Vladimír Iljič Lenin
Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize p. Struva

Kapitola III

Jak formulují ekonomické otázky narodnici a jak p. Struve

Když autor skončil pojednání o sociologii, přechází ke „konkretnějším ekonomickým otázkám“ (73). Soudí přitom, že je „přirozenější a logičtější“ začít „všeobecnými poučkami a historickými informacemi“, „nespornými, všelidskou zkušeností stanovenými předpoklady“ —jak říká v předmluvě.

Nutno připomenout, že tato metoda trpí toutéž abstraktností, na kterou bylo poukazováno hned na počátku jako na hlavní nedostatek posuzované knihy. V kapitolách, k nimž nyní přecházíme (třetí, čtvrtá a pátá), přivedl tento nedostatek k dvojím nežádoucím následkům. Tento nedostatek jednak zeslabil určité theoretické poučky, které autor vytyčil proti narodnikům. Pan Struve usuzuje všeobecně; když líčí přechod od hospodářství naturálního k hospodářství zbožnímu, uvádí, že to na světě vypadalo většinou tak či tak, a přitom v jednotlivých, povrchních poukazech přechází k Rusku, na které též vztahuje všeobecný proces „historického vývoje hospodářského způsobu života“. Je sice nesporné, že takové rozšiřování je naprosto oprávněné a že autorovy „historické informace“ jsou zvlášť nezbytné ke kritice narodnictví, které líčí nesprávně dějiny, a to ne jenom Ruska. Bylo by však třeba vyslovit tyto poučky konkretněji, a určitěji je postavit proti argumentům narodniků, kteří neuznávají správnost rozšiřování všeobecného procesu i na Rusko; bylo by třeba porovnat toto narodnické pojetí ruské skutečnosti s jiným pojetím téže skutečnosti, jak je chápou marxisté. A za druhé, abstraktnost autorova usuzování vede k tomu, že jeho poučky nejsou rozvedeny do konce, k tomu, že autor, když správně ukazuje, že existuje určitý proces, neprovádí rozbor, jaké třídy se přitom utvářely, jaké třídy byly nositelem procesu a zastíraly druhé, jim podřízené vrstvy obyvatelstva; krátce řečeno, autorův objektivismus tu nedospívá k materialismu — ve výše zmíněném významu těchto termínů.[a]

Nyní uvedeme důkazy správnosti takového hodnoceni těchto kapitol spisu p. Struva a rozebereme jednotlivé nejdůležitější poučky.

Naprosto správná je autorova poznámka, že „v ruských dějinách je patrná závislost (právní i ekonomická) bezprostředních výrobců na vrchnosti snad hned na prvních stránkách jako historický průvodní jev idyly ‚lidové výroby‘ “ (81). V epoše naturálního hospodářství byl rolník ujařmen vlastníkem půdy, nepracoval na sebe, nýbrž na bojara, na klášter a na statkáře — a p. Struve plným právem vyzdvihuje tuto historickou skutečnost proti báchorkám našich samorostlých sociologů, kteří líčí, jak „výrobní prostředky patřily výrobci“ (81). Tyto báchorky jsou jedním z mnoha překrucování ruských dějin k prospěchu buržoasní utopie, na jaká byli narodnici vždycky tak štědří. Narodnici, protože se báli pohlédnout přímo na skutečný život a nazvat tento útisk jeho skutečným jménem, obraceli se k historii a líčili věc tak, že prý výrobní prostředky podle „pradávné“ zásady vlastnil výrobce, že to byl „odvěký základní kámen“ rolnické práce a že dnešní vyvlastňování rolnictva nelze proto vysvětlovat tím, že feudální nadvýrobek je nahrazen buržoasní nadhodnotou, ani kapitalistickou organisací našeho společenského hospodářství, nýbrž náhodností nezdařilé politiky, dočasným „sejitím s cesty, kterou ukládá celý historický život národa“ (P. Struve, str. 15, cituje p. Južakova). A tyto nesmyslné báchorky se nestyděli vyprávět o zemi, v níž teprve velmi nedávno skončilo[b] feudální vykořisťování rolnictva v těch nejhrubších, asiatských formách, kdy nejenže nepatřily výrobní prostředky výrobci, nýbrž sami výrobci se velmi málo odlišovali od nějakého „výrobního prostředku“. Pan Struve velmi výstižně staví proti tomuto „sentimentálnímu optimismu“ Saltykovův pádný výrok o souvislosti „lidové výroby“ a nevolnictví, o tom, že „hojnosti“ v epoše „odvěkých zásad“ „se dostávalo jedině [všimněte si] potomkům příslušníků tělesné gardy[96] a jiných družiníků“ (83).

Zmíníme se ještě o další poznámce p. Struva, která se zvláště týká určitých faktů ruské skutečnosti a obsahuje velmi správnou myšlenku: „Když výrobci začínají pracovat nikoli pro místní, přesně vymezený trh, nýbrž pro vzdálený a neurčitý trh a rozvíjí se konkurence, boj o trh, pak tyto okolnosti vedou k technickému pokroku... Jakmile je umožněna dělba práce, musí být prováděna co možná široce; než se však výroba technicky zreorganisuje, projeví se vliv nových směnných odbytových podmínek v tom, že výrobce se dostává do hospodářské závislosti na obchodníkovi (překupníkovi), a v sociálním ohledu má tento moment rozhodující význam. To pouštějí se zřetele naši ‚ryzí marxisté‘ typu p. V. V., kteří jsou zaslepeni významem čistě technického pokroku“ (98). Tento poukaz na rozhodující význam vzniku překupníka je naprosto správný. Rozhodujícím je tento poukaz v tom směru, že nesporně dokazuje už existenci kapitalistické organisace výroby, dokazuje, že také na Rusko lze uplatnit poučku, že „zbožní hospodářství — peněžní hospodářství — je hospodářstvím kapitalistickým“ a že vytváří onu podřízenost výrobce kapitálu, z níž nemůže být jiného východiska než výrobcova vlastní iniciativa. „Od chvíle, kdy se mezi spotřebitele a výrobce staví kapitalista-podnikatel a to je nevyhnutelné za výroby pro široký a neurčitý trh — máme před sebou jednu z forem kapitalistické výroby.“ A autor správně dodává, že „je-li pod domáckou řemeslnou výrobou chápána taková výroba, za které výrobce, pracující pro neurčitý a daleký trh, požívá naprosté hospodářské samostatnosti, pak se možná ukáže, že tato skutečná domácká řemeslná výroba v ruské skutečnosti vůbec neexistuje“. Zbytečně se zde však užívá výrazu „snad“ a budoucího času: převládání domáckého systému velkovýroby a úplné ujařmení domáckých výrobců překupníky je všeobecně rozšířený a převládající fakt ve skutečné organisaci našich domáckých živností. Tato organisace je nejen kapitalistická, nýbrž, jak autor správně připomíná, je to nadto organisace „velmi výhodná pro kapitalisty“, neboť jim zajišťuje obrovské zisky, možnost vyplácet skandálně nízké mzdy a velmi ztěžuje organisaci a zlepšování situace dělníků (str. 99—l0l). Nutno připomenout, že převládání kapitalistického vykořisťování v našich domáckých živnostech je dávno známé, ale narodnici je zcela neomaleně ignorují. Skoro v každém čísle jejich časopisů a publikací, kde se pojednává o této věci, čtete nářek nad tím, že vláda „uměle“ podporuje velkokapitalismus [jehož celá „umělost“ tkví v tom, že je velký, a nikoli malý, že je továrenský, a nikoli malovýrobní, že je mechanický, a nikoli rukodělný] a že nedělá nic pro „potřeby lidového průmyslu“. Zde se naprosto názorně projevuje omezenost maloburžoy, který bojuje za malý kapitál proti velkému a úporně zavírá oči před nesporně zjištěnou skutečností, že i v tomto „lidovém“ průmyslu existuje táž protikladnost zájmů a že východisko tedy není v nepatrných úvěrech atd. Protože drobnému podnikateli, který je připoután k svému hospodářství a stále se bojí, že o ně přijde, se všechno to zdá čímsi strašným, jakousi „agitací“ „za spravedlivou odměnu za práci, jako by nikoli práce svými plody dávala tuto odměnu“, pak je pochopitelné, že jediným představitelem pracující masy drobných domáckých řemeslníků může být pouze výrobce, stojící v „uměle“ vyvolaných, „skleníkových“ podmínkách továrenského průmyslu.[c]

