Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
13. Armáda a válka
Již několik měsíců před revolucí se kázeň v armádě prudce zakolísala. Našlo by se z té doby nemálo stížností důstojníků: vojáci se nepodřizují velení, zacházení s koňmi, s erárním majetkem, ba i se zbraní nemůže už být horší, ve vojenských vlacích jsou nepořádky. Nebylo všude stejně zle. Ale všude to spělo k jednomu konci: k rozpadu.
Vtom se přidal otřes revoluce. Povstání petrohradské posádky se dálo nejen bez důstojnictva, nýbrž proti němu. V kritickou hodinu velitelé prostě schovali hlavy. Poslanec okťabrista Šidlovskij rozprávěl 27. února s důstojníky preobraženského pluku, zřejmě aby vyzkoumal jejich poměr k dumě, ale setkal se u aristokratů-gardějců s úplným neporozuměním tomu, co se dálo, s neporozuměním, které ostatně snad z poloviny bylo přetvářkou: všichni to byli přestrašení monarchisté. "Jaký byl můj podiv," vypravuje Šidlovskij, "když jsem druhého rána spatřil na ulici celý preobraženský pluk ve zbroji, ve vzorném pořádku, s hudbou v čele, bez jediného důstojníka…" Pravda, některé oddíly přicházely do Taurického paláce se svými veliteli, či určitěji by se mělo říci: přiváděly je s sebou. Důstojníci se v tomto slavnostním průvodu zdáli sobě jako zajatci. Hraběnka Kleinmichelová, pozorující tyto scény ze svého vězení, vyjadřuje se určitěji: důstojníci se podobali beranům, vedeným na porážku.
Únorový převrat roztržku mezi vojáky a důstojníky nezpůsobil, jenom ji odhalil. Ve vědomí vojáků jevilo se povstání proti monarchii především jako povstání proti velitelskému sboru. "Ráno 28. února", vzpomíná kadet Nabokov, který byl tehdy v důstojnickém stejnokroji, "bylo nebezpečné vycházet, neboť důstojníkům se začaly strhávat odznaky." Tak vypadal v posádce první den nového řádu.
První starostí Výkonného výboru bylo smířit vojáky s důstojníky. To nebylo nic jiného, než podřídit oddíly dřívějším velitelům. Návrat důstojnictva měl, podle Suchanova, uchránit armády od "obecné anarchie nebo od diktatury temné a rozpálené vojančiny". Tito revolucionáři, zrovna tak jako liberálové, se báli vojáků, ale nikoli důstojnictva. Kdežto dělníci i s "temnou vojančinou" se obávali všemožného zla, hrozícího právě od blýštějícího se důstojnictva. Proto smíření nebylo trvalé.
Stankěvič líčí poměr vojáků k důstojníkům, kteří se po převratě vrátili k oddílům, takto: "Vojáci, porušivše kázeň a vyšedše z kasáren nejen bez důstojníků, ale… mnohdy proti důstojníkům, ba i zabíjejíce důstojníky, kteří konali svou povinnost, vykonali, jak se říkalo, veliký hrdinský začátek osvobození. Je-li to hrdinský počin a tvrdí-li to důstojnictvo nyní samo, proč tedy nevyvedlo vojáky do ulic - vždyť to bylo pro ně snazší a méně nebezpečné? Až pak, po vítězství, se přidalo k hrdinskému počinu. Zda však upřímně a na jak dlouho?" Slova tím poučnější, že jejich autor sám náležel k těm "levým" důstojníkům, které ani nenapadlo vésti své vojáky do ulic.
Ráno 28. února na Sampsonijevském prospektě velitel ženijního oddílu vysvětloval svým vojákům, že "vláda všemi nenáviděná je svržena", že se ustavila nová, v čele s knížetem Lvovem, a že tedy třeba tak jako dřív se podrobiti důstojníkům. "A teď, prosím, na svá místa do kasáren." Několik vojáků zvolalo: "Podle rozkazu!", většina hleděla zmateně; to je všechno? Tuto scénu pozoroval náhodou Kajurov. To mu bylo příliš. "Dovolte mi slovo, pane veliteli!"… A nevyčkav svolení, dal otázku: "Snad aby byl zaměněn jeden statkář druhým, prolévala se na ulicích Petrohradu po tři dny krev dělníků ?" Kajurov i tentokrát trefil do pravého. Otázka jím daná byla obsahem boje příštích měsíců. Antagonismus mezi vojákem a důstojníkem byl odrazem nepřátelství mezi rolníkem a statkářem.
Na venkově velitelé, jimž se zřejmě dostalo směrnic, vysvětlovali události všichni podle jednoho vzoru: panovník si starostmi o zemi podryl síly a byl nucen postoupiti břemeno vlády bratrovi. Na tvářích vojáků - stěžuje si jeden důstojník v zapadlém koutě Krymu - bylo znát: Mikuláš nebo Michajl - všechno jedno. Když však druhého dne byl týž velitel nucen zpraviti prapor o vítězství revoluce, tu se, podle jeho slov, vojáci přerodili. Jejich otázky, posunky, tváře svědčily jasně o "úporné, dlouhé práci, již kdosi vytrvale konal mezi těmito zatemnělými, chmurnými, myšlení nepřivyklými mozky". Jaká to propast mezi důstojníkem, jehož mozek se bez námahy přizpůsobil poslednímu petrohradskému telegramu, a mezi vojáky, kteří, třebas ztuha, přece jenom poctivě nabývají stanoviska k událostem, odvažujíce je samostatně na mozolné dlani.
Nejvyšší velení, uznavši formálně převrat, rozhodlo, že revoluci na frontu vůbec nepustí. Velitel štábu hlavního stanu přikázal hlavním velitelům front, aby, stane-li se a na území velitelům podřízeném se objeví revoluční delegace, které pro stručnost generál Aleksějev nazýval tlupami, byly neprodleně chyceny a odevzdány vojenskému polnímu soudu. Druhého dne týž generál žádal jménem "jeho výsosti" velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče vládu, aby "skoncovala vše, co se nyní děje v týlu v armádních okresích", zkrátka - revoluci.
