I. celoruský sjezd rolnických zástupců

Vladimír Iljič Lenin

I. celoruský sjezd rolnických zástupců
4.-28. května (17. května-10. června) 1917^{^[76]}

1. Návrh rezoluce k agrární otázce
2. Projev o agrární otázce 22. května (4. června) 1917

1
Návrh rezoluce k agrární otázce^{^[77]}

1. Veškerá statkářská půda a půda v soukromém vlastnictví, stejně jako údělná, církevní a tak dále musí být okamžitě a bez jakékoli náhrady předána lidu.

2. Rolnictvo musí organizovaně, prostřednictvím svých sovětů rolnických zástupců, okamžitě zabírat všechnu půdu ve svém okolí k obhospodařování, Čímž nijak nerozhoduje o definitivním disponování půdou, které přísluší Ustavodárnému shromáždění nebo Celoruské radě sovětů, jestliže lid předá této radě ústřední státní moc.

3. Soukromé vlastnictví půdy musí být úplně zrušeno, to znamená, že vlastnické právo na veškerou půdu musí patřit jedině všemu lidu, disponovat půdou přitom musí místní demokratické orgány.

4. Rolníci musí odmítnout radu kapitalistů, statkářů a jejich prozatímní vlády, že se mají „dohodnout“ s místními statkáři o bezprostředním disponování půdou; kdo má veškerou půdou disponovat, to musí vyřešit organizované rozhodnutí většiny místních rolníků, a nikoli dohoda většiny, tj. rolníků, s menšinou, navíc nepatrnou menšinou, tj. statkáři.

5. Proti předání veškeré statkářské půdy rolníkům bez náhrady bojují a budou všemi prostředky bojovat nejen statkáři, ale i kapitalisté, kteří mají velmi značnou moc nejen finanční, ale i značný vliv na dosud zaostalé masy prostřednictvím tisku, prostřednictvím mnoha úředníků, zaměstnanců apod., kteří si zvykli na nadvládu kapitálu. Proto předání veškeré statkářské půdy rolnictvu bez náhrady nemůže být ani důsledně provedeno, ani zabezpečeno, dokud rolnictvo neztratí důvěru ke kapitalistům, dokud se rolnictvo pevně nespojí s městskými dělníky a dokud veškerou státní moc úplně nepřevezmou sověty dělnických, vojenských, rolnických a jiných zástupců. Jedině státní moc, která bude v rukou těchto sovětů a bude spravovat stát nikoli prostřednictvím policie, úředníků a pravidelné armády odtržené od lidu, ale prostřednictvím lidové ozbrojené milice sdružující všechny dělníky a rolníky, dokáže zabezpečit tuto pozemkovou reformu, požadovanou veškerým rolnictvem.

6. Zemědělští námezdní dělníci a chudí rolníci, to znamená ti, kteří si vydělávají na živobytí zčásti námezdní prací, protože nemají dost půdy, dobytka a nářadí, musí všemožně usilovat o samostatnou organizaci ve zvláštních sovětech nebo ve zvláštních skupinách v rámci celorolnických sovětů, aby mohli hájit své zájmy proti bohatým rolníkům, kteří se nutně budou snažit spojovat s kapitalisty a statkáři.

7. V důsledku války hrozí Rusku stejně jako všem válčícím a rovněž mnoha neutrálním (neválčícím) zemím hospodářský rozvrat, katastrofa a hlad pro nedostatek pracovních sil, nedóstatek uhlí, železa apod. Zemi může zachránit jedině to, že dělničtí a rolničtí zástupci převezmou kontrolu a řízení veškeré výroby a rozdělování výrobků. Proto je nutné okamžitě připravovat dohody sovětů rolnických zástupců se sověty dělnických zástupců o výměně obilí a jiných produktů vyráběných na venkově za nářadí, obuv, šatstvo a jiné věci bez zprostředkování kapitalistů a kapitalisty odstranit z vedení továren. Ze stejného důvodu je třeba urychlovat předání statkářského dobytka a nářadí rolnickým výborům, aby se toto nářadí a tento dobytek mohly užívat společně. Stejně tak je třeba vyžadovat, aby každý velkostatek byl urychleně přeměněn na vzorové hospodářství se společným obděláváním půdy nejlepším nářadím pod vedením agronomů a z rozhodnutí sovětů zástupců zemědělských dělníků.

Napsáno před 17. (30.) květnem 1917
Otištěno v květnu 1917
jako samostatný leták (pro delegáty sjezdu);
v prosinci 1917 v brožuře N. Lenin,
Materialy po agrarnomu voprosu,
nakladatelství Priboj, Petrohrad

Podle rukopisu

2
Projev o agrární otázce 22. května (4. června) 1917

Soudružky a soudruzi, rezoluce, kterou si vám dovoluji jménem sociálně demokratické frakce rolnického sovětu předložit, byla vytištěna a rozdána delegátům. Jestliže se na všechny nedostalo, postaráme se, aby hned zítra byl vytištěn další počet exemplářů a rozdán všem zájemcům.

Ve stručném referátě mohu ovšem probrat jen hlavní, základní otázky, které rolníky a dělnickou třídu zajímají nejvíc. Kdo se zajímá o otázku podrobněji, tomu bych mohl doporučit rezoluci naší strany, Sociálně demokratické dělnické strany Ruska (bolševiků), která vyšla jako příloha k 13. číslu listu Soldatskaja pravda a byla nejednou probírána v našem listu Pravda.^{^[78]} Teď se však budu muset omezit na nejzávažnější body své rezoluce a programu naší strany o agrární otázce, které vyvolávají nejvíc diskusí a nedorozumění. Jedním z prvních bodů, které vyvolávají diskuse nebo nedorozumění, je otázka, o které jsme se zmínili včera nebo předevčírem i na zasedání hlavního pozemkového výboru^{^[79]}, o němž jste pravděpodobně všichni slyšeli nebo četli ve včerejších nebo předvčerejších novinách. Na zasedání hlavního pozemkového výboru byl přítomen jeden z představitelů naší strany, člen ústředního výboru soudruh Smilga. Předložil tam návrh, aby se hlavní pozemkový výbor vyslovil pro okamžité organizované zabírání statkářské půdy rolníky, a za tento návrh byl soudruh Smilga zahrnut spoustou námitek. (Hlas: „A tady taky.“) Právě mi někdo říká, že i tady bude proti tomuto návrhu mnoho soudruhů. O to důkladněji musím vysvětlit tento bod našeho programu, protože se mi zdá, že většina všech námitek vznášených proti našemu programu vzniká myslím z nedorozumění nebo z nesprávného výkladu našich názorů.

Co se říká ve všech rezolucích naší strany, ve všech článcích našeho orgánu, našeho listu Pravda? Říkáme, že veškerá půda bez výjimky má být předána do vlastnictví všeho lidu. K tomuto závěru jsme dospěli na základě studia především rolnického hnutí z roku 1905, prohlášení rolnických poslanců v I. a II. státní dumě^{^[80]}, kde se poměrně svobodně — samozřejmě poměrně — mohlo vyslovit k této otázce mnoho rolnických poslanců ze všech končin Ruska.

