Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Kam spěje Anglie?
II. Mister Baldwin a… postupný vývoj
Dne 12. března t. r. (tj. roku 1925) pronesl mister Baldwin, anglický předseda vlády a vůdce konservativní strany, v Leedsu před konservativním posluchačstvem velkou řeč o osudech Anglie. Tato řeč jako mnohé jiné projevy mistera Baldwina byla proniknuta neklidem. Pokládáme tento neklid za úplně oprávněný z hlediska strany mistera Baldwina. Přicházíme sami k týmž otázkám z trochu jiného konce. Mister Baldwin bojí se socialismu a ve svých důkazech nebezpečnosti a obtížnosti cesty k socialismu učinil trochu neočekávaný pokus opřít se o autora těchto řádek. To nám dává, myslíme, právo odpovědět misteru Baldwinovi bez rizika být obviněnu z vměšování do vnitřních věcí Velké Britanie.
Baldwin pokládá - a ne bez důvodu - za největší nebezpečí pro režim, jejž hájí, vzrůst dělnické strany. Doufá ovšem ve vítězství, neboť "naše (konservativců) principy jsou těsněji spjaty s charakterem a tradicemi našeho národa, než tradice a principy násilných změn".
Nicméně konservativní vůdce připomíná svým posluchačům, že poslední volební verdikt nebyl definitivní. Baldwin sám přirozeně bezpečně ví, že socialismus je neuskutečnitelný. Ale poněvadž je ve stavu jakýchsi rozpaků a kromě toho poněvadž mluví před posluchačstvem, jež je i bez toho přesvědčeno o neuskutečnitelnosti socialismu, nevynikají důvody mistera Baldwina po této stránce velkou vynalézavostí. Připomíná konservativnímu posluchačstvu, že lidé se nerodí ani svobodnými, ani rovnými, ani bratry. Obrací se ke každé na schůzi přítomné matce s otázkou: zda se její děti rodí rovnými?
Samolibý, nesouhlasný smích posluchačstva je mu odpovědí. Pravda, tytéž důvody slýchaly anglické lidové masy od duchovních prapradědů mistera Baldwina jako odpověď na požadavek práva na svobodu víry a práva zařídit si po svém církev. Tytéž důvody byly potom namítány proti rovnosti před soudem a později, dokonce ne tak dávno, proti všeobecnému hlasovacímu právu. Lidé se nerodí rovnými, mister Baldwine, proč pak se ale musí zodpovídat před jedněmi a týmiž soudy, podle jedněch a týchž zákonů?
Bylo by také možno namítnout Baldwinovi, že i když se děti nerodí jednakými, přece matka obyčejně u stolu své nejednaké děti jedním způsobem krmí a stará se, může-li, aby každé mělo pár bot na nohou. Jinak se chová jako zlá macecha. Bylo by možno objasnit misteru Baldwinovi, že socialismus vůbec si neklade za úkol vybudovat anatomickou, fysiologickou a duševní rovnost, ale snaží se pouze zabezpečit pro všechny lidi jednorodé, hmotné podmínky existence.
Nebudeme ale své čtenáře trápit dalším rozvíjením těchto zcela elementárních myšlenek. Mister Baldwin může sám, dostane-li chuť, obrátit se na příslušné prameny a poněvadž má podle rázu svého světového názoru větší sklon k starým a ryze britským autorům, mohli bychom mu odporučit staříka Roberta Owena[12], jenž, pravda, vůbec nechápal třídní dynamiky kapitalistické společnosti, ale u něhož možno najít nanejvýš cenné všeobecné úvahy o výhodách socialismu.
Ale socialistický cíl, sám o sobě škodlivý, neleká přirozeně tak mistera Baldwina, jako násilná cesta k němu. V dělnické třídě pozoruje Baldwin dvě tendence. Jednu zastupuje podle jeho řeči mister Sidney Webb, jenž uznal "nevyhnutelnost postupného vývoje". Ale jsou podle jeho řeči i vůdcové jiného druhu, jako Cook nebo Wheatley, zvláště potom, co tento opustil ministerský úřad - a ti věří v násilí. Vůbec pak podle mínění Baldwinova vládní zodpovědnost blahodárně působila na vůdce dělnické strany a donutila je spolu s Webbem uznat nevýhodnost revolučních metod a přednosti postupného vývoje. Na tomto místě provedl Baldwin jakousi duševní intervenci do ruských věcí, aby obohatil svůj nebohatý arsenál důvodů proti britskému socialismu. Citujeme v dalším doslovně podle zprávy "Times":
"Předseda vlády citoval Trockého, jenž - podle Baldwinových slov - objevil právě v posledních letech, že "čím lehčeji prošel proletariát Ruska revoluční krisí, tím obtížněji se mu vedlo ve věci samého budování".
Trockij také řekl i to, co ani jediný z extremistických vůdců v Anglii ještě neřekl: "Musíme se naučit pracovat produktivněji". Rád bych věděl - praví mister Baldwin - kolik hlasů v Anglii by hlasovalo pro revoluci v Anglii, kdyby se obyvatelstvu včas řeklo, že jediným (?) jejím výsledkem bude nevyhnutelnost pracovat produktivněji (smích a veselost). Trockij řekl ve své knize:
"V Rusku do revoluce i po ní byla a je nezměnivší se povaha ruského člověka(?!)". Trockij - člověk činu - studoval skutečnost, objevil postupně a bráně se tomu, co mister Webb objevil už před dvěma léty: Nevyhnutelnost postupného vývoje (smích a veselí)".
Pravda, být doporučen konservativnímu posluchačstvu Leedsu je velmi lichotivé; nevím, zda většího cos si může přát smrtelný člověk. Skoro právě tak lichotivé je dostat se do bezprostředního sousedství s misterem Sidneyem Webbem, prorokem postupného vývoje. Ale prve než přijmeme toto pozvání, rádi bychom dostali od mistera Baldwina některá autoritativní objasnění.
Zamítat postupnost vývoje v přírodě, jakož i v lidské společnosti, v jejím životě hospodářském, politickém nebo mravech nám ani našim učitelům nikdy nenapadlo, ba ani do zkušenosti "těchto posledních let". Chtěli bychom se jenom shodnout o povaze tohoto postupného vývoje.
