Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Kam spěje Anglie?
III. Několik "zvláštností" anglických dělnických vůdců
Po smrti Curzonově pronesli vůdcové strany i dobrovolníci pochvalné řeči. Socialista Macdonald v dolní sněmovně ukončil těmito slovy: "Byl velký sluha společnosti, výborný kolega s vysokými ideály a vzor těm, kdo mají přijít po něm". To o Curzonovi! Když dělníci protestovali proti této řeči, "Daily Herald", deník dělnické strany, tiskl protesty pod skromným názvem "Druhé hledisko". Moudrá redakce chtěla tím zřejmě říci, že vedle dvořanského, byzantského, chámského, lokajského hlediska je také ještě dělnické.
Na počátku dubna dosti známý dělnický vůdce Thomas, sekretář svazu železničářů, bývalý ministr kolonií, přijal spolu s ministerským předsedou Baldwinem účast na banketu, uspořádaném správou společnosti západních drah. Baldwin byl kdysi ředitelem této společnosti, a Thomas pracoval u něho jako topič. Baldwin s největší blahovůlí mluvil o svém "druhu" Jimu Thomasovi a Thomas pronesl zdravici na ředitele "velké západní" a na jejich předsedu lorda Churchilla.[22]
Thomas mluvil s velkým pohnutím o misteru Baldwinovi, jenž - pomyslete jen! - šel celý život ve stopách svého úctyhodného otce. Jeho (Thomase) - pravil tento neporovnatelný lokaj - budou ovšem obviňovat pro účast na banketu i pro styk s Baldwinem jako zrádce jeho třídy, ale on, Thomas, nepatří k žádné třídě, neboť pravda není majetkem třídy.
U příležitosti debat vyvolaných "levými" dělnickými poslanci o povolení peněz princi Waleskému na cestu za hranice týž "Daily Herald" vyrazil s principiální statí o poměru ke královské moci. Kdo by z debat uzavíral - praví list - na přání dělnické strany zničit královskou moc, upadl by v omyl.
Ale s druhé strany nelze nepřipomenout, že královská rodina nezlepšuje svého postavení ve veřejném mínění rozumných lidí: příliš mnoho pompy a ceremonií snad vnuknutých "nerozumnými rádci"; příliš mnoho pozornosti ke koňským závodům s nevyhnutelným totalisátorem; k tomu vévoda a vévodkyně z Yorku honili ve východní Africe nosorožce a jinou zvěř, zaslouživší si lepší osud.
Ovšem - uvažuje list - nelze vinit jenom královskou rodinu; tradice ji velmi silně poutá s životem a návyky jen jedné třídy. Ale třeba usilovat o přervání té tradice. Toho si není jen přát, ale to je přímo nevyhnutelné. Pro následníka trůnu bylo by třeba najít zaměstnání, jež by ho změnilo v část vládního stroje atd., atd., v témž nezvykle starém, nezvykle hloupém, nezvykle lokajském duchu. Tak by mohl psát u nás v minulosti, na příklad v letech 1905-6, orgán samarské strany pokroku v mezích zákona.
Do věci o královské rodině se vpletla zcela nevyhnutelná mistres Snowdenová a v krátkém dopise prohlásila, že jenom chraptiví řečníci pouličních nároží mohou neznat a nechápat, že královské rodiny patří k nejtíže pracujícím elementům Evropy. A poněvadž už bible říká: "Nezavazuj tlamu mlátícímu volu", je mistres Snowdenová přirozeně pro povolení peněz na cestu Waleského prince.
"Jsem socialistka, demokratka a křesťanka," psala kdysi tatáž osoba, objasňujíc, proč je proti bolševictví. To ovšem není plný výčet vlastností mistres Snowdenové. Ze zdvořilosti nejmenujeme ostatní.
Ctihodný mister Sheels, dělnický poslanec za východní Edinburg vyložil v deníku, že cesta prince Waleského je prospěšná obchodu a tudíž i pracující třídě. Proto je pro povolení peněz.
Vezměme nyní někoho z "levých" nebo pololevých dělnických poslanců. V parlamentě se posuzuje otázka o nějakých majetkových právech skotské církve. Skotský dělnický poslanec Johnston, odvolávaje se na "akt bezpečnosti" z roku 1707,[23] popírá právo britského parlamentu mísit se v slavnostně uznaná práva skotské církve.
