Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-19173. Mohli se bolševici v červenci chopiti moci?
Demonstrace, zakázaná vládou a Výkonným výborem, byla ohromná; druhý den se jí účastnilo ne méně než 500.000 lidí. Suchanov, který nenalézá dosti silných slov, aby odsoudil "krev a špínu" červencových dnů, píše přece jen: "Bez zření k politickým výsledkům nebylo lze patřit na toto podivu hodné hnutí lidových mas jinak než s nadšením. Nebylo možně, ač jsem je pokládal za záhubně, nebýt u vytržení nad jeho obrovským živelným rozmachem. Podle sčítání vyšetřující komise bylo zabito 29 osob, raněno 114 osob, na obou stranách asi tak stejně.
Že se hnutí začalo zespod, bez účasti bolševiků a jaksi i proti nim, uznávali v první hodiny i kompromisníci. Ale již v noci 3. července, zvláště na druhý den se oficiální hodnocení mění. Hnutí je prohlášeno za povstání a bolševici za jeho organisátory. "Pod heslem: ‚Všechnu moc sovětům'," napsal později Stankěvič, blízký Kerenskému, "dálo se dokonalé povstání bolševiků proti tehdejší sovětské většině, skládající se ze stran, jsoucích pro obranu vlasti." Obvinění z povstání je tu nejen metodou politického boje: tito lidé se v červenci příliš přesvědčili o vlivu bolševiků na masy a proto teď prostě ne a ne uvěřit, že se mohlo hnutí dělníků a vojáků převalit přes hlavy bolševiků. Trockij se snažil v zasedáni Výkonného výboru vysvětlit: "Nás obviňují z toho, že my vytváříme smýšlení mas; to není pravda, my se jenom snažíme, je vyjadřovat. V knihách vydaných odpůrci po říjnovém převratě, zvláště u Suchanova, lze se setkat s tvrzením, že prý bolševici teprve následkem porážky červencového povstání zatajili svůj skutečný cíl a kryli se řečmi o živelném hnutí mas. Ale což lze utajit jako poklad záměr ozbrojeného povstání, které vtahuje do svého víru statisíce lidí? Nebyli snad před Říjnem bolševici nuceni zcela nepokrytě vyzvat lid k povstání a připravovat se na ně viditelně všem? Neodhalil-li tento záměr nikdo v červenci, tu jenom proto, že takovýto záměr nebyl. Vstup kulometců a kronštadtských do Petropavlovské pevnosti v dohodě s její stálou posádkou - na tento "zábor" zvláště ukazovali kompromisníci! - naprosto nebyl aktem ozbrojeného povstání. Budova položená na ostrůvku víc žalář než vojenská posice - mohla snad být ještě útočištěm vojů ustupujících, ale nic by nemohla dát vojům útočícím. Demonstranti táhnoucí k Taurickému paláci kráčeli lhostejně mimo nejdůležitější vládní budovy, na jejichž zabrání byl by stačil jediný oddíl rudé gardy z Putilovky. Petropavlovskou pevnost uchvátili právě tak, jako uchvátili ulice, stanoviště stráží, náměstí. O pohnutku víc bylo k tomu proto, že v sousedství pevnosti byl palác Kšešinské, jemuž bylo možné přijíti z pevnosti na pomoc, kdyby bylo nějaké nebezpečí.
Bolševici učinili všechno, aby červencové hnutí udrželi v mezích demonstrace. Ale nepřebralo ono přes to přese všecko logikou věcí tyto meze? Na tuto politickou otázku je odpověď těžší než na otázku viny obyčejného zločinu. Lenin v hodnocení červencových dnů napsal hned, když se skončily: "Byla to protivládní demonstrace - to by bylo formálně nejsprávnější označení událostí. Ale o to právě jde, že to nebyla obyčejná demonstrace, že to bylo něco značně většího než demonstrace, ale menšího než revoluce." Když si masy osvojily nějakou myšlenku, chtějí ji uskutečnit. Důvěřujíce straně bolševiků, nepostačili však dělníci, a tím méně vojáci, dobrat se pevného přesvědčení, že do akce lze jíti jen na výzvu strany a pod jejím vedením. Zkušenost z února a dubna učila spíše opaku. Když Lenin říkal v květnu, že dělníci a rolníci jsou stokráte levější než naše strana, zobecňoval nepochybně zkušenost únorovou a dubnovou. Ale také masy zobecňovaly tuto zkušenost po svém způsobu. Říkaly si: dokonce i bolševici táhnou masy zpátky a zdržují. Demonstranti byli v červencových dnech úplně hotovi - kdyby se to bylo v postupu věcí ukázalo potřebným - učinit konec oficiální moci. Kdyby se bylo měšťáctvo vzepřelo, byli hotovi užíti zbraní. Potud tu byla složka ozbrojeného povstání. Nebylo-li však povstání přece jen přivedeno ani do polovice, neřku-li do konce, bylo to proto, že obraz zatemnili kompromisníci.
V předcházejícím svazku této práce jsme podrobně vylíčili paradox únorového řádu. Moci se od revolučního lidu dostalo drobným měšťáckým demokratům, menševikům a sociálním revolucionářům. Sami si tento úkol nevytkli. Sami nevydobyli moci. Proti své vůli se octli u moci. Proti vůli mas se snažili moc postoupit imperialistickému měšťáctvu. Lid liberálům nevěřil, ale věřil kompromisníkům, kteří však nevěřili sami sobě. A měli se svého stanoviska pravdu. I kdyby dokonce byli moc úplně postoupili měšťáctvu, byli by demokraté lecčím ještě zůstali. Chopivše se moci sami, musili se proměnit v nicku. Od demokratů musila by se téměř samočinně moc dokutálet k bolševikům. Bída to byla nenapravitelná, neboť tkvěla v organické nicotnosti ruské demokracie.
Červencoví demonstranti chtěli odevzdat moc sovětům. Na to bylo třeba, aby sověty souhlasily, že se jí ujmou. Zatím však dokonce i v hlavním městě, kde již většina dělníků a činné živly posádky šly za bolševiky, náležela ještě většina v sovětě, jak je to ve shodě se zákonem setrvačnosti, maloměšťáckým stranám, které patřily na atentát proti moci měšťáctva jako na atentát proti sobě. Dělníci a vojáci jasně cítili rozpor mezi svým smýšlením a mezi politikou sovětu, to jest mezi svým dneškem a včerejškem. Povstávajíce za moc sovětů, naprosto nepřinášeli svou důvěru kompromisní většině. Ale nevěděli jak se s ni vypořádat. Svrhnout ji násilím znamenalo by sověty rozehnat, místo aby se jim moc odevzdala. Dříve než našli cestu k obnově sovětů, pokusili se dělníci a vojáci podrobit je své vůli metodou přímé akce.
