Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Vojenský program proletářské revoluce[51]
V Holandsku, Skandinávii a ve Švýcarsku se mezi revolučními sociálními demokraty, kteří potírají lži sociálšovinistů o "obraně vlasti" v nynější imperialistické válce, ozývají hlasy, aby byl starý bod sociálně demokratického minimálního programu: "milice" neboli "ozbrojení lidu", nahrazen bodem novým: "odzbrojení". Jugend-Internationale[52] o tom zahájil diskusi a uveřejnil v 3. čísle redakční článek na podporu odzbrojení. Rovněž v nejnovějších tezích R. Grimma[53] nalézáme bohužel ústupek myšlence "odzbrojení". V časopisech Neues Leben[54] a Vorbote byla zahájena diskuse.
Podívejme se na stanovisko obhájců odzbrojení blíže.
I
Argumentuje se hlavně tím, že požadavek odzbrojení je nejsrozumitelnějším, nejrozhodnějším a nejdůslednějším výrazem boje proti každému militarismu a proti každé válce.
Avšak právě v tomto hlavním argumentu tkví hlavní omyl stoupenců odzbrojení. Mají-li být socialisté i nadále socialisty, nemohou být proti každé válce.
Za prvé socialisté nikdy nebyli a nikdy nemohou být odpůrci revolučních válek. Buržoazie "velkých" imperialistickýeh mocností je dnes již vesrze reakční a válku, kterou nyní tato buržoazie vede, pokládáme za reakční, zotročující a zločinnou. Ale jak je to s válkou proti této buržoazii? Například s válkou, kterou vedou za své osvobození národy, jež tato buržoazie utlačuje a jež jsou na ní závislé, nebo národy koloniální? V tezích skupiny Internacionála v 5. bodu čteme: "V éře tohoto bezuzdného imperialismu už nemohou existovat žádné národní války." To je evidentně chybné.
Dějiny 20. století, tohoto století "bezuzdného imperialismu", jsou bohaté na koloniální války. Avšak to, čemu my Evropané, imperialističtí utlačovatelé většiny národů světa s hanebným, typicky evropským šovinismem říkáme "koloniální války", jsou často národní války nebo národní povstání těchto utlačovaných národů. Jednou ze základních vlastností imperialismu je právě to, že urychluje vývoj kapitalismu v nejzaostalejších zemích, a tím rozšiřuje a vyhrocuje boj proti národnostnímu útlaku. Taková je skutečnost. A z toho nezbytně vyplývá, že imperialismus často vyvolává národní války. Junius, který zmíněné "teze" prosazuje ve své brožuře, tvrdí, že v imperialistickém období vede každá národní válka proti jedné z imperialistických velmocí k vměšování druhé velmoci, která s první soupeří a je rovněž imperialistická, takže se každá národní válka mění v imperialistickou. Avšak ani tento argument není správný. Může se to stát, ale nebývá tomu tak vždy. Celá řada koloniálních válek v letech 1900-1914 probíhala jinak. A bylo by prostě směšné, kdybychom tvrdili, že například po nynější válce, skončí-li krajním vyčerpáním válčících zemí, "nemohou" vypuknout "žádné" národní, pokrokové, revoluční války, třeba Číny společně s Indií, Persií, Siamem[a] atd., proti velmocem.
Popírat jakoukoli možnost národních válek za imperialismu je teoreticky nesprávné, historicky zcela chybné a prakticky identické s evropským šovinismem: my příslušníci národů, které utlačují stamilióny lidí v Evropě, Africe, Asii atd., máme utlačovaným národům tvrdit, že jejich válka proti "našim" národům "není možná"!
Za druhé. Občanské války jsou rovněž války. Kdo uznává boj tříd, musí nutně uznávat občanské války, které jsou v každé třídní společnosti přirozeným a za určitých okolností nevyhnutelným pokračováním, rozvinutím a vyhrocením třídního boje. Potvrzuji to všechny velké revoluce. Popírat občanské války nebo na ně zapomínat by znamenalo propadnout krajnímu oportunismu a zříci se socialistické revoluce.
Za třetí vítězství socialismu v jedné zemi vůbec nevylučuje všechny války bez rozdílu. Naopak, předpokládá je. Kapitalismus se vyvíjí v různých zemích zcela nerovnoměrně. Za zbožní výroby tomu jinak ani být nemůže. Z toho vyplývá nezvratný závěr, že socialismus nemůže zvítězit současně ve všech zemích. Zvítězí nejprve v jedné nebo v několika zemích, zatímco ostatní zůstanou po nějakou dobu zeměmi buržoazními nebo předburžoazními. To musí vyvolat nejen třenice, ale i přímou snahu buržoazie těchto zemí rozdrtit vítězný proletariát socialistického státu. V takových případech by byla válka z naší strany oprávněná a spravedlivá. Byla by to válka za socialismus, za osvobození jiných národů od buržoazie. Engels měl naprosto pravdu, když v dopise Kautskému z 12. záři 1882 otevřeně uznával možnost, že socialismus, který již zvítězil, povede "obranné války". Myslel tím právě obranu vítězného proletariátu proti buržoazii jiných zemí.