Veškerá půda se musí stát vlastnictvím všeho lidu. Z toho už plyne, že požadujeme okamžité a bezplatné předání statkářské půdy místním rolníkům, ale v žádném případě tím nehájíme zabírání této půdy do vlastnictví a v žádném případě tím nehájíme rozdělování této půdy. Domníváme se, že místní rolníci mají půdu jen převzít a letos ji obdělat podle rozhodnutí schváleného většinou místních rolnických delegátů. Rozhodně tím nehájíme, aby tato půda přešla do vlastnictví rolníků, kteří si ji teď zabírají na jeden osev. Všechny námitky tohoto typu proti našemu návrhu, které neustále slyším a čtu na stránkách kapitalistického tisku, vycházejí prostě z nesprávného výkladu našich názorů. Jestliže jsme říkali — a já to opakuji — říkali jsme to ve všech našich rezolucích, že půda musí být vlastnictvím všeho lidu a musí být předána bez úhrady, pak je jasné, že rozhodnout o definitivním rozdělení této půdy, definitivně rozhodnout o úpravě pozemkových poměrů musí jedině ústřední státní moc, tj. Ústavodárné shromáždění nebo Celoruská rada sovětů, kdyby rolníci a dělníci takovou státní moc, radu sovětů, vytvořili. V tom se všichni shodneme.

Neshody začínají, až když slyšíme takovéto námitky a argumenty: „V tom případě však bude každé okamžité bezplatné předání statkářské půdy rolnictvu znamenat svévolné jednání.“ Právě tento názor, který nejpřesněji, nejautoritativněji a nejdůrazněji vyjádřil ministr zemědělství Šingarjov ve svém známém telegramu, tento názor považujeme za naprosto mylný, za nevýhodný pro rolníky a zemědělce, za škodlivý pro zajištěni země obilím a za nespravedlivý. Tento telegram si dovolím přečíst, abych ukázal, proti čemu máme námitky především.

„Rozhodovat o půdě samostatně, bez celostátně platného zákona, je nepřípustné. Svévolné jednání přivede stát do katastrofy... rozhodnout otázku půdy podle zákona je věcí Ústavodárného shromáždění. V.současné době zemědělci a pozemkoví vlastnici v jednotlivých místech ustavili smírčí zemědělské komory, při volostních zásobovacích výborech.“

Toto je nejdůležitější část vládního prohlášení o dané otázce. Když se seznámíte s rezolucí hlavního pozemkového výboru k této otázce^{^[81]}, jež byla schválena včera nebo předevčírem a s rezolucí, která byla schválena také v těchto dnech na poradě členů Státní dumy^{^[82]}, zjistíte, že obě uvedené rezoluce vycházejí ze stejného názoru. Rolníky, kteří chtějí, aby jim půda byla okamžitě a bezplatně předána a aby ji rozděloval místní rolnický výbor, obviňují ze svévolného jednání, protože vycházejí z toho, že jedině dobrovolná dohoda rolníků s pozemkovými vlastníky, zemědělců s vlastníky půdy, jedině taková dohoda prý odpovídá celkovým potřebám a zájmům státu. A to my právě popíráme, s tím nesouhlasíme.

Proberme si tyto námitky proti našemu návrhu. Obvykle se týkají toho, že půda v Rusku je rozdělena mimořádně nerovnoměrně jak mezi jednotlivé malé územní jednotky, jako jsou obce a volosti, tak mezi velké jednotky, jako jsou gubernie a oblasti. A kdyby prý místní obyvatelstvo ve své většině rozhodlo, bez ohledu na vůli statkářů, že půdu zabere, a ještě navíc bez náhrady, nerovnoměrnost by se neodstranila a dokonce by prý vzniklo nebezpečí, že zůstane natrvalo. Na to odpovídáme, že tento argument vznikl z nedorozumění. Nerovnoměrné rozdělení půdy se stejně neodstraní, dokud Ústavodárné shromáždění nebo ústřední státní moc vůbec nezavede deilnitivně nový systém. Dokud nebude tento systém zaveden, ať už se věc vyřeší podle představ rolníků nebo statkářů, tak jak chceme my, aby půdu okamžitě převzali rolníci, anebo jak chtějí statkáři, kteří jsou ochotni půdu propachtovat za vysoké nájemné a pod podmínkou, že rolník-nájemce i statkář si ponechají svápráva; ať už to bude tak nebo onak, nerovnoměrné rozdělení půdy zůstane. Tato námitka proti nám je vysloveně nesprávná a nespravedlivá. My říkáme, že je potřebné co nejdřív vytvořit ústřední státní moc, která se bude nejen opírat o vůli a rozhodnutí většiny rolnictva, ale bude také přímo tlumočit mínění této většiny. V tom se shodneme. Když slyšíme námitky proti bolševikům, když čteme útoky kapitalistických novin proti nim, tvrzení, že jsme anarchisté, co nejrozhodněji to odmítáme a považujeme tyto útoky za šíření zlomyslných lží a pomluv.

Za anarchisty jsou považováni ti, kdo popírají nevyhnutelnost státní moci. My však říkáme, že rozhodně nutná je a nejen dnes v Rusku, ale v každém státě, i kdyby už přímo přecházel k socialismu. Co nejpevnější státní moc je bezpodmínečně nutná. My jen chceme, aby tato moc byla plně a výlučně v rukou většiny dělnických, vojenských a rolnických zástupců. A právě tím se lišíme od ostatních stran. Rozhodně netvrdíme, že pevná státní moc není nutná, my jen říkáme, že veškerou statkářskou půdu mají bezplatně převzít rolníci na základě rozhodnutí místního rolnického výboru schváleného většinou a pod podmínkou, že nedojde k žádnému ničení majetku. Naše rezoluce to formuluje naprosto přesně. Rozhodně odmítáme námitky, které považují uplatnění našeho názoru za svévolné jednání.

Ne, podle našeho názoru je svévolné jednání v tom, když statkáři využívají půdu jen pro sebe nebo za ni berou nájemné. Ale když většina rolnictva říká, že statkářská půda nemá zůstat statkářům a že po celá desetiletí, po staletí nezažilo rolnictvo od těchto statkářů, pozemkových vlastníků nic jiného než útlak, to není svévolné jednání, to je obnovení práva, a obnovení práva se nesmí odkládat. Jestli rolníci převezmou půdu hned teď, neodstraní se tím nerovnoměrné rozdělení půdy mezi oblastmi, to jistě ne, ale tuto nerovnoměrnost neodstraní nikdo, dokud se nesejde Ústavodárné shromáždění. A kdybychom se dnes zeptali Šingarjova, který s námi nesouhlasí a v oficiálních dokumentech vytýká stoupencům našich názorů „svévolné jednáni“, kdybychom se ho zeptali, co on navrhuje pro odstranění této nerovnoměrnosti, nedokázal by nám na to odpovědět. Nic nenavrhuje a ani nic navrhnout nemůže.