Pojednejme ještě stručně o tom, jak nazírá p. Struve na zemědělství. Parní doprava si vynucuje přechod k směnnému hospodářství a činí ze zemědělské výroby výrobu zboží. Zbožní ráz výroby bezpodmínečně vyžaduje „její ekonomickou a technickou racionálnost“ (110). Tuto poučku považuje autor za zvlášť důležitý argument proti narodnikům, kteří vítězoslavně poukazují na (zdánlivou) neprokazatelnost předností velkovýroby v zemědělství. „Pro ty, kteří se opírají o Marxovo učení“ — odpovídá jim autor — „není na místě neuznávat význam hospodářských a technických zvláštností zemědělské výroby, v důsledku kterých mají drobné podniky v určitých případech hospodářské přednosti oproti velkým — i kdyby sám Marx neuznával význam těchto zvláštností“ (111). Toto místo je velmi nejasné. O jakých zvláštnostech tu autor mluví? Proč je nevyznačuje přesně? Proč neřekne, kde a jak o tom řekl Marx svůj názor a z jakých důvodů je třeba tento názor opravit?

„Drobná zemědělská výroba“ — pokračuje autor — „musí stále více nabývat rázu výroby zboží a mají-li se z drobných zemědělských hospodářství stát podniky schopné života, musí vyhovovat všeobecným požadavkům hospodářské a technické racionálnosti“ (111). „Nejde vůbec o to, budou-li drobné zemědělské podniky pohlceny velkými — takový výsledek hospodářského vývoje lze stěží očekávat — nýbrž tu jde o přeměnu, které podléhá celé národní hospodářství vlivem směny. Narodnici pouštějí se zřetele, že vytlačení naturálního hospodářství hospodářstvím směnným v souvislosti s výše konstatovanou ‚rozptýleností průmyslu‘ naprosto mění celou strukturu společnosti. Dřívější vztahy mezi zemědělským (vesnickým) a nezemědělským (městským) obyvatelstvem se narušují ve prospěch obyvatelstva nezemědělského. Sám hospodářský typ, jakož i způsob myšlení zemědělských výrobců se od základu mění vlivem nových podmínek hospodářského života“ (114).

Citované místo nám vysvětluje, co chtěl autor říci svou tirádou o Marxovi, a současně názorně ilustruje výše uvedenou poznámku, že dogmatický způsob výkladu, který se neopírá o vylíčení konkretního procesu, způsobuje nejasno v autorově myšlení a nechává jeho myšlenky nedořečené. Jeho posudek o nesprávnosti narodnických názorů je naprosto správný, ale je neúplný, neboť není provázen poukazem na ony nové formy třídního antagonismu, které se za této záměny neracionální výroby výrobou racionální vyhraňují. Autor se např. omezuje na stručnou zmínku, že „hospodářská racionálnost“ přináší „nejvyšší rentu“ (110), zapomíná však dodat, že renta předpokládá buržoasní organisaci zemědělství, tj. předně, že zemědělství je naprosto podřízeno trhu, a za druhé, že se v zemědělství utvářejí stejné třídy — buržoasie a proletariát, jaké jsou vlastní i kapitalistickému průmyslu.

Když narodnici soudí, že organisace našeho zemědělství je prý nekapitalistická, chápou tuto otázku nesmírně úzce a nesprávně, neboť všechno redukují na vytlačování drobných hospodářství velkými, a nic více. Pan Struve jim naprosto správně říká, že při takovém usuzování pouštějí se zřetele všeobecný ráz zemědělské výroby, který může být (a u nás skutečně je) buržoasní i při malovýrobě, tak jako je buržoasním hospodářství západoevropských rolníků. Podmínky, za nichž se drobné samostatné hospodářství („lidové“ — podle terminologie ruské inteligence) stává buržoasním, jsou známy: je to předně nadvláda zbožního hospodářství, které za isolovanosti[d] výrobců vyvolává mezi nimi konkurenci, a zatím co zbídačuje masu, obohacuje nemnohé; je to, za druhé, okolnost, že pracovní síla se mění ve zboží a výrobní prostředky v kapitál, tj. že výrobce je odlučován od výrobních prostředků a organisace nejdůležitějších průmyslových odvětví se stává kapitalistickou. Za těchto podmínek se drobný samostatný výrobce dostává do výjimečné situace vůči mase výrobců, neboť i u nás jsou skutečně samostatní hospodáři už výjimkou mezi masou, která pracuje na cizího a nejenže nemá „samostatné“ hospodářství, nýbrž ani životní prostředky na jeden týden. Situace a zájmy samostatného hospodáře jej isolují od masy výrobců, kteří žijí hlavně ze mzdy. Zatím co tito výrobci, žijící ze mzdy, volají po „spravedlivé odměně“, kterážto otázka je nezbytným úvodem k hlavní otázce, jak jinak uspořádat společenské hospodářství — samostatného výrobce zajímá mnohem víc něco naprosto jiného: úvěr, a zejména drobný „lidový“ úvěr, zlepšené a zlevněné nářadí, „organisace odbytu“, „rozšíření držby půdy“ atd.

Sám zákon převahy velkých hospodářství oproti hospodářstvím malým je výlučně zákonem výroby zboží a nemůže tedy být uplatňován na taková hospodářství, která nejsou dosud plně včleněna do výroby zboží a nejsou podřízena trhu. Proto argumentace (o kterou se mimo jiné pokoušel také p. V. V.), že prý úpadek šlechtických hospodářství, který nastal po reformě, jakož i okolnost, že rolníci si připachtovávají soukromovlastnickou půdu, vyvrací názor, že tu jde o kapitalistický vývoj našeho zemědělství — taková argumentace dokazuje jedině, že lidé, kteří jí používají, věc naprosto nechápou. Pochopitelně, že rozmetání feudálních vztahů, za nichž byla produkce v rukou rolníků, vyvolalo krisi statkářů. Nemluvě už o tom, že tato krise vedla pouze k tomu, že se začalo používat ve stále větším rozsahu práce zemědělských dělníků a podruhů, kterážto forma práce nahrazovala přežilé formy polofeudální práce (za odpracování) — nemluvě už o tom, že samo rolnické hospodářství se začalo podstatně měnit: bylo nuceno pracovat pro trh, což neprodleně vedlo k tomu, že rolnictvo se začalo štěpit na vesnickou drobnou buržoasii a na vesnický proletariát. Toto rozštěpení řeší definitivně otázku kapitalismu v Rusku. Pan Struve vysvětluje tento proces v V. kapitole, kde připomíná: „Drobný zemědělec se diferencuje: vyrůstá z něho na jedné straně ‚hospodářsky silné‘ rolnictvo [mělo být řečeno: buržoasní] a na druhé straně rolnictvo proletářského typu. Rysy lidové výroby se pojí s rysy kapitalistickými v jeden obraz, na němž výrazně vyniká nápis: ukoptěný přichází“ (177).

A na tuto stránku věci, na buržoasní organisaci nového, „racionálního“ zemědělství měla být obrácena pozornost. Mělo být řečeno narodnikům, že ignorováním tohoto procesu stávají se z ideologů rolnictva ideology drobné buržoasie. „Zvelebení lidové výroby“, které očekávají, může za takové organisace rolnického hospodářství znamenat jedině „zvelebení“ drobné buržoasie. A naopak ti, kdož ukazují na výrobce, který žije v nejrozvinutějších kapitalistických poměrech, vyjadřují správně zájmy nejen tohoto výrobce samého, nýbrž také celé ohromné masy „proletářského“ rolnictva.

Nejasnost výkladu u p. Struva, neúplnost a nedořečenost vedly k tomu, že autor, když mluví o racionálním zemědělství, nepodal charakteristiku jeho společenskoekonomické organisace, a když poukazoval, jak parní doprava nahrazuje neracionální výrobu výrobou racionální a naturální výrobu výrobou zboží, nepodal charakteristiku nové formy třídního antagonismu, která se přitom utváří.

