Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
14. Vládnoucí vrstvy a válka
Co zamýšlela dělat s touto válkou a s touto armádou Zatímní vláda a Výkonný výbor?
Především třeba pochopit politiku liberálního měšťáctva, neboť ta hrála prim. Zevnějškem zůstávala válečná politika liberalismu útočně-vlasteneckou, anekční, nesmiřitelnou. Ve skutečnosti byla protimluvná, věrolomná a rychle se stávala defaistickou.
"I kdyby nebylo revoluce, válka by byla stejně prohraná a podle všeho by byl uzavřen zvláštní mír," napsal později Rodzjanko, jehož úsudky se nevyznačovaly samostatností, ale právě proto dobře vyjadřovaly průměrné mínění liberálně-konservativních vrstev. Povstání gardových praporů věštilo majetným třídám nikoli vnější vítězství, ale vnitřní porážku. Liberálové si tím méně mohli o tom dělat iluse, neboť nebezpečí předvídali a bojovali proti němu jak dovedli. Neočekávaný revoluční optimismus Miljukovův, jenž prohlásil převrat za stupeň k vítězství, byl v podstatě posledním útočištěm ze zoufalství. Otázka války a míru přestala být liberálům ze tří čtvrtin samostatnou otázkou. Cítili, že jim nebude dáno, aby využili revoluce pro válku. Tím naléhavěji vyvstával před nimi druhý úkol: využít války proti revoluci.
Otázky mezinárodní situace Ruska po válce: dluhy a nové půjčky, peněžní a odbytové trhy, stály ovšem i tentokráte před vůdci ruského měšťáctva. Avšak nebyly to tyto otázky, jež určovaly přímo jeho politiku. Dnes šlo nikoli o zabezpečení nejvýhodnějších podmínek pro měšťácké Rusko, nýbrž o záchranu samého měšťáckého řádu, byť za cenu dalšího oslabení Ruska. "Nejprve třeba se vyléčit," říkala těžce raněná třída, "a potom věci uspořádat." Vyléčit se znamenalo vypořádat se s revolucí.
Udržováni válečné hypnosy a šovinistických nálad skýtalo měšťáctvu jediné ještě možné spojení s masami, především s armádou, proti tak zvaným prohlubovatelům revoluce. Úkol záležel v tom, aby válka s dřívějšími spojenci a cíli, zděděná po carismu, vylíčena byla lidu jako nová válka, jako obrana revolučních vymožeností a nadějí. Stalo by za to dosíci toho - ale jak? - i spoléhal liberalismus pevně na to, že proti revoluci postaví všechnu tu organisaci vlasteneckého veřejného mínění, která mu včera sloužila proti rasputinské klice. Nepodařilo-li se zachránit monarchii jakožto nejvyšší instanci proti lidu, bylo tím více třeba držet se spojenců: po dobu války jevila se Dohoda v každém případě odvolací instancí, mnohem mocnější, než by mohla být vlastní monarchie.
Další vedení války mělo omluviti to, že se uchovával starý vojenský a byrokratický aparát, že se odkládalo Ústavodárné shromáždění, že se revoluční země podřizovala frontě, totiž generalitě, která se spřáhla s liberálním měšťáctvem.
Všechny vnitřní otázky, především agrární a veškeré sociální zákonodárství, se odkládaly do skončení války, a to se zase odkládalo do vítězství, v něž liberálové nevěřili. Válka na vyčerpání nepřítele se obracela ve válku na vyčerpání revoluce. Snad se to nedálo podle hotového plánu v úředních poradách předem uváženého a sestrojeného. Ale toho také nebylo třeba. Ze vší předcházející politiky liberalismu a ze situace vzniklé revolucí vyplýval již plán sám sebou.
