Vladimír Iljič Lenin
Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize p. Struva

Kapitola II

Kritika narodnické sociologie

„Podstatu“ narodnictví, jeho „hlavní ideu“ spatřuje autor v „theorii svérázného ekonomického rozvoje Ruska“. Tato theorie má podle jeho slov „dva hlavní prameny: 1) vyhraněné učení o úloze osobnosti v dějinném procesu a 2) přímé přesvědčení o specifické národní povaze a duchu ruského lidu a o jeho zvláštních historických osudech“ (2). V poznámce k tomuto místu autor uvádí, že „pro narodnictví jsou příznačné zcela vyhraněné sociální ideály“[a], a říká, že ekonomický světový názor narodniků objasňuje v dalším.

Taková charakteristika podstaty narodnictví vyžaduje, zdá se mi, určité revise. Je příliš abstraktní, idealistická, neboť zdůrazňuje převládající theoretické ideje narodnictví, ale neukazuje ani jeho „podstatu“, ani jeho „pramen“. Zůstává naprosto nejasné, proč byly uvedené ideály spojovány s vírou ve svérázný vývoj, se zvláštním učením o úloze osobnosti a proč se tyto theorie staly „nejvlivnějším“ směrem našeho společenského myšlení. Nemohl-li se však autor, pojednávaje o „sociologických idejích narodnictví“ (název I. kapitoly) omezit na čistě sociologické otázky (metoda v sociologii) a dotkl-li se i názorů narodniků na ruskou ekonomickou skutečnost, pak měl uvést podstatu těchto názorů. V uvedené poznámce je to však učiněno jen zpola. Podstata narodnictví, toť vyjádření zájmů výrobců s hlediska drobného výrobce, maloburžoy. Pan Struve ve svém německy psaném článku o knize p. N.-ona („Sozialpolitisches Centralblatt“, 1893, No 1) nazval narodnictví „národním socialismem“ („Russkoje Bogatstvo“, 1893, čís. 12, str. 185). Místo „národní“ by se mělo říci „rolnický“, pokud jde o staré ruské narodnictví, a „maloburžoasní“, pokud jde o narodnictví soudobé. „Pramen“ narodnictví tkví v tom, že v poreformním kapitalistickém Rusku převládá třída drobných výrobců.

Tuto charakteristiku je nutno vysvětlit. Výrazu „maloburžoasní“ používám nikoli v běžném, nýbrž v politickoekonomickém významu slova. Drobný výrobce, hospodařící za systému zbožního hospodářství, to jsou dva příznaky pojmu „maloburžoa“, Kleinbürger, což je totéž jako maloměšťák. Pod tento pojem spadá tudíž i rolník i domácký výrobce, které narodnici vždy stavěli na roveň — a zcela správně, neboť oba jsou výrobci, pracující pro trh, a odlišují se pouze stupněm rozvoje zbožního hospodářství. Dále činím rozdíl mezi starým[b] a dnešním narodnictvím z toho důvodu, že tehdy to byla do určité míry ucelená doktrina, utvořivší se v epoše, kdy kapitalismus v Rusku byl ještě málo rozvinut, kdy maloburžoasní ráz rolnického hospodářství se dosud zplna neprojevil, kdy praktická stránka doktriny byla čirou utopií, kdy se narodnici přísně stranili liberální „společnosti“ a „chodili mezi lid“. Teď je tornu jinak: kapitalistická cesta rozvoje Ruska není už nikým popírána a diferenciace venkova je nesporným faktem. Z ucelené doktriny narodnictví s dětskou vírou v „občinu“ zůstaly pouhé cáry. S praktického hlediska vzato, na místo utopie se dostal naprosto neutopický program drobných buržoasních „pokroků“ a pouze bombastické fráze připomínají historickou souvislost těchto ubohých kompromisů se sny o lepších a svérázných cestách naší vlasti. Místo odděleni se od liberální společnosti vidíme nejdojemnější sbližování s ní. Právě pro tuto změnu je nutno odlišovat ideologii rolnictva od ideologie maloburžoasie.

Tuto poznámku o změně skutečného obsahu narodnictví bylo nutno učinit tím spíše, že uvedená abstraktnost výkladu je u p. Struva jeho hlavním nedostatkem; to za prvé. A za druhé, „některé hlavní“ poučky doktriny, kterou p. Struve nepřejímá, vyžadují, aby společenské ideje byly aplikovány právě na společensko-ekonomické vztahy.

A teď se vynasnažíme ukázat, že bez takové aplikace si nelze objasnit dokonce ani tak ryze theoretické ideje narodnictví, jako je otázka metody v sociologii.

Pan Struve, když uvedl, že narodnické učení o zvláštní metodě v sociologii nejlépe objasnili pp. Mirtov[87] a Michajlovskij, charakterisuje toto učení jako „subjektivní idealismus“ a na důkaz toho cituje ze spisů jmenovaných osob četná místa, o nichž je nutno pojednat podrobněji.

Oba autoři zdůrazňují poučku, že dějiny dělaly „jednotlivé bojující osobnosti“. „Osobnosti vytvářejí dějiny“ (Mirtov). Ještě jasněji je to vyřčeno u p. Michajlovského: „Živá osobnost se všemi svými záměry a city se stává dějinným činitelem na vlastní nebezpečí. Taková osobnost, a nikoli nějaká mystická síla, vytyčuje cíle v dějinách a usměrňuje k nim události přes řad překážek, které jí kladou do cesty živelné síly přírody a historických podmínek“ (str. 8). Tato these — že dějiny dělají osobnosti — je theoreticky naprosto bezobsažná. Celé dějiny totiž sestávají z činů osobností, a úkol společenské vědy tkví v tom, že má tyto činy vysvětlovat, takže poukazování na „právo zasahování do běhu událostí“ (slova p. Michajlovského, citovaná p. Struvem, str. 8) — je prázdnou tautologií. Zvlášť jasně se to projevuje v poslední tirádě p. Michajlovského. Živá osobnost — soudí p. Michajlovskij — usměrňuje události přes řad překážek, které jí kladou do cesty živelné síly historických podmínek. V čem ale tkví tyto „historické podmínky“? Podle autorovy logiky tkví opět v činech jiných „živých osobností“. Jen co je pravda, hluboká je to filosofie dějin: živá osobnost usměrňuje události přes řad překážek, kladených v cestu jinými živými osobnostmi! A proč tyto činy jedněch živých osobností jsou označovány jako živelné, kdežto o druhých se říká, že „usměrňují události“ k předem vytyčeným cílům? Je jasné, že hledat zde byť špetku theoretického obsahu by bylo skoro beznadějné. Vtip je v tom, že historické podmínky, které skýtaly našim subjektivistům materiál pro „theorii“, byly (a jsou i dnes) vztahy antagonistické a vyvolávaly vyvlastnění výrobce. Subjektivisté, protože nedovedli pochopit tyto antagonistické vztahy a najít právě v nich takové společenské síly, k nimž by mohli přimknout „jednotlivé osobnosti“, omezovali se na vymýšlení theorií, které utěšovaly „jednotlivé“ osobnosti tím, že dějiny byly vytvářeny „živými osobnostmi“. V proslulé „subjektivní metodě v sociologii“ se neprojevuje naprosto nic jiného kromě blahého přání a špatného chápání. Další úvahy p. Michajlovského, uváděné autorem, to názorně potvrzují.

Evropský život, říká p. Michajlovskij, „se utvářel stejně nemravně a nesmyslně, jako v přírodě teče řeka nebo roste strom. Řeka teče směrem nejmenšího odporu, smývá to, co může smýt, i když je to démantová hora, a uhýbá se kolem toho, co nemůže smýt, i když je to hromada hnoje. Zdymadla, přehrady, zavodňovací a odvodňovací kanály jsou zřizovány z iniciativy lidského rozumu a cítění. Při vzniku soudobého ekonomického řádu v Evropě tu chyběl, lze říci, tento rozum a cit (? P. S.). Rozum a cit byl v počátečním stavu a působení obou na přirozený, živelný běh věcí bylo nepatrné“ (9).