Hovoří o „dobrovolné dohodě rolníků se statkáři“. Co to znamená? Uvedu dva základní údaje, které se týkají vlastnictví půdy v evropském Rusku. Tyto údaje ukazují, že na jednom konci ruské vesnice stojí bohatí statkáři včetně Romanovců, nejbohatších a nejhorších statkářů, na druhém konci chudí rolníci. Uvedu dva údaje, abyste věděli, jakou cenu má tohle řečnění Šingaijova i všech statkářů a kapitalistů. Jsou to tyto dva údaje: Když vezmeme nejbohatší statkáře z celého evropského Ruska, zjistíme, že ti největší, kterých je necelých 30 000, mají kolem 70 miliónů děsjatin^{^[a]} půdy. To znamená víc než 2000 děsjatin na každého z nich. Když vezmeme nejvyšší vrstvy bohatých ruských statkářů, bez rozdílu stavu (většina z nich jsou šlechtici, ale jsou tu i jiní pozemkoví vlastníci), jejich 30 000 a mají 70 miliónů děsjatin! A když vezmeme chudé rolnictvo podle téhož sčítání z roku 1905, které poskytuje poslední údaje shromážděné podle jednotných kritérií pro celé Rusko, údaje, které vlastně nejsou příliš důvěryhodné, jako žádná statistika sestavovaná za cara carskými úředníky, ale přece jen poskytuje údaje, které mají nejblíž pravdě a dají se nejlíp porovnat, když vezmeme chudé rolnictvo, vidíme 10 miliónů hospodářství se 70—75 milióny děsjatin půdy. To znamená jeden má přes 2000 děsjatin, kdežto druhý 7,5 děsjatiny na usedlost! A to by mělo snad být svévolným jednáním, když rolníci nepřistoupí na dobrovolnou dohodu. Co ale znamená ta „dobrovolná dohoda“? Znamená to, že statkáři možná přenechají půdu za pořádně vysoké nájemné, ale nikomuji nedají bezplatně. Bude to spravedlivé? Nebude. Bude to výhodné pro rolnické obyvatelstvo? Nebude. Jak bude provedena definitivní úprava vlastnictví půdy, to je věc budoucí ústřední moci, ale teď musí statkářskou půdu okamžitě a bez úhrady převzít rolnictvo pod podmínkou, že zabírání bude organizované. Ministr Černov v hlavním pozemkovém výboru v polemice s mým kolegou Smilgou řekl, že „organizované zabráni“ jsou dvě slova, která se navzájem vylučují: když je to zabrání, pakje to neorganizované, a když je to organizované, není to zabrání. Domnívám se, že tato kritika není správná. Domnívám se, že když se na něčem usnese většina rolnictva ve vsi nebo volosti, v üjezdu, v gubernii — a v některých guberniích, ne-li ve všech, rolnické sjezdy ustavily orgány místní moci, které tlumočí zájmy a vůli většiny, orgány, které tlumočí vůli obyvatelstva, tj. většiny zemědělců, když tyto místní mocenské orgány vznikly, jejich rozhodnutí je rozhodnutím moci, kterou budou rolníci uznávat. Je to moc, kterou jistě bude rolnické obyvatelstvo v místech plně respektovat, protože nepochybně tato moc, svobodně zvolená moc, nařídí, aby statkářská půda byla okamžitě předána rolnictvu. Ať rolník ví, že zabírá statkářskou půdu, a když platí, že platí do rolnických, újezdních pokladen, ať ví, že tyto peníze půjdou na zvelebení zemědělství, na budování cest a silnic apod. Ať ví, že zabírá půdu, která není jeho, ale není ani statkářova, že je to půda, která patří všemu lidu a o které definitivně rozhodne Ústavodárné shromáždění. Proto statkáři nesmějí mít žádné právo na půdu od samého začátku revoluce, od zřízení prvního pozemkového výboru a za tuto půdu se nesmí vymáhat žádná peněžitá úhrada.

Se svými odpůrci se nejvíce rozcházíme v pojetí toho, co je to pořádek a co je to zákon. Až dosud se za pořádek a zákon považovalo to, co vyhovuje statkářům a úředníkům, kdežto my tvrdíme, že pořádek a zákon je to, co vyhovuje většině rolnictva. A dokud neexistuje Celoruská rada sovětů, dokud neexistuje Ústavodárné shromáždění, do té doby představuje každý místní mocenský orgán — újezdní výbory, guberniální výbory — neodvolatelný pořádek a zákon! Za svévolné jednání označujeme to, že jeden statkář na základě starých odvěkých práv žádá „dobrovolnou“ dohodu s třemi sty rolnických rodin, z nichž každá má přibližně 7,5 děsjatiny! Říkáme: „At se rozhoduje podle většiny; chceme, aby rolníci neztráceli ani měsíc, ani týden, ani den a dostali statkářskou půdu okamžitě!“

Někteří namítají: „Jenže když rolníci budou zabírat půdu okamžitě, zaberou si jí asi víc bohatí, kteří mají dobytek, nářadí atd. Nebude to proto nebezpečné právě z hlediska chudého rolnictva?“ Soudružky a soudruzi, u tohoto argumentu se musíme pozdržet, vždyť naše strana ve všech svých usneseních, programech a provoláních adresovaných lidu prohlašuje: „Jsme strana námezdních dělníků a chudých rolníků; jejich zájmy chceme hájit; s jejich pomocí, jedině s jejich pomocí, s pomoci těchto třid se může lidstvo zbavit hrůz, do kterých je uvrhla tato válka kapitalistů.“

Proto si takových námitek, které tvrdí, že naše usnesení neodpovídají zájmům chudých rolníků, takových námitek si velmi pozorně všímáme a doporučujeme i vám, abyste jim spolu s námi věnovali zvláštní pozornost, protože tyto námitky se týkají podstaty věci, jádra otázky. Vždyť sama podstata věci nespočívá v ničem jiném, než jak uhájit zájmy námezdních dělníků, městských i venkovských, zájmy chudých rolníků v probíhající revoluci, v probíhající státní přeměně Ruska, jak můžeme a musíme uhájit jejich zájmy proti zájmům statkářů nebo bohatých rolníků, kteří jsou rovněž kapitalisty. Tady jsme ovšem u jádra otázky, u celé její podstaty! A teď přijde námitka, že když doporučujeme rolníkům, aby ihned zabrali půdu, zaberou ji především ti, kdo mají nářadí a dobytek, kdežto chudí nedostanou nic. Ptám se vás, pomůže tu dobrovolná dohoda se statkáři?

Velmi dobře víte, že statkáři neradi pronajímají půdu rolníkům, kteří nemají ani vindru, a naopak rádi uzavírají „dobrovolné“ dohody, když jim z toho kyne slušný příjem. Zadarmo statkáři své pozemky až dosud jaksi nedávali; alespoň si toho u nás v Rusku nikdo nevšiml.

Taková dobrovolná dohoda se statkáři znamená, že se mnohem víc posílí, zvýší a upevní privilegované, výsadní postavení, výhody pro bohaté rolníky, protože bohatí rolníci jistě mohou statkářům zaplatit a pro každého statkáře je bohatý rolník člověk, který může platit. Statkář ví, že může zaplatit a že od něj lze peníze i vymáhat, a proto při takových „dobrovoIných“ dohodách se statkáři jsou na tom právě bohatí rolníci mnohem lépe než chudí. Naproti tomu, jestli existuje možnost pomoci teď chudému rolnictvu, pak jedině tak, jak to navrhuji; půda musí být ihned a bez náhrady předána rolníkům.