Velení otálelo, jak jen bylo lze, než uvědomilo bojující armádu o převratu, ne tak pro věrnost monarchii, jako pro strach z revoluce. Na některých frontách zřízena opravdová karanténa: dopisy z Petrohradu se nepropouštěly, kdož přijeli, byli zadrženi - starý řád si takto kradl pro sebe z věčnosti několik přebytečných dnů. Zpráva o převratě dobrala se do linie ne dříve než 5., 6. března - ale v jaké podobě? Slyšeli jsme už přibližně: hlavním velitelem byl jmenován velkokníže, car se zřekl pro vlast, jinak zůstalo vše jak bylo. V mnohých zákopech, ba ve většině, se dovídali o revoluci od Němců dřív než z Petrohradu. Mohli vojáci pochybovat o tom, že se velení spiklo, aby zakrylo pravdu? A mohli jen za mák věřit týmž důstojníkům, kteří za den nebo dva navěsili na sebe rudé stužky?
Velitel štábu černomořského loďstva vypravuje, že prý zpráva o událostech v Petrohradě neučinila s počátku na námořníky zjevného dojmu. Ale jak se jen objevily první socialistické noviny z hlavního města, "hned se nálada mužstva změnila, začaly se schůze, z děr se vyrojili zločinní agitátoři." Admirál prostě nepochopil, co se před jeho očima dálo. Noviny nezpůsobily změnu mysli. Jenom rozptýlily pochyby námořníků o dosahu převratu a umožnily jim projeviti nepokrytě jejich opravdové city, bez obavy, že budou představenými přiškrceni. Politickou tvářnost černomořského důstojnictva, a s tím i tvářnost vlastní, vyjadřuje týž autor jedinou větou: "Většina důstojníků loďstva měla za to, že bez cara vlast zahyne." Demokraté měli za to, že vlast zahyne, nevrátí-li se takováto důstojnická světla k zatemnělým námořníkům.
Ve velitelském sboru armády a loďstva brzy se projevila dvě křídla: jedni se pokoušeli zůstat na svých místech, přitakávali revoluci, vstupovali do strany eserů a část jich se později snažila proklouznout i mezi bolševiky. Druzí naopak se nakohoutili, pokusili se odporovat novému pořádku brzy se však pořezali o nějaký ostrý spor a vojenskou povodní byli splaveni. Podobná seskupení jsou tak přirozená, že se opakovala ve všech revolucích. Nesmiřitelní důstojníci francouzské monarchie, ti, kteří podle slov jednoho z nich "se bili, pokud bylo lze", trpěli měně neukázněností vojáků, než službičkováním urozeným kolegům. Na konec většina starého velitelského sboru byla zatlačena i potlačena a jenom nemnoho jich změnilo chování a přizpůsobilo se. Důstojnictvo jenom dramatičtějším způsobem se sdílelo o osud tříd, z nichž vyšlo.
Armáda vůbec je zrcadlem společnosti, jíž slouží, s tím rozdílem, že sociálním vztahům přidává soustředěnosti, vyjadřujíc vrcholně jejich kladné a záporné rysy. Nebylo náhodou, že válka v Rusku neproslavila ani jedno vojevůdcovské jméno. Nejvyšší velitelský sbor je dosti výrazně charakterisován osobou z jeho středu takto: "Mnoho dobrodružství, mnoho ignorantství, mnoho egoismu, intrik, karierismu, lačnosti, neschopnosti a krátkozrakosti," píše generál Zalesskij, "a velmi málo vědomostí, nadání a vůle dát v sázku sebe, ba ani ne svůj přepych a zdraví." Nikolaj Nikolajevič, nejvyšší hlavní velitel, vynikal jenom vysokou postavou a nejjasnější hrubostí. Generál Aleksějev, šedivá prostřednost, nejstarší vojenský písař armády, uchvacoval písařskou vytrvalostí. Kornilova, smělého bojovného náčelníka, pokládali i jeho ctitelé za prosťáčka; Verchovskij, Kerenského ministr války, vyslovil se později o Kornilovovi jako o lvím srdci s beraní hlavou. Brusilov a admirál Kolčak poněkud snad převyšovali jiné inteligencí, ale to bylo vše. Denikin nebyl bez charakteru, ale jinak to byl docela obyčejný armádní generál, který přečetl pět nebo šest knih. A dále už šli Judeničové, Dragomirové, Lukomští s francouzským jazykem nebo bez něho, obyčejní pijáci i silní pijáci, ale čiré nicky.
V důstojnickém sboru byla ovšem důkladně zastoupena nejen šlechta, ale i měšťácké a demokratické Rusko. Válka dala vproudit do řad armády desetitisícům maloměšťácké mládeže v stejnokroji důstojníků, vojenských úředníků, lékařů, inženýrů. Tyto vrstvy, jež byly téměř veskrze pro válku až do vítězství, viděly nezbytnost jakýchsi velkých opatření, ale na konec se podrobovaly reakčním špičkám, za carismu ze strachu a po převratě z přesvědčení, tak jako se demokracie v týlu podrobovala měšťáctví. Kompromisní část důstojnictva sdílela se později o neblahý osud kompromisních stran, s tím rozdílem, že se situace na frontě utvářela mnohem prudčeji. Ve Výkonném výboru bylo možno dlouho se držet dvojznačnostmi, tváří v tvář vojákům bylo to svízelnější.
