Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-19172. Červencové dni: vyvrcholení a ztroskotáni
Přímého vedení hnutí se od této chvíle ujímá petrohradský výbor strany, jehož hlavní agitátorskou silou byl Volodarskij. Úkol zmobilisovat posádku má Vojenská organisace. V její čelo byli už v březnu dáni dva staří bolševici, jimž organisace v svém dalším vývoji bude za mnohou práci zavázána díkem. Podvojskij byl výrazná a svérázná postava v řadách bolševictví s rysy ruského revolucionáře starého typu, někdejší seminarista, muž veliké, třebas neukázněné energie, s tvůrčí představivostí, která ovšem snadno upadala ve vymýšlení oslnivých věcí. Slovo "podvojština" nabylo později v řeči Leninově dobrodušně-ironického a varovného zabarveni. Ale slabým stránkám této rušné postavy bylo souzeno projevit se hlavně až po dobytí moci, kdy nadbytek možností a prostředků skýtal příliš mnoho podnětů marnotratné energii Podvojského a jeho zápalu pro dekorativní podniky. V okolnostech revolučního boje o moc činila ho jeho optimistická rozhodnost, obětavost, neúnavnost jedinečným vůdcem probouzejících se vojáků. Kdežto Něvskij, dříve soukromý docent, muž prosaičtějšího založení než Podvojskij, ale straně odevzdaný ne méně než on, naprosto ne organisátor, který se jen nešťastnou náhodou octl za rok na krátký čas na místě sovětského ministra dopravy, poutal k sobě vojáky prostotou, společenskou povahou a pozornou měkkostí. Kolem těchto předáků se seskupila skupina nejbližších pomocníků, vojáků a mladých důstojníků, z nichž některým bylo souzeno vykonati později ne malou úlohu. V noci na 4. července vstupuje Vojenská organisace naráz do popředí. Při Podvojském, který se bez námahy chápe velitelské úlohy, vzniká improvisovaný štáb. Do všech oddílů posádky se posílají stručné výzvy a příkazy. Na ochranu demonstrantů od útoku přikázáno k mostům vedoucím z předměstí do středu města a na křižovatky nejdůležitějších tepen postavit ozbrojené automobily. Kulometčíci už v noci postavili vlastní stráže k Petropavlovské pevnosti. Telefonem a rychlými posly zpraveny o zítřejší demonstraci posádky Oranienbaumu, Petěrhofu, Krásného Sela, a jiných míst hlavnímu městu nejbližších. Hlavní politické vedení zůstává arci ve výkonném výboru.
Kulometčíci se vrátili do svých baráků teprve k ránu, znaveni a zkřehlí, ač byl červenec. Noční déšť promáčel putilovce na nitku. Demonstranti se scházejí teprve k jedenácté hodině dopoledne. Vojenské oddíly přicházejí ještě později. První kulometný pluk je i dnes na ulici do jednoho muže. Ale dnes se mu již nedostává úkolu začínajícího činitele jako v předvečer. Na první místo vstoupily závody. Do hnutí se přidaly i ty závody, které včera zůstávaly stranou. Tam, kde předáci váhají nebo odporují, nutí dělnická mládež člena závodního výboru, službu konajícího, aby dal zatroubit na znamení ukončení práce. V Baltském závodě, kde převládali menševici a eseři, vyšly z pěti tisíc dělníků asi čtyři tisíce. V továrně na obuv Skorochodu, která byla dlouho pokládána za tvrz eserů, se zatím už smýšlení tak prudce obrátilo, že se starý delegát továrny, eser, několik dní nesměl ani ukázat. Stávkovaly všechny závody, konaly se schůze. Volili se vůdci demonstrace a delegáti, kteří měli odevzdat požadavky Výkonnému výboru. A znovu se statisíce daly na pochod všemi směry k Taurickému paláci a znovu desetitisíce zahýbaly cestou k palácku Kšešinské. Dnes je hnutí imposantnější a organisovanější než bylo včerejší: je poznat vědoucí ruku strany. Ale také ovzduší je dnes ohnivější: vojáci a dělníci se domáhají rozřešení krise. Vláda je v úzkých, neboť její bezmocnost je na druhý den demonstrace ještě zřejmější, než byla včera. Výkonný výbor čeká věrná vojska, ale dostava se mu odevšad zpráv, že na hlavní město jdou oddíly nepřátelské. Z Kronštadtu, z Nového Petěrhofu, z Krásného Sela, z přístavu Krasnaja Gorka, z celého nejbližšího okolí, po moři i po souši, se valí námořníci a vojáci s hudbami, zbraněmi a co je nejhorší, s bolševickými nápisy. Některé pluky, podobně jako tomu bylo v únorové dni, vedou s sebou své důstojníky, tváříce se, jako by jednali na jejich rozkaz.
"Schůze vlády se ještě neskončila," vypravuje Miljukov, "když přišla ze štábu zpráva, že na Něvském se střílí. Bylo rozhodnuto přeložiti schůzi do štábu. Tam byl kníže Lvov, Cereteli, ministr spravedlnosti Pereverzev a dva zástupci ministra vojenství. Byly chvíle, kdy se situace vlády zdála beznadějnou. Preobraženci, semenovci a izmajlovci, kteří se k bolševikům nepřidali, prohlásili vládě, že zachovávají ‚neutralitu'. Na Dvorcovém náměstí byli na ochranu štábu jenom invalidé a několik setnin kozáků." Generál Polovcev vydal ráno 4. července vyhlášku, že se bude Petrohrad čistit od ozbrojených davů; obyvatelům se přísně přikazovalo, aby zavírali domovní vrata a nevycházeli zbytečně na ulice. Strašný rozkaz se ukázal ranou do prázdna. Obvodnímu veliteli vojsk se podařilo vrhnout proti demonstrantům jen malé oddíly kozáků a junkerů. Kozáci a junkeři podněcovali ten den nesmyslné přestřelky a krvavé srážky. Praporčík prvního donského pluku, jenž chránil Zimní palác, vypovídal před vyšetřující komisí: "Rozkaz byl, odzbrojit nevelké skupiny lidí, kteří šli mimo, ať je to kdokoliv, a rovněž ozbrojené automobily. Vykonávajíce tento rozkaz, vybíhali jsme občas ve zbrani před palác a odzbrojovali jsme…" Ne příliš chytrá výpověď kozáckého praporčíka líčí bezvadně jak poměr sil, tak i obraz boje. "Vzbouřilá" vojska vycházejí z kasáren v rotách a praporech, vládnou na ulicích a náměstích. Vládní oddíly jednají ze zálohy, výpadem, v nevelkých oddílech, to jest zrovna tak, jak mají jednat povstalečtí partyzáni. Změna úloh se vysvětluje tím, že téměř všechny ozbrojené síly vlády jsou jí nepřátelské a v nejlepším případě neutrální. Vlada žije důvěrou Výkonného výboru, který se sám drží nadějí mas, které věří, že se Výkonný výbor konečně vzpamatuje a chopí se moci.
Největší rozmach dodalo demonstraci objevení se kronštadtských námořníků na petrohradské aréně. Již v předvečer, byli delegáti kulometčíků v posádce námořní pevnosti při práci. Na Kotvovém náměstí se na překvapeni místních organisací shromáždil tábor lidu z podnětu anarchistů přibylých z Petrohradu. Řečníci vybízeli na pomoc Petrohradu. Rošal, student medicíny, jeden z mladých hrdinů Kronštadtu a miláček Kotvového náměstí, se pokusil promluvit umírněnou řeč. Tisíce hlasů mu v tom zabránilo. Rošal, zvyklý jinému uvítání, musil s tribuny odejit. Teprve v noci se vysvětlilo, že bolševici v Petrohradě vyzývají lid na ulice. Leví eseři - v Kronštadtě nebyli a nemohli být eseři praví! - prohlásili, že také oni jsou hotovi účastnit se demonstrace. Tito lidé náleželi k jedné straně s Kerenským, jenž v týž čas sbíral na frontě vojska na rozmetání demonstrantů. Smýšlení bylo na nočním zasedání kronštadtských organisací takové, že dokonce i ostýchavý komisař Zatímní vlády Parčevskij hlasoval pro pochod na Petrohrad. Vypracován plán, zmobilisovány lodi, pro potřebu politického vystoupení z lodí v Petrohradě vydáno ze skladiště 75 pudů nábojů. Ke dvanácté hodině o polednách vjelo na vlečných lodích a osobních parnících asi 10.000 ozbrojených námořníků, vojáků a dělníků do ústí Něvy. Vystoupivše na obou stranách řeky, řadí se všichni do průvodu s puškami na řemenech, s hudbou. Za oddíly námořníků a vojáků jdou kolony dělníků Petrohradského a Vasilostrovského obvodu, smíchány s družinami rudé gardy. Po bocích pancéřové automobily, nad hlavami nesčetné prapory a nápisy.
Palác Kšešinské je na dva kroky odtud. Malý, suchý, jako dehet černý Sverdlov, jeden z prvních organisátorů strany, zvolený na dubnové konferenci do ústředního výboru, stál na balkoně a přičinlivě jako vždycky dával shora rozkazy svým mohutným basem: "S čelem průvodu dál dopředu, víc se srazit, zadní řady víc k sobě." Demonstranty přivítal s balkonu Lunačarskij, vždy hotový se nakazit náladami lidí stojících kolem, imponující svým vzhledem a hlasem, deklamačně krasomluvný, ne příliš slibný, ale často nezbytný. Dole mu bouřlivě tleskali. Ale demonstranti si nejvíce přáli poslechnout samého Lenina - toho rána, mimochodem, zavolali Lenina zpět z jeho dočasného finského útočiště - a námořníci se toho domáhali tak urputně, že Lenin, ač nebyl zdráv, nemohl jinak. Nevázáná, čistě kronštadtská vlna nadšení uvítala zespod vůdce, když se objevil na balkoně. Vyčkav netrpělivě a jako vždy zpola rozpačitě uvítání, začal Lenin dřív, než hlasy umlkly. Jeho řeč, již potom celé neděle přemílal nepřátelský tisk na všechny možné způsoby, se skládala z několika prostých hesel: pozdrav demonstrantům; výraz přesvědčení, že heslo "všechna moc sovětům" konec konců zvítězí; výzva k vytrvalosti a pevnosti. Za opětného volání a za zvuků hudby se manifestace rozestupuje k pochodu. Mezi tuto scénu a etapu následující, kdy poteče krev, se vklínila pitvorná příhoda. Vůdci kronštadtských levých eserů zpozorovali teprve až na Martově poli, že v čele demonstrace se nese ohromná standarta výkonného výboru bolševiků, která se tam objevila po zastávce u domu Kšešinské; hoříce stranickou závistí, žádali, aby standarta byla sundána. Bolševici odmítli. Tu eseři prohlásili, že vůbec odejdou. Z námořníků a vojáků však nikdo vůdce nenásledoval. Všechna politika eserů se skládala z takovéhoto paličatého kolísání, někdy komického, někdy tragického.
Na křižovatce Něvského a Litějného prospektu byl předvoj demonstrace neočekávaně zasažen střelbou, několik lidí bylo raněno. A ještě prudší palba následovala na křižovatce Litějného prospektu a Pantělejmonovské ulice. Vůdce kronštadtských Raskolnikov vzpomíná, jak krutě byli demonstranti zasaženi "nejistotou: kde je nepřítel? Odkud, s které strany se střílí?" Námořníci popadli pušky, začala se zmatená palba na všechny strany, několik lidí bylo zastřeleno a raněno. Jenom velmi těžce se podařilo zjednat trochu pořádku. Průvod se znovu pohnul vpřed za zvuků hudby, ale po sváteční náladě už nezbylo ani stopy. "Všude se zdál skryt nepřítel. Pušky již nespočívaly klidně na levém rameni, ale byly neseny v pohotovosti."
Krvavých srážek bylo za den v různých částech města dost. Nějakou část z nich nelze nepřisoudit nedorozumění, matenici, nesmyslným výstřelům a panice. Takovéto tragické nahodilosti jsou nezbytným výrobním nákladem revoluce, která sama je výrobním nákladem dějinného vývoje. Avšak také prvek krvavé provokace měl v červencových událostech nade vši pochybu svůj význam a ukázalo se to hned v ty dny a později i potvrdilo. "… Když demonstrující vojáci," vypravuje Podvojskij, "začali procházet Něvským prospektem a přilehlými čtvrtmi, objevovaly se zlověstné příznaky srážky: podivné výstřely, o nichž se nevědělo, odkud a kdo je pálí…. Kolon se nejprve zmocnilo rozčilení a nato vojáci, nejméně pevní a ukáznění, začali střílet o překot." V oficiálních Izvěstijích vylíčil menševik Kantorovič palbu na jednu dělnickou kolonu takto: "Sadovou ulicí šel šedesátitisící zástup dělníků mnoha závodů. Ve chvíli, kdy se ubírali mimo kostel, zazněl zvon na věži a jako na znamení se začalo se střech domů střílet z pušek i kulometů. Když se zástup dělníků vrhl na druhou stranu ulice, zazněly výstřely i se střech opačné strany." Ve vikýřích a na střechách, kde byli v únoru "faraoni" Protopopovovi, pouštěli se tentokráte do boje členové důstojnických organisací. Palbou po demonstrantech se pokoušeli nikoli bez úspěchu způsobit paniku a podnítit srážky vojenských oddílů navzájem. Při prohlídce domů, s nichž se střílelo, nacházela se hnízda s ukrytými kulomety a mnohdy se našli i sami střelci.
Hlavní příčinou krveprolití byly však vládní oddíly, bezmocné sice, aby hnutí zdolaly, zato však silné dost, aby vyprovokovaly. Asi v osm hodin večer, když byla demonstrace nejohnivější, byly, dvě kozácké setniny s lehkými děly vyslány na obranu Taurickeho paláce. Kozáci, zatvrzele se zpěčujíce mluvit cestou s demonstranty, což již samo byl zlý úkaz, vrhali se kde mohli na ozbrojené automobily a odzbrojovali jednotlivé skupinky. Děla kozáků na ulicích, zachvácených dělníky a vojáky, vypadala hrozne vyzývavě. Všechno napovídalo srážku. U Litějného mostu narážejí kozáci na sraženě zástupy nepřítele, jemuž se tu již podařilo na cestě k Taurickemu paláci zdolat tu a onu překážku. Minuta zlověstného ticha, kterou přerušují výstřely ze sousedních domů. "Kozáci začínají bubnovou palbu," píše dělník Metělev, "dělníci a vojáci, rozprchnuvše se do úkrytů anebo prostě ležíce pod ohněm pušek na dlažbě, odpovídají stejně. Palba vojáků nutí dělníky ustoupit. Prodravše se na Něvské nábřeží, dávají tři dělové salvy - výstřely z děl zaznamenaly i Izvěstija - ale zastiženi palbou z pušek ustupují k Taurickěmu paláci. Dělnická kolona, kterou potkávají, zasazuje kozákům rozhodnou ránu. Prchajíce od děl, koní a pušek snaží se kozáci skrýt za vraty buržoasních domů a rozptylují se. Srážka na Litějném prospektě, opravdová to malá bitva, byla největší bojovnou příhodou červencových dnů, a vypravování o ní je ve vzpomínkách mnohých účastníků demonstrace. Bursin, dělník ze závodu Eriksonova, jenž vystoupil společně s kulometčíky, vypravuje, jak kozáci, když se setkali s demonstrací, "začali hned palbu. Mnozí dělníci padli na zem mrtvi. I mě tu zasáhla kulka, projela mi nohou a v druhé noze uvízla… Na červencové dny mám živou památku, je to má zchromlá noha a má berla."… V srážce u Litějného prospektu bylo zabito 7 a poraněno a pohmožděno 19 kozáků. Z demonstrantů bylo zabito 6 a raněno asi 20 osob. Tu a tam se válely trupy koní.
Zajímavé je o tom jedno svědectví z tábora odpůrců. Averin, onen poručík, který ráno dělal partyzánské výpady na vzbouřence, kteří si vedli na ulicích zcela volně, vypravuje: "V osm hodin večer jsme dostali rozkaz od generála Polovceva vyjíti ve dvou setninách s dvěma rychlopalnými děly k Taurickému paláci… Došli jsme k Litějnému mostu, na němž jsem spatřil ozbrojené dělníky, vojáky a námořníky... Se svým předvojem jsem vyjel k nim a požádal je, aby vydali zbraně, ale má žádost nebyla splněna a celá tato tlupa se pustila na útěk na Vyborskou stranu. Sotva jsem vyrazil za nimi, když tu jakýsi neveliký voják bez výložek se obrátil tváří ke mně a střelil po mně, ale minul se cíle. Tento výstřel byl znamením, na které se na nás odevšud sesypala divoká palba. Z davu bylo slyšet křik: "Kozáci po nás střílejí." Opravdu to také tak bylo: kozáci slezli s koní a začali střílet, dokonce se pokusili střílet z děl, ale vojáci začali tak strašnou palbu, že kozáci musili ustoupit a rozptýlili se v městě." Není to nic nemožného, že po poručíku střílel voják: kozácký důstojník mohl z červencové tlupy čekat dříve kulku než přivítání. Ale mnohem podobnější pravdě jsou četná svědectví o tom, že první výstřely padly nikoli s ulice, nýbrž z úkrytů. Řadový kozák z též setniny jako praporčík vypovídal přesvědčeně, že po kozácích stříleli od budovy okresního soudu, potom z jiných domů v Samurské ulici i na Litějném prospektu. V sovětském oficiálním listě se připomínalo, že po kozácích, ještě než dojeli k Litějnému mostu, stříleli z kulometů z Kamenného domu. Dělník Metělev tvrdí, že když vojáci prohledali tento dům, našli v bytě jednoho generála zásoby střelných zbraní, mezi nimi i dva kulomety s náboji. To není nic, čemu by nebylo lze věřit. U osob velitelského sboru se za války soustřeďovalo ať už právem nebo podloudně mnoho všelikých zbraní. Pokušení zasypat shora tuto "chátru" olověným deštěm bylo příliš veliké. Pravda, výstřely padly po kozácích. Ale v davu červencových dnů žilo přesvědčení, že protirevolucionáři úmyslně střílejí po vládním vojsku, aby je podnítili k nemilosrdné odvetě. Důstojnