Marxistický internetový archiv - Česká sekceB. Engels
{593} Oficiózní válečný povyk[462]
Reptilní novináři Německé říše dostali zase jednou rozkaz zatroubit na válečnou trumpetu. Bezbožná zchátralá Francie nechce prý za žádnou cenu nechat na pokoji bohabojné Německo, které tak krásně vzkvétá za panství burzovního podvodu, zakladatelských spekulací a krachu[419]. Francie zbrojí v kolosálním měřítku a obrovský spěch, s nímž se toto zbrojení provádí, nejlépe dokazuje, že má v úmyslu pokud možno už v příštím roce napadnout neviňoučkou, mírumilovnou Bismarckovu říši, která jak známo nikdy neublížila ani kuřeti, která v jednom kuse odzbrojuje a o níž jen protiříšský tisk rozšiřuje pomluvu, že prý zákonem o domobraně právě teď přeměnila dva milióny občanů v záložníky.[463]
Reptilní novináři jsou v těžké situaci. Zatímco ve službách ministerstva zahraničí musejí malovat říši jako nevídaně krotké jehňátko, má ministerstvo války zájem na tom, aby se německému buržoovi povědělo, že se za jeho těžké peníze, které odvádí na daních, také něco dělá, že se usnesení o zbrojení také skutečně provádí, že se stavějí pevnosti, připravují kádry a mobilizační plány pro spoustu "dovolenců" a že bojová připravenost vojska den ode dne roste. A poněvadž informace o této věci jsou autentické a navíc pocházejí od odborníků, jsme plně s to posoudit, zač stojí válečný povyk našich novinářských kuňkalů.
Záminku k celému tomu rámusu poskytl nový francouzský zákon o armádních kádrech.[464] Srovnejme tedy organizaci, kterou tento zákon - zatím jen na papíře - zavádí ve Francii, s organizací, {594} která v Německu skutečně existuje, a omezme se přitom pro stručnost převážně na rozhodující druh vojska, na pěchotu.
Vcelku se ukazuje, že nový francouzský zákon je značně zhoršené vydání zákona pruského.
Francouzská řadová pěchota se má skládat ze 144 řadových pluků, 4 pluků zuavů a 3 pluků turcos[a], vždy po 4 praporech, ze 30 praporů myslivců, 4 cizineckých praporů a 5 trestních praporů, tedy celkem z 643 praporů, proti nimž figuruje všehovšudy 468 praporů německého řadového vojska. Tato přesila francouzské řadové pěchoty je však čiré zdání.
Především: francouzský prapor má sice stejně jako pruský čtyři roty, ale v každé rotě jen čtyři důstojníky místo pěti, a z těchto čtyř je jeden záložní důstojník, což je kategorie, která dosud ve Francii ještě vůbec neexistuje. Ve Francii připadá dosud na 35-40 vojáků jeden důstojník, což je také při zastaralém a komplikovaném francouzském cvičebním řádu nevyhnutelné, kdežto v Prusku stačí jeden důstojník docela dobře na 50 mužů. Ale to je také pro Francouze maximum, a proto se výbor Národního shromáždění, který tento zákon projednával, sjednotil na tom, že do roty může být zařazeno nanejvýš 200 mužů. Francouzská rota je tedy proti pruské početně o 25 procent slabší, a protože záložního důstojníka zatím nemá a ještě hezkých pár let mít nebude, nevyrovná se jí zdaleka ani organizačně. Protože se však nyní - zásluhou zadovek - stala rota taktickou jednotkou v boji a protože boj v rotních kolonách a boj jednotlivých střelců, který se o rotní kolony opírá, vyžaduje silné roty, způsobilo Národní shromáždění francouzské armádě největší škodu, jakou jí vůbec mohlo způsobit.
Francouzská řadová pěchota má tedy ve válečném počtu 606 řadových praporů po 800 mužích 484 800 mužů, zuávy, turcos, cizineckou legii, trestní prapory 46 000 mužů, ___________ celkem 530 800 mužů, z čehož však odpadá nejméně 40 000 mužů pro Alžírsko, které bude možno nasadit teprve tehdy, až je budou moci vystřídat nové {595} formace. K zahájení války zbývá tedy 490 800 mužů pěchoty. Ze 468 praporů německé pěchoty má každý 1050 mužů válečného stavu, celkem podle oficiálních údajů 490 480 mužů, čili téměř přesně tolik co francouzská řadová pěchota.
