!“

Bankéři zůstávají u moci, zahraniční politiku provádějí prostřednictvím imperialistické války a plně přitom respektují smlouvy, které v Rusku uzavřel Mikuláš II. U nás je to vidět zvlášť názorně. Základní rysy ruské zahraniční imperialistické politiky neurčili nynější kapitalisté, ale předchozí vláda s Mikulášem Romanovem, kterého jsme svrhli. On tyto smlouvy uzavřel, smlouvy zůstávají tajné a kapitalisté je nemohou uveřejnit právě proto, že to jsou kapitalisté. Ale žádný dělník ani rolník nemůže tuto zamotanou věc pochopit, protože si říká: Když vyzýváme ke svržení kapitalistů v jiných zemích, musíme především odstranit naše bankéře, jinak nám nikdo neuvěří, nikdo nás nebude brát vážně, řeknou si o nás, že jsme naivní ruští primitivové, že píšeme slova sama o sobě krásná, jenže ta slova nemají politický obsah, anebo si pomyslí něco horšího — že jsme farizejové. Tyhle věci byste našli v zahraničním tisku, kdyby přicházel do Ruska přes hranici volně tisk nejrůznějšího zaměření a nezadržovaly ho v Tornea anglické a francouzské úřady. Už jenom z výběru citátů ze zahraničních novin byste se přesvědčili, do jak strašného rozporu se dostáváte, přesvědčili byste se, jak neuvěřitelně směšná a chybná je myšlenka bojovat proti této válce konferencemi socialistů, dohodami se socialisty na sjezdech. Kdyby byl imperialismus proviněním nebo trestuhodným činem jednotlivců, mohl by socialismus zůstat socialismem. Imperialismus je poslední stupeň vývoje kapitalismu, který dospěl až k tomu, že si rozdělil celý svět a že se dvě obrovské skupiny střetly v boji na život a na smrt. Buď budeš sloužit jedné nebo druhé skupině, nebo obě dvě svrhneš, žádná jiná cesta neexistuje. Odmítáte-li separátní mír, protože nechcete sloužit německému imperialismu, máte úplnou pravdu, proto jsme proti separátnímu míru i my. Jenže vy de facto proti své vůli sloužíte dál anglickému a francouzskému imperialismu se stejně dobyvačnými a loupeživými cíli, které vtělili do smluv za pomoci Mikuláše Romanova i ruští kapitalisté. Neznáme text těchto smluv, ale každý, kdo sledoval politickou literaturu, kdo prolistoval alespoň jednou knihu o ekonomice a diplomacii, zná obsah těchto smluv. Ostatně i Miljukov, pokud se pamatuju, psal ve svých knihách o smlouvách a slibech, že bude dobyta Halič, budou zabrány černomořské úžiny a Arménie, zůstanou staré anexe a přibude hromada dalších. Všichni to vědí, ale smlouvy zůstávají tajné i nadále a nám se říká — jestliže je zrušíte, znamená to roztržku se spojenci.

O separátním míru jsem už řekl, že je pro nás naprosto nepřijatelný, a rezoluce naší strany jednoznačně dokazuje, že ho odmítáme jako každou jinou dohodu s kapitalisty. Pro nás separátní mír znamená dohodu s německými lupiči, protože ti loupí stejně jako ostatní. Jenže stejným separátním mírem by byla dohoda s ruským kapitálem v ruské prozatímní vládě. Carské smlouvy platí i nadále a slouží k okrádání a vysávání jiných národů. Když někdo říká „mír bez anexí a kontribucí“, jako to musí říkat každý ruský dělník a rolník, protože život ho to učí, protože není zainteresován na bankovních ziscích, protože chce žít, odpovídám mu, že se do tohoto hesla vaši narodničtí a menševičtí vůdcové z nynějšího sovětu dělnických a vojenských zástupců pěkně zamotali. Ve svých Izvěstijích řekli, že to znamená status quo, tj. předválečný stav — vrátit se k tomu, co bylo před válkou. Není snad tohle mír podle představ kapitalistů? A ještě podle jakých představ! Při prosazováni tohoto hesla počítejte s možností, že vývojem událostí se vaše strany dostanou k moci, za revoluce se to může stát, a vy budete muset uskutečnit to, o čem mluvíte, a když teď navrhujete mír bez anexí, přijmou ho Němci, ale nepřijmou ho Angličani, poněvadž angličtí kapitalisté neztratili ani píď země, ale naopak si na celém světě ještě další naloupili. Němci hodně nakradli, ale taky hodně ztratili, a nejen dost ztratili, ale mají proti sobě největšího nepřítele, Ameriku. Jestliže vy, kteří navrhujete mír bez anexí, si pod tímto mirem představujete status quo, dostáváte se tak daleko, že z vašeho návrhu vyplývá separátní mír s kapitalisty, protože němečtí kapitalisté, když teď mají proti sobě Ameriku a Itálii, s kterými dřív uzavírali smlouvy, na váš návrh odpovědí: „Ano, přijmeme tento mír bez anexí. Není to pro nás porážka, je to pro nás vítězství nad Amerikou a Itálií.“ Objektivně se chystáte ke stejnému separátnímu míru s kapitalisty, z něhož obviňujete nás, protože ve své politice se fakticky v praxi s těmito bankéři důsledně nerozcházíte jako s představiteli imperialistické nadvlády na celém světě, a v prozatímní vládě je dokonce vy i vaši „socialističtí“ ministři podporujete.

