Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Jugend-Internationale
(Noticka)
Pod tímto názvem vychází ve Švýcarsku od 1. září 1915 v německém jazyce "bojový a propagandistický orgán Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže". Celkem vyšlo již šest čísel tohoto listu, který je třeba vcelku uvítat a mimoto jej naléhavě doporučit všem členům naší strany, kteří mají možnost se stýkat se zahraničními sociálně demokratickými stranami a s mládežnickými organizacemi.
Většina oficiálních sociálně demokratických stran v Evropě zastává dnes stanovisko nejničemnějšího a nejhanebnějšího sociálšovinismu a oportunismu. Takovými stranami jsou strana německá, francouzská, fabiánská[96] a "labouristická"[97] v Anglii, švédská, holandská (strana Troelstrova), dánská, rakouská aj. Ve švýcarské straně sice krajní oportunisté (k velkému prospěchu dělnického hnutí) odešli do spolku Grütli, stojícího mimo stranu, přesto však v sociálně demokratické straně zůstali četní oportunističtí, sociálšovinističtí a kautskističtí vůdcové, kteří značně ovlivňují její činnost.
Za této situace v Evropě připadá svazu socialistických organizací mládeže obrovský a vděčný — avšak také obtížný — úkol bojovat za revoluční internacionalismus, za opravdový socialismus proti velmi rozšířenému oportunismu, který přešel k imperialistické buržoazii. V listu Jugend-Internationale bylo otištěno mnoho dobrých článků na obranu revolučního internacionalismu. Celý list je prodchnut skvělým duchem strašlivé nenávisti ke zrádcům socialismu "bránícím" v této válce "vlast", nejupřímnější snahou očistit mezinárodní dělnické hnutí od rozkladného vlivu šovinismu a oportunismu.
Teoretickou jasnost a důslednost orgán mládeže ovšem dosud postrádá a snad jí ani nikdy nedosáhne právě proto, že je to orgán impulsívní, bouřlivé a hledající mládeže. Avšak nedostatečnou teoretickou jasnost bychom měli u těchto lidí posuzovat zcela jinak, než posuzujeme — a musíme posuzovat — teoretický zmatek v hlavách a nedostatečnou revoluční důslednost v srdcích našich členů a stoupenců organizačního výboru, "sociálrevolucionářů", tolstojovců, anarchistů, kautskistů ("centristů") apod. v celé Evropě. Něco jiného jsou dospělí lidé, kteří matou proletariát a přitom by chtěli vést a učit ostatní: proti těm musíme vést nelítostný boj. A něco jiného jsou organizace mládeže, které jasně prohlašují, že se ještě učí, že jejich hlavním úkolem je vychovávat funkcionáře socialistických stran. Takovým lidem musíme všemožně pomáhat, musíme jejich chyby posuzovat co nejtrpělivěji a snažit se je postupně napravovat, a to zejména přesvědčováním, a nikoli bojem. Často se stává, že se příslušníci starší a staré generace nedovedou náležitě přiblížit k mládeži, která nutně dospívá k socialismu jinak, jinou cestou, v jiné formě a za jiné situace než její otcové. Proto jsme mimo jiné povinni bezpodmínečně prosazovat organizační samostatnost svazu mládeže, a to nejen proto, že se této samostatnosti oportunisté bojí, ale i ze zásadních důvodů. Neboť bez úplné samostatnosti se z mladých lidí nemohou stát dobří socialisté, a ani se nemohou připravit tak, aby se pod jejich vedením dostal socialismus kupředu.
Jsme pro úplnou samostatnost svazů mládeže, jsme však také pro úplnou svobodu soudružské kritiky jejich chyb! Lichotit mládeži nesmíme.
Tento výtečný orgán, o němž mluvíme, se dopouští především těchto tří chyb:
1. K odzbrojení (neboli k "odstranění zbraní") zaujal nesprávné stanovisko, které kritizujeme výše ve zvláštním článku.[a] Máme důvody domnívat se, že zdrojem chyby byla výlučně dobrá snaha zdůraznit, že je nutné usilovat o "úplnou likvidaci militarismu" (a to je naprosto správné) a že se přitom zapomnělo na úlohu občanských válek v socialistické revoluci.
