Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
15. Bolševici a Lenin
Třetího dubna přibyl do Petrohradu z emigrace Lenin. Teprve od této chvíle počíná bolševická strana mluvit plným hlasem, a což ještě vážnější, svým hlasem vlastním. První měsíc revoluce byl bolševictví dobou zmatku a kolísání. V "manifestě" ústředního výboru bolševické strany, jenž se sestavoval hned když povstání zvítězilo, se pravilo, že "dělníci továren a dílen a rovněž povstalecká vojska musí neprodleně zvolit své zástupce do-Zatímní revoluční vlády". Manifest byl otištěn v ústředním orgáně sovětu bez vysvětlivek a námitek, jako by doslova šlo o věc akademickou. Avšak také vůdčí bolševici dávali svému heslu čistě demonstrativní význam. Jednali nikoli jako zástupci proletářské strany, která se chystá nastoupit samostatný boj o moc, nýbrž jako levé křídlo demokracie, které, vyhlašujíc své zásady, chystá se po neurčitě dlouhou dobu hrát úlohu loyální oposice.
Suchanov tvrdí, že na zasedání Výkonného výboru 1. března byly osou porady jenom podmínky postoupení moci: proti holé skutečnosti, že se ustavuje vláda měšťácká, nezvedl se ani jediný hlas, ač ve Výkonném výboru bylo z 39 členů 11 bolševiků, počítajíc v to členy k bolševikům se družící, i 3 členy ústředí, Zaluckeho, Šljapnikova a Molotova, kteří se zasedání účastnili.
Druhého dne hlasovalo v sovětě, podle slov samého Šljapnikova, z přítomných čtyř set zástupců 19 proti postoupení moci měšťáctvu, kdy již v bolševické skupině bylo 40 osob. Samo hlasování přešlo úplně bez povšimnutí, ve formálním parlamentním pořádku, bez jasných protinávrhů bolševiků, bez boje a bez jakékoliv agitace v bolševickém tisku.
4. března přijalo byró ústředního výboru strany resoluci o protirevolučním rázu Zatímní vlády a o nezbytnosti vésti věci k demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva. Petrohradský výbor strany, jenž tuto resoluci nikoli neprávem pokládal za akademickou, neboť nikterak neukazovala, co se má dělat dnes, šel k problému s protilehlého konce. "Vyslovuje souhlas s resolucí přijatou sovětem o Zatímní vládě," prohlásil, že "se nestaví proti moci Zatímní vlády potud, pokud…" V podstatě to byla posice menševiků a eserů, jenomže přeložena do druhé zákopové linie. Nepokrytá oportunistická resoluce petrohradského výboru odporovala jenom formou posici ústředního výboru, jejíž akademičnost byla jen politickým smířením s hotovou skutečností.
Ochota, skloniti se mlčky nebo s výhradou před vládou měšťáctva, nesetkala se nikterak s jednomyslnou přízní strany. Bolševičtí dělníci narazili na Zatímní vládu hned jako na nepřátelskou tvrz vyrostlou neočekávaně na jejich cestě. Vyborský výbor pořádal tisícihlavě meetingy dělníků a vojáků, přijímající téměř jednomyslně resoluce o nezbytnosti, aby se moci uchopil sovět. Činný účastník této agitace, Dingelštedt, svědčí o tom takto: "Nebylo jediného meetingu, jediné dělnické schůze, která by byla odmítla naši resoluci takového obsahu, jen kdyby někdo byl, kdo by ji byl podal." Menševici a eseři se první dobu báli vystupovat přímo před dělnické a vojenské posluchačstvo se svým stanoviskem k otázce moci. Resoluce vyborských byla pro svůj úspěch vytištěna a vylepena jako plakát. Ale petrohradský výbor přímo zakázal resoluci a vyborští se musili smířit.
Co do sociálního obsahu revoluce a vyhlídek jejího vývoje byla posice bolševického vedení neméně smutná. Šljapnikov vypravuje: "Souhlasili jsme s menševiky v tom, že prožíváme chvíle revolučního přelomu feudálních, nevolnických poměru, které jsou zaměňovány všelijakými ‚svobodami ‚ běžnými v měšťácké společnosti. V prvním svém čísle napsala Pravda: "Základní úkol je… zavésti demokratické, republikánské zřízení." Ve svém příkaze dělnickým zástupcům moskevský výbor prohlašoval: "Proletariát usiluje dosíci svobody pro boj za socialismus - za svůj konečný cíl." Tradiční odvolání na "konečný cíl" dostatečně zdůrazňuje dějinnou vzdálenost, pokud jde o socialismus. Dále nešel nikdo. Obava, aby se nepřekročily meze demokratické revoluce, nařizovala politiku vyčkávání, přizpůsobování a skutečného ustupování kompromisníkům.
Jak těžký účinek měla politická bezpáteřnost ústředí na provincii, není nesnadno pochopit. Spokojíme se svědectvím jednoho z předáků saratovské organisace: "Naše strana, jež se činně účastnila povstání, pozbyla zřejmě svou netečností vlivu na masu a tak nabyli vlivu menševici a eseři. Jaká hesla měli bolševici, nevěděl nikdo… Podívaná to byla velmi nepříjemná…
Leví bolševici, především dělníci, usilovali ze všech sil prorvat karanténu. Ale ani ti nevěděli, jak odrážet důvody o měšťáckém rázu revoluce a o nebezpečích osamocení proletariátu. Zatínajíce zuby, podřizovali se směrnicím vedení. Různé proudy v bolševictví od prvního dne se srážely navzájem dosti prudce, ale ani jediný nebyl ve svých myšlenkách důsledný. V Pravdě se odrážel tento zmatený a nepevný stav myšlenek strany, aniž byla redakce s to vnésti do něho jednotu. K polovici března se situace ještě více zapletla, když se z vyhnanství navrátil Kameněv a Stalin, kteří otočili kormidlo oficiální politiky strany prudce doprava.
Kameněv, bolševik téměř od samého počátku bolševictví, stál vždy na pravém křídle strany. Nepohřešuje teoretické průpravy a politického smyslu, maje velkou zkušenost z boje skupin v Rusku a hojnost politických postřehů ze západu, chápal se lépe než mnozí jiní bolševici souhrnu myšlenek Leninových, ale jen proto, aby je v praksi vykládal co nejmírněji. Samostatného rozhodování ani podnětu k činu nebylo lze od něho očekávat. Vynikající propagátor, řečník a žurnalista nikoli skvělý, ale přemýšlivý, byl zvláště ceněn při jednání s jinými stranami a pro svou schopnost vyzvědět, co se děje v jiných společenských vrstvách, při čemž v sobě z takovýchto výletů přinášel vždycky částečku nálad straně cizích. Tyto rysy Kameněvovy byly tak zřejmé, že se téměř nikdo nemýlil o jeho politické osobnosti. Suchanov mu přisuzuje nedostatek "ostrých hran": "musí být vždycky vzat do vleku a zpěčuje-li se někdy, tu nikoli silně." V tomtéž duchu píše i Stankěvič: vztahy Kameněvovy k nepřátelům byly tak měkké, že se zdálo, jako by se sám styděl za nesmiřitelnost své posice: ve výboře byl nepochybně nikoli nepřítelem, nýbrž jen oposicí." K tomu je sotva co přidávat.