Tím se dostáváte do onoho rozporuplného a vratkého postavení, kdy vás masy chápou jinak. Masy, nezainteresované na anexích, říkají: Nechceme bojovat za žádné kapitalisty. Když nám někdo tvrdí, že s takovou politikou mohou skoncovat sjezdy a dohody socialistů všech zemí, odpovídáme: Kdyby imperialismus byl záležitostí trestuhodných jednotlivců, pak možná ano. Jenže imperialismus je stupeň vývoje světového kapitalismu, s nímž je spjato dělnické hnutí.

Vítězství imperialismu je začátkem nevyhnutelného a ve všech zemích neodvratného rozštěpení socialistů na dva tábory. Kdo dnes ještě mluví o socialistech jako o nějakém celku, jako o něčem, co může tvořit celek, ten klame sám sebe i ostatní. Celý průběh války, celé dva a půl roku války způsobily toto rozštěpení — od té doby, kdy jednomyslně schválený basilejský manifest označil za živnou půdu této války imperialistický kapitalismus. V tomto basilejském manifestu není ani slovo o „obraně vlasti“. Před válkou nebylo možné napsat jiný manifest a právě tak dnes žádný socialista nenavrhne sepsat manifest o „obraně vlasti“ ve válce mezi Japonskem a Amerikou, když nejde o jeho vlastní kůži, o jeho vlastní kapitalisty a o jeho vlastní ministry. Napište rezoluci pro mezinárodní sjezdy! Víte, že válka mezi Japonskem a Amerikou je už hotová věc, připravovala se celá desetiletí, nevypukne náhodně; taktika není závislá na tom, kdo první vystřelí. To by bylo směšné. Přece dobře víte, že japonský kapitalismusje stejně loupeživý jako americký. O „obraně vlasti“ se bude mluvit na obou stranách; bude to buď zločin, nebo strašná slabost, vyvolaná „obranou“ zájmů našich kapitalistických nepřátel. Proto říkáme, že socialismus se nadobro rozštěpil. Socialisté se úplně zpronevěřili socialismu, zejména ti, kteří přešli na stranu své vlády nebo svých bankéřů, svých kapitalistů, i kdyby se od nich sebevíc distancovali a sebevíc je odsuzovali. Nejde o odsuzování. Ale někdy se odsuzuje to, že Němci podporují své kapitalisty, aby se zamaskovala obhajoba stejného „hříchu“ spáchaného Rusy! Jestliže obviňujete německé sociálšovinisty, tj. lidi, kteří mluví jako socialisté — mnozí z nich se možná považují za socialisty, ale ve skutečnosti jsou to šovinisté, ve skutečnosti nebrání německý lid, ale špinavé a chamtivé německé kapitalistické lupiče —‚ pak neobhajujte anglické, francouzské a ruské kapitalisty. Němečtí sociálšovinisté nejsou horší než ti, kteří v naší vládě pokračují v politice tajných smluv a loupeží a zastírají to bláhovými zbožnými přáními, v nichž je mnoho dobrého a která jsou podle mého míněna ve vztahu k masám naprosto upřímně, avšak nepřiznávám a nemohu přiznat, že by v nich bylo alespoň jedno slovo politicky pravdivé. To je jen vaše přání, ale válka je pořád stejně imperialistická a vede se kvůli stejným tajným smlouvám! Jiné národy vyzýváte, aby svrhly bankéře, ale své vlastní podporujete! Mluvíte o míru, ale neřekli jste o jakém. Když jsme poukazovali na tento křiklavý rozpor, nikdo se k míru na základě statu quo nevyjádřil. Ve své rezoluci, v níž budete mluvit o míru bez anexí, nebudete moci říct, že to není status quo. Nebudete moci ani říct, že je to status quo, tj. obnovení předválečného stavu. Tak co tedy? Vzít Anglii německé kolonie? Zkuste to dohodami bez použití zbraní! Všichni se vám vysmějí. Zkuste vzít Japonsku uloupené Kiao-čau a tichooceánské ostrovy bez revoluce!

