Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
{241} K bytové otázce[228]
Oddíl první: Jak řeší bytovou otázku Proudhon
Oddíl druhý: Jak řeší bytovou otázku buržoazie.
I
II
III
Oddíl třetí: Doplněk o Proudhonovi a bytové otázce
I
II
III
IV
Napsal B. Engels v květnu 1872 a v lednu 1873
Poprvé otištěno v "Der Volksstaat",
cis. 51, 52, 53, 103 a 104
z 26. a 29. ěervna, 3. července, 25. a
28. prosince 1872 a čís. 2, 3, 12, 13, 15 a 16
ze 4. a 8. ledna, 8., 12., 19. a 22. února 1873;
dále vyšlo ve třech částech
vydaných v Lipsku 1872 a 1873
Podpis: Bedřich EngelsPodle textu vydáni z roku 1887,
srovnaného s textem v "Der Volksstaat"
Přeloženo z němčiny
{245} Oddíl první
Jak řeší bytovou otázku ProudhonV 10. a následujících číslech "Volksstaatu" se objevila řada šesti článků o bytové otázce, které si zaslouží pozornosti z toho jediného důvodu, že jsou - nepočítáme-li několik dávno zapadlých polobeletristických spisů ze čtyřicátých let - prvním pokusem přesadit Proudhonovu školu do Německa. Je to tak obrovský krok zpět proti celému vývoji německého socialismu, který zasadil už před 25 lety rozhodnou ránu právě Proudhonovým představám,[a] že stojí za to vystoupit proti tomuto pokusu ihned.
Takzvaná bytová nouze, která v dnešní době hraje tak velkou úlohu v tisku, nespočívá v tom, že dělnická třída vůbec žije ve špatných, přeplněných a nezdravých bytech. Tato bytová nouze není nějakou zvláštností dnešní doby; není dokonce ani jednou z útrap typických pro moderní proletariát na rozdíl od všech dřívějších utlačených tříd ; naopak, bytová nouze postihovala ve všech dobách všechny utlačované třídy téměř stejnoměrně. Jediný prostředek, který skoncuje s touto bytovou nouzí, je úplné odstranění vykořisťování a utlačování pracujících tříd vládnoucí třídou. - Dnešní bytovou nouzí rozumíme zvláštní zhoršení už i tak špatných bytových poměrů dělnictva, způsobené náhlým přílivem obyvatelstva do velkých měst; ohromný vzestup nájemného, větší stěsnání obyvatel v jednotlivých domech, fakt, že někteří lidé nemohou vůbec najít nějaké přístřeší. A o této bytové nouzi se mluví tolik jen proto, že se neomezuje na dělnickou třídu, ale že postihla i maloburžoazii.
Bytová nouze dělnictva a části maloburžoazie našich moderních velkých měst je jednou z četných menších, druhotných nesnází, které vyplývají z nynějšího kapitalistického výrobního způsobu. {246} Naprosto není přímým důsledkem vykořisťování dělníka jakožto dělníka kapitalistou. Toto vykořisťování je základním zlem, které chce sociální revoluce odstranit tím, že odstraní kapitalistický výrobní způsob. Úhelným kamenem kapitalistického výrobního způsobu je však to, že naše nynější společenské zřízení umožňuje kapitalistovi kupovat pracovní sílu dělníka za její hodnotu, ale vytloukat z ní mnohem víc než její hodnotu tím, že nechává dělníka pracovat déle, než je nutné k reprodukci ceny zaplacené za pracovní sílu. Takto vytvořená nadhodnota se rozděluje mezi celou třídu kapitalistů a pozemkových vlastníků včetně jejich placených služebníků, papežem a císařem počínaje a ponocným a podobně konče. O to, jak se toto rozdělování děje, nám tu nejde, je však jisté, že všichni, kdo nepracují, mohou žít právě jen z odpadků nadhodnoty, které jim tak či onak plynou. (Srovnej Marxův "Kapitál", kde je to poprvé vyloženo.)
Nadhodnota, vytvářená dělnickou třídou, jíž je odnímána bez zaplacení, se rozděluje mezi nepracující třídy za velmi utěšených hádek a vzájemného podvádění; pokud se toto rozdělování děje koupí a prodejem, je jednou z jeho hlavních pák šizení kupce prodavačem, které se dnes v maloobchodě, zejména ve velkých městech, stalo pro prodavače přímo podmínkou života. Jestliže však šidí dělníka jeho hokynář nebo pekař na ceně nebo kvalitě zboží, není šizen ve své specifické vlastnosti dělníka. Naopak, jakmile se určitá průměrná míra šizení stane někde společenským pravidlem, musí být časem vyrovnána příslušným zvýšením mezd. Dělník vystupuje vůči hokynáři jako kupec, tj. jako vlastník peněz nebo úvěru, a tedy vůbec ne ve své vlastnosti dělníka, tj. prodavače pracovní síly. Šizení ho možná - jako vůbec chudší třídu - postihuje tvrději než bohatší třídy společnosti, ale není to zlo, které postihuje výhradně jeho nebo které je zvláštností jeho třídy.
Stejně je tomu s bytovou nouzí. Rozšiřování moderních velkých měst uměle zvyšuje často v obrovské míře hodnotu pozemků v určitých částech města, zejména v centru; budovy na nich postavené, místo aby tuto hodnotu zvyšovaly, ji naopak snižují, protože už neodpovídají změněným poměrům; bourají se a nahrazují jinými. Tak se bourají především dělnické byty v centru města, {247} neboť nájemné z nich, i když jsou nejvíc přeplněné, nemůže nikdy stoupnout nad určité maximum, anebo stoupá jen velice zvolna. Bourají se a místo nich se stavějí obchody, skladiště, veřejné budovy. Bonapartismus prostřednictvím svého Haussmanna využil této tendence v Paříži[b] úžasným způsobem ke spekulacím a soukromému obohacení; ale i Londýnem, Manchesterem a Liverpoolem kráčel Haussmannův duch a zdá se, že se cítí stejně doma i v Berlíně a ve Vídni. Důsledkem toho je, že dělníci jsou vytlačováni ze středu města na okraj, že ubývá dělnických a vůbec menších bytů, že se byty zdražují a že často vůbec nejsou; za takovýchto poměrů bude ovšem stavební průmysl stavět dělnické byty vždycky jen výjimečně, protože mu dražší byty skýtají mnohem výhodnější pole pro spekulaci.
Tato bytová nouze jistě tedy postihuje tvrději dělníky než všechny zámožnější třídy; není však zlořádem tížícím výhradně dělnickou třídu, jako jím není hokynářovo šizení, a musí, pokud postihuje dělnickou třídu, dospět na určitém stupni a po určité době rovněž k určitému[c] ekonomickému vyrovnání.
A především těmito útrapami, společnými dělnické třídě i jiným třídám, zejména maloburžoazii, se s oblibou zabývá maloburžoazní socialismus, k němuž patří i Proudhon. A není tedy vůbec náhoda, že se náš německý proudhonovec zmocňuje především bytové otázky, která, jak jsme viděli, vůbec není výhradně dělnickou otázkou, a že ji naopak prohlašuje za otázku výhradně dělnickou.
"Čím je námezdní dělník vůči kapitalistovi, tím je nájemník vůči majiteli domu."[230]
To je úplně nesprávné.
Při bytové otázce stojí proti sobě dvě strany, nájemník a pronajímatel čili majitel domu. První chce od druhého odkoupit dočasné užívání bytu; má peníze nebo úvěr - i když si musí tento úvěr odkoupit právě od majitele domu za lichvářskou cenu, za přirážku k nájemnému. Je to prostý prodej zboží; není to obchod mezi {248}proletářem a buržoou, mezi dělníkem a kapitalistou; nájemník - i když je dělníkem, vystupuje jako majetný člověk, musel už prodat své specifické zboží, pracovní sílu, aby s výtěžkem tohoto prodeje mohl vystupovat jako kupec užívání bytu, nebo musí být schopen dát záruku, že tuto pracovní sílu v budoucnu prodá. Chybějí zde úplně výsledky příznačné pro prodej pracovní síly kapitalistovi. Kapitalista nechá koupenou pracovní sílu za prvé reprodukovat svou vlastní hodnotu, za druhé ale vytvořit nadhodnotu, která prozatím, dokud nebude rozdělena mezi kapitalistickou třídu, zůstává v jeho rukou. Zde je tedy vytvářena přebytečná hodnota; celková suma existujících hodnot se zvětšuje. Úplně jinak je tomu při pronájmu. Ať tu pronajímatel nájemníka sebevíc ošidí, je to vždycky jen pouhé převádění už existující, dříve vyrobené hodnoty, a celková suma hodnot, které vlastní nájemník a pronajímatel dohromady, zůstává stejná jako předtím. Dělník je vždycky ošizen o část produktu své práce, ať už kapitalista platí jeho práci pod její hodnotou, za ni nebo nad ní; nájemník jen tehdy, když musí platit byt nad jeho hodnotou. Je tedy naprostým překrucováním vztahu mezi nájemníkem a pronajímatelem chtít jej stavět na roveň vztahu mezi dělníkem a kapitalistou. Naopak, máme tu co dělat s úplně obyčejným obchodem mezi dvěma občany, a tento obchod probíhá podle ekonomických zákonů, které regulují prodej zboží vůbec, a zvláště pak prodej zboží pozemkové vlastnictví. Především se započítají náklady na stavbu a udržování domu nebo příslušné části domu; dále hodnota pozemku, jež je podmíněna více či méně příznivou polohou domu; konečně pak rozhoduje momentální poměr mezi poptávkou a nabídkou. Tento prostý ekonomický vztah se v hlavě našeho proudhonovce vyjadřuje takto:
"Jednou postavený dům slouží jako věčný právní nárok na určitý zlomek společenské práce, i když skutečná hodnota domu byla jeho majiteli už dávno víc než dostatečně zaplacena ve formě nájemného. Tak se stává, že nájemné z domu postaveného například před padesáti lety vynese za tuto dobu dvojnásobek, trojnásobek, pětinásobek, desetinásobek atd. původní ceny nákladů."
V tom je celý Proudhon. Předně se zapomíná, že nájemné musí nejen zaplatit úroky z nákladů na stavbu domu, ale že musí krýt i opravy a průměrnou částku nedobytných pohledávek, nezaplaceného {249} nájemného, stejně jako ztráty vzniklé dočasným neobsazením bytu a konečně v ročních splátkách umořovat kapitál vynaložený na stavbu domu, který přestává být časem obyvatelný a znehodnocuje se.[d] Za druhé se zapomíná, že nájemné za byt musí rovněž zúročovat přírůstek hodnoty pozemku, na němž dům stojí, že tedy část nájemného představuje pozemkovou rentu. Nás proudhonovec vysvětluje sice hned, že tento přírůstek hodnoty patří podle práva společnosti, a ne vlastníkovi pozemku, protože vzniká bez jeho přičinění; přehlíží však, že tím ve skutečnosti požaduje odstranění pozemkového vlastnictví, což je otázka, jejíž podrobnější zkoumání by nás tu zavedlo příliš daleko. Konečně přehlíží, že při celém tomto obchodu vůbec nejde o to, odkoupit od vlastníka dům, ale jen jeho užívání na určitou dobu. Proudhon, který se nikdy nestaral o skutečné, faktické podmínky, za nichž nějaký ekonomický jev probíhá, si ovšem nedovede vysvětlit ani to, jak může být původní cena nákladů domu splacena v podobě nájemného za padesát let popřípadě i desetkrát. Místo aby tuto nikterak těžkou otázku ekonomicky prozkoumal a zjistil, zda je opravdu v rozporu s ekonomickými zákony a proč, pomáhá si smělým skokem z ekonomie do právnické řeči: "jednou postavený dům slouží jako věčný právní nárok" na určitou roční platbu. Jak k tomu dochází, jak se dům stává právním nárokem, o tom Proudhon mlčí. A přece právě to by byl měl vysvětlit. Kdyby to byl prozkoumal, byl by shledal, že všechny právní nároky světa, ať jsou sebevěčnější, nepropůjčí domu moc, aby cena jeho nákladů byla v podobě nájemného zaplacena v padesáti letech desetkrát, ale že to mohou způsobit jedině ekonomické podmínky (které mohou být v podobě právních nároků společensky uznávány). A tak by byl na konci stejně daleko jako na začátku.
Celá Proudhonova nauka spočívá na tomto spásném skoku z ekonomické skutečnosti do právnické fráze. Vždycky, když čackému Proudhonovi uniká ekonomická souvislost - a to se mu stává při každé vážné otázce - utíká se do oblasti práva a dovolává se věčné spravedlnosti.
{250} "Proudhon čerpá svůj ideál věčné spravedlnosti z právních vztahů, které odpovídají zbožní výrobě, čímž podává - mimochodem řečeno - důkaz tak potěšitelný pro všechny šosáky, že forma zbožní výroby je stejně věčná jako spravedlnost. Potom se naopak pokouší skutečnou zbožní výrobu a skutečné právo, které jí odpovídá, přetvořit podle tohoto ideálu. Co bychom si mysleli o chemikovi, který místo aby studoval skutečné zákony výměny látek a na jejich základě řešil určité úlohy, by chtěl výměnu látek přetvořit podle ,věčných idejí' ,přirozenosti a příbuznosti'? Řekne-li nám někdo o lichvě, že odporuje ,věčné spravedlnosti', ,věčné rovnosti', ,věčné vzájemnosti' a jiným ,věčným pravdám', víme o ní snad víc, než věděli církevní otcové, když říkali, že lichva odporuje ,věčné milosti', ,věčné víře' a ,věčné vůli boží'?" (Marx, "Kapitál", str. 45.)[231]
Našemu proudhonovci se nevede o nic lépe než jeho pánu a mistru:
"Nájemní smlouva je jedním z tisíce převodů, jež jsou v životě moderní společnosti tak nutné jako oběh krve v těle živočichů. Bylo by ovšem v zájmu této společnosti, kdyby všechny tyto převody byly proniknuty právní ideou, tj. kdyby se všude prováděly podle přísných požadavků spravedlnosti. Zkrátka, ekonomický život společnosti se musí, jak praví Proudhon, povznést na výši ekonomického práva. Ve skutečnosti dochází, jak známo, právě k opaku."
Kdo by si pomyslel, že pět let po tom, co Marx tak stručně a pádně vystihl proudhonismus právě po této rozhodující stránce, bude ještě vůbec možné tisknout německy podobný zmatený tlach? Co vlastně znamená tento galimatyáš? Nic než to, že praktické účinky ekonomických zákonů, které regulují dnešní společnost, urážejí právní cítění autorovo, který chová zbožné přání zařídit věc tak, aby se tomu nějak odpomohlo. - To se rozumí, kdyby ropuchy měly ocasy, nebyly by to už ropuchy! A cožpak není kapitalistický výrobní způsob "proniknut právní ideou", totiž ideou svého vlastního práva na vykořisťování dělníků? A říká-li nám autor, že to není jeho právní idea, dostáváme se tím o krok dále?
Ale vraťme se k bytové otázce. Náš proudhonovec teď dává své "právní ideji" naprostou volnost a častuje nás touto dojemnou deklamací:
"Neváháme tvrdit, že není hroznějšího výsměchu celé kultuře našeho slavného století než fakt, že ve velkých městech 90 procent obyvatelstva i víc {251} nemá místečka, jež by mohlo nazývat svým. To, co je opěrným bodem mravní a rodinné existence, domov, je zachváceno sociálním vírem... Jsme v tomto ohledu hluboko pod divochy. Troglodyt má svou jeskyni, Australan má svou hliněnou chatrč, Indián vlastní ohniště - moderní proletář visí fakticky ve vzduchu" atd.
V této jeremiádě vidíme proudhonismus v celé jeho reakční podobě. Aby se mohla vytvořit moderní revoluční třída, proletariát, bylo absolutně nutné přestřihnout pupeční šňůru, která ještě vázala dělníka minulosti k půdě. Ruční tkadlec, který měl vedle svého tkalcovského stavu svůj domek, svou zahrádku a své políčko, byl při vší bídě a při všem politickém útlaku klidný a spokojený "ve vší bohabojnosti a počestnosti", smekal před boháči, pátery a státními úředníky a v nitru byl úplným otrokem. Právě moderní velký průmysl, který z dělníka připoutaného k půdě učinil úplně nemajetného, všech tradičních pout[e] zproštěného a svobodného proletáře-psance,[f] právě tato ekonomická revoluce vytvořila podmínky, za nichž jedině může být svrženo vykořisťování pracující třídy ve své poslední formě, ve formě kapitalistické výroby. A tu přichází tento ufňukaný proudhonovec a naříká nad vyháněním dělníků z jejich domovů jako nad velikým krokem zpět, ačkoli právě to byla první podmínka jejich duchovní emancipace.
Před 27 lety jsem v hlavních rysech vylíčil ("Postavení dělnické třídy v Anglii"[232]) právě tento proces vyhánění dělníků z jejich domovů, jak probíhal v 18. století v Anglii. Hanebnosti, které přitom páchali statkáři a továrníci, materiálně i morálně škodlivé účinky, jež muselo mít toto vyhánění především na postižené dělníky, jsou tam rovněž po zásluze vylíčeny. Ale napadlo mě snad, abych v tomto dějinném vývojovém procesu, za daných okolností naprosto nutném, spatřoval krok zpět "až za divochy"? Vyloučeno. Anglický proletář z roku 1872 stojí nekonečně výš než venkovský tkadlec se svým "domovem" z roku 1772. A provede někdy troglodyt se svou jeskyní, Australan se svou hliněnou chatrčí, Indián se {252} svým vlastním ohništěm červnové povstání nebo nastolí Pařížskou komunu?
O tom, že se postavení dělníků po zavedení kapitalistické výroby ve velkém měřítku vcelku materiálně zhoršilo, pochybuje jen buržoa. Ale máme se snad proto toužebně ohlížet po egyptských hrncích masa[233] (ostatně velmi hubených), po venkovské malovýrobě, která vychovávala jen rabské duse, nebo po "divoších"? Naopak. Teprve proletariát vytvořený moderním velkým průmyslem, osvobozený ode všech zděděných pout, i od těch, jež ho poutala k půdě, sehnaný do velkých měst, teprve proletariát je s to provést velký sociální převrat, který skoncuje s veškerým třídním vykořisťováním a s veškerým třídním panstvím. Dřívější venkovští ruční tkalci s vlastním domovem by to nikdy nedokázali, nikdy by v nich nemohla vzniknout taková myšlenka, tím méně by ji mohli chtít provést.
Zato pro Proudhona je celá průmyslová revoluce, která proběhla v posledních sto letech, parní síla, velká tovární výroba, která nahrazuje ruční práci stroji a ztisícinásobuje produktivní sílu práce, nanejvýš nepříjemnou událostí, něčím, k čemu vlastně nemělo dojít. Maloměšťák Proudhon požaduje svět, v němž každý zhotovuje zvláštní, samostatný výrobek, který lze ihned spotřebovat a směnit na trhu; když pak každý dostane plnou hodnotu své práce v jiném výrobku nazpět, je učiněno "věčné spravedlnosti" zadost a je vytvořen nejlepší svět. Ale tento proudhonovský nejlepsí svět byl už jako poupě rozšlápnut botou postupujícího průmyslového vývoje, který dávno zničil ve všech velkých průmyslových odvětvích individuální práci, denně ji ničí dál v menších i nejmenších odvětvích; na její místo dosazuje práci společenskou, podporovanou stroji a podmaněnými přírodními silami, jejíž hotový, ihned směnitelný nebo spotřebovatelný výrobek je společným dílem mnoha jednotlivců, jejichž rukama musel projít. A právě díky této průmyslové revoluci dosáhla produktivní síla lidské práce takové výše, že je možné - poprvé, co jsou lidé lidmi - při rozumném rozdělení práce mezi všechny nejen vytvořit dostatek všeho pro bohatou spotřebu všech členů společnosti a pro vydatný rezervní fond, ale i poskytnout všem jednotlivcům dostatek volného času, aby si {253} mohli z historicky zděděné vzdělanosti - vědy, umění, forem soužití atd. - osvojit to, co je cenné, a nejen osvojit, ale i proměnit z monopolu vládnoucí třídy v obecný majetek celé společnosti a dále to rozvíjet. A to je rozhodující. Jakmile produktivní síla lidské práce dosáhne této výše, zmizí každá záminka k existenci nějaké vládnoucí třídy. Poslední důvod, jímž byly obhajovány třídní rozdíly, zněl přece vždycky: Musí existovat třída, která se nemusí plahočit s výrobou svého denního živobytí, aby měla čas zabývat se duševní prací pro společnost. Těmto řečem, jež až dosud měly své velké dějinné oprávnění, učinila průmyslová revoluce posledních sta let jednou provždy přítrž. Existence vládnoucí třídy se stává den ze dne větší překážkou pro rozvoj jak průmyslové produktivní síly, tak i vědy a umění a zejména kulturních forem soužití. Nikdy nebyli větší zabedněnci, než jsou naši moderní buržoové.
Příteli Proudhonovi do toho všeho nic není. Chce "věčnou spravedlnost" a nic víc. Každý má dostat směnou za svůj výrobek plný výtěžek práce, plnou hodnotu své práce. Ale vypočítat tohle u výrobku moderního průmyslu je spletitá věc. Moderní průmysl zatemňuje právě zvláštní podíl jednotlivce na celkovém výrobku, který se při staré individuální ruční práci ve výrobku jaksi samozřejmě zračil. Moderní průmysl čím dál víc odstraňuje individuální směnu, na níž je vybudován celý Proudhonův systém, totiž přímou směnu mezi dvěma výrobci, z nichž každý získává směnou výrobek druhého a ten spotřebovává.[g] Proto je celý proudhonismus proniknut reakčním rysem, odporem proti průmyslové revoluci a chutí někdy otevřenější, někdy skrytější, vyhodit celý moderní průmysl, parní stroje, spřádací stroje a ostatní podfuk na smetiště a vrátit se ke staré, solidní ruční práci. Že tím pak ztrácíme devět set devadesát devět tisícin produktivní síly, že tím bude celé lidstvo odsouzeno k nejhoršímu pracovnímu otroctví, že se hladovění stane všeobecným pravidlem - co na tom, jen když dosáhneme toho, že při směně bude každý dostávat "plný výtěžek práce" a že bude uskutečněna "věčná spravedlnost"? Fiat justitia, pereat mundus!
{254} Spravedlnost musí být - i kdyby měl svět zajít!
A svět by při této proudhonovské kontrarevoluci zašel, kdyby se vůbec dala uskutečnit.
Rozumí se ostatně samo sebou, že i při společenské výrobě, podmíněné moderním velkým průmyslem, může být každému zajištěn "plný výtěžek jeho práce", pokud má tato fráze vůbec smysl. A smysl má jen tehdy, chápeme-li ji v širším smyslu, že se majitelem "plného výtěžku své práce" nestává každý jednotlivý dělník, nýbrž že celá společnost, skládající se ze samých dělníků, se stává majitelkou celkového produktu své práce, který zčásti rozděluje ke spotřebě mezi své členy, zčásti ho používá k nahrazení a rozmnožení svých výrobních prostředků a zčásti jej hromadí jako rezervní fondy výroby a spotřeby.[h]
*
Po tom, co předcházelo, můžeme už předem vědět, jak náš proudhonovec bude řešit velkou bytovou otázku. Na jedné straně tu máme požadavek, že každý dělník musí mít svůj vlastní byt, který mu patří, abychom už nestáli níž než divoši. Na druhé straně tu máme tvrzení, že dvojnásobné, trojnásobné, pětinásobné až desítinásobné zaplacení původní ceny nákladů na dům v podobě nájemného tak, jak se to fakticky děje, spočívá na právním nároku a že tento právní nárok je v rozporu s "věčnou spravedlnosti". Řešení je jednoduché: Odstraníme právní nárok a z moci věčné spravedlnosti prohlásíme, že zaplacené nájemné je splátka na cenu samotného bytu. Přizpůsobí-li si někdo své předpoklady tak, že už obsahují konečný závěr, nepotřebuje ovšem víc obratnosti než kterýkoli šarlatán k tomu, aby vytáhl předem připravený výsledek hotový z kapsy a chvástal se, že tento výsledek je produktem neotřesitelné logiky.
Tak je tomu i zde. Odstranění nájemných bytů se prohlašuje za nutnost, a to tak, že se žádá, aby se každý nájemník změnil ve vlastníka svého bytu. Jak se to udělá? Docela jednoduše:
{255} "Nájemný byt se vykoupí... Dosavadnímu majiteli domu se do haléře vyplatí hodnota jeho domu. Místo aby, jako dosud, představovalo zaplacené nájemné poplatek placený nájemníkem věčnému právu kapitálu, místo toho bude ode dne, kdy se vyhlásí výkup nájemných bytů, přesně stanovená suma, placená nájemníkem, roční splátkou za byt, který přešel do jeho majetku... Společnost...se touto cestou přemění v souhrn nezávislých svobodných majitelů bytů."