Stalin byl docela jiný typ bolševika, a to jak svým psychickým ústrojím, tak i povahou své stranické práce: byl to typ pevného, teoreticky i politicky jednoduchého organisátora. Jestliže Kameněv jako publicista pobýval po mnoho let s Leninem v emigraci, kde byla tvrz teoretické práce strany, tu Stalin, jako tak zvaný praktik bez teoretického obzoru, bez rozsáhlých politických zájmů a bez znalosti cizích jazyků, byl neodlučitelný od ruské půdy. Takovíto pracovníci se objevovali v cizině jenom návštěvou, aby dostali pokyny, aby se smluvili o dalších úkolech a znova se vrátili do Ruska. Stalin se vyšvihl mezi ostatními praktiky rázností, vytrvalostí a vynalézavostí v zákulisních pletichách. Jestliže se Kameněv pro vlastnosti své povahy "ostýchal", když šlo o praktické závěry bolševictví, Stalin naopak byl náchylen hájit praktických závěrů, které si jednou osvojil, bez jakéhokoliv zmírnění, spojuje vytrvalost s hrubostí.
Přes rozdílnost povah nezaujali Kameněv a Stalin počátkem revoluce společnou posici náhodou: doplňovali se navzájem. Revoluční pojetí bez revoluční vůle je totéž, co hodiny se zlámaným perem: politická ručička Kameněvova se vždycky zpožďovala za revolučními úkoly. Ale nedostatek obsáhlého politického pojetí odsuzuje k nerozhodnosti i politika největší vůle, jakmile se blíží velké a složité události. Empirik Stalin je vydán cizím vlivům nikoli ve své vůli, nýbrž ve svém myšleni. Tak tedy publicista bez rozhodnosti a organisátor bez obzoru přivedli v březnu své bolševictví až na sám práh menševictví. Stalin se ukázal ještě méně schopen než Kameněv, aby ve Výkonném výboru, do něhož vstoupil jako zástupce strany, uplatnil samostatnou posici. V protokolech či v tisku není ani jediného návrhu, prohlášení, protestu, v nichž by Stalin vyjádřil bolševické stanovisko proti podlézavosti "demokracie" před liberály. Suchanov praví ve svých "Zápiscích": "U bolševiků se té doby ve Výkonném výboru kromě Kameněva objevil Stalin... Po dobu své skromné činnosti ve Výkonném výboru působil - nejenom na mě - dojem šedivé skvrny, míhající se mnohdy zakaboněně a mizející beze stopy. Víc vlastně není o něm co říci." Ačkoli Suchanov celkem Stalina nedoceňuje, vyznačuje přece jen správně jeho politickou beztvářnost v kompromisnickém Výkonném výboru.
Manifest "Národům celého světa", vykládající vítězství Únorově revoluce ve prospěch Dohody a jsoucí vítězstvím nového republikánského sociálního vlastenectví francouzské ražby, byl 14. března v sovětě přijat j e d n o m y s l n ě. To byl pochybný úspěch Kameněvův a Stalinův, jehož dosáhli zřejmě bez velkého boje. Pravda o něm psala jako o "vědomém kompromisu mezi různými proudy, zastoupenými v sovětě". Mělo by se dodat, že kompromis byl přímou roztržkou s proudem Leninovým, jenž nebyl v sovětě vůbec zastoupen.
Člen zahraniční redakce ústředního orgánu Kameněv, člen ústředního výboru Stalin a poslanec dumy Muranov, který se rovněž vrátil ze Sibiře, vypudili starou, příliš "levou" redakci Pravdy, a opírajíce se o svá problematická práva, chopili se od 15. března listu sami. V programovém článku nové redakce se prohlašovalo, že bolševici budou Zatímní vládu účinně podporovat, "pokud bojuje proti reakci nebo proti revoluci". O válce se noví předáci vyslovovali neméně kategoricky: ‚pokud německá armáda poslouchá svého císaře, musí ruský voják "stát pevně na svém místě, pušce čelit puškou, dělu dělem". "Nikoli bezobsažné ‚Pryč s válkou!' je naším heslem. Naše heslo je nátlak na Zatímní vládu, abychom ji přinutili… k pokusu přiměti všechny válčící země, aby neprodleně počaly mírové jednání… A do té doby zůstane každý na svém bojovném místě!" Myšlenky, stejně jak formulace, veskrze v duchu obrany vlasti. Program nátlaku na imperialistickou vládu s cílem "přiměti" ji k mírumilovnému postupu, byl program Kautského v Německu, Jeana Longueta ve Francii, Macdonalda v Anglii, nikterak však program Leninův, jenž vyzýval svrhnouti imperialistické panství. Pravda, bráníc se vlasteneckému tisku, zacházela ještě dále: "Jakýkoliv defaitismus," psalo se tu, "či lépe říci to, co nevybíravý tisk pod ochranou carské censury zostouzel pod tímto jménem, odumřelo tu chvíli, kdy se na ulicích Petrohradu objevil první revoluční pluk." To bylo přímě ohrazení proti Leninovi. "Defaitismus" nebyl nikterak vynálezem nepřátelského tisku, píšícího pod ochranou censury, ten byl dán Leninem heslem: "Porážka Ruska je menší zlo." 
Že se objevil první revoluční pluk, ba ani to, že byla svržena monarchie, neměnilo imperialistické povahy války. "Den, kdy vyšlo první číslo reorganisované Pravdy, 15. březen - vypravuje Šljapnikov - byl dnem jásotu obránců vlasti. Celý Taurický palác, od pohlavárů výboru státní dumy až do samého srdce revoluční demokracie - Výkonného výboru, byl naplněn jedinou novinkou: že zvítězili umírnění, rozumní bolševici nad radikálními. V samém Výkonném výboru nás přivítali jedovatými úsměšky… Když toto číslo Pravdy přišlo do závodů, vzbudilo u členů naši strany a sympatisujících dělníků veliký úžas a u našich protivníku výsměšné uspokojení… Rozhořčení v obvodech bylo ohromné a když proletáři zvěděli, že Pravda byla uchvácena třemi bývalými předáky Pravdy, kteří se vrátili ze Sibiře, žádali, aby tito předáci byli vyloučeni ze strany."
Pravda musila brzy otisknout příkrý protest vyborských: "Nechce-li (list) pozbýt důvěry v dělnických čtvrtích, musí nésti a ponese světlo revolučního uvědomění, ať je buržoasním sovám ostré jakkoliv." Protesty zespod přiměly redakci, že se vyjadřovala opatrněji, nepřiměly ji však ke změně politiky. Ani první stať Leninova, jež zatím přišla z ciziny, nedotkla se redakční mysli. Kurs šel doprava plnou parou. "Ve své agitaci - vypravuje Dingelštedt, zastupující levé křídlo - jsme musili přihlížet k zásadě dvojvládí… a dokazovat nezbytnost této okliky téže dělnicko- vojenské mase, která se půl měsíce mocného politického života vychovávala ve zcela jiném pojetí svých úkolů."
Politika strany v celé zemi se arci řídila podle Pravdy. V mnohých sovětech se teď přijímají resoluce o základních otázkách jednomyslně: bolševici se prostě sklánějí před sovětskou většinou. Na konferenci sovětu moskevské oblasti se bolševici připojili k resoluci sociálních patriotů o válce. Konečně na všeruské konferenci zástupců 82 sovětů, konané koncem března a počátkem dubna v Petrohradě, hlasovali bolševici pro oficiální resoluci o moci, kterou navrhl Dan. Toto neobyčejné politické přiblížení menševikům leželo v povaze sjednocovacích snah, široce rozvětvených. Na venkově bolševici a menševici splývali v jednotných organisacích. Skupina Kameněvova a Stalinova se stále více měnila v levé křídlo tak zvané revoluční demokracie a připojovala se k mechanice parlamentně zákulisního „nátlaku“ na měšťáctvo, doplňujíc jej zákulisním nátlakem na demokracii.