Zamotali jste se do neřešitelných rozporů. Ale když my říkáme „bez anexí“, říkáme tím, že pro nás je toto heslo jen součástí boje proti světovému imperialismu. Říkáme, že chceme osvobodit všechny národy a začít našimi. Mluvíte o válce proti anexím a o míru bez anexí, ale v Rusku samém pokračujete v politice anexí. To je něco neslýchaného! Vy i vaše vláda, vaši noví ministři fakticky pokračují vůči Finsku a Ukrajině v politice anexí. Ukrajinský sjezd je vám trnem v oku, zakazujete jeho zasedání prostřednictvím svých ministrů.^{^[110]} To není anexe? To je politika pošlapávající práva národa, který tolik vytrpěl od carů za to, že jeho děti chtějí mluvit mateřským jazykem. To znamená, že se bojíte samostatných republik. Z hlediska dělníků a rolníků to není nic strašného. Ať je Rusko svazem svobodných republik. Dělníci a rolníci nebudou bojovat, aby tomu zabránili. Ať je každý národ osvobozen, především ať jsou osvobozeny všechny národy, s nimiž děláte v Rusku revoluci. Jinak se odsuzujete k tomu, že slovy jste „revoluční demokracie“, ale v praxi je celá vaše politika kontrarevoluční.

Vaše zahraniční politika je protidemokratická a kontrarevoluční, zatímco revoluční politika vás může přivést do situace, že budete muset vést revoluční válku. Možná že taky ne. Tímto bodem se v poslední době hodně zabýval referent i tisk. Velmi rád bych se u tohoto bodu zastavil.

Jak si prakticky představujeme východisko z této války? My říkáme, že jediným východiskem z této války je revoluce. Podporujte revoluci tříd utlačovaných kapitalisty, svrhněte třídu kapitalistů ve své zemi a dejte tak příklad ostatním zemím. Jedině to je socialismus. Jedině to je boj proti válce. Všechno ostatní jsou sliby nebo fráze anebo nevinná zbožná přání. Ve všech zemích na světě se socialismus rozštěpil. Čím dál víc se zamotáváte tím, že udržujete kontakt se socialisty, kteří podporují vlastní vládu, a zapomínáte, že v Anglii a ve Francii zůstalo opravdových socialistů, kteří vyjadřují socialismus mas, jen několik málo a že sedí ve vězeních. Jenže jedině oni vyjadřují zájmy proletářského hnutí. Ale co kdyby se v Rusku dostala k moci utlačovaná třída? Když se nás ptají, jak se chceme sami dostat z války, odpovídáme: Nikdo se nemůže dostat z války sám. V každé rezoluci naší strany, v každém projevu našeho řečníka na shromáždění lidu se říká, že je nesmysl, že by se někdo mohl z této války dostat sám. Tato válka vtáhla do svého víru stamilióny lidí, stamiliardový kapitál. Není z ní jiné východisko, než že se moci chopí revoluční třída, která je de facto povinna s imperialismem skoncovat, tj. zpřetrhat finanční, bankovní a anexionistická spojení. Dokud se toto doopravdy neudělá, neudělalo se nic. Převrat se omezil na to, že místo carismu a imperialismu máte dnes jakousi ryze imperialistickou republiku, kde ani představitelé revolučních dělníků a rolníků nedokážou zacházet s Finskem a Ukrajinou demokraticky, tj. nebát se jejich oddělení.