Předseda sněmovny nechce vzít otázku s denního pořadu. Tu jiný skotský poslanec Maclean prohlašuje, že, jestli zákon projde, vrátí se on i jeho druhové do Skotska a budou vyzývat k tomu, aby smlouva mezi Anglií a Skotskem byla pokládána za zrušenou, a aby skotský parlament byl znovu zřízen (smích u konservativců, souhlas u zástupců skotské dělnické strany). Tu všechno poučuje.
Skotská skupina, stojící na levém křídle dělnické frakce parlamentu, protestuje proti církevnímu zákonodárství, vycházejíc ne z principu oddělení církve od státu, nebo z nějakých reálných úvah, ale opírajíc se o posvátná práva skotské církve, zabezpečená jí smlouvou, starší dvou set let. Za porušení práv skotské církve hrozí titíž dělničtí poslanci požadavkem znovuzřízení skotského parlamentu, jehož sama o sobě jim naprosto není třeba.
George Lansbury, levý pacifista, v úvodním článku deníku dělnické strany vykládá, jak na jedné schůzi v Monmouthshire dělníci a dělnice s největším nadšením zpívali náboženskou hymnu, a jak tato hymna "pomohla" jemu, Lansburymu. Jednotlivé osoby mohou, praví, zavrhovat náboženství, ale dělnické hnutí, jako hnutí, nemůže se s tím smířit. Náš boj potřebuje nadšení, víry a věrnosti a toho nelze dosáhnout, obracíme-li se jenom k osobním zájmům. A tak tedy, potřebuje-li naše hnutí nadšení, neumí je podle Lansburyho vyvolat a musí si je vypůjčit u popů.
John Wheatley, bývalý ministr zdravotnictví v kabinetě Macdonaldově, bývá pokládán téměř za levého. Ale Wheatley je nejenom socialista, ale i katolík. Správněji řečeno: je v prvé řadě katolík a potom také socialista. Když římský papež vyzval k boji proti komunismu a socialismu, obrátila se redakce "Daily Heraldu" nejmenujíc ze zdvořilosti nejsvětějšího otce, k Wheatleymu s prosbou, aby vyložil, jak to je s vzájemným poměrem katolicismu a socialismu.
Třeba podotknout, že list se neptal, může-li socialista být katolíkem anebo vůbec věřícím; ne, otázka byla, je-li přípustné, aby katolík se stal socialistou. Povinnost člověka být věřícím zůstává mimo pochybnost; v pochybnost se dostává jen právo věřícího být socialistou, zůstávaje při tom dobrým katolíkem. Na téže základně stojí ve své odpovědi "levý" Wheatley.
Domnívá se, že katolicismus nemíchaje se do politiky, určuje "pouze" mravní pravidla chování a zavazuje socialistu, aby srovnal své politické principy s "povinnou pozorností k mravním právům druhých". Wheatley pokládá v této otázce za jediné správnou politiku britské strany, která na rozdíl od pevninského socialismu nenabyla "protikřesťanského" směru.
Podle tohoto "levičáka" řídí se socialistická politika osobní morálkou, a osobní morálka náboženstvím. To se nijak neliší od filosofie Lloyda George, jenž pokládá církev za centrální elektrickou stanici všech stran. Dohodářství tu dostává náboženského posvěcení.
O poslanci Kirkwoodovi, jenž se odvážil na cestovní peníze Waleského prince, napsal jeden socialista, že má v žilách kapku krve Cromwellovy, zřejmě ve smyslu revoluční rozhodnosti. Je-li tomu tak, prozatím nevíme. Rozhodně ale je po Cromwellovi pobožný. Ve své parlamentní řeči vyložil, že nemá žádných osobních účtu s princem a že mu nezávidí.
"Princ mně nemůže nic dát. Jsem zcela zdráv, mám svou lidskou neodvislost a za své činy odpovídám jenom jednomu - svému stvořiteli." Tak se dovíme z jeho řeči nejenom o dobrém zdraví skotského poslance, ale i o tom, že sám jeho původ se vykládá ne zákony biologie a fysiologie, ale úmyslem nějakého tvůrce, ke kterému si mister Wheatley zachoval zcela určité vztahy, založené na osobní laskavosti s jedné strany, na vděčné zavázanosti s druhé.