Proudhonovec vidí provinění proti věčné spravedlnosti v tom, že vlastník domu může ze svého domu bezpracně vytloukat pozemkovou rentu a úrok[i] z kapitálu vloženého do domu. Dekretuje, že to musí přestat; že kapitál vložený do domů nemá už nést úroky, a pokud představuje zakoupený pozemek, ani pozemkovou rentu. Ale viděli jsme už, že to vůbec nic nemění na kapitalistickém způsobu výroby, základu nynější společnosti. Stěžejní bod, kolem něhož se točí vykořisťování dělníka, je prodej pracovní síly kapitalistovi a užitek, který kapitalista z tohoto obchodu má, že totiž nutí dělníka vyrábět mnohem víc, než činí zaplacená hodnota pracovní síly. Právě tento obchod mezi kapitalistou a dělníkem vytváří všechnu nadhodnotu, která se potom v podobě pozemkové renty, obchodního zisku, úroků z kapitálu,[j] daní atd. rozděluje mezi různé odrůdy kapitalistů a jejich služebníky. A teď si přijde náš proudhonovec a myslí si, že dojdeme o krok dále, zakážeme-li brát zisky, popřípadě úroky jediné odrůdě kapitalistů, a to takových kapitalistů, kteří přímo nekupují vůbec žádnou pracovní sílu a tedy ji také nenutí vyrábět nadhodnotu, zisk, resp. úrok![k] Množství nezaplacené práce odnímané dělnické třídě by zůstalo docela stejné, i kdyby se majitelům domů už zítra vzala možnost dát si platit pozemkovou rentu a úrok;[l] to však našemu proudhonovci nebrání, aby prohlásil:
"Ochránění nájemného bytu je tedy jednou z nejplodnějších a nejvelkolepéjších snah, které pocházejí z lůna revoluční myšlenky, a musí se stát prvořadým požadavkem, sociální demokracie."
{256} Stejné dryáčnictví jako u samotného mistra Proudhona, který také vždycky tím víc kdáká, čím menší vejce snáší.
Teď si ale představte, jak to bude krásné, až bude každý dělník, maloburžoa a buržoa ročními splátkami donucen stát se nejprve částečným a potom úplným vlastníkem svého bytu! V anglických průmyslových obvodech, kde je velký průmysl, ale malé dělnické domky a kde každý ženatý dělník bydlí ve zvláštním domku, by to mělo možná ještě nějaký smysl. Ale doplňkem malého průmyslu v Paříži, stejně jako ve většině velkých měst na pevnině, jsou velké domy, v nichž bydlí pohromadě deset, dvacet, třicet rodin. V den vydání dekteru, který osvobodí svět a kterým se vyhlašuje výkup nájemných bytů, pracuje Petr v továrně na stroje v Berlíně. Po uplynutí jednoho roku je majitelem dejme tomu patnáctiny svého bytu, který se skládá z jedné světnice v pátém patře někde u Hamburské brány. Ztratí práci a brzy nato se octne v podobném bytě s nádhernou vyhlídkou na dvůr v třetím patře na Pothofu v Hannoveru, kde po pětiměsíčním pobytu získá právě 1/36 vlastnictví bytu, když ho stávka zažene do Mnichova a přinutí ho získat jedenáctiměsíčním pobytem právě 11/180 vlastnického práva na dosti tmavé bydlo v suterénu někde za Ober-Angergasse. Další stěhování, která jsou teď u dělníků tak častá, k tomu připojí: 7/360 neméně doporučeníhodného bytu v St. Gallen, 23/180 jiného bytu v Leedsu a 347/66223, přesně počítáno, aby si "věčná spravedlnost" nemohla naříkat, třetího bytu v Seraingu. Co má nyní náš Petr ze všech těchto podílů na bytech? Kdo mu za ně dá správnou hodnotu? Kde má shánět vlastníka nebo vlastníky ostatních podílů na svých různých bývalých bytech? A jak to teprve bude vypadat s vlastnickými vztahy u kteréhokoli velkého domu, jehož patra obsahují dejme tomu dvacet bytů a který po uplynutí výkupní lhůty a zrušení nájemných bytů patří třeba třem stům dílčích vlastníků, roztroušených po všech koncích světa? Náš proudhonovec odpoví, že tehdy už bude existovat proudhonovská směnná banka[234], která kdykoli vyplatí každému za každý produkt práce plný výtěžek práce, tedy také plnou hodnotu za podíl na bytě. Ale do proudhonovské směnné banky nám tady předně nic není, protože ani v článcích o bytové otázce o ní nikde není zmínka; za druhé se zakládá na prazvláštním {257} omylu, že chce-li někdo nějaké zboží prodat, najde vždycky nezbytně také kupce na jeho plnou hodnotu, a za třetí tato banka, dříve než ji Proudhon vynalezl, udělala úpadek už víc než jednou v Anglii pod názvem Labour Exchange Bazaar[235].
Celá představa, že si dělník má svůj byt koupit, spočívá opět na zmíněném už proudhonovském reakčním základním názoru, že poměry vytvořené moderním velkým průmyslem jsou chorobné výstřelky a že společnost se musí násilně - tj. proti proudu, který ji unáší už sto let - vrátit k poměrům, v nichž je obecným pravidlem stará stabilní ruční práce jednotlivce, což není vůbec nic jiného než idealizovaná obnova zaniklé a ještě zanikající řemeslné malovýroby. Teprve až budou dělníci vrženi zpět do těchto stabilních poměrů, bude šťastně odstraněn "sociální vír", a pak ovšem bude moci dělník znovu užívat vlastnictví "domova" a uvedená teorie o výkupu se bude zdát méně nesmyslná. Proudhon však zapomíná, že kdyby toho chtěl dosáhnout, musel by nejdřív posunout hodiny světových dějin o sto let nazpět a že by tím z dnešních dělníků nadělal zase takové omezené, podlízavé a pokrytecké otrocké duše, jakými byli jejich prapradědové.
Pokud však má toto proudhonovské řešení bytové otázky racionální, prakticky upotřebitelný obsah, potud je dnes už provedeno, ale toto provedení nepochází z "lůna revoluční myšlenky", nýbrž od - samotné velké buržoazie. Poslyšte, co o tom píše 16. března 1872 výborný španělský list "La Emancipación" z Madridu:
"Je ještě jeden prostředek, jak řešit bytovou otázku, který navrhl Proudhon a který na první pohled oslňuje, ale při bližším zkoumání ukazuje svou naprostou bezmocnost. Proudhon navrhl, aby se nájemníci změnili ve splácející kupce, takže by se ročně zaplacené nájemné započítávalo jako splátka na hodnotu domu a nájemník by se po uplynutí určité doby stal vlastníkem tohoto bytu. Tohoto prostředku, který Proudhon považoval za velmi revoluční, se dnes zmocňují ve všech zemích společnosti spekulantů, které si tak zvýšením nájemného dávají dvakrát až třikrát zaplatit hodnotu domů. Pan Dollfus a jiní velcí továrníci v severovýchodní Francii uskutečnili tento systém nejen proto, aby z něho vytloukli peníze, ale navíc ještě s postranním politickým záměrem.
Nejchytřejší vůdcové vládnoucích tříd zaměřovali vždy své úsilí k tomu, aby rozmnožili počet drobných vlastníků, a tím si vychovali armádu proti proletariátu. Buržoazní revoluce minulého století rozdrobily veliký pozemkový majetek šlechty a církve v drobné parcelové vlastnictví, jak to dnes chtějí provést {258} španělští republikáni s dosud existujícím velkým pozemkovým majetkem, a tak vytvořily třídu drobných pozemkových vlastníků, kteří se od té doby stali nejreakčnějším živlem společnosti a trvalou překážkou revolučního hnutí městského proletariátu. Napoleon III. měl v úmyslu vytvořit v městech podobnou třídu rozdrobením částek státních dluhopisů, a pan Dollfus a jeho kolegové tím, že prodávali svým dělníkům malé byty na roční splátky, snažili se v nich udusit revolučního ducha a zároveň je jejich pozemkovým majetkem připoutat k továrně, v níž pracovali; a tak se stalo, že Proudhonův plán nejen nepřinesl dělnické třídě žádnou úlevu, ale obrátil se dokonce přímo proti ní.[m]
Jak se tedy má řešit bytová otázka? V dnešní společnosti právě tak, jako se řeší každá jiná společenská otázka: pozvolným ekonomickým vyrovnáváním poptávky a nabídky, řešením, které otázku samu stále znovu vytváří a není tedy žádným řešením. Jak by tuto otázku řešila sociální revoluce, to nezávisí jen na daných okolnostech, ale souvisí to také s mnohem širšími otázkami, z nichž zrušení protikladu mezi městem a venkovem je jednou z nejpodstatnějších. Protože nehodláme vytvářet utopické systémy, jak by měla být zařízena budoucí společnost, bylo by víc než zbytečné se tím zabývat. Tolik je však jisté, že už dnes je ve velkých městech dost obytných budov, aby se při jejich racionálním využití mohla ihned odstranit každá skutečná "bytová nouze". To je ovšem možné jen vyvlastněním dnešních majitelů, popřípadě tím, že se do jejich domů nastěhují dělníci bez přístřeší nebo dělníci, kteří dosud bydlí v přeplněných bytech, a jakmile proletariát dobude politickou moc, bude takovéto opatření diktované veřejným zájmem tak lehce proveditelné, jako jsou pro dnešní stát jiná vyvlastňovací a ubytovací opatření.
*
{259} Náš proudhonovec není vsak se svými dosavadními výkony v bytové otázce spokojen. Musí ji pozvednout z hříšné země do oblasti vyššího socialismu, aby se i tam osvědčila jako podstatný "zlomek sociální otázky".
"Dejme tomu, že by produktivita kapitálu byla skutečně uchopena za rohy, jak se to dříve či později musí stát, např. nějakým přechodným zákonem, který stanoví úrok ze všech kapitálů na jedno procento, ovšem s tendencí přibližovat i tuto sazbu stále víc nule, takže nakonec se nebude platit za nic než za práci nutnou k převodu kapitálu. Jako všechny ostatní výrobky spadá ovšem pod tento zákon i dům a byt... První nabídne prodej sám majitel, jinak by jeho dům nebyl užíván a kapitál do něho vložený by byl prostě neužitečný."
Tato věta obsahuje jeden z hlavních článků víry proudhonovského katechismu a je pádným příkladem zmatku, který v něm panuje.
"Produktivita kapitálu" je nesmysl, který Proudhon bez uvážení převzal od buržoazních ekonomů. Buržoazní ekonomové sice také začínají větou, že pramenem všeho bohatství a měřítkem hodnoty všech zboží je práce; musejí však také vysvětlit, jak to, že kapitalista, který zálohuje kapitál do průmyslového nebo řemeslnického podnikání, dostane na konci podnikání nazpět nejen svůj zálohovaný kapitál, ale navíc ještě zisk. Musejí se proto zaplétat do všelijakých rozporů a připisovat určitou produktivitu také kapitálu. Nejlepší důkaz, jak hluboko Proudhon ještě vězí v buržoazním způsobu myšlení, je to, že si osvojil tento způsob mluvení o produktivitě kapitálu. Hned na začátku jsme viděli, že takzvaná "produktivita kapitálu" není nic jiného než schopnost kapitálu (za dnešních společenských poměrů, bez nichž by ovšem nebyl kapitálem) přivlastňovat si neplacenou práci námezdních dělníků.
Proudhon se však liší od buržoazních ekonomů tím, že tuto "produktivitu kapitálu" neschvaluje, ale naopak v ní objevuje porušení "věčné spravedlnosti". Právě ona brání tomu, aby dělník dostal plný výtěžek své práce. Musí tedy být odstraněna. A jak? Tak, že úroková sazba bude donucovacími zákony snížena a nakonec redukována na nulu. Pak podle našeho proudhonovce přestane být kapitál produktivní.
Úrok z vypůjčeného peněžního kapitálu je jen částí zisku; zisk, ať z průmyslového nebo obchodního kapitálu, je jen částí nadhodnoty {260} odňaté dělnické třídě kapitalistickou třídou v podobě nezaplacené práce. Ekonomické zákony, které regulují úrokovou sazbu, jsou na zákonech regulujících míru nadhodnoty tak nezávislé, jak jen to je mezi zákony téže společenské formy možné. Pokud však jde o rozdělování této nadhodnoty mezi jednotlivé kapitalisty, je jasné, že u průmyslníků a obchodníků, do jejichž podniků zálohují mnoho kapitálu ostatní kapitalisté, musí míra zisku za jinak stejných okolností stoupat tou měrou, jak klesá úroková sazba. Stlačení a konečně odstranění úrokové sazby by tedy ve skutečnosti vůbec "neuchopilo za rohy" takzvanou "produktivitu kapitálu", ale jen by jinak upravilo rozdělování nadhodnoty, odňaté a nezaplacené dělnické třídě, mezi jednotlivé kapitalisty a nezajistilo by výhodu dělníkovi proti průmyslovému kapitalistovi, ale průmyslovému kapitalistovi proti rentiérovi.
Proudhon vykládá ze svého právnického stanoviska úrokovou sazbu stejně jako všechna ekonomická fakta nikoli podmínkami společenské výroby, ale státními zákony, které jsou všeobecným výrazem těchto podmínek. Z tohoto stanoviska, které nemá o souvislosti státních zákonů s výrobními podmínkami společnosti ani potuchy, se tyto státní zákony nutně jeví jako zcela libovolné rozkazy, které mohou být kdykoli nahrazeny stejně dobře svým pravým opakem. Pro Proudhona není tedy nic snadnějšího než vydat dekret - jakmile k tomu bude mít moc - kterým se sníží úroková sazba na jedno procento. A zůstanou-li všechny ostatní společenské okolnosti stejné jako dříve, bude tento proudhonovský dekret existovat právě jen na papíře. Úroková sazba se bude přes všechny dekrety i nadále řídit ekonomickými zákony, kterým dnes podléhá; lidé, kteří mohou dostat úvěr, si budou podle okolností vypůjčovat peníze na 2, 3, 4 a více procent stejně jako předtím, a jediný rozdíl bude v tom, že rentiéři budou opatrní a budou půjčovat peníze jen takovým lidem, od nichž jim nehrozí soudní spor. Přitom je celý tento velký plán odejmout kapitálu jeho "produktivitu" prastarý, tak starý jako - zákony proti lichvě, které neměly jiný účel než omezit úrokovou sazbu a které byly nyní všude zrušeny, protože se v praxi stále překračovaly a obcházely a stát musel uznat svou bezmocnost vůči zákonům společenské výroby. {261} A opětné zavedení těchto středověkých, neproveditelných zákonů má "uchopit produktivitu kapitálu za rohy"? Vidíme, že čím víc proudhonismus zkoumáme, tím se jeví reakčnější.
A když se pak úroková sazba tímto způsobem sníží na nulu a úrok z kapitálu se tedy odstraní, "nebude se platit za nic než za práci potřebnou k převodu kapitálu". To má znamenat, že odstranění úrokové sazby se rovná nejen odstranění zisku, ale dokonce i nadhodnoty. Kdyby však bylo skutečně možné odstranit úrok nějakým dekretem, jaký by to mělo následek? Ten, že třída rentiérů by už neměla příležitost půjčovat svůj kapitál ve formě záloh, ale vkládala by jej sama nebo v akciových společnostech do průmyslu na vlastní účet. Množství nadhodnoty odnímané dělnické třídě třídou kapitalistů by zůstalo stejné, jen její rozdělení by se změnilo, a ani to nijak významně.
Ve skutečnosti nás proudhonovec přehlíží, že už i dnes se při koupi zboží v buržoazní společnosti průměrně neplatí nic víc než "práce potřebná k převodu kapitálu" (rozuměj k výrobě určitého zboží). Práce je měřítkem hodnoty všech zboží, a nehledě k výkyvům trhu, je v dnešní společnosti naprosto nemožné, aby se v celkovém průměru platilo za zboží něco víc než práce potřebná k jeho zhotovení. Ne, ne, milý proudhonovče, háček je někde docela jinde; je v tom, že "práce potřebná k převodu kapitálu" (máme-li užít vašeho zmateného způsobu vyjadřování) právě není plně zaplacena'. Jak k tomu dochází, můžete si přečíst u Marxe ("Kapitál", str. 128-160)[236].
Ale to není všechno. Odstraní-li se úrok z kapitálu (Kapitalzins), odstraní se tím i nájemné (Mietzins)[n] . Neboť "jako všechny ostatní výrobky spadá ovšem pod tento zákon i dům a byt". To je docela v duchu onoho starého majora, který si dal zavolat svého jednoročního dobrovolníka a řekl: "Poslouchejte, dověděl jsem se, že jste doktor - zajděte ke mně občas; má-li člověk ženu a sedm dětí, je pořád co kurýrovat."
Jednoročák: "Ale odpusťte, pane majore, já jsem doktor filosofie."
{262} Major: "To je mi docela jedno. Mastičkář jako mastičkář."
Stejné je to s naším proudhonovcem: nájemné nebo úrok z kapitálu, to je mu docela jedno, úrok je úrok, mastičkář je mastičkář. - Výše jsme viděli, že cena nájmu, jinak řečeno nájemné, se skládá: 1. z podílu pozemkové renty; 2. z podílu úroku ze stavebního kapitálu včetně zisku stavebního podnikatele; 3. z podílu nákladů na opravy a pojištění; 4. z podílu, který se ročně odepisuje (amortizuje) ze stavebního kapitálu včetně zisku tou měrou, jakou se dům postupně opotřebovává.[237]
A teď to musí být jasné i slepému: "První nabídne prodej sám vlastník, protože jinak by jeho dům nebyl užíván a kapitál do něho vložený by byl prostě neužitečný." Ovšem, odstraní-li se úrok ze zálohovaného kapitálu, nemůže žádný majitel domu dostat už ani haléř nájemného, prostě protože se místo nájemné (Miete) může také říci nájemný úrok (Mietzins)[o] a protože nájemný úrok obsahuje část, která je skutečným úrokem z kapitálu. Mastičkář zůstane mastičkářem. Bylo-li možné zákony proti lichvě učinit neúčinnými vůči obyčejnému úroku z kapitálu jen tím, že se obcházely, sazeb nájemného se nikdy ani v nejmenším nedotýkaly. Teprve Proudhon jako první si představuje, že nový zákon proti lichvě bude klidně regulovat a pozvolna odstraní nejen prostý úrok z kapitálu (Kapitalzins), ale i složité nájemné (Mietzins) z bytů.[p] Proč by se potom měl majiteli "prostě neužitečný" dům za drahé peníze odkupovat a proč by majitel domu za těchto okolností ještě nepřiplatil, aby se zbavil tohoto "prostě neužitečného" domu, aby už nemusel vynakládat žádné prostředky na opravy, to nám zůstává utajeno.
Po tomto triumfálním výkonu v oblasti vyššího socialismu (mistr Proudhon to nazval suprasocialismem) pokládá se náš proudhonovec za oprávněného vznést se ještě trochu výše.
"Nyní jde jen o to, vyvodit ještě některé závěry, aby ze všech stran dopadlo plné světlo na náš tak důležitý předmět."
A jaké jsou tyto závěry? Jsou to věci, které vyplývají z předcházejícího právě tak málo jako znehodnocení obytných domů z odstranění úrokové sazby a které - zbaveny pompézních a slavnostních {263} frází našeho autora - neznamenají nic víc, než že k lepšímu uspořádání záležitosti s výkupem nájemných bytů by byly žádoucí: 1. přesná statistika o tomto předmětu; 2. dobrá zdravotní policie a 3. družstva stavebních dělníků, která by mohla převzít stavbu nových domů - vesměs věci, které jsou zajisté velmi krásné a dobré, ale které, přestože zaobaleny do dryáčnických frází, vůbec nevnášejí "plné světlo" do temna Proudhonova myšlenkového zmatku.
Kdo vykonal tak veliké dílo, má teď také právo obrátit se k německým dělníkům s vážným napomenutím:
Takové a podobné otázky, jak se nám zdá, si zajisté zaslouží pozornosti sociální demokracie... Kéž se snaží ujasnit si, tak jako zde bytovou otázku, i jiné stejně důležité otázky, jako úvěr, státní dluhy, soukromé dluhy, daně atd."
A tak nám tedy náš proudhonovec dává naději na celou řadu článků o "podobných otázkách", a bude-li o všech pojednávat tak obšírně jako o tomto "tak důležitém předmětu", bude mít "Volksstaat" dost rukopisů na celý rok. Můžeme ho však předběhnout - nakonec to bude zas jen to, co už bylo řečeno: Úrok z kapitálu se odstraní, čímž odpadnou úroky, které by se měly platit ze státních a soukromých dluhů, úvěr bude zadarmo atd. Téhož kouzelného zaříkadla se použije na každý libovolný předmět a v každém jednotlivém případě se s neúprosnou logikou objeví tento podivuhodný výsledek: odstraní-li se úrok z kapitálu, nebudou se už muset platit úroky z vypůjčených peněz.
Ostatně jsou to pěkné otázky, kterými nám náš proudhonovec vyhrožuje: Úvěr! Jaký úvěr potřebuje dělník mimo úvěr od výplaty k výplatě nebo úvěr zastavárny? Jaký je v tom pro něj rozdíl, dostává-li tento úvěr zdarma nebo za úroky, ba i za lichvářské úroky zastavárny? A kdyby to, všeobecně vzato, byla pro něho nějaká výhoda, kdyby tedy výrobní náklady na pracovní sílu byly nižší, nemusila by klesnout cena pracovní síly? - Ale pro buržou a zvlášť pro maloburžou - pro ty je úvěr důležitá otázka, a zvláště pro maloburžou by bylo velmi příjemné, kdyby mohl kdykoli dostat úvěr, a k tomu ještě bez placení úroků. - "Státní dluhy!" Dělnická třída ví, že je nenadělala, a až se dostane k moci, ponechá jejich zaplacení těm, kteří je nadělali. - "Soukromé dluhy!" - {264} viz úvěr. - "Daně!" To je něco, co velmi zajímá buržoazii, ale dělníky jen pramálo: to, co dělník platí na daních, je natrvalo součástí výrobních nákladů na pracovní sílu a musí to tedy také hradit kapitalista. Všechny tyto body, které se nám zde předkládají jako otázky velice důležité pro dělnickou třídu, mají ve skutečnosti podstatný význam jen pro buržou a ještě více pro maloburžou, a my přes všechno, co říká Proudhon, tvrdíme, že dělnická třída není povolána k tomu, aby dbala zájmů těchto tříd.
O veliké otázce, která se skutečně týká dělníků, o vztahu mezi kapitalistou a námezdním dělníkem, o otázce: jak to, že se kapitalista může obohacovat z práce svých dělníků, o tom neříká náš proudhonovec ani slovo. Jeho pán a mistr se tím sice zabýval, ale nikterak to neobjasnil a není ani ve svých posledních spisech v podstatě o nic dál než ve své "Philosophie de la misère" (Filosofii bídy), jejíž celou nicotnost tak pádně odhalil Marx už roku 1847.
Je dost zlé, že dělníci mluvící románskými jazyky neměli za posledních dvacet pět let skoro žádnou jinou socialistickou duševní potravu než spisy tohoto "socialisty druhého císařství"; dvojnásobné neštěstí by bylo, kdyby proudhonovská teorie měla nyní zaplavit i Německo. O to však nemějme starost. Teoretické stanovisko německých dělníků předběhlo proudhonovské stanovisko o padesát let a stačí konstatovat to na jediném příkladě bytové otázky, abychom si uspořili další námahu v tomto směru.
{265} Oddíl druhý
Jak řeší bytovou otázku buržoazieI
V oddílu o proudhonovském řešení bytové otázky jsme ukázali, do jaké míry má na této otázce bezprostřední zájem maloburžoazie. Ale velmi značný, třebaže nepřímý zájem má na ní i velká buržoazie. Moderní přírodověda dokázala, že takzvané "nezdravé čtvrti", v nichž jsou stěsnáni dělníci, jsou semeništi všech těch nákaz, které čas od času postihují naše města. V zamořeném vzduchu a v otrávené vodě dělnických čtvrtí se rozmnožují zárodky cholery, tyfu, tyfové horečky, neštovic a jiných zhoubných nemocí; téměř nikdy tam nevyhynou, za příznivých okolností se vyvíjejí v epidemické nákazy a pronikají pak ze svých semenišť do vzdušnějších a zdravějších částí města, obývaných pány kapitalisty. Kapitalistické panstvo si nemůže beztrestně dovolit potěšení vyvolávat mezi dělnictvem epidemické nemoci; následky postihují i je samy a anděl zkázy řádí mezi kapitalisty stejně bezohledně jako mezi dělníky.
