B. Engels Postavení dělnické třídy v Anglii - Jednotlivá pracovní odvětví.

Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii

Jednotlivá pracovní odvětví

Tovární dělníci v užším smyslu

Máme-li si teď podrobněji všimnout jednotlivých důležitějších odvětví anglického průmyslového proletariátu, musíme podle dříve vytyčené zásady (viz kapitola "Průmyslový proletariát") začít továrními dělníky, tj. těmi, kteří podléhají továrnímu zákonu. Tento zákon reguluje pracovní dobu v továrnách, kde se spřádá nebo tká vlna, hedvábí, bavlna a len za pomoci vodní nebo parní sily, vztahuje se tedy na nejdůležitější odvětví anglického průmyslu. Třída, která v nich nachází obživu, je nejpočetnější, nejstarší, nejinteligentnější a nejenergičtější, proto však také nejnepokojnější a buržoasií nejvíce nenáviděná ze všech anglických dělníků; zaujímá, zvláště dělníci bavlnářských továren, vůdčí místo v dělnickém hnutí, právě tak jako jejich zaměstnavatelé, továrníci, hlavně v Lancashiru, stojí v čele politického hnutí buržoasie.

Již v úvodu jsme viděli, jak nové stroje také nejdříve rozrušily poměry, v nichž dosud žili dělníci těchto pracovních odvětví. Nesmíme se proto divit, jestliže pokrok mechanických vynálezů i v pozdějších letech nejvíce a nejtrvaleji postihoval právě je. Dějiny bavlnářského průmyslu, jak o nich píší Ure^{[^a]}, Baines^{[^b]} a jiní, vyprávějí na každé stránce o nových a nových zdokonaleních, z nichž většina zdomácněla i v ostatních jmenovaných průmyslových odvětvích. Skoro všude teď nahrazuje strojová práce ruční, skoro všechny úkony už dělá vodní nebo parní síla a přitom se stroje rok od roku stále zdokonalují.

Ve spořádaném sociálním řádu by bylo možno všechna taková zdokonalování jen vítat; jenže za války všech proti všem těží z nich jen jednotlivci a většinu ostatních tím připravují o existenci: Každé zdokonalení strojů připravuje dělníka o chléb, a čím je zdokonalení významnější, tím víc dělníků vyřadí z práce, a má proto pro určitý okruh dělníků stejné účinky jako obchodní krise — plodí nouzi, bídu a zločinnost. Uveďme některé příklady. Protože hned první vynález, „jenny“ (viz výše), obsluhovaná jediným dělníkem, vyrobila nejméně šestkrát tolik, co za stejnou dobu kolovrat, přišlo s každou novou „jenny“ o chléb pět přadláků. „Throstle“, spřádací prstencový stroj, který, rovněž obsluhován jen jedním dělníkem, vyrobil zase mnohem víc než „jenny“, připravil o zaměstnání další spousty lidí. „Mule“, který v poměru k množství výrobků potřebovalještě daleko méně dě1níků, měl týž účinek, a každé zdokonalení „mule“, tj. zvýšení počtu vřeten, znovu snížilo počet potřebných dělníků. Počet vřeten na „mule“ vzrostl o tolik, že tím přišly o chléb celé zástupy dělníků; neboť zatímco dříve obsluhoval jeden „přadlák“ s několika dětmi (piecers— přikrucovači) 600 vřeten, mohl nyní přejít na 1400 až 2000 vřeten na dvou „mulech“ — takže tím přišli o práci dva dospělí přadláci a několik přikrucovačů, kteří jim pomáhali. A od té doby, co byly ve velkém počtu přádelen, vybavených „muly“, zavedeny „selfaktory“, přadlák vůbec odpadá, stroj dělá všechno sám. Mám před sebou knihu, kterou napsal uznávaný vůdce chartistů v Manchesteru James Leach.^{[^c]} Autor po léta pracoval v různých průmyslových odvětvích, v továrnách i uhelných dolech, znám ho osobně jako řádného, spolehlivého a schopného člověka. Díky svému postavení ve straně měl možnost získat mnoho podrobných zpráv o různých továrnách, jak mu je sdělili sami dělníci; sestavil podle nich tabulky, z nichž je vidět, že roku 1829 bylo v 35 továrnách zaměstnáno na „mulech“ jen o 1083 přadláků více než roku 1841, ačkoli počet vřeten v těchto 35 továrnách stoupl o 99.429. Uvádí dále pět továren, kde už nejsou vůbec žádní přadláci, protože tyto továrny mají jen samé selfaktory. Zatím co se počet vřeten zvýšil o 10%, klesl počet přadláků o víc než 60%. A po roce 1841, dodává Leach, byly spřádací stroje zdvojením řady vřeten (double decking) a pod. tak zdokonaleny, že v několika ze zmíněných továren byla od roku 1841 propuštěna zase už polovina přadláků. Dokonce v jedné továrně, kde nedávno pracovalo ještě 80 přadláků, je jich už jen 20, ostatní byli propuštěni nebo musí vykonávat dětskou práci za dětskou mzdu. Stejné zprávy podává Leach o Stockportu, kde bylo roku 1835 zaměstnáno 800 přadláků a roku 1843 už jen 140, přestože se stockportský průmysl za posledních 8 až 9 let značně rozrostl. Také mykací stroje byly nyní podobně zdokonaleny, takže polovina dělníků přišla o práci. V jedné továrně byly zavedeny zdokonalené zdvojovací stroje, které připravily čtyři děvčata z osmi o práci — kromě toho snížil továrník ostatním čtyřem mzdu z 8 na 7 šilinků. Podobně tomu bylo v tkalcovství. Mechanický stav se postupně zmocňuje jednoho odvětví ručního tkalcovství za druhým, a protože vyrábí mnohem více než ruční stav a jeden dělník stačí k obsluze dvou mechanických stavů, ztratila i tady spousta dělníků práci. A u všech druhů výroby, při předení lnu i vlny, při smotávání hedvábí je tomu právě tak; dnes i mechanický tkalcovský stav začíná ovládat všechna odvětví tkaní vlněných látek a plátna, jedno za druhým; jen v Rochdale pracuje při tkaní flanelu a jiných vlněných látek víc mechanických stavů než ručních. — Buržoasie na to obyčejně odpovídá tak, že prý zdokonalování strojů snižuje výrobní náklady, a tím zlevňuje cenu zboží; že toto snížení cen vyvolává takový vzrůst spotřeby, že nezaměstnaní dělníci zase brzy najdou zaměstnání v nově vznikajících továrnách. Ovšem, buržoasie má úplnou pravdu v tom, že za určitých podmínek, příznivých pro všeobecný rozvoj průmyslu, každé snížení cen u takového zboží, jehož suroviny jsou levné, velmi zvyšuje spotřebu a přispívá k tomu, že se zakládají nové továrny; jinak je však každé slovo jejího tvrzení lež. Jí ovšem nesejde na tom, že trvá léta, než se tyto důsledky snížení cen projeví, než se postaví nové továrny; zamlčuje nám, že každé zdokonalení strojů přenáší stále víc vlastní, těžkou dřinu na stroj a proměňuje tak práci dospělých lidí v pouhý dozor nad stroji, který může stejně dobře vykonávat žena nebo dokonce dítě, a skutečněji také vykonává, ovšem za polovinu nebo třetinu mzdy; že jsou tedy dospělí muži stále víc z průmyslu vytlačováni, a i když výroba sebevíc vzroste, práci už nedostanou; zamlčuje nám, že tak zanikají celá pracovní odvětví nebo se tak změní, že se jim dělníci musí znovu učit; a za živý svět by tu buržoasie nepřiznala, čím se jinak horlivě ohání, když jde o to, aby byla zakázána práce malých dětí — totiž že tovární práci se dělníci musí začít učit v nejútlejším mládí, rozhodně před desátým rokem, aby ji řádně ovládali (srov. např. „Zprávu komise pro vyšetřování práce v továrnách“, na různých místech); buržoasie při tom neříká, že proces zdokonalování strojů neustále pokračuje, a že i kdyby se dělníkovi nakrásně podařilo zakotvit v novém pracovním odvětví, dojde během doby i na ně a dělník stejně ztratí poslední zbytek existenční jistoty, který ještě měl. Zato buržoasie má ze zdokonalování strojů jen výhody; hlavně v prvních letech, kdy je ještě v provozu mnoho starých strojů a zdokonalení není ještě zavedeno všeobecně, má skvělou příležitost hromadit peníze, a žádali bychom příliš mnoho, kdybychom chtěli, aby viděla také nevýhody zdokonalených strojů.

Buržoasie energicky popírá i to, že by zdokonalování strojů stlačovalo mzdu, kdežto dělníci to neustále znovu a znovu tvrdí. Buržoasie trvá na tom, že usnadněním výroby sice klesla mzda od kusu, zato týdenní mzda vcelku spíše stoupla, než klesla, a postavení dělnictva se spíše zlepšilo, než zhoršilo. Není tak snadné přijít této věci na kloub, protože dělníci se většinou odvolávají na mzdu od kusu. Jedno je ovšem nepochybné: že zavedením strojů klesla v různých pracovních odvětvích i týdenní mzda. Přadláci jemných přízí, kteří předou tenkou mulovou přízi, mají ovšem vysokou mzdu, 30 až 40 šilinků týdně, protože jsou organisováni v silném svazu na obranu mezd a jejich práce vyžaduje dlouhého učení; ale přadláci hrubé příze, kteří musí konkurovat se stroji (selfaktory), nepoužitelnými při zpracování jemné příze, a jejichž organisace zavedením těchto strojů zle utrpěla, mají naproti tomu mzdy velmi nízké. Jeden přadlák pracující na „mule“ mi řekl, že nevydělá víc než 14 šilinků týdně, a to souhlasí i s údaji Leachovými, že v různých továrnách vydělávají přadláci hrubé příze méně než 16¹/₂ šilinku týdně a že přadlák, který před třemi roky vydělával 30 šilinků, má dnes sotva 12¹/₂ šilinku mzdy a také v průměru za poslední rok nevydělal víc. Mzda žen a dětí ovšem asi tolik neklesla, ale zřejmě jen proto, že nikdy nebyla zvlášť vysoká. Znám mnoho žen — jsou to vdovy s dětmi — které stěží vydělají osm až devět šilinků týdně, a že z toho nemohou být s rodinou řádně živy, to přizná každý, kdo zná ceny nejnutnějších životních potřeb v Anglii. Jenže všichni dělníci jednohlasně tvrdí, že zdokonalení strojů stlačilo mzdy vůbec; a na každé dělnické schůzi v továrních obvodech můžeme slyšet, jak dělníci sami vyvracejí jako nehoráznou lež tvrzení průmyslové buržoasie, že prý se postavení dělnické třídy strojovou výrobou zlepšilo. A i kdyby to byla pravda, že jen relativní mzda, mzda od kusu, klesla a absolutní, týdenní mzda zůstala stejná, co z toho vyplývá? Že se dělníci museli klidně dívat na to, jak si páni fabrikanti cpali měšce a jak těžili z každého zdokonalení, aniž jim dali, co by se za nehet vešlo. Když buržoasie bojuje proti dělnictvu, zapomíná i na ty nejběžnější zásady své vlastní národní ekonomie. Ona, která jinak přísahá na Malthuse, starostlivě namítá dělníkům: Kde by byly našly práci ty miliony, o něž vzrostl počet obyvatel v Anglii, nebýt strojů ?^{[^d]} To je hloupost. Jako by buržoasie sama velmi dobře nevěděla, že bez strojů a bez rozmachu průmyslu, který stroje způsobily, by se tyto „miliony“ vůbec nezrodily a nevyrostly! Jestliže stroje dělníkům v něčem prospěly, pak prostě v tom, že jim názorně dokázaly, že je nutno provést takovou sociální reformu, aby stroje už nepracovaly proti dělníkům, ale pro ně. Ať se jen moudří páni měšťáci zeptají lidí, kteří v Manchesteru a jinde zametají ulice (s tím je teď ovšem konec, protože už i na to byly vynalezeny a zavedeny stroje), kteří prodávají na ulicích sůl, zápalky, pomeranče a šněrovadla: nebo musí žebrat, ať se jich zeptají, čím byli dříve — kolik jich odpoví: továrními dělníky, které stroje připravily o práci. Zdokonalování strojů má pro dělníka v dnešních sociálních poměrech jen nepříznivé a často nesmírně těžké následky; každý nový stroj plodí nezaměstnanost, bídu a nouzi — a v zemi jako Anglie, která má beztak skoro vždy „přebytečné obyvatelstvo“, je propuštění z práce ve většině případů to nejhorší, co může dělníka potkat. A to vůbec nemluvíme o tom, jak musí dělníka, který je stejně stále jednou nohou na dlažbě, demoralisovat a vyčerpávat taková existenční nejistota vyvolávaná tím, že je mechanisace a s ní i nezaměstnanost neustále na postupu! Nechce-li si dělník zoufat, má na vybranou jen dvojí: buď vnitřní i vnější protest proti buržoasii — anebo alkohol a propadání neřestem všeho druhu. A angličtí dělníci se utíkají k obojímu. Dějiny anglického proletariátu vyprávějí o stovkách rebelií proti strojům i buržoasii vůbec; o propadání neřestem jsme už mluvili. Je to ovšem jen jiná forma zoufalství.

V nejtísnivějších poměrech žijí dělníci, kteří musí konkurovat s nově zaváděnými stroji. Cena zboží, které vyrábějí dělníci, se řídí cenou stejného výrobku vyrobeného strojem, a protože stroj pracuje levněji, má dělník, který s ním konkuruje, nejhorší mzdu. Do téže situace se dostává každý dělník, který pracuje na starém stroji konkurujícím s novějšími, zdokonalenými stroji. Ovšemže, kdo jiný by měl na to doplácet? Továrník ani nechce stroj zahodit, ani nechce nést škodu; na mrtvém stroji si nic nevezme, proto to odnese živý dělník, obvyklý obětní beránek společnosti. Z těchto dělníků, kteří konkurují se stroji, jsou na tom nejhůř ruční tkalci v bavlnářském průmyslu. Ti dostávají nejnižší mzdu a při celodenní práci nejsou s to vydělat víc než 10 šilinků týdně. Mechanický stav jim přebírá jeden druh tkaniva za druhým a kromě toho je ruční tkaní posledním útočištěm všech nezaměstnaných dělníků z ostatních odvětví, takže je tu neustále velká konkurence. Proto v průměrných obdobích je ruční tkadlec šťasten, když si vydělá 6 až 7 šilinků týdně, a aby tuto částku získal, musí sedět za stavem 14 až 18 hodin denně. Výroba většiny tkaniv ještě ke všemu vyžaduje, aby dílna byla vlhká, aby se útek každou chvíli netrhal. Jednak z tohoto důvodu, jednak proto, že si dělníci nemohou dopřát lepší byt, nemá většina dílen ručních tkalců ani dřevěnou, ani dlážděnou podlahu. Prošel jsem mnoha byty ručních tkalců — v zastrčených, zanedbaných dvorech a ulicích, obyčejně ve sklepích. Často bydlilo — šest tkalců někteří z nich ženati — vjedné kotáži, která měla jen jednu nebo dvě světnice, kde se pracovalo, a jednu velkou společnou ložnici. Jejich stravou jsou skoro výhradně brambory, snad ještě trochu ovesné kaše, zřídka kdy mléko a skoro nikdy maso; je mezi nimi hodně Irů nebo lidí irského původu. A těmito chudými tkalci, kteří jsou krisí postiženi vždy první a poslední se z ní dostávají, se nestydí buržoasie ohánět, aby se ubránila útokům na tovární systém! Jen se podívejte, volá buržoasie vítězoslavně, jen se podívejte, jak ti chudáci tkalci strádají a jak dobře se vede továrním dělníkům, a teprve potom suďte tovární systém!^{[^e]} Jako kdyby do této strašné bídy nebyl ruční tkalce vehnal právě tovární systém a jeho stroje — jako kdyby to buržoasie sama nevěděla právě tak dobře jako my! Ale buržoasie brání své zájmy, a tak jí na nějaké té lži a pokrytectví nesejde.