Války budou vyloučeny teprve poté, až svrhneme, definitivně porazíme a vyvlastníme buržoazii na celém světě, a nikoli jen v jedné zemi. Z vědeckého hlediska by bylo naprosto nesprávné a naprosto nerevoluční, kdybychom obcházeli nebo zastírali právě to nejdůležitější: potlačení odporu buržoazie, což je při přechodu k socialismu to nejobtížnější a což vyžaduje největší bojové úsilí. "Sociální" modláři a oportunisté jsou vždy ochotni snít o budoucím pokojném socialismu, avšak od revolučních sociálních demokratů se liší právě tím, že nechtějí uvažovat o urputném třídním boji a třídních válkách, ani na ně pomýšlet, aby se tato krásná budoucnost stala skutečností.
Nesmíme se nechat klamat slovy. Například termín "obrana vlasti" se leckomu příčí, protože zjevní oportunisté a kautskisté jím zastírají a maskují buržoazní lež v této loupeživé válce. Taková je skutečnost. Z toho však nevyplývá, že se máme odnaučit přemýšlet o smyslu politických hesel. Uznávat "obranu vlasti" v nynější válce znamená se domnívat, že je to válka "spravedlivá" a že odpovídá zájmům proletariátu a nic víc a nic méně, protože vpád není vyloučen v žádné válce. Bylo by jednoduše absurdní, kdyby "obranu vlasti" odmítaly utlačované národy ve své válce proti imperialistickým velmocem, nebo ji odmítal vítězný proletariát ve své válce proti nějakému Gallilfetovi buržoazního státu.
Teoreticky by bylo naprosto nesprávné zapomínat, že každá válka je jen pokračováním politiky jinými prostředky; nynější imperialistická válka je pokračováním imperialistické politiky dvou skupin velmocí a tato politika byla vyvolána a je živena komplexem vztahů imperialistického období. Avšak totéž období musí nutně vyvolat a živit i politiku boje proti národnostnímu útlaku a boje proletariátu proti buržoazii, a tedy také možnost a nevyhnutelnost za prvé revolučních národních povstání a válek, za druhé válek a povstání proletariátu proti buržoazii, za třetí spojení obou druhů revolučních válek atd.
II
S tím souvisí ještě tato obecná úvaha,
Utlačovaná třída, která se nechce naučit zacházet se zbraněmi a ozbrojit se, taková třída si nezaslouží nic jiného, než aby se s ní nakládalo jako s otrokem. Nechceme-li, aby se z nás stali buržoazní pacifisté nebo oportunisté, nemůžeme přece ignorovat, že žijeme v třídní společnosti a že z ní není a nemůže být jiné východisko než třídní boj. V každé třídní společnosti — ať je založena na otroctví, nevolnictví, či jako dnes na námezdní práci — je utlačující třída ozbrojena. Nejen dnešní pravidelná armáda, ale i dnešní milice — dokonce i v těch nejdemokratičtějších buržoazních republikách, například ve Švýcarsku — je zbraní buržoazie proti proletariátu. To je tak elementární pravda, že snad není třeba se jí zvlášť zabývat. Stačí připomenout, že se ve všech kapitalistických zemích používá proti stávkujícím vojsko.
Ozbrojení buržoazie proti proletariátu je jednou z nejzávažnějších, nejzákladnějších a nejdůležitějších skutečností dnešní kapitalistické společnosti. A bez ohledu na tuto skutečnost se revolučním sociálním demokratům navrhuje, aby vytyčili "požadavek" "odzbrojení"! Znamenalo by to úplně se zříci hlediska třídního boje, vzdát se jakéhokoli pomyšlení na revoluci. Naším heslem musí být ozbrojení proletariátu, aby mohl porazit, vyvlastnit a odzbrojit buržoazii. To je jedině možná taktika revoluční třídy, taktika, která vyplývá z celého objektivního vývoje kapitalistického militarismu a je tímto vývojem diktována. Teprve potom, až proletariát odzbrojí buržoazii, může, aniž by se zpronevěřil svému světodějnému úkolu, hodit do starého železa všechny zbraně vůbec, a proletariát to nepochybně udělá, ale teprve potom, a rozhodně ne dřív.
Vyvolává-li nynější válka v reakčních křesťanských socialistech a ufňukaných maloměšťácích jen hrůzu a zděšení, jen odpor proti každému použití zbraní, proti krveprolití, smrti apod., musíme prohlásit, že kapitalistická společnost vždy byla a je hrůzou bez konce. A jestliže teď tato válka, která je ze všech válek nejreakčnější, připravuje této společnosti hrůzný konec, nemáme nejmenší důvod propadat zoufalství. A "požadavek" odzbrojení — přesněji řečeno sen o odzbrojení — v takové době, kdy před zraky všech připravuje buržoazie vlastními silami jedinou oprávněnou a revoluční válku, totiž občanskou válku proti imperialistické buržoazii, není to objektivně nic jiného než právě projev zoufalství.