Jakmile se to zjistilo vědecky, vzpláli lidumilní buržoové ušlechtilou touhou pečovat o zdraví svých dělníků. Zakládaly se společnosti, psaly se knihy, podávaly se návrhy, prodebatovávaly a vydávaly se zákony, aby se ucpaly zdroje stále se opakujících nákaz. Vyšetřovaly se bytové poměry dělnictva a konaly se pokusy odstranit nejkřiklavější nešvary. Zvlášť horlivou činnost vyvíjeli velcí buržoové v Anglii, kde je nejvíc velkých měst a kde mají tudíž nejvíc horkou půdu pod nohama; byly jmenovány vládní komise pro vyšetření zdravotních poměrů dělnické třídy; jejich zprávy, proslulé tím, že vynikají nade všechny kontinentální prameny svou přesností, úplností a nestranností, poskytly podklady pro nové, více nebo méně účinné zákony. Jakkoli jsou tyto zákony nedokonalé, přece daleko předčí všechno, co bylo v tomto směru dosud vykonáno na kontinentě. A přesto vytváří kapitalistický společenský {266} řád zlořády, o jejichž vyléčení tu jde, stále znovu s takovou nezbytností, že i v Anglii léčba pokročila sotva o jediný krok dopředu.
Německo potřebovalo jako obvykle mnohem delší dobu, než chronicky existující zdroje nákaz dosáhly i zde tak akutního stupně, aby vyburcovaly ospalou velkou buržoazii. Ale co se vleče, neuteče, a tak konečně vznikla i u nás buržoazní literatura o veřejném zdravotnictví a o bytové otázce - zředěný výtah z jejích zahraničních, hlavně anglických předchůdců, kterému se zvučnými a slavnostními frázemi podvodně dodává zdání vyššího pojetí. K této literatuře náleží: Dr. Emil Sax, "Die Wohnungszustände der arbeitenden Classen und ihre Reform", Vídeň 1869.
Vybral jsem tuto knihu, abych na ní ukázal buržoazní pojetí bytové otázky jen proto, že se v ní autor pokouší shrnout pokud možno všechnu buržoazní literaturu o tomto předmětu. A našemu autorovi sloužila jako "pramen" pěkná literatura! Ze skutečných hlavních pramenů, z anglických parlamentních zpráv, jsou uvedeny jmenovitě jen tři nejstarší; celá kniha dokazuje, že se autor nikdy ani do jedné z nich nepodíval; zato nám předvádí celou řadu frázovitých měšťáckých, loajálně šosáckých a pokrytecky filantropických spisů; Ducpétiaux, Roberts, Hole, Huber, zprávy o jednání anglických sociálně vědeckých (spíše žvanivých) kongresů, časopis pruského Spolku pro blaho pracujících tříd, rakouská úřední zpráva o pařížské světové výstavě, úřední bonapartistické zprávy o téže výstavě, "Illustrated London News", "Über Land und Meer" a konečně "uznávaná autorita", muž "bystrého, praktického rozumu" a "přesvědčivé výmluvnosti", totiž - Julius Faucher! V seznamu těchto pramenů chybí už jen "Gartenlaube", "Kladderadatsch" a střelec Kutschke.[238]
Aby o stanovisku pana Saxe nemohly vzniknout pochybnosti, vysvětluje na str. 22:
"Sociální ekonomií nazýváme nauku o národním hospodářství aplikovanou na sociální otázky, vyjádřeno přesněji, souhrn prostředků a cest, které nám tato věda poskytuje, abychom na základě jejích ,železných' zákonů v rámci právě panujícího společenského řádu pozvedli takzvané(!) nemajetné třídy na úroveň majetných."
Nebudeme rozebírat zmatenou představu, že by se "nauka o národním hospodářství" čili politická ekonomie vůbec zabývala {267} jinými otázkami než "sociálními". Přikročíme hned k hlavnímu bodu. Dr. Sax požaduje, aby "železné zákony" buržoazní ekonomie, "rámec právě panujícího společenského řádu", jinými slovy kapitalistický výrobní způsob zůstal nezměněn a aby přesto byly pozvednuty "takzvané nemajetné třídy na úroveň majetných". Je vsak nevyhnutelným předpokladem kapitalistického výrobního způsobu, že existuje nikoli takzvaná, nýbrž skutečná nemajetná třída, která nemá na prodej nic než svou pracovní sílu a je tudíž také nucena prodávat svou pracovní sílu průmyslovým kapitalistům. Úkol nové vědy vynalezené panem Saxem, sociální ekonomie, spočívá tedy v tom, najít prostředky a cesty, jak v rámci společenských poměrů založených na protikladu mezi kapitalisty, majiteli všech surovin, výrobních nástrojů a životních prostředků na jedné straně a nemajetnými námezdními dělníky, kteří mohou nazývat svým vlastnictvím jen svou pracovní sílu a nic víc, na druhé straně, jak se v rámci těchto společenských poměrů mohou všichni námezdní dělníci proměnit v kapitalisty, aniž přestanou být námezdními dělníky. Pan Sax se domnívá, že tuto otázku vyřešil. Snad bude tak laskav a ukáže nám, jak je možné proměnit všechny vojáky francouzské armády, z nichž každý už od dob starého Napoleona nosí v tornistře maršálskou hůl, v polní maršálky, aniž přestanou být prostými vojáky. Nebo jak je možné udělat ze čtyřiceti miliónů poddaných německé říše samé německé císaře.
Podstatou buržoazního socialismu je, že chce zachovat základ všech zlořádů nynější společnosti a současně tyto zlořády odstranit. Buržoazní socialisté chtějí, jak je řečeno už v "Komunistickém manifestu", "odpomoci sociálním neduhům, aby zajistili trvání buržoazní společnosti", chtějí "buržoazii bez proletariátu".[239] Viděli jsme, že pan Sax staví otázku právě tak. Její řešení vidí v řešení bytové otázky; domnívá se, že
"vylíčené tělesné i duševní bídě lze s úspěchem odpomoci zlepšením bytů pracujících tříd, a tím - pouze rozsáhlým zlepšením bytových poměrů - bude převážná část těchto tříd pozvednuta z bahna své existence, často sotva důstojné člověka, k čistým výšinám hmotné i duševní spokojenosti." (Str. 14.)
Mimochodem řečeno, je v zájmu buržoazie zastřít existenci proletariátu, který je produktem buržoazních výrobních vztahů {268} a podmínkou jejich dalšího trvání. Proto nám pan Sax na str. 21 vypravuje, že pracujícími třídami je třeba rozumět vedle vlastních dělníků všechny "nemajetné společenské třídy", "drobný lid vůbec, jako řemeslníky, vdovy, penzisty (!), nižší úředníky atd.". Buržoazní socialismus podává ruku maloburžoaznímu socialismu.
Odkud se tedy bere bytová nouze? Jak vznikla? Jako dobrý buržoa nesmí pan Sax vědět, že je nutným produktem buržoazní formy společnosti; že se bez bytové nouze nemůže obejít taková společnost, v níž je veliká masa pracujících odkázána výhradně na mzdu, tedy na sumu životních prostředků nutných k její existenci a rozmnožování; v níž nová zdokonalování strojů atd. ustavičně vyřazují masy dělníků z práce; v níž prudké, pravidelně se opakující průmyslové výkyvy podmiňují na jedné straně existenci početné rezervní armády nezaměstnaných dělníků, na druhé straně dočasně vyhazují velikou masu dělníků bez práce na dlažbu; v níž jsou dělníci masově stěsnáváni ve velkých městech, a to rychleji, než pro ně za daných poměrů vznikají byty, a v níž se tedy vždycky musejí najít nájemníci i pro nejhorší prasečí chlívky; v níž konečně má majitel domu jako kapitalista nejen právo, ale v důsledku konkurence do jisté míry i povinnost bezohledně vytloukat ze svého domovního majetku co nejvyšší nájemné. V takové společnosti není bytová nouze náhoda, je to nutná instituce a může být odstraněna i se svými účinky na zdraví atd. jen tehdy, když se od základu přetvoří celý společenský řád, z něhož vzniká. To však nesmí buržoazní socialismus vědět. Nesmí si vysvětlovat bytovou nouzi z poměrů. Nezbývá mu tedy jiný prostředek, než si ji morálními frázemi vykládat z lidské špatnosti, tak říkajíc z dědičného hříchu.
"A tu nelze neuznat - a tudíž ani popřít" (jak odvážný závěr!) - "že vina... spočívá zčásti na dělnících samých, na těch, kteří byty požadují, druhá, a to mnohem větší část na těch, kteří se o uspokojení této potřeby starají nebo také nestarají, ačkoli k tomu mají potřebné prostředky, na majetných, vyšších třídách společnosti. Jejich vina... je v tom, že se nestarají o zajištění dostatečné nabídky dobrých bytů."
Jako nás Proudhon přenáší z ekonomie do právnictví, tak nás zde náš buržoazní socialista přenáší z ekonomie do morálky. A není nic přirozenějšího. Kdo prohlašuje kapitalistický výrobní způsob, {269} "železné zákony" dnešní buržoazní společnosti za nedotknutelné, a přesto chce odstranit jejich nepříjemné, ale nutné následky, tomu nezbývá než dělat kapitalistům různá morální kázání, jejichž dojemný účinek se díky soukromým zájmům, nebo v nejhorším případě v důsledku konkurence ihned zase rozplyne. Tato morální kázání se rovnají nářkům slepice na břehu rybníka, na němž vesele plovou káčata, která vyseděla. Káčata se pouštějí na vodu, ačkoli se v ní nemají čeho chytit, a kapitalisté se vrhají na zisk, ačkoli nemá duši. "V peněžních záležitostech přestávají žerty," říkal už starý Hansemann,[240] který se v tom vyznal lépe než pan Sax.
"Dobré byty jsou tak drahé, že jich většina dělníků naprosto nemůže užívat. Veliký kapitál... se plaše straní stavění bytů pro pracující třídy... A tak se tyto třídy se svými bytovými potřebami většinou stávají oběťmi spekulace."
Hnusná spekulace - veliký kapitál ovšem nikdy nespekuluje! Ale nikoli zlá vůle, jen nevědomost zabraňuje velikému kapitálu spekulovat s dělnickými domy:
"Majitelé domů vůbec nevidí, jak velikou a důležitou úlohu... hraje normální uspokojování potřeby bydlení, nevědí, co lidem dělají, nabízejí-li jim zpravidla tak neodpovědně špatné, závadné byty, a konečně nevědí, jak si tím sami škodí." (str. 27.)
Kromě nevědomosti kapitalistů tu však musí být i nevědomost dělníků, aby z toho vznikla bytová nouze. Když pan Sax připustil, že "nejnižší vrstvy" dělníků "jsou nuceny(!) hledat nocleh, kde se dá, aby nezůstaly docela bez přístřeší, a že jsou v tomto směru zcela bezbranné a bezmocné", vypravuje nám toto:
"Je přece všeobecně známým faktem, jak mnozí z nich" (dělníků) "z lehkomyslnosti, převážně však z nevědomosti, skoro by se dalo říci virtuózně odnímají svému tělu podmínky přirozeného vývoje a zdravé existence, protože nemají nejmenší ponětí o racionální péči o zdraví, zvláště však o tom, jak ohromný význam při ní má byt." (Str. 27.)
Ted však vylézají měšťácké oslí uši. Zatímco se u kapitalistů "vina" rozplynula v nevědomosti, je u dělníků nevědomost jen příčinou viny. Slyšme:
"Tak se stává" (totiž z nevědomosti), "že se stěhují, jen aby něco ušetřili na nájemném, do tmavých, vlhkých, nevyhovujících bytů, jež jsou zkrátka výsměchem všem požadavkům hygieny... že si často několik rodin najímá dohromady jediný byt, dokonce jediný pokoj - to všechno, jen aby vydaly za byt co {270} nejméně, zatímco vedle toho vpravdě křičným způsobem promarňují svůj příjem v pití a jiných planých zábavách."
Peníze, které dělníci "promrhají za kořalku a tabák" (str. 28), "potloukání se po hostincích se všemi jeho žalostnými následky, které jako kámen stahuje dělnický stav stále znovu do bahna", leží skutečně panu Saxovi jako kámen v žaludku. Že za daných poměrů je pijáctví mezi dělnictvem nutným produktem jejich životního postavení, stejně nevyhnutelným jako tyfus, zločiny, hmyz, exekutoři a jiné společenské neduhy, tak nevyhnutelným, že je možné předem vypočítat průměrný počet osob propadajících pijáctví, o tom pan Sax opět nesmí nic vědět. Ostatně už můj starý učitel na obecné Škole říkával: "Obyčejní lidé chodí do hospody a vznešené panstvo do klubu", a protože jsem býval v obou, mohu potvrdit, že to je opravdu tak.
Všechny ty řeči o "nevědomosti" obou stran nejsou konec konců nic jiného než staré fráze o harmonii zájmů kapitálu a práce. Kdyby kapitalisté znali svůj pravý zájem, dodali by dělníkům dobré byty a vůbec by zlepšili jejich postavení; a kdyby dělníci chápali svůj pravý zájem, nestávkovali by, nepěstovali by sociální demokracii, nepolitizovali by, ale pěkně by poslouchali své představené - kapitalisty. Bohužel, obě strany vidí své zájmy docela jinde než v kázáních pana Saxe a jeho nesčetných předchůdců. Evangelium o harmonii mezi kapitálem a prací se hlásalo už asi padesát let; buržoazní filantropie vynaložila těžké peníze, aby tuto harmonii prokázala vzornými ústavy; ale jak později uvidíme, jsme dnes právě tam, kde jsme byli před padesáti lety.
Náš autor přechází nyní k praktickému řešení otázky. Jak málo revoluční byl Proudhonův návrh učinit dělníky vlastníky jejich bytů, vysvítá už z toho, že se buržoazní socialismus už před ním pokoušel a ještě stále pokouší o praktické provedení tohoto návrhu. Také pan Sax prohlašuje, že bytovou otázku lze úplně vyřešit jen přenesením vlastnictví bytu na dělníky. (Str. 58 a 59.) Nejen to, při této myšlence upadá v básnické vytržení a vyjadřuje je tímto nadšeným výlevem:
"Je něco svérázného v touze člověka po pozemkovém majetku, v pudu, který nedovedl oslabit ani dnešní horečně pulsující hmotařský život. Je to bezděčný {271} pocit významu hospodářské vymoženosti, jakou je pozemkový majetek. S ním se člověku dostává bezpečné opory, zapouští zároveň pevné kořeny do půdy a každé hospodářství (!) v něm má nejtrvalejší základnu. Ale požehnaná síla pozemkového majetku daleko přesahuje tyto materiální výhody. Kdo je tak šťasten, že tento majetek nazývá svým, dosáhl nejvyššího myslitelného stupně hospodářské nezávislosti; má oblast, v níž může suverénně panovat a vládnout, je svým vlastním pánem, má určitou moc a bezpečnou oporu v době nouze; jeho sebevědomí a s ním i jeho morální síla vzrůstají. Proto má v této otázce vlastnictví tak hluboký význam... Dělník, dnes bezmocně vystavený výkyvům konjuktury, stále závislý na zaměstnavateli, by tím do jisté míry unikl z tohoto nejistého postavení; stal by se kapitalistou a byl by zajištěn proti nebezpečí nezaměstnanosti nebo pracovní neschopnosti reálním úvěrem, který by se mu tím otevřel. Tím by se pozvedl z třídy nemajetných do třídy majetných." (Str. 63.)
Pan Sax zřejmě předpokládá, že člověk je v podstatě sedlákem, jinak by si nevybásnil, že dělníci našich velkých měst touží po pozemkovém majetku, což u nich nikdo jiný neobjevil. Pro naše velkoměstské dělníky je volnost pohybu první životní podmínkou a pozemkový majetek by pro ně byl jen poutem. Obstarejte jim vlastní domy, připoutejte je znovu k hroudě a zlomíte jejich sílu odporu proti snižování mezd továrníky. Jednotlivý dělník by mohl svůj domeček příležitostně prodat; ale při vážnější stávce nebo všeobecné průmyslové krizi[q] by musely přijít do prodeje všechny domky náležející postiženým dělníkům, nenašli by se tedy pro ně vůbec kupci nebo by se prodaly hluboko pod cenou nákladů. A kdyby se našli kupci na všechny domy, rozplynula by se celá velká bytová reforma pana Saxe opět vniveč a mohl by začínat zase znovu. Nejen básníci žijí ve světě představ, žije v něm i pan Sax, který si představuje, že majitel půdy "dosáhl nejvyššího stupně hospodářské nezávislosti", že má "bezpečnou oporu", že by "se stal kapitalistou a byl by zajištěn proti nebezpečí nezaměstnanosti a pracovní neschopnosti reálním úvěrem, který by se mu tím otevřel" atd. Jen ať se pan Sax podívá na francouzské a naše porýnské drobné rolníky; jejich domy a pole jsou přetíženy hypotékami, jejich sklizeň patří jejich věřitelům, ještě než je pokosena, a v jejich "oblasti" nehospodaří a nepanují suverénně oni, nýbrž lichvář, advokát a exekutor. To je nejvyšší myslitelný stupeň hospodářské {272} nezávislosti - pro lichváře! A aby dělníci přivedli svůj domek co nejrychleji pod tuto lichvářskou suverenitu, odkazuje je blahosklonný pan Sax starostlivě na reálni úvěr, který je jim otevřen a jehož mohou použít při nezaměstnanosti a pracovní neschopnosti, místo aby zatěžovali chudinskou péči.
Rozhodně ted pan Sax rozřešil otázku položenou zpočátku: dělník "se stává kapitalistou" tím, že získal vlastní domek.
Kapitál je velení nad nezaplacenou prací jiných. Dělníkův domek se tedy stává kapitálem jen tehdy, když jej dělník pronajme někomu jinému a přivlastňuje si v podobě nájemného část produktu jeho práce. Tím, že v něm sám bydlí, právě zamezuje, aby se domek stal kapitálem, stejně jako kabát přestává být kapitálem ve chvíli, kdy jej od krejčího koupím a obléknu. Dělník, který má domek v hodnotě tisíc tolarů, není už ovšem proletářem, ale člověk musí být panem Saxem, aby ho nazýval kapitalistou.
Kapitalističnost našeho dělníka má však ještě druhou stránku. Předpokládejme, že se v dané průmyslové oblasti stalo pravidlem, že každý dělník má svůj domek. V tom případě bydlí dělnická třída této oblasti zadarmo; výlohy za byt se už nepočítají do hodnoty její pracovní síly. Každé zmenšení nákladů na vytvoření pracovní síly, tj. každý trvalý pokles ceny dělníkových životních potřeb, se však "na základě železných zákonů nauky o národním hospodářství" rovná snížení hodnoty pracovní síly, a má proto nakonec za následek příslušný pokles mzdy. Mzda by tedy v průměru klesla o částku průměrně uspořenou na nájemném, tj. dělník by platil za svůj vlastní domek nájemné, ale nějako dříve v penězích majiteli domu, ale v podobě neplacené práce továrníkovi, pro kterého pracuje. Tak by se sice dělníkovy úspory uložené v domku staly do jisté míry kapitálem, ale kapitálem ne pro něho, nýbrž pro kapitalistu, který ho zaměstnává.
Pan Sax nedokáže tedy ani na papíře proměnit svého dělníka v kapitalistu.
Mimochodem poznamenávám, že to, co bylo řečeno výše, platí o všech takzvaných sociálních reformách, které se zakládají na spoření nebo na zlevnění dělníkových životních prostředků. Bud se všeobecně rozšíří, a pak mají za následek příslušný pokles mzdy, {273} nebo zůstanou zcela ojedinělými experimenty, a pak už to, že jsou jen jednotlivou výjimkou, dokazuje, že jejich provedení ve velkém je neslučitelné se stávajícím kapitalistickým výrobním způsobem. Připusťme, že by se v některém kraji podařilo všeobecným zavedením spotřebních spolků zlevnit životní prostředky dělníků o 20 %; pak by tam musela mzda trvale klesnout přibližně o 20 %, tj. v témž poměru, v jakém ony životní prostředky tvoří součást živobytí dělníků. Vynakládá-li například dělník na tyto životní prostředky průměrně tři čtvrtiny své týdenní mzdy, klesne nakonec mzda o 3/4 x 20 = 15%. Zkrátka: jakmile se taková spořivá reforma stane všeobecnou, dostává dělník o to menší mzdu, oč mu jeho úspory dovolují žít levněji. Dejte každému dělníkovi uspořený, nezávislý příjem dvaapadesát tolarů, a jeho týdenní mzda musí nakonec klesnout o tolar. Tedy: čím více spoří, tím méně mzdy dostává. Nešpoři tedy ve svém zájmu, ale v zájmu kapitalisty, čeho je ještě třeba k tomu, aby v něm byla "co nejmocněji povzbuzena... první hospodářská ctnost, spořivost"? (Str. 64.)
Ostatně nám také pan Sax vzápětí říká, že se dělníci mají stát majiteli domů ne tak ve svém zájmu, jako v zájmu kapitalistů:
"Nejen dělnický stav, také celá společnost má nejvyšší zájem na tom, aby co nejvíc jejích členů bylo spoutáno(!) s půdou" (přál bych si pana Saxe jednou vidět v této pozici)...[r] "Všechny tajné síly, které rozněcují sopku zvanou sociální otázka, žhnoucí pod našima nohama, proletářská zahořklost, nenávist... nebezpečné matení pojmů... se musí rozplynout jako mlhy před ranním sluncem, až... dělníci sami po oné cestě přejdou do třídy majetných." (Str. 65.)
Jinými slovy: pan Sax doufá, že dělníci se změnou svého proletářského postavení, kterou by získání domu muselo způsobit, ztratí i svůj proletářský charakter a stanou se znovu poslušnými tichošlápky, jakými byli jejich předkové, kteří také měli vlastní domky. Nad tím by se měli proudhonovci zamyslet.
Pan Sax se domnívá, že tím vyřešil sociální otázku:
"Neleží takto před námi spravedlivější rozdělení statků, tato hádanka sfingy, o jejíž řešení se už mnozí marně pokoušeli, jako hmatatelný fakt neopustilo tím oblast ideálů a nevstoupilo do oblasti skutečnosti? A až se to uskuteční, nebude {274} tím dosaženo jednoho z nejvyšších cílů, který i socialisté nejkrajnějšího směru vytyčují jako vrchol svých teorií?" (Str. 66.)
Je opravdu štěstí, že jsme se propracovali až sem. Tento jásot je totiž "vrcholem" Saxovy knihy a odtud to jde zase pozvolna z kopce, z "oblasti ideálů" k holé skutečnosti; až se dostaneme dolů, shledáme, že se za naší nepřítomnosti nic, ale pranic nezměnilo.
První krok z kopce nás nechá náš vůdce udělat, když nás poučí, že existují dva systémy dělnických obydlí: kotážový systém, v němž má každá dělnická rodina svůj vlastní domek a pokud možná i zahrádku, jako je tomu v Anglii, a kasárenský systém velkých domů s mnoha dělnickými byty, jako v Paříži, ve Vídni atd. Uprostřed mezi nimi je prý systém obvyklý v severním Německu. Ale kotážový systém je prý jedině správný a jediný způsob, při němž může dělník nabýt vlastnictví svého domku; kasárenský systém je nadto velmi nevýhodný pro zdraví, morálku a domácí mír - ale bohužel, bohužel, kotážový systém je právě ve střediscích bytové nouze, ve velkých městech, pro drahotu pozemků neproveditelný a můžeme být ještě rádi, postaví-li se tam místo velkých kasáren domy o čtyřech až šesti bytech nebo odpomůže-li se hlavním nedostatkům kasárenského systému všelijakými stavebními triky. (Str. 71-92.)
Už jsme se dostali o hezký kousek níže, že ano? Přeměna dělníků v kapitalisty, vyřešení sociální otázky, vlastní domek pro každého dělníka - to všechno zůstalo nahoře v "oblasti ideálů"; zbývá nám už jen zabývat se zaváděním kotážového systému na venkově a zařizováním pokud možno snesitelných dělnických kasáren ve městech.
Buržoazní řešení bytové otázky tedy podle vlastního přiznání ztroskotalo - ztroskotalo na protikladu mezi městem a venkovem. A tady jsme se dostali k jádru otázky. Bytovou otázku lze vyřešit teprve tehdy, až bude společnost už natolik přetvořena, že bude možné začít odstraňovat protiklad mezi městem a venkovem, zostřený nynější kapitalistickou společností do krajnosti. Kapitalistická společnost nejen není s to tento protiklad odstranit, musí jej naopak denně zostřovat. To však správně poznali už první novodobí utopičtí socialisté, Owen a Fourier. V jejich vzorových budovách neexistuje už protiklad mezi městem a venkovem. Je to tedy právě {275} opačně, než jak se domnívá pan Sax: řešení bytové otázky neřeší zároveň sociální otázku, nýbrž teprve vyřešením sociální otázky, tj. odstraněním kapitalistického výrobního způsobu, bude umož-něno řešení bytové otázky. Chtít řešit bytovou otázku a zachovat moderní velká města je protismyslné. Moderní velká města budou však odstraněna teprve s odstraněním kapitalistického výrobního způsobu; a až se s tím jednou začne, půjde o docela jiné věci než o to, opatřit každému dělníkovi vlastní domek.
