Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Osmnáctý brumaire Ludvíka BonapartePŘEDMLUVA K. MARXE k druhému vydání
Můj předčasně zemřelý přítel Josef Weydemeyer[1] hodlal vydávat od 1. ledna 1852 v New Yorku politický týdeník. Vyzval mě, abych pro tento časopis napsal historii coup ďétat [státního převratu]. Psal jsem mu tedy až do poloviny února každý týden články nadepsané: „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“. Zatím původní záměr Weydemeyerův ztroskotal. Zato na jaře 1852 počal vydávat měsíčník „Die Revolution“, jehož první sešit je vyplněn mým „Osmnáctým brumairem“. Několik set jeho exemplářů proniklo tehdy do Německa, nedostaly se však na vlastní knihkupecký trh. Jistý, krajně radikálně se tvářící německý knihkupec, jemuž jsem nabídl rozprodej, odmítl s nelíčeným mravním zděšením nad tak „nevčasným nápadem“.
Z uvedeného je zřejmé, že tento spis vznikl pod bezprostředním dojmem událostí a že historická látka v něm zpracovaná nesahá za únor 1852. K jeho nynějšímu druhému vydání dochází jednak proto, že je po něm na knihkupeckém trhu poptávka, jednak proto, že na to naléhají moji přátelé v Německu.
Ze spisů, které skoro současně s mým pojednávaly o stejném předmětu, zasluhují zmínky jen dva: spis Victora Huga „Napoléon le Petit“ [Napoleon Malý] a Proudhonův spis „Coup ďÉtať“ [Státní převrat].
Victor Hugo se omezuje na trpké a duchaplné invektivy proti odpovědnému vydavateli státního převratu. Událost samu zobrazuje jako blesk z čista jasna. Vidí v ní jenom násilný čin jednoho člověka. Nepozoruje, že tohoto člověka nezmenšuje, nýbrž zveličuje tím, že mu připisuje takovou sílu osobní iniciativy, která by byla ve světových dějinách bezpříkladná. Proudhon zase se snaží vyložit státní převrat jako výsledek předchozího dějinného vývoje. Avšak historická konstrukce státního převratu se mu pod rukama mění v historickou apologii hrdiny tohoto převratu. Propadá tak omylu našich tzv. objektivních dějepisců. Já naopak dokazuji, jak třídní boj ve Francii vytvořil okolnosti a poměry, které umožnily průměrné a groteskní postavě sehrát roli hrdiny.
Přepracováním ztratil by tento spis své zvláštní zabarvení. Omezil jsem se tedy na opravu tiskových chyb a vyškrtání dnes již nesrozumitelných narážek.
Závěrečná věta mého spisu: „Ale až se nakonec císařský plášť snese na ramena Ludvíka Bonaparta, zřítí se kovová socha Napoleonova s Vendômského sloupu“ - se již splnila. Útok proti napoleonskému kultu zahájil plukovník Charras. ve svém díle o válečném tažení z roku 1815. Od té doby, zejména v posledních letech, dorazila francouzská literatura napoleonskou legendu zbraněmi historického bádání, kritiky, satiry a vtipu. Tomuto násilnému rozchodu s tradiční lidovou vírou, této nesmírné duchovní revoluci se mimo Francii věnovalo málo pozornosti a ještě méně se jí rozumělo.
Konečně doufám, že můj spis přispěje k odstranění školské fráze zejména v Německu dnes běžné, o tzv. césarismu. Při této povrchní historické analogii se zapomíná na to hlavní, že se totiž ve starém Římě třídní boj odehrával pouze uvnitř privilegované menšiny, mezi svobodnými boháči a svobodnou chudinou, kdežto velká produktivní masa obyvatelstva, otroci, sloužila oněm bojovníkům jen za pasivní piedestal. Zapomíná se významný Sismondiho výrok: Římský proletariát žil na útraty společnosti, kdežto novodobá společnost žije na útraty proletariátu. Při tak zásadní rozdílnosti materiálních, hospodářských podmínek antického a moderního třídního boje nemohou mít ani politické figury vytvořené tímto bojem navzájem více společného než arcibiskup z Canterbury a velekněz Samuel.
Karel Marx
V Londýně 23. června 1869.
Napsal K. Marx pro druhé vydání své práce „Osmnáctý brumaire Ludvika Bonaparta“, které vyšlo v Hamburku roku 1869. Tištěno podle textu druhého vydáni.
Překlad z němčiny.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách).
1 V době americké občanské války byl vojenským velitelem saint-louiského distriktu. (Marxova pozn.)