Karel Marx
Smlouva s Persií
Londýn 12. června 1857
Před časem byla lordu Palmerstonovi v jeho vlastní Dolní sněmovně položena otázka o perské válce a on uštěpačně odpověděl: „Jakmile bude ratifikován mír, bude sněmovna moci vyjádřit své názory na válku.“ Mírová smlouva, podepsaná 4. března 1857 v Paříži a ratifikovaná 2. května 1857 v Bagdádu, byla nyní sněmovně předložena. Má patnáct článků, z nichž osm je samá fráze, jak to v mírových smlouvách bývá. Článek V stanoví, že perská vojska mají být stažena z provincie a města Herátu a ze všech částí Afghánistánu do tří měsíců ode dne výměny ratifikačních listin. Článkem XIV se britská vláda zavazuje, že jakmile bude splněna tato podmínka, „stáhne neprodleně britská vojska ze všech přístavů, míst a ostrovů patřících Persii“.
Je však třeba připomenout, že evakuaci perských vojsk z Herátu nabízel z vlastního popudu perský vyslanec Farruch chán za zdlouhavých jednání s lordem Stratfordem de Redcliffe v Cařihradu ještě před dobytím Búšíru. Jediná nová výhoda, kterou Anglie touto dohodou získává, se proto omezuje na výsadu, že její vojska budou v nejnezdravějších měsících připoutána k nejzamořenějšímu území perské říše. Jak zhoubně tam působí slunce, bažiny a moře v letních měsících i na domorodé obyvatelstvo Búšíru a Mohammare, zaznamenali v historických letopisech staří i novodobí spisovatelé. Je však třeba se jich dovolávat, když před pouhými několika týdny velmi povolaný znalec, a ještě k tomu Palmerstonův stoupenec sir Henry Rawlinson veřejně prohlásil, že angloindické vojsko v tom strašlivém podnebí určitě zahyne? Jakmile londýnské „Times“ dostaly zprávu o vítězství u Mohammare, upozornily, že je třeba bez ohledu na mírovou smlouvu postupovat na Šíráz, aby se vojsko zachránilo. Také sebevraždu britského generála a admirála, kteří výpravě veleli, zavinily zřejmě vážné obavy o pravděpodobný osud vojska, s nímž se podle vládních instrukcí nesměli dostat dál než k Mohammare. Dá se tedy s jistotou očekávat nová krymská katastrofa v menším měřítku; tentokrát ji nezaviní ani nezbytné požadavky války, ani hrubé chyby vlády, nýbrž smlouva napsaná mečem vítězovým. V zmíněných článcích smlouvy je jedna věta, která, kdyby se to Palmerstonovi hodilo, by se mohla stát „menším jablkem sváru“.
Článek XIV stanoví „stažení všech britských vojsk ze všech přístavů, míst a ostrovů patřících Persii“. Je ovšem sporné, zda město Mohammare Persii patří nebo nepatří. Turci se nikdy nevzdali nároků na toto místo, které leží v deltě Eufratu a bylo jejich jediným po celý rok přístupným námořním přístavem na této řece, neboť přístav Basra je v některých ročních obdobích příliš mělký pro lodi velké tonáže. Jestliže se tedy Palmerstonovi zlíbí, bude si moci Mohammare podržet pod záminkou, že „nepatří“ Persii a že se musí vyčkat, až se s konečnou platností vyřeší hraniční problém mezi Tureckem a Persií.
Článek VI stanoví, že Persie se uvolila
„vzdát se všech nároků na svrchovanost nad provincií a městem Herátem a nad afghánskými územími“; „nevměšovat se vůbec do vnitřních záležitostí Afghánistánu“; „uznat nezávislost Herátu a afghánských území a navždy se vzdát pokusů o porušeni nezávislostí těchto států“ a v případě neshod s Herátem a Afghánistánem použít „k jejich urovnání přátelského zprostředkováni britské vlády a nesahat ke zbrani, ledaže se toto přátelské zprostředkování mine účinkem“.
Britská vláda se pak zavazuje
„působit svým vlivem vždy na státy Afghánistánu, aby nezavdaly jakékolš příčiny k stížnostem“, a „vynaldádat veškeré úsilí, aby všechny spory s Persií byly spravedlivě a čestně urovnány“.