V provolání obou výkonných výborů o červencových dnech volali kompromisníci rozhořčeně dělníky a vojáky proti demonstrantům, kteří prý "zbraněmi se snažili vnutit svou vůli zástupcům vámi zvoleným". Jako by demonstranti a voličové nebylo jen dvoje pojmenování týchž dělníků a vojáků! Jako by voličové neměli právo vnucovat svou vůli zvoleným zástupcům! A jako by tato vůle záležela v něčem jiném než v požadavku dostát v povinnosti: dosíci moci na prospěch lidu. Kupíce se kolem Taurického paláce, křičely masy do uší Výkonného výboru táž slova, kterými bezejmenný dělník houkl na Černova, dodávaje jim opory mozolnou pěstí: "Ber vládu, když dávají". Kompromisníci odpověděli přivoláním kozáků. Páni demokraté by raději byli měli občanskou válku proti lidu než nekrvavé postoupení moci do vlastních rukou. První ovšem stříleli bělogvardějci. Ale politické ovzduší občanské války způsobili menševici a eseři.
Narazivše na ozbrojený odpor téhož orgánu, jemuž chtěli odevzdat moc, ztratili dělníci a vojáci vědomí cíle. Z mohutného masového hnutí byl vyražen jeho politický čep. Červencové tažení se okleštilo v politickou demonstraci, provedenou zčásti prostředky ozbrojeného povstání. Stejně dobře lze říci, že to bylo poloviční povstání za cílem, který nepřipouštěl jiných metod než demonstraci.
Zříkajíce se však moci, nevydávali ji však kompromisníci úplně ani liberálům: jak proto, že se jich báli - malý měšťáček se bojí velkého - tak i proto, že se báli o ně; čistě kadetská vláda byla by ihned masami svržena. A co víc: "v boji proti svévolným ozbrojeným akcím", jak ukazuje správně Miljukov, "má Výkonný výbor sovětu právo, vyhlášené v nepokojné dny 20. a 21. dubna, disponovat podle svého dobrého zdání ozbrojenými silami petrohradské posádky". Kompromisníci si tak jako dříve kradou dál moc zpod vlastní podušky. Aby čelil ozbrojenou mocí těm, kteří píší na své prapory heslo o moci sovětů, musí sovět ve skutečnosti soustředit moc ve svých rukou.
Výkonný výbor jde ještě dále: vyhlašuje i formálně v ty dny svou svrchovanost. "Kdyby revoluční demokracie uznala za nutné postoupiti veškerou moc Sovětu", pravilo se v resoluci ze 4. července, "pak náleží rozhodnutí této otázky jenom plenární schůzi výkonných výborů". Prohlásiv demonstraci za moc sovětů za protirevoluční povstání, ustavil se Výkonný výbor v touž dobu sám jakožto nejvyšší moc a rozhodoval o osudu vlády.
Když na úsvitu 5. července vešlo "první" vojsko do Taurického paláce, jeho velitel prohlásil, že oddíl se naprosto a cele podrobuje Ústřednímu výkonnému výboru. Ani slůvko o vládě! Ale také vzbouřenci byli ochotni podrobit se Výkonnému výboru jakožto vládní moci. Když se vzdávala Petropavlovská pevnost, stačilo, když její posádka prohlásila, že se podrobuje Výkonnému výboru. Nikdo nežádal podřízení oficiální moci. Ale i vojska přivolaná z fronty dávala se cele k disposici Výkonnému výboru. Ale když to bylo tak, proč se tedy potom prolévala krev?
Kdyby se boj byl dál na počátku středověku, byly by obě strany, jedna druhou ubíjejíc, citovaly tytéž výroky bible. Dějepisci formalisté dospěli by pak k závěru, že boj se vedl o výklad textu: středověcí řemeslníci a negramotní rolníci měli, jak víme, podivnou touhu dát se zabíjet pro filologické jemnůstky v zjeveních Janových a podobně ruští odštěpenci se dávali mučit pro otázku zda se žehnat křížem dvěma prsty nebo třemi. Ve skutečnosti se v středověku zrovna jako teď skrýval za symbolickými formulemi boj životních prospěchů, jejž třeba umět odhalit. Jeden a týž verš evangelia znamenal jedněm poddanství a druhým - svobodu.
Ale jsou ještě obdoby mnohem čerstvější a bližší. Ve Francii roku 1848 v červnových dnech bylo slyšet na obou stranách barikád totéž volání: "Ať žije republika!" Maloměšťáckým idealistům se proto červnové boje zdály nedorozuměním způsobeným netečností jedněch a vznětlivostí druhých. Ve skutečnosti chtěli měšťáci republiku pro sebe, kdežto dělnici republiku pro všechny. Politická hesla jsou často na to, aby prospěchy utajila, než aby je nazývala jejich jmény.
Přes všechnu paradoxnost únorového řádu, který kompromisníci ještě k tomu zakrývali marxistickými a národnickými hieroglify, je skutečný poměr tříd dosti průhledný. Třeba jenom nespouštěti s mysli dvojí povahu kompromisnických stran. Osvícení drobní měšťáci se opírali o dělníky a rolníky, ale bratříčkovali se s otitulovanými statkáři a vlastníky cukrovarů. Jsa článkem sovětské soustavy, skrze niž se požadavky spodních vrstev zdvíhaly až k oficiálnímu státu, byl Výkonný výbor zároveň politickým pláštíkem měšťáctva. Majetné vrstvy se "podrobovaly" Výkonnému výboru, pokud smýkal vládní mocí na jejich stranu. Masy se podrobovaly Výkonnému výboru, pokud doufaly, že se stane orgánem vlády dělníků a rolníků. V Taurickém paláci se křížily protilehlé třídní tendence, při čemž se ta i ona kryla jménem Výkonného výboru: jedna z nevědomosti a důvěřivosti, druhá z chladného výpočtu. Boj však se nevedl o nic většího, ani menšího než o to, kdo má vládnout této zemi: měšťáctvo nebo proletariát?
