Vladimír Iljič Lenin
Ekonomický obsah narodnictví a jeho kritika v knize p. Struva

Kapitola I

Náčrtek komentáře k narodnické profession de foi

V CCXLII. svazku časopisu „Otěčestvěnnyje Zapiski“^[a] vyšla nepodepsaná stať: „Nové osení na národní nivě“, v níž jsou jasně vyzdvihovány pokrokové rysy narodnictví na rozdíl od ruského liberalismu.

Autor začíná tím, že „nyní“ protestovat proti „lidem, kteří se oddělují z lidového prostředí a dostávají se na vyšší sociální stupeň“, je považováno „div ne za zradu“.

„Ještě nedávno se jeden literární osel rozmáchl proti časopisu ‚Otěčestvěnnyje Zapiski‘ za pesimismus vůči lidu, jak se vyslovil o nevelké recensi knížky V. Zlatovratského, v níž kromě pesimistického postoje k lichvářství a demoralisujícímu vlivu honby za každým grošem nebylo pesimistického vůbec nic; a když pak Gleb Uspěnskij napsal komentář k svým posledním feuilletonům (‚Otěčestvěnnyje Zapiski‘, čís. 11, r. 1878), tu se liberální bahno, zcela jako v bajce, rozhýbalo... a nečekaně-netušeně se objevilo takové množství obhájců lidu, že jsme se opravdu podivili nad tím, že náš lid má tolik přátel... Nemohu nesympatisovat... se vzrůstem zájmu o krasavici-vesnici a s poměrem literárních chasníků k ní, nebo, lépe řečeno, nikoli chasníků, nýbrž starých dvorných záletníků z řad pánů šlechticů a stejně i z řad mladého kupectva... Zpívat vesnici serenády a ‚házet po ní očkem‘ naprosto ještě neznamená milovat a vážit si vesnice; stejně tak jako poukazovat na její nedostatky naprosto ještě neznamená chovat se k ní nepřátelsky. Zeptáte-li se téhož Uspěnského... k čemu více tíhne jeho srdce a v čem vidí větší záruku budoucna — zda ve venkově nebo ve starošlechtických a novoměštanských vrstvách, pak stěží může vzniknout nějaká pochybnost o tom, že řekne: ‚ve venkově‘.“

Toto místo je velmi charakteristické. Předně proto, že názorně ukazuje, v čem je podstata narodnictví: v protestu proti feudalismu (starošlechtická vrstva) i buržoasnosti (novoměšťanská vrstva) v Rusku s hlediska rolníka, malovýrobce. Za druhé, projevuje se v něm současně i snílkovství tohoto protestu, jeho odvracení se od faktů.

Cožpak „venkov“ existuje někde mimo „starošlechtické“ nebo „novoměšťanské“ řády? Což nebudovali „venkov“ příslušníci obou těchto vrstev a nebudují jej podle svého? Venkov — toť právě „vrstva“ zčásti „starošlechtická“ a zčásti „novoměšťanská“. Vezměte venkov s kterékoli strany — budete-li se omezovat na konstatování skutečnosti (a jedině o to tu jde) a nikoli na možnosti, nenajdete na něm nic jiného, žádnou třetí „vrstvu“. A nalézají-li narodnici něco, pak jedině proto, že pro stromy nevidí les, že za formou držby půdy jednotlivými rolnickými občinami nevidí ekonomickou organisaci celého ruského společenského hospodářství. Tato organisace, která dělá z rolníka výrobce zboží, dělá z něho drobného buržou, malého isolovaného podnikatele, vyrábějícího pro trh; v důsledku toho tato organisace vylučuje možnost hledat „záruky budoucna“ v minulosti a nutí hledat je v budoucnu — nikoli na „venkově“, v němž kombinace vrstvy „starošlechtické“ a vrstvy „novoměšťanské“ strašně zhoršuje postavení práce a znemožňuje jí bojovat proti vládcům „novoměšťanských“ řádů, neboť sama protikladnost jejich zájmů se zájmy práce je nedostatečně rozvita — nýbrž v plně rozvité a důsledně „novoměšťanské“ vrstvě, která se plně zbavila „starošlechtických“ krás, zespolečenštila práci, dovršila a objasnila sociální protikladnost, která je na venkově teprve v zárodečném, přibrzděném stavu.

Nyní je třeba říci, jaké jsou ony theoretické odlišnosti mezi doktrinami, jež vedou k narodnictví a k marxismu, mezi pojetími ruské skutečnosti a historie.

Sledujme autora dále.

Autor ujišťuje „pp. rozhořčené“, že vzájemný poměr mezi chudobou lidu a mravností lidu chápe Uspěnskij

„lépe než mnozí obdivovatelé venkova, pro které.., venkov je... čímsi jako liberální legitimace, kterou si v takové epoše jako je naše opatřují obvykle všichni ne právě hloupí a praktičtí buržuové“.

Vy, pane narodniku, si myslíte: proč se vlastně děje taková smutná a pro člověka, který chce představovat zájmy práce, urážlivá věc, jako je skutečnost, že to, v čem spatřuje „záruky budoucnosti“, se obrací v „liberální legitimaci“? Tato budoucnost musí vylučovat buržoasii; avšak k tomu, čím chcete dojít k této budoucnosti, se „praktičtí a nehloupí buržoové“ nejen nestavějí nepřátelsky, nýbrž naopak, ochotrtě to přijímají a má jim to sloužit jako „legitimace“.

Co soudíte: byla by myslitelná taková skandální věc, kdybyste ukazovali „záruky budoucnosti“ nikoli tam, kde sociální protiklady, vlastní tomuto řádu — v němž jsou pánem „praktičtí a nehloupí buržoové“ — jsou teprve v nerozvitém, zárodečném stavu, nýbrž tam, kde jsou rozvity až do konce, do nec plus ultra,^[b] kde tudíž se nelze omezovat na utišující a poloviční opatření, kde nelze utilisovat desiderata^[c] pracujícího lidu ve svůj prospěch, kde je otázka krajně ožehavá.

Přece právě vy říkáte dále:

„Pasivní přátelé lidu nechtějí pochopit tu prostou věc, že všechny síly, působící ve společnosti, se obvykle skládají ze dvou souběžných, vzájemně však protikladných sil, a že pasivní síly, které se zřejmě neúčastní boje, slouží jedině oné síle, která má v dané chvíli převahu.“ (Str. 132.)

Nespadá snad venkov pod tuto charaktcristiku, je snad venkov jakýmsi zvláštním světem, v němž není těchto „vzájemně protikladných sil“ a boje, aby se dalo o venkovu mluvit všeobecně, bez obavy, že se tím hraje do ruky „oné síle, která má převahu“? A což, když už se mluví o boji, začít důkladně tam, kde obsah tohoto boje je zatížen spoustou vedlejších okolností, které zabraňují tomu, aby bylo možno rázně a definitivně oddělit od sebe tyto vzájemně protikladné síly, které zabraňují vidět jasně hlavního nepřítele? Což není zřejmé, že program, který razí autor ke konci článku — vzdělání, zvětšení rolnické držby půdy a snížení daní — nemůže ani trochu ohrozit toho, kdo má převahu sil, kdežto poslední bod programu — „organisování lidového průmyslu“ — už přece předpokládá, že k boji nejen došlo, ale že už také skončil vítězně? Váš program pomíjí antagonismus, jehož existenci jste musel sám přiznat. Proto není tento váš program pro vládce „novoměšťanské vrstvy“ nijak strašný. Váš program je maloburžoasní fantasie. Proto se hodí jedině k tomu, aby z něho byla „liberální legitimace“.

„Lidé, pro které je venkov abstraktním pojmem, a mužik — abstraktním Narcisem, se mýlí i tehdy, když říkají, že venkov je třeba jen chválit a tvrdit, že venkov skvěle čelí všem rozkladným vlivům. Je-li venkov v takové situaci, že každý den se musí bít pro kopějku, odírají-li jej lichváři, podvádějí kulaci a přiškrcují statkáři, bývají-li venkované biti ve volostní správě — může to zůstat bez vlivu na mravní stránku venkova?.. Dostává-li se rubl, tato kapitalistická luna, do popředí obrazu venkovské krajiny, je-li na rubl soustředěna veškerá pozornost, veškeré tužby a duševní síly, stává-li se rubl cílem života a měřítkem schopností osobnosti, je pak přípustné zastírat tento fakt a říkat, že mužik je takový ‚Kosma-bezstříbrník‘, kterému peněz vůbec není třeba? Jsou-li na venkově patrny tendence k nesváru, rozmáhá-li se tam v celé své kráse kulactvo a snaží-Ii se dostat do područí slabší rolnictvo jako zemědělské dělníky, rozvrátit občinu atd., je pak možné, táži se, utajovat všechna tato fakta?! Můžeme si přát, aby tyto skutečnosti byly důkladněji a všestranněji zkoumány, můžeme si je vysvětlovat sebetísnivějšími podmínkami chudoby (lidé z hladu kradou a vraždí, a bývají krajní případy, že se i vzájemně pojídají), ale rozhodně nelze tyto skutečnosti zatajovat. Zatajovat je, znamená hájit status quo,^[d] znamená to hájit proslulé laissez faire, laissez aller^[e] tak dlouho, dokud tyto smutné jevy nenabudou strašlivých rozměrů. Zkrašlovat pravdu je vůbec vždycky zbytečné.“

A zase — jak výstižná je tato charakteristika venkova a jak nicotné jsou závěry z ní! Jak správně jsou vystižena fakta a jak ubohé je vysvětlení, porozumění těmto faktům! Znovu tu vidíme ohromnou propast mezi přáními o ochraně práce a prostředky k jejich uskutečnění. Kapitalismus na venkově není pro autora nic víc než „smutný jev“. Přes to, že autor vidí týž kapitalismus ve velkých rozměrech i ve městě, že vidí, jak si kapitalismus podřídil nejen všechny oblasti práce lidu, nýbrž i „pokrokovou“ literaturu, hlásající buržoasní opatření jménem lidu a pro lid — přesto nechce uznat, že všechno tu tkví ve zvláštní organisaci našeho společenského hospodářství, a utěšuje se vidinami, že je to pouze smutný jev, způsobený „tísnivými podmínkami“. A když prý se nebudeme přidržovat theorie nevměšování, pak lze tyto podmínky odstranit. Ano, tohle nešťastné kdyby! Avšak ještě nikdy nebylo na Rusi politiky nevměšování; vždycky existovalo vměšování... ve prospěch buržoasie, a jedině sladké přeludy v klidu „odpolední siesty“ mohou zrodit naději, že se to změní bez „přesunu sociálních sil mezi třídami“, jak říká p. Struve.

„Zapomínáme, že naší společnosti je třeba ideálů — politických, občanských a jiných — hlavně proto, aby, až je budeme mít, nemuselo se už na nic myslet, a že tato společnost je vyhledává nikoli s mladickým vzrušením, nýbrž v klidu odpolední siesty a rozčarovává se v nich nikoli s duševním utrpením, nýbrž s lehkostí prince z Arkadie. Taková je alespoň ohromná většina naší společnosti. Tato společnost vlastně ani nepotřebuje nějaké ideály, neboť je syta a plně se spokojuje zažívacími procesy.“

Tohle je skvělá charakteristika naší liberálně narodnické společnosti.

Vzniká otázka, kdo je teď důslednější: zda „narodnici“, kteří se nadále zabývají a laskají s touto „společností“, servírují jí líčení hrůz „blížícího“ se kapitalismu a „hrozícího zla“^[f], jak se vyslovil autor článku, a vyzývají příslušníky této společnosti, aby opustili nesprávnou cestu, na kterou jsme „my“ sešli atd. — či marxisté, kteří jsou tak „omezení“, že se příkře diferencují od společnosti a soudí, že je třeba obracet se výhradně k těm, kdož „nejsou spokojeni“ a nemohou se spokojovat „zažívacími procesy“ a komu ideálů je třeba, neboť pro ně jsou otázkou každodenního života.

Tohle je postoj lyceistky k věci — pokračuje autor. To

„svědčí o hlubokém úpadku myšlení a cítění... dosud nikdy neexistovala tak zevně uhlazená, nalakovaná, nevinná a současně hluboká demoralisace. Tato demoralisace je zcela rysem našich moderních dějin, rysem měšťanské kultury [tj. buržoasních, lépe řečeno — kapitalistických řádů. K. T.]^[g], které se daří v ovzduší panstva, šlechtického sentimentalismu, nevědomosti a lenosti. Měšťanstvo přineslo do života svoji vědu, svůj mravní kodex a svá sofismata.“

Zdálo by se, že autor zhodnotil skutečnost tak výstižně, že by bylo pochopitelné též jedině možné východisko. Padá-li vina za celou situaci na naši buržoasní kulturu, nemůže být tedy žádných jiných „záruk budoucnosti“ kromě v „antipodu“ této buržoasie, protože ten jediný je definitivně „diferencován“ od této „měšťanské kultury“, zaujímá vůči ní definitivně a nenávratně nepřátelské stanovisko a není schopen žádných kompromisů, z nichž lze tak pohodlně dělat „liberální legitimace“.

Tak tomu však není. Lze si ještě trochu zasnít. „Kultura“ je opravdu pouhé „měšťanství“, pouhá demoralisace. Vždyť je to ale jedině výsledek režimu starého panstva (autor přece sám teď přiznal, že tuto kulturu vytvořily moderní dějiny, tytéž dějiny, které zničily staré panstvo) a lenosti, tedy cosi náhodného, co není pevně zakořeněno atd., atd. Tu začínají fráze, které nemají žádného smyslu kromě odvracení se od faktů a kromě sentimentálního snění, zavírajícího oči před existencí „vzájemně protikladných sil“. Slyšte:

„Měšťanstvo je potřebuje zavést (vědu a mravní kodex) na katedře, v literatuře, v soudnictví a v jiných úsecích života. [Výše jsme viděli, že buržoasie je už zavedla v tak hlubokém ‚úseku života‘ jako je venkov. K. T.] Měšťanstvo k tornu nenachází především dosti vhodných lidí a z nutnosti apeluje na lidi jiných tradic. [Slyšte — ruská buržoasie ‚nenachází lidi‘?! Tohle není třeba vyvracet, tím spíše ne, že autor v dalším vyvrátí sám sebe. K. T.] Tito lidé neznají situaci [ruští kapitalisté?! K. T.], jejich kroky jsou nezkušené, jejich pohyby neobratné [dostatečně však ‚znají situaci‘, aby vydělávali desítky a stovky procent zisku; jsou dostatečně ‚zkušení‘, aby všude zaváděli truck-systém^[80] jsou dostatečně obratní, aby shrabovali ochranná cla. Jedině v hlavě toho, kdo bezprostředně a přímo necítí na sobě útisk těchto lidí, jedině v hlavě drobného buržoy mohla vzniknout taková fantasie. K. T.]; tito lidé se snaží napodobovat západoevropskou buržoasii, objednávají si knížky a učí se [vida, autor sám už musí přiznat fantastičnost tužeb, které si teď vymyslel: ‚měšťanská kultura‘ prý u nás vznikla z nevědomosti. To není pravda. Právě tato kultura přinesla poreformnímu Rusku jeho vzdělanost, ‚osvícenost‘. ‚Zkrašlovat pravdu‘, líčit nepřítele bezmocného a vratkého, ‚je vůbec vždycky zbytečné‘. K. T.]; někdy tito lidé litují minulosti a někdy zas rozumují o budoucnosti, neboť odněkud je slyšet hlasy, že měšťanstvo je pouze drzý odvážlivec, který je tu na chvilku, že jeho věda nesnese kritiky a že jeho mravní kodex není vůbec k ničemu.“

Slyšte, ruská buržoasie prý chybuje, když „lituje minulosti“ a „rozumuje o budoucnosti“?! Jděte s tím! Že se chce lidem klamat sebe samy a tak nezměrně pomlouvat ubohou ruskou buržoasii, že prý je uváděna do rozpaků hlasy o „nicotnosti měšťanstva“! Není to snad naopak: „neupadly do rozpaků“ právě tyto „hlasy“, když se na ně někdo řádně rozkřikl, nejsou snad právě tyto hlasy výrazem „rozumování o budoucnosti“?..

A takoví pánové se pak ještě diví a tváří se, že nechápou, když je za to nazývají romantiky!

„Je však třeba hledat záchranu. Měšťanstvo neprosí, nýbrž pod hrozbou záhuby přikazuje jít do práce.^[h] Když nepůjdeš, zůstaneš bez chleba, octneš se na ulici a budeš volat: „Pomozte vysloužilému štábnímu kapitánovi !“, anebo vůbec zdechneš hladem. A již začíná práce, ozývá se hvízdot, skřípění a rány, nastává živý ruch. Práce je spěšná, nestrpí odkladu. Konečně se mechanismus rozjíždí. Skřípění a pronikavých zvuků, zdá se, je méně; v části koleček snad to klape, je slyšet pouze rachot čehosi neobratného. Tím je to však strašnější: prkna se prohýbají stále více, šrouby povolují, a než se naděješ, všechno se rozletí v trosky.“

Toto místo je proto zvlášť charakteristické, že výrazně, lakonicky a vzletně líčí názorové schema, kterému ruští narodnici rádi vtiskují vědeckou formu. Vycházejíce z nesporných a naprosto nepochybných skutečností, dokazujících, že v kapitalistickém zřízení existují rozpory, útisk, vymírání, nezaměstnanost atd., snaží se horlivě dokázat, že kapitalismus je věc — velmi nehezká, „neobratná“ [srovnej V. V., Kablukova („Otázka dělnictva v zemědělství“), a částečně též p. Nikolaje -ona], která — „než se naděješ“ — se rozletí v trosky.