Řekne-li někdo, že je to teorie odtržená od života, připomeneme mu dvě světodějné skutečnosti: jednak úlohu trastů a práci žen v továrnách, jednak Komunu z roku 1871 a prosincové povstání 1905 v Rusku.
Posláním buržoazie je rozvíjet trasty, hnát ženy a děti do továren, trýznit je tam, demoralizovat a odsuzovat ke krajní bídě. My takový vývoj "nežádáme" a "nepodporujeme", my proti němu bojujeme. Ale jak bojujeme? Víme, že trasty a práce žen v továrnách jsou pokrokový jev. Nechceme se vracet k řemeslům, k předmonopolnímu kapitalismu, k domácké práci žen. Kupředu přes trasty aj. a dále k socialismu!
S příslušnými změnami platí tato úvaha i o nynější militarizaci lidu. Imperialistická buržoazie dnes militarizuje nejen všechen lid, ale i mládež. Zítra patrně přikročí k militarizaci žen. K tomu musíme říct: Tím lépe! Rychleji kupředu! Čím rychleji, tím víc se přiblížíme k ozbrojenému povstání proti kapitalismu. Jestliže sociální demokraté nezapomínají na příklad Komuny, jak se mohou dát zastrašit militarizací mládeže apod.? To není "teorie odtržená od života", to není sen, ale skutečnost. A bylo by opravdu velice zlé, kdyby sociální demokraté navzdory všem hospodářským a politickým faktům začali pochybovat, že imperialistické období a imperialistické války musí nutně vést k opakování takových skutečností.
Jistý buržoazní pozorovatel Komuny napsal v květnu 1871 do jednoho anglického listu: "Kdyby se francouzský národ skládal jen z žen, jaký by to byl strašný národ!" Ženy a děti od třinácti let bojovaly za Komuny po boku mužů. Jinak tomu nemůže být ani v příštích bitvách za svržení buržoazie. Proletářské ženy nebudou pasívně přihlížet, jak dobře ozbrojená buržoazie bude střílet do špatně ozbrojených nebo neozbrojených dělníků. Chopí se zbraní jako v roce 1871 a z dnešních zastrašených národů — lépe řečeno z dnešního dělnického hnutí, které dezorganizují víc oportunisté než vlády — nepochybně dřív nebo později vyroste, ale naprosto jistě vyroste internacionální svazek "strašných národů" revolučního proletariátu.
Dnes je zmilitarizován veškerý život společnosti. Imperialismus znamená urputný boj velmocí za rozdělení a znovurozdělení světa, proto musí nutně vést k další militarizaci ve všech zemích, a to i v zemích neutrálních a malých. A co proti tomu budou dělat proletářské ženy?? Budou jen proklínat každou válku a všechno, co s válkou souvisí, budou jen požadovat odzbrojení? Ženy utlačované třídy, která je skutečně revoluční, se s takovou potupnou úlohou nikdy nesmíří. Řeknou svým synům: "Brzy budeš velký. Dají ti pušku. Vezmi ji a dobře se uč vojenskému řemeslu! To musí proletáři umět — ne proto, aby stříleli do tvých bratrů, do dělníků jiných zemí, jak se to děje v nynější válce a jak ti to radí zrádci socialismu, ale proto, aby bojovali proti buržoazii své vlastní země, aby definitivně skoncovali s vykořisťováním, bídou a válkami nikoli za pomoci zbožných přání, ale tím, že buržoazii porazí, že ji odzbrojí."
Vzdáme-li se takové propagandy, právě takovéto propagandy v souvislosti s nynější válkou, pak raději vůbec nepronášejme velká slova o mezinárodní revoluční sociální demokracii, o socialistické revoluci a o válce proti válce.
III
Stoupenci odzbrojení nesouhlasí s článkem našeho programu o "ozbrojení lidu" mimo jiné proto, že prý tento požadavek vede k ústupkům oportunismu. Rozebrali jsme již výše to nejdůležitější: vztah odzbrojení k třídnímu boji a k sociální revoluci. Podívejme se teď, jaký je vztah mezi požadavkem odzbrojení a oportunismem. Jedním z hlavních důvodů, proč je tento požadavek nepřijatelný, je právě okolnost, že samotný požadavek a iluze, které vyvolává, nutně oslabují a ochromují náš boj proti oportunismu.
