V. I. Lenin
Recenze[110]
S. N. Prokopovič, Dělnické hnutí na Západě
„...obrátit se k sociální vědě a k jejímu údajnému závěru, že kapitalistické společenské zřízení nezadržitelně spěje k vlastnímu konci pro prohlubující se vnitřní rozpory. Potřebné vysvětlení nacházíme v Erfurtském programu Kautského“ (147). Dříve než se budeme zabývat obsahem tohoto výňatku, uváděného panem Prokopovičem, všimněme si jedné zvláštnosti, která je charakteristická pro pana Prokopoviče i pro jiné podobné reformátory teorií. Pročpak asi náš „kritický badatel“, když se „obrací k sociální vědě“, hledá „vysvětlení“ v populární knížce Kautského a ne jinde? Snad si nemyslí, že je v ní obsažena celá „sociální věda“? Velmi dobře ví, že Kautsky je „věrným strážcem Marxových tradic“ (I, 187) a že právě v Marxových politickoekonomických pojednáních by měl hledat výklad a zdůvodnění „závěrů“ určité školy „sociální vědy“, ale počíná si, jako by o tom neměl ponětí. Co si máme myslet o „badateli“, který jen útočí na „strážce“ teorie, a přitom se v celé své knize ani jednou neodváží změřit své síly otevřeně a přímo s touto teorií samou?
V citátu, který si pan Prokopovič vypsal, mluví Kautsky o tom, že technický převrat a akumulace kapitálu postupují stále rychleji, že základní vlastnosti kapitalismu nutně vyžadují nepřetržité rozšiřování výroby, jenže rozšiřování trhu mezitím „postupuje od jisté doby příliš pomalu“; „zřejmě se blíží okamžik, kdy se trh pro evropský průmysl nejenže přestane dále rozšiřovat, ale začne se dokonce zmenšovat. A to pak nebude znamenat nic jiného než bankrot celé kapitalistické společnosti.“ Pan Prokopovič „kritizuje“ „závěry sociální vědy“ (tj. Kautského odkaz na jeden ze zákonů vývoje objevených Marxem): „V tomto zdůvodnění nevyhnutelného zániku kapitalistické společnosti hraje hlavní úlohu rozpor mezi ‚neustálou tendencí rozšiřovat výrobu a stále pomalejším rozšiřováním trhu a nakonec jeho omezením‘. Tento rozpor musí podle Kautského kapitalistické společenské zřízení zahubit. Ale vždyť“ (slyšte!) „rozšiřování výroby předpokládá ‚výrobní spotřebu‘ části nadhodnoty, tj. nejprve její realizování a později její vynaložení na stroje, stavby atd. pro novou výrobu. Jinými slovy, rozšiřování výroby velmi úzce souvisí s existencí trhu pro zboží už vyrobené; proto neustálé rozšiřování výroby při relativním zmenšování trhu je věc nemožná“ (148). A pan Prokopovič je svou exkurzí do oblasti „sociální vědy“ tak spokojen, že hned na další řádce mluví se shovívavým despektem o „vědeckém“ (v uvozovkách) zdůvodňování víry atd. Taková diletantská kritika by musela člověka pobouřit, kdyby nebyla především a hlavně tak legrační. Dobrák pan Prokopovič někde něco zaslechl, ale nepochopil, oč jde. Pan Prokopovič slyšel o abstraktní teorii realizace, o níž se v poslední době v ruské literatuře vášnivě diskutovalo, přičemž se úloha „výrobní spotřeby“ zdůrazňovala zejména vzhledem k omylům narodnické ekonomie. A protože pan Prokopovič této teorii zrovna moc neporozuměl, myslel si, že tato teorie popírá (!) ony základní a elementární rozpory kapitalismu, na které zde poukazuje Kautsky. Když tak posloucháme pana Prokopoviče, museli bychom si myslet, že „výrobní spotřeba“ se může rozvíjet zcela nezávisle na osobní spotřebě (a v osobní spotřebě hraje převážnou úlohu spotřeba širokých mas), tj. že kapitalismu není vlastní žádný rozpor mezi výrobou a spotřebou. Je to prostě nesmysl, a proti takovému vulgárnímu výkladu se Marx i jeho ruští stoupenci jasně vyslovili[a]. Z tvrzení, že „rozšiřování výroby předpokládá výrobní spotřebu“, nejenže nevyplývá ona buržoazní apologetická teorie, ke které zvolna sklouzává náš „kritický badatel“, ale naopak z něho vyplývá právě onen rozpor, který je kapitalismu vlastní a nutně jej přivede k zániku, totiž rozpor mezi tendencí k neomezenému rozšiřování výroby a omezenou spotřebou.