Týž nedostatek ve formulaci otázek se projevuje ve většině názorů, obsažených v posuzovaných kapitolách. K ilustraci uvedu ještě několik příkladů. Zbožní hospodářství — říká autor — a široká společenská dělba práce „se rozvíjejí tím, že se opírají o instituci soukromého vlastnictví, o zásady hospodářské svobody a individualistické cítění“ (91). Rozvoj národní výroby je spjat „se stupněm nadvlády instituce soukromého vlastnictví nad společností“. „Snad je to smutné, ale tak se to děje ve skutečnosti a je to empiricky, historicky určená spoluexistence. V této době, kdy jsou s takovou lehkomyslností zesměšňovány ideje a zásady XVIII. století, je přitom v podstatě opakována právě jeho chyba: velmi často se zapomíná na kulturně historickou souvislost ekonomického pokroku s institucí soukromého vlastnictví, se zásadami ekonomické svobody a s individualistickým cítěním. Jenom ten, kdo přehlíží tuto souvislost, může spoléhat na to, že bez uskutečnění těchto zásad je možný hospodářský rozvoj pro ekonomicky a kulturně nerozvitou společnost. Nechováme žádné zvláštní sympatie k těmto zásadám a velmi dobře chápeme jejich historicky přechodný ráz, současně však nemůžeme nevidět v nich ohromnou kulturní sílu nejen negativní, nýbrž i positivní. Nevidět tuto sílu může pouze idealismus, který se domnívá, že při svých konstrukcích není poután žádnou historickou kontinuitou“ (91).

Autor má naprostou pravdu ve svém „objektivním“ konstatování „historických spoluexistencí“, tím trapněji však působí nedořečenost jeho argumentace. Proto se chce zvolat na jeho adresu: dořekněte věc do konce! shrňte ony všeobecné poučky a historické informace k určitému období našich ruských dějin a zformulujte je tak, abyste dokázal, proč a v čem právě se vaše pojetí odlišuje od pojetí narodnického, konfrontujte je sc skutečností, která musí být pro ruského marxistu kriteriem, a ukažte na třídní rozpory, které jsou zastírány vším tímto pokrokem a kulturou.[e]

Onen „pokrok“ a ona „kultura“, kterou přineslo s sebou poreformní Rusko, jsou nesporně spjaty „s institucí soukromého vlastnictví“; tato instituce nejenže byla z počátku plně zavedena vytvořením nového „sporného“ civilního soudního řízení, které zajišťovalo takovou „rovnost“ před soudem, jaká byla ztělesněna v životě ve „svobodné“ práci. a v prodávání této práce kapitálu. Tato instituce se rozšířila na pozemkovou držbu jak statkářů, zbavených všech státnich povinností a závazků, tak také “rolníků, z nichž se stali rolníci-vlastníci; tato instituce byla pojata dokonce do základů politických práv „občanů“ v jejich účasti na místní samosprávě (census) atd. Ještě nespornější je „souvislost“ našeho „pokroku“ se „zásadami hospodářské svobody“: už v I. kapitole jsme se dozvěděli od našeho narodnika, jak tato „svoboda“ záležela v tom, že „skromní a vousatí“ shromažďovatelé ruské půdy byli osvobozeni od nutnosti „být pokorní vůči nepatrné policejní hodnosti“. Mluvili jsme už o tom, jak „individualistické cítění“ se utvářelo souběžně s rozvojem zbožního hospodářství. Shrneme-li všechny tyto rysy rozvoje v naší zemi, musíme dospět k závěru (který učinil také narodnik sedmdesátých let), že tento pokrok a kultura byly veskrze buržoasní. Dnešní Rusko je mnohem lepší než Rusko předreformní; protože však všechno toto zlepšení je plně a výlučně dílem buržoasie, jejích představitelů a ideologů, výrobci z tohoto zlepšení ničeho nepožívají. Pro ně tato zlepšení znamenala pouze změnu formy nadvýrobku, znamenala pouze zlepšení a zdokonalování metod, jimiž byl výrobce odlučován od výrobních prostředků. Proto páni narodnici projevují nejneuvěřitelnější „lehkomyslnost“ a zapomnětlivost, když se s protestem proti ruskému kapitalismu a buržoasnosti obracejí k těm, kdo právě byli jejich nositeli a vykonavateli. Proto o narodnicích lze říci jedině: „nepoznali své“.

Dnešní narodnik nebude moci souhlasit s tímto hodnocením poreforrnního Ruska a „společnosti“. A kdyby tak učinil, musel by popřít buržoasní ráz poreformního Ruska, popřít právě to, co hlásal jeho dávný předek, narodnik sedmdesátých let, když „šel mezi lid“ hledat „záruky budoucna“ u bezprostředních výrobců. Ovšem, dnešní narodnik nejen bude mít troufalost to snad popírat, nýbrž bude možná dokonce dokazovat, že v tomto ohledu nastala změna k lepšímu; tím by však jedině ukázal všem, kdo to ještě nevidí, že není rozhodně nic víc než nejobyčejnější malý buržoa.

Jak čtenář vidí, zbývá mně pouze doříci poučky p. Struva, dát jim jinou formulaci — „totéž říci jinak“. Vzniká otázka, je-li toho třeba? Má cenu pozastavovat se tak podrobně u těchto doplňků a závěrů? Nejsou pochopitelné samy sebou?

Zdá se mi, že to má cenu, a to ze dvou příčin. Za prvé, autorův úzký objektivismus je velmi nebezpečný, neboť autor dochází tak daleko, že zapomíná, kde jsou meze mezi starými a tolik v naší literatuře zakořeněnými profesorskými názory o cestách a osudech vlasti, a mezi přesnou charakteristikou skutečného procesu, který je uváděn v pohyb určitými třídami. Tento úzký objektivismus, tato nepevnost v marxismu je hlavním nedostatkem knihy p. Struva a u toho je třeba se zvlášť podrobně pozastavit, aby bylo možné ukázat, že tento nedostatek vyplývá nikoli z marxismu, nýbrž z nedostatečného provádění marxismu; nevyplývá z toho, že by autor viděl jiná kriteria pro svoji theorii kromě skutečnosti a dělal jiné praktické závěry z doktriny (ty, opakuji, jsou nemožné a nemyslitelné bez zkomolení všech jejích hlavních pouček), nýbrž z toho, že autor se omezil na jednu, a to na nejvšeobecnější stránku theorie a neprovedl ji zcela důsledně. Za druhé, nutno sice souhlasit s myšlenkou, kterou vyslovil autor v předmluvě, že předtím, než je narodnictví kritisováno v jednotlivých otázkách, bylo třeba „odhalit samy základy neshody“ (VII) pomocí „zásadní polemiky“. Ale právě proto, aby tohoto autorova cíle bylo možno dosáhnout, bylo třeba skoro všem jeho poučkám dát konkretnější smysl a zaměřit jeho příliš všeobecné poučky na konkretní otázky ruských dějin a skutečnosti. Ve všech těchto otázkách musí ruští marxisté ještě důkladně „přezkoumat fakta“ s materialistického hlediska — odhalovat třídní rozpory v činnosti „společnosti“ a „státu“, v theoriích „inteligence“ — a konečně hledat souvislost mezi všemi jednotlivými, nekonečně různotvárnými formami přivlastňování nadvýrobku v ruských „lidových“ výrobních odvětvích a mezi pokročilou a nejvyspělejší kapitalistickou formou tohoto přivlastňování, která v sobě obsahuje „záruku budoucna“ a staví v této době do popředí myšlenku a dějinný úkol „výrobce“. Proto nechť se zdá pokus o objasnění, jak řešit tyto otázky, sebe smělejším, a nechť si další a podrobné zkoumání vyžádá sebevíce změn a oprav — přesto všecko stojí za námahu narýsovat si konkretní otázky, aby je bylo možno co nejobsáhleji a nejšíře prodiskutovat

.