Když se říká, že usilujeme o separátní mír, není to pravda. My říkáme: žádný separátní mír se žádnými kapitalisty, především ne s ruskými. Kdežto prozatímní vláda separátní mír s ruskými kapitalisty uzavřela. Pryč s tímto separátním mírem! (Potlesk.) Žádný separátní mír s německými kapitalisty neuznáváme a žádná jednání nezahájíme. Neuznáváme však ani žádný separátní mír s anglickými a francouzskými imperialisty. Rozchod s nimi prý znamená dohodu s německými imperialisty. To není pravda, musíme se s nimi rozejít okamžitě, protože je to společenství lupičů. Smlouvy se prý nedají zveřejnit, poněvadž celá naše vláda, celá naše politika by se tím zostudila v očích každého dělníka a každého rolníka. Kdyby se tyto smlouvy zveřejnily a kdyby se otevřeně řeklo na shromážděních ruským dělníkům a ruským rolníkům, hlavně těm v zapadlých vesničkách „za tohle teď bojuješ, za černomořské úžiny, za udržení Arménie“ —‚ pak každý řekne: Takovou válku nechceme. (Předseda: „Vaše lhůta uplynula.“ Hlasy: „Pokračovat.“) Ještě deset minut. (Hlasy: „Pokračovat.“)

Říkám, že alternativa „buď s anglickými imperialisty, nebo s německými“ není správná. Uzavření míru s německými znamená válku s anglickými, a naopak. Tato alternativa je výhodná pro ty, kdo se nechtějí rozejít se svými kapitalisty a bankéři, kdo připouštějí jakékoli spojenectví s nimi. Pro to my nejsme. My říkáme, že hájíme spojenectví s utlačovanou třídou, s utlačovanými národy. Zůstaňte věrni takovému spojenectví — a budete revoluční demokracií. Není to lehký úkol. Musí se mít při něm stále na zřeteli, že za jistých podmínek je revoluční válka nevyhnutelná. Žádná revoluční třída se nemůže zříkat revoluční války, protože jinak se odsuzuje ke směšnému pacifismu. My nejsme tolstojovci. Chopí-li se revoluční třída moci, nezůstanou-li v jejím státě žádné anexe, nebudou-li mít banky a velký kapitál moc, což není v Rusku tak snadné, povede tato třída revoluční válku nikoli slovy, ale skutky. Nemůžeme se zaříct, že tuto válku nepovedeme. Znamenalo by to, že se staneme tolstojovci, maloměšťáky, že zapomeneme na celou marxistickou vědu, na zkušenosti všech evropských revolucí.

Rusko se samo jako jediné z války dostat nemůže. Ale vyrůstají už mohutní spojenci, kteří vám dnes nevěří právě proto, že vaše stanovisko je nedůsledné nebo naivní, a také proto, že jiným národům radíte „Pryč s anexemi!“, a sami je doma uplatňujete. Jiným národům říkáte: Svrhněte bankéře! Ale doma jste je nesvrhli. Zkuste dělat jinou politiku. Uveřejněte smlouvy a pranýřujte je před každým dělníkem a rolníkem i na schůzích. Odmítněte mír s německými kapitalisty a požadujte úplný rozchod s anglickými a francouzskými kapitalisty. Ať Angličani odtáhnou z Turecka a nebojují o Bagdád. Ať odtáhnou z Indie a z Egypta. Nechceme bojovat zato, aby jim zůstala ukradená kořist, stejně jako nevynaložíme ani špetku energie na to, aby německým lupičům zůstala jejich kořist. Když to uděláte — zatím jste o tom jen mluvili, v politice se slovům nevěří a je to dobře — když to nejen řeknete, ale také uděláte, pak se naši dnešní spojenci budou muset projevit. Jen si všimněte, co si myslí všichni utlačovaní dělníci a rolníci, cítí s vámi a litují vás, že jste tak slabí a že se nepostavíte proti bankéřům, ačkoli jste ozbrojeni. Vašimi spojenci jsou utlačovaní dělníci všech zemí. Dopadne to tak, jak to ukázala v praxi revoluce roku 1905. Když začínala, byla strašně slabá. A jaký byl její výsledek v mezinárodním měřítku? Jak z této politiky vykrystalizovala zahraniční politika revoluce v Rusku, z průběhu roku 1905? Dnes provádíte zahraniční politiku revoluce v Rusku v naprostém souladu s kapitalisty. Ale rok 1905 ukázal, jaká má být zahraniční politika revoluce v Rusku. Je nesporným faktem, že po 17. říjnu 1905 začaly ve Vídni a v Praze masové pouliční bouře a že se stavěly barikády. Po roce 1905 přišel rok 1908 v Turecku, rok 1909 v Persii a rok 1910 v Číně. Jestliže se obrátíte na skutečně revoluční demokracii, dělnickou třídu a na utlačované a nebudete se paktovat s kapitalisty, budou vašimi spojenci třídy utlačované, a nikoli utlačovatelské, národy, které jsou teď trhány na kusy, a nikoli národy, kde dnes mají dočasně hlavní slovo utlačovatelské třídy.