Díváme se, už přemnoho let se díváme, a vidíme, že tato síla, přikazující ruskému lidu jít do práce, stále sílí a roste, honosí se před celou Evropou mocí jí vytvářeného Ruska a pochopitelně se raduje z toho, že „se ozývají hlasy“, že se má jedině lkát nad tím, že „šrouby povolují“.

„Slabým lidem se strachem zastavuje srdce. ‚Tím lépe,‘ říkají lidé v zoufalství. ‚Tím lépe,‘ říká i buržoasie: — ‚zatím objednáme nový mechanismus z ciziny, zatím připravíme základy, prkna a jiné hrubé části z domácího materiálu, zatím si vychováme dovednou strojní obsluhu‘. Přitom mravní stránka společnosti je po celou tu dobu v nejhorším stavu. Někteří lidé přicházejí nové činnosti na chuť a namáhají se nad své síly, někteří zůstávají pozadu a ztrácejí víru v život.“

Ubohá ruská buržoasie! Namáhá se „nad své síly“ přivlastňovat si nadhodnotu! a s mravní stránky se cítí špatně! (Nezapomeňte, že o stránku předtím byla celá tato mravnost redukována na zažívací procesy a demoralisaci.) Pochopitelně, že tady už naprosto není třeba proti ní bojovat — a ke všemu ještě v nějakém třídním boji nýbrž prostěji řádně pokárat a ona přestane dělat si násilí.

„Na lid přitom skoro nikdo nemyslí; přitom se však dělá, podle buržoasie, všechno pro lid, v jeho prospěch; přitom každý veřejný pracovník a literatura považují za povinnost mluvit ze široka o blahu lidu... Tento liberálně koketní směr potlačil všechno ostatní a nabyl převahy. V našem demokratickém století nejen p. Suvorin vyznává veřejně lásku lidu a říká: ‚Jedno jsem vždycky miloval a s touto láskou i zemřu — lid; já sám jsem vyšel z lidu‘ (což ještě naprosto nic nedokazuje); dokonce i ‚Moskovskije Vědomosti‘ jaksi docela jinak zaujímají stanovisko k lidu... jaksi, ovšem svým způsobem, se starají o blaho lidu. V této době dokonce není už jediného tiskového orgánu, podobného nebožce ‚Věsti‘^[81], tj. takového listu, který by se zjevně choval nepřátelsky k lidu. Zjevné nepřátelství však bylo lepší, a to proto, že nepřítele bylo vidět jasně jako na dlani: bylo vidět, v čem je hlupák a v čem darebák. Teď jsou všichni přáteli a současně jsou všichni i nepřáteli; všechno se smísilo ve všeobecném chaosu. Lid, jak říká Uspěnskij, je opředen jakousi mlžinou, která nezkušeného člověka mate a svádí s cesty. Dříve člověk před sebou viděl jedině nezastřenou nezákonnost. Teď mu ale všichni říkají, že je právě tak svobodný jako statkář, říkají mu, že sám řídí své záležitosti, říkají mu, že jej pozvedají z jeho nicotnosti na nohy, zatím co se všemi těmito starostmi vine a opřádá je tenká, ale pevná nit jediné nekonečné falše a pokrytectví.“

Co je pravda, to je pravda!

„Dříve se málokdo staral o zřizování záložen a spořitelen, které posilovaly kulactvo a ponechávaly opravdové chudáky bez úvěru.“

Z počátku by člověk mohl soudit, že autor, který chápe buržoasnost úvěru, musí být naprosto proti všem takovým buržoasním opatřením. Typickým a hlavním rysem maloburžoy však je — že proti buržoasnosti bojuje prostředky buržoasní společnosti. A právě proto autor, tak jako narodnici vůbec, opravuje počínání buržoasie a volá, aby úvěr byl rozšířen, aby byl pro opravdu chudé rolníky!

„...tito lidé neuvažovali o tom, že je třeba mít intensivní hospodářství, kterému je však na překážku opětovné rozdělování půdy a občina(?); nemluvili o tíživosti daně z hlavy a nežádali, aby byla zavedena daň z příjmu, mlčeli o daních nepřímých i o tom, že z daně z příjmu se v praxi obvykle stává daň, doléhající opět na tytéž chudé rolníky; nemluvili o nutnosti pozemkového úvěru, za který by si rolníci mohli koupit od statkářů půdu za abnormálně vysoké ceny atd... Totéž se děje ve společnosti: také tam má lid tolik přátel, že se jen podivuješ... O lásce k lidu brzy začnou pravděpodobně mluvit i lichváři a krčmáři.“

Tento protest proti buržoasnosti je skvělý, ale závěry jsou ubohé: buržoasie vládne jak v životě, tak ve společnosti. Zdálo by se, že je třeba odvrátit se od společnosti a jít k antipodu buržoasie.

Nikoli, je třeba propagovat úvěr pro „opravdové chudáky“!

„Kdo má větší vinu na tak smutné situaci — zda literatura nebo společnost — dá se těžko říci, a zjišťovat to je naprosto marné. Říká se, že ryba hnije od hlavy, ale já nepřikládám tomuto čistě kuchyňskému postřehu žádný význam.“

Hnije buržoasní společnost — tohle je tedy myšlenka autorova. Je třeba zdůraznit, že právě takové je základní stanovisko marxistů.

„A zatím, co my koketujeme s vesnicí a házíme po ní očkem, kolo dějin se točí: působí živelné síly, čili, řečeno jasněji a prostěji, k životu se lepí všelijací prohnaní chlapíci a mění jej podle svého. Zatím co se literatura bude přít o venkově, o krásné duši mužika, o tom, je.li vzdělán nebo ne, zatím co publicistika bude vypisovat celá vědra inkoustu o otázkách občiny a formách držby půdy, zatím co daňová komise bude pokračovat ve studiu daňové reformy — venkov se úplně vyčerpá.“

Tak vida! „Zatím co mluvíme — kolo dějin se točí, působí živelné síly“!

Jaký povyk byste vyvolali, přátelé, kdybych tohle řekl já!

Když marxisté mluví o „kole dějin a živelných silách“ a přitom přesně objasňují, že tyto „živelné síly“ jsou silami vzmáhající se buržoasie, pp. narodnici raději mlčí o tom, je-li pravdivá a správně zhodnocena skutečnost, že tyto „živelné síly“ narůstají, a žvaní naprosto popletené nesmysly, jací „mystikové a metafysikové“ jsou lidé, kteří jsou schopní mluvit o „kole dějin“ a „živelných silách“.

Rozdíl mezi písemně vylíčeným přiznáním narodnika a obvyklým tvrzením marxistů je pouze ten — a je to rozdíl velmi podstatný — že zatím co narodnici líčí tyto „živelné síly“ prostě jako „prohnané chlapíky“, kteří se „lepí k životu“, pro marxistu živelné síly jsou ztělesněny v třídě buržoasie, kterážto třída je produktem a výrazem společenského „života“, jejž představuje kapitalistická společenská formace, a nikterak náhodně nebo odněkud zvenčí se „nepřilepují k životu“. Narodnik, který se přidržuje zevní stránky různých forem půjček, daní, pozemkové držby, opětovaného rozdělování půdy, reforem atd., nemůže vidět u buržoasie hluboké kořeny v ruských výrobních poměrech, a proto se utěšuje dětinskými ilusemi, že jsou to pouze „prohnaní chlapíci“. A přirozeně, že s takového hlediska bude opravdu naprosto nepochopitelné, co má s tím společného třídní boj, když všecko tkví jedině v odstranění „prohnaných chlapíků“. Přirozeně, že když marxisté stále důrazněji a častěji poukazují na tento boj, pp. narodnici na to odpovídají naprosto nechápavým mlčením člověka, který nevidí třídu, nýbrž jedině „prohnané chlapíky“.

Proti třídě může bojovat jedině jiná třída, a k tomu jedině taková, která se už plně „diferencovala“ od svého nepřítele, je jeho naprostým protikladem, kdežto proti „prohnaným chlapíkům“ pochopitelně stačí boj pouhé policie, v krajním případě — „společnosti“ a „státu“.

Brzy však uvidíme, jací jsou podle charakteristiky narodnika samého tito „prohnaní chlapíci“, jak hluboké jsou jejich kořeny a jak všeobsáhlé jsou jejich společenské funkce.

Hned po výše vylíčených slovech o „pasivních přátelích lidu“ autor pokračuje:

„To je něco horšího než ozbrojená neutralita v politice; je to horší proto, že je zde vždy poskytována aktivní pomoc silnějšímu. I kdyby byl pasivní přítel sebeupřímnější ve svém cítění, kdyby se snažil zaujmout sebeskromnější a klidnější místo na společenském poli, přece jen bude škodit přátelům.. .“ ... „Pro osoby více či méně vyrovnané a upřímně milující lid^[i] se podobná situace stává nakonec nesnesitelně odpornou. S hanbou a odporem naslouchají tomuto banálnímu a sladce sentimentálnímu vyznávání lásky, které je opakováno denně rok co rok, opakuje se i v kancelářích, i ve velkosvětských salonech, i v restauracích při láhvi šampaňského značky ‚Cliquot‘, ale nikdy se neprojevuje činem. A právě proto tito lidé nakonec celou tuto motanici šmahem odmítají.“

Tento úsudek dřívějších ruských narodniků o liberálech je skoro úplně shodný s úsudkem marxistů o nynějších narodnicích. Pro marxisty je už také „nesnesitelné“ poslouchat, že se má pomáhat „lidu“ půjčkami, aby si mohl přikoupit půdu, technickými zlepšeními, výrobními družstvy, společným obděláváním půdy^[j] atd. Také marxisté říkají lidem, kteří se chtějí zastávat... nikoli „lidu“, to ne — nýbrž těch, kterým buržoasie přikazuje jít do práce — aby „šmahem odmítali“ celou tuto liberálně narodnickou motanici. Marxisté soudí, že je „nesnesitelným“ pokrytectvím — diskutovat o tom, jakou cestu si má zvolit Rusko, o bědách „hrozícího“ kapitalismu, o „potřebách lidového průmyslu“, a to v době, kdy ve všech oblastech tohoto lidového průmyslu vládne kapitál, probíhá ztajený boj zájmů, který není třeba zastírat, nýbrž odhalovat, nikoli snít o tom, že „lepší by to bylo bez boje“^[k], nýbrž rozvíjet tento boj co do jeho pevnosti, posloupnosti a důstojnosti, a hlavně — co do ideovosti.

„A právě proto jsou konec konců určitá občanská přikázání a určité kategorické požadavky slušnosti přísné a někdy i strohé, za což je zvláště nemají zcela rádi široce se rozmachující liberálové, kteří milují prostor v temnotách a zapomínají na jejich logický vznik.“

Jak skvělé je toto přání! Určitě je třeba mít „přísné“ a „strohé“ požadavky.

Neštěstí je však v tom, že všechny skvělé záměry narodniků se nedostaly z rámce „blahých přání“. Přes to, že narodnici si byli vědomi, že taková přání jsou nutná, přes to, že měli naprostý dostatek času k jejich uskutečněni, dodnes je nevypracovali, stále vrůstali do liberální společnosti Ruska celou řadou postupných přechodů a činí tak dodnes.^[l]

Proto nechť se narodnici zlobí sami na sebe, vytyčují-li marxisté proti nim v této době požadavky skutečně velmi „přísné“ a velmi „strohé“ — že se má výlučně pomáhat výlučně jedné třídě (a to právě té, která je „diferencována od života“), aby se tato třída samostatně rozvíjela a samostatně myslela, že je nutno se plně zbavit „občanské“ „slušnosti“ ruských „slušných“ buržoů.

„Nechť jsou tato přikázání v praxi jakkoli přísná v jednotlivostech, tak ani tak nelze nic namítat proti všeobecnému požadavku: ‚buď — anebo: buď buďte dobrými přáteli, nebo vystupte jako otevření nepřátelé!‘

Prožíváme v této době velmi významný dějinný proces, proces ustavování třetího stavu. Před našimi zraky se sdružují a organisují představitelé nové společenské síly, která se chystá řídit život.“

Teprve se „chystá“? A kdo vlastně „řídí“? Jaká je tato jiná „společenská síla“?

Snad ne ta, která se hlásila k slovu v orgánech à la „Věsť“? — To není možné. Nežijeme v roce 1894, nýbrž v r. 1879, v předvečer „diktatury srdce“^[82], v době, kdy podle výroku autora článku je „na krajní konservativce ukazováno na ulici prstem“ a lidé se jim „posmívají na plné hrdlo“.

Snad to není „lid“ pracující? — Celý autorův článek na to odpovídá záporně.

A při tom se ještě říká: „chystá se řídit“?! Nikoli, tato síla se už dávno a dávno „uchystala“, dávno a dávno „řídí“; „chystají se“ stále jedině narodnici — zvolit lepší cestu pro Rusko, a to asi tak, že se budou chystat tak dlouho, dokud logický vývoj třídních rozporů nevytlačí a nehodí přes palubu všechny, kdož se těmto rozporům vyhýbají.

„Tento proces, který začal v Evropě mnohem dříve než u nás, dospěl už v mnohých státech ke konci^[m] ; v jiných státech je dosud brzděn troskami feudalismu a odporem pracujících tříd, ale kolo dějin drtí i zde každým rokem důkladněji tyto trosky a upravuje život pro nové řády.“

Hle, jak naši narodnici naprosto nechápou západoevropské dělnické hnutí! Toto hnutí prý „brzdí“ kapitalismus — a narodnici je staví, tak jako ony „trosky“, do jedné řady — s feudalismem!

Tohle je názorný důkaz, že naši narodnici nejen pokud jde o Rusko, ale ani pokud jde o Západ, nejsou schopni pochopit, jak je možné bojovat proti kapitalismu nikoli „brzděním“, nýbrž urychlením jeho rozvoje, nikoli zezadu, nýbrž zpředu, nikoli reakčně, nýbrž pokrokově.

„Všeobecně vzato, jde v tomto procesu o toto: mezi šlechtou a lidem se utváří nová společenská vrstva ze živlů, které se propadávají shora dolů, a ze živlů, které vyrůstají zdola, jež zdánlivě, je-li možné se tak vyslovit, mají stejnou specifickou váhu; tyto živly se těsně sdružují, sjednocují, prožívají hluboké vnitřní změny a začínají pozměňovat jak hořejší, tak i dolejší vrstvu tím, že je přizpůsobují svým potřebám. Tento proces je sám o sobě velmi zajímavý a je pro nás velmi důležitý. Před námi tu vyvstává celá řada otázek: znamená snad panství třetího stavu osudový a nevyhnutelný stupeň civilisace každého národa?..“

Co je to za nesmysl?! Odkud autor vzal a co má s věcí společného „osudová nevyhnutelnost“? Nelíčil už autor sám a nebude ještě v dalším podrobněji líčit panství třetího stavu u nás, na svaté Rusi, v sedmdesátých letech?

Autor se zřejmě chytá týchž theoretických argumentů, za které se schovávají příslušníci naší buržoasie.

Posuďte, není-li to snivá povrchnost, jsou-li brány takové výmysly za bernou minci, nechápe-li se, že za těmito „theoretickými“ názory stojí zajmy, zájmy té společnosti, která byla právě správně zhodnocena, a to zájmy buržoasie?

Jedině romantik si může myslet, že proti zájmům lze bojovat pomocí syllogismů^[n].

„... nemůže-li stát přejít s jednoho stupně přímo na druhý, aniž při tom provedl nějaká salta-mortale, jichž se děsí příliš opatrní šosáci na každém kroku, a neposlouchal fatalisty, kteří vidí v dějinách pouze osudový řád, vlivem něhož je panství třetího stavu pro stát stejně nevyhnutelné, jako je pro člověka nevyhnutelné stáří nebo mládí?..“

Hle, jak hluboce chápou narodnici naši skutečnost! Napomáhá-li stát rozvoji kapitalismu, pak to vůbec není proto, že buržoasie vládne takovou materiální silou, že „posílá do práce“ lid a usměrňuje politiku k svému prospěchu. Naprosto ne. Věc tkví prostě v tom, že profesoři Věrnadští, Čičerinové, Mendělejevové a j. se přidržují nesprávných theorií o „osudovém“ řádu a že stát je „poslouchá“.

...„což nelze konec konců zmírnit záporné stránky nastupujícího řádu, nějak je pozměnit, nebo zkrátit dobu jeho panství? Cožpak je stát opravdu něco tak inertního, bez vůle a bez moci, že nemůže působit na svůj osud a pozměnit jej; cožpak stát je opravdu nějakou káčou, roztáčenou prozřetelností, která se pohybuje jen po určité dráze, pouze určitou dobu a činí určitý počet otáček, anebo je nějakým organismem s velmi omezenou vůlí; cožpak stát je opravdu uváděn do pohybu nějakým ohromným železným kolem, jež drtí každého odvážlivce který se opováží hledat nejbližší cesty k lidskému štěstí?!“

Tohle je velmi příznačné místo, v němž se zvlášť názorně projevuje reakčnost, maloburžoasnost toho zestupování zájmů přímých výrobců, které prováděli a provádějí ruští narodnici. Drobní výrobci, zaujatí nepřátelsky proti kapitalismu, jsou přechodnou třídou, která je spjata s buržoasií, a proto nemohou pochopit, že velký kapitalismus, který je jim nepříjemný, není náhodným jevem, nýbrž že je to přímý produkt celého soudobého hospodářského (sociálního, politického a právního) řádu, který vzniká z boje protikladných společenských sil. Jedině ten, kdo to nechápe, může dospět k takové naprosté absurdnosti jako je volání ke „státu“, jako by politické řády neměly své kořeny v řádech hospodářských, nebyly jejich výrazem a nesloužily jim.

