Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
*Peněžní krize v Evropě. — Z dějin peněžního oběhu
Z minulé zprávy Francouzské banky jsme viděli, že její rezervy drahých kovů poklesly na velmi nízkou částku asi třiceti miliónů dolarů, neboť jen za uplynulý měsíc se snížily o 25 %[a]. Kdyby tento odliv měl trvat i nadále, zůstala by banka ke konci roku zcela bez rezerv a přestala by vyplácet v hotovosti. Aby se zabránilo tomuto krajnímu nebezpečí, byla učiněna dvě opatření. Za prvé, policie má zabránit tavení stříbra na vývoz, a za druhé Francouzská banka rozhodla, že i za cenu nesmírných obětí zdvojnásobí svou rezervu drahých kovů, a uzavřela smlouvu s pány Rothschildy, podle níž jí dodají 6 miliónů liber št. Znamená to, že banka, aby vyrovnala svůj nedostatek zlata, ještě dál zvětšuje disproporci mezi cenou, za kterou na jedné straně zlato kupuje, a cenou, za kterou je na druhé straně prodává. Na základě této smlouvy bylo z Anglické banky 11. října vyzvednuto 50 000 liber št. ve zlatě, 13. října 40 000 liber št. a parník „Asia“, který sem včera připlul, přivezl zprávu, že byla vyzvednuta další částka, přes půl miliónu. V souvislosti s tím se v Londýně všeobecně rozšířily obavy, že Anglická banka, aby uchránila své vlastní fondy před únikem do Francie, opět utáhne šroub a zvýší svou diskontní sazbu. V přípravě na to banka už teď odmítá půjčovat na jakékoli státní cenné papíry s výjimkou pokladničních poukázek.
Avšak všechno zlato, které se Francouzské bance podaří dostat do svých trezorů, z nich bude odplývat stejně rychle, jak do nich přitéká, a to zčásti na splácení zahraničních dluhů, na vyrovnání obchodní bilance, zčásti na vnitřní potřeby země, aby nahradilo stříbro, které mizí z oběhu a jehož tezaurace se samozřejmě zrychluje s tím, jak se zostřuje krize, a konečně na krytí potřeb obrovských průmyslových podniků založených v uplynulých třech až čtyřech letech. Například velké železniční společnosti, které, aby mohly pokračovat v pracích a vyplácet dividendy a prémie, počítaly s vypsáním nových půjček, což nyní není možné, podnikají nanejvýš zoufalé pokusy, aby zaplnily vakuum ve svých pokladnách. Tak například francouzská Západní dráha potřebuje 60 miliónů franků; Východní dráha 24 milióny, Severní dráha 30 miliónů, Středomořská 20 miliónů, Orleánská 40 miliónů atd. Odhaduje se, že celková částka, kterou potřebují všechny železniční společnosti, dosahuje 300 miliónů franků. Bonaparte, který se bláhově domníval, že tím, že zavedl hru na burze, odsunul do pozadí politiku, se teď horlivě snaží odvést pozornost od peněžního trhu nejrůznějšími politickými otázkami: neapolskou otázkou, podunajskou otázkou, besarabskou otázkou a novým pařížským kongresem,[73] ovšem marně. Nejen Francie, ale celá Evropa je pevně přesvědčena, že osud toho, co se nazývá dynastie Bonapartů, jakož i současný stav evropské společnosti závisí na výsledku obchodní krize, jejíž začátek, jak se zdá, nyní prožívá Paříž.
Jak jsme už uvedli[b], prvním podnětem k vypuknutí krize bylo náhlé zvýšeni ceny stříbra ve srovnání se zlatem. Toto zvýšení — ponecháme-li stranou obrovskou těžbu zlata v Kalifornii a Austrálii — může být vysvětleno jen stále vzrůstajícím odlivem stříbra ze západního světa do Asie, zejména do Indie a do Číny. Od počátku 17. století Asie, a zejména Čína a Indie, měly neustále značný vliv na trhy drahých kovů v Evropě a v Americe. Protože stříbro je v těchto východních zemích jediným prostředkem směny, byly poklady, jimiž španělská Amerika zaplavila Evropu, obchodem s Východem částečně odčerpány a dovoz stříbra z Ameriky do Evropy byl vyrovnán vývozem stříbra z Evropy do Asie. Současně se ovšem vyváželo zlato z Asie do Evropy. Ovšem nebereme-li v úvahu zlato dodané v letech 1840 až 1850 z Uralu, byl tento vývoz tak nepatrný, že nemohl být nijak pociťován.