Abychom vzali příklad blízký misteru Baldwinovi jako ochranáři, upozorníme na to, že Německo, jež vystoupilo postupně v poslední čtvrti předešlého století do arény světové konkurence, stalo se hrozným soupeřem Anglie. Došlo to, jak známo, až k válce. Pokládá Baldwin válku za projev metod postupnosti?
V době války žádala konservativní strana "zničení Hunů" a svržení německého císaře silou britského meče. S hlediska teorie postupnosti by bylo, prosím, správnější spolehnout se na zjemnění mravů Německa a postupné zlepšení jeho vzájemných styků s Anglií. Ale v době 1914-1918 mister Baldwin, pokud se pamatujeme, kategoricky zavrhoval vhodnost metody postupnosti na vztahy anglo-německé a snažil se vyřešit úlohu pomocí pokud možno největších mas třaskavin. Máme za to, že dynamit a lignit sotva mohou být uznány za nástroje konservativně-evolučního dění.
S druhé strany ani doválečné Německo nevystoupilo ve své obrněné síle jednoho krásného rána z mořské pěny. Nikoli, vyvinulo se postupně ze své bývalé hospodářské nicoty. Ale v tom procesu postupnosti byla jakási přerušení: tak války, jež Prusko vedlo v roce 64tém s Dánskem, v 66tém roce s Rakouskem, v 70tém roce s Francií, přispěly ohromně k zvětšení jeho moci a daly mu možnost vstoupit vítězně na cestu světového konkurování s Anglií.
Bohatství, resultát lidské práce, tvoří se nepochybně s určitou postupností. Ale snad mister Baldwin je ochoten uznat, že ve vývoji bohatství Spojených států vyvolala léta války gigantický skok nahoru. Postupnost hromadění byla ostře přerušena válečnou katastrofou, vyvolavší ochuzení Evropy a zběsilé obohacení Ameriky.
O skoku ve svém vlastním osudě vypravoval mister Baldwin v parlamentní řeči, věnované trade-unionům. Baldwin v mládí spravoval továrnu, jež přecházela z pokolení do pokolení, kde dělníci se rodili a umírali, a kde následkem toho plně vládl princip patriarchální postupnosti. Ale vypukla stávka horníků, továrna nemohla pracovat pro nedostatek uhlí, a mister Baldwin byl nucen ji uzavřít a rozpustit na všechny strany světa tisíc "svých" dělníků. Ovšem Baldwin se může odvolat na zlou vůli horníků, kteří ho přinutili porušit posvátný konzervativní princip.
Horníci mohli by věrojatně se odvolat na zlou vůli svých patronů, kteří je přinutili ke grandiosní stávce, znamenající přerušení monotónního procesu vykořisťování. Ale subjektivní popudy v tomto případě koncem konců netřeba rozlišovat: nám stačí, že postupnost v různých oborech životních jde bok po boku s katastrofami, přeryvy a skoky nahoru i dolů. Dlouhý proces řevnění dvou říší postupně připravuje válku, nespokojenost vykořisťovaných dělníků postupně připravuje stávku, špatná správa banky postupně připravuje úpadek.
Úctyhodný konservativní vůdce může ovšem říci, že taková přerušování postupnosti jako válka a úpadek, ochuzení Evropy a obohacení Ameriky na její účet, jsou velmi smutná, a že by, všeobecně vzato, se člověk měl obejít bez nich. Na to nemůžeme nic namítnouti, než, že historie národů je ze značné části historií válek, a historie ekonomického života že je ozdobena statistikou úpadků. Mister Baldwin by to patrně řekl, že takové už jsou vlastnosti lidské povahy. Připusťme, že je tomu tak, ale to značí, že sama "povaha" člověka spojuje postupný vývoj se skoky katastrof.
Ale historie lidstva není jenom historií válek, ale i historií revolucí. Feudální práva, skládaná po staletí, jimiž potom po staletí byl podkopáván hospodářský rozvoj, byla smetena ve Francii jediným úderem 4. srpna 1789. Německá revoluce zničila 9. listopadu 1918 německý absolutismus, podkopaný bojem proletariátu a podkosený vojenskými vítězstvími spojenců. Připomněli jsme už, že jedno z hesel britské vlády, do níž vstoupil mister Baldwin, hlásalo: "Válka do úplného zničení německého militarismu!"
Nemyslí mister Baldwin, že, pokud válečná katastrofa s určitým spolupůsobením samého mistera Baldwina připravila v Německu revoluční katastrofu, že to všechno se stalo s nemalou škodou pro historickou postupnost? Konečně možno namítnout, že tu je vinen německý militarismus a zlovůle císařova nádavkem. Věříme ochotně, že, kdyby mister Baldwin tvořil svět, osídlil by jej samými dobrodějnými císaři a samými dobrodružnými militarismy.
Ale to se anglickému ministerskému předsedovi nepřitrefilo; nadto jsme slyšeli od něho samotného, že lidé, mezi nimi německý císař, nerodí se ani rovnými, ani dobrými, ani bratry. Sluší brát svět, jaký je. Víc než to: bylo-li dobrem zničení německého militarismu, třeba uznat, že dobrem byla i německá revoluce, to je dobrem byla katastrofa, jež rázem srazila to, co postupně vzniklo.
Mister Baldwin ovšem může namítnout, že to vše nemá přímého vztahu k Anglii, a že jenom v této vyvolené zemi princip postupnosti našel svůj závěrečný výraz. Kdyby ale tomu tak bylo, tu by se mister Baldwin nadarmo odvolával na má slova, vztahující se k Rusku, dodávaje už tím principu postupnosti universální, všeobecný, absolutní charakter. Má politická zkušenost to nepotvrzuje. Po mé paměti vznikly v Rusku tři revoluce: v r. 1905, v únoru 1917 a v říjnu 1917.
Co se týče únorové revoluce, vykázal jí určité skromné působení Buchanan, ne zcela neznámý misteru Baldwinovi, jenž očividně v tu dobu, ne bez vědomí své vlády, měl za to, že malinká revoluční katastrofa v Petrohradě bude pro velkobritskou věc prospěšnější, než rasputinský vývoj.