Ale jestliže se kompromisníci nechtěli moci chopit a měšťáctvo nemělo na to sil, snad že se v červenci mohli kormidla chopit bolševici? Ve dva kritické dny vypadla v Petrohradě moc úplně z rukou vládních orgánů. Výkonný výbor po prvé pocítil svou úplnou nemohoucnost. Chopit se za těchto okolností moci, nebylo by pro bolševiky znamenalo mnoho práce. Bylo lze se chopiti moci i v jednotlivých místech na venkově. Měla za takových okolností bolševická strana pravdu, když odmítla povstání? Nemohla ona, upevnivši se v hlavním městě a v některých průmyslových krajích, rozšířit pak svou vládu na celou zemi? To je důležitá otázka. Neboť nic tak nepomohlo ke konci války vítězství imperialismu a reakce v Evropě, jako nedlouhé měsíce kerenštiny, které vyčerpaly síly revolučního Ruska a přinesly nesmírnou újmu jeho mravní vážnosti u bojujících armád a pracujících mas Evropy, čekajících od revoluce nové slovo. Bolševici, kdyby byli zkrátili porodní bolesti proletářského převratu o čtyři měsíce - jaká to ohromná doba! - byli by dostali zemi méně vyčerpanou, vážnost revoluce v Evropě by byla méně podlomena. To by bylo nejen dalo sovětům ohromné výhody při vyjednávání s Německem, ale projevilo by to i veliký účinek na postup války a míru v Evropě. Vyhlídka byla příliš lákavá I Ale přes to přese všecko mělo vedení strany úplně pravdu, když se nedalo na cestu ozbrojeného povstání. Chopiti se moci je málo. Třeba ji udržet. Když v říjnu bolševici uvážili, že jejich hodina udeřila, nastala pro ně nejsvízelnější doba teprve po vzetí moci. Bylo třeba největšího vypětí sil dělnické třídy, aby se obstálo v nesčetných útocích nepřátel. V červenci tato hotovost k boji na vše odevzdanému ještě nebyla ani u petrohradských dělníků. Majíce možnost chopiti se moci, nabízeli ji Výkonnému výboru. Proletariát hlavního města, převážnou svou většinou již tíhnoucí k bolševikům, nepřerval dosud pupeční šnůru poutající jej ke kompromisníkům. Dosti ještě bylo ilusí v tom smysle, že by bylo lze slovem a demonstrací dosáhnout toho, co se chce; že lze nastrašením menševiky a esery pohnout k tomu, aby dělali společnou politiku s bolševiky. Dokonce ani pokročilá část třídy si jasně neuvědomovala, jak by se mohlo dospěti k moci. Lenin brzy nato napsal: "Skutečná chyba naší strany ve dnech 3. a 4. července, kterou již události ukázaly, bylo jen to… že strana pokládala ještě za možný pokojný vývoj politických přeměn tím, když se změní politika sovětu, zatím co ve skutečnosti se menševici a eseři už tak zapletli a svázali dohodou s měšťáctvem a zatím co měšťáctvo se už tak stalo protirevolučním, že o nějakém pokojném vývoji nemohlo být už ani řeči".
Byl-li proletariát politicky nestejnorodý a ne dosti rozhodný, tím více byla takovou rolnická armáda. Svým chováním ve dnech 3. a 4. července dala posádka úplnou možnost bolševikům chopit se moci. Ale v posádce byly také neutrální oddíly, které již navečer 4. července rozhodně se naklonily k vlasteneckým stranám. 5. července se neutrální pluky stavějí po bok Výkonnému výboru, kdežto pluky tíhnoucí k bolševictví se snaží ukázat se neutrální. To rozvázalo vládním orgánům ruce daleko větší měrou než opožděný příjezd vojsk z fronty. Kdyby byli bolševici netrpělivě sáhli 4. července po moci, byla by ji petrohradská posádka sama nejen neudržela, ale byla by i zabránila dělníkům v její obraně, až by nezbytně došlo na útok z venku.
Ještě měně příznivě vypadal stav věcí v armádě na frontě. Boj za mír a půdu, zvláště za červencové ofensivy, dělal armádu velmi vnímavou pro hesla bolševiků. Ale tak zvaně "živelné bolševictví" vojáků se naprosto v jejich vědomi nekrylo s pojmem určité strany, s jejím ústředním výborem a vůdci. Dopisy vojáků z té doby vyjadřují velmi výrazně tento stav armády. "Pamatujte, páni ministři a všichni hlavní předáci ‚ píše drsná vojenská ruka, "stranám my špatně rozumíme, jenom víme, že do minulosti, ani do budoucnosti není tak daleko; car vás vypovídal do Sibiře a vsazoval do žalářů, ale my vás posadíme na bodla." Svrchovaná míra rozhořčení proti předákům, kteří podvádějí, spojuje se v těchto řádcích s uznáním své nemohoucnosti: "stranám my špatně rozumíme". Proti válce a důstojnictvu kula armáda pikle neustále, užívajíc k tomu hesel z bolševického slovníku. Ale zdvihnout se k povstání za to, aby moc byla dána bolševické straně, armáda nebyla daleko ještě hotova. Spolehlivé oddíly na potlačení Petrohradu vybrala vláda z vojsk hlavnímu městu nejbližších, aniž narazila na činný odpor oddílů jiných, a přivezla je drahou - aniž se projevil odpor na železnicích. Nespokojená, rebelantská, snadno vznětlivá armáda zůstávala politicky netvárnou: bylo v ní příliš málo pevně semknutých bolševických jader schopných dáti stejný směr myslím a skutkům sypké vojenské masy.
Kdežto kompromisníci zase, aby postavili vojsko z fronty proti Petrohradu a proti rolnickému zápolí, užívali, a nikoli bez úspěchu, oněch jedovatých zbraní, které se reakce v březnu marně snažila uplatnit proti sovětům. Eseři a menševici říkali vojákům na frontě: z petrohradské posádky vás při vlivu bolševiků nikdo nevystřídá; dělníci nechtějí pracovat pro potřeby fronty; jestliže rolníci budou následovat bolševiky a uchvátí teď půdu, vojákům z fronty se již nic nedostane. Vojákům bylo třeba ještě dodatečné zkušenosti, aby pochopili, pro koho vláda ochraňuje půdu: zda pro vojáky z fronty nebo pro statkáře.