V oběhu stříbra mezi Asií a Západem se samozřejmě střídala období odlivu a přílivu, podle výkyvů v obchodní bilanci. Vcelku lze však v dějinách tohoto celosvětového pohybu rozlišovat zhruba tři období: první, které začíná 17. stoletím a končí kolem roku 1830, druhé — od roku 1831 do roku 1848, a poslední — od roku 1849 do dneška. V prvním období vývoz stříbra do Asie vcelku vzrůstal; v druhém období začal příliv slábnout, a nakonec se vytvořil opačný proud a Asie poprvé vracela Evropě část pokladů, které téměř po dvě a půl století pohlcovala; v třetím období, které je dosud na vzestupu, se situace opět změnila, a Asie nyní pohlcuje stříbro v dosud nevídaném rozsahu.
Dříve, po objevení stříbra v Americe a dokonce i po založení portugalské državy v Indii, byl vývoz stříbra z Evropy do Asie téměř neznatelný. Většího množství tohoto kovu bylo zapotřebí, když začátkem 17. století Holanďané a později pak Britové rozšiřovali svůj obchod s východní Asií, zejména však v 18. století, když začala rychle vzrůstat spotřeba čaje v Anglii — za čínský čaj platili totiž Angličané téměř výhradně stříbrem. Koncem 18. století dosáhl odliv stříbra z Evropy do východní Asie už takových rozměrů, že pohlcoval značnou část stříbra dováženého z Ameriky. Tehdy už také začal přímý vývoz stříbra z Ameriky do Asie, i když se vcelku omezoval na množství, které dováželo mexické loďstvo z Acapulka na Filipínské ostrovy. Toto pohlcování stříbra Asií postihovalo Evropu v prvních třech desetiletích 19. století tím citelněji, že v souvislosti s revolucemi, které vzplanuly ve španělských koloniích[74], se vývoz stříbra z Ameriky snížil z více než 40 miliónů v roce 1800 na méně než 20 miliónů v roce 1829. Na druhé straně se však množství stříbra vyváženého ze Spojených států do Asie od roku 1796 do roku 1825 zvýšilo čtyřnásobně a po roce 1809 začaly, i když v menším měřítku, vyvážet stříbro přímo do východní Asie nejen Mexiko, ale také Brazílie, Chile a Peru. Od roku 1811 do roku 1822 převyšoval dovoz stříbra z Evropy do Indie a Číny vývoz zlata z těchto zemí o víc než 30 miliónů liber št.
Velká změna nastala v období, které začíná rokem 1831. Východoindická společnost byla nucena nejen vzdát se svého monopolu na obchod mezi Evropou a jejími državami na Východě, ale byla, s výjimkou svých monopolů v Indii a Číně, jako obchodní podnik likvidována.[75] Když byl obchod s Východní Indií takto přenechán soukromé iniciativě, začal vývoz britských průmyslových výrobků do Indie daleko převyšovat dovoz surovin z Indie do Velké Británie. Obchodní bilance se tak vyvíjela stále příznivěji pro Evropu a vývoz stříbra do Asie v důsledku toho rychle klesal. Každý nezdar, který potkal britský obchod na jiných světových trzích, byl nyní kompenzován jeho novou expanzí v Asii. Jestliže už obchodní otřesy roku 1825 vedly k růstu britského vývozu do Indie, dala anglo-americká krize roku 1836 tomuto růstu ještě silnější impuls; v roce 1847 pak nadměrně vysoký vývoz do Indie a jiných částí Asie přímo vtiskl britské krizi její charakteristické rysy.