2. Pokud jde o rozdílný vztah socialistů a anarchistů ke státu, soudruh Nota-Bene se ve svém článku (v č. 6) dopustil velmi hrubé chyby (stejně jako v několika jiných otázkách, například ve zdůvodnění našeho boje proti heslu "obrany vlasti"). Autor chce podat "jasnou představu o státu vůbec" (zároveň s obrazem imperialistického lupičského státu). Cituje několik Marxových a Engelsových výroků a dospívá mimo jiné k těmto dvěma závěrům:
a) "Je naprosto nesprávné hledat rozdíl mezi socialisty a anarchisty v tom, že socialisté jsou stoupenci státu a anarchisté jeho odpůrci. Rozdíl je ve skutečnosti v tom, že revoluční sociální demokracie chce zorganizovat novou společenskou výrobu jakožto výrobu centralizovanou, tj. technicky nejvyspělejší, zatímco decentralizovaná anarchická výroba by znamenala jedině krok zpět ke staré technice a ke staré formě podniků." Toje nesprávné. Autor se ptá, v čem se vztah socialistů a anarchistů ke státu liší, avšak odpovídá nikoli na tuto, nýbrž na jinou otázku, totiž v čem se liší jejich vztah k ekonomické základně budoucí společnosti. To je ovšem otázka velmi důležitá a nezbytná. Avšak z toho nevyplývá, že na to hlavní, čím se vztah socialistů a anarchistů ke státu liší, by bylo možné zapomenout. Socialisté požadují, aby byl soudobý stát a jeho instituce využity v boji za osvobození dělnické třídy, a považuji rovněž za nutné využít stát jako specifickou formu přechodu od kapitalismu k socialismu. Touto přechodnou formou je diktatura proletariátu, tedy rovněž stát.
Anarchisté chtějí stát "zrušit", "rozmetat" ("sprengen") ho, jak se vyjadřuje na jednom místě soudruh Nota-Bene, který mylně přisuzuje tento názor socialistům. Socialisté — autor citoval bohužel příslušná Engelsova slova příliš neúplně — uznávají "odumírání", pozvolné "uhasínání" státu po vyvlastnění buržoazie.
b) "Sociální demokracie, která je či alespoň má být vychovatelkou mas, potřebuje dnes víc než kdykoli dříve zdůrazňovat svůj zásadně nepřátelský postoj ke státu… Nynější válka ukázala, jak hluboko pronikly do duší dělníků kořeny státnosti." To píše soudruh Nota-Bene. Chceme-li "zdůrazňovat" "zásadní nepřátelský postoj" ke státu, musíme jej opravdu "jasně" pochopit, avšak autorovi právě jasnost schází. Teze o "kořenech státnosti" je už docela zmatená, nemarxistická a nesocialistická. Střetla se nikoli "státnost" s odmítáním státnosti, ale oportunistická politika (tj. oportunistický, reformistický, buržoazní vztah ke státu) s revoluční sociálně demokratickou politikou (tj. s revolučním sociálně demokratickým vztahem k buržoaznímu státu a k využití státu proti buržoazii, k jejímu svržení). To jsou dvě naprosto odlišné věci. Ve zvláštním článku se snad k této nesmírně důležité otázce ještě vrátíme.[98]
3. V "zásadním prohlášení Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže", otištěném v 6. čísle jako "návrh sekretariátu", je spousta nepřesností a vůbec tu není to hlavni: jasná konfrontace oněch tří základních směrů (sociálšovinismus; "centrismus"; levice), které nyní mezi sebou soupeří v socialistickém hnutí na celém světě.
Ještě jednou opakujeme, že tyto cbyby musíme vyvracet a vysvětlovat, musíme usilovně vyhledávat kontakty a usilovat o sbližování s organizacemi mládeže a všemožně jim pomáhat, zejména však musíme umět k nim přistupovat.
Otištěno v prosinci 1916
v časopisu Sborník Social-demokrata, č. 2
Podepsán N. LeninPodle textu časopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz O hesle "odzbrojení" v tomto svazku. Red.
