Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Úkoly levicových zimmerwaldovců ve Švýcarské sociálně demokratické straně[88]
I. Vztah k válce a k buržoazní vládě vůbec
II. Drahota a nesnesitelné hospodářské postavení mas
III. Zvlášť naléhavé demokratické reformy a využití politického boje a parlamentarismu
IV. Nejnaléhavější úkoly stranické propagandy, agitace a organizace
V. Mezinárodní úkoly švýcarských sociálních demokratů
Curyšský sjezd Švýcarské sociálně demokratické strany (4. -5. listopadu 1916) s konečnou platností potvrdil, že usnesení, jímž se tato strana připojila k Zimmerwaldu a vyslovila pro masový revoluční boj (rezoluce sjezdu v Aarau v roce 1915), zůstává jen na papíře a že se ve straně definitivně zformoval "centrismus", tj. směr, který odpovídá směru Kautského a Haaseho a Arbeitsgemeinschaftu[89] v Německu i Longueta a Pressemana a spol. ve Francii. Tento "centrismus", v jehož čele stanul R. Grimm, spojuje "levicová" prohlášení s "pravicovou", tj. oportunistickou praxí.
Levicoví zimmerwaldovci ve Švýcarské sociálně demokratické straně musejí tedy neprodleně a bezpodmínečně semknout své síly a soustavně působit na stranu, aby usnesení sjezdu v Aarau nezůstalo mrtvou literou. Semknutí sil levicových zimmerwaldovců je zvlášť naléhavé proto, že sjezdy v Aarau a v Curychu nepřipouštějí ani stín pochybnosti o revolučních a internacionalistických sympatiích švýcarského proletariátu. Nestačí sympatizovat s Liebknechtem v rezolucích; jeho heslo, že se nynější sociálně demokratické strany potřebují obrodit (Regeneration)[90], je třeba brát vážně.
Levicoví zimmerwaldovci ve Švýcarské sociálně demokratické straně by měli mít asi takovouto platformu:
I. Vztah k válce a k buržoazni vládě vůbec
1. Pokud jde o Švýcarsko, "obrana vlasti" jak v této imperialistické válce, tak i v dalších připravovaných imperialistických válkách je pouze klamání lidu, neboť účast Švýcarska v nynější válce a v jiných podobných válkách by byla ve skutečnosti jen účastí v loupeživé a reakční válce na straně[a] jedné z imperialistických koalic, a vůbec ne válkou za "svobodu", "demokracii", "nezávislost" apod.
2. Vztah Švýcarské sociálně demokratické strany k buržoazní švýcarské vládě a ke všem buržoazním stranám ve Švýcarsku musí být vztahem naprosté nedůvěry. Tato vláda je totiž (a) hospodářsky a finančně velmi těsně spjata s buržoazií imperialistických "velmocí" a je na ní zcela závislá; (b) už dávno a na celé čáře se v mezinárodních i vnitřních záležitostech (politická policie; podlézání evropské reakci a evropským monarchiím atd.) přiklonila k politické reakci; (c) celou svou dlouholetou politikou (reorganizace armády v roce 1907 atd.; "aféry" Egliho, de Loyse aj. aj.) dokázala, že se stále více stává figurkou v rukou nejreakčnější švýcarské militaristické strany a vojenské kliky.
3. Nejnaléhavějším úkolem sociálně demokratické strany ve Švýcarsku je proto odhalovat pravý charakter vlády, která poklonkuje před imperialistickou buržoazií a vojenskou klikou ve vládě, ukazovat, že tato vláda klame lid frázemi o demokracii apod., vysvětlovat, že je docela dobře možné, že tato vláda (se souhlasem veškeré buržoazie, která je u moci ve Švýcarsku) zaprodá zájmy švýcarského lidu té či oné imperialistické koalici.
4. Bude-li Švýcarsko zavlečeno do této války, musí tedy sociální demokracie bezpodmínečně odmítnout "obranu vlasti" a vysvětlovat, že smyslem tohoto hesla je oklamat lid. V takové válce by dělníci a rolníci umírali nikoli za své zájmy a za demokracii, nýbrž za zájmy imperialistické buržoazie. Socialisté ve Švýcarsku a stejně tak i v jiných vyspělých zemích mohou a musejí být pro vojenskou obranu vlasti teprve tehdy, až tato vlast bude přebudována v socialistickou, tj. musejí být pro obranu proletářské, socialistické revoluce proti buržoazii.