* * *
Zahraniční část ústředního výboru a redakce ústředního listu Sociálního Demokrata byly duševním střediskem strany. Lenin se Zinověvem, jakožto pomocníkem, konal všechnu vůdčí práci. Neobyčejně odpovědné tajemnické povinnosti konala Leninova žena Krupskaja. V praktické práci se toto malinké středisko opíralo o několik desítek bolševiků-emigrantů. Odloučenost od Ruska stávala se za války tím nesnesitelnější, čím úžeji vojenská policie Dohody zatahovala své kruhy. Vzplanutí revoluce, na něž se tak dlouho a napiatě čekalo, překvapilo svou náhlostí. Anglie kategoricky odmítla propustiti do Ruska internacionalisty-emigranty, jejichž seznam vedla pečlivě. Lenin běsnil v curyšské kleci, hledaje z ní východ. Mezi sty plány, z nichž jeden stíhal druhý, byl i plán, jeti na pas hluchoněmého Skandinavce. Zároveň Lenin neopomíná jediné příležitosti, aby ze Švýcar dal slyšet svůj hlas. Již 6. března telegrafuje přes Štokholm do Petrohradu: "Naše taktika je úplná nedůvěra, žádná podpora nové vládě; Kerenského zvláště podezříváme; ozbrojiti proletariát jest jediná záruka; neprodlené volby do petrohradské dumy; žádné sblížení s druhými stranami". Jenom připomínka voleb do dumy místo do sovětu měla v této první směrnici episodickou povahu a brzy odpadla; ostatní odstavce, vyjádřené s telegrafickou kategoričností, načrtávají již naplno celkový směr politiky. Zároveň Lenin začíná posílat do Pravdy své "Listy z daleka", které se sice zakládají na zlomcích zahraničních informací, obsahuji však úplný rozbor revoluční situace. Zprávy zahraničních novin brzy činí Leninovi možným učinit závěr, že Zatímní vláda s přímou pomoci netoliko Kerenského, nýbrž i Čchejdzovou obelhává nikoli bez úspěchu dělníky, předstírajíc, že imperialistická válka je válkou obrannou. 17. března posílá prostřednictvím přátel ve Štokholmu dopis, naplněný starostí: "Naše strana by se zhanobila navždy, politicky by se ubila, kdyby vešla na takový podvod... Milejší je mi neprodlený rozkol s kýmkoli z naší strany, než bych ustoupil sociálnímu patriotismu…" Po této zdánlivě neosobní hrozbě, mířící však na určité osoby, Lenin naléhá: 
"Kameněv musí pochopit, že se na něho klade světové dějinná odpovědnost ". Kameněv je jmenován proto, že jde o zásadní věci politiky. Měl-li by Lenin na mysli úkol praktického boje, připomenul by spíše Stalina. Ale právě v tyto chvíle, kdy se Lenin snažil přes dýmající Evropu podat do Petrohradu napětí své vůle, Kameněv za účasti Stalinovy obracel prudce na stranu sociálního patriotismu.
Záměry jeti domů v přestrojení, v parukách s cizími nebo falešnými pasy, padaly jeden po druhém, neboť je nebylo lze provésti. A zároveň stále konkretněji se utvářel záměr projeti domů Německem. Tento záměr postrašil většinu emigrantů a to nejenom patrioty. Martov a ostatní menševici se neodvažovali připojit k smělému podnětu Leninovu a neustávali marně klepat na dveře Dohody. Výčitky pro jízdu Německem se ozývaly později i od mnohých bolševiků, a to pro obtíže, které "zapečetěný vůz" způsobí agitaci. Lenin od samého počátku nezastíral oči před těmito příštími obtížemi. Krupskaja psala nedlouho před odjezdem z Curychu: "Ovšem, v Rusku vlastenci zvednou pokřik, ale na to se třeba připravit". Otázka byla taková: buď zůstat ve Švýcarsku - nebo jeti Německem. Jiných cest vůbec nebylo. Mohl Lenin, třeba jen na jedinou zbytečnou minutku, váhat? Přesně za měsíc bylo Martovu, Axelrodu a jiným jíti ve šlépějích Leninových.
V organisaci této neobyčejné jízdy nepřátelskou zemí za války se projevily základní rysy Lenina jako politika: smělost záměru a pečlivá obezřelost provedení. V tomto velikém revolucionáři žil pedantský notář, jenž však znal své místo a pouštěl se do sepsání svého aktu v tu chvilku, kdy to mohlo pomoci věci, jak vyplenit všechny jiné akty notářské. Neobyčejně pečlivě vypracované podmínky o tom, jak jeti Německem, byly základem svérázné mezinárodní smlouvy sjednané mezi redakcí emigrantského časopisu a imperiem Hohenzolierovým. Lenin žádal k přepravě úplně právo exteritoriality: nižádnou kontrolu projíždějících osob, jejich pasů a zavazadel; nikdo nemá práva vstoupit cestou do vozu (odtud legenda o "zapečetěném" voze). Naopak zase emigrantská skupina se zavazovala, že bude naléhat, aby bylo v Rusku osvobozeno stejně tolik občanských zajatců, Němců a státních příslušníků rakousko-uherských.
Společně s několika zahraničními revolucionáři vypracovaná deklarace. "Ruští internacionalisté, kteří… nyní odjíždějí do Ruska, aby tam sloužili věci revoluce, pomohou nám pozvednout proletáře Německa a Rakousko- Uherska proti jejich vládám." Tak pravil protokol, podepsaný Loriotem a Guilbeauxem za Francii, Pavlem Levim za Německo, Plattenem za Švýcarsko, švédskými levými zástupci a jinými. Za těchto podmínek a ostražitých opatření vyjelo koncem března ze Švýcar 30 ruských emigrantů, náklad to i mezi válečnými náklady neobyčejné výbušné síly.
V "Listě na rozloučenou švýcarským dělníkum" připomenul Lenin prohlášení ústředního orgánu bolševiků z podzimu roku 1915: přivede-li revoluce v Rusku k moci republikánskou vládu, jíž by se zachtělo vésti imperialistickou válku, budou bolševici proti obraně republikánské vlasti. Takováto situace již nastala. "Naše heslo jest: žádnou podporu vládě Gučkovově a Miljukovově." S těmito slovy vstupuje nyní Lenin na území revoluce.
Členové Zatímní vlády neviděli však, proč by se znepokojovali. Nabokov vypravuje: "V jednom z březnových zasedání Zatímní vlády, za přestávky, kdy se znovu zase mluvilo o bolševické propagandě stále vice mohutnějící, prohlásil Kerenskij, hystericky jako obyčejně se pochechtávaje: ‚.Ale počkejte jen, sám Lenin jede, tu se to pak začne jaksepatří"... Kerenskij měl pravdu: jaksepatří mělo se to teprve začít. Avšak ministři, podle slov Nabokovových, neviděli, proč se znepokojovat: "Sama skutečnost, že se obrátil k Německu, poderve vážnost Leninovu tak, že se ho nebude třeba bát." Jako vždy ukázali i tehdy ministři velký důvtip.
Přátelé, žáci vyjeli Leninovi do Finska vstříc. "Sotva Vladimír Iljič vkročil v kupé a usadil se na divane, vypravuje Raskolnikov, mlady to námořní důstojník a bolševik, "vypadá hned na Kameněva: ‚Co se to tam píše v Pravdě? Viděli jsme několik čísel a nadávali jsme pořádně…" Takové bylo setkání po několika letech odloučení. Ale to nevadí, aby nebylo upřímné.
Petrohradský výbor za účasti vojenské organisace mobilisoval několik tisíc dělníků a vojáků k slavnostnímu přivítáni Lenina. Přátelsky nakloněná pancéřová divise poskytla všechny pancéřové vozy. Výbor rozhodl, aby se šlo k nádraží i s pancéřovými vozy: revoluce již probudila obdiv k těmto masivním kolosům, které jsou na ulicích města tak výhodné pro toho, kdo je má na své straně.