Miljukov, byv nucen jíti cestou války, neměl arciť příčiny, aby se předem zříkal účasti na rozdělení kořisti. Vždyť naděje ve vítězství spojenců zůstávaly úplně reálnými a vstupem Ameriky do války neobyčejně vzrostly. Pravda, Dohoda je jedna věc a Rusko druhá. Vůdci ruského měšťáctva za mnoho let se naučili rozumět tomu, že při hospodářské a vojenské slabosti Ruska musí se vítězství Dohody nad ústředními mocnostmi nezbytně stát jejím vítězstvím nad Ruskem, které z války musí vyjíti rozbito a oslabeno, ať jde o variantu kteroukoliv. Ale liberální imperialisté se odhodlali úmyslně zavřít oči před touto perspektivou. Jiného jim už ani nezbývalo. Gučkov ve svém kruhu přímo prohlásil, že zachránit Rusko může jen zázrak a že naděje v zázrak je jeho program jakožto ministra války. Miljukovovi bylo k vnitřní politice třeba mythu vítězství. Jakou měrou ještě sám v ně věřil, není důležité. Ale tvrdošíjně tvrdil, ze Cařihrad musí být náš. Při tom jednal s cynismem mu vlastním. 20. března přemlouval ruský ministr zahraničí spojenecké vyslance ke zradě Srbska, aby se takto koupila zrada Bulharska ústředních mocnářství. Francouzský vyslanec se ošíval. Miljukov však naléhal, že je "nezbytné zříci se v této věci sentimentálních rozvah" a zároveň i toho novoslovanství, které hlásal od porážky první revoluce. Nadarmo nenapsal Engels Bernsteinovi už r. 1832: "Nač se redukuje všechno ruské panslávské šarlatánství? Vzíti Cařihrad - toť vše."
Obvinění z germanofilství, ba z podplacení Němci, ještě včera proti palácové kamarile vznášené, bylo dnes jedovatým ostřím obráceno proti revoluci. Čím dále, tím směleji, hlasitěji a drzeji zazníval tento tón z řečí a článků kadetské strany. Dříve než se měl liberalismus zmocnit tureckých vod, kalil zdroje a otravoval studně revoluce.
Nesmiřitelnou posici ve věci války zaujali po převratě daleko ne všichni liberální vůdci, alespoň ne všichni naráz. Mnozí žili ještě v ovzduší předrevolučních nálad spjatých s perspektivou zvláštního míru. Někteří přední kadeti řekli to později docela upřímně. Nabokov, podle vlastního přiznání, mluvil již 7. března s členy vlády o zvláštním míru. Několik členů kadetského ústředí se pokoušelo svému vůdci kolektivně dokázat, že protahovati válku je nemožné. "Miljukov s vlastní mu chladnou přesností dokazoval - podle slov barona Nolde - že cílů války se musí dosáhnouti." Generál Aleksějev, jenž se té doby sblížil s kadety, táhl s Miljukovem za jeden provaz, tvrdě, že "armádu lze vzpružit". A kdo ji měl vzpružit, byl zřejmě tento štábní organisátor běd.
Mnozí naivnější liberálové a demokraté nechápali kursu Miljukovova a pokládali ho za rytíře věrnosti spojencům, za Dona Quichotta Dohody. Jaká nejapnost! Potom, když se bolševici chopili moci, Miljukov se ani chvilku nerozpakoval odebrat se do Kyjeva, Němci obsazeného, a nabídnout své služby hohenzollerské vládě, jež, pravda, nespěchala je přijmouti. Nejbližším cílem Miljukovovým při tom bylo, jak dostat pro boj proti bolševikům totéž německé zlato, jehož vidinou chtěl dříve pokálet revoluci. Miljukovovo obrácení k Německu zdálo se roku 1918 mnohým liberálům právě tak nepochopitelným, jako první měsíce roku 1917 jeho program na rozbití Německa. Ale to byl jen rub a líc jediné mince. Chystaje se zradit spojence jako předtím Srbsko, Miljukov nezradil sebe ani svou třídu. Sledoval stále stejnou politiku a nebylo jeho vinou, že vypadala tak nectně. Ať zkoumal za carismu cesty k zvláštnímu míru, jímž se měla předejít revoluce, nebo ať volal po válce až do konce, aby se vypořádal s Únorovou revolucí, i ať později hledal spojení s Hohenzollerem, aby svrhl revoluci Říjnovou, Miljukov vždy stejně zůstával věren zájmům vrstev majetných. Nepomohl-li jim, ztroskotav po každé o novou hradbu, bylo to proto, že jeho velitelé byli v slepé uličce.