Tento boj je nesporně hlavním aktuálním problémem internacionály. Boj proti imperialismu, který není úzce spjat s bojem proti oportunismu, je planou frází nebo podvodem. Jedním z hlavních nedostatků Zimmerwaldu a Kienthalu[55] a jednou z hlavních příčin možného fiaska těchto zárodků III. internacionály je právě okolnost, že otázka boje proti oportunismu nebyla dokonce ani otevřeně formulována, nemluvě již o tom, že by byla vyřešena v tom smyslu, že je nutné se s oportunisty rozejít. Oportunismus v evropském dělnickém hnutí — dočasně — zvítězil. Ve všech větších zemích vykrystalizovaly dva hlavní odstíny oportunismu: za prvé zjevný, cynický, a proto méně nebezpečný sociálimperialisnsus pánů Plechanovů, Scheidemannů, Legienů, Albertů Thomasů a Sembatů, Vanderveldů, Hyndmanů, Hendersonů a dalších. Za druhé zastřený kautskistický oportunismus: Kautsky — Haase a Sociálně demokratické pracovní souručenství[56] v Německu; Longuet, Pressemane, Mayéras aj. ve Francii; Ramsay MacDonald aj. vůdcové Nezávislé labouristické strany[57] v Anglii; Martov, Čcheidze aj. v Rusku; Treves a další takzvaní levicoví reformisté v Itálii.
Zjevný oportunismus vystupuje otevřeně a přímo proti revoluci a proti vznikajícím revolučním hnutím a výbuchům, v přímém spojení s vládami, i když jsou formy tohoto spojení seberozmanitější: od účasti ve vládě až po účast ve výborech pro řízení válečného průmyslu (v Rusku)[58]. Zastření oportunisté, kautskisté, jsou pro dělnické hnutí mnohem škodlivější a nebezpečnější, neboť líbivými, rádoby "marxistickými" frázemi a pacifistickými hesly zastírají skutečnost, že obhajují spojenectví se zjevnými oportunisty. Oběma těmto formám převládajícího oportunismu je nutné čelit na všech úsecích proletářské politiky: ať už jde o činnost v parlamentu, o odbory, stávky, nebo o vojenské otázky atd. Hlavním charakteristickým rysem obou těchto forem převládajícího oportunismu je to, že se konkrétní otázka, jak souvisí nynější válka s revolucí, a jiné konkrétní otázky revoluce zamlčují, zastírají, nebo i interpretují s ohledem na policejní zákazy. A děje se to přesto, že před touto válkou se na souvislost právě této blížící se války s proletářskou revolucí mnohokrát neoficiálně a v basilejském manifestu[59] oficiálně upozorňovalo. Hlavním nedostatkem požadavku odzbrojení je právě to, že se v něm všechny konkrétní otázky revoluce obcházejí. Nebo snad stoupenci odzbrojení prosazují zcela nový druh neozbrojené revoluce?
Dál. Nejsme rozhodně proti boji za reformy. Nechceme ignorovat smutné vyhlídky, že lidstvo prožije — v nejhorším případě ještě druhou imperialistickou válku, jestliže z této války přes četné výbuchy rozhořčení a nespokojenosti mas a přes naše úsilí nevzejde revoluce. Jsme pro takový program reforem, který musí být zároveň namířen proti oportunistům. Oportunisté by jen uvítali, kdybychom boj za reformy přenechali výhradně jim a sami se uchýlili do nadoblačných výšin nějakého "odzbrojení", abychom se tak útěkem zachránili před smutnou skutečností. Vždyť "odzbrojení" není nic jiného než útěk před neradostnou skutečností, a rozhodně ne boj proti ní.
V takovém programu bychom řekli přibližně toto: "Heslo a uznání obrany vlasti v imperialistické válce 1914-1916 není nic jiného než korupce dělnického hnutí buržoazní lží." Taková konkrétní odpověď na konkrétní otázky by byla teoreticky správnější, proletariátu mnohem užitečnější a oportunistům nepříjemnější než požadavek odzbrojení a odmítnutí "každé" obrany vlasti! A mohli bychom dodat: "Buržoazie všech imperialistických velmocí, Anglie, Francie, Německa, Rakouska, Ruska, Itálie, Japonska a Spojených států, se stala tak reakční a tak prahne po světovládě, že každá válka buržoazie těchto zemí může být pouze reakční. Proletariát musí být nejen proti každé takové válce, ale také si musí přát, aby byla ‚jeho' vláda v takových válkách poražena, a využít tuto porážku k revolučnímu povstání, jestliže se povstání, které by mělo válce zabránit, nezdaří."
Pokud jde o milici, museli bychom říct: Nejsme pro buržoazní milici, jsme jedině pro milici proletářskou. Proto nedáme "ani haléř, ani muže" nejen pro pravidelnou armádu, ale ani pro buržoazní milici, dokonce ani v takových zemích, jako jsou Spojené státy nebo Švýcarsko, Norsko apod. A to tím spíše, že i v nejsvobodnějších republikách (například ve Švýcarsku) vidíme, že se milice stále více poprušáčťuje, zejména vletech 1907-1911, že je zneužívána k vojenským zákrokům proti stávkujícím. Můžeme žádat, aby byli důstojníci voleni lidem, aby bylo zrušeno veškeré vojenské soudnictví, aby byli zahraniční dělníci zrovnoprávněni s domácími (to je zvlášť důležitý bod pro ty imperialistické státy, které jako Švýcarsko stále ve větším počtu a stále nestoudněji vykořisťují zahraniční dělníky a udržují je v bezprávném postavení); dále, aby každých řekněme sto obyvatel dané země mělo právo zakládat dobrovolné organizace pro vojenský výcvik se svobodně volenými instruktory, kteří by byli placeni ze státních prostředků atd. Jen za těchto podmínek by mohl proletariát absolvovat vojcnský výcvik skutečně ve svém zájmu, a ne v zájmu svých zotročovatelů, a takový výcvik zájmy proletariátu rozhodně vyžadují. Revoluce v Rusku dokázala, že každý úspěch, třeba i dílčí úspěch revolučního hnutí — například zvítězí-li v nějakém městě, v nějaké dělnické kolonii, nad nějakou částí armády — nezbytně přiměje vítězný proletariát, aby uskutečnil právě tento program.