Což je stát něco inertního? — táže se v zoufalství drobný výrobce, když vidí, že pokud jde o jeho zájmy, je stát opravdu velmi inertní.

Nikoli, mohli bychom mu odpovědět, stát v žádném případě není něco inertního, je vždycky činný a počíná si velmi rázně, vždycky aktivně a nikdy pasivně — a autor sám o stránku dříve charakterisoval tuto aktivní činnost, její buržoasní ráz, její přirozené plody. Špatné je pouze to, že autor nechce vidět souvislost mezi rázem této činnosti a kapitalistickou organisací ruského společenského hospodářství, a proto je tak povrchní.

Což je stát káča, což je to železné kolo? táže se maloburžoa, když vidí, že „kolo“ se vůbec netočí tak, jak by si to přál.

Ó, nikoli, mohli bychom mu odpovědět, není to káča, ani kolo, ani fatální zákon, ani vůle prozřetelnosti: stát uvádějí do pohybu „živé osobnosti“ „přes řad překážek“^[o] (jako je např. odpor přímých výrobců nebo příslušníků starošlechtické vrstvy), právě ony „živé osobnosti“, které patří k společenské síle, která má převahu. A proto, aby bylo možné donutit kolo, aby se otáčelo opačně, je třeba proti „živým osobnostem“ (tj. společenským silám, které nepatří k ideologickým kategoriím, nýbrž přímo vyslovují naléhavé hospodářské zájmy) obrátit se též k „živým osobnostem“, tj. v boji proti třídě je třeba obrátit se též k třídě. K tomu ale naprosto nestačí dobrá a nevinná přání o „nejbližších cestách“, to si vyžaduje „nového rozdělení sociálních sil mezi třídami“, a k tomu je třeba stát se ideologem nikoli toho přímého výrobce, který stojí stranou boje, nýbrž toho, který nejurputněji bojuje a je již plně „diferencován od života“ buržoasní společnosti. To je jediná a proto nejbližší „cesta k lidskému štěstí“, cesta, na které lze dosáhnout nejen zmírnění záporných stránek situace, nejen zkrátit dobu trváni této situace zrychlením vývoje, nýbrž také naprosto skoncovat s tímto stavem tak, že se musí „kolo“ (nikoli už státních, nýbrž sociálních sil) donutit, aby se otáčelo na zcela opačnou stranu.

„...Nás zajímá pouze proces organisování třetího stavu, dokonce pouze ti lidé, kteří vyrůstají z lidu a stavějí se do jeho řad. Tito lidé jsou velmi důležití: vykonávají velmi důležité společenské funkce a na nich přímo závisí míra intensity buržoasního řádu. Bez těchto lidí se neobešla ani jedna země, kde se právě tento řád zřizoval. Není-li v zemi těchto lidí, anebo je-li jich málo, pak je třeba je z lidu vyvolat, je třeba vytvořit v životě lidu takové podmínky, které by napomáhaly, aby tito lidé vznikali a vyrůstali, a konečně je třeba je chránit a pomáhat jejich růstu, dokud nezesílí. Zde se střetáváme s přímým zásahem do dějinných osudů od lidí nejenergičtějších, kteří využívají okolností a okamžiku pro své zájmy. Tyto okolnosti tkví hlavně v tom, že je třeba průmyslového pokroku (aby řemeslná výroba byla nahrazena výrobou manufakturní a manufakturní výroba opět továrenskou, aby jedna zemědělská soustava byla nahrazena jinou, racionálnější), bez něhož se stát skutečně nemůže obejít při jisté hustotě obyvatelstva a mezinárodních stycích, jakož i za neshod politických a mravních, což vše je podmiňováno jak hospodářskými činiteli, tak růstem idejí. A právě tyto změny, tak naléhavé ve státním životě, obvykle spojují obratní lidé sami se sebou a s jistými řády, při čemž by zcela určitě mohli lidmi být nahrazeni, a vždy mohou být nahrazeni jinými, budou-li jiní lidé dovednější a energičtější, než oni byli dosud.“

Autor tedy musí uznat že buržoasie vykonává „důležité společenské funkce“ — funkce, které je v souhrnu možno vyjádřit takto: podřizuje si práci lidu, řídí ji a zvyšuje její produktivitu. Autor nemůže nevidět, že hospodářský „pokrok“ je opravdu „spojován“ s těmito silami, tj., že naše buržoasie opravdu s sebou přináší hospodářský, či lépe řečeno technický pokrok.

Ale právě zde začíná stěžejní rozdíl mezi ideologem drobného výrobce a marxistou. Narodnik vysvětluje tuto skutečnost (spojitost mezi buržoasií a pokrokem) tím, že „obratní lidé“ „využívají okolností a okamžiku pro své zájmy“ — jinak řečeno, považuje tento jev za náhodný, a proto s naivní smělostí uzavírá: „je naprosto nepochybné, že tito lidé vždycky (!) mohou být nahrazeni jinými“, kteří též přinesou pokrok, ale pokrok nikoli buržoasní.

Marxista objasňuje tuto skutečnost těmi společenskými vztahy lidí ve výrobě materiálních hodnot, které se utvářejí ve zbožním hospodářství, dělají z práce zboží, podřizují ji kapitálu a zvyšují její produktivitu. Marxista v tom spatřuje nikoli náhodnost, nýbrž nevyhnutelný produkt kapitalistického uspořádání našeho společenského hospodářství. Proto spatřuje východisko nikoli v povídání o tom, co „nesporně mohou“ učinit lidé, kteří nahradí buržou (z počátku se přece ještě musí „nahradit“, a k tomu pouhá slova nebo obracení se k společnosti a k státu nestačí), nýbrž v tom, že se budou prohlubovat třídní rozpory daného ekonomického řádu.

Každý člověk chápe, že tato dvě vysvětlení jsou diametrálně protikladná, že z nich vyplývají dva vzájemně se vylučující systémy činnosti. Narodnik, který považuje buržoasii za náhodný jev, nevidí její souvislost se státem a proto se s důvěřivosti „prostoduchého mužika“ obrací o pomoc právě k tomu, kdo chrání zájmy buržoasie. Jeho činnost se omezuje na onu umírněnou a slušnou, erárně liberální činnost, která znamená naprosto totéž co filantropie, neboť „zájmů“ se nijak významně nedotýká a není pro ně ani v nejmenším strašná. Marxista však odmítá takovou popletenost a prohlašuje, že nemůže být jiné „záruky budoucnosti“ než v „tvrdém boji hospodářských tříd“.

Stejně je pochopitelné, že když tyto odlišnosti systémů činnosti vyplývají bezprostředně a nevyhnutelně z odlišnosti ve vysvětlování skutečnosti panství naší buržoasie, pak se marxista v theoretickém sporu omezuje na důkaz, že tato buržoasie (a to se stalo i s knihou p. Struva) je nezbytná a nevyhnutelná (za dané organisace společenského hospodářství); když však narodnik, obcházející příčinu těchto různých způsobů vysvětlení, vykládá o hegeliánství a o „krutosti k osobnosti“^[p], pak to názorně dokazujejedině — jak je bezmocný.

„Dějiny třetího stavu v západní Evropě jsou velmi dávné... My ovšem celé tyto dějiny nebudeme opakovat, přes učení fatalistů; vzdělaní příslušníci našeho třetího stavu nebudou též jistě používat všech těch prostředků k dosaženi svých cílů, jakých se používalo dříve, a vezmou z nich pouze nejvhodnější a podmínkám místa a doby odpovídající prostředky. K tornu, aby zbavovali rolnictvo půdy a vytvářeli továrenský proletariát, nesáhnou pochopitelně k hrubé vojenské síle nebo neméně hrubé ‚čistce‘ na statcích...“

„Nesáhnou“... ?!! Jedině u theoretiků sentimentálního optimismu je možné setkat se s tak záměrným zapomínáním skutečností z minulosti i z přítomnosti, které už řekly svoje „ano“ — a s právě tak růžovými sny o tom, že v budoucnu bude „ne“. Je to pochopitelně klam.

...„nýbrž sáhnou k úplnému odstranění občinové držby půdy, k zavádění farmářství, k vytváření nepočetné třídy majetných roIníků^[q] a vůbec k prostředkům, při jejichž používání hospodářsky slabý hyne sám sebou. Vzdělaní lidé třetího stavu nebudou nyní vytvářet cechy, nýbrž budou zřizovat úvěrové, surovinové, spotřební a výrobní spolky, které — slibujíce obecné blaho — budou pomáhat jedině silnému, aby se stal ještě silnějším a slabý ještě slabším. Nebudou usilovat o zřízení vrchnostenského soudu, nýbrž se budou starat o zákonodárství k povzbuzení pracovitosti, střízlivosti a vzdělanosti, v nichž se bude uplatňovat jedině mladá buržoasie, neboť masa lidu bude tak jako dříve pít, bude nevědomá a bude pracovat na cizího.“

Jak hezky jsou tu vylíčeny všechny ty úvěrní, surovinové a všeliké jiné spolky, všechna ta opatření ku prospěchu pracovitosti, střízlivosti a vzdělanosti, o nichž se tak dojemně vyslovuje náš nynější liberálně narodnický tisk, včetně listu „Russkoje Bogatstvo“. Marxistovi zbývá pouze zdůraznit to, co zde bylo řečeno, a souhlasit plně s tím, že ve skutečnosti to všechno není nic jiného — než zastupování třetího stavu, a že tudíž lidé, kteří se o to starají, nejsou nic jiného než malí buržoové.

Tento citát je dostačující odpovědí dnešním narodnikům, kteří z odmítavého poměru marxistů k podobným opatřením činí závěr, že marxisté chtějí být „diváky“, že chtějí sedět se založenýma rukama. Ano, pochopitelně, marxisté nikdy nepřiloží své ruce k buržoasní činnosti, vždycky zůstanou vůči takové činnosti „diváky“.

„Úloha této třídy (osob vyšlých z lidu, drobné buržoasie), která tvoří přední hlídky, rozvinuté rojnice a předvoj buržoasní armády, žel, velmi málo zajímala historiky a ekonomy, zatím co úloha této třídy, opakujeme, je velmi důležitá. Když byla rozbíjena občina a rolnictvo bylo zbavováno půdy, pak to naprosto neprováděli pouze lordi a rytíři, nýbrž také našinci, tj. opět lidé vyšlí z lidu, kteří byli v životě obratní a měli ohebné hřbety, jimž se dostávalo panské milosti, kteří dovedli lovit v kalných vodách nebo si opatřili loupežemi jistý kapitálek, lidé, kterým podávaly ruku vyšší stavy i zákonodárství. O těchto lidech se říkalo, že jsou to nejpracovitější, nejschopnější a nejstřízlivější síly lidu...“

Tento postřeh je s faktické stránky velmi správný. Rolník byl zbavován půdy skutečně převážně „našincem“, drobným buržoou. Ale narodnik tuto skutečnost dostatečně nechápe. Nerozlišuje dvě antagonistické třídy, feudály a buržoasii, představitele „starošlechtických“ a „novoměšťanských“ řádů, nerozlišuje různé soustavy hospodářské organisace, nevidí pokrokový význam buržoasie proti feudálům. To za prvé. Za druhé, narodnik připisuje růst buržoasie loupeži, obratnosti, lokajství atd., zatím co drobné hospodářství na podkladě výroby zboží mění i nejstřízlivějšího a nejpracovitějšího hospodáře v maloburžou: hromadí se mu „úspory“ a vlivem okolních poměrů se z těchto „úspor“ stává kapitál. Přečtěte si, co o těchto řemeslných podnicích a rolnickém hospodářství píší naši narodničtí beletristé.

„...To však ani není rojnice a předvoj, nýbrž hlavní buržoasní armáda, jsou to aktivní poddůstojníci, sestavení v oddíly, jimž vell štábní a vysocí důstojníci, velitelé jednotlivých útvarů a generální štáb, složený z publicistů, řečníků a vědců.^[r] Bez této armády by buržoasie nic nedokázala. Cožpak angličtí landlordi, kterých není ani třicet tisíc, by dokázali ovládat hladovou masu, čítající několik desítek milionů, bez farmářů?! Farmář je skutečný řadový voják ve smyslu politickém a malá vykořisťovatelská buňka ve smyslu hospodářském... V továrnách vykonávají úlohu farmářů mistři a jejich pomocníci, kteří dostávají velmi dobrý plat nejen za lepší práci, ale též za dohlížení na dělníky, aby neodcházeli od stroje, za to, že zabraňují dělníkům žádat zvýšení mezd nebo zkrácení pracovní doby a umožňují podnikatelům ukazovat na ně a říkat: ‚Podívejte se, kolik platíne těm, kteří pracují a přinášejí nám prospěch‘; dále jsou tu kramáři, kteří jsou blízce spřáteleni s podnikateli a správou závodů; a nakonec úředníci a všemožní dohližitelé a jiní podobní drobní parasiti, v jejichž žilách dosud proudí dělnická krev, ale jejichž duše už plně ovládl kapitál. [Naprosto správně! K. T.] Pochopitelně, totéž co vidíme v Anglii, lze vidět i ve Francii, v Německu a v jiných zemích. [Naprosto správně! A také v Rusku. K. T.] V některých případech se mění snad jen jednotlivosti, ale i ty povětšině zůstávají nezměněné. Francouzská buržoasie, která zvítězila koncem minulého století nad šlechtou, nebo lépe řečeno, využila vítězství lidu, vyzvedla z lidu maloburžoasii, která pak pomohla obírat a sama obrala lid a vydala jej do rukou dobrodruhů... V době, kdy literatura pěla hymny na francouzský lid, kdy byla vychvalována jeho velikost, velkomyslnost a láska k svobodě, v době, kdy Francie tonula v celém tomto oparu podkuřování — buržoasní kocour požíral své kuřátko e sežral je skoro celé a lidu zůstavil pouhé kůstky. Vychvalovaná lidová držba půdy se ukázala mikroskopickou, několikametrovou a často nebyla schopna ani hradit daně...“

Pojednáme nyní o tomto jevu.

Za prvé, chtěli bychom se zeptat narodnika, kdo u nás „využil vítězství nad feudalismem“, nad „starošlechtickou vrstvou“? Pravděpodobně nikoli buržoasie. Co se dělo u nás mezi „lidem“, v době, kdy „literatura pěla hymny“, které citoval nyní autor: o lidu, o lásce k lidu, o velkomyslnosti, o vlastnostech a dobrých stránkách občiny, o „vzájemném sociálním přizpůsobení a solidární činnosti“ v občině, o tom, že Rusko je jediné výrobní družstvo, že občina je „všechno, co tkví v myslích a počínání selského lidu“ atd., atd., a co je podnes opěváno (byť jen v mollovém tónu) na stránkách liberálně narodnického tisku? Ostatně, nebyla rolníkům půda brána; nepožíral buržoasní kocour kuřátko, nesežral je skoro celé; „vychvalovaná lidová držba půdy“ se „neukázala mikroskopickou“ a platy z této držby nepřevyšovaly přijmy?^[s] Nikoli, pouze „mystikové a metafysikové“ to mohou tvrdit, považovat to za skutečnost, a brát tuto skutečnost jako základní hledisko při posuzování naší situace a své činnosti, zaměřené nikoli k hledání „jiných cest pro vlast“, nýbrž k práci na dané, naprosto se již vyhranivší kapitalistické cestě.

Za druhé: je zajímavé porovnat metodu autorovu s metodou marxistů. Z konkretních úvah lze mnohem lépe poznat jejich odlišnost než z abstraktních představ. Proč autor mluví o francouzské „buržoasii“, že zvítězila koncem minulého století nad šlechtou? Proč činnost, která byla převážně a skoro výlučně činností inteligence, je nazývána buržoasní? A pak, nezahálela přece ani vláda, která brala půdu rolníkům, ukládala vysoké daně atd. A posléze, vždyť tito činitelé mluvili o lásce k lidu, o rovnosti a obecném blahu, tak jako to říkali a říkají ruští liberálové a narodnici. Lze za takových okolností spatřovat ve všem tom jedině „buržoasii“? Není „omezený“ takový názor, který redukuje politická a ideová hnutí na Plusmacherei?^[t] Vidíte, všechno to jsou tytéž otázky, kterými zahrnuji ruské marxisty, když říkají totéž o naší rolnické reformě (neboť vidí její odlišnost pouze v „jednotlivostech“) a o poreformním Rusku vůbec. Mluvím zde, opakuji, nikoli o faktické správnosti našeho názoru, nýbrž o metodě, které v tomto případě používá narodnik. Ten bere jako kriterium — výsledky („ukázalo se“, že lidová držba půdy je mikroskopická, kocour „požíral“ a „sežral“ kuřátko) a přitom bere výhradně jen hospodářské výsledky.

Vzniká otázka, proč narodnik používá této metody pouze vůči Francii a nechce jí použít také vůči Rusku? Vždyť metoda musí být všude stejná. Hledáte-li ve Francii za činností vlády a inteligence — zájmy, proč je tedy nehledáte na svaté Rusi? Klade-li vám vaše kriterium tam otázku, jakou se „ukázala“ lidová držba půdy, proč je zde kriteriem — jakou se lidová držba půdy „může“ ukázat? Vyvolávají-li fráze o lidu a jeho velkomyslnosti při „požírání kuřátka“ ve vás spravedlivý odpor, proč se zde neodvracíte jak od buržoasních filosofů, tak od těch, kteří v situaci, kdy podle vašeho vlastního přiznání jde o „požírání“, mohou mluvit o „vzájemné sociální přizpůsobivosti“, o „lidové pospolitosti“, o „potřebách lidového průmyslu“ a jiné podobné věci?