5. Ani v míru, ani za války nemůže sociálně demokratická strana a její poslanci v žádném případě hlasovat pro válečné úvěry, i kdyby bylo takové hlasování ospravedlňováno jakýmikoli lživými řečmi o "obraně neutrality" apod.
6. Proletariát musí odpovědět na válku propagováním, přípravou a realizací revolučních masových akcí, jejichž cílem bude svrhnout nadvládu buržoazie, vybojovat politickou moc a nastolit socialistický řád. Přitom odhodlání vybudovat tento řád, který jediný zbaví lidstvo válek, zraje s dosud nevídanou rychlostí ve vědomí dělníků všech zemí.
7. Mezi revolučními akcemi musejí figurovat demonstrace a masové stávky, v žádném případě nelze odmítat výkon vojenské služby. Ukoly proletariátu a heslo nejuvědomělejších představitelů internacionalismu, například K. Liebknechta, naopak vyžadují, aby se zbraně neodmítaly, ale aby byly výlučně obráceny proti vlastní buržoazii.
8. Každý, i ten sebemenší krok vlády před válkou či během války, který by měl za následek zrušení nebo omezení politické svobody, musí vést sociálně demokratické dělníky k zakládání ilegálních organizací, jež by soustavně, houževnatě a bez ohledu na jakékoli oběti propagovaly válku proti válce a vysvětlovaly masám pravý charakter války.
II. Drahota a nesnesitelné hospodářské postavení mas
9. Nejen ve válčících zemích, ale i ve Švýcarsku vedla válka k neslýchanému, skandálnímu obohacení hrstky boháčů a v důsledku drahoty a nedostatku potravin nepředstavitelně zbídačila masy. Hlavním úkolem sociálně demokratické strany je, aby proti těmto útrapám vedla revoluční, nikoli reformistický boj a aby tento boj soustavně a vytrvale propagovala a připravovala a nedala se odradit nezbytnými dočasnými nesnázemi a porážkami.
10. Jako odpověď na četné buržoazní návrhy finančních reforem má sociálně demokratická strana především odhalovat pokusy buržoazie svalit břemeno mobilizace a války na bedra dělníků a chudých rolníků.
V žádném případě a pod žádnou záminkou nesmí sociální demokracie souhlasit s nepřímými daněmi. Usnesení sjezdu v Aarau (1915) i Huberova a Grimmova rezoluce curyšského sjezdu (1916), podle nichž sociální demokracie může souhlasit s nepřímými daněmi, musejí být zrušeny. Všechny sociálně demokratické organizace musejí ihned co nejrázněji zahájit přípravy na sjezd strany, který se má konat v únoru 1917 v Bernu, a volit na sjezd jen takové delegáty, kteří budou se zrušením tohoto usnesení a rezoluce souhlasit.
Pomáhat buržoazní vládě, aby se vymanila z nynějších nesnází a uhájila kapitalistický řád, tj. navěky uvrhla masy do bídy, to je poslání liberálních byrokratů, avšak v žádném případě revoluční sociální demokracie.