Pan Struve připojuje otazník, a my nechápeme, proč ho dává jen k jednomu slovu a ne ke všem: tak bezobsažná je celá ta tiráda! Co je to za nesmysl, že „rozum a cit tu chyběl“ při vzniku kapitalismu? V čem tedy tkví kapitalismus, když ne v určitých vztazích mezi lidmi; vždyť takové lidi, kteří by byli bez rozumu a citu, dosud neznáme. A co je to za nesmysl, tvrdí-li se, že působení rozumu a citu tehdejších „živých osobností“ na „běh věcí“ bylo „nepatrné“? Opak je pravdou. Lidé zřizovali i tehdy, při zdravém rozumu a dobré paměti, velmi důmyslná zdymadla a přehrady, které zatlačovaly nepokorného rolníka na cestu kapitalistického vykořisťování; zřizovali velmi důmyslné odvodňovací kanály politických a finančních opatření, kterýmižto kanály plynula kapitalistická akumulace a kapitalistické vyvlastňování, a nespokojovali se působením pouhých ekonomických zákonů. Krátce řečeno, všechny tyto výroky p. Michajlovského jsou tak strašně nesprávné, že je nelze objasnit pouhými theoretickými omyly. Jsou zcela vysvětlitelné oním maloburžoasním názorem, který zastává autor. Kapřtalismus projevil již naprosto jasně své tendence, rozvedl sobě vlastní antagonismus až do konce, rozpory v zájmech již začínají nabývat určité formy, neboť se obrážejí dokonce i v ruském zákonodárství, ale drobný výrobce stojí stranou tohoto boje. Je dosud připoután k staré buržoasní společnosti svým maličkým hospodářstvím a proto, když je utiskován kapitalistickým řádem, není s to pochopit skutečné příčiny svého útisku a stále se utěšuje ilusemi, že veškeré neštěstí je zaviněno tím, že rozum a cit lidí je ještě „v počátečním stavu“.

„Ovšem“ — pokračuje ideolog tohoto maloburžoy — „lidé se vždy snažili tak či onak působit na běh věcí.“

„Běh věcí“ tkví právě v činech a „vlivech“ lidí a v ničem jiném, takže je to opět prázdná fráze.

„Byli však přitom vedeni poznatky ze zcela nepatrné zkušenosti a nejhrubšími zájmy; a je pochopitelné, že tito vedoucí mohli velmi zřídka a náhodně narazit na cestu, kterou ukazovala moderní věda a moderní mravní ideály“ (9).

Maloburžoasní morálka, odsuzující „hrubost zájmů“, protože nedovede sblížit své „ideály“ s kterýmikoli naléhavými zájmy; maloburžoasní zavírání očí nad nastalým již rozkolem, jasně se odrážejícím i v moderní vědě i v moderních mravních ideálech.

Pochopitelně, že všechny tyto vlastnosti soudů p. Michajlovského se nezmění ani tehdy, když přejde k Rusku. P. Michajlovskij „vítá z celé duše“ stejně podivné povídáni jakéhosi p. Jakovleva o tom, že prý Rusko je tabula rasa[c], že může začít od základů, vyvarovat se chyb jiných zemí atd. A všechno to se říká v plném vědomí, že na této tabula rasa se dosud pevně udržují příslušnici „starošlechtického řádu“, s velkým pozemkovým vlastnictvím a s ohromnými politickými výsadami, že tu rychle vyrůstá kapitalismus s jeho všemožnými „pokroky“. Maloburžoa před těmito fakty zbaběle zavírá oči a vznáší se do sféry blahých snů o tom, že „začínáme žít v době, kdy věda již disponuje také určitými pravdami a požívá určité autority“.

Tedy již z těchto úsudků p. Michajlovského, které uvádí p. Struve, je zřejmý třídní původ sociologických idejí narodnictví.

Nemůžeme nechat bez námitky jednu výtku p. Struva vůči p. Michajlovskému. „Podle jeho názoru“ — říká autor — „neexistují nepřekonatelné dějinné tendence, které, jako takové, by měly být jednak výchozím bodem, jednak závaznými hranicemi pro účelnou činnost osobnosti a společenských skupin“ (11).

Tohle je řeč objektivisty, a nikoli marxisty (materialisty). Mezi těmito pojmy (soustavami názorů) je rozdíl, o němž nutno pojednat, neboť jedním z nedostatků knihy p. Struva, který se vyskytuje ve většině jeho úsudků, je, že autor nepochopil plně tento rozdíl.

Objektivista tvrdí, že daný dějinný proces je nevyhnutelný; materialista přesně konstatuje danou společensko-ekonomickou formaci a antagonistické poměry, které plodí. Objektivista, když dokazuje nutnost četných daných faktů, se vždycky vystavuje nebezpečí, že se sesmekne k názoru zastánce těchto faktů; materialista odhaluje třídní rozpory a tím definuje svůj názor. Obj ektivista mluví o „nepřekonatelných dějinných tendencích“; materialista mluví o té třídě, která „řídí“ daný ekonomický řád a vytváří tak určité formy odporu druhých tříd. To znamená jednak, že materialista je ve svém objektivismu důslednější, hlubší a zásadnější než objektivista. Neomezuje se na tvrzeni, že proces je nevyhnutelný, nýbrž vysvětluje, jaká společensko-ekonornická formace dává obsah tomuto procesu, jaká třída určuje tuto nevyhnutelnost. V daném případě by se např. materialista nespokojil konstatováním „nepřekonatelných dějinných tendencí“, nýbrž by poukázal na existenci určitých tříd, které určují obsah daných řádů a vylučují jinou možnost východiska mimo vystoupení výrobců samých. Naproti tomu lze říci, že materialismus v sobě zahrnuje myšlenku stranickosti a vyžaduje, aby člověk při každém hodnocení událostí přímo a otevřeně zastával názor určité společenské skupiny.[d]

Od p. Michajlovského přechází pak autor k p. Južakovovi, u něhož není nic samostatného a zajímavého. O jeho sociologických úsudcích p. Struve naprosto správně říká, že jsou to „nabubřelá slova“ „bez jakéhokoli obsahu“. Stačí poukázat na velmi charakteristický (pro narodnictví vůbec) rozdíl mezi p.Južakovem a p. Michajlovským. P. Struve poukazuje na tento rozdíl, když říká o p. Južakovovi, že je „nacionalista“, kdežto p. Michajlovskému prý „byl jakýkoli nacionalismus vždycky naprosto cizí“, a pro něho, podle jeho vlastnkh slov, „otázka práv lidu zahrnuje nejen ruský lid, nýbrž všechen pracující lid celého civilisovaného světa“. Zdá se mi, že za tímto rozdílem dosud prohlédá odraz dvojakého postavení drobného výrobce, který je elementem pokrokovým, pokud se začíná, podle bezděčně výstižného výrazu p. Južakova, „diferencovat od společnosti“ — i elementem reakčním, pokud usiluje o zachováni svého postavení jako drobného podnikatele a snaží se zadržet ekonomický vývoj. Právě proto dovede ruské narodnictví spojovat v sobě pokrokové, demokratické rysy doktriny s reakčními, které budí sympatie listu „Moskovskije Vědomosti“. Pokud jde o tyto reakční rysy, bylo by, myslím, těžké vyjádřit je jasněji, než to učinil p. Južakov v tirádě, kterou p. Struve cituje:

„Nositelem čisté ideje práce bylo vždycky a všude jedině rolnictvo. Zřejmě táž idea byla vnesena na forum moderních dějin tak zvaným čtvrtým stavem, městským proletariátem, avšak modifikace její podstaty jsou přitom tak značné, že rolník by v ní stěží poznal obvyklou podstatu svého způsobu života. Právo na práci, a nikoli svatá povinnost práce, povinnost v potu tváře dobývat si chléb [tohle se tedy skrývalo za „čistou ideou práce“! Ryze feudální idea o rolníkově ‚povinnosti‘ dobývat si chléb... ke splnění svých povinností? O této ‚svaté‘ povinnosti se mluví k nevzdělanému a touto povinností zdeptanému dříči! ![e]]; pak vyzdvihování významu práce a odměna za ni, celá tato agitace se spravedlivou odměnou za práci, jako by nikoli sama práce svými plody dávala tuto odměnu; [,‚Co je to?“ — táže se p. Struve — „sancta simplicitas“[f] nebo něco jiného?“ Je to něco horšího. Je to apotheosa poslušnosti zemědělského dělníka připoutaného k půdě a zvyklého pracovat na jiné div ne zadarmo]; diferencování práce od života v nějakou abstraktní (?! P. S.) kategorii, zobrazenou určitým počtem hodin pobytu v továrně a nemající žádného jiného (?! P. S.) vztahu, žádné souvislosti s každodenními zájmy pracovníka [ryze maloburžoasní zbabělost drobného výrobce, kterému se občas velmi, velmi těžce daří v dnešní kapitalistické organisaci, který se však ze všeho na světě nejvíc bojí vážného hnutí proti této organisaci strany živlů, jež se definitivně „diferencovaly“ od jakékoli spojitosti s ní]; a posléze ta okolnost, že člověku není dána možnost mít trvalý pobyt a domácí, prací vytvořený krb, nestálost pracovního působiště — to všechno je naprosto cizí ideji rolníkovy práce. Prací vytvořený a po otcích zděděný krb, práce, jejíž zájmy prolnuly veškerý život a vytvářejí jeho morálku — lásku k líše zkropené potem mnoha pokolení — všechno to, co tvoří neodlučný charakteristický rys rolnického způsobu života, je naprosto neznámé dělnickému proletariátu, a proto, zatím co život proletariátu, ačkoli je to život pracujícího člověka, je budován na morálce buržoasní (individualistické a opírající se o zásadu nabytého práva), v nejlepším případě pak morálce abstraktně filosofické, základem rolnické morálky je právě práce, její logika a její požadavky“(18). Zde již vystupují v čisté formě reakční rysy drobného výrobce a jeho ustrašenost, která ho nutí věřit, že je mu na věky přisouzena „svatá povinnost“ být dříčem; jeho „po otcích a dědech zděděná“ servilnost; jeho připoutanost k samostatnému trpasličímu hospodářství, o které se bojí přijít, ho nutí, aby se zřekl i jakékoli myšlenky na „spravedlivou odměnu“ a vystupoval jako odpůrce jakékoli „agitace“ — a toto hospodářství, v důsledku nízké produktivity práce a připoutanosti pracujícího člověka k jednomu místu, činí z něho divocha a vlivem pouhých hospodářských podmínek musí plodit jeho ustrašenost a servilnost. Vymýcení těchto reakčních rysů musí být rozhodně uznáno za zásluhu naší buržoasie; její pokrokové dílo tkví právě v tom, že rozbila všechnu připoutanost pracujícího člověka k feudálním řádům, k feudálním tradicím. Středověké formy vykořisťování byly zastírány osobními vztahy pána k poddanému, místního kulaka a překupníka k místním rolníkům a řemeslníkům, patriarchálního „skromného a vousem zarostlého milionáře“ k jeho „chlapcům“, a právě proto plodily ultrareakční ideje. Tyto středověké formy buržoasie odstranila a odstraňuje a místo nich zavedla a dále zavádí vykořisťování „evropsky ničím nevázaného podnikatele“, vykořisťování neosobní, otevřené a ničím nezastřené a již tím rozbíjející absurdní iluse a sny. Tato forma vykořisťování učinila konec dřívější isolovanosti rolníka (,‚trvalý pobyt“), který nechtěl, a také ani nemohl znát nic jiného než svůj kousek půdy — tím však, že zespolečenšťuje práci a značně zvyšuje její produktivitu, začala násilně vytlačovat výrobce na forum společenského života.