Kulminačním bodem úzkého objektivismu p. Struva, který způsobil, že autor formuluje otázky nesprávně, je jeho posuzování Lista, jeho „skvělého učení“ o „konfederaci národních výrobních sil“, o důležitosti rozvoje továrenského průmyslu pro zemědělství, o převaze manufakturně-zemědělského státu nad zemědělským atd. Autor soudí, že toto „učení“ velmi „přesvědčivě dokazuje historickou nevyhnutelnost a zákonitost kapitalismu v širokém smyslu slova“ (123) a „kulturně historickou sílu vítězící výroby zboží“ (124).

Profesorský ráz autorova usuzování, který se zdánlivě staví nad jakékoli určité země, nad jakákoli určitá historická období a nad jakékoli určité třídy, se tu projevuje zvlášť názorně. At‘ se díváme na toto usuzování jakkoli — s čistě theoretické nebo s praktické stránky — bude takové ocenění stejně správné. Začněme s první stránkou. Není podivný názor, že lze „přesvědčit“ kohokoli o „dějinné nevyhnutelnosti a zákonitosti kapitalismu“ pro určitou zemi abstraktními a dogmatickými poučkami o významu továrenského průmyslu? Není chybou stavět otázku na tuto základnu, tak příjemnou pro liberální profesory z listu „Russkoje Bogatstvo“? Neměl by se marxista soustředit hlavně na objasnění toho, co jest a proč tomu je právě tak, a nikoli jinak?

Narodnici považují ná kapitalismus za uměle vyvolaný, za skleníkovou rostlinu, protože nechápou souvislost kapitalismu s celou zbožní organisací našeho společenského hospodářství a nevidí kořeny kapitalismu v naší „lidové výrobě“. Ukažte jim tuto souvislost a tyto kořeny, ukažte jim, že kapitalismus panuje v nejméně rozvité, a proto v nejhorší formě také v lidové výrobě — a dokážete „nevyhnutelnost“ ruského kapitalismu. Ukažte jim, že tento kapitalismus tím, že zvyšuje produktivitu práce a že práci zespolečenšťuje, rozvíjí a objasňuje onen třídní, sociální antagonismus, který se v „lidové výrobě“ všude vytvořil — a dokážete tak „zákonitost“ ruského velkokapitalismu. A pokud jde o praktickou stránku názoru, který se dotýká stránky obchodní politiky, nutno připomenout toto: ruští marxisté, když zdůrazňují především a nejvíce, že otázka svobody obchodu a ochranářství je otázkou kapitalistickou, otázkou buržoasní politiky, musí obhajovat svobodu obchodu, neboť v Rusku se zvlášť silně projevuje reakčnost ochranářství, které brzdí ekonomický rozvoj země a slouží zájmům nikoli celé buržoasní třídy, nýbrž jedině hrstky oligarchů-magnátů, neboť svoboda obchodu znamená urychlení onoho procesu, který přináší prostředky, jak se zbavit kapitalismu.

*

Poslední bod (XI.) III. kapitoly je věnován rozboru pojmu „kapitalismus“. Autor právem připomíná, že tohoto slova se používá „velmi volně“ a uvádí příklady jeho „velmi úzkého“ i „velmi širokého“ pojetí, ale žádné přesně určené znaky nestanoví; pojem „kapitalismus“ zůstává přes autorův rozbor neobjasněný. Zatím však, zdálo by se, to nemusí dát příliš práce, protože tento pojem byl ve vědě zaveden Marxem, který jej také na podkladě faktů zdůvodnil. Pan Struve se však ani zde nechtěl nakazit „orthodoxnostf“. „Sám Marx“ — říká — „si představoval proces přeměny výroby zboží v kapitalistickou výrobu zboží snad závratnější a přímočařejší, než je tomu ve skutečnosti“ (str. 127, pozn.). Snad. Protože je to však jediná představa, vědecky zdůvodněná a podepřená dějinami kapitálu, neboť jiné představy, „snad“ méně „závratné“ a méně „přímočaré“, nám nejsou známy, obrátíme se k Marxovi. Podstatnými znaky kapitalismu jsou, podle jeho učení, (1) výroba zboží jako všeobecná forma výroby. Výrobek nabývá formy zboží v nejrůznějších společenských výrobních organismech, ale jen v kapitalistické výrobě je taková forma produktu práce všeobecnou, a nikoli výjimečnou, nikoli ojedinělou, nikoli náhodnou. Druhým znakem kapitalismu (2) je, že formu zboží přijímá nejen produkt práce, nýbrž i práce sama, tj. lidská pracovní síla. Stupeň rozvoje zbožní formy pracovní síly charakterisuje stupeň rozvoje kapitalismu.[f] — Pomocí této definice se lehce vyznáme v příkladech nesprávného pojetí tohoto termínu, jak je uvádí p. Struve. Jisté je, že konfrontace ruských řádů s kapitalismem, založená na technické zaostalosti našeho národního hospodářství, na převaze ruční výroby atd., což tak často uvádějí narodnici, je naprosto nesmyslná, neboť kapitalismus existuje i při nízké i při vysoce rozvité technice, a Marx častokrát v „Kapitálu“ zdůrazňuje, že kapitál si z počátku podřizuje výrobu takovou, jakou ji zastihuje, a teprve potom ji technicky přetváří. Je nesporné, že německá Hausindustrie a ruský „domácký systém velkovýroby“ jsou kapitalistickou organisací průmyslu, neboť nejenže zde panuje výroba zboží, nýbrž také vlastník peněz ovládá výrobce a přivlastňuje si nadhodnotu. Je nesporné, že konfrontování ruského rolnictva „vlastnícího půdu“ se západoevropským kapitalismem, které si oblíbili narodnici, svědčí rovněž o nepochopení, co je to kapitalismus. Také na Západě, jak naprosto správně připomíná autor, se leckde udržuje „polonaturální“ hospodářství rolníků“ (124), ale tato skutečnost ani na Západě, ani v Rusku neodstraňuje jak převládání výroby zboží, tak ani podřízenost převládající většiny výrobců kapitálu; je to podřízenost, která, než dosáhne ve svém vývoji nejvyšší, krajní meze, prodělá mnoho stupňů, jež narodnici obvykle ignorují, přestože Marx věc naprosto přesně vysvětlil. Tato podřízenost začíná obchodním a lichvářským kapitálem, potom přerůstá v průmyslový kapitalismus, který je rovněž z počátku technicky naprosto primitivní a ničím se neodlišuje od starých soustav výroby, potom organisuje manufakturu — jejímž základem je dosud ruční práce a převládající domácká malovýroba, aniž se porušuje pouto námezdního dělníka k půdě — a dovršuje rozvoj strojním velkoprůmyslem. Teprve poslední, nejvyšší stadium je kulminačním bodem vývoje kapitalismu, jedině toto stadium vytváří plně vykořisťovaného, jako ptáka svobodného dělníka[g], jedině z tohoto stadia vzniká (jak materiálně, tak sociálně) onen „sjednocovací význam“ kapitalismu, který si narodnici zvykli spojovat s kapitalismem vůbec, a jedině toto stadium staví proti kapitalismu jeho „rodné dítě“.

Čtvrtá kapitola knihy, která má název „Pokrok ekonomický a pokrok sociální“, je přímým pokračováním kapitoly třetí, neboť se vztahuje k té části knihy, která vytyčuje proti narodnikům fakta ze „všelidské zkušenosti“. Zde se budeme musit podrobně pozastavit, za prvé, u jednoho nesprávného autorova názoru [nebo nezdařilého vyjádření?] o následovnících Marxových, a za druhé, u formulace úkolů ekonomické kritiky narodnictví.

Pan Struve říká, že Marx si představoval přechod od kapitalismu k novému společenskému řádu jako příkrý pád, zhroucení kapitalismu. (Pan Struve soudí, že tak lze soudit podle „některých míst“ u Marxe, zatím co ve skutečnosti je tento názor obsažen ve všech Marxových spisech.) Jeho následovníci bojují za reformy. Do Marxova názoru z let čtyřicátých „byl vnesen významný korektiv“: místo „propasti“, oddělující kapitalismus od nového řádu, byla uznána „celá řada přechodů“.