Čeho se Miljukovovi první dobu po převratě zvláště nedostávalo, byl nepřátelský nástup, jadrný německý úder na lebku revoluce. Na neštěstí byl březen a duben na ruské frontě povětrnostními podmínkami nepřízniv operacím velkého rozměru. A hlavně Němci, jejichž situace se utvářela stále tížívěji, rozhodli se po velkých kolísáních, že ruskou revoluci ponechají jejím vnitřním procesům. Jenom německý generál Linsingen projevil 20.-21. března u Stochodu vlastní iniciativu. Jeho úspěch postrašil německou vládu a zároveň potěšil vládu ruskou. S toutéž nestoudností, s níž hlavní stan za cara zveličoval sebemenší úspěchy, nafoukl tentokrát porážku u Stochodu. Jej následoval liberální tisk. Nepevnost, panika a ztráty ruských vojsk se tu líčily s týmž zalíbením, jako dříve zajatci a kořist. Měšťáctvo a generalita zřejmě přesedlávali na posici defaitismu. Avšak Linsingen byl zadržen na příkaz shora a fronta znovu zabředla do jarního bahna a vyčkávání.
Úmysl opříti se proti revoluci o válku, mohl míti vyhlídky na úspěch jenom tehdy, kdyby střední strany, za nimiž šly lidové masy, souhlasily, že vezmou na sebe úkon převodu v mechanismu liberální politiky. Spojit ideu války s ideou revoluce nebylo v silách liberalismu: ještě včera liberalismus předpovídal, že revoluce bude válce záhubou. Bylo třeba pod- strčit tento úkol demokracii. Ale nesmělo se ovšem před ní odhalit "tajemství". Bylo třeba nikoli zasvěcovat ji v plán, ale chytit ji lstí. Bylo třeba chytit ji za její předsudky, za její chvastounství, státotvornost, za její strach z anarchie, za její pověrčivé plazení před měšťáctvem.
V první dny socialisté nevěděli - pro stručnost musíme menševiky a esery nazývat socialisty - co s válkou. Čchejdze vzdychal: "Celou dobu jsme mluvili proti válce, jakpak mohu teď volat, aby se válka vedla dál?" 10. března se Výkonný výbor usnesl, aby se zaslal pozdrav Frant. Mehringovi. Touto malou demonstrací se levé křídlo pokoušelo uspokojit své nepříliš náročné socialistické svědomí. O válce samé nepřestával sově t mlčet. Vůdcové se báli, aby nezpůsobili v této věci srážku se Zatímní vládou a nezkalili líbánky "koalice". Neméně se báli rozporů ve vlastním středu. Mezi nimi byli obránci vlasti i zimmerwaldci. Jak ti, tak oni přeceňovali rozdíly v svých názorech. Široké vrstvy revoluční inteligence zakusily za války důkladné měšťácké přerození. Vlastenectví, ať nepokryté či zahalené, spialo inteligenci s vládnoucími třídami, odervavši ji od mas. Prapor Zimmerwaldu, jímž se zahalovalo levé křídlo, nezavazoval příliš a zároveň dovoloval neobnažovat svou vlasteneckou solidaritu s rasputinskou klikou. Ale tu byl pojednou romanovský řád svržen. Rusko se stalo demokratickou zemí. Její svoboda, hrající všemi barvami, odrážela se výrazně na policejním pozadí Evropy, sevřené v drápech vojenské diktatury. Snad bychom neměli bránit své revoluce proti Hohenzollerovi? volali staří a noví vlastenci, kteří se postavili v čelo Výkonného výboru. Zimmerwaldci typu Suchanovova a Stěklovova namítali nejistě, že válka zůstává imperialistickou: vždyť liberálové prohlašují, že revoluce musí zabezpečit anexe, stanovené za cara. "Jakpak teď mohu vyzývat, aby se válka vedla dál?" znepokojoval se Čchejdze. Ale protože sami zimmerwaldci dali podnět k postoupení moci liberálům, rozplývaly se jejich námitky v nivec. Po několika týdnech kolísání a odporu byl první díl Miljukovova plánu s pomocí Ceretelliho šťastně rozřešen: špatní demokraté, mající se za socialisty, zapřáhli se do chomoutu války a pod knutou liberálů se starali ze všech sileček zajistit vítězství - Dohody nad Ruskem, Ameriky nad Evropou.