Odpověď je jediná: proto, že vy jste — ideolog maloburžoasie, proto, že vaše ideje, tj. narodnické ideje vůbec, a nikoli ideje Ivana, Petra a Sidora, jsou výsledkem odrazu zájmů a hledisek drobného výrobce a naprosto ne výsledkem „čistého“^[u] myšlení.

„Pro nás je však v tomto ohledu zvlášť poučné Německo, které se stejně jako my opozdilo s buržoasní reformou a využilo proto zkušeností jiných národů nikoli v kladném, nýbrž, pochopitelně, v záporném smyslu.“ Složení rolnictva v Německu — říká autor, opakuje tak názor Vasilčikovův — bylo nesourodé: rolníci se diferencovali jak co do práv, tak co do způsobu držby a velikosti přídělů půdy. Celý proces vedl k vytváření „rolnické aristokracie“, „stavu vesnických vlastníků půdy nešlechtického původu“, k tomu, že z masy „hospodářů se stávali nádeníci“. „Situaci pak dovršila a všecky legální cesty k zlepšeni situace dělníků zatarasila poloaristokratická. poloburžoasní ústava z r. 1849, která dala hlasovací právo jedině šlechtě a majetnému rnčšťanstvu.“

Tohle je originální názor. Ústava „zatarasila“ legální cesty?! To je odraz ještě té staré bláhové theorie ruských narodniků, podle které se volalo k „inteligenci“, aby obětovala „svobodu“, neboť ta prý by byla ku prospěchu pouze jí, kdežto lid by dala do rukou „majetného měšťanstva“. Nebudeme se přít s touto nesmyslnou a reakční theorií, neboť té se zřekli dnešní narodnici vůbec i naši nejbližší odpůrci, zejména pp. publicisté z Časopisu „Russkoje Bogatstvo“. Musíme však připomenout, že narodnici tím, že upouštějí od této myšlenky a činí krok k otevřenému uznání daných cest pro Rusko místo vyhlašování jiných cest — právě tím dali plně najevo svoji maloburžoasnost. Neboť tím, že trvají na drobných, buržoasních reformách a současně naprosto nechápou třídní boj, dostávají se do tábora liberálů proti těm, kdož se stavějí do tábora „antipoda“, neboť v něm vidí jediného, abych tak řekl, tvůrce oněch statků, o nichž je řeč.

„Také v Německu bylo tehdy mnoho lidi, kteří měli pro emancipaci jedině slova nadšeni. A to u nich trvalo deset, dvacet, třicet let i víc. Byli to lidé, kteří soudili, že každý skepticismus, každá nespokojenost s reformou je vodou na mlýn reakci a zatracovali je. Prostodušší z nich si představovali lid jako koně puštěného na svobodu, kterého pak lze znovu postavit do stáje a zapřáhnout do rychlé poštovní káry (což naprosto není vždycky možné). Vyskytli se však i zde darebáci, kteří lichotili lidu a s povykem prosazovali jinou linii, darebáci, kteří se chytali takových naivků, vyznávajících upřímně lásku lidu, jež bylo možno vést a vykořisťovat. Ach, tihle upřímní naivkové! Když začíná občanský boj, nebývá každý k tomuto boji připraven a každý není tohoto boje schopen.“

To jsou krásná slova, která dobře shrnují nejlepší tradice starého ruského narodnictví a jichž můžeme použít k charakteristice poměru ruských marxistů k soudobému ruskému narodnictví. K takovému použití na nich není třeba mnoho měnit: natolik je shodný proces kapitalistického vývoje obou zemí; natolik jsou shodné společenskopolitické ideje, v nichž se tento proces zračí.

Také u nás v „pokrokové“ literatuře vládnou a řídí ji lidé, kteří vykládají o „podstatných odlišnostech naší rolnické reformy od západní“, o „sankcionováni lidové (sic!) výroby“, o velkém „přídělu půdy“ (po zaplacení!!) atd. a očekávají proto od vrchnostenských orgánů seslání zázraku, který se jmenuje „zespolečenštění práce“, čekají na to „deset, dvacet, třicet let i více“, a mezitím kocour — o kterém jsme právě mluvili — požírá kuřátko a hledí přitom s laskavostí sytého a klidného zvířete na „upřímné naivky“, kteří vykládají o nutnosti zvolit jinou cestu pro vlast, o škodlivosti „hrozícího“ kapitalismu, o opatřeních na pomoc lidu půjčkami, výrobními družstvy, společným obděláváním půdy a podobnými neškodnými záplatami. „Ach, tihle upřímní naivkové!“

„Právě tento proces vytváření třetího stavu prožíváme nyní také my a hlavně naše rolnictvo. Rusko zůstalo s touto věcí pozadu za celou Evropou, dokonce i za svou přítelkyní ze studií, nebo lépe řečeno, z lycea — za Německem. Třetí stav všude v Evropě vznikal a rozrůstal se ve městech. U nás je tornu naopak“ — u nás je mnohem méně městského obyvatelstva... „Hlavní příčina tohoto rozdílu tkví v naší lidové držbě půdy, která udržuje obyvatelstvo na venkově. Růst městského obyvatelstva v Evropě je těsně spjat s tím, že lid pozbýval půdy a že rostl tovární průmysl, který za kapitalistických podmínek výroby potřebuje levnou práci a přebytek nabídky práce. Zatím co evropské rolnictvo, vytlačované z venkova, šlo za výdělkem do měst, naše rolnictvo se drží půdy, co mu síly stačí. Lidová držba půdy je hlavní strategický bod, je to hlavní klíč k postavení rolníků, jehož význam si velmi dobře uvědomují vůdcové buržoasie a proto vynakládají proti lidové držbě půdy veškeré svoje umění a všechny svoje síly. A právě tady je příčina, proč jsou vedeny všechny ty útoky proti občině, právě odtud vychází tak velké množství různých plánů, jak zbavit zemědělce půdy, což se děje ve jménu racionální agronomie, ve jménu rozkvětu průmyslu, ve jménu národního pokroku a slávy!“

Tady už se názorně projevuje povrchnost narodnické theorie, která pro snění o „jiných cestách“ naprosto nesprávně hodnotí skutečnost: spatřuje „hlavní bod“ — v takových podřadných právních kategoriích, jako jsou formy rolnické držby půdy (občinové nebo individuální); narodnická theorie vidí v našem drobném rolnickém hospodářství cosi zvláštního, jako by to nebylo obyčejné hospodářství drobných výrobců, naprosto shodné — typem své politicko-ekonomické organisace — s hospodářstvím západoevropských řemeslníků a rolníků, nýbrž jakási „lidová“ (!?) držba půdy. Podle terminologie, která teď zavládla v našem liberálně narodnickém tisku, slovo „lidový“ znamená něco, co vylučuje vykořisťování pracujícího člověka, takže autor svou charakteristikou přímo zastírá nespornou skutečnost, že v našem rolnickém hospodářství existuje stejné přivlastňování nadhodnoty a stejná práce na cizího, jaká panuje i mimo „občinu“, a otevírá dokořán dveře sentimentálnímu a úlisnému farizejství.

„Dnešní naše občina s nedostatkem půdy a přetížená daněmi neskýtá ještě bůhvíjaké záruky. Rolník míval i tak málo půdy, ale teď, následkem růstu obyvatelstva a poklesu výnosu, je jí ještě méně; daňová břemena se nezmenšují, nýbrž zvětšují; vedlejšího výdělku je málo; možností přivydělat si v místě je ještě méně; život na venkově se stává tak těžkým, že rolnictvo celých vesnic odchází za výdělkem daleko a ponechává doma jen ženy a děti. Následkem toho se vylidňují celé újezdy... Vlivem těchto těžkých životních podmínek se jednak z rolnictva utváří zvláštní třída lidí — mladá buržoasie, která se snaží skupovat půdu soukromě, jednotlivě, snaží se najít si jiné zaměstnání —. v obchodu, lichvě, v sestavování part dělníků, kterým se staví do čela, snaží se získat zprostředkování různých dodávek a jiné podobné obchůdky.“

O tomto problému je třeba pojednat zcela podrobně.

Vidíme zde, za prvé, konstatování určitých faktů, které lze vyjádřit několika slovy: rolníci utíkají z půdy; za druhé, jejich zhodnocení (záporné), a za třetí, vysvětlení, z něhož vyplývá přímo celý program, který zde sice není vyložen, ale je až příliš dobře známý (přidat půdu a snížit daně; „zvelebit“ a „rozvinout“ živnosti).

Je třeba zdůraznit, že s hlediska marxisty je zcela a naprosto spravedlivé (jenže je to vysloveno, jak hned uvidíme, velmi nedostatečně) jak první, tak druhé. Naprosto nesprávné je však třetí.^[v]

Vysvětlím to. Správné je první. Správná je skutečnost, že naše občina není žádnou zárukou, pravda je, že rolnictvo opouští venkov, zbavuje se půdy; bylo by třeba říci: rolnictvo je vyvlastňováno — protože vlastnilo (právem soukromého vlastnictví) určité výrobní prostředky (z toho půdu na podkladě zvláštního práva, které však dávalo též do soukromého vykořisťování i půdu, kterou vykoupily občiny) a tyto prostředky teď ztrácí. Je správné, že domácké živnosti „upadají“ — tj. i na tomto poli jsou rolníci vyvlastňováni, pozbývají výrobních prostředků a nástrojů, zanechávají domáckého tkalcovství a jdou jako dělníci na stavbu železnic, jako stavební dělníci, jako nádeníci atd. pracovat za mzdu. Ty výrobní prostředky, jichž jsou rolníci zbavováni, plynou do rukou nepatrné menšiny a jsou zdrojem vykořisťování pracovní síly — kapitálem. Proto má autor pravdu, když říká, že z vlastníků těchto výrobních prostředků se stává „buržoasie“, tj. třída, která za kapitalistické organisace společenského hospodářství ovládá „lidovou“ práci. Všechny tyto skutečnosti jsou konstatovány správně a správně je zhodnocen jejich vykořisťovatelský význam.

Ale už z toho, co zde bylo vylíčeno, čtenář jistě poznal, že marxista objasňuje tato fakta naprosto jinak. Narodnik spatřuje příčiny těchto jevů v tom, že „je málo půdy“, že jsou těžké daně, že ubývá „vedlejších výdělků“, tj. spatřuje je ve zvláštnostech politiky: agrární, daňové a průmyslové, nikoli však ve zvláštnostech společenské organisace výroby, z níž teprve nevyhnutelně vyplývá tato politika.

Narodnik soudí: půdy je málo a je jí zde čím dál tím méně. (Neuvádím ani konkretní výrok autora o článku, nýbrž všeobecné tvrzení narodnické doktriny.) To je naprosto správné, proč ale říkáte jen, že je půdy málo, a neříkáte k tomu: málo půdy je na prodej. Přece víte, že naši rolníci si vykupují svoje příděly od statkářů. Proč tedy poukazujete hlavně na to, že půdy je málo, a ne na to, že je prodávána?

Už sama tato skutečnost, že je půda prodávána, vykupována, svědčí o tom, že panují takové principy (výrobní prostředky si lze opatřit za peníze), za kterých pracující lidé stejně zůstávají bez výrobních prostředků, nechť se jich prodává málo nebo mnoho. Tím, že zamlčujete tuto skutečnost, zamlčujete onen kapitalistický způsob výroby, na jehož podkladě jedině mohl vzniknout takový prodej. Už tím, že zamlčujete tuto skutečnost, stavíte se na základnu této buržoasní společnosti a stává se z vás obyčejný politikář, který uvažuje o tom, prodává-li se půdy mnoho nebo málo. Nevidíte, že už sama skutečnost výkupu svědčí o tom, že „duší“ těch, v jejichž zájmu byla provedena „veliká“ reforma a kdož ji provedli, „zmocnil se už plně kapitál“, nevidíte, že pro celou tuto liberálně narodnickou „společnost“, která se opírá o řády vytvořené reformou a politikaří s různými zlepšeními těchto řádů, to znamená asi tolik jasna jako od „kapitalistické luny“. Právě proto se narodnik vrhá s takovou nenávistí na ty, kdož důsledně stojí na zásadně jiné základně. Narodnik křičí, že tito lidé se nestarají o lid, že chtějí rolníky zbavit půdy!!

On, narodnik, se stará o lid, nechce zbavit rolnictvo půdy, chce, aby se rolnictvu dostalo (prodalo) více půdy. Narodnik je poctivý kramář. Zamlčuje sice, že půda se nedává zadarmo, nýbrž prodává — ale cožpak je v krámku třeba mluvit o tom, že se za zboží musí platit penězi? To je přece každému jasné.

Je pochopitelné, že narodnik nenávidí marxisty, kteří říkají, že je třeba se obracet jedině k těm, kdož jsou už „diferencováni“ od této kramářské společnosti, „odloučeni“ od ní — je-li přípustné použít těchto charakteristických maloburžoasních výrazů pánů Michajlovských a Južakovů.^[v]

Pojďme dále. „Řemeslíckého podnikání je málo“ — tak zní narodnikův názor na domácké živnosti. A znovu mlčí o tom, jak jsou tyto živnosti organisovány. Lhostejně zavírá oči nad tím, že jak ty živnosti, které „upadají“, tak ty, které se „rozvíjejí“, jsou stejně organisovány kapitalisticky, za úplného ujařmení práce kapitálem faktorů, kupců atd., a omezuje se na maloburžoasní volání po pokroku, po zlepšení, po výrobních družstvech atd., jako by podobná opatření mohla aspoň trochu ohrozit skutečnost, že vládne kapitál. Jak v oblasti zemědělství, tak v oblasti zpracovávajícího průmyslu se narodnik staví na základnu jejich dnešní organisace a bojuje nikoli proti této organisaci, nýbrž proti jejím různým nedostatkům. — Pokud jde o daně, tady už narodnik potírá sám sebe tím, že názorně projevuje hlavní charakteristický rys narodnictví, schopnost dělat kompromisy. Sám tvrdil výše, že každá daň (dokonce i z příjmu) doléhá za dnešní soustavy přivlastňování nadhodnoty na pracujícího, ale proto si ještě naprosto neodřekne povykládat si s liberální společností o tom, jsou-li daně velké nebo malé, a dává s hlediska „občanské slušnosti“ příslušné rady ministerskému odboru daňovému a dávkovému.

Krátce řečeno, podle názorů marxisty netkví příčina v politice ani ve státu a ani ve „společnosti“, nýbrž v dnešní soustavě hospodářské organisace Ruska; věc netkví v tom, že „obratní lidé“ nebo „prohnaní chlapíci“ loví v kalných vodách, nýbrž v tom, že „lid“ tvoří dvě vzájemně protikladné a vzájemně se vylučující třídy: „ve společnosti se všechny činné síly skládají ve dvě vzájemně protichůdné souřadnice“.

„Když lidé, kteří mají zájem na tom, aby byl nastolen buržoasní řád, vidí zhroucení svých plánů,^[x] nepřestávají na tom: neustále tvrdí rolnictvu, že vinu na tom všem má občina a společné ručení, opětovné rozdělování půdy a společné rozhodování, což vše je k prospěchu lenochům a opilcům; tito lidé zřizují pro majetné rolníky ůvěrní spolky a starají se o drobný pozemkový úvěr pro parcelové vlastnictví půdy; zřizují ve městech technické, řemeslnické a jiné podobné školy, do nichž se zase dostávají pouze děti majetných lidí, zatím co masa zůstává bez škol; tito lidé pomáhají bohatým rolníkům zušlechťovat dobytek pořádáním výstav, vyplácením prémií, plemennými býky, připouštěnými za poplatek atd. Všechny tyto drobné snahy pak vytvářejí jednu velikou sílu, která venkov rozkládá a rozštěpuje rolnictvo stále hlouběji ve dvě části.“

Charakteristika „drobných snah“ je správná. Autorova myšlenka, že všechny tyto drobné snahy (na kterých tak usilovně nyní trvá „Russkoje Bogatstvó“ a všechen náš liberálně narodnický tisk) jsou projevem a propagací „novoměšťanské“ vrstvy, kapitalistických řádů, je naprosto správná.

Právě pro tuto okolnost odmítají marxisté podobné snahy. A skutečnost, že tyto „snahy“ nesporně představují nejbližší požadavky drobných výrobců, dokazuje podle názoru marxistů, že je správná jejich základní poučka: v rolníkovi nelze spatřovat představitele myšlenky práce, neboť rolník, který je za kapitalistické organisace hospodářství drobným buržoou a v důsledku toho se staví na základnu existujících řádů, přiklání se některými způsoby svého života (i svého myšleni) k buržoasii.

Této okolnosti bude také třeba využít, aby bylo možno zdůraznit: odmítavý poměr marxistů k „drobným snahám“ zvláště vyvolává nářek pánů narodniků. Když jim připomínáme jejich předky, objasňujeme tím, že byly doby, kdy narodnici pohlíželi na situaci jinak, kdy neuzavírali kompromisy s takovou ochotou a vervou [ačkoli už tehdy je přece jen uzavírali, jak o tom svědčí týž článek], kdy — neříkám: chápali, ale aspoň cítili buržoasnost všech takových snah, kdy odmítání těchto snah bylo posuzováno jako „pesimismus vůči lidu“ jen nejnaivnějšími liberály.

Příjemný styk pánů narodniků s liberály jako představiteli „společnosti“ přinesl zřejmě dobré plody.