Někdo nám tu připomíná německou frontu, na které nikdo z nás nenavrhoval žádnou změnu, jenom možnost svobodně rozšiřovat naše provolání, která jsou psána ve dvojím znění rusky a německy. Praví se v nich, že kapitalisté obou zemí jsou lupiči. Teprve jejich odstranění je krokem k míru. Ale jsou tu i jiné fronty. Na turecké frontě je naše armáda, nevím, jak je velká. Dejme tomu, že jsou tam tři milióny lidí. Kdyby tato armáda, která byla povolána do Arménie a provádí tam anexe, které vy trpíte, a přitom jiným národům hlásáte mír bez anexí, přestože máte sílu a moc, kdyby tato armáda přistoupila na tento program a udělala z Arménie nezávislou arménskou republiku a peníze, o které nás odírají angličtí a francouzští finančníci, dala jim, bylo by to lepší.

Prý se bez finanční podpory Anglie a Francie neobejdeme. Jenže tato podpora nás „drží“ asi tak jako provaz oběšence. Ať ruská revoluční třída řekne: Pryč s touto podporou, neuznáváme dluhy, které máme u francouzských a anglických kapitalistů, vyzýváme všechny k povstání proti kapitalistům! Žádný mír s německými kapitalisty a žádné spojenectví s anglickými a francouzskými! Bude-li se tato politika skutečně provádět, mohla by se naše armáda uvolnit z turecké fronty a vrátit na jiné fronty, protože všechny asijské národy by se přesvědčily, že ruský národ vyhlašuje mír bez anexí na základě sebeurčení národů nejen slovy, ale že ruští dělníci a rolníci se skutečně stavějí do čela všech utlačovaných národů, že boj proti imperialismu není pro něho jen pouhým přáním a okázalou ministerskou frází, ale nejvlastnějším zájmem revoluce.

Naše situace je taková, že revoluční válka nám může hrozit, ale nemusí k ní nutně dojít, protože angličtí imperialisté sotva budou moci vést válku proti nám, dáte-li národům obklopujícím Rusko ze všech stran praktický příklad. Dokažte, že osvobozujete arménskou republiku, uzavřete dohodu se sověty dělnických a rolnických zástupců v každé zemi, dokažte, že jste pro svobodnou republiku, pak bude zahraniční politika ruské revoluce opravdu revoluční, opravdu demokratická. Teď je taková jen slovy, ve skutečnosti je kontrarevoluční, protože jste spolčeni s anglickým a francouzským imperialismem a nechcete to otevřeně říct, bojíte se to přiznat. Lepší by bylo, kdybyste namísto výzvy „Svrhněte cizí bankéře“ řekli ruskému lidu, dělníkům a rolníkům, přímo: „Jsme příliš slabí, nemůžeme ze sebe setřást jařmo anglických a francouzských imperialistů, jsme jejich otroci, a proto válčíme.“ Byla by to trpká pravda, ale měla by svůj revoluční význam a prakticky by přispěla k rychlejšímu ukončení této loupeživé války. A to je tisíckrát důležitější než dohoda s francouzskými a anglickými sociálšovinisty, než svolávání sjezdů, na které oni přistoupí, důležitější než pokračování v této politice, kdy se vlastně bojíte rozejít se s imperialisty jedné země, dokud zůstáváte spojenci druhé. Můžete se opřít o utlačované třídy evropských zemí, o utlačované národy slabších zemí, které Rusko utlačovalo za carů a které utlačuje i nadále jako nyní Arménii; opřete-li se o ně, můžete jim poskytnout svobodu a pomáhat jejich dělnickým a rolnickým výborům, a tak byste se dostali do čela všech utlačovaných tříd, všech utlačovaných národů ve válce proti německému a proti anglickému imperialismu, které se proti vám nemohou spojit proto, že mezi sebou bojují na život a na smrt, proto, že jsou v nesmírně těžké situaci, kdy zahraniční politika revoluce v Rusku, upřímné a skutečné spojenectví s utlačovanými třídami, s utlačovanými národy může mít úspěch a na 99 procent je jisté, že úspěch mít bude