Podívejme se trochu pozorněji na skutečnost, že stroje stále více vytlačují práci dospělého dělníka. Práce u strojů jak při spřádání, tak při tkaní, spočívá hlavně v navazování přetrhaných nití, protože všechno ostatní dělá stroj; tato práce nevyžaduje síly, zato tím větší zručnosti prstů. Mužů tu tedy nejen není zapotřebí, nýbrž jsou dokonce k této práci méně způsobilí než ženy a děti, protože mají svaly a kosti na rukou silněji vyvinuty, a tak jsou přirozeně z tohoto pracovního oboru skoro úplně vytlačeni. Čím více se tedy práce svalů, fysická námaha zavedením strojů přesunuje na vodní nebo parní silu, tím méně je třeba brát do práce muže — a protože ženy a děti jsou beztoho lacinější, a jak jsem už říkal, v těchto odvětvích pracují lépe než muži, berou továrníci do práce je. V přádelnách u prstencových spřádacích strojů najdeme jen ženy a děvčata, u „mule“ jednoho přadláka, tedy jednoho dospělého muže (který u selfaktoru odpadá) a několik přikrucovačů k navazování nití, většinou děti nebo ženy, někdy osmnáctileté až dvacetileté mladíky, tu a tam starého přadláka, který přišel o práci.^{[^f]} U mechanických stavů pracují hlavně ženy od 15 do 20 let a starší, někde také muži, ale ti málokdy vydrží u tohoto zaměstnání déle než do jedenadvaceti let. Také u předpřádacích strojů najdeme samé ženy, jen tu a tam nějaký muž, který brousí a čistí mykací stroje. Kromě toho zaměstnávají továrny určitý počet dětí při snímání a nasazování válců (doffers), několik dospělých mužů jako dozorce v dílnách, jednoho mechanika a jednoho strojníka k parnímu stroji, a potom ovšem truhláře, vrátného a pod. Vlastní práci však dělají ženy a děti. Továrníci popírají i to a loni uveřejnili rozsáhlé statistické tabulky, jimiž chtěli dokázat, že stroje nevyřazují muže z práce. Z těchto tabulek vyplývá, že z celkového počtu továrních dělníků a dělnic bylo něco přes polovinu (52 %) žen a asi 48 % mužů a z těchto dělníků a dělnic bylo něco více než polovina nad 18 let. Až potud je to v pořádku. Jenže páni továrníci si dali moc dobrý pozor, aby nám neprozradili, kolik bylo z oněch dospělých osob mužů a kolik žen. Ale o to právě jde. Zřejmě započítali do této sumy i strojníky, truhláře a všechny dospělé muže, kteří mají nějaký vztah k jejich továrnám, možná, že i písaře a pod., a přece nemají odvahu přiznat celou pravdu. Údaje tohoto druhu se vůbec hemží nesprávnostmi a všelijak skreslenými, falešnými údaji a průměrnými výpočty, které nezasvěceného přesvědčí, ale zasvěceného ani trochu, naopak zatajením nejdůležitějších bodů jen dokazují sobeckou zaslepenost a nepoctivost těchto továrníků. Z řeči lorda Ashleye v dolní sněmovně dne 15. března 1844 na podporu návrhu zákona o desetihodinové pracovní době uvedeme některá čísla o tom, kolik mužů a kolik žen a v jakém věku pracuje v továrnách; továrníci tato čísla nevyvrátili a jejich vlastní údaje se stejně vztahují jen na část anglického továrního průmyslu. Ze 419.590 továrních dělníků britské říše (1839) bylo 192.887, tedy skoro polovina, pod 18 let a 242.296 žen, z nichž bylo 112.192 pod 18 let. Zbývá tedy 80.695 mužských dělníků pod 18 let a 96.599 dospělých dělníků čili 23 %, tedy ani ne čtvrtina celkového počtu. V bavlnářských továrnách bylo 56¹/₄ % dělnic, ve vlnařských 69¹/₂ % v hedvábnických 70¹/₂ %‚ ve lnářských 70¹/₂ %. Tato čísla dostatečně dokazují, že ženy a děti vytlačují z práce dospělé dělníky. Ale stačí také jen zajít do kterékoli továrny, abychom to viděli na vlastní oči. Z toho pak nutně vyplývá, že celý dnešní sociální řád je postaven na hlavu, a protože dělník je nucen v něm žít, musí to pro něj mít ty nejzhoubnější následky. Práce žen především úplně rozkládá rodinu; stráví-li totiž žena více než 12—13 hodin denně v továrně a pracuje-li tam nebo někde jinde i muž, co potom s dětmi? Rostou jako dříví v lese, matka je dá za jeden nebo půl druhého šilinku týdně do opatrování, a jak se tam s nimi zachází, to si jistě umíte představit. Proto také v průmyslových obvodech tak hrozivě vzrůstá počet nehod, jejichž oběťmi jsou malé děti bez dozoru. V záznamech úředních ohledavačů mrtvol v Manchesteru (podle „Zprávy komise pro vyšetřování práce v továrnách“, zpráva dra Hawkinse, str. 3) najdeme za 9 měsíců 69 případů smrti uhořením, 56 utopením, 23 pádem a 67 jiných smrtelných nehod, tedy celkem 215 smrtelných nehod^{[^g]}, kdežto v netovárním Liverpoolu došlo za dvanáct měsíců jen k 146 smrtelným nehodám. Důlní neštěstí nepřicházejí ani u jednoho, ani u druhého města v úvahu a je třeba uvážit, že pravomoc manchesterského coronera se nevztahuje na Salford, takže počet obyvatelstva je v obou srovnávaných obvodech přibližně stejný. „Manchester Guardian“ přináší skoro v každém čísle zprávu o jednom nebo více případech popálení. Že se dětská úmrtnost zvyšuje mimo jiné i tím, že matky chodí do práce, to je samozřejmé a skutečnosti to potvrzují nade všechnu pochybnost. Ženy se často vracejí do továrny už tři nebo čtyři dny po porodu a nemluvně samozřejmě nechávají doma. Ve volných chvílích musí letět domů, aby dítě nakojily a ještě samy přitom něco snědly — jak takové kojení asi vypadá, nemusím vykládat. Lord Ashley uvádí výpovědi několika dělnic:

„M. H., dvacetiletá, má dvě děti, mladší je kojenec, opatruje ho druhé dítě, o něco starší. Žena odchází ráno brzy po páté hodině do továrny a vrací se v osm hodin večer. Přes den jí teče mléko z prsou, až má šaty celé promáčené. — H. W. má tři děti, odchází v pondělí o páté hodině ranní z domova a přichází až v sobotu v sedm hodin večer. Pak má ovšem tolik práce s obstaráváním dětí, že se nedostane do postele dřív než ráno ve tři. Často přijde doslova promoklá na kůži a tak musí pracovat. ‚Prsy mě hrozně bolely a byla jsem úplně promočená mlékem.“

Užívání narkotik k utišení dětí tento hanebný systém jen podporuje a v dělnických obvodech se tento zlořád nesmírně rozmohl. Dr. Johns, vrchní matrikář manchesterského obvodu, se domnívá, že tento zvyk je hlavní příčinou, proč tolik dětí umírá na křeče. Práce ženy v továrně nevyhnutelně rozvrací rodinu a tento rozvrat má za dnešního stavu společnosti, který se o rodinu opírá, za následek nejhorší demoralisaci jak manželů, tak dětí. Matka, která nemá čas starat se o své dítě, věnovat mu v prvních letech života tu nejběžnější mateřskou péči, matka, která své dítě takřka nevidí, nemůže být tomuto dítěti dobrou matkou, musí vůči němu zlhostejnět, jedná s ním bez lásky a starostlivosti jako s cizím; a děti, které vyrůstají v takových poměrech, jsou později samy pro rodinný život úplně ztraceny, nemohou se v rodině, kterou potom samy založí, nikdy cítit doma, protože se naučily žít jen samy pro sebe, a tak musí jen ještě víc přispívat k rozvratu rodiny, který je u dělnictva už stejně všeobecný. Podobný rozkladný vliv na rodinu má i práce dětí. Jakmile jsou děti s to vydělat více, než co rodiče stojí jejich výživa, začnou dávat rodičům určitou částku na stravu a byt a zbytek spotřebují samy. Tak si počínají často už ve čtrnácti nebo patnácti letech. (Power, zpráva o Leedsu, na různých místech; Tufnell, zpráva o Manchesteru, str. 17 a další ve „Zprávě komise pro vyšetřování práce v továrnách“.) Zkrátka a dobře, děti se emancipují, na domov pohlížejí jako na stravovnu, a když se jim znelíbí, dosti často ji zamění za jinou.

V mnoha případech práce ženy rodinu sice úplně nerozvrátí, ale postaví ji na hlavu. Žena živí rodinu, muž sedí doma, opatruje děti, uklízí a vaří. Tento případ je velmi, velmi častý; jen v Manchesteru bychom napočítali na sta takových mužů, kteří jsou odsouzeni k práci v domácnosti. Dovedeme si představit, jaké spravedlivé rozhořčení vyvolává u dělníků tato faktická kastrace, jak se tím převrací vzhůru nohama všechny vztahy v rodině, zatím co se ostatní společenské poměry nijak nemění. Mám tu dopis anglického dělníka Roberta Poundera, Baron‘s Buildings, Woodhouse Moor-Side v Leedsu (ať si ho tam buržoasie vyhledá, proto uvádím přesnou adresu), který poslal Oastlerovi. Jeho prostoduchost mohu reprodukovat jen nedokonale. Pravopis lze trochu napodobit, ale yorkshirské nářečí nikoli. Vypravuje v něm, jak se jiný dělník, jeho známý, když jednou putoval za prací, sešel v St. Helens v Lancashiru se starým přítelem:

„No pane našel ho a když přišel k jeho baráku tak co myslíte že to bylo — no mokrej nizkej sklep a nábitek? dvě starí židle třínohej kulatej stul bedna, žádná postel ale hromada starý slámy v jednom koutě na tom pár špinavejch laňtuchu dva kousky dřeva f krbu a dyš tam ten muj kamarát přišel seděl chudák Jak u vohýnku vod toho dřeva a co mislýte že dělal? seděl a štupoval svý ženě punčochi a dyš uviděl svýho starýho přítele udveří honem to chtěl skovat ale Joe jak říkají mímu známýmu to přece viděl a poudá — Jaku k čertu co to děláš, de máš Ženu copak tohle je tvoje práce? chudák Jak se styděl a poudá — nejni já vim ale má žena je chudák ve fabryce musí fpůlšestý uš jít a dělá do vosmi Večír a pak uš je tak stahaná že není štont něco dělat dyš příde domů — tak musim šecko udělat za ní comůžu protože už tři roky nemám práci a žádný peníze a živobití neseženu, pak plakal, tekli mu slze jako hráchy — ne Joe poudá — je práce dost pro ženský a děti tady v tomdle kraji ale pro muskýho to spíš najdeš stoliber naulici neš práci ale nepomislel sem že by si mě moch ty nebo Někdo vydět jak štupuju svý ženě punčochy Protože je to mizerná práce ale vona už nemůže ani nanohouch stát mám strach že se načisto rostůně a pak nevim co si počnem protože vona už dělá dávno muskýho v domě a já ženskou je to mizerná práce Joe a hořce plakal a řikal nebylo to dycky tak ne Jaku povídá Joe. A dyš si neměl žádnou práci celej ten čas jak si se udržel naživu? řeknu ti Joe tak jak to šlo ale šlo to mizerně mužeš si myslet ty víš dyš sem se voženil tak sem měl práce dost a ty víš línej sem nebyl ne to zas ne línej von nebyl. A měli sme slušnej domek snábitkem a Mary nemusela dělat, vyďál sem dost pro voba ale nýčko je vobrácenej svět mary musí dělat a já musím bejt doma a vopatrovat děti a zametat a prát a vařit a spravovat protože dyš chudák stará příde domu večír to je hrozně udřená to víš Joe To je sakramencky tvrdý pro jednoho dyš byl zviklej na jinačí řek Joe. Jo chlapče je to tvrdý a nato se dal Jak zase do pláče a říkal dyby se byl nigdá nevoženil a dyby se nebyl nigdá narodil ale to by si byl nepomislil dyš si mary bral žese mu taklec povede, už sem se přes to dost natejral povidal Jak. No pane dyš tohle všechno Joe slišel povydal mi proklel a poslal k čertu všecky Fabryky a Fabrykanty a vládu a vinadal jim všem nadáfkama co se vodmládí ve fabryce naučil.“

Dovedete si představit bláznivější, nesmyslnější stav než ten, který je vylíčen v tomto dopise? A přece tento stav, který zženšťuje muže a ženu připravuje o její ženskost, aniž dává muži pravou ženskost a ženě pravou mužnost, tento stav, který tím nejhanebnějším způsobem ponižuje obě pohlaví a v nich celé lidstvo, to je poslední slovo naší vychvalované civilisace, to je výsledek všeho úsilí, jež vynaložily stovky generací v boji za lepší život svůj i svých potomků! Vidíme-li, jak se výsledky veškeré naší námahy a práce zvrtly v úplný výsměch, nezbývá nám než si buďto nad lidstvem, nad jeho tužbami a úsilím zoufat, anebo přiznat, že lidská společnost dosud hledala své štěstí na nepravé cestě. Nezbývá nám než přiznat, že se takový úplně převrácený poměr mezi mužem a ženou mohl vytvořit jen proto, že vzájemný vztah obou pohlaví byl od počátku nesprávný. Je-li nadvláda ženy nad mužem, jak ji nutně s sebou přináší tovární systém, nelidská, pak musí být právě tak nelidská i původní nadvláda muže nad ženou. Jestliže teď zase zakládá žena — jako to dříve dělával muž — svou nadvládu na tom, že vnáší do rodinného majetkového společenství většinu, nebo dokonce všechno, nutně z toho vyplývá, že toto společenství majetku není pravé, rozumné společenství, když jeden člen rodiny si osobuje větší práva, protože víc dal. Jestliže se rodina v dnešní společnosti rozkládá, pak už sám tento fakt dokazuje, že tmelícím poutem rodiny v podstatě nebyla rodinná láska, nýbrž soukromý zájem, kterému falešné majetkové společenství skýtalo živnou půdu.^{[^h]} Týž vztah se vytváří i u dětí, které vydržují své nezaměstnané rodiče, nedávají-li rodičům, jak jsem se už o tom zmínil, peníze na stravu. Dr. Hawkins dosvědčuje v tovární zprávě, že tento poměr je dost častý a zvlášť v Manchesteru běžný. Stejně jako předtím žena, jsou teď zase pány v domě děti. Lord Ashley uvádí ve své řeči (v dolní sněmovně 15. března 1844) tento příklad: Jistý muž plísnil své dvě dcery, protože byly v hostinci, a dívky na to prohlásily, že už mají toho poroučení až po krk: Damn you, we have you to keep [čert vás vem, my vás musíme živit], chtějí prý také něco mít ze života; odešly z domova a ponechaly otce i matku jejich osudu. Svobodné ženy, které vyrůstají v továrnách, nejsou na tom o nic lépe než vdané. Rozumí se samo sebou, že děvče, které pracovalo od devíti let v továrně, se nemohlo obeznámit s domácími pracemi, a proto jsou všechny tovární dělnice v domácnosti naprosto nezkušené a nejsou dobré hospodyně. Nedovedou šít, plést, vařit ani prát, neznají nejobyčejnější domácí práce a s malými dětmi si už vůbec nevědí rady. „Zpráva komise pro vyšetřování práce v továrnách“ uvádí k tomu desítky příkladů a dr. Hawkins, člen komise pro Lancashire, vyjadřuje svůj názor těmito slovy (str. 4 „Zprávy“):

„Dívky se vdávají záhy a ukvapeně; nemají ani prostředky, ani čas, ani příležitost, aby poznaly nejběžnější povinnosti rodinného života; ale i kdyby tohle všechno měly, stejně jim, až se vdají, nezbude na tyto povinnosti čas. Matka je každý den víc než dvanáct hodin od dítěte pryč; dítě svěří do opatrování nějakému děvčeti nebo staré ženě. Ke všemu ještě dělnické obydlí bývá zřídka kdy domov (home), je to prostě sklep, kde není ani nádobí na vařeni, ani věci na mytí a praní, ani potřeby k šití nebo k látání, není tu nic, co život zpříjemňuje a zušlechťuje nebo co dělá domov útulným. Z těchto i jiných důvodů, ale hlavně pro lepší budoucnost dětí bych si přál a chtěl bych doufat, že přijde doba, kdy vdané ženy nebudou smět pracovat v továrnách.“

Jednotlivé příklady a výpovědi viz „Zpráva komise pro vyšetřování práce v továrnách“, Cowell, doklady, str. 37, 38, 39, 72, 77, 50. Tufnell, doklady, str. 9, 15, 45, 54, atd.