A konečně je samozřejmé, že oportunismu nelze čelit pouhými programy, ale jedině tak, že se bude důsledně dbát, aby byly skutečně realizovány. Největší, osudnou chybou zkrachovalé II. internacionály bylo, že se její slova rozcházela s činy, že její členové byli vychováváni k pokrytectví a nestoudnému revolučnímu frazérství (viz dnešní stanovisko Kautského a spol. k basilejskému manifestu). Odzbrojení jako sociální idea — tj. idea, která vzniká v určitých sociálních poměrech, může působit na určité sociální prostředí a není tedy vrtochem jednotlivce — vzešla zřejmě ze zvláštních a výjimečně "klidných" poměrů v jednotlivých malých státech, které stály dost dlouho stranou krvavých světových válek a doufají, že zůstanou stranou i nadále. Chceme-li se o tom přesvědčit, stačí zamyslet se například nad argumentací norských stoupenců odzbrojení: "Jsme přece malá země, máme malou armádu, proti velmocem nic nezmůžeme" (a proto jsme také bezmocní proti násilnému zavlečení do imperialistického spolku s tou či onou skupinou velmocí)… "chceme žít v klidu ve svém zapadlém koutě a pokračovat ve své provinciální politice, požadovat odzbrojení, závazné rozhodčí soudy, stálou neutralitu apod." ("stálou" — snad takovou, jako je belgická?).
Přízemní snaha malých států zůstat stranou, maloburžoazní touha stát raději dál od velkých zápasů světových dějin, využít svého poměrně monopolního postavení a tvrdošíjně setrvávat v pasivitě — to je objektivní společenská situace, která může myšlence odzbrojení zajistit v některých malých státech určitý úspěch a určité rozšíření. Tato snaha je ovšem reakční a iluzorní, neboť imperialismus tak či onak zavléká malé státy do víru světového hospodářství a světové politiky.
Například postavením Švýcarska mezi imperialisty jsou objektivně determinovány dvě linie dělnického hnuti: oportunisté se ve spolku s buržoazií snaží udělat ze Švýcarska republikánsko-demokratický monopolistický svaz, který by těžil z turistů imperialistické buržoazie, a využít tohoto "pokojného" monopolního postavení co nejvýhodněji a v klidu.
Opravdoví sociální demokraté ve Švýcarsku se snaží využít poměrné svobody a "mezinárodního" postavení Švýcarska k tomu, aby přiblížili vítězství těsného svazku revolučních sil evropských dělnických stran. Ve Švýcarsku se díky bohu nemluví "vlastním samostatným" jazykem, ale třemi světovými jazyky, a to právě těmi, kterými se mluví v sousedních válčících zemích.
Kdyby 20 000 členů švýcarské strany platilo týdně dva centimy jako "mimořádnou válečnou daň", dostávali bychom ročně 20 000 franků. To by úplně stačilo, abychom mohli přes zákazy generálních štábů pravidelně tisknout a rozšiřovat mezi dělníky a vojáky válčících zemí ve třech jazycích všechno, co pravdivě informuje o tom, že se dělníci začínají bouřit, že se sbratřují v zákopech a doufají, že použijí zbraní v revoluci proti imperialistické buržoazii svých "vlastních" zemí atd.
Na tom všem není nic nového. Právě to dělají nejlepší časopisy jako La Sentinelle, Volksrecht[60], Berner Tagwacht, bohužel však v nedostatečné míře. Jedině tato činnost může zajistit, že se dobré usnesení sjezdu strany v Aarau[61] stane něčím víc než pouhým dobrým usnesením.
Dnes nás zajímá, zda požadavek odzbrojení odpovídá revolučnímu směru švýcarských sociálních demokratů? Zřejmě neodpovídá. Objektivně je "odzbrojení" ryze nacionální, specificky nacionální program malých států, rozhodně to však není internacionální program internacionální revoluční sociální demokracie.
Napsáno německy v září 1916
Poprvé otištěno v září a říjnu 1917
v listu Jugend-Internationale, č. 9 a 10
Podepsán N. Lenin
Rusky poprvé otištěno roku 1929
Sočiněnija V. L Lenina
sv. XIX, 2. a 3. vydáníPřeloženo z němčiný
podle textu listu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — Thajsko. Čes. red.