11. Sociální demokraté musejí nejširším masám vysvětlovat, že je naléhavě nutné, aby byla zavedena federální daň z majetku a příjmů s vysokými a progresívními sazbami nejméně v této výši:
Majetek Příjem Daň (v %) 20 000 franků 5 000 osvobozeno od daně 50 000 " 10 000 10% 100 000 " 25 000 40% 200 000 " 60 000 60% atd. Daň z denního zaopatření v penzionátech:
do 4 franků denně — osvobozeno od daně " 5 " " — 1% " 10 " " — 20% " 20 " " — 25% atd. 12. Sociální demokraté musejí nesmlouvavě bojovat proti buržoazní lži, kterou rozšiřují i mnozí oportunisté v sociálně demokratické straně, lži, že je prý "nepraktické" propagovat jako revoluční požadavek vysoké sazby daně z majetku a z příjmů. Naopak, jedině to je praktická, jedině to je sociálně demokratická politika, neboť za prvé se nesmíme přizpůsobovat tomu, co je "přijatelné" pro boháče, nýbrž apelovat na široké masy chudých a nemajetúých, které jsou k sociálně demokratické straně lhostejné nebo jí nedůvěřují, a to do značné míry právě pro její reformistický a oportunistický charakter. Za druhé jediný způsob, jak vymoci na buržoazii ústupky, je připravovat proti ní revoluční síly mas, a nikoli se s ní "paktovat" a "přizpůsobovat" se jejím zájmům nebo jejím předsudkům. A čím větší část lidu přesvědčíme, že vysoké daňové sazby jsou jako revoluční požadavek spravedlivé a že je musíme prosadit, tím spíše buržoazie ustoupí, a my využijeme každého, i sebemenšího ústupku k vytrvalému boji za úplné vyvlastnění buržoazie.
13. Stanovit maximální výši platů všech zaměstnanců a úředníků, Bundesräte[b] a dalších bez výjimky, a to ve výši 5000-6000 franků ročně podle počtu rodinných příslušníků. Zakázat jakoukoli kumulaci jiných příjmů pod pohrůžkou vězení a konfiskace těchto příjmů.
14. Nuceně vyvlastnit továrny, a především ty které jsou nutné k zajištění existenčních prostředků obyvatelstva, a rovněž všechny zemědělské podniky, které mají přes 15 hektarů (přes 40 "Jucharten"[c]) půdy (z celkového počtu 252 000 zemědělských podniků má ve Švýcarsku jen 22 000 podniků, tj. necelá desetina, uvedenou rozlohu půdy). Na základě těchto reforem je třeba soustavně podnikat kroky, aby se zvýšila produkce potravin a bylo zajištěno zásobování obyvatelstva levnými produkty.
15. Ihned nuceně vyvlastnit všechny švýcarské energetické vodní zdroje ve prospěch státu a využít k tomu, stejně jako při vyvlastňování jiného druhu, výše uvedených sazeb daně z majetku a z příjmů.
III. Zvlášť naléhavé demokratické reformy a využití politického boje a parlamentarismu
16. Nevyužívat parlamentní tribunu a právo na iniciativu a referendum reformisticky, tj. k obraně reforem, které jsou pro buržoazii "přijatelné", a proto nemohou odstranit hlavní, nejtíživější strádání mas, ale využívat je k propagování socialistické přeměny Švýcarska, pro jejíž realizaci jsou ekonomické podmínky a která je stále nezbytnější jak vzhledem k neúnosné drahotě a útlaku, jehož původcem je finanční kapitál, tak vzhledem k mezinárodním vztahům, které vytváří válka a které podněcují proletariát celé Evropy k revoluci.
17. Zrušit naprosto všechna omezení politických práv žen ve srovnání s právy mužů. Vysvětlovat masám, že v době, kdy válka a drahota burcují široké lidové masy a kdy ženy začínají se zvláštním zájmem a pozorností sledovat politické události, je tato reforma zvlášť naléhavá.
18. Zavést bezplatné a povinné udělování švýcarského státního občanství (Zwangseinbürgerung) cizincům. Každý cizinec, který strávil tři měsíce ve Švýcarsku, se stává švýcarským občanem, jestliže ze zvlášť závažných důvodů nepožádá o nejvýš tříměsíční odklad. Vysvětlit masám, že tato reforma je ve Švýcarsku zvlášť naléhavá nejen z obecně demokratického hlediska, ale i proto, že Švýcarsko je obklopeno imperialistickými zeměmi, takže se stalo státem s největším počtem cizinců v celé Evropě. Devět desetin těchto cizinců mluví jedním ze tří jazyků používaných ve Švýcarsku. Politická bezprávnost zahraničních dělníků a jejich izolovanost přispívají k stejně již sílící politické reakci a oslabují mezinárodní solidaritu proletariátu.