Ale je to koncem konců pravda, že "charakter a historie anglického národa" jsou tak rozhodně a bezpodmínečně proniknuty konservativnějšími tradicemi postupnosti? Je pravda, že anglický národ je tak nepřátelský "násilným změnám"?
Především celá anglická historie je historií násilných změn, jež prováděly britské vládnoucí třídy v životě… jiných národů. Tak na příklad by bylo zajímavo poznat, je-li možno zábor Indie nebo Egypta vyložit pomocí principu postupnosti? Politika britských majetných tříd je nade vše otevřeně vyjádřena slovy lorda Salisburyho: "Indii se musí pustit žilou!" ("India must be bled").
Není zbytečné připomenout, že Salisbury byl vůdcem téže strany, již nyní vede mister Baldwin. K tomu ještě nutno v závorkách dodat, že následkem výborně organisovaného spiknutí buržoasního tisku anglický národ fakticky neví, co se děje v Indii (notabene: i to se jmenuje demokracií). Snad připomenout historii nešťastného Irska, zvlášť bohatou projevy mírných, evolučních metod působnosti britských vládnoucích tříd? Pokud si vzpomínáme, podrobení Jižní Ameriky [zjevný překlep, patří "Afriky"][13] nenarazilo na protesty mistera Baldwina, ale když vojska generála Robertse zlomila obrannou frontu burských kolonistů, viděli v tom tito sotva zvlášť přesvědčivý projev postupnosti.
To vše, se pravda vztahuje k vnější historii Anglie. Ale je přec divné, že princip evoluční postupnosti, jenž se nám odporučuje jako všeobecné pravidlo, ztrácí svou působnost za hranicemi Anglie - na hranicích Číny - když je ji třeba válkou donutit, aby kupovala opium; na hranicích Turecka, když je mu nutno vzít Mosul; na hranicích Persie a Afganistanu, když je potřeba vynutit na nich úctu k Anglii…
Nelze-li z toho vyvozovat, že Anglii se podařilo udržovat tím víc "postupnost" ve vlastních hranicích, s čím větším úspěchem užívala násilí proti jiným národům? Ba právě! Po tři století vedla Anglie nepřetržitou řadu válek, směřujících k tomu, aby pirátstvím a násilím na jiných národech rozšířila arénu svého vykořisťování, brala cizí bohatství, ubíjela obchodní konkurenci, ničila cizí námořní síly a tím obohacovala britské vládnoucí třídy.
Vážné zkoumání fakt a jejich vnitřní spojitosti nevyhnutelně vede k závěru, že vládnoucím třídám Anglie tím spíše se podařilo vyhnout revolučním otřesům uvnitř země, čím úspěšněji pomocí válek a vůbec všelikých otřesů v cizích zemích zvětšovaly svou materiální moc, nabývajíce tím možnosti prostřednictvím ústupků včasně povolovaných, ale vždy velmi ubohých, zadržovat revoluční hnutí mas. Ale takový závěr, sám o sobě nevyvratitelný, dokazuje přímo opak toho, co chtěl dokázat Baldwin, neboť ve skutečnosti, jak historie Anglie svědčí, je možno zabezpečit "pokojný rozvoj" jenom pomocí řady válek, koloniálních násilí a krvavých otřesů. To se "postupnému vývoj" nepodobá!
Dosti známý popularisátor anglických dějin pro lidové vrstvy Gibbins píše v přehledu současných anglických dějin: "Všeobecně - ač ovšem jsou i z tohoto pravidla výjimky - podpora politické svobody a konstituční vlády je vedoucím principem anglické zahraniční politiky". Tato fráze je vskutku pozoruhodná; jsouc hluboce oficiosní, "národní", tradiční, nenechává jediného zdravého místa v licoměrné doktríně nevměšování ve věci cizích národů; zároveň svědčí, že Anglie podporovala konstituční hnutí v jiných zemích jenom potud, pokud se to hodilo jejím obchodním a jiným zájmům; v opačném případě, jak praví nenapodobitelný Gibbins "bývají z tohoto pravidla výjimky".
Pro poučení vlastního národa se celá minulá historie Anglie, proti doktríně nevměšování, líčí jako slavný boj britské vlády za svobodu po celém světě. Každý pak nový akt lsti a násilí - válka s Čínou pro opium, zotročení Egypta, válka s Búry, intervence ve prospěch carských generálů - se vykládá jako náhodná výjimka z pravidla. A tak se ukazuje v "postupnosti" vůbec nemálo úchylek a to jak směrem "svobody", tak ve směru despotismu.
Možno ovšem jít dále a říci, že násilí ve vztazích mezinárodních je přípustné a dokonce nevyhnutelné, ale v mezitřídních je škodlivé. Ale pak se nesmí mluvit o přirozeném zákoně postupnosti, jakoby vládl vším rozvojem přírody a společnosti. Tu třeba prostě říci: utlačovaná třída je povinna podporovat utlačující třídu svého národa, když tato užívá násilí, aby si zabezpečila lepší postavení ve společnosti založené na útlaku. To ale nebude "zákon přírody", ale zákon buržoasního trestního zákoníku.
Ale ani v mezích vnitřní historie Velké Britanie není princip postupného a pokojného rozvoje vůbec tak vládnoucím, jak to líčí konservativní filosofové. Koncem konců celá dnešní Anglie vyšla z revoluce XVII. století. V mohutné občanské válce této doby vzali svůj počátek toryové i whigové[14], vtiskující střídavě svou pečeť dějinám Anglie téměř po tři staletí. Když se mister Baldwin odvolává na konservativní tradice anglické historie, dovolíme si připomenout, že tradice samé konservativní strany opírají se o revoluci polovice XVII. století.
Rovněž poukaz na "charakter anglického národa" nás nutí připomenout, že tento charakter byl ukován kladivem občanské vojny mezi kulatohlavými a kavalíry.[15] Charakter independentů[16]: malých měšťanů, obchodníků, řemeslníků, svobodníků, malostatkářských hospodářů - šlechticů, počestných, zbožných, hospodárných, pracovitých, podnikavých - nepřátelsky se srazil s charakterem líných, hýřivých a nadutých vládnoucích tříd staré Anglie: dvorské šlechty, opredikátovaného úřednictva a arcibiskupství.