Hlavní úkon kompromisníků záležel v tom, aby revoluční energii mas převedly na vedení vlastenectví. Usilovali jednak, aby obnovili bojovnost armády - to bylo těžké; jednak se pokoušeli pohnout dohodové vlády, aby se zřekly lupu - to bylo směšné. Tu i onde šli od ilusí ke zklamání a od chyb k ponížení. Zaznamenejme první etapy na této cestě.
V hodiny svého nedlouhého veličenství si Rodzjanko přispíšil vydat příkaz, aby se vojáci neprodleně vrátili do kasáren a podřídili se důstojníkům. Rozčilení posádky, jež příkaz způsobil, přimělo sovět, aby jedno z prvních svých zasedání věnoval otázce, co dále s vojákem? V žhavém ovzduší těchto hodin, ve zmatku zasedání, podobajícího se veřejnému táboru, pod přímým diktátem vojáků, jemuž nepřítomní vůdci nemohli bránit, vznikl proslulý "příkaz číslo 1.", jediný to důstojný dokument Únorové revoluce, charta svobod revoluční armády. Jeho smělé odstavce, ukazující vojákům organisované východisko na novou cestu, ustanovovaly: ustavit ve všech vojenských oddílech volební výbory; zvolit vojenské zástupce do sovětu; při všech politických akcích podřídit se sovětu svým výborům; zbraně držet pod kontrolou rotných a praporových výborů a "v žádném případě nevydávat jich důstojníkům"; ve službě nejpřísnější vojenská kázeň, mimo službu úplná občanská práva; vzdávání pocty mimo službu a oslovováni důstojníku se ruší; zapovídá se hrubé chování k vojákům, zvláště tykání a j.
Takové byly závěry petrohradských vojáků z jejich účastenství v převratě. Mohly-li býti jiné? Odporovat nikdo se neodvážil. Ve chvíli, kdy se "příkaz" sepisoval, byli vůdci sovětu zaneprázdněni většími starostmi: vedli jednání s liberály. To jim dalo možnost dovolávati se alibi, když se měli ospravedlňovat před měšťáctvem a velitelským sborem.
Zároveň s příkazem čís. 1. poslal výkonný výbor, ihned se vzpamatovav, do tiskárny jako protijed provolání k vojákům, které pod rouškou, že se odsuzují svévolné soudy nad důstojníky, žádalo, aby se vojáci podrobili starému velitelskému sboru. Sazeči prostě odepřeli vysázet tento dokument. Demokratičtí autoři byli rozčilením bez sebe: kam to spějeme? Bylo by však nesprávné domnívati se, že by sazeči usilovali o krvavé účtování s důstojníky. Ale výzva, aby se vojáci druhého dne po převratě podřídili carskému velitelskému sboru, byla jim totéž, jako otevříti vrata protirevoluci. Sazeči arci překročili svá práva. Avšak necítili se toliko sazeči. Podle jejich mínění šlo revoluci o hlavu.