19. Okamžitě zahájit agitaci, aby byli kandidáti sociálně demokratické strany ve volbách do Nationalratu[d] v roce 1917 navrhováni jen na základě předběžné a všestranné diskuse s voliči o politické platformě, zejména o vztahu k válce a k obraně vlasti a o reformistickém nebo revolučním boji proti drahotě.
IV. Nejnaléhavější úkoly stranické propagandy, agitace a organizace.
20. Usnesení sjezdu v Aarau o masovém revolučním boji nemůže být takticky realizováno, jestliže se sociální demokracie nebude soustavně snažit, aby rozšířila svůj vliv na masy, a nebudou-li pro hnutí získány další vrstvy pracujících a vykořisťovaných mas. Propagování sociální revoluce a agitace pro ni musejí být konkrétnější, názornější a bezprostředně spojené s praxí, aby byly srozumitelné nejen organizovaným dělníkům, kteří budou za kapitalismu vždy tvořit menšinu proletariátu a utlačovaných tříd vůbec, ale i většině vykořisťovaných mas, které se pro strašlivý kapitalistický útlak nemohou řádně organizovat.
21. Má-li strana ovlivňovat širší masy, musí soustavněji vydávat bezplatné letáky, jejichž prostřednictvím bude vysvětlovat masám, že revoluční proletariát bojuje za socialistickou přeměnu Švýcarska, kterou nutně potřebuje devět desetin obyvatelstva a která odpovídá jeho zájmům. Organizovat veřejnou soutěž všech složek strany, a zejména organizací mládeže v kolportáži těchto letáků, agitovat v ulicích, domech a bytech; věnovat víc pozornosti a energie agitaci mezi zemědělskými dělníky, podruhy, nádeníky a rovněž mezi nejchudšími rolníky, kteří nevykořisťují námezdní dělníky a nebohatnou z drahoty, nýbrž jsou jí postiženi. Na parlamentních zástupcích strany (v National-, Kantons-, Gross- a v jiných Räte) požadovat, aby svého zvlášť výhodného politického postavení využívali méně k reformistickému žvanění v parlamentě, které se dělníkům právem zajídá a vyvolává v nich nedůvěru, a více k propagování socialistické revoluce mezi nejzaostalejšími vrstvami městského, a zejména vesnického proletariátu a poloproletariátu.
22. Kategoricky odmítnout teorii "neutrality" hospodářských organizací dělnické třídy, zaměstnanců atd. Objasňovat masám nesporný fakt, který zvlášť názorně potvrdila válka, totiž že takzvaná "neutralita" je buržoazní podvod nebo pokrytectví a že ve skutečnosti znamená pasívně se podřizovat buržoazii a jejím zvlášť hanebným krokům, jako je imperialistická válka. Vystupňovat sociálně demokratickou činnost ve všech organizacích dělnické třídy a nejchudších vrstev maloburžoazie či zaměstnanců, vytvořit ve všech těchto organizacích zvláštní sociálně demokratické skupiny, soustavně připravovat ve všech těchto organizacích takové ovzduší, aby v nich revoluční sociální demokracie získala většinu a měla ve svých rukou vedení. Vysvětlovat masám, že je to mimořádně důležitá podmínka pro úspěch revolučního boje.
23. Rozšířit a zintenzívnit sociálně demokratickou činnost v armádě jak před odchodem mládeže do armády, tak i v době výkonu vojenské služby. Ve všech vojenských jednotkách ustavit sociálně demokratické skupiny. Vysvětlovat, že z hlediska socialismu je historicky nutné a logické použít zbraně v jediné spravedlivé válce, tj. ve válce proletariátu proti buržoazii za osvobození lidstva od námezdního otroctví. Vést propagandu proti izolovaným atentátům, aby bylo možné spojit boj revoluční části armády s širokým hnutím proletariátu a vykořisťované části veškerého obyvatelstva. Usilovněji propagovat onu část oltenského usnesení[91], v níž se vojákům radí, aby odepřeli poslušnost, bude-li vojsko použito proti stávkujícím, a zároveň vysvětlovat, že se nesmějí omezovat na pasívní odpírání poslušnosti.