Až dosud je tedy početní rovnost a na straně Německa lepší a pevnější organizace. Ale teď začínají rozdíly.
Na straně Francie představují zmíněné 643 slabé prapory veškerou pěchotu, pro kterou vůbec existuje nějaká válečná organizace. 318 náhradních rot řadové pěchoty a myslivců má ovšem pojmout celkem 249 480 nadpočetných záložníků (včetně 50 respektive 40 důstojníků a poddůstojníků na rotu), ale z těchto rot je tu zatím jen mužstvo, a to z největší části naprosto nevycvičené, přičemž vycvičení vojáci mají za sebou většinou jen šest měsíců služby. Z důstojníků a poddůstojníků je k dispozici nejvýš čtvrtina. Než se těchto 318 náhradních rot přemění v 318 mobilních praporů, může být celé tažení rozhodnuto, a ty z nich, které zasáhnou do boje, nebudou o nic kvalitnější než mobilní garda roku 1870. Pak zbývá ještě teritoriální armáda, která zahrnuje muže od 30 do 40 let a má být organizována ve 144 plucích po 3 praporech, tedy ve 432 praporech. To všechno existuje pouze na papíře. K tomu, aby byla taková organizace skutečně realizována, je zapotřebí na 10 000 důstojníků a 20 000 poddůstojníků, z nichž není dosud k dispozici skoro doslova ani jediný. A kde by se také tito důstojníci vzali? V Prusku trvalo téměř dvě generace, než začali z jednoročních dobrovolníků vycházet schopní záložní a zeměbranečtí důstojníci; ještě ve čtyřicátých letech si o nich téměř ve všech plucích mysleli, že jsou jen ke škodě, a podle toho s nimi zacházeli. A ve Francii, kde se taková instituce příčí všem tradicím revoluční rovnosti, kde důstojníci jednoročáky pohrdají a vojáci je nenávidí, se s nimi teprve nic nepořídí. Jiný zdroj záložních důstojníků však neexistuje.
Pokud jde o poddůstojníky a vojáky, vítězové od Sadové z roku 1866[264] se jak známo chvástali, že dlouhé trvání zeměbraneckého systému v Prusku jim dává dvacetiletý náskok před každou jinou zemí, která zavede stejný systém; Prusku se prý taková země vyrovná teprve tehdy, až se budou i nejstarší ročníky skládat z lidí prošlých {596} vojenskou službou. Na to se teď, jak se zdá, zapomnělo, a zapomnělo se i na to, že ve Francii skutečně slouží jen polovina ročního kontingentu, kdežto druhá polovina se propouští po šestiměsíční službě (která je při dnešním pedantickém reglementu naprosto nepostačující), a že se tedy francouzská záloha a zeměbrana ve srovnání s pruskou skládá většinou z nováčků. A přitom se naši němečtí hrdinové tváří, jako když mají bůhvíjaký strach z nynější francouzské teritoriální armády, ačkoli se skládá z téže nevycvičené potravy pro děla, která se roku 1870 a l871 na Loiře a u Le Mans nedokázala ubránit o polovinu slabším, ale disciplinovaným německým oddílům![465]
Ale to ještě není všechno. Prusové se po trpkých zkušenostech konečně naučili mobilizovat. Za jedenáct dní je v bojové pohotovosti celá armáda, a pěchota ještě mnohem dřív. To však vyžaduje, aby všechno bylo zařízeno co nejjednodušeji a zejména aby každý jednotlivý dovolenec byl už předem přidělen k jednotce, ke které má nastoupit. Předpokládá to, že každý pluk má svůj stálý odvodní okruh, z něhož se také doplňuje především příslušný pluk zeměbrany. Nový francouzský zákon naproti tomu přikazuje odvedence a záložníky k tomu pluku, který je za mobilizace umístěn právě v daném okrese. Je to ústupek tradici, vžité od Napoleonových dob, podle níž jsou jednotlivé pluky střídavě posádkou ve všech částech Francie a rekrutují se pokud možno z celé Francie. Když už se od této druhé zásady muselo ustoupit, trvalo se tím rozhodněji na střídání posádek, a tím byl znemožněn jakýkoli trvalý organický svazek mezi velitelstvím pluku a okresním velitelstvím zeměbrany, který v Prusku zajišťuje rychlou mobilizaci. I kdyby tato nesmyslná změna, která u speciálních zbraní musí způsobit ještě mnohem víc nesnází než u pěchoty, zdržela mobilizaci pěchoty jen o tři dny, byly by to tváří v tvář aktivnímu nepříteli tři nejdůležitější dny z celého tažení.
