O separátním míru

Vladimír Iljič Lenin

O separátním míru

Rusko a Německo již spolu jednají o separátním míru. Tato jednání jsou oficiální a o hlavních otázkách se už obě mocnosti dohodly.

Tuto zprávu přinesl nedávno bernský socialistický list na základě svých informací^[85]. A když si ruské velvyslanectví v Bernu pospíšilo s oficiálním dementi a francouzští šovinisté připsali tyto šířící se pověsti tomu, že "Němci kují pikle", odmítl socialistický list přikládat dementi jakýkoli význam a podepřel svou zprávu ještě poukazováním na skutečnost, že ve Švýcarsku jsou právě teď jak němečtí (Bülow), tak ruští "státnici" (Šťurmer, Girs a jeden diplomat, který přicestoval ze Španělska) a že švýcarské obchodní kruhy mají obdobné spolehlivé informace z ruských obchodních kruhů.

Nepravdivě informovat může ovšem jak Rusko, pro něž je neúnosné přiznat, že vyjednává o separátním míru, tak i Německo, jež se pochopitelně pokouší rozeštvat Rusko s Anglií bez ohledu na to, zda se vyjednává a nakolik úspěšně.

Chceme-li pochopit, oč při separátním míru jde, musíme vycházet z nesporně zjištěných politických fakt za poslední desetiletí, a nikoli z pověstí a zpráv o tom, co se teď děje ve Švýcarsku a co si v podstatě nemůžeme ověřit. Ať se pánové Plechanov, Čchenkeli, Potresov a spol., kteří nyní vystupují v úloze jakýchsi lokajů v marxistické livreji nebo šašků u Puriškeviče a Miljukova, namáhají sebevíc, aby dokázali "vinu Německa" a "obranný charakter" války, kterou vede Rusko, uvědomělí dělníci takové šašky neposlouchali a neposlouchají. Válka je důsledkem imperialistických vztahů mezi velmocemi, tj. boje o rozdělení kořisti, o to, kdo pohltí ty či ony kolonie a drobné státy, přičemž prvořadý význam mají v této válce dva konflikty. První mezi Anglií a Německem, druhý mezi Německem a Ruskem. Tyto tři velmoci, tito tři velcí lupiči jsou hlavními veličinami v této válce, kdežto ostatní jsou závislými spojenci.

Oba konflikty byly připravovány celou politikou těchto mocností po několik desetiletí před válkou. Anglie válčí, aby vyplenila německé kolonie a ožebračila svého hlavního konkurenta, který ji nelítostně porážel svou výtečnou technikou a organizací i komerční průbojností, porážel a porazil tak, že bez války nemohla uhájit svou světovládu. Německo válčí proto, že jeho kapitalisté soudí, a zcela právem, že mají "svaté" buržoazní právo na světové prvenství v olupování kolonií a závislých zemí, hlavně však válčí proto, aby si podmanilo balkánské země a Turecko. Rusko válčí o Halič, jíž se potřebuje zmocnit hlavně proto, aby mohlo zardousit ukrajinský lid (kromě Haliče nežil a nemůže žít tento lid svobodně, ovšem relativně svobodně), o Arménii a Cařihrad a konečně také proto, aby si podmanilo balkánské země.

Vedle konfliktu lupičských "zájmů" Ruska a Německa je tu neméně hluboký, ne-li hlubší konflikt mezi Ruskem a Anglií. Ulohu imperialistické politiky Ruska, kterou určuje odvěké soupeření a objektivní mezinárodní vztahy mezi velmocemi, lze stručně vyjádřit takto: s pomocí Anglie a Francie porazit Německo v Evropě a pak oloupit Rakousko (anektovat Halič) a Turecko (anektovat Arménii, a zejména Cařihrad). A poté s pomocí Japonska a téhož Německa porazit Anglii v Asii a díky tomu anektovat celou Persii, dokončit rozdělení Číny atd.