Mezi Petrohradem a mezi armádou na frontě byl venkov. Jeho ohlas na červencové události může být již sám o sobě velmi důležitým měřítkem při dodatečném posuzováni otázky, zda bolševici v červenci jednali správně, když se vyhnuli přímému boji o moc. Již v Moskvě byl revoluční tep mnohem slabší než v Petrohradě. Ve schůzi moskevského výboru bolševiků byla bouřlivá rozprava: jednotlivci náležící ke krajně levému křídlu strany, jako na příklad Bubnov, navrhovali zabrati poštu, telegraf, telefonní ústřednu a redakci Ruského Slova, to jest dáti se na cestu povstání. Výbor, jinak svým duchem velmi umírněný, rázně odmítl tyto návrhy, maje za to, že moskevské masy naprosto nejsou hotovy k takovým činům. Ale i přes zákaz sovětu bylo rozhodnuto uspořádat demonstraci. Na Skobelevovo náměstí se přihrnuly značně veliké davy dělníků s týmiž hesly jako v Petrohradě, ale s rozmachem daleko ne takovým. Posádka reagovala nestejně, jednotlivé oddíly se sice přidaly, ale jenom jediný přišel v plné zbroji. Dělostřelec Davidovskij, který potom v říjnových bojích měl účast velmi vážnou, vypravuje v svých vzpomínkách, že Moskva byla na červencové dny nepřipravena a že předáci demonstrace měli po ní "jakési mrazení" pro její neúspěch.
Do Ivanova-Vozneseňsku, textilního to střediska, kde sovět již byl pod vedením bolševiků, pronikly zprávy o petrohradských událostech zároveň s pověstí, že Zatímní vláda padla. V noční schůzi výkonného výboru, bylo usneseno, aby se jako přípravné opatření zřídil dozor nad telefonem a telegrafem. 6. července se v továrnách zastavila práce; demonstrace se účastnilo asi 40.000 osob, mezi nimi mnoho ozbrojených. Když se ukázalo, ‚že petrohradská demonstrace nevedla k vítězství, ivanovo-vozneseňský sovět rychle ustoupil.
V Rize, účinkem zpráv o petrohradských událostech, došlo v noci na 6. července na srážku bolševicky smýšlejících lotyšských střelců s "praporem smrti ‚ při čemž vlastenecky prapor musil ustoupit. Rižský sovět přijal těž noci resoluci pro moc sovětů. Dva dny později byla stejná resoluce přijata v hlavním městě uralském, Jekatěrinburku. To, že se od této chvíle heslo sovětské moci, vytčené v první měsíce jenom stranou, stalo programem jednotlivých místních sovětů, znamenalo nepochybně veliký pokrok. Avšak od resoluce pro moc sovětů do povstání pod prapory bolševiků byl ještě notný kus cesty.
V jednotlivých místech země staly se petrohradské události popudem, z něhož se rozpoutaly prudké spory místní. V Nižním Novgorodě, kde se ubytovaní vojáci dlouho zpěčovali odjeti na frontu, způsobili junkeři, poslaní tam z Moskvy, svými násilnými činy pobouření dvou místních pluků.
Vznikly z toho přestřelky, v nichž byli zabití a ranění, junkeři se vzdali a byli odzbrojeni. Orgány moci zmizely. Z Moskvy byla vypravena kárná výprava s vojskem trojí zbraně. V čele byl velitel vojsk moskevského okruhu, vznětlivý plukovník Verchovskij, pozdější ministr války za Kerenského, a předseda moskevského sovětu, starý menševik Chinčuk, člověk ne zrovna bojovný, pozdější vůdce družstevnictví a konečně sovětský vyslanec v Berlíně. Potřít však už neměli koho, neboť výbor zvolený povstalými vojáky už zatím, obnovil pořádek docela.
V tytéž asi hodiny a pro stejnou věc, odjezd na frontu, spikli se v Kijevě vojáci pluku nazvaného po hejtmanovi Polubotkovi; 5.000 vojáků zmocnilo se skladu zbraní, obsadilo pevnost, štáb okruhu, zatklo velitele a náčelníka milice, Zmatek v městě trval několik hodin, až spojeným úsilím vojenských orgánů, výboru veřejných organisací a orgánu ukrajinské Ústřední rady byli vězni vysvobozeni a velká část povstalců odzbrojena.
V dalekém Krasnojarsku byli si bolševici smýšlením posádky tak jisti, že i přes vlnu reakce, která se už v zemi začala, uspořádali 9. července demonstraci, které se zúčastnilo osm až deset tisíc osob, většinou vojáků. Proti Krasnojarsku byl vyslán z Irkutsku oddíl 400 mužů s dělostřelectvem pod vedením okružního vojenského komisaře esera Krakoveckého. Po dvou dnech dohadování a vyjednávaní, nezbytných při způsobu dvojvládí, rozložil se kárný oddíl agitací vojáků tak, že komisař si pospíšil vrátit jej do Irkutsku. Ale Krasnojarsk byl výjimka.
Ve většině gubernských a újezdních měst byl stav věcí daleko méně příznivý. V Samaře na příklad místní bolševická organisace, když uslyšela o boji v hlavním městě, "čekala na povel, ačkoliv spolehnutí nebylo téměř na nikoho". Jeden místní člen strany vypravuje: "Dělníci začali přáti bolševikům", avšak doufat, že se vrhnou do boje, nebylo možné; na vojáky spoléhat bylo možné ještě méně; pokud jde o organisaci bolševiků, "byly její síly docela slabé - byla nás hrstka; v sovětě dělnických zástupců bylo bolševiků jen několik, ve vojenském sověte tuším vůbec nebyli, vždyť se skládal skoro jenom ze samých důstojníku". Hlavní příčina slabého a nepříznivého ohlasu v říši byla ta, že venkov, který bez bojů přijal Únorovou revoluci od Petrohradu, stravoval nové skutečnosti a myšlenky mnohem pomaleji než hlavní město. Bylo třeba dodatečné lhůty, aby předvoj postačil politicky připoutat k sobě těžké zálohy.