Ale vždyť ti i oni byli Angličané! Těžkým vojenským kladivem na kovadlině občanské války vykoval Oliwer Cromwell týž národní charakter, jenž za dvě a půl století zabezpečil gigantské výhody anglické buržoasii v světovém zápase, aby pak na počátku XIX. století se odhalil jako tuze konzervativní dokonce i s hlediska kapitalistického rozvoje. Přirozeně boj Dlouhého parlamentu se samovládou Karla I.[17] a tvrdá diktatura Cromwellova byly připraveny předchozí anglickou historií.
To ale jenom znamená, že revoluce se nedělají podle libovůle, ale vznikají organicky z podmínek společenského rozvoje a jsou aspoň tak nevyhnutelnými etapami v rozvoji vztahů mezi třídami jednoho a téhož národa, jako války v rozvoji vztahů mezi organisovanými národy. Snad v této postupnosti průpravy může mister Baldwin najít pramen teoretické útěchy.
Staré konservativní ladies, mezi nimi mistress Snowdenová[18], objevivší nedávno, že královské rodiny jsou nejpracovitější třídou společnosti, věrojatně se za nocí třesou při vzpomínce na trest smrti Karla I. Ale, až dost reakční Macaulay přiblížil se k pochopení této události:
"Lidé mající ho v rukou - praví - nebyli nočními vrahy. To, co dělali, bylo uděláno za tím cílem, aby to mohlo být podívanou nebi i zemi, aby to mohlo být uchováno u věkověčné paměti. Hladově chutnali samo pohoršení, jež způsobili. Dřívější konstituce a veřejné mínění přímo se protivily královraždě; proto se taky zdála královražda tak přitažlivou straně snažící se provést úplnou politickou a společenskou revoluci. Aby toto rozhodnutí mohlo být vyplněno, bylo nezbytno rozbíti předem na padrť všechny součástky vládního stroje; a tato nezbytnost byla jim spíše příjemná než obtížná…
Byl zřízen revoluční soud. Tento soud uznal Karla tyranem, zrádcem, vrahem a nepřítelem společnosti; a královská hlava se skutálela s ramen před tisíci diváků proti vstupní komnatě jeho vlastního paláce." (Macaulay, úplné vydání sebraných spisů, sv. VI., str. 126. Vyd. 1861).
S hlediska snahy puritánů rozbít na padrť všechny součástky vládního stroje byla zcela podřadnou ta okolnost, že Karel Stuart byl bláznivým, lhavým a zbabělým ničemou. Ne jenom Karlu I., ale i královskému absolutismu zasadili puritáni smrtelnou ránu, jejíchž plodů kazatelé parlamentní postupnosti užívají podnes.
Ale úloha revoluce v politickém a vůbec společenském rozvoji Anglie není vyčerpána stoletím XVII. Možno říci - nechť to zní i paradoxně - že celý nejnovější vývoj Anglie se dál za pomoci evropských revolucí. Podáme zde toliko přehled nejdůležitějších momentů, který se může hodit nejenom misteru Baldwinovi.
Velká francouzská revoluce dala mocný popud k vývoji demokratických tendencí v Anglii a především k dělnickému hnutí zahnanému výjimečnými zákony r. 1799 v podzemí. Válka proti revoluční Francii byla populární jenom u vládnoucích tříd; lidové masy cítily s francouzskou revolucí a nevražily na vládu Pittovu.[19] Utvoření anglických tradeunionů bylo do značné míry vyvoláno vlivem francouzské revoluce na pracující masy Anglie.
Vítězství reakce na pevnině zesílivší význam landlordů vedlo r. 1815 k restauraci Bourbonů ve Francii a k zavedení obilních cel v Anglii.
Červencová revoluce ve Francii r. 1830 dala popud k prvnímu návrhu zákona o volební reformě v Anglii r. 1831: buržoasní revoluce na pevnině vyvolala na britském ostrově buržoasní reformu.
Radikální reorganisace kanadské správy směrem k široké autonomii byla provedena po povstání v Kanadě v letech 1837-1838.
Revoluční hnutí chartismu vedlo v 1844- 1847 k zavedení desetihodinového pracovního dne a v roce 1846 k zrušení obilních cel. Zlomení revolučního hnutí v roce 1848 na pevnině značilo nejenom úpadek chartistického hnutí, ale zabrzdilo i na dlouho demokratisaci anglického parlamentu.
Volební reformě r. 1868 předcházela občanská válka ve Spojených státech.[20] Když v roce 1861 vypukla v Americe válka mezi Severem a Jihem, angličtí dělníci demonstrativně projevovali sympatie pro severní státy, zatímco sympatie vládnoucích tříd byly celkem na straně otrokářů. Je poučné, že liberál Palmerston,[21] tak zvaný lord-"štváč", a mnozí jeho kolegové, mezi nimi přeslovutný Gladston sympatisovali s Jihem a spěšně uznali jižní státy, ne za vzbouřence, ale válčící stranu. V anglických docích stavěly se pro Jižany válečné lodi. Zvítězil však přece Sever, a toto revoluční vítězství na území americkém pomohlo části anglické dělnické třídy k volebnímu právu (zákon z r. 1876). V Anglii samé byla volební reforma provázena, abychom nezapomněli, bouřlivým hnutím, dospěvším k "červencovým dnům" roku 1868, kdy velké zmatky trvaly dvakrát čtyřiadvacet hodin.
Porážka revoluce v r. 1848 zeslabila dělníky anglické, ruská revoluce r. 1905 je rázem posílila. Na základě všeobecných voleb r. 1906 dělnická třída poprvé utvořila v parlamentě velkou frakci o 42 členech. V tom se jevil nepochybně vliv revoluce r. 1905!
V roce 1918, ještě před ukončením války, byla v Anglii provedena nová volební reforma, značně rozšiřující kádry voličů-dělníků a připouštějící po prvé k účasti na volbách ženy. Pravděpodobně ani mister Baldwin nepopře, že ruská revoluce r. 1917 byla hlavní pobídkou k této reformě. Anglická buržoasie měla za to, že takovým způsobem se vyhne revoluci. Tudíž ani na provedení reforem nestačí sám princip postupnosti, ale je třeba reálné hrozby revolucí.