Statkářské vlastnictví bylo a je obrovskou nespravedlností. Dostanou-li rolnici tuto půdu do držby bezplatně a bude-li to v souladu s vůlí většiny, nebude to svévolné jednání, ale obnovení práva. Tak se na to díváme my, a proto argument, že na tom chudé rolnictvo prodělá, považujeme za hluboce nesprávný. Za „dobrovolnou“ dohodu se považuje — jedině Šingaijov ji může považovat za „dobrovolnou“ —‚ když jeden statkář má 2000 děsjatin a 300 rolníků 7,5 děsjatiny na usedlost. Považovat takovou dohodu za dobrovolnou znamená dělat si z rolníků blázny. To není dobrovolná dohoda, ale dohoda rolnictvu vnucená, vnucená do té doby, dokud každý rolnický volostní, guberniální, újezdní a celoruský sovět neprohlásí, že statkářské vlastnictví je obrovská nespravedlnost a že jeho zrušení se nesmí odkládat už ani o hodinu, už ani o minutu.

Půda se musí stát vlastnictvím všeho lidu a rozhodnout o tom musí celostátní orgán moci. Dokud se nesešel, místní orgány, znovu to opakuji, zaberou statkářskou půdu a musí to udělat podle vůle organizované většiny. Není pravda, že v Rusku vládne nepořádek, jak to líčí noviny! Není to pravda, na venkově panuje větší pořádek než dřív, protože se tu rozhoduje podle vůle většiny. Násilnosti vůči statkářům se skoro nevyskytly; případy příkoří a násilí vůči statkářům jsou zcela ojedinělé; je jich nepatrný počet a v rámci celého Ruska nepřevyšují počet případů, k nimž docházelo i v minulosti.

Teď se zmíním o dalším argumentu, který jsem několikrát slyšel a rozebral v naší Pravdě v souvislosti s okamžitým předáním půdy rolníkům.^{^[b]}

Tento argument vychází z toho, že budeme-li rolníkům doporučovat, aby okamžitě zabírali statkářskou půdu bez úhrady, vyvolá to nespokojenost, roztrpčení a obavy a možná to dokonce pobouří vojáky na frontě, kteří si mohou říci: „Když si rolníci zaberou půdu teď, a my musíme být na frontě, nic na nás nezbude.“ Všichni vojáci mohou začít utíkat z fronty a nastane chaos a anarchie. Na to odpovídáme, že tato námitka se vůbec netýká základní otázky. I kdyby zabírali půdu za úhradu po dohodě se statkáři, nebo podle rozhodnutí většiny rolnictva, vojáci stejně zůstávají na frontě, dokud válka trvá, a samozřejmě zůstanou na frontě a domů na vesnici se vrátit nemohou. Proč by se vojáci na frontě neměli bát, že si statkáři pod záminkou dobrovolné dohody nadiktují nevýhodné podmínky, a proč by se měli bát, že rolnictvo rozhodne podle vůle většiny proti statkářům? To je nepochopitelné! Proč by měl voják na frontě mít důvěru ke statkářovi, k „dobrovolné“ dohodě se statkářem? Chápu, že to říkají strany statkářů a kapitalistů, ale že by takhle uvažovali ruští vojáci na frontě, tomu nevěřím. Jestli dojde k „dobrovolné“ dohodě se statkáři, vojáci to nenazvou pořádkem, spíš v tom budou vidět pokračování starého statkářského nepořádku.

Vojáci budou víc důvěřovat tomu, když jim řekneme: půda se předává lidu, místní rolníci si ji pronajmou a pachtovné nebudou platit statkářům, ale svému výboru na veřejně prospěšné účely, právě pro vojáky na frontě, ale ne statkářům. Když o tom rozhodne většina, vojáci na frontě se dozvědí, že už se neuzavírají žádné „dobrovolné“ dohody se statkáři, že statkáři jsou zrovna tak rovnoprávní občané, kterým nikdo nechce ubližovat. Půda patří všemu lidu, to znamená i statkářovi, ale ne na základě šlechtických privilegií, ale jako každému jinému občanovi. Od té doby, kdy byla svržena carská moc, vláda cara, který byl největším statkářem a utlačovatelem mas, nesmějí mít statkářští vlastníci půdy žádná privilegia. S nastolením svobody musíme pokládat statkářskou moc za svrženou jednou provždy. Tímto názorem nijak neutrpí vojáci na frontě, naopak, budou mít mnohem víc důvěry ke státní moci, budou klidní, pokud jde o domov, když budou mít jistotu, že jejich rodiny nebudou ošizeny a že o ně bude postaráno.

Zbývá ještě jeden argument proti našemu návrhu. Je to tvrzení, že kdyby rolníci ihned zabrali statkářskou půdu, mohlo by takové okamžité, nedostatečně připravené zabrání způsobit, že půda bude hůře obdělána, hůře oseta. Musím říct, že moc většiny, ústřední státní moc, ještě nevznikla, rolníci ještě nemají dost sebedůvěry a neztratili dosud důvěru ke statkářům a kapitalistům; myslím, že se k tomu každým dnem blížíme, každým dnem ztrácí rolnictvo důvěru ke staré státní moci a uvědomuje si, že v Rusku musí vládnout rolničtí, vojenští, dělničtí a jiní volení zástupci a nikdo jiný; podle mého názoru se každým dnem tato doba blíží ne proto, že by to nějaké strany doporučovaly: milióny lidí nebudou nikdy poslouchat rady stran, pokud tyto rady neodpovídají tomu, co masy znají z vlastní zkušenosti. Blížíme se rychlými kroky k době, kdy v Rusku bude moc výhradně v rukou rolnických a dělnických volených zástupců. A když mi někdo řekne, že okamžité zabrání půdy nejspíš způsobí špatné obdělání půdy a nekvalitní osetí, musím mu odpovědět, že naši rolníci, po staletí ubíjení a utlačovaní svými statkáři, obdělávají pole velmi špatně. V Rusku je ovšem strašlivá krize, která na ně dolehla stejně jako na všechny válčící země, a Rusko se nemůže zachránit jinak, než když bude lépe obdělávat půdu a mnohem šetrněji hospodařit s lidskou prací. Ale může na tom teď při prvním osevu něco změnit „dobrovolná“ dohoda se statkáři? Co myslíte? Budou statkáři lépe dohlížet na obdělávání půdy, budou rolníci hůř obdělávat pole, když budou vědět, že nesejí na statkářské půdě, ale na půdě, která patří všemu lidu? A když mají jistotu, že nebudou platit statkáři, ale do svých rolnických pokladen? To je takový nesmysl, že vždycky žasnu, když takové argumenty slyším; je to přímo neuvěřitelné a je to jen vychytralost statkářů.