P. Struve říká o tomto názoru p. Južakova: „P. Južakov tím naprosto jasně dokazuje slavjanofilské kořeny narodnictví“ (18), a v dalším pak, když shrnuje svůj výklad sociologických idejí narodnictví, dodává, že víra ve „svérázný vývoj Ruska“ vytváří „historickou souvislost mezi slavjanofilstvím a narodnictvím“, a proto prý spor marxistů s narodniky je „přirozeným pokračováním rozporů mezi slavjanofilstvím a západnictvím“ (29). Tato poslední these, zdá se mi, vyžaduje omezení. Je nesporné, že narodnici mají velkou vinu na pivním patriotismu nejnižšího druhu (p. Južakov, např.). Je nesporné i to, že ignorování Marxovy sociologické metody a jeho formulace otázek, týkajících se přímých výrobců, znamená pro ony ruské lidi, kteří chtějí představovat zájmy těch přímých výrobců, totéž, jako naprosté vyhýbání se západní „civilisaci“. Podstata narodnictví však tkví hlouběji: nikoli v učení o svéráznosti, a nikoli ve slavjanofilství, nýbrž v obhajobě zájmů a idejí ruského drobného výrobce. Proto byli mezi narodniky též spisovatelé (a byli to nejlepší lidé z řad narodniků), kteří, jak to přiznal i p. Struve, neměli nic společného se slavjanofilstvím a dokonce přiznávali, že Rusko vstoupilo na tutéž cestu jako západní Evropa. S takovými kategoriemi, jako je slavjanofilství a západnictví, nelze v otázkách ruského narodnictví získat jasno. V narodnictví se obráží takový fakt ruského života, který skoro ještě neexistoval v epoše, kdy se utvářelo slavjanofilství a západnictví, a to: protikladnost zájmů práce a kapitálu. V narodnictví se tento fakt lomil prismatem životních podmínek a zájmů drobného výrobce a obrážel se proto zdeformovaně a zbaběle tím, že vytvářel theorii, jež kladla důraz nikoli na rozpory společenských zájmů, nýbrž na neplodné tužby po jiné cestě vývoje. Naším úkolem je proto odstranit tuto chybu narodnictví a ukázat, jaká společenská skupina se může stát skutečným představitelem zájmů přímých výrobců.

*

Nyní pojednáme o druhé kapitole knihy p. Struva.

Plán autorova výkladu je takový: z počátku uvádí všeobecné argumenty, podle nichž je nutno považovat materialismus za jedině správnou metodu vědy o společnosti; potom vykládá Marxovy a Engelsovy názory a v závěru aplikuje učiněné závěry na některé jevy ruského života. Pro zvláštní důležitost předmětu této kapitoly se pokusíme pojednat o jejím obsahu podrobněji a ukážeme na všechny body, které vyvolávají námitky.

Autor začíná naprosto správným poukazem na to, že theorie, která redukuje společenský proces na činy „živých osobností“, které „si vytyčují cíl“ a „urychlují události“, je výsledkem nepochopení. Nikoho ovšem nikdy ani nenapadlo, aby tvrdil, že „sociální skupina existuje samostatně, nezávisle na osobnostech, které ji tvoří“ (30), jde však o to, že „osobnost, jako konkretni individualita, vychází ze všech dříve žijících i současných osobností, tj. ze sociální skupiny“ (31). Vysvětlíme autorovu myšlenku. Dějiny vytváří — uvažuje p. Michajlovskij — „živá osobnost se všemi svými záměry a city“. To je naprosto správné. Čím jsou ale určovány tyto „záměry a city“? Lze vážně zastávat názor, že vznikají náhodně a nevyplývají nutně z daného společenského prostředí, které slouží jako materiál, objekt duchovního života osobnosti a obráží se v jejích „záměrech a citech“ kladně nebo záporně, jako výraz zájmů té či oné společenské třídy? A dále: podle jakých příznaků máme soudit o reálných „záměrech a citech“ reálných osobností? Takový příznak může pochopitelně být jen jeden: činy těchto osobností — a protože tu jde jedině o společenské „záměry a city“, pak je nutno ještě dodat: společenské činy osobností, tj. sociální fakta. „Abstrahujeme-li sociální skupinu od osobnosti,“ říká p. Struve, „chápeme tuto skupinu jako všechny ony různotvárné vzájemné vztahy mezi osobnostmi, které vznikají na podkladě sociálního života a objektivně se jeví v obyčejích a v právu, v mravech a v mravnosti, v náboženských představách.“ (32) Jinak řečeno: sociolog-materialista, který zkoumá určité společenské vztahy lidí, již tím zkoumá též reálné osobnosti, z jejichž činů se tyto vztahy právě utvářejí. Sociolog-subjektivista, který začíná své zkoumání zdánlivě u „živých osobností“, ve skutečnosti začíná tím, že vkládá těmto osobnostem takové „záměry a city“, které sám považuje za rozumné (protože tím, že isoluje své „osobnosti“ od konkretního společenského prostředí, připravuje se tím sám o možnost zkoumat jejich skutečné záměry a city), tj. „začíná utopií“, jak to musel uznat i p. Michajlovskij.[g] A protože dále ve vlastních představách tohoto sociologa o rozumném se obráží (aniž si to sám uvědomuje) dané sociální prostředí, pak v konečných závěrech jeho soudů, které jsou pro něho „nejčistším“ produktem „moderní vědy a moderních mravních idejí“, se ve skutečnosti obráží pouze názor a zájmy... maloburžoasie.

Tento poslední bod — tj., že zvláštní sociologická theorie o úloze osobnosti, čili o subjektivní metodě, staví na místo kritického materialistického zkoumání utopii — je zvlášť důležitý, a protože jej p. Struve vynechává, je nutno o něm trochu pojednat.

K ilustraci vezměme běžný narodnický názor na domáckého malovýrobce. Narodnik líčí jeho špatnou situaci, ubohost jeho výrobního zařízení, skandální vykořisťování domáckého výrobce překupníkem, který shrabuje do kapsy lví podíl produktu a nechává výrobci za 16—18hodinovou pracovní dobu pár grošů, a pak uzavírá: Ubohá úroveň výroby a vykořisťování práce domáckého výrobce — to jsou špatné stránky dnešních řádů. Domácký výrobce však není námezdní dělník; to je dobrá stránka. Je třeba zachovat dobrou stránku a odstranit stránku špatnou a za tím účelem zřídit výrobní družstvo domáckých výrobců. Takový je konečný narodnický názor.