Popis oficiálního přivítání, které bylo v tak zvaném carském salonku Finského nádraží, jest velmi živou stránkou v mnohasvazkových a jinak dosti suchých zápiscích Suchanovových. "Do carského salonku vešel, či spíše vběhl Lenin v kulatém klobouku, s mrznoucí tváří a - nádhernou kytkou v rukou. Doběhnuv do středu salonku, stanul před Čchejdzem, jako by narazil na překážku úplně neočekávanou. A tu Čchejdze, aniž změnil dřívější svůj zachmuřený pohled, promluvil tuto ‚pozdravnou' řeč, zachovávaje dobře nejen ducha, nejen znění, nýbrž i tón mravokárného naučení: ‚Soudruhu Lenine, jménem Petrohradského sovětu a veškeré revoluce vítáme vás v Rusku... Ale myslíme, že hlavním úkolem revoluční demokracie jest nyní obrana naší revoluce proti všem útokům, jak zevně, tak i zvnitřku… Doufáme, že vy společně s námi budete sledovat tyto cíle." Čchejdze zmlkl. Byl zmaten, co bude dál… Ale Lenin zřejmě dobře věděl, jak se má k tomu všemu zachovat. Stál a díval se tak, jako by se ho to všechno ani dost málo netýkalo: díval se na všechny strany, rozhlížel se po tvářích kolemstojících, ba i po stropě ‚carského' salonku, urovnával svou kytku (dosti špatně se hodící k celé jeho postavě) a pak, odvrátiv se již docela od delegace Výkonného výboru, odpověděl takto: ‚Drazí soudruzi, vojáci, námořníci a dělníci! Jsem šťasten, že mohu pozdraviti ve vašich osobách vítěznou ruskou revoluci, pozdraviti vás jakožto předvoj světové proletářské armády… Není daleka hodina, kdy na výzvu našeho soudruha Karla Liebknechta národy obrátí zbraně proti svým vykořisťovatelům-kapitalistům... Ruská revoluce, provedená vámi, otevřela novou epochu. Ať žije světová socialistická revoluce!'"…
Suchanov má pravdu - kytka se špatně hodila k postavě Leninově, nepochybně mu zavazela a tísnila jej svou nevhodností v tvrdém pozadí událostí. A pak vůbec Lenin měl rád květy nikoli v kytce. Ale daleko víc jej musilo tísnit toto oficiální a pokrytecky mravoučné setkání ve slavnostním saloně nádraží. Čchejdze byl lepší své pozdravné řeči. Lenina se drobátko bál. Ale nepochybně mu vštípili, že je potřeba usadit "sektáře" od samého počátku. Aby byla dovršena řeč Čchejdzeho, demonstrující plačtivou úroveň vedení, napadlo jednoho mladého námořního velitele, mluvícího za námořníky, projevit přání, aby se Lenin stal členem Zatímní vlády. Tak tedy vítala Únorová revoluce, rozervaná, mnohomluvná a ještě hloupoučká, muže, jenž přijel s pevným záměrem, aby jí vnukl myšlenku a vůli. Již tyto první dojmy, zdesateronásobujíce obavu s sebou přivezenou, vzbuzovaly pocit nevole těžko potlačovaný. Jen si už vykasat rukávy a to co nejdříve! Lenin, obraceje se od Čchejdzeho k námořníkům a dělníkům, od obrany vlasti k mezinárodní revoluci, od Zatímní vlády k Liebknechtovi provedl na nádraží jen malou zkoušku veškeré své další politiky.
A přec tato neotesaná revoluce pojala hned a pevně vůdce do svého lůna. Vojáci žádali, aby Lenin usedl do jednoho z pancéřových vozů a Leninovi nezbylo než žádosti vyhovět. Večerní setmění přidalo slavnostnímu průvodu zvláště imponující ráz. Zhasla světla ostatních pancéřových vozů a temnotu prořezávalo pronikavé světlo reflektoru vozu, na němž jel Lenin. Paprsky ve tmě ulice burcovaly vzrušené skupiny dělníků, vojáků, námořníků, ty, kteří provedli největší převrat, ale nechali moc proklouznout mezi prsty. Vojenská hudba několikráte cestou zmlkala, aby Lenin mohl řeč, promluvenou na nádraží, promlouvati v různých obměnách před novými a novými posluchači. "Triumf byl z toho skvělý", říká Suchanov, "a dokonce dosti symbolický."
V paláci Kšešinské, v bolševickém štábu zřízeném v atlasovém hnízdečku dvorní tanečnice - Leninův bodrý smysl pro žert se na této shodě okolností povyrazil - se začaly pozdravné řeči nanovo. To bylo již přespříliš. Lenin snášel příliv pochvalných řečí, jako chodec přečkává déšť v nahodilém domovním průchodu. Cítil, že jeho příjezd způsobil upřímnou radost, ale zlobil se, proč je ta radost tak mnohomluvná. Sám tón oficiálních uvítání se mu zdál napodobeným, strojeným, zkrátka vypůjčeným od maloměšťácké demokracie, deklamační, sentimentální a nepravdivé. Videl, že revoluce, která si dosud neurčila svých úkolů a cest, vytvořila už svou únavnou etiketu. Usmíval se dobromyslně, trochu káravě, zvedaje zrak k hodinám a chvílemi si snad nenuceně zívnul. Ještě nedozněla slova poslední pozdravné řeči, když tu neobyčejný host zahrnul toto posluchačstvo vášnivým přívalem myšlenek, které velmi často zněly jako údery bičem. V tomto období bolševictví ještě neobjevilo cenu těsnopisného umění. Nikdo si nedělal poznámek, všichni byli příliš uchváceni dějem. Řeč se nezachovala, zůstal z ni jen povšechný dojem ve vzpomínkách posluchačů, ale i ten podlehl účinku času: přidáno mu nadšení a ubráno úleku. A zatím hlavní dojem řeči, i na nejbližší stoupence, byl právě dojem úleku. Všechny obvyklé formule, které za měsíc nesčíslným opakováním nabyly, jak se zdálo, nepohnutelné pevnosti, vybuchovaly před zraky posluchačstva jedna po druhé. Stručná leninská replika na nádraží, vržená přes hlavu Čchejdzeho, pozbyvšího rovnováhy, byla zde rozvinuta v dvouhodinové řeči, promlouvané přímo k petrohradským kádrům bolševictví.
Náhodou, dobromyslností Kameněvovou - Lenin takovýchto bláhovostí netrpěl - byl tomuto shromáždění přítomen jako host neorganisovaný Suchanov. A tak se nám dostalo vylíčení prvního setkání Leninova s petrohradskými bo1ševiky, zpola nepřátelského, zpola nadšeného, z pera pozorovatele stojícího stranou.
"Nezapomenu této řeči, podobající se hřmění, jež otřásla a uvedla v úžas nejenom mne, náhodou sem zabředlého kacíře, ale i všechny stoupence pravověrné. Ujišťuji, že nikdo nic podobného neočekával. Zdálo se, že se všechny živly zvedly ze svých úkrytů, a že se ničící duch, nedbající mezí, pochyb, lidských obtíží ani lidských výpočtů, vznáší sálem palácku Kšešinské nad hlavami začarovaných žáků."
Lidské výpočty a obtíže, jak o nich mluví Suchanov, to bylo hlavně kolísání reakčního kroužku Nového Života (Novaja Žizň), scházejícího se na čaji u Maxima Gorkého. Výpočty Leninovy byly důkladnější. Nikoli živly se vznášely sálem, nýbrž lidská myšlenka, nelekající se živlů a usilující pochopiti je, aby je zvládla. Buď jak buď: dojem je vylíčen výrazně.
