"Krize" v Prusku

Bedřich Engels

{320} "Krize" v Prusku

Skutečně, "veliký národ" francouzský byl právem vytlačen "velikým národem" německým. Ve Versailles propuká politická krize, protože francouzští krautjunkeři se spikli, aby místo nynější republiky nastolili monarchii; současně propuká krize v Berlíně, protože pruští krautjunkeři nechtějí obětovat starofeudální vrchnostenskou policii, která jim osmdesát let po francouzské revoluci stále ještě vyhovuje. Lze teď ještě pochybovat o převaze německé "kultury" nad francouzskou civilizací? Francouzi se s obvyklou povrchností hašteří o pouhé formy jako republika a monarchie. Důkladní Prusové jdou až na kořen věci tím, že konečně, v roce 1872, jako poslední v Evropě kromě Meklenburska a Ruska, chrání selský hřbet, tento základ společnosti, před vrchnostenskou holí - nebo také ne!

Nic není pro hanebné chování pruské buržoazie příznačnější, než celá tahle fraška s krajským zřízením.^[254] V roce 1848 provedlo Prusko svou revoluci; buržoazie měla moc v rukou; stačila přísaha armády na ústavu - lhostejno na jakou - a byla by ji udržela. Strach feudálů a byrokratů byl tak velký, že zrušení ještě existujících pozůstatků feudalismu se tehdy zdálo samozřejmé. A první návrhy ústavy z roku 1848 a dokonce i z roku 1849 také skutečně obsahovaly, i když v obvyklé ubohé formě, všechno podstatné v tomto směru. I sebemenší odpor buržoazie by byl postačil, aby obnovení feudálních práv bylo znemožněno; s výjimkou několika krautjunkerů na tom záleželo jedině romantikovi Bedřichu Vilémovi IV. {321} Ale sotva zvítězila evropská reakce, už se pruská buržoazie plazila Manteuffelovi u nohou a na každé prásknutí jeho bičíku vděčně zavrtěla ohonem. Nejenže vrátila východolabským junkerům vrchnostenskou policii a všelijaké jiné feudální harampátí; ještě se sama potrestala za svůj hříšný liberalismus tím, že vlastnoručně zrušila svobodu živností zavedenou v roce 1808 a uprostřed devatenáctého století obnovila cechy.^[259]

Buržoazie je v nejlepším případě třída nehrdinská. Ani své nejskvělejší vymoženosti, anglické v 17. a francouzské v 18. století, si nevybojovala sama, ale vybojovaly je pro ni plebejské lidové masy, dělníci a rolníci. Také ve Francii se buržoazie zachránila z hrůz červnových dnů roku 1848 tím, že se vrhla k nohám komediantovi; také v Anglii nastalo po roce 1848 dlouhé období reakce; ale v obou těchto zemích jednala tato reakce pod záminkou, že chrání základy buržoazní společnosti před útoky proletariátu. Výsledkem revoluce v Prusku bylo, že romantik Bedřich Vilém IV. mohl konečně uskutečnit své středověké tužby, neboť vítězná reakce smetla spoustu protiromantických institucí, které se vetřely do pruského státu v době od Bedřicha II. až po Steina a Hardenberga. Pod záminkou, že chrání buržoazní společnost před proletariátem, uvrhli ji znovu do područí feudalismu. Žádná buržoazie na světě se nemůže pochlubit tak ostudným obdobím, jakým prošla pruská buržoazie za Manteuffela. V které jiné zemi by bylo možné oslavovat Hinckeldeye jako bojovníka a mučedníka svobody?^[260]

Konečně přichází po spletitých palácových intrikách nová éra.^[261] Staroliberální ministerský kabinet padá buržoazii z čista jasna do klína. A ona, která ani nehnula prstem, aby jej uvedla v život, ona, nejzbabělejší ze všech buržoazií, si najednou namlouvá, že je u kormidla státu, že starý pruský militaristický a policejní stát zmizel, že může dosazovat a sesazovat ministry a vnucovat svou vůli dvoru. Jestliže manteuffelovské období dokázalo její zbabělost, odhalila nová éra její politickou neschopnost.