Marxista soudí jinak. Protože zná situaci domáckých živností, vzniká v něm kromě otázky, co je na věci dobrého nebo špatného, ještě otázka, jak je ona živnost organisována, tj. jak a proč právě tak a ne jinak se utvářejí vztahy mezi domáckými výrobci při výrobě daného produktu. A vidí, že touto organisací je výroba zboží, tj. že je to výroba isolovaných výrobců, spjatých vzájemně trhem. Produkt jednotlivého výrobce, určený k cizí spotřebě, se může dostat spotřebiteli a dát výrobci právo na nabytí jiného společenského výrobku jedině tehdy, když nabude formy peněz, tj. když bude předtím společností přijat a posouzen jak co do kvality, tak co do kvantity. A toto přijetí a posouzení se děje za zády výrobce, za tržních výkyvů. Tyto tržní výkyvy, které jsou výrobci neznámé a nejsou na něm závislé, musí způsobovat nerovnost mezi výrobci, musí zesilovat tuto nerovnost tím, že ožebračují jedny a druhým dávají do rukou peníze = produkt společenské práce. Z toho jasně vyplývá i příčina moci toho, kdo vlastní peníze, překupníka: příčina tkví v tom, že mezi domáckými výrobci, kteří žijí ze dne na den, v nejlepším případě od týdne k týdnu, jediný překupník vlastní peníze, tj. produkt předchozí společenské práce, který se v jeho rukou stává kapitálem, nástrojem k přivlastňování si nadvýrobku ostatních domáckých výrobců. Proto, uzavírá z toho marxista, při takovém uspořádání společenského hospodářství je vyvlastňování a vykořisťování výrobce naprosto nevyhnutelné a naprosto nevyhnutelné jsou i podřízenost nemajetných majetným a onen rozpor jejich zájmů, který dává obsah vědeckému pojetí boje tříd. Výrobce tudíž naprosto nemá zájem na smíření těchto protikladných živlů, nýbrž naopak, na zesílení tohoto rozporu, na uvědomování si tohoto rozporu. Vidíme, že rozmach zbožního hospodářství vede i u nás, na Rusi, k takovému zesílení rozporu: úměrně tomu, jak roste trh a rozšiřuje se výroba, se z kapitálu obchodního stává kapitál průmyslový. Strojní výroba tím, že úplně rozbíjí drobou isolovanou výrobu (v základě je již podlomena překupníkem), zespolečenšťuje práci. Systém Plusmacherei, který v domácké řemeslné výrobě je zastřen zdánlivou samostatností domáckého výrobce a zdánlivou náhodností moci překupníka, se teď stává jasným a ničím nezastřeným. „Práce“, která se i v domácké řemeslné výrobě účastnila na „životě“ pouze tím, že dávala nadvýrobek překupníkům, se nyní úplně „diferencuje od života“ buržoasní společnosti. Tato společnost vytlačuje „práci“ zcela otevřeně a provádí do důsledků svůj základní princip, že výrobce může nabýt prostředků k životu jedině tehdy, najde-li vlastníka peněz, kterému se uráčí přivlastnit si nadprodukt jeho práce — a tohle nemůže pochopit domácký výrobce [ani jeho ideolog-narodnik], totiž: hluboký, třídní ráz uvedeného rozporu, ale stává se to samo sebou jasné výrobci. Proto zájmy domáckého výrobce mohou být zastupovány pouze tímto pokrokovým výrobcem.

Porovnejme nyní tyto názory s hlediska sociologické metody narodniků.

Narodnik ujišťuje, že je realista. „Dějiny dělají živé osobnosti“ a já, říká, začínám s „city“ domáckého výrobce, který má negativní poměr k dnešnímu řádu, a s představami tohoto domáckého výrobce o nastolení lepších řádů, kdežto marxista uvažuje o jakési nutnosti a nevyhnutelnosti; marxista je tedy — mystik a metafysik.

Skutečně, odpovídá tento mystik, dějiny dělají „živé osobnosti“, a já, když jsem uvažoval o tom, proč se společenské vztahy v domáckých řemeslných živnostech utvořily tak a ne jinak (vy jste si tuto otázku ani nepoložil!), jsem posuzoval právě to, jak „živé osobnosti“ své dějiny vytvářely a nadále vytvářejí. Také já jsem měl v rukou spolehlivé kriterium, že máme co dělat s „živými“, skutečnými osobnostmi a se skutečnými záměry a city: toto kriterium tkvělo v tom, že jejich „záměry a city“ se již projevily v činech a vytvořily určité společenské poměry. Já ovšem nikdy neříkám, že „dějiny dělají živé osobnosti“ (protože se mi zdá, že je to prázdná fráze), když však zkoumám skutečné společenské poměry a jejich skutečný vývoj, zkoumám právě produkt činnosti živých osobností. Kdežto vy mluvíte o „živých osobnostech“, ale ve skutečnosti chápete jako výchozí bod nikoli „živou osobnost“ s těmi „záměry a city“, které jsou skutečně vytvářeny podmínkami jejich života a danou soustavou výrobních poměrů, nýbrž berete ji jako loutku, které cpete do hlavy své vlastní „záměry a city“. Pochopitelně, že z takového počínání vzejdou jedině blahé vidiny; život se ocítá mimo vás a vy mimo život.[h] A nejen to: podívejte se, co vkládáte do hlavy té loutky a jaká opatření hlásáte. Když jste pracujícím doporučoval výrobní družstvo jako „cestu, naznačenou moderní vědou a moderními mravními idejemi“, nepřihlédl jste k jedné malé okolnosti: k celé organisaci našeho společenského hospodářství. Protože nechápete, že to je kapitalistické hospodářství, nepovšiml jste si, že na této základně zůstanou ze všech možných výrobních družstev nepatrné zmirňující prostředky, které ani v nejmenším neodstraní ani koncetraci výrobnich prostředků, včetně peněz, v rukou menšiny (a tato koncentrace je nesporný fakt), ani úplné zbídačení ohromné masy obyvatelstva, a v nejlepším případě pomohou jedině hrstce jednotlivých domáckých výrobců do řad maloburžoasie. Z ideologa pracujícího lidu se stáváte ideologem maloburžoasie.

Vraťme se však k p. Struvovi. Když ukázal na bezobsažnost názorů narodniků o „osobnosti“, pokračuje: „Že se sociologie skutečně vždy snaží objasňovat, že elementy individuálnosti vznikají ze sociálních příčin, o tom svědčí každý pokus o objasněni toho či onoho významného momentu dějinného vývoje. Když má ale pojednávat o ‚historické osobnosti‘, o ‚velkém člověku‘, vždy je tu snaha vyzvedávat ho jako ‚nositele‘ ducha určité epochy, jako představitele své doby, a jeho činy, jeho úspěchy a nezdary líčit jako nevyhnutelné výsledky celého předchozího běhu věcí“ (32). Tato všeobecná tendence jakéhokoli pokusu vysvětlit sociální jevy, tj. vytvořit vědu o společnosti, „se jasně projevila v učení o třídním boji jako hlavním procesu vývoje společnosti. Jakmile přestal být uznáván význam osobnosti, bylo třeba najít jiný element. A tímto elementem se stala sociální skupina“ (33). Pan Struve má naprostou pravdu, když říká, že theorie třídního boje dovršuje, abych tak řekl, všeobecnou snahu sociologie — vysvětlovat, že „elementy individuálnosti vznikají ze sociálnich příčin“. Nejen to: theorie třídního boje po prvé plní tuto snahu tak úplně a důsledně, že povyšuje sociologii na úroveň vědy. Toho bylo dosaženo materialistickou definicí pojmu „skupina“. Sám o sobě je tento pojem ještě příliš neurčitý a libovolný: kriterium pro rozlišování „skupin“ lze spatřovat jak v jevech náboženských a ethnograflckých, tak politických, právních atd. Není pevného znaku, podle kterého by bylo možno v každé z těchto oblastí rozlišovat ty či ony „skupiny“. Theorie třídního boje však právě proto znamená ohromnou vymoženost vědy o společnosti, že naprosto přesně a jasně určuje metody definice, že individuální vyplývá ze sociálního. Za prvé, tato theorie vypracovala pojem společensko-ekonomické formace. Tím, že za výchozí bod vzala skutečnost základní pro každou lidskou společnost — způsob získávání životních prostředků, uvedla s ním v souvislost ony vztahy mezi lidmi, které se utvářejí pod vlivem daných způsobů získávání životních prostředků, a v systému těchto vztahů (,‚výrobních poměrů“, podle Marxovy terminologie) pak ukázala onu základnu společnosti. která se odívá politicko- právními formami a určitými směry společenské ideologie. Každá taková soustava výrobních poměrů je, podle Marxovy theorie, zvláštním sociálním organismem, který má zvláštní zákony svého vzniku, působení a přechodu ve vyšší formu, přeměny v jiný sociální organismus. Tato theorie použila pro sociální vědu objektivního, všeobecně vědeckého kriteria opakovatelnosti, kdežto subjektivisté možnost aplikování tohoto kriteria na sociologii popírali. Soudili totiž, že následkem ohromné složitosti sociálních jevů a různosti jejich forem nelze studovat tyto jevy bez oddělení důležitých od nedůležitých a že takové rozděleni vyžaduje hledisko „kriticky myslící“ a „mravně vyspělé“ osobnosti — a dostávali se tak šťastně k tomu, že z vědy o společnosti dělali řadu přikázání maloburžoasní morálky, jejíž ukázky jsme viděli u p. Michajlovského, mudrujícího o neúčelnosti dějin a o cestě, řízené „světlem vědy“. A právě takovéto názory podlomila v kořeni Marxova theorie. Místo rozlišování důležitého od nedůležitého bylo vytyčeno rozlišování mezi ekonomickou strukturou společnosti jakožto obsahem a politickou a ideovou formou: vlastní pojem ekonomické struktury byl přesně objasněn vyvrácením názoru dřívějších ekonomů, kteří viděli zákony přírody tam, kde jsou na místě jedině zákony zvláštní, historicky určité soustavy výrobních poměrů. Místo názorů subjektivistů o „společnosti“ vůbec, názorů bezobsažných a nejdoucích dál než k maloburžoasním utopiím (neboť nebyla vyjasněna ani možnost shrnutí nejrozličnějších sociálních řádů ve zvláštní druhy sociálních organismů), bylo vytyčeno zkoumání určitých forem uspořádání společnosti. Za druhé, činy „živých osobností“ v rámci každé takové společensko-ekonomické formace, činy naprosto odlišné a, zdálo by se, takové, že je nelze nijak uvést v soustavu, byly shrnuty a redukovány na činy skupin osobností, odlišujících se od sebe úlohou, kterou hrály v soustavě výrobních poměrů, a podmínkami výroby, a tudíž i podmínkami jejich životního postavení, zájmy, které byly určovány tímto postavením — krátce, na činy tříd, jejichž bojem byl určován vývoj společnosti. Tím byl vyvrácen dětinsky naivní, čistě mechanistický názor subjektivistů na dějiny; ti se spokojovali nic neříkající thesí, že dějiny dělají živé osobnosti, a nechtěli prozkoumat, jakým sociálním postavením a jak jsou podmiňovány jejich činy. Na místo subjektivismu se dostalo nazírání na sociální proces jako na přírodně historický proces, což je názor, bez kterého by pochopitelně nemohlo být vůbec vědy o společnosti. Pan Struve velmi správně poukazuje na to, že „ignorování osobnosti v sociologii nebo, lépe řečeno, její vyloučení ze sociologie je v podstatě výjimečný případ snahy po vědeckém poznání“ (33) a že „individuality“ existují nejen v duchovním, nýbrž i ve fysickém světě. Vtip je v tom, že zahrnutí „individualit“ pod určité všeobecné zákony je dávno a dávno provedeno pro svět fysický, kdežto pro oblast sociální je pevně stanoveno teprve theorii Marxovou.