24. Vysvětlovat masám, že praktická činnost v důsledně revolučním sociálně demokratickém směru, jak už zde byla objasněna, úzce souvisí se soustavným zásadním bojem mezi třemi hlavními směry současného dělnického hnutí, které se zformovaly ve všech civilizovaných zemích a definitivně vykrystalizovaly i ve Švýcarsku (zejména na curyšském sjezdu roku 1916). Jde o tyto směry: 1. sociálpatrioti, tj. ti, kdo otevřeně uznávají "obranu vlasti" v této imperialistické válce vletech 1914 - l916. Je to oportunistický směr agentů buržoazie v dělnickém hnutí; 2. levicoví zimmerwaldovci, kteří "obranu vlasti" v imperialistické válce zásadně odmítají, jsou pro rozchod se sociálpatrioty jako agenty buržoazie a pro revoluční boj mas, jenž musí být spojen s úplnou změnou sociálně demokratické taktiky, aby odpovídala propagování a přípravě takového boje; 3. takzvaný "centrismus " (Kautsky a Haase, Arbeitsgemeinschaft v Německu; Longuet a Pressemane ve Francii)[e], který je pro jednotu obou uvedených směrů. Taková "jednota" jen spoutává ruce revoluční sociální demokracii, nedovoluje jí rozvinout činnost a demoralizuje masy, protože tu chybí úzké sepětí mezi zásadami strany a její praxí.
Na sjezdu Švýcarské sociálně demokratické strany v Curychu roku 1916 se ve třech příspěvcích týkajících se Nationalratsfraktion[f], a sice v příspěvku Plattenově, Nainově a Greulichově, zvlášť jasně konstatovalo, že boj mezi různými směry sociálně demokratické politiky ve Švýcarské sociálně demokratické straně je dávno skutečností. Většina delegátů zjevně sympatizovala s Plattenem, který řekl, že je nutné vyvíjet důsledně činnost v duchu revoluční sociální demokracie. Naine přímo, přesně a jasně prohlásil, že v Nationalratsfraktion se stále střetávají dva směry a že se dělnické organizace musejí samy postarat, aby byli do Nationalratu vysláni ti stoupenci revolučního směru, které skutečně spojuje vzájemná solidarita. Rovněž Greulich, když mluvil o tom, že strana zavrhla své staré "miláčky" (Lieblinge) a našla si nové, přiznal, že tu existují různé směry, které mezi sebou bojují. Avšak s "teorií oblíbenců" nebude souhlasit ani jeden uvědomělý a soudný dělník. Právě proto, aby se neodvratný a nezbytný boj mezi směry nezvrhl v rivalitu "oblíbenců", v osobní konflikty, v malicherné podezírání a aféry, právě proto musejí všichni členové sociálně demokratické strany dbát, aby boj mezi různými směry sociálně demokratické politiky byl otevřený a zásadový.
25. Rázněji a principiálně bojovat proti Grütli-Vereinu[92] jako názornému projevu tendencí buržoazní dělnické politiky na švýcarské půdě, a to oportunismu, reformismu, sociálpatriotismu a demoralizace mas buržoazně demokratickými iluzemi. Vysvětlovat masám veškerou nesprávnost********a škodlivost politiky sociálpatriotismu a "centrismu" právě na příkladu konkrétní činnosti Grütli-Vereinu. 26. Ihned přikročit k přípravám voleb na sjezd strany, který se bude konat v únoru 1917 v Bernu, a to tak, aby v každé stranické organizaci byly volby spojeny s diskusí o zásadních a konkrétních politických platformách. Takovou platformou důsledných revolučních sociálně demokratických internacionalistů musí být tato platforma. Pracovníky na všechna vedoucí místa ve straně, do Presskommission*, do všech zastupitelských orgánů, do všech řídících aj. orgánů volit jen na podkladě takové diskuse o platformách. Každá místní organizace musí pozorně kontrolovat, jak místní stranický tiskový orgán propaguje názory a taktiku nejen sociální demokracie vůbec, ale právě přesně formulovanou platformu sociálně demokratické politiky.