Carismus se po staletí snaží dobýt jak Cařihrad, tak i stále větší část Asie a soustavně tomu podřizuje svou politiku a využívá všemožné rozpory a konflikty mezi velmocemi. Anglie čelila těmto snahám déle, houževnatěji a rázněji než Německo. Od roku 1878, kdy se ruská vojska blížila k Cařihradu, a před Dardanelami se objevilo anglické loďstvo s výhrůžkou, že zahájí proti Rusům palbu, jakmile se jen v Cařihradu objeví, do roku 1885, kdy se Rusko ocitlo na pokraji válečného konfliktu s Anglií pro rozdělení kořisti ve Střední Asii (Afghánistán; postup ruských vojsk do nitra Střední Asie ohrožoval panství Angličanů v Indii), a do roku 1902, kdy se Anglie spolčila s Japonskem a připravovala válku proti Rusku, po celou tuto dlouhou dobu byla Anglie nejsilnějším nepřítelem Ruska, neboť Rusko ohrožovalo její nadvládu nad řadou jiných národů.

A nyní? Podívejte se, co se děje v této válce. Je nesnesitelné poslouchat "socialisty", kteří přešli od proletariátu k buržoazii a tvrdí, že v této válce Rusko "brání vlast" či "zachraňuje zemi" (Čcheidze). Je nesnesitelné poslouchat sentimentálního Kautského a spol., kteří mluví o demokratickém míru tak, jako by jej mohly uzavřít nynější a vůbec buržoazní vlády. Vždyť ve skutečnosti jsou tyto vlády opředeny sítí tajných smluv mezi sebou, se svými spojenci i proti svým spojencům; přitom obsah těchto smluv není náhodný, není diktován jen "zlým úmyslem", nýbrž je závislý na celém průběhu a vývoji imperialistické zahraniční politiky. Ti "socialisté", kteří dělníkům kalí zrak a rozum otřepanými frázemi o nejrůznějších ušlechtilých cílech (obrana vlasti, demokratický mír) a neodhalují zároveň tajné smlouvy své vlády o lupičských akcích proti jiným zemím, takoví "socialisté" jsou přímými zrádci socialismu.

Jak německé, tak i anglické a ruské vládě jedině vyhovuje, aby se z táborů socialistů ozývaly řeči o ušlechtilém míru, neboť tím se jednak posiluje víra, že za současného režimu lze takového míru dosáhnout, jednak se odvrací pozornost od lupičské politiky těchto vlád.

Válka je pokračováním politiky. A politika "pokračuje" i za války! Německo má tajné smlouvy s Bulharskem a Rakouskem o tom, jak si rozdělí kořist, a v takovýchto jednáních pokračuje. Rusko má tajné smlouvy s Anglií, Francií atd. a předmětem všech těchto smluv jsou výboje a loupeže, uloupení německých kolonií, oloupení Rakouska, rozdělení Turecka aj.

"Socialista", který za této situace řeční k národům a vládám o idylickém míru, se navlas podobá duchovnímu, jenž vidí v kostele před sebou v první lavici majitelku vykřičeného domu a policejního komisaře, kteří se spolu spřáhli, a "káže" jim a shromážděnému lidu o lásce k bližnímu a dodržování křesťanských přikázání.

Mezi Ruskem a Anglií nepochybně existuje mimo jiné smlouva o Cařihradu. Je známo, že Rusko si dělá naděje na získání Cařihradu a že Anglie jej nechce vydat, a vydá-li ho, bude se snažit, aby se ho buď později zmocnila, anebo si vymohla "ústupek" za podmínek namířených proti Rusku. Text tajné smlouvy není znám, je však nejen známo, ale není ani stín pochybnosti o tom, že v boji mezi Anglií a Ruskem jde, a to dokonce i nyní, právě o tuto otázku. Zároveň je známo, že Rusko a Japonsko jako dodatek ke svým dřívějším smlouvám (například ke smlouvě z roku 1910, která opravňovala Japonsko, aby "pohltilo" Koreu, a Rusko, aby pohltilo Mongolsko) uzavřely již za nynější války novou tajnou smlouvu, která je namířena nejen proti Číně, ale do jisté míry i proti Anglii. To je nesporné, i když znění smlouvy není známo. Japonsko porazilo s pomocí Anglie v letech 1904-1905 Rusko a nyní si obezřetně připravuje půdu, aby s pomocí Ruska porazilo Anglii.