Další námitka p. Struva proti sociologické theorii ruských subjektivistů tkví v tom, že sociologie — kromě výše uvedených argumentů — „v žádném případě nemůže uznávat to, co nazýváme individualitou, za prvotní fakt, neboť sám pojem individuality (který nemusí být dále objasňován) a jemu odpovídající fakt je výsledkem dlouhého sociálního procesu“ (36). To je velmi správná myšlenka, která zasluhuje zmínky tím spíše, že v autorově argumentaci jsou určité nesprávnosti. Autor uvádí názory Zimmelovy, který prý ve svém spisu „O sociální diferenciaci“ dokázal přímou závislost mezi rozvojem individuality a diferenciací oné skupiny, pod niž spadá tato osobnost. Pan Struve staví toto tvrzení proti theorii p. Michajlovského o opačné závislosti mezi rozvojem individuality a diferenciací (,‚různorodostí“) společnosti. „V nediferencovaném prostředí“, namítá mu pan Struve, bude osobnost „harmonicky celistvá“ ve své „jednotvárnosti a neosobnosti“. „Reálná osobnost nemůže být ‚souhrnem všech rysů, vlastních lidskému organismu vůbec‘, prostě proto, že taková úplnost obsahu převyšuje síly reálné osobnosti“ (38—39). „K tomu, aby osobnost mohla být diferencována, musí být v diferencovaném prostředí“ (39).

Z této poučky není jasné, jak Zimmel formuluje otázku a jak argumentuje. V podání p. Struva má však formulace otázky tytéž nedostatky jako u p. Michajlovského. Abstraktní uvažování o tom, v jaké závislosti je rozvoj (a blahobyt) osobnosti na diferenciaci společnosti, je naprosto nevědecké, neboť nelze zjistit žádný vzájemný poměr, vhodný pro každou formu uspořádání společnosti. Sám pojem „diferenciace“, „různorodost“ atd. nabývá naprosto odlišného významu podle toho, na jaké sociální prostředí je uplatňován. Hlavní chyba p. Michajlovského tkví právě v abstraktním dogmatismu jeho soudů, snažících se zahrnout „pokrok“ vůbec místo prostudování konkretního „pokroku“ některé konkretní společenské formace. Když p. Struve vytyčuje proti p. Michajlovskému své všeobecné poučky (vylíčené výše), opakuje tak jeho chybu tím, že od vylíčení a objasňování konkretního pokroku zachází do oblasti mlhavých a neopodstatněných dogmat. Vezměme příklad: „Harmonická celistvost individua je ve svém obsahu určována stupněm rozvoje, tj. diferenciací skupiny“ — říká p. Struve a tuto větu podtrhuje. Co však je třeba chápat pod dojmem „diferenciace“ skupiny? Zrušení nevolnictví tuto „diferenciaci“ zesílilo nebo zeslabilo? Pan Michajlovskij řeší otázku v posledním smyslu („Co je pokrok?“); pan Struve by ji řešil pravděpodobně ve smyslu prvním tak, že by se odvolal na růst společenské dělby práce. Jeden měl na zřeteli zrušení stavovských rozdílů, druhý — vytvoření ekonomických rozdílů. Termín je, jak vidíte, tak neurčitý, že jej lze vztahovat na protikladné věci. A ještě jeden příklad. Přechod od kapitalistické manufaktury k strojnímu velkoprůmyslu by bylo možno uznat za zmenšení „diferenciace“, neboť detailní rozdělení práce mezi specialisovanými dělníky mizí. Je však nesporné, že podmínky rozvoje individuality jsou mnohem příznivější (pro dělníka) právě v posledním případě. Z toho vyplývá závěr, že nesprávná je již sama formulace otázky. Autor sám uznává, že existuje též antagonismus mezi osobností a skupinou (o čemž mluví právě Michajlovskij). „Ale život“ — dodává autor — „se nikdy neskládá z absolutních rozporů: v životě je všechno plynulé a relativní a současně všechny jednotlivé stránky jsou ve stálém vzájemném působení“ (39).Je-li tomu tak, proč tedy bylo třeba zdůrazňovat absolutní souvislost mezi skupinou a osobností? — souvislost, která se netýká přesně určitého momentu rozvoje určité společenské formace? proč tedy nevztahovat veškerou argumentaci k otázce konkretního procesu vývoje Ruska? Autor se pokouší formulovat otázku tímto způsobem, a kdyby to byl prováděl důsledně, jeho argumentace by mnoho získala. „Jedině dělba práce — tento hřích lidstva, podle učení p. Michajlovského — vytvořila podmínky pro rozvoj oné ‚osobnosti‘, jejímž jménem p. Michajlovskij právem protestuje proti soudobým formám dělby práce“ (39). Tohle je řečeno skvěle; jen místo „dělby práce“ mělo být řečeno „kapitalismus“ či dokonce ještě úže: ruský kapitalismus. Pokrokový význam kapitalismu tkví právě v tom, že rozbil dřívější těsné podmínky lidského života, jež způsobovaly myšlenkovou tupost a nedávaly výrobcům možnost, aby vzali sami svůj osud do rukou. Ohromný rozvoj obchodních styků a světové směny a stálé přesuny ohromných mas obyvatelstva zpřetrhaly odvěká pouta rodové, rodinné a územní pospolitosti a vytvořily tak onu rozmanitost vývoje, „rozmanitost talentů a bohatství společenských vztahů“,[i] která hraje tak význačnou úlohu v nových dějinách Západu. V Rusku se tento proces plně projevil v poreformní epoše, kdy se staré formy práce s ohromnou rychlostí hroutily, a na první místo se dostalo kupování a prodávání pracovní síly, odtrhující rolníka od patriarchální polofeudální rodiny, od otupujícího prostředí vesnice a zavádějící místo polofeudálních forem přivlastňování nadhodnoty formy čistě kapitalistické. Tento ekonomický proces se projevil v sociální oblasti „všeobecným posílením pocitu osobnosti“ tím, že nešlechtici vytlačovali ze „společnosti“ statkářskou třídu, že v literatuře byla zahájena prudká válka proti nesmyslným středověkým omezenim osobnosti atd. Že právě poreformní Rusko přineslo toto zesíleni pocitu osobnosti, pocitu vlastní důstojnosti, to snad narodnici nebudou popírat. Narodnici se však nezabývají otázkou, jaké materiální podmínky to způsobily. V době nevolnictví se pochopitelně nic takového dít nemohlo, a proto narodnik vítá „osvobozující reformu“, aniž si všímá, že upadá do stejně krátkozrakého optimismu jako buržoasní dějepisci, o nichž Marx řekl, že se dívají na rolnickou reformu skrze clairobscur[j] „emancipace“, aniž vidí, že tato „emancipace“ tkvěla pouze v záměně jedné formy druhou formou, v nahrazení feudálního nadvýrobku buržoasní nadhodnotou. Naprosto totéž se dělo i u nás. Právě soustava „starošlechtického“ hospodářství, připoutávající obyvatelstvo na jedno místo a rozdělující je na hrstky poddaných jednotlivých dědičných pánů, působila zdeptanost osobnosti. A dále — právě kapitalismus, který zbavil osobnost těchto feudálních pout, dal této osobnosti samostatnost v poměru k trhu tím, že ji učinil vlastníkem zboží (a jako takovou ji učinil rovnou každému jinému vlastníkovi zboží), a tak způsobil růst pocitu osobnosti. Žasnou-li pp. narodnici farizejsky, když slyší mluvit o pokrokovosti ruského kapitalismu, pak je to jen proto, že se nezamyslí nad otázkou materiálních podmínek „blaha pokroku“, jímž se vyznačuje poreformní Rusko. Začíná-li p. Michajlovskij svou „sociologii“ „osobností“, protestující proti ruskému kapitalismu jako náhodnému a dočasnému odbočení Ruska od správné cesty, tu hned sám sebe potírá, když nechápe, že právě kapitalismus vytvořil podmínky, které umožnily tento protest osobnosti. — Na tomto příkladě vidíme znovu, jakých změn vyžaduje argumentace p. Struva. Otázka měla být soustředěna plně na půdu ruské skutečnosti a na objasnění toho, co je, proč je to tak a ne jinak: narodnici přece nadarmo nebudovali svou sociologii na tom, že místo rozboru skutečnosti uvažovali, co „může být“; nemohli přece nevidět, že skutečnost nemilosrdně rozbíjí jejich iluse.