Cenou za povolení staroliberálního kabinetu mělo být provedení reorganizace armády. Italská válka^[262] skýtala vítanou příležitost požadovat tuto reorganizaci na zemském sněmu. Na jedné straně mobilizace z roku 1859 dokázala, že se stará organizace {322} armády úplně přežila. Na druhé straně lhostejnost, s níž byla ve Francii přijata anexe Savojska a Nizzy, dokazovala, že francouzský šovinismus se dá účinně roznítit jen vyhlídkou na výboje na Rýně, tj. válkou proti Prusku. Bylo tedy zřejmé, že jakmile se císařství Ludvíka Bonaparta octne v důsledku vnitřních událostí ve Francii znovu v nebezpečí, bude možné toto nebezpečí odvrátit jen válkou proti Prusku, která - bez spojenců - mohla skončit jen porážkou staré pruské armády. Na druhé straně Prusko, přestože bylo v podstatě militaristickým státem, nevytvořilo zcela nezbytnou moderní velkou armádu. Na to bylo příliš slabé. Ale vyhnout se tomu, co bylo na kontinentě všeobecnou nutností, nemohlo, zejména když je jeho dvojaká "politika volné ruky" zbavila všech spolehlivých spojenců. A konečně, ať už byla reorganizace armády jakákoli, pruská buržoazie musela vědět, že ona jí nemůže zabránit. Její správný operační plán mohl tedy spočívat jedině v tom, že by si vymohla za povolení nezbytné reorganizace tolik politických ústupků, kolik jen bylo možné. Jenže pruské buržoazii, která ještě byla samá modřina od kopanců Manteuffelova režimu, narostl přes noc hřebínek. Najednou se jí zdálo, že je rozhodující silou ve státě; reorganizaci armády zamítla. A tím také skončily všechny iluze. Přišel Bismarck a poučil ji, že její papírová ústava i její parlamentní hlasování nemají za mák ceny, že v Prusku vládne král a že sněmovny jsou jen k tomu, aby všechno odkývaly. Reorganizace armády byla navzdory ústavě provedena a s poslanci se zase zacházelo jako za Manteuffela. Po krátkém zdánlivém odporu, který ji omrzel dříve než jejího protivníka Bismarcka, našla si buržoazie v dánské válce^[263] první záminku k stydlivým pokusům o smír; po Sadové^[264] se už docela přestala stydět, nadšeně padla Bismarckovi k nohám a od té doby figurovala už jenom v jeho družině; po francouzské válce^[265] neznalo už její nadšení mezí, od ní patřila Bismarckovi duší i tělem, doslova se v něm rozplynula.

Ale ve světě existuje něco, co objevil Hegel a co nazval "ironií dějin". Tato ironie dějin si už zahrála s většími lidmi, než je Bismarck, a také pruský stát a Bismarck jí padli za oběť. Od chvíle, kdy bylo postupně dosaženo dávno vytoužených cílů pruské politiky, od té chvíle se začaly základy pruského státu viklat. Staré Prusko {323} se opírá především o junkerstvo, z něhož se hlavně rekrutuje důstojnictvo a byrokracie. V plné kráse existuje junkerství jen v šesti východních provinciích a při většinou omezeném pozemkovém vlastnictví junkerů potřebuje ke své existenci jisté feudální výsady; bez nich by většina junkerů brzy poklesla na pouhé statkáře. Dokud stály proti junkerům jen dvě západní provincie, nehrozilo jim žádné nebezpečí. Ale už anexe z roku 1866^[266] značně posílily buržoazní a rolnický prvek ve státě. Příčinou odporu Stahlovy a Gerlachovy strany^[267] proti těmto anexím nebyl jen legitimistický tlach, ale mnohem spíš to, že si správně uvědomila vlastní ohrožené postavení. Připojení malých států k Severoněmeckému spolku^[268], přenesení rozhodujících státních funkcí na tento spolek, s tím souvisící mediatizace pruské panské sněmovny, definitivní připojení jižních států - to všechno byly zároveň tvrdé rány junkerstvu, které tvořilo v říši už jen mizivou menšinu. A to ještě není všechno. Každá vláda, i despotická, musí přihlížet k daným podmínkám, jinak si sama zlomí vaz. Prusko si mohlo podmanit Malé Německo, ale nemohlo vnutit své junkerství pětadvaceti miliónům Němců na západ od Labe. Právě naopak: junkerství, které bylo pro staré Prusko nutností, bylo pro "říši" překážkou. Jako byl Bismarck nucen v rozporu se svými dřívějšími názory zavést svobodu živností, svobodu stěhování z jednoho státu do druhého a jiné buržoazní reformy - samozřejmě že v byrokraticky okleštěné podobě - tak jej, junkera par excellence, nakonec odsoudila ironie dějin k tomu, aby se krajským zřízením pustil do junkerů.