V Rusku se ve "vládnoucích kruzích" v dvorské kamarile Mikuláše Krvavého, mezi šlechtou, v armádě atd. - projevuje germanofilství. V Německu lze v poslední době pozorovat ve všech směrech obrat buržoazie (a po ní i sociálšovinistů) k rusofilství, k separátnímu míru s Ruskem, snahu udobřit si Rusko a s veškerou silou udeřit na Anglii. Pokud jde o Německo, je tento plán jasný a nevzbuzuje pochybnosti. Pokud jde o Rusko, vypadá to tak, že carismus by raději samozřejmě napřed úplně rozdrtil Německo, aby mohl "ovládnout" co možná nejvíc, jak celou Halič a celé Polsko, tak celou Arménii i Cařihrad, "dorazit" Rakousko atd. Pak by bylo vhodnější obrátit se s pomocí Japonska proti Anglii. Síly mu k tomu však zřejmě nestačí. V tom to vězí.

Jestliže bývalý socialista pan Plechanov tvrdí, že reakcionáři v Rusku chtějí mír s Německem vůbec, kdežto "pokroková buržoazie" zničení "pruského militarismu" a přátelství s "demokratickou" Anglií, pak je to pohádka pro děti přizpůsobená úrovni politických nemluvňat. Ve skutečnosti jak carismus, tak všichni reakcionáři v Rusku i veškerá "pokroková" buržoazie (okťabristé a kadeti) chtějí totéž: v Evropě oloupit Německo, Rakousko a Turecko a porazit Anglii v Asii (uchvátit celou Persii, celé Mongolsko, celý Tibet atd.). Tito "dobří přátelé" se neshodují jedině vtom, kdy a jak přejít od boje proti Německu k boji proti Anglii. Tedy jedině v tom, kdy a jak!

Avšak vyřešení této jediné sporné otázky mezi dobrými přáteli je závislé na vojenských a diplomatických předpokladech, které jsou dobře známy jen carské vládě, kdežto Miljukovům a Gučkovům jsou známy jen z jedné čtvrtiny.

Vzít Německu a Rakousku celé Polsko! Carismus je pro, avšak stačí mu síly? A dovolí to Anglie?

Zabrat Cařihrad a průlivy! Porazit a rozdrobit Rakousko! Carismus je jednoznačně pro. Stačí mu však síly? A dovolí to Anglie?

Carismus ví, kolik miliónů vojáků vlastně padlo a kolik vojáků lze ještě mezi lidem zmobilizovat, kolik munice se skutečně spotřebuje a kolik lze ještě opatřit (v případě hrozící a zcela reálné války s Čínou Japonsko již munici nedá!). Carismus ví, jak probíhala a jak nyní probíhají jeho tajná jednání s Anglií o Cařihradu, jaká je síla anglických vojsk v Soluni, v Mezopotámii i jinde. Carismus to všechno ví, má všechny trumfy v rukou a počítá přesně, pokud je v takovýchto záležitostech přesnost vůbec myslitelná, neboť vrtkavé a nespolehlivé "válečné štěstí" v nich hraje zvlášť velkou roli.