Vědomí, k němuž právě dospěly lidové masy, rozhodující to instance revoluční politiky, činilo tudíž nemožným, aby se bolševici chopili moci v červenci. Zároveň ofensiva na frontě nutkala stranu, aby demonstracím čelila. Rozpad ofensivy byl zcela nezbytný. Ve skutečnosti se již začal. Ale země o tom ještě nevěděla. Nebezpečí záleželo v tom, že bude-li strana neopatrná, vláda může na bolševiky svalit odpovědnost za následky vlastní ztřeštěnosti. Bylo třeba poskytnouti ofensivě času, aby se vydala ze sil. Úvaha byla docela správná. Avšak události mají svou logiku nedbající politických úvah a tentokráte se tato logika krutě sesypala na hlavy bolševiků.
Neúspěch na frontě se projevil katastrofálně 6. července, když německá vojska protrhla ruskou frontu na dvanácti verstách do šířky a deseti verstách do hloubky. V hlavním městě se o průlomu zvědělo 7. července, kdy byly potlačovací a kárné akce na vrcholu. Po mnoha měsících, kdy už se vášně mohly utišit, anebo alespoň trochu ustoupit zdravému smyslu, psal Stankěvič, odpůrce to bolševictví nikoli právě nejzlostnější, přece ještě o "záhadné posloupnosti událostí", maje na mysli průlom u Tarnopolu následující hned za červencovými dny v Petrohradě. Tito lidé neviděli anebo nechtěli vidět skutečnou posloupnost událostí, která záležela v tom, že ofensiva začatá pod hrozbou dohodové hole, ofensiva marná, nemohla nepřivést k vojenské pohromě a zároveň nemohla nezpůsobit vzplání rozhořčení oklamaných revolučních mas. Což není teď už všechno jedno, jak to ve skutečnosti bylo? Spojit petrohradské vystoupení s neúspěchem na frontě bylo příliš lákavé. Vlastenecký tisk nejenom porážky neskrýval, naopak, ze všech sil ji zveličoval, nezastavuje se ani před vyzrazováním vojenského tajemství: uváděly se jmény divise a pluky, ukazovalo se jejich postavení. "Počínajíc 8. červencem", uznává Miljukov, "začaly noviny úmyslně uveřejňovat nepokryté telegramy fronty, které jako blesk omráčily ruskou veřejnost". V tom také byl cíl: otřást, zastrašit a ohlušit, aby tím snázeji bylo lze bolševiky spojit s Němci.
Provokace nepochybně měla jakýsi význam v událostech na frontě právě tak jako na ulicích Petrohradu. Po únorovém převratu vrhla vláda do armády na frontě značně mnoho někdejších četníků a strážníků. Nikdo z nich ovšem bojovat nechtěl. Ruských vojáků se oni báli víc než Němců. Aby dali zapomenout své minulosti, přizpůsobovali se těm nejradikálnějším náladám armády, podpichovali vojáky proti důstojníkům, hlučněji než jiní brojili proti kázni a ofensivě a nezřídka se i přímo vydávali za bolševiky. Udržujíce druh s druhem přirozené spojení lidí stejného osudu, utvářeli zvláštní řád zbabělosti a podlosti. Skrze ně pronikaly do vojska a rychle se šířily nejfantastičtější pověsti, v nichž se ultrarevolucionářství snoubilo s černosotěnstvím. V kritické chvíle byla tato individua první, jež dávala signál k panice. Na rozvratnou práci policistů a četníků ukazoval tisk nejednou. Neméně časté jsou poznámky toho druhu v tajných spisech armády samé. Ale nejvyšší velení mlčelo, těšíc se spíš tomu, že může ztotožňovat provokatéry s bolševiky. A tu pojednou po zhroucení ofensivy se to vše stalo řádnou metodou protibolševického boje a list menševiků se staral, aby v tom nepokulhával za nejšpinavějšími šovinistickými plátky. Křikem o "anarchobolševicích", německých agentech a někdejších četnících přehlušili vlastenci nikoli bez úspěchu na čas otázku, jaký je vůbec stav armády a jak je to s politikou míru. "Náš veliký průlom ve frontě Leninově," holedbal se nepokrytě kníže Lvov, "má, podle mého pevného přesvědčení, význam pro Rusko nesrovnatelně větší než průlom Němců na jihozápadní frontě."… Ctihodný předseda vlády se podobal komořímu Rodzjankovi v tom, že nerozlišoval, kde mluvit a kde raději pomlčet.
Kdyby se bylo 3. a 4. července podařilo zdržet masy od demonstrace, byla by se akce vylila do ulic jako následek tarnopolského průlomu. Ale oddálení jenom o několik dnů bylo by přineslo vážné změny do politického stavu věcí. Hnutí by naráz bylo nabylo většího rozmachu tím, že by ještě zachvátilo nejenom venkov, ale značně i frontu. Vláda by byla politicky obnažena a bylo by jí nesmírně svízelnější svalovat vinu na "zrádce" v týlu. Situace bolševické strany byla by výhodnější po všech stránkách. Avšak ani tehdy nebylo by mohlo jít o přímé dobytí moci. Jistotně lze tvrditi jenom jedno: kdyby bylo hnutí propuklo o týden později, nebylo by se reakci podařilo rozmáchnout v červenci tak vítězně. Právě ona "záhadná posloupnost" demonstrace a průlomu na frontě obrátila se úplně proti bolševikům. Vlna nespokojenosti a zoufalství, valící se s fronty, střetla se s vlnou ztroskotané naděje, jdoucí z Petrohradu. Naučení, jehož se dostalo masám v hlavním městě, bylo příliš kruté, aby bylo lze myslit na to, neprodleně obnovit boj. Zatím však prudký cit, vzbuzený nesmyslnou porážkou, hledal východisko. A vlastencům se nějakou měrou podařilo obrátit jej proti bolševikům.
V dubnu, červnu a červenci byly hlavní jednající figury tytéž: liberálové, kompromisníci a bolševici. Masy usilovaly ve všech těchto etapách dostat měšťáctvo od moci pryč. Ale rozdíl v politických následcích zásahu mas do událostí byl ohromný. Následek "dubnových dnů" pocítilo citelně měšťáctvo: anekční politika byla odsouzena, alespoň slovně, kadetská strana pokořena, bylo jí vzato ministerstvo zahraničí. V červnu se neskončilo hnutí ničím: proti bolševikům se jenom rozmáchli, ale ránu nedali. V červenci byla strana bolševiků obviněna ze zrady, rozmetána, zbavena ohně i vody. Jestliže v dubnu Miljukov vyletěl z vlády, v červenci Lenin přešel do podzemí.