Nepřízeň a třenice mezi demokratickými a aristokratickými důstojníky, nejsoucími s to, aby armádu obnovili, vnášely do ní jenom další prvek rozkladu. Tvářnost armády určovalo staré Rusko a byla to tvářnost veskrze nevolnická. Důstojníci, tak jako dřív, pokládali za nejlepšího vojáka pokorného a nerozvažujícího rolnického hocha, v němž se ještě neprobudilo vědomí lidské osobnosti. Taková byla "národní", suvorovská tradice ruské armády, opírající se o primitivní zemědělství, nevolnické právo a selskou občinu. V XVIII. století dělal Suvorov ještě s tímto materiálem divy. Lev Tolstoj v svém Platonu Karatajevu idealisoval s panskou láskou starý typ ruského vojáka, podrobujícího se bez reptání přírodě, libovůli i smrti ("Vojna a mír"). Francouzská revoluce, otevřevši brány velkolepému vpádu individualismu do všech oblastí lidské činnosti, vztyčila nad suvorovským válečným uměním kříž. V XIX., jakož i ve XX. století, po celé období mezi francouzskou a ruskou revolucí, bývala carská armáda jako armáda nevolníků neustále bita. Velitelský sbor, vznikající na této "národní" půdě, vyznačoval se pohrdáním osobností vojáka, duchem trpného mandarinství, úplnou nevědomostí ve svém oboru, čirým neudatenstvím a pořádným zlodějstvím. Autorita důstojnictva se držela vnějšími znaky hodnosti, rituálem respektu před nadřízeným, trestní soustavou, ba i mluvou, zvláště k tomu ustanovenou, podlou a otrockou - "Podle rozkazu!", "Poslušně hlásím!" - jakou musil voják mluvit s důstojníkem. Prohlašujíce se slovy pro revoluci a přisahajíce Zatímní vládě, carští maršálci svalovali prostě vinu za své hříchy na zhroucenou monarchii. Milostivě souhlasili, aby Mikuláš II. byl prohlášen za obětního beránka za všechno, co bylo. Ale dále ani krok! Jakž by pochopili, že mravní podstata revoluce záležela v oduševnění té lidské masy, na jejíž duševní nehybnosti se vytvářel všechen jejich blahobyt. Denikin, jmenovaný velitelem fronty, prohlásil v Minsku: "Revoluci přijmu úplně a bezvýhradně. Avšak revolucionovati ji a vnášeti do ní demagogii pokládám za zhoubnou věc pro zemi." Klasická formulka generálského hlupství! Co se týče řadových generálů, žádali podle vyjádření Zalesského jen jedno: "Jenom s námi nestrkejte - a ostatní věci jsou nám lhostejné!" Ale revoluce nemohla s nimi nestrčit. Jsouce původem z privilegovaných tříd nemohli nic získat, ale mnohé mohli ztratit. Hrozila jim ztráta nejen velitelských výsad, nýbrž i pozemkového majetku. Pod rouškou loyálnosti k Zatímní vládě rozpoutalo důstojnictvo tím rozhořčenější boj proti sovětům. Když se přesvědčilo, že revoluce nezadržitelně proniká do vojenských mas a do vesnic jeho zděděných majetků, vidělo v tom neslýchanou věrolomnost - Kerenského, Miljukovovu, ba i Rodzjankovu. O bolševicích ani nemluvíc.
Okolnosti, v nichž žilo válečné námořnictvo, obsahovaly ještě větší měrou, než životní okolnosti armády, stálé a živé zárodky občanské války. Život námořníků v ocelových bednách, kam je násilně uvrhují na několik let, se mnohdy ani stravou neodlišoval od života trestanců. A hned vedle nich je důstojnictvo, většinou z privilegovaných vrstev, které si námořní službu zvolilo dobrovolně za své povolání, ztotožňujíc vlast s carem, cara - se sebou a v námořníkovi vidí nejméně cennou část válečné lodi. Dva světy, sobě cizí a uzavřené, žijí v těsné blízkosti, nespouštějíce jeden druhého s očí. Lodi flotily měly svá stanoviště v přístavních průmyslových městech s mnoha dělníky, jichž bylo třeba k stavbě a opravám lodí. Mimo to na lodích samých bylo mezi mužstvem při strojích a mezi technickými zřízenci nemálo zdatných dělníků. Toť podmínky, které válečné loďstvo proměňovaly v revoluční minu. V převratech a vojenských povstáních všech zemí námořníci byli nejvýbušnější látkou; téměř vždycky, a to hned při první příležitosti, účtovali tvrdě se svým důstojnictvem. Ruští námořníci nebyli výjimkou.
V Kronštadtě provázen byl převrat vzplanutím krvavé msty nad veliteli, kteří hrůzou z vlastní minulosti se pokusili revoluci před námořníky skrýt. Jednou z prvních obětí byl velitel loďstva admirál Wieren, vojskem po zásluze nenáviděný. Část velitelského sboru byla námořníky uvězněna. Důstojníci, ponechaní na svobodě, byli odzbrojeni.
V Heisingforsu a v Sveaborgu admirál Nepěnin, straše námořníky a vojáky potrestáním, nepouštěl do 4. března v noci nejmenších zpráv z povstaleckého Petrohradu. Tím hrůzněji tu vzplanulo povstání, trvající noc a den. Mnoho důstojníků bylo uvězněno. Nejnenáviděnější důstojníky spustili námořníci pod led. "Soudíc podle vyprávění Skobelevova o činech helsingforských i lodních představených," píše Suchanov, k ‚zatemnělé vojanštině' nikterak shovívavý, "musíme se divit, že tyto výstřelky byly tak nepatrné."