V. Mezinárodní úkoly švýcarských sociálních demokratů
27. Nemá-li internacionalismus švýcarských sociálních demokratů zůstat pouhou planou, k ničemu nezavazující frází — stejně planou frází, na jaké se vždy omezují stoupenci "centrismu" a vůbec sociální demokraté období II. internacionály, je nutné za prvé důsledně a nekompromisně usilovat o to, aby se zahraniční a švýcarští dělníci organizačně sblížili a semkli ve společných organizacích a aby byli plně (občansky i politicky) rovnoprávní. Švýcarský imperialismus se vyznačuje právě tím, že švýcarská buržoazie stále víc vykořisťuje bezprávné zahraniční dělníky a kalkuluje se vzájemným odcizením těchto dvou skupin dělníků.
Za druhé je nutné všemožně usilovat o to, aby němečtí, francouzští a italští dělníci ve Švýcarsku vytvořili jednotný, ve veškeré praxi dělnického hnutí skutečně jednotný, internacionalistický směr, který by stejně rázně a stejně principiálně čelil francouzskému (románské Švýcarsko), německému a italskému sociálpatriotismu. Tato platforma se musí stát základem společné a jednotné platformy dělníků všech tří hlavních národů či jazykových skupin žijících ve Švýcarsku. Jestliže se dělníci, kteří se hlásí k revoluční sociální demokracii, nesjednotí, zůstane internacionalismus příslušníků všech národů ve Švýcarsku planou frází.
Má-li se toto semknutí usnadnit, je třeba zajistit, aby všechny švýcarské sociálně demokratické noviny (a všechny orgány hospodářských organizací dělníků, úředníků apod.) přinášely přílohy (třeba jen týdenní [nebo měsíční] a pro začátek jen o dvou stranách), které by se přetiskovaly ve třech jazycích a konkretizovaly tuto platformu z hlediska současného politického vývoje.
28. Švýcarští sociální demokraté mohou podporovat jen ty revoluční internacionalistické síly ve všech ostatních socialistických stranách, které zaujímají stanovisko zimmerwaldské levice, a tato podpora nesmí být platonická. Zvlášť důležité je, aby se ve Švýcarsku přetiskovaly v překladu do všech tří jazyků ilegálně vydávané proklamace proti vládě v Německu, Francii nebo Itálii a aby se rozšiřovaly mezi švýcarským proletariátem i mezi proletariátem všech sousedních zemí.
29. Švýcarská sociálně demokratická strana se musí na sjezdu v Bernu (v únoru 1917) nejen připojit, a to bezvýhradně, k usnesením kientalské konference, ale sama také požadovat, aby byly ihned a úplně zpřetrhány všechny organizační kontakty s ISB[g] v Haagu, jež je baštou oportunismu a sociálpatriotismu, které jsou neslučitelné se zájmy socialismu.
30. Švýcarská sociálně demokratická strana, která má mimořádně příznivé podmínky, aby se mohla seznamovat s událostmi v dělnickém hnuti vyspělých evropských zemí a aby sjednocovala revoluční síly tohoto hnutí, nesmí pasívně vyčkávat, jak se bude vnitřní boj v dělnickém hnutí vyvíjet, ale musí kráčet v čele tohoto boje. Musí zkrátka jít tou cestou zimmerwaldské levice, jejíž správnost den co den stále názorněji potvrzují události v socialistickém hnutí Německa, Francie, Anglie, Spojených států a vůbec všech civilizovaných zemí.
Napsáno koncem října až počátkem listopadu 1916
Poprvé vyšlo francouzsky roku 1918 jako brožura
Rusky poprvé otištěno roku 1924
v časopisu Proletarskaja revoljucija, č. 4Podle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V rukopisu je nad slova "na straně" nadepsáno "ve svazku". Red.
b — členů spolkové rady. Red.
c — akrů. Red.
d — Národní rady. Red.
e V německém sociálně demokratickém tisku je "centrismus" někdy přirovnáván, a to úplně právem, k pravému křídlu "zimmerwaldovců".
f — frakce Národaí rady. Red.
g Internationale Sozialistische Büro — mezinárodní socialistické byro. Čes. red.