Co tedy znamená všechno to obrovské francouzské zbrojení? Radovou pěchotu, která se vyrovná německé počtem, ale je hůř organizována a kromě toho musí, aby dosáhla válečného stavu, povolat určitý počet lidí pouze s šestiměsíční služební dobou; první zálohu, v níž převládají lidé, kteří mají za sebou jen šest měsíců služby, a pro niž je k dispozici nanejvýš čtvrtina důstojníků a poddůstojníků; {597} druhou zálohu složenou převážně z lidí, kteří neprošli službou, a vůbec bez důstojníků; a v obou zálohách ovšem naprostý nedostatek pevných kádrů. Přitom je jisté, že za nynější organizace nebude možno chybějící počet důstojníků nikdy doplnit, takže obě zálohy nebudou v případě války o nic bojeschopnější než prapory narychlo vytvořené na podzim a v zimě 1870.
A teď se podívejme na holubičí Německou říši, která prý nemá žádné zuby a tím méně je cení. O řadové pěchotě se 468 prapory, které mají ve válečném počtu 490 480 mužů, jsme už mluvili. K tomu přistupují ještě tyto nové formace:
Od počátku roku 1872 se ke každému praporu odvedlo o 36 nováčků víc, to je kolem 17 000 mužů ročně. Dále se po dvouleté službě propouštěla plná čtvrtina lidí, za ně se však rovněž povolával stejný počet nových odvedenců, to je kolem 28 000 mužů. Tak se tedy ročně odvedlo a vycvičilo celkem o 45 000 mužů víc než dosud; to je za tři roky, do konce roku 1875, 135 000 mužů, a k tomu přistupuje ještě 12 000 jednoročních dobrovolníků (4000 ročně); dohromady je to 147 000 mužů, čili právě dost, aby se u každého ze 148 pluků vytvořil čtvrtý prapor. Nadpočetné náhradní roty, potřebné k tomuto účelu, jsou u všech řadových pluků už od téže doby "organizačně připraveny", tj. jsou už stanoveni důstojníci a poddůstojníci řadového vojska a zálohy, kteří mají k těmto praporům nastoupit, čtvrté prapory se tedy mohou vydat na pochod nejpozději dva až tři dny po prvních třech a posílit armádu o 148 praporů po 1050 mužích = 155 400 mužů. Tato čísla však ještě zdaleka nevystihují, o kolik tím vzroste síla polní armády. Kdo viděl roku 1866 pruské čtvrté prapory, ten ví, že tyto prapory, složené převážně ze silných, tělesně zdatných mužů ve stáří 24-27 let, tvoří jádro armády.
Spolu s vytvářením čtvrtých praporů pokračuje svou cestou i organizace náhradních praporů - je jich 148, o mysliveckých náhradních rotách už vůbec nemluvě. Skládají se z nadpočetných záložníků, majících za sebou řadovou službu, a z příslušníků náhradní zálohy[466], kteří vojenskou službou neprošli. Početní síla náhradních praporů činila roku 1871 podle oficiálních údajů 188 690 mužů. Tomu je však třeba rozumět tak, že k vycvičení {598} takového počtu lidí postačí kádry důstojníků a poddůstojníků stanovené už v míru, neboť sama náhradní záloha, do jejíž první kategorie se ted ročně zařazuje zhruba 45 000 mužů, poskytuje ve svých sedmi ročnících mnohem víc než svrchu uvedený počet. Náhradní prapory jsou totiž rezervoárem, který dodává potřebné posily více či méně vycvičených lidí praporům nasazeným v poli a oslabeným boji a ještě víc válečnými útrapami; sám tento rezervoár se pak neustále doplňuje z náhradní zálohy.
Zároveň s řadovým vojskem a náhradními jednotkami se mobilizuje zeměbrana. Kádry zeměbrany, stanovené rovněž už v míru, zahrnují 287 praporů (v budoucnu jich má být 301). V obou posledních válkách měly prapory zeměbrany jen po 800 mužích; vezmeme-li v úvahu jen tento nízký předpokládaný počet, postaví Německá říše zeměbraneckou pěchotu, která bude mít 229 600 mužů v organizovaných jednotkách, přičemž však pro pozdější dobu zůstává ještě k dispozici rok od roku rostoucí množství nadpočetných zeměbranců.