V tyto první dny, kdy osud důstojníků navracejících se do pluků, vzrušoval velmi silně jak vojáky, tak i dělníky, nakrojila sociálně demokratická "meziobvodní" organisace, blízká bolševikům, choulostivou otázku revolučně směle. "Aby vás šlechtici a důstojníci nepodvedli - pravilo provolání k vojákům, vydané touto organisací - zvolte si sami velitele oddílu, roty i pluku. Přijměte jenom ty důstojníky, které znáte jako přátele lidu." A co se stalo? Provolání, shodující se plně se situací, bylo Výkonným výborem neprodleně zabaveno a Čchejdze ve své řeči nazval je provokativní. Demokraté, jak vidíme, se nikterak neostýchali omezit svobodu tisku, pokud šlo o rány doleva. Na štěstí byla jejich vlastní svoboda dostatečně omezena. Dělníci a vojáci, podporujíce Výkonný výbor jako nejvyšší svůj orgán, poopravovali ve všech vážných chvílích politiku vedení přímým svým zásahem.
Již za několik dní se Výkonný výbor pokusil "příkazem čís. 2." zrušit příkaz první, omezuje jeho působnost na petrohradský vojenský obvod. Nadarmo! Příkazem čís. 1. nebylo lze otřásti, neboť nic nevymyslil, nýbrž jenom utvrdil to, co se dralo na povrch v zápolí i na frontě a žádalo si uznání. Tváří v tvář vojákům se dokonce i liberální poslanci schovávali před otázkami a výčitkami za "příkaz čís. 1." Ale ve velké politice se smělý příkaz stal hlavním argumentem měšťáctva proti sovětům. Bití generálové objevili od této chvíle v "příkaze čís. 1." hlavní překážku, která jim zabránila rozmetat německá vojska. Původ příkazu kladen byl do Německa. Kompromisníci nepřestávali se ospravedlňovat z toho, co se stalo a znervosňovali vojáky, pokoušejíce se vyrvat pravou rukou to, co jim pod levou proklouzlo.
Zatím většina řadových zástupců v sovětě žádala volitelnost velitelů. Demokraté upadli v rozčilení. Nenalézaje lepších důvodů, strašil Suchanov tím, že měšťáctvo, jemuž postoupena moc, nebude s volitelností souhlasit. Demokraté se bez ostychu schovávali za záda Gučkovova. V jejich hře liberálové zaujímali totéž místo, jež měla monarchie zaujímat ve hře liberalismu. "Vraceje se s tribuny na své místo," vypravuje Suchanov, "narazil jsem na vojáka, jenž mi vkročil v cestu a mávaje mi pěstí před očima, divoce křičel o pánech, kteří nikdy nebyli ve vojenské kůži." Po tomto "výstřelku" běžel náš demokrat, jenž úplně pozbyl rovnováhy, vyhledat Kerenského a jen s jeho pomocí "byla pak otázka jaksi smazána". Tito lidé také nic jiného nedělali, než že smazávali otázky.
Po dvě neděle se jim dařilo tvářit se tak, jako by o válce nevěděli. Konečně další odklady byly nemožné. 14. března Výkonný výbor přinesl do sovětu návrh manifestu "Národům celého světa", napsaný Suchanovem. Liberální tisk nazval brzy tento dokument, jenž sjednotil pravé a levé kompromisníky, "příkazem čís. 1. v oblasti zahraniční politiky". Ale toto lichotivé ocenění bylo právě tak klamné, jako byl i dokument, jehož se týkalo. Příkaz čís. 1. byl poctivou odpovědí nižších vrstev samých na otázky dané revolucí armádě. Manifest ze dne 14. března byl věrolomnou odpovědí vůdců na otázky, poctivě jim dané vojáky a dělníky.