51 Článek Vojenský program proletářské revoluce (v korespondenci jej Lenin nazývá Entwanung) byl napsán německy a měl být uveřejněn v listech švýcarských. švédských a norských levicových sociálních demokratů. Tehdy však otištěn nebyl. Lenin jej brzy nato částečně přepracoval pro vydání v ruštině; v prosinci 1916 vyšel tento článek pod názvem O hesle "odzbrojení" ve 2. čísle časopisu Sborník Social-demokrata (viz tento svazek, s. 175-185).
Původní německý text článku byl uveřejněn v orgánu Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže Jugend-Internationale, v 9. a 10. čísle ze září a října 1917, pod názvem Das Militärprogramm der proletarischen Revolution. Redakce časopisu připojila k článku tento úvod: "Dnes, kdy je Lenin jedním z těch činitelú ruské revoluce, o nichž se nejvíce hovoří, je následující článek tohoto starého, nezlomného revolucionáře, v němž vsvětluje významnou část svého politického programu, zvlášť zajímavý. Článek odevzdal naši redakci krátce před svým odjezdem z Curychu v dubnu 1917." Původcem názvu článku je patrně redakce listu Jugend-Internationale.
52 Jugend-Internationale — orgán Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže, který se přikláněl k zimmerwaldské levici. Vycházel od září 1915 do května 1918 v Curychu za redakce W. Münzenberga. Hodnocení tohoto časopisu viz v Leninově článku Jugend-Internationale (v tomto svazku).
53 Myslí se teze o válce, které napsal R. Grimm; byly otištěny ve 162. a 164. čísle listu Grütlianer ze 14. a 17. července 1916.
Protože vzrůstalo nebezpečí, že Švýcarsko bude zataženo do války, rozvinula se ve Švýcarské sociálně demokratické straně diskuse o stanovisku k válce. V dubnu 1916 uložilo vedení této strany svým význačným činitelům R. Grimmovi, H. Müllerovi, Ch. Nainovi, P. Pflügerovi a dalším, aby vyjádřili v tisku svůj názor na tuto otázku. Všichni napsali článek nebo teze, které byly uveřejněny v listech Berner Tagwacht, Volksrecht a Grütlianer.
V. L Lenin diskusi pozorně sledoval, studoval materiály a psal si poznámky k tezím. Všechen tento materiál je otištěn v publikaci Leninskij sbornik XVII.
54 Neues Leben — měsíčník, orgán Švýcarské sociálně demokratické strany; vycházel v Bernu od ledna 1915 do prosince 1917. Hlásal názory pravicových zimmerwaldovců a na začátku roku 1917 zaujal sociálšovinistické stanovisko.
55 Jde o mezinárodní socialistické konference v Zimmerwaldu a Kienthalu.
Zimmerwaldská neboli první mezinárodní socialistická konference se konala ve dnech 5. — 8. září 1915. Zúčastnilo se jí 38 delegátů zastupujících socialisty z 11 evropských zemí: z Německa, Francie, Itálie, Ruska, Polska, Rumunska, Bulharska, Švédska, Norska, Holandska a Švýcarska. Delegaci ÚV SDDSR vedl V. I. Lenin.
Na pořadu konference byly tyto otázky: 1. referáty zástupců jednotlivých zemí; 2. společné prohlášení zástupců Německa a Francie; 3. návrh zimmerwaldské levice, aby byla schválena zásadní rezoluce; 4. schválení manifestu; 5. volby do mezinárodní socialistické komise (ISK); 6. schválení rezoluce o solidaritě s oběťmi války a s pronásledovanými.
Konference schválila provolání Proletářům Evropy, které vypracovala komise a do něhož se na naléhání Lenina a levicových sociálních demokratů podařilo začlenit řadu základních tezi revolučního marxismu. Kromě toho schválila konference společné prohlášení německé a francouzské delegace a rezoluci o solidaritě s oběťmi války a s pronásledovanými za politickou činnost a zvolila mezinárodní socialistickou komisi.
Na konferenci vznikla zimmerwaldská levicová skupina, kterou tvořili zástupci ÚV SDDSR v čele s Leninem, zástupci zemského vedení Sociální demokracie Království polského a Litvy, ÚV Sociální demokracie Lotyšského kraje, švédské levice (K. Häglund), norské levice (T. Nerman), švýcarské levice (F. Platten) a skupiny Internacionalističtí socialisté Německa (J. Borchardt). Zimmerwaldská levicová skupina na konferenci aktivně bojovala proti centristické většině konference. Naprosto důsledné stanovisko v ní zaujímali pouze zástupci bolševické strany.
Lenin zhodnotil zimmerwaldskou konferenci a taktiku bolševiků na ní v článcích První krok a Revoluční marxisté na mezinárodní socialistické konferenci 5.—8. září 1915 (viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 56-61 a 62-66).