Svůj rozbor theorie „osobností“ autor uzavírá touto formulací: „osobnost je pro sociologii funkcí prostředí“, „osobnost je zde formálním pojmem, jehož obsah je dán zkoumáním sociální skupiny“ (40). Poslední protiklad zvlášť dobře zdůrazňuje protikladnost subjektivismu a materialismu: subjektivisté, když uvažovali o „osobnosti“, určovali obsah tohoto pojmu (tj. „záměry a city“ této osobnosti, její sociální funkci) a priori, tj. podstrkávali své utopie místo „zkoumání sociální skupiny“.

Druhá „důležitá stránka“ materialismu — pokračuje p. Struve — „tkví v tom, že ekonomický materialismus podřizuje ideu faktu, vědomí a nutnost — bytí“ (40). „Podřizuje“ — to znamená ovšem v tomto případě: určovat podřízené místo při objasňování společenských jevů. Subjektivisté-narodnici činí pravý opak: při svých úvahách vycházejí z „ideálů“, naprosto se nepozastavujíce nad tím, že tyto ideály se mohly stát pouze určitým výrazem skutečnosti, že je tedy nutno ověřit je fakty, převést je na fakta. Narodnikovi však tato poučka bude bez vysvětlení nepochopitelná. Jak to? — zamyslí se narodnik — přece pomocí ideálů se mají posuzovat fakta, ukazovat, jak je změnit, jimi ověřovat fakta, a nikoli pomocí faktů ověřovat ideály. Tohle se zdá narodnikovi, zvyklému vznášet se v nadoblačných sférách, smiřováním se s fakty. Vysvětlíme to.

Pokud bude trvat „hospodaření na cizího“, pokud bude vykořisťování, dotud budou vznikat jak u vykořisťovaných, tak i u jednotlivých příslušníků „inteligence“ ideály, příčící se této soustavě.

Tyto ideály jsou zvlášť cenné pro marxistu; marxista jedině na jejich podkladě polemisuje s narodnictvím, polemisuje výhradně o tom, jak tyto ideály vznikají a jak je možné je uskutečnit.

Narodnikovi stačí konstatovat fakt, z něhož vznikají takové ideály, potom uvést důkazy o oprávněnosti ideálu s hlediska „moderní vědy a moderních mravních idejí“ [při čemž nechápe, že tyto „moderní ideje“ znamenají pouze ústupky západoevropského „veřejného mínění“ nově vznikající síle] a volat dále ke „společnosti“ a „státu“: zajistěte, ochraňte, organisujte!

Marxista vychází z téhož ideálu, konfrontuje jej však nikoli s „moderní vědou a moderními mravními idejemi“[k], nýbrž s existujícími třídními rozpory, a formuluje ho proto nikoli jako požadavek „vědy“, nýbrž jako požadavek určité třídy, který vznikl z určitých společenských poměrů (které je třeba objektivně prozkoumat) a je dosažitelný pouze určitými způsoby jako výsledek určitých vlastností těchto poměrů. Nebudou-li ideály takto aplikovány na fakta, pak tyto ideály zůstanou blahými přáními, bez jakýchkoli vyhlídek, že je masa přijme a že tudíž budou uskutečněny.

Když p. Struve takto rozvedl všeobecné theoretické poučky, podle nichž musí být materialismus uznán za jedině správnou metodu vědy o společnosti, přikračuje k výkladu názorů Marxových a Engelsových a cituje převážně spisy Engelsovy. Toto místo je velmi zajímavá a poučná část knihy.

Velmi správné je konstatování autora, že „nikde se nenaráží na takové nepochopení Marxe jako u ruských publicistů“ (44). Jako příklad je uváděn především p. Michajlovskij, který v Marxově „historicko-filosofické theorii“ spatřuje pouze objasnění „genese kapitalistického zřízení“. Pan Struve proti tomu plným právem protestuje. Je to skutečně velmi příznačný fakt. Pan Michajlovskij psal o Marxovi už mnohokrát, ale nikdy se ani nezmínil o vztahu Marxovy metody k „subjektivní metodě v sociologii“. Když p. Michajlovskij psal o „Kapitálu“, prohlašoval, že je „solidární“(?) s Marxovou ekonomickou doktrinou, ale obcházel přísným mlčením otázku — uvádím jako příklad — zda se metoda ruských subjektivistů nepodobá metodě Proudhonově, který chtěl zbožní hospodářství předělat podle svého ideálu spravedlnosti?[l] Čím se odlišuje toto kriterium (věčné spravedlnosti — justice éternelle) od kriteria p. Michajlovského: „moderní věda a moderní mravní ideje“? A proč p. Michajlovskij, který vždy tak energicky protestuje proti ztotožňování metody společenských věd s metodou věd přírodních, nepolemisoval proti Marxovu tvrzení, že taková Proudhonova metoda je právě tak nesmyslná, jako kdyby chemik chtěl místo „zkoumání skutečných zákonů výměny látek“ přetvořit tuto výměnu podle zákonů „příbuznosti“? Proč nepoleinisoval proti Marxovu názoru, že sociální proces je „přírodně historickým procesem“? Neznalostí literatury to nelze objasnit: jde tu zřejmě o naprosté nepochopení nebo nechuť pochopit. To, jak se zdá, prohlásil v naší literatuře p. Struve první — a to je jeho veliká zásluha.

Nyní přejděme k těm autorovým výrokům o marxismu, které vyvolávají kritiku. „Musíme přiznat“ — říká p. Struve — „že čistě filosofické zdůvodnění tohoto učení nebylo dosud podáno a že dosud nezvládlo obrovský konkretní materiál, který skýtají světové dějiny. Zřejmě je třeba přezkoumat fakta s hlediska nové theorie; je třeba kritisovat theorii na podkladě faktů. Snad od mnohých jednostranností a příliš spěšného generalisování bude upuštěno“ (46). Není zcela jasné, co autor míní jako „čistě filosofické zdůvodnění“? S hlediska Marxova a Engelsova nemá filosofie žádné právo na zvláštní samostatnou existenci a její materiál se rozpadá mezi různá odvětví positivní vědy. Jako filosofické zdůvodnění lze tudíž chápat buď konfrontaci jejích předpokladů s pevně stanovenými zákony druhých věd [a p. Struve sám přiznal, že již psychologie dává poučky, které nutí vzdát se subjektivismu a vyslovit se pro materialismus], nebo zkušenost z uplatňování této theorie. V tomto ohledu však máme tvrzení p. Struva samého, že „materialismu vždycky zůstane zásluha, že podal hluboce vědecký, opravdu fi1osofický (podtrženo autorem) výklad celé řady (a to NB) nesmírně důležitých historických faktů“ (50). Tento autorův výrok obsahuje přiznání, že materialismus je jedinou vědeckou metodou sociologie, a proto je ovšem třeba „přezkoumat fakta“ s tohoto hlediska, zejména přezkoumat fakta ruských dějin a skutečnosti, která tak usilovně falšovali ruští subjektivisté. Pokud jde o poslední poznámku, o možných „jednostrannostech“ a „příliš spěšném generalisování“, nezdržíme se u této všeobecné, a proto nejasné poznámky a obrátíme se přímo k jedné z těch oprav, kterou vnáší „orthodoxností nenakažený“ autor do Marxova „příliš spěšného generalisování“.