Nechce-li se někdo spokojit „drobnými snahami“ buržoasního pokroku, pak to naprosto neznamená, že absolutně odmítá jednotlivé reformy. Marxisté naprosto nepopírají určitý (byť nepatrný) prospěch z těchto opatření: tato opatření mohou přinést pracujícímu lidu určité (byť nepatrné) zlepšení jeho situace; uspíší odumíráni zvlášť zaostalých forem kapitálu, lichvářství, područí atd., urychlí jejich přeměnu v modernější a lidštější formy evropského kapitalismu. Proto marxisté, kdybyste se jich zeptali, je-li třeba učinit taková opatření, odpověděli by jistě kladně, ale přitom by vysvětlili svůj poměr ke kapitalistickému zřízení, které se těmito opatřeními zlepšuje, a svůj souhlas by zdůvodnili tím, že si přejí, aby se urychlil vývoj tohoto zřízeni a tudíž i jeho konec.^[y]

„Povšimneme-li si, že rolnictvo u nás je rozděleno tak jako v Německu podle práv a rozsahu držby na rozličné kategorie (rolníci státní, údělní, bývalí statkářští, a z nich zase na takové, kteří dostali příděly plné, střední, čtvrtinové a pro usedlosti), že občinový způsob života není u nás způsobem života všech, že v jihozápadním kraji, kde se setkáváme se soukromou držbou půdy, vidíme zase rolníky, kteří mají potah, a takové, kteří potah nemají^[z], rolníky, kteří se věnují zelinářství, vidíme tam podruhy a nájemce^[aa], z nichž někteří mají až 100 děsjatin půdy i víc, zatím co jiní nemají ani píď půdy, že v baltických guberniích je agrární zřízení naprostou kopií německého agrárního zřízení atd. — pak vidíme, že i u nás je základna pro buržoasii.“

Tady je třeba si povšimnout vysněného zveličeni významu občiny, což je starý hřích narodniků. Autor se vyjadřuje tak, jako by „občinový způsob života“ vylučoval buržoasii, jako by vylučoval rozštěpeni rolníků! To je ale přece zřejmá nepravda!

Každý ví, že také občinoví rolníci jsou rozděleni podle práv a velikosti přídělů, že i v té nejobčinovější vesnici jsou rolnici zase rozštěpeni jak „podle práv“ (bezzemci, příděloví, bývalí dvorští, dále rolníci, kteří spláceli příděly zvlášť stanovenými částkami, tzv. připsaní atd., atd.), i „podle rozsahu držby“: na rolníky, kteří se vzdali přídělů, a na ty, kterým byly příděly odebrány pro neplacení daní nebo proto, že půdu neobdělávají nebo ji zanedbávají, a na ty, kteří si berou cizí příděly do pachtu; na rolníky, kteří mají půdu „na věky“ nebo si kupují několik děsjatin půdy „na léta“, a nakonec na rolníky bez vlastního hospodářství, bez vlastního dobytka a bez potahu a jiné zas s početným potahem. Každý vf, že i v té nejobčinovější vsi je na tomto podkladě hospodářského rozštěpení a zbožního hospodářství nejširší půda pro lichvářský kapitál a pro všechny formy poroby. Narodnici však přesto stále šíří své nechutné povídačky o jakémsi „občinovém způsobu života“!

„A mladá buržoasie u nás opravdu roste každým dnem, každou hodinou, roste nejen v okrajových územích s židovským obyvatelstvem, nýbrž i uvnitř Ruska. Určit její početnost v číslicích je zatím velmi těžké; když však uvážíme vzrůstající počet vlastníků půdy a vzrůstající počet obchodních smluv, vzrůstající počet stížností z venkova na kulactvo a vydřiduchy a jiné podobné příznaky,^[bb] lze soudit, že početnost buržoasie je už značná.“

Naprosto správně! Právě tato skutečnost, správná pro rok 1879 a nesporná v mnohem větším rozsahu pro rok 1895, je jedním ze základů marxistického pojetí ruské skutečnosti.

Naše stanovisko k této skutečnosti je stejně odmítavé: oba se shodujeme v tom, že je výrazem jevů, které se příčí zájmům přímých výrobců, ale tyto skutečnosti chápeme naprosto odlišně. Theoretickou stránku této odlišnosti jsem už zhodnotil výše a nyní pojednám o stránce praktické.

Buržoasie — zejména vesnická — je u nás ještě slabá. Teprve se rodí, říká narodnik. Proto je ještě možné proti ní bojovat. Buržoasní směr je dosud ještě slabý — proto je dosud možný návrat zpět. Není zmeškáno.

Tak může uvažovat pouze sociolog-metafysik (z něhož se v praxi stává zbabělý reakční romantik). Nebudu se ani šířit o tom, že „slabost“ vesnické buržoasie je vysvětlována tím, že prý se od ní odlučují silné prvky, její špičky, odcházející do měst a že ve vsích jsou jen „vojáci“, kdežto v městech už se usadil „generální štáb“; nebudu mluvit o všech těchto příliš očividných překrucováních faktů, jichž se narodnici dopouštějí. V tomto jejich názoru je totiž ještě jedna chyba, která z něho dělá názor metafysický.

Máme před sebou určitý společenský vztah, vztah mezi vesnickým maloburžoou (bohatým sedlákem, handlířem, kulakem, vydřiduchem^[cc] atd.) a „zjednaným“^[dd] rolníkem, pracujícím pochopitelně „do cizí kapsy“.

Tento vztah existuje — narodnik nemůže popřít, že je všeobecně rozšířený. Je však slabý — říká — a proto je možné tento stav ještě napravit.

Dějiny jsou vytvářeny „živými osobnostmi“, řekneme tomuto narodnikovi, a počastujeme ho tak jeho vlastním učením. Napravit, pozměnit společenské poměry, pochopitelně je možné; je to však možné jedině tehdy, když s podnětem přicházejí sami účastníci těchto napravovaných nebo pozměňovaných společenských vztahů. To je jasné jako bílý den. Vzniká ale otázka: může „zjednaný“ rolník změnit tento vztah? A v čem tento vztah tkví? — V tom, že za soustavy výroby zboží hospodaří dva drobní výrobci a že toto zbožni hospodářství je štěpí „ve dvé“, že jednomu z nich dává kapitál, kdežto druhého přinucuje pracovat „do cizí kapsy“.

Jak tedy bude moci tento náš zjednaný rolník změnit takový vztah, když sám stojí jednou nohou právě na oné základně, kterou je třeba změnit? Jak může pochopit chybnost isolovanosti a zbožního hospodářství, když sám je isolován a hospodaří na své risiko a nebezpečí tím, že hospodaří pro trh, a když tyto podmínky jeho života plodí v něm „tužby a cítění“, jež jsou vlastní tomu, kdo isolovaně pracuje pro trh? Když je isolován materiálními podmínkami samými, rozsahem a rázem svého hospodářství a v důsledku toho není jeho odmítavý poměr ke kapitálu dosud tak silný, aby byl schopen pochopit, že je to právě kapitál, a nikoli jen „prohnaní chlapíci“ a obratní lidé?

Není z toho zřejmé, že je třeba se obrátit tam, kde je právě tento (nota bene) společenský vztah plně rozvinut, kde účastnici tohoto společenského vztahu, kteří jsou přímými výrobci, jsou už sami plně „diferencováni“ a „vzájemně odloučeni“ buržoasními řády, kde protikladnost zájmů je už tak rozvinutá, že je jasná sama sebou, kde už není možné žádné snílkovství, žádné polovičaté vytyčování otázky? A až přímí výrobci, vynesení vývojem na nejzazší hranici těchto podmínek, budou „diferencováni životem“ buržoasní společnosti nejen ve skutečnosti, nýbrž i ve svém vědomí, pak také pracující rolnictvo, postavené do nevyspělých a špatných podmínek, uvidí, „jak se to dělá“, a připojí se ke svým soudruhům pracujícím „do cizí kapsy“.

„Když se u nás mluví o skutečnosti, že rolníci si kupují půdu, a říká se, že rolnictvo si kupuje půdu jak do soukromého vlastnictví, tak do společného užívání, pak skoro nikdo k tornu nedodává, že koupě pro společné užívání je jen řídkou a nepatrnou výjimkou z celkového pravidla soukromých koupí.“

Když pak autor uvedl údaje, že soukromých vlastníků půdy, kterých podle soupisu r. 1861 bylo 103.158, ale podle soupisu ze šedesátých let 313.529, připomíná, že rozdíl je vysvětlitelný tím, že po druhé byli započítáni drobní vlastníci z řad rolníků, kteří nebyli vzati do soupisu za feudalismu, a pokračuje:

„...a právě to je naše mladá vesnická buržoasie, která se přímo sbližuje a sjednocuje s drobnou pozemkovou šlechtou.“

To je pravda, naprostá pravda — řekneme my na to — zejména pokud jde o ono „sbližování“ a „sjednocování“! A právě proto mezi ideology maloburžoasie řadíme lidi, kteří přikládají vážný význam (pokud jde o zájmy přímých výrobců) „rozšíření rolnické držby půdy“, tedy i autora, který říká tohle na str. 152.

A právě proto lidé, kteří při posuzování individuální a společné koupě půdy se tváří tak, jako by na této otázce záviselo aspoň trochu „nastolení“ buržoasních řádů, nejsou podle našeho mínění ničím jiným než politikáři. Oba tyto jevy počítáme k buržoasnosti, neboť v obou případech koupě je koupí a peníze jsou penězi, což znamená, že je to takové zboží, které se dostává jedině do rukou drobného buržoy,^[ee] při čemž je lhostejné, je-li sdružen ve spolku „k sociálnímu vzájemnému přizpůsobení a solidární činnosti“ nebo je-li isolován jako vlastník parcelového dílu půdy.

„Nutno připomenout, že tato mladá vesnická buržoasie tu naprosto není sama. ‚Vydřiduch‘ je přece slovo, které není na Rusi nové, ale nemělo nikdy takový význam, jakého nabylo teď, nikdy nepůsobilo tak tísnivě na obyvatele venkova jako teď. Vydřiduch, to byla jakási patriarchální osobnost, která u srovnání s dneškem byla vždycky přece jen podřízena občině, a někdy to byl prostě lenoch, který se ani zvlášť nehnal za zbohatnutím. — V této době však má toto slovo jiný význam: ve většině gubernií se z něho už stalo pouze označení druhu lidí, jehož se poměrně málo užívá a je nahrazováno slovem: kulak, handlíř, kupec, krčmář, kůžičkář, dohazovač, lichvář atd. Toto rozdělení jednoho slova na několik slov, částečně též nikoli nových a zčásti naprosto nových, anebo dosud se mezi rolnictvem málo vyskytujících, svědčí především o tom, že ve vykořisťování lidu došlo k dělbě práce a tím k širokému rozmachu a ke specialisaci odírání. Skoro v každé vsi a v každé obci je jeden nebo několik takových vykořisťovatelů.“

Není sporu o tom, že tato skutečnost, že se odírání šíří, je vystižena správně. Marně však autor, tak jako všichni narodnici, nechce přes všechny tyto skutečnosti pochopit, že toto soustavné, všeobecné a jako pravidlo (dokonce i s dělbou práce) se vyskytující kulactvo je projevem kapitalismu v zemědělství, že je to projev panství kapitálu v jeho prvotních formách, kapitálu, který jednak neustále vytváří městský, bankovní a vůbec evropský kapitalismus, v němž narodnici spatřují něco vnášeného zvenčí, a jednak je podporován a živen tímto kapitalismem, krátce, že je to jedna ze stránek kapitalistické organisace ruského národního hospodářství.

Kromě toho uvedená charakteristika „evoluce“ vydřiducha nám umožňuje ještě lépe usvědčit narodnika.

V reformě z roku 1861 spatřuje narodnik sankcionování lidové výroby, spatřuje v ní podstatnou odlišnost od reformy na Západě.

Ta opatření, po kterých narodnik teď touží, jsou v podstatě stejně podobným „sankcionováním“ občiny atd. a podobnou „zajištěností příděly“ a výrobními prostředky vůbec.

Proč tedy, pane narodniku, reforma, která „sankcionovala lidovou (a nikoli kapitalistickou) výrobu“, vedla jedině k tomu, že z „patriarchálního lenocha“ se stal poměrně energický, čiperný a civilisací prodchnutý dravec? Proč vedla jedině k tomu, že se změnila forma odírání, právě tak jako podobné velké reformy na Západě?

Proč soudíte, že další kroky „sankcionování“ (plně možné ve formě rozšíření rolnické držby půdy, práva přesídlení, uspořádání pachtu a jiných nesporných pokroků, avšak pokroků jedině buržoasních) — proč soudíte, že povedou k něčemu jinému než k dalšímu pozměnění formy, k dalšímu poevropštění kapitálu, který se z kapitálu obchodního přerodí v kapitál výrobní, ze středověkého v moderní?

Jinak tornu nemůže být, prostě proto, že podobná opatření se naprosto nedotýkají kapitálu, tj. takového vztahu mezi lidmi, za něhož jsou v rukou jedněch nahromaděny peníze — jako produkt společenské práce, organisované výrobou zboží, kdežto druzí nemají nic kromě svobodných „rukou“^[ff] — svobodných právě od toho produktu, který je nahromaděn v rukou předchozí kategorie.

„... Z těchto lidí (kulaků atd.) ty menší, kteří nemají kapitál, to obvykle táhne k velkým obchodníkům, kteří jim půjčují peníze anebo jim svěřují obstarání nákupů; majetnější si počínají samostatně, sami si vyřizují styk s velkými obchodními a přístavními městy, posílají tam svým jménem vagony a sami se vypravují za zbožím, kterého je v místě třeba. Posaďte se do kteréhokoli vlaku a určitě tam najdete ve III. třídě (zřídka kdy v II. třídě) desítky těchto lidí, kteří se vypravují někam za svými obchodními záležitostmi. Tyto lidi poznáte i podle zvláštního oblékání a podle krajně nevázaného chování, hlasitého smíchu nad nějakou paničkou, která prosí, aby se nekouřilo, nebo nad nějakým venkovánkem [tak se tam skutečně říká: ‚venkovánkem‘. K. T.], který se vypravuje někam za výdělkem, a protože se nevyzná v obchodních záležitostech a chodí v laptích, připadá jim ‚nevzdělaný‘. Tyto lidi poznáte i podle řeči. Mluví obvykle o ‚peciválech‘, o ‚cudných ovečkách‘, o kůži, o ‚žrádle‘, o jáhlách atd. Uslyšíte přitom také cynické vyprávění o jejich podvodných kouscích a falšování zboží: o tom, jak slaninu, která už ‚řádně zaváněla, prodali do továrny‘, o tom, že ‚čaj dovede každý přibarvit, když se mu to jednou ukáže‘, že ‚váhu cukru lze zvýšit o tři libry na homoli navlhčením tak, že to kupující ani nepozná‘ atd. Vypráví se to všechno tak otevřeně a bez okolků, že jasně vidíte, že tito lidé nekradou lžičky v jídelnách a nevykrucují plynové kohoutky na nádražích jedině proto, že se bojí dostat se za mříže. Mravní stránka těchto lidí nesnese ani nejelementárnější kritiku, je celá založena na rublu a na pořekadlech: kupec — lovec; proto je štika v rybníce, aby kapr nezlenivěl; bližší košile než kabát; koukej kolem, co špatně leží; vyčíhej, kdy nikdo nekouká; nelituj slabého; hrb se a klaň se, kde je to třeba. A pak někdo vypráví případ, který se dověděl z novin, jak nějaký Volkov, krčmář a lichvář, si zapálil dům, který měl pojištěný na velkou částku, a že tohle individuum ‚je pro kněze a učitele nejváženější osobností‘, a že ‚jeden učitel mu píše za víno všechny falešné listiny‘, že ‚okresní písař mu slibuje nahnat do sítě Mordvince‘, že ‚jeden úředník zemstva a současně člen správy zemstva mu dal pojistit starý dům na 1.000 rublů“ atd., že „Volkov není vůbec zjev ojedinělý, ale typ. Není místa, kde by neměli svoje Volkovy, kde by nám nevyprávěli nejen o stejněm odírání a ujařmování rolníků, ale i o podobných případech,že si lidé sami podpalují“...

...„ A jak se vlastně chová k takovým lidem rolnictvo? Jsou-li hloupí, neomalení a bezcitní, malicherní jako Volkov, pak je rolnictvo nemá rádo a bojí se jich; bojí se jich proto, že jim mohou natropit kdejakou ničemnost, kdežto rolnictvo proti nim nemůže podniknout nic; jejich domy jsou pojištěny, mají dobré koně, pevné závory, zlé psy a mají styky s místními úřady. Jsou-li to však lidé obratnější a chytřejší než Volkov, dovedou-li zotročování a odírání rolnictva zastřít slušnou formou, utrhnou-li tajně rubl a současně před veřejností sleví groš, když nelitují nějakou skleničku vodky nebo mírku prosa na vyhořelou vesnici, pak požívají u rolníků úcty a jsou váženi jako mecenáši, jako dobrodinci vesnické chudiny, bez které by určitě zahynuli. Rolnictvo se na ně dívá jako na lidi dovedné a dává jim i děti do učení, neboť považuje za čest, když se chlapec dostane za pult, neboť věří, že se z chlapce stane vážený člověk.“

Schválně jsem vylíčil podrobněji autorovu úvahu, aby bylo možno posoudit charakteristiku naší mladé buržoasie, tak jak ji podává odpůrce názoru o buržoasní organisaci ruského společenského hospodářství. Rozbor této charakteristiky může v mnohém objasnit theorii ruského marxismu i ráz obvyklých útoků soudobého narodnictví proti němu.

Podle úvodu této charakteristiky je patrné, že autor, zdálo by se, chápe hluboké kořeny této buržoasie, že chápe její souvislost s velkou buržoasií, k níž „se pojí“ drobná buržoasie, její spojení s rolnictvem, které jí dává „děti do učení“, ale z příkladů, které autor uvádí, je vidět, že velmi nedostatečně hodnotí sílu a trvalost toho jevu.