Rozhlédneme-li se takovým způsobem po historii Anglie za posledního půldruhého století v rámcích všeevropského a všesvětového vývoje, objeví se, že Anglie nevykořisťovala jiné země jenom hospodářsky, ale i politicky, zmenšujíc svá politická "vydání" na účet občanské války národů Evropy a Ameriky.
Jaký smysl mají ty dva výroky, jež mister Baldwin vytáhl z mé knihy, aby je postavil proti politice revolučních představitelů anglického proletariátu? Není těžko dokázat, že přímý a jasný smysl mých slov je přímo opačný než ten, jejž potřebuje mister Baldwin. Čím snáze se ruský proletariát zmocnil vlády, tím více překážek potkal na cestě své sociální výstavby. Ano, to jsem řekl a opakuji. Naše staré vládnoucí třídy nestály hospodářsky a politicky za nic.
Naše parlamentní a demokratické tradice téměř neexistovaly. Nám bylo snáze vyrvat masy z vlivu buržoasie a svrhnout její vládu. Zvláště proto, že naše buržoasie se objevila pozdě a udělala málo, dostali jsme chudé dědictví. Musíme dnes razit cesty, stavět mosty, školy, učit dorostlé číst a psát aj., to je vyplňovat hlavní díl té hospodářské a kulturní práce, již v starších politických zemích vyplnil režim buržoasní. Právě v tom smyslu jsem řekl, že čím snáze nám bylo spravit se s buržoasií, tím obtížněji se nám vede v socialistické výstavbě samé.
Ale tato správná politická poučka předpokládá i opačnou: čím bohatší a kulturnější je země, čím starší její parlamentárně-demokratické tradice, tím obtížnější je komunistické straně zmocnit se vlády; ale tím rychleji a úspěšněji půjde práce socialistické výstavby po osvojení vlády. Ještě konkrétněji: svrhnout panství anglické buržoasie není lehká úloha; potřebuje nevyhnutelně "postupnosti", to je vážné přípravy; za to však anglický proletariát zmocniv se vlády, půdy, aparátu průmyslového, obchodního a bankovního, může s mnohem menšími obětmi, s mnohem větším úspěchem, s mnohem rychlejším tempem provést reorganisaci kapitalistického hospodářství na socialistické. To je opačná poučka, již se mi nejednou naskytlo vykládat a odůvodňovat, a jež má nejpřímější vztah k otázce, zajímající mistera Baldwina.
Ale to není vše. Když jsem hovořil o obtížnosti socialistické výstavby, měl jsem na zřeteli netoliko zaostalost naší země, ale i gigantský odpor zvenčí. Misteru Baldwinovi je pravděpodobně známo, že velkobritské vlády, do nichž vstupoval, vydaly kolem sta milionů liber šterlinků na vojenské intervence a na blokádu sovětského Ruska.
Cílem těchto drahých opatření bylo, připomínáme při této příležitosti, svržení Sovětské vlády: angličtí konservativci, právě tak jako angličtí liberálové - aspoň v této době - rozhodně se zříkali principu "postupnosti" ve vztahu k Dělnicko-rolnické vládě a snažili se rozřešit historickou otázku cestou katastrofy. Ve skutečnosti stačí uvést jediný tento doklad, aby se celá filosofie postupnosti ukázala neobyčejně podobnou morálce těch heinovských mnichů, kteří pijí sami víno, ale stádu odporučují vodu.
Tak neb onak, ruský dělník zmocniv se vlády měl proti sobě nejprve Německo a pak všechny země Dohody, vedené Anglií a Francií. Anglický proletariát zmocníc se vlády, nebude mít proti sobě ani ruského cara, ani ruskou buržoasii. Naopak může se opřít o gigantské materielní a lidské prameny našeho Sovětského svazu, neboť - neskrýváme to před mistrem Baldwinem - věc anglického proletariátu je aspoň do té míry naší, jakou byla, a ve skutečnosti je, věc ruské buržoasie věcí anglických konzervativců.
Má slova o obtížích naší socialistické výstavby vykládá britský předseda, jako bych chtěl říci: hra se nevyplatila. Ale má myšlenka měla přímo opačný charakter: naše obtíže vyplývají z nepříznivého nám, jako socialistickým pionýrům, mezinárodního seskupení; přemáhajíce tyto obtíže, měníme seskupení ve prospěch proletariátu jiných zemí; tak v mezinárodní rovnováze sil ani jedno z našich revolučních úsilí se zbytečně neztratilo a neztratí.
Není pochybnosti, že se staráme, jak ukazuje Baldwin, o větší produktivnost práce. Bez toho by byl nemyslitelný vzrůst blahobytu a kultury lidu, a to je přece základní úkol komunismu. Ale ruský dělník pracuje dnes pro sebe. Vzavše do svých rukou hospodářství rozvrácené zprvu imperialistickou, pak občanskou vojnou, která byla živena intervencí a blokádou, uměli dělníci Ruska dnes dovést průmysl, téměř zahynuvší v letech 1920-1921, průměrně na 60% jeho doválečné produktivity.
Tento výsledek, byť i skrovný ve srovnání s našimi cíly, je nepochybným a vážným úspěchem. Kdyby bylo sto milionů liber šterlinků, vydaných Anglií na pokusy katastrofálního převratu, vloženo pod formou půjčky nebo koncesního kapitálu, do sovětského hospodářství k jeho postupnému vývoji, nepochybně bychom dnes už překročili doválečnou úroveň, platili bychom anglickému kapitálu vysoké úroky a hlavně byli bychom mu širokým a stále rostoucím trhem.
Není naší vinou, jestliže mister Baldwin porušil princip postupnosti právě tam, kde toho nebylo potřeba dělat. Ale i při nynější ještě hodně nízké úrovni našeho průmyslu postavení dělníků se značně zlepšilo ve srovnání s nedávnými lety. Až dostihneme doválečné úrovně - a to je věcí nejbližších dvou, tří let - postavení našich dělníků bude neporovnatelně lepší, než bylo do války.
Zvláště proto a toliko proto pokládáme za své právo vyzvat dělníky Ruska k zvýšení produktivnosti práce. Jiné je pracovat v podnicích, továrnách, loděnicích a dolech náležejících kapitalistům a jiné - na svých vlastních. To je velký rozdíl, mister Baldwine!