Ale každá sociální revoluce bude zprvu nucena brát věci tak, jak je nalezne, a odstraňovat nejkřiklavější zlořády prostředky, které bude mít po ruce. A tu jsme už viděli, že bytová nouze může být odstraněna ihned vyvlastněním části přepychových bytů náležejících majetným třídám a nuceným osídlením ostatní části.
Vychází-li pan Sax v dalším opět z velkých měst a široce a dlouze mluví o dělnických koloniích, které by měly být založeny vedle měst, líčí-li všechny krásy takovýchto kolonií s jejich společným "vodovodem, plynovým osvětlením, vytápěním horkým vzduchem nebo teplou vodou, prádelnami, sušárnami, koupelnami apod.", s "opatrovnou malých dětí, školou, modlitebnou(!), čítárnou, knihovnou... vinárnou a pivnicí, tanečním a hudebním sálem ve vší počestnosti", s parní silou rozváděnou do všech domů, která by mohla "přenést výrobu z továren do jisté míry zpět do domácích dílen" - nic to na věci nemění. Kolonii, jak ji tu líčí, vypůjčil si pan Huber přímo od socialistů Owena a Fouriera a pouhým škrtnutím všeho socialistického jí dal úplně buržoazní charakter. Tím se však teprve stává opravdu utopickou. Žádný kapitalista nemá zájem na tom, aby zakládal takové kolonie, a také na celém světě žádná taková kolonie neexistuje, kromě kolonie v Guise ve Francii; a tu postavil jeden fourierovec nikoli jako výnosnou spekulaci, nýbrž jako socialistický experiment.[S] Zrovna tak mohl pan Sax ve prospěch svého měšťáckého fantazírování uvést komunistickou kolonii "Harmony Hall", založenou Owenem počátkem čtyřicátých let v Hampshiru a už dávno zaniklou.[242]
Všechny tyto řeči o stavbě kolonií jsou ostatně jen ubohým {276} pokusem vzlétnout znovu do oblasti "ideálů", pokusem, po němž hned zase následuje pád dolů. Právě ted to jde zase rychle z kopce. Nejjednodušší řešení je nyní,
"aby zaměstnavatelé, továrníci, dopomohli dělníkům k přiměřeným bytům buď tak, že je sami postaví, nebo že povzbudí dělníky k vlastní stavební činnosti a podpoří je přitom tím, že jim dají k dispozici pozemky, že jim půjčí kapitál na stavbu atd." (Str. 106.)
Tím jsme zase opustili velká města, kde o tom všem nemůže být ani řeči, a jsme opět na venkově. Pan Sax ted dokazuje, že je přímo v zájmu továrníků, aby dopomohli svým dělníkům k snesitelným bytům; jednak je to prý dobré uložení kapitálu, jednak proto, že potom nepochybné
"pozvednutí dělníků,... bude mít za následek zvýšení jejich tělesné i duševní pracovní síly, což ovšem... bude neméně... výhodné pro zaměstnavatele. Tím je však také dáno správné hledisko pro účast zaměstnavatelů na bytové otázce: tato účast se jeví jako účinek latentní asociace, účinek péče zaměstnavatelů o tělesné a hospodářské, duševní a mravní blaho jejich dělníků, skryté většinou pod rouškou humanitních snah, která se sama sebou finančně vyplácí svými výsledky, připoutáním a zajištěním zdatného, obratného, ochotného, spokojeného a oddaného dělnictva." (Str. 106.)
Fráze o "latentní asociaci", kterou se Huber[243] pokusil dodat nějaký "vyšší smysl" měšťácko-filantropickému žvástu, na věci nic nemění. I bez této fráze pochopili už dávno velcí venkovští továrníci, zejména v Anglii, že stavba dělnických bytů je nejen nutností, přímo součástí stavby továrny, nýbrž že se také velmi dobře vyplácí. Tímto způsobem vznikly v Anglii celé vesnice, z nichž některé později vyrostly v města. Dělníci však, místo aby byli lidumilným kapitalistům vděční, měli odjakživa proti tomuto "kotážovému systému" velmi závažné námitky. Nejenže musí platit za domky monopolní ceny, protože továrník nemá konkurenty; ale při každé stávce jsou okamžitě bez přístřeší, neboť továrník je beze všeho vyhodí na ulici, a tím velmi ztěžuje jakýkoli odpor. Bližší o tom se lze dočíst v mé knize "Postavení dělnické třídy v Anglii", str. 224 a 228.[244] Pan Sax však míní, že takové věci "přece nestojí ani za to vyvracet". (Str. 111.) Což on nechce dělníkovi opatřit vlastnictví jeho domku? Ovšemže ano. Ale protože by "zaměstnavatelé museli mít možnost stále bytem disponovat, {277} aby měli v případě propuštění dělníka místo pro jeho náhradníka", nuže - tedy na takové případy by muselo být pamatováno úmluvou o odvolatelnosti vlastnictví"" (Str. 113.)[t]
Tentokrát jsme se dostali dolů nečekaně rychle. Nejdříve se řeklo: dělník vlastníkem svého domku; pak se dovídáme, že ve městech to není možné a že je to proveditelné jen na venkově; teď se nám vysvětluje, že toto vlastnictví i na venkově má být "podle úmluvy odvolatelné"! Tímto novým druhem vlastnictví, které pro dělníky vynalezl pan Sax, touto jejich přeměnou v kapitalisty "odvolatelné podle úmluvy" jsme se šťastně dostali na holou zem a tady máme vypátrat, co kapitalisté a jiní filantropové pro vyřešení bytové otázky skutečně vykonali.
II
Můžeme-li věřit našemu panu doktoru Saxovi, vykonali už páni kapitalisté mnoho pro odstranění bytové nouze a dokázali, že bytová otázka se dá řešit na základě kapitalistického výrobního způsobu.
Především nám pan Sax uvádí - bonapartistickou Francii! Jak známo, jmenoval Ludvík Bonaparte v době pařížské světové výstavy komisi, která zdánlivě měla podat zprávu o postavení pracujících tříd ve Francii, ve skutečnosti však měla pro větší slávu císařství vylíčit toto postavení jako pravý ráj. A pan Sax se odvolává na zprávu této komise, složené z nejkorupčnějších nástrojů bonapartismu, zejména také proto, že výsledky její práce jsou "podle vlastního prohlášení tím pověřeného výboru pro Francii dosti úplné"! A jaké jsou to výsledky? Z 89 velkých průmyslových podniků, resp. akciových společností, které podaly zprávy, jich 31 nepostavilo {278} vůbec žádné dělnické byty; v postavených bytech je podle vlastního Saxova odhadu ubytováno nanejvýš 50 000 až 60 000 osob a tyto byty mají téměř výhradně jen dvě místnosti pro každou rodinu!
Je samozřejmé, že každý kapitalista, kterého podmínky jeho výroby - vodní síla, poloha uhelných dolů, ložisek železné rudy a jiných dolů atd. - poutají k určitému venkovskému místu, musí postavit byty pro své dělníky tam, kde žádné nejsou. Vidět v tom důkaz existence "latentní asociace", "výmluvné svědectví o vzrůstajícím pochopení věci a jejího velkého dosahu", "velmi slibný začátek" (str. 115), k tomu je třeba silně vyvinutého zvyku balamutit sám sebe. Ostatně průmyslníci různých zemí se i v tom liší podle svého národního charakteru. Pan Sax nám např. vypravuje (str. 117):
"V Anglii se projevuje stoupající činnost zaměstnavatelů v tomto směru teprve v nejnovější době. Hlavně to jsou odlehlé venkovské osady... To, že dělníci jinak musí mnohdy urazit dalekou cestu z nejbližší vesnice do továrny, přijdou tam už vyčerpáni a pracují pak nedostatečně, to je hlavní pohnutkou pro zaměstnavatele, aby stavěli byty pro své pracovní síly. Přitom roste i počet těch, kteří z hlubšího pochopení poměrů spojují s bytovou reformou více nebo méně všechny ostatní prvky latentní asociace, a jim vděčí ony kvetoucí kolonie za svůj vznik... Proto jsou ve Spojeném království dobře známá jména takového Ashtona v Hyde, Ashwortha v Turtonu, Granta v Bury, Grega v Bollingtonu, Marshalla v Leedsu, Strutta v Belperu, Salta v Saltaire, Ackroyda v Copley aj."
Svatá prostoto a ještě světější nevědomosti! Teprve v "nejnovější době" stavěli angličtí venkovští továrníci dělnické byty! Ne, milý pane Saxi, angličtí kapitalisté jsou opravdoví velkoprůmyslníci, nejen měšcem, nýbrž i hlavou. Mnohem dříve, než se v Německu objevil skutečný velký průmysl, pochopili, že u venkovského průmyslu je náklad na dělnické byty nutná, přímo i nepřímo velmi výnosná část celkového vloženého kapitálu. Mnohem dříve, než boj mezi Bismarckem a německým buržoou přinesl německým dělníkům spolčovací svobodu, vyzkoušeli angličtí továrníci, majitelé dolů a hutí prakticky, jakým tlakem mohou působit na stávkující dělníky, když jsou zároveň jejich domácími pány. "Kvetoucí kolonie" takového Grega, Ashtona, Ashwortha náležejí do tak "nejnovější doby", že je buržoazie už před 40 lety velebila jako vzor, jak jsem to sám popsal už před 28 lety ("Postavení dělnické třídy", {279} str. 228-230, poznámka[245]). Asi stejně staré jsou kolonie Marshallovy a Akroydovy (tak se to jméno správně píše) a ještě mnohem starší je Struttova, jejíž počátky spadají do minulého století. A protože se v Anglii předpokládá, že jeden dělnický byt vydrží průměrně 40 let, může si pan Sax na prstech vypočítat, v jak zchátralém stavu jsou dnes tyto "kvetoucí kolonie". Kromě toho většina těchto kolonií teď už není na venkově; obrovsky rostoucí průmysl obklopil většinu z nich továrnami a domy tak, že nyní leží uprostřed špinavých a zakouřených měst s 20 000 a 30 000 a ještě více obyvateli ; ale to německé buržoazní vědě, představované panem Saxem, nebrání, aby ještě dnes věrně nepapouškovala staré anglické chvalozpěvy z roku 1840, které už vůbec nejsou k potřebě.
A co teprve starý Akroyd![u] Ten dobrý muž byl zajisté lidumil nejčistšího zrna. Miloval své dělníky a zejména své dělnice tolik, že o něm jeho méně lidumilní konkurenti z Yorkshiru říkávali, že v jeho továrně pracují výhradně jeho vlastní děti! Ovšem pan Sax tvrdí, že v těchto kvetoucích koloniích "jsou nemanželské porody stále vzácnější". (Str. 118.) Ano, nemanželské porody mimo manželství; hezká děvčata se totiž v anglických továrních obvodech vdávají velmi mladá.
Dělnické byty se v Anglii v posledních 60 letech a víc stavěly zpravidla těsně vedle každé velké venkovské továrny a zároveň s továrnou. Jak jsem už podotkl, staly se mnohé z těchto továrních vesnic jádrem, kolem něhož se později rozložilo celé tovární město se všemi zlořády, které takové město s sebou přináší. Tyto kolonie tedy bytovou otázku nevyřešily, teprve ji ve svém kraji vyvolaly.
Naproti tomu v zemích, které v oblasti velkého průmyslu za Anglií jen pokulhávaly a které vlastně teprve od roku 1848 poznávaly, co to velký průmysl je, totiž ve Francii a zejména [v] v Německu, je to docela jiné. Tam se po dlouhém váhání odhodlaly ke stavbě několika dělnických bytů jen obrovské hutě a továrny - jako Schneiderův závod v Greusotu a Kruppův v Essenu. Převážná většina venkovských průmyslníků nechává své dělníky klusat ve {280} vedru, sněhu a dešti na míle daleko ráno do továrny a večer zase domů. Tak je tomu hlavně v hornatých krajích, ve francouzských a alsaských Vogézách, stejně jako na Wupperu, Siegu, Aggeru, Lenně a jiných řekách v Porýní a Vestfálsku. V Krušných horách to nebude lepší. Je to malicherné skrblictví stejné u Němců jako u Francouzů.
Pan Sax velmi dobře ví, že jak mnohoslibný začátek, tak kvetoucí kolonie neznamenají téměř nic. Snaží se tedy nyní kapitalistům dokázat, jaké skvělé příjmy mohou získat ze stavby dělnických bytů. Jinými slovy, snaží se jim ukázat novou cestu, jak napalovat dělníky.
Nejprve jim uvádí příklad několika londýnských stavebních společností zčásti filantropického, zčásti spekulačního rázu, které dosáhly 4 až 6 i více procent čistého zisku. Že se kapitál vynaložený na dělnické byty dobře vyplácí, to nám nemusí pan Sax dokazovat. Důvod, proč se do nich nevkládá ještě víc než dosud, je ten, že dražší byty se majiteli vyplácejí ještě víc. Páně Saxovo napomínání kapitalistů je tedy opět pouhé morální kázání.
Pokud pak jde o tyto londýnské stavební společnosti, jejichž nádherné úspěchy pan Sax tak halasně velebí, postavily podle vlastního výpočtu - a do toho je zahrnuta kdejaká stavební spekulace - příbytky celkem pro 2132 rodiny a pro 706 svobodných mužů, tedy ani ne pro 15 000 osob! A takové maličkosti se někdo v Německu odvažuje vážně vydávat za velké úspěchy, když jen ve východní části Londýna žije milión dělníků v nejbídnějších bytových poměrech? Všechny tyto filantropické snahy jsou ve skutečnosti tak žalostně nicotné, že o nich v anglických parlamentních zprávách, které se zabývají postavením dělníků, nebyla nikdy ani zmínka.
Nechceme tu vůbec mluvit o směšné neznalosti Londýna, která se projevuje v celém tomto oddílu. Jen jedno: pan Sax soudí, že noclehárna pro svobodné muže v Soho zanikla proto, že v této čtvrti nebylo možné "počítat s početným zákaznictvem". Pan Sax si totiž představuje celý londýnský West End jako jediné luxusní město a neví, že hned za nejelegantnějšími třídami leží nejšpinavější dělnické čtvrti, z nichž jedna je např. Soho. O vzornou noclehárnu {281} v Soho, o níž mluví a kterou jsem znal už před 23 lety, byl zpočátku velký zájem, ale potom zanikla, protože v ní nikdo nemohl vydržet. A to byla ještě jedna z nejlepších.
Ale dělnické město v Mylhúzách v Alsasku - to je přece úspěch, či ne?
Dělnické město v Mylhúzách je parádní kus, který předvádějí kontinentální buržoové, právě tak jako kdysi angličtí buržoové předváděli kvetoucí kolonie Ashtonovy, Ashworthovy, Gregovy a spol. Není bohužel produktem "latentní" asociace, nýbrž zjevné asociace mezi druhým francouzským císařstvím a alsaskými kapitalisty. Byl to jeden ze socialistických experimentů Ludvíka Bonaparta, na nějž třetinu kapitálu zapůjčil stát. Za čtrnáct let (do roku 1867) zde postavili 800 malých domků podle chybného systému, který by byl v Anglii, kde tomu rozumějí lépe, nemožný; tyto domky dostávají dělníci do vlastnictví, když po 13 až 15 let platí měsíčně zvýšené nájemné. Takovéto nabývání vlastnictví, které, jak uvidíme, je už dávno zavedeno u anglických stavebních společností, nemuseli alsastí bonapartisté teprve vynalézat. Přirážky k nájemnému na výkup domků jsou ve srovnání s anglickými dost značné; například, když dělník zaplatí za 15 let postupně celkem 4500 franků, dostane domek, který měl před 15 lety hodnotu 3300 franků. Chce-li se dělník odstěhovat nebo zůstane-li dlužen třeba jen jedinou měsíční splátku (v tomto případě může být vystěhován), počítá se mu 62/3 % původní hodnoty domku jako roční nájemné (např. 17 franků měsíčně při hodnotě domku 3000 franků) a zbytek se mu vyplatí, ale bez jediného haléře úroku. Že si přitom společnost, nemluvě o "státní podpoře", namastí kapsy, to je pochopitelné; stejně pochopitelné je, že byty pořízené za těchto okolností jsou lepší než staré kasárenské byty ve městě, už proto, že jsou za městem, zpola na venkově.
O těch několika žalostných experimentech v Německu, jejichž ubohost uznává na str. 157 i pan Sax, se ani nezmiňujeme.
Co tedy dokazují všechny tyto příklady? Prostě to, že stavění dělnických bytů se kapitalistům vyplácí, i když se přitom nepošlapou všechny zdravotnické zákony. Ale o to se nikdy nikdo nepřel, to jsme všichni dávno věděli. Každé vynaložení kapitálu, které {282} uspokojuje nějakou potřebu, se při racionálním provozu vyplácí. Otázka je jen v tom: proč přesto bytová nouze nadále trvá, proč se kapitalisté přesto nestarají o dostačující zdravé byty pro dělníky? A tady může pan Sax kapitál opět jen napomínat a odpověď nám zůstává dlužen. Skutečnou odpověď na tuto otázku jsme dali už výše.
Kapitál nechce - to je teď definitivně zjištěno - bytovou nouzi odstranit, i kdyby mohl. Zbývají tedy jen dvě jiná východiska: dělnická svépomoc a státní podpora.
Pan Sax, nadšený ctitel svépomoci, dovede o ní i v oblasti bytové otázky napovídat podivuhodné věci. Bohužel musí hned na začátku připustit, že svépomoc může něco dokázat jen tam, kde je kotážový systém buď už zaveden, nebo kde se dá zavést, tedy zase jen na venkově; ve velkých městech, a to i v Anglii, jen ve velmi omezeném měřítku. A pak, vzdychá pan Sax, svépomocí
"se dá reforma provést jen oklikou, a proto vždycky jen nedokonale, totiž jen natolik, nakolik síla soukromovlastnického principu působí zpětně na kvalitu bytu".
I o tom by se mohlo pochybovat; rozhodně nepůsobil "soukromovlastnický princip" zpětně na "kvalitu" stylu našeho autora a nezreformoval jej. Přesto všechno vykonala svépomoc v Anglii takové divy,
"že daleko předstihla všechno, co se tam vykonalo pro vyřešení bytové otázky v jiných směrech. Jde o anglické building societies,[w] o kterých pan Sax pojednává podrobněji hlavně proto, že "jsou o jejich podstatě a působení vše-obecně rozšířeny velmi nedostatečné nebo mylné představy. Anglické building societies nejsou nikterak... stavebními společnostmi nebo stavebními družstvy, měly by se... německy nazývat spíše ,Hauserwerbvereine', ,spolky pro nabývání domů"; jsou to spolky, jejichž cílem je z pravidelných členských příspěvků shromáždit fond a z něho, pokud stačí prostředky, poskytovat členům půjčky na zakoupení domu... Building society je tedy pro jednu část svých členů spořitelnou a pro druhou záložnou. - Building societies jsou tedy hypoteční úvěrové ústavy sloužící potřebám dělníka, které hlavně ... půjčují úspory dělníků... vkladatelům téhož stavu na koupi nebo stavbu domu. Jak se dá předpokládat, poskytují se tyto půjčky na záruku příslušné nemovitosti a jsou upraveny tak, že se splácejí v krátkodobých splátkách, do nichž jsou zahrnuty úroky a amortizace... Úroky se vkladatelům nevyplácejí, ale stále se jim připisují k dobru jako úroky z úroků... Vklad se všemi úroky se může vyzvednout... kdykoli po jednoměsíční výpovědi." (Str. 170-172.) "V Anglii je přes 2000 takových {283} spolků... kapitál u nich nashromážděný činí asi 15 000 000 liber šterlinků a už asi 100 000 dělnickým rodinám se takto podařilo stát se majiteli vlastního domova; sociální vymoženost, jíž se hned tak nějaká jiná nevyrovná." (Str. 174.)
Ale i zde se bohužel vzápětí za tím přibelhá nějaké "ale":
"Ale dokonalého řešení otázky se tím ještě nikterak nedosáhlo. Už proto ne, že možnost získat dům... mají... jen lépe postavení dělníci... Zejména na zdravotní ohledy se často dostatečně nedbá." (Str. 176.)
Na kontinentě mají "takovéto spolky... jen velmi málo možností k rozvoji". Předpokládají kotážový systém, který zde existuje jen na venkově; na venkově však nejsou dělníci ještě dost vyspělí pro svépomoc. Naproti tomu ve městech, kde by se vlastní stavební družstva mohla utvořit, se jim stavějí do cesty "velmi podstatné a vážné obtíže nejrůznějšího druhu". (Str. 179.) Družstva by mohla stavět jen kotáže, což ve velkých městech není možné. Zkrátka, "této formě družstevní svépomoci" nemůže "při dnešních poměrech - a sotva také v blízké budoucnosti - připadnout hlavní úloha v řešení této otázky". Tato stavební družstva jsou totiž teprve "ve stadiu prvních, ještě nevyvinutých začátků". "To platí dokonce i o Anglii." (Str. 181.)
Tedy: kapitalisté nechtějí a dělníci nemohou. A tím bychom mohli tento oddíl uzavřít, kdyby nebylo nezbytně nutné podat nějaké vysvětlení o anglických building societies, které buržoové schulze-delitzschovského ražení dávali našim dělníkům vždycky za vzor.
Tyto building societies nejsou ani dělnické společnosti, ani není jejich hlavním účelem opatřit dělníkům vlastní domy. Naopak uvidíme, že se to stává jen zcela výjimečně. Building societies mají v podstatě spekulační charakter, ty původní malé o nic méně než jejich velké napodobitelky. V nějakém hostinci, zpravidla na popud hostinského, u něhož se pak konají každý týden schůze, se utvoří stavební družstvo: několik stálých hostů a jejich přátel, hokynáři, obchodní příručí, obchodní cestující, drobní řemeslníci a jiní maloburžoové - tu a tam také nějaký strojník nebo jiný dělník patřící k aristokracii své třídy; dalším podnětem zpravidla bývá, že hostinský vypátral v sousedství nebo někde jinde pozemek, který se dá poměrně levně koupit. Většina členů není svým zaměstnáním vázána {284} na určité místo; i mnozí hokynáři a řemeslníci mají ve městě jen obchodní provozní místnost, ale ne byt; kdo jen trochu může, bydlí raději na venkově než v zakouřeném městě. Koupí se stavební pozemek a na něm se postaví tolik kotáží, kolik se jich tam vejde. Úvěr poskytnutý zámožnějšími členy umožní zakoupení, týdenní příspěvky vedle malých výpůjček kryjí týdenní výdaje na stavbu. Členům, kteří si chtějí pomoci k vlastnímu domku, se losem přidělují dostavované kotáže a příslušnou přirážkou k nájemnému se amortizuje jejich kupní cena. Zbývající kotáže se pronajmou nebo prodají. Když stavební společnost dělá dobré obchody, nashromáždí menší nebo větší jmění, které zůstává členům, pokud platí příspěvky, zachováno, a občas nebo při rozpuštění společnosti se rozděluje. Tak to chodí v devíti anglických společnostech z desíti. Ostatní jsou větší společnosti, někdy ustavené pod politickými nebo filantropickými záminkami, jejichž hlavním účelem však koneckonců vždycky je zajistit úsporám příslušníků maloburžoazie spekulací s pozemkovým vlastnictvím větší hypoteční vklady s dobrým zúročením a vyhlídkou na dividendy.
Na jaký druh zákazníků tyto společnosti spekulují, ukazuje prospekt jedné z největších, ne-li největší z nich. Birkbeck Building Society, 29 and 30, Southampton Buildings, Chancery Lane, Londýn, jejíž příjmy činí od jejího založení přes 101/2 miliónu liber šterlinků (70 miliónů tolarů), která má uloženo v bance a ve státních papírech přes 416 000 liber a která dnes má 21 441 členů a vkladatelů, se ohlašuje veřejnosti takto:
"Většina lidí dobře zná, takzvaný tříroční systém majitelů továren na piana, podle něhož každý, kdo si najme na tři roky piano, se po uplynutí této doby stává jeho majitelem. Před zavedením tohoto systému bylo pro lidi s omezenými příjmy skoro stejně těžké pořídit si dobré piano jako získat vlastní dům; platili rok co rok nájem za piano a vydali dvakrát nebo třikrát tolik, kolik piano stálo. Co však je možné u piana, je možné i u domu... Ale protože dům je dražší než piano... je třeba delší doby ke splácení kupní ceny nájemným. Proto ředitelství společnosti uzavřelo dohodu s majiteli domů v různých částech Londýna a jeho předměstí, takže může nabídnout členům Birkbeck Building Society i ostatním velký výběr domů v nejrůznějších částech města. Systém, podle něhož ředitelství hodlá postupovat, je tento: pronajmout domy na dvanáct a půl roku, a po uplynutí této doby, bude-li nájemné placeno pravidelně, se dům stává absolutním vlastnictvím nájemníka bez jakéhokoli dalšího placení... Nájemník může {285} uzavřít smlouvu také na kratší dobu při vyšším nájemném nebo na delší dobu při nižším nájemném... Lidé s omezenými příjmy, obchodní a kupečtí příručí a jiní se mohou ihned zbavit závislosti na jakémkoli domácím pánu, stanou-li se členy Birkbeck Building Society."