Toto krajské zřízení je jeden z nejžalostnějších zákonů, jaké kdy byly vydány. Jeho obsah se dá shrnout do několika slov: odnímá jednotlivému junkerovi moc náležející mu z titulu feudálních výsad, aby ji pod pláštíkem krajské samosprávy navrátilo třídě junkerů. V zemědělských oblastech východních provincií bude větší a velké pozemkové vlastnictví vládnout i nadále; bude dokonce ještě mocnější, poněvadž se mu navíc dostane pravomocí, které až dosud příslušely státu. Ale junker jako jednotlivec ztrácí ono výjimečné postavení, které měl jako feudální pán. Klesá na úroveň pouhého moderního statkáře, a tak přestává být junkerem. Tím jsou však také podkopány základy starého Pruska, a proto měla panská {324} sněmovna ze svého hlediska naprosto pravdu, když se proti tomuto krajskému zřízení postavila. S krajským zřízením přestává junkerství, a bez junkerství není specifického Pruska.

Pruská buržoazie zůstala v této záležitosti zcela svá. Nejprve se říkalo, že krajské zřízení je jen splátka na samosprávu, že je nutno je přijmout, protože v současné době se ničeho lepšího nedá dosáhnout, že je to kompromis s vládou, dále však už není možno ustoupit ani o píd. Panská sněmovna krajské zřízení zamítne. Vláda požaduje od poslanecké sněmovny nové ústupky, ačkoli je už vůči ní vázána kompromisem. Sněmovna má dost srdnatosti, aby je beze všeho povolila; buržoům se za to slíbí hromadné jmenování pairů^[269] a poskytne se jim vyhlídka na reformu panské sněmovny. Hromadné jmenování pairů se provede - je to pětadvacet generálů a byrokratů - a panská sněmovna přijímá. Kompromis je zachráněn, ale - reforma panské sněmovny nebude. Utěšují se právě tím, že krajské zřízení je přece jen obrovský pokrok - a tu přichází zpráva o vládní krizi. Roon, Selchow a Itzenplitz chtějí podat demisi - vítězství liberálů na celé čáře - nezbytnost liberálního? - ne, to zrovna ne - jednotného kabinetu! Naši buržoové jsou tak nenároční! Ke spokojenosti jim postačí dokonce ještě méně. Bismarck se vzdává funkce ministerského předsedy, Roon, odpůrce krajského zřízení, nastupuje na jeho místo, do vlády vstupuje ještě další generál, Selchow i Itzenplitz zůstávají, jednotný kabinet je méně jednotný než kdy jindy, feudální elementy v něm jsou posíleny a buržoa si klidně dál popíjí ze svého půllitru v hrdém vědomí, že duší všeho je nakonec přece jenom Bismarck.

