Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Koncept tezí provolání k mezinárodní socialistické komisi
a ke všem socialistickým stranám[115]1. S obratem světové politiky od imperialistické války k otevřeným akcím řady buržoazních vlád ve prospěch imperialistického míru dochází teď k obratu ve vývoji světového socialismu.
2. První obrat vyvolává záplavu pacifistických, působivých a sentimentálních frází, slibování a ujišťování, jimiž se imperialistická buržoazie a imperialistické vlády snaží obalamutit národy a "pokojně" je přimět, aby poslušně doplácely na loupeživou válku, snaží se pokojně odzbrojit milióny proletářů a polovičatými ústupky zastřít chystané úmluvy o rozdělení kolonií a o finančním (popřípadě i politickém) zotročení slabých národů, úmluvy, které tvoří obsah přibližujícího se imperialistického míru a přímo navazují na dosavadní tajné lupičské smlouvy, uzavřené především za války mezi všemi mocnostmi obou válčících imperialistických koalic.
3.[a] Druhý obrat spočívá v tom, že sociálšovinisté, kteří zradili socialismus a přiklonili se k buržoaznímu nacionalismu nebo imperialismu, "se smiřují" jako směr s pravým křídlem zimmerwaldovců, reprezentovaným v Německu Kautským a spol., v Itálii Turatim a spol., ve Francii Longuetem, Pressemanem, Merrheimem atd. Tyto dva směry se sjednocují na základě prázdných, nic neříkajících a k ničemu nezavazujících pacifistických frází, jimiž ve skutečnosti zastírají imperialistickou politiku a imperialistický mír a přikrášlují je, místo aby je odhalovaly, a tím dělají rozhodný krok k tomu, aby nehorázně klamaly dělníky a aby v dělnickém hnutí upevnily nadvládu buržoazní dělnické politiky, zastírané socialistickými frázemi, politiky těch vůdců a těch privilegovaných vrstev dělnické třídy, které pomáhaly vládám a buržoazii vést loupeživou imperialistickou válku a nazývaly to "obranou vlasti".
4. Sociálpacifistická politika neboli politika sociálpacifistických frází, která teď v socialistických stranách hlavních evropských zemí převládla (viz uveřejnění pěti pacifistických článků Kautského v německém sociálně demokratickém tisku a současné prohlášení vůdců sociálimperialismu v saskokamenickém listu Volksstimme o tom, že jsou ochotni smířit se a sjednotit s kautskisty na základě pacifistických frází; pacifistický manifest německé kautskistické opozice ze 7. 1. 1917; společné hlasování longuetovců a Renaudela a spol. na sjezdu Socialistické strany ve Francii; hlasování Jouhauxe a Merrheima a rovněž Broutchouxe na sjezdu Confédération Générale du Travail[b] pro rezoluce sestavené z pacifistických frází k oklamání lidu; stejně pacifistický projev Turatiho ze 17. 12. 1916 a to, že celá Italská socialistická strana obhajuje jeho stanovisko) — tato politika znamená za všech možných podmínek chystaného míru mezi nynějšími, tj. buržoazními vládami obou imperialistických koalic přeměnu socialistických a syndikalistických (Jouhaux a Merrheim) organizací v nástroj vládních intrik a tajné imperialistické diplomacie.
5. Eventuální podmínky míru, který teď připravují buržoazní vlády obou imperialistických koalic, jsou fakticky určovány změnami v poměru sil, k nimž došlo a může dojít v důsledku války. Jsou to v hlavních rysech tyto změny: (a) německá imperialistická koalice byla dosud mnohem silnější než její soupeř a země, které obsadila německá vojska a vojska jejich spojenců, jsou její zárukou pro nové imperialistické dělení světa (kolonií, slabých zemí, sfér vlivu finančního kapitálu atd.), které bude mírem zakotveno jen formálně; (b) anglická imperialistická koalice doufá, že se její vojenská situace na jaře zlepší; avšak (c) vyčerpání způsobené válkou, a hlavně okolnost, že pro finanční oligarchii je obtížné oloupit národy ještě víc, než to dokázala pomocí neslýchaných "válečných zisků", vyvolává spolu se strachem z proletářské revoluce u jistých buržoazních kruhů snahu co nejrychleji ukončit válku úmluvou mezi oběma skupinami imperialistických lupičů; (d) ve světové politice je patrný obrat od anglo-ruské koalice proti Německu k německo-ruské (stejně imperialistické) koalici proti Anglii, ke koalici založené na tom, že carismus není s to dobýt Cařihrad, který mu byl tajnými smlouvami s Francií, Anglií, Itálií a dalšími státy přislíben, a snaží se vynahradit si ztráty rozdělením Haliče, Arménie a možná i Rumunska atd. a rovněž spojenectvím s Německem proti Anglii, aby mohl drancovat Asii; (e) další velký obrat ve světové politice spočívá v tom, že se na účet Evropy nesmírně obohatil finanční kapitál Spojených států amerických, který v poslední době neslýchaně zbrojí (stejně jako imperialismus japonský, i když je mnohem slabší) a velmi rád by odvrátil pozornost "svých" dělníků od tohoto zbrojení lacinými pacifistickými frázemi o… Evropě!
6. Buržoazie, která se bojí proletářské revoluce, je nucena dělat všechno možné, aby tuto objektivní politickou situaci, tuto imperialistickou skutečnost zastřela a přikrášlila, aby od ní odvrátila pozornost dělníků a aby je obalamutila; nejlepším prostředkem k tomu jsou k ničemu nezavazující pokrytecké fráze, běžné pro skrznaskrz prolhanou diplomacii, fráze o "demokratickém" míru, o svobodě malých národů "vůbec", o "omezení zbrojení" atd. Toto balamucení národů si imperialistická buržoazie usnadňuje tím, že když mluví například o "míru bez anexí", má každá buržoazie na zřeteli anexe svého soupeře a o anexích, které už sama uskutečnila, "skromně mlčí". Němci "zapomínají", že fakticky anektovali nejen Cařihrad, Bělehrad, Bukurešť a Brusel, ale i Alsasko-Lotrinsko, část Šlesvicka, pruské Polsko atd. Carismus a jeho přisluhovači, imperialističtí buržoové v Rusku (mezi nimi i Plechanov a Potresov a spol., tj. většina strany organizačního výboru v Rusku), "zapomínají", že Rusko anektovalo nejen Erzerum[c] a část Haliče, ale i Finsko, Ukrajinu atd. Francouzští buržoové "zapomínají", že společně s Angličany uchvátili německé kolonie. Italští buržoové "zapomínají", že olupují Tripolsko, Dalmácii, Albánii atd., až donekonečna.
7. Za takové objektivní situace je zřejmým a bezpodmínečným úkolem každé čestné socialistické, každé poctivé proletářské politiky (nemluvě o uvědomělé marxistické politice) zejména a především důsledně, soustavně, odvážně a nesmlouvavě odhalovat pacifistické a demokratické pokrytectví své vlády a své buržoazie. Jinak jsou všechny řeči o socialismu, syndikalismu a internacionalismu jen a jen klamáním lidu, protože odhalovat anexe svých imperialistických soupeřů (je jedno, zda jsou přímo jmenováni, nebo jen mlčky naznačováni pomocí frází proti anexím "vůbec" a podobných "diplomatických" způsobů zastírání vlastních myšlenek) — právě to je zájem a kšeft všech prodejných novinářů a všech imperialistů, kteří se za socialisty vydávají, jako to dělá Scheidemann a spol., Sembat a spol., Plechanov a spol. a další.
8. Turati a spol., Kautsky a spol., Longuet a Merrheim a spol., kteří reprezentují jeden celý směr mezinárodního socialismu, tuto svou bezprostřední povinnost vůbec nepochopili, a ať jsou jejich úmysly sebeušlechtilejší, fakticky, objektivně jen pomáhají každý "své" imperialistické buržoazii balamutit národy a přikrášlovat její imperialistické cíle. Tito sociálpacifisté, tj. socialisté slovy a šiřitelé buržoazně pacifistického pokrytectví skutky, hrají dnes naprosto stejnou úlohu jako křesťanští kněží, kteří po staletí přikrášlovali frázemi o lásce k bližnímu a o Kristových přikázáních politiku utlačovatelských tříd — otrokářů, feudálů a kapitalistů — a smiřovali utlačované třídy s jejich nadvládou.
9. Politika, která nechce dělníky podvádět, ale otvírat jim oči, musí být takováto:
(a) Socialista každé země musí právě teď, kdy je otázka míru aktuální, energičtěji než jindy usvědčovat svou vládu a svou buržoazii, odhalovat tajné smlouvy, které ony uzavřely a uzavírají se svými imperialistickými spojenci o dělení kolonií, o rozdělení sfér vlivu, o společných finančních operacích v jiných zemích, o skupování akcií, o monopolech, koncesích apod.
V tom a jedině v tom totiž spočívá reálný, skutečný, a ne vylhaný základ, podstata připravovaného imperialistického míru; všechno ostatní je klamáním lidu. Pro demokratický mír, mír bez anexí atd., není ten, kdo se zapřísahá, dušuje a omílá tato slova, ale ten, kdo v praxi odhaluje právě svou buržoazii, která svými skutky porušuje hlavní zásady opravdového socialismu a opravdové demokracie.
Každý poslanec, redaktor, tajemník dělnického odborového svazu, novinář či veřejný činitel má přece vždycky možnost shromáždit materiál, který vláda a finanční magnáti tají a který obsahuje pravdu o reálných základech imperialistických machinací, a jestliže socialisté tuto povinnost neplní, zrazují socialismus. Není pochyby, že právě dnes žádná vláda nedovolí, aby se svobodně uveřejňovaly materiály odhalující její skutečnou politiku, její smlouvy, její finanční machinace atd. To však není důvod, abychom se takového usvědčování zříkali. Je to důvod k tomu, abychom se přestali otrocky podřizovat cenzuře a přešli k svobodnému, tj. necenzurovanému, tj. ilegálnímu vydávání publikací.
Socialista jiné země nemůže totiž usvědčovat vládu a buržoazii státu, který vede válku proti "jeho" národu, to nejen proto, že nezná jazyk, dějiny, národní zvláštnosti aj., ale i proto, že takové odhalování je imperialistická intrika, a ne internacionalistická povinnost.
Internacionalista není ten, kdo se zapřísahá a dušuje, že je internacionalista, ale jen ten, kdo skutečně internacionalisticky bojuje proti své vlastní buržoazii, proti svým vlastním sociálšovinistům a proti svým vlastním kautskistům.
(b) Socialista každé země musí dnes ve své agitaci zdůrazňovat především to, že se absolutně nesmí věřit nejen žádné politické frázi své vlastní vlády, ale ani žádné politické frázi svých vlastních sociálšovinistů, kteří de facto této vládě slouží.
(c) Socialista každé země musí především masám vysvětlovat tu nepopiratelnou pravdu, že skutečně trvalý, skutečně demokratický mír (bez anexí atd.) může být dnes uzavřen jen pod podmínkou, že ho budou uzavírat nikoli nynější vlády ani vůbec žádné buržoazní vlády, nýbrž vlády proletářské, až svrhnou nadvládu buržoazie a začnou ji vyvlastňovat.
Válka zvlášť názorně a přímo v praxi dokázala pravdu, omílanou před válkou všemi socialistickými vůdci, kteří teď přešli k buržoazii, že totiž soudobá kapitalistická společnost, zejména[d] ve vyspělých zemích, již úplně dozrála pro přechod k socialismu. Jestliže například Německo, aby vybičovalo síly lidu k loupeživé válce, muselo řídit celý hospodářský život šestašedesátimiliónového národa z jedné ústřední instituce v zájmu jednoho sta či dvou set finančních magnátů nebo drobných šlechticů, monarchie a spol., pak v zájmu devíti desetin obyvatelstva mohou tuto věc určitě udělat nemajetné masy, povedou-li jejich boj uvědomělí dělníci, vymaňující se z vlivu sociálimperialistů a sociálpaciňstů.
Veškerá agitace pro socialismus se musí z abstraktní a všeobecné agitace změnit v konkrétni a bezprostředně praktickou: Jestliže vyvlastňujete banky, opírejte se o masy a v jejich zájmu udělejte totéž, co dělá WUMBA[e] v Německu!
(d) Socialista každé země musí masám vysvětlovat tu nepopiratelnou pravdu, že kdyby se slova o "demokratickém míru" brala vážně, upřímně a poctivě a neužívala se jako lživé křesťanské fráze k zastírání imperialistického míru, mohli by dělníci tento mír opravdu uskutečnit opravdu hned jen jedním způsobem, totiž tím, že by obrátili zbraně proti své vládě (tj. že by se řídili radou Karla Liebknechta, který za to byl odsouzen do káznice a který řekl jinými slovy totéž, co nazvala naše strana ve svém manifestu z 1. 11. l9l4 přeměnou imperialistické války v občanskou válku proletariátu proti buržoazii, za socialismus[f]).
Když se v basilejském manifestu z 24. 11. 19l2, který podepsaly všechny socialistické strany a který měl na zřeteli právě tu válku, která pak vypukla, vyhrožovalo vládám právě v souvislosti s blížící se válkou "proletářskou revolucí" a když se poukazovalo na Pařížskou komunu, byla to pravda, kterou dnes zrádci socialismu zbaběle odvolávají. Jestliže v roce 1871 dokázali pařížští dělníci využít skvělé zbraně, které jim dal pro své císařské cíle do rukou Napoleon III., k hrdinskému pokusu, oslavovanému socialisty na celém světě, k pokusu svrhnout buržoazii a dobýt moc k uskutečnění socialismu, pak dnes, kdy má mnohem větší počet lépe organizovaných a uvědomělejších dělníků několika zemí v rukou mnohem lepší zbraně a kdy se masy v důsledku války stávají den ze dne uvědomělejší a revolučnější, by přece byl takový pokus tisíckrát reálnější a uskutečnitelnější a měl by naději na úspěch. Hlavní překážkou pro zahájení soustavné propagandy a agitace v tomto duchu ve všech zemích není dnes vůbec "únava mas", na niž se Scheidemannové plus Kautsky atd. lživě odvolávají — "masy" se ještě střílením neunavily a budou střílet i na jaře ještě víc, pokud se jejich třídní nepřátelé nedohodnou o rozdělení Turecka, Rumunska, Arménie, Afriky aj. — hlavní překážkou je to, že část uvědomělých dělníků důvěřuje sociálimperialistům a sociálpacifistům, a podlomit důvěru k těmto směrům, k těmto myšlenkám a formám politiky se musí stát hlavním úkolem dne.
Jak dalece je tento pokus z hlediska smýšlení nejširších mas proveditelný, to se může prokázat jen tehdy, když se všude začne co nejrozhodněji a co nejenergičtěji s touto agitací a propagandou a když se budou naprosto upřímně a bezvýhradně podporovat všechny revoluční projevy vzrůstajícího pobouření mas, stávky a demonstrace, které nutí představitele buržoazie v Rusku, aby otevřeně přiznávali, že se blíží revoluce, a které přinutily Helffericha, aby v Říšském sněmu řekl, že "je lepší držet levicové sociální demokraty ve vězení, než vidět na Postupimském náměstí mrtvoly," tj. aby přiznal, že agitace levicových sil nachází v masách odezvu.
Socialisté musí masám v každém případě jasně ukazovat tuto alternativu: buď se dál navzájem vyvražďovat pro zisky kapitalistů a snášet drahotu, hlad a jařmo miliardových dluhů i komedii imperialistického příměří, zastíraného demokratickými a reformátorskými sliby, nebo povstat proti buržoazii.
Revoluční strana, která vládám veřejně před celým světem vyhrožovala "proletářskou revolucí" v případě, že vypukne právě taková válka, jaká vypukla, taková strana se morálně ruinuje, jestliže dělníkům a masám neradí, aby zaměřili všechny myšlenky a všechno úsilí na povstání, když jsou masy skvěle vyzbrojené a výborně vojensky vycvičené a když jsou sužovány vědomím, že imperialistické krveprolévání, které dosud podporují, je nesmyslné a zločinné.
(e) Za základ své činnosti si musí socialisté vytknout boj proti reformismu, který vždycky rozvracel revoluční dělnické hnutí buržoazními idejemi a který teď nabyl poněkud zvláštní podoby. "Opírá" se totiž o reformy, které po válce buržoazie bude muset provést! Dívá se na věc tak, jako bychom tím, že hlásáme, propagujeme a připravujeme socialistickou revoluci proletariátu, "pouštěli ze zřetele" "praktickou stránku" a "ztráceli" vyhlídky na reformy.
Takovéhle chápání problému, běžné jak pro sociálšovinisty, tak pro stoupence Kautského, který byl schopen nazvat pouliční demonstrace "avanturismem", je v zásadě nevědecké, nesprávné, a pokud jde o lži, v tom si tito pánové nezadají s buržoazií.
Během války pokročil světový kapitalismus nejen ke koncentraci vůbec, ale i k přechodu od monopolů vůbec ke státnímu kapitalismu v ještě větším rozsahu než dříve. Hospodářské reformy jsou v tomto směru nevyhnutelné.
V oblasti politiky imperialistická válka dokázala, že právě z hlediska imperialistů je někdy mnohem výhodnější mít za spojence malý, politicky samostatný a finančně závislý národ než riskovat, že za války dojde k "incidentům" vyvolaným Iry či Čechy (tj. k povstáním nebo k přeběhnutí celých pluků k nepříteli). Je proto docela možné, že imperialismus bude zároveň s politikou bezprostředního zotročování malých národů, od níž nikdy nedokáže úplně upustit, provádět v jednotlivých případech politiku "dobrovolného" (tj. dosaženého pouze finančním zotročením) spojenectví s novými malými národními státy nebo okleštěnými státy, jako je Polsko.
Z toho naprosto nevyplývá, že sociální demokraté mohou pro takové "reformy" imperialistů "hlasovat" nebo se k nim připojovat, aniž by zrazovali svou věc.
Jenom buržoazní reformisté, na jejichž stanovisko v podstatě přešli Kautsky, Turati a Merrheim, se dívají na věc takto: buď se zříci revoluce — a budou reformy, nebo žádné reformy.
Veškeré zkušenosti ze světových dějin, jakož i zkušenosti z revoluce roku 1905 v Rusku ukazují opak: buď revoluční třídní boj, jehož vedlejším produktem jsou vždycky reformy (pokud nemá revoluce naprostý úspěch), nebo žádné reformy.
Vždyť jedinou skutečnou silou, která si vynucuje přeměny, je pouze revoluční energie mas, a to ne taková, která zůstává jen na papíře, jako to bylo v případě II. internacionály, ale taková, která vede k všestranné revoluční propagandě a agitaci a k organizování mas samotnými stranami, které jdou v čele revoluce, a ne v jejích zadních řadách.
Jen tehdy, bude-li sociální demokracie veřejně proklamovat revoluci a vylučovat z dělnických stran všechny její odpůrce nebo ty, kdo se k ní stavějí "skepticky", jen tehdy, bude-li veškerou stranickou práci revolucionizovat, může v takových "kritických" obdobích světových dějin jako nyní zaručit masám buď naprostý úspěch jejich věci, pokud budou revoluci podporovat velmi široké masy, nebo reformy, tj. ústupky buržoazie, pokud nebude mít revoluce naprostý úspěch.
Jinak, bude-li se provádět politika Scheidemannů a Kautských, není žádná záruka, že reformy nebudou zmařeny nebo že nebudou omezeny takovými reakčními policejními opatřeními, která proletariátu znemožní, aby se o ně ve svém dalším boji za revoluci opíral.
(f) Socialisté musí opravdu začít realizovat heslo Karla Liebknechta. Sympatie mas k tomuto jménu jsou mimo jiné zárukou, že revoluční práce bude možná a nadějná. Vztah Scheidemanna a spol. a Kautského a spol. k tomuto jménu je vzorem pokrytectví, které slovy "Liebknechty všech zemí" uctívá, a skutky proti Liebknechtově taktice bojuje.
Liebknecht se rozešel nejen se Scheidemanny (Renaudely, Plechanovy a Bissolatii), ale i se směrem Kautského (Longueta, Axelroda a Turatiho).
Už ve svém dopisu Parteivorstandu[g] z 2. října 1914 Liebknecht prohlásil:
"Ich habe erklärt, dass die deutsche Partei, nach meiner innersten Überzeugung, von der Haut bis zum Mark regeneriert werden muss, wenn sie das Recht nicht verwirken will, sich sozialdemokratisch zu nennen, wenn sie sich die jetzt gründlich verscherzte Achtung der Welt wiedererwerben will" (Klassenkampf gegen den Krieg! Material zum "Fall Liebknecht". Seite 22). (Geheim gedruckt in Deutschland: "Als Manuskript gedruckt!"')[h].
Toto Liebknechtovo heslo musí přijmout všechny strany, a bylo by samozřejmě směšné myslet si, že je možné toto heslo splnit, nebudou-li ze strany vyloučeni Scheidemannové, Legienové, Renaudelové, Sembatové, Plechanovové, Vanderveldové a spol. nebo neskoncuje-li se s politikou ústupků směru Kautského, Turatiho, Longueta a Merrheima.
10. Proto navrhujeme, aby byla svolána konference zimmerwaldovců, a předkládáme této konferenci tyto návrhy:
(1) Rozhodně a bezpodmínečně zavrhnout jako buržoazní reformismus (na základě výše uvedených tezí) socialistický pacifismus určitého zaměřeni: Longueta-Merrheima, Kautského, Turatiho atd., který byl už zásadně zavržen v Kienthalu a který musí být zavržen i jako konkrétní obhajoba, kterou mu poskytují jmenovaní představitelé směrů.
(2) Stejně rozhodně se rozejít se sociálšovinismem i po stránce organizační.
(3) Vyložit dělnické třídě její bezprostřední a neodkladné revoluční úkoly vyplývající z toho, že následkem války a lživosti honosných pacifistických frází buržoazie došla masám trpělivost.
(4) Veřejně konstatovat a odsoudit to, že se politika Italské socialistické strany, která se dala cestou pacifismu, dostala do naprostého rozporu s celým duchem a se všemi usneseními konferencí v Zimmerwaldu a Kienthalu, stejně jako politika Švýcarské sociálně demokratické strany, která 4. 11. 1916 odhlasovala v Curychu přípustnost nepřímých daní, která po dohodě "centristy" R. Grimma se sociálpatrioty Greulichem, G. Müllerem a spol. odložila 7. 1. 1917 na neurčito mimořádný sjezd strany, stanovený na 11. 2. 1917, který měl projednat otázku války, a tato strana teď mlčky trpí zcela zřejmé ultimátum sociálpatriotických vůdců, otevřeně vyhrožujících, že se vzdají mandátů, jestliže strana odmítne obranu vlasti,
Smutné zkušenosti II. internacionály dost jasně ukázaly, jak hluboce škodlivá je taková praxe, kdy "všeobecná", všeobecnými frázemi formulovaná revoluční usneseni provází ve skutečnosti reformistická praxe, kdy je proklamování internacionalismu provázeno odmítáním skutečně internacionalistického společného projednávání zásadních otázek taktiky každé jednotlivé strany, která je součástí mezinárodního sdružení.
Naše strana považovala už před zimmerwaldskou konferencí a i po ní za svou povinnost seznámit soudruhy s tím, že absolutně odsuzujeme pacifismus a abstraktní hlásání míru jako podvod příznačný pro buržoazii (rezoluce naší strany, rozdaná v Zimmerwaldu v německém znění jako součást brožury Socialismus a válka a ve francouzském znění v letáku s překladem rezolucí[i]). Zimmerwaldskd levice, na jejímž vytvoření jsme se podíleli, se tehdy v Zimmerwaldu zorganizovala jako zvláštní skupina právě proto, abychom ukázali, že podporujeme zimmerwaldské sdružení, pokud bojuje proti sociálšovinismu.
Jsme hluboce přesvědčeni, že právě teď vyšlo definitivně najevo, že se zimmerwaldská většina neboli zimmerwaldská pravice úplně zřekla boje proti sociálšovinismu, vydává mu všechny pozice a sjednocuje se s ním na platformě prázdných pacifistických frází. Proto považujeme za svou povinnost otevřeně prohlásit, že podporování iluzí o jednotě Zimmerwaldu a o jeho boji za III. internacionálu za těchto podmínek dělnickému hnutí nesmírně škodí. "Nevyhrožujeme", ani nedáváme "ultimátum", ale otevřeně oznamujeme své rozhodnutí, že pokud se tato situace nezmění, přestaneme být členy zimmerwaldského sdružení.
Napsáno před 25. prosincem 1916
(7. lednem 1917)
Poprvé otištěno roku 1931
v publikaci Leninský sbornik XVIIPodle rukopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Spojit s bodem 4.
b Všeobecná konfederace práce. Red.
c — turecky Erzurum, od starověku strategicky významné město na Arménské vysočině. Čes. red.
d V rukopisu je nad slovem "zejména" napsáno "alespoň". Red.
e Waffen und Munitionbeschaffungsamt — Ůřad pro zásobování zbraněmi a munici. Red.
f Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 39-48. Red.
g — představenstvu strany. Red.
h "Prohlásil jsem, že nechce-li německá strana pozbýt práva nazývat se sociálně demokratická a chce-li si před světem napravit svou dnes důkladně pošramocenou pověst, musí se podle mého nejhlubšího přesvědčcní od hlavy k patě "obrodit" (Třídní boj proti válce! Materiál k "Liebknechtovu případu". Strana 22). (Vydáno tajně v Německu: "Vydáno podle rukopisu!"). Red.
i Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 184-190. Red.
115 Koncept tezí provolání k mezinárodní socialistické komisi a ke všem socialistickýn stranám napsal Lenin začátkem ledna 1917. Na rukopisu je pod nadpisem Leninova poznámka: „(pro ISK a pro tisk)“.
7. ledna 1917 prosadil předseda mezinárodní socialistické komise R. Grimm, který zaujímal kautskistické stanovisko, ve vedení Švýcarské sociálně demokratické strany proti vůli švýcarské levice usnesení o tom, aby bylo svolání mimořádného sjezdu strany k otázce války odloženo na neurčito. Téhož dne se v Berlíně konala konference centristické opozice německé sociální demokracie, která schválila pacifistický manifest, vypracovaný K. Kautským a nazvaný Ein Friedensmanifest der deutschen Parteiopposition [Mírový manifest německé stranické opozice]; byl uveřejněn v řadě německých listů. Ve švýcarském socialistickém listu Volksrecht byl otištěn 11. ledna. Tyto události znamenaly otevřený přechod pravicových zimmerwaldovců na stranu sociálšovinistů. V souvislosti s tím udělal Lenin v návrhu řadu změn, potom se však rozhodl jeho uveřejnění odložit a poznamenal na něm: ‚napsáno před 7. lednem 1917, a proto částečně zastaralo“. Později na základě tohoto návrhu napsal provolání Dělníkům podporujícím boj proti válce a proti socialistům, kteři přešli na stranu svých vlád (viz tento svazek, Dělníkům podporujícím boj proti válce a proti socialistům, kteří přešli na stranu svých vlád).