Počet takových příkladů bylo by možno mnohokráte zvětšit. Správněji řečeno, téměř celou politickou působnost špiček dělnické strany bylo by možno rozložit na episody takového druhu, jež se zdají na prvý pohled směšnými nebo nepatřičnými kuriositami, v nichž ale ve skutečnosti se ukládají zvláštnosti celé minulé historie, tak jak na příklad v kamínkách močového měchýře se ukládají složité procesy organismu. Tím chceme říci, že "organický" charakter původu těch či oněch zvláštností nijak nevylučuje možnost chirurgického zásahu za účelem jejich odstranění.
Doktrínou hlav anglické dělnické třídy je jakási amalgáma konservatismu a liberalismu, přizpůsobená částečně potřebám tradeunionů, lépe jejich špiček. Všichni jsou zachváceni náboženstvím "postupnosti". Kromě toho uznávají náboženství Starého a Nového zákona. Všichni se pokládají za arcicivilisované lidi a současně věří, že nebeský otec stvořil lidstvo proto, aby je pak z přebytku lásky proklel a aby se pak pokusil ukřižováním vlastního syna nějak opravit tuhle nanejvýš zamotanou věc. Z křesťanského ducha vyrostla taková národní zřízení jako byrokracie trade-unionů, první ministerstvo Macdonaldovo a mistress Snowdenová.
S náboženstvím postupného vývoje a s kalvínským náboženstvím předurčení[24] je těsně spoutáno náboženství národní pýchy. Macdonald je přesvědčen, že tak jako jeho buržoasie byla dříve první buržoasií světa, tak on, Macdonald nemůže se ničemu naučit u barbarů a polobarbarů evropské pevniny. V tomto směru se Macdonald jako ve všech druhých jenom opičí po buržoasních vůdcích typu Cunningova, jenž prohlásil - ale s větším zdůvodněním - že parlamentní Anglii nesluší učit se politice u evropských národů. Odvolávaje se jednotvárně ke konservativním tradicím politického vývoje Anglie, odvolává se Baldwin nepochybně k mohutné opoře buržoasní vlády v minulosti. Buržoasie dovedla nakrmit špičky dělnické třídy konservatismem.
Není náhodné, že nejrozhodnější borci chartismu vyšli z řemeslnických vrstev proletarizovaných vůčihledě útlakem kapitálu za jedno, dvě pokolení. Právě tak je pozoruhodné, že nejradikálnější elementy dnešního dělnického hnutí anglického jsou nejčastěji rodem z Irska nebo Skotska (pravidlo toto se ovšem netýká Skota Macdonalda). Spojení sociálního útisku s nacionálním v Irsku, při ostrém srážení agrární země s kapitalistickou, poskytuje všechny podmínky k ostrým přelomům ve vědomí. Skotsko vstoupilo později než Anglie na cestu kapitalismu: drsnější přelom v životě lidových mas plodí ostřejší politickou reakci. Kdyby britští páni "socialisté" uměli promyslet svou vlastní historii, zvláště úlohu Irska a Skotska, snad by se jim podařilo pochopit, jakým způsobem a proč zaostalé Rusko s jeho příkrým přechodem ke kapitalismu poslalo do pole nejrozhodnější revoluční stranu a postavilo se první na cestu socialistického převratu.
Ale pilíře konservatismu anglického života jsou dnes nenávratně podkopány. Po celá desetiletí "vůdcové" britské dělnické třídy se domnívali, že samostatná dělnická strana jest smutnou výsadou kontinentální Evropy. Po této naivní a hrubé domýšlivosti nezůstalo dnes ani stopy. Proletariát přinutil trade-uniony zbudovat samostatnou stranu. Na tom ovšem nezůstane. Liberální a pololiberální vůdcové dělnické třídy stále ještě si myslí, že sociální revoluce je smutnou výsadou evropského kontinentu. I tu obnažují události jejich zaostalost. K tomu převrátit dělnickou stranu v revoluční bude třeba mnoho méně času, než bylo třeba k tomu ji zbudovat.