A až angličtí dělníci ovládnou mohutné výrobní prostředky, jež vybudovali oni a jejich předkové, postarají se ze všech sil o zvýšení produktivity práce. Anglický průmysl to tuze potřebuje, neboť bez ohledu na svůj vysoký stupeň je cele zamotán sítěmi své vlastní minulosti. Baldwin, jakoby to věděl, v téže své řeči praví:
"Za svou posici, své místo ve světě jsme zavázáni velkou měrou tomu faktu, že jsme byli prvým národem, jenž na se vzal trampoty, způsobené průmyslovou epochou; ale platíme také vysokou cenu za toto privilegované prvenství a částí této ceny jsou naše špatně zplánovaná, nakažená města s jejich stlačenými domy, naše šeredné továrny a naše ovzduší otrávené kouřem."
Sem dlužno přidat rozdrobenost anglického průmyslu, jako technický konservatismus, jeho nedostatečnou organisační pružnost. Právě proto ustupuje dneska anglický průmysl před německým a americkým. Anglický průmysl k své záchraně potřebuje široké a smělé reorganisace. Dlužno se dívat na zemi i na podzemí Anglie jako na základnu jednoho hospodářství. Jen takovou cestou lze přestavět na zdravých základech uhelnou záležitost.
Elektrické hospodářství Anglie vyniká krajní rozdrobeností a zaostalostí; pokusy o jeho zracionalisování setkávají se na každém kroku s odporem soukromých zájmů. Nejenom anglická města pro svůj historický původ jsou špatně zplánovaná, celý anglický průmysl "postupně" nahromaděný, je bez systému a bez plánu. Vlít v něj nový život je možno jenom tenkrát, když se k němu přistoupí jako k jednomu celku. Ale na to nelze pomyslit při zachování soukromého vlastnictví výrobních prostředků.
Hlavním cílem socialismu je zdvihnout hospodářskou moc lidu. Jenom na této základně je myslitelná výstavba kulturnější, harmoničtější, šťastnější lidské společnosti. Je-li mister Baldwin při všech svých sympatiích k starému anglickému průmyslu nucen přiznat, že nové kapitalistické formy - trusty a syndikáty - znamenají krok vpřed, domníváme se my, že jedině socialistický kombinát průmyslu znamená gigantský krok vpřed u srovnání s kapitalistickými trusty.
Ale ten program nemůže být uskutečněn bez převzetí všech výrobních prostředků dělnickou třídou, to je bez expropriace buržoasie. Baldwin sám připomíná "titánské síly, jež byly osvobozeny průmyslovou revolucí XVIII. století a které změnily povrch země a všechny rysy jejího národního života". Proč v tomto případě Baldwin nemluví o postupném rozvoji?
Protože koncem XVIII. století zběhly se v krátké lhůtě radikální změny, vedoucí specielně k vyvlastnění malých průmyslníků. Všem, kdo se zamyslí nad logikou historického procesu, musí být jasno, že průmyslová revoluce XVIII. století, přerodivši Anglii od hlavy až do paty, nebyla by možná bez politické revoluce XVII. století.
Bez revoluce ve jménu buržoasních práv a buržoasní pracovitosti - proti aristokratickým privilegiím a šlechtické lenosti - by se neprobudil velký duch technických vynálezů, a nebylo by nikoho, kdo by je přizpůsoboval hospodářským účelům. Politická revoluce XVII. století vyrostší z celého předcházejícího vývoje připravila průmyslovou revoluci XVIII. století. Dnes potřebuje Anglie, jako všechny kapitalistické země, revoluce hospodářské, převyšující svým historickým významem daleko průmyslovou revoluci XVIII. století.
Ale tato nová hospodářská revoluce - přestavba celého hospodářství podle jednoho socialistického plánu - nemůže být vyřešena bez předchozí revoluce politické. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků je dnes mnohem větší překážkou na cestě hospodářského vývoje, než byla svého času cechovní privilegia, jež byla formou maloburžoasního vlastnictví. Poněvadž buržoasie v žádném případě se nevzdá dobrovolně svých vlastnických práv, je nezbytno uvést v pohyb smělé revoluční násilí. Podnes nevymyslila historie jiné metody. Ani pro Anglii nebude výjimky.
Co se tkne druhého citátu připisovaného mně misterem Baldwinem, jsem v největších rozpacích. Rozhodně popírám, že bych kdy a kde mohl říci, že existuje nějaká neměnná povaha ruského člověka, proti níž se ukázala revoluce bezmocnou. Odkud je ten citát? Z dlouhé zkušenosti vím, že ne všichni lidé, dokonce ani ne všichni ministerští předsedové, citují přesně. Zcela náhodně narazil jsem na jedno místo ve své knize "Otázky kulturní práce", které se plně celkem vztahuje k otázce, která nás zajímá. Uvedu celé to místo.
"Jak jsou odůvodněny naše naděje ve vítězství? Prvním podkladem je to, že v lidových masách se probudila kritika a aktivnost. Revolucí otevřel si náš národ okno do Evropy - rozumíme "Evropou" kulturu - jako před více než 200 lety petrovské Rusko otevřelo ne okno, ale okénko do Evropy pro špičky šlechticko-úřednického panstva. Ty pasivní vlastnosti mírnosti a pokory, které erárními nebo dobrovolně pošetilými ideology byly vykládány jako specifické, neměnné a posvěcené vlastnosti ruského lidu, ale ve skutečnosti byly jenom výrazem jeho otrockého útisku a kulturní odloučenosti - tyto žalostné, hanebné vlastnosti dostaly smrtelnou ránu v říjnu r. 1917. To ovšem neznamená, že neneseme v sobě následky minulosti. Neseme a ještě dlouho budeme nést. Ale velký přelom, nejen materiální, ale i psychický se udal. Nikdo už nebude smět odporučovat ruskému lidu založit svůj osud na základech mírnosti, pokory a shovívavosti. Ne, od nynějška přednostmi, jež vcházejí stále hlouběji do lidového vědomí, jsou: kritika, aktivnost, kolektivní tvorba. A na tento největší výboj národního charakteru opírá se především naše naděje na úspěch celé naší práce."