Ale také v pozemním vojsku se to neobešlo bez krvavého vypořádání, které se stalo v několika vlnách. Nejprve to byla odplata za minulost, za ničemné trýznění vojáků. Vzpomínek palčivých jako rány bylo dost. Od roku 1915 zaveden byl oficiálně v carské armádě disciplinární trest bičováním. Důstojníci o své vůli řezali vojáky, často otce rodin. Ale nešlo vždy jen o minulost. Na všeruské konferenci sovětů pověděl řečník, podávající zprávu o armádě, že se v armádě na frontě ještě 15.-17. března vydávaly příkazy, aby se užívalo tělesných trestů pro vojáky. Poslanec dumy, který se vrátil z fronty, vypravoval, že mu kozáci za nepřítomnosti důstojníků řekli: "Mluvíte o příkazu. (Jde zřejmě o ‚příkaz číslo 1.', o němž ještě bude řeč.) Přišel včera a dneska mně velitel zpoličkoval." Bolševici jezdili na frontu zdržovat vojáky od výstřelků právě tak často, jako kompromisníci. Ale krvavé odplaty byly právě tak nezbytné, jako zpětný náraz pušky po výstřelu. Ať tak či onak, liberálové neměli jiné příčiny, aby Únorovou revoluci nazývali nekrvavou, než tu, že jim přinesla moc.
Někteří důstojníci byli tak chytří, že způsobili prudké spory pro rudé stužky, jež byly vojákům symbolem, že s minulostí je konec. V takovémto sporu byl zabit velitel sumského pluku. Velitel sboru, žádající, aby nově přibylé zálohy sňaly rudé stuhy, byl vojáky zatčen a vsazen na hlavní strážnici. Nemálo srážek se strhlo pro carské obrazy, které nemizely z úředních místností. Bylo to z oddanosti monarchii? Většinou to bylo z nevíry v pevnost revoluce a ze snahy osobně se pojistit. Ale vojáci ne nadarmo viděli za carskými obrazy skrytý přízrak starého řádu.
Nový řád v armádě nezaváděla promyšlená opatření shora, nýbrž prudká hnutí zespodu. Kázeňská moc důstojníků nebyla zakázána ani omezena; odpadla prostě sama sebou v prvních týdnech březnových. "Bylo jasné," praví náčelník černomořského štábu, "že kdyby se byl důstojník pokusil uložit trest pro nekázeň námořníku, nebylo by sil vykonati tento trest." V tom právě je jeden z příznaků opravdové lidové revoluce.
Tím, že kázeňská moc padla, objevila se ve vší nahotě praktická neschopnost důstojnictva. Stankěvič, jemuž nelze upřít pozorovatelského nadání ani zájmu pro vojenské věci, podává zdrcující úsudek o velitelském sboru také po této stránce: výcvik se pořád ještě konal podle starých směrnic, naprosto se neshodujících s požadavky války. "Takový výcvik byl jenom zkouškou trpělivosti vojákovy." Ovšem, vinu za svou neschopnost snažilo se důstojnictvo svalit na revoluci.
Vojáci, pohotoví k ukrutné odplatě, byli schopni i dětské důvěřivosti a obětovně vděčnosti. Nakrátko poslanec Filoněnko, kněz a liberál, zdál se vojákům na frontě nositelem osvobozenských ideí, pastýřem revoluce. Staré církevní představy spojily se podivuhodně s novou vírou. Vojáci nosili kněze na rukou, zvedali ho nad hlavy, posazovali starostlivě do saní, kdežto on, zalykaje se nadšením, vyprávěl dumě: "Nemohli jsme se rozloučit. Líbali nám ruce i nohy." Poslanci se zdálo, že duma je v armádě ve veliké vážnosti. Ve skutečnosti ve vážnosti byla revoluce a to ona vrhala svůj oslepující odlesk na jednotlivé náhodné postavy.
Symbolické čištění, provedené Gučkovem ve špičkách armády - záměna několika desítek generálů -vojáky nijak neuspokojovalo a zároveň budilo ve vyšším důstojnictvu stav nejistoty. Každý se bál, že se nebude hodit, většina plula s proudem, hleděla se zalichotit a ukazovala sevřenou pěst v kapse. Ještě hůře bylo se středním a nižším důstojnictvem, střetajícím se s vojáky tváří v tvář. Tu nebylo vládního čištění vůbec. Dělostřelci jedné baterie, hledajíce legální cesty, psali z fronty Výkonnému výboru státní dumě o svém veliteli: "Bratři… prosíme nejpokorněji o sesazení našeho vnitřního nepřítele Vančechazy." Nedostavše odpovědi, začali obyčejně jednat vlastními prostředky: neposloucháním, vypuzováním ba uvězňováním nenáviděných důstojníků. Teprve potom se úřady vzpamatovaly, schovávaly před vojáky uvězněné nebo zbité velitele, pokoušejíce se často vojáky potrestat, ale častěji ještě je ponechávaly nepotrestány, aby spor ještě více nezapletly. To vytvářelo pro důstojníky nesnesitelné postavení, aniž zároveň vnášelo jasno do postavení vojáků..
Ba i mnozí důstojnici na frontě, ti, kteří se vážně starali o osud armády, naléhali, že je generální čištění ve velitelském sboru nezbytné: bez něho, podle jejich přesvědčení, nebylo lze ani myslit na obrození bojeschopnosti vojsk. Vojáci uváděli poslancům dumy neméně přesvědčující důvody. Dříve, když se jim činilo příkoří, musili si stěžovat u představených, kteří obyčejně nevěnovali stížnostem pozornosti. A jak teď? Představení přece zůstali, jak byli, bude tedy i osud stížností jako byl dřív. "Na tuto otázku bylo velmi nesnadno odpovědět," uznává poslanec. A zatím tato prostá otázka obepínala všechen osud armády a řešila předem její budoucno.
Nemysleme si, že vztahy v armádě byly stejnorodé v celé zemi, ve všech druzích zbraní a ve všech oddílech. Nikoli, rozdíly byly velmi pestré. Jestliže námořníci baltského loďstva reagovali na první zprávu o revoluci účtováním s důstojníky, tu hned vedle, v posádce helsingforské, důstojníci ještě počátkem dubna zaujímali vůdčí postavení ve vojenském sovětě o slavnostech mluvil tu za socialisty-revolucionáře generál, budící respekt. Takových protiv nenávisti a důvěřivosti bylo nemálo. Ale přece jen armáda se jevila jako soustava spojených nádob a politické nálady vojáků a námořníků tíhly k jedné úrovni.