Nejvážnějším prvkem konservatismu politického vývoje byla a do jisté míry zůstává náboženskost anglického lidu na protestantském základě. Puritanismus byl školou přísné výchovy, sociální dresury středních tříd. Ale lidové masy byly vždy proti němu. Proletář se nepokládá za "vyvoleného" - kalvinistické předurčení není zřejmě pro něho. Na podkladě independentismu byl zbudován anglický liberalismus, jehož hlavním posláním bylo podřídit dělnické třídy buržoasní společnosti V jistých mezích a do určitého času vyplňoval liberalismus tuto úlohu, ale koncem konců se mu podařilo tak málo předělat dělnickou třídu, jako puritanismu. Liberály vystřídala dělnická strana s týmiž puritánskými a liberálními tradicemi.
Kdybychom brali dělnickou stranu jenom v průměru Macdonaldově, Hendersonově a soudruhů - bylo by nutno říci, že přišli ukončit neukončenou úlohu plného podčinění dělnické třídy buržoasní společnosti. Ale ve skutečnosti proti jejich vůli jde v masách jiný proces, jenž definitivně musí likvidovat puritánsko-liberální tradice, likvidovav cestou Macdonalda.
Pro anglické střední stavy byl katolicismus a anglikánství hotovou tradicí, spojenou s výsadami šlechty a duchovenstva. Proti katolicismu a anglikánství vytvořila mladá anglická buržoasie protestantismus jako svou formu víry a jako ospravedlnění svého místa ve společnosti.
Kalvinismus se svým železným předurčením byl mystickou formou chápání zákonitosti historického procesu. Vznikající buržoasie cítila, že zákony historie jsou pro ni, a toto své poznání oblékla ve formu učení o předurčení. Kalvínské zamítání svobodné vůle nijak neochromovalo revoluční hnutí independentů, naopak dalo mu mohutnou oporu. Independenti se cítili povolanými vyplnit velké historické dílo.
Je možno s určitým oprávněním provést analogii mezi učením o předurčení v revoluci puritánů a rolí marxismu v revoluci proletariátu. I tu i tam největší aktivnost opírá se ne o subjektivní libovůli, ale o železnou zákonitost, v jednom případě mysticky překroucenou, v druhém vědecky poznanou.
Anglický proletariát přijal protestantismus jako hotovou tradici, to je tak, jako buržoasie do XVII. století katolicismus a anglikánství. Podobně jako probuzená buržoasie postavila proti katolicismu protestantismus, tak staví revoluční proletariát proti protestantismu materialismus a ateismus.
Byl-li Cromwellovi a jeho spolupracovníkům kalvinismus duchovou zbraní revoluční proměny společnosti, vnuká Macdonaldům jenom poklonkářský poměr k všemu tomu, co bylo "postupně" vytvořeno. Macdonaldové zdědili z puritánství ne jeho revoluční síly, ale jeho náboženské předsudky. Po owenistech ne jejich komunistické nadšení, ale jejich utopicko-reakční nenávist k třídnímu boji. Z minulé politické historie Anglie si vypůjčili Fabianští[25] jenom duchovní závislost proletariátu na buržoasii. Historie obrátila se k těmto gentlemanům svou zadní částí a ta písmena, která tam četli, se stala jejich programem.
Ostrovní poloha, bohatství, úspěchy světové politiky, to vše zcementováno puritanismem, náboženstvím "vyvoleného" národa, se proměnilo v domýšlivé opovržení vůbec vším pevninským a neanglickým. Britské střední třídy byly dlouho přesvědčeny, že jazyk, věda, technika, kultura ostatních národů nezaslouží, aby se jim učily. To vše celkem od nich převzali filistři, vedoucí nyní dělnickou stranu.
Je zajímavé, že už Hyndman[26], jenž vydal ještě za Marxova života knížku "Anglie pro všechny", odvolává se v ní na autora "Kapitálu", nejmenuje ani jej ani jeho dílo: příčina tohoto podivného umlčování byla ta, že Hyndman nechtěl, aby Angličané se polekali při myšlence, že by se mohl Brit naučit něčemu u Němce!