Manifest arci vyjadřoval přání míru, a to demokratického, bez záborů a náhrad. Ale této fraseologie se naučili západní imperialisté užívat dávno před únorovým převratem. Právě jménem pevného, čestného, "demokratického" míru chystal se v ty dny Wilson do války. Zbožný Asquith podával v parlamentě učenou klasifikaci záborů, z níž nade vší pochybnost plynulo, že odsouzeny, jakožto nemravné, mají být všechny zábory, odporující zájmům Velké Britanie. Co se týče francouzské diplomacie, záleželo její pravé jádro v tom, aby chtivosti kramářově a lichvářově dodala osvoboditelského výrazu. Sovětský dokument, jemuž nelze upříti prostoduché upřímnosti pohnutek, zapadal zpropadeně do vyježděné koleje francouzského pokrytectví. Manifest sliboval "bránit pevně naší vlastní svobody" proti cizímu militarismu. To bylo právě ono heslo, pod nímž od srpna roku 1914 provozovali svou živnost francouzští sociální patrioti. "Přišel čas, aby se národové chopili rozhodnutí otázky války a míru," hlásal manifest, jehož autoři jménem ruského lidu ponechali právě rozhodnutí této otázky velkému měšťáctvu. Dělníky Německa a Rakousko-Uherska vyzýval manifest: "Vzepřete se tomu, abyste byli zbraní dobývačnosti a násilí v rukou králů, statkářů a bankéřů!" Tato slova byla výlupkem lži, neboť vůdce sovětu ani nenapadlo, aby roztrhli vlastní svazek s králi Velké Britanie a Belgie, s císařem Japonska, se statkáři a bankéři vlastní země i všech zemí dohodových. Postoupivše vedení zahraniční politiky Miljukovovi, který se ještě nedávno chystal proměnit východní Prusko v ruskou gubernii, vyzývali vůdcové sovětu německé a rakousko-uherské dělníky, aby následovali příkladu ruské revoluce. Teatrální odsouzení války nic na věci neměnilo, tím se zabýval i papež. Pathetickými frázemi, namířenými proti stínům bankéře, statkáře a krále převraceli kompromisníci Únorovou revoluci ve zbraň skutečných králů, statkářů a bankéřů. Již v pozdravném telegramu Zatímní vládě ocenil Lloyd George ruskou revoluci jako důkaz toho, že "tato válka ve svém základě je bojem za lidovou vládu a za svobodu". Manifest ze dne 14. března "ve svém základě" byl zajedno s Lloyd Georgem a byl militaristické propagandě v Americe cennou oporou. Třikráte pravdu měly noviny Miljukovovy, když psaly, že "provolání, začínající se tak typickým pacifistickým tónem, rozvíjí se v podstatě v ideologii společnou nám a všem našim spojencům". Jestliže ruští liberálové přes to přese všechno manifest nejednou zuřivě napadali, a jestliže jej francouzská censura nepropustila vůbec, bylo to ze strachu, jak si tento dokument vyloží revoluční, avšak důvěřivé masy.
Manifest, sepsaný zimmerwaldcem, byl zásadním vítězstvím vlasteneckého křídla. Sověty v provincii se chytly znamení. Heslo "válku válce!" bylo prohlášeno za nepřípustné. Dokonce na Urále a v Kostromi, kde bolševici byli silní, dostalo se vlasteneckému manifestu jednomyslného přijetí. Ký div: vždyť ani v Petrohradském sovětě bolševici nezvedli proti tomuto lživému dokumentu odporu.
Za několik neděl bylo třeba dát splátku na směnku. Zatímní vláda vypsala válečnou půjčku, která ovšem byla nazvána "půjčkou svobody". Ceretelli dokazoval, že demokracie musí půjčku podporovat, neboť vláda "celkem vzato" koná své povinnosti. Ve Výkonném výboru oposiční křídlo dostalo víc než třetinu hlasů. Ale na plenárním zasedání sovětů (22. dubna) hlasovalo proti půjčce všeho všudy 112 osob z téměř dvou tisíc zástupců. Z toho nejednou dělali závěr: Výkonný výbor je levější než sovět. Ale to je nesprávné. Sovět byl jen poctivější než Výkonný výbor. Jestliže válka je obranou revoluce, je třeba dát na válku peníze, třeba podporovat půjčku. Výkonný výbor nebyl revolučnější, nýbrž vyhýbavější. Žil dvojznačnostmi a výmluvami. Vládu jím samým ustavenou "celkem vzato" podporoval, odpovědnost za válku přejímal jen "pokud - potud". Tyto malé chytračiny byly masám cizí. Vojáci nemohli ani bojovat "pokud - potud", ani umírat "celkem vzato".