Kázeň se jakž takž držela, pokud vojáci doufali v rychlé a rozhodné změny. "Když vsak vojáci videli, jak praví jeden delegát z fronty, "že všechno zůstalo jak bylo, totéž jho, totéž otroctví a temnota, týž výsměch - začaly se nepokoje. Příroda, jež se nedovtípila, aby velikou část lidstva vyzbrojila hrby trpělivých velbloudů, opatřila jako na neštěstí vojáky nervovou soustavou. Revoluce jsou na to, aby občas připomněly toto opominutí.
Jako na frontě, tak také v týlu působily nahodilé maličkosti snadno srážky. Vojákům, "jako rovným ostatním občanům", poskytlo se právo choditi do divadla, schůzí, koncertů apod. Mnozí vojáci si to vykládali jako právo na vstup do divadel zdarma. Ministr jim vysvětlil, že "svobodu" třeba pojímat v obrazném významu. Ale povstalé lidové masy nikdy ještě neprojevovaly náklonnost k platonismu či k zásadám Kantova učení.
Opotřebovaná tkáň kázně se rozpadala po částech v různou dobu, v různých posádkách a v různých oddílech. Veliteli se často zdálo, že v jeho pluku nebo divisi je úplný pořádek, pokud se neobjevily noviny nebo nepřijel odněkud agitátor. Ve skutečnosti naplňovalo se dílo hlubších a nezdolných sil.
Liberální poslanec Januškěvič přivezl z fronty zprávu, že nejsilněji se projevila desorganisace v "zelených" oddílech, kde jsou mužíci. "V oddílech revolučnějších se srovnávají s důstojníky velmi dobře." Ve skutečnosti se kázeň držela nejdéle ve dvou pólech: v privilegované jízdě, složené z bohatých rolníků, a v dělostřelectvu, jakož vůbec v technických vojštích o velkém zlomku dělníků a inteligence. Nejdéle se drželi kozáci-majetníci, obávající se agrární revoluce, v níž většina mohla jen ztratit, ne však získat. Jednotlivé oddíly kozáctva plnily nejednou i po převratě úkol pokořitelů. Ale celkem přece jen byl rozdíl jenom v rychlosti a ve lhůtách rozpadu.
Chmurný boj měl své přílivy a odlivy. Důstojníci hleděli se přizpůsobiti. Vojáci zase vyčkávali. Avšak třebas se napětí za čas zmírnilo, a ačkoliv po dny i neděle bylo příměří, sociální nenávist, rozkládající armádu starého radu, dosahovala napětí stále většího. A propukala stále častěji tragickými záblesky. V Moskvě byla do jednoho cirku svolána společná schůze invalidů, vojáků i důstojníků. Řečník, válečný invalida, ujal se s tribuny velmi důstojníků. Zvedla se bouře odporu, dupot, údery holemi a berlami. "Dávno-li je tomu, páni důstojníci, co jste vojáky ponižovali bičem a pěstí?" Ranění, pohmoždění, zmrzačení stáli proti sobě jako dvě hradby, zmrzačení vojáci proti zmrzačeným důstojníkům, většina proti menšině, berly proti berlám. V této scéně jako můra tíživé v aréně cirku hlásila se již blížící se rozlícenost občanské války.
* * *
Nad všemi vztahy a rozpory v armádě, stejně jako v zemi, vznášela se otázka, jež se nazývala stručně válka. Od Baltského moře k Černému, od Černého ke Kaspickému a dále do hloubi Persie na nepřezírné frontě stálo 68 pěších a 9 jízdních sboru. Co bude s nimi dál? Co bude s válkou?
Co do válečné výzbroje zesílela armáda před počátkem revoluce značně. Domácí výroba válečných předmětů vzrostla, zároveň se zvětšil dovoz válečného materiálu, zvláště dělostřeleckého, od spojenců přes Murmansk a Archangelsk. Pušek, děl, nábojů bylo nesrovnatelně víc než první rok války. Stavěly se nové pěší divise. Rozmnožena ženijní vojska. Proto se později někteří z nešťastných vojevůdců snažili dokazovat, že Rusko stálo na prahu vítězství a že vítězství zabránila jen revoluce. Dvanáct let před tím Kuropatkin a Liněvič rovněž tak tvrdili, že Witte jim zabránil rozdrtit Japonce. Ve skutečnosti bylo Rusko počátkem roku 1917 vítězství vzdáleno víc, než kdy jindy. Vedle zvýšeného zásobování válečným materiálem objevil se koncem roku 1916 příkrý nedostatek zásob potravin: tyf a kurděje vyžádaly si více obětí než boje. Poruchy v dopravě ztěžovaly stále více přeskupování sil a všechny strategické výpočty, čítající s velkým přeskupením vojenských mas už tím se rovnaly nicce. Na konec ještě citelný nedostatek koní odsuzoval dělostřelectvo nezřídka k nehybnosti. Ale hlavní příčina přece jen vězela jinde: beznadějným byl mravní stav armády. Lze jej vyjádřiti takto: armády jako armády již nebylo. Porážky, ústupy a mrzkosti vládnoucích podryly na konec vojska. To se nemohlo napravit správním opatřením, stejně jako nebylo lze změniti nervovou soustavu země. Tu hleděl voják na hromadu nábojů s takovým odporem jako na hromadu červivého masa: všechno to se mu zdálo nepotřebným, zbytečným, podvodem a zlodějstvím. Ani důstojník mu nemohl říci nic přesvědčujícího, a aby mu vyrazil zuby, toho se již neodvažoval. Důstojník pokládal se sám za oklamaného vyšším velením a zároveň nezřídka pociťoval před vojáky vinu za vyšší pány. Armáda byla nevyléčitelně nemocná. Hodila se ještě na to, aby řekla své slovo v revoluci. Ale na válku již nestačila. Nikdo nevěřil v úspěch války, důstojníci právě tak málo jako vojáci. Nikdo již nechtěl bojovat - ani armáda ani lid.