Historická dialektika provedla Anglii v tomto směru zlý žert a převrátila přednosti jejího prvního vývoje v příčiny zaostalosti. Vidíme to v oboru průmyslu, ve vědě, ve vládním stroji, v politické ideologii. Anglie se rozvíjela, nemajíc precedentů. Nemohla v zemích, jež by kráčely před ní, hledat a nalézt obraz své budoucnosti. Kráčela vpřed tápavě, empiricky, zevšeobecňujíc svou dráhu a dívajíc se vpřed jenom v nejnevyhnutelnějších případech. Tradiční myšlení Angličanovo, to je především myšlení anglického buržoy je poznamenáno pečetí empirismu a táž duchovní tradice přešla do špiček dělnické třídy. Empirismus se stal tradicí a heslem, to je byl spojován s přezíravostí k "abstraktnímu" myšlení pevninskému.
Německo dlouho filosofovalo o pravé povaze státu, tehdy, kdy britská buržoasie vybudovala svého druhu nejdokonalejší stát podle potřeb svého panství. Ale časem se ukázalo, že německá buržoasie prakticky zaostalá a tím náchylná k teoretickým spekulacím, udělala ze své zaostalosti přednost a vybudovala průmysl mnohem lépe vědecky organisovaný a přizpůsobený boji na světovém trhu. Angličtí socialističtí filistři převzali od své buržoasie domýšlivý poměr ke kontinentu v době, kdy bývalé přednosti Anglie se obrátily v pravý opak.
Macdonald odůvodňuje "vrozené" zvláštnosti britského socialismu, prohlašuje, že při hledání jeho ideových kořenů "bude nám jít mimo Marxe ke Godwinovi"[27]. Godwin byl na svou dobu nemalou osobností. Ale vrací-li se Angličan k němu, je to, jakoby se Němec vracel k Weitlingovi nebo Rus k Černyševskému. Tím ale vůbec nechceme říci, že anglické dělnické hnutí nemá "zvláštností".
Právě marxistická škola sledovala vždy s velkou pozorností osobitost anglického vývoje. Ale tuto osobitost vykládáme z objektivních podmínek, ze struktury společnosti a změn této struktury. Pomocí toho my, marxisté, chápeme mnohem lépe chod vývoje britského dělnického hnutí a předvídáme jeho zítřek, než dnešní "teoretikové" dělnické strany. Výzva staré filosofie "poznej sebe sama" pro ně neplatila. Domnívají se, že jsou předurčeni nanovo přestavět zestárlý už společenský stroj, ale zůstanou zároveň celí zaražení před čarou namalovanou křídou na podlaze. Jak sáhnou na buržoasní vlastnictví, když nesmějí odřeknout kapesné Waleskému princi?
Královláda, prohlašují, "nepřekáží" pokroku strany a přijde levněji, než president, počítáme-li všechny výdaje na volby aj. Takové řeči dělnických vůdců charakterisují onu stránku "osobitosti", kterou nelze pojmenovat jinak, než konservativní tupostí. Královláda je slába, pokud je zbraní buržoasního panství parlament, a pokud buržoasie nepotřebuje pracovat mimoparlamentárními prostředky. Ale v případě potřeby může buržoasie použít s velkým úspěchem královské moci, jako střediska všech mimoparlamentních, to je reálných sil namířených proti dělnické třídě.
Anglická buržoasie velmi dobře pochopila v podobných případech nebezpečí i fiktivní monarchie. Tak v roce 1873 anglická vláda zničila v Indii název Velkého Mogula a odstranila jeho nositele z posvátného města Dillí, ač v té době se tento název stal jenom pouhým přízrakem: anglická buržoasie pochopila, že za určitých podmínek by se Veliký Mogul mohl stát střediskem boje indických vyšších vrstev proti anglické vládě.
Hlásat socialistický program a současně prohlašovat, že královláda "nepřekáží" a přijde levněji, je asi to, jako uznávat na příklad materialistickou vědu a užívat zaříkadla kořenářčina proti bolení zubů - z toho důvodu, že kořenářka přijde laciněji. V takové "malichernosti" se ukazuje celý člověk, celá fiktivnost jeho uznávání materialistické vědy a celá faleš jeho ideového systému. Socialista neřeší otázku monarchie s hlediska dnešního účetnictví, k tomu ještě falešného. Jde o úplný převrat ve společnosti, o očištění její od všech prvků otroctví. Tato práce politicky i psychologicky vylučuje příměří s monarchií.