A to není všechno, neboť byla znovu vzkříšena ještě také domobrana. Podle oficiózních zpráv se koncem roku 1874 zvětšil válečný stav německé pěchoty už o 234 praporů domobrany (po 800 mužích = 187 200 mužů), nepočítaje roty myslivců; to ovšem může znamenat jen tolik, že pro tyto prapory byly už stanoveny alespoň nejnezbytnější kádry. Tím však není početní síla domobrany ještě zdaleka vyčerpána, neboť podle toho, jak se v Říšském sněmu triumfálně vyjádřil Voigts-Rhetz, zahrnuje domobrana "pět procent obyvatelstva, dva milióny mužů"[467].
Jaký je tedy poměr sil?
Francie má 530 800 mužů řadové pěchoty včetně jednotek sloužících v Alžírsku, a to je všechna její organizovaná pěchota. Připočtěme však také ještě celou první zálohu, pokud má alespoň nějaké zdání organizace, tj. 254 600 mužů (288 náhradních rot po 800 mužích, 30 náhradních rot myslivců po 540 mužích a 8000 nadpočetných vojáků z trestních oddílů), a dostaneme celkem pouze 785 400 mužů pěšího vojska.
Německá říše postaví jedenáct dní po vydání mobilizačního rozkazu {599}
řadovou pěchotu v počtu 490 480 mužů, o dva až tři dny později dalších 148 praporů 155 400 mužů, za dalších čtrnáct dní 287 praporů zeměbrany po 800 mužích 229 600 mužů, a ještě po čtrnácti dnech 234 praporů domobrany po 800 mužích 187 200 mužů, ___________ celkem tedy pěchotu v počtu 1 062 680 mužů, která je už v době míru kompletně organizována, je předem vybavena vším potřebným a má za sebou 148 náhradních praporů v síle (viz výše) 188 690 mužů, připravených zaplnit mezery způsobené tažením. Úhrnem tedy Německo postaví organizovanou masu pěchoty v síle 1 251 370 mužů.
Myslí si snad někdo, že přeháníme? Ani zdaleka. Dokonce zůstáváme pravdě ještě něco dlužni, protože opomíjíme různé drobné faktory, které však v součtu dávají docela úctyhodnou sumu. Zde je důkaz.
"Kölnische Zeitung" z 27. prosince 1874 přináší "vojenskou informaci" pocházející z ministerstva války, z níž se dovídáme: Koncem roku 1873 měla německá armáda ve válečném počtu 1 361 400 mužů,
z toho pěchoty 994 900 mužů. K tomu přistoupily roku 1874 čtvrté prapory 155 400 mužů, a 234 praporů domobrany 187 200 mužů, ___________ celkem pěchoty 1 337 500 mužů, tedy ještě skoro o 100 000 mužů víc než v našem výpočtu. Týž článek uvádí jako celkový válečný stav všech druhů vojsk 1 723 148 mužů, z toho 39 948 důstojníků; a Francouzi mají naproti tomu v předem organizovaných jednotkách maximálně 950 000 mužů, z toho 785 000 mužů pěchoty!
Pokud jde o kvalitu těchto vojsk - předpokládáme přitom u obou národů v průměru stejné válečnické vlohy - kvalita francouzské armády se od války jistě nezlepšila. Vláda udělala všechno, aby vojsko demoralizovala, zejména tím, že je přemístila do barákových {600} táborů, kde voják v zimě nemohl ani cvičit, ani podnikat cokoli jiného a byl takřka výhradně odkázán na pití absintu. Nedostává se poddůstojníků, roty jsou slabé, jezdecké pluky zdaleka nemají tolik koní, kolik by potřebovaly. Sama "Norddeutsche Allgemeine Zeitung" to zdůrazňovala ještě 14. ledna; tehdy ovšem ještě hlásala mír!
