Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
16. Přezbrojení strany
Čím se vysvětluje neobyčejná osamocenost Leninova počátkem dubna? Jak vůbec vznikl takový stav věcí? A jak se dostihlo přezbrojení bolševických kádrů?
Od roku 1905 vedla bolševická strana boj s heslem "demokratické diktatury proletariátu a rolnictva". Heslo i jeho teoretické zdůvodnění bylo od Lenina. Proti menševikům, jejichž teoretik Plechanov nesmiřitelně bojoval proti "nesprávné myšlence, že je možné udělat měšťáckou revoluci bez měšťáctva" ‚ měl Lenin za to, že ruské měšťáctvo není již schopné vésti vlastní revoluci. Dovršiti demokratickou revoluci proti monarchii a statkářům mohl jediné proletariát v těsném svazku s rolnictvem. Vítězství tohoto svazku mělo podle Lenina ustaviti demokratickou diktaturu, která nejen nebyla totéž, co diktatura proletariátu, nýbrž naopak se od ní odlišovala, neboť se jí nevytkl úkol ustaviti socialistickou společnost, ba ani zříditi útvary přechodné, ji předcházející, nýbrž jen nemilosrdně vyčistiti augiášské chlévy středověku. Cíl revolučního boje se určoval docela přesně třemi bojovnými hesly: demokratická republika, zabrání statkářské půdy, osm hodin práce denně - tedy hesly, jimž se lidově říkalo tři velryby bolševictví podle analogie oněch velryb, na nichž, jak vypravuje stará lidová báje, spočívá země.
Otázka uskutečnitelnosti demokratické diktatury proletariátu a rolnictva řešila se závisle na otázce způsobilosti rolnictva provésti vlastní revoluci, to jest vybudovat novou moc, schopnou zdolati monarchii a šlechtické vlastnictví půdy. Pravda, heslo demokratické diktatury předpokládalo účast i dělnických zástupců v revoluční vládě. Ale tato účast se již předem omezovala úlohou proletariátu jakožto levého spojence při rozřešení úkolů revoluce rolnické. Populární ba i obecně uznaná myšlenka nadvlády proletariátu v demokratické revoluci nemohla tudíž znamenat nic jiného, než že dělnická strana rolníkům pomůže politickou zbrani ze své zbrojnice, vnukne jim nejlepší způsoby a metody, jak zdolat feudální společnost a ukáže, jak jich užít v praxi. V každém případě řeči o vůdčí úloze proletariátu v měšťácké revoluci nikterak neznamenaly, že proletariát užije rolnického povstání k tomu, aby, opřen o ně, učinil naléhavými vlastní dějinné úkoly, totiž přímý přechod k socialistické společnosti. Vůdcovství proletariátu v demokratické revoluci se příkře odlišovalo od diktatury proletariátu a polemicky se kladlo proti ní. Těmito myšlenkami se vychovávala bolševická strana od jara roku 1905.
Skutečný běh únorového povstání porušil obvyklý obrazec, podle něhož se řídilo bolševictví. Pravda, revoluce byla provedena spojením dělníků a rolníků. To, že rolníci byli hlavně v stejnokrojích vojáků, nijak věc nemění. Počiny rolnické armády carismu by měly rozhodující význam i tehdy, kdyby se byla revoluce rozpoutala za míru. Tím přirozenější, že za války mnohomilionová armáda zastínila s počátku rolnictvo úplně. Po vítězném povstání se dělníci a vojáci ukázali pány situace. V ten smysl bylo lze zdánlivě říci, že se ustavila demokratická diktatura dělníků a rolníků. Ve skutečnosti ovšem únorový převrat vedl k měšťácké vládě, při čemž moc majetných tříd byla omezena nedokonalou mocí dělnických a vojenských sovětů. Všechny karty byly pomíchány. Místo revoluční diktatury, to jest nejsoustředěnější moci, ustavil se rozviklaný řád dvojvládí, kde chabá energie vládnoucích vrstev se neplodně rozplýtvávala na to, jak překonat vnitřní třenice. Tohoto řádu nikdo nepředvídal. Ano, ani nelze žádat, aby prognosa ukazovala netoliko základní tendence vývoje, nýbrž i jejich episodická spředení. "Kdo by mohl dělat ohromnou revoluci, věda předem, jak ji dělat do konce?" tázal se Lenin později. "Odkud to lze vědět? Toho nelze načerpat z knih. Takových knih není. Jenom ze zkušenosti mas se mohlo rodit naše rozhodnutí."