Příklady, které uvádí, mluví o zločinech, o podvodech, o žhářství atd. Vzniká dojem, že „odírání a zotročování“ rolnictva je jen nějaká náhodnost, výsledek (jak se výše vyslovil autor) těžkých životních podmínek, „hrubosti mravních idejí“, omezeného „přístupu literatury mezi lid“ (str. 152) atd. — krátce, že všechno to naprosto nevyplývá nevyhnutelně ze soudobé organisace našeho společenského hospodářství.

Marxista zastává však právě tento názor; tvrdí, že to naprosto není náhoda, nýbrž nutnost, nevyhnutelnost, vyvolaná kapitalistickým způsobem výroby, který v Rusku panuje. Jakmile se z rolníka stane výrobce zboží (a těmi se stali už všichni rolníci), pak „mravnost“ rolníkova už bude nevyhnutelně „založena na rublu“ a nebude tím naprosto vinen rolník, neboť samy podmínky života jej nutí, aby tento rubl sháněl všemožnými obchodními chytráctvími.^[gg] Za těchto okolností se „rolnictvo“ bez jakéhokoli zločinného počínání, bez jakéhokoli lokajství a jakýchkoli podvodů diferencuje na bohaté a chudé. Stará rovnost se nemůže udržet proti výkyvům trhu. To není pouhé tvrzení, nýbrž skutečnost. A skutečnost je taková, že „bohatství“ nemnohých se stává za těchto okolností kapitálem, kdežto „chudoba“ masy ji nutí prodávat svoji pracovní sílu, pracovat na cizího. Z toho pak podle marxistova názoru vyplývá, že kapitalismus se už upevnil, vytvořil a plně se vyhranil nejen v továrenském průmyslu, nýbrž i na venkově a vůbec všude na Rusi.

A teď si můžete představit, jak důvtipní jsou pp. narodnici, když v odpověď na marxistovu argumentaci, že příčinou těchto „smutných jevů“ na venkově není politika, ani nedostatek půdy, ani platby a ani špatné „osobnosti“, nýbrž kapitalismus, že všechno to je nezbytné a nevyhnutelné za kapitalistického způsobu výroby, za panství třídy buržoasie když v odpověď na to začíná narodnik křičet, že marxisté chtějí zbavit rolnictvo půdy, že „dávají přednost“ proletáři před „samostatným“ rolníkem, že projevují — jak se vyslovují venkovské slečinky a p. Michajlovskij v odpovědi p. Struvovi — „opovržení a hrubost“ k „osobnosti“!

Z tohoto obrazu venkova, který je zajímavý tím, že jej vylíčil odpůrce, můžeme názorně vidět, jak jsou obvyklé námitky proti marxistům nesmyslné a vymyšlené, neboť pomíjejí skutečnosti a zapomínají na vlastní dřívější tvrzení, a to všechno proto, aby byly zachráněny, coûte que coûte,^[hh] theorie utopií a kompromisů, které, na štěstí, teď už nezachrání žádná síla.

Když marxisté mluví o kapitalismu v Rusku, přejímají už hotová schemata, opakují jako dogmata these, které jsou vzaty ze zcela jiných podmínek. Vztahují pak pojem kapitalistické výroby v Rusku, v jejím nepatrném rozvoji a významu (v našich továrnách a závodech je zaměstnáno celkem 1,400.000 lidí) i na masu rolnictva, která dosud vlastní půdu. Taková je jedna z námitek, v nichž si libuje liberálně narodnický tábor.

A právě na tomto obrázku venkova vidíme, že narodnik, když líčí situaci „občinových“ a „samostatných“ rolníků, nemůže se obejít bez téže kategorie buržoasie, převzaté z abstraktních schemat a cizích dogmat, musí konstatovat, že je jejím vesnickým typem a nikoli ojedinělým případem, že je silnými pouty spjata s velkou buržoasií ve městech, že je spjata i s rolnictvem, které jí „dává děti do učení“, z kterého pak, řečeno jinými slovy, právě vyrůstá tato mladá buržoasie. Vidíme tedy, že tato mladá buržoasie vyrůstá z naší „občiny“ a nikoli mimo ni, že se rodí ze společenských vztahů v prostředí rolnictva, které se stalo výrobcem zboží; vidíme, že nejen „1,400.000 lidi“, nýbrž celá masa vesnického ruského lidu pracuje na kapitál a je v jeho „správě“. Kdo tedy činí správné závěry z těchto skutečností, které uvádí nikoli nějaký „mystik a metafysik“ marxista, který věří v „triády“, nýbrž svérázný narodnik, který dovede ocenit zvláštnosti způsobu ruského života? Snad narodnik, když vykládá o volbě lepší cesty — jako by kapitál nebyl už učinil svoji volbu — když vykládá o obratu k jinému zřízení, které očekává od „společnosti“ a „státu“, tj. od takových prvků společnosti, které právě na podkladě této volby a pro tuto volbu vyrostly? Nebo činí správný závěr marxista, který říká, že ten, kdo sní o jiných cestách, je naivní romantik, neboť skutečnost nejnázorněji ukazuje, že „cesta“ je už zvolena, že panství kapitálu je skutečností, které se nelze zbavit polemikou a odsuzováním, že je to skutečnost, s kterou přímí výrobci jedině mohou počítat?

Druhá obvyklá výtka: marxisté uznávají, že velký kapitalismus v Rusku je pokrokovým jevem. Dávají prý tak přednost proletáři před „samostatným“ rolníkem, raději prý vidí, aby lid byl zbavován půdy a — s hlediska theorie, pro niž je ideálem, aby výrobní prostředky se dostaly dělnictvu — jsou pro to, aby pracující byl odloučen od výrobních prostředků, tj. upadají do nesmiřitelného rozporu.

Ano, marxisté považuji velký kapitalismus za jev pokrokový; nikoli ovšem proto, že nahrazuje „samostatnost“ nesamostatností, nýbrž proto, že vytváří podmínky k úplnému odstranění nesamostatnosti. Pokud jde o „samostatnost“ ruského rolníka, je to sentimentální narodnická báchorka a nic víc; ve skutečnosti taková samostatnost neexistuje. Také vylíčený obraz (jakož i všechno, co bylo napsáno a zjištěno o hospodářském stavu rolnictva) obsahuje uznáni této skutečnosti (že samostatnost ve skutečnosti neexistuje): jak rolnictvo, tak dělnictvo pracuje „na cizího“. To uznávali staří ruští narodnici. Ti však nechápali příčiny a ráz této nesamostatnosti, nechápali, že je to rovněž kapitalistická nesamostatnost, která se odlišuje od městské nižším stupněm rozvoje, většími pozůstatky středověkých, polofeudálních forem kapitálu, a nic víc. Porovnejme na příklad onen venkov, tak jak jej vylíčil narodnik, s továrnami. Rozdíl (pokud jde o samostatnost) tkví jedině v tom, že na venkově vidíme „drobnou pijavici“, kdežto ve městě velkou, na venkově vykořisťování v jednotlivých případech metodami polofeudálními, kdežto ve městech vykořisťování mas, a to už ryze kapitalistické. Pochopitelně, že druhý příklad je pokrokovější: týž kapitalismus, který není vyspělý a proto na něm leží pečeť lichvářství etc., jako je tomu na venkově, je zde vyspělý; protiklad, který trvá na venkově, se zde projevuje plně; ve městě je rozštěpení už úplné a není možné žádné polovičaté řešení otázky, jímž se spokojuje drobný výrobce (a jeho ideolog), který je schopen moralisovat, kárat a proklínat kapitalismus, není však schopen zříci se základny^[ii] tohoto kapitalismu samé, přestat věřit jeho sluhům, zříci se růžových snů, že „lepší to bylo bez boje“, jak řekl znamenitý p. Krivenko. Tady jsou sny už nemožné, a to samo je už ohromný krok vpřed; tady je už jasně vidět, na čí straně je síla, a není možné žvanit o volbě cesty, neboť je jasné, že napřed je třeba tuto sílu „nově rozdělit“.

Pan Struve označil narodnictví za „sentimentální optimismus“, a to je zcela správné. A jak to nemá být optimismus, když naprosté panství kapitálu na venkově je přehlíženo, zamlčováno a líčeno jako náhodný jev? Když volá po různých úvěrech, výrobních družstvech a společném obdělávání půdy, tak jako by všichni tito „kulaci, kůžičkáři, kupci, krčmáři, agenti a lichváři“ atd., jako by všechna tato „mladá buržoasie“ neměla už „v rukou“ „každou ves“? — Jak to nemá být sentimentalita, když lidé už „deset let, dvacet let, třicet let i víc“ neustále říkají: „lepší by to bylo bez boje“, zatím co boj už probíhá, avšak boj ztajený, neuvědomělý, neosvícený myšlenkou?

„A teď, čtenáři, se podívejme do města. Tady uvidíte ještě větší početnost a ještě větší různorodost mladé buržoasie. Všichni, kdo nabývají vzdělání a považují se za schopné ušlechtilejší činnosti, všichni, kdo se považují za hodné lepšího údělu, než je ubohý úděl prostého rolníka, posléze všichni, kdo se za těchto okolností nemohou umístit na venkově, snaží se teď dostat do města. . .“

A přes to pp. narodnici sentimentálně vykládají o „umělém vytváření“ městského kapitalismu, o tom, že je to „skleníková rostlina“, která, není-li ošetřována, sama zahyne atd. Stačí však podívat se bedlivě na skutečnosti a bude jasné, že tato „uměle vytvářená“ buržoasie jsou prostě oni venkovští vydřiduši, kteří přesídlili do města a vyrůstají naprosto volně na půdě, ozářené „kapitalistickou lunou“ a nutící každého prostého rolníka, aby levněji nakoupil a dráže prodal.

...„Uvidíte tu: agenty, kancelářské síly, drobné trhovce, roznašeče, různé zjednané síly (štukatéry, tesaře, zedníky atd.), konduktéry, domovníky, městské strážníky, členy bursovních part, povozníky, majitele jídelen a zájezdních hostinců, majitele různých řemeslnických dílen, tovární mistry atd., atd. Všechno to je skutečná mladá buržoasie se všemi jejími charakteristickými rysy. Kodex její morálky je také zde velmi úzký: veškerá činnost je omezena na vykořisťování práce,^[jj] zatím co životním úkolem je — získání kapitálu nebo kapitálku k prázdnému prožití života“... ...„Vím, že mnozí se radují, když hledí na tyto lidi, spatřují v nich chytrost, energii a podnikavost, považují je za nejpokrokovější síly z lidu, vidí v nich přímý a přirozený pokrok domácí civilisace, jejíž nerovnosti časem zmizí. Ach, já už dávno vím, že vysoká buržoasie u nás vznikla z lidí vzdělaných, z kupectva a šlechty, která buď nevydržela krisi roku 1861 a upadla, anebo je uchvácena duchem doby, že z této buržoasie už vznikly kádry třetího stavu a nedostává se jí jedině právě takových živlů z lidu, bez nichž nic nemůže dokázat a které se jí proto líbí...“

A právě zde jsou ponechána zadní vrátka „sentimentálnímu optimismu“: velké buržoasii „se nedostává jedině“ buržoasních sil z lidu!! Odkud ale tato velká buržoasie vzešla, když ne z lidu? Nechtěl by snad autor popírat spojitost našeho „kupectva“ s rolnictvem?

Tady je patrná snaha vylíčit tento růst mladé buržoasie jako věc náhodnou, jako výsledek politiky atd. Tato povrchnost pojetí, neschopná vidět, že tento jev tkví v hospodářské struktuře společnosti samé, je schopna vyjmenovat s veškerou podrobností jednotlivé představitele drobné buržoasie, ale je neschopná pochopit, že samo drobné samostatné hospodářství rolníka a řemeslníka za daného hospodářského zřízení naprosto není jakýmsi hospodářstvím „lidovým“, nýbrž maloburžoasním — je naprosto typická pro narodnika.

...„Vím, že mnozí potomci starobylých rodů se už věnovali výrobě a prodeji lihovin^[kk], že zasedli ve správách železničních koncesí, těžařských podniků a akciových bank, že pronikli dokonce i do literatury a zpívají teď novou písničku. Vím, že mnohé z literárních písniček jsou velmi dojemné a cituplné, že se v nich mluví o potřebách a tužbách lidu; ale vím také, že povinností slušné literatury je odhalovat záměr: dát lidu místo chleba kameni.“

Jaká to idyla z Arkadie! Teprve „záměr“ — dát?!

A jaká je tu harmonie: „ví“, že „už dávno“ vznikla buržoasie, a stále spatřuje svůj úkol v „odhalováni záměru“ vytvořit buržoasii!

A tomuhle se říká „šlechetnost myšleni“, když lidé při pohledu na armádu, která už je zmobilisovaná, při pohledu na seřazené „vojáky“, které „už dávno“ sešikoval ustavený „generální štáb“, stále ještě vykládají o „odhalení záměru“, a nikoli o už zcela zjevném boji zájmů.

...„Také francouzská buržoasie se ztotožňovala s lidem a vždycky vyhlašovala své požadavky jménem lidu, ale vždycky jej oklamala. Považujeme buržoasní směr, pro který se naše společnost vyslovila v posledních letech, za škodlivý a nebezpečný pro mravnost a blahobyt lidu.“

V této větě se snad nejnázorněji projevila maloburžoasnost autora. Buržoasní směr označuje za „škodlivý a nebezpečný“ pro mravnost a blahobyt lidu! Jakého vlastně „lidu“, vážený pane moralisto? — toho lidu, který pracoval na statkáře za feudalismu, jenž upevňoval „rodinný krb“, „stálost pobytu“ a „svatou povinnost práce“?^[ll] Nebo toho lidu, který pak šel shánět rubl na vykoupeni přídělové půdy? Dobře víte, že zaplacení tohoto rublu bylo základní a hlavní podmínkou „osvobození“ a že rolník nemohl tento rubl sehnat nikde jinde než u pana Kupona^[84]. Sám jste přece vylíčil, jak tento pán hospodařil, jak „měšťanstvo přineslo do života svoje vzděláni, svůj mravní kodex a sofismata“, jak už vznikla literatura, opěvující „chytrost, podnikavost a energii“ buržoasie. Je jasné, že celá věc tu tkví ve vystřídání dvou forem organisace společnosti: soustava přivlastňování si nadpráce nevolnických rolníků, připoutaných k půdě, vytvořila mravnost feudální; soustava „svobodné práce“ člověka pracujícího „na cizího“, na vlastníka peněz, pak způsobila, že feudální mravnost byla vystřídána mravností buržoasní.

Maloburžoa se však bojí podívat se na věci zpříma a nazvat je jejich jménem: proto se od těchto nesporných skutečností odvrací a začíná snít. Za „mravné“ považuje jedině drobné samostatné hospodářství (že vyrábí pro trh — o tom se skromně mlčí), kdežto námezdní práce je „nemravná“. Souvislost jednoho s druhým — a to souvislost nerozlučnou — maloburžoa nechápe a domnívá se, že buržoasní mravnost je jakási náhodná choroba a nikoli přímý produkt buržoasních řádů, vyrůstajících ze zbožního hospodářství (proti kterému maloburžoa vlastně nic nenamítá).

A tu začíná drobný buržoa svoje omšelé kázání: „je to škodlivé a nebezpečné“.

Maloburžoa neporovnává novou formu vykořisťování s formou předchozí, feudální, nedívá se na změny, které tato nová forma vnesla do vztahu výrobce k vlastníku výrobních prostředků, srovnává ji s nesmyslnou, šosáckou utopií: s takovým „drobným samostatným hospodářstvím“, které by, ač je to zbožní hospodářství, nevedlo k tomu, kam vede (srovnej s výše uvedeným tvrzením: „bujně se vzmáhá kulactvo, které se snaží zotročit slabšího a udělat z něho zemědělského dělníka“ atd.). Proto se jeho protest proti kapitalismu (jako takový, jako protest, je naprosto oprávněný a spravedlivý) stává reakční lamentací.

Maloburžoa nechápe, že „buržoasní směr“ tím, že místo takové formy vykořisťování, která připoutala pracujícího člověka k místu, zavádí takovou formu, která žene pracujícího člověka s místa na místo po celé zemi, konal užitečné dílo; že tento směr tím, že místo takové formy vykořisťování, za které přivlastňování nadvýrobku bylo zastřeno osobními vztahy vykořisťovatele k výrobci, vzájemnými občanskými politickými závazky, „zajištěným přídělem“ atd., zavádí takovou formu, která místo toho všeho přináší zásadu „bez milosti — peníze na dřevo“ a staví pracovní sílu na roveň každému jinému zboží a každé jiné věci, že „buržoasní směr“ tím vystavuje vykořisťování v celé jeho nahotě, zbavuje jej všech mlhavostí a ilusí, a že odhalit plně toto vykořisťování — je už velká zásluha.

Všimněte si pak ještě tvrzení, že naše společnost přijala buržoasní směr „v posledních letech“. — Skutečně až „v posledních letech“? Neprojevil se jasně už v letech šedesátých? Nevládl už po celá sedmdesátá léta?

Maloburžoa se i zde snaží věc zmírnit a vylíčit buržoasnost, příznačnou pro naši „společnost“ po celou poreformní epochu, jako nějaké krátkodobé zanícení, jako módu. Pro maloburžoasní doktrinu je příznačné hlavně to, že pro stromy nevidí les. Za protestem a zuřivými útoky proti nevolnictví nevidí ideolog maloburžoasie buržoasnost, neboť se bojí podívat se přímo na ekonomické základy těch řádů, které se za tohoto zuřivého pokřiku ustavovaly. Za výklady veškeré pokrokové (,‚liberálně-koketní“, str. 129) literatury o úvěrech, spořitelních a úvěrních spolcích, o tíživosti daní, o rozšíření držby půdy a jiných podobných opatřeních, jak pomoci „lidu“ — vidí pouze buržoasnost „posledních let“. A posléze, za nářkem o „reakci“, za pláčem nad „šedesátými lety“ už naprosto nevidí, že základem toho všeho je buržoasnost, a proto stále více splývá s touto „společností“.