"Když jsem spolu se soudruhy jel sem, pravil Lenin podle záznamu Suchanovova, "myslil jsem, že nás z nádraží povezou přímo do Petropavlovky. Jak vidět, jsme toho velmi daleci. Ale nepozbýváme naděje, že nás to ještě nemine, že se tomu nevyhneme." Zatím co jiným byl rozvoj revoluce roven upevnění demokracie, Leninovi nejbližší vyhlídka vedla přímo do Petropavlovské pevnosti. To znělo jako zlověstný žert. Ale Lenin nikterak nemínil žertovat a revoluce také ne.
"Agrární reformu zákonodárnou cestou," stýská si Suchanov, "odvrhl stejně jako všechnu ostatní politiku sovětu. Vyhlásil organisovaný zábor půdy rolníky, aniž čekal… na jakoukoliv státní moc."
"Nepotřebujeme parlamentní republiky, nepotřebujeme měšťácké demokracie, nepotřebujeme žádné vlády kromě sovětů dělnických, vojenských a batrackých[a] zástupců!"
Zároveň se Lenin prudce ohrazoval proti sovětské většině, házeje ji do nepřátelského táboru. "Už jen to stačilo v tu dobu, aby se posluchači zatočila hlava!"
"Jediné zimmerwaldská levice stojí na stráži proletářských zájmů a světové revoluce," zaznamenává Suchanov rozčileně leninské myšlenky. "Ostatní jsou všichni stejní oportunisté, mluví pěkná slova, ale ve skutečnosti… zaprodávají věc socialismu a dělnických mas."
"Rázně napadl taktiku, kterou sledovaly vůdčí stranické skupiny a někteří soudruzi před jeho příjezdem," doplňuje Suchanova Raskolnikov. "Zde byli přítomni nejodpovědnější pracovníci strany. Ale i jim byla Iljičova řeč opravdovým zjevením. Byla položením Rubikonu mezi taktiku včerejška a dneška." Rubikon, jak uvidíme, nebyl položen naráz.
Diskuse po řeči nebylo: všichni byli příliš ohlušeni a každý chtěl, ať jakkoliv, urovnat své myšlenky. "Vyšel jsem na ulici," končí Suchanov, "pocit byl takový, jako by mě té noci mlátili řetězy po hlavě. Jasné bylo jen jedno: ne, s Leninem já, divoký, jít nemohu!" Ještě to!
Druhého dne Lenin podal straně stručný písemný výklad svých názorů, který se pod názvem "thesí z 5. dubna" (zde) stal jedním z nejdůležitějších dokladů revoluce. These vyjadřovaly prosté myšlenky slovy prostými, srozumitelnými všem. Republika, která vznikla z únorového povstání, není naše republika, a válka, kterou ona vede, není naše válka. Úkol bolševiků záleží v tom, aby byla svržena imperialistická vláda. Ta se však drží podporou eserů a menševiků, kteří se drží důvěřivostí lidových mas. My jsme v menšině. Za těchto okolností nemůže být ani řeči o násilí s naší strany. Třeba naučit masu nevěřiti kompromisníkům a obráncům vlasti. "Třeba trpělivě vysvětlovat." Úspěch takovéto politiky, vyplývající ze vší situace, je zajištěn a přivede nás k diktatuře proletariátu a tím nás také vyvede za hranice měšťáckého řádu. Rozcházíme se úplně s kapitálem, zveřejňujeme jeho tajné smlouvy a vyzýváme dělníky celého světa, aby se rozešli s měšťáctvem a skoncovali válku. Začínáme mezinárodní revoluci. Jenom její úspěch upevní náš úspěch a zajistí přechod k socialistickému řádu.
These Leninovy byly otištěny pod jeho vlastním jménem a jenom pod jeho jménem. Ústřední organisace strany přivítaly je s nepřátelstvím, které bylo mírněno jenom bezradnosti. Nikdo ani organisace, ani skupina, ani osoba - nepřipojil k nim svého podpisu. 
Ba i Zinověv, který zároveň s Leninem přijel z ciziny, kde se jeho mysl po desítiletí formovala pod přímou a každodenní působností Leninovou, odešel mlčky do ústraní. A tento odchod nebyl neočekávaným pro učitele, jenž příliš dobře znal svého nejbližšího žáka. Byl-li Kameněv popularisující propagátor, byl Zinověv agitátor a dokonce podle vyjádření Leninova jenom agitátor. K vůdcovství se mu nedostávalo především pocitu odpovědnosti. Ale nejen toho. Jeho mysl, postrádající vnitřní kázně, je úplně neschopna teoretické práce a rozptyluje se v beztvárné intuici agitátora. Svým neobyčejně pohotovým instinktem dovedl vždycky letmo zachytit formulace, jichž potřeboval, to jest takové, jež usnadňovaly nejpůsobivější účinek na masy. Ať jako žurnalista či jako řečník, zůstával vždy agitátorem, s tím jen rozdílem, že v článcích vystupují jeho slabé stránky, kdežto ve slovech převažují silné. V agitaci opovážlivější a nezkrotnější než kdokoli jiný z bolševiků, je schopen ještě méně než Kameněv revolučního podnětu. Je nerozhodný jako všichni demagogové. Přestoupiv z arény skupinových potyček do arény přímých masových bojů, odloučil se téměř mimoděk od svého učitele.
* * *
Nedávná léta nenedostávalo se pokusů dokázat, že dubnová krise strany byla jenom letmým a téměř náhodným pomatením. Ale všechny pokusy se při prvním doteku se skutečnostmi rozpadávají v prach[b].
Již to, co víme o činnosti strany v březnu, odhaluje nám nejhlubší rozpor mezi Leninem a petrohradským vedením. Právě ve chvíli Leninova příjezdu dostihl rozpor největšího napětí. Zároveň s všeruskou konferencí zástupců 82 sovětů, kde Kameněv a Stalin hlasovali pro resoluci o moci, navrženou esery a menševiky, konala se v Petrohradě konference strany, na niž se sjeli bolševici z celého Ruska. Pro charakteristiku nálad a názorů strany, či lépe její hoření vrstvy, jaká vyšla z války, jest konference, k jejímuž konci přibyl Lenin, neobyčejně zajímavá. Četba protokolů, do dneška nevydaných, budí často rozpaky: je to možné, že by se strana, zastoupená těmito delegáty, chopila za sedm měsíců železnou rukou moci?
Od převratu minul již měsíc - lhůta to pro revoluci jakož i pro válku veliká. Ale ve straně se ještě neustálily názory o nejzákladnějších otázkách revoluce. Největší vlastenci, jako Vojtinskij, Eliava a j., se účastnili konference bok po boku s těmi, kteří se měli za mezinárodní socialisty. Zlomek nepokrytých vlastenců, mnohem menší než u menševiků, byl přece jenom značný. Konference se celkem neodvážila rozhodnout otázku, zda se rozejít s vlastními vlastenci či se sjednotit s vlastenci menševictví. Za přestávek bolševické konference konaly se společné porady bolševiků a menševiků, delegátů sovětské konference, aby se vyjasnila otázka války. Na této konferenci prohlásil nejzuřivější menševický patriot Liber: "Musíme se postarat, aby dřívější dělení na bolševiky a menševiky zmizelo a musíme mluvit jen o našem poměru k válce." Bolševik Vojtinskij nelenil prohlásit ochotu podepsat se pod každé slovo Liberovo. Všichni dohromady, bolševici a menševici, vlastenci a mezinárodovci, hledali společnou formuli svého poměru k válce.