Jde tu o otázku státu. Při zavrhování státu prý „Marx a jeho stoupenci“ „v zápalu“ „zašli příliš daleko v kritice moderního státu“ a upadli do „jednostrannosti“. „Stát“ — napravuje tento zápal p. Struve — „je především organisací pořádku; organisací panství (třídního) je pak stát ve společnosti, ve které je podřízenost jedněch skupin druhým skupinám podmíněna hospodářskou strukturou společnosti“ (53). Rodové zřízení, podle autorova mínění, znalo stát, který zůstane i po zrušení tříd, neboť příznakem státu je donucovací moc.

Lze se pouze podivit nad tím, že autor s tak překvapujícím nedostatkem argumentů kritisuje Marxe se svého profesorského hlediska. Především autor naprosto nesprávně vidí příznak státu v donucovací moci: donucovací moc existuje v každém lidském společenství, i v rodovém zřízení, i v rodině, kdy však státu nebylo. „Podstatným znakem státu“ — říká Engels v tomtéž spisu, z něhož p. Struve vzal citát o státu — „je veřejná moc, odlišná od masy lidu“ [„Ursprung der Familie u. s. w.“, 2. něm. vyd., str. 84; ruský překlad, str. 109][m], a dále pak mluví o instituci naukrarií[91], která „podrývala rodové zřízení dvojím způsobem: jednak vytvářela veřejnou moc (oeffentlichc Gewalt — do ruštiny přeloženo nesprávně jako společenská síla), která již nespadala sama sebou vjedno s tím, čím byl všechen lid ve zbrani“ (tamtéž, str. 79; ruský překlad str., 105)[92]. Tudíž znakem státu je, že existuje zvláštní třída lidí, v jejíchž rukou je soustředěna moc. Občinu, v níž by se „organisací pořádku“ zabývali postupně všichni její členové, by pochopitelně nikdo nemohl nazvat státem. A dále, pokud jde o soudobý stát, je názor p. Struva ještě neudržitelnější. Říkat o dnešním státu, že je „především (sic!?!) organisací pořádku“ — znamená nechápat jeden z velmi důležitých bodů Marxovy theorie. Onou zvláštní vrstvou, v jejíchž rukou je v soudobé společnosti moc, je byrokracie. Přímé a nejtěsnější spojení tohoto orgánu s buržoasní třídou, vládnoucí v dnešní společnosti, je zřejmé jak z dějin (byrokracie byla první politickou zbraní buržoasie proti feudálům a vůbec proti představitelům „starošlechtického“ řádu, prvním vystoupením — nikoli šlechtických držitelů půdy, nýbrž nešlechticů, „měšťanstva“ — na forum politického panství), tak z vlastních podmínek vzniku a ustavení této třídy, do níž byl přístup otevřen pouze buržoasním „vyšinulcům z lidu“. Tento orgán je spjat s touto buržoasií tisícerými pevnými nitkami.[n] Autorova chyba je tím trapnější, že právě ruští narodnici, proti nimž se v dobré snaze postavil, nemají potuchy o tom, že každá byrokracie je jak svým historickým původem, tak svým moderním vznikem a posláním čistě a výlučně buržoasním orgánem, ke kterému mohou apelovat s hlediska zájmů výrobce jedině ideologové maloburžoasie.

Nutno ještě trochu pojednat o poměru marxismu k ethice. Autor uvádí na str. 64—65 velmi výstižné Engelsovo objasnění poměru svobody k nutnosti: „Svoboda je pochopení nutnosti“[94]. Determinismus nejen nepředpokládá fatalismus, nýbrž naopak, dává podklad k rozumnému počínání. Nutno zde připomenout, že ruští subjektivisté se nedokázali vyznat ani v tak elementární otázce, jako je svoboda vůle. Pan Michajlovskij se bezmocně potácel v matení determinismu s fatalismem a východisko nalézal v tom, že se posadil mezi dvě židle: protože nechtěl zavrhovat zákonitost, tvrdil, že svoboda vůle je fakt našeho vědomí (což je vlastně Mirtovova myšlenla, přejatá p. Michajlovským), a že proto může sloužit za základ ethiky. Pochopitelně, že uplatnění těchto idejí na sociologii nemohlo přinést nic kromě utopie nebo prázdné morálky, ignorující boj tříd, který ve společnosti probíhá. Proto nutno uznat za správné tvrzení Sombartovo, že „v marxismu samém není od začátku do konce ani špetka ethiky“: pokud jde o theorii, marxismus podřizuje „ethické hledisko“ „zásadě příčinnosti“; pokud jde o praxi, zužuje je na třídní boj.

Výklad materialismu doplňuje p. Struve materialistickým hodnocením „dvou faktorů, hrajících velmi důležitou úlohu ve všech narodnických konstrukcích“, a to — „inteligence“ a „státu“ (70). Na tomto hodnocení se znovu projevila táž autorova „neorthodoxnost“, na kterou bylo poukázáno již výše při zmínce o jeho objektivismu. „Jestliže... všechny společenské skupiny vůbec znamenají reálnou sílu pouze pokud... jsou v souladu se společenskými třídami nebo se k nim přimykají, pak je zřejmé, že ‚nestavovská inteligence‘ není reálnou společenskou silou“ (70). V abstraktním theoretickém smyslu má autor ovšem pravdu. Bere tu, lze říci, narodniky za slovo. Říkáte, že usměrnit Rusko na „jiné cesty“ musí inteligence, nechápete však, že inteligence, nepojící se k určité třídě, znamená nulu. Vychloubáte se, že ruská nestavovská inteligence vynikala vždy „čistotou“ idejí, ale právě proto byla vždycky bezmocná. Autorova kritika se omezuje na konfrontaci nesmyslné narodnické ideje o všemocnosti inteligence se svou naprosto správnou idejí o „bezmocnosti inteligence v ekonomickém procesu“ (71). Taková konfrontace však nestačí. K soudu o ruské „nestavovské inteligenci“ jako zvláštní skupině ruské společnosti, která tak charakterisuje celou poreformní epochu, epochu definitivního vytlačení šlechtice nešlechticem, skupině, která nesporně sehrála a nadále hraje určitou historickou úlohu, k tomu je třeba konfrontovat ideje a ještě spíše programy naší „nestavovské inteligence“ s postavením a zájmy daných tříd ruské společnosti. Abychom se vyvarovali podezření, že jsme straničtí, nebudeme provádět konfrontaci sami, nýbrž se spokojíme citováním onoho narodnika, jehož stať byla komentována v I. kapitole. Závěr ze všech jeho posudků je naprosto jasný: ruská pokroková, liberální, „demokratická‘ inteligence byla inteligencí buržoasní. „Nestavovství“ naprosto nevylučuje třídní vznik idejí inteligence. Vždy a všude se buržoasie stavěla proti feudalismu ve jménu nestavovství; také u nás proti starošlechtickérnu, stavovskému řádu se postavila nestavovská inteligence. Vždy a všude se buržoasie stavěla proti přežilým stavovským omezením a jiným středověkým institucím jménem všeho „lidu“, v němž třídní rozpory nebyly dosud vyhraněny, a byla jak na Západě, tak v Rusku v právu, neboť kritisované instituce omezovaly skutečně každého. Jakmile však byla stavovství v Rusku zasazena rozhodná rána (r. 1861), ihned se začal projevovat antagonismus mezi „lidem“, a současně s tím a následkem toho též v nestavovské inteligenci mezi liberály a narodniky, těmito ideology rolnictva (v němž první ruští ideologové bezprostředních výrobců neviděli a také ještě nemohli postřehnout utváření protikladných tříd). Další hospodářský rozvoj vedl k plnějšímu vystupování sociálních protikladů v ruské společnosti, což si vynutilo uznání faktu, že rolnictvo se štěpí na vesnickou buržoasii a proletariát. Z narodnictví se už téměř stala ideologie maloburžoasie tím, že se diferencovalo od marxismu. Proto ruská „nestavovská inteligence“ znamená „reálnou společenskou sílu“, pokud hájí celoburžoasní zájmy.[o] Jestliže tato síla přesto nebyla s to vytvořit instituce vhodné pro zájmy, které hájila, a nedovedla přetvořit „ovzduší soudobé ruské kultury“ (p. V. V.), jestliže „aktivní demokratismus v epoše politického boje“ byl vystřídán „společenským indiferentismem“ (p. V. V. v časopise „Nědělja“, 1894, čís. 47), pak příčina toho tkví nejen ve snílkovství domácí „nestavovské inteligence“, ale hlavně v postavení těch tříd, z nichž vzešla a z nichž čerpala sílu, v jejich dvojakosti. Nesporné je, že ruské „ovzduší“ znamenalo pro ně mnohé zápory, ale též určité klady.