Vývoz do Asie, který roku 1697 sotva dosahoval jedné dvaapadesátiny celkového britského vývozu, činil roku 1822 už téměř jednu čtrnáctinu, roku 1830 asi jednu devítinu a roku 1842 víc než pětinu. Dokud se tato ekonomická změna týkala jen Indie a západní části Asie, odliv stříbra z Evropy do Asie slábl, ale neustal, a tím spíš se nezměnil v přítok stříbra z Asie do Evropy. K tomuto prudkému obratu v oběhu drahých kovů došlo teprve tehdy, když anglická lidumilnost vnutila Číně pravidelný obchod s opiem, dělovou palbou smetla čínskou zeď a násilím otevřela brány Nebeské říše pro styky s bezbožným světem. Zatímco čínské stříbro odtékalo přes indické hranice, zaplavovaly Anglie a Amerika svými průmyslovými výrobky tichomořské pobřeží Číny. Tak se také stalo, že v roce 1842 poprvé v análech moderního obchodu byly z Asie do Evropy skutečně dopraveny velké náklady stříbra.
Tato náhlá úplná změna v oběhu mezi Asií a Západem měla však krátké trvání. Roku 1849 nastala prudká a stále se stupňující reakce. Podobně jako určila průběh prvního a druhého období, určila Čína i průběh třetího období. Čínské povstání[76] nejen zarazilo obchod s opiem s Indií, ale vedlo také k zastavení nákupu zahraničních průmyslových výrobků, neboť Číňané trvali na placení stříbrem a sáhli k oblíbenému prostředku východních národohospodářů v dobách politických a sociálních otřesů — k hromadění pokladů. Převaha čínského vývozu nad dovozem se ještě značně zvýšila nedávnou velmi špatnou sklizní hedvábí v Evropě. Podle zpráv pana Robertsona, britského konzula v Šanghaji, vzrostl vývoz čaje z Číny v uplynulých deseti letech asi o 63 %, vývoz hedvábí o 218 %, zatímco dovoz průmyslových výrobků se snížil o 66 %. Pan Robertson odhaduj; že průměrný roční dovoz stříbra do Číny ze všech částí světa je o 5 580 000 liber št. vyšší než před deseti lety. Dále uvádíme přesné údaje o vývoji čínského vývozu a dovozu v období od roku 1849 do roku 1856; každý rok končí 30. červnem.
Vývoz čaje
Do Velké Británie a Irska Do Spojených států 1849 47 242 000 liber 18 072 000 liber 1855 86 509 000 “ 31 515 000 “ 1856 91 035 000 “ 40 246 000 “
Vývoz hedvábí
Do Velké Británie a Irska Do Francie 1849 17 228 liber — 1855 51 486 “ — 1856 50 489 “ 6 458 balíků
Reálná hodnota vývozu z Číny do Velké Británie roku 1855
8 746 000 liber št.Reálná hodnota vývozu z Číny do Spojených států roku 1855 2 500 000 “ “ ————————— Celkem 11 246 000 liber št. Odečteno 20 % na dopravu a jiné výdaje 2 249 200 “ “ ————————— Celkem bylo ve prospěch Číny 8 996 800 liber št. Dovoz
Průmyslové výrobky z Anglie roku 1852 2 503 000 liber št. Průmyslové výrobky z Anglie roku 1855 1 000 000 “ “ Průmyslové výrobky z Anglie roku 1856 1 277 000 “ “ Opium a bavlna z Indie roku 1853 3 830 000 “ “ Opium a bavlna z Indie roku 1855 3 306 000 “ “ Opium a bavlna z Indie roku 1856 3 284 000 “ “ ————————— Celková hodnota dovozu v roce 1855 4 306 000 liber št.