Názory bolševické konference byly nepochybně nejpřiměřeněji vyjádřeny referátem Stalinovým o poměru k Zatímní vládě. Třeba tu uvésti ústřední myšlenku referátu, který dosud nebyl uveřejněn, stejně jako celkový protokol. "Moc se rozdělila mezi dva orgány, z nichž ani jeden nemá veškeré úplnosti moci. Třenice a boj mezi nimi jest a musí být. Úlohy se rozdělily. Sovět de facto se chopil podnětu revolučních přeměn; sovět je revoluční vůdce povstalého lidu, orgán, dozírající nad Zatímní vládou. Kdežto Zatímní vláda se de facto chopila úkolu upevnitelky vymožeností revolučního lidu. Sovět mobilisuje síly, dozírá. Kdežto Zatímní vláda, zpěčujíc se, matouc se, chápe se úlohy upevnitelky těch vymožeností lidu, jichž on de facto již dosáhl. Taková situace má záporné, ale i kladné stránky: pro nás teď není výhodné, abychom události hnali kupředu a odráželi od sebe předčasně měšťácké vrstvy, které na konec nezbytně musí od nás odejit."
Poměr mezi měšťáctvem a proletariátem líčí referent, povzneseny nad třídy, jako prostou dělbu práce. Dělníci a vojáci dělají revoluci, Gučkov a Miljukov ji "upevňují". Poznáváme tu tradiční pojetí menševictví, nesprávně převzaté podle událostí roku 1789. Právě vůdcům menševictví je vlastní toto inspektorské nazírání na dějinný proces, toto rozdělení úkonů různým třídám a příznivá kritika jich konání. Myšlenka, že není výhodné uspíšit odchod měšťáctva od revoluce, byla vždy nejvyšším kriteriem veškeré politiky menševictví. Ve skutečnosti to znamenalo: otupovat a oslabovat hnutí mas, aby nebyli zastrašeni liberální spojenci. Konečně závěr Stalinův vzhledem k Zatímní vládě zapadá cele do dvojaké formule kompromisníků: pokud Zatímní vláda upevňuje počiny revoluce, potud jí náleží podpora; pokud je protirevoluční - podpora Zatímní vlády je nepřípustná.
Referát Stalinův by] promluven 29. března. Druhého dne oficiální referent sovětské konference, neorganisovaný sociální demokrat Stěklov, zastávaje se také podmínečné podpory Zatímní vlády, načrtl v zápalu řeči takový obraz činnosti "upevnitelů" revoluce: odpor proti sociálním reformám, sklon k monarchii, záštita protirevolučních sil, anekční choutky až se stalo, že konference bolševiků vzrušeně upustila od formulky o podpoře vlády. Pravý bolševik Nogin prohlásil: "Referát Stěklovův přinesl jednu novou myšlenku: je jasné, že teď je na míste, aby se mluvilo nikoli o p o d p o ř e, nýbrž o p r o t i a k c i." Skrypnik rovněž dospěl k závěru, že se po referátě Stěklovově "mnoho změnilo: o podpoře vlády nelze mluvit. Zatímní vláda se spikla proti lidu a revoluci". Stalin, který den před tím nakreslil idylický obraz "dělby práce" mezi sovětem a vládou, musil odstavec o podpoře vynechat. Stručná a málo obsažná rozprava se točila kolem otázky, zda podporovat Zatímní vládu "pokud-potud", či podporovat jenom revoluční činy Zatímní vlády. Saratovský delegát Vasiljev prohlásil nikoli neprávem: "Poměr k Zatímní vládě máme všichni stejný." Krestinskij vyjádřil situaci ještě výrazněji: "Rozporů v praktických počinech mezi Stalinem a Vojtinským není." Přes to, že Vojtinskij hned po konferenci přešel k menševikům, Krestinskij nebyl docela tak neprávu: Stalin, odvolávaje přímou zmínku o podpoře, neodvolával podpory samé. O zásadní vytčení otázky se pokusil jen Krasikov, jeden ze starých bolševiků, kteří odešli od strany na mnoho let a pak majíce důkladnou životní zkušenost, hleděli se vrátit do jejích řad. Krasikov se nebál chytit býka za rohy: a co, nechystáte se zříditi diktaturu proletariátu? tázal se ironicky. Ale konference prošla mimo ironii, ale zároveň i mimo tuto otázku, jako by nebyla hodna pozornosti. Resoluce konference vyzývala revoluční demokracii, aby pobádala Zatímní vládu "k nejráznějšímu boji za úplnou likvidaci starého řádu", to jest vykázala proletářské straně úkol guvernantky u buržoasie.
Druhého dne byla rozprava o návrhu Ceretelliho, aby se bolševici sjednotili s menševiky. Stalin se zachoval k návrhu zcela příznivě. "Musíme na to přistoupit. Třeba, abychom určili své návrhy, jak se sjednotit. Sjednocení je možné na podkladě Zímmerwaldu a Kientalu." Molotov, vypuzený pro příliš radikální vedení listu Kameněvem a Stalinem z redakce Pravdy, vystoupil s námitkami: "Ceretelli si přeje sjednotit různorodé živly, sám se také nazývá zimmerwaldcem, sjednocení na tomto podkladě je nesprávné." Ale Stalin stál na svém. "Předbíhat věci", pravil, "a rozpory prorokovat předem nesmíme. Bez růzností názorů není stranického života. Uvnitř strany budeme překonávat malé různosti názorů." Všechen boj, který Lenin vedl po léta války proti sociálnímu patriotismu a proti jeho pacifistickému pláštíku, jako by nebyl ničím. V srpnu roku 1916 psal Lenin zvláště naléhavě Šljapnikovu do Petrohradu: "Kompromisnictví a sjednocovačství je dělnické straně v Rusku škodlivé, není to jen hlupství, nýbrž i záhuba strany… Spoléhat můžeme jenom na ty, kdož pochopili všechen podvod myšlenky jednoty a veškerou nezbytnost rozkolu s touto povedenou družinou (s Čchejdzem, a spol.) v Rusku." Rozpory s Ceretellim, vůdcem vládnoucího sovětského souručenství, prohlásil Stalin za malé rozpory, jež možno "překonávat" uvnitř společné strany. Toto kriterium je nejlepším oceněním tehdejších názorů samého Stalina.
4. dubna se objevuje na konferenci strany Lenin. Jeho řeč, komentující these, míhá se nad pracemi konference jako namočená hubka učitele, stírajícího s tabule, co na ni bylo napsáno žáčkem, který se popletl.
"Proč jste neuchvátili moc?", táže se Lenin. Na sovětské konferenci nedlouho před tím vysvětloval zmateně Stěklov, proč se nechopili moci: revoluce je měšťácká - první etapa - válka a pod. "To je nesmysl," prohlašuje Lenin. "Věc záleží v tom, že proletariát je nedostatečně uvědomen a nedostatečně organisován. To třeba uznat. Materiální sílu má proletariát, ale měšťáctvo se ukázalo uvědomělé a připravené. To je nehorázná věc, ale třeba ji nepokrytě a zpříma uznat a prohlásit lidu, že moc nebyla uchopena proto, že je neorganisovaný a nevědomý.
Z oblasti klamného objektivismu, za nějž se schovávali političtí kapitulanti, Lenin přenesl celou otázku v oblast subjektivismu. Proletariát se nechopil v únoru moci proto, že strana bolševiků nebyla na výši objektivních úkolů a nedovedla zabránit politickému vyvlastněni lidových mas kompromisníky ve prospěch měšťáctva.