Ale lidská myšlení je konservativní a myšlení revolucionáře tu i onde - zvláště. Bolševické kádry v Rusku nepřestávaly se držet starého obrazce a přijaly Únorovou revoluci, ač zřejmě obsahovala dva neslučitelné řády, jenom jako první etapu revoluce měšťácké. Koncem března Rykov poslal ze Sibiře Pravdě jménem sociálních demokratů pozdravný telegram k vítězství "národní revoluce", jejímž úkolem bylo "dobýti politické svobody". Všichni vůdčí bolševici bez výjimky -nevíme o výjimce žádné- měli za to, že čas demokratické revoluce teprve přijde. Až se Zatímní vláda měšťáctva "vyčerpá", ustaví se demokratická diktatura dělníků a rolníků jakožto předehra měšťácko-parlamentního zřízení. Byla to docela mylná perspektiva. Řád, vyšlý z únorového převratu, nejen nebyl sám přípravou demokratické diktatury, nýbrž byl živoucím a dokonalým důkazem, že demokratická diktatura je vůbec nemožná. Že kompromisnická demokracie nikoli náhodou, nikoli z lehkomyslnosti Kerenského a z omezenosti Čchejdzeho, postoupila moc liberálům, to dokázala sama tím, že se po osm dalších měsíců bila ze všech sil, aby uchovala měšťáckou vládu, rdousíc dělníky, rolníky, vojáky, i tím, že 25. října padla na stráži jako spojenkyně a ochránkyně měšťáctva. Ale i od samého počátku bylo jasné, že jestliže se demokracie, před níž byly ohromné úkoly a jež měla neomezenou podporu mas, zřekla dobrovolně moci, stálo se tak nikoli pro politické zásady či předsudky, nýbrž pro beznadějnou situaci drobného měšťáctva v kapitalistické společnosti, zvláště v době války a revoluce, kdy se řeší základní otázky bytí či nebytí zemí, národů a tříd. Vkládajíc žezlo do rukou Miljukovových, drobné měšťáctvo říkalo: Ne, tyto úkoly jsou nad mé síly.
Rolnictvo, jež na svých bedrech zdvihlo kompromisnickou demokracii, zahrnuje v sobě všechny třídy měšťácké společnosti v prvobytné jejich formě. Zároveň s městským drobným měšťáctvem, jež však v Rusku nemělo nikdy vážného významu, jest rolnictvo oním protoplasmatem, z něhož se nové třídy roztřiďovaly v minulu a neustávají se roztřiďovat v přítomnosti. Rolnictvo má vždy dvě tváře jedna je obrácena k proletariátu, druha k měšťáctvu. Střední, prostředkující, kompromisní posice "rolnických" stran, jako strany eserů, může se držet jen za okolností poměrného politického klidu; v revolučním období nezbytně nastává chvíle, kdy si drobné měšťáctvo musí vybrat. Eseři a menševici provedli svůj výběr od první hodiny. Udusili v zárodku "demokratickou diktaturu", aby zabránili, aby se nestala mostem k diktatuře proletariátu. Ale tím právě diktatuře proletariátu otevřeli cestu, jenomže s druhého konce: nikoli aby přišla skrze ně, nýbrž proti nim.
Další vývoj revoluce zřejmě mohl vycházet z nových skutečností a ne ze starých obrazců. Svými zástupci byly masy vtaženy zpola proti své vůli, zpola nevědomky do mechaniky dvojvládí. Od této chvíle musily jí projíti, aby se přesvědčily zkušeností, že jim tato mechanika nemůže dát ani míru ani půdy. Odvrátiti se od řádu dvojvládí znamená pro ně od této chvíle totéž, co rozchod s esery a menševiky. Ale je úplně zřejmé, že politický obrat dělníku a vojáku na stranu bolševiku, jenž převrátil celou budovu dvojvládí, nemohl znamenat již nic, než zříditi diktaturu proletariátu, opírající se o svazek dělníků a rolníků. Kdyby byly lidové masy poraženy, mohla se na rozvalinách bolševické strany ustaviti jen vojenská diktatura kapitálu. "Demokratická diktatura" ať tak či onak byla nemožná. Vzhlížejíce k ní, bolševici se ve skutečnosti obraceli k přízraku minulosti. Takto je právě zastal Lenin, jenž přišel s pevným úmyslem vyvésti stranu na novou cestu.
Formuli demokratické diktatury sám Lenin, pravda, nezaměnil do samého počátku Únorové revoluce jinou, ani v podmínečném smyslu, ani hypotheticky. Bylo to správné? Myslíme, že nikoli. To, co se ve straně dálo po převratu, odhalovalo příliš hrozivě opožděnost přezbrojení, které ještě k tomu za tehdejších okolností mohl provésti jediné Lenin. Chystal se k tomu. Svou ocel rozžhavoval do běla a překovával v ohni války. Změnila se pro něj celková perspektiva dějinného procesu. Otřesy války působily, že se socialistická revoluce na západě stávala velmi blízkou. Ruská revoluce, zůstávajíc podle Lenina přece ještě demokratickou, měla dát podnět k socialistickému převratu na západě, jenž pak měl strhnout i zaostalé Rusko do svého víru. Takové bylo celkové pojetí Leninovo, když opouštěl Curych. "List na rozloučenou švýcarským dělníkům", námi již citovaný, praví: "Rusko je rolnickou zemí, jest jednou z nejzaostalejších evropských zemí. Nemůže v ní hned přímo zvítěziti socialismus. Ale rolnický ráz země, při ohromném uchovaném pozemkovém majetku šlechtických statkářů může, jak to ukázala zkušenost z roku 1905, dodati měšťácko-demokratické revoluci v Rusku ohromný rozmach a učiniti z naší revoluce prolog světové socialistické revoluce, stupínek k ní." V ten smysl psal tentokráte Lenin po prvé, že ruský proletariát z a č n e revoluci socialistickou.