Ale tohle všechno ještě není to nejhorší. Mravní následky práce žen v továrnách jsou ještě mnohem horší. Muži i ženy nejrůznějšího věku pohromadě v jedné dílně, nevyhnutelné sblížení mezi nimi, směstnání lidí, kterým se nedostalo ani intelektuálního, ani mravního vzdělání, v těsném prostoru, to všechno nemá právě příznivý vliv na vývoj ženského charakteru. Továrník, i kdyby si toho všímal, může zakročit, jen když se přihodí něco opravdu pohoršujícího; trvalé, méně nápadné působení lehkomyslnějších povah na morálnější a zejména mladší nemůže pozorovat, a proto také tomu nemůže zabránit. Ale tento vliv je právě nejškodlivější. Řeč, kterou se v továrnách mluví, označili různí lidé před tovární komisí z roku 1833 jako „neslušnou“, „špatnou“, „špinavou“ atd. (Cowell, doklady, str. 35, 37, a na mnoha jiných místech). Je to v malém totéž, co jsme ve velkých městech viděli ve velkém. Centralisace obyvatelstva má na tytéž lidi tytéž účinky, ať je to ve velkém městě nebo v malé továrně. Je-li továrna menší, lidé přicházejí víc do styku a víc se sbližuji. Důsledky toho se brzy dostaví. Jeden svědek z Leicesteru říká, že by poslal dceru raději na žebrotu než do továrny — to prý jsou hotová doupata neřesti, většina nevěstek ve městě se rekrutuje z továren (Power, doklady, str. 8); jiný v Manchesteru „může bez váhání říci, že tři čtvrtiny mladých továrních dělnic od 14 do 20 let jsou necudy“ (Cowell, doklady, str. 57). Člen komise Cowell vůbec tvrdí, že morálka továrních dělníků je poněkud horší než průměrná morálka dělnické třídy (str. 82), a dr. Hawkins říká („Zpráva“, str. 4):

„Z čísel se dají těžko dělat závěry o sexuální morálce, ale mohu-li věřit vlastnímu pozorování a celkovému názoru těch, s nimiž jsem o tom mluvil, jakož i tomu, jak vcelku vyznívala svědectví, jichž se mi dostalo, pak je obraz toho, jak působí tovární život na dívčí mládež, velmi skličující.“

Je ostatně samozřejmé, že tovární poddanství stejně jako každé jiné, ba ještě víc, dává chlebodárci ius primae noctis.^[ⁱ] Továrník je i po této stránce pánem nad tělem a půvaby svých dělnic. Propuštění je dost velkým trestem, aby v devíti případech z desíti, ne-li devadesáti devíti ze sta, zlomilo odpor u děvčat, která stejně nemají valně proč bránit svou cudnost. Je-li továrník dost sprostý — a zpráva komise uvádí víc takových případů — je továrna současně jeho harémem; a že všichni továrníci svého práva nevyužívají, to na postavení děvčat celkem nic nemění. Když tovární průmysl teprve vznikal a továrníci byli většinou nevzdělaní muži z lidu, kteří se neohlíželi na společenskou přetvářku, nedali se také ve výkonu svého „poctivě získaného“ práva ničím rušit.

Abychom mohli správně posoudit, jaký vliv má práce v továrně na fysický stav žen, musíme si nejprve všimnout práce dětí a vůbec toho, jaký druh práce tu vykonávají. Hned jak začal vznikat nový průmysl, pracovaly v továrnách děti; z počátku skoro jen samé děti, protože stroje byly původně malé — teprve později se konstruovaly větší stroje; továrníci si brali děti z chudobinců a najímali je hromadně jako „učně“ na několik let. Děti bydlely společně, stejně se strojily a byly samozřejmě úplnými otroky svých chlebodárců, kteří s nimi jednali naprosto bezohledně a barbarsky. Již roku 1796 se projevila nevole veřejnosti nad tímto pobuřujícím systémem a dr. Percival a sir R. Peel (otec nynějšího ministra a sám majitel přádelny) ji vyslovili tak energicky, že roku 1802 odhlasoval parlament zákon o učních (apprentice-bill), který učinil přítrž nejkřiklavějším zlořádům^[¹⁰⁷]. Ponenáhlu se začala uplatňovat konkurence svobodných dělníků a celý učňovský systém vytlačila. Továrny se stále častěji stavěly ve městech, konstruovaly se větší stroje a také dílny byly teď vzdušnější a zdravější; pozvolna přibývalo práce pro dospělé a pro dorostlejší mládež, a tak počet pracujících dětí relativně poněkud klesl a věková hranice nástupu do práce se poněkud zvýšila. Dětí pod 8—9 let se už přijímalo do práce méně. Později, jak uvidíme, zakročila zákonodárná moc ještě několikrát na ochranu dětí proti hrabivosti buržoasie.

Velká úmrtnost u dětí dělníků a hlavně továrních dělníků je dostatečným důkazem toho, v jak nezdravých poměrech děti tráví první léta svého života. Tyto vlivy působí i na děti, které zůstanou na živu, ne ovšem v takové míře jako na ty, které jim podlehnou. V nejpříznivějším případě se to projeví jako disposice k určité nemoci nebo jako zakrnělý vývoj, tedy tím, že dítě je tělesně slabší než normální děti. Devítileté dítě továrního dělníka, které vyrostlo v nedostatku, strádání a nejistotě, ve vlhku, zimě, v nedostatečném oblečení i bytě, není v práci zdaleka tak výkonné jako dítě vyrostlé v zdravějších poměrech. V devíti letech je pošlou do továrny, pracuje 6¹/₂ hodiny denně (dříve 8, ještě dříve 12 až 14, ba i 16 hodin) až do třinácti let, od třinácti do osmnácti let 12 hodin. Vlivy, které mu podlomily zdraví, působí dále, navíc k tomu ještě přistupuje práce. Je ovšem nesporné, že devítileté dítě, rozhodně i dělnické dítě, vydrží pracovat 6¹/₂ hodiny denně a nemusí to mít pro jeho vývoj zjevné a přímo škodlivé následky; ale pobyt v dusném, vlhkém, často zároveň horkém i vlhkém továrním ovzduší dítěti na zdraví nijak nepřidá. Rozhodně je však neodpovědné, obětuje-li se doba, která by měla být u dětí věnována jen a jen tělesnému a duševnímu rozvoji, hrabivosti bezcitné buržoasie, připravuje-li se dítě o školu a čerstvý vzduch, aby je mohli páni fabrikanti vykořisťovat pro svůj zisk. Buržoasie ovšem říká: nezaměstnáme-li děti v továrnách, zůstanou v poměrech, které nejsou pro jejich vývoj zrovna nejpříznivější — a to je vcelku pravda — ale podíváme-li se věci na kloub, neznamená to nic jiného, než že buržoasie nejdříve uvrhne dělnické děti do bídných poměrů a pak z těchto bídných poměrů těží. Dovolává se tu něčeho, co je právě tak její vinou jako tovární systém, omlouvá hřích, kterého se dopouští dnes, hříchem, jehož se dopustila včera. A kdyby jim tovární zákon alespoň trochu nevázal ruce, jak by se tito „dobrotiví“, „humánní“ buržoové, kteří své továrny vybudovali vlastně jen pro blaho dělníků, za zájmy těchto dělníků bili! Jen si poslyšme, jak to dělali, dokud jim tovární inspektor nešlapal na paty: ať je porazí jejich vlastní uznávané svědectví, zpráva tovární komise z roku 1833.

Zpráva ústřední komise uvádí, že továrnici berou děti do práce tu a tam od pěti let, častěji od šesti, velmi často od sedmi, ale většinou od osmi až devíti let, že pracovní doba trvá často 14—16 hodin denně (bez přestávek k obědu), že továrníci trpí, aby dozorci děti bili a týrali, často i sami přiloží ruku. Zpráva uvádí dokonce případ, jak jeden skotský továrník na koni pronásledoval uprchlého šestnáctiletého dělníka, pak ho zpátky hnal klusem před sebou a při tom ho ustavičně šlehal dlouhým bičem! (Stuart, doklady, str. 35.) Ve velkých městech, kde si dělníci nedají tolik líbit, se ovšem takové případy nevyskytují tak často. Ale ani tato dlouhá pracovní doba hrabivosti kapitalistů ještě nestačila. Šlo o to vytlouci z kapitálu, vloženého do budov a strojů, co nejvíc, aby se kola pořád točila na plné obrátky. Proto továrníci zavedli hanebný systém noční práce; někde pracovaly dvě směny, každá tak silná, aby byla celá továrna obsazena; jedna pracovala dvanáct hodin ve dne, druhá dvanáct hodin v noci. Jistě si snadno představíme, jak asi toto trvalé olupování o noční klid, který nelze denním spánkem nahradit, působilo na tělesný stav, zejména u menších a větších dětí, ale i u dospělých. Mělo to nutně za následek předráždění celé nervové soustavy, spojené s celkovým tělesným oslabením a ochablostí. Kromě toho podporuje noční práce opilství a vydražďuje k nevázanému pohlavnímu styku. Jeden továrník dosvědčuje (Tufnell, doklady, str. 91), že za dva roky, kdy se v jeho továrně pracovalo v noci, narodil se dvojnásobný počet nemanželských dětí a vůbec nastala taková demoralisace, že musel noční práci zrušit. — Jiní továrníci si počínali ještě barbarštěji, nechávali někdy dělníky pracovat nepřetržitě 30—40 hodin, a to několikrát za týden, protože druhá směna nebyla úplná a měla za účel vystřídat vždy jen část dělníků, aby se mohli několik hodin vyspat. Zprávy komise o tomto barbarství a jeho následcích přesahují všechno, co jinak v tomto směru znám. Takové ohavnosti, o jakých se mluví zde, nenajdeme nikde jindea přitom uvidíme, že se buržoasie neustále dovolává svědectví komise ve svůj prospěch! Důsledky takového systému se brzy projevily: členové komisí mluví o množství mrzáků, s nimiž se setkali a kteří nepochybně vděčí za své zmrzačení dlouhé pracovní době. Při tomto zmrzačení jde obvykle o zkřivení páteře a nohou, a Francis Sharp, M. R. C. S. (člen královského kolegia ranhojičů) v Leedsu, je popisuje takto:

„Než jsem přišel do Leedsu, nesetkal jsem se nikdy stak zvláštní zkřiveninou dolní části stehenní kosti. Zprvu jsem se domníval, že je to křivice, ale množství pacientů přicházejících do nemocníce, výskyt nemoci ve věku (od 8 do 14 let), kdy děti již obyčejně křivicí netrpí, stejně jako ta okolnost, že se nemoc objevila teprve, když děti pracovaly nějakou dobu v továrně, přiměla mě změnit názor. Viděl jsem dosud asi sto takových případů a mohu naprosto bezpečně tvrdit, že je to následek příliš dlouhé pracovní doby; pokud vím, byly to vesměs děti pracující v továrnách, a ony samy přičítaly své zmrzačení této příčině. Kromě toho prošlo mýma rukama dobře na tři sta případů zkřivené páteře, zřejmě následek příliš dlouhého stání“ (dr. Loudon, doklady, str. 12, 13).

Stejně píše dr. Hey z Leedsu, který byl osmnáct let lékařem v tamější nemocnici:

„Deformace páteře jsou u lidí z továren velmi časté; u některých je to prostě následek příliš těžké práce; u jiných je to výsledek působení nadměrně dlouhé práce na konstituci od narození slabou nebo zeslabenou podvýživou... Znetvořeniny se tu zřejmě vyskytují častěji než zmíněné nemoci: kolena vybočena dovnitř, kloubové vazivo velmi často uvolněno a ochablé, dlouhé kosti nohou prohnuté. Zejména silnější části těchto dlouhých kostí byly zkroucené a nadměrně vyvinuté. Takto postižení pacienti přicházeli z továren, v nichž byla často velmi dlouhá pracovní doba“ (dr. Loudon, doklady, str. 16).

Totéž říkají ranhojiči Beaumont a Sharp z Bradfordu. Zprávy členů komise Drinkwatera, Powera a dra Loudona popisují spoustu případů takového zmrzačení; Tufnell a dr. sir David Barry, kteří se touto stránkou tolik nezabývají, uvádějí ve svých zprávách jen jednotlivé případy (Drinkwater, doklady, str. 69 u dvou bratrů, str. 72, 80, 146, 148, 150 u dvou bratrů, str. 155 a mnoho jiných; Power, doklady, str. 63, 66, 67 dva případy, str. 68 tři, str. 69 dva; ve zprávě o Leedsu, str. 29, 31, 40, 43, 53 aj.; dr, Loudon doklady, str. 4, 7 čtyři, str. 8 několik případů atd.; sir D. Barry, str. 6, 8, 13, 21, 22, 44, 55 tři atd. Tufnell, str. 5, 16 a další). Členové komise pro Lancashire, Cowell, Tufnell a dr. Hawkins, tento následek továrního systému pro zdraví dělníků skoro úplně přehlédli, ačkoli tento obvod může počtem zmrzačení směle závodit s Yorkshirem. Málokdy jsem šel Manchesterem, abych nepotkal tři nebo čtyři mrzáky, kteří měli právě tak zkřivenou páteř a nohy, jak popisuje uvedená zpráva, a dost často jsem si jich důkladně všiml a měl jsem možnost je pozorovat. Sám znám jednoho mrzáka, který je znetvořen přesně tak, jak to popisuje dr. Hey, a který si své zmrzačení přivodil v továrně pana Douglase v Pendletonu, mezi dělníky stále ještě pověstné tím, jak tam bývala dlouhá, do noci trvající pracovní doba. Na takto postižených je také na první pohled vidět, odkud jejich znetvoření pochází, všichni vypadají docela stejně, kolena jsou vyvrácena dovnitř a dozadu, nohy míří špičkami k sobě, klouby jsou znetvořené a zduřelé a páteř často prohnuta kupředu nebo do strany. Nejhůře však zřejmě řádili lidumilní továrníci v macclesfleldském hedvábnickém obvodu, což mimo jiné souvisí s tím, že v tamějších továrnách pracovaly docela malé, pětileté až šestileté děti. V doplňujících dokladech, předložených členem komise Tufnellem, najdeme výpovědi továrního správce Wrighta (str. 26.), jehož obě sestry byly ohavně zmrzačeny a který jednou počítal mrzáky v různých macclesfe1dských ulicích, a to i v některých nejčistších a nejúpravnějších; v Townley-Street zjistil deset mrzáků, v George-Street pět, v Charlotte-Street čtyři, ve Watercots patnáct, v Bank-Top tři, v Lord-Street sedm, v Mill-Lane dvanáct, v Great George-Street dva, v chudobinci dva, v Park-Green jednoho, v Pickford-Street dva. Jejich rodiny svorně prohlašovaly, že všichni zakrněli od nadměrné práce v továrnách na útkové hedvábí. Na str. 27 líčí chlapce, který byl tak znetvořen, že nemohl ani do schodů, a uvádí příklady děvčat se zmrzačením páteře a kyčlí.

Z takovéto příliš těžké nebo dlouhé práce vznikají i jiné deformace, zvláště plochonohost, se kterou se často setkal dr. Barry (např. na str. 21 uvádí dva příklady, a dále), a také lékaři a ranhojiči v Leedsu (Loudon, str. 13, 16 atd.) ji prohlašují za velmi častý zjev. U mladých dělníků, kteří jsou pro silnější konstituci, lepší výživu a jiné okolnosti odolnější vůči následkům barbarského vykořisťování, se setkáváme alespoň s bolestmi v zádech, v kyčlích a v nohách, s oteklými kotníky, s křečovými žilami nebo s velkými úpornými vředy na stehnech a lýtkách. Těmito neduhy trpí skoro všichni dělníci; Stuart, Mackintosh, sir D. Barry uvádějí ve svých zprávách na sta případů, ba nepoznali takřka dělníka, který by nebyl postižen některým z těchto neduhů. A v ostatních zprávách mnoho lékařů alespoň potvrzuje, že se takové následky vyskytují. Zprávy o Skotsku na četných příkladech jasně dokazují, že třináctihodinová práce ještě u osmnáctiletých až dvacetiletých dělníků a dělnic vyvolává při nejmenším tyto následky, a to jak v přádelnách lnu v Dundee a Dunfermline, tak v bavlnářských továrnách Glasgowě a Lanarku.