To je dost srozumitelné. O dělnících ani slovo, zato však o lidech s omezenými příjmy, o kupeckých a obchodních příručích atd.; a k tomu se předpokládá, že zájemci zpravidla už mají piano. Opravdu tu nejde o dělníky, nýbrž o maloburžoy a ty, kdo se jimi chtějí a mohou stát; o lidi, jejichž příjem, i když omezený, zpravidla zvolna stoupá, jako je tomu u obchodních příručích a podobných zaměstnání, zatímco dělníkův příjem, který v nejlepším případě zůstává číselně stále stejný, ve skutečnosti klesá úměrně tomu, jak roste jeho rodina a její potřeby. A opravdu jen málo dělníků se může výjimečně stát členy takových společností. Jednak je jejich příjem příliš malý, za druhé příliš nejistý, aby na sebe mohli vzít závazky na 12 1/2 roku. Těch pár výjimek, pro které to neplatí, jsou buď nejlépe placení dělníci, nebo tovární dozorci.[x]
Ostatně každý vidí, že bonapartisté z dělnického města v Mylhúzách se jen uboze opičí po těchto maloburžoazních anglických stavebních společnostech. Rozdíl je jen v tom, že ačkoli dostávají státní podporu, okrádají své zákazníky mnohem víc než tyto stavební společnosti. Jejich podmínky jsou celkem méně liberální než průměrné podmínky v Anglii; zatímco se v Anglii z každé splátky započítávají úroky a úroky z úroků, které se po měsíční výpovědi také vracejí, strkají mylhúzští továrníci úroky a úroky {286} z úroků do kapsy a vracejí jen vklad zaplacený v tvrdých pětifrancích. A nikdo se tomuto rozdílu nebude víc divit než pan Sax, který má tohle všechno ve své knize a ani o tom neví.
S dělnickou svépomocí tedy také nic nepořídíme. Zbývá státní pomoc. Co nám může pan Sax nabídnout tady? Tři návrhy:
"Za prvé: Stát se má postarat o to, aby ve svém zákonodárství a správě vymýtil nebo patřičně napravil všechno, co jakkoli zvyšuje bytovou nouzi pracujících tříd." (Str. 187.)
Tedy: provést revizi stavebního zákonodárství a dát stavebnictví volnost, aby se stavělo levněji. V Anglii však je stavební zákonodárství omezeno na minimum, stavebnictví je volné jako pták, a přece je tam bytová nouze. Přitom se nyní v Anglii staví tak levně, že se domy třesou, když kolem jede povoz, a denně se jich několik zřítí. Ještě včera, 25. října 1872, se jich zřítilo v Manchesteru šest najednou a při tom bylo těžce zraněno šest dělníků. To tedy také nepomáhá.
"Za druhé: Státní moc má zabránit, aby jednotlivec ve svém omezeném individualismu šířil nebo nově vyvolával tento zlořád."
Tedy: zdravotní a stavebně policejní inspekce dělnických bytů, právo zavírat byty zdravotně závadné a hrozící sesutím přenést na úřady, jak je tomu v Anglii od roku 1857. Ale jak se to provádělo tam? První zákon z roku 1855 (Nuisances Removal Act[y]) zůstal "mrtvou literou", jak připouští sám pan Sax, a stejně i druhý zákon z roku 1858 (Local Government Act[z]). (Str. 197.) Zato se pan Sax domnívá, že třetí zákon, Artisans' Dwellings Act,[aa] který platí jen pro města, jež mají více než 10 000 obyvatel, "podává bezesporu příznivé svědectví o hlubokém pochopení britského parlamentu pro sociální věci" (str. 199); zatím však toto tvrzení podává opět jen "příznivé svědectví" o tom, že pan Sax naprosto nezná anglické "věci". Že je Anglie zvláště v "sociálních věcech" daleko před kontinentem, to je samozřejmé; je mateřskou zemí moderního velkého průmyslu, v níž se nejsvobodněji a nejšíře rozvinul kapitalistický způsob výroby, jeho následky se tam projevují {287} nejkřiklavěji a vyvolávají proto také nejdříve odezvu v zákonodárství. Nejlepším důkazem toho je tovární zákonodárství. Ale jestliže si pan Sax myslí, že stačí dát parlamentnímu aktu platnost zákona a hned se bude provádět v praxi, je na ohromném omylu. A o žádném parlamentním aktu to neplatí víc (ovšem s výjimkou Workshops' Act[bb]) než právě o Local Government Act. Provádění tohoto zákona bylo svěřeno městským úřadům, které jsou v Anglii skoro všude známými středisky všemožné korupce, strýčkování a jobbery[cc]. Agenti těchto městských úřadů, vděčící za svá místa nejrůznějším rodinným vztahům, bud nejsou schopni, nebo nemají chuť provádět takové sociální zákony, kdežto právě v Anglii se státní úředníci pověření přípravou a prováděním sociálního zákonodárství většinou vyznačují přísným plněním povinností - ačkoli dnes v menší míře než před takovými dvaceti třiceti lety. V městských radách jsou skoro všude přímo nebo nepřímo silně zastoupeni vlastníci nezdravých a zchátralých bytů. Volba městských rad v malých obvodech způsobuje závislost zvolených členů na nejmalichernějších lokálních zájmech a vlivech; žádný městský radní, který chce být znovu zvolen, se nesmí opovážit hlasovat pro uplatnění tohoto zákona ve svém volebním obvodu. Je tedy pochopitelné, s jakým odporem byl tento zákon skoro všude přijat místními úřady a že byl dosud uplatněn jen v nejskandálnějších případech - a i tam většinou teprve až po vypuknutí epidemie, jako loni v Manchesteru a Salfordu při epidemii neštovic. Odvolání k ministru vnitra bylo dosud účinné jen v takovýchto případech, neboť zásadou každé liberální vlády v Anglii je přece navrhovat sociální reformní zákony jen v případě krajní nutnosti, a ty, které už byly vydány, pokud možno vůbec neprovádět. Zákon, o němž tu mluvíme, stejně jako mnohé jiné v Anglii, má jen ten význam, že bude {288} v rukou vlády ovládané nebo ovlivňované dělníky, která ho konečně opravdu uplatní, mocnou zbraní k tomu, aby se provedl průlom do nynějších sociálních poměrů.
"Za třetí" má podle pana Saxe státní moc "použít v nejrozsáhlejší míře všech pozitivních opatření, která má k dispozici, k odstranění nynější bytové nouze."
To znamená, že má zřídit kasárny, "opravdu vzorové stavby" pro své "subalterní úředníky a sluhy" (ale to přece nejsou dělníci!) a "poskytovat půjčky... obecním zastupitelstvům, společnostem i soukromníkům za účelem zlepšení bytů pro pracující třídy" (str. 203), jak se to provádí v Anglii podle Public Works Loan Act[dd] a jak to dělal Ludvík Bonaparte v Paříži a Mylhúzách. Ale právě Public Works Loan Act existuje také jen na papíře, vláda dává komisařům k dispozici nanejvýš jen 50 000 liber šterlinků, tedy prostředky k postavení nanejvýš 400 kotáží, tedy za 40 let 16 000 kotáží nebo bytů nanejvýš pro 80 000 osob - to je kapka do moře! I když předpokládáme, že se prostředky komise za 20 let splacením půjček zdvojnásobí, tedy že v posledních dvaceti letech budou postaveny byty pro dalších 40 000 lidí, je to stále jen kapka do moře. A protože kotáže vydrží průměrně jen 40 let, musí se po čtyřiceti letech každoročně použít uvolněných 50 000 nebo 100 000 liber k tomu, aby se znovu nahradily nejstarší zchátralé kotáže. Tomu říká pan Sax na str. 203: provést princip prakticky správně a "také v neomezené míře"! A tímto doznáním, že stát, dokonce i v Anglii, v "neomezené míře" takřka nic nevykonal, uzavírá pan Sax svou knihu a jen ještě obšťastní všechny zúčastněné dalším morálním kázáním.[ee]
{289} Je nad slunce jasnější, že dnešní stát ani nemůže, ani nechce odstranit bytovou tíseň. Stát není nic jiného než organizovaná souhrnná moc majetných tříd, pozemkových vlastníků a kapitalistů, proti vykořisťovaným třídám, rolníkům a dělníkům. Co nechtějí jednotliví kapitalisté (a o ty zde jedině jde, neboť v této záležitosti vystupuje i zúčastněný majitel pozemků především jako kapitalista), to nechce ani jejich stát. Když tedy jednotliví kapitalisté sice naříkají na bytovou nouzi, ale sotva se dají pohnout, aby povrchně zahladili její nejhroznější důsledky, neučiní ani souhrnný kapitalista, stát, o mnoho víc. Nanejvýš se postará o to, aby stupeň zahlazení, který je už obvyklý, byl všude asi tak stejný. A viděli jsme, že tomu tak je.
Mohlo by se však namítnout, že v Německu buržoové ještě nevládnou, že v Německu je stát ještě mocí, která se do jisté míry nezávisle vznáší nad společností a která právě proto představuje souhrnné zájmy společnosti, a ne zájmy jednotlivé třídy. Takový stát si ovšem může dovolit leccos, co buržoazní stát nemůže; od něho můžeme očekávat docela jiné věci i v sociální oblasti.
Tak mluví reakcionáři. Ve skutečnosti je však i v Německu stát tak, jak je, nutným produktem společenské základny, z níž vyrostl. V Prusku - a Prusko je ted směrodatné - existuje vedle stále ještě silné velkostatkářské šlechty poměrně mladá a zejména velmi zbabělá buržoazie, která si dosud nevybojovala ani přímé politické panství jako ve Francii, ani víceméně nepřímé jako v Anglii. Vedle obou tříd však existuje rychle se zvětšující, intelektuálně velmi vyspělý, den ze dne více se organizující proletariát. Nalézáme zde tedy vedle základní podmínky staré absolutní monarchie - vedle rovnováhy mezi statkářskou šlechtou a buržoazií - základní podmínku moderního bonapartismu: rovnováhu mezi buržoazií a proletariátem. Jak ve staré absolutní, tak v moderní bonapartistické monarchii je však skutečná vládní moc v rukou zvláštní důstojnické a úřednické kasty, která se v Prusku doplňuje částečně sama ze sebe, částečně z drobné majorátní šlechty, řidčeji z velké šlechty a nejméně z buržoazie. Samostatnost této kasty, která zdánlivě stojí mimo společnost a takřka nad ní, dodává státu zdání samostatnosti vůči společnosti.
{290} Státní forma, která se v Prusku (a podle jeho příkladu i v novém říšském zřízení Německa) nutně vyvinula z těchto rozporuplných společenských poměrů, je zdánlivý konstitucionalismus; je to nejen dnešní forma rozkladu staré absolutní monarchie, ale i forma existence bonapartistické monarchie. V Prusku zdánlivý konstitucionalismus v letech 1848 až 1866 jen zastíral a zprostředkovával pozvolné zahnívání absolutní monarchie. Od roku 1866 a zvláště od roku 1870 však postupuje převrat společenských poměrů a s ním i rozklad starého státu před očima všech a v ohromně rostoucím měřítku. Rychlý rozvoj průmyslu a zejména burzovních machinací strhl všechny vládnoucí třídy do víru spekulace. Korupce ve velkém, importovaná roku 1870 z Francie, se rozmáhá s nevídanou rychlostí. Strousberg a Péreire před sebou vzájemně smekají. Ministři, generálové, knížata a hrabata nespekulují s akciemi o nic hůře než nejmazanější burzovní židé a stát uznává jejich rovnost tím, že burzovní židy houfně povyšuje na barony. Venkovská šlechta, z níž se dávno stali cukrovarníci a vinopalníci, tedy průmyslníci, má staré solidní časy dávno za sebou a její jména zdobí seznamy ředitelů všech solidních i nesolidních akciových společností. Byrokracie pohrdá čím dál tím víc defraudací jako jediným prostředkem ke zvýšení svého platu; nechává stát plavat a honí se za mnohem výnosnějšími místy ve správě průmyslových podniků; ti, kteří ještě zůstávají v úřadě, se řídí příkladem svých představených, spekulují s akciemi nebo "se podílejí" na železnicích apod. Můžeme dokonce právem předpokládat, že i poručíci se přiživují na nejedné spekulaci. Prostě rozklad všech prvků starého státu, přechod absolutní monarchie v bonapartistickou je v plném proudu a při nejbližší velké obchodní a průmyslové krizi se zhroutí nejen současný podvod, ale celý starý pruský stát.[ff]
A tento stát, v němž se neburžoazní elementy denně stále víc zburžoazňují, má vyřešit "sociální otázku" nebo i jen bytovou otázku? Naopak. Ve všech ekonomických otázkách propadá pruský {291} stát čím dál tím víc buržoazii; a jestliže nebylo zákonodárství po roce 1866 v ekonomické oblasti ještě víc přizpůsobeno zájmům buržoazie, než se to stalo, čí je to vina? Hlavně buržoazie samé, která je jednak příliš zbabělá, než aby energicky zastávala své požadavky, a za druhé se vzpírá každému ústupku, jakmile se tímto ústupkem zároveň dává nová zbraň do rukou hrozivému proletariátu. A pokusí-li se státní moc, tj. Bismarck, zorganizovat si vlastní osobní proletariát, aby tím držel na uzdě politickou činnost buržoazie, co je to jiného než nutný a dobře známý bonapartistický prostředeček, který vůči dělníkům nezavazuje k ničemu, leda k několika blahosklonným frázím a nanejvýš k minimální státní podpoře stavebních společností à la Ludvík Bonaparte?
Nejlepším důkazem toho, co mohou dělníci od pruského státu očekávat, je způsob, jak se použilo francouzských miliard[246], které poskytly novou krátkou šibeniční lhůtu samostatnosti pruské státní mašinérie vůči společnosti. Použilo se snad jediného tolaru z těchto miliard k tomu, aby se zaopatřilo přístřeší berlínským dělnickým rodinám vyhozeným na ulici? Naopak. Když přišel podzim, dal stát zbourat i těch několik bídných baráků, které jim v létě sloužily za nouzové přístřeší. Těch pět miliard značně rychle odplývá známou cestou na pevnosti, děla a vojáky; a přes "chytráka" Wagnera[247], přes stieberovské konference s Rakouskem[248] nedostane se z těch miliard německým dělníkům ani tolik, kolik vynaložil Ludvík Bonaparte na francouzské dělníky z miliónů, které ukradl Francii.
III
Buržoazie má ve skutečnosti jen jednu metodu, jak svým způsobem řešit bytovou otázku, totiž řešit ji tak, že se otázka stále znovu vytváří. Tato metoda se jmenuje "Haussmann".
Slovem "Haussmann" tu nemyslím jen specifický bonapartistický způsob pařížského Haussmanna prorážet do těsných dělnických čtvrtí dlouhé, rovné a široké ulice a lemovat je po obou stranách velkými přepychovými budovami, který měl kromě strategického účelu - ztížit barikádový boj - také vytvořit specificky {292} bonapartistický, na vládě závislý stavební proletariát a přeměnit toto město v čistě přepychové město. Slovem "Haussmann" tu myslím zobecnělou praxi průlomu do dělnických čtvrtí, zvláště do těch, které leží v centru našich velkých měst, ať už je to z ohledu na veřejné zdraví a vzhled města, nebo pro poptávku po velkých obchodních místnostech v centru, nebo pro potřeby dopravy, jako je stavba železnic, prorážení ulic atd. Výsledek je všude stejný, ať je podnět seberůznější: nejostudnější ulice a uličky mizí, zatímco buržoazie se vychvaluje za tento obrovský úspěch, ale - okamžitě vznikají zase jinde a často v nejbližším sousedství.
V "Postavení dělnické třídy v Anglii" jsem vylíčil Manchester, jak vypadal v letech 1843 a 1844. Železnicemi vedoucími středem města, stavbou nových ulic, zřizováním velikých veřejných a soukromých budov byly od té doby mnohé z nejhorších čtvrtí, které jsem popsal, prolomeny, prosvětleny a zlepšeny, jiné vůbec odstraněny; přes zdravotně policejní dohled, od těch dob zostřený, jsou však mnohé ještě ve stejném nebo dokonce v horším stavu než tehdy. Zato však díky ohromnému rozšíření města, jehož obyvatelstvo vzrostlo od té doby víc než o polovinu, jsou čtvrti, které tehdy ještě byly vzdušné a čisté, teď stejně zastavěné, stejně špinavé a přeplněné lidmi, jako byly tehdy nejvykřičenější části města. Uvedu zde jen jeden příklad: Ve své knize jsem na str. 80 a dalších[249] líčil skupinu domů v údolí řeky Medlocku, která byla pod jménem Malé Irsko (Little Ireland) už dlouhá léta skvrnou Manchesteru. Malé Irsko už dávno zmizelo; na jeho místě se teď rozkládá na vysoké podezdívce nádraží; buržoazie honosně poukazovala na šťastné definitivní odstranění Malého Irska jako na velký triumf. Minulé léto však přišla veliká zátopa, neboť regulované řeky v našich velkých městech způsobují všeobecně ze snadno vysvětlitelných důvodů rok od roku stále větší zátopy. A tu se shledalo, že Malé Irsko nebylo nikterak odstraněno, nýbrž pouze přesunuto z jižní strany Oxfordské ulice na její severní stranu a že stále ještě vzkvétá. Poslyšme manchesterské "Weekly Times" z 20. července 1872, orgán radikální buržoazie v Manchesteru:
"Neštěstí, které minulou sobotu postihlo obyvatele údolí Medlocku, bude mít snad jeden dobrý následek: že se pozornost veřejnosti obrátí k tomu, jak {293} očividným výsměchem všem zásadám péče o zdraví je stav, který byl už tak dlouho trpěn přímo před nosem městských úředníků a městského zdravotního výboru. Ostrý článek ve včerejším čísle našeho listu ještě nedostatečně odhalil hanebný stav některých sklepních bytů u Charles Street a Brook Street, které byly postiženy záplavou. Důkladná prohlídka jednoho z dvorů uvedených v článku nás opravňuje potvrdit všechny jeho údaje a prohlásit, že sklepní byty v tomto dvoře měly být dávno zavřeny: správněji řečeno, nikdy se neměly trpět jako lidská obydlí! Squire's Court tvoří sedm nebo osm obytných domů na rohu Charles Street a Brook Street; člověk tudy může denně procházet a nebude tušit ani na nejnižším místě Brook Streetu pod železničním obloukem, že hluboko pod ním bydlí v brlozích lidské bytosti. Dvůr je skryt zrakům veřejnosti, je přístupný jen těm, kdo donuceni bídou hledají přístřeší v jeho hrobové odloučenosti. I když většinou stojaté, mezi hrázemi zadržené vody Medlocku nevystoupí nad obvyklý stav, je podlaha těchto bytů jen několik palců nad jejich hladinou; každý pořádný liják může zvednout odpornou shnilou vodu ze žump nebo z odpadových rour a otrávit příbytky morovými výpary, které po sobě zanechává na památku každá zátopa... Squire's Court leží ještě níž než neobydlené sklepy domů na Brook Street... dvacet stop pod úrovní ulice, a zamořená voda, která se v sobotu vyvalila ze žump, sahala až ke střechám. To jsme věděli, a proto jsme očekávali, že dvůr najdeme neobydlený nebo obsazený pouze zřízenci zdravotního výboru, jak čistí a dezinfikují páchnoucí zdi. Místo toho jsme ve sklepním bytě jednoho holiče našli muže... jak lopatou nakládá na kolečko kupu hnijícího svinstva, které leželo v jednom koutě. Holič, jehož sklep byl už trochu vyklizený, nás poslal ještě níž k řadě bytů, o nichž řekl, že kdyby uměl psát, napsal by do novin a trval na tom, aby tyto byty byly uzavřeny. Tak jsme konečně přišli do Squire's Court, kde jsme našli hezkou, zdravě vypadající Irku, která měla plné ruce práce s prádlem. Bydlí v tomto dvoře se svým mužem, nočním hlídačem, už šest let a mají četnou rodinu... V domě, který právě opustili, stoupla voda až po střechu, okna byla rozbita, z nábytku hromada trosek. Podle jejích slov bylo možné udržovat byt ve stavu snesitelném pro čich jen tím, že se každé dva měsíce vybílil vápnem... Ve vnitřním dvoře, kam náš zpravodaj pronikl teprve nyní, našel tři domy, přistavěné zadní stěnou k domům, které jsme právě popsali; dva z nich byly obydleny. Byl tam tak hnusný zápach, že i nejzdravějšímu člověku se tam musel za několik minut zvednout žaludek... Tuto odpornou díru obývala sedmičlenná rodina; ve čtvrtek večer (v den první zátopy) spali všichni v domě. Totiž spíše nespali, opravila se paní, neboť ona a její muž pro zápach skoro celou noc zvraceli. V sobotu museli vynést děti, brodíce se po pás ve vodě. I ona soudila, že ta díra je i pro prase špatná, ale pro levné nájemné - 11/2, šilinku (15 grošů) týdně - to vzala, neboť její muž byl poslední dobou pro nemoc často bez výdělku. Dvůr a jeho obyvatelé, nacpaní v něm jako v předčasném hrobě, působí dojmem krajní bezmocnosti. Musíme ostatně říci, že podle našeho zjištění je Squire's Court jen obrazem - snad poněkud zveličeným - mnoha jiných míst v oné čtvrti, jejichž existenci nemůže náš zdravotní {294} výbor nijak ospravedlnit. A bude-li dovoleno, aby se na takových místech i nadále bydlelo, nechceme dále zkoumat tíhu odpovědnosti, kterou na sebe bere výbor, a nebezpečí nakažlivých nemocí, které hrozí celému okolí."
Zde je pádný příklad toho, jak buržoazie řeší bytovou otázku v praxi. Semeniště nákaz, nejohavnější brlohy a díry, kam kapitalistický způsob výroby zavírá každou noc naše dělníky, se neodstraňují, jen se přemisťují! Táž ekonomická nutnost, která je zplodila na jednom místě, je plodí i na druhém. A dokud trvá kapitalistický způsob výroby, je pošetilostí chtít vyřešit odděleně bytovou nebo kteroukoli jinou společenskou otázku týkající se osudu dělníků. Řešení je však v odstranění kapitalistického způsoby výroby, v tom, že si dělnická třída sama přivlastní všechny životní a pracovní prostředky.
{295} Oddíl třetí
Doplněk o Proudhonovi a bytové otázceI
V čís. 86 "Volksstaatu" prozrazuje A. Mülberger, že je autorem článků, které jsem kritizoval v čís. 51 a dalších tohoto listu. Ve své odpovědi mě zahrnuje takovým množstvím výtek a plete přitom všechna hlediska, o něž jde, natolik, že mu musím odpovědět, ať chci nebo ne. Svou odpověď, jež se musí bohužel pohybovat většinou v oblasti osobní polemiky, kterou mi předepsal Múlberger, se pokusím učinit obecně zajímavou tím, že vyložím ještě jednou a pokud možno jasněji než dříve body, o které hlavně jde, i když se vydávám v nebezpečí, že mě Múlberger zase bude upozorňovat, že to všechno "ve skutečnosti není nic nového ani pro něj, ani pro čtenáře,Volksstaatu' ".
Múlberger si stěžuje na formu a obsah mé kritiky. Pokud jde o formu, stačí, odpovím-li, že jsem tehdy vůbec nevěděl, od koho ony články jsou. Nemohlo být tedy ani řeči o nějaké osobní "zaujatosti" vůči autorovi; byl jsem ovšem "zaujatý" proti řešení bytové otázky vyloženému v těchto článcích, neboť mi bylo dávno známé z Proudhona a měl jsem na ně ustálený názor.
O "tónu" své kritiky se nechci s přítelem Múlbergerem přít. Pracuje-li někdo v hnutí tak dlouho jako já, má už dost tvrdou kůži proti všem útokům a snadno tedy předpokládá, že ji mají i jiní. Abych Múlbergera odškodnil, pokusím se tentokrát uvést svůj "tón" do souladu s citlivostí jeho epidermu (pokožky).
Múlberger si zvlášť trpce stěžuje na to, že jsem ho nazval proudhonovcem, a zapřísahá se, že jím není. Musím mu ovšem věřit, dokáži však, že ony články - a jen s nimi jsem měl co dělat - obsahují jen a jen ryzí proudhonismus.