Čím méně toho Miljukovové a Gučkovové vědí, tím více žvaní do větru. A protože Plechanovové, Čchenkeliové a Potresovové nevědí o tajných dohodách carismu vůbec nic a zapomínají dokonce i to, co věděli dříve, nestudují to, co se lze dovědět ze zahraničního tisku, nezkoumají vývoj zahraniční politiky carismu před válkou a nesledují její vývoj za války, hrají pouze úlohu socialistických prosťáčků.

Jestliže se carismus přesvědčil, že dokonce ani s veškerou pomocí liberální společnosti, přes veškerou horlivost výborů pro řízení válečného průmyslu, přes veškerou podporu, kterou všichni ti Plechanovové, Gvozděvové, Potresovové, Bulkinové, Čirkinové, Čcheidzové ("záchrana země", to není vtip!), Kropotkinové a ostatní čeládka poskytují ušlechtilému úsilí získat větší množství munice, dokonce přes to všechno a za daného stavu vojenských sil (nebo vojenské neschopnosti) všech možných a do války zatažených spojenců nelze dosáhnout více, nelze s větší převahou porazit Německo, neboť to přijde nepoměrně draho (například to znamená ztratit dalších deset miliónů ruských vojáků, na jejichž odvod, výcvik a výstroj je zapotřebí dalších pár miliard a několik let války), pak carismus musí usilovat o separátní mír s Německem.

Jestliže se "my" budeme honit za příliš velkou kořistí v Evropě, riskujeme, že definitivně vyčerpáme "své" vojenské zdroje, že nezískáme téměř nic v Evropě a ztratíme možnost získat "svůj díl" v Asii. Tak uvažuje carismus a z hlediska imperialistických zájmů uvažuje správně. Uvažuje správněji než buržoazní a oportunističtí mluvkové Miljukovové, Plechanovové, Gučkovové a Potresovové.

Jestliže nemůžeme v Evropě uchvátit víc, a to ani po připojení Rumunska a Řecka (jemuž jsme "my" vzali všechno, co jsme mohli), tak berme, co je možné! Anglie "nám" teď nemůže dát nic. Německo nám snad vrátí jak Kuronsko^[a], tak část Polska a pravděpodobně východní Halič, a to je pro "nás" zvlášť důležité, abychom mohli potlačit ukrajinské hnutí, hnutí historicky se teprve probouzejícího mnohamiliónového národa za svobodu a právo užívat mateřský jazyk, a pravděpodobně nám také vrátí tureckou Arménii. Obsadíme-li to nyní, můžeme ukončit válku posíleni a zítra pak budeme moci s pomocí Japonska a Německa získat, budeme-li uskutečňovat dostatečně promyšlenou politiku a pomohou-li nám Miljukovové, Plechanovové a Potresovové opět "zachraňovat" milovanou "vlast", pěkný kousek Asie ve válce proti Anglii (celou Persii a Perský záliv s přístupem k otevřenému moři, a ne jako v Cařihradě, kde máme jen přístup ke Středozemnímu moři, a to ještě přes ostrovy, které může snadno obsadit a opevnit Anglie a uzavřít "nám" tak jakýkoli přístup k volnému moři) atd.

Přesně tak uvažuje carismus a, opakujeme, uvažuje správně nejen z úzce monarchického, ale i všeobecně imperialistického hlediska, ví víc a vidí dál než liberálové a Plechanovové s Potresovy.

Proto je zcela možné, že se zítra nebo pozítří probudíme a bude tu manifest tří monarehů: "Naslouchajíce hlasu milovaných národů, rozhodli jsme se obšťastnit je blahodárným mírem, nastolit příměří a svolat celoevropský mírový kongres." Tři monarchově si mohou přitom dokonce vcelku vtipně zažertovat a ocitovat několik omšelých frází z Vanderveldeho, Plechanova a Kautského: "Slibujeme" — sliby jsou jediným zbožím, které je i za nejkrutější drahoty levné —‚ že projednáme otázku omezení zbrojení a "trvalého" míru atp. Vandervelde, Plechanov a Kautsky přicupitají, aby v témž městě, v němž bude zasedat mírový kongres, uspořádali svůj kongres "socialistů"; naivních přání, medových frází a ujišťování, že je nutné "bránit vlast", bude ve všech jazycích proneseno bezpočet. Ovzduší bude příznivé, aby se zamaskoval přechod od imperialistického spojenectví anglo-ruského proti Německu ke stejnému spojenectví německo-ruskému proti Anglii!