K tomu, co už jsme řekli, stojí za to připomenout ještě tuto zajímavou okolnost. Pan Prokopovič je vášnivý stoupenec Bernsteina, jehož časopisecké články cituje a překládá na několika stránkách. Bernstein ve své známé knize Die Voraussetzungen etc. pana Prokopoviče dokonce představuje německé veřejnosti jako svého ruského stoupence, přičemž dodává něco v tom smyslu, že pan Prokopovič je větší bernsteinovec než Bernstein sám. Ale největší kuriozitou přitom je, že jak Bernstein, tak jeho ruský poturčenec vykládají teorii realizace nesprávně, jenže v diametrálně rozdílném pojetí, takže se navzájem potírají. Bernstein za prvé objevil u Marxe „rozpor“ v tom, že se na jedné straně staví proti Rodbertusově teorii krizí, ale zároveň označuje za „konečnou příčinu všech skutečných krizí chudobu a omezenou spotřebu mas“. Ve skutečnosti v tom žádný rozpor není, jak už jsem měl příležitost dokázat jinde (Studie, s. 30[b]; Vývoj kapitalismu v Rusku, s. l9[c]). Za druhé Bernstein uvažuje naprosto stejně jako u nás pan V. V., že totiž obrovský růst nadproduktu musí znamenat zvýšení počtu majetných (nebo zvýšení životní úrovně dělnictva), neboť kapitalisté a jejich sluhové (sic!) nemohou prý přece „spotřebovat“ celý nadprodukt (Die Voraussetzungen etc., S. 51—52). Tato naivní úvaha zcela ignoruje úlohu výrobní spotřeby, jak také ukázal Kautsky ve své knize proti Bernsteinovi (Kautsky, Gegen Bernstein, II. Abschnitt, podkapitola o „upotřebení nadhodnoty“). A pak najednou přijde Bernsteinem doporučený ruský bernsteinovec a říká pravý opak. Dává Kautskému lekci o úloze „výrobní spotřeby“ a přitom přežene Marxův objev do takové absurdity, jako by se výrobní spotřeba mohla rozvíjet zcela nezávisle na osobní spotřebě! Jako by realizace nadhodnoty tím, že se jí použije k výrobě výrobních prostředků, odstraňovala v konečné fázi závislost výroby na spotřebě, a tudíž i rozpor mezi nimi! Čtenář může na tomto příkladě posoudit, zda to bylo opravdu „bádání“, co způsobilo, že pan Prokopovič „zapomněl na dobrou polovinu teoretických předpokladů“, nebo zda „zapomnětlivost“ našeho,,kritického badatele“ má nějakou jinou příčinu.