Ale i Proudhona kritizuji - podle Múlbergera - "lehkomyslně" a těžce mu křivdím:
"Učení o maloburžoovi Proudhonovi se u nás v Německu stalo neměnným {295}******dogmatem a mnozí je dokonce hlásají, aniž od něho četli třeba jen jedinou řádku."
Když lituji, že románsky mluvící dělníci nemají po dvacet let jinou duševní potravu než Proudhonova díla, odpovídá mi Mülberger, že u románských dělníků "jsou principy, tak jak je formuloval Proudhon, skoro všude hybnou duší hnutí". S tím nemohu souhlasit. Jednak nezáleží "hybná duše" dělnického hnutí nikde v "principech", ale všude ve vývoji velkého průmyslu a jeho účincích - akumulaci a koncentraci kapitálu na jedné straně a prole- tariátu na druhé. Dále není pravda, že takzvané proudhonovské "principy" hrají u románských dělníků rozhodující úlohu, kterou jim připisuje Mülberger; že "se tam principy anarchie, organisation des forces économiques, liquidation sociale[gg] atd... staly opravdovými nositeli revolučního hnutí". Nemluvě o Španělsku a Itálii, kde proudhonovské univerzální všeléky získaly jistý vliv jen v podobě ještě dále zvěděné Bakuninem, je každému, kdo zná mezinárodní dělnické hnutí, obecně známým faktem, že ve Francii tvoří proudhonovci málo početnou sektu, zatímco masa dělnictva nechce o plánu na reformu společnosti, který vypracoval Proudhon pod názvem "Liquidation sociale et Organisation des forces économiques", ani slyšet. Mimo jiné se to ukázalo za Komuny. Přestože v ní byli proudhonovci silně zastoupeni, nedošlo ani k nejmenšímu pokusu likvidovat starou společnost nebo organizovat ekonomické síly podle Proudhonových návrhů. Naopak. Komuně slouží nejvíc ke cti, že při všech jejích ekonomických opatřeních nebyly její "hybnou duší" nějaké principy, nýbrž - prostá praktická potřeba. A proto tato opatření - zrušení noční práce pekařů, zákaz pokut v továrnách, konfiskace továren a dílen, které nebyly v provozu, a jejich odevzdání dělnickým sdružením - nebyla vůbec v duchu Proudhonově, ale v duchu německého vědeckého socialismu. Jediným sociálním opatřením, které prosadili proudhonovci, bylo to, že nebyla konfiskována Francouzská banka, a to bylo jednou z příčin zániku Komuny. Stejně i takzvaní blanquisté, jakmile se pokusili přeměnit se z pouhých politických revolucionářů {297} v socialistickou dělnickou frakci s určitým programem - což učinili ve svém manifestu "Internationale et Révolution" blanquističtí uprchlíci v Londýně - neproklamovali "principy" proudhonovského plánu na záchranu společnosti, ale zato, skoro doslova, názory německého vědeckého socialismu o nutnosti politické akce proletariátu a jeho diktatury jako přechodu k odstranění tříd a s nimi státu - jak to bylo vysloveno v "Komunistickém manifestu" a od těch dob nesčetněkrát. A vyvozuje-li Miilberger z toho, že Němci si neváží Proudhona, jejich nedostatečné pochopení románského hnutí "až po Pařížskou komunu", ať na důkaz tohoto nepochopení jmenuje takový románský spis, který by byl pochopil a vylíčil Komunu alespoň přibližně tak správně jako adresa generální rady Internacionály o občanské válce ve Francii, napsaná Němcem Marxem.
Jediná země, kde je dělnické hnutí přímo pod vlivem Proudhonových "principů", je Belgie, a právě proto postupuje belgické hnutí, jak říká Hegel, "od ničeho ničím k ničemu".[250]
Pokládám-li za neštěstí, že románští dělníci byli po dvacet let přímo nebo nepřímo duchovně živi jen z Proudhona, nevidím toto neštěstí ve veskrze mýtickém panování Proudhonova receptu reforem - který Můlberger nazývá "principy" - nýbrž v tom, že jejich ekonomická kritika nynější společnosti byla infikována naprosto nesprávnými proudhonovskými obraty a jejich politická akce zhudlařena proudhonovským vlivem. Na otázku, "stojí-li více v revoluci" "zproudhonizovaní románští dělníci" nebo němečtí dělníci, kteří chápou německý vědecký socialismus rozhodně nekonečně lépe než románští svého Proudhona, budeme moci odpovědět teprve, až se dovíme, co to znamená "stát v revoluci". Slyšeli jsme o lidech, kteří "stojí v křesťanství, v pravé víře, v milosti boží" atd. Ale "stát" v revoluci, v nejmocnějším pohybu? Cožpak je "revoluce" dogmatické náboženství, ve které se musí věřit?
Dále mi Můlberger vytýká, že jsem přes výslovné konstatování v jeho práci tvrdil, že prohlašuje bytovou otázku za otázku výhradně dělnickou.
Tentokrát má Můlberger skutečně pravdu. Přehlédl jsem to místo. Je to neomluvitelné, že jsem je přehlédl, neboť je to jedno {298} z nejpříznačnějších míst pro celou tendenci jeho pojednání. Můlberger skutečně bez obalu praví:
"Protože se nám často dělá směšná výtka, že pěstujeme třídní politiku, že usilujeme o třídní panství a podobně, zdůrazňujeme především a výslovně, že se bytová otázka nijak netýká výhradně proletariátu, nýbrž naopak - zajímá zcela význačným způsobem vlastní střední stav, malovýrobu, malou buržoazii, veškerou byrokracii... bytová otázka je právě onen bod sociálních reforem, který se zdá vhodnější než kterýkoli jiný k tomu, aby odhalil absolutní vnitřní totožnost zájmů proletariátu na jedné straně a vlastních středních tříd společnosti na druhé straně. Střední třídy trpí stejně silně, možná ještě silněji než proletariát, pod tíživým poutem nájemního bytu... Vlastní střední třídy společnosti stojí dnes před otázkou,... naleznou-li sílu... zasáhnout ve svazku s dělnickou stranou, mladistvě silnou a plnou energie, do procesu přetváření společnosti, jehož požehnání prospěje především právě jim."
Přítel Míilberger tu tedy konstatuje toto:
1. "My" nepěstujeme "třídní politiku" a neusilujeme o "třídní panství". Avšak německá sociálně demokratická dělnická strana právě proto, že je to dělnická strana, pěstuje nutně "třídní politiku", politiku dělnické třídy. Protože každá politická strana usiluje o dobytí panství ve státě, usiluje německá sociálně demokratická dělnická strana nutně o své panství, o panství dělnické třídy, tedy o "třídní panství". Ostatně každá skutečná proletářská strana, počínaje anglickými chartisty[251], si vždycky kladla jako první podmínku třídní politiku, organizování proletariátu jako samostatné politické strany, a za nej bližší cíl boje diktaturu proletariátu. Jestliže to Míilberger prohlašuje za "směšné", staví se tím mimo proletářské hnutí a dovnitř maloburžoazního socialismu.
2. Bytová otázka má tu výhodu, že to není výhradně dělnická otázka, nýbrž že "zajímá zcela význačným způsobem" maloburžoazii, protože "vlastní střední třídy" jí trpí "stejně silně, možná ještě silněji než proletariát". Prohlašuje-li někdo, že maloburžoazie trpí, byť to bylo jen v jediném směru, "snad ještě silněji než proletariát", nebude si zajisté smět stěžovat, bude-li ho někdo počítat k maloburžoazním socialistům. Můlberger má tedy důvod k nespokojenosti, říkám-li:
"A především těmito útrapami, společnými dělnické třídě i jiným třídám, zejména maloburžoazii, se s oblibou zabývá maloburžoazní {299} socialismus, k němuž patří i Proudhon. A není tedy vůbec náhoda, že se náš německý proudhonovec zmocňuje především bytové otázky, která, jak jsme viděli, vůbec není výhradně dělnickou otázkou."[hh]
3. Mezi zájmy "vlastních středních tříd společnosti" a zájmy proletariátu existuje "absolutní vnitřní totožnost" a "požehnání" nastávajícího procesu přetváření společnosti neprospěje proletariátu, ale "prospěje především právě" jim.
Dělníci tedy provedou nastávající sociální revoluci "především právě" v zájmu maloburžoazie. A dále existuje absolutní vnitřní totožnost zájmů maloburžoazie se zájmy proletariátu.. Jsou-li zájmy maloburžoazie vnitřně totožné se zájmy dělníků, shodují se také zájmy dělníků se zájmy maloburžoazie. Maloburžoazní stanovisko je tedy v hnutí stejně oprávněné jako stanovisko proletářské. A obhajování této rovnoprávnosti je právě to, čemu se říká maloburžoazní socialismus.
Je tedy naprosto důsledné, oslavuje-li Můlberger na str. 25 své brožury[252] "malovýrobu" jako "vlastní opěrný pilíř společnosti", "protože už svým vlastním založením v sobě spojuje tři faktory: práci - zisk - majetek, a protože spojením těchto tří faktorů ne-klade žádné hranice schopnosti individua rozvíjet se", a vytýká-li modernímu průmyslu zejména to, že ničí tuto štěpnici vzorných lidí a "ze životaschopné, stále znovu se vytvářející třídy udělal nevědomý dav lidí, který neví, kam má obrátit svůj ustrašený po-hled". Maloburžoa je tedy Můlbergerovi vzorem člověka a malo- výroba vzorným způsobem výroby. Urazil jsem ho tedy, když jsem ho vykázal mezi maloburžoazní socialisty?
Protože Můlberger odmítá jakoukoli odpovědnost za Proud- hona, bylo by zbytečné vykládat zde obšírněji, jak Proudhonovy reformní plány směřují k tomu, aby přeměnily všechny členy spo-lečnosti v maloburžoy a malorolníky. Rovněž nebude nutné zabý-vat se podrobněji domnělou totožností zájmů maloburžoy se zájmy dělníka. Všechno, co je třeba, je už v "Komunistickém manifestu". (Lipské vydání z roku 1872, str. 12 a 21.)[253]
{300} Výsledkem našeho zkoumání je tedy to, že k "pověsti o maloburžoovi Proudhonovi" přistupuje skutečnost o maloburžoovi Múlbergerovi.
II
Teď přicházíme k hlavnímu bodu. Vytýkal jsem Můlbergerovým článkům, že proudhonovsky falšují ekonomické vztahy tím, že je překládají do právnického způsobu vyjadřování. Jako příklad jsem vyzvedl tuto Můlbergerovu větu:
"Jednou postavený dům slouží jako věčný právní nárok na určitý zlomek společenské práce, i když skutečná hodnota domu byla jeho majiteli už dávno víc než dostatečně zaplacena ve formě nájemného. Tak se stává, že nájemné z domu postaveného například před padesáti lety vynese za tuto dobu dvojnásobek, trojnásobek, pětinásobek, desetinásobek atd. původní ceny nákladů."
Můlberger si stěžuje:
"Toto prosté, střízlivé konstatování faktu dává Engelsovi podnět, aby mi připomněl, že prý jsem měl vysvětlit, jak se dům stává ,právním nárokem' - věc, která byla zcela mimo můj úkol... Něco jiného je líčení, něco jiného je vysvětlování. Říkám-li podle Proudhona, že ekonomický život společnosti by měl být proniknut právní ideou, líčím tím dnešní společnost jako společnost, v níž sice nechybí jakákoli právní idea, ale v níž chybí právní idea revoluce, fakt, který připustí i Engels."
Zůstaňme prozatím u domu jednou postaveného. Je-li dům pronajat, vynáší tomu, kdo jej dal postavit, v podobě nájemného pozemkovou rentu, náklady na opravu, úrok[ii] z kapitálu, který vynaložil na stavbu, včetně zisku, který z něho dosáhl[jj]; podle okolností může postupně zaplacené nájemné převýšit dvakrát, třikrát, pětkrát, desetkrát původní cenu nákladů. Toto, příteli Mülbergere, je "prosté, střízlivé konstatování faktu", který je ekonomický; a chceme-li vědět, jak "se to stává", že tento fakt existuje, musíme to prozkoumat v ekonomické oblasti. Podívejme se tedy na tento fakt trochu blíže, aby mu už ani dítě nemohlo špatně rozumět. Jak je známo, záleží prodej zboží v tom, že jeho majitel {301} dává jeho užitnou hodnotu a dostává jeho směnnou hodnotu. Užitné hodnoty zboží se liší mimo jiné také tím, že se spotřebovávají za různou dobu. Bochník chleba se sní za den, kalhoty se opotřebují za rok, a dům dejme tomu za sto let. U zboží s dlouhou dobou opotřebení vzniká tedy možnost prodávat jeho užitnou hodnotu po kouscích, vždy na určitou dobu, tj. pronajímat ji. Prodej po kouscích realizuje tedy směnnou hodnotu jen postupně; za to, že se vzdává okamžitého zaplacení zálohovaného kapitálu a zisku z něho, je prodavač odškodněn přirážkou k ceně, zúročením, jehož výše je stanovena zákony politické ekonomie, tedy nikoli libovolně. Za sto let je dům zužit, opotřebován, stane se neobyvatelným. Odečteme-li pak od celkové částky zaplaceného nájemného: 1. pozemkovou rentu i s tím, oč se případně za tu dobu zvýšila, 2. vynaložené běžné náklady na opravy, shledáme, že se zbytek průměrně skládá: 1. z původního kapitálu vynaloženého na stavbu domu, 2. ze zisku z něho a 3. z úroků z postupně umořovaného kapitálu a zisku.[kk] Na konci tohoto období nemá sice nájemník dům, ale majitel domu také ne. Ten má jen pozemek (patří-li mu totiž) a stavební materiál na něm, ale už ne dům. A vynesl-li zatím dům "pětinásobek nebo desetinásobek původní ceny nákladů", uvidíme, že to je způsobeno pouze zvýšením pozemkové renty; to není pro nikoho tajemství v místech jako Londýn, kde majitel pozemku a majitel domu jsou většinou dvě různé osoby. K takovému obrovskému zvýšení nájemného dochází v rychle rostoucích[ll] městech, ale nikdy v zemědělské vesnici, kde se pozemková renta ze stavenišť skoro nemění. Je všeobecně známo, že - necháme-li stranou zvýšení pozemkové renty - nájemné nevynáší majiteli domu průměrně víc než 7 % vloženého kapitálu ročně (včetně zisku), z čehož musí ještě hradit náklady na opravy atd. Zkrátka, nájemní smlouva je docela obyčejný obchod se zbožím, na němž nemá dělník teoreticky ani větší, ani menší zájem než na kterémkoli jiném obchodu se zbožím, vyjímaje případ, kdy jde o prodej a koupi pracovní síly; prakticky se mu však jeví jako jedna z tisíce forem buržoazního šizení, o nichž {302} mluvím na str. 4[mm] této knížky, které jsou však také ekonomicky regulovány, jak jsem tam ukázal.
Mülberger naproti tomu vidí v nájemní smlouvě čistou "libovůli" (str. 19 jeho brožury), a když mu dokazuji opak, stěžuje si, že mu povídám "vesměs věci, které už bohužel sám věděl".
Avšak žádným ekonomickým zkoumáním nájemného nedokážeme proměnit zrušení nájemního bytu v jednu z "nejplodnějších a nejvelkolepějších snah, které se rodí z lůna revoluční myšlenky". Abychom to dokázali, musíme prostý fakt přeložit ze střízlivé ekonomie do mnohem ideologičtější řeči právnické. "Dům slouží jako věčný právní nárok" na nájemné - "tak se stává", že hodnota domu může být dvakrát, třikrát, pětkrát, desetkrát zaplacena nájemným. Chceme-li zjistit, jak "se to stává", nepomůže nám "právní nárok" ani o píď z místa; a proto jsem řekl, že by se byl Mülberger mohl dovědět, jak "se to stává" jen zkoumáním otázky, jak se dům stává právním nárokem. To se dovíme, teprve když prozkoumáme ekonomickou povahu nájemného, jako jsem to učinil já, místo abychom se rozhořčovali nad právnickým výrazem, pod nímž jej vládnoucí třída sankcionuje. - Kdo navrhuje ekonomické kroky k odstranění nájemného, je asi také povinen vědět o nájemném trochu víc, než že je to "poplatek placený nájemníkem věčnému právu kapitálu". Na to Mülberger odpovídá; "Něco jiného je líčení a něco jiného vysvětlování."
Proměnili jsme tedy dům, třebaže není nikterak věčný, ve věčný právní nárok na nájemné. Zjišťujeme, že ať už "se to stává" jakkoli, s pomocí tohoto právního nároku vynáší dům v podobě nájemného mnohonásobně svou hodnotu. Překladem do právnického jazyka jsme se naštěstí natolik vzdálili od ekonomie, že vidíme už jen to, že celkové nájemné splácené postupně může zaplatit hodnotu domu několikrát. Protože myslíme a mluvíme právnicky, přiložíme na tento jev měřítko práva, spravedlnosti a zjistíme, že je nespravedlivý, že neodpovídá "právní ideji revoluce", ať už je to co chce, a že právní nárok tedy není k ničemu. Dále zjišťujeme, že totéž platí o kapitálu přinášejícím úrok a o propachtované orné {303} půdě, a máme tedy záminku odloučit tyto kategorie vlastnictví od ostatních a zacházet s nimi zvláštním způsobem. Ten spočívá v požadavku: 1. vzít majiteli právo vypovědět smlouvu, právo žádat o vrácení svého majetku; 2. přenechat bezplatně nájemci, vypůjčovateli nebo pachtýři užívání předmětu, který mu byl svěřen, ale nepatří mu, a 3. vyplatit vlastníka bezúročně a v delších lhůtách. A tím jsme vyčerpali proudhonovské "principy" v této oblasti. A to je Proudhonova "společenská likvidace".
Podotýkám mimochodem: je nabíledni, že celý tento plán reformy má prospět skoro výhradně jen maloburžoům a malorolníkům, a to tak, že upevňuje jejich postavení jako maloburžoy a malorolníka. Podoba "maloburžoy Proudhona", podle Mülbergera vybájená, zde tedy náhle dostává velmi hmatatelnou historickou existenci.
Mülberger pokračuje:
"Říkám-li podle Proudhona, že ekonomický život společnosti by měl být proniknut právní ideou, líčím tím dnešní společnost jako společnost, v níž sice nechybí jakákoli právní idea, ale v níž chybí právní idea revoluce, fakt, který připustí i Engels."
Bohužel, nemohu Mülbergerovi učinit to potěšení. Mülberger vytyčuje požadavek, že by měla být společnost proniknuta právní ideou, a tomu říká líčení. Pošle-li mi soud po exekutorovi vyzvání, abych zaplatil dluh, nečiní podle Mülbergera nic jiného, než že mě liči jako člověka, který neplatí své dluhy! Něco jiného je líčení, něco jiného je požadavek. A právě v tom spočívá podstatný rozdíl mezi německým vědeckým socialismem a Proudhonem. My líčíme - a každé skutečné líčení je, navzdory Mülbergerovi, zároveň vysvětlením věci - ekonomické vztahy, jaké jsou a jak se vyvíjejí, a přísně ekonomicky dokazujeme, že tento jejich vývoj znamená zároveň vývoj prvků sociální revoluce: na jedné straně vývoj proletariátu, třídy, kterou její životní postavení nutně dohání k sociální revoluci - na druhé straně vývoj výrobních sil, které přerůstají rámec kapitalistické společnosti a nutně ho musí roztrhnout a které zároveň samy poskytují prostředky k odstranění třídních rozdílů jednou provždy v zájmu společenského pokroku samého. Naproti tomu Proudhon žádá na dnešní společnosti, aby se přetvořila nikoli {304} podle zákonů svého vlastního ekonomického vývoje, nýbrž podle předpisů spravedlnosti ("právní idea" není jeho, ale Mülbergerova). Kde my dokazujeme, tam Proudhon káže a lamentuje, a s ním Mülberger.
Co je to ta "právní idea revoluce", to absolutně nemohu rozluštit. Proudhon si ovšem povyšuje "Revoluci" na jakousi bohyni, nositelku a vykonavatelku jeho "spravedlnosti"; přitom propadá podivuhodnému omylu, když zaměňuje buržoazní revoluci z let 1789-1794 a budoucí proletářskou revoluci. Tak si počíná skoro ve všech svých dílech, zvláště po roce 1848; jako příklad uvedu jen: "Idée générale de la révolution", vyd. 1868, str. 39 a 40. Protože však Mülberger odmítá jakoukoli odpovědnost za Proudhona, je mi zakázáno vysvětlit "právní ideu revoluce" z Proudhona a marně tápu v egyptské tmě.
Dále praví Můlberger:
"Ale ani Proudhon, ani já neapelujeme na nějakou ,věčnou spravedlnost1, abychom tím vysvětlili současné nespravedlivé poměry nebo dokonce očekávali zlepšení těchto poměrů apelem na tuto spravedlnost, jak mi přičítá Engels."
Mülberger se zřejmě spoléhá na to, že "Proudhon je v Německu téměř úplně neznámý". Ve všech svých spisech měří Proudhon všechny společenské, právní, politické[nn] i náboženské teze měřítkem "spravedlnosti", zavrhuje je nebo uznává podle toho, zda souhlasí nebo nesouhlasí s tím, co nazývá "spravedlností". V "Contradictions économiques" se tato spravedlnost nazývá také "věčná spravedlnost", justice éternelle. Později se věčnost zamlčuje, ale co do merita věci zůstává. Například ve spise "De la justice dans la révolution et dans l'église", vyd. 1858, vyjadřuje obsah celého třísvazkového kázání (sv. I, str. 42)) toto místo:
"Co je základním principem, organickým, řídícím, svrchovaným principem společností, principem, který si podřizuje všechny ostatní, vládne, chrání, zatlačuje, trestá a v případě nutnosti dokonce potlačuje všechny vzpurné živly? Je to náboženství, ideál, zájem?... Tímto principem je podle mého názoru spravedlnost. - Co je spravedlnost? Sama podstata lidstva, čím byla od počátku světa? Ničím. - Čím měla být? Vším."
Spravedlnost, která je samou podstatou lidstva, co je to jiného {305} než věčná spravedlnost? Spravedlnost, která je organickým, řídícím, svrchovaným, základním principem společností, a která přesto dosud nebyla ničím, která však má být vším - co je to jiného než měřítko, jímž se mají měřit všechny lidské věci, jehož je třeba se dovolávat jako rozhodujícího soudce v každém sporném případě? A tvrdil jsem snad něco jiného než to, že Proudhon zakrývá svou ekonomickou nevědomost a bezradnost tím, že všechny ekonomické vztahy neposuzuje podle ekonomických zákonů, nýbrž podle toho, zda souhlasí nebo nesouhlasí s jeho představou o této věčné spravedlnosti? A čím se liší Mülberger od Proudhodna, jestliže žádá, aby "všechny přeměny v životě moderní společnosti... byly proniknuty právní ideou, tj. aby byly všude prováděny podle přísných požadavků spravedlnosti"? Neumím já číst, nebo neumí Mülberger psát?
Dále praví Mülberger:
"Proudhon ví stejně dobře jako Marx a Engels, že vlastní hybnou silou v lidské společnosti jsou ekonomické, a ne právní vztahy, i on ví, že právní ideje národa jsou vždy jen výrazem, odrazem, produktem ekonomických - zvláště výrobních vztahů... Právo je pro Proudhona zkrátka - historicky vzniklým ekonomickým produktem."
Ví-li Proudhon (nebudu si všímat Mülbergerova nejasného způsobu vyjadřování a budu považovat dobrou vůli za čin), ví-li to Proudhon všechno "stejně dobře jako Marx a Engels", jak se pak můžeme ještě přít? Ale právě s Proudhonovým věděním to vypadá trochu jinak. Ekonomické vztahy dané společnosti vystupují především jako zájmy. Proudhon však na právě citovaném místě svého hlavního díla jasně prohlašuje, že "řídícím, organickým, svrchovaným základním principem společnosti, principem, který si podřizuje všechny ostatní", není zájem, ale spravedlnost. A totéž opakuje na všech rozhodujících místech ve všech svých spisech. To nebrání Mülbergerovi, aby pokračoval:
"... že idea ekonomického práva, jak ji Proudhon nejhlouběji rozvinul v ,La guerre et la paix', se úplně shoduje s oněmi základními myšlenkami Lassallovými, které jsou tak krásně podány v jeho předmluvě k ,System der erworbenen Rechte'."
"La guerre et la paix" je snad nejškoláčtější z mnoha školáckých děl Proudhonových, ale nemohl jsem očekávat, že by bylo {306} uvedeno na důkaz jeho domnělého pochopení německého materialistického pojetí dějin, jež vykládá všechny historické události a představy, všechnu politiku, filosofii, náboženství z materiálních, ekonomických životních vztahů příslušného historického období. Ta kniha je tak málo materialistická, že nedokáže podat ani svou konstrukci války, aniž se přitom dovolává pomoci stvořitele:
"Avšak stvořitel, který pro nás zvolil tento způsob života, měl své cíle." (Sv. II, str. 100, vyd. 1869.)