Pp. Macdonald, Thomas a jiní se rozhořčují nad těmi dělníky, kteří protestovali, když jejich ministři se navlékli do bláznovských dvorských šatů. To ovšem není hlavní ze zločinů Macdonaldových, ale velmi pěkně symbolisuje všechny ostatní. Když mladá buržoasie se rvala se šlechtou, odmítla prstence ve vlasech a hedvábné kaftany. Buržoasní revolucionáři nosili černé šaty puritánů. V pravý opak ke kavalírům dostali přezdívku ostříhaných hlav. Nový obsah hledá pro sebe i novou formu.
Ovšem forma obleku je jenom konvence, ale masa nechce chápat a má pravdu, proč představitelé dělnické třídy mají se podřizovat bláznovským konvencím monarchistické maškarády? I masa čím dále, tím lépe se učí chápat, že nevěrný v malém i ve velkém nevěrným bude.
Rysy konservatismu, religiosnosti, národní domýšlivosti vidíme v různém stupni a různém spojení u všech dnešních oficiálních vůdců od prapravého Thomase až do levého Keerkwooda. Bylo by největší chybou nedoceňovat úpornost a šplhavost těchto konservativních zvláštností špiček anglické dělnické třídy. Tím nechceme přirozeně říci, že v masách nejsou vůbec žádné církevní a konservativně-nacionální tendence.
Zatím co ale u vůdců a vyučenců liberální strany buržoasně-nacionální rysy vešly do masa a do krve, mají u dělnické masy neporovnatelně méně hluboký a méně stálý charakter. Připomněli jsme již, že puritanismu, tomuto náboženství obohacujících se tříd, nepodařilo se nikdy proniknout hluboko do vědomí dělnických mas. Totéž platí i o liberalismu.
Dělníci hlasovali pro liberály, ale ve svém celku zůstali dělníky, liberálům bylo vždy být v pohotovosti. Samo vytlačení liberální strany dělnickou bylo výsledkem tlaku proletářských mas. Za jiných podmínek, to je kdyby Anglie hospodářsky sílila a rostla, mohla by dělnická strana nynějšího typu pokračovat a prohlubovat "výchovnou" práci protestantismu a liberalismu, to je svázat pevněji vědomí širokých vrstev dělnické třídy konservativně-nacionálními tradicemi a disciplínou buržoasního řádu. Za nynějších podmínek však, za zřejmého hospodářského úpadku Anglie a nedostatku vyhlídek do budoucnosti, nutno čekat vývoj ve směru právě opačném.
Už válka zasadila mohutnou ránu tradiční religiosnosti anglických mas. Ne nadarmo se dal mister Wells[28] do výstavby nového náboženství, pokoušeje se na cestách mezi Zemí a Martem o kariéru fabiánského Kalvína. Velmi pěkně tu ryje krtek revoluce! Dělnické masy budou se bouřlivě osvobozovat od nacionálně-konservativní disciplíny, budovat si svou vlastní disciplínu revoluční práce. Pod tímto náporem zdola budou brzy špičky dělnické strany pelichat. Tím nechceme nijak říci, že Macdonald se vypelichá na revolucionáře.
Nikoli, bude odhozen. Ale je nutno odhalit ty, kteří budou podle vší pravděpodobnosti tvořit první výměnu stráží, lidi typu Lansburyho, Wheatleyho, Keerkwooda, že to jsou jenom levá varianta téhož základního fabiánského typu.
Jejich radikalismus je omezen demokracií, náboženstvím a otráven nacionální domýšlivostí, jež je duchovně podřizuje britské buržoasii. Dělnická třída bude musit pravděpodobně několikráte vyměnit svůj vůdcovský sbor, než se zbuduje strana skutečně odpovídající historickému uspořádání a úlohám britského proletariátu.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání Spisu).22 Churchill Winston, lord a jeden z nejvýraznějších představitelů anglické buržoasie. Vůdce pravých liberálů. Do roku 1906 byl konzervativcem. Před světovou válkou ministr obchodu a vnitra, pak od 1911 do 1915 ministr námořnictví. V době válečné ministr zásobování a od 1918 do 1921 ministr věcí vojenských. V koaličním ministerstvu Lloyda George jeden z nejprudších zastánců intervence v Rusku. V roce 1919 projektoval likvidaci Sovětské Republiky současným útokem 14 států. Při volbách roku 1924 vystoupil Churchill proti vlastní liberální straně za účelem utvoření nové "nezávislé, nacionální, konstituční strany" z pravých liberálů a levých konservativců.