Kientalská neboli druhá mezinárodní socialistická konference se konala ve švýcarském městečku Kienthalu ve dnech 24.—30. dubna 1916. Zúčastnilo se jí 43 delegátů, kteří zastupovali socialisty z 10 zemí: z Ruska, Německa, Francie, Itálie, Švýcarska, Polska, Norska, Rakouska, Srbska a Portugalska. Kromě toho byli jako hosté přítomni delegát z Anglie a delegát sekretariátu Jugend-Internationale. Zástupci britské Nezávislé labouristické strany a socialistů z USA, Bulharska, Rumunska, Řecka a Švédska nedostali pasy, a proto nepřijeli; někteří představitelé levice přenechali svou plnou moc jiným stranám: Sociální demokracie Lotyšského kraje přenechala svůj mandát ústřednímu výboru SDDSR, představitelka holandské levice H. Rolandová-Holstová zemskému vedení Sociální demokracie Království polského a Litvy. Za ÚV SDDSR by]i na konferenci přítomni tři zástupci v čele s V. L. Leninem.
Konference projednala tyto otázky: 1. boj za ukončení války; 2. stanovisko proletariátu k otázkám míru; 3. agitace a propaganda; 4. parlamentní činnost; 5. masový boj; 6. svolání mezinárodního socialistického byra.
Zimmerwaldská levicová skupina v čele s Leninem zastávala na kientalské konferenci pevnější stanovisko než v Zimmerwaldu. Sdružovala 12 delegátů a v některých otázkách hlasovalo pro její návrhy až 20 osob, tj. téměř polovina účastníků konference. Odráželo to změněný poměr sil v mezinárodním dělnickém hnutí ve prospěch internacionalismu.
Konference schválila provolání Ožebračovaným a vyvražďovaným národům a rezoluce kritizující pacifismus a mezinárodní socialistické byro. Lenin hodnotil usnesení konference jako další krok vpřed ve sjednocování internacionalistů k boji proti imperialistické válce.
Zimmerwaldská a kientalská konference přispěly k tomu, že se na ideovém základě marxismu-leninismu semkly levicové síly západoevropské sociální demokracie, které později sehrály aktivní úlohu v boji za vytvoření komunistických stran ve svých zemích a při zakládání III., Komunistické internacionály.
56 Sociálně demokratické pracovní souručenství (Arbeitsgemeinschaft — Pracovní souručenství) — organizace německých centristů; vytvořili ji v březnu 1916 poslanci Říšského sněmu, kteří se odštěpili od sociálně demokratické frakce v tomto sněmu. V čele skupiny stáli H. Haase, G. Ledebour a W. Dittmann. Skupina vydávala Lose Blätter a do dubna 1916 měla převahu v redakci listu Vorwärts. Když byli centristé z Vorwärtsu propuštěni, vytvořila si svůj ústřední orgán z listu Mitteilungsblätter, který vycházel v Berlíně. Na její straně stála většina berlínské organizace. Sociálně demokratické pracovní souručenství se stalo hlavním jádrem Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, založené v dubnu 1917, která obhajovala zjevné sociálšovinisty a hlásala zachování jednoty s nimi.
57 Nezávislá labouristická strana (Independent Labour Party) - anglická reformistická organizace. Založili ji předáci "nových tradeunionů" v roce 1893, v době zesíleného stávkového boje a hnutí za nezávislost anglické dělnické třídy na buržoazních stranách. Do strany vstoupili členové "nových tradeunionů" a mnoho starých tradeunionistů, příslušníci inteligence a maloburžoazie ovlivněni fabiány. V čele strany stáli Keir Hardie a R. MacDonald. Od samého počátku zaujímala tato strana buržoazně reformistické stanovisko; hlavní důraz kladla na parlamentní formu boje a parlamentní dohody s liberální stranou. Lenin o Nezávislé labouristické straně napsal, že "ve skutečnosti je to oportunistická strana, která byla vždycky závislá na buržoazii" (Spisy 29, Praha 1962, s. 488).
Na počátku první světové války vydala Nezávislá labouristická strana manifest proti válce a na konferenci konané 5. — 6. dubna 1915 schválila řadu pacifistických rezolucí, avšak brzy přešla na pozice sociálšovinismu.
58 Výbory pro řízení válečného průmyslu vytvořila v Rusku v květnu 1915 imperialistická velkoburžoazie, aby pomohla carismu vést válku. Předsedou ústředního výboru pro řízení válečného průmyslu byl vůdce okťabristů velkokapitalista A. I. Gučkov. Členy výboru byli továrník A. I. Konovalov, bankéř a cukrovarník M. I. Těreščenko a jiní podnikatelé. Buržoazie ve snaze ovlivňovat dělniky a získat je pro "obranu vlasti" se rozhodla ustavovat při těchto výborech "dělnické skupiny", a tak ukázat, že v Rusku zavládl mezi buržoazií a proletariátem "třídní mír". Bolševici výbory pro řízení válečného průmyslu za podpory většiny dělniků úspěšně bojkotovali. Na schůzi zmocněnců petrohradských dělníků 27. září (10. října) 1915 hlasovalo pro bolševickou rezoluci vyzývající k bojkotu uvedených výborů a k revolučnímu ukončení války 95 účastníků, pro rezoluci menševiků 81. Teprve na další schůzi dělníků, ze které stoupenci bolševiků odešli, se menševikům podařilo zvolit do dělnické skupiny deset lidí v čele s K. A. Gvozděvem.