88 Lenin žil za první světové války ve Švýcarsku; řídil činnost bolševické strany a byl také členem Švýcarské sociálně demokratické strany, v níž aktivně pracoval. Věnoval velkou pozornost činnosti švýcarských levicových sociálních demokratů, pomáhal jim radami a účastnil se jejich schůzí. Curyšský lékař, sociální demokrat Fritz Brupbacher, který se v té době s Leninem často vídal, o tom napsal: "Lenin velmi pozorně sledoval náladu v curyšských dělnických organizacích. Když se projednávala nějaká důležitá otázka, vždycky přišel na schůzi. Zúčastnil se například schůze dělníků v dřevozpracujícím průmyslu, na níž se jednalo o Dni mládeže, zúčastnil se schůzí curyšského dělnického svazu k otázce války, schůze mládeže v Hottingenu, na níž mluvil Platten o odmítnutí výkonu vojenské služby a o revoluční propagandě v armádě, schůze skupiny členů Unterstrass, kde jsem referoval o vojenské otázce. Neuvěřitelná trpělivost, kterou projevoval vůči švýcarským soudruhům, byla vskutku leninská" (Moris Pianzola, Lenin v Švejcarii, Moskva 1958, s. 96).
Teze Úkoly levicových zimmerwaldovců ve Švýcarské sociálně demokratické straně napsal Lenin rusky a německy a byly přeloženy do francouzštiny. Byly rozeslány bolševickým sekcím ve Švýcarsku a švýcarským levicovým sociálním demokratům a projednány na jejich schůzích.
V tomto svazkuje je do oddílu Přípravné materiály zařazena Osnova tezí Úkoly levicových zimmerwaldovců ve Švýcarské sociálně demokratické strané a rovněž Osnova tezí k diskusi o úkolech levicových zimmerwaldovců ve Švýcarské sociálně demokratické straně (viz tento svazek). Všechny přípravné materiály k tezím byly uveřejněny v publikaci Leninskij sbornik XVII.
89 Arbeitsgemeinschaft (Pracovní souručenství, Sociálně demokratické pracovní souručenství) — organizace německých centristů (viz poznámku [56]).
90 Toto heslo vytyčil K. Liebknecht v dopisu představenstvu Sociálně demokratické strany Německa z 2. října 1914. Text tohoto dopisu cituje Lenin v Konceptu tezí provolání k mezinárodní socialistické komisi a ke všem socialistickým stranám
Dopis K. Liebknechta vznikl v souvislosti s touto události: v srpnu 1914 navrhl Liebknecht představenstvu Sociálně demokratické strany Německa, aby zorganizovalo řadu shromáždění proti válce a vydalo jménem frakce v Říšském sněmu manifest vyzývající všechny členy strany, aby bojovali za mír. Liebknechtův návrh byl zamítnut. V záři 1914 navštívil Liebknecht Belgii a Holandsko, kde podrobně informoval internacionalisticky smýšlející socialisty o situaci v Sociálně demokratické straně Německa. Po návratu do Německa se musel za tuto informaci zodpovídat představenstvu strany. Liebknecht odpověděl uvedeným dopisem.
91 Oltenské usnesení — usnesení o otázce války, schválené mimořádným sjezdem Švýcarské sociálně demokratické strany. Sjezd se konal 10.-11. února 1906 v Oltenu.
92 Grütli-Verein (spolek Grütli, grütliovský spolek) — buržoazní reformistická organizace, založená ve Švýcarsku v roce 1838, před vznikem Švýcarské sociálně demokratické strany. Spolek Grütli byl nazván podle legendárního spolku grütliovců (spiklenců), kteří v 16. století povstali proti útlaku rakouské dynastie Habsburků. V roce 1901 se spolek Grütli stal součástí Švýcarské sociálně demokratické strany; zachoval si však svou organizační samostatnost a svůj tiskový orgán, list Grütlianer, a uplatňoval vlastní linii buržoazně nacionalistického zaměření. Za první světové války zastával krajně šovinistické stanovisko a byl oporou pravicových sociálšovinistů. V listopadu 1916 přijal curyšský sjezd Švýcarské sociálně demokratické strany usnesení o neslučitelnosti sociálšovinistické činnosti spolku Grütli s příslušností k sociálně demokratické straně.