Jiný příklad. Na pouhých třech stránkách (25—27) „probádal“ náš autor rolnická družstva v Německu. Nejdřív uvádí přehled různých typů družstev a statistické údaje o jejich rychlém rozvoji (zejména mlékařských družstev), načež následuje úvaha: „Zatímco řemeslník už nemá v současném ekonomickém zřízení takřka žádné kořeny, rolník se v něm stále pevně“ (!) „drží.“ Toje to jednoduché, viďte? Podvýživa německých rolníků, vyčerpávající dřina, hromadný útěk z vesnic do měst, to všechno si nejspíš někdo vymyslel. Stačí poukázat na rychle přibývající počet družstev (hlavně mlékařských, což znamená, že o mléko jsou ošizeny děti rolníků, kteří jsou o to víc závislí na kapitalistech) a „pevné“ postavení rolníků je dokázáno. „Rozvoj kapitalistických vztahů ve zpracovatelském průmyslu sice ničí řemeslníka, ale zlepšuje postavení rolníka. To“ (postavení?) „zabraňuje pronikání kapitalismu do zemědělství.“ To se dovídáme věci! Až dosud jsme si mysleli, že právě rozvoj kapitalismu ve zpracovatelském průmyslu je hlavní silou, z níž vzniká a rozvíjí se kapitalismus v zemědělství. Ale pan Prokopovič podobně jako jeho německé vzory by mohl o sobě plným právem říci: nous avons changé tout ça, my jsme to všechno změnili! Jenom jestli je to pravda, pánové! Doopravdy jste vůbec něco změnili, doopravdy jste dokázali mylnost třeba jen jediné základní teze z teorie, kterou „potíráte“, a nahradili ji správnější tezí? Nevrátili jste se naopak ke starým předsudkům? „...Na druhé straně rozvoj zpracovatelského průmyslu zajišťuje rolníkovi vedlejší výdělek...“ A podívejme se, už je zase na světě doktrína pana V. V. a spol. o vedlejších výdělcích rolnictva! Že tyto „výdělky“ ve valné většině případů znamenají, že z rolníka se stává námezdní dělník, o tom se pan Prokopovič nezmiňuje, to mu připadá zbytečné. To raději uzavře své „bádání“ zvučnou frází: „Rolnická třída je dosud plná životodárné mízy.“ Je sice pravda, že Kautsky na příkladu Německa ukázal, že zemědělská družstva jsou přechodným stadiem ke kapitalismu, jenže my už jsme přece viděli, jak Kautského rozdrtil strašlivý pan Prokopovič!
Se vzkříšením narodnických názorů (to jest narodnických v interpretaci pana V. V.) se setkáváme nejen na uvedeném místě, ale i na mnoha jiných místech „kritického bádání“ pana Prokopoviče. Čtenář asi ví, jaký věhlas (smutný věhlas) si vysloužil pan V. V. tím, že nesmírně zúžil a zvulgarizoval učení takzvaného „ekonomického“ materialismu: v „přepracování“ pana V. V. nespočívalo toto učení v tom, že všechny faktory nakonec vedou k rozvoji výrobních sil, nýbrž v tom, že nemusíme přihlížet k mnoha velmi důležitým (i když koneckonců druhotným) faktorům. Hodně podobné zvulgarizování nám teď předkládá i pan Prokopovič, když se pokouší usvědčit Kautského, že nechápe význam „materiálních sil“ (144), přičemž sám pan Prokopovič bezstarostně směšuje „ekonomické organizace“ (145) s „ekonomickou silou“ (146 a zvláště 149). Nemůžeme bohužel příliš důkladně rozebírat tuto chybu pana Prokopoviče a musíme čtenáře odkázat na zmíněnou knihu Kautského proti Bernsteinovi (Abschnitt III, podkapitola a), kde jsou originály refrénů pana Prokopoviče podrobně rozebrány. Doufáme také, že čtenář se při pozorném čtení knihy pana Prokopoviče snadno přesvědčí, že teorie, kterou tu náš „kritický badatel“ potírá (ostatně pan Prokopovič i tady docela skromně mlčí o názorech zakladatelů teorie a nepouští se do jejich rozboru, raději jen uvádí citáty z projevů a článků dnešních jejich pokračovatelů), že tato teorie nenese naprosto žádnou vinu na tomto nepřístojném zužování „ekonomického“ materialismu (viz například projevy uznávaných belgických činitelů na s. 74, 90, 92 a 100 v druhé části).