Takový byl spojující článek mezi starou posicí bolševictví, která omezovala revoluci demokratickými cíly, a mezi novou posicí, kterou Lenin podal straně po prvé ve svých thesích 4. dubna. Perspektiva přímého přechodu k diktatuře proletariátu zdála se úplně neočekávanou, odporující tradici, a nešla prostě lidem na mysl. Třeba tu připomenout, že do samého výbuchu Únorové revoluce a první dobu po něm nazývala se trockismem nikoli myšlenka, že v národnostních hranicích Ruska nelze dostavět socialistickou společnost (myšlenku takovéto "možnosti" nevyslovoval do roku 1924 vůbec nikdo a sotva koho také napadla) - trockismem se nazývala myšlenka, že se proletariát Ruska může objevit u moci dříve než západní proletariát a že v takovémto případě se nebude moci držet v mezích demokratické diktatury a že se bude musit dát do prvních socialistických činů. Ký div, jestliže se dubnové these Leninovy posuzovaly jako trockistické.
Námitky "starých bolševiků" se rozvíjely několika směry. Hlavní spor se vedl kolem otázky, zda se měšťácko-demokratická revoluce zakončila. Protože se agrární převrat dosud neudal, odpůrci Leninovi tvrdili plným právem, že demokratická revoluce nebyla dokončena a tudíž, činili závěr, není místa pro diktaturu proletariátu, i kdyby ji ve více méně brzké době připouštěly celkové podmínky Ruska. Právě takto dávala otázku v článku námi již citovaném redakce Pravdy. Později, na dubnové konferenci, opakoval Kameněv: "Lenin nemá pravdu, říká-li, že se měšťácko-demokratická revoluce zakončila… Klasický pozůstatek feudalismu - statkářsky majetek pudy - není ještě vymýcen… Stát není přetvořen v demokratickou společnost… Je brzy říkat, že měšťácká demokracie vyčerpala všechny sve moznosti.
"Demokratická diktatura," namítal Tomskij, "toť naše základna… Musíme organisovat moc proletariátu a rolnictva a musíme ji oddělit od komuny, neboť tam jde jen o moc proletariátu."
"Před námi jsou ohromně revoluční úkoly," přizvukoval jim Rykov. "Ale vykonání těchto úkolů nás ještě nevyvede za meze měšťáckého zřízeni.
Lenin arci viděl ne hůře svých odpůrců, že se demokratická revoluce nezakončila, lépe říci, že, sotva se začala, počala se již valiti zpět. Ale z toho právě také vyplývalo, ze dokončiti ji lze jen za panství nové třídy a dospěti k tomu nelze jinak, než když masy budou vyrvány z moci menševiků a eserů, tedy z přímé moci liberálního měšťáctva. Spojení těchto stran s dělníky a zvláště s vojáky žilo myšlenkou obrany - "obrany země" či "obrany revoluce". Lenin proto žádal nesmiřitelnou politiku ke všem odstínům sociálního patriotismu. Odervat stranu od zaostalých mas, aby pak tyto masy mohly být osvobozeny od své zaostalosti! "Starého bolševictví se musíme vzdát," opakoval. "Je třeba vésti mez mezi drobným měšťáctvem a námezdním proletariátem."
Na letmý pohled bylo by se zdálo, že si staří odpůrci vyměnili zbraně. Menševici a eseři zastupovali tentokráte většinu dělníků a vojáků, jako by opravdu uskutečňovali politický svazek proletariátu s rolnictvem, hlásaný vždy bolševiky proti menševikům. Lenin však žádal, aby se proletářský předvoj odtrhl od tohoto svazku. Ve skutečnosti zůstávala si každá strana věrna. Menševici jako vždy viděli své poslání v podpoře liberálního měšťáctva. Jejich svazek s esery byl jenom prostředkem, jak rozšířit a upevnit tuto podporu. Naopak zase rozkol proletářského předvoje s maloměšťáckým souručenstvím byl přípravou svazku dělníků s rolníky pod vedením bolševické strany, tudíž diktatury proletariátu.