Den před tím mluvil nabádavě advokát Krasikov: "Máme-li za to, že již přišel čas uskutečniti diktaturu proletariátu, pak také třeba otázku dáti takto. Fysickou sílu, abychom se chopili moci, nepochybně máme." Předseda vzal tehdy Krasikovu slovo, odůvodniv to tím, že se jedná o praktických úkolech a otázka diktatury že není na denním pořádku. Avšak Lenin měl za to, že právě otázka přípravy diktatury proletariátu je jediným praktickým úkolem. "Zvláštnost nynější situace v Rusku", pravil v thesích, "záleží v přechodu od prvního stupně revoluce, který pro nedostatečné uvědomení a organisovanost proletariátu dal moc měšťáctvu, k druhému jejímu stupni, který musí dáti moc proletariátu a nejchudším vrstvám rolnictva."
Konference ve šlépějích Pravdy omezovala úkoly revoluce demokratickými přeměnami, jež uskuteční Ústavodárné shromáždění. Proti tomu Lenin prohlásil: "Život a revoluce odsunují Ústavodárné shromáždění do pozadí. Diktatura proletariátu je tu, ale nevědí, co s ní."
Delegáti se dívali jeden na druhého úkosem. Říkali si navzájem, že se Iljič v cizině "proseděl", nerozhlédl se, neporozuměl. Ale referát Stalinův o moudré dělbě práce mezi vládou a sovětem utonul naráz a navždy v nenávratném minulu. Sám Stalin mlčel. Od této chvíle bude musit mlčet dlouho. Bránit se bude jen Kameněv.
Ještě ze Ženevy varoval Lenin v dopisech, že je hotov rozejíti se s každým, kdo by ustupoval měšťáctvu ve věcech války, šovinismu a kompromisnictví. A tu, tváří v tvář vedoucí vrstvě, začíná útok na celé čáře. Ale s počátku nejmenuje ani jednoho z bolševiků. Je-li mu třeba živého obrazu klamu a polovičatosti, ukazuje prstem na Stěklova a Čchejdzeho, kteří stojí mimo řady jeho strany. Je to obvyklý způsob Leninův: nepřibíjet nikoho předčasně k jeho posici, aby opatrným stoupencům bylo umožněno zavčas se ztratiti z boje a takto naráz oslabit příští přímé protivníky. Kameněv a Stalin měli za to, že voják a dělník, účastnící se války po únoru, hájí revoluce. Lenin má za to, že se voják a dělník účastní války tak jako drive, jako nevolničtí otroci kapitálu. "Dokonce naši bolševici", říká, zužuje kruhy nad protivníky, "projevují důvěřivost k vládě. Vysvětliti lze to jenom opojením z revoluce. Je to záhuba socialismu… Je-li tomu tak, není naše cesta společná. Raději ať zůstanu v menšině!" Není to prostě řečnická hrozba. Je to cesta promyšlená jasně a do důsledků.
Nejmenuje ani Kameněva ani Stalina, musí však uvésti jménem list: "Pravda žádá, aby se vláda zřekla anexí. Žádat, aby se vláda kapitalistů zřekla anexí, je nesmysl, řvoucí výsměch…" Zdržovaná nevole se tu prorývá vysokou notou. Ale řečník se hned zase vrací k své věci: chce říci všechno, čeho je třeba, ale nic zbytečného. Mimoděk, letmo podává pravidla revoluční politiky, jímž není rovně: "Když masy prohlašují, že nechtějí kořisti, věřím jim. Když Gučkov a Lvov říkají, že nechtějí kořisti, jsou podvodníky. Když dělník říká, že chce obranu země, mluví v něm pud uhněteného člověka." Toto kriterium, je-li takto vyjádřeno, zdá se prosté jako sám život. Ale obtíž je právě v tom, aby zavčas bylo takto vyjádřeno.
O provolání sovětu "Národům celého světa!", které svého času liberální Řeči dalo pohnutku prohlásit, ze se thema pacifismu u nás rozvíjí v ideologii společnou nám i našim spojencům, vyjádřil se Lenin přesněji a výrazněji: "Co je svérázné v Rusku, to je ohromně rychlý přechod od divokého násilí k nejrafinovanějšímu podvodu."
"Toto provolání," napsal Stalin o manifestě, "pronikne-Ii k velkým masám (západu), nepochybně přivede sta a tisíce dělníků zpět k zapomenutému heslu: Proletáři všech zemí, spojte se!"
"V provolání sovětu", namítá Lenin, "není ani slova proniknutého třídním vědomím. Je to samá fráze." Dokument, jímž se pyšnili domácí zimmerwaldci, je Leninovi jenom jednou ze zbraní "nejrafinovanějšího původu".
Do příjezdu Leninova se Pravda nezmiňovala o zimmerwaldské levici vůbec. Mluvila-li o internacionále, neříkala o jaké. Právě to nazýval Lenin "kautskyánstvím" Pravdy. "V Zimmerwaldě a v Kienthale", prohlásil na konferenci strany, "nabyl vrchu střed... Prohlašujeme, že jsme ustavili levici a se středem že jsme se rozešli… Směr levého Zimmerwaldu je ve všech zemích světa. Masy musí vědět, že se socialismus rozštěpil v celém světě..."
Tři dny před tím Stalin na též konferenci prohlašoval ochotu, překonávat názorové rozpory na podklade Zimmerwaldu-Kienthalu, to jest na podkladě kautskyánství. "Slyším, že v Rusku je tendence k sjednocení," pravil Lenin, "sjednocení s obránci vlasti to jest zrada socialismu. Myslím, že je lépe zůstat sám jako Liebknecht. Sám proti 110!" Obvinění ze zrady socialismu, zatím ještě bez výčtu jmen, není tu prostě silným slovem: vyjadřuje úplně Leninův poměr k těm bolševikům, kteří natahují prst k sociálním patriotům. Proti Stalinovi, pokládajícímu sjednocení s menševiky za možné, Lenin pokládá za nepřípustné míti s nimi nadále společný název sociální demokracie. "Za svou osobu", říká, "navrhuji změnit název strany, navrhuji nazvat se komunistickou stranou." "Za svou osobu" znamená tolik, že nikdo, ani jediný z účastníků konference, nesouhlasil s tímto symbolickým gestem konečného rozkolu s druhou internacionálou.
"Bojíte se, že se zpronevěříte starým vzpomínkám?" říká řečník poděšeným, nechápajícím a zčásti pohoršeným delegátům. Ale přišel čas "vyměniti prádlo - třeba svléci špinavou košili a obléci čistou. A opět naléhá: "Nedržte se starého slova, jež je veskrze prohnilé. Budujte novou stranu.., a přijdou k vám všichni uhnětení!"
Před ohromností úkolů ještě nezačatých, před ideovým zmatkem ve vlastních řadách, kruté pomyšlení na drahocenný čas, nesmyslně plýtvaný v uvítáních, pozdravech, obřadných resolucích, dává vytrysknouti řečníkově výkřiku: "Dosti pozdravu, resoluci - je čas začít dílo, třeba začíti věcnou, střízlivou práci!"
Za hodinu musil Lenin opakovat svou řeč na společné schůzi bolševiků a menševiků, kde se zdála většině posluchačů něčím, co je mezi výsměchem a fantasmem. Shovívavější účastníci krčili rameny. Tento člověk zřejmě spadl s měsíce: sotva po desetileté nepřítomnosti sestoupil se schodů Finského nádraží, hlásá, aby se proletariát uchopil moci. Méně dobromyslní z patriotů připomínali zapečetěný vůz. Stankěvič praví, že řeč Leninova způsobila velkou radost jeho odpůrcům: "Člověk, mluvící takové hlouposti, není nebezpečný. Dobře, že přijel, teď je ho celého vidět… teď vyvrací sám sebe.