Jestliže se tento článek zbaví právnických kudrlinek, neznamená nic víc než to, že Persie uznává nezávislost Herátu, přičemž s tímto ústupkem byl ochoten souhlasit už Farruch chán na cařihradské konferenci. Je pravda, že tento článek pověřuje britskou vládu oficiálním zprostředkováním mezi Persii a Afghánistánem; jenže britská vláda tuto úlohu hraje stále už od počátku tohoto století. Zda se v ní bude či nebude moci pokračovat, o tom nerozhodne právo, nýbrž moc. A pak, jestliže je u šáhova dvora v Teheránu nějaký Hugo Grotius, pak jistě šáha upozorní na to, že jakékoli ustanovení, jímž nezávislý stát poskytuje cizí vládě právo zasahovat do svých mezinárodních vztahů, je neplatné podle ius gentium[a] a že to tím spíš platí o zmíněném ustanovení smlouvy s Anglií, protože přeměňuje Afghánistán, pouhý poetický název pro různé kmeny a státečky, ve skutečnou zemi. Země Afghánistán v diplomatickém smyslu neexistuje právě tak jako země Panslavie.
Článek VII, který stanoví, že v případě jakéhokoli porušení perských hranic afghánskými státy „perská vláda bude mít právo podniknout vojenské akce k potlačení a potrestání útočníka“, ale že „se musí stáhnout na vlastní území, jakmile dosáhne tohoto cíle“, pouze doslovně opakuje přesně stejnou doložku smlouvy z roku 1852, jež byla přímým podnětem k búšírské výpravě.
Článkem IX Persie souhlasí s akreditováním britských generálních konzulů, konzulů, vicekonzulů a konzulárních zmocněnců s tím, že jim poskytne všechny výsady platné pro národ s nejvyššími výhodami; článkem XII se však britská vláda vzdává
„práva další ochrany kteréhokoli perského poddaného, který nebude fakticky ve službách britské mise nebo britských generálních konzulů, konzulů, vicekonzulů a konzulárních zmocněnců“.
Protože se zřízením britských konzulátů v Persii souhlasil Farruch chán už před vypuknutím války, obsahuje nynější smlouva navíc jen to, že se Anglie vzdává svého práva na ochranu perských poddaných, které právě bylo jednou z oficiálních příčin války[202]. Rakousko, Francie a jiné státy si směly zřídit v Persii konzuláty, aniž se musely uchýlit k pirátským výpravám.
Konečně smlouva znovu vnucuje teheránskému dvoru pana Murraye a ukládá, aby se tomuto pánovi dostalo omluvy za to, že jej šáh v dopise adresovaném sadrazamovi[b] označil za „stupidního, ignorantského šílence“, za „prosťáčka“ a za autora „sprostého, nesmyslného a nechutného dokumentu“. Omluvu panu Murrayovi rovněž nabízel už Farruch chán, ale britská vláda ji tehdy odmítla a trvala na tom, aby sadrazam byl propuštěn a aby pan Murray slavnostně vtáhl do Teheránu „za zvuků lesních rohů, fléten, harf, pozounů, psalteria, citery a všech možných hudebních nástrojů“. Jestliže pan Murray jakožto generální konzul v Egyptě přijímal osobní projevy přízně od pana Barrota, jestliže po svém prvním přistání v Búšíru poslal tabák, který mu byl tehdy věnován šáhovým jménem, na bazary, aby tam byl veřejně prodán, jestliže se jako potulný rytíř dvořil perské dámě pochybných ctností, pak nemohl pan Murray vnukat orientálcům příliš vysoké mínění o bezúhonnosti a důstojnosti Britů. Jeho násilně vynucené opětné přijetí u perského dvora je proto třeba považovat za poněkud pochybný úspěch. Vcelku smlouva neobsahuje, mimo nabídky, které učinil Farruch chán před vypuknutím války, ani jediné ustanovení, které by mělo větší hodnotu než papír, na němž je napsáno, tím spíše pak aby stálo za peníze, které se kvůli tomu vynaložily, nebo za krev, která se kvůli tomu prolila. Čistý zisk z perské výpravy se dá shrnout takto: nenávist, kterou si Velká Británie vysloužila v celé centrální Asii; nepokoje v Indii stupňované stažením indických vojsk a novým zatížením indické státní pokladny; téměř nevyhnutelné opakování krymské katastrofy; uznání Bonaparta jako oficiálního zprostředkovatele mezi Anglií a asijskými státy; a konečně to, že Rusko získalo dva velmi důležité pruhy území — jednak u Kaspického moře, jednak u severních pobřežních hranic Persie.
Napsal K. Marx 12. června 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5048 z 24. června 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — mezinárodního práva. (Pozn. red.)
b — ministerskému předsedovi. (Pozn. red.)
202 Jde o anglo-perskou válku z let 1856—1857 (viz poznámku [78]).