Aby vítězství státotvornosti nad ztřeštěnostmi bylo utvrzeno, dán byl úředně 1. dubna v čelo ozbrojených sil generál Aleksějev, chystající se ještě 5. března postřílet tlupy propagátorů. Od této chvíle bylo všechno jak náleží. Oduševňovatel zahraniční politiky carismu, Miljukov, byl ministrem zahraničí. Velitel armády za cara, Aleksějev, stal se nejvyšším velitelem revoluce. Dědická posloupnost přišla úplně na své právo.
Zároveň sovětští vůdci logikou věcí sami byli nuceni rozplétat provazce sítě, kterou pletli. Oficiální demokracie se na smrt bála velitelů, které trpěla a podporovala. Nemohla nečeliti jim svou kontrolou, snažíc se zároveň také i opříti ji o vojáky, i učiniti ji podle možnosti nezávislou na nich samých. V zasedání 6. března se Výkonný výbor usnesl, že bude dobře, zavedou-li se komisaři sovětu ve všech vojenských oddílech a vojenských ústavech. Takto vznikalo trojí spojení: oddíly vysílaly své zástupce do sovětu; Výkonný výbor posílal své komisaře do oddílů; konečně v čele každého oddílu byl zvolený výbor, jsoucí čímsi jako nejnižší buňkou sovětu.
Jedna z nejvážnějších povinností komisařů záležela v dozoru nad politickou spolehlivostí štábů a velitelského sboru. "Demokratický režim překonal, chcete-li, režim samovládný," rozhořčuje se Denikin a hned se chvástá, jak obratně jeho štáb zachycoval a jemu odevzdával šifrovanou korespondenci komisařů s Petrohradem. Dohlížet na monarchisty a na pány nevolníků? - co může více pobuřovat? Jiná věc je krást korespondenci komisařů s vládou. Ať je to však s morálkou jakkoliv, vnitřní vztahy vládnoucího ústrojí armády jeví se úplně jasně: obě strany se bojí sebe navzájem a nepřátelsky se navzájem sledují. Spojuje je jen společný strach vojáků. I generálové a admirálové, ať byly jejich další plány a naděje jakékoliv, viděli jasně, že se bez demokratického pláštíku neobejdou. Ustanovení o výborech v námořnictvu bylo vypracováno Kolčakem. Spoléhal, že je v budoucnu zadusí. Ale poněvadž dnes nebylo možné udělat bez výborů ani krok, přimlouval se v hlavním stanu, aby byly schváleny. Podobně generál Markov, jeden z příštích bílých vojevůdců, poslal začátkem dubna do ministerstva návrh na zřízení komisařů, aby se vyzkoušela loyálnost velitelského sboru. Tak se pod výpadem revoluce lámaly jako slámky "staleté zákony armády", totiž tradice vojenského byrokratismu.
Vojáci přistupovali k výborům s protilehlého konce a semkli se kolem nich proti velitelskému sboru. A třebaže výbory chránily velitelů od vojáků, dálo se tak jen do určité meze. Postavení důstojníka, který se dostal do sporu s výborem, stávalo se nesnesitelným. Tak vznikalo nepsané právo vojáků, jak se zbavovat velitelů. Na západní frontě, podle slov Denikinovýcb, odešlo do července asi 60 starých velitelů, od velitele sboru do velitele pluku. Podobné vymetání se dálo i v plucích.