A skutečně, během všech těchto tří údobí poreformních dějin náš ideolog rolnictva vždycky stál po boku „společnosti“ a šel s ní, neboť nechápal, že buržoasnost této „společnosti“ ubírá veškerou sílu jeho protestu proti buržoasnosti a nevyhnutelně jej odsuzuje buď ke snění, nebo k ubohým maloburžoasním kompromisům.

Tato blízkost našeho narodnictví („v zásadě“ nepřátelského liberalismu) k liberální společnosti dojímala mnohé a stále ještě dojímá p. V. V. (viz jeho článek v časopise „Nědělja“, r. 1894, čís. 47—49). Z toho pak narodnici odvozují slabost buržoasní inteligence nebo dokonce tvrdí, že jí u nás není, a proto prý ruský kapitalismus nemá u nás živnou půdu. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: tato blízkost je nejsilnějším argumentem proti narodnictví, je to přímé potvrzení jeho maloburžoasnosti. Tak jako v životě drobný výrobce splývá s buržoasií isolovaností výroby zboží pro trh, svojí nadějí, že se dostane na lepší cestu, že vynikne a stane se velkopodnikatelem, tak také ideolog drobného výrobce splývá s liberálem, když spolu diskutují o možnosti různých úvěrů, artělů atd. Tak jako drobný výrobce není schopen bojovat proti buržoasii a horuje o takových pomocných opatřeních, jako je snížení daní, rozšíření držby půdy atd., tak také narodnik důvěřuje liberální „společnosti“ a jejímu žvanění o „lidu“, zastřenému „nekonečnou falší a pokrytectvím“. I když si narodnik někdy zaláteří na „společnost“, pak hned připojí, že se tak jenom „za poslední léta“ pokazila a že vůbec sama o sobě není tak špatná.

„Když časopis ‚Sovremennyje Izvěstija‘ nedávno posuzoval novou ekonomickou třídu, která se u nás utvořila po reformě, správně tuto třídu charakterisoval: ‚Skromný a vousatý milionář starých časů, obutý v namaštěných vysokých botách, uctivý i k malému policejnímu úředníčkovi, se rychle přetvořil v evropsky nenuceného, dokonce bezohledného a domýšlivého podnikatele, ozdobeného někdy velmi nápadným řádem a vysokou hodností. Když přihlédnete k těmto nečekaně rychle vyrostlým lidem, s údivem poznáte, že většina těchto světel dne jsou včerejší krčmáři, agenti, obchodní příručí atd. Noví přivandrovalci oživili městský život, ale nezlepšili jej. Vnesli do něho nepokoj a obzvláštní zmateninu pojmů. Zvýšení obratu a poptávka po kapitálu vyvolaly podnikatelskou horečku, ze které se stala horečka hazardní hry. Množství majetku, ke kterému tito lidé přišli nečekaně, vystupňovalo do krajnosti nedočkavost a touhu po zisku“ atd. ...

„Je nesporné, že podobní lidé působí velmi zhoubně na mravnost lidu [vida, v čem je neštěstí: ve zkáze mravů, a nikoli v kapitalistických výrobních poměrech! K. T.], a nelze-li pochybovat o tom, že morálka městských dělníků je horší než lidí venkovských, pak je to jistě proto, že městští dělníci přicházejí mnohem více do styku s podobnými lidmi, pohybují se v jejich prostředí a žijí životem, který tito lidé vytvářejí.“

Tohle je názorný důkaz správnosti názoru p. Struva, že narodnictví je reakční. „Úpadek mravů“ městských dělníků děsí maloměšťáka, který dává přednost „rodinnému krbu“ (se „snochačestvem“^[mm] a bitím ženy) a „lpění na hroudě“ (se zaostalostí a nevzdělaností) a nechápe, že když v „dříči“ procitne člověk, takové procitnutí má tak ohromný světodějný význam, že jsou pro něho oprávněny všechny oběti — že toto procitnutí musí v kapitalistických podmínkách, a v ruských zvláště, nabýt forem nevázaných.

„Vynikal-li ruský statkář hrubostí, a stačilo-li ho jen trochu odrhnout, aby se v něm ukázal Tatar, pak ruského buržou není třeba ani drhnout. Vytvořilo-li staré ruské kupectvo vládu temna, pak nyní s novou buržoasií vytvoří takovou tmu, v níž zahyne jakákoli myšlenka, jakékoli lidské cítění.“

Zde se autor krutě mýlí. Tady se mělo mluvit v minulém čase, a nikoli v budoucím, mělo se říci, že tak to bylo už tehdy, v sedmdesátých letech.

„Houfy nových uchvatitelů se rozcházejí do všech stran a nikde nikdo jirn neklade překážky. Statkáři nad nimi drží ochrannou ruku a vítají je s radostí, lidé ze zemstev jirn vyplácejí ohromné pojišťovací prémie, učitelé jirn sepisují falešné listiny, duchovenstvo je navštěvuje a okresní písaři jim pomáhají vhánět do sítě Mordvince.“

Naprosto správná charakteristika! „Nejenže jim nikde a nikdo neklade překážky“, nýbrž dostává se jim pomoci u všech představitelů „společnosti“ a „státu“, které teď tak pečlivě autor vyjmenoval. Proto — jaká to primitivní logika! — má-li se situace změnit, je třeba poradit, že je nutno zvolit jinou cestu, poradit to právě „společnosti“ a „státu“.

„Co však dělat proti takovým lidem?“
...„ Čekat, až vzroste vzdělanost vykořisťovaného lidu a zlepší se veřejné mínění, není možné jak s hlediska spravedlnosti, tak s hlediska mravního a politického, které by měl zaujmout stát.“

Slyšel jste to už někdo: stát má zaujmout „mravní a politické hledisko“! To už je prostě pouhé frazérství! Což tito právě vylíčení představitelé a zástupci „státu“ (od okresních písařů výše) nezaujímají už hledisko „politické“ [viz výše: „mnozí se z toho radují... vidí v nich nejpokrokovější živly vyrostlé z lidu, spatřují v nich přímý a přirozený pokrok domácí civilisace“] i „mravní“ [viz tamtéž: „chytrost, energie, podnikavost“]? Proč tedy zastíráte, že už došlo k rozpadu mravních a politických idejí, vůči sobě stejně nepřátelských, jako je v životě nesporně nepřátelské „nové osení“ vůči těm, „kterým buržoasie přikazuje jít do práce“? Proč tedy zastíráte boj těchto idejí, boj, který je pouze nadstavbou boje společenských tříd?

Všechno to je přirozený a nevyhnutelný výsledek maloburžoasního názoru. Drobný výrobce velmi trpí dnešními řády, staví se však stranou přímých, plně se už projevivších protikladů, bojí se jich a utěšuje se naivně reakčními sny, že prý „stát má zaujmout mravní hledisko“, a to hledisko té mravnosti, která je příjemná drobnému výrobci.

Nikoli, nemáte pravdu. Stát, k němuž se obracíte, soudobý, dnešní stát, musí zaujmout hledisko té mravnosti, která je příjemná vysoké buržoasii, musí tak učinit proto, že takové je rozdělení sociálních sil mezi existujícími třídami společnosti.

Jste rozhořčen. Začínáte křičet, že marxista tím, že uznává tuto „nutnost“, nevyhnutelnost tohoto stavu, hájí buržoasii.

To není pravda. Vy cítíte, že skutečnost svědčí proti vám, a proto se uchylujete už i k podvrhu: obviňujete ze snahy hájit buržoasii toho, kdo odmítá vaše buržoasní sny o volbě cesty bez buržoasie a poukazuje na skutečnost, že buržoasie už vládne; toho, kdo tvrdí, že vaše drobná, ubohá opatření jsou nevhodná k boji proti buržoasii — a to tím, že poukazuje, jak hluboko tkví její kořeny v hospodářské struktuře společnosti, na hospodářský boj tříd, který tkví v základně „společnosti“ a „státu“; vkládáte toto přání tomu, kdo žádá od ideologů pracující třídy, aby se plně rozešli s těmito živly a sloužili jedině tomu, kdo je „diferencován od života“ buržoasní společnosti.

„My však nesoudíme, že vliv literatury je naprosto bezmocný; k tomu však literatura musí: za prvé, chápat lépe svoje poslání a neomezovat se na pouhé (sic!!!) vychovávání kulactva, nýbrž také burcovat společenské míněni.“

Tady máte už čistého maloburžou! Vychovává-li literatura kulactvo, pak je to proto, že špatně chápe svoje poslání!! A tito pánové se pak diví, když se řekne, že jsou naivkové, když se o nich říká, že jsou romantici!

Opak je pravdou, vážený p. narodniku: literaturu vychovává „kulactvo“^[nn], dává jí ideje (o chytrosti, energii, podnikavosti a přirozeném pokroku domácí civilisace), dává jí prostředky. Vaše apelování na literaturu je tak směšné, jako kdyby se někdo, kdo viděl dvě proti sobě stojící nepřátelské armády, obrátil k pobočníkovi nepřátelského polního maršála s pokornou žádostí: „počínat si přátelštěji“. To je naprosto totéž.

Stejně takové je přání — „burcovat společenské mínění“. — Mínění té společnosti, která „hledá ideály s klidem odpolední siesty“? Tohle je obvyklé zaměstnání pp. narodniků, kterému se oddávají s tak skvělým úspěchem „deset let, dvacet let, třicet let i více“.

Snažte se tak i nadále, pánové! Jestli si společnost v dřímotě za odpolední siesty někdy ráda pobručí, pak to určitě znamená, že hodlá postupovat společně proti kulactvu. Pohovořte si s ní ještě. Allez toujours !^[oo]

...„a za druhé, musí využít větší svobody slova a větší možnosti dostat se mezi lid.“

Tohle je dobré přání. „Společnost“ sympatisuje s tímto „ideálem“. Protože jej ale „vyhledává“ s klidem odpolední siesty a nejvíce na světě se bojí porušení tohoto klidu, pak s tím pospíchá velmi pomalu, její pokroková činnost je tak rozvážná, že každým rokem se ocítá víc a víc pozadu. Páni narodnici soudí, že je to náhoda, že sen odpolední siesty už končí a začne opravdový pokrok. Čekejte tedy!

„Nedomníváme se, že stejně tak zcela bezmocný je vliv výchovy a vzdělání, ale soudíme především: 1) že vzdělání se má dostávat všem a každému, a nejen výlučným osobám, které budeme vybírat z jejich prostředí a dělat z nich kulaky...“

„Všem a každému“... — právě tohle chtějí marxisté. Ti však soudí, že je to za dnešních společensko-ekonomických poměrů nedosažitelné, a to proto, že i při bezplatném a povinném vyučování bude pro „vzdělání“ třeba peněz, které mají jedině „vyšinulci“. Marxisté soudí, že proto i v tomto směru není východiska bez „tvrdého boje společenských tříd“.

„...2) že do lidových škol budou otevřeny dveře nejen pensionovaným diakonům, úředníkům a různým zahalečům, nýbrž lidem opravdu slušným a upřímně milujícím lid.“

Jak je to dojemné! Vždyť ale ti, kteří spatřují „chytrost, podnikavost a energii“ u těch, kdož „se vyšinuli z lidu“ — též ujišťují (a nikoli vždy neupřímně), že „milují lid“, a mnozí z nich jsou nesporně „opravdu slušní“ lidé. Kdo může být v této věci soudcem? Kriticky myslící a mravně vyspělé osobnosti? Což neřekl sám autor, že na tyto lidi, „vyšlé z lidu“, se nesmí pohlížet s opovržením?^[pp]

A tak znovu, v závěru, jsme u téhož hlavního rysu narodnictví, který jsme museli konstatovat hned na počátku — u odvracení se od faktů.

Když narodnik líčí fakta, musí sám vždycky přiznat, že skutečnost patří kapitálu, že skutečný náš vývoj je kapitalistický, že sílu má buržoasie. To přiznal teď např. i autor citovaného článku, když konstatoval, že u nás vznikla. „měšťanská“ kultura, že buržoasie přikazuje lidu jít do práce, že buržoasní společnost se věnuje jedině zažívacím procesům a snům odpolední siesty, že „měšťanstvo“ vytvořilo dokonce i buržoasní vědu, buržoasní mravnost, buržoasní sofismata politiky a buržoasní literaturu.

A přesto základem všech narodnických úvah jsou vždycky opačné předpoklady: že síla není na straně buržoasie, nýbrž na straně „lidu“. Narodnik vykládá o volbě cesty (a současně uznává, že skutečná cesta je kapitalistická), o zespolečenštění práce (která je „řízena“ buržoasií), že stát musí zaujmout mravní a politické stanovisko, že lid mají učit jedině narodnici atd., jako by síla už byla na straně pracujícího lidu nebo jeho ideologů a zbývalo už jen vytyčit „nejbližší“, „účelné“ atd. metody, jak této síly použít.

Všechno to je naprostá, nechutná lež. Raison d‘ètre^[qq] pro takové iluse je možno si představit ještě tak před půl stoletím, v době, kdy pruský Regierungsrat^[85] objevoval v Rusku „občinu“, kdežto dnes, po více než třicetiletých dějinách „svobodné“ práce, je to buď výsměch, nebo farizejství a úlisné pokrytectví.

A právě v potření této bláhové a bombastické lži tkví hlavní theoretický úkol marxismu. První povinností těch, kteří chtějí hledat „cesty k lidskému štěstí“, je, že nesmějí balamutit sami sebe a musí mít odvahu přiznat otevřeně to, co je.

A až tohle ideologové pracující třídy pochopí a procítí, pak si řeknou, že „ideály“ musí spočívat nikoli v konstruování nejlepších a nejbližších cest, nýbrž ve formulování úkolů a cílů toho „tvrdého boje společenských tříd“, který probíhá před našimi zraky v naší kapitalistické společnosti; že měřítkem úspěchu jejich snah není vymýšlení rad pro „společnost“ a „stát“, nýbrž to, jak dalece jsou rozšířeny tyto ideály v určité třídě společnosti; že nejvyšší ideály mají cenu zlámaného groše, dokud je nedovedete nerozlučně spojit se zájmy přímo těch, kdož se účastní hospodářského boje, s těmi „úzkými“ a drobnými sociálními otázkami této třídy, s takovými, jako je otázka „spravedlivé odměny za práci“, na které pohlíží s tak velikým opovržením rozpovídaný narodnik.

...„To však nestačí. Zvýšení vzdělanosti, žel, jak vidíme na každém kroku, nechrání ještě člověka před výstřelky a instinkty kořistnictví. A proto musí být učiněna ihned opatření k ochraně venkova před kořistnictvím, musí být především učiněna opatření k ochraně naší občiny jako formy lidského soužití, která napomáhá mravní nedokonalosti lidské povahy. Občina musí být jednou provždy zajištěna. Ale ani to ještě nestačí: občina za dnešních hospodářských podmínek a daňového břemene existovat nemůže, a proto je třeba učinit opatření k rozšíření rolnické držby půdy, k snížení daní a k organisování lidového průmyslu.

To jsou prostředky proti kulactvu, na nichž se musí shodnout veškerá slušná literatura a hájit je. Tyto prostředky ovšem nejsou nové; jde tu však o to, že jsou to jediné prostředky svého druhu a o tom nejsou dosud naprosto všichni lidé přesvědčeni.“ (Konec.)

Tady máte program tohoto rozpovídaného narodnika! Z vylíčení faktů jsme viděli, že všude se projevuje naprostý rozpor hospodářských zájmů, „všude“ nejen v tom smyslu, že se projevuje ve městě i na venkově, uvnitř občiny i mimo ni, v továrenském i „lidovém“ průmyslu, ale i mimo rámec hospodářských jevů — jak v literatuře, tak ve „společnosti“, v oblasti idejí mravních, politických, právních atd. A náš rytíř-maloburžoa roní hořké sizy a volá: „Ihned učinit opatření k ochraně vesnice.“ Maloburžoasní povrchnost chápání a ochota dělat kompromisy je tu naprosto zřejmá. Ale právě tato vesnice, jak jsme viděli, nám skýtá obraz rozštěpení a boje; je to obraz řádu protikladných zájmů, ale narodnik nevidí kořen zla v řádu samém, nýbrž v jeho jednotlivých nedostatcích, a buduje svůj program nikoli na tom, že do probíhajícího boje je třeba vnést ideovost, nýbrž na tom, že je třeba „bránit“ vesnici před náhodnými, protizákonně si počínajícími a zvenčí přicházejícími „kořistníky“! A kdo vlastně, vážený pane romantiku, má učinit opatřeni k této ochraně? Ta „společnost“, která se spokojuje zažívacími procesy na úkor právě těch, které je třeba bránit? Nebo snad představitelé zemstev, okresů a jiní podobní lidé, kteří žijí z podílu nadhodnoty, a proto, jak jsme teď viděli, se tomu nejen nestavějí na odpor, nýbrž tomu napomáhají?

Narodnik soudí, že je to politováníhodná náhoda a nic víc, že je to výsledek špatného „pochopení svého posláni“; že stačí výzva „shodnout se a postupovat společně“, aby všechny podobné živly „sešly s nesprávné cesty“. Narodnik nechce vidět, že když se v ekonomických vztazích utvořila soustava Plusmacherei, utvořily se takové řády, že prostředky a dostatek času pro vzdělání může mít jedině ten, kdo „se vyšinul z lidu“, kdežto „masa“ musí „zůstat nevědomou a pracovat na cizího“, a že proto přímým a bezprostředním následkem těchto řádů je to, že do „společnosti“ se dostávají jedině příslušníci těch, kdož „se vyšinuli z lidu“, a že z této „společnosti“ a jedině z těchto lidí se mohou rekrutovat okresní písaři, úředníci zemstev a tak dále, o nichž narodnik naivně soudí, že stojí nad ekonomickými vztahy a třídami.