Ať už skončí válka v nejbližší době tímto způsobem, nebo Rusko "vytrvá" v úsilí porazit Německo a co nejvíce oloupit Rakousko o něco déle, ať už sehrajc jednání o separátním míru úlohu manévru obratného vyděrače (carismus ukáže Anglii hotový návrh smlouvy s Německem a řekne: tolik a tolik miliard rublíků a takové a takové ústupky nebo záruky, protože jinak tuto smlouvu zítra podepíšu), v žádném případě nemůže imperialistická válka skončit žádným jiným mírem než mírem imperialistickým, jestliže se tato válka nezmění v občanskou válku proletariátu proti buržoazii za socialismus. V každém případě, s výjimkou tohoto posledního, povede imperialistická válka k posílení těch či oněch ze tří nejsilnějších imperialistických mocností — Anglie, Německa a Ruska — na účet slabých (Srbsko, Turecko, Belgie aj.). Přitom je docela možné, že všichni tito tři lupiči budou po válce silnější, když si rozdělí to, co naloupili (kolonie, Belgii, Srbsko a Arménii), a že se celý spor omezí jen na to, v jakém poměru si tuto kořist rozdělí.

V každém případě budou nevyhnutelně, nutně a nesporně obalamuceni a zostuzeni jak důslední a zjevni sociálšovinisté, tj. individua, která přímo vyznávají "obranu vlasti" v této válce, tak i skrytí, polovičatí sociálšovinisté, tj. kautskisté, kteří hlásají jakýkoli "mír", "bez vítězů a poražených" apod. Každý mír uzavřený těmito, nebo právě takovými buržoazními vládami, které tuto válku vyvolaly, ukáže názorně všem národům, jakou úlohu přisluhovačů imperialismu sehráli ti i oni socialisté.

Ať už bude výsledek této války jakýkoli, pravdu budou mít ti, kteří říkali, že jedině možné socialistické východisko je občanská válka proletariátu za socialismus. Budou mít pravdu ruští sociální demokraté, kteří říkali, že porážka carismu, jeho úplná vojenská porážka je "v každém případě" menším zlem. Vždyť dějiny se nikdy nepřestávají vyvíjet, spějí kupředu i za nynější války; a jestliže evropský proletariát nedokáže vykročit kupředu k socialismu, nedokáže svrhnout jařmo sociálšovinistů a kautskistů během první velké imperialistické války, pak východní Evropa a Asie vykročí sedmimílovými kroky vpřed k demokracii jen tehdy, bude-li carismus vojensky úplně poražen a bude-li mu zcela znemožněno, aby uskutečňoval imperialistickou politiku polofeudálního typu.

Válka zahubí a zdolá všechno slabé, tedy i sociálšovinismus a kautskismus. Za imperialistického míru budou tyto slabé stránky ještě nápadnější, ještě hanebnější a ještě odpornější.

Social-demokrat, č. 56
6. listopadu 1916

Podle listu Social-demokrat

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — historické území na západě a jihozápadě od Rižského zálivu, nyní součást Lotyšské SSR. Čes. red.

85 Lenin má na mysli list Berner Tagwacht, v němž vyšly v souvislosti jednáním o separátním míru mezi Ruskem a Německem tyto články a noticky: Příprava separátního míru ve 230. čísle z 11. října 1916, úvodník Pověsti o míru ve 241. čísle z 13. října a noticka K separátnímu míru ve 242. čísle ze 14. října.