Statkáři si uvědomili, že se už nedá vládnout holí, moc dobře si to uvědomili, a začínají vládnout jinou metodou, která je pro Rusko novinkou, ale v západní Evropě, v západoevropských zemích existuje dávno. Že už se nedá vládnout holí, to u nás ukázaly dvě revoluce a v západoevropských zemích to ukázaly desítky revolucí. Tyto revoluce jsou pro statkáře a kapitalisty školou, učí je, že vládnout lidu znamená obelhávat ho a lichotit mu; umět se přizpůsobit, připnout si na klopu rudou stužku, a i kdyby to byli vydřiduši, říkat: „My jsme revoluční demokracie, prosíme vás, abyste počkali, a my pro vás všechno uděláme.“ Argument, že rolníci osejí pole hůř teď, když už nebudou osívat statkářskou půdu, ale půdu všeho lidu, je přímo zesměšňováním rolníků, je to pokus udržet si moc nad nimi podvodem.

Opakuji, statkářské vlastnictví nesmí vůbec existovat; držba ještě není vlastnictví, držba je dočasné opatření a každým rokem se mění. Rolník, který dostane do nájmu kousíček půdy, si nesmí myslet, že půda je jeho. Půda není ani jeho, ani statkáře, ale patří lidu. Opakuji, že tím se osev v tomto roce, letos na jaře, nemůže zhoršit. Taková domněnka je tak absurdní a neuvěřitelná, že vám řeknu jen jedno: dejte si pozor na statkáře, nevěřte jim, nedejte se zmást hezkými slovy a sliby. Pamatujte, že rozhodnutí většiny rolníků, kteří bývají při rozhodování dost opatrní, je oprávněné a je výrazem zájmů celého státu. V tomto směru je na rolníky spolehnutí. Mám tu například rozhodnutí penzských rolníků, na jehož všech bodech je zřejmá neobyčejná opatrnost: rolníci nezamýšlejí žádnou okamžitou přeměnu v celém Rusku, ale nechtějí se nechat vehnat do nesnesitelného zotročení, a v tom mají pravdu. Nejhorším zotročením bylo a bude zotročení statkářské, zotročení pozemkovými vlastníky a vykořisťovateli. A proto se nesmí už ani o týden, ani o hodinu odkládat odstranění tohoto zotročení. Jakékoli zabírání půdy se však musí provádět organizovaně, ne do vlastnictví nebo k rozdělení, ale jedině do společného užívání půdy patřící všemu lidu.

Otázku zabírání půdy bych mohl uzavřít odpovědí, že námitky statkářů a kapitalistů proti jsou vedeny snahou nás klamat, ale námitky lidí, kteří nejsou statkáři ani kapitalisty a kteří chtějí zájmy pracujících hájit, vznikly z nedorozumění, z přehnané důvěry ve lživá tvrzení kapitalistů a statkářů namířená proti nám. Probereme-li naše argumenty, ukazuje se, že spravedlivý požadavek okamžitě zrušit statkářské vlastnictví stejně jako předat půdu lidu se nedá splnit, dokud se nesejde ústřední státní moc, ale okamžitě předat půdu do držby v jednotlivých místech rolníkům radíme co nejdůrazněji, a to tak, aby nepřipustili ani sebemenší narušení pořádku. Radíme to v našich rezolucích a možná že je to rada zbytečná, protože rolníci už tak stejně postupují.

Přejdu k druhé otázce, které musíme věnovat prvořadou pozornost, k otázce, jak bychom chtěli a jak bychom měli v zájmu pracujících naložit s půdou, až bude vlastnictvím všeho lidu, až bude zrušeno soukromé vlastnictví. Tento den se už v Rusku rychle přibližuje. Opravdu, síla statkářské moci je už ochromena, i když ještě není zničena. Až budou mít půdu v držbě všichni rolníci, až nebudou statkáři, co potom, jak půdu rozdělit? V této otázce je podle mého nutné dospět k určitému obecně platnému názoru, zásadnímu názoru, protože o půdě v jednotlivých místech bude samozřejmě vždycky rozhodovat rolnictvo. V demokratickém státě to ani jinak nejde, to je tak jasné, že je zbytečné o tom mluvit. Ale na otázku, co udělat, aby půdu dostali pracující, odpovídáme: chceme hájit zájmy námezdních dělníků a chudých rolníků. Naše strana sociálních demokratů-bolševiků Ruska to považuje za svůj úkol. Klademe si otázku: Když se řekne, že půdu převezme lid, je to totéž, jako když se řekne, že půdu převezmou pracující? A odpovídáme na to: Ne, není to totéž! Když se řekne, že půdu převezme lid, znamená to, že statkářské vlastnictví bude odstraněno: znamená to, že všechna půda patří všemu lidu, že každý, kdo si bere půdu, pronajímá si ji od všeho lidu. Když se zavede tento pořádek, bude to znamenat, že ve vlastnictví půdy nebudou žádné rozdíly, všechna půda bude stejná, jak rolníci často říkají: „Všechny staré ploty a ohrady se zruší, meze se rozorají a bude svobodná půda a svobodná práce.“

Znamená to, že půda se předává všem pracujícím? Ne, neznamená. Svobodná práce na svobodné půdě znamená, že všechny staré formy vlastnictví půdy jsou zrušeny, žádné jiné vlastnictví půdy než státní neexistuje; každý si pronajímá půdu od státu; je tu společná státní moc, moc všech dělníků a rolníků, a od této moci si rolník půdu pronajímá; mezi státem a rolníkem nejsou žádní prostřednici; každý si pronajímá půdu podle stejných zásad; to je svobodná práce na svobodné půdě.

Znamená to, že se půda předává všem pracujícím? Neznamená. Půda se jíst nedá, a abyste na ní mohli hospodařit, musíte mít nářadí, dobytek, vybavení a peníze; bez peněz a bez nářadí se hospodařit nedá. Proto když zavedete takový pořádek, že bude svobodná práce na svobodné půdě, nebude existovat žádné statkářské vlastnictví, nebudou existovat žádné pozemkové kategorie^{^[83]}, ale bude existovat jen všelidové vlastnictví a svobodní nájemci, kteří si budou pronajímat půdu od státu. Když tohle zavedete, nebude to předání půdy všem pracujícím, bude to jen znamenat, že každý hospodář bude půdu volně užívat; kdo bude chtít, pronajme si svobodně půdu patřící celému státu. To bude veliký pokrok ve srovnání s carským, statkářským Ruskem. Bude to velký pokrok, protože statkářské, carské Rusko bylo zemí, kde 70 miliónů děsjatin půdy patřilo 30 000 Markovům, Romanovům a podobným statkářům; bude to Rusko, kde se bude svobodně pracovat na svobodné půdě. Už teď se to na mnoha místech uskutečnilo. Rusko už teď udělalo pokrok oproti carskému, statkářskému Rusku, ale není to ještě předání půdy pracujícím, je to předání půdy hospodáři, protože když je půda státní a budou si ji pronajímat ti, kdo na ní chtějí hospodařit, nestačí to, nestačí jen chtít hospodařit, musí se taky umět hospodařit, ale ani to nestačí. Každý zemědělský dělník a nádeník umí hospodařit, jenže nemá dost dobytka, nářadí a kapitálu, a proto se můžete sebemoudřeji usnášet a mluvit, a stejně tím svobodnou práci na svobodné půdě nezavedeme. I když na každé volostní správě vyvěsíme oznámení o svobodné půdě, situace pracujících se tím nijak nezlepší, právě tak jako v západoevropských republikách, kde jsou na věznicích nápisy „Volnost, rovnost, bratrství“. Tím věznice ještě nepřestávají být věznicemi. Když na továrnu napíšeme slova „Volnost, rovnost, bratrství“ jako v Americe, nepřestane tím být ještě továrna galejemi pro pracující a rájem pro kapitalisty.