Saldo ve prospěch Číny roku 1855
4 690 000 liber št.Hodnota čínského vývozu do Indie roku 1855 1 000 000 “ “ ————————— Celkové saldo ve prospěch Číny podle obchodních bilancí se všemi zeměmi světa (1855)
5 690 000 liber št.K tomuto odlivu stříbra z Evropy do Asie, způsobenému obchodem s Čínou, musíme ještě připočítat únik stříbra do Indie, způsobený v posledních letech tím, že obchodní bilance byla pro Evropu nepříznivá, o čemž se lze přesvědčit na následující tabulce:
Britský dovoz z Indie roku 1856 14 578 000 liber št. Odečteno za převody Východoindické společnosti 3 000 000 “ “ ————————— Celková částka dovozu 11 578 000 liber št. Dovoz do Indie z Británie 8 927 000 “ “ ————————— Saldo ve prospěch Indie 2 651 000 liber št. Až do roku 1825 bylo v Indii zákonným platidlem zlato, pak tam byla uzákoněna jednotná stříbrná měna. Protože za několik let bylo zlato na obchodních trzích hodnoceno výš než stříbro, prohlásila Východoindická společnost, že je ochotna přijímat platby vládě ve zlatě. Ovšem po objevení zlata v Austrálii se Východindická společnost, která se stejně jako holandská vláda obávala znehodnocení zlata a nebyla nikterak potěšena vyhlídkou, že se jí bude platit ve zlatě a sama že bude platit stříbrem, náhle vrátila k jednotné stříbrné měně z roku 1825. Nutnost splácet bilanční schodek obchodu s Indií stříbrem tak nabyla prvořadého významu a v Indii vznikla obrovská poptávka po tomto kovu. Protože cena stříbra ve srovnání se zlatem od této doby stoupala v Indii rychleji než v Evropě, britští obchodníci zjistili, že je pro ně výhodné vyvážet stříbro do Indie na spekulaci a brát za ně indické suroviny, čímž ještě povzbuzovali indický vývoz. Celkem bylo jen z přístavu Southampton v letech 1848 až 1855 vyvezeno za 21 miliónů liber št. stříbra a kromě toho bylo vyvezeno velmi značné množství stříbra ze středomořských přístavů; odhaduje se, že v letošním roce už bylo vyvezeno ze Southamptonu na Východ za 10 miliónů liber št. stříbra.
Máme-li soudit z těchto změn v indickém obchodě a z charakteru čínské revoluce, nemůžeme očekávat, že odliv stříbra do Asie bude brzy zastaven. Proto není nijak ukvapený názor, že tato čínská revoluce je předurčena, aby zapůsobila na Evropu daleko větším vlivem, než jaký měly všechny ruské války, italské manifesty[77] a tajné společnosti na evropském kontinentě.
Napsal K. Marx kolem 17. října 1856
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4848 z 1. listopadu 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
73 Podunajskou otázkou míní Marx diplomatický boj na pařížském kongresu roku 1856 a pozdější boje kolem otázky spojení podunajských knížectví Moldavska a Valašska, která byla pod tureckou svrchovaností. Francie, která doufala, že v čelo těchto knížectví postaví představitele bonapartovské dynastie, navrhla, aby tato knižectví byla spojena v jeden stát, Rumunsko, pod vládou cizozemského prince z některé vládnoucí evropské dynastie. Rusko, Prusko a Sardinie Francii podporovaly. Turecko, které se stavělo proti spojení obou knížectví z obavy, že rumunský stát bude usilovat o svržení jařma osmanské říše, mělo podporu Rakouska a Anglie. Kongres se usnesl jen na tam, že je nutné zjistit stanovisko samého rumunského obyvatelstva k otázce spojeni (volbami dívánů v podunajských knížectvích). Volby se konaly, ale protože volební výslcdky byly zfalšovány, dostali se do moldavského dívánu odpůrci spojení; Francie, Rusko, Prusko a Sardinie proti tomu protestovaly a žádaly, aby volby byly prohlášeny za neplatné. Protože Turecko dlouho neodpovídalo, přerušily s ním tyto země v srpnu 1857 diplomatické styky. Konflikt byl urovnán zprostředkováním Napoleona III., který přesvědčil anglickou vládu, že se nemá stavět do cesty francouzským plánům, neboť ty jsou výhodné í proAnglii. Volby v knížectvích byly prohlášeny za neplatné, ale novými volbami se otázka spojeni obou knížectví nevyřešila. Vyřešili ji Rumuni sami až roku 1859.
Besarabskou otázkou míní Marx diplomatický boj, který po uzavřeni pařížské smlouvy z roku 1856 vyvolal spor o hranice mezi Ruskem a Tureckem v Besarábii (jejíž část přešla z ruských rukou do tureckých), smlouvou nejasně stanovené, a o vymezení práv na dunajskou deltu a na jeden z ostrovů v ústí Dunaje. Pod záminkou, že v souvislosti s novým rozdělením Besarábie vznikly obtíže, odkládalo Rakousko odvolání svých vojsk z Moldavska a Valašska a to ztěžovalo vyřešeni otázky spojení těchto knižectví.