Tohle nemůžeme nijak uznat za správné. Marxovi následovníci nevnesli do jeho názorů žádné významné ani nevýznamné „korektivy“ (čili — pozměnění). Boj za reformy naprosto nesvědčí o „korektivech“, ani v nejmenším nepozměňuje poučku o propasti a příkrém pádu, neboť tento boj je veden za otevřeně a určitě vysloveným cílem — dosáhnout právě „pádu“; a že k tomu je třeba „celé řady přechodů“ jedné fáze boje, jednoho jeho stupně k dalším, to uznával i Marx v letech 1840, když pravil v „Manifestu“, že nelze oddělovat hnutí za nový řád od dělnického hnutí (a tudíž od boje za reformy), a vytyčoval sám v závěru četná praktická opatření.[98]

Chtěl-li p. Struve poukázat na rozvinutí Marxova názoru, pak má ovšem pravdu. Pak tu ale vidíme nikoli „korektivy“ k Marxovým názorům, nýbrž právě opak: jejich provádění, uskutečňování.

Stejně tak nemůžeme souhlasit s autorovým poměrem k narodnictví.

„Naše narodnická literatura“ — praví autor — „se podjala úkolu postavit proti sobě národní bohatství a národní blahobyt, sociální pokrok, pokrok rozdělování“ (131).

Narodnictví se „nepodjalo úkolu“ postavit je proti sobě, nýbrž pouze konstatovalo, že v poreformním Rusku existují tytéž protiklady mezi pokrokem, kulturou, bohatstvím a odlučováním výrobce od výrobních prostředků, zmenšováním výrobcova podílu na produktu národní práce, růstem bídy a nezaměstnanosti, která vytvořila tyto protiklady i na Západě.

„...Tato literatura v důsledku své humanity a lásky k lidu se zaměřila ihned na otázku blahobytu lidu; a protože některé lidově ekonomické formy (občina, artěl) v sobě zřejmě ztělesňovaly ideál hospodářské rovnosti a zajišťovaly tak blahobyt lidu, kdežto rozvoj výroby vlivem růstu směny naprosto nesliboval příznivé podmínky pro tyto formy, neboť odstraňoval jejich ekonomické a i psychické základy, tu narodnici, poukazujíce na smutnou zkušenost Západu s rozvojem výroby, který se opírá o soukromé vlastnictví a hospodářskou svobodu — stavěli proti zbožnímu hospodářství, tj. kapitalismu, tzv. ‚lidovou výrobu‘, zaručující blahobyt lidu jako společensko-ekonomický ideál, o jehož uchování a další rozvoj má ruská inteligence a ruský lid bojovat.“

V této úvaze se zcela jasně projevují nedostatky výkladu p. Struva. Narodnictví líčí jako „humanitní“ theorii, která se „podjala úkolu“ postavit proti národnímu bohatství bídu lidu a kladla důraz na otázku rozdělování, neboť „zkušenost Západu“ „neslibovala“ blahobyt lidu. A autor se začíná stavět proti takovému „řešení“ otázky, při čemž pouští se zřetele, že bojuje pouze proti idealistické a přitom naivně blouznivé zevní stránce narodnictví, a nikoli proti jeho obsahu, pouští přitom se zřetele, že už připouštěním profesorské formulace otázky, jako to obvykle dělají pp. narodnici, dělá velkou chybu. — Jak už bylo připomenuto, v obsahu narodnictví se projevuje názor a zájmy ruského malovýrobce. „Humanita a láska k lidu“ v této theorii byla výsledkem zdeptanosti drobného výrobce, na kterého doléhají těžké útrapy jak vlivem „starošlechtických“ řádů a tradic, tak útiskem velkého kapitálu. Poměr narodnictví k „Západu“ a jeho vlivu na Rusko se ovšem naprosto nevyhranil snad tím, že narodnictví „převzalo“ od Západu tu či onu ideu, nýbrž vlivem životních podmínek malovýrobce: viděl proti sobě velkokapitalismus, přejímající západoevropskou techniku,[h] a protože jím byl utiskován, vytvářel si naivní theorie, které objasňovaly kapitalistickou politiku nikoli kapitalistickým hospodářstvím, nýbrž kapitalismus — politikou, a které označovaly velkokapitalismus za cosi cizího ruskému životu, za cosi, co je do tohoto života vnášeno zvenčí. Připoutání malovýrobce k isolovanému drobnému hospodářství mu znemožňovalo pochopit skutečný charakter státu a malovýrobce se k němu obracel s prosbou o podporu a zvelebení drobné („lidové“) výroby. Nevyhraněnost třídních protikladů, která je vlastní ruské kapitalistické společnosti, způsobila, že theorie těchto ideologů maloburžoasie se jevila jako představitelka zájmů práce vůbec.

Autor, místo aby ukázal na nesmyslnost samého pojetí otázky u narodniků a vysvětlil jejich „řešení“ této otázky materiálními podmínkami života malovýrobce, sám ve své formulaci otázky dává najevo svůj dogmatismus, připomínající narodnickou „volbu“ mezi ekonomickým a sociálním pokrokem.

„Úkolem kritiky ekonomických zásad narodnictví je... dokázat toto:

1) Ekonomický pokrok je nezbytnou podmínkou pokroku sociálního, který historicky vyplývá z pokroku ekonomického; na určitém stupni vývoje musí pak mezi oběma procesy nastat a ve skutečnosti již existuje organická součinnost a vzájemná podmíněnost“ (133).

Všeobecně vzato, tento názor je pochopitelně naprosto správný. Nastiňuje však spíše úkoly kritiky sociologických, a nikoli ekonomických základů narodnictví: v podstatě je to jiná formulace učení, podle kterého je vývoj společnosti určován vývojem výrobních sil, a o kterém se pojednávalo v I. a II. kapitole. Ke kritice „ekonomických základů narodnictví“ to však nestačí. Otázkuje třeba formulovat konkretněji a zaměřit ji od pokroku vůbec k „pokroku“ ruské kapitalistické společnosti, na ony nesprávnosti pojetí tohoto pokroku, z nichž vznikly směšné narodnické bajky o tabula rasa, o „lidové výrobě“, o tom, že ruský kapitalismus nemá v zemi živnou půdu atd. Místo, by se říkalo: mezi ekonomickým a sociálním pokrokem musí být souvislost, je třeba poukázat na určité jevy sociálního pokroku v Rusku (nebo se o nich aspoň zmínit), v nichž narodnici nevidí určité ekonomické kořeny.[i]

„2) Proto je otázka organisace výroby a stupně produktivity práce důležitější otázkou než otázka rozdělování; za určitých historických podmínek, kdy produktivita lidové práce je jak absolutně, tak relativně velmi nízká, se prvořadý význam výrobního momentu projevuje zvlášť ostře.“