Pravda, ve vysokých kancelářích, kde žili zvláštním životem, mluvili ještě ze setrvačnosti o velkých operacích, o jarní ofensivě, o zabrání tureckých úžin. Na Krymu dokonce připravovali na to velký oddíl. V úředních zprávách se pravilo, že k vysazení z lodí je určen nejlepší živel armády. Z Petrohradu poslali gardějce. Avšak podle vyprávění důstojníka, který 25. února, t. j. dva dny před převratem, začal jejich výcvik, ukázaly se doplňovací oddíly veskrz špatnými. Nebylo vůle k boji v těchto netečných modrých, hnědých a šedých očích... Všechny jejich myšlenky, všechno jejich úsilí bylo čistě a jedině upjato — k míru."
Takových a podobných svědectví je nemálo. Revoluce jenom odhalila to, co vzniklo před ní. Heslo ‚Pryč s válkou!' se proto stalo jedním z hlavních hesel únorových dnů. Vycházelo z demonstrací žen, od dělníků Vyborské strany i z gardových kasáren.
Při objížďce poslanců po frontě počátkem března, vojáci, zvláště starších ročníků, se tázali neustále: "A co se mluví o půdě?" Poslanci odpovídali vyhýbavě, že agrární věc bude řešit Ústavodárné shromáždění. Tu se však ozval hlas, prozrazující obecnou, skrývanou myšlenku: "Což půda - nebude-li mne, nebude mi ani půdy třeba." Takový byl první vojenský program revoluce: nejprv mír, potom půda.
Na všeruské konferenci sovětů, koncem března, kde bylo nemálo vlasteneckého chvastounství, líčil velmi věrně delegát, vyslaný tam přímo vojáky ze zákopů, jak fronta přijala zvěst o revoluci: "Všichni vojáci řekli: sláva Bohu, teď snad bude mír." Zákopy přikázaly tomuto delegátu, aby řekl sjezdu: "Jsme hotovi položit život za svobodu, ale přece, soudruzi, chceme konec války." To byl živý hlas skutečnosti, zvláště v druhé polovici příkazu. Když trpět, tu ještě potrpíme, je-li toho třeba, ale ať si tam nahoře pospíší s mírem!
Carskými vojsky ve Francii, tudíž v prostředí naprosto jim cizím, hýbaly tytéž city a vojska ta procházela týmiž etapami rozkladu jako armáda doma. "Když jsme slyšeli, že car se zřekl," vysvětloval v cizině starší voják, negramotný rolník, důstojníkovi, "tu jsme si hned pomyslili, že, rozumí se, i vojna se skončí… Vždyť car nás do vojny posílal… A nač je mně svoboda, mám-li opět hnít v zákopech?" Toť pravá vojenská filosofie revoluce, nikoli z venčí přenesená: taková prostá a přesvědčivá slova nevymyslí ani jeden agitátor.
Liberálové a pololiberální socialisté se dodatečně pokusili vylíčit revoluci jako vlastenecké povstání. 11. března vysvětloval Miljukov francouzským žurnalistům: "Ruská revoluce byla provedena proto, aby se smetly překážky, stojící na cestě Ruska k vítězství." Tu kráčí pokrytectví bok po boku se sebeklamem, ač pokrytectví, jak třeba mít za to, má přece jen převahu. Nepokrytí reakcionáři viděli jasněji. Von Struve, panslavista německého původu, pravoslavný potomek luteránů a monarchistů, vyšlý z maxismu, vyjádřil přece jen pravdivěji, třeba nenávistným jazykem reakcionáře, skutečné zdroje převratu: "Pokud se revoluce zúčastnily lidové a zvláště vojenské masy," psal Struve, "nebyla revoluce vlasteneckým výbuchem, nýbrž svévolnou pogromovou demobilisací a byla namířena přímo proti dalšímu vedení války, to jest byla provedena, aby se skončila válka.
Vedle správné myšlenky je však v těchto slovech také kleveta. Pogromová demobilisace rostla ve skutečnosti z války. Revoluce jí nevytvořila, nýbrž naopak, dokonce ji zadržela. Zbíhání od armády, v předvečer revoluce neobyčejně rozsáhlé, zmírnilo se v prvních nedělích po převratě. Armáda vyčkávala. Voják doufaje, že revoluce dá mír, se nezdráhal podepřít svou hrudí frontu: vždyť jinak by nová vláda nemohla ani mír uzavřít.
"Vojáci docela určitě vyslovují mínění," praví ve své zprávě 23. března náčelník grenadýrské divise, "že se můžeme jenom bránit, ne však utočit. Vojenské a politické zprávy opakují v různých obměnách tutéž myšlenku. Praporčík Krylenko, starý revolucionář a pozdější nejvyšší velitel bolševiků, dosvědčuje, že se té doby řešila věc války heslem: "Frontu držet, do ofensivy nejít!" Slavnostnějšími, avšak zcela upřímnými slovy řečeno bylo to právě tolik, jako bránit svobody.