Proto teď musíme přemýšlet o tom, jak dál, jak dosáhnout, aby nejen existovala svobodná práce, což už je pokrok, ale není to ještě krok k ochraně zájmů pracujících, je to krok k osvobození od statkářského vysávání, od statkářského vykořisťování, osvobození od Markovů, od policie atd., ale není to ještě krok k ochraně zájmů pracujících, protože bez dobytka, bez nářadí a bez kapitálu nemůže chudý, nemajetný rolník půdu užívat. Proto mám tak velkou nedůvěru k takzvaným dvěma měřítkům či dvěma normám, normě pracovní a normě životního minima. Vím, že v narodnických stranách se tyto normy pořád probírají a vyjasňují. Vím, že podle názoru těchto stran se tyto dvě normy, tato dvě měřítka musí zavést: norma pracovní, tj. největší výměra půdy, kterou rodina stačí obdělávat, a norma životního minima, nejmenší výměra půdy, která ještě stačí rodinu uživit. Říkám, že mám k této otázce norem či měřítek velkou nedůvěru, a myslím, že je to byrokratický plán, který nepřinese žádný užitek a v praxi neobstojí, i kdybyste ho tady schválili. A to je právě to! Tento plán nemůže nijak významněji zlepšit postavení námezdních dělníků a chudých rolníků, tento plán, i když ho schválíte, zůstane na papíře tak dlouho, dokud vládne kapitalismus. Tento plán nám nepomáhá najít správnou cestu od kapitalismu k socialismu.

Když se mluví o těchto dvou měřítcích, o těchto dvou normách, představují si to lidé tak, jako by existovala jen půda a občané, jako by nic jiného na světě neexistovalo. V tom případě by to byl dobrý plán. Jenže všechno je jinak: je tu vláda kapitálu, vláda peněz a bez peněz se ani na té nejsvobodnější půdě při jakýchkoli „měřítcích“ hospodařit nedá, protože dokud existují peníze, existuje i námezdní práce. A to znamená, že bohatí rolníci — a těch je v Rusku nejméně milión rodin — utlačují a vykořisťují námezdní dělníky a budou je utlačovati na „svobodné“ půdě. Tito bohatí rolníci si soustavně, ne výjimečně, ale běžně najímají dělníky na rok, na určitou dobu, na den, to znamená, že vykořisťují chudé rolníky, proletáře. A kromě toho tu jsou další milióny rolníků bez potahů, kteří nemohou existovat, když nebudou prodávat svou pracovní sílu, když nepůjdou na sezónní práce atd, Dokud zůstane zachována vláda peněz, vláda kapitálu, můžete si zavádět jakékoli „normy“, v nejlepším případě neobstojí v praxi, protože nebudou brát v úvahu hlavní faktor, že vlastnictví nářadí, dobytka i peněz je rozděleno nerovnoměrně; nebudou brát v úvahu námezdní práci, která je vykořistována. To je základní fakt současného života v Rusku, ten se nedá obejít, a zavedeme-li jakákoli „měřítka“, život je obejde a „měřítka“ zůstanou na papíře. Proto chceme-li obhájit zájmy nemajetných a chudých rolníků v této veliké přeměně Ruska, kterou teď uskutečňujete a kterou jistě uskutečníte, až bude soukromé vlastnictví odstraněno, až se udělá další krok k lepší, socialistické budoucnosti, chceme-li, aby v této velké přeměně, s níž právě začínáte, která bude dalekosáhlá a která — bez nadsázky — se v Rusku určitě uskuteční, protože neexistuje síla, která by tomu zabránila, chceme-li tedy obhájit zájmy dělníků a chudých rolníků, nemůžeme považovat za řešení, že zavedeme normy nebo měřítka, ale musíme hledat jinou cestu.

Já i další členové naší strany, jejímž jménem mám čest hovořit, známe jen dvě cesty, jak hájit zájmy zemědělských námezdních dělníků a chudých rolníků; a tyto dvě cesty také doporučujeme pozornosti rolnického sovětu.

První cesta je organizovat zemědělské námezdní dělníky a chudé rolníky. Chceme a radíme, aby se v každém rolnickém výboru, v každé volosti, újezdu a gubernii utvořila zvláštní frakce nebo zvláštní skupina zemědělských námezdních dělníků a chudých rolníků, takových, co si musí položit otázku: když se půda zítra stane vlastnictvím všeho lidu — a ona se jím určitě stane, protože to lid chce — co budeme dělat? My, kteří nemáme dobytek ani nářadí, kde je vezmeme? Jak budeme hospodařit? Jak máme hájit své zájmy? Jak se máme postarat o to, aby se půda, která bude vlastnictvím všeho lidu, nedostala do rukou jen majetným hospodářům? Jestli ji dostanou ti, co mají dost dobytka a nářadí, co z toho budeme mít my? Proto jsme uskutečnil; tento velký převrat? O tohle nám šlo?

Půdu bude mít „lid“, jenže to k obraně zájmů zemědělských námezdních dělníků nestačí. Hlavní cesta není v tom, že se tady nahoře nebo na rolnickém výboru stanoví „měřítko“, kolik půdy smí mít jednotlivec. Dokud vládne kapitál, tato měřítka nepomohou a nadvládu kapitalismu neodstraní. K odstranění kapitalismu, k předání všemu lidu patřící půdy pracujícím vede jenom jedna hlavní cesta, cesta organizování zemědělských námezdních dělníků, kteří se budou řídit vlastními zkušenostmi, vlastními postřehy, svou nedůvěrou k tomu, co jim říkají vesničtí vydřiduchové, i když nosí rudé stužky a říkají si „revoluční demokraté“.

Jedině samostatné organizování v jednotlivých místech, jedině vlastní zkušenosti chudé rolníky poučí. A tyto zkušenosti nebudou získány lehce, nemůžeme slíbit a neslibujeme ráj na zemi. Ne, statkáři budou svrženi proto, že to lid chce, ale kapitalismus zůstane. Jeho svržení je mnohem těžší, k jeho svržení vede jiná cesta. Je to cesta samostatných, zvláštních organizací zemědělských námezdních dělníků a chudých rolníků. Právě to považuje naše strana za prvořadé.

Jedině od této cesty můžeme očekávat, že půda postupně, s obtížemi, ale zaručeně přejde skutečně do rukou pracujících.