Autor se zde opírá o Marxovo učení o podřízeném významu rozdělování. Jako motto ke kapitole IV. si autor bere Marxova slova z jeho poznámek ke gothajskému programu,[99] kde Marx staví proti vulgárnímu socialismu socialismus vědecký, který nepřikládá rozdělování podstatný význam, vysvětluje společenský řád organisací výrobních poměrů a soudí, že tato organisace v sobě již obsahuje určitou soustavu rozdělování. Tato myšlenka, podle naprosto správné autorovy připomínky, prostupuje celé Marxovo učení a je velmi důležitá k pochopení maloburžoasního obsahu narodnictví. Druhá polovina věty p. Struva ji však značně zamlžuje, zejména pro nejasnost termínu „výrobní moment“. Snad může vzniknout nejasno v tom, v jakém smyslu má být tento termín chápán. Narodnik zastává názor drobného výrobce, který si vysvětluje své nesnáze velmi povrchně: tím, že je „chudý“, kdežto soused — překupník je „bohatý“; tím, že „vrchnost“ pomáhá pouze velkému kapitálu atd., krátce řečeno, zvláštnostmi rozdělování, chybami politiky atd. Jaký názor tedy staví autor proti narodnikovi: snad názor velkého kapitálu, který se s opovržením dívá na ubohé hospodaření rolnického domáckého výrobce a vychloubá se jak vysokým stupněm rozvoje své výroby, tak svou „zásluhou“, která tkví ve zvýšení absolutně i relativně nízké výrobnosti lidové práce, nebo názor jeho antipoda, který už žije v poměrech natolik rozvitých, že se nemůže spokojit poukazováním na politiku a na rozdělování a začíná chápat, že příčina tkví hlouběji — v organisaci (společenské) výroby samé, ve vlastním uspořádání společenského hospodářství podle zásad individuálního vlastnictví, kontrolovaného a řízeného trhem? Taková otázka by u čtenáře přirozeně mohla vzniknout, a to tím spíše, že autor někdy používá výrazu „výrobní moment“ a rovněž výrazu „hospodárnost“ (str. 171: „Ignorování výrobního momentu“ u narodniků, „docházející až k zavrhování každé hospodárnosti“), tím spíše, že autor někdy porovnáváním výroby neracionální a výroby racionální zastírá vztahy mezi drobným výrobcem a takovým výrobcem, který už plně pozbyl výrobních prostředků. Jisté je, že správnost autorova výkladu se tím s objektivní stránky nezmenšuje; že představit si věc s hlediska vztahů toho, kdo už pozbyl všech výrobních prostředků, je snadné pro každého, kdo chápe protichůdnost kapitalistického řádu. Protože je však všeobecně známo, že právě páni ruští narodnici tohle nechápou, bylo by žádoucí nalézat ve sporech s nimi více určitosti a vyjasněnosti a co nejméně příliš všeobecných abstraktních pouček.

Vynasnažili jsme se v I. kapitole ukázat na konkretním případě, že celá odlišnost narodnictví od marxismu tkví ve způsobu kritiky ruského kapitalismu. Narodnik soudí, že ke kritice kapitalismu stačí konstatovat existenci vykořisťování, souvislost mezi vykořisťováním a politikou atd. Marxista soudí, že je třeba objasnit a vzájemně spojit tyto jevy vykořisťování jako soustavu určitých výrobních poměrů, jako zvláštní společensko-ekonomickou formaci, jejíž zákony působení a vývoje mají být objektivně zkoumány. Narodnik soudí, že ke kritice kapitalismu stačí odsoudit kapitalismus s hlediska svých ideálů, s hlediska „moderní vědy a moderních mravních idejí“. Marxista soudí, že je třeba s veškerou důkladností zkoumat třídy, které se v kapitalistické společnosti utvářejí, a za důkladnou kritiku považuje jedině kritiku s hlediska určité třídy, takovou kritiku, jejímž základem nejsou morální soudy „osobnosti“, nýbrž přesná formulace skutečně probíhajícího společenského procesu.

Kdybychom se na podkladě toho chtěli pokusit zformulovat úkoly kritiky ekonomických zásad narodnictví, vyzněly by asi takto: Je třeba dokázat, že poměr velkokapitalismu v Rusku k „lidové výrobě“ je poměr něčeho plně vyhraněného k nevyhraněnému, vyššího stadia vývoje kapitalistické společenské formace k nižšímu jejímu stadiu ;[j] že proces odlučování výrobce od výrobních prostředků a přivlastňování plodů jeho práce vlastníkem peněz musí být vysvětlován jak v továrně, tak na vesnici, mající byť i sebetužší občinové zřízení, nikoli jako následek politiky, ani rozdělování, nýbrž jako následek výrobních poměrů, které se nutně utvářejí za zbožního hospodářství, a vzniku vzájemně protikladných tříd, který je pro kapitalistickou společnost příznačný ;[k] — že ona skutečnost (malovýroba), kterou narodnici chtějí pozvednout na vyšší stupeň a přeskočit přitom kapitalismus, v sobě už obsahuje kapitalismus a kapitalismu vlastní třídní rozpory a srážky tříd, jenže v nejhorší jeho formě, která ztěžuje samostatnou činnost výrobce, a že narodnici tím, že ignorují už vzniklé sociální rozpory a sní o „jiných cestách pro vlast“, jsou reakčními utopisty, neboť velkokapitalismus pouze rozvíjí, očišťuje a dává jasně vyniknout obsahu těchto rozporů, které v Rusku existují všude.

V přímé souvislosti s příliš abstraktní formulací úkolů ekonomické kritiky narodnictví je rovněž další autorův výklad, když dokazuje „nevyhnutelnost“ a „pokrokovost“ kapitalismu nikoli ruského, nýbrž západoevropského. Takový výklad se sice nedotýká přímo ekonomického obsahu narodnické doktriny, skýtá však mnoho zajímavého a poučného. V naší narodnické literatuře se nejednou ozývaly hlasy nedůvěry k západoevropskému dělnickému hnutí. Zvlášť jasně se to projevilo v poslední polemice pp. Michajlovského a spol. („Russkoje Bogatstvo“, 1893—1894) proti marxistům. Dosud jsme neviděli od kapitalismu nic dobrého — napsal tehdy p. Michajlovskij.[l] Absurdnost těchto maloburžoasních názorů skvěle vyvracejí údaje p. Struva, a to tím spíše, že tyto údaje jsou převzaty z nejnovější buržoasní literatury, kterou naprosto nelze podezřívat ze zveličování. Citáty, které uvádí autor, dokazují, že všichni lidé na Západě, dokonce i buržoové, vidí, že přechod kapitalismu do nové společensko-ekonomické formace je nevyhnutelný.

Zespolečenštění práce kapitalismem dospělo už tak daleko, že i v buržoasní literatuře se volá po „plánovité organisaci národního hospodářství“. Autor má zcela pravdu, když říká, že je to „příznak doby“, příznak úplného rozkladu kapitalistického řádu. Velmi zajímavé jsou autorem uváděné výroky nejen buržoasních profesorů, ale i konservativců, kteří jsou nuceni uznat to, co stále ještě chtějí popírat ruští radikálové, že totiž dělnické hnutí bylo vytvořeno materiálními podmínkami, které zplodil kapitalismus, a nikoli „prostě“ kulturou nebo jinými politickými podmínkami.

Po všem tom, co bylo uvedeno výše, se snad už nemusíme pozastavovat u autorova názoru, že rozdělování se může rozvíjet jedině tehdy, bude-li se opírat o racionální výrobu. Je jasné, že smysl takového tvrzení je v tom, že jedině velkokapitalismus, spočívající na racionální výrobě, vhání výrobce do situace, která mu dovoluje napřímit se, pozamyslit se a starat se jak o sebe, tak také o ty, kdož v důsledku zaostalé výroby nejsou ve stejných podmínkách.

Připomeneme ještě jen několik slov o této větě p. Struva: „Velmi nerovnoměrné rozdělování, které brzdí ekonomický pokrok, není vytvořeno kapitalismem: dostalo se mu ho dědictvím“ od oné epochy, v níž romantici spatřují ráj na zemi (str. 159). To je správné, chce-li autor přitom říci jedině, že i před kapitalismem bylo nerovnoměrné rozdělování, na což chtějí zapomínat pp. narodnici. Je to však nesprávné, popírá-li se, že kapitalismus tuto nerovnoměrnost zesílil. Za feudalismu nebylo a nemohlo být tak příkré nerovnosti mezi úplně ožebračeným rolníkem či tulákem a bankovním, železničním, průmyslovým magnátem, jakou vytvořilo poreformní kapitalistické Rusko.

*

Přejděme teď k V. kapitole. Autor tu podává všeobecnou charakteristiku „narodnictví jako ekonomického světového názoru“. „Narodnici jsou,“ podle mínění p. Struva, „ideology naturálního hospodářství a prvobytné rovnosti“ (167).

S takovou charakteristikou není možno souhlasit. Nebudeme zde opakovat důkazy, uvedené již v I. kapitole, že narodnici jsou ideology drobného výrobce. Tam už bylo objasněno, jak právě materiální podmínky života malovýrobce, jeho přechodné postavení uprostřed mezi „pány“ a „dělníky“, plodí u narodniků jak nepochopení třídních rozporů, tak i podivnou směsici pokrokových i reakčních míst v jejich programu.