Na jakých historických znalostech je tato kniha založena, je vidět z toho, že věří v historickou existenci zlatého věku:
"Na počátku, když lidstvo bylo ještě řídce rozseto po zeměkouli, pečovala příroda celkem snadno o jeho potřeby. Byl to zlatý věk, věk nadbytku a míru." (Tamtéž, str. 102.)
Jeho ekonomické stanovisko je stanovisko vysloveného malthusiánství:
"Zdvojnásobí-li se výroba, zdvojnásobí se brzy i obyvatelstvo." (Str. 106.)
A v čem tedy záleží materialismus této knihy? V tom, že tvrdí, že příčinou války byl odjakživa a je stále ještě "pauperismus" (např. str. 143). Strýc Bräsig byl stejně podařený materialista, když ve své řeči roku 1848 klidně pronesl tato veliká slova: Příčinou veliké chudoby je veliká pauvreté.[oo]
Lassallův "Systém der erworbenen Rechte" je nejen úplně v zajetí iluzí právníka, ale také iluzí starohegelovce. Lassalle prohlašuje na str. VII výslovně, že také na poli "ekonomie je pojem nabytého práva hybným zdrojem všeho dalšího vývoje", chce dokázat, že "právo je rozumný, sám ze sebe" (tedy nikoli z ekonomických předpokladů) "se vyvíjející organismus" (str. XI), nejde mu o odvození práva z ekonomických vztahů, nýbrž ze "samotného pojmu vůle, jehož je filosofie práva pouhým rozvinutím a znázorněním" (str. XII). K čemu tedy tato kniha? Rozdíl mezi Proudhonem a Lassallem je jen v tom, že Lassalle byl opravdu právník a hegelovec a že Proudhon byl v právnictví i filosofii, jako ve všech ostatních věcech, naprostý diletant.
Vím velmi dobře, že Proudhon, který si jak známo ustavičně odporuje, také občas vysloví něco, co vypadá, jako by vysvětloval {307} ideje z faktů. Takové výroky jsou však bezvýznamné ve srovnání s celkovým myšlenkovým zaměřením tohoto muže a tam, kde se vyskytují, jsou ještě k tomu krajně zmatené a samy v sobě nedůsledné.
Na určitém, velmi primitivním stupni vývoje společnosti vzniká potřeba shrnout denně se opakující akty výroby, rozdělování a směny výrobků pod společné pravidlo, postarat se, aby se jednotlivec podřídil společným podmínkám výroby a směny. Toto pravidlo, které je zprvu zvykem, se brzy stává zákonem. Se zákonem vznikají nutně orgány pověřené bdít nad jeho dodržováním - veřejná moc, stát. S dalším vývojem společnosti se zákon vyvíjí ve více nebo méně rozsáhlé zákonodárství. Cím spletitější je toto zákonodárství, tím víc se způsob jeho vyjadřování vzdaluje od způsobu, kterým jsou vyjadřovány obvyklé ekonomické podmínky života společnosti. Jeví se jako samostatný element, který neodvozuje oprávnění své existence a základ svého dalšího vývoje z ekonomických vztahů, nýbrž z vlastních, vnitřních základů, třeba z "pojmu vůle". Lidé zapomínají, že jejich právo se odvozuje z jejich ekonomických životních podmínek, stejně jako zapomněli, že sami pocházejí z říše zvířat. S dalším vývojem zákonodárství ve spletitý, rozsáhlý celek nastává nutnost nové společenské dělby práce: tvoří se stav právníků z povolání a s nimi vzniká právní věda. Ta ve svém dalším vývoji srovnává právní systémy různých národů a různých dob nikoli jako odrazy příslušných ekonomických vztahů, nýbrž jako systémy, které nacházejí svůj základ samy v sobě. Srovnávání předpokládá něco společného: to se objeví, když právníci sestaví to, co je všem těmto právním systémům víceméně společné, v přirozené právo. Měřítkem, kterým se měří, co je přirozené právo a co ne, je však právě sám nejabstraktnější výraz práva: spravedlnost. Od této chvíle se tedy vývoj práva stal pro právníky a pro ty, kdo jim na slovo věří, už jen snahou přibližovat lidské poměry, pokud jsou vyjadřovány právnicky, stále víc ideálu spravedlnosti, věčné spravedlnosti. A tato spravedlnost je jen ideologizovaným, zbožněným výrazem stávajících ekonomických vztahů buď po jejich konzervativní, anebo po jejich revoluční stránce. Spravedlnost Řeků a Římanů pokládala otroctví za spravedlivé; spravedlnost buržoů {308} z roku 1789 žadala odstranění feudalismu, protože prý je nespravedlivý. Pro pruské junkery je i ubohý zákon o krajském zřízení[254] porušením věčné spravedlnosti. Představa věčné spravedlnosti se tedy mění nejen s časem a místem, ale i s osobami, a patří k věcem, jimiž "rozumí každý něco jiného", jak správně poznamenává Mülberger. Jestliže se v běžném životě při jednoduchosti vztahů, které se tu posuzují, používá bez nedorozumění výrazů jako spravedlivé, nespravedlivé, spravedlnost, právní cit i o společenských věcech, způsobuje to, jak jsme viděli, ve vědeckých zkoumáních ekonomických vztahů stejně nevýslovný zmatek, jaký by vznikl např. v dnešní chemii, kdyby se v ní chtěla zachovávat terminologie flogistonové teorie. Zmatek je ještě horší, věří-li někdo, jako Proudhon, na tento sociální flogiston, "spravedlnost", nebo ujišťuje-li, jako Mülberger, že s flogistonem je to naprosto v pořádku stejně jako s kyslíkem.[pp]
III
Dále si Mülberger stěžuje, že jeho "emfatické" výlevy o tom, že
"není hroznějšího výsměchu celé kultuře našeho slavného století než fakt, že ve velkých městech 90 % obyvatelstva i víc nemá místečka, jež by mohlo nazvat svým",
nazývám reakční jeremiádou. Ovšem. Kdyby se byl Mülberger omezil, jak uvádí předem, na vylíčení "hrůz přítomnosti", jistě bych byl "o něm a o jeho skromných slovech" neřekl ani slůvka špatného. Dělá však něco úplně jiného. Líčí tyto "hrůzy" jako následek toho, že dělníci "nemají místečka, jež by mohli nazvat svým". Stěžuje-li si někdo na "hrůzy přítomnosti" proto, že je odstraněno domovní vlastnictví dělníků, nebo jako junkeři proto, že je odstraněn {309} feudalismus a cechy - nemůže z toho v obou případech být nic jiného než reakční jeremiáda, nářek nad vpádem neodvratného, historicky nutného. Reakčnost tkví právě v tom, že Mülberger chce obnovit individuální domovní vlastnictví dělníků - věc, kterou dějiny už dávno hodily přes palubu; že si osvobození dělníků neumí představit jinak, než že se každý stane opět majitelem svého domu.
Dále:
"Pravím co nejzřetelněji: Vlastní boj míří proti kapitalistickému způsobu výroby a lze doufat, že jen jeho přeměnou se zlepší bytové poměry. Engels nevidí nic z toho všeho... já předpokládám celkové řešení sociální otázky, aby se mohlo přikročit k vykoupení nájemního bytu."
Bohužel nevidím nic z toho všeho ani dnes. Nemohu přece vědět, co předpokládá v skrytém koutku svého mozku někdo, jehož jméno jsem dokonce ani neznal. Mohu se držet jen Můlbergerových vytištěných článků. A tu zjišťuji ještě i dnes, že k tomu, aby se mohlo přikročit k vykoupení nájemního bytu, předpokládá Mülberger (na str. 15 a 16 separátu) zase jen - nájemní byt. Teprve na str. 17 "popadá produktivitu kapitálu za rohy"; k tomu se ještě vrátíme. A potvrzuje to dokonce i ve své odpovědi, když říká:
"Šlo spíše o to ukázat, jak by se na základě stávajících poměrů mohla prosadit úplná přeměna v bytové otázce."
Na základě stávajících poměrů a na základě přeměny (má znít: odstranění) kapitalistického způsobu výroby, to jsou přece zcela protikladné věci.
Není divu, že si Mülberger stěžuje, když nacházím v lidumilných snahách pana Dollfuse a jiných továrníků, kteří chtějí dělníkům pomoci k vlastním domkům, jedině možné praktické uskutečnění jeho proudhonovských projektů. Kdyby pochopil, že Proudhonův plán na záchranu společnosti je fantazie pohybující se zcela na půdě buržoazni společnosti, pak by v něj samozřejmě nevěřil. Nikdy a nikde jsem nepochyboval o jeho dobré vůli. Proč však chválí dr. Reschauera za to, že navrhuje vídeňské městské radě, aby napodobila Dollfusovy projekty?
Dále Mülberger prohlašuje:
"Pokud jde speciálně o protiklad mezi městem a venkovem, je utopií {310} chtít jej odstranit. Tento protiklad je přirozený, správněji řečeno historicky vzniklý... Nejde o to tento protiklad zrušit, nýbrž najít politické a sociální formy, za nichž je neškodný, ba dokonce plodný. Tak je možno očekávat pokojné vyrovnání, postupnou rovnováhu zájmů."
Zrušení protikladu mezi městem a venkovem je tedy utopie, protože tento protiklad je přirozený, správněji řečeno historicky vzniklý. Aplikujme tuto logiku na jiné protiklady moderní společnosti a podívejme se, kam pak dojdeme. Např.:
"Pokud jde speciálně o protiklad mezi" kapitalisty a námezdně pracujícími, "je utopií chtít jej zrušit. Tento protiklad je přirozený, správněji řečeno historicky vzniklý. Nejde o to tento protiklad zrušit, nýbrž najít politické a sociální formy, za nichž je neškodný, ba dokonce plodný. Tak je možno očekávat pokojné vyrovnání, postupnou rovnováhu zájmů."
Čímž jsme se opět dostali k Schulze-Delitzschovi.
Zrušení protikladu mezi městem a venkovem není o nic větší a o nic menší utopie než odstranění protikladu mezi kapitalisty a námezdně pracujícími. Stává se den ze dne víc praktickým požadavkem průmyslové i zemědělské výroby. Nikdo se ho nedožadoval hlasitěji než Liebig ve svých spisech o zemědělské chemii, v nichž je všude jeho prvním požadavkem, aby člověk vracel půdě to, co od ní přijímá, a v nichž dokazuje, že tomu brání jen existence měst, zejména velkých měst. Vidíme-li, jak se jen zde v Londýně den co den ohromně nákladným způsobem vylévá do moře víc hnojivá, než se ho vyrobí v celém království saském, a jakých obrovských zařízení je třeba, aby toto hnojivo neotrávilo celý Londýn, dostává utopie o odstranění protikladu mezi městem a venkovem pozoruhodně praktický základ. A i poměrně bezvýznamný Berlín se už nejméně třicet let dusí ve svém vlastním kalu. Naproti tomu je to ryzí utopie, chce-li někdo, jak to činí Proudhon, provést převrat v nynější buržoazní společnosti a zachovat rolníka jako takového. Jen co nejrovnoměrnější rozdělení obyvatelstva po celé zemi, jen těsné spojení průmyslové výroby se zemědělskou, spolu s rozšířením komunikačních prostředků nutným v důsledku toho - ovšem za předpokladu, že bude odstraněn kapitalistický výrobní způsob - je s to vyprostit venkovské obyvatelstvo z izolace a otupělosti, v níž {311} živoří po tisíciletí skoro beze změny. Není utopií tvrdit, že osvobo-zení lidí z řetězů ukovaných jejich dějinnou minulostí bude úplné teprve tehdy, až bude odstraněn protiklad mezi městem a venkovem; utopie vzniká teprve tehdy, když se někdo pokouší "na základě stávajících poměrů" předpisovat formu, jakou by měl být vyřešen ten či onen protiklad stávající společnosti. A to činí Mülberger tím, že přejímá Proudhonovu formuli pro řešení bytové otázky.
Dále si Mülberger stěžuje, že ho činím do jisté míry spoluodpovědným za "nehorázné Proudhonovy názory na kapitál a úrok", a praví:
"Předpokládám změnu výrobních vztahů jako danou, a přechodný zákon, regulující úrokovou míru, se netýká výrobních vztahů, nýbrž společenských převodů, oběžních vztahů... Změna výrobních vztahů, nebo jak to přesněji formuluje německá škola, odstranění kapitalistického výrobního způsobu, nevyplývá ovšem, jak mi Engels připisuje, z nějakého přechodného zákona odstraňujícího úrok, nýbrž z toho, že pracující lid převezme fakticky do svého vlastnictví všechny pracovní nástroje, že převezme celý průmysl. Bude-li přitom holdovat(!) spíš výkupu nebo okamžitému vyvlastnění, o tom nepřísluší rozhodovat ani Engelsovi, ani mně."
S úžasem si protírám oči. Pročítám Mülbergerovo pojednání znovu od začátku do konce, abych našel místo, kde prohlašuje, že jeho výkup nájemního bytu předpokládá, že už "pracující lid fakticky převzal do svého vlastnictví všechny pracovní nástroje, že převzal celý průmysl". Nenacházím toto místo. Neexistuje. O "faktickém převzetí do vlastnictví" atd. se nikde nemluví. Zato však na str. 17 čteme:
"Dejme tomu, že by produktivita kapitálu byla skutečně uchopena za rohy, jak se to dříve či později musí stát, např. nějakým přechodným zákonem, který stanoví úrok ze všech kapitálů na jedno procento, ovšem s tendencí přibližovat i tuto sazbu stále víc nule... Jako všechny ostatní výrobky spadá ovšem pod tento zákon i dům a byt... Z této stránky tedy vidíme, že výkup nájemního bytu bude nutným následkem odstranění produktivity kapitálu vůbec."
Zde se tedy docela v protikladu k Mülbergerovu nejnovějšímu obratu jasně říká, že produktivita kapitálu - a touto zmatenou frází rozumí, jak doznává, kapitalistický způsob výroby - bude zákonem rušícím úrok "uchopena za rohy" a že právě tento zákon způsobí, že "výkup nájemního bytu bude nutným následkem odstranění produktivity kapitálu vůbec". Kdepak, říká ted Múlberger, {312} Onen přechodný zákon se netýká "výrobních vztahů, nýbrž oběžních vztahů". Při tomto dokonalém rozporu, který je podle Goetha "stejně tajuplný pro moudré jako pro zpozdilé",[255] mi nezbývá než předpokládat, že mám co dělat se dvěma zcela odlišnými Mülbergery, z nichž jeden si právem stěžuje, že mu "připisuji" to, co druhý otiskl.
Jistě je správné, že se pracující lid nebude ptát ani mne, ani Mülbergera, má-li při faktickém převzetí do vlastnictví "holdovat spíš výkupu nebo okamžitému vyvlastnění". Pravděpodobně dá přednost tomu, že vůbec nebude "holdovat". Ale o to, že pracující lid fakticky převezme do vlastnictví všechny pracovní nástroje, vůbec nešlo, mluvilo se jen o Mülbergerově tvrzení (str. 17), že "celý obsah řešení bytové otázky je dán slovem 'výkup'". Prohla- šuje-li nyní tento výkup za krajně pochybný, proč se tedy máme my oba i čtenáři zbytečně namáhat?
Ostatně je nutno konstatovat, že "faktické převzetí" všech pracovních nástrojů do vlastnictví, převzetí celého průmyslu pracujícím lidem je pravým opakem proudhonovského "výkupu". V tomto případě se vlastníkem bytu, statku, pracovního nástroje stává jednotlivý dělník; v prvním případě však zůstává souhrnným vlastníkem domů, továren a pracovních nástrojů "pracující lid" a jejich užívání bude, aspoň po přechodnou dobu, sotva přenechávat jednotlivcům nebo společnostem bez náhrady nákladů. Právě tak jako odstranění pozemkového vlastnictví není odstranění pozemkové renty, ale jen její přenesení, i když v pozměněné podobě, na společnost. To, že pracující lid fakticky převezme všechny pracovní nástroje, tedy nikterak nevylučuje zachování nájemního vztahu.
Nejde vůbec o otázku, zda se proletariát, až dosáhne moci, prostě zmocní výrobních nástrojů, surovin a životních prostředků násilím, zda za ně ihned zaplatí náhradu neboje vykoupí pozvolna splátkami. Chtít odpovědět na takovou otázku předem a pro všechny případy by znamenalo vymýšlet utopie, a to přenechávám jiným.
{313} IV
Tolik papíru se muselo popsat, než jsme se přes Mülbergerovy rozmanité okliky a zákruty konečně dostali k věci samé, jíž se Mülberger ve své odpovědi pečlivě vyhýbá.
Co řekl Miilberger ve svém pojednání pozitivního?
Za prvé, že "rozdíl mezi původní cenou nákladů na dům, stavební pozemek atd. a jeho dnešní hodnotou" patří podle práva společnosti. Tento rozdíl se v ekonomické řeči nazývá pozemková renta. Také Proudhon ji chce odevzdat společnosti, jak se lze dočíst v "Idée générale de la Révolution", vyd. 1868, str. 219.
Za druhé, že řešení bytové otázky spočívá v tom, že se každý nájemník stane majitelem svého bytu.
Za třetí, že toto řešení se uskuteční tím, že se platby nájemného přemění zákonem ve splátky na kupní cenu bytu. - Oba tyto body 2 a 3 jsou vypůjčeny z Proudhona, jak může každý vidět v "Idée générale de la Révolution" na str. 199 a dalších a kde se také na str. 203 vyskytuje už hotový text příslušného návrhu zákona.
Za čtvrté, že produktivita kapitálu bude uchopena za rohy přechodným zákonem, kterým se úroková sazba prozatím sníží na jedno procento s tím, že později bude dále snížena. To je také vypůjčeno z Proudhona, jak se podrobně dočteme v "Idée générale de la Révolution" na str. 182-186.
Při každém z těchto bodů jsem citoval místo z Proudhona, kde je originál mülbergerovské kopie, a teď se ptám, zda jsem byl oprávněn autora veskrze proudhonovského článku obsahujícího výhradně proudhonovské názory nazvat proudhonovcem, nebo ne? A přece si Mülberger na nic tak trpce nestěžuje jako na to, že ho tak nazývám, poněvadž jsem "narazil na několik obratů charakteristických pro Proudhona"! Naopak. "Obraty" patří všechny Mülbergerovi, obsah je Proudhonův. A když pak doplňuji takovéto proudhonovské pojednání z Proudhona, naříká Mülberger, že mu podvrhuji "nehorázné názory" Proudhonovy!
Co jsem tedy na tento proudhonovský plán odpověděl?
Za prvé, že přenesení pozemkové renty na stát je totéž jako odstranění individuálního pozemkového vlastnictví.
{314} Za druhé, že výkup nájemního bytu a přenesení vlastnictví bytu na dosavadního nájemníka se nikterak nedotkne kapitalistického způsobu výroby.
Za třetí, že tento návrh je za nynějšího vývoje velkého průmyslu a měst nejen nevhodný, ale i reakční a že opětné zavedení individuálního vlastnictví bytu pro každého jednotlivce by bylo krokem zpět.
Za čtvrté, že nucené snížení úroku z kapitálu nikterak neohrožuje kapitalistický způsob výroby,[qq] naopak, jak dokazují zákony proti lichvě, je právě tak prastaré jako nemožné.
Za páté, že s odstraněním úroku z kapitálu není nikterak odstraněno nájemné z domů.
Bod 2 a 4 Můüberger teď připustil. Na ostatní body neodpovídá ani slovem. A přitom jde v debatě o tyto body. Ale Mülbergerova odpověď není vyvrácením; obchází pečlivě všechny ekonomické body, které jsou přece rozhodující; jeho odpověď je osobní písemná stížnost, nic víc. Tak si stěžuje, že anticipuji jeho ohlášené řešení jiných otázek, např. státních dluhů, soukromých dluhů, úvěru, a říkám, že řešení bude všude takové jako u bytové otázky - odstraní se úrok, jehož platby se přemění ve splátky na určitý kapitál a úvěr bude bezplatný. Přesto bych se i teď chtěl vsadit, že spatří-li tyto Mülbergerovy články světlo světa, bude se jejich obsah v podstatě shodovat s Proudhonovou "Idée générale": úvěr str. 182, státní dluhy str. 186, soukromé dluhy str. 196, právě tak jako se jeho články o bytové otázce shodují s citovanými místy téže knihy.
Při této příležitosti mě Mülberger poučuje, že tyto otázky, jako daně, státní dluhy, soukromé dluhy, úvěr, k čemuž nyní přistupuje ještě obecní samospráva, jsou vysoce důležité pro rolníka a pro propagandu na venkově. Z velké části souhlasím, ale: 1. o rolníky dosud vůbec nešlo a 2. proudhonovská "řešení" všech těchto otázek jsou právě tak ekonomicky nesmyslná a v podstatě stejně buržoazní jako jeho řešení bytové otázky. Proti Mülbergerovu náznaku, jako bych neuznával nutnost vtáhnout do hnutí také rolníky, nemusím se já obhajovat. Ale rozhodně pokládám za pošetilost doporučovat {315} pro tento účel rolníkům proudhonovské mastičkářství. V Německu je ještě mnoho velkého pozemkového majetku. Podle Proudhonovy teorie by se musel celý rozdělit na malé statky, což by bylo při dnešním stavu zemědělské vědy a po zkušenostech s parcelovým pozemkovým vlastnictvím ve Francii a v západním Německu přímo reakční. Velký pozemkový majetek, který ještě existuje, je pro nás spíš vhodný nástroj k tomu, aby sdružení dělníci mohli provozovat zemědělství ve velkém, při němž je jedině možné využít všech moderních pomocných prostředků, strojů atd., a tak názorně ukázat malorolníkům výhody velkovýroby, provozované sdružením. Dánští socialisté, kteří jsou v tomto směru přede všemi ostatními, to už dávno pochopili.[256]
Stejně tak se nemusím hájit proti tomu, že by se mi dnešní hanebné bytové poměry dělníků zdály "bezvýznamnou maličkostí". Pokud je mi známo, byl jsem první, kdo v německé řeči vylíčil tyto poměry v jejich klasicky vyvinuté formě, jak existují v Anglii: ne proto, jak se domnívá Mülberger, že "urážely mé právní cítěni" - kdo by chtěl všechna fakta, která urážejí jeho právní cítění, dát do knih, ten by měl hodně práce - nýbrž, jak je možno si přečíst v předmluvě k mé knize,[257] abych popsáním společenských poměrů vytvořených moderním velkým průmyslem dal faktický podklad německému socialismu, jenž tehdy vznikal a potácel se v jalových frázích. Ale chtít řešit takzvanou bytovou otázku, to mě ovšem ani nenapadne, jako se nezabývám podrobnostmi řešení ještě důležitější otázky potravy. Spokojím se s tím, mohu-li dokázat, že výroba naší moderní společnosti stačí obstarat pro všechny členy společnosti dostatek jídla a že je dost domů, aby prozatím mohl být pracujícím masám poskytnut prostorný a zdravý příbytek. Spekulování o tom, jak si zařídí rozdělování jídla a bytů budoucí společnost, vede přímo k utopii. Na základě pochopení základních podmínek všech dosavadních výrobních způsobů můžeme nanejvýš konstatovat, že s pádem kapitalistické výroby se určité formy přivlastňování, vlastní dosavadní společnosti, stanou nemožnými. I přechodná opatření se všude budou řídit právě existujícími poměry, budou podstatně jiná v zemích s malým pozemkovým vlastnictvím než v zemích s velkým pozemkovým vlastnictvím atd. Kam se dostaneme, {316} snažíme-li se tyto takzvané praktické otázky, jako je bytová otázka atd., řešit jednotlivě, dokazuje nejlépe sám Mülberger, který nejdříve na 28 stránkách vysvětluje, že "celkový obsah řešení bytové otázky je dán slovem: výkup", a potom, sotva si na něho posvítíte, rozpačitě koktá, že je to ve skutečnosti ještě velmi sporné, bude-li pracující lid, až fakticky převezme domy do svého vlastnictví, "holdovat spíš výkupu", nebo nějaké jiné formě vyvlastnění.
Mülberger žádá, abychom byli praktičtí, abychom "netáhli do boje proti skutečným praktickým poměrům jen s mrtvými abstraktními formulemi", abychom "zanechali abstraktního socialismu a přistoupili k určitým konkrétním vztahům společnosti". Kdyby to byl Mülberger učinil, byl by si možná získal veliké zásluhy o hnutí. Prvním krokem při přístupu k určitým konkrétním vztahům společnosti je zajisté jejich poznání, jejich zkoumání v jejich skutečné ekonomické souvislosti. A co vidíme u Mülbergera? Celé dvě věty, a to:
1. "Čím je námezdní dělník vůči kapitalistovi, tím je nájemník vůči majiteli domu."
Na str. 6 tohoto separátu[rr] jsem dokázal, že to je úplně nesprávné, a Mülberger na to nemůže odpovědět ani slovem.