96 Lenin má na mysli Fabiánskou společhost — anglickou reformistickou organizaci založenou roku 1884. Byla pojmenována podle římského vojevůdce z 3. století před n. 1. Quinta Fabia Maxima Verrucosa zvaného Cunctator [Váhavec], protože volil ve válce s Hannibalem vyčkávací taktiku a vyhýbal se rozhodujícím bojům. Členy Fabiánské společnosti byli převážně představitelé buržoazní inteligence — vědci, spisovatelé a politikové (jako například S. a B. Webbovi, G. B. Shaw, R. MacDonald aj.); popírali nutnost třídního boje proletariátu a socialistické revoluce a tvrdili, že přechod od kapitalismu k socialismu je možný pouze pomocí drobných reforem a postupných přeměn společnosti. V. I. Lenin charakterizoval fabianismus jako "směr krajního oportunismu" (Sebrané spisy 16, Praha 1984, s. 348). V roce 1900 vstoupila Fabiánská společnost do Labouristické strany. "Fabiánský socialismus" je jedním ze zdrojů labouristické ideologie.
Za první světové války zaujímali fabiáni sociálšovinistické stanovisko. Charakteristiku fabiánů viz v článku V. I. Lenina Anglický pacifismus a anglický odpor k teorii (Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 287-293).
97 Labouristická strana (Labour Party) — byla založena v Anglii v roce 1900 jako federace odborových svazů (tradeunionů), socialistických organizací a skupin, jejímž cílem bylo prosadit dělnické zástupce do parlamentu (Výbor dělnického zastoupení). V roce 1906 se Výbor přejmenoval na Labouristickou stranu. Členové tradeunionů se automaticky stávají členy strany, jestliže platí členské příspěvky. V čele strany stoji výkonný výbor, který spolu s Generální radou tradeunionů a výkonným výborem Družstevního svazu tvoří takzvanou Národní radu práce. K Labouristické straně se těsně přimyká Družstevní svaz, který je jejím kolektivním členem, a Nezávislá labouristická strana.
Labouristická strana, jež původně vznikla jako strana složená z dělníků (později však do ní vstoupil značný počet příslušníků maloburžoazie), je svou ideologií a taktikou oportunistická organizace. Její vůdcové od samého počátku uskutečňují politiku třídní spolupráce s buržoazií.
Za první světové války zaujímali vůdcové Labouristické strany sociálšovinistické stanovisko. V letech 1924, 1929, 1945, 1964 a 1974 sestavili labouristé vládu, která vždy pokračovala v politice britského imperialismu. Nespokojenost anglických pracujících s reakční politikou vedení této strany vedla ke vzniku levicového proudu ve straně, namířeného proti oficiální politice jejiho vedení. Konference Labouristické strany v únoru 1916 schválila účast v koaliční vládě.
98 Koncem roku 1916 a začátkem roku 1917 se Lenin intenzívně zabýval otázkou státu, studoval Marxovy a Engelsovy práce a další materiály. Výpisky z Marxových a Engelsových prací se svými poznámkami a závěry shromáždil v sešitě s modrou obálkou (proslulý "modrý sešit"), který nadepsal Marxismus o státu. 4. (17.) února 1917 napsal A. M. Kollontajové: "Chystám (už mám připravený materiál) článek o stanovisku marxismu ke státu" (Spisy 35, Praha 1962, s. 251). Článek o státu chtěl Lenin uveřejnit ve 4. čísle časopisu Sbornik Social-demokrata. Zřejmě právě tehdy sestavil osnovu článku K otázce úlohy státu (viz Leninskij sbornik XXI, s. 13-14). Článek však v té době nenapsal. Materiál shromážděný v sešitě Marxismus o státu se stal základem Leninova díla Stát a revoluce, které napsal v létě 1917.
Práce Marxismus o státu, osnova článku K otázce úlohy státu a další materiály k této problematice jsou spolu s dílem Stát a revoluce zařazeny do 33. svazku Sebraných spisů V. I. Lenina.