Nedávno jsme v moskevských novinách naší strany četli dopis rolníka, který komentoval náš program. Dovolím si zakončit svůj projev krátkým citátem z tohoto dopisu, z něhož je zřejmé, jak rolník náš program pochopil. Tento dopis je uveden v 59. čísle moskevského listu naší strany Social-demokrat^{^[111]} a je přetištěn v 68. čísle listu Pravda: „Musíme víc tlačit na buržoazii, aby to nevydržela. Potom válka skončí. Jestli ale nebudem na buržoazii pořádně tlačit, dopadnem špatně.“ (Potlesk.)

Pravda, č. 95, 96 a 97
13. července (30. června),
14. (1.) a 15. (2.) července 1917

Podle textu Pravdy
porovnaného se stenagrajickým zápisem,
který opravil V. L Lenin

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

101 I. celoruský sjezd sovětů delnických a vojenských zástupců se konal 3.—24. června (16. června—l. července) 1917 v Petrohradu. Sjezdu se zúčastnilo 1090 delegátů, kteří zastupovali 305 dělnických, vojenských a rolnických sjednocených organizací, 53 okresních, oblastních a guberniálních sovětů, 21 organizací bojující armády, 8 týlových vojenských organizací a 5 organizací námořnictva. Bolševiky, kteří měli v té době v sovětech menšinu, zde zastupovalo 105 delegátů. Převážná většina delegátů patřila k menševicko-eserskému bloku a k malým skupinám, které ho podporovaly. Na programu bylo 12 otázek: revoluční demokracie a vládní moc, postoj k válce, příprava Ústavodárného shromáždění, národnostní otázka, agrární otázka aj. Lenin přednesl projev o postoji k prozatímní vládě a projev o válce. Menševici a eseři vyzývali ve svých rezolucích k upevnění kázně v armádě a k ofenzívě na frontě, k podpoře prozatímní vlády, rozhodně odmítali předání moci sovětům a prohlásili (ministr Cereteli), že v Rusku neexistuje ani jedna politická strana, která by byla ochotna převzít všechnu moc. Lenin jménem bolševické strany lakonicky odpověděl: „Existuje!“ a oznámil, že bolševická strana je kdykoli „ochotna převzít všechnu moc“.

Bolševici intenzívně využívali sjezd k tomu, aby odhalili imperialistickou politiku prozatímní vlády a kompromisnickou taktiku menševiků a eserů. Předložili sjezdu ke všem základním otázkám vlastní rezoluce a obhajovali je zde. Svá vystoupení adresovali nejen delegátům sjezdu, ale přímo širokým vrstvám lidu — dělníkům, rolníkům a vojákům. Odhalovali protilidovou, kontrarevoluční podstatu zahraniční politiky prozatímní vlády a imperialistický charakter války a dokazovali, že prozatímní vláda není schopna zachránit zemi před hospodářským rozvratem. Konstatovali, že politika dohod s kapitalisty naprosto ztroskotala, a ve své rezoluci navrhovali, aby za jediné řešení bylo uznáno předání veškeré státní moci celoruskému sovětu dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Esersko-menševická většina sjezdu se ve svých usneseních rozhodla pro podporu prozatímní vlády, schválila vládou připravovanou ofenzívu na frontě a odmítla předání moci sovětům. Sjezd zvolil ústřední výkonný výbor, který byl činný až do II. sjezdu sovětů. Skládal se převážně z eserů a menševiků.

Lenin při hodnocení významu sjezdu napsal, že „skvěle a názorně“ předvedl ústup eserských a menševických vůdců od revoluce (viz tento svazek zde).

102 Srov. K. Marx - B. Engels, Spisy 36, Praha 1973, s. 671.

103 Lenin má na mysli usnesení Sedmé (dubnové) celoruské konference SDDSR(b), konané v Petrohradu 24.—29. dubna (7.—l2. května) 1917 (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferenci a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 288—305).

104 Jde o první celoruský sjezd rolnických zástupců, konaný 4.—28. května (17. května—10. června) 1917 (viz poznámku [76]), který schválil usnesení o budoucím politickém uspořádání Ruska.