A zatím řeč Leninova, v níž všechny části jsou odváženy, při vší smělosti revolučního rozmachu a pevném rozhodnuti rozejiti se i s dávnými soudruhy a spolubojovníky, nejsou-li schopni jít ruku v ruce s revolucí, je proniknuta pronikavým realismem a neomylným masovým instinktem. Ale právě proto se musila zdát fantastickou demokratům, klouzajícím po povrchu.
Bolševici jsou malinkou menšinou v sovětech a Lenin zamýšlí chopiti se moci. Není to snad dobrodružství? Ani stínu dobrodružství nebylo v leninském vytknutí otázky. Lenin ani na chvíli nezavírá oči před skutečností, ze "poctivá" nálada pro obranu vlasti v širokých masách jest. Nepodléhaje jim, nemíní ani jednat za jejich zády. "Nejsme šarlatáni," odbývá předem příští námitky a obvinění, "musíme se opírat jen o uvědomělost mas. I když budeme musit zůstat v menšině - nechť! Stojí za to, zříci se na čas vůdčího postavení, netřeba se bát zůstati menšinou." Nebát se zůstati menšinou - i jedinému jako Liebknecht proti 110! - takový je vůdčí motiv řeči.
Skutečnou vládou je sovět dělnických zástupců... V sovětě je naše strana menšinou… Co naplat! Zbývá nám jen vysvětlovat nesprávnost jejich taktiky, trpělivě, naléhavě a soustavně. Pokud jsme menšinou, pracujeme kritikou, abychom zbavili masy podvodu. Nechceme, aby nám masy věřily doslova. Nejsme šarlatáni. Chceme, aby se masy zkušeností oprostily od svých chyb. "Nebát se zůstat menšinou! Ne navždy, ale na čas. Hodina bolševictví udeří. Náš směr se ukáže správný… K nám přijde každý uhnětený, protože ho k nám přivede válka. Jiného východiska není."
Na ‚slučovací' konferenci - vypravuje Suchanov - se Lenin jevil živoucím ztělesněním rozkolu… Vzpomínám si na Bogdanova (čelný menševik), sedícího dva kroky od řečnické tribuny. "Vždyť je to blouznění," přerušoval Lenina, "je to blouznění blázna!… Hanba tleskat tomuto galimatiáši," křičel, obraceje se k posluchačstvu, bledý hněvem a opovržením, "kálíte sami sebe! Marxisté!"
Někdejší člen bolševického výkonného výboru Goldenberg, jenž té doby stál mimo stranu, ocenil v rozpravě these Leninovy těmito zdrcujícími slovy: "Mnoho let místo Bakuninovo v ruské revoluci zůstávalo neobsazeno, a tu bylo obsazeno Leninem."
"Jeho program se tehdy setkal ne tak s nevolí," vzpomínal později eser Zenzinov, "jako s posměchem; tak se zdál všem nesmyslným a vymyšleným.
Toho dne večer za rozhovoru dvou socialistů s Miljukovem přede dveřmi koaliční komise přešla řeč na Lenina. Skobelev ho oceňoval jako "člověka, stojícího mimo hnutí, který má úplně odzvoněno". Suchanov se připojil k Skobelevovu ocenění a doložil, že Lenin "nikomu není přijatelný a to až do té míry, že mému spolubesedníku Miljukovu není teď nikterak nebezpečný". Rozdělení úloh za této besedy vypadalo však úplně tak, jak o něm smýšlel Lenin: socialisté střehli liberálův klid od starostí, které mu mohlo způsobit bolševictví.
Dokonce i britskému vyslanci se doneslo, že Lenin byl uznán špatným marxistou. "Mezi anarchisty nově přibylými…‚" zapsal si Buchanan, "byl Lenin, jenž přijel v zapečetěném voze z Německa. Objevil se veřejně po prvé na schůzi sociálně-demokratické strany a byl špatně přijat."
Shovívavěji než jiní se snad zachoval těch dnů k Leninovi Kerenskij, jenž v kruhu členů Zatímní vlády neočekávaně prohlásil, že Lenina navštíví a na otázky podivu vysvětloval: "Vždyť on, žije v ovzduší úplné osamocenosti, nic neví, všechno vidí brýlemi svého fanatismu, kolem něho není nikoho, kdo by mu jen malinko pomohl se orientovat v tom, co se děje." Takové je svědectví Nabokovovo. Ale Kerenskij beztoho nenašel volného času, aby Lenina orientoval o tom, co se děje.
Dubnové these Leninovy vzbudily nejen užaslé rozhořčení nepřátel a odpůrců. Odpudily mnoho starých bolševiků do tábora menševictví anebo do nevyhraněné skupiny, jež se kupila kolem listu Gorkého. Vážného politického významu tento odliveček neměl. Mnohem vážnější byl dojem, který posice Leninova vzbudila u veškeré vedoucí vrstvy strany. "V první dny po příjezdě," píše Suchanov, "jest jeho úplná osamocenost mezi všemi uvědomělými soudruhy ve straně nade vší pochybu. "Dokonce jeho soudruzi ze strany, bolševici," potvrzuje eser Zenzinov, "se od něho tehdy podjatě odvrátili." Autoři těchto posudků se stýkali ve Výkonném výboře s vedoucími bolševiky denně a měli zprávy z prvních rukou.
Je však dost podobných svědectví i z bolševických řad. "Když se objevily these Leninovy," vzpomínal později Cichon, jenž jako většina starých bolševiků, klopýtnuvších o Únorovou revoluci, barvy velice zřeďoval, "pocítilo se v naší straně jakési kolísání; mnozí soudruzi ukazovali na to, že Lenin má syndikalistickou úchylku, že se odtrhl od Ruska, nepřihlíží k situaci atd." Jeden z čelných bolševických činitelů v provincii, Lebeděv, píše: "Po Leninově příjezdu do Ruska jsme jeho agitaci, která nejprve ani nám, bolševikům, nebyla docela pochopitelnou, která se zdála utopickou a vysvětlovala se jeho dlouhou odloučeností od ruského života, postupně pochopili, takže nám pak, lze říci, přešla do morku a krve." Zaležskij, člen petrohradského výboru a jeden z organisátorů uvítání, vyjadřuje se příměji: "These Leninovy učinily dojem vybuchlé pumy." Zaležskij úplně potvrzuje úplnou osamocenost Leninovu po tak vroucím a působivém uvítání. "Toho dne (4. dubna) soudruh Lenin nenašel přímých přívrženců ani v našich řadách."
Ještě důležitější však je to, co napsala Pravda. 8: dubna, čtyři dny poté, kdy byly these ohlášeny, kdy již bylo možno dosti úplně věci si vysvětlit a navzájem se pochopit, napsala Pravda: "Co se týče povšechného schematu soudruha Lenina, je pro nás nepřijatelný, pokud vychází z domněnky, že měšťácko-demokratická revoluce je dovršena a pokud spoléhá na neprodlený přerod této revoluce v revoluci socialistickou." Ústřední orgán strany prohlašoval takto nepokrytě před tváří dělnické třídy a jejich nepřátel], že se s vůdcem strany obecně uznaným rozchází v nejzákladnější otázce revoluce, na niž se bolševické kádry připravovaly mnoho let. To samo je dost, abychom ocenili všechen dosah dubnové krise strany, vyrostlé ze střetnutí dvou nesmiřitelných směrů. Kdyby byla strana této krise nepřekonala, revoluce nemohla proniknout vpřed.
__________________________________
Poznámky:
a Batrak, zemědělský dělník. Pozn. př.
b Ve velké kolektivní práci za redakce profesora Pokrovského, v "Náryse dějin Říjnové revoluce" (Sv. II, Moskva 1927) byla dubnovému "pomatení' věnována apologická práce jakéhosi Bajevského, již by slušelo nazvat pro její libovolné zacházení s fakty cynickou, kdyby nebyla tak dětsky bezradná.