23 Akt bezpečnosti z roku 1707 a postavení skotské církve. Do roku 1707 byla skotská církev v úplné závislosti na vládnoucí anglikánské církvi, v jejíchž rukou se nahromadilo velké bohatství ve formě statků, klášterního jmění atd. Skotské duchovenstvo se snažilo dlouho, úporně o dobytí stejných práv s anglikánskou církví při obsazování biskupských míst. Na konec, v roce 1707, byl mezi jinými akty, vydanými při spojení Anglie a Skotska, vydán i akt o skotské církvi, dávající jí plnou samostatnost a nezávislost. Ale tato formální nezávislost neznamenala ještě předání pozemkového jmění, a skotská církev fakticky žila jako dříve v závislosti na silném a bohatém anglikánském duchovenstvu. Skotské duchovenstvo nečerpalo svých důchodů ze státních a církevních prostředků, ale žilo na účet uhněteného venkovského a městského obyvatelstva, s nímž proto bylo v těsném styku. To bylo příčinou toho, že sociální a nacionální boj proti Anglii přijímal odedávna ve Skotsku na sebe formy náboženského odporu.
24 Kalvinismus, učení náboženského reformátora XVI. století Jana Kalvína (1509-1564). Základem Kalvínova učení je víra v předurčení, podle níž Bůh předurčil jednou pro vždy jedny k věčné blaženosti a druhé - většinu lidí - k věčným mukám v pekle. Kalvín učil, že každý věřící si musí ve svém pozemském životě vést tak, aby byl hoden věčné blaženosti, k níž je snad předurčen. Proto obracel kalvinismus zvláštní pozornost na přísnost mravních pravidel, hlásaje tvrdý způsob života, největší šetrnost, odříkání zábav atd. Tyto požadavky, jež Kalvín motivoval náboženskými úvahami, odpovídaly zájmům malé, zvláště obchodní buržoasie, která tvoříc v té době základ svého blahobytu, potřebovala přísnou šetrnost sil i prostředků. Církev, podle názorů kalvinistů, má být oddělena od státu, a církevní obřady mají být konány souhlasně s jediným východiskem křesťanské moudrosti - písmem svatým. Kalvinismus, jako i všechna ostatní reformační hnutí XVI. století, zápasil s katolickou církví. Pod maskou náboženských forem byl to ve skutečnosti boj obchodní buržoasie proti feudalismu, brzdícímu její vývoj.
Úlohu kalvinismu charakterizuje Engels takto: "Jeho (Kalvínovo) dogma odpovídalo potřebám nejodvážnější části tehdejší buržoasie. Jeho učení o předurčení bylo náboženským vyjádřením toho faktu, že v obchodním světě, ve světě konkurence, úspěch nebo bankrot závisí nikoli na činnosti a obratnosti určité osoby, ale na okolnostech, ležících mimo ni. 'Předurčuje nikoli vůle člověka, ani jeho skutky, ale milost' - mocných, ale neznámých hospodářských sil. A to bylo bezpodmínečně správné v době hospodářského převratu, kdy všechna bývalá obchodní centra a cesty byla vytlačena novými, kdy byla odkryta Amerika a Indie, kdy dokonce i cena zlata a stříbra, jež už odedávna byly pokládány za hospodářské svátosti, se začala kolébat a střemhlav padat. Při tom církevní soustava Kalvínova byla zcela demokratická a republikánská; než mohly tam, kde boží říše byla republikánskou, zůstat pozemské říše věrnými poddanými svých králů, biskupů a feudálů? Dalo-li luteránství příhodné zbraně do ruky malým německým knížatům, založil kalvinismus republiku v Holandsku a silné republikánské strany v Anglii a zvláště ve Skotsku." (Engels, O historickém materialismu.).