To je, jak vidíme, velmi málo podobno tomu, co mi připisuje mister Baldwin. K jeho ospravedlnění dlužno říci, že britská konstituce neukládá předsedovi vlády povinnost správně citovat. Co pak se týče předchozích případů hrajících v britském životě tuze velkou roli, není jich nijak nedostatek: co znamená v oboru falešných citátů samotný William Pitt!
Je možno namítnout: má to smysl přít se o revoluci s vůdcem toryů? Jaký význam může mít pro dělnickou třídu historická filosofie konservativního ministerského předsedy? Ale tu se ukazuje jádro otázky: filosofie Macdonaldova, Snowdenowa, Webbova a ostatních vůdců dělnické strany je toliko přezpíváním historické teorie Baldwinovy. Ukážeme to v dalším se vším nezbytným - postupným vývojem.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání Spisu).12 Robert Owen (1771-1858), známý anglický sociální utopista. Narodil se v rodině řemenáře. V dvaceti letech byl ředitelem textilní továrny v Manchestru. Později jako spolumajitel a ředitel textilní továrny v New Lanarku (Skotsko) začal prakticky provádět své sociálně-reformátorské záměry. Zkrátil značně pracovní den, zvýšil mzdu, zavedl hygienu do továrny a podobné. Tato opatření znamenitě zvýšila produktivitu dělnické práce. Owenův úspěch přiměl ho k agitaci mezi průmyslníky za vydání továrního zákonodárství v duchu těchto reforem. Agitoval bez úspěchu i ve Francii, Německu a jiných zemích. V Americe zakládá tak zvané "komuny organických zájmů", v nichž se pokouší uplatnit své zkušenosti, ale bez úspěchu. K chartismu se choval zamítavě. Pokládal za nesprávnou ideu třídního boje proletariátu a věřil v možnost klidné spolupráce dělnické třídy a proletariátu [?].
13 Podrobení Jižní Afriky. Už v letech 1806-1814 dobyla Anglie některých holandských kolonií v Jižní Africe. Od těch dob se její moc v těchto končinách rozšiřuje stále víc. Provokujíc jedny černošské kmeny k boji proti druhým, pracujíc mečem i podplácením, zmocnila se Anglie postupně téměř všech území, ležících kolem burských republik (Búrové, potomci hlavně holandských kolonistů) a snažila se odříznout je od moře, což se jí konečně také podařilo. Když v roce 1872 bylo v burské republice Transwaalu objeveno zlato, žádala Anglie od ní plné podrobení anglické kontrole. Búrové odmítli a tísněni stále více Angličany, vypověděli jim v roce 1880 válku, v níž dobyli řadu dosti značných vítězství. Liberál Gladston, vyměnivší konservativce Beaconsfielda, uzavřel s nimi mír, jímž zahraniční politika Transwaalu se dostala pod anglickou závislost. Když v roce 1894 byla objevena nová naleziště zlata v Transwaalu, vzal na se boj mezi anglickými dobyvateli a oběma burskými republikami (Transwaalem a republikou Oranžskou) ještě ostřejší formy. V roce 1899 prohlásila Anglie Búrům válku. V roce 1900 byl dobyt Transwaal, v roce 1901 republika Oranžská. Následkem války začalo se používat na dolech levnější práce Číňanů a černochů a vykořisťování země Angličany šlo plnou parou vpřed. Bezohledné uchvácení Jižní Afriky vzbudilo přirozený odpor mezi dělnickými masami v Evropě, ano i vlády kapitalistických států, polekané vzrůstem anglické moci, protestovaly proti násilí na "nešťastných" Búrech.
14 Whigové a toryové jsou dvě nejstarší strany v Anglii. Předky těchto stran jsou strany kulatohlavých a kavalírů, vzniklé v době Dlouhého parlamentu, (sr. poznámku 15) Kulatohlaví, představitelé malé obchodní buržoasie, byli hlavní silou revolučního parlamentu. Z této strany vznikli whigové. Strana kavalírů, která stála za královskou mocí, vyvinula se později ve stranu toryů. Obě strany se vyhranily tak, že whigové byli třídní organisací obchodní a průmyslové buržoasie, toryové třídní organisací velkostatkářské aristokracie. V další historii Anglie se ukázali whigové straníky rozšíření práv parlamentu a omezení královské moci; naopak toryové byli pro méně omezenou moc královu. Celá anglická historie XVIII. a XIX. století je nepřetržitým bojem whigů a toryů o moc, což jim však nepřekáželo, aby se v případě potřeby spojili k společnému odporu proti dělnickému hnutí. Současně však se opírali whigové ve svém zápasu proti toryům do značné míry o dělnickou třídu, jež tou dobou neměla samostatné strany. Po velkém vítězství whigů - volební reforma v roce 1832 - ztrácejí obě strany svou počáteční fysiognomii spolu se svými jmény. Whigové se spojují s radikály a s levými toryi ve stranu liberální; toryové tvoří jádro strany konservativní. Strana whigů, jež byla s počátku třídní organisací celé obchodní a průmyslové buržoasie, stává se po svém přerodu v liberální stranu představitelkou hlavně střední a malé, obchodně-průmyslové buržoasie. Toryové se mění ze strany agrární aristokracie v stranu konservativní, jejíž jádro tvoří velkostatkářská aristokracie a těžká, městská, průmyslová a finanční buržoasie.
15 Kulatohlaví a kavalíři a jejich úloha v občanské válce XVII. století, - předchůdci "whigů" a "toryů", strany kulatohlavých a kavalírů, vznikly v Anglii v době Dlouhého parlamentu (svolán v roce 1640). Strana kavalírů byla stoupenkyní královské moci a opírala se o královskou gardu; hlavní její jádro tvořili dvořané-statkáři. V náboženském ohledu snažila se zesílit starou episkopální, anglikánskou církev. Protivníci kavalírů, kulatohlaví, byli pro konstituční parlamentní soustavu a obnovení církve v duchu puritánském; hlavní sílu této strany tvořili maloburžoové, řemeslníci, obchodníci, svobodní malostatkáři apod. Občanská válka vrhla kavalíry v řady královské armády, proti níž kulatohlaví organizovali revoluční armádu parlamentu. Vítězi v této válce byli kulatohlaví, k nimž se přimkli independenti (sr. poznámku 16). V dalším část kulatohlavých spolu s independenty vedla válku proti umírněné části Dlouhého parlamentu, jež byla pro omezenou moc královskou.