Námitky jiného rázu ukazovaly na zaostalost Ruska. Nadvláda dělnické třídy znamená nezbytně přechod k socialismu. Ale hospodářství a kultura Ruska nejsou pro to zralé. Musíme dokončiti demokratickou revoluci. Jenom socialistická revoluce na západě může u nás ospravedlniti diktaturu proletariátu. Takové byly námitky Rykovovy na dubnové konferenci. Že kulturně-hospodářské podmínky Ruska samy o sobě nestačí, aby byla dostavěna socialistická společnost, bylo Leninovi abecedou. Ale společnost nikterak není uzpůsobena tak racionálně, aby čas k diktatuře proletariátu přicházel právě ve chvíli, kdy by hospodářské a kulturní podmínky byly pro socialismus zralé. Kdyby se lidstvo vyvíjelo tak záměrně, nebylo by potřeba diktatury, ani revolucí vůbec. Všechno záleží v tom, že živá historická společnost je veskrze nesouladná, a to tím více, čím opozdilejší jest její vývoj. Výrazem tohoto nesouladu je právě skutečnost, že v zaostalé zemi, jako bylo Rusko, postačilo měšťáctvo propadnouti rozk1adu před úplným vítězstvím měšťáckého řádu a že na jeho místo jakožto vůdce národa nezbyl tu už kromě proletariátu nikdo. Hospodářská zaostalost Ruska nezbavuje dělnickou třídu povinnosti splniti úkol, který jí připadl, nýbrž jenom tomuto splnění staví v cestu neobyčejné obtíže. Rykovu, opakujícímu, že socialismus musí přijíti ze zemí s vyvinutějším průmyslem, odpovídal Lenin prostě, ale náležitě: „Nelze říci, kdo začne a kdo skončí.“
* * *
Roku 1921, když strana, daleka ještě byrokratického zkornatění, hodnotila svou minulost s touž svobodou, s jakou připravovala svou budoucnost, zaujala jednoho ze starých bolševiků, Olminského, jenž byl na vedoucím místě tisku strany ve všech obdobích jeho vývoje, otázka, čím vysvětliti, že se strana ve chvíli Únorové revoluce octla na oportunistické cestě? A co pak učinilo možným, že se tak prudce obrátila na cestu říjnovou? Pramen březnových tápání vidí tento autor úplně správně v tom, že strana "předržela" kurs k demokratické diktatuře. "Příští revoluce může býti jen revolucí měšťáckou... To byl", říká Olminskij, "pro každého člena strany závazný úsudek, obecné mínění strany, její stálé a neměnné heslo až do Únorové revoluce roku 1917, a ba i nějakou dobu po ní." Aby věc znázornil ještě lépe, mohl by se Olminskij dovolat toho, že Pravda ještě před Stalinem a Kameněvem, tedy za "levé" redakce, k níž náležel i Olminskij, napsala (7. března) jako o něčem rozumějícím se samo sebou: "Ovšem u nás ještě nejde o otázku pádu panství kapitálu, nýbrž jen o pád panství samovlády a feudalismu…" Z příliš krátkého zamíření na cíl vyplynulo právě, že v březnu byla strana zajata měšťáckou demokracií. "Odkud se pak vzala Říjnová revoluce?" táže se dále týž autor. "Jak se stalo, že se strana od svých vůdců až po své řadové členy tak ‚náhle' zřekla toho, co pokládala za nezvratnou pravdu téměř po dvě desetiletí?"
Suchanov jakožto odpůrce dává tutéž otázku jinak. "Jak a čím vyzrál Lenin na to, že přemohl své bolševiky?" Opravdu, vítězství Leninovo ve straně bylo netoliko úplné, nýbrž dosáhlo se ho i ve velmi krátké lhůtě. Odpůrci proto vůbec dávali nemálo zaznívat své ironii nad osobním řádem bolševické strany. Na otázku jím danou odpovídá sám Suchanov úplně v duchu zásad o hrdinech: "Geniální Lenin byl dějinnou autoritou - to je jedna stránka věci. Druhá je ta, že kromě Lenina nebylo ve straně nikoho a ničeho. Několik velkých generálů bez Lenina nebylo ničím, tak jako není ničím několik nesmírných planet bez slunce. (Nemluvím teď o Trockém, jenž byl tehdy ještě mimo řady řádu.)" Tyto kuriosní řádky se snaží vysvětlit vliv Leninův jeho vlivnosti, jako když uspávací vlastnost opia vysvětlují jeho uspávací mocí. Ale takové vysvětlení nepřivede nás příliš daleko.
Skutečná moc Leninova ve straně byla nepochybně veliká, ale nikterak nebyla neomezená. Ani později, po říjnu, kdy vážnost Leninova neobyčejně vzrostla, neboť strana změřila její sílu měřítkem světových událostí, nestala se jeho moc svrchovanou. Tím nedostatečnější je prostý odkaz na osobní vážnost Leninovu vzhledem k dubnu roku 1917, kdy již vůdčí vrstva strany zaujala stanovisko, odporující stanovisku leninskému.