Druhý krok, který naše strana doporučuje, je v tom, aby se z každého velkého hospodářství, například z každého velkého statkářského vlastnictví, kterých je v Rusku 30 000, utvořilo co nejdřív vzorové hospodářství, na němž by společně hospodařili zemědělští dělníci spolu se školenými agronomy, přičemž by se používal statkářův dobytek, jeho nářadí atd. Bez tohoto společného hospodaření pod vedením sovětů zemědělských dělníků nedosáhneme toho, aby všechna půda patřila pracujícím. Společné hospodařeni je jistě obtížné, a kdyby si někdo představoval, že takové společné hospodaření se dá nařídit a nadiktovat shora, byl by blázen, protože po staletí udržovaný způsob samostatného hospodaření nemůže zmizet naráz, protože k tomu jsou zapotřebí peníze a je také zapotřebí přizpůsobit se novému způsobu života. Kdyby tyto rady, tento názor na společné hospodaření, společný inventář a na společný dobytek při nejlepším využití nářadí ve spolupráci s agronomy, kdyby tyto rady byly výmyslem některé strany, bylo by to špatné, poněvadž na radu nějaké strany k žádným změnám v životě lidu nedochází, na radu stran nejdou desetimilióny lidí do revoluce; taková přeměna bude daleko větší revolucí než svržení slabomyslného Mikuláše Romanova. Opakuji, že desetimilióny lidí nejdou do revoluce, protože si to někdo přeje, jdou až tehdy, když nastane zoufalá bída, když se lid dostane do nesnesitelné situace, když společný nápor, odhodlání desetimiliónů lidí rozbije všechny staré přehrady a je opravdu sto budovat nový život. Jestliže jsme pro toto opatření, jsme zároveň pro to přistupovat k němu opatrně, a když mluvíme o jeho nevyhnutelnosti, vycházíme nejen z našeho programu, z našeho socialistického učení, ale i z toho, že jako socialisté jsme při pozorování života západoevropských národů dospěli k tomuto závěru. Víme, že tam došlo k mnoha revolucím, z nichž vznikaly demokratické republiky; víme, že v Americe byli roku 1865 poraženi otrokáři a že pak byly stamilióny děsjatin rozdány rolníkům bezplatně nebo skoro bezplatně, a přesto tam vládne kapitalismus jako nikde jinde a utlačuje pracující masy stejně, ne-li víc než v jiných zemích. Toto socialistické učení, toto pozorování jiných národů nás přivedlo k pevnému přesvědčení, že pomocí nejlepších strojů a pod vedením agronomů seznámených s vědeckými metodami se jařma kapitalismu zbavíme jen tehdy, budou-li zemědělští dělníci obdělávat půdu společně. Kdybychom však vycházeli pouze ze zkušeností západoevropských států, bylo by to s námi špatné, protože lid jako celek je v Rusku schopen udělat závažný krok po této nové cestě jedině v případě krajní nutnosti. A my říkáme: právě nastala doba, kdy tato krajní nutnost, kterou pociťuje všechen ruský lid, klepe na dveře. Tato krajní nutnost spočívá v tom, že postaru se hospodařit nedá. Budeme-li se postaru držet malých hospodářství, byť i jako svobodní občané na svobodné půdě, stejně nám hrozí nevyhnutelná záhuba, protože hospodářský rozvrat se každým dnem, každou hodinou blíží. Mluví o tom všichni; je to skutečnost, která není důsledkem zlé vůle jednotlivců, ale světové dobyvačné války, důsledkem kapitalismu.

Válka připravila o život spousty lidí, celý svět se topí v krvi, válka přivedla celý svět do záhuby, bez přehánění — nikdo nemůže zaručit, co bude zítra. Všichni o tom mluví. Vezměte si list Izvěstija sověta rabočich i soldatskich deputatov, tam se pořád píše, že kapitalisté se uchylují k pasívní rezistenci a k výlukám. To znamená, že není práce a že kapitalisté hromadně propouštějí dělníky. Tak daleko přivedla tato zločinná válka nejen Rusko, ale všechny země.

Proto říkáme: hospodařit na jednotlivých pozemcích, i když to bude „svobodná práce na svobodné půdě“, to není východisko ze strašlivé krize, ze všeobecného hospodářského rozvratu, to není záchrana. Potřebujeme všeobecnou pracovní rovinnost. Potřebujeme co nejlépe hospodařit s lidskou prací, potřebujeme neobyčejně silnou a pevnou moc, která by byla schopna tuto všeobecnou pracovní povinnost zavést; tu nemohou zavést úředníci, tu mohou zavést jedině sověty dělnických, vojenských a rolnických zástupců, protože ony jsou lid, lidové masy, a ne byrokratická moc, protože ony znají celý život rolníků odshora až dolů a mohou proto zavést pracovní povinnost, mohou zorganizovat takovou ochranu lidské práce, aby práce rolníka nepřicházela nazmar a aby se tak ke společnému obdělávání přecházelo postupně a uváženě. Je to těžké, ale musí se přejít ke společnému obdělávání půdy ve velkých vzorových hospodářstvích; jinak nevybředneme z hospodářského rozvratu, z této přímo zoufalé situace, v níž se Rusko ocitlo, a bylo by velkou chybou, kdyby si někdo myslel, že tak velká přeměna v životě lidu se dá uskutečnit naráz. Ne, vyžaduje to nesmírně mnoho práce, obrovskou námahu, odhodlání a energii každého jednotlivého rolníka a dělníka ve svém prostředí, v práci, kterou zná, ve výrobě, kterou desítky let vykonává. Taková věc se nedá udělat na něčí rozkaz, ale udělat se musí, protože dobyvačná válka přivedla celé lidstvo na pokraj záhuby, desetimilióny lidí připravila tato strašlivá válka o život a připraví o něj další, jestli nenapneme všechny síly, jestli všechny organizace sovětů dělnických a rolnických zástupců nepodniknou společně rozhodné kroky ke společnému obdělávání půdy bez kapitalistů, bez statkářů. Jedině tato cesta povede k tomu, že půda bude skutečně předána pracujícím. (Potlesk.)

Otištěno 25. května 1917 v listě
Izvěstija vserossijskogo sověta kresťjanskich deputatov, č. 14,
v prosinci 1917 v brožuře:
N. Lenin, Materialy po agrarnomu voprosu,
nakladatelství Priboj, Petrohrad

Podle textu brožury
porovnaného s textem
listu

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Děsjatina 1,0925 ha. Čes. red.

b Viz zde v tomto svazku. Red.

76 První celoruský sjezd rolnických zástupců se konal v Petrohradu 4.—28. května (17. května—10. června) 1917. Hlavním organizátorem sjezdu byli eseři, kteří také značně ovlivnili volby delegátů v jednotlivých místech. Na sjezdu bylo přítomno 1115 delegátů — účastníků guberniálních rolnických sjezdů a příslušníků armádních rolnických organizací. Na sjezdu měli převážnou většinu eseři. Práci bolševické frakce řídil Lenin, který na sjezdu také vystoupil a napsal návrh rezoluce. Bolševiky podporovala takzvaná skupina 14 nestraníků, zorganizovaná M. V. Frunzem (Michajlovem) - Většina delegátů sjezdu patřila k zámožnému rolnictvu, vesnickou chudinu zastupovali vojenští delegáti.