105 Lenin má na mysli článek V. Bazarova Co dál?, který vyšel 4. (17.) června 1917 ve 40. čísle listu Novaja žizň a zabýval se možností ukončit válku. Bazarov obhajoval vedení separátní války, což mělo zachránit revoluci.

106 Lenin má na mysli to, že britská vláda vydala vůdci Nezávislé dělnické strany Anglie Ramsayi MacDonaldovi pas pro cestu do Ruska, kam byl pozván výkonným výborem petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců. MacDonaldově cestě zabránil britský svaz námořníků, který odmítl řídit loď určenou pro jcho cestu.

107 Provolání petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců K národům celého světa schválila esersko-menševická většina sovětu pod tlakem širokého hnutí pracujících, bojujících za ukončení války, na zasedání sovětu 14. (27.) března 1917. Následujícícho dne bylo uveřejněno v listech Pravda a Izvěstija petrogradskogo sověta rabočich i soldatskich deputatov.

Provolání, plné nabubřelých frází o míru, vyzývalo národy bojujících zemí „ke společným rozhodným akcím ve prospěch miru“, avšak neodhalovalo dobyvačný charakter války, nenavrhovalo žádná praktická opatření boje za mír a v podstatě omlouvalo buržoazní prozatímní vládu za pokračování v imperialistické válce.

108 V červnu 1917 obsadila Itálie Albánii. Vyhlásila sice její nezávislost, ale ve skutečnosti se Albánie stala jejím protektorátem.

V téže době v Řecku přinutily Británie a Francie hospodářskou blokádou, která vyvolala v zemi strašlivý hlad, a okupováním mnoha řeckých oblastí krále Konstantina zříct se trůnu a dosadily k moci svého stoupence Venizelose. Řecko tak bylo vtaženo do války na straně Dohody proti vůli obrovské většiny obyvatelstva.

Persie byla za války okupována britskými a ruskými vojsky. Začátkem roku 1917, kdy úplně ztratila samostatnost, byla obsazena na severu ruskými a na jihu britskými vojsky.

Všechny tyto akty imperialistického násilí podporovali diplomaté prozatímní vlády.

109 Jde o prohlášení byra bolševické frakce a byra sjednocených sociálních demokratů-internacionalistů na I. celoruském sjezdu sovětů a o požadavek zařadit do programu především otázku prozatímní vládou připravované ofenzívy na frontě. V prohlášení se uvádělo, že tuto ofenzívu si prosazuji imperialistické kruhy spojenců, že kontrarevoluční kruhy v Rusku tak chtějí soustředit moc v rukou skupiny vojáků, diplomatů a kapitalistů a zasadit úder revolučnímu boji za mír a vybojovaným pozicím ruské demokracie. Prohlášení varovalo dělnickou třídu, armádu a rolnictvo před nebezpečím, které zemi hrozí, a vyzývalo sjezd, aby okamžitě odrazil kontrarevoluční nápor.

Sjezd návrh byra frakce SDDSR(b) zamítl.

110 Jde o zákaz celoukrajinského armádního sjezdu, který vydal ministr vojenství prozatímní vlády Kerenskij. Přes tento zákaz se sjezd konal 5.—12. (18.—25.) června 1917 v Kyjevě. Sjezd schválil „Universál“ o autonomii Ukrajiny, vydaný ukrajinskou Centrální radou.

Kontrarevoluční politiku prozatímní vlády a stran menševiků a eserů vůči Ukrajině Lenin kritizoval ve svých článcích Ukrajina a Ukrajina a porážka vládnoucích stran v Rusku.

111 Social-demokrat — deník, orgán moskevského oblastního byra, moskevského výboru, později i moskevského okruhového výboru SDDSR(b), který vycházel od března 1917 do března 1918. V jeho redakci postupně pracovali M. S. Olminskij, I. I. Skvorcov-Stěpanov, A. A. Solc, J. M. Jaroslavskij aj.

V listě Social-demokrat vyšla řada Leninových článků a dokumentů: Dopisy zdaleka (Dopis 1), O úkolech proletariátu v nynější revoluci, Provolání k vojákům všech válčících zemí, Projev o postoji k Prozatímní vládě z 4. (17.) června, pronesený na 1. celoruském sjezdu sovětů dělnických a vojenských zástupců, aj. V květnu 1918, kdy se sovětská vláda a ústřední výbor strany přestěhovaly do Moskvy, splynul list Social-demokrat s listem Pravda.

Vladimír Iljič Lenin