Daleko blíže řešení otázky je Olminskij, když dokazuje, že strana, přes svou formuli měšťácko-demokratické revoluce, se ve skutečnosti odedávna celou svou politikou k měšťáctvu a demokracii připravovala postaviti se v čelo proletariátu v přímém boji o moc. "Drželi jsme (anebo mnozí z nás)", praví Olminskij, "nevědomky směr, vedoucí k proletářské revoluci, domnívajíce se, že držíme směr, vedoucí k revoluci měšťácko-demokratické. Jinými slovy, chystali jsme Říjnovou revoluci, domnívajíce se, že chystáme Únorovou. Svrchovanou měrou cenné zobecnění, jež je zároveň bezvadnou svědeckou výpovědí!
V teoretické výchově revoluční strany byla protimluvná složka, která byla vyjádřena obojakou formulí "demokratické diktatury" proletariátu a rolnictva. Delegátka, která na konferenci promluvila po Leninově referátě, vyjádřila myšlenku Olminského ještě prostěji: "Předpověď, kterou si vytkli bolševici, se ukázala mylnou, ale taktika byla správná."
V dubnových thesích, jež se zdály tak paradoxními, opíral se Lenin proti staré formuli o živou tradici strany: o její nesmiřitelnost k vládnoucím třídám a o její nepřátelství ke vší polovičatosti, kdežto "staří bolševici " šli na konkretní vývoj třídního boje se vzpomínkami, ač svěžími, přece jen už náležícími do archivu. Lenin mel příliš pevnou oporu, připravenou vší historií boje bolševiků s menševiky. Tu je vhodno připomenout, že oficiální sociálně-demokratický program zůstával té doby u bolševiků i menševiků ještě společný a že praktické úkoly demokratické revoluce na papíře vypadaly u obou stran stejně. Ale nikterak nebyly stejné ve skutečnosti. Bolševičtí dělníci se hned po převratu chopili podnětu k boji za osm hodin práce denně; menševici prohlašovali tento požadavek za nevhodný. Bolševici zatýkali carské činovníky, menševici čelili "výstřelkům". Bolševici se rázně jali ustavovovati dělnickou milici, menševici brzdili ozbrojení dělníků, nepřejíce si znesvářiti se s měšťáctvem. Bolševici, ještě nepřekročující hranice měšťácké demokracie, jednali či se snažili jednat jako nesmiřitelní revolucionáři, třebas byli vedením sráženi s cesty; menševici však na každém kroku obětovali program zájmu svazku s liberály. Jen proto, že se Kameněvovi a Stalinovi zcela nedostávalo demokratických spojenců, musili nezbytně zůstat viset ve vzduchu.
Dubnová srážka Leninova s generálním štábem strany nebyla jedinou. V celé historii bolševictví, s výjimkou ojedinělých episod, které v podstatě jen potvrzují pravidlo, ocítali se všichni vůdci strany ve všech vážnějších chvílích vývoje n a p r a v o od Lenina. Náhodou snad? Nikoli! Lenin se proto také stal nepochybným vůdcem nejrevolučnější strany světových dějin, protože jeho mysl a vůle konec konců byly úměrné obrovitým revolučním možnostem země a epochy. Jiní nedosahovali jeho výše o loket, o dva, často i o víc.
Téměř celá vůdčí vrstva bolševické strany se na měsíce, ba na léta před převratem octla mimo činnou práci. Mnozí si odnesli do žalářů a vyhnanství tíživé dojmy prvních měsíců války a prožívali zhroucení internacionály osaměle nebo v nevelkých skupinkách. Jestliže v řadách strany projevovali dostatečnou vnímavost pro ideje revoluce, což je také poutalo k bolševictví, tu, jsouce osamoceni, neměli sil, aby se ubránili tlaku prostředí a samostatně marxisticky zhodnotili události. Ohromné přesuny, jež se udály v masách za dvě a půl léta války, zůstávaly téměř mimo jejich obzor. Převrat pak je nejen vyrval z jejich osamocenosti, ale pro jejich autoritativnost je také postavil na rozhodující místa ve straně. Svými náladami byly tyto živly často mnohem bližší "zimmerwaldské" inteligenci než revolučním dělníkům v závodech.
"Staří bolševici", zdůrazňující v dubnu roku 1917 nabubřele tento svůj název, byli odsouzeni k porážce, neboť hájili právě té složky tradice strany, která nevydržela dějinné zkoušky. "Náležím k starým bolševikům-lenincům," pravil na příklad Kalinin na petrohradské konferenci 14. dubna, "a mám za to, že staré leninství nikterak není nevhodné pro nynější svéráznou chvíli a divím se prohlášení soudruha Lenina, že staří bolševici se této chvíle stali překážkou." Takových zkormoucených hlasů musil Lenin vyslechnout těch dnů nemálo. Zatím však sám, rozcházeje se s tradiční formulí strany, ani dost málo nepřestával býti "lenincem": odhazoval obnošenou skořápku bolševictví, aby povolal k novému životu její jádro.