Pokud jde o citáty, které pan Prokopovič uvádí, musíme poznamenat, že je často vytrhuje z kontextu a podává tak čtenáři zkreslenou představu o názorech a argumentech, které se v ruské publicistice nevyskytují. Diletantská kritika pana Prokopoviče působí proto obzvlášť odpudivě. V některých případech nebude pro čtenáře knihy pana Prokopoviče na škodu nahlédnout do knihy profesora Herknera, nedávno přeložené do ruštiny, Námezdní práce v západní Evropě (Petrohrad 1899, nákladem časopisu Obrazovanije). Tak například v poznámce na s. 24 (první části) píše pan Prokopovič, že na kongresu v roce 1892 „bylo schváleno usnesení sympatizující se zřizováním výrobních družstev“, a následuje citát, který za prvé nepotvrzuje plně autorova slova a za druhé končí právě tam, kde se říká, že je nutné „zejména bojovat proti víře, že by družstva mohla nějak ovlivnit kapitalistické výrobní vztahy atd.“ (Herkner, Poznámky, s. XI—XII, poznámka 6 k IX. kapitole).
Se stejným úspěchem jako v právě rozebraném případě potírá pan Prokopovič Kautského na s. 56, 150, 156, 198 a mnoha jiných. Zcela povrchní jsou tvrzení pana Prokopoviče, že Liebknecht se v 60. letech po jistou dobu zříkal svých ideálů, zrazoval je apod. (111, 112). O tom, jakých nebetyčných výšin dosahuje troufalost a sebevědomí našeho „badatele“, jehož serióznost už poněkud známe, svědčí například tato věta (namířená zase proti „strážci“ teorie, a ne proti jejímu zakladateli): „Počínali bychom si naprosto neseriózně, kdybychom si umínili, že budeme celou tuto koncepci dělnického hnutí kritizovat z hlediska, jak odpovídá skutečnému průběhu vývoje dělnického hnutí, z hlediska její vědeckosti (podtrženo panem Prokopovičem). V této koncepci není a nemůže být“ (sic!) „ani zrnko vědy“ (156). Vida, jaká rezolutní kritika! Celý ten marxismus nestojí ani za kritiku — a basta. Máme zřejmě co dělat buďto s člověkem, kterému je souzeno udělat gigantický převrat ve vědě, z níž „nemůže být“ „ani zrnko“ obsaženo v teorii převládající dnes v Německu, nebo... nebo — jak bychom to řekli delikátněji — nebo s člověkem, který z „roztržitosti“ jen opakuje cizí slovíčka. Pan Prokopovič tak horlivě vzývá nejnovější modlu, která tato slovíčka už tisíckrát pronesla, že si samým klaněním div nerozbije čelo. Bernstein, jak račte vidět, trpí „chybami v teoretických názorech“ (198), protože — představte si — věří v nutnost vědecké teorie, která by určovala cíle jednajících osob. „Kritičtí badatelé“ takovou podivnou vírou zatíženi nejsou. „Věda bude svobodná teprve tehdy,“ slavnostně prohlašuje pan Prokopovič, „až se bude uznávat, že musí sloužit cílům strany, ale neurčovat je. Je nutno uznat, že věda nemůže vytyčovat cíle prakticky zaměřené straně“ (197). Poznamenejme, že Bernstein právě tyto názory svého stoupence odmítl. „Zásadní program, který nevyhnutelně vede k dogmatismu, je jen brzdou zdravého rozvoje strany... Teoretické zásady jsou dobré v propagandě, ale ne v programu“ (157). „Programy nejsou k ničemu, ty jen škodí.“ „Osobnost může být sama programem, má-li dost vnímavosti a bystrosti, aby odhadla potřeby doby...“ Čtenář si patrně myslí, že pokračuji v citátech ze studie pana Prokopoviče. Ba ne, teď cituji list Novoje vremja, který na sebe nedávno upoutal všeobecnou pozornost tím, že přinesl články o programu... pochopitelně ne o programu strany, ale o programu — nového ministra vnitra...