Všechny tyto neduhy a potíže lze snadno vysvětlit charakterem tovární práce, která je ovšem, jak říkají továrníci, velmi „lehká“, ale právě pro svou snadnost únavnější než kterákoli jiná. Dělníci nemají mnoho práce, ale musí celou dobu stát a nemohou si sednout. Kdo se posadí třeba na okno nebo na koš, dostane pokutu; a toto trvalé stání, tento ustavičný mechanický tlak horní části trupu na páteř, kyčle a nohy nutně vyvolává uvedené následky. Práce ovšem nevyžaduje, aby se při ní stálo, jak je vidno v Nottinghamu, kde v dílnách na zdvojování příze zavedli alespoň sedačky (zmíněné zdravotní potíže tam také skutečně vymizely a dělnice byly ochotnější dodržovat dlouhou pracovní dobu), ovšem v továrně, kde dělník pracuje jen pro měšťáka a na dobré práci mu nezáleží, seděl by patrně víc, než by bylo továrníkovi milé a prospěšné — a tak, aby se buržoovi nepokazilo tolik surovin, musí dělníci obětovat své zdraví a sílu.^{[^j]} Tato trvalá práce vstoje, ještě ke šemu ve špatném vzduchu továrních dílen, vyvolává značnou ochablost celého těla a spolu s ní všelijaké další, spíše povšechné než lokální zdravotní poruchy a potíže. Vzduch v továrnách je obyčejně vlhký i horký zároveň, většinou teplejší, než je třeba, a při nevalném větrání velmi nečistý, dusný, obsahuje málo kyslíku a je zamořen prachem a pročpělý zápachem strojního oleje, který je všude rozlit po podlaze, vpíjí se do ní a žlukne; protože je tu teplo, jsou dělníci oblečeni jen lehce, a tak by se při nestejnoměrné teplotě v místnosti určitě nachladili; průvan je jim v horku nepříjemný, pozvolná malátnost, která postihuje všechny tělesné funkce, snižuje živočišné teplo, jež musí být doplňováno zvenčí, a proto je i dělníkovi samému nejpříjemněji při úplně zavřených oknech v teplém vzduchu dílny. Navíc ještě působí časté prudké změny teploty, když dělník vychází z dusného továrního ovzduší do mrazivého nebo sychravého vzduchu, dále to, že se dělníci nemohou dostatečně chránit před deštěm nebo se převléci do suchých šatů, když promoknou, což všechno způsobuje, že je dělník ustavičně nachlazen. A uvážíme-li, že se při tom všem téměř ani jediný sval opravdu nenamáhá, není doopravdy v činnosti, snad kromě svalů na nohou, že tu není nic, co by čelilo zmalátňujícímu, vyčerpávajícímu účinku uvedených okolností, že dělník nezná tělocvik, který by dodával jeho svalům sílu, jeho vazivům pružnost a pevnost, uvážíme-li, že od mládí nemá vůbec čas proběhnout se na čerstvém vzduchu, neudiví nás téměř jednohlasné svědectví lékařů v tovární zprávě, že shledali u továrních dělníků obzvlášť nízkou odolnost vůči nemocem, celkový pokles životní aktivity a trvalou ochablost všech duševních i tělesných sil. Poslechněme si nejprve sira D. Barryho:

„Na dělníka působí tyto nepříznivé vlivy tovární práce 1) nutnost přizpůsobovat pohyby i myšlení chodu stroje, který je hnán stejnoměrnou a stále působící silou; 2) trvalá práce vstoje po nepřirozeně dlouhou dobu v intervalech, jež následují příliš rychle za sebou; 3) nedostatek spánku (pro příliš dlouhou pracovní dobu, bolesti v nohou a povšechnou tělesnou nevolnost). K tomu ještě často nízké, stísněné, prašné nebo vlhké dílny, nečistý vzduch, přetopená atmosféra, ustavičné pocení. Proto zejména hoši ztrácejí — až na nepatrné výjimky — velmi brzy růžovou svěžest dětství a jsou bledší a hubenější než ostatní chlapci. I pomocník ručního tkalce, který sedí za stavem s bosýma nohama na hliněné podlaze, vypadá lépe, protože se přece jen tu a tam dostane na čerstvý vzduch. Ale dítě pracující v továrně nemá ani chvilku volnou, kromě k jídlu, a nikdy nepřijde na zdravý vzduch, leda když se jde najíst. Všichni dospělí přadláci jsou bledí a hubení, trpívají nechutenstvím a špatným trávením. Protože všichni od mládí vyrůstali v továrně a je mezi nimi málo urostlých atletických mužů nebo vůbec žádní, je oprávněn závěr, že jejich zaměstnání je pro vývoj mužské konstituce velmi nepříznivé. Ženy snášejí práci mnohem lépe“ (docela přirozeně, ale uvidíme, že i ony mají své nemoci) (Sir D. Barry, Celková zpráva).

Stejně tak Power:

„Mohu říci přímo, že tovární systém v Bradfordu má na svědomí velmi mnoho mrzáků... a že se účinek příliš dlouhé práce na tělesném zdraví projevuje nejen přímo jako zmrzačení, ale mnohem častěji i tím, že tělo zakrňuje, svaly ochabují a celý organismus chřadne“ (Power, zpráva str. 74).

Dále již citovaný ranhojič^{[^k]} F. Sharp z Leedsu:

„Když jsem se přestěhoval ze Scarborough do Leedsu, bylo mi hned nápadné, že děti tu byly vesměs mnohem bledší a jejich svalstvo mnohem ochablejší než ve Scarborough a okolí. Všiml jsem si také, že mnohé zdejší děti byly na svůj věk abnormálně malé. Setkal jsem se tu s četnými případy skrofulosy, plicních chorob a různých zažívacích potíží, o nichž jsem jako lékař ani trochu nepochyboval, že jsou to následky práce v továrnách. Podle mého názoru oslabuje dlouhotrvající práce nervovou energii těla a připravuje tak půdu mnoha nemocem. Kdyby nebylo stálého přílivu lidí z venkova, tovární dělníci by brzy úplně zdegenerovali.“

Podobně píše Beaumont, ranhojič z Bradfordu:

„Podle mého názoru způsobuje systém práce ve zdejších továrnách zvláštní ochablost celého organismu, a proto jsou tu děti velmi náchylné k epidemiím i k různým náhodným nemocem. Nedostatek vhodných předpisů o ventilaci a čistotě v továrnách považuji rozhodně za hlavní příčinu oné choulostivosti či náchylnosti k nákazám, s níž jsem se za své praxe tak často setkal.“

Stejně i William Sharp ml. říká:

„1) Měl jsem příležitost pozorovat účinky továrního systému na zdraví dětí za nejvýhodnějších podmínek“ (ve Woodově továrně v Bradfordu, jedné z nejlépe zařízených v místě, kde byl továrním lékařem); „2) tyto účinky jsou i za těchto příznivých okolností zcela určitě velice škodlivé; 3) roku 1842 jsem jako lékař ošetřoval tři pětiny všech dětí, zaměstnaných ve Woodově továrně; 4) k nejškodlivějším účinkům patří ne snad zmrzačení, nýbrž spíše zeslabená a neduživá konstituce; 5) toto všechno se velmi zlepšilo, když byla u Woodů snížena pracovní doba dětí na deset hodin.“

Člen komise Loudon, který cituje tyto svědky, sám říká:

„Myslím, že bylo dost pádně dokázáno, že děti musily pracovat nerozumně a nemilosrdně dlouho, i dospělým bylo ukládáno tolik práce, že to sotva může lidské stvoření vydržet. Proto mnozí předčasně umírali, jiní byli zmrzačeni na celý život, a obava, že potomstvo těchto lidí s narušenou tělesnou konstitucí bude oslabené, je fysiologicky až příliš odůvodněná.“

A nakonec dr. Hawkins o Manchesteru:

„Myslím, že většině cizinců je nápadné, jak jsou lidé v Manchesteru, zejména tovární dělníci, malí, neduživí a bledí. V žádném jiném britském nebo evropském městě jsem neviděl, aby odlišnost od normálního národního typu ve vzrůstu a barvě pleti byla tak nápadná. Vdaným ženám zřetelně chybějí všechny charakteristické zvláštnosti anglické ženy atd. Musím doznat, že všichni hoši a děvčata, které ke mně přivedli z manchesterských továren, vypadali zakřiknutě a byli velmi bledí. Ve výrazu jejich tváří nebylo nic z oné obvyklé těkavosti, živosti a veselosti mládí. Mnozí mi řekli, že je to v sobotu večer a v neděli vůbec neláká hrát si venku, že raději sedí doma.“

Uveďme tu hned jiné místo z Hawkinsovy zprávy, které sem patří sice jen zpola, ale právě proto je můžeme uvést stejně dobře tady jako jinde:

„Nestřídmost, výstřelky a bezstarostný poměr k zítřku, to jsou hlavní nectnosti továrního obyvatelstva, a tyto nedostatky můžeme snadno vyvodit ze zvyků, které vznikají za dnešního systému a takřka nevyhnutelně z něho vyplývají. Všeobecně se přiznává, že tato třída značně trpí špatným trávením, hypochondrií a celkovou neduživostí. Po dvanácti hodinách jednotvárné práce je touha po nějakém vzpružení víc než přirozená, ale když se k obvyklé únavě připojí zmíněné chorobné stavy, hledá člověk snadno útočiště v pití a rychle mu přivyká.“

Ke všem těmto výpovědím lékařů a členů komise uvádí zpráva sama na sta dokladů. Že práce brzdí růst mladých dělníků, dokládá zpráva stovkami příkladů; mezi jiným udává Cowell váhu 46 chlapců, vesměs sedmnáctiletých, žáků jedné nedělní školy, z nichž 26 pracovalo v továrně a vážilo v průměru 104,5 angl. libry a 20 sice nepracovalo v továrně, ale patřilo k dělnické třídě, a těchto dvacet vážilo průměrně 117,7 angl. libry. Jeden z největších továrníků v Manchesteru a vůdce oposice továrníků proti dělníkům — myslím Robert Hyde Greg — sám kdesi říkal, že půjde-li to tak dále, bude brzy z lancashirských továrních dělníků trpasličí plémě.^{[^l]} Jeden poručík, který měl na starosti odvody, vypovídá (Tufnell, str. 59), že tovární dělníci se příliš nehodí pro vojenskou službu; jsou prý hubení a neduživí a lékaři je často odmítají jako neschopné. V Manchesteru prý skoro nesehnal mladíky, kteří by měřili 5 stop 8 palců, skoro všichni měli jen 5 stop 6-7 palců, kdežto v zemědělských krajích měřila většina rekrutů 5 stop 8 palců (pruská stopa je o něco větší než anglická, rozdíl činí asi 2 palce na 5 stop).^{[^m]}

Všechny tyto vlivy způsobují, že muži jsou velmi brzy zedření. Většina z nich je ve čtyřiceti letech neschopna práce, někteří se drží až do pětačtyřiceti, ale do padesáti nevydrží skoro nikdo. Příčinou toho je kromě všeobecné tělesné ochablosti částečně i slabost zraku, vyvolaná předením na „mule“, při kterém musí dělník neustále pozorně sledovat dlouhou řadu jemných, rovnoběžně běžících vláken, a tím silně namáhá zrak. Ze 1600 dělníků, pracujících v několika továrnách v Harpuru a Lanarku, bylo jen 10 starších než 45 let; ze 22.094 dělníků v různých továrnách ve Stockportu a Manchesteru bylo jen 143 přes 45 let. Z těchto 143 pracovalo l6 jen z protekce a jeden vykonával dětskou práci. Na jednom seznamu 131 přadláků bylo jen sedm dělníků starších 45 let, a přesto továrníci, u nichž se tito přadláci ucházeli o práci, všech 131 odmítli, protože prý jsou „příliš staří“. Z padesáti vyřazených přadláků v Boltonu byli jen dva přes 50 let. Průměrné stáří ostatních nebylo ani 40 let, a všechny je vyhodili z práce jako přestárlé! Pan Ashworth, známý továrník, sám přiznává v jednom dopise lordu Ashleyovi, že kolem čtyřiceti let přadláci už nedokážou vyrobit patřičné množství příze a jsou proto „tu a tam“ propouštěni; nazývá čtyřicetileté dělníky „starými lidmi“!^[ⁿ] Stejně mluví člen komise Mackintosh ve zprávě z roku 1833:

„Ačkoli jsem na to byl již připraven, když jsem viděl, jak pracují děti, přece se mi ani nechtělo věřit, když starší dělníci říkali, kolik je jim let; tak hrozně brzy ti lidé stárnou.“

Ranhojič Smellie z Glasgowa, který ošetřuje hlavně tovární dělníky, rovněž říká, že čtyřicet let už u nich znamená vysoký věk (old age) (Stuart, doklady, str. 101). Totéž dosvědčuje i Tufnell, doklady, str. 3, 9, 15, Hawkins, zpráva, str. 4, doklady, str. 14 atd. V Manchesteru je toto předčasné stárnutí dělníků tak běžný zjev, že skoro každý čtyřicátník vypadá o deset až patnáct let starší, kdežto muži i ženy ze zámožných tříd jsou velmi zachovalí, nepijí-li příliš.

Zcela zvláštním způsobem působí dělnická práce i na ženské tělo. Znetvořeniny jako následky dlouhotrvající práce jsou u žen ještě mnohem vážnější; často se u nich vyskytuje deformace pánve, zčásti způsobená nesprávnou polohou a vývojem pánevních kostí samých, částečně zkřivením dolní části páteře.

„I když jsem se sám,“ říká ve své zprávě dr. Loudon, „se žádným případem deformované pánve a s podobnými neduhy nesetkal, jsou to přesto tak běžné choroby, že každý lékař je nutně musí pokládat za pravděpodobný následek dlouhé pracovní doby dětí, a kromě toho je potvrzují naprosto věrohodné lékařské autority.“

Několik porodních bab a porodníků dosvědčuje, že tovární dělnice mají těžší porody než jiné ženy, rovněž že mají častější potraty, např. dr. Hawkins, doklady, str. 11 a 13. Kromě toho trpí ženy celkovou slabostí, která je společná všemu továrnímu dělnictvu, a otěhotnějí-li, pracují v továrně až do chvíle slehnutí — pochopitelně, protože se bojí, že kdyby zůstaly doma dříve, obsadila by jejich místo jiná dělnice a ztratily by práci — a také by přišly o mzdu. Často se stává, že ženy, které ještě večer pracují, do rána slehnou, ba nejsou vzácné případy, že porodí v továrně mezi stroji. I když páni měšťáci v tom nevidí nic zvláštního, snad alespoň jejich ženy mi dají za pravdu, že je to ukrutnost a hanebné barbarství nepřímo nutit těhotnou ženu, aby až do dne slehnutí pracovala v továrně dvanáct až třináct hodin denně (dříve ještě více), aby tam celý den stála a neustále se shýbala. Ale to ještě není všechno. Nemusí-li ženy jít do práce čtrnáct dní po porodu, jsou šťastné a považují to za dlouhou dobu. Mnohé se vrátí do továrny už za týden, dokonce za tři čtyři dny, a pracují plnou pracovní dobu. Slyšel jsem jednou, jak se továrník ptal dozorce: — Ta a ta ještě nepřišla do práce? — Ne. — Jak je to dlouho, co porodila? — Osm dní. — To už by přece mohla být dávno zpátky. Tamhleta zůstává doma vždycky jen tři dny. — Ovšem, strach z propuštění, strach před nezaměstnaností je žene do továrny, i když jsou slabé, i když mají bolesti; zájem továrníka nestrpí, aby jeho dělníci zůstávali pro nemoc doma, nesmějí stonat, ženy se nesmějí opovážit po porodu zůstat ležet — vždyť jinak by musel zastavit své stroje nebo mořit svou převzácnou hlavu přemýšlením, jak zařídit nějakou dočasnou náhradu; a než by to udělal, raději své lidí propustí, troufají-li si stonat.