V Rusku je zvlášť veliká dějinná úloha té třídy, která, podle mínění narodniků, není nositelkou „čisté ideje práce“; její „aktivitu“ nelze uspat „jeseterem s křenem“. Proto, poukazují-li marxisté na tuto třídu, není tím „zpřetrhávána demokratická nit“, jak ujišťuje p. V. V., který se specialisoval na vymýšlení nejneuvěřitelnějších absurdností o marxistech, nýbrž naopak, marxisté podchycují tuto „nit“, kterou pouští z rukou indiferentní „společnost“, volají po jejím zesílení, zpevnění a přiblížení k životu.

S neúplnou charakteristikou inteligence souvisí u p. Struva málo zdařilá formulace další poučky. „Nutno dokázat“ — říká p. Struve — „že rozklad starého ekonomického zřízení je nevyhnutelný“ (71). Za prvé, co rozumí autor „starým ekonomickým zřízením“? Feudalismus? — jeho rozklad není přece třeba dokazovat. — „Lidovou výrobu“? — vždyť sám říká dále a naprosto správně, že toto spojení slov „neodpovídá žádné reálné historické soustavě“ (177), že je to, jinak řečeno, báje, protože po zrušení „nevolnictví“ se u nás začalo urychleně rozvíjet zbožní hospodářství. Autor měl asi na zřeteli ono stadium rozvoje kapitalismu, kdy kapitalismus ještě zcela nevybředl ze středověkých institucí, kdy je ještě silný obchodní kapitál a kdy se mezi velkou částí výrobců dosud udržuje malovýroba. Za druhé, v čem spatřuje autor kriterium této nevyhnutelnosti? V panství určitých tříd? Ve vlastnostech daného systému výrobních poměrů? V obou případech otázka vyúsťuje v konstatování existence těch či oněch (kapitalistických) řádů; otázka vyúsťuje v konstatování faktu a neměla by být v žádném případě přenášena do oblasti usuzování o budoucnosti. Podobné usuzování by mělo být ponecháno v monopolním vlastnictví pp. narodniků, hledajících „jiné cesty pro vlast“. Autor sám říká hned na další stránce, že každý stát je „výrazem panství určitých společenských tříd“ a že „je třeba nového rozdělení společenských sil mezi jednotlivými třídami, aby stát ze základu změnil svůj kurs“ (72). Všechno to je naprosto správné a velmi ostře je to zaměřeno proti narodnikům, a proto měla být otázka vytyčena jinak: je třeba dokázat (nikoli „nevyhnutelnost rozkladu“ atd.), že v Rusku existují kapitalistické výrobní poměry; je třeba dokázat, že i na ruských faktech se projevuje správnost zákona, že „zbožní hospodářství je hospodářstvím kapitalistickým“, tj. že také u nás zbožní hospodářství všude přerůstá v kapitalistické; je třeba dokázat, že všude vládnou řády ve své podstatě buržoasní, že právě panství této třídy, a nikoli proslulé narodnické „náhody“ nebo „politika“ atd., způsobuje, že výrobce je zbavován výrobních pro středků a že všude vládne tato třída na cizí účet.

Tím zakončíme rozbor první, všeobecné části knihy p. Struva.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Pochopitelně, že tento výraz — „zcela vyhraněné ideály“ — nelze chápat doslovně, t j. v tom smyslu. že by narodnici „zcela určitě“ věděli, co chtějí. To by bylo naprosto nesprávné. Jako „zcela vyhraněné ideály“ nutno chápat nic víc než ideologii přímých výrobců, i když tato ideologie je krajně mlhavá.

b Pod pojmem „staří narodnici“ chápu nikoli ty, kteří ovlivňovali na přiklad list „Otěčestvěnnyje Zapiski“, nýbrž právě ty, kteří „šli mezi lid“.

c Nepopsaný list, nedotčené místo. (Pozn. red.)

d Na konkretní přík1ady neúplného uplatňováni materialismu u p. Struva a nepevnosti theorie třídního boje u něho bude poukazováno dále v každém jednotlivém případě.

e Autor asi neví — jak tomu bývá u maloburžoy, že západoevropský pracující lid dávno překonat ono stadium vývoje, kdy volal po „právu na práci“, a žádá ted „právo na lenost“, právo na odpočinek po přílišné práci, která jej mrzačí a deptá.

f Svatá prostota. (Pozn. red.)

g Jeho spisy. sv. III, str. 156: „Sociologie musí začínat nějakou utopií“.

h „Praxe ji (,možnost nové dčjinné cesty‘) omezuje nemilosrdně“; „lze řlci, že mizí každým dnem“ (slova p. Michajlovského, citovaná P. Struvem na straně 16). Mizí ovšem nikoli „možnost“, která nikdy nebyla. nýbrž mizejí iluse. A dobře dělají, že mizejí,

i K. Marx: „Der achtzehnte Brumaire“ (Osmnáctý brumaire), str. 98 a násl.[88] (Pozn. red.)

j Polosvit. (Pozn. red.)

k Engels ve své knize „Herrn E. Dührings Umwälzung der Wissenschaft“ („Pana Evžena Dühringa převrat vědy“) velmi výstižně poznamenal, že to je stará psychologická metoda: konfrontovat svůj názor nikoli s faktem, jehož je výrazem, nýbrž s jiným názorem, který je snímkem jiného faktu.[89]

l „Kapitál“, I. díl., 2. něm. vydání, str. 62, pozn. 38.[90]

m „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“, česky, Svoboda, 1950, str. 110. (Pozn. red.)

n Porovnej — K. Marx ve spisech „Bürgerkrieg in Frankreich“, („Občanská válka ve Francii“), něm. vydáni, Lipsko, r. 1876, str. 23 a „Der achtzehnte Brumaire“ (,‚Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“), něm. vydání z r. 1883, Hamburk, str. 45—46,[93] kde říká: „Avšak materiální zájmy francouzské buržoasie jsou právě nejúže spjaty se zachováním oné široké a rozvětvené státní mašinerie [jde o byrokracii]. V ní buržoasie zaopatřuje své přebytečné lidi a doplňuje ve formě státního služného to, co nemůže shrábnout ve formě zisků, úroků, rent a honoráře.“

o O maloburžoasnosti ohromné většiny narodnických tužeb byla zmínka již v I. kapitole. Tužby, nespadající pod toto označení (např. „zespolečenštěni práce“), zaujímají v dnešním narodnictví již místo zcela nepatrné. Také „Russkoje Bogatstvo“ (1893, čís. 11—12, Južakovův článek „Problémy ekonomického vývoje Ruska“) a p. V. V. („Nástin theoretické ekonomie“, Petrohrad, 1895) protestují proti názorům p. N-ona, který se vyslovuje „tvrdě“ (výraz p. Južakova) o otřepaném všeléku — úvěru, rozšíření pozemkové držby, svobodě změny míst pobytu atd.

87 Mirtov — pseudonym P. L. Lavrova (1823—1900), jeden z ideologů narodnictví sedmdesátých let XIX. století. Byl členem illegálního narodnického spolku „Zemlja i Vo]ja“ (Půda a svoboda) a pak strany „Narodnaja Volja“ (Svoboda lidu); v sedmdesátých letech propagoval „chození mezi lid“. Byl zakladatelem idealistické „subjektivní školy“ v sociologii.

88 Lenin se zde odvolává na německé vydání brožury K. Marxe „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (Hamburk, 1885). (Česky: Svoboda, 1949, str. 96. V české sekci MIA zde)

89 B. Engels, „Anti-Dühring“ (Svoboda, 1949, str. 85).

90 K. Marx, „Kapitál“, díl I., rusky, 1935, str. 41—42 (pozn. 38), nebo K. Marx a B. Engels, Spisy, sv. XVII., rusky 1937, str. 95. V české sekci MIA zde.

91 Naukrarie — nevelké obvody v staré athénské republice. Každý takový obvod musel postavit jednu válečnou loď, vybavit ji posádkou, vyzbrojit ji a dát dva jezdce pro válečné potřeby státu.

92 Lenin zde cituje ze spisu B. Engelse „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“ podle ruského vydání z r. 1894. (Česky: Svoboda, 1950, str. 106 a další.)

93 K. Marx, „Občanská válka ve Francii“ a „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ (Svoboda, 1949, str. 47. V české sekci MIA zde).

94 B. Engels, „Anti-Dühring“ (Svoboda, 1949, str. 100).

Kapitola I. │ Zpět na obsah │ Kapitola III.