Tento příklad přesně vystihuje postoj pruské buržoazie. Pokládá za svou zásluhu, že Bismarck je historickou situací, do níž dostal Prusko, a průmyslovým rozvojem posledních dvaceti let donucen udělat to, co ona sama neprosadila ze zbabělosti v letech 1848-1850. Nemá dokonce ani odvahu přinutit svého Bismarcka, aby tyto drobné reformy provedl prostě, jako otevřeně buržoazní, bez policejně státního znešvaření; hlasitě jásá nad tím, že Bismarck byl donucen její vlastní požadavky z roku 1846^[270] - vyklestit. A to - nezapomeňte - jen její požadavky ekonomické, tedy věci, jejichž splnění by nezabránilo ani tisíc Bismarcků, i kdyby dokonce chtěli. {325} O politických požadavcích, o přenesení politické moci na buržoazii, o tom se mluví nanejvýš jen ze slušnosti. Pruská buržoazie nechce politickou moc; shnilá před dozráním, stejně jako oficiální Rusko už za časů Voltairových, dostala se, aniž kdy vládla, již na ten stupeň úpadku, jakého francouzská buržoazie dosáhla po osmdesáti letech bojů a po dlouhém panování. Panem et circenses, chléb a hry, požadoval zchátralý římský plebs na svých císařích; panem et circenses, podvodný zisk a brutální přepych, požaduje na svých císařích nikoli pruský lid, ale pruská buržoazie. Římský plebs byl i se svými císaři smeten germánskými barbary; za pruskými buržoy se hrozivě zvedají němečtí dělníci.

Napsal B. Engels počátkem ledna 1873
Otištěno v "Der Volksstaat",
čís. 5 z 15. ledna 1873

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

259 Královským pruským nařízením z 24. října 1808 o zrušení cechovních omezení a monopolního prodeje a instrukcí z 26. prosince 1808 se deklarativní formou vyhlašovala svoboda živností a obchodu. 9. února 1849 vydala pruská vláda dvě nařízení o změnách ve starém živnostenském řádu - o zavedení živnostenských rad (Gewerberäte) a živnostenských soudů (Gewerbegerichte) - která obnovovala v Prusku polostředověké cechovní zákonodárství.

260 Hinckeldeye, vedoucího policejního odboru v pruském ministerstvu vnitra, zabil v roce 1856 v souboji význačný představitel reakční strany Stahlovy a Gerlachovy (viz poznámku 267), baron Rochow-Plessow. K souboji došlo v souvislosti s tím, že bylo policejně uzavřeno hráčské doupě, na jehož obchodech se tato klika podílela.

261 "Nová éra" - "liberální" kurs, který vyhlásil Pruský princ Vilém (od roku 1861 pruský král), když se stal regentem. Roku 1858 odvolal princ regent Manteuffelův kabinet a povolal do vlády umírněné liberály, mezi nimi také představitele liberální aristokracie blízké buržoazii, státníky z období revoluce z let 1848-1849 Auerswalda, Patowa a Schwerina. V buržoazním tisku dostal tento kurs zvučný název "nová éra". Ve skutečnosti však směřovala Vilémova politika výhradně k upevnění mocenských pozic pruské monarchie a junkerů, přičemž se Vilém snažil dohodnout i se špičkami buržoazie, která hospodářsky zesílila. Buržoazie, zklamaná ve svých nadějích, odmítla schválit vládní návrh vojenské reformy. Tak vznikl ústavní konflikt z roku 1862, který spolu s Bismarckovým příchodem k moci v září 1862 ukončil "novou éru".

262 Italská válka - válka Francie a Sardinského království (Piemontu) s Rakouskem, která trvala od 29. dubna do 8. července 1859.

263 Dánská válka - válka Pruska a Rakouska s Dánskem roku 1864 o vévodství Šlesvik a Holštýn, která patřila Dánsku, ale byla obydlena Němci. Tato válka znamenala důležitou etapu sjednocování Německa pod pruskou hegemonií. Junkerská Bismarckova vláda chtěla připojit obě vévodství k Prusku, posílit pruský vliv v Německu a potlačit opozici liberálmí buržoazie. Rovněž Rakousko chtělo tato vévodství anektovat. Po porážce Dánska byla vévodství prohlášena za společnou državu Rakouska a Pruska; po prusko-rakouské válce z roku 1866 byly Šlesvik a Holštýn přivtěleny k Prusku.