Zde pouze připojíme, že první, tj. svou pokrokovou stránkou se ruské narodnictví sbližuje se západoevropským demokratismem, a proto lze na narodnictví plně uplatnit Marxovu geniální charakteristiku demokratismu, kterou vyslovil před více než 40 lety k tehdejším událostem ve francouzských dějinách:

„Demokratovi se však zdá, ježto zastupuje maloburžoasii, tedy mezitřídu, v níž se zároveň otupují zájmy dvou tříd, že je nad třídní protiklad vůbec povznesen. Demokrati přiznávají, že proti nim stojí privilegovaná třída, že však oni s celým ostatním obyvatelstvem tvoří lid. Oni přece zastupují právo lidu; jejich zájmem je zajem lidu. Oni tudíž v předvečer boje nepotřebují zkoumat zájmy a postavení jednotlivých tříd. Nepotřebují své vlastní prostředky příliš úzkostlivě odvažovat...[m] Ukáže-li se při provádění, že jejich zájmy nikoho nezajímají, že jejich moc je bezmocí, pak jsou tím vinni buď zhoubní sofisté, kteří rozštěpují jednotný lid v různé nepřátelské tábory...[n] nebo celek ztroskotal na některém detailu provedení, nebo byla celá věc pro tentokrát zmařena nepředvídanou náhodou. Demokrat ovšem vychází z nejhanebnější porážky právě tak neposkvrněný, jak nevinný do ní šel, vychází z ní s nově nabytým přesvědčením, že musí zvítězit, že nikoli on sám a jeho strana se musí vzdát starého stanoviska, nýbrž naopak, že poměry musí k němu dozrát“ (ihm entgegenzureifen haben. „Der achtzehnte Brumaire u. s. w.“, S. 39[o]).

Jak nesprávná proto je taková charakteristika narodniků, jež v nich spatřuje ideology naturálního hospodářství a prvobytné rovnosti, svědčí příklady, které uvádí sám autor. „Jako kuriositu nutno připomenout“ — říká p. Struve „že pan -on nazývá dosud Vasilčikova liberálním ekonomem“ (169). Pokud je myšlena podstata tohoto názvu, pak název vůbec není kuriositou. Vasilčikov zařazuje do svého programu levný a široce poskytovaný úvěr. Pan Nikolaj -on musí přece vidět, že úvěr za kapitalistické společnosti, jakou je společnost ruská, posílí jedině buržoasii a povede k „rozvoji a upevnění kapitalistických poměrů“ (,‚Studie“, str. 77). Vasilčikov, tak jako všichni narodnici, je se svými praktickými opatřeními představitelem zájmů pouze maloburžoasie. Kuriositou je tu snad jedině to, že pan -on, který sedává pohromadě s publicisty z časopisu „Russkoje Bogatstvo“, „dosud“ nevidí, že jsou právě takovými malými „liberálními ekonomy“, jakým je kníže Vasilčikov. Theorie utopismu se v praxi snadno smiřuje s maloburžoasními pokroky. Že tato charakteristika narodnictví je správná, ještě více potvrzuje Golovačev, který si je vědom nesmyslnosti přídělové soustavy podle početnosti rodiny a volá po „levném úvěru pro pracující lid“. Když p. Struve kritisuje tuto „obdivuhodnou“ theorii, upozorňuje pouze na její tbeoretickou absurdnost, ale jaksi nepostřehuje maloburžoasní obsah takové theorie.

U V. kapitoly je nutno zmínit se ještě o „zákonu průměrné spotřeby“ p. Ščerbiny. To je důležité proto, aby bylo možno zhodnotit malthusiánství p. Struva, které je tak jasně patrno v VI. kapitole. „Zákon“ tkví v tom, že při roztřiďování rolníků do skupin podle rozsahu přídělu půdy vychází velmi málo kolísající (podle skupin) průměrná výše spotřeby rolnické rodiny (tj. vydání na různé potřeby), při čemž p. Ščerbina rozpočítává vydání na 1 obyvatele.

Pan Struve s potěšením zdůrazňuje, že tento „zákon“ „má ohromný význam“, neboť prý potvrzuje správnost „všeobecně známého“ zákona Malthusova, že „blahobyt a vzrůst počtu obyvatelstva je určován dostupnými existenčními prostředky“.

Je nepochopitelné, proč se p. Struve z tohoto zákona zaradoval. Je nepochopitelné, jak je možno spatřovat ve výpočtech p. Ščerbiny „zákon“, a k tornu ještě mu přikládat „ohromný význam“. Je velmi přirozené, že při nevelkém rozdílu způsobu života jednotlivých rolnických rodin získáváme málo kolísající průměr — rozdělujeme-li rolníky na skupiny; zejména když jako podklad k rozdělování na skupiny vezmeme rozsah přídělu püdy, který neurčuje přímo blahobyt rodiny (neboť rolník se může přídělu vzdát a půda může být také připachtována), a příděl dostává jak bohatý, tak chudý rolník se stejným počtem členů rodiny, braných v úvahu. Výpočty p. Ščerbiny svědčí jedině o tom, že si při rozdělování na skupiny zvolil nezdařilou metodu. Soudí-li p. Ščerbina, že tu objevil nějaký zákon, pak je to velmi podivné. Stejně podivné je spatřovat v tom potvrzení správnosti Malthusova zákona, že prý podle výše přídělu lze soudit o „existenčních prostředcích dostupných rolníkovi“ a že není třeba přihlížet ani k pachtu, ani k „vedlejšímu výdělku“, ani k hospodářské závislosti rolníka na statkáři a překupníkovi. — O tomto „zákoně“ p. Ščerbiny (výklad zákona p. Ščerbiny svědčí o tom, že sám autor „zákona“ přikládá svým průměrným cifrám, které naprosto nic nedokazují, neuvěřitelně velký význam) p. Struve říká: „ ,Lidová výroba‘ v tomto případě znamená prostě hospodářství, v němž se nepoužívá námezdní práce. Že za takové organisace hospodářství zůstává ‚nadhodnota‘ v rukou výrobce, je nesporné“ (176). A autor připomíná, že za nízké produktivity práce to nebrání takovému představiteli „lidové výroby“ žít hůře než dělník. Zanícení pro malthusiánství přivedlo autora k nepřesné formulaci vylíčené these. Obchodní a lichvářský kapitál si podřizuje práci v každé ruské vesnici a aniž by dělal z výrobce námezdního dělníka, bere mu stejnou výši nadhodnoty jako průmyslový kapitál bere dělníkovi. Pan Struve předtím správně připomněl, že kapitalistická výroba začíná okamžikem, kdy se mezi výrobce staví kapitalista, i kdyby jen kupoval od (zdánlivě) samostatného výrobce hotové zboží (str. 99 a pozn. 2), a mezi ruskými „samostatnými“ výrobci nebylo by snadné najít takové, kteří nepracují na kapitalistu (kupce, překupníka, kulaka a pod.). Jedna z největších chyb narodniků je v tom, že nevidí těsnou a nerozlučnou souvislost mezi kapitalistickou organisací ruského společenského hospodářství a svrchovaným panstvím obchodního kapitálu na venkově. A proto autor říká velmi výstižně, že „samo spojení slov ‚lidová výroba‘ v tom smyslu, jak ho používají pp. narodnici, neodpovídá žádnému reálnému historickému řádu. U nás v Rusku byla ‚lidová výroba‘ až do roku 1861 těsně spjata s feudálním řádem a potom, po r. 1861, nadešel rychlým tempem rozvoj zbožního hospodářství, které muselo porušit čistotu lidové výroby“ (177). Když narodnik říká, že vlastnictví výrobních prostředků výrobcem je pradávná zásada ruského způsobu života, pak prostě falšuje historii v zájmu své utopie, falšuje ji slovním chytráctvím: statkář za feudalismu dával výrobní prostředky výrobci za tím účelem, aby výrobce mohl odpracovávat pro feudálního statkáře robotu; příděl byl tudíž jakousi naturální mzdou, tj. „pradávným“ způsobem přivlastňování nadvýrobku. Rozbití feudalismu naprosto nebylo „osvobozením“ výrobce; znamenalo pouze změnu formy nadvýrobku. Vytvořil-li někde v Anglii pád feudalismu opravdu samostatné a svobodné rolníky, pak naše reforma provedla rázem přechod od „ostudného“ feudálního nadvýrobku k „svobodné“ buržoasní nadhodnotě.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Na takový vzájemný poměr objektivismu a materialismu poukázal ostatně už Marx v předmluvě k svému spisu „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. Marx říká, že o téže historické události psal už Proudhon (v „Coup d‘état“ — Státní převrat), a o jeho názoru, odlišujícím se od jeho vlastního, se vyslovuje takto:

„Proudhon zase se snaží vyložit státní převrat [z 2. prosince] jako výsledek předchozího dějinného vývoje. Avšak historická konstrukce státního převratu se mu pod rukama mění v historickou apologii hrdiny tohoto převratu. Propadá tak omylu našich tzv objektivních dějepisců. Já naopak dokazuji, jak třídní boj ve Francii vytvořil okolnosti a poměry, které umožnily průměrné a groteskní personáži sehrát roli hrdiny“ (Předmluva).[95]

b Ba dokonce nelze ještě říci, že skončilo úplně. Jednak máme u nás výkupní platby (a je známo, že do nich je zahrnuta nejen cena půdy, nýbrž také výkup z nevolnictvi); jednak musí rolníci na příklad odpracovávat „odřezané pozemky“, což je přímý přežitek feudálního způsobu výroby.

c „Celý proces se projevuje v tom, že malovýroba (řemeslo) se jedněmi svými prvky sbližuje s ‚kapitalismem‘ a druhými prvky s námezdní prací, zbavenou výrobních prostředků“ (str. 104).

d Pochopitelně, že jde o hopodářskou isolovanost. Občinová držba půdy tuto isolovanou naprosto neodstraňuje. Rolník i za nejdůsledněji prováděného „vyrovnávacího“ rozdělováni půdy hospodaří na svém dílu isolovaně a je tedy výrobcem isolovaným, osamoceným.

e Contra principia negantem disputari non potest (s tím, kdo neuznává hlavní zásady, se nelze přít. Pozn. red.) — říká autor o sporu s narodniky. To závisí na tom, jak jsou formulovány tyto zásady — zda jako všeobecné poučky a informace, nebo jako jiné pojetí určitých faktů ruských dějin a skutečnosti.

f „Kapitál“, II. díl (něm. vyd., 1885), str. 93. Nutno připomenout, že Marx v tomto místě vůbec nepodává definici kapitalismu, Vůbec se definicemi nezabýval. Zde se poukazuje jen na poměr výroby zboži k výrobě kapitalistické, o čemž se též v textu pojednává.[97]

g Narodnici líčí věc vždy tak, že dělník zbavený půdy je nutnou podmínkou kapitalismu vůbec, a nikoli jen strojního průmyslu.

h Viz citovaný článek v časopise „Otěčestvěnnyje Zapiski“.

i Někdo může namítnout, že prostě předbíhám: autor přece řekl, že od všeobecných otázek hodlá postupně přecházet ke konkretním, které pak také rozebírá v VI. kapitole. Jde však o to, že tato abstraktnost kritiky p. Struva je charakteristická pro celou jeho knihu, též pro VI. kapitolu a dokonce i pro závěrečnou část. Zlepšení je nejvíce třeba právě v jeho formulaci otázek.

j Rozbor ekonomické stránky musí být pochopitelně doplněn rozborem sociálních, právně politických a ideových nadstaveb. Z nepochopení souvislosti kapitalismu s lidovou výrobou vznikala u narodniků idea o netřídním rázu rolnické reíormy, státní moci, inteligence atd. Materialistický rozbor, který redukuje všechny tyto jevy na třídní boj, musí konkretně ukázat, že náš ruský poreformní „sociální pokrok“ byl jedině výsledkem kapitalistického „ekonomického pokroku“.

k „Přezkoumání faktů“ ruské ekonomické skutečnosti, zvláště té, z níž narodnici čerpají materiál pro své sny, hodné lyceistky, tj. rolnického a malovýrobního hospodářství — musí ukázat, že příčina zdeptanosti výrobce netkví v rozdělování („mužik je chudý, překupník je bohatý“), nýbrž v samých výrobních poměrech, v samé společenské organisaci soudobého hospodářství rolníků a drobných řemeslníků. Pak bude jasno, že také v „lidové“ výrobě je „otázka organisace výroby prvořadá oproti otázce rozdělování“.

l Nutno připomenout, že v odpovědi p. Struvovi p. Michajlovskij shledává „sebelásku“ u Engelse, který říká, že převládajícím a mohutným faktem současné doby, který činí tuto současnost lepší, než byla jakákoli jiná epocha, a ospravedlňuje dějiny jejího vzniku, je dělnické hnutí na Západě.

Tato výtka Engelsovi, která je prostě pobuřující, je velmi příznačná pro hodnocení soudobého ruského narodnictví.

Tito pánové dovedou žvanit o „lidové pravdě“, dovedou mluvit k naší „společnosti“, kterou kárají za nesprávnou volbu cesty pro vlast, dovedou sladce zpivat, že „buď teď, nebo nikdy“, a zpívají to už „deset let, dvacet let, třicet let i déle“, ale naprosto nedovedou pochopit, jak ohromný význam má samostatné vystoupeni těch, jejichž jménem byly tyto sladké písničky zpívány.

m Právě tak ruští narodnici. Ti sice nepopírají, že na Rusi existuji třídy, které jsou antagonistické výrobci, utěšují se však rozumovánim o nepatrnosti těchto „dravců“ oproti „lidu“ a nechtějí přesně zkoumat situaci a zájmy každé jednotlivé třídy nechtějí zjišťovat, zda se neproplétají zájmy některé kategorie výrobců se zájmy „dravců“, čímž zeslabuji sílu odporu prvních proti druhým.

n S hlediska ruských narodniků jsou tím vinni prokletí marxisté, kteří uměle vštěpují kapitalismus a jeho třídní antagonismy půdě, na které tak bujně kvete „sociálni vzájemné přizpůsobování“ a „solidární činnost“ (p. V. V. podle Struva, str. 161).

o K. Marx: „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.“ (Pozn red.)[100]

95 Lenin cituje z Marxovy předmluvy k 2. německému vydání brožury „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. (Česky: Svoboda, 1949, str. 7—8. Viz v české sekci MIA zde))

Proudhonův spis, o kterém se Lenin zmiňuje, se nazývá „Sociální revoluce, demonstrovaná státním převratem“.

96 Čestné pojmenování pro granátnickou rotu Preobraženského gardového pluku, které mu udělila r. 1741 Alžběta Petrovna při nastolení na carský trůn. Příslušníci roty pak obdrželi statky, různé výhody a výsady. Názvu pak ironicky používal známý ruský spisovatel satirik Saltykov-Ščedrin ve svých „Pošechonských povídkách“.

97 K. Marx, „Kapitál“, díl II., rusky, 1935, str. 69 nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVIII., rusky, 1939, str. 119. V české sekci MIA zde)

98 K. Marx, Vybrané spisy, Sv. I., rusky, 1940, str. 156—157; K. Marx — B. Engels, „Manifest komunistické strany“, česky, Svoboda 1949, str. 60—61. V české sekci MIA zde.

99 Lenin zde míní známou Marxovu práci „Kritika gothajského programu“ (Marx-Engels, „Kritiky programů“, Svoboda, 1949, str. 37).

Gothajský program — program německé sociálně demokratické strany, schválený r. 1875 na sjezdu v Gothě při sloučení dvou německých socialistických stran, dosud existujících odděleně, eisenašských (vedených Bebelem a V. Liebknechtem, ideologicky ovlivňovaných Marxem a Engelsem) a lassallovců. Gothajský program byl veskrze oportunistický, neboť eisenaští ve všech podstatných otázkách učinili ústupky lassallovcům a přistoupili na jejich formulace. Marx a Engels gothajský program ostře zkritisovali.

100 Lenin zde uvádí vlastní překlad výňatku z Marxova spisu „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. (Česky: Svoboda, 1949, str. 41. V české sekci MIA zde).).

Kapitola II. │ Zpět na obsah │ Kapitola IV.