Proti starým bolševikům našel Lenin oporu v jiné vrstvě strany, již zocelené, ale svěžejší a s masami více spiaté. V únorovém převratě, jak již víme, měli rozhodující význam bolševičtí dělníci. Chápali jako samozřejmost, že moci se má chopiti třída, která dobyla vítězství. Tito dělníci protestovali bouřlivě proti kursu Kameněvovu a Stalinovu a Vyborská čtvrt hrozila dokonce vyloučiti "vůdce" ze strany. Totéž bylo lze pozorovati na venkově. Téměř všude byli leví bolševici, kteří byli obviňováni z maximalismu, ba z anarchismu. Dělníkům revolucionářům se jenom nedostávalo teoretických zdrojů, aby hájili svých posic. Byli však hotovi ozvat se na první jasnou výzvu.
Na tuto vrstvu dělníků, kteří se zvedli na nohy dokonale za rozmachu let 1912-14, se orientoval Lenin. Ještě na začátku války, když vláda zasadila straně rozmetáním bolševické skupiny v dumě těžkou ránu, Lenin, mluvě o další revoluční práci, ukazoval na "tisíce uvědomělých dělníků", stranou vychovaných, "z nichž přes všechny potíže vyvstane novy vůdčí kolektiv". Dvěma frontami od nich oddělen, téměř bez styků, neodtrhl se však Lenin od nich nikdy. "Nechť válka, žalář, Sibiř a nucené práce třeba pětkráte i desetkráte je rozmetají! Zničit tuto vrstvu nelze. Žije. Je proniknuta revolučností a protišovinismem. Lenin v myšlenkách prožíval události zároveň s těmito bolševickými dělníky, zároveň s nimi dělal nezbytné závěry, jenomže obsáhleji a směleji. K boji s nerozhodností štábu a široké důstojnické vrstvy strany opřel se spolehlivě o poddůstojnickou její vrstvu, která vyjadřovala více prostého dělnického bolševika.
Dočasná síla sociálních patriotů a skrytá slabina oportunistického křídla bolševiků záležela v tom, že se patrioti opírali o chvilkové předsudky a klamné představy mas, kdežto oportunistické křídlo bolševiků se jím přizpůsobovalo. Hlavní síla Leninova záležela v tom, že rozuměl vnitřní logice hnuti a podle ni zařizoval svou politiku. Nevnucoval masám svého záměru. Pomáhal masám, aby si uvědomily a uskutečnily svůj vlastní záměr. Když Lenin převedl všechny problémy revoluce na problém jediný - "trpělivě vysvětlovat" -‚ znamenalo to tolik, že vědomí mas třeba přivésti do souladu se stavem věcí, do něhož je vehnal dějinný proces. Dělník či voják, jenž se zklamal v politice kompromisníků, musil přejíti k posici Leninově, aniž se pozastavoval u střední etapy Kameněvovy-Stalinovy.
Když byly leninské formulace vytčeny, osvětlovaly bolševikům zkušenost minulého měsíce i zkušenost každého nového dne novým způsobem. Ve veliké stranické mase nastávalo rychlé roztřiďování, doleva, a ještě více doleva, k thesím Leninovým. "Obvod za obvodem", praví Zaležskij, "připojoval se k nim a před všeruskou konferencí strany, která se sešla 24. dubna, vyslovila se celá petrohradská organisace pro these."
Boj za přezbrojení bolševických kádrů, počatý večer 3. dubna, byl koncem měsíce v podstatě již skončen[a]. Konference strany, zasedající v Petrohradě 24.-29. dubna, shrnula výsledky z března, měsíce to oportunistického kolísání, i z dubna, měsíce prudké krise. Strana tou dobou vzrostla silně počtem i politicky. 149 delegátů zastupovalo 79.000 členů strany, z nichž 15.000 bylo v Petrohradě. Pro stranu včera ještě nelegální a dnes protivlasteneckou byl to úctyhodný počet a Lenin s uspokojením několikráte jej opakoval. Politická povaha konference se projevila hned při volbě pětičlenného předsednictva: nebyl v ně pojat Kameněv ani Stalin, hlavni viníci březnových neduhů.