Na programu byly tyto otázky: koaliční prozatímní vláda, zásobování, válka a mír, agrární otázka aj. Na sjezdu se střetli bolševici a eseři, protože obě strany se snažily získat rolnictvo. Ke zvlášť ostrému boji mezi nimi došlo kvůli otázce půdy. Lenin ve svém projevu a v rezoluci předložené jménem bolševické frakce navrhl, aby byla prohlášena za celonárodní vlastnictví a okamžitě předána rolníkům bez úhrady. Přes velmi kladný ohlas Leninova projevu se eserským vůdcům podařilo sjezd ovládnout, protože rolníky oklamali. Sjezd schválil politiku buržoazní prozatímní vlády i vstup „socialistů“ do vlády, vyslovil se pro pokračování ve válce „až do vítězného konce“ a pro ofenzivu na frontě a souhlasil s odkladem řešení pozemkové otázky až do svolání Ústavodárného shromáždění, jak to navrhovali eseři. Eserský výkonný výbor rolnických sovětů, zvolený na sjezdu, prováděl kompromisnickou politiku. Přijatá usnesení vyjadřovala zájmy vesnické buržoazie. Vystoupení V. I. Lenina a bolševiků měla obrovský význam při politické výchově rolnictva. Leninův projev k agrární otázce byl vydán v masovém nákladu, takže se s ním mohli seznámit lidé na venkově i vojáci, a pomohl získat pracující rolníky na stranu bolševiků.

77 Rukopis tohoto dokumentu má název Návrh rezoluce k agrární otázce, předložený N. Leninem na celoruském sovětu rolnických zástupců jménem sociálně demokratické frakce. Návrh rezoluce k agrární otázce vyšel jako leták a byl rozdán delegátům sjezdu.

78 Jde o rezoluci o agrární otázce, schválenou na VII. (dubnové) celoruské konferenci SDDSR(b). Autorem rezoluce byl Lenin (viz KSSS v rezolucích a usneseních sjezdů, konferencí a plenárních zasedání ÚV, díl I, Praha 1954, s. 293—295 a Sebrané spisy 31 zde).

79 Hlavní pozemkový výbor byl ustaven v dubnu 1917 prozatímní vládou na nátlak sílícího rolnického hnutí za vyřešení pozemkové otázky. Převážnou většinu v něm měli kadeti a eseři. Jeho úkolem bylo shromažďovat podklady a zpracovávat materiály pro pozemkovou reformu. V jednotlivých místech se této práci věnovaly místní pozemkové výbory.

Prozatímní vláda zakládala hlavní pozemkový výbor a místní pozemkové výbory s cílem co nejdéle oddalovat řešení agrární otázky, odvést rolnictvo od revolučních forem boje za půdu na cestu reforem shora a zachovat statkářské vlastnictví půdy.

Po Říjnové revoluci se hlavní pozemkový výbor snažil zabránit realizaci leninského Dekretu o půdě a v prosinci 1917 byl z rozhodnutí rady lidových komisařů rozpuštěn.

80 I. státní duma (takzvaná Vitteho duma) byla svolána 27. dubna (10. května) 1906 podle nařízení předsedy vlády S. J. Vitteho. Do I. státní dumy bylo zvoleno 478 poslanců, kadeti měli v dumě více než třetinové zastoupení.

Dumě byly předloženy dva hlavní návrhy zákona o půdě: kadetský, který podepsalo 42 poslanců, a trudovický, takzvaný návrh sto čtyř. Na rozdíl od trudoviků se kadeti snažili zachovat statkářské vlastnictví půdy a připouštěli vyvlastnění za výkupní poplatky „podle spravedlivého odhadu“ jedině té statkářské půdy, kterou převážně obdělávali rolníci vlastním inventářem nebo která byla propachtovávána. Bolševici podporovali trudoviky, kteří se více blížili snahám rolnictva získat půdu. 8. (21.) července 1906 carská vláda I. státní dumu rozpustila.

II. státní duma byla svolána 20. února (5. března) 1907. Její složení bylo levější než složení I. dumy, i když nepřímé a nerovné volby do ní probíhaly v atmosféře vojenských polních soudů a represálií. Byl to důsledek výraznější diferenciace politických stran, růstu třídního uvědomění a také účasti bolševiků ve volbách.

Bolševici využívali dumu k demaskování carismu a zrádcovské úlohy kontrarevoluční buržoazie, hlásali a propagovali v ní revoluční program strany, snažili se vymanit rolnictvo z vlivu liberálů a vytvořit v dumě revoluční blok zástupců dělnické třídy a rolnictva. Linie bolševiků byla novou, revoluční marxistickou linií v činnosti zástupců proletariátu v parlamentních institucích. Menševici naopak uplatňovali v dumě oportunistickou taktiku podpory kadetů.

Ústředním bodem jednání v I. i ve II. státní dumě byla agrární otázka.

V polovině roku 1907, kdy bylo zřejmé, že dělníci a rolníci nemají dosti sil k vítězství nad carismem, se carská vláda rozhodla dumu rozpustit. V noci na 3. (16.) června 1907 byli členové sociálně demokratické frakce dumy zatčeni a 3. (16.) června byla II. státní duma carským dekretem rozpuštěna.

81 Jde o prohlášeni hlavního pozemkového výboru, schválené 20. května (2. června) 1917 na druhém zasedání hlavního pozemkového výboru. Prohlášení obsahovalo tvrzení, že připravovaná pozemková reforma zajistí, aby všechna zemědělská půda přešla do užívání pracujícího zemědělského obyvatelstva, avšak definitivní řešení pozemkové otázky vyhradila Ústavodárnému shromáždění. Hlavní pozemkový výbor, který hájil zájmy statkářů, se ve svém prohlášení kategoricky postavil proti rozdělování statkářské půdy a prohlásil, že „pokusy živelně uspokojovat obyvatelstvo v jeho pozemkových potřebách zabíráním cizí půdy znamená vážné nebezpečí pro stát“.

82 Neoficiální porada členů IV. státní dumy se konala 20. května (2. června) 1917; předsedal jí M. V. Rodzjanko. Porada projednávala agrární otázku v souvislosti se zahájením činnosti hlavního pozemkového výboru, jehož první schůze se konala 19. května (1. června). Zprávu přednesl okťabrista statkář S. A. Šidlovskij, který odmítl dělení statkářské půdy a prohlásil, že těžiště agrární otázky „spočívá nikoli v hospodaření v malém, ale v nutnosti zvýšit produktivitu půdy“.

Rezoluce, kterou účastníci porady přijali, se snažila rolníky bojující půdu zastrašit. Varovala, že řešení agrární otázky násilnou cestou povede k nekonečným sporům, střetům, k neúrodě a hladu, a rolníci v ní byli vyzýváni, aby vyčkali do svolání Ústavodárného shromáždění.

83 Rolníci v Rusku se jako třída feudální společnosti dělili na tři velké skupiny: 1. rolníci soukromých vlastníků půdy (statkářů), 2. rolníci státní a 3. rolníci údělní (patřili carské rodině). Každá z těchto skupin se zase dělila na několik kategorií a podskupin, které se od sebe lišily svým původem, formou držby půdy a jejím užíváním, právním postavením, pozemkovými vztahy atd. Rolnická reforma z roku 1861, kterou provedla carská vláda ve prospěch feudálních statkářů, zachovala pestrou škálu rolnických kategorií, které se v podstatě udržely až do roku 1917. Podrobněji o tom viz V. I. Lenin, Sebrané spisy 16, Praha 1984, poznámka 103.

Vladimír Iljič Lenin