Tou dobou se pracovalo lopotně v kancelářích ministerstva války, Výkonného výboru a v koaličním výboru o tom, aby byly vytvořeny "rozumné" formy vztahů v armádě a pozvednuta vážnost velitelů tím, že by úloha vojenských výborů byla snížena k podružnému, převážně hospodářskému úkonu. Ale zatím co povznesení vůdci čistili vidinu revoluce vidinou koštěte, výbory se rozvinuly v mohutnou, centralisovanou soustavu která sahala až k petrohradskému Výkonnému výboru a organisačně mu zajistila moc nad armádou. Této moci však Výkonný výbor užíval hlavně k tomu, aby s pomocí komisařů a výborů zapřahal armádu znova do války. Vojáci se mohli stále častěji zamýšlet nad otázkou, jak to tak, že výbory jimi zvolené mluví často ne to, co myslí oni, vojáci, nýbrž to, co od nich, vojáku, žádá vrchnost.
Zákopy vysílají do hlavního města stále houfněji zástupce, aby zvěděli, co a jak. Od počátku dubna roste příliv z fronty nepřetržitě, v Taurickem paláci se každodenně vedou společné rozpravy, přibylí sem vojáci ztěžka namáhají mozky, aby porozuměli tajům politiky Výkonného výboru, jenž ani na jedinou otázku nedovede jasně odvětit. Armáda namáhavě přechází na sovětskou posici, aby se tím jasněji přesvědčila o neschopnosti sovětského vedení.
Liberálové, neodvažujíce ‚se přímo postavit proti sovětu, pokoušejí se přec ještě vésti boj o armádu. Politické spojení s ní má ovšem dat šovinismus. Kadetský ministr Šingarev v jedné schůzi s vojáky, vyslanými pro informace ze zákopů, hájil Gučkovova příkazu, směřujícího proti "zbytečné shovívavosti" k zajatcům, a ukazoval při tom na německá "zvěrstva". Ministr se nesetkal s nejmenší sympatií. Schůze se rázně vyslovila pro to, aby se ulehčilo osudu zajatců. To byli tíž lidé, které liberálové neustále obviňovali z výstřelků a zvěrstev. Ale šedí vojáci z fronty měli svá měřítka. Pokládali za přípustné odplatit důstojníkovi za trýznění vojáků; ale zdálo se jim podlé mstít se zajatému německému vojákovy za skutečná nebo domnělá zvěrstva Ludendorfova. Ach, věčné normy morálky byly těmto sukovitým a zavšiveným mužíkům cizí.
Z pokusů měšťáctva, jak ovládnout armádu, vznikl dne 7.-10. dubna na sjezdě delegátů západní fronty mezi liberály a kompromisníky spor, který se ostatně vůbec nerozvinul. První sjezd zástupců jedné z front v Minsku měl se stát rozhodující politickou zkouškou armády a obě strany poslaly do Minska nejlepší své lidi. Sovět Ceretelliho, Čchejdze, Skobeleva, Gvozděva; měšťáctvo samého Rodzjanka, kadetského to Demosthéna, Rodičeva a jiné. Strašné napětí se cítilo v přeplněné budově minského divadla a rozbíhalo se odtud po městě jako kruhy po vodě. Zprávy delegátů odkrývaly obraz toho, co jest. Na celé frontě je sbratřování, vojáci stále směleji se chápou podnětu, velitelský sbor nesmí ani pomyslit na odvetná opatření. Co tu mohli říci liberálové? Před tváří tohoto vášnivého posluchačstva se vzdali hned myšlenky navrhnouti své resoluce proti sovětským. Spokojovali se vlasteneckým tónem v pozdravných řečech a brzy byli odplaveni úplně. Bitvu vyhráli demokraté bez boje. Nemusili vésti masy proti měšťáctvu, nýbrž musili je zdržovat. Heslo míru, dvojznačně spletené s heslem obrany revoluce v duchu manifestu ze dne 14. března, ovládlo sjezd. Sovětská resoluce o válce byla přijata 610 hlasy proti 8, 46 se zdrželo hlasování. Poslední naděje liberálů, postavit frontu proti týlu, armádu proti sovětu, se rozsypala v prach. Ale i demokratičtí vůdci se vraceli ze sjezdu svým vítězstvím více poděšeni než nadšeni. Spatřili duchy revolucí vzbuzené a pocítili, že nemají sil se s nimi měřit.