Ačkoliv už sporné otázky byly celkem pro stranu pevně rozhodnuty, mnozí z předáků, spjatí se včerejškem, setrvávali i na této konferenci v oposici či v poloviční oposici k Leninovi. Stalin se odmlčel a vyčkával. Dzeržinskij za "mnohé" soudruhy, kteří "zásadně nesouhlasí s thesemi referentovými", žádal, aby byl vyslechnut korreferát "soudruhů, kteří společně s námi prožili revoluci prakticky. Byla to zřejmá narážka na emigrantský ráz leninských thesí: Kameněv skutečně promluvil na konferenci korreferát na obranu měšťácko-demokratické diktatury. Rykov, Tomskij, Kalinin snažili se tak či onak udržet na svých březnových posicích. Kameněv nepřestával hájit sjednoceni s menševiky v zajmu boje s liberalismem. Čelný moskevský pracovník Smidovič stěžoval si vášnivě ve své řeči: "Při každém našem projevu míří se na nás strašákem v podobě thesí soudruha Lenina." Dříve, dokud Moskvané hlasovali pro resoluci menševiků, bylo lze žít daleko pokojněji.
Dzeržinskij jako žák Rosy Luxemburgové mluvil proti právu národů na sebeurčení, obviňuje Lenina, že nadržuje separatistickým tendencím, oslabujícím proletariát Ruska. Na opačné obvinění, že Dzerzinskij zase podporuje velkoruský šovinismus, odpověděl Dzeržinskj: "Mohu mu (Leninovi) vytknout, že stojí na stanovisku polských, ukrajinských a jiných šovinistů." Tento dialog není bez politické pikantnosti: Velkorus Lenin obviňuje Poláka Dzeržinského z velkoruského šovinismu, namířeného proti Polákům a sám je obviněn Dzeržinským z šovinismu polského. Politicky měl i v tomto sporu pravdu úplně Lenin. Jeho národnostní politika se stala nejdůležitější základní složkou Říjnové revoluce.
Oposice zřejmě uhasínala. Ve sporných otázkách nesoustředila víc než sedm hlasů. Byla však jedna zajímavá a výrazná výjimka, týkající se mezinárodních styků strany. Těsně před ukončením prací konference, ve večerním zasedání 29. dubna, podal Zinověv za komisi návrh resoluce: "Zúčastniti se mezinárodní konference zimmerwaldců, svolané na 18. květen" (ve Stokholmu). Protokol praví: "Přijata všemi hlasy proti jednomu." Tento jediný hlas byl Leninův. Lenin žádal roztržku s Zimmerwaldem, kde se většina dokonale ukázala na straně německých nezávislých a neutrálních pacifistů ráže švýcarského Grimma. Ale ruským kádrům strany byl Zimmerwald za války téměř totéž, co bolševictví. Delegáti ještě nesouhlasili s tím, zříci se názvu sociální demokracie, ani rozejíti se s Zimmerwaldem, ‚který ještě k tomu zůstával pro ně spojením s masami Druhé internacionály. Lenin se pokusil alespoň omeziti účast v příští konferenci tím, že by tam delegace šla jenom se informovat. Zinověv vystoupil proti tomu. Návrh Leninův nebyl přijat. Nato hlasoval Lenin proti celé resoluci. Nepodporoval ho nikdo. Byl to poslední zákmit "březnových" nálad, trvání na včerejších posicích, strach z "osamocení". Konference se však vůbec nekonala pro tytéž vnitřní neduhy Zimmerwaldu, které právě nutkaly Lenina, aby se s ním rozešel. Všemi hlasy odmítnutá politika bojkotu se takto přece jen uskutečnila.
Příkrý ráz obratu, provedeného v politice strany, byl zřejmý všem. Šmidt, bolševický dělník, příští lidový komisař práce, pravil na dubnové konferenci: "Lenin dal povaze práce jiný směr." Podle vyjádření Raskolnikova, jež, pravda, bylo napsáno po několika letech, vykonal Lenin v dubnu roku 1917 "Říjnovou revoluci v myslích předáků strany... Taktika naší strany není jedinou přímou čarou, po příjezdu Leninově odbočuje příkře doleva." Příměji a zároveň určitěji ocenila nastalou změnu politice strany stará bolševička Ludmila Stalová: "Všichni soudruzi tápali do příjezdu Leninova ve tmě," pravila 14. dubna na městské konferenci. "Byly jenom jediné formulace z roku 1905. Vidouce samostatné tvůrčí zdroje lidu, nevěděli jsme, co s nimi… Naši soudruzi se dovedli jen spokojit parlamentní přípravou Ústavodárného shromáždění a nikterak nepochopili, že lze jíti dále. Přijetím hesel Leninových konáme, co nám napovídá život sám. Netřeba se bát komuny proto, že je to už vlastně dělnická vláda. Pařížská komuna nebyla jen dělnická, byla i maloměšťácká." Lze souhlasit se Suchanovem, že přezbrojení strany "byl hlavním a základním Leninovým vítězstvím, dovršeným v první dny květnové." Ovšem, Suchanov měl za to, že Lenin při této operaci zaměnil marxistické zbraně anarchistickými.