Po agitaci bolševiků byly uspořádány volby do "dělnických skupin" pouze v 70 oblastních a místních výborech pro řízení válečného průmyslu a pouze v 36 výborech byli dělničtí zástupci zvoleni.
59 Basilejský manifest — manifest o válce, schválený mimořádným mezinárodním socialistickým kongresem v Basileji, který se konal ve dnech 24. - 25. listopadu 1912. Kongres byl svolán, aby projednal otázku boje proti hrozícímu nebezpečí světově imperialistické války, které po vypuknutí první balkánské války ještě víc vzrostlo. Kongresu se zúčastnilo 555 delegátů. ÚV SDDSR zastupovalo 6 delegátů. V den zahájení kongresu se konala mohutná protiválečná demonstrace a mezinárodní protestní shromáždění proti válce.
25. listopadu byl na kongresu jednomyslné schválen manifest o válce, který varoval národy před nebezpečím blížící se světové války. Pravilo se v něm: "Velké evropské národy mohou být kdykoli vrženy proti sobě, přičemž takový zločin proti lidskosti a rozumu nemůže být ospravedlnčn žádným poukazováním na nějaké zájmy lidu… Bylo by šílenstvím, kdyby vlády nepochopily, že už pouhé pomyšlení na obludnost světové války musí vyvolat v dělnické třídě rozhořčeni a pobouření. Proletariát považuje za zločin navzájem se střílet pro zisky kapitalistů, pro ctižádost dynastií a pro splnění tajných diplomatických smluv" (viz Ausserordentlicher Internationaler Sozialistenkongress zu Basel am 24. und 25. November 1912, Berlin 1912, S. 23, 26).
Manifest odhaloval loupeživé cíle války připravované imperialisty a vyzýval dělníky všech zemí, aby "proti kapitalistickému imperialismu postavili sílu mezinárodní solidarity proletariátu". Pro případ, že by imperialistická válka vypukla, doporučoval manifest socialistům, aby využili hospodářské a politické krize vyvolané válkou k boji za socialistickou revoluci.
Vůdcové II. internacionály (Kautsky, Vandervelde aj.) hlasovali na kongresu pro schválení manifestu proti válce. Avšak jakmile světová imperialistická válka vypukla, zapomněli na basilejský manifest i na ostatní usnesení mezinárodních socialistických kongresů o boji proti válce a postavili se na stranu svých imperialistických vlád.
60 La Sentinelle — deník, orgán švýcarské sociálně demokratické organizace v kantonu Neuchâtel. Byl založen roku 1890 v La Chaux-de-Fonds a vychází s přestávkou v letech 1906 -1910 dodnes. Za první světové války zaujímal intcrnacionalistické stanovisko. Dne 13. listopadu 1914 byl ve 265. čísle tohoto listu uveřejněn ve zkráceném znění manifest ÚV SDDSR Válka a sociální demokracie Ruska.
Volksrecht — deník, orgán Švýcarské sociálně demokratické strany. Vychází od roku 1898 v Curychu. Za první světové války jej redigoval E. Nobs; list uveřejňoval články levicových zimmerwaldovců. Byly v něm otištěny Leninovy články Dvanáct stručných tezí o Greulichově obraně obrany vlasti, O úkolech SDDSR v ruské revoluci, Pletichy republikánských šovinistů aj.
61 Lenin má na mysli sjezd švýcarské sociálně demokratické strany v Aarau, který se konal ve dnech 20. -21. listopadu 1915. Hlavním bodem sjezdového jednání byl postoj švýcarské sociální demokracie k zimmerwaldskému sdružení internacionalistů. Kolem této otázky se ve švýcarské sociální demokracii rozpoutal boj tří směrů: 1. protizimmerwaldovců (H. Greulich, P. Pflüger aj.), 2. stoupenců zimmerwaldské pravice (R. Grimm, P. Graber aj.) a 3. stoupenců zimmerwaldské levice (F. Platten, E. Nobs aj.). R. Grimm předložil rezoluci, v níž se Švýcarské sociálně demokratické straně navrhovalo, aby se připojila k zimmerwaldskému sdružení a schválila politickou linii zimmerwaldské pravice. Švýcarští levicoví sociální demokraté předložili jménem lausannské sekce ke Grimmově rezoluci pozměňovací návrh; doporučovali v něm, aby byla uznána nutnost rozvíjet masový revoluční boj proti válce, a prohlašovali, že imperialistickou válku může ukončit pouze vítězná proletářská revoluce. Když byl pozměňovací návrh lausannské sekce na Grimmův nátlak odvolán, předložil jej znovu bolševik M. M. Charitonov, kterého vyslala na sjezd jako delegáta s rozhodujícím hlasem jedna švýcarská sociálně demokratická organizace. Grimm a jeho stoupenci byli nuceni z taktických důvodů tento pozměňovací návrh podporovat. Sjezd jej většinou hlasů (258 proti 141) schválil.