Jen poslyšte (Cowell, doklady, str. 77):

„Jednomu děvčeti je hrozně špatně, nemůže skoro pracovat. — Proč se nedovolí, aby smělo jít domů? — Ach, pane, ‚pán‘ je na to moc přísný, vynecháme-li čtvrt dne, hrozí nám, že vyletíme.“

Nebo (sir D. Barry, doklady, str. 44): dělník Thomas MacDurt má mírnou horečku:

„Nemůže zůstat doma, alespoň ne víc než čtyři dny, jinak by mu hrozilo, že ztratí práci.“

A tak to chodí skoro ve všech továrnách. U mladých děvčat vyvolává práce v době dospívání ještě mnoho dalších poruch. U některých, hlavně lépe živených, urychluje horko v továrnách dospíváni, takže některá dvanáctiletá až čtrnáctiletá děvčata jsou už úplně vyspělá. Roberton, zmíněný už „vynikající“ — jak říká tovární zpráva — porodník v Manchesteru, vypráví v „North of England Medical and Surgical Journal“, že se setkal s jedenáctiletou dívkou, která byla nejen po všech stránkách dospělou ženou, nýbrž dokonce už těhotná, a v Manchesteru prý není žádnou vzácností, když patnáctiletá děvčata mají dítě. V takových případech působí vedro továren stejně jako vedro tropického podnebí a právě jako tam mstí se předčasná vyspělost také předčasným stářím a vadnutím. — Ale často se zase naopak setkáme s opožděným sexuálním vývojem ženského těla. Ňadra se vyvíjejí pozdě nebo vůbec ne, k tomu uvádí příklady Cowell na str. 35, menstruace se mnohdy dostavuje až v sedmnáctém nebo osmnáctém roce, někdy teprve ve dvacátém, a často se nedostaví vůbec (dr. Hawkins, doklady, str. 11, dr. Loudon, str. 14 atd., sir D. Barry, str. 5 atd.). Velmi častým zjevem je nepravidelná menstruace, spojená s velkými bolestmi a poruchami, zejména bledničkou, jak to shodně potvrzují lékařské zprávy.

Takové ženy, zejména když musejí v době těhotenství pracovat, nemohou rodit silné děti. Naopak, jak líčí tovární zpráva, zejména v Manchesteru jsou děti továrních dělnic velmi neduživé. Jen Barry tvrdí, že jsou dělnické děti zdravé — říká však také, že ve Skotsku, kde on prováděl šetření, skoro žádné vdané ženy nepracovaly; mimoto je tam s výjimkou Glasgowa většina továren na venkově, a to značně přispívá k tomu, že jsou tam silné děti. Dělnické děti v nejbližším okolí Manchesteru jsou skoro všechny kvetoucí a svěží, kdežto ve městech jsou bledé a krtičnaté; ale s devátým rokem barva rychle mizí, protože přicházejí do továren a brzy je od městských dětí nerozeznáme.

Kromě toho existuje ještě několik odvětví tovární práce, která mají zvlášť škodlivé následky. V mnoha dílnách přádelen bavlny a lnu víří množství prachu z vláken, který zejména ve vochlovnách a mykárnách působí nepříznivě na plíce. Někdo to snáší, někdo ne. Dělník však nemá na vybranou, musí dělat tam, kde je práce, ať má plíce dobré nebo slabé. Nejobvyklejší následky vdechování tohoto prachu je plivání krve, těžký sípavý dech, bolesti na prsou, kašel, nespavost, zkrátka všechny příznaky záduchy, která v nejhorších případech končí souchotinami (srov. Stuart, str. 13, 70, 101, Mackintosh, str. 24. atd., Power, zpráva o Nottinghamu a Leedsu, Cowell, str. 33 atd., Barry, str. 12 — pět případů v jedné továrně — str. 17, 44, 52, 60 atd.; rovněž v jeho zprávě; Loudon, str. 13 atd. atd.). Obzvláště nezdravé je předení lněné příze za mokra, jež obstarávají mladá děvčata a děti. Voda jim stříká s vřeten na tělo, takže mají šaty vpředu ustavičně promočené až na kůži a na zemi je stále plno vody. Stejně je tomu v menší míře i u zdvojovacích strojů v přádelnách bavlny a dělnice tu trpí chronickým nachlazením a plicními chorobami. Všichni tovární dělníci mají chraptivý, drsný hlas, ale u těch, kteří pracují ve zmíněných odděleních přádelen, je to zvlášť nápadné. Stuart, Mackintosh a sir D. Barry co nejpříkřeji odsuzují tuto nezdravou práci i naprostou bezohlednost většiny továrníků ke zdraví děvčat, jež ji vykonávají. Jiným následkem předení lnu jsou zvláštní zkřiveniny zad, zejména vysedlá pravá lopatka, což je zaviněno povahou práce. Tento způsob předení lnu, stejně jako spřádání bavlny na prstencovém stroji, vyvolává často onemocnění kolenní čéšky, jíž se přidržuje vřeteno při navazování přetrhaných vláken. Časté ohýbání při obou těchto pracovních úkonech a nízké stroje jsou vůbec příčinou zakrnělého vzrůstu. Nepamatuji si, že bych byl viděl v bavlnářské továrně Manchesteru, kde jsem byl zaměstnán, v místnosti, kde se pracovalo u prstencových spřádacích strojů, jediné pěkně urostlé a štíhlé děvče; všechny byly malé, špatně rostlé a podivně sražené, zkrátka všechny měly nehezké postavy. Kromě všech těchto nemocí a deformací jsou však dělníci vystaveni ještě i jinému nebezpečí. Práce mezi stroji je příčinou četných úrazů, vážnějších či méně vážných, a ty mají pro dělníka ještě ten další následek, že jej částečně nebo úplně vyřazují z práce. Nejčastěji se stává, že stroj rozmačká článek prstu, někdy také, že kola zachytí a rozdrtí prst, polovinu ruky neb celou ruku, paži atd. Velmi často se dostavuje i po menších úrazech ztrnutí úst, a to způsobí smrt. V Manchesteru potkáváme kromě mnoha deformovaných také velký počet zmrzačených; jednomu chybí celá paže nebo půlka, druhému noha po kotník, třetímu po koleno; člověk by řekl, že žije mezi vojáky, kteří se právě vrátili z války. Ale nejnebezpečnější částí strojního zařízení jsou řemeny, které přenášejí hnací sílu s hřídele na jednotlivé stroje, zejména mají-li přezky, které zatím už skoro vymizely. Koho takový řemen zachytí, toho hnací síla střelhbitě strhne s sebou a mrští jím nahoru ke stropu nebo dolů k podlaze tak prudce, že málokdy zůstane jediná kost v těle celá, a okamžitě nastává smrt. Za dobu od 12. června do 3. srpna 1844 přinesl „Manchester Guardian“ zprávy o těchto vázných úrazech — o lehčích se vůbec nezmiňuje: 12. června zemřel v Manchesteru chlapec na ztrnutí čelisti následkem rozdrcení ruky mezi koly. — 15. června, v Saddleworthu, chlapec zachycen kolem a stržen, zemřel, úplně rozmačkán. — 29. června, mladý muž v Greenacres Moor u Manchesteru, který pracoval v továrně na stroje, dostal se pod brus, který mu zlomil dvě žebra a vážně ho pochroumal. — 24. července zemřelo v Oldhamu děvče; řemen jím smýkal padesátkrát dokola, ani jedna kost v těle nezůstala celá.— 27. července, v Manchesteru spadlo jedno děvče do bloweru (stroj, do něhož přichází surová bavlna nejdříve) a podlehlo zranění. — 3. srpna, soustružník cívek v Dukinfieldu stržen řemenem, zemřel, všechna žebra měl zpřelámána. — V nemocnici v Manchesteru bylo jen za rok 1843 v léčení 962 případů zranění a zmrzačení způsobených stroji, zatím co počet všech ostatních úrazů v obvodu této nemocnice činil 2426, takže na pět neštěstí zaviněných jinými příčinami připadla dvě zaviněná stroji v továrnách. Nehody, k nimž došlo v Salfordu, tu započítány nejsou, také ne ty, které léčili soukromí lékaři. — Při takových úrazech, ať způsobí trvalou pracovní neschopnost nebo ne, zaplatí továrníci nanejvýš lékaře a ve vzácných případech mzdu po dobu léčení; co si pak počne dělník, který nemůže pracovat, to je jim docela jedno.

Tovární zpráva o této věci říká: Ve všech případech by měl nést odpovědnost továrník, vždyť děti nebezpečí nechápou a dospělí si dávají pozor už ve vlastním zájmu. Ale zprávu psali měšťáci a proto si musí sami odporovat a žvanit pak ještě o „trestuhodné smělosti“ (culpable temerity) dělníků. Ať tak či onak, skutečnost je taková: Když si děti nemohou dát samy na sebe pozor, musí být dětská práce zakázána. Když si na sebe nedají náležitě pozor dospělí, tedy musí být buď dětmi, tj. stojí na takové úrovni vzdělání, že nedokážou rozeznat nebezpečí v celé jeho šíři — a kdo jiný je tím vinen než buržoasie, která je udržuje v takových poměrech, že se vzdělávat nemohou? — anebo jsou stroje špatně instalovány a mají být opatřeny ochranným pažením nebo obložením, což rovněž padá k tíži buržoům — nebo má dělník pohnutky, které jsou silnější než hrozící nebezpečí, musí pracovat rychle, aby vydělal peníze, a nemá kdy dávat na sebe pozor a pod. — a tím je rovněž vinen buržoa. K mnoha úrazům dochází, např. když dělníci chtějí čistit stroje v chodu. Proč? Protože buržoa je nutí, aby je čistili v přestávkách, kdy stroje stojí, ale dělník samozřejmě nemá chuť dát se olupovat o volný čas. Každá volná chvilka je mu tak drahá, že se raději dvakrát týdně vystavuje nebezpečí smrti, než by ji buržoovi obětoval. Ať dají továrníci čas nutný k čištění strojů z pracovní doby, a žádného dělníka ani nenapadne čistit stroje v chodu. Zkrátka ve všech případech nese nakonec vinu továrník, a mělo by se od něho při nejmenším aspoň žádat, aby vyplácel dělníkovi, který se stal práce neschopným, doživotní podporu, nebo když dělník zemře, měl by platit jeho rodině. Když průmysl začínal, byly úrazy poměrně mnohem častější než nyní, protože stroje byly horší, menší, stály těsněji vedle sebe a téměř vůbec nebyly ohrazeny. Ale jak dosvědčují uvedené údaje, je jich stále ještě dost a dost a je třeba vážně se zamyslit nad stavem, který umožňuje, aby jen pro zisk jedné třídy docházelo k tak četným zmrzačením a zraněním, nad stavem, který dopouští, aby byl mnohý pilný dělník vydán na pospas bídě a hladu za to, že ho stihlo ve službách buržoasie a její vinou neštěstí.

Pěkná řádka nemocí, které má na svědomí jen a jen hnusná ziskuchtivost buržoasie! Ženy neschopné rodit, zmrzačené děti, zedření muži, rozdrcené údy, celé zničené generace, vyčerpané a neduživé, jen aby si buržoasie mohla cpát měšce! A což teprve, čtete-li o jednotlivých případech barbarství, jak dozorci vytahují nahé děti z postelí a ranami a kopanci je ženou se šaty přehozenými přes ruku do továren (např. Stuart, str. 39 aj.), jak z nich vyhánějí ospalost ranami, jak děti přesto při práci usínají, jak jedno ubohé dítě, ještě napolo ve spánku, na zavolání dozorce vyskočilo, a přestože stroj stál, se zavřenýma očima dělalo hmaty navyklé při práci. Když čtete, jak děti tak unavené, že se jim ani nechtělo domů, zalezly v sušárně pod vlnu, aby tam přespaly, jak je pak museli vyhnat z továrny řemenem, jak sta a sta dětí přicházelo večer domů tak unaveno, že pro ospalost a nechuť ani nevečeřely, jak je pak rodiče našli klečet před postelí, kde usnuly při modlitbě; když toto všechno a sta jiných ničemností a hanebností čteme v jediné zprávě, všechno dosvědčené pod přísahou a potvrzené mnoha svědky, ve výpovědích mužů, které sami členové komise prohlašují za hodnověrné, a uvážíme-li, že je to „liberální“, buržoasní zpráva, která má vyvrátit dřívější zprávu toryů a ukázat bezúhonnost nevinných továrníků, že členové komise sami stojí na straně buržoasie a podávají tyto zprávy jen neradi — jakpak nemáme být rozhořčeni, ba rozlíceni na tuto třídu, která se honosí svou lidumilností a obětavostí, zatím co jí jde jen o to, aby si cpala své prkenice, ať to stojí co stojí! Ale poslechněme si buržoasii, jak promlouvá ústy svého vyvoleného přisluhovače, doktora Ura:

Namluvili dělníkům — říká ve své „Filosofii továren“, str. 277 a další — že jejich mzda je naprosto neúměrná jejich obětem, a tak narušili dobrý poměr mezi pány a dělníky. Místo toho by si měli dělníci získat přízeň pánů pílí a pozorností a radovat se z jejich prospěchu, pak by se také stali mistry, správci a konečně společníky a tím by (ó moudrosti, mluvíš jak holubice!) „zároveň zvýšili na trhu poptávku po práci“!!

„Kdyby nebyli dělníci tak nepokojní, byl by se tovární systém vyvíjel ještě blahodárněji.“

Nato následuje dlouhá jeremiáda o vzpurnosti dělníků a v souvislosti se stávkou nejlépe placených dělníků, přadláků jemné příze, tato naivnost:

„Ba, právě jejich vysoká mzda jim umožnila vydržovat si placený výbor a vykrmit se až k chorobné nervositě stravou, která byla pro jejich práci příliš silná a dráždivá!“ (Str. 298.)

Poslyšme si, jak buržoa líčí práci dětí:

„Navštívil jsem mnoho továren v Manchesteru i okolí a nikde jsem neviděl, že by se s dětmi špatně zacházelo nebo že by je někdo tělesně trestal, ba ani to, že by měly špatnou náladu. Všechny se zdály veselé (cheerful) a čilé a těšily se (taking pleasure) z lehké hry svých svalů, oddávajíce se úplně požiiku z pohybu v jejich věku úplně přirozenému. Samo dějiště průmyslu nevzbuzovalo ve mně ani dost málo skličující pocity, naopak působilo na mne vždy pozbudivě. Bylo rozkošné (delightful) pozorovat, jak děti hbitě navazovaly přetrhaná vlákna, vždycky když vozík selfaktoru zajel zpátky, a vidět, jak si hoví poté, kdy jejich jemné prstíky byly několik vteřin v činnosti, jak se baví ve všech myslitelných posicích, dokud se nitě znovu neskroutí a nenasoukají. Práce těchto čiperných (hycly) elfů vypadala skoro jako hra, při níž cvikem nabyly děti půvalné zručnosti. Jsouce si vědomy své obratnosti, ukazují ji s radostí každému cizinci. Ani stopy po nějaké vyčerpanosti, neboť když vyšly z továrny, začaly hned na nejbližším hřišti dovádět stejně živě jako chlapci, kteří právě přišli ze školy“ (str. 301).

(Samozřejmě, vždyť přece ztuhlé a zároveň zemdlené tělo pohyb všech svalů přímo vyžaduje! Ale pan Ure měl počkat, zda tato chvilková čilost za několik minut nezmizí. Ostatně tuto scénu mohl p. Ure vidět jen v poledne, po pětihodinové až šestihodinové práci, ale ne večer!) Pokud jde o zdraví dělníků, má tenhle buržoa tu bezmeznou drzost, že se jako svědectví znamenitého zdraví těchto lidí dovolává právě oné zprávy z roku 1833, kterou jsme už tolikrát citovali a z níž jsme tolik čerpali; vytrhl z ní totiž několik vět bez souvislosti a chce jimi dokazovat, že u dělníků není ani stopy po krticích a že tovární systém je chrání před všemi akutními nemocemi, což je docela správné (jenže zamlčuje, že jim za to nadělil všechny chronické nemoci). Je třeba vědět, že zpráva má tři tlusté svazky půlarchového formátu a že vypaseného anglického měšťáka ani nenapadne celou ji prostudovat, a pak pochopíme drzost, s jakou náš přítel Ure anglické veřejnosti lže, až se hory zelenají. Poslechněme si ještě, jak se vyjadřuje o továrním zákonu z roku 1833, který vydala liberální buržoasie a který, jak uvidíme, ukládá továrníkovi jen nejnutnější omezeni. Tento zákon, zejména povinná školní docházka, je prý absurdníma despotickým opatřením proti továrníkům. Všechny děti mladší dvanácti let se prý tím staly nezaměstnanými, a jaký je následek? Děti byly připraveny o lehkou a užitečnou práci a teď už se jim nedostává vůbec žádného vychování; vyhnány z teplé přádelny do studeného světa živí se jen žebrotou a krádeží — život, který smutně kontrastuje s jejich stále se zlepšujícím postavením v továrně a s jejich nedělní školou! Tento zákon pod maskou filantropie prý jen zhoršuje utrpení chudých a svědomitého továrníka bude velice brzdit v jeho užitečné práci, ne-li mu v ni vůbec bránit (str. 405, 406 a další).

Zhoubné vlivy továrního systému začaly brzy budit všeobecnou pozornost. O zákonu o učních z roku 1802 jsme už mluvili. Později, asi roku 1817, začal pozdější zakladatel anglického socialismu, Robert Owen, tehdy továrník v New Lanarku (Skotsko), připomínat peticemi a pamětními spisy vládě, že bude nutno zajistit zdraví dělníků, zejména děti, zákonem. Zesnulý sir R. Peel a jiní lidumilové se k němu připojili a postupně vymohli tovární zákony z let 1819, 1825 a 1831, z nichž prvních dvou nebylo vůbec dbáno,^[¹⁰⁸] třetího jen tu a tam. Tento zákon z roku 1831, opírající se o návrh sira J. C. Hobhouse, stanovil, že v žádné bavlnářské továrně nesmějí být zaměstnávány v noci, tj. mezi půl osmou hodinou večerní a půl šestou ranní, osoby mladší 21 let, a mládež pod 18 let smí ve všech továrnách pracovat nanejvýš 12 hodin denně, v sobotu 9 hodin. Protože však dělníci nemohli proti svým zaměstnavatelům vypovídat, nechtěli-li být propuštěni, byl tento zákon málo platný. Ve velkých městech, kde byli dělníci neklidnější, došlo alespoň k dohodě význačnějších továrníků, že se zákonu podrobí, ale i mezi nimi byli mnozí, kteří stejně jako továrníci na venkově zákona vůbec nedbali. Mezitím se mezi dělníky stále naléhavěji ozývaly hlasy žádající zákon o desetihodinové pracovní době, tj. zákon, který by zakázal mládeži pod osmnáct let pracovat déle než deset hodin denně; dělnické organisace rozvinuly agitaci a udělaly z tohoto přání všeobecný požadavek továrního dělnictva, humánní křídlo toryovské strany, vedené tehdy Michaelem Sadlerem, se tohoto návrhu chopilo a předneslo jej v parlamentě. Sadler vymohl zřízení parlamentního výboru, který měl vyšetřit tovární systém, a tento výbor předložil svou zprávu na zasedání parlamentu v roce 1832. Tato zpráva byla nesporně stranicky zaujatá, vypracovali ji samí nepřátelé továrního systému a sledovali při tom stranické cíle. Ve svém ušlechtilém zanícení se dal Sadler strhnout k opravdu skresleným a nepravdivým tvrzením, kladl svědkům sugestivní otázky, takže dostával odpovědi, jež sice obsahovaly pravdu, ale v překroucené, skreslené podobě. Továrníci se zhrozili zprávy, která je líčila jako netvory, a sami nyní žádali oficiální vyšetření; věděli, že nyní jim může přesná zpráva jen prospět, věděli, že u kormidla státu jsou whigové, opravdoví buržoové, s nimiž byli jedna ruka a jejichž zásady nepřipouštěly zásahy do průmyslu. Byla jim skutečně schválena komise, složená vesměs z liberálních měšťáků, a je to právě jejich zpráva, kterou jsem tu už tolikrát citoval. Zpráva je sice trochu blíže pravdě než zpráva Sadlerova výboru, ale odchyluje se od ní zase opačným směrem. Z každé stránky mluví sympatie k továrníkům, nedůvěra k Sadlerově zprávě, odpor k samostatným akcím dělníků a k zastáncům desetihodinové pracovní doby. Zpráva nikde nepřiznává dělníkům právo na lidskou existenci, na samostatnou činnost a vlastní mínění; vyčítá jim, že domáhají-li se desetihodinové práce, nemyslí jen na děti, ale také sami na sebe, nazývá dělnické agitátory demagogy, podvratníky, zlomyslníky atd., zkrátka stojí úplně na straně buržoasie — a přece se jí nepodařilo továrníky očistit, přesto i podle vlastního doznání mají továrníci na svědomí tolik hanebností, že i po této zprávě jsou agitace pro desetihodinovou práci, nenávist dělníků k továrníkům, ba i ty nejostřejší výpady Sadlerova výboru proti nim úplně oprávněny. Rozdíl je jen v tom, že zatím co Sadlerova zpráva vytýká továrníkům zjevnou, nezastřenou brutalitu, ukázalo se nyní, že tato brutalita se většinou skrývá pod maskou civilisace a lidskosti. Vždyť i sám dr. Hawkins, pověřený vyšetřením zdravotních poměrů v Lancashiru, hned v prvních řádcích své zprávy se vyslovuje rozhodně pro desetihodinovou pracovní dobu! A člen komise Mackintosh sám prohlašuje, že jeho zpráva nepřináší plnou pravdu, protože dělníky lze velmi těžko přimět k tomu, aby svědčili proti svým zaměstnavatelům, a továrníci — stejně už donuceni vřenim mezi dělníky k větší ústupnosti — často se už předem připravili na příchod inspekce, dali zamést továrny, zpomalili chod strojů atd. Zejména v Lancashiru použili toho triku, že předváděli komisi dílenské dozorce jako „dělníky“, a ti potom dosvědčovali lidskost továrníků, zdravý vliv práce a lhostejnost, ba odpor dělnictva k zákonu o desetihodinové práci. Jenže takoví dozorci už nejsou pravými dělníky, jsou to desertéři své třídy, kteří se za vyšší mzdu zaprodali buržoasii a ve službách kapitalistů bojují proti dělnictvu. Jejich zájem je spjat se zájmy buržoasie, a proto je dělníci nenávidí skoro ještě víc než samy továrníky. A přes to všechno zpráva naprosto přesvědčivě ukazuje nejhnusnější bezohlednost průmyslové buržoasie vůči dělníkům, veškerou hanebnost průmyslového vykořisťovatelského systému a celé jeho nelidskosti. Nic tolik nepobuřuje jako to, vidíte-li v této zprávě na jedné straně dlouhé seznamy nemocí a zmrzačení, způsobených nadměrnou prací, a na druhé straně chladné ekonomické výpočty továrníka, v nichž se snaží číslicemi dokázat, že by on a s ním celá Anglie musili zahynout, kdyby mu nebylo i nadále dovoleno z tolika a tolika dětí ročně nadělat mrzáky. Jen nestoudné výklady pana Ura, které jsem právě citoval, by mohly ještě víc pobuřovat, kdyby nebyly tak směšné.

Výsledkem této zprávy byl tovární zákon z roku 1833, který zakázal práci dětí mladších než devět let (s výjimkou hedvábnických továren), omezil pracovní dobu dětí od deseti do čtrnácti let na 48 hodin týdně nebo nanejvýš 9 hodin denně, práci mladistvých od čtrnácti do osmnácti let na 69 hodin týdně nebo nanejvýš dvanáct hodin denně, stanovil minimální přestávku na jídlo na 1¹/₂ hodiny a znovu zakázal noční práci pro všechny mladistvé pod osmnáct let. Zároveň byla zavedena denní dvouhodinová povinná školní docházka pro děti mladší než čtrnáct let a továrník, který zaměstnával děti bez potvrzení o stáří dítěte od továrního lékaře nebo bez potvrzení o školní docházce od učitele, podléhal trestu. Zato směl strhávat ze mzdy dítěte týdně jeden penny pro učitele. Mimoto byli ustanoveni tovární lékaři a inspektoři, kteří směli kdykoli přijít do továrny, pod přísahou vyslýchat dělníky a žalobou u smírčího soudu vynucovat dodržování zákona. To je tedy ten zákon, jemuž dr. Ure tak spílá!

Zákon a hlavně jmenování inspektorů mělo za následek, že se pracovní doba snížila průměrně na dvanáct až třináct hodin a děti byly, pokud to šlo, nahrazeny jinými pracovními silami. Tím takřka vymizely některé nejkřiklavější nešvary; zmrzačení se vyskytovalo už jen u velmi slabých organismů, škodlivé účinky práce na zdraví nebyly už tak nápadné. Přesto máme v tovární zprávě dost svědectví, že menší potíže, jako oteklé kotníky, slabost a bolesti nohou, kyčli a páteře, městky, vředy na nohou, celková ochablost, zejména špatná funkce žaludku a střev, sklon k zvracení, nechutenství střídající se s abnormálním hladem, špatné trávení, hypochondrie, dále plicní choroby z prachu a špatného vzduchu v továrnách atd. atd., všechny tyto choroby se vyskytovaly i u osob v továrnách, kde se pracovalo podle ustanovení zákona sira J. C. Hobhouse, tj. dvanáct, nanejvýš třináct hodin denně. Zvlášť poučné jsou v tomto směru zprávy z Glasgowa a Manchesteru. Tyto choroby se vyskytují dál i po zavedení zákona z roku 1833 a podkopávají zdraví dělnické třídy dodnes. Tvůrci zákona se postarali o to, aby surové kořistnictví buržoasie dostalo pokrytecky civilisovanou formu, takže továrníci, které zákon zdržuje od nejnehoráznějších hanebností, se mohou naoko větším právem samolibě holedbat svou vylhanou humanitou — a to je všechno. Kdyby dnes přišla nějaká nová tovární komise, shledala by většinou všechno při starém. Improvisovaná povinná školní docházka se zcela minula účinkem, protože se vláda současně nepostarala o dobré školy. Továrníci najali vysloužilé dělníky, posílali k nim děti na dvě hodiny denně a vyhověli tak liteře zákona — ale děti se nenaučily ničemu. Stačí materiál ze zpráv továrních inspektorů, přestože se omezují na to, co je jejich úřední povinností, totiž na kontrolu dodržování továrního zákona, abychom z toho usoudili, že zmíněné zlořády trvají dál. Inspektoři Horner a Saunders líčí ve svých zprávách z října a prosince 1843, že mnoho továrníků ponechává dál čtrnáctihodinovou až šestnáctihodinovou i delší pracovní dobu v těch pracovních odvětvích, kde se lze obejít bez práce dětí nebo kde ji lze nahradit prací dospělých, vyhozených z jiné továrny. Pracují tu hlavně mladiství, kteří právě překročili věkovou hranici stanovenou zákonem. Jiní továrníci přímo porušují zákon, zkracují přestávky, nutí děti pracovat déle, než je dovoleno, a nechají se klidně žalovat, vždyť přece eventuální pokuta je velmi nepatrná ve srovnání s tím, co získávají, nedbají-Ii zákona. Zejména nyní, kdy obchody tak vzkvétají, je to pro ně náramně lákavé.

Zatím mezi dělnictvem agitace pro desetihodinovou pracovní dobu neustávala; roku 1839 byla opět v plném proudu. Na místo zemřelého Sadlera nastoupil v dolní sněmovně lord Ashley a dále Richard Oastler, oba toryové. Zejména Oastler, který stále agitoval v továrních obvodech, a to už za dob Sadlerových, se stal miláčkem dělnictva. Jinak mu neřekli než „náš starý dobrý král“, „král továrních dětí“, a v žádném továrním obvodu nebylo dítěte, které by ho neznalo a nectilo, které by mu nešlo s celým procesím ostatních dětí naproti, když přijel do města. Oastler také velmi energicky vystupoval proti novému chudinskému zákonu. Proto ho jakýsi pan Thornhill, whig, na jehož statku byl Oastler správcem a jemuž dlužil nějakou částku, dal vsadit do vězení pro dlužníky. Whigové Oastlerovi několikrát nabízeli, že za něho dluh zaplatí a i jinak se mu odmění, zanechá-li oposice proti chudinskému zákonu. Marně. Zůstal ve vězení a posílal odtud svoje „Fleet Papers“^[¹⁰⁹] proti továrnímu systému a chudinskému zákonu.

Toryovská vláda z roku 1841 znovu věnovala pozornost továrním zákonům. Ministr vnitra sir James Graham navrhl roku 1843 zákon, jímž měla být pracovní doba dětí omezena na 6¹/₂ hodiny a zostřena povinnost školní docházky; nejdůležitější však při tom bylo zřízení lepších škol. Tento návrh zákona ztroskotal na řevnivosti dissenterů; ačkoli se na děti dissenterů nevztahovala povinnost chodit na náboženství, bylo celé školství podřízeno dozoru anglikánské církve, a protože bible měla být čítankou pro všechny, a náboženství mělo tedy být základem veškerého vyučování, cítili se dissenteři ohroženi. Továrníci a vůbec liberálové se k nim přidali, dělníci byli pro příslušnost k různým církvím nejednotni, a proto nezasáhli. Oposice proti návrhu, ačkoli byla ve velkých továrních městech, např. v Salfordu a Stockportu, poražena a v jiných, jako v Manchesteru, si ze strachu před dělnictvem troufala napadnout jen některé body návrhu, sebrala na petice na dva miliony podpisů. Graham se dal natolik zastrašit, že celý návrh odvolal. Příští rok vyškrtl ustanovení o školách a navrhl pouze, aby místo dosavadních ustanovení byla práce dětí od osmi do třinácti let snížena na 6¹/₂ hodiny denně, a to tak, aby měly buď celé dopoledne nebo celé odpoledne volno. Práce všech žen a mládeže od třinácti do osmnácti let měla být stanovena na dvanáct hodin a kromě toho se měla učinit nějaká opatření, aby se zákon tak často neobcházel. Sotvaže s tím vystoupil, rozpoutala se agitace za desetihodinovou pracovní dobu prudčeji než kdy předtím. Oastler byl propuštěn z vězení — dluh za něj zaplatilo několik jeho přátel a sbírka mezi dělníky — a dal všechny své síly do služeb hnutí. Stoupenců zákona o desetihodinové pracovní době v dolní sněmovně přibývalo, spousty petic se všech stran, žádajících desetihodinovou pracovní dobu, získávaly jim další a další podporu — až 19. března 1844 prosadil lord Ashley většinou 179 hlasů proti 170 usnesení, že slovem „noc“ se v továrním zákoně rozumí doba od šesté hodiny večerní do šesté hodiny ranní, takže zákazem noční práce se stanoví pracovní doba včetně přestávek na 12, čili čistá pracovní doba bez přestávek na 10 hodin denně. Ale s tím ministerstvo nesouhlasilo. Sir James Graham začal hrozit, že vláda odstoupí, a při příštím hlasování o jednom paragrafu návrhu zamítla sněmovna malou většinou nejen desetihodinovou, ale i dvanáctihodinovou pracovní dobu! Graham a Peel prohlásili, že podají nový návrh, a když neprojde, že odstoupí; nový návrh byl přesně stejný jako starý o dvanáctihodinové pracovní době, jen forma byla pozměněna — a táž dolní sněmovna, která v březnu tento návrh v hlavních bodech zamítla, přijala jej nyní v květnu do puntíku! Příčinou toho bylo, že zákon o desetihodinové pracovní době podporovali většinou toryové, kteří raději nechali padnout zákon než vládu. Ale ať už byly motivy jakékoli, tímto dvojím protichůdným hlasováním upadla dolní sněmovna u všeho dělnictva v nejhlubší opovržení a sama nad slunce jasněji dokáza1a, že je nutná reforma parlamentu, kterou žádali chartisté. Tři členové, kteří dříve hlasovali proti ministerstvu, hlasovali později pro ně a tím je zachránili. Při všech hlasováních hlasovala oposice hromadně pro ministerstvo a stoupenci ministerstva hromadně proti němu.^{[^o]} Tak tedy uvedené Grahamovy návrhy o 6¹/₂ hodinové a l2hodinové pracovní době pro ony dvě kategorie dělníků nabyly moci zákona, a protože bylo dále omezeno i napracovávání prostojů (porouchá-li se stroj nebo nestačí-li vodní síla následkem mrazu nebo sucha) a byla zavedena ještě jiná drobnější omezení, je dnes delší pracovní doba než 12 hodin skoro znemožněna. Ostatně je téměř jisté, že v nejbližší době projde i návrh na desetihodinovou pracovní dobu. Továrníci jsou ovšem skoro všichni proti, snad by se jich nenašlo ani deset, kteří jsou pro; použili proti nenáviděnému návrhu všech poctivých i nepoctivých prostředků, ale stejně jim to není nic platné, jen tím proti sobě vyvolávají stále větší nenávist dělníků. Návrh nakonec přece projde, co dělníci chtějí, to také zmohou, a že zákon o desetihodinové pracovní době chtějí, to dokázali loni z jara. Ekonomické argumenty továrníků, že desetihodinová pracovní doba zvýší výrobní náklady, že se tím anglickému průmyslu znemožní čelit zahraniční konkurenci, že mzdy budou muset klesnout atd., jsou sice napůl pravdivé, ale dokazují jen to, že si Anglie zachovává svou průmyslovou velikost jen barbarským vykořisťováním dělníků, podrýváním jejich zdraví a udržováním celých generací v sociální, fysické i duševní zaostalosti. Pravda, kdyby zůstalo jen při omezení pracovní doby na deset hodin, znamenalo by to pro Anglii pohromu; ale protože tento zákon nutně s sebou přinese další opatření, která povedou Anglii docela jiným směrem, než jakým se ubírala dosud, bude to naopak pokrok.

Všimněte si nyní jiné stránky továrního systému, kterou asi nebudou zákonné předpisy s to odstranit tak snadno jako onemocnění, jež má tento systém na svědomí. O způsobu práce jsme už vcelku mluvili a mluvili jsme o něm dost podrobně, abychom z uvedených faktů mohli vyvodit další závěry. Dozor nad stroji, navazování přetrhaných vláken není práce, při které by dělník musel myslet, ale na druhé straně také nedovoluje, aby dělník myslel na něco jiného. Zároveň jsme viděli, že tato práce nijak zvlášť nezaměstnává ani svaly a tělo vůbec. Takže to vlastně není žádná práce, nýbrž pouhá nuda, něco tak ubíjejícího a únavného, že to dál nejde. Tovární dělník je odsouzen k tomu, aby v této nudě promarňoval všechny své tělesné i duševní síly, jeho povoláním od osmi let je po celý den se nudit. Při tom se nemůže ani na okamžik vzdálit — parní stroj běží po celý den, kola, řemeny a vřetena ustavičně vrčí a rachotí dělníkovi do uší, a chce-li si jen chvilku odpočinout, už je tu dozorce s knihou pokut. Toto pohřbení za živa v továrně, k němuž je dělník odsouzen, toto neustálé sledování neúnavného stroje pociťují dělníci jako nejkrutější muka. Ale zároveň je to i strašně otupuje, a to jak tělesně, tak i duševně. Nelze skutečně vymyslet lepší ohlupovací metodu, než je tovární práce, a jestliže si při tom všem tovární dělníci nejen rozum zachovali, nýbrž ho i vycvičili a zbystřili víc než jiní, umožnila to zasejen vzpoura proti vlastnímu údělu a proti buržoasii — což bylo to jediné, co ještě mohli při své práci myslet a cítit. A nezaujme-li toto rozhořčení proti buržoasii celou dělníkovu mysl, pak nutně propadá opilství a vůbec všemu, co se obvykle nazývá demoralisací. Členu oficiální komise Hawkinsovi připadalo, že sama tělesná únava a choroby, které za továrního systému mezi dělníky řádí, dostatečně vysvětlují, proč dělník musí propadat této demoralisaci — což teprve, přistoupí-li k tomu ještě duševní vyčerpání a ostatní vlivy, o kterých jsme mluvili už dříve a které působí na každého dělníka! Není tedy vůbec divu, že se právě v továrních městech opilství a pohlavní výstřednosti tak rozmohly, jak jsem to vylíčil předtím.^{[^p]}

Dále. Otroctví, v němž buržoasie udržuje proletariát, se nikde neprojevuje výrazněji než v továrním systému. Zde přestává právně i fakticky veškerá svoboda. Dělník musí být o půl šesté ráno v továrně — přijde-li o několik minut později, dostane pokutu, zpozdí-li se o deset minut, už ho nepustí do továrny dřív než po přesnídávce, a ztrácí tak mzdu za čtvrtinu dne (ačkoli nepracoval jen 2¹/₂ hodiny z dvanácti). Musí jíst, pít a spát na povel. K uspokojení nejnaléhavějšich potřeb má minimální dobu. Bydlí-li od továrny půl hodiny nebo hodinu, to továrníka nezajímá. Despotický zvon vytáhne dělníka z postele, volá ho od snídaně i od oběda.

A což teprve přímo v továrně! Tady je továrník absolutním zákonodárcem. Vydává tovární řád, jak se mu zachce; mění a připisuje dodatky ke svému kodexu, jak se jemu zlíbí. A i když dá do takových předpisů nejnesmyslnější věci, řeknou soudy nakonec dělníkovi:

„Byli jste přece svými pány, vždyť jste nemuseli na takovou smlouvu přistupovat, když se vám to nelíbilo; ale teď, když jste tuto smlouvu dobrovolně uzavřeli, musíte se podle ní řídit.“

A tak dělník ještě ke všemu sklidí posměch soudce, který je sám buržoa, a posměch zákona, který si vydali buržoové. Taková soudní rozhodnutí jsou dost častým zjevem. V říjnu 1844 zastavili dělníci u továrníka Kennedyho v Manchesteru práci. Kennedy je zažaloval, opíraje se o předpis, který v továrně vydal, že nikdy nesmějí dát výpověď víc než dva dělníci z jedné dílny najednou! A soud mu dal za pravdu a dělníkům odpověděl shora uvedenými slovy. („Manchester Guardian“ z 30. října.) A jaká to bývají pravidla! Poslyšte sami: 1) Tovární brána se zavírá 10 minut po začátku práce a až do přesnídávky není nikdo vpuštěn. Kdo v této době chybí, zaplatí pokutu 3 pence za každý stav. 2) Je-li tkadlec (u mechanického stavu) nepřítomen v jinou dobu, když je stroj v chodu, dostane pokutu 3 pence za každou hodinu a každý stroj, který obsluhuje. Kdo bez dovolení dozorce opustí místnost v pracovní době, zaplatí rovněž 3 pence pokuty. 3) Tkalci, kteří nemají při sobě nůžky, zaplatí pokutu 1 penny za den. 4) Všechny rozbité tkalcovské člunky, kartáče, olejničky, kola, okna atd. musí zaplatit tkadlec. 5) Tkadlec nesmí odejít ze služby, nedá-li výpověď týden předem. Továrník smí kteréhokoli dělníka pro špatnou práci nebo nepřístojné chování propustit bez výpovědi. 6) Dělník, který byl přistižen, že se s druhým bavil, že zpíval nebo pískal, dostane 6 pencí pokuty. Kdo v pracovní době opustí pracoviště, zaplatí rovněž 6 pencí.^{[^q]} Mám tu ještě jiný tovární řád: podle něho se každému, kdo se opozdí o 3 minuty, strhává mzda za ¹/₄ hodiny, a tomu, kdo se opozdí o 20 minut, mzda za čtvrt dne. Kdo vůbec nepřijde až do přesnídávky, platí v pondělí 1 šilink a všechny ostatní dny v týdnu 6 pencí atd. atd. Je to řád závodu Phoenix Works v Jersey-Street v Manchesteru. — Namítnete mi, že takové předpisy jsou ve velké, spořádané továrně nutné; musí se přece zajistit, aby jednotlivé úkony do sebe zapadaly. Namítnete mi, že taková přísná kázeň je tu stejně na místě jako v armádě. Dobrá, dejme tomu, ale jaký je to sociální řád, nemůže-li existovat bez takového hanebného tyranství? Buď světí účel prostředky, anebo máme plné právo soudit ze špatných prostředků na špatný účel. A kdo byl vojákem, ví, co znamená třeba jen krátkou dobu žít pod vojenskou kázní. Ale dělníci jsou odsouzeni žít pod duševní i tělesnou knutou od devíti let až do smrti, jsou horšími otroky než černoši v Americe, protože mají nad sebou ostřejší dozor, a přitom se od nich ještě žádá, aby žili, myslili a cítili jako lidé! Ano, jsou toho schopni, ale zas jen ve žhavé nenávisti k utlačovatelům a k současnému řádu, který je do takového postavení uvrhl, který z nich dělá pouhé stroje! Ale ještě daleko hanebnější je to, že podle všeobecných výpovědí dělníků existuje množství továrníků, kteří krutě a bezcitně vymáhají pokuty uložené dělníkům, aby o těch pár grošů uloupených nemajetným proletářům rozmnožili vlastní zisk. I Leach tvrdí, že dělníci často ráno zjistí, že tovární hodiny jsou posunuty o čtvrt hodiny kupředu, a když přijdou do práce, jsou už vrata zavřena; uvnitř prochází dílnami písař s knihou pokut a zapisuje velké množství chybějících. Leach sám napočítal jednou 95 takových nevpuštěných dělníků před továrnou, kde šly hodiny proti veřejným městským hodinám večer o ¹/₄ hodiny pozadu a ráno o ¹/₄ hodiny napřed. Tovární zpráva líčí podobné případy. V jedné továrně se v pracovní době hodiny posouvaly zpět, takže se pracovalo déle než předepsaný čas, ale dělník nedostal o nic víc; v jiné se přímo pracovalo o čtvrt hodiny déle, ve třetí byly dvoje hodiny, obyčejné a strojové, které ukazovaly počet obrátek hlavního hřídele. Když běžely stroje pomalu, pracovalo se podle strojových hodin tak dlouho, dokud se nedovršil počet obrátek, připadající na 12 hodin práce; když šla práce dobře, takže se počtu obrátek dosáhlo před koncem pracovní doby, musili dělníci přesto pracovat až do konce dvanácté hodiny. Svědek dodává, že znal několik děvčat, která měla dobrou práci a přesčasové hodiny, ale přesto se raději vrhla na prostituci, než by se podvolila tomuto tyranství (Drinkwater, doklady, str. 80). Leach vypravuje — abychom se vrátili k pokutám—že častokrát viděl, jak ženy ve vysokém stupni těhotenství dostaly pokutu 6 pencí za to, že si při práci na chvíli sedly, aby si odpočinuly. Pokuty za špatnou práci se ukládají naprosto svévolně. Zboží se prohlíží ve skladišti, kontrolující skladník tam zapisuje pokuty na listinu a dělníka k tomu vůbec ani nezavolá. Ten se doví, že byl pokutován, až když mu dozorce vyplácí mzdu, a to už je zboží možná prodáno a rozhodně je už dávno pryč. Leach má jeden takový seznam pokut — kdyby se slepil dohromady, měřil by deset stop — a pokuty na něm zaznamenané činí 35 liber št. 17 šilinků 10 pencí. Píše, že v továrně, kde byl seznam sestaven, byl nový skladník propuštěn, protože příliš málo pokutoval, a tak odváděl továrníkovi týdně o 5 liber (34 tolarů) méně („Nesporná fakta“, str. 13—17). A já znovu opakuji, že znám Leache jako naprosto důvěryhodného muže, který nedovede lhát.

Ale i jinak je dělník otrokem svého zaměstnavatele. Zalíbí-li se bohatému pánu žena nebo dcera dělníkova, může si jen poručit, jen kývnout, a ona mu musí být po vůli. Potřebuje-li továrník podpisy na nějakou petici k ochraně buržoasních zájmů — stačí ji jen poslat do továrny. Chce-li, aby byl někdo zvolen do parlamentu, pošle své dělníky, kteří mají volební právo, pěkně v šiku k volebním urnám a oni musí hlasovat pro buržou, ať chtějí nebo nechtějí. Chce-li dosáhnout na veřejné schůzi většiny — pustí je z práce o půl hodiny dříve a obstará jim místa těsně u tribuny, kde je má patřičně pod dohledem.

K tomu však přistupuje ještě dvojí zařízení, které zvláště přispívá k tomu, že je dělník v úplném područí továrníka. Je to truck-system [truckový systém] a cottage-system [kotážový systém]. Slovem „truck“ označují dělníci placení mzdy ve zboží; tento způsob výplaty byl dříve v Anglii všeobecně rozšířen. Továrník zřídil „pro pohodlí dělníků, a aby je chránil před předražováním kramářů“, obchod, kde se na jeho účet prodávalo zboží všeho druhu. A aby dělník nešel jinam, kde by dostal zboží levněji — truckové zboží v takovém „tommy-shop“^{[^r]} bylo o 25—30 dražší než jinde — zaplatili mu místo penězi poukázkou na zboží do prodejny ve výši mzdy. Všeobecná nevole nad tímto hanebným systémem dala roku 1831 podnět k vydání tzv. Truck Act, jímž bylo u většiny dělníků placení mezd ve zboží prohlášeno za neplatné, nezákonné a trestné; avšak jako většina anglických zákonů, i tento zákon se skutečně dodržoval jen tu a tam. Ve městech se ovšem provádí dosti přesně, ale na venkově přímý i nepřímý truckový systém nerušeně bují dál. Také ve městě Leicesteru se vyskytuje velmi hojně. Našel jsem asi tucet případů odsouzení za tento přečin, došlo k nim v době od listopadu 1843 do června 1844 a psalo se o nich částečně v „Manchester Guardian“, částečně v „Northern Star“^[¹¹⁰]. Truckový systém se teď už ovšem neprovádí tak otevřeně; dělník většinou dostane peníze na ruku, ale továrník má dost prostředků, aby ho donutil nakupovat zboží v truckových obchodech a nikde jinde. Proto je nesnadné dostat se takovým továrníkům na kobylku; jakmile totiž dají dělníkovi opravdu peníze na ruku, mohou své neplechy tropit pod ochranou zákona. „Northern Star“ z 27. dubna 1844 otiskuje dopis jednoho dělníka z Holmfirthu u Huddersfieldu v Yorkshiru, jehož pravopis pokud možno naznačím; dopis se týká jistého továrníka Bowerse:

„Človjeku to ani nejde dohlavi žeby ten zatracenej truksistém měl bejt fšude takjako ftom holmfirtu a žese nenajde žádnej kdoby měl kuráš abyto tomu fabrikantovi zatrch, tady trpí spousta poctivejch kalcu skrz tendle všivej sistém, tady máte jednu ukásku za moc jinejch vo tej ušlechtilej klyce pro svobodnej vobchot.^{[^s]} Je tady jeden fabrikand kterího proklíná celej kraj zato jeho hnusny chovani kjeho chudejm kalcum dyš maj kus hotovej tak misto 34 nebo 36 šilinku dá von jen 20 fpenězich a zbitek fplatně nebo latce našaty a to ještě vo 40 nebo 50 Procent dráš neš u vostatních vobchodniku a jak často eště je to zboži schnili. ále jak to říká ten merkůr vod svobodnýho vopchodu^{[^t]} šak vas ktomu holomci nigdo nenuti ouplně podle vaši vule. to Jo ale musej to vzit nebo chcipnout hladem, dyš chtěj mit víc neš těch 20 šilinku fpenězich musej čekat 8 nebo 14 dni na vosnovu Me dyš vezmou těch 20 šilinku a zboži tak tu vosnovu dicky dostanou. To je volnej vobchot. lord Brohom“ (Brougham) „řiká žesi máme něco uspořit dokut sme mladý abysme nastary kolena nemuseli brát vot chudinsky kasi. to asi mame ukladat to schnili zboži, dyby to nebyl lord tak byse mohlo říct že to má fhlavě zrovna tak schnilý jako to zboži skerym nám plati za naší práci. jak višli ty nevoštemplovany noviny našlo se móc lidí co to donesly policajtum v holmfirtu. to byli ty Blythovic Estwoodovic atd., atd. a gdesou teď? ale to je něco jinyho naš fabrikant patři ktěm pobožnejm svobodnejm vobchodnikum. de 2krat dokostela každou neděli a řika to jako ten velebníček že misme nedělali vjeci kerysme dělat měli a dělali sme vjeci kterysme dělat neměli a nejni vnas nic dobrýho, ale chraňnas dobrý bóže“ (slova anglikánské litanie) „jo chraňnas až dozejtra pak zas zaplatime našim kalcum ve schnilym zbóži.“

Kotážový systém vypadá mnohem nevinněji a vznikl také daleko nevinnějším způsobem, ačkoli pro dělníka má týž zotročující účinek. Na venkově není často poblíž továren dost bytů pro dělníky: továrník někdy musí byty postavit a dělá to rád, protože takto investovaný kapitál nese velký zisk. Nese-li majitelům dělnických kotáží kapitál asi 6% ročně, můžeme počítat, že továrníkovi vynášejí kotáže dvojnásob. Vždyť dokud jeho továrna úplně nestojí, má stále nájemníky, a nájemné jim sráží ze mzdy. Je tedy ušetřen dvou nevýhod, které postihují ostatní majitele domů: nikdy nemá kotáže prázdné a nenese žádné risiko. Jenže při stanovení nájemného z kotáží se právě s těmito nevýhodami počítá, a vybírá-li továrník stejné nájemné jako ostatní páni domácí, má 12 až 14 procent zisku, což je skvělý obchod — ovšem na úkor dělníků. Je přece vyloženě nespravedlivé, když už vydělává na pronajímání domů, aby měl větší, ba dvojnásobný zisk než jeho konkurenti a současně jim úplně znemožňoval, aby s ním konkurovali. Ale tím nespravedlivější je, že se takto obohacuje na nemajetné třídě, která musí každý groš čtyřikrát na dlani obrátit — ale na to je on přece zvyklý, vždyť celé své bohatství získal na účet svých dělníků. Avšak nespravedlnost se stává podlostí, jestliže továrník — jak se dost často stává — nutí své dělníky, kteří pod hrozbou propuštění musí bydlet v jeho domech, aby platili vyšší nájemně než jinde, nebo dokonce aby platili nájemné z domu, v němž vůbec nebydlí! „Halifax Guardian“, citovaný v liberálním listě „Sun“, tvrdí, že stovky dělníků v Ashtonu-under-Lyne, Oldhamu, Rochdalu i jinde musili na nátlak svých zaměstnavatelů platit nájemné z domků, ať už je obývali nebo ne.^{[^u]} Kotážový systém je všeobecně rozšířen ve venkovských továrních obvodech a dal na mnoha místech vzniknout celým vesnicím. Továrník většinou skoro nemá konkurenci, takže nájemné ve svých domech nemusí přizpůsobovat tomu, co žádají ostatní majitelé domů, a může si je určit, jak se mu zlíbí. A jakou teprve moc dává továrníkovi kotážový systém při neshodách s dělníky! Začnou-li stávkovat, stačí, aby jim dal výpověď z bytu, a výpovědní lhůta je pouze jeden týden; když pak tato lhůta vyprší, jsou dělníci nejen bez chleba, ale také bez střechy nad hlavou, tuláci mimo zákon, které pošlou bez milosti na celý měsíc pohánět šlapací mlýn.

To je tedy tovární systém, a vylíčil jsem ho tak podrobně, jak mi to dovoluje místo, a tak nestranně, jak to dovolují hrdinské činy buržoasie proti bezbranným dělníkům, činy, při nichž nelze zůstat lhostejným, při nichž lhostejnost by byla zločinem. Srovnejme postavení svobodného Angličana z roku 1845 se saským nevolníkem pod knutou normanského barona z roku 1145. Nevolník byl glebae adscriptus, připoután k hroudě; to je svobodný dělník také — kotážovým systémem; vrchnostenský pán měl vůči nevolníkovi ius primae noctis, právo první noci — svobodný dělník je svému pánu povinen právem nejen první noci, nýbrž každé noci. Nevolník nesměl nabývat žádného majetku, všechno, co získal, mohl mu jeho pán sebrat — svobodný dělník rovněž nemá majetek, pod tlakem konkurence nemůže žádného nabýt, a továrník dělá to, co ani Norman nedělal: na základě truckového systému si denně osobuje právo určovat, co dělník nezbytně potřebuje k živobytí. Poměr nevolníka k vrchnosti byl upraven zákony, které se dodržovaly, protože odpovídaly tehdejším zvyklostem, a pak také přímo těmito zvyklostmi; poměr svobodného dělníka k pánovi je upraven zákony, které se nedodržují, protože neodpovídají ani zvyklostem, ani zájmům pánovým. Statkář nemohl nevolníka odtrhnout od hroudy, nemohl ho bez ní prodat, a protože téměř všechno bylo majorát, a ne kapitál, nemohl ho vůbec prodat; moderní buržoasie nutí dělníka, aby prodával sám sebe. Nevolník byl otrokem půdy, na které se narodil; dělník je otrokem nezbytných životních potřeb a peněz, za něž je kupuje — oba jsou otroky věci. Nevolníkovi zaručuje existenci feudální společenský řád, v němž má každý své místo; svobodný dělník nemá vůbec žádnou záruku, protože má místo ve společnosti jen tehdy, když ho buržoasie potřebuje — jinak o něm nikdo neví, jako by tu nebyl. Nevolník se obětuje pro svého pána za války — tovární dělník v míru. Nevolníkův pán byl barbar, považoval svého poddaného za kus dobytka; dělníkův pán je civilisovaný, považuje dělníka za stroj. Zkrátka, oba jsou na tom asi stejně, a je-li na tom někdo z nich hůře, je to svobodný dělník. Otroky jsou oba, jenže poroba jednoho je neskrývaná, otevřená a poctivá, kdežto druhého pokrytecká, lstivě zakrývaná před ním samým i přede všemi ostatními; je to theologické nevolnictví, horší, než bývalo to staré. Humánní toryové měli pravdu, když říkali továrním dělníkům „white slaves“, bílí otroci. Ale pokrytecky zastíraná poroba uznává právo na svobodu alespoň naoko; ustupuje svobodomilovnému veřejnému mínění, a dějinný pokrok proti starému otroctví spočívá v tom, že byla prosazena alespoň zásada svobody — a utlačovaní se už postarají o to, aby tato zásada byla také uvedena v život. Nakonec ještě několik slok básně, která vyslovuje názor dělníků samých na tovární systém.^{[^v]} Napsal ji Edward P. Mead v Birminghamu a správně v ní vyjádřil smýšlení dělnictva.^[¹¹¹]

Je jeden král, ukrutný král,
ne jako bývá v pohádkách.
Pára se zove tento král,
kol něho bída, strach.

Má jeden hnát — železný hnát,
však je mu víc než dost;
jím miliony zkruší v ráz,
rve maso, drtí kost.

Jak krvelačný Moloch kdys
do běla rozdmychán,
i on tu ční a děti cpe
v svůj nenasytný chřtán.

Jeho kněží dav — jen v srdci chlad
a krutost, pýchu, hněv,
vede — ó, hanbo — jeho hnát
a v zlato mění krev.

A spravedlnost šlapou v prach
pro zlato — modlu svou,
a ženy bol jim pro posměch,
pláč muže zábavou.

Král Pára nad tím kraluje,
nářek mu hudbou zní,
kostrami panen a mládenců
plní svou jeskyni.

Kam oko zří, kol jenom smrt,
zní chroptění jen v sluch,
neb v krále Páry doupatech
mře tělo, hyne duch.

Dělníci, vzhůru, vzchopte se,
vás miliony jsou,
krutého krále Molocha
rozdrťte silou svou!

A pány své, zlé boháče,
co z žil vám ssají krev,
pak slavně svrhne navždycky
v prach hrozný lidu hněv.

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „The Cotton Manufacture of Great Britain“. By Dr. A. Ure. 1836 [Dr. A. Ure, „Bavlnářský průmysl Velké Britannie“, 1836].

b „History of the Cotton Manufacture of Great Britain“. By E. Baines, Esq. [E. Baines, „Dějiny bavlnářského průmyslu Velké Britannie“].

c „Stubborn Facts from the Factories, by a Manchester Operative“. Published and dedicated to the Working Classes, by Wm. Rashleigh, M. P. London, Ollivier, 1844, p. 28 ff [„Nesporná fakta z továren od jednoho manchesterského továrního dělníka“. Vydal a dělnické třídě věnoval člen parlamentu W. Rashleigh, Londýn, Ollivier, 1844, str. 28 a násl.]

d Tak se ptá např. pan Symons v knize „Řemesla a řemeslnici“.

e Např. dr. Ure ve své „Filosofii továren“.

f „Mzdová situace v některých odvětvích bavlnářského průmyslu v Lancashiru je úplně paradoxní. Mnoho mladých mužů od dvaceti do třiceti let, kteří dělají přikrucovače a pod., nevydělá víc než 8 až 9 šilinků týdně, zatím co v témže podniku mají třináctileté děti 5 šilinků a mladá šestnáctiletá až dvacetiletá děvčata 10 až 12 šilinků týdně.“ Zpráva továrního inspektora L. Hornera z října 1844.

g Roku 1843 bylo mezi úrazy, které přijala nemocnice v Manchesteru, 189, slovy sto osmdesát devět případů popálení. Kolik jich bylo smrtelných, není uvedeno.

h Jak velký počet vdaných žen pracuje v továrnách, dovídáme se od továrníků samých: v 412 továrnách v Lancashiru jich pracovalo 10.721; z jejich mužů mělo práci v továrnách jen 5314, 3927 bylo zaměstnáno jinde, 821 jich bylo nezaměstnaných a u 659 chyběly údaje. Připadají tedy na každou továrnu průměrně dva, ne-li tři muži, kteří žijí z práce svých žen.

i — právo první noci. (Pozn. red.)

j Také v přádelně jedné továrny v Leedsu byly zavedeny sedačky (Drinkwater, doklady, str. 85).

k Tak zvaní ranhojiči (surgeons) jsou studovaní medici stejně jako diplomovaní lékaři (physicians) a mají obyčejně jak lékařskou, tak i ranhojičskou praxi. Z různých důvodů se jim často dokonce dává přednost před lékaři.

l Tento výrok není z tovární zprávy.

m Anglická stopa (12 palců) = 30,48 cm; palec= 2,54 cm. (Pozn. čes. red.)

n Vesměs z řeči lorda Ashleye (v dolní sněmovně 15. března 1844).

o Jak známo, blamovala se dolní sněmovna v témž zasedání ještě jednou, a to v otázce cukru, kdy hlasovala zprvu proti vládě a později, po použití „vládního biče“, pro ni.

p Poslechněme si ještě jednoho povolaného soudce: „Uvážíme-li špatný příklad Irů a neustálou úmornou dřinu bavlnářských dělníků, nebudeme se tolik divit jejich strašné demoralisaci. Nepřetržitá a vyčerpávající práce den co den, rok co rok nijak nepřispívá k rozvoji intelektuálních a mravních schopností člověka. Bezútěšný koloběh nekonečné lopoty (drudgery), při niž se opakuje stále znovu týž mechanický proces, se vyrovná mukám Sisyfovým; břímě práce dopadá jako balvan stále znovu na udřeného dělníka. Věčně stejná práce týchž svalů jej nemůže obohatit novými znalostmi ani rozšířit jeho duševní obzor. Rozum dříme v tupé netečnosti, zato hrubá část naší přirozenosti se bujně rozvíjí. Odsoudit člověka k takové práci znamená pěstovat v něm zvířecí sklony. Zlhostejní, pohrdá pak pohnutkami a zvyky, které jsou charakteristické pro lidský rod. Nedbá na pohodlí a ušlechtilejší životní radosti, žije v bídě a špíně, při hubené stravě, a co mu zbude z výdělku, prohýří.“ — Dr. J. P. Kay v citovaném díle.

q „Nesporná fakta“, str. 9 a další.

r — závodní prodejna. (Pozn. red.)

s Stoupenci Ligy proti obilním zákonům.

t „Leeds Mercury“ — buržoasně radikální 1ist.

u „Sun“ (londýnský deník) z konce listopadu 1844.

v Nemám ani čas, ani místo široce a dlouze odpovídat na námitky továrníků proti obviněním vznášeným na ně už po dvanáct let. Jsou nepoučitelní, protože jsou zaslepeni svým domnělým zájmem. Protože jsem tady už beztak při různých příležitostech vyvrátil mnoho jejich námitek, zbývá mi říci jen toto:

Přijdete do Manchesteru, chcete se seznámit s anglickými poměry. Máte samozřejmě dobrá doporučení na „vážené“ osoby. Prohodíte nějakou poznámku o postavení dělníků. Představí vás některým významným liberálním továrníkům, třeba Robertu Hyde Gregovi, Edmundu Ashworthovi, Thomasu Ashtonovi a podobně. Vyprávíte jim o svých úmyslech. Továrník vám rozumí, ví, co má dělat. Jede s vámi do své továrny na venkově. Pan Greg do Quarry-Bank v Cheshiru, pan Ashworth do Turtonu u Boltonu, pan Ashton do Hyde. Provede vás nádhernou, dobře zařízenou budovou, možná i vybavenou ventilátory, upozorňuje vás na vysoké vzdušné místnosti, na krásné stroje, tu a tam na zdravě vypadající dělníky. Dá vám dobrou snídani a navrhne vám, abyste navštívil dělnická obydlí. Zavede vás ke kotážím, jež vypadají nově, čistě a úpravně, a jde s vámi osobně do jedné či do dvou z nich. Ovšem jen k dozorcům, mechanikům atd:, abyste viděli „rodiny, jež celé žijí jenom z továrny“. U jiných byste třeba zjistili, že pracuje jen žena a děti a muži látají punčochy. Přítomnost továrníka vám brání klást nediskretní otázky; najdete samé dobře placené, v pohodlí žijící lidi, kteří jsou díky venkovskému vzduchu poměrně zdraví, začínáte se vzdávat svých přepjatých myšlenek o bídě a hladu. Že však systém kotáží dělníky zotročuje, že snad docela blízko je truckový obchod, to se nedovíte; že lidé továrníka nenávidí, to vám nedávají najevo, poněvadž je u toho. Možná, že postavili školu, kostel, zřídil čítárnu atd. Že školy používá k tomu, aby se děti naučily podřízenosti, že v čítárně trpí jen takové knihy a časopisy, které hájí zájmy buržoasie, že své lidi propustí, čtou-li chartistické a socialistické noviny a knihy — to všechno se nedovíte. Vidíte laskavý patriarchální poměr, vidíte, jak žijí dozorci, vidíte, co buržoasie dělníkům slibuje, jsou-li ochotni stát se i duševně jejími otroky. Tato „venkovská výroba“ byla odedávna koníčkem továrníků, protože nevýhody továrního systému, hlavně zdravotní, se tu částečně vyrovnávají čistým vzduchem a prostředím a protože se zde patriarchální poroba dělníků udržuje nejdéle. Dr Ure na to pěje nadšené chvalozpěvy. Ale běda, napadne-li dělníky myslet po svém a dát se k chartistům — pak je otcovská náklonnost továrníků najednou ta tam. Ostatně, chcete snad, aby vás provedli dělnickými čtvrtěmi Manchesteru, chcete vidět, jak vypadá tovární systém v továrním městě — to byste se načekali, než by vám v tomhle tito bohatí měšťáci pomohli! Páni nevědí, co jejich dělníci chtějí a v jakých poměrech žijí, a oni to nechtějí, ba nesmějí vědět, protože neustále trnou, že se dovědí věci, které by je znepokojily nebo při nichž by dokonce musili jednat proti vlastním zájmům. Ale na tom stejně vůbec nezáleží — co dělníci musí udělat, to už dokáží vlastními silami.

107 Zákon z roku 1802 stanovil hranici pracovní doby učedníků v dětském věku na 12 hodin denně a zakázal používat jich k noční práci. Tento zákon se vztahoval jen na bavlnářský a vlnařský průmysl, a protože neustanovil kontrolu prostřednictvím továrních inspektorů, továrníci jej ve skutečnosti vůbec nedodržovali.

108 Zákon z roku 1819 zakazoval práci dětí do let v přádelnách a tkalcovnách bavlny, dále noční práci dětí a mladistvých do 16 let; pro děti i mladistvé byla stanovena maximální pracovní doba 12 hodin denně; nezapočítávaly se do ní přestávky na jídlo; a protože si továrníci určovali tyto přestávky podle vlastní libovůle, trval pracovní den fakticky 14 hodin i déle.

Zákon z roku 1825 stanovil, že přestávky na jídlo nesmějí vcelku být delší než 1¹/₂ hodiny denně, tak aby celková pracovní doba nepřekračovala 13¹/₂ hodiny. Stejně jako zákon z roku 1819, ani zákon z roku 1825 neustanovil kontrolu prostřednictvím továrních inspektorů a továrníci jej proto nedodržovali.

109 „The Fleet Papers“ [„Zápisky z Fleetu“] — letáky, které psal Richard Oastler z vězení pro dlužníky ve Fleetu a které byly vydávány ve formě týdeníku vletech 1841 - 1844.

110 „The Northern Star“ [„Severní hvězda“] — anglický týdeník, ústřední orgán chartistů, založený roku 1837; vycházel do roku 1852, nejprve v Leedsu a od listopadu 1844 v Londýně. Zakladatelem a redaktorem listu byl Feargus O‘Connor; ve 40. letech redigoval list i George Harney. Od září 1845 do března 1848 byl spolupracovníkem listu Bedřich Engels.

111 Báseň Edwarda Meada „Král Pára“ [„The Steam-King“] přeložil do němčiny Bedřich Engels; anglický text básně, který byl otištěn v čís. 274 „The Northern Star“ z 11. února 1843, má ještě dvě další sloky.

Bedřich EngelsPostavení dělnické třídy v Anglii

Jednotlivá pracovní odvětví

Tovární dělníci v užším smyslu

Bedřich Engels
Postavení dělnické třídy v Anglii