V jakém vztahu je svoboda bezzásadovosti, pardon, „svoboda vědy“, hlásaná panem Prokopovičem, k názorům většiny západoevropských politických činitelů, o kterých tak udatně píše náš udatný kritik, vyplývá z následujících citátů z téže knihy pana Prokopoviče: „Aniž ovšem zrazuji zásady“ (159). „Aniž jakkoli porušuji svou nezávislost, věrnost zásadám... Odmítám kompromis jen v tom případě... znamená-li zříci se zásad nebo třeba jen zamlčet zásady“ (171). „Aniž sem vnáším bezzásadovosť‘ (174). „Aniž ovšem prodávám duši, v tomto případě zásady“ (176). „Nyní jsou zásady pevně stanoveny“ (183). (Je nutný) „kompas, který by vyloučil bloudění poslepu“, proti „krátkozrakému empirismu“, proti „lehkomyslnému postoji k zásadám“ (195). „Hlavní význam má zásadní, teoretická část.. .“ (103, část II) atd.
Na závěr ještě aspoň dva citáty: „Kdyby byl německý sociální demokratismus vyjádřením socialismu a nepředstavoval jen proletariát bránící své zájmy v současné společnosti, protože si poprvé uvědomil svůj význam, pak by tam — protože všichni Němci nejsou idealisté — vedle této strany sledující idealistické cíle byla ještě silnější strana, dělnická strana, která by vyjadřovala praktické zájmy neidealistické části německého proletariátu... Kdyby socialismus neměl v tomto hnutí úlohu pouhého znaku, který odlišuje jednu, určitou organizaci, kdyby byl hybnou ideou, principem, který žádá od členů strany určitou specifickou službu, pak by se socialistická strana oddělila od společné dělnické strany, a masy proletariátu, usilujícího o lepší uspořádání věcí na základě existujícího řádu a nepřemýšlejícího tolik o ideální budoucnosti, by utvořily samostatnou dělnickou stranu.“ Čtenář si jistě zase myslí, že jsou to citáty ze studie pana Prokopoviče. Nikoli, to jsou citáty z Nástinu teoretické ekonomie pana V. V. (Petrohrad 1895, s. 248, 249—250). „Náš známý“ pan V. V. už před pěti lety anticipoval výsledky nejnovějšího „kritického bádání“ pana Prokopoviče...
Ale to už stačí. Jistěže bychom se tak dlouho nezabývali zmíněnou studií, omílající známou písničku, že „naše doba není dobou dalekosáhlých úkolů“, vyhlašující znovu a znovu heslo „drobné práce“ a „potěšujících jevů“, kdyby jméno pana S. Prokopoviče nebylo už doporučeno celé Evropě, kdyby „roztržitost“ neprohlašovali dnes mnozí lidé za jakousi zásluhu, kdyby se nešířila móda jen tak mimochodem urážet „ortodoxnost“ a „dogma“...
Napsáno koncem roku 1899
Poprvé otištěno roku 1928
v publikaci Leninskij sbornik VIIPodle rukopisu __________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz můj článek v časopise Naučnoje obozrenije, srpen 1899, zvláště s. 1572 (viz tento svazek zde a zvláště zde. Red.), a Vývoj kapitalismu v Rusku, s. 16n. (viz Sebrané spisy 3 zde a n. Red.).
b Viz Sebrané spisy 2 zde. Red.
c Viz Sebrané spisy 3 zde. Red.
110 Recenzi knihy S. N. Prokopoviče Dělnické hnutí na Západě. Pokus o kritickou studii. Svazek I. Německo. Belgie (Petrohrad, 1899) napsal Lenin koncem roku 1899. První tři stránky a konec rukopisu se nezachovaly; rukopis byl zřejmě připravován k sazbě, neboť jsou v něm drobné opravy provedené Martovem. V tomto vydání je Leninův text uveden bez oprav. Vzhledem k tomu, že Prokopovičovu knihu petrohradský cenzurní výbor zadržel a vyšla až koncem ledna 1900, nebyla Leninova recenze tehdy uveřejněna.