16 Independenti (anglicky = nezávislí), protivníci královského absolutismu a anglikánské církve. Vyvinuli se v Anglii dávno před revolucí XVII. století. Systematická pronásledování, jimiž byli stíháni, donutila je emigrovat v masách do Ameriky a Holandska. Když se začala v Anglii revoluce, spojili se independenti s revoluční armádou parlamentu a pod vedením Cromwellovým vyšli jako vítězové z občanské války. Independenti byli téměř vesměs příslušníky městské a venkovské maloburžoasie. Byli mezi nimi jak straníci republiky, tak straníci omezené královské moci. Monarchistická restaurace vyvolala novou vlnu pronásledování independentů a opětovné masové stěhování do Ameriky. Tam independenti pomalu ztrácejí svůj revoluční charakter a stávají se jednou z mnoha náboženských sekt.
17 Boj Dlouhého parlamentu se samovládou Karla I. Dlouhý parlament, svolaný Karlem I. v roce 1640 po jedenáctileté přestávce v činnosti parlamentní, zaujal hned ostře oposiční linii v poměru ke králi. Parlament vydal rozkaz k uvěznění a popravě Stafforda, hlavního vůdce reakce, vyžadoval neodkladné osvobození všech politických vězňů a odmítnutí placení daní a přijal ustanovení o nezákonnosti jakýchkoli daní a dávek, nepotvrzených parlamentem. Král byl zbaven práva rozpouštět a svolávat parlament. Dlouhý parlament se obrátil ke králi s tak zvanou "velkou Remonstrací", tj. písemným aktem, v němž byly vyloženy hlavní principy anglické konstituce. Král odmítl potvrdit tento akt a nařídil uvěznění pěti hlavních vůdců parlamentní oposice. Když parlament odmítl vydat populární vůdce, začaly se obě strany spěšně hotovit k občanské válce.
18 Mistress Snowdenová, známá pracovnice fabiánského hnutí, žena Filipa Snowdena, jednoho z vůdců anglické nezávislé strany. Navštívila s anglickou dělnickou delegací Sovětské Rusko v roce 1920 a popsala své dojmy v knize "Po bolševickém Rusku".
19 Pitt William, mladší (1759-1806), anglický politik. Chráně a smiřuje zájmy velkých statkářů a průmyslové buržoasie, udržel se s kabinetem, jím roku 1783 utvořeným, až do roku 1801. Ve vnitřní i vnější politice umírněný freetrader (přívrženec volného obchodu). Ke koloniím vedl Pitt politiku jejich úplného zotročení a bezohledného vykořisťování. Velká francouzská revoluce, která dala popud k revolučnímu hnutí v Anglii a ohrozila její moc na pevnině, udělala z Pitta prudkého odpůrce revoluční Francie. Pitt se stává organisátorem a iniciátorem všech kontrarevolučních koalicí proti jakobínské Francii, jež se v tu dobu domohla úspěchů nejen politických, ale i vojenských. Obsazení Belgie Francií dalo popud k tomu, že Pitt v roce 1798 vypověděl Francii válku. Pitt potlačil s neuvěřitelnou krutostí povstání vzniklé v Irsku (1798) pod vlivem francouzské revoluce a ještě zesílil pronásledování v samé Anglii, štvanice revolucionářů, financování kontrarevoluční armády, podplácení tisku, organizace klevet, popouzení sousedů proti revoluční Francii - to byly prostředky, charakterizující tuto periodu kontrarevoluční činnosti Pittovy. Ne nadarmo byl Pitt ve Francii zosobněním světové reakce, a všichni nepřátelé Jakobínů byli pokládáni za agenty Pittovy. Ztrativ všechnu popularitu následkem vojenských neúspěchů, padl kabinet Pittův v roce 1801. V roce 1804, když velká vítězství Napoleonova začala rozhodně ohrožovat světové položení Anglie, byl Pitt anglickou buržoasií opět povolán k boji s Napoleonem. Krátce na to zemřel.
20 Občanská válka v Americe mezi Severem a Jihem a volební reforma v Anglii v roce 1867. Občanská válka v Americe, trvající po čtyři léta (1861-1865), vznikla následkem vzrůstu protikladů mezi průmyslovými severními státy a agrárními jižními, které pěstovaly v plantážích bavlnu a plně zachovaly otroctví. Signálem k válce byla volba presidenta Lincolna v listopadu 1860, jenž byl členem republikánské strany, bojující za odstranění otrokářství. Jižní státy vidouce ve volbě Lincolnově bezprostřední hrozbu jejich hospodářské soustavě, přistoupily neprodleně k válečným opatřením. Sever po dlouhém boji zvítězil. Výsledkem občanské války bylo zrušení otroctví v jižních státech (1865), jež od té chvíle vstoupily na cestu svobodného kapitalistického rozvoje. V občanské válce mezi Severem a Jihem podporovala těžká anglická buržoasie vesměs jižní státy, jež jí byly odbytištěm jejího zboží a hlavním dodavatelem laciné bavlny. Sympatie dělnických mas anglických byly vesměs na straně států severních. Vítězství severních států, zkompromitovavší politiku vlády, bylo v Anglii popudem k provedení nové volební reformy. Tato přivedla k volebnímu osudí všechny obyvatele hrabství, kteří platili nejméně 12 liber šterlinků nájemného, a všechny obyvatele měst, kteří platili nejméně deset liber za byt ročně. Věkový census byl stanoven na jedenadvacátý rok. Celkem se počet voličů zvětšil na jeden milion. Tato reforma, ač nedala voličům stejná práva a zachovala v plné míře majetkový census, byla přece na svou dobu velkým vítězstvím anglických dělníků.
21 Palmerston, Henry (1784-1865), význačný anglický politik. Začal svou kariéru jako člen strany toryů: pracoval v ministerstvu vojenských věcí. Později přechází k whigům a stává se v roce 1830 ministrem zahraničních záležitostí. Jsa ve vnitřní politice stoupencem některých liberálních reforem, je Palmerston ve své zahraniční politice otevřeným imperialistou, jenž dobýval Anglii systematicky nových kolonií na východě. Ve straně whigů stál na samém pravém křídle. Ke konci života se stal ministrem vnitra a provedl řadu reakčních opatření.