Karel Marx
*Politická situace v Evropě
Před odročením Dolní sněmovny využil lord Palmerston jejího předposledního zasedání[232], aby trochu ukázal, jakou zábavu chystá anglické veřejnosti na dobu mezivládí mezi zasedáním, které právě končí, a zasedáním příštím. Jako první bod programu oznamuje, že byla obnovena válka s Persií, která, jak sám před několika měsíci řekl, byla definitivně ukončena mírovou smlouvou uzavřenou 4. března.[a] Když generál sir Lacy Evans vyslovil naději, že plukovník Jacob už dostal rozkaz vrátit se se svým vojskem z Perského zálivu do Indie, lord Palmerston prostě řekl, že dokud Persie nesplní své závazky vyplývající ze smlouvy, nemohou být vojska plukovníka Jacoba odvolána. Herát ovšem dosud nebyl evakuován. Naopak se proslýchalo, že Persie poslala do Herátu další síly. Perský vyslanec v Paříži to ovšem popřel, jenže vznikly vážné a oprávněné pochybnosti o perské poctivosti, a proto britské síly pod velením plukovníka Jacoba zůstanou i nadále v Búšíru. Nazítří po Palmerstonově prohlášení došla telegrafická zpráva, že pan Murray kategoricky žádá perskou vládu, aby vyklidila Herát; tento požadavek lze právem považovat za předzvěst nového vyhlášení války. Je to první mezinárodní výsledek povstání v Indii.
V druhém bodu Palmerstonova programu nahrazují nedostatek podrobností široké perspektivy. Když Palmerston poprvé oznámil, že se z Anglie mají stáhnout velké vojenské síly a mají být poslány do Indie, obviňovali jej jeho odpůrci, že připravuje Velkou Británii o obranné síly a dává tak cizím zemím příležitost využít jejího oslabeného postavení; Palmerston jim odpověděl:
„Lid Velké Británie by nikdy nic podobného nepřipustil, a kdykoli by toho bylo zapotřebí, poskytl by ihned a v co nejkratší době dostatek vojáků.“
Nyní, v předvečer parlamentních prázdnin, mluví úplně jinak. Na radu generála de Lacy Evanse, aby se vojska do Indie poslala na šroubových řadových parnících, už netvrdil jako dříve, že plachetnice jsou lepší než šroubové parníky, ale naopak připustil, že na první pohled se generálův plán jeví velmi výhodný. Nicméně by prý sněmovna měla znít na zřeteli, že
„je třeba počítat i s jinými okolnostmi, vzhledem k tomu, že je vhodné ponechávat doma dostatečné pozemní a námořní síly... Některé okolnosti ukázaly, že není radno posílat ze země větší námořní síly, než je nezbytně nutné. Řadové parníky sice leží nečinně v přístavech a v nynější době z nich není velký užitek. Stane-li se však to, na co se naráželo, a budeme-li chtít své námořní síly vyslat na moře, jak budeme moci čelit hrozícímu nebezpečí, jestliže připustíme, aby naše řadové lodi sloužily jako transportní lodi do Indie? Dopustili bychom se vážné chyby, kdybychom do Indie poslali loďstvo, které by za okolností, jež by v Evropě mohly nastat, bylo nutné ve velmi krátké době vyzbrojit pro vlastní obranu.“
Nelze popřít, že lord Palmerston staví Johna Bulla před velmi ošemetné dilema. Použije-li John Bull potřebných prostředků, aby rozhodně potlačil indické povstání, bude napaden doma; dovolí-li, aby se indické povstání rozšířilo, pak, jak řekl pan Disraeli, „uvidí na scéně vedle indických knížat ještě další postavy, s nimiž bude muset bojovat“.
Dříve než se podíváme na „situaci v Evropě“, na niž se jen tak tajemně naráželo, nebude snad vadit, když shrneme, co bylo na onom zasedání Dolní sněmovny přiznáno o nynějším postavení britských vojsk v Indii. Především se všichni, jako by se domluvili, vzdali všech bláhových nadějí, že bude rychle dobyto Dillí, a dřivější přehnaná očekávání ustoupila rozumnějšímu názoru, že by si mohli blahopřát, kdyby Angličané dokázali udržet svá postavení do listopadu, kdy jim mají dojít posily vyslané z Anglie. Za druhé se začínají projevovat vážné obavy, že Angličané pravděpodobně ztratí nejdůležitější z těchto postavení — Kánpur — na jehož osudu, jak řekl Disraeli, musí záviset všechno a jehož osvobození považoval za důležitější než dobytí Dillí. Svým ústředním postavením na Ganze, svým vlivem na Avadh, Rohilkhand, Gválijar a Bundelkhand a tím, že slouží jako předsunutá tvrz Dillí, je vlastně Kánpur za nynějších okolností místo prvořadého významu. Konečně sir F. Smith, jeden z vojenských činitelů mezi členy sněmovny, upozornil sněmovnu na ten fakt, že angloindická armáda vlastně nemá ženisty a zákopníky, neboť všichni dezertovali a pravděpodobně „učiní z Dillí druhou Zaragozu“.[233] Lord Palmerston se však nepostaral, aby byli z Anglie odesláni ženijní důstojníci nebo mužstvo ženijního sboru.
Vrátíme-li se nyní k evropským událostem, které prý se „rýsují na obzoru“, udiví nás především, jak londýnské „Times“ komentují Palmerstonovy narážky. Nynější francouzské zřízení, píše list, by mohlo být svrženo, nebo by Napoleon mohl opustit tento svět, a bylo by po spojenectví s Francií, na němž se zakládá naše nynější bezpečnost. Jinými slovy list „Times“, velký orgán britské vlády, na jedné straně sice nepovažuje za nepravděpodobné, že by ve Francii mohlo dojít každým dnem k revoluci, ale současně prohlašuje, že se nynější spojenectví nezakládá na sympatiích francouzského lidu, nýbrž na pouhém spolčení s francouzským uzurpátorem. Kromě revoluce ve Francii je tu podunajský spor[234]. Anulováním voleb v Moldavsku nebyl tento spor urovnán, nýbrž vstoupil jen do nové fáze. Je tu však hlavně ještě skandinávský Sever, který se v krátké době jistě stane dějištěm značného neklidu a snad může dát i signál k mezinárodnímu konfliktu v Evropě. Na Severu trvá stále ještě mír, neboť se tam netrpělivě očekávají dvě události — smrt švédského krále a abdikace nynějšího dánského krále. Na posledním sjezdu přírodovědců v Kristianii se švédský korunní princ důrazně vyslovil pro skandinávskou unii. Švédský princ je muž v rozkvětu života, rozhodný a energický, a proto skandinávská strana, která ve svých řadách shromažďuje švédskou, norskou a dánskou nadšenou mládež, bude jeho nástup na trůn považovat za vhodný okamžik, aby se chopila zbraní. Na druhé straně slabému a slabomyslnému dánskému králi Bedřichu VII. prý konečně jeho morganatická manželka, hraběnka Dannerová, dovolila odejít do soukromí, v čemž mu dosud bránila. Kvůli ní musel králův strýc, princ Ferdinand, předpokládaný následník dánského trůnu, zanechat státních záležitostí, ale ostatní členové královské rodiny se postarali, aby se k nim znovu vrátil. Nyní prý hraběnka Dannerová hodlá přesídlit z Kodaně do Paříže a dokonce přimět krále, aby se rozloučil s bouřlivým politickým životem a předal žezlo do rukou prince Ferdinanda. Princ Ferdinand, muž asi pětašedesátiletý, vždy zaujímal vůči kodaňskému dvoru totéž stanovisko jako hrabě z Artois — později Karel X., — ke dvoru tuilerijskěmu. Neústupný, přísný a horlivý ve svém konzervativním přesvědčeni, nikdy se nesnížil, aby předstíral, že je stoupencem ústavního zřízení. A přece první podmínkou jeho nástupu na trůn by byla přísaha na ústavu, kterou otevřeně nenávidí. Je proto pravděpodobné, že vzniknou mezinárodní potíže, jichž je skandinávská strana jak ve Švédsku, tak i v Dánsku pevně rozhodnuta využít ve svůj prospěch. Na druhé straně konflikt mezi Dánskem a německými vévodstvími Holštýnem a Šlesvikem, jejichž nároky podporuje Prusko a Rakousko[235], by věci ještě víc zkomplikoval a zapletl by Německo do neklidu na Severu, zatímco londýnská smlouva z roku 1852, která zaručuje dánský trůn princi Ferdinandovi[236], by do něho mohla zatáhnout Rusko, Francii a Anglii.
Napsal K. Marx 21. srpna 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5110 ze 5. září 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
232 Míní se zasedání Dolní sněmovny z 20. srpna 1857.
233 „Učinit z Dillí druhou Zaragozu“ — za napoleonských válek ve Španělsku byla Zaragoza dvakrát obléhána Francouzi (1808 a 1809), ale obyvatelstvo město úporně hájilo, takže poprvé nemohlo být dobyto. Při druhém obléhání padlo teprve po úporných a krvavých bojích.
234 Viz poznámku [73].
235 Dánská koruna po staletí ovládala německá vévodství Šlesvik, Holštýn a Lauenburg. Londýnský protokol o celistvosti dánského království, který 8. května podepsaly Rusko, Rakousko, Anglie, Francie, Prusko a Švédsko spolu se zástupci Dánska, přiznal vévodstvím právo na samosprávu pod svrchovanou vládou dánského krále. Dánská vláda však vyhlásila v roce 1855, bez ohledu na protokol, ústavu, která vylučovala nezávislost a samosprávu německých vévodství pod dánskou nadvládou. V odpověď na to vydal německý sněm 11. února 1858 dekret, v němž protestuje proti zavedení dánské ústavy ve vévodstvích, ale v dekretu byla omylem jmenována jen vévodství Holštýn a Lauenburg a nebyla v něm zmínka o Šlesviku. Dánsko toho využilo a chystalo se včlenit Šlesvik do svého území, což vyvolalo protest nejen Šlesvíčanů, kteří se nechtěli odtrhnout od Holštýňanů, ale i Pruska, Rakouska a Anglie, které soudily, že Dánsko svým postupem porušilo londýnský protokol.
236 V textu článku je nepřesnost. Podle londýnského protokolu, který byl podepsán 8. května 1852, byl následníkem bezdětného dánského krále Bedřicha VII. uznán Kristián Glücksburský (podle posloupnosti král Kristián IX.).