2. "Ale býk, kterého je třeba" (při sociální reformě) "uchopit za rohy, je, jak tomu říká liberální škola národní ekonomie, produktivita kapitálu, která vpravdě neexistuje, která však ve své zdánlivé existenci slouží za roušku veškeré nerovnosti, jež tíží dnešní společnost."
Býk, kterého je třeba popadnout za rohy, tedy "vpravdě neexistuje", nemá tedy také "rohy". Zlem není on sám, ale jeho zdánlivá existence. Přesto je "takzvaná produktivita" (kapitálu) "s to vykouzlit ze země domy a města", jejichž existence je všechno, jen ne "zdánlivá". (Str. 12.) A člověk, který přes to, že "i jemu je dobře znám" Marxův "Kapitál", blábolí tímto beznadějně zmateným způsobem o vztahu mezi kapitálem a prací, chce ukázat německým dělníkům novou a lepší cestu a vydává se za "stavitele", kterému je "aspoň v hrubých rysech jasná architektonická skladba budoucí společnosti"?
Nikdo "nepřistoupil k určitým konkrétním vztahům společnosti" {317} blíže než Marx v "Kapitálu". Věnoval dvacet pět let tomu, aby je po všech stránkách prozkoumal, a výsledky jeho kritiky obsahují všude rovněž zárodky takzvaných řešení, pokud jsou v dnešní době vůbec možné. To však příteli Mülbergerovi nestačí. To všechno je abstraktní socialismus, mrtvé abstraktní formule. Místo aby studoval "určité konkrétní vztahy společnosti", spokojuje se přítel Mülberger přečtením několika svazků Proudhona, které mu sice nepřinesou skoro nic, pokud jde o určité konkrétní vztahy společnosti, zato však velmi určité konkrétní zázračné recepty proti všem společenským neduhům, a tento hotový plán sociální záchrany, tento proudhonovský systém, předkládá německým dělníkům pod záminkou, že on chce "dát vale systémům", zatímco já prý "volím opačnou cestu"! Abych to pochopil, musím předpokládat, že já jsem slepý a Mülberger hluchý, takže jakékoli dorozumění mezi námi je zcela nemožné.
Dosti. Neslouží-li tato polemika jinak ničemu, je na ní dobré alespoň to, že dokazuje, jak to vypadá s praxí těchto "praktických" - jak se sami nazývají - socialistů. Tyto praktické návrhy na odstranění všech sociálních neduhů, tyto společenské všeléky byly vždy a všude fabrikátem zakladatelů sekt, kteří vystoupili v době, kdy proletářské hnutí bylo ještě v plenkách. K nim patří i Proudhon. Vývoj proletariátu odhazuje brzy tyto dětské plenky a umožňuje dělnické třídě samé pochopit, že není nic nepraktičtějšího, než jsou tato předem vymudrovaná, na všechny případy použitelná "praktická řešení", a že praktický socialismus záleží spíš ve správném poznání kapitalistického způsobu výroby z jeho různých stránek. Dělnická třída, která má v této věci jasno, nebude v daném případě nikdy na rozpacích, proti kterým sociálním institucím a jakým způsobem má zaměřit své hlavní útoky.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a V Marxově "Misère de la Philosophie etc.", Brusel a Paříž 1847.[229] (Engelsova poznámka.)
b Slova "v Paříži" doplnil Engels ve vydání z roku 1887 (Pozn. red.)
c Ve vydání z roku 1887 změnil Engels slovo "jeho" na "určitému", (Pozn. red.)
d Konec věty od slov "a konečně..." doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
e Ve vydání z roku 1887 změnil Engels výraz "vší tradiční kultury" na "všech tradičních pout". (Pozn. red.)
f Slovní hříčka: "vogelfrei" znamená v němčině jak "psanec", "člověk mimo zákon", tak i "volný jako pták". (Pozn. red.)
g Poslední část této věty od slov "totiž přímou směnu..." doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
h Celou poslední větu od slov "A smysl..." doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
i Ve vydání z roku 1887 změnil Engels slovo "zisk" na "úrok". (Pozn. red.)
j Slova "úroků z kapitálu" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
k Slova "resp. úrok" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
l Ve vydání z roku 1887 změnil Engels slovo "zisk" na "úrok". (Pozn. red.)
m O tom, jak se toto řešení bytové otázky připoutáváním dělníků k vlastnímu "domovu" v blízkosti velkých nebo rostoucích amerických měst živelně šíří, svědčí toto místo v dopise Eleanory Marxové-Avelingové z Indianopolisu ze dne 28. listopadu 1886: "V Kansas City, nebo spíše u něho, jsme viděli bídné malé dřevěné kůlny, asi o třech světnicích, ještě v úplné divočině. Pozemek stál 600 dolarů a byl právě tak velký, aby se na něj vešel malý domeček; ten pak stál dalších 600 dolarů, tedy celkem 4800 marek za ubohou chajdičku, vzdálenou hodinu od města, v bažinaté pustině." Tak se musí dělníci těžce zadlužit hypotékami, aby dostali aspoň takový byt, a pak se stávají teprve pravými otroky svých chlebodárců; jsou vázáni na své domky, nemohou odejít a musí si dát líbit všechny pracovní podmínky, které se jim vnutí. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1887.)
n Slovní hříčka: "Kapitalzins" a "Mietzins". V češtině "Mietzins" znamená "nájemné". (Pozn. red.)
o Další část věty doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
p Poslední dvě věty doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
q Slova "nebo při všeobecné průmyslové krizi" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
r Ve "Volksstaatu" bylo vsunuto: "...pozemkový majetek... zmenšuje počet těch, kteří bojují proti panství majetné třídy..." (Pozn. red.)
s A i ta se nakonec stala jen místem vykořisťování dělnictva. Viz pařížský "Socialiste"[241], ročník 1886. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1887.)
t Také v tomto směru angličtí kapitalisté už dávno všechna tajná přání páně Saxova nejen splnili, ale dokonce překonali. V pondělí 14. října 1872 měl soud pro stanovení seznamu voličů do parlamentu v Morpethu rozhodnout o žádosti 2000 horníků, aby jejich jména byla zapsána do volebního seznamu. Ukázalo se, že většina těchto lidí nemůže být podle předpisů dolů, v nichž pracovali, pokládána za nájemníky domků, které obývali, nýbrž že jsou v nich jen trpěni a mohou být bez výpovědi kdykoli vyhozeni na ulici. (Majitel dolu a vlastník domku byli ovšem táž osoba.) Soudce rozhodl, že tito lidé nejsou nájemníky, nýbrž čeledíny a jako takoví nemají právo být zapsáni ve volebním seznamu. ("Daily News" z 15. října 1872.) (Engelsova poznámka.)
u Ve "Volksstaatu": "...starý A. - nechci ho jmenovat, je už dávno mrtev a pohřben". (Pozn. red.)
v Slovo "zejména" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
w - stavební společnosti. (Pozn. red.)
x Ještě malý dodatek k obchodní činnosti speciálně londýnských stavebních spolků. Téměř všechna půda, na níž stojí Londýn, patří, jak známo, asi tuctu aristokratů, mezi nimiž jsou nejvznešenější vévodové z Westminsteru, Bedfordu, Portlandu atd. Ti původně pronajímali jednotlivé stavební pozemky na 99 let a po uplynutí této doby se stávají vlastníky pozemku se vším, co na něm stojí. Nyní pronajímají domy na kratší lhůty, např. na 39 let s takzvanou repairing lease, podle níž nájemník musí dát dům do dobrého stavu a udržovat jej v něm. Jakmile je tato smlouva uzavřena, pošle majitel pozemku svého architekta a obvodního úředníka stavební policie (surveyor), aby dům prohlédli a stanovili nutné opravy. Ty jsou často velmi rozsáhlé, až po obnovení celé průčelní zdi, střechy atd. Pak deponuje nájemník smlouvu jako záruku u nějakého stavebního spolku a dostane od něho půjčku ve výši, kterou potřebuje - až 1000 liber šterlinků i více při ročním nájemném 130 až 150 liber - na stavební práce, které mají být provedeny na jeho útraty. Tyto stavební spolky se tedy staly důležitým článkem v systému, který má za účel bez námahy a na účet veřejnosti obnovovat a udržovat londýnské domy velkých pozemkových aristokratů. A to má být řešení bytové otázky pro dělníky! (Engelsova poznámka k vydání z roku 1887.)
y Zákon o odstranění zlořádů. (Pozn. red.)
z Zákon o místní správě. (Pozn. red.)
aa Zákon o bytech řemeslníků. (Pozn. red.)
bb Zákona o dílnách. (Pozn. red.)
cc Jobbery se nazývá využívání veřejného úřadu k soukromým výhodám pro úředníka nebo jeho rodinu. Je-li např. v některé zemi přednosta státního telegrafního úřadu tichým společníkem papírny, dodává-li této továrně dříví ze svých lesů a pak u ní objednává papír pro telegrafní úřadovny, je to sice celkem malý, ale přece docela pěkný job, neboť umožňuje dokonale pochopit princip jobbery; u Bismarcka je to ostatně samozřejmé a dalo se to od něho očekávat. (Engelsova poznámka.) - Konec věty od slov "u Bismarcka" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
dd Zákon o půjčkách na veřejné práce. (Pozn. red.)
ee V poslední době se v anglických parlamentních aktech, udělujících londýnským stavebním úřadům právo vyvlastňovat v zájmu zřizování nových ulic, bere do jisté míry ohled na dělníky, připravené tím o střechu nad hlavou. Vkládá se do nich ustanovení, že nově zřizované budovy musí být uzpůsobeny tak, aby mohly být obývány týmiž třídami obyvatelstva, které na tomto místě dosud bydlely. Stavějí se tedy pro dělníky velké pěti až šestipatrové činžáky - kasárny na nejlevnějších stavebních pozemcích, a tím se vyhoví liteře zákona. Je třeba vyčkat, jak se osvědčí toto zařízení, na které dělníci vůbec nejsou zvyklí a které je za starých poměrů v Londýně naprosto nezvyklé. V nejlepším případě se zde však ubytuje sotva čtvrtina dělníků, které novostavby skutečně připravily o přístřeší. (Engelsova poznámka k vydáni z roku 1887.)
ff Také dnes, roku 1886, jen strach z proletariátu, jehož počet a třídní uvědomění od roku 1872 ohromně vzrostly, drží ještě pohromadě pruský stát a jeho základnu - spojenectví velkého pozemkového majetku a průmyslového kapitálu, zpečetěné ochrannými cly. (Engelsova poznámka k vydání z roku 1887.)
gg - organizace ekonomických sil, sociální likvidace. (Pozn. red.)
hh Viz tento svazek, str. {247}. (Pozn. red.)
ii Ve vydání z roku 1887 změnil Engels slovo "zisk" na "úrok". (Pozn. red.)
jj Slova "včetně zisku, který z něho dosáhl" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
kk Slovo "a zisku" doplnil Engels ve vydání z roku 1887. (Pozn. red.)
ll Ve "Volksstaatu" bylo vsunuto "velkých". (Pozn. red.)
mm Viz tento svazek, str. {246-247}
nn Ve "Volksstaatu" bylo vsunuto: "poměry, všechny teoretické, filosofické". (Pozn. red.)
oo - chudoba. (Pozn. red.)
pp Před objevením kyslíku si chemikové vysvětlovali hoření látek ve vzduchu atmosféry tím, že předpokládali zvláštní hořlavinu, flogiston, který uniká při hoření. Protože zjistili, že shořelá jednoduchá tělesa vážila po shoření víc než předtím, prohlásili, že flogiston má negativní tíži, takže těleso bez svého flogistonu váží víc než s ním. Tak flogistonu přibájili postupně všechny hlavní vlastnosti kyslíku, ale všechny obráceně. Objev, že hoření spočívá ve slučování hořící látky s jinou, totiž s kyslíkem, a popsání kyslíku učinily - ale teprve po dlouhém odporu starších chemiků - konec tomuto předpokladu. (Engelsova poznámka.)
qq Ve vydání z roku 1887 změnil Engels slovo "výroba" na "způsob výroby". (Pozn. red.)
rr Viz tento svazek, str. {247-248}. (Pozn. red.)
228 Engelsova práce "K bytové otázce" se skládá ze tří oddílů; všechny tři jsou výsledkem Engelsovy polemiky proti buržoazním a maloburžoazním návrhům na řešení bytové otázky.
První oddíl byl přímou odpovědí na sérii anonymních článků, které uveřejnil pod názvem "Bytová otázka" list "Volksstaat" v čís. 10, 11, 12, 13, 15 a 19 z 3., 7., 10., 14., a 21. února a 6. března 1872. články byly přetištěny z rakouských dělnických novin "Volkswille" ["Vůle lidu"]. Později se zjistilo, že autorem těchto článků byl doktor medicíny, proudhonovec A. Mülberger z Württembergu. 7. května 1872 napsal Engels Liebknechtovi: "Jakmile mi čas dovolí, napíšu Ti článek o bytové nouzi a proti absurdním výmyslům proudhonovců, kteří je vykládají v řadě článků ve ,Volksstaatu'." První oddíl práce pod názvem "Jak řeší bytovou otázku Proudhon" napsal Engels kolem 22. května 1872; uveřejněn byl ve "Volksstaatu", čís. 51, 52 a 53 z 26., 29. června a 3. července 1872.
Během října 1872 napsal Engels druhý oddíl "Jak řeší bytovou otázku buržoazie", v němž kritizoval měšťácko-filantropické metody řešení bytové otázky, podrobně vyložené v knížce dr. Emila Saxe "Bytové poměry pracujících tříd a jejich reforma". Tento oddíl vyšel ve "Volksstaatu", čís. 103 a 104 z 25. a 28. prosince 1872, a v čís. 2 a 3 ze 4. a 8. ledna 1873.
Třetí oddíl Engelsovy práce vznikl jako další odpověď Mülbergerovi, jemuž redakce "Volksstaatu" umožnila na stránkách svého listu polemizovat s Engelsem. Tento oddíl zpracovával Engels v lednu 1873 a byl uveřejněn pod názvem "Doplněk o Proudhonovi a bytové otázce" ve "Volksstaatu", čís. 12, 13, 15 a 16 z 8., 12., 19. a 22. února 1873.
Bezprostředně po otištění všech tří oddílů Engelsovy práce ve "Volksstaatu" byly v Lipsku v nakladatelství "Volksstaat" vydány jako separáty; dva z nich - "Zur Wohnungsfrage" [,,K bytové otázce"] a "Zur Wohnungsfrage. Zweites Heft: Wie die Bourgeoisie die Wohnungsfrage löst" [,,K bytové otázce. Druhý sešit: Jak řeší bytovou otázku buržoazie"] - vyšly v roce 1872 a poslední - "Zur Wohnungsfrage. Drittes Heft: Nachtrag über Proudhon und die Wohnungsfrage" [,,K bytové otázce. Třetí sešit: Doplněk o Proudhonovi a bytové otázce"] - v roce 1873. Druhý oddíl Engelsovy práce byl otištěn také roku 1873 v lednových číslech (3-9) rakouských novin "Volkswille".
V roce 1887 byla Engelsova práce vydána znovu pod názvem: "Zuř Wohnungsfrage". Zweite, durchgesehene Auflage. Hottingen-Zürich 1887 ["K bytové otázce". Druhé, přehlédnuté vydání. Hottingen-Curych 1887]. Pro toto vydání provedl Engels ve své práci některé změny, připojil několik doplňků a napsal předmluvu.
229 Viz Marx-Engels, Spisy 4, "Bída filosofie".
230 Engels zde cituje ze série anonymních článků, které vyšly ve "Volksstaatu" pod názvem "Bytová otázka".
Pokud prameny, z nichž Engels cituje v celé první části své práce, nejsou z textu zřejmé nebo pokud není pramen uveden v redakční poznámce, jde zpravidla o citáty z uvedené série článků ve "Volksstaatu". Kurzívy jsou od Engelse.
231 Viz Karel Marx, Kapitál, díl I, pozn. 38.
232 Viz Marx-Engels, Spisy 2, Postavení dělnické třídy v Anglii.
233 Engels zde ironicky používá biblického úsloví o "egyptských hrncích masa". V bibli se vypráví, že když Židé prchali z egyptského zajetí, zmalomyslněli prý někteří útrapami dlouhé cesty a hladověním a začalo se jim stýskat po časech strávených v otroctví, kdy se mohli aspoň dosyta najíst.
234 V době revoluce z roku 1848-1849 se pokusil Proudhon založit směnnou banku. 3. ledna 1849 založil v Paříži Banque du peuple (Lidovou banku). Existovala jen asi dva měsíce a pouze na papíře. Banka "zkrachovala ještě dříve, než se pořádně rozběhla" (Engels).
235 Labour Exchange Bazaar čili Equitable Labour Exchange Bazaars or Offices (Bazary aneb střediska pro spravedlivou směnu produktů práce) byly zakládány dělnickými kooperativními sdruženími v různých městech Anglie; první takový bazar založil Robert Owen v Londýně v září 1832; udržel se do poloviny roku 1834. Na těchto bazarech se směňovaly produkty práce prostřednictvím papírových pracovních peněz, jejichž jednotkou byla pracovní hodina. Tyto podniky, které byly utopickým pokusem organizovat v podmínkách kapitalistického zbožního hospodářství směnu bez peněz, musely brzy ztroskotat.
236 Viz Karel Marx, Kapitál, díl I, Koupě a prodej pracovní sily a Pracovní proces a zhodnocovací proces.
237 V listu "Volksstaat", čís. 53 z 3. července 1872, zní poslední dva odstavce takto:
"Viděli jsme výše, že cena nájmu, obecně nájemné, se skládá: 1. z podílu pozemkové renty; 2. z podílu - ne úroku - nýbrž zisku ze stavebního kapitálu; 3. z podílu nákladů na opravy, údržbu a pojištění. Podíl úroku z kapitálu je v ní obsažen jen tehdy, je-li dům zatížen hypotekárními dluhy.
V separátu prvního oddílu Engelsovy práce "K bytové otázce", který vyšel roku 1872 v nakladatelství listu "Volksstaat", je u věty: "Podíl úroku z kapitálu je v ní obsažen jen tehdy, je-li dům zatížen hypotekárními dluhy" autorova poznámka:
"Kapitalistovi, který koupí hotový dům, se může jevit ta část ceny nájmu (Mietpreis), která se neskládá z pozemkové renty a z nákladů, formou úroku z kapitálu. Na tom se nic nezmění a je lhostejné, zda stavitel svůj dům pronajme, nebo jej pro stejný účel prodá jinému kapitalistovi."
Při přípravě druhého vydání své práce roku 1887 Engels znovu zredigoval oba tyto odstavce a zpřesnil text na několika místech (viz B. Engels, Předmluva k 2. vydání "K bytové otázce", Marx-Engels, Spisy, sv. 21).
Text těchto dvou odstavců odpovídá vydání z roku 1887.
238 "The Illustraded London News" ["Ilustrované londýnské noviny"] - anglický ilustrovaný týdeník; vychází od roku 1842.
"Über Land und Meer" ["Po souši a po moři"] - německý ilustrovaný týdeník; vycházel ve Stuttgartu od roku 1858 do roku 1923.
"Gartenlaube" - zkrácený název německého literárního týdeníku maloburžoazního zaměření "Die Gartenlaube. Illustriertes Familienblatt" ["Besídka. Obrázkový rodinný časopis"]; vycházel v letech 1853-1903 v Lipsku a v letech 1903-1943 v Berlíně.
"Kladderadatsch" ["Bác!"] - humoristicko-satirický obrázkový týdeník; vycházel v Berlíně od roku 1848.
Střelec August Kutschke - pseudonym německého básníka Gotthelfa Hoffmanna, autora nacionalistické vojenské písně za prusko-francouzské války z let 1870-1871.
239 Viz Marx-Engels, Spisy 4, Konservativní aneb buržoasní socialismus.
240 Z Hansemannovy řeči na zasedání prvního Spojeného zemského sněmu (v Berlíně) 8. června 1847. "Preussens Erster Reichstag" ["První pruský Říšský sněm"], 7. díl, Berlín 1847.
241 "Le Socialiste" ["Socialista"] - francouzský týdeník, který v roce 1885 založil v Paříži Jules Guesde; do roku 1902 orgán Francouzské dělnické strany, od roku 1902 do roku 1905 orgán Socialistické strany Francie a od roku 1905 orgán Francouzské socialistické strany; v osmdesátých až devadesátých letech spolupracovali s tímto listem Engels, Lafargue a Plechanov.
Články o kolonii v Guise byly v listu "Le Socialiste" otištěny v čís. 45 a 48 z 3. a 24. července 1886.
242 Harmony HalL (Harmonie) - název komunistické kolonie, založené anglickými utopickými socialisty pod vedením Roberta Owena koncem roku 1839 v hrabství Hampshire v Anglii. Kolonie existovala do roku 1845.
243 Viz Victor Aimé Huber, "Sociále Fragen. IV. Die latente Association" ["Sociální otázky. IV. Latentní asociace"], Nordhausen 1866.
244 Viz Marx-Engels, Spisy 2, zde.
245 Viz Marx-Engels, Spisy 2, zde.
246 Tím se míní kontribuce ve výši 5 miliard franků, kterou podle článku 7 frankfurtské mírové smlouvy z 10. května 1871 musela Francie zaplatit Německu.
247 Engels tím naráží na četné výroky německého buržoazního ekonoma Adolpha Wagnera, že oživení konjunktury v Německu po prusko-francouzské válce a zvláště v důsledku kontribuce ve výši 5 miliard, kterou zaplatila Francie, značně zlepšilo situaci pracujících mas.
248 Tím se míní rozhovory německého a rakouského císaře a jejich kancléřů v srpnu 1871 v lázních Badgastein a v září v Salcburku, při kterých se také jednalo o opatřeních proti Internacionále. Engels nazývá tyto konference jménem šéfa pruské politické policie Wilhelma Stiebera, čímž zdůrazňuje jejich reakční charakter.
249 Viz Marx-Engels, Spisy 2, zde a dále.
250 Viz Georg Wilhelm Friedrich Hegel, "Wissenschaft der Logik" ["Logika jako věda"], část 1, díl 2, Spisy, sv. IV, Berlín 1834, str. 15, 75, 145.
251 Chartisté - přívrženci chartismu, politického hnutí anglických dělníků v třicátých až padesátých letech devatenáctého století, které bojovalo za uskutečnění Lidové charty, jejíž požadavky byly zaměřeny k demokratizaci státního zřízení Anglie. Volební heslo dělníků bylo: "Politická moc je naším prostředkem, sociální blaho je náš cíl" (Engels). O celkovém významu chartistického hnutí říkal Lenin, že "Anglie dala světu první skutečně široké, politicky jasně vytříbené, proletářské revoluční masové hnutí".
252 Mülbergerovy články, které byly uveřejněny v únoru a začátkem března 1872 v listu "Volksstaat", vyšly později jako brožura: Artur Mülberger, "Die Wohnungsfrage. Eine sociále Skizze". Separat-Abdruck aus dem "Volksstaat" ["Bytová otázka. Sociální črta". Zvláštní otisk z listu "Volksstaat"], Lipsko 1872.
253 Viz Marx-Engels, Spisy 4, čes. vyd. 1958, str. 437 a 453.
254 Krajské zřízeni pro provincie Prusko, Braniborsko, Pomořany, Poznaňsko, Slezsko a Sasko bylo schváleno 13. prosince 1872. Rušilo se jím dědičné právo policejní moci statkářů na venkově a zaváděly se určité prvky místní samosprávy, jako např. volitelní starostové, krajské sněmy u zemských rad, volitelné podle stavovského systému atd. Cílem reformy bylo upevnit státní aparát a posílit centrální moc v zájmu junkerstva. Junkerští statkáři si v krajích a provincicích prakticky podrželi svou moc tím, že většinu volitelných úřadů zastávali sami nebo je obsadili svými zmocněnci.
255 Engels zde parafrázuje Mefistofelova slova z Goethovy tragédie "Faust", díl I, scéna šestá ("čarodějnická kuchyně").
256 Z korespondence s dánským socialistou Louisem Piem se Engels, který tehdy vykonával funkci dopisujícího tajemníka pro Dánsko, dověděl o velkých úspěších, jichž dosáhli dánští socialisté při propagování usnesení Internacionály o agrární otázce. V dopise, který Engels psal Louisu Piovi koncem dubna 1872, vysoce hodnotí článek o socialistické přeměně zemědělství združstevňováním, uveřejněný v kodaňských novinách "Socialisten" a přetištěný téměř ve všech tiskových orgánech Internacionály. Engels zdůrazňuje, že "v neobyčejně důležité otázce, jak zapojit do proletářského hnutí malorolníky a domkáře, jsou Dánové, díky svým zvláštním místním podmínkám a své politické chápavosti, před všemi ostatními národy"
257 Viz Marx-Engels, Spisy 2, str. {240-242}.