"Bodáky zapichovat do hlíny nelze!" Účinkem zmatených a protimluvných nálad vojáci nezřídka odpírali vyslechnout i bolševiky. Zdálo se jim, snad pod dojmem některých neobratných řečí, že se bolševici nestarají o obranu revoluce a mohou bránit vládě uzavříti mír. O tom ujišťovaly vojáka stále více sociálně patriotické noviny a agitátoři. Ale ač vojáci mnohdy nenechali bolševiky mluvit, rozhodně již od prvních dnů revoluce odmítali myšlenku na ofensivu. Politikům hlavního města se zdálo, že to je jakési nedorozumění, jež lze zdolat, vykoná-li se na vojáky řádný nátlak. Agitace pro válku vzrostla neobyčejně. Měšťácký tisk v milionech výtiscích líčil úkoly revoluce ve světle války až do vítezství. Kompromisníci přitakávali této agitaci, s počátku polohlasně, potom směleji. Moc bolševiků, ve chvíli převratu velmi slabá, klesla ještě více, když tisíce dělníků, poslaných dříve na frontu za trest pro stávky, opustilo řady armády. Úsilí o mír se proto přímo a jasně téměř neprojevilo a to právě tam, kde bylo nejnapjatější. Velitelům a komisařům, kteří hledali utěšující iluse, skýtal takovýto stav příležitost klamati se co do skutečného stavu věcí. V článcích a řečech té doby najdeme nezřídka tvrzení, jako by se vojáci zříkali ofensivy toliko pro nesprávné pojímání hesla: "Bez anexí a kontribucí!" Kompromisníci nelitovali sil, vysvětlujíce, že obranná válka připouští ofensivu a mnohdy si jí vyžaduje. Jako by věc záležela v této scholastice! Ofensiva byla tolik, co obnovení války. Vyčkávací chování fronty bylo tolik, co příměří. Vojenská teorie a praxe obranné války byla formou mlčelivé, ale později i nepokryté dohody s Němci: "Nechte nás na pokoji a my vás také necháme!" Víc už armáda válce dát nemohla.
Vojáci se poddávali nabádání k válce tím méně, že reakční důstojnictvo pod zdáním přípravy k ofensivě, se zřejmě pokoušelo utáhnout uzdy. Mezi vojáky se rozšířilo heslo: "Bodákem proti Němcům, pažbou proti vnitřnímu nepříteli!" Bodák ať tak či onak měl tu určení obranné. Na mořské úžiny vojáci v zákopech nemyslili. Touha po míru byla mocným podzemním proudem, jenž brzy se musil prorvat na povrch.
Miljukov, nepopíraje, že již před revolucí "bylo pozorovat" v armádě záporné zjevy, pokoušel se dávno po převratě přece jen tvrdit, že armáda byla schopna vykonati úkoly předepsané jí Dohodou. "Bolševická propaganda," napsal jako historik, "daleko ne hned pronikla na frontu. První měsíc či půl druhého měsíce po revoluci armáda zůstávala zdravá." Celá otázka se tu posuzuje v průřezu propagandy, jako by se propagandou vyčerpával dějinný proces. Miljukov pod zdáním zpožděného boje proti bolševikům, jimž zřejmě přisuzuje mystickou sílu, vede boj proti skutečnostem. Viděli jsme již, jak armáda ve skutečnosti vypadala. Pohleďme, jak sami velitelé oceňovali její schopnost boje v první týdny, ne-li v první dny po převratě.
6. března oznamuje hlavní velitel severní fronty generál Ruzskij Výkonnému výboru, že se začíná naprostá neposlušnost vojáků; je nezbytné, aby na frontu přijeli populární činitelé, aby vnesli do armády aspoň sebemenší uklidnění.
Náčelník štábu černomořského loďstva vypravuje ve svých vzpomínkách: "Od prvních dnů revoluce bylo mi jasné, že válku vésti nelze a že je prohraná." Téhož mínění byl, podle jeho slov, i Kolčak a zůstává-li na místě velitele loďstva, je to jen proto, aby ochránil důstojnický sbor od násilí.
Hrabě Ignatěv, jenž zaujímal vysoké velitelské místo v gardě, psal březnu Nobokovu: třeba si jasně uvědomit, že válka je skončena, že dále bojovat nemůžeme a nebudeme. Chytří lidé musí vymyslit způsob, jak válku bez bolesti skoncovat, jinak přijde pohroma... Gučkov rovněž řekl tehdy Nobokovu, že takových dopisů dostává spousty.
Ojedinělé hlasy, zevnějškem příznivější, velmi vsak vzácné, ztratí svůj smysl hned v dodatečných vysvětlivkách. "Úsilí vojsk o vítězství zůstalo," praví ve své zprávě velitel 2. armády Danilov, "v některých oddílech dokonce vzrostlo." Ale hned poznamenává : "Kázeň upadla... Jest si přát, aby ofensivní akce byly odloženy, než se přiostřená situace ustálí (jeden až tři měsíce)." Nato neočekávaný dodatek: "Ze záloh sem dojde jen 50 procent; budou-li se zálohy tak rozpadávati i napříště a budou-li stejně neukázněné, nelze spolehnout na úspěch ofensivy."
"Obranných akcí je divise docela schopna, praví ve své zprávě čacský náčelník 51. pěší divise - a hned dodává: "Nezbytné je, aby armáda byla zbavena působeni vojenských a dělnických zástupců. Ale to není jen tak snadné!
Náčelník 182. divise praví ve své zprávě veliteli sboru: "Každým dnem a stále častěji vznikala nedorozumění, v podstatě z nicotných důvodů, ale hrozná svým rázem; vojáci stále více a více znervosňují a tím více důstojníci."
Tu jde zatím ještě o svědectví rozptýlená, třeba i početná. Ale 18. března konala se v hlavním stanu porada nejvyšších velitelů o stavu armády. Závěry ústředních správ jsou jednomyslné. "Doplnění mužstva na frontě nelze v příštích měsících vykonat v náležitém počtu, neboť ve všech záložních oddílech je vření. Armáda prožívá chorobu. Poměr mezi důstojníky a vojáky bude lze urovnat pravděpodobně až za dva až tři měsíce. (Generálové nechápali, že choroba teprve bude pokračovat.) Zatím je ještě zřejmý úpadek ducha v důstojnickém sboru, vření ve vojsku, značné zbíhání. Schopnost boje v armádě poklesla a spoléhat na to, že by armáda šla této chvíle kupředu, je velmi těžké." Závěr: "Začínati nyní operace na frontě, stanovené na jaře, je nepřípustné."
Následující týdny se situace rychle zhoršovala a svědectví o tom rostou do nekonečna.