Avšak nové armádní zákonodárství dává francouzskému ministru války k dispozici: 704 714 mužů řadového vojska, 510 294 mužů zálohy, 582 523 mužů teritoriální armády a 625 633 mužů její zálohy, celkem 2 423 164 mužů, přičemž se tento počet v případě potřeby může zvýšit na 2 600 000 mužů! Ovšem, ačkoli generál Lewal po pečlivém prozkoumání příslušných dokumentů prohlašuje, že musí snížit toto číslo na 2 377 000 mužů. A i ti by ještě stačili zamotat hlavu nejlepšímu ministru války. Co si má pro všechno na světě počít s touto masou lidí, skoro ze dvou třetin nevycvičených? Kde má vzít důstojníky a poddůstojníky, bez nichž tyto lidi nemůže ani vycvičit, tím méně pak organizovat?
V Německu je docela jiná situace. Už ve zdůvodnění říšského vojenského zákona se počítá s tím, že armáda ve válečném počtu bude mít 1 500 000 mužů. K tomu však v důsledku téhož zákona přistupuje pět ročníků náhradní zálohy, jejíž vojenská povinnost byla rozšířena od 27. až do dovršeného 31. roku věku - ročně 45 000 mužů - tedy asi 200 000 mužů. Nejméně 200 000 mužů navíc nad válečný stav bylo už předem zaneseno do seznamů. Mimoto je tu domobrana s plnými dvěma milióny mužů, takže německý ministr války má k dispozici 3 900 000, ne-li čtyři milióny mužů, přičemž tato armáda, jak říká uvedený oficiózní pramen,
"se i při povolání až 1 800 000 mužů a více, s výjimkou nováčků zařazených do náhradní armády, bude skládat vesměs z vojáků, kteří prošli službou a jsou vojensky plně připraveni, což by se ve Francii, až po zálohu teritoriální armády včetně, dalo uskutečnit teprve během dvaceti let".
Jak je vidět, pravým reprezentantem militarismu není Francie, ale Německá říše národa pruského. Čtyři milióny vojáků, deset procent obyvatelstva! Jen tak dál. Nám může být docela vhod, že se tento systém žene až do krajnosti. Tento systém nemůže být s konečnou platností zlomen zvenčí, nějakým jiným vítězným vojenským {601} státem, ale jedině zevnitř, svými vlastními nevyhnutelnými důsledky. A čím víc se bude přehánět, tím dřív se musí zhroutit, čtyři milióny vojáků! I sociální demokracie Bismarckovi poděkuje, jestliže zvýší tento počet na pět nebo šest miliónů a hned nato začne odvádět i děvčata.
Napsal B. Engels v dubnu 1875
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 46 z 23. dubna 1875
Podpis: F. E.Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a - domorodých alžírských střelců. (Pozn. red.)
462 Tento článek napsal Engels v roce 1875, když vyvrcholilo válečné nebezpečí vyvolané bismarckovským Německem, které připravovalo novou porážku Francie. Rozhodný zákrok ruské diplomacie zabránil tehdy rozpoutání války v Evropě. Redakce "Volksstaatu" přikládala tomuto článku, v němž Engels z hlediska proletářského internacionalismu kritizuje německý militarismus, velký význam a nabídla se, že jej vydá jako brožuru. Tento záměr se však neuskutečnil a článek vyšel pouze v listu "Volksstaat".
463 Engels zde charakterizuje "zákon o domobraně" z 12. února 1875, který navazuje na zákon z 9. listopadu 1867 (viz poznámku [406]). Podle "zákona o domobraně" měla být zeměbrana v případě potřeby doplňována záložníky povolanými k domobraně.
464 12. března 1875 schválilo francouzské Národní shromáždění návrh zákona o kádrovém složení a početním stavu armády v poli a teritoriální armády. Tímto zákonem se pluk zvětšoval ze 3 praporů na 4, čímž se početní stav celé armády zvýšil o 144 000 mužů.
465 Loirská armáda, kterou francouzská vláda vytvořila na podzim 1870, se skládala převážně z nováčků.
466 Náhradní zálohou se v pruské armádě podle říšského vojenského zákona z 2. května 1874 nazývala část zálohy, k níž patřili ti příslušníci povolávaného ročníku, kterým byl v době míru z různých důvodů povolen odklad pravidelné služby; zařazení do náhradní zálohy trvalo 12 let. Z náhradní zálohy se doplňovala armáda při mobilizaci.
467 Toto prohlášení učinil generálmajor Voigts-Rhetz ve své řeči v Říšském sněmu 11. ledna 1875.