Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Ultrareakcionáři z 3. června jsou pro okamžitou ofenzívu
„Pánové, kteří se zasloužili o 3. červen, kteří pomáhali Mikuláši Romanovovi po roce 1905 zaplavit naši zem krví, likvidovat revolucionáře a obnovovat neomezenou moc statkářů a kapitalistů, se sešli na své poradě právě v době konání sjezdu sovětů[113].
V době, kdy se Cereteli, který se stal zajatcem buržoazie, pokoušel nejrůznějšími vytáčkami zamluvit naléhavost, závažnost a aktuálnost politické otázky okamžité ofenzívy, reakcionáři z 3. června, pomahači Mikuláše Krvavého a kata Stolypina, statkáři a kapitalisté, se nijak nebáli položit otázku přímo, bez obalu. Toto je poslední a nejpodstatnější rezoluce o ofenzívě{a2], kterou schválili jednomyslně:
„Státní duma (??) se domnívá, že jedině v okamžité ofenzívě, v těsném kontaktu se spojenci spočívá záruka, že válka brzy skončí a že budou s definitivní platnosti zajištěny svobody, které si lid vybojoval.“
A je to jasné.
Tohle jsou politici, muži činu, věrní služebníci své třídy, třídy statkářů a kapitalistů.
A jak slouží své třídě Cereteli, Černov a spol.? Mají plná ústa zbožných přání, ale ve skutečnosti podporují kapitalisty.
Cereteli ujišťoval, že o otázce okamžité ofenzívy se vůbec nemůže jednat, protože i kdyby on sám o „okamžité“ ofenzívě věděl, nikomu by o tom neřekl. A Cereteli přitom vůbec netušil (jaká naivita!), že ultrareakcionáři z 3. června mu podrazili nohy, podrazili mu je skutkem, protože se ani v nejmenším nebáli dokonce v rezoluci mluvit naprosto veřejně ne o ofenzívě obecně, ale výslovně o okamžité ofenzívě. A měli pravdu, protože je to otázka politická, otázka osudu celé naší revoluce.
Žádná střední cesta neexistuje: „okamžitá ofenzíva“ — jsem pro, nebo jsem proti; tady se nemohu zdržet hlasování. Uhýbat tady nějakými odvolávkami nebo narážkami na vojenské tajemství by bylo vyloženě nedůstojné odpovědného politika.
Být pro okamžitou ofenzívu znamená být pro pokračování v imperialistické válce, pro vyvražďování ruských dělníků a rolníků, aby mohla být nadále vysávána Persie, Řecko, Halič, balkánské národy atd., být pro vzkříšeni a posílení kontrarevoluce, pro definitivní ukončeni řečí o „míru bez anexí“, být pro válku kvůli anexím.
Být proti okamžité ofenzívě znamená být pro předání veškeré moci sovětům, pro probuzení revoluční iniciativy revolučních tříd, pro to, aby utlačované třídy všech zemí okamžitě navrhly „mír bez anexí“, mír na základě kategoricky formulovaných podmínek, že bude svrženo jho kapitálu a budou osvobozeny všechny kolonie bez výjimky, všechny utlačované nebo neplnoprávné národy.
První cesta znamená jít společně s kapitalisty, jednat v zájmu kapitalistů, aby bylo dosaženo jejich cílů, a důvěřovat kapitalistům, kteří třetí rok slibují všechno na světě a ještě víc pod podmínkou, že se bude ve válce „pokračovat“ „do vítězného konce“.
Druhá cesta znamená rozejít se s kapitalisty, nedůvěřovat jim, omezit jejich špinavé zisky a stamiliónové výdělky na vojenských dodávkách, důvěřovat utlačovaným třídám a především dělníkům všech zemí, důvěřovat mezinárodní dělnické revoluci v boji proti kapitálu, všemožně ji podporovat.
Volit se dá jen mezi těmito dvěma cestami. Cereteli, Černov a spol. si potrpí na střední cestu. Tady však žádná střední cesta neexistuje, a budou-li kolísat nebo se vytáčet frázemi, pak to dopracují tak daleko, že se z nich — z Cereteliho, Černova a spol. — stanou pouhé loutky v rukou kontrarevoluční buržoazie.
Pravda, č. 74
19. (6.) června 1917Podle textu Pravdy
__________________________________
Poznámky:
113 Pánové, kteří se zasloužili o 3. červen — buržoazní statkářské strany (pravice, okťabristé, kadeti), kterým kontrarevoluční volební zákon z 3. (16.) června 1917 oklešťující už tak omezené volební právo dělníků a rolníků umožnil získat obrovskou převahu ve III. a IV. státní dumě.
Pánové, kteří se zasloužili o 3. červen, se pravidelně scházeli na takavané neoficiální porady poslanců IV. státní dumy. Jedna z těchto porad se konala 3. (16.) června 1917, v den, kdy začal jednat celoruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců. Tato časová shoda nebyla náhodná: kontrarevoluční strany ruské buržoazie a statkářů se zjevně pokoušely vyvíjet politický nátlak na maloburžoazní kompromisníky — menševiky a esery, kteří měli na sjezdu většinu.
Porada projednávala zahraniční politiku. Hovořili na ní významní předáci okťabristů a kadetů V. A. Maklakov, P. N. Miljukov, V. V. Šulgin aj. Všichni žádali plnění smluvních závazků vůči spojencům a skoncování s revolucí. Ve stejném duchu byla koncipována i rezoluce schválená poradou.