Koncem března napsal velitel 5. armády generál Dragomirov generálu Ruzskému: "Bojovná nálada upadla. Vojáci nejenže nemají pražádné chuti k nástupu, ale dokonce i prostá obranná vytrvalost klesla tak, že výsledek války je ohrožen... Politika, která rozsáhle zachvátila všechny vrstvy armády... přiměla všechnu vojenskou masu k jedinému přání : - skončit válku a vrátit se domů."
Generál Lukomskij, jedna z opor reakčního hlavního stanu, nespokojený novým pořádkem, ujal se počátkem revoluce velení armádního sboru a shledal, podle svých slov, že se kázeň držela ještě jenom v dělostřeleckých a ženijních oddílech, v nichž bylo mnoho starších aktivních důstojníků a vojáků. "Co se týče všech tří pěších divisí, byly na cestě k úplnému rozpadu."
Zbíhání, které se po převratě účinkem nadějí zmenšilo, vzrostlo znovu účinkem zklamání. Za jediný týden, od 1. do 7. dubna zběhlo, podle zprávy generála Aleksějeva, ze severní a západní fronty asi 8000 vojáků. "Na své veliké podivení psal generál Gučkovu - čtu zprávy neodpovědných lidí o ‚báječné' náladě armády. Proč to? Němce neoklameme a pro nás je to osudný sebeklam."
Třeba poznamenat, že nikde ještě není téměř ani zmínky o bolševicích: většina důstojníků sotva ještě znala toto zvláštní slovo. Tam kde se ve zprávách mluví o příčinách rozkladu armády, udává se jako příčina tisk, agitátoři, sověty, "politika" vůbec, zkrátka Únorová revoluce.
Sem tam byli ještě mezi veliteli ojedinělí optimisté, kteří doufali, že se ještě všechno v dobré obrátí. Více bylo těch, kteří úmyslně zavírali před skutečnostmi oči, aby nepůsobili nepříjemností nové moci. A naopak, velmi mnoho velitelů, zvláště vyšších, zveličovalo vědomě příznaky rozpadu, aby vynutili na vládě rozhodná opatření, jež se však sami neodvažovali nazvat pravým jménem. Ale v podstatě je obraz nade vši pochybu. Převrat, zastihnuv armádu chorobnou, zahalil proces jejího nezadržitelného rozpadu do politických forem, jež každým týdnem nabývaly stále nelítostnější výraznosti. Revolucí vyvrcholila nejen vášnivá touha po míru, nýbrž i nepřátelství vojenské masy k velitelskému sboru a k vládnoucím třídám vůbec.
V polovici dubna Aleksějev podal vládě osobně zprávu o náladě armády, při čemž zřejmě nesetřil barvami. "Dobře si vzpomínám," píše Nabokov, "jaký cit hrůzy a beznaděje se mne zmocňoval." Třeba mít za to, že při podávání zprávy, jež se mohla týkat jen prvních šesti týdnů po převratě, byl přítomen i Miljukov; podobá se nejvíc pravdě, že právě on povolal Aleksějeva, a snažil se tak zastrašit své kolegy a skrze ně - přátele-socialisty. Gučkov skutečně měl pak schůzku se zástupci Výkonného výboru. "Začalo se záhubné sbratřování, stěžoval si Gučkov. "Zaznamenány případy přímého neuposlechnutí. Rozkazy se nejprve podrobují diskusi v armádních organisacích a na veřejných schůzích.V některých oddílech nechtěli o válečných operacích na frontě ani slyšet... Když lidé doufají, že zítra bude mír," pravil Gučkov nikoli bez podkladu, "nelze si myslit, že dnes dají hlavu v sázku. Z toho ministr války činil závěr: "Třeba ustat s hlasitým mluvením o míru." A protože revoluce právě naučila lidi hlasitě mluvit o tom, nač dříve myslili potají, tu to znamenalo tolik jako: třeba skoncovat revoluci.
Voják arci ani první den války nechtěl umírat ani bojovat. Ale nechtěl toho asi jen tak, jako dělostřelecký kůň nechtěl táhnout těžká děla rozblácenou půdou. Tak jako kůň ani on nepomyslil, ze se lze zbavit břemene, jež se na něj navalilo. Mezi jeho vůlí a válečnými událostmi nebylo vztahu. Revoluce mu tento vztah odhalila. Milionům vojáků bylo právo na lepší život především právem na život vůbec, právem chránit svého života od kulek a granátů a zároveň i své tváře od důstojnické pěsti. V ten smysl jsme také shora řekli, že základní psychologický proces v armádě záležel v probuzení osobnosti. V sopečném propuknutí individualismu, nabývajícího nezřídka anarchistické formy, spatřovaly vzdělané třídy zradu národa. A zatím ve skutečnosti v bouřlivých výstupech vojáků, v jejich nezkrotných protestech, ba i v jejich krvavých výstřelcích se právě teprve utvářel národ ze surového, neosobního, předhistorického materiálu. Záplava masového individualismu měšťáctvem tak nenáviděná, způsobena byla povahou Únorové revoluce, právě jakožto revoluce měšťácké.
Avšak to nebyl jediný její obsah. Neboť kromě rolníka a jeho syna-vojáka se zúčastnil revoluce dělník. Ten se již dávno cítil osobností, vstoupil do války nejenom nenáviděje ji, ale vstoupil do ní i s myšlenkou boje proti ní, a revoluce mu byla nejen holou skutečností vítězství, nýbrž i částečným triumfem jeho ideí. Svržení monarchie bylo mu jen prvním stupněm a on se nezastavil na něm, spěchaje k jiným cílům. Všechna otázka záležela proň v tom, do jaké míry ho nadále podepře voják a rolník. - Nač je mi půda, nebude-li mne na ní? - tázal se voják. - A nač je mi svoboda - opakoval po dělníkovi, stoje u dveří divadla, před ním zavřených - jestliže klíče od svobody mají páni? Tak skrze nepřehledný zmatek Únorové revoluce probleskovaly již ocelové rysy revoluce Říjnové.