Zbývá otázka, a je to otázka nemálo důležitá, ač dáti ji je snazší, než na ni odpověděti: jak by se byla revoluce vyvinula, kdyby Lenin v dubnu 1917 nebyl do Ruska přijel? Jestliže naše líčení vůbec něco ukazuje a dokazuje, pak je to, doufáme, to, že Lenin nebyl strůjcem revolučního procesu, že se jen včlenil v řetěz objektivních dějinných sil. Avšak v tomto řetěze byl velikým článkem. Diktatura proletariátu vyplývala ze vší situace. Ale bylo ji třeba ještě ustavit. Ustavit ji nebylo lze beze strany. Strana však mohla vykonat své poslání jenom když je byla poznala. K tomu právě bylo třeba Lenina. Do jeho příjezdu ani jediný z bolševických vůdců nedovedl dáti diagnosu revoluce. Vedení Kameněvovo a Stalinovo bylo chodem věcí odstrkáváno doprava, k sociálním patriotům: mezi Leninem a menševictvím revoluce nenechávala místa pro střední posice. Vnitřní boj v bolševické straně byl zcela nezbytný. Příjezd Leninův proces jenom uspíšil. Osobní jeho moc zkrátila krisi. Lze však určitě říci, že by i bez něho strana našla svou cestu? Neodvažujeme se to nikterak tvrdit. Činitel času tu rozhoduje a dodatečně těžko se dívat na hodiny dějin. Dialektický materialismus v žádném případě nemá nic společného s fatalismem. Krise, kterou oportunistické vedení nezbytně musilo způsobit, byla by bez Lenina nabyla neobyčejného ostří a zdlouhavosti. Zatím však podmínky války a revoluce neponechávaly straně mnoho času, aby naplnila své poslání. Není tedy nikterak nemožné, že by desorientovaná a rozervaná strana byla mohla propást revoluční situaci na mnoho let. Úloha osobnosti vyvstává tu před námi zajisté v ohromných rozměrech. Třeba jí jen správně rozumět a pojímati osobnost jako článek dějinného řetězu.
"Náhlý" příjezd Leninův z ciziny po dlouhé nepřítomnosti, zuřivý křik tisku, který se zvedl kolem jeho jména, Leninovy srážky se všemi předáky vlastní strany a rychlé vítězství nad nimi - slovem povrch událostí napomáhal cele v tomto případě mechanickému vyniknutí protějšků: osobnosti, hrdiny, genia - proti objektivním podmínkám, proti mase, proti straně. Ve skutečnosti je takovéto kladení protějšků úplně jednostranné. Lenin nebyl náhodnou složkou dějinného vývoje, nýbrž výsledkem všeho, co v ruských dějinách bylo. Vězel v nich svými kořeny co nejhlouběji. Spolu s pokročilými dělníky zakoušel všechen jejich boj po čtvrt století. "Náhodný" byl nikoli jeho zásah do událostí, nýbrž spíše už ona slámka, kterou se Lloyd George pokoušel zastavit mu cestu. Lenin nebyl straně vnějším protějškem, nýbrž byl jejím nejvyšším výrazem. Ji vychovávaje, vychovával sebe v ní. Jeho rozpory s vůdčí vrstvou bolševiků byly bojem zítřka strany s jejím včerejškem. Kdyby nebyl Lenin uměle odtržen od strany emigrací a válkou, nebyla by zevní mechanika krise tak dramatická a nebyla by takovou měrou zacloňovala vnitřní spojitost vývoje strany. Z neobyčejného významu, jehož se dostalo příjezdu Leninovu, vyplývá jen to, že vůdci nevyrůstají náhodou, že jejich výběr a výchova trvá desítiletí, že je nelze libovolně zaměnit, že jejich mechanické vyřadění z boje způsobuje straně živou ránu a mnohdy j může i nadlouho ochromit.
__________________________________
Poznámky:
a Týž den, kdy Lenin přijel do Petrohradu, vyváděla na druhé straně Atlantického oceánu, u Halifaxu, britská námořní policie z norského parníku "Kristianiaford' šest emigrantů, vracejících se z Nového Yorku do Ruska: Trockého, Čudnovského, Melničanského, Muchina, Fišeleva a Romančenka. Do Petrohradu se mohli dostati teprve 5. května, kdy politické přezbrojení bolševické strany bylo alespoň zhruba skončeno. Nepokládáme proto za vhodné uváděti v našem líčení výklad myšlenek o revoluci, které v ruském týdeníku, vycházejícím v Novém Yorku, rozvíjel Trockij. Ale protože zase obeznámení s těmito názory usnadní čtenáři pochopiti příští seskupení ve straně a zvláště ideový boj v předvečer Října, pokládáme za účelné, otisknout vysvětlení, které by náleželo sem, na konci knihy v dodatku. Čtenář, nezajímající se o podrobnější studium teoretické přípravy Říjnového převratu, může klidně tento dodatek pominouti.