Proto se také narodnik se svým voláním: „chraňte“ obrací na naprosto nesprávnou adresu.

Narodnik se spokojuje buď maloburžoasními drobnými požadavky (boj proti kulactvu — viz výše volání po záloženských a úvěrních spolcích, po úvěru, po zákonech povzbuzujících střízlivost, pracovitost a vzdělání; po rozšíření rolnické držby půdy — viz výše volání po pozemkovém úvěru a možnosti přikoupit si půdu; po snížení daní — viz výše o dani z příjmu), nebo růžovými fantasiemi, hodnými lyceistky — o „organisování lidového průmyslu“.

Což není už tento průmysl zorganisován? Což celá tato shora vylíčená mladá buržoasie už nezorganisovala tento „lidový průmysl“ podle svého, buržoasně? Jak jinak by tato buržoasie mohla „držet každou vesnici ve svých rukou“? jak by mohla „přikazovat lidu jít do práce“ a přivlastňovat si nadhodnotu?

Narodnik je do krajnosti mravně rozhořčen. Je nemravné — volá — uznávat kapitalismus za „organisaci“, když je vybudován na anarchii výroby, na krisích, na stálé, běžné a stále se prohlubující nezaměstnanosti mas, na bezmezném zhoršování situace pracujícího lidu.

Opak je pravdou. Nemravné je zkrašlovat pravdivý stav a líčit jako něco náhodného a mimoděčného řády, které jsou příznačné pro celé poreformní Rusko. Že každému kapitalistickému národu se dostává technického pokroku a zespolečenštění práce za cenu mrzačení a demoralisování výrobce — to je zjištěno už dávno a dávno. Ale dělat z této skutečnosti materiál pro morální diskuse se „společností“ a zavírat přitom oči před probíhajícím bojem a žvanit s klidem odpolední siesty: „chraňte“, „zajistěte“, „organisujte“ — to znamená být romantikem, naivním, reakčním romantikem.

*

Čtenáři se možná bude zdát, že tento komentář nemá žádnou souvislost s posudkem knihy p. Struva. Podle mého zde chybí jedině vnější souvislost.

Kniha p. Struva naprosto neobjevuje ruský marxismus. Její význam je pouze v tom, že po prvé vnáší do našeho tisku theorie, které vznikly a byly objasněny už dříve.^[rr] Než tato kniha vyšla, byl marxismus, jak už bylo připomenuto, zuřivě kritisován v liberálně narodnickém tisku. Byla to však kritika, která věc popletla a překroutila.

Bez odpovědi na tuto kritiku nebylo možné, za prvé, přikročit k problému s hlediska dneška; a za druhé, nebylo možno pochopit knihu p. Struva, její ráz a poslání.

Starý narodnický článek byl citován proto, aby bylo možné odpovědět; a k tomu bylo třeba zásadního článku, a to takového článku, který by obsahoval aspoň některé odkazy starého ruského narodnictví, cenné pro marxismus.

Tímto komentářem jsme se snažili ukázat na smyšlenost a nesmyslnost dnešních metod liberálně narodnické polemiky. Úvahy na thema, že marxismus souvisí s hegeliánstvím^[ss], s vírou v triády, v abstraktní dogmata a schemata, nevyžadující ověření na podkladě faktů, v nevyhnutelnost, s níž musí každá země prodělat období kapitalismu atd. — jsou prázdné žvanění.

Marxismus spatřuje svoje kriterium ve formulaci a v theoretickém objasnění boje společenských tříd a hospodářských zájmů, probíhajícího před našimi zraky.

Marxismus se opírá jedině o fakta z ruských dějin a o skutečnost; marxismus je též ideologií pracující třídy, jedině s tím rozdílem, že naprosto jinak vysvětluje všeobecně známá fakta růstu a vítězství ruského kapitalismu, naprosto jinak chápe úkoly, které ukládá naše skutečnost ideologům přímých výrobců. Proto když marxista mluví o nutnosti, nevyhnutelnosti a pokrokovosti ruského kapitalismu, vychází ze všeobecně zjištěných fakt, která právě proto, že jsou všeobecně zjistitelná a naprosto nejsou nová, nejsou vždy uváděna; marxismus objasňuje jinak to, co říkala a stále opakovala narodnická literatura; a když narodnik v odpověď na to křičí, že marxista nechce znát fakta, pak, aby mohl být usvědčen, stačí i prosté citování kteréhokoli zásadního narodnického článku ze sedmdesátých let.

A nyní přikročíme k rozboru knihy p. Struva.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Sovremennoje Obozrenije“ (Soudobý obzor), r. 1879, čís. 2, str. 125—152.

b Do krajnosti (Pozn. překl.)

c Využít požadavků. (Pozn. překl.)

d Dosavadní, nezměněný stav. (Pozn. překl.)

e Ponechte událostem volný vývoj. (Pozn. překl.)

f Hrozícího — komu? Zažívacím procesům? Kapitalismus jim nejen nehrozí, nýbrž slibuje nejjemnější a nejvybranější pochoutky.

g K. T. (K. Tulin) - tehdejší pseudonym V. I. Lenina. Pozn. red.

h Všimni si této věci, čtenáři. Když narodnik říká, že u nás v Rusku „méšťanstvo přikazuje jít do práce“— pak je to pravda. Když ale marxista řekne, že u nás vládne kapitalistický způsob výroby — pak se p. V. V. rozkřičí, že marxista se snaží „zavést misto demokratického řádu řád kapitalistický.“

i Jak špatně jsou zde charakteristické rysy stanoveny k odlišeni od „pasivních přátel“! Ti přece také bývají „vyrovnaní“ a jistě „upřímně“ „miluji lid“. Z předchozího porovnáni zřejmě vysvítá, že pasivního je třeba porovnat s tím, kdo se účastní boje „vzájemně protikladných“ společenských sil. Hier liegt der Hund begraben, (Právě tom to vězí). (Pozn. překl.)

j P. Južakov, „Russkoje Bogatstvo“, 1894, čís. 7.

k Výrok p. Krivenka („R. B.“. 1894, čís. 10) v odpověd na slova p. Struva o „tvrdém boji společenkých tříd“.

l Někteří naivní narodnici, kteří ve své prostotě nechápou, že píší proti sobě. se tím dokonce vychloubají:

„Naše inteligence vůbec a literatura zejména“ — píše p. V. V. proti p. Struvovi — „dokonce i příslušníci nejburžoasnějších směrů, mají, abych tak řekl, rys narodnictví“ („Nědělja“, 1894, čís. 47, str. 1506).

Tak jako se stává v životě, že drobný výrobce v četných nepozorovatelných přechodech splývá s buržoasii, tak se i v literatuře narodnická blahá přání stávají „liberální legitimací“ pro lidi, kteří hlásají theorii zažívacích procesů, sbírají smetánku atd.

m Co to vlastně znamená: „dospěl ke konci“? Snad to, že už je patrný jeho konec, že už se shromažďuje „nová síla“? — v takovém případě tedy i u ná, dospívá ke konci. Nebo to snad znamená, že se tam nerodí třetí stav? — pak by to bylo nesprávné, neboť i tam jsou dosud drobní výrobci, z nichž vyrůstají hrstky buržoasie a masy proletariátu.

n Syllogismus — abstraktní všeobecný soud. (Pozn. překl.)

o V knize p. Struva (str. 8) říká p. N. Michajlovskij: „Živá osobnost se všemi svými záměry a cítěním se stává dějinným činitelem na vlastní risiko. Živá osobnost a nikoli nějaká mystická síla razí v dějinách cil a přibližuje k nim události přes řad překážek, které před ni stavějí živelné síly přírody a dějinné podmínky.“

p Pan Michaj1ovskij v „R. B.“, r. 1894, čis. 10.

q To se skvěle děje i bez úplného rozbití občiny, která nikterak nebrání diferenciaci rolnictva — jak je to zjištěno statistikou zemstev.

r Bylo třeba ještě doplnit: správních úředníků, byrokratů. Jinak by složeni „generálního štábu“ trpělo nemožnou neúplností, nemožnou zejména se zřetelem k ruským poměrům.

s A nejen „často“ jako ve Francii, nýbrž jako všeobecné pravidlo, při čemž rozdíl činí ne desítky, ale stovky procent.

t Honba za ziskem, za zbohatnutím. (Pozn. překl.)

u Výraz pana V. V. Viz jeho pojednání „Naše směry“ a též časopis,,Nědělja“,r. 1894, čís. 47—49.

v Právě proto theoretikové marxismu v boji proti narodnictvi kladou důraz na vysvětleni, na pochopeni, na objektivni stránku.

w Páni narodnici kromě toho, že zamlčují a nechápou kapitalistický ráz výkupu, skromně obcházejí i skutečnost, že „nedostatek půdy“ rolníků je zhoršován ještě tím, že velice hezké kusy půdy vlastní pislušníci „starošlechtické“ vrstvy.

x Zhroucení plánu na úplné zrušení občiny tedy znamená vítězství nad zájmy „nastoleni buržoasního řádu“!!

Narodnik, který si vytvořil měšťáckou utopii z „občiny“, dospívá k tak blouznivému ignorování skutečnosti, že v plánu namířeném proti občině vidí úplně nastolení buržoasního řádu, zatím co to je prosté politikaření na podkladě už plně „nastoleného“ buržoasního řádu.

Nejpádnějším argumentem proti marxistovi je pro narodnika otázka, kterou klade s tváří už naprosto vítěznou: Nu, řekněte, chcete úplně zrušit občinu nebo ne? Ano nebo ne? — Celá otázka tu pro něho tkvi v „nastolení“ kapitalistických řádů. Naprosto nechce pochopit, že s hlediska marxisty je toto „nastolení“ už dávná a nezvratná skutečnost, kterou ani trochu neohrozí ani úplné zrušeni občiny ani její posílení, neboť kapitál nyni panuje jak v té vesnici, kde je občina, tak i v té, kde si každý hospodaří na svém samostatně.

Hlubší protest proti „nastolení“ se narodnik snaží vylíčit jako apologii nastoleni. Tonoucí se i stébla chytá.

y To se týká nejen „technických a jiných škol“, zlepšení technického vybavení hospodářtví rolníků a dílen řemeslníků, nýbrž také „rozšíření rolnické držby půdy“, „úvěru“ atd.

z viz v "Nové hospodářské proudy" zde) (Pozn. překl.)

aa „Činševiki“ — nájemci při takové formě pachtu, kdy rolník měl od vlastníka dědičně v užívání na nestanovenou dobu půdu za určitý poplatek („činš‘). (Pozn. překl.)

bb K nim je nutno připočítat: koupě půdy prostřednictvím Rolnické banky, „pokrokové proudy v rolnickém hospodářství‘, tj. technická a kulturní zlepšení, zaváděni dokonalejšího nářadí, setí travin atd., rozšíření drobného úvěru a organisování odbytu pro domácké výrobce atd.

cc V originálu — mírojed, tj. sedák nebo statkář, který sám nepracuje. — (Pozn. překl.)

dd V originálu — trudovym, tj. rolníkem, kterého si sedlák nebo statkář zjednal na práci buď za peníze, nebo k odpracování (za půjčení peněz, osiva, potahu). (Pozn. překl.)

ee Zde pochopitelně nejsou míněny takové peníze, které slouží pouze k získání nezbytných spotřebnich předmětů, nýbrž volné peníze, které mohou být hromaděny za účelem koupě výrobních prostředků.

ff „Masa bude tak jako dříve... pracovat na cizího“ (v posuzovaném článku, str. 135) kdyby nebyla „svobodná“ (de facto i de jure a možná i „zajištěná přídělem“), pak by se to pochopitelně nemohlo stát.

gg Porovnej tvrzení Uspěnského^[83]

hh Stůj co stůj. (Pozn. překl.)

ii Abych zabránil nedorozuměni, vysvětlím. že jako „základnu“ kapitalismu chápu onen společenský vztah, který panuje v různých formách v kapitalistické společnosti a který Marx vyjádřil ve formuli: peníze — zboží — peníze +. (Tj. peníze + nadhodnota. Pozn. red.)

Narodnická opatření se I tohoto vztahu, neboť neohrožují ani výrobu zboži, která dává do rukou jednotlivců peníze —. produkt společenské práce, ani rozštěpeni „lidu“ na majitele těchto peněz a na chudinu.

Marxista se obrací k tomuto vztahu v jeho nejrozvinutější formě, která je výtažkem všech ostatních forem, a ukazuje výrobci úkol a cil: odstranit tento vztah a nahradit jej jiným.

jj Tohle není přesné. Drobný buržoa se odlišuje od velkého právě tím, že pracuje také sám, tak jako pracuji kategorie vyjmenované autorem. Pochopitelně, že vykořisťování tu existuje, ale není tu výhradně vykořisťování.

A ještě jednu připomínku: životním úkolem těch, kteří se nespokojuji údělem prostého rolníka, je nabytí kapitálu. Tak soudí (ve střízlivých chvílích) narodnik. — Snahou ruského rolnictva tedy není občinové, nýbrž maloburžoasní zřízení — říká marxista.

Jaký je rozdíl mezi těmito poučkami? Zda ne ten, že jeden z nich se přidržuje empirických sociálních postřehů, kdežto druhý shrnuje postřehnuté skutečnosti (které vyjadřují reálné „záměry a cítění“, reálných „živých“ osobností) v politicko-ekonomický zákon?

kk Prodej lihovin byl v carském Rusku monopolem státu — převážně přímo ve správě carského rodu. (Pozn. překl.)

ll Slova p. Južakova.

mm Styk tchána se snachou. (Pozn. překl.)

nn Tohle je přiliš úzké slovo. Bylo by třeba říci přesněji a jasněji: buržoasie.

oo Pokračujte! pokračujte! (Pozn. red.)

pp Str. 151: „...jestliže jimi neopovrhovali už dříve (všimněte si dobře toho ‚už dříve‘), kdo by jimi mohl opovrhovat ted?“

qq Smysl existence. (Pozn. red.)

rr Srv. V. V. „Nástin theoretické ekonomie‘, Petrohrad 1895. str. 257 - 258^[86]

ss Míním tím‚ pochopilelně, nikoli historický původ marxismu, nýbrž jeho dnešní obsah.

80 Truck-systém — způsob vyplácení mzdy dělnictvu ve zboží v závodních prodejnách, patřících továrníkům. Dělníci museli místo mzdy v penězích odebírat v těchto prodejnách nekvalitní předražené zboží denní potřeby. Tento způsob, který znamenal další vykořisťování dělnictva, byl v Rusku rozšířen zejména v krajích s domáckou řemeslnickou výrobou.

81 „Moskovskije Vědomosti“ (Moskevské zprávy) — jeden z nejstarších ruských časopisů. Zpočátku (od r. 1756) jej vydávala moskevskí universita jako dvoustránkový leták; od šedesátých let XIX. století se z časopisu stal monarchisticko -nacionalistický orgán, který šířil názory nejreakčnějších vrstev statkářů a duchovenstva; od r. 1905 se časopis stal jedním z hlavních orgánů černosotněnců. vycházel do Říjnové revoluce r. 1917.

Věsť“ (Zpráva) — reakčně feudální list, který vycházel v šedesátých—sedmdesátých letech XIX. století.

82 „Diktatura srdce“ — byl ironický název pro krátce trvající politiku hry s liberály, vedenou z podnětu carského hodnostáře Loris-Melikova, který byl r. 1880 jmenován zprvu vedoucím „nejvyšší rozhodčí komise“ pro boj proti „rebeliím“ a později ministrem vnitra. Touto politikou měla být získána liberální buržoasie na stranu carismu a umlčeno oposiční smýšlení mezi ní, vzniklé vlivem narůstajícího revolučního hnutí v zemi.

83 Odkaz na spisy G. Uspěnského, zejména na jeho povídky a črty: „Z vesnického deníku“, „Šeková knížka“, „Dopisy z cesty“, „Nepřerušené styky“ a „Živé cifry“.

84 „Pan Kupon“ — obrazný výraz, používaný v literatuře osmdesátých—devadesátých let minulého století k označení kapitálu a kapitalistů. Tento výraz razil spisovatel Gleb Uspěnskij v krátkých povídkách „Těžké hříchy“ (po prvé vyšly v časopise „Russkaja Mysl“, 1888, sešit 12).

85 Pruský státní rada — je míněn německý ekonom baron A. Haxthausen, který ve čtyřicátých letech XIX. století navštívil Rusko a podrobně popsal ruskou rolnickou občinu v knize „Pojednání o vnitřních poměrech života lidu a zejména vesnických institucích v Rusku“. Autor, který podle slov Engelsových „objevil občinové vlastnictví půdy v Rusku“, vychvaloval současně Rusko cara Mikuláše I., neboť jeho zřízení prý je u srovnání se západní Evropou lepší, protože v něm není „morové rány proletářství“.

86 Lenin vzhledem k censuře nemohl přímo jmenovat marxistická díla, která vydala skupina „Osvobození práce“. Proto odkazuje čtenáře na práci V. V. (Voroncova) „Nástin theoretické ekonomie“ (Petrohrad, 1895), v níž na stránkách 257—258 je uváděn velký citát z Plechanovova článku „Vnitřní obzor“, který vyšel v srpnu 1890 v druhém čísle časopisu „Social-Děmokrat“ (G. V. Plechanov, Spisy, sv. III., rusky, str. 258—259).

---

Úvod │ Zpět na obsah │ Kapitola II