Co způsobilo tak prudkou změnu v deseti nedělích? Je úplně zřejmé, že ve vládnoucích vrstvách se stal vážný přesun k liberálnímu měšťáctvu. Kdežto smýšlení mas se právě v tomto období od června do července prudce změnilo na prospěch bolševiků. Tyto dva protisměrné procesy se rozvíjely jsouce těsně závislé jeden na druhém. Čím více se dělníci a vojáci sráželi kolem bolševiků, tím rázněji musili kompromisníci podporovat měšťáctvo. V dubnu mohli ještě vůdci Výkonného výboru, starostliví o svůj vliv, vyjít o krok vstříc masám a hodit přes palubu Miljukova, pravda, vybaveného pořádným záchranným pasem. V červenci kompromisníci spolu s měšťáctvem a důstojnictvem ničili bolševiky. Změna v poměru sil byla tedy i tentokráte způsobena obratem politické síly nejméně stálé, maloměšťácké demokracie, jejím prudkým posunem k měšťácké protirevoluci.
Ale jestliže je to tak, jednali bolševici správně, když se přidali k demonstraci a vzali na sebe odpovědnost za ni? 3. července vysvětloval Tomskij myšlenku Leninovu: "Mluvit teď o akci nelze bez přání nové revoluce." A jak tedy potom se strana po několika hodinách dala v čelo ozbrojené demonstrace nikterak nevyzvavši lid k nové revoluci? Doktrinář tom spatří nedůslednost, anebo, ještě hůře, politickou lehkomyslnost. Tak se na to na příklad díval Suchanov, v jehož "zápiscích" je věnováno nemálo ironických řádků kolísání bolševického vedení. Ale masy zasahují do událostí nikoli podle doktrinářského pokynu, nýbrž tehdy, kdy to vyplývá z jejich politického vývoje. Bolševické vedení chápalo, že změnit politickou situaci může jenom nová revoluce. Avšak dělníci a vojáci to ještě nechápali. Bolševické vedení vidělo jasně, že pomalým zálohám třeba poskytnouti času, než si utvoří úsudek o dobrodružství ofensivy. Ale pokročilé vrstvy se draly do ulic právě pod účinkem tohoto dobrodružství. Veliký radikalismus co do úkolů splétal se při tom v jejich vědomí s ilusemi co do metod. Varování bolševiků nepůsobilo. Petrohradští dělníci a vojáci mohli přezkoušet stav věcí jenom vlastní zkušeností. Ozbrojená demonstrace se právě stala takovýmto přezkoušením. Avšak nezávisle na vůli mas mohlo se toto zkoušení proměnit v obecnou srážku a tím také v rozhodnou porážku. Za takovéhoto stavu věcí nesměla strana stát v ústraní. Umýt si ruce ve vodičce strategické mravouky bylo by prostě znamenalo vydat dělníky a vojáky jejich nepřátelům. Strana musila vstoupit na tu půdu, na kterou vstoupily masy, aby, neztotožňujíc se ani dost málo s jejich ilusemi, pomohla jim osvojiti si nezbytné úsudky při ztrátách co nejmenších. Trockij odpovídal v tisku nesčetným kritikům těchto dnů: "Nepokládáme za potřebné ospravedlňovati se před kýmkoliv z toho, že jsme neustoupili vyčkávavě stranou, ponechávajíce generálu Polovcevovi možnost ‚promluvit si' s demonstranty. Buď jak buď, náš zásah nemohl po žádné stránce způsobiti vzrůst obětí, aniž také proměnit chaotickou ozbrojenou demonstraci v politické povstání."
S prototypem "červencových dnů" se setkáváme ve všech dřívějších revolucích; jejich konec býval různý, obyčejně nepříznivý a často katastrofální. Takovýto úsek vývoje tkví ve vnitřní mechanice měšťácké revoluce, jestliže třída, která se nejvíce obětuje pro její úspěch a která si nejvíc od ní slibuje, dostává od ní nejméně. Zákonitost procesu je úplně jasná. Majetná třída, kterou k moci vynesl převrat, je náchylná míti za to, že tím již revoluce vyčerpala své poslání, a stará se nejvíce o to, aby dokázala svou spolehlivost silám reakce. "Revoluční měšťáctvo" budí nespokojenost lidových mas týmiž opatřeními, jimiž se snaží získat přízeň tříd, které svrhlo. Zklamání mas nastává velmi brzo, ještě dříve, než jejich předvoj stačí vychladnout po revolučních bojích. Úhel dopadu je určen úhlem odrazu. Lidu se zdá, že může novým úderem dodělat anebo napravit to, co dříve vykonal nedosti rázně. Odtud silný nátlak k nové revoluci, bez příprav, bez zření k zálohám a bez rozmyšlení, jaké budou následky. Proti tomu zase vrstva měšťáctva, která dospěla k moci, jako by jenom vyčkávala bouřlivého nátlaku zespod, aby se úplně vypořádala s lidem. Taková je sociální a psychologická podstata oné dodatečné poloviční revoluce, která se nejednou v dějinách stala východištěm vítězné protirevoluce.
17. července 1791 rozprášil Lafayette střelbou na Martově poli klidnou demonstraci republikánů, kteří se snažili obrátit s peticí k Národnímu shromáždění, jež chránilo věrolomnost královské moci tak jako ruští kompromisníci po 126 letech chránili věrolomnost liberálů. Royalistické měšťáctvo doufalo vypořádat se krvavou lázní se stranou revoluce navždy. Republikáni, jimž se ještě nezdálo, že by byli dosti silni k vítězství, vyhnuli se boji, což bylo docela moudré. Dokonce si pospíšili odlišit se od petičníků, což bylo ať tak či onak nedůstojné a nesprávné. Režim měšťáckého teroru přiměl jakobíny, aby ztichli na několik měsíců. Robespierre našel útočiště u stolaře Duplaye, skrýval se Desmoulins a Danton ztrávil několik neděl v Anglii. Ale royalistická provokace se přece jenom nepodařila: pobíjení na Martově poli nezabránilo republikánskému hnutí přijíti k vítězství. Veliká francouzská revoluce měla takto své "červencové dny" jak v politickém tak i v kalendářovém smysle slova.
Po 57 letech připadly "červencové dni" ve Francii na červen a nabyly nesmírně většího rozpětí a tragičnosti. Tak zvané "červencové dni" roku 1848 vyrostly s nepřekonatelnou silou z únorového převratu. Francouzské měšťáctvo vyhlásilo ve chvíli svého vítězství "právo na práci"; a tak jako vyhlašovalo, počínajíc rokem 1789, mnoho velkolepých věcí, tak právě se roku 1914 zapřisahalo, že vede svou válku poslední. Z pyšného práva na práci vznikly žalostné národní dílny, kde sto tisíc dělníků, kteří dobyli svým pánům moci, dostávali po 23 sous na den. Už po několika nedělích republikánské měšťáctvo štědré frázemi, ale lakotné penězi nenalézalo dosti hanlivých slov pro "darmožrouty" odkázané na hladový národní podíl. V nadbytku únorových slibů a v záměrnosti provokací před červnem se jeví národní rysy francouzského měšťáctva. Ale i kdyby toho nebylo, nemohli pařížští dělníci, majíce zbraně z února v svých rukou, nereagovat na rozpor mezi pyšným programem a žalostnou skutečností, na tuto nesnesitelnou protivu, která je každý den tloukla po žaludku i po vědomí. S jakýmto klidným a téměř neskrývaným výpočtem dával Cavaignac před veškerou vládnoucí společností rozrůstati se povstání, aby se s ním pak tím rázněji vypořádal. Ne méně než dvanáct tisíc dělníků bylo pobito republikánským měšťáctvem, ne méně než dvacet tisíc jich bylo vsazeno do žalářů a ostatní byli ztupeni ve víře v "právo na práci", které měšťáctvo vyhlásilo. Bez plánu, bez programu, bez vedení podobaly se červnové dni roku 1848 ohromnému a neodvratnému reflexu proletariátu, přiskřípnutého v jeho nejprostších potřebách a bolestně dotčeného v největších nadějích. Povstalé dělníky nejenom pobili, ale také pohaněli. Levý demokrat Flocon, spojenec Ledrua Rollinse, předchůdce Cereteliho, ujišťoval Národní shromáždění, že povstalci jsou koupeni monarchisty a cizími vládami. Kompromisníkům z roku 1848 nebylo třeba ani válečného ovzduší, aby objevili v kapsách rebelantů anglické a ruské zlato. Takto demokraté klestili cesty bonapartismu.
Ohromné vzplání Komuny bylo k záříjovému převratu 1870 v takovém poměru jako červnové dni k únorové revoluci 1848. Březnové povstání pařížského proletariátu bylo ze všeho nejméně dílem strategické rozvahy. Vzniklo z tragického spletení okolností, doplněného jednou z těch provokací, jaké dovede tak vynalézat francouzské měšťáctvo, když strach popohání jeho zlou vůli. Proti záměrům vládnoucí kliky, která především usilovala odzbrojit národ, chtěli dělníci bránit Paříže, kterou se po prvé snažili proměniti v Paříž svoji. Národní garda byla jim ozbrojenou organisaci, velmi blízkou sovětskému typu, i politickým vedením skrze svůj ústřední výbor. Nepříznivými politickými okolnostmi i politickými chybami se stalo, že se Paříž octla proti Francii, nepochopena, nepodporována, zčásti přímo venkovem zrazena, a dostala se do rukou rozpálených versaillců, kteří měli za sebou Bismarcka a Moltkeho. Rozvrácení a poražení důstojníci Napoleona III. ukázali se nenahraditelnými katy v službách něžné Marianny, kterou Prušáci v těžkých holinkách právě osvobodili z objetí domnělého Bonaparta. V pařížské komuně se reflektivní protest proletariátu proti podvodu měšťácké revoluce po prvé povznesl na úroveň proletářského převratu, ale zdvihl se a hned zase klesl.
Týden Spartakovců v lednu 1919 v Berlíně náleží k témuž typu polovičních revolucí v takovýchto obdobích přechodu, jako červencové dni v Petrohradě. Následkem převahy proletariátu v německém národě, zvláště v jeho hospodářství, přinesl listopadový převrat samočinně Radě dělnických a vojenských zástupců svrchovanou státní moc. Ale proletariát byl politicky totožný se sociální demokracií, která se sama ztotožňovala s měšťáckým řádem. Nezávislá strana (sociálně demokratická) zaujímala v německé revoluci místo, které v Rusku náleželo eserům a menševikům. Čeho se nedostávalo, byla bolševická strana.
Každý den po 9. listopadu vzbuzoval v německých dělnících živý cit, že jim cosi unika z rukou, že se jim něco bere a proklouzává mezi prsty. Úsilí udržet to, čeho se vydobylo, upevnit se a vyvinout odpor vzrůstalo den ode dne. Tato obranná tendence byla základem lednových bojů 1919. Spartakovská neděle se začala nikoli ze strategické úvahy strany, nýbrž pod nátlakem pobouření v nižších vrstvách. Rozvinula se z věci docela podružné - šlo o zachování místa policejního ředitele - ačkoli svými tendencemi znamenala počátek nového převratu. Obě organisace zúčastněné vedení, Spartakovci a leví nezávislí, byly nenadále zaskočeny, šly dále než chtěly a zároveň nešly do konce. Spartakovci byli ještě příliš slabí na samostatné vedení. Leví nezávislí couvali před metodami, které jediné mohly právě vésti k cíli, váhali a s povstáním si zahrávali, kombinujíce jej s diplomatickým vyjednáváním.[a]
Lednová porážka svými obětmi daleko nedosahuje číslic "červencových dnů" ve Francii. Avšak politický význam porážky se neměří jenom statistikou zabitých a postřílených. Dosti je toho, že mladá komunistická strana byla fysicky zbavena hlav, a nezávislá strana ukázala, že už samou podstatou svých metod nemůže přivésti proletariát k vítězství. Posuzujeme-li věc s hlediska rozsáhlejšího, rozvinuly se "červencové dni" v Německu v několika etapách: lednová neděle 1919, březnové dni 1921, říjnový ústup 1923. Všechno, co bylo potom v Německu, vyplývá z těchto událostí. Nedokončená revoluce se přepiala na fašismus.
Teď, kdy píšeme tyto řádky - začátkem května 1931 - připravuje nekrvavá, pokojná a slavná (tato přídavná jména se nikdy nemění) revoluce ve Španělsku před našima očima své "červnové dni", máme-li na mysli kalendář Francie, anebo dny "červencové" ‚ myslíme-li na kalendář ruský. Madridská zatímní vláda oplývajíc frázemi, které se často zdají jako přeloženy z ruštiny, slibuje veliká opatření proti nezaměstnanosti a nedostatku půdy, ale neodvažuje se sáhnout ani na jedinou starou sociální jízvu. Koaliční socialisté pomáhají republikánům sabotovat úkoly revoluce. Je snad nesnadné předvídat zimniční růst pobouření dělníků a rolníků? Nepoměr mezi pohybem revoluce mas a mezi politikou nových vládnoucích vrstev, toť pramen onoho nesmiřitelného sporu, jenž rozvinut pohřbí buď revoluci první, dubnovou, anebo povede k revoluci druhé...
Ačkoli hlavní masa ruských bolševiků cítila v červenci 1917, že dále než po určitou mez jíti nelze, nesmýšleli přece jen všichni docela stejně. Mnozí dělníci a vojáci byli náchylni hodnotit rozvíjející se události jako něco, kde se rozhoduje všecko. Metělev v svých vzpomínkách napsaných po pěti letech vyjadřuje se o smyslu událostí takto: "V tomto povstání byla hlavní naše chyba ta, že jsme navrhovali kompromisnickému Výkonnému výboru, aby se ujal moci... Měli jsme nenavrhovat a moci se chopit sami. Za druhou naši chybu lze pokládat to, že jsme skoro dva dny chodili ulicemi, místo abychom naráz obsadili všechny úřady, paláce, banky, nádraží, telegraf a zatkli celou Zatímní vládu" atd. Jde-li o povstání, je to příkaz nesporný. Avšak proměnit červencové hnutí v povstání, znamenalo by skoro jistojistě revoluci pohřbít.
Anarchisté vyzývající k boji ukazovali na to, že "také únorové povstání se provedlo bez vedení strany". Ale únorové povstání mělo úkoly již hotové, vypracované bojem pokolení, a nad únorovým povstáním se vznášela ruka oposiční liberální společnosti a vlastenecké demokracie, hotových to čekatelů moci. Červencové hnutí musilo si však razit dějinné řečiště zcela nové. Celá měšťácká společnost, počítajíc v to i sovětskou demokracii, byla mu nesmiřitelně nepřátelská. Tento pronikavý rozdíl mezi okolnostmi měšťácké a dělnické revoluce anarchisté neviděli nebo ho nechápali.
Kdyby se byla bolševická strana, svéhlavě trvajíc na doktrinářském zhodnocení červencového hnutí jakožto hnutí "nevčasného", obrátila k masám zády, bylo by poloviční povstání nezbytně upadlo pod rozptýlené a nejednotné vedení anarchistů, dobrodruhů a náhodných hlasatelů masového rozhořčení a zaniklo by v krvi neplodného zmítání. Ale i naopak, kdyby se byla strana, jež se dala v čelo kulometců a putilovských, zřekla svého zhodnocení stavu věcí a dala se zlákat na cestu rozhodných bojů, bylo by povstání nepochybně nabylo smělého rozmachu, dělníci a vojáci pod vedením bolševiků by se byli zmocnili vlády, avšak zároveň by tím byli připravili jenom porážku revoluce. Otázka moci v rozměru národním nebyla by rozhodnuta vítězstvím v Petrohradě jak tomu bylo v Únoru. Venkov by byl nepostačil hlavnímu městu. Fronta by byla převrat nepochopila a nepřijala za svůj. Železnice a telegraf byly by sloužily kompromisníkům proti bolševikům. Kerenskij a hlavní válečný stan byli by ustavili vládu pro frontu a venkov. Petrohrad by byl obležen. V jeho hradbách by se začal rozklad. Vláda by měla možnost vrhnout na Petrohrad značně velké masy vojáků. Povstání by se za těchto okolností skončilo tragedií petrohradské komuny.
Na červencovém rozcestí dějinných cest jenom zásah strany bolševiků předešel obě obdoby osudného nebezpečí: jak onu z červnových dnů 1848, tak i obdobu pařížské komuny z r. 1871. Jenom tím, že se strana dala směle v čelo hnutí, mohla zastavit masy v tu chvíli, kdy se demonstrace začala měnit v ozbrojené měření sil. Uder zasazený v červenci masám a straně byl značně veliký. Ale nebyl to úder rozhodný. Bylo obětí desítky a nikoli desetitisíce. Dělnická třída vyšla ze zkoušky nikoli zbavena hlav a nikoli vykrvácena. Uchovala své bojové kádry úplné a tyto kádry se mnohému naučily.
Ve dnech únorového převratu se projevila všechna předcházející mnoholetá práce bolševiků a v boji našli své místo pokročilí dělníci vychovaní stranou; ale strana tu ještě přímo nevedla. V dubnových událostech projevila svou dynamickou sílu hesla strany, ale samo hnutí se rozvinulo o své vůli. V červnu se ukázal ohromný vliv strany, ale masy jednaly ještě v mezích demonstrace stanovené oficiálně odpůrci. Teprve v červenci, vyzkouševši na sobě sílu náporu mas, vystupuje bolševická strana na ulice proti všem ostatním stranám a nejenom svými hesly, nýbrž i svým organisačním vedením určuje základní ráz hnutí. Význam semknutého předvoje se po prvé projevuje veškerou silou v červencových dnech, kdy strana - za velikou cenu - chrání proletariátu od rozmetání a zabezpečuje revoluci i sobě budoucnost.
"Jako technická zkouška", napsal Miljukov o významu, jejž měly červencové dni pro bolševiky, "byla jim tato skutečnost nepochybně neobyčejně užitečná. Ukázala jim, s jakými živly je jim jednat; jak třeba tyto živly organisovat; konečně, jaký odpor může projevit vláda, sovět a vojenské oddíly... Bylo zřejmé, že jakmile nastane čas, aby se zkušenost opakovala, vykonají ji soustavněji a vědoměji. Tato slova hodnotí správně význam červencové zkušenosti pro další vývoj politiky bolševiků. Ale dříve než mohla strana červencového naučení využít, musila projít několika neobyčejně trudnými nedělemi, v nichž se málo předvídavým nepřátelům zdálo, že síla bolševiků je již úplně zlomena.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a Stejnými znaky jako Spartakovská neděle vyznačovaly se i „červencové dni“ proletariátu československého, prosincové události r. 1920. Pozn. překl.