Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Otevřený dopis Borisu Souvarinovi[110]
Občan Souvarine prohlašuje, že svůj dopis adresuje také mně. Odpovídám mu s tím větší radostí, že se jeho článek dotýká velmi důležitých otázek mezinárodního socialismu.
Souvarine považuje stanovisko těch, kdo se domnívají, že "obrana vlasti" není slučitelná se socialismem, za "antipatriotické". A sám "obhajuje" stanovisko Turatiho, Ledeboura a Brizona, kteří hlasují proti válečným úvěrům, a přitom se projevují jako zastánci "obrany vlasti", tj. stanovisko směru nazývaného "centrismus" (spíš bych řekl "bláto") nebo kautskismus podle hlavního teoretického představitele a publicisty tohoto směru Karla Kautského. Mimochodem, Souvarine nemá pravdu, když tvrdí, že "ztotožňují (tj. ruští soudruzi, kteří mluví o krachu II. internacionály) takové lidi, jako je Kautsky, Longuet atd…, s nacionalisty typu Scheidemanna a Renaudela". Ani já, ani strana, k níž patřím (ÚV SDDSR), jsme nikdy stanovisko sociálšovinistů se stanoviskem "centristů" neztotožňovali. V oficiálních prohlášeních naší strany, v manifestu ÚV uveřejněném 1. listopadu 1914 a v rezolucích schválených v březnu 1915[a] (oba tyto dokumenty jsou reprodukovány in extenso v naší brožuře Socialismus a válka, kterou Souvarine zná) jsme vždycky dělali mezi sociálšovinisty a "centristy" rozdíl. Sociálšovinisté podle našeho názoru přešli k buržoazii. Chceme nejen proti nim bojovat, ale také se s nimi rozejít. Kdežto "centristé" jsou nerozhodní, kolísaví a svým úsilím sjednotit socialistické masy se šovinistickými vůdci působí proletariátu největší škodu.
Souvarine říká, že chce "zkoumat fakta z marxistického hlediska".
Jenomže z marxistického hlediska nemají taková obecná a abstraktní označení jako "antipatriotismus" absolutně žádnou cenu. Vlast, národ - to jsou historické kategorie. Jde-li za války o obranu demokracie nebo o boj proti útlaku národa, vůbec nejsem proti takové válce a nebojím se slov "obrana vlasti", jestliže se týkají války nebo povstání tohoto druhu. Socialisté se vždycky stavějí na stranu utlačovaných, a nemohou tedy být proti takovým válkám, jejichž cílem je demokratický nebo socialistický boj proti útlaku. Proto by bylo úplně směšné popírat oprávněnost válek z roku 1793, válek Francie proti reakčním evropským monarchiím, nebo válek Garibaldiho atd…. Stejně směšné by bylo, kdybychom nechtěli uznat oprávněnost válek utlačovaných národů proti jejich utlačovatelům, které by mohly v současné době vypuknout, například povstání Irů proti Anglii nebo povstání Maroka proti Francii, Ukrajiny proti Rusku atd….
Z marxistického hlediska je nutné určit v každém jednotlivém případě, v každé válce zvlášť její politický obsah.
Ale jak určit politický obsah války?
Každá válka je jen pokračováním politiky. Pokračováním jaké politiky je nynější válka? Je snad pokračováním politiky proletariátu, který byl od roku 1871 do roku 1914 jediným představitelem socialismu a demokracie ve Francii, v Anglii a v Německu? Nebo je spíš pokračováním imperialistické politiky, politiky koloniálních loupeží a útlaku slabých národů reakční, úpadkovou a odumírající buržoazií?
Stačí si jen přesně a správně položit otázku a dostaneme naprosto jasnou odpověď: tato válka je válka imperialistická, je to válka otrokářů, kteří se pohádali kvůli svému tažnému dobytku a chtějí upevnit a zachovat otrokářství. Tato válka je právě ono "kapitalistické loupežení", o němž mluvil v roce 1899 Jules Guesde, čímž předem odsoudil svou vlastní pozdější zradu. Guesde tehdy řekl:
"Jsou jiné války… které vznikají každý den, jsou to války za odbytiště. Taková válka nejen nevymizí, ale je nebezpečí, že se stane permanentní. Je to především kapitalistická válka, válka mezi kapitalisty všech zemí o zisky, o ovládnutí světového trhu za cenu naší krve. A teď si představte, že v každé evropské kapitalistické zemi stojí v čele takového vzájemného loupeživého krveprolévání socialista! Představte si jako doplněk k francouzskému Millerandovi Milleranda anglického, Milleranda italského a Milleranda německého, kteří zatahují do tohoto kapitalistického loupení proletáře a stavějí je navzájem proti sobě! Ptám se vás, soudruzi, co by zbylo z mezinárodní solidarity? Toho dne, kdy by se millerandismus stal obecným jevem, museli bychom dát každému internacionalismu ‚sbohem' a stát se nacionalisty, a na to ani vy, ani já nikdy nepřistoupíme" (viz Jules Guesde, Na stráž! [En Garde!], Paříž 1911, s. 175-176).
Není pravda, že Francie bojuje v této válce 1914-1917 za svobodu, za národní nezávislost, za demokracii atd…. Bojuje za to, aby si udržela své kolonie a aby si Anglie udržela kolonie, na něž by mělo mnohem větší právo Německo — samozřejmě z hlediska buržoazního práva. Bojuje za to, aby Rusko dostalo Cařihrad atd…. Tuto válku tedy nevede Francie demokratická a revoluční, Francie z roku 1792, Francie z roku 1848 ani Francie z dob Komuny. Tuto válku vede Francie buržoazní, Francie reakční, spojenec a přítel carismu, "světový lichvář" (to není můj výraz, jeho autorem je spolupracovník L'Humanité[111] Lysis), který brání svou kořist, své "svaté právo" na kolonie a na "svobodu" vykořisťovat celý svět pomocí svých miliard, půjčených slabým nebo méně bohatým národům.
Neříkejte, že je těžké odlišit války revoluční od válek reakčních. Chcete, abych kromě vědeckého kritéria, které jsem už uvedl, uvedl také kritérium čistě praktické a každému srozumitelné?
Zde je: každá poněkud významnější válka se připravuje předem. Když se připravuje revoluční válka, nebojí se demokraté a socialisté předem prohlásit, že v takové válce jsou pro "obranu vlasti". Ale když se naopak připravuje válka reakční, neodváží se žádný socialista předem, tj. před vyhlášením války, vyslovit, že bude v takové válce pro "obranu vlasti".
Marx a Engels se v letech 1848 a 1859 nebáli vyzývat německý lid k válce proti Rusku.
A naopak v Basileji v roce 1912 se socialisté neodvažovali mluvit o "obraně vlasti" ve válce, kterou už předvídali a která skutečně v roce 1914 vypukla.
Naše strana se nebojí veřejně prohlásit, že bude sympatizovat s válkami nebo povstáními, které může zahájit Irsko proti Anglii, Maroko, Alžírsko či Tunisko proti Francii, Tripolsko[b] proti Itálii, Ukrajina, Persie nebo Čína proti Rusku atd.
A co sociálšovinisté? A "centristé"? Odváží se otevřeně a oficiálně prohlásit, že jsou nebo budou pro "obranu vlasti" v případě, že vypukne válka například mezi Japonskem a Spojenými státy, válka vysloveně imperialistická, která je nebezpečím pro stamilióny lidí a která se připravuje celá desetiletí? Ať to zkusí! Vsadím se, že to neudělají, protože si příliš dobře uvědomují, že kdyby se k tomu rozhodli, stali by se terčem posměchu dělnických mas, které byje vypískaly a vyhnaly ze socialistických stran. Proto se budou sociálšovinisté a "centristé" každému otevřenému prohlášení k této otázce vyhýbat a dál se budou vykrucovat, lhát, zatemňovat otázku a odbývat ji sofizmaty, podobnými tomu, které schválil poslední sjezd francouzské strany v roce 1915: "Napadená země má právo se bránit".
Jako by byla podstata v tom, kdo první zaútočil, a ne v tom, jaké jsou příčiny války, cíle, které si klade, a třídy, které ji vedou. Je například možné připustit, že by socialisté mohli, pokud si zachovali zdravý rozum, přiznat právo na "obranu vlasti" Anglii v roce 1796, kdy se francouzská revoluční vojska začala sbratřovat s Iry? A přitom přece tehdy Francouzi útočili na Anglii a francouzská armáda se dokonce připravovala na vylodění v Irsku. A bylo by zítra možné přiznat právo na "obranu vlasti" Rusku a Anglii, kdyby je hned po tom, co dostaly za vyučenou od Německa, napadla Persie ve spojenectví s Indií, Čínou a jinými revolučními národy Asie, prožívajícími svůj rok 1789 a svůj rok 1793?
To je má odpověď na přímo směšné obvinění, že prý sdílíme názory Tolstého. Naše strana zavrhla jak učení Tolstého, tak pacifismus, neboť prohlásila, že socialisté musí v této válce usilovat o její přeměnu v občanskou válku proletariátu proti buržoazii, za socialismus.
Řeknete-li mi, že je to utopie, odpovím vám, že francouzská, anglická a každá jiná buržoazie má zřejmě jiný názor než vy, protože by jistě nezačala hrát tak odpornou a směšnou roli a nedospěla by až k věznění a k mobilizaci "pacifistů", kdyby netušila a nepředvídala, že revoluce bude neodvratně stále narůstat a že brzy vypukne.
Tím se dostávám k otázce roztržky, o níž Souvarine také mluví. Roztržka! To je strašák, kterým se socialističtí vůdcové snaží zastrašit jiné a kterého se sami tolik bojí! "Jaký užitek by teď přineslo vytvoření nové internacionály?" říká Souvarine. "Její činnost by byla postižena neplodností, protože by byla početně velmi slabá."
Ale vždyť právě "činnost" Pressemana a Longueta ve Francii a Kautského a Ledeboura v Německu je postižena neplodností — jak o tom denně svědčí fakta — právě proto, že se tito lidé bojí roztržky! A právě proto, že se K. Liebknecht a O. Rühle v Německu roztržky nebáli, že otevřeně prohlásili, že je nutná (viz Rühleho dopis v listu Vorwärts z 12. ledna 1916), a že ji neváhali uskutečnit, má jejich činnost pro proletariát tak velký význam, přestože jsou početně slabí. Liebknecht a Rühle jsou jen dva proti sto osmi. Ale tito dva reprezentují milióny lidí, vykořisťované masy, obrovskou většinu obyvatelstva, budoucnost lidstva, revoluci, která každým dnem narůstá a dozrává. A těch sto osm reprezentuje jen patolízalského ducha malé hrstky přisluhovačů buržoazie v řadách proletariátu. Brizonova činnost je postižena neplodností, když jedná stejně slabošsky jako "střed" neboli "bláto". A naopak, když Brizon v praxi "jednotu" rozbíjí, když v parlamentě odvážně volá Pryč s válkou! nebo když veřejně říká pravdu, když prohlašuje, že se spojenci bijí proto, aby Rusko dostalo Cařihrad, přestává být jeho činnost neplodná, organizuje proletariát, probouzí ho a povzbuzuje.
Že jsou opravdoví revoluční internacionalisté početně slabí? Neříkejte! Vezměme například Francii v roce 1780 a Rusko v roce 1900. Uvědomělí a odhodlaní revolucionáři, kteří v prvním případě byli představiteli buržoazie — tehdejší revoluční třídy — a ve druhém případě představiteli dnešní revoluční třídy — proletariátu, byli početně neobyčejně slabí. Byli to jen jednotlivci, tvořili nanejvýš jednu desetitisícinu nebo dokonce stotisícinu své třídy. A za několik let se titíž jednotlivci, tatáž zdánlivě nepatrná menšina octla v čele mas, v čele miliónů a desetimiliónů lidí. Proč? Protože tato menšina skutečně vyjadřovala zájmy těchto mas, protože věřila v nadcházející revoluci a byla odhodlána oddaně jí sloužit.
Početní slabost? Ale odkdy revolucionáři podřizují svou politiku okolnosti, zda jsou ve většině nebo v menšině? Když naše strana v listopadu 1914 prohlásila, že je nutné rozejít se s oportunisty[c] a že to bude jedině správná a náležitá odpověď na jejich zradu v srpnu 1914, mnozí si mysleli, že je toto prohlášení jen sektářská ztřeštěnost lidí, kteří se nadobro odtrhli od života a od skutečnosti. Uplynuly dva roky, a jen se podívejte, co se děje. V Anglii je roztržka hotová věc; sociálšovinista Hyndman musel ze strany odejít. V Německu se k roztržce zcela zjevně schyluje. Berlínská, brémská a stuttgartská organizace byly dokonce poctěny vyloučením ze strany… ze strany císařových přisluhovačů, ze strany německých pánů Renaudelů, Sembatů, Thomasů, Guesdů a spol. A ve Francii? Strana těchto pánů prohlašuje, že je nadále zastánkyni "obrany vlasti", zatímco zimmerwaldovci ve své brožuře Zimmerwaldšti socialisté a válka prohlašují, že "obrana vlasti" není socialistická. Nedochází tu k roztržce?
Cožpak mohou lidé, kteří po dvou letech téhle obrovské světové krize dávají na nejdůležitější otázku současné taktiky proletariátu diametrálně rozdílné odpovědi, pracovat svědomitě bok po boku v jedné straně?
A podívejte se na Ameriku — zemi, která je ještě navíc neutrální. Nedochází i tam k roztržce? Zatímco na jedné straně Eugen Debs, tento "americký Bebel", v socialistickém tisku prohlašuje, že uznává pouze jeden druh války, a to válku občanskou za vítězství socialismu, a že by se dal raději zastřelit, než aby odhlasoval jediný cent na vojenské výdaje Ameriky (viz Appeal to Reason[112], č. 1032 z 11. září 1915), na druhé straně američtí Renaudelové a Sembatové jsou pro "obranu vlasti" a "připravenost k válce". Američtí Longuetové a Pressemanové se snaží — chudáci! — smířit sociálšovinisty s revolučními internacionalisty.
Dvě internacionály už existují. Jedna je Sembata, Südekuma, Hyndmana, Plechanova a spol. a druhá K. Liebknechta, MacLeana (skotský učitel, kterého anglická buržoazie odsoudila za podporování třídního boje dělníků k nuceným pracím), Höglunda (švédský poslanec, který byl za revoluční agitaci proti válce odsouzen k nuceným pracím; v Zimmerwaldu byl jedním ze zakladatelů "zimmerwaldské levice"), pěti poslanců Státní dumy, odsouzených za agitaci proti válce k doživotnímu vyhnanství na Sibiř, atd. Je to na jedné straně internacionála těch, kdo pomáhají svým vládám vést imperialistickou válku, a na druhé straně internacionála těch, kdo vedou proti této válce revoluční boj. A tyto dvě internacionály nedokáže sjednotit ani výřečnost parlamentních žvanilů, ani "diplomacie" socialistických "státníků". Druhá internacionála patří minulosti. Třetí internacionála se už zrodila. A i když ji svatí otcové a papežové II. internacionály dosud neposvětili, ale naopak ji prokleli (viz projevy Vanderveldeho a Stauninga), nebrání jí to, aby nenabývala den ze dne nových sil. Třetí internacionála umožní proletariátu, aby se zbavil oportunistů, a dovede masy k vítězství v sociální revoluci, která dozrává a blíží se.
Než skončím, musím několika slovy odpovědět na Souvarinovu polemiku týkající se jednotlivých osob. Žádá (socialisty žijící ve Švýcarsku), aby zmírnili kritiku namířenou proti osobám, proti Bernsteinovi, Kautskému, Longuetovi atd…. Pokud jde o mne, musím říci, že této žádosti nemohu vyhovět. A především chci Souvarinovi ukázat, že nekritizuji "centristy" jako osoby, ale jejich politiku. Vliv pánů Südekumů, Plechanovů atd. na masy se už nedá zachránit: jejich autorita je už tak otřesená, že je všude musí chránit policie. Ale "centristé" svým propagováním "jednoty" a "obrany vlasti", svým úsilím o dohodu a snahou zastřít slovy ty nejhlubší neshody působí dělnickému hnutí nesmírnou škodu, neboť oddalují definitivní krach morální autority sociálšovinistů, a tím podporují jejich vliv na masy a křísí mrtvolu oportunistické II. internacionály. Všechny tyto důvody mě vedou k tomu, abych boj proti Kautskému a ostatním "centristům" považoval za svou socialistickou povinnost.
Souvarine se společně s jinými "obrací na Guilbeauxe, Lenina a na všechny, kdo mají tu výhodu, že stojí ‚mimo bitvu', výhodu, která jim zpravidla umožňuje správně posuzovat lidi i záležitosti socialismu, ale která možná působí i jisté nesnáze".
To je průhledná narážka. V Zimmerwaldu vyslovil tuto myšlenku bez obalu Ledebour, který nás, "levicové zimmerwaldovce", obvinil, že adresujeme masám revoluční výzvy z ciziny. Zopakuji občanu Souvarinovi to, co jsem řekl v Zimmerwaldu Ledebourovi. Uplynulo devětadvacet let od chvíle, kdy jsem byl v Rusku zatčen. Po celých těch devětadvacet let jsem neustále adresoval masám revoluční výzvy. Dělal jsem to z vězení, ze Sibiře a později z ciziny. A často jsem objevil v revolučním tisku stejné "narážky" jako v projevech carských prokurátorů, "narážky", jimiž jsem byl obviňován z nepoctivosti, protože se obracím na masy v Rusku s revolučními výzvami, ačkoli žiji v cizině. Od carských prokurátorů takové "narážky" nikoho nepřekvapí. Ale přiznám se, že od Ledeboura jsem čekal jiné argumenty. Ledebour nejspíš zapomněl, že když Marx a Engels psali v roce 1847 svůj slavný Komunistický manifest, také adresovali německým dělníkům revoluční výzvy z ciziny! Často není možné vést revoluční boj, aniž by revolucionáři emigrovali. Francie udělala tuto zkušenost několikrát. A občan Souvarine by udělal lépe, kdyby se neřídil špatným příkladem Ledeboura a... carských prokurátorů.
Souvarine také říká, že Trockého, "kterého pokládáme (francouzská menšina) za jednoho z nejextrémnějších příslušníků krajní levice internacionály, Lenin jednoduše cejchuje jako šovinistu. Je třeba konstatovat, že se tu poněkud přehání."
Ano, samozřejmě "se tu poněkud přehání", ale nepřeháním já, nýbrž Souvarine. Já jsem přece stanovisko Trockého nikdy neocejchoval jako šovinistické. Když jsem mu něco vytýkal, tedy to, že v Rusku příliš často reprezentoval politiku "centrismu". Zde jsou fakta. Od ledna 1912 je SDDSR formálně rozštěpena[113]. Naše strana (seskupená kolem ÚV) obviňuje druhou skupinu, organizační výbor, jejímiž nejznámějšími vůdci jsou Martov a Axelrod, z oportunismu. Trockij patřil k Martovově skupině a vystoupil z ní až v roce 1914. V té době začala válka. Frakce našeho směru v dumě, která se skládala z pěti členů (Muranov, Petrovskij, Šagov, Badajev a Samojlov) byla vypovězena na Sibiř. Naši dělníci v Petrohradě hlasují proti účasti ve výborech pro řízení válečného průmyslu (což je pro nás ta nejdůležitější praktická otázka; pro Rusko je stejně důležitá jako ve Francii otázka účasti ve vládě). Naproti tomu nejznámější a nejvlivnější publicisté organizačního výboru — Potresov, Zasuličová, Levickij a další — se vyslovují pro "obranu vlasti" a pro účast ve výborech pro řízení válečného průmyslu. Martov a Axelrod protestují a vyslovují se proti účasti v těchto výborech, ale nerozcházejí se se svou stranou, jejíž jedna frakce začala propagovat šovinismus a s účastí souhlasí. Právě proto jsme Martovovi v Kienthalu vytýkali, že chce reprezentovat organizační výbor jako celek, zatímco ve skutečnosti může reprezentovat jen jednu frakci tohoto směru. Zástupci této strany v dumě (Čcheidze, Skobelev aj.) se rozštěpili. Jedna část těchto poslanců je pro "obranu vlasti", druhá je proti. Všichni jsou pro účast ve výborech pro řízení válečného průmyslu a používají dvojznačnou formulaci o nutnosti "záchrany vlasti", což je vlastně jen jinými slovy vyjádřené Südekumovo a Renaudelovo heslo "obrany vlasti". A nejen to, vůbec neprotestují proti Potresovovu stanovisku (které je ve skutečnosti analogické se stanoviskem Plechanova; Martov proti Potresovovi veřejně protestoval a odmítl spolupracovat s jeho časopisem, protože Potresov vyzval ke spolupráci Plechanova).
A Trockij? Ačkoli se rozešel s Martovovou stranou, nepřestává nám vytýkat, že jsme rozbíječi. Pomalu se obrací doleva, a dokonce vyzývá k rozchodu s vůdci ruských sociálšovinistů, ale neříká nám jednoznačně, zda chce jednotu nebo roztržku, pokud jde o Čcheidzeho frakci. A právě to je jedna z nejdůležitějších otázek. Vždyť bude-li zítra vyhlášen mír, budou u nás pozítří nové volby do dumy. A okamžitě před námi vyvstane otázka, zda jdeme s Čcheidzem, nebo proti němu. Jsme proti tomuto spojenectví. Martov je pro. A Trockij? To se neví. V pěti stech číslech ruského listu Naše slovo, který vychází v Paříži a k jehož redaktorům Trockij patří, nebylo řečeno rozhodné slovo. A právě proto s Trockým nesouhlasíme.
Ale nejde jen o nás. V Zimmerwaldu se Trockij nechtěl připojit k "zimmerwaldské levici". Trockij se soudružkou H. Rolandovou-Holstovou zastupoval "centrismus". A podívejme se, co píše soudružka Rolandová-Holstová v holandském socialistickém listu De Tribune[114] dnes (č. 159 z 23. srpna 1916): "Ti, kdo chtějí jako Trockij a jeho skupina vést revoluční boj proti imperialismu, musí překonat následky emigrantských neshod, které mají většinou dost osobní charakter a rozbíjejí jednotu krajní levice, a musí se připojit k leninovcům. ‚Revoluční centrismus' není možný."
Omlouvám se, že jsem tolik mluvil o našich vztazích k Trockému a k Martovovi, ale francouzský socialistický tisk o tom dost často píše a informace, které dává čtenářům, jsou často velmi nepřesné. Francouzští soudruzi musí být lépe seznámeni s fakty, která se týkají sociálně demokratického hnutí v Rusku.
Lenin
Napsáno ve druhé polovině
prosince 1916
Poprvé otištěno zkráceně
27. ledna 1918
v listu La Vérité, č. 48
Rusky poprvé otištěno v plném znění
roku 1929 v časopisu
Proletarskaja revoljucija, č. 7Přeloženo z francouzštiny
podle kartáčového obtahu
listu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 39-48 a 184-190. Red.
b — jedna ze tří dřívějších provincií Libye. Čes. red.
c Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 39-48. Red.
110 Tento článek byl Leninovou odpovědí na otevřený dopis francouzského socialisty centristického zaměření B. Souvarina Našim přátelům ve Švýcarsku, uveřejněný 10. prosince v listu Le Populaire du Centre.
Leninova odpověď byla poslána Souvarinovi, který ji v lednu 1918 předal se svým úvodem k uveřejnění redakci socialistického listu La Vérité; odpověď byla vysázena pro 45. číslo listu z 24. ledna, byla však cenzurou vyškrtnuta a číslo vyšlo s bílým sloupcem nadepsaným Un document inédit. Une lettre du Lénine a podepsaným Lénine. Za tři dny, 27. ledna, byl Otevřený dopis Borisu Souvarinovi ve značně zkráceném zněni a redakčními podtitulky uveřejněn ve 48. čísle listu La Vérité. Zachoval se kartáčový obtah tohoto čísla s úplným textem Leninova dopisu, podle něhož byl v roce 1929 otištěn v 7. čísle časopisu Proletarskaja revoljucija.
111 L'Humanité — deník, který roku 1904 založil Jean Jaurès jako orgán Francouzské socialistické strany. Za první světové války byl list v rukou krajně pravicového křídla Francouzské socialistické strany a zaujímal sociálšovinistické stanovisko.
V roce 1918 se šéfredaktorem listu stal významný činitel francouzského a mezinárodního dělnického hnutí Marcel Cachin. V letech 1918-1920 bojoval list proti imperialistické politice francouzské vlády, která vyslala svá vojska do Ruska, aby bojovala proti Sovětskému Rusku. V prosinci 1920, kdy v Tours došlo k roztržce ve Francouzské socialistické straně a kdy byla vytvořena Komunistická strana Francie, stal se list jejím ústředním orgánem.
112 Appeal to Reason Appeal to Reason< list amerických socialistů. Byl založen roku 1895 ve městě Girard ve státě Kansas (USA). Oficiálně sice nesouvisel se Socialistickou stranou USA, propagoval však socialistické ideje a byl mezi dělnictvem velmi populární. Za první světové války zaujímal internacionalistické stanovisko.
Lenin má na mysli článek E. Debse Když budu bojovat.
113 V lednu 1912 byli menševici vyloučeni ze strany na VI. (pražské) konferenci SDDSR.
VI. celoruská konference SDDSR, která se konala 5.-17. (18.-30.) ledna 1912 v Praze, měla fakticky význam sjezdu. Řídil ji V. I. Lenin. Přednesl referát o současné situaci a úkolech strany a o činnosti mezinárodního socialistického byra. Vypracoval návrhy rezolucí ke všem důležitým otázkám projednávaným na konferenci. Velký zásadní i praktický význam měly schválené rezoluce O likvidátorství a o skupině likvidátorů a O stranické organizaci v zahraničí. Konference prohlásila, že likvidátoři se svým chováním definitivně postavili mimo stranu, a vyloučila je z SDDSR. Odsoudila činnost zahraničních protistranických skupin, a to menševiků-golosovců, vperjodovců a trockistů. Konstatovala, že je bezpodmínečně nutné, aby v zahraničí existovala jednotná organizace strany, která by spolupracovala se stranou pod vedením a kontrolou ÚV, a prohlásila, že zahraniční skupiny, které "se nepodřizují ústředí sociálně demokratické činnosti v Rusku, tj. ústřednímu výboru, a které tuto činnost dezorganizují tím, že udržují separátní styky s Ruskem bez vědomí UV, nesmějí užívat názvu SDDSR". Konference přijala rezoluci O charakteru a organizačních formách stranické práce, schválila Leninův návrh změn ve stanovách strany, list Social-demokrat schválila za ústřední orgán SDDSR, zvolila ústřední výbor strany a vytvořila ruské byro UV.
Pražská konference SDDSR měla velký význam pro výstavbu bolševické strany, strany nového typu, a pro upevnění její jednoty. Zhodnotila celé historické období boje bolševiků proti menševikům, vyloučila menševiky-likvidátory ze strany a zajistila vítězství bolševiků. Na základě usnesení konference se sjednotily místní stranické organizace. Konference vytyčila politickou linii a taktiku strany v podmínkách nového revolučního vzestupu.
Pražská konference měla také velký mezinárodní význam. Ukázala revolučním silám II. internacionály, jak bojovat proti oportunismu a jak tímto rozhodným bojem dosáhnout úplného organizačního rozchodu s oportunisty. Podrobněji o pražské konferenci viz Sebrané spisy 21, Praha 1985, s. 151-188.
114 De Tribune — list založený roku 1907 levým křídlem Sociálně demokratické dělnické strany Nizozemska. Když byli v roce 1909 příslušníci levice ze strany vyloučeni a založili Sociálně demokratickou stranu Nizozemska, stal se list orgánem této strany. Od roku 1918 byl orgánem Komunistické strany Nizozemska; pod tímto názvem vycházel do roku 1940.