264 Bitva u Sadové (nazývaná také bitvou u Hradce Králové) - rozhodující bitva prusko-rakouské války, k níž došlo 3. července 1866 u Hradce Králové, nedaleko obce Sadové. Skončila těžkou porážkou rakouské armády.

265 Jde o prusko-francouzskou válku z let 1870-1871, jíž bylo dokončeno sjednocování Německa "shora", dynastickými válkami a Bismarckovou politikou "krve a železa".

266 Po vítězství Pruska v prusko-rakouské válce z roku 1866 anektovalo Prusko království hannoverské, kurfiřství hesensko-kaselské, velkovévodství nasavské, svobodné město Frankfurt nad Mohanem, vévodství šlesvicko-holštýnské a některé části Bavorska a Hesenska-Darmstadtska.

Zároveň si Prusko vynutilo souhlas Rakouska s likvidací Německého spolku a s novou formou spojení německých států severně od Mohanu bez účasti Rakouska a dosáhlo podepsání spojeneckých smluv se 17 malými severoněmeckými státy, které bojovaly na straně Pruska; o něco později se k nim připojilo Sasko a některé jiné německé státy. Tak vznikl Severo-německý spolek (viz poznámku ^[268]).

267 Strana Stahlova a Gerlachova čili strana "Kreuz-Zeitungu" ("Kreuz-Zeitung" se říkalo reakčnímu listu "Neue Preussische Zeitung", v jehož záhlaví byl vyobrazen kříž) se vytvořila za revoluce z let 1848-1849 jako skupina kontrarevoluční dvorní kamarily a feudálních junkerů; hájila neporušitelnost aristokratických výsad a usilovala o obnovení absolutistického stavovského zřízení v Prusku. Jako krajně pravicová junkerská strana vystupovala proti politice, kterou od roku 1866 prováděl Bismarck, neboť v ní spatřovala ohrožení svých feudálních výsad.

268 Severoněmecký spolek - německý spolkový stát, který vznikl roku 1867 pod vedením Pruska po jeho vítězství v prusko-rakouské válce místo rozpadlého Německého spolku. Do Severoněmeckého spolku vstoupilo 19 německých států a 3 svobodná města, kterým byla formálně přiznána samostatnost. Ústava Severoněmeckého spolku zajišťovala Prusku vládnoucí postavení: pruský král byl prohlášen předsedou spolku a vrchním velitelem spolkové armády a bylo mu svěřeno i řízení zahraniční politiky. Roku 1870 se ke spolku připojily Bavorsko, Bádensko, Württembersko a Hesensko-Darmstadtsko. S vyhlášením Německého císařství v lednu 1871 Severoněmecký spolek zanikl.

269 Hromadné jmenováni pairů - současné jmenování většího počtu peerů anglické Horní sněmovny, k němuž docházelo zpravidla proto, aby vláda dosáhla většiny. Výraz byl převzat i pro horní sněmovny jiných států - v Prusku pro panskou sněmovnu.

270 V letech 1845-1846 zvýšila pruská buržoazie své politické nároky, neboť se nesplnily její naděje na éru liberálních reforem po nastolení Bedřicha Viléma IV. v roce 1840. V roce 1845 požadovaly všechny zemské sněmy kromě dvou zavedení ústavy. Nejúplněji vyjádřil požadavky pruské buržoazie Hansemann, představitel velké porýnské buržoazie, ve své písemné zprávě z roku 1846: žádal vytvoření stavovského zastupitelstva, upevnění a rozšíření Celního spolku, zrušení patrimoniálního soudnictví feudálních statkářů a řady dalších šlechtických výsad, svobodu tisku, veřejné soudní řízení, nesesaditelnost soudců, poroty atd.