25 Společnost fabiánců vznikla v lednu 1884 v Londýně. Společnost, pojmenovavší se jménem slavného římského vojevůdce Fabia Cunctatora (Váhavce), charakterizovala se už sama jako stoupenkyně postupné, vyčkávavé, váhavé politiky a odmítání všech rozhodných skutků. Nejdůležitějšími vůdci fabiánců od prvního dne jejich existence byli Sidney Webb a spisovatel Bernard Shaw. Hned po své organizaci fabiánci se počali zabývat propagandou a výkladem děl Karla Marxe, Lassala, Proudhona, Ricarda, Milla a ostatních. Fabiánci rozhodně zamítali teorii proletářského třídního boje. Program fabiánců lze shrnout v uznání nutnosti předání veškeré půdy a podniků do rukou celé společnosti při odstranění soukromého vlastnictví. Fabiánci se domnívají, že k uskutečnění tohoto cíle úplně dostačí vést propagandu socialistických idejí "ve všech vrstvách společnosti". Socialistický program může, podle fabiánců, být uskutečněn cestou postupné, pomalé, mírné výstavby a dohody práce a kapitálu. Zvláštní stranické organizace fabiánci neměli, část jich vstoupila do dělnické strany, část - do liberální. Společnost, která měla v roce 1911-1912 více než 2000 členů, má jich dnes pouze 1782, většinou učenců, spisovatelů, advokátů apod., nepodnikala nikdy žádnou reálnou, praktickou práci, zůstavujíc svým členům možnost praktické účasti v straně liberální a dělnické. Zvláštní pozornost věnovala fabiánská společnost rozšiřování a vydávání brožur, statí, letáků atd. Za rok 1908 bylo vydáno takových brožur a letáků kolem 250.000.
Ideologie fabiánstva - víra v postupnost, pokojnou spolupráci buržoasie a proletariátu, odmítání revolučního násilí a revolučního boje - je velmi silně rozšířena mezi špičkami anglické dělnické strany.
26 Hyndman (1842-1922), anglický politik. Jeden ze zakladatelů sociálně demokratické federace (v roce 1881) a britské socialistické strany (v roce 1911). Byl osobně znám s Marxem, jenž na něho měl silný vliv. Hyndman, jenž si neujasnil do konce hledisko marxismu na otázky dělnického hnutí, na význam trade-unionismu (odborového hnutí), na úlohu reformistických stran atd., byl zastáncem taktiky širokého používání parlamentu v politickém boji. Když v osmdesátých a devadesátých letech se začalo rozvíjet nové trade-unionistické dělnické hnutí, jež na rozdíl od starého se neomezovalo na čistě hospodářský boj, ale dávalo si i politické cíle, Hyndman se k němu stavěl nedůvěřivě. Hyndman zůstal v čele britské socialistické strany, nemaje ostatně nikdy příliš velký vliv, až do války v roce 1914. Začátkem války zaujal se svou stranou antimilitaristickou posici, ale brzy ji zaměnil směrem k otevřenému sociálpatriotismu, postaviv se už tím mimo stranu, jež zůstala věrna principům internacionalismu a později svým levým křídlem vstoupila do Kominterny. Hyndman umřel v roce 1922.
27 Godwin William (1756-1836), anglický publicista, romanopisec a historik. Je tvůrcem jednoho z prvých systémů pokojného anarchistického komunismu. Názory Godwinovy, vyhraněné pod bezprostředním vlivem francouzské revoluce, měly velký vliv na anglickou mládež první třetiny XIX. století. Každá politická a hospodářská organisace je podle něho zlem. Proti monarchistickému a aristokratickému státu - zbraním to vykořisťování v rukou majetných tříd - staví Godwin ideál úplného odstranění jakékoli donucovací moci. Jediným zákonodárcem v budoucí společnosti má být "rozum". Všechnu naději na odstranění rozdílů mezi chudobou a bohatstvím skládal William Godwin v rozumové osvícení lidí, neboť buržoasní "majetek je docela v rozporu s lidskou povahou a se základem spravedlivosti," v jejíž triumf Godwin pevně věřil.
28 Wells Herbert, známý anglický spisovatel, autor mnoha fantastických a utopických románů a novel Pacifista a fabiánec. Stoupenec evolučního kolektivismu, pod nímž, podle slov L. D. Trockého (viz knihu "O Leninovi"), je si představovat fabiánský nákyp z liberalismu, filantropie, hospodářsko-sociálního zákonodárství a nedělního rozjímání o lepším budoucnu. Wells sám formuluje svůj evoluční kolektivismus takto: "Věřím, že cestou plánovité soustavy vychovávací může existující imperialistická budova být civilizována a přeměna v kolektivistickou". V roce 1920 navštívil Wells Sovětské Rusko a napsal knihu "Rusko v mlze".