O neapolské otázce a o novém pařížském kongresu viz poznámku [72].
74 Jde o válku za nezávislost ve španělských koloniích v Jižní Americe a v Mexiku, která trvala od roku 1810 do roku 1826. Touto válkou přišlo Španělsko o Mexiko a o své jihoamerické kolonie, které se staly samostatnými republikami.
75 Britská Východoindická společnost, založená roku 1600, byla nástrojem anglické koloniální politiky v Indii. Dobývání Indie, které bylo dokončeno v polovině 19. století, prováděli angličtí kapitalisté pod jménem této společnosti, která měla od začátku monopol na obchod s Indií a Čínou. Společnost dostala rovněž právo spravovat území, jehož se v Indii zmocnila, právo jmenovat úředníky civilní správy a vybírat dané. Její obchodní i správní výsady byly stanoveny zákony o chartě společnosti, které anglický parlament pravidelně obnovoval. V 19. století začala obchodní činnost společnosti postupně ztrácet svůj význam. Parlamentním zákonem o chartě z ruku 1813 byla společnost zbavena monopolu na obchod s Indii, byl ji ponechán jen monopol na obchod s čajem a monopol na obchod s Čínou. Podle charty z roku 1833 ztratila společnost všechny své obchodní výsady, a to i monopol na obchod s Činou. Právo spravovat anglické državy v Indii podržela společnost do roku 1858, kdy byla delinitivně likvidována a vláda nad Indii přešla přímo do rukou koruny.
76 Roku 1851 vzniklo v Číně protifeudální osvobozenecké hnutí, které nabylo charakteru mohutné rolnické války. Začalo na jihu v provincii Kuang-si, pak se rozšířilo do centrálních provincií a zachvátilo téměř celou oblast při dolním a středním toku řeky Jang-cʼ. V lednu 1851 vytvořili povstalci „Nebeskou říši velkého blahobytu“ („Tchaj-pching Tchien-kuo“), jejímž střediskem byl Nanking; odtud dostalo celé hnutí název tchajpchingské hnutí. Tchajpchingové svrhávali mandžuské feudály, kteří v Číně vládli, rušili daně a likvidovali velké feudální vlastnictví. Povstání dostalo také náboženské zabarvení, typické pro rolnická hnutí, zejména na Východě — buddhističtí kněží byli vyháněni a jejich kláštery se rušily, neboť byly oporou mandžuské dynastie. Tchajpchingská revoluce, která se stala počátkem rozsáhlého boje čínského lidu proti feudálnímu zřízení a cizím uchvatitelům, však neodstranila v Číně feudální způsob výroby. V tchajpchingské říši se vytvořila úzká feudální vrstva, která uzavřela kompromis s vládnoucími třídami; to byla jedna z příčin, proč celé hnutí začalo upadat. Hlavní úder zasadila revoluci přímá intervence Anglie, USA a Francie (zprvu pomáhaly tyto mocnosti mandžuské dynastii pod rouškou „neutrality“), jejichž ozbrojené síly spolu s vojsky čínských feudálů potlačily roku 1864 tchajpchingské povstání.
77 Ironická narážka na četné manifesty, které napsal vůdce národně osvobozeneckého hnutí v Itálii Mazzini po porážce revoluce z let 1848—1849, aby vyburcoval italský lid k povstání proti rakouským a jiným utlačovatelům a dosáhl sjednocení Itálie. „Kosmopoliticko-neokatolicko-ideologické“ manifesty Mazziniho, jak je charakterizoval Marx, neměly rozhodující význam, protože Mazzini, který měl mlhavé, protikladné a buržoazně omezené teoretické názory a byl vzdálen lidovým masám, neviděl v Itálii skutečně revoluční sílu, o niž by se byl musel opřít. Protože nechápal, že touto silou je utlačované italské rolnictvo, obracel se ve svých manifestech k lidu vůbec jako k nějaké abstraktní kategorii a nepočítal s reálnými požadavky a zájmy tříd, z nichž se lid skládá. Žádné ze spiknutí, která byla pod Mazziniho vedením ve třicátých až padesátých letech organizována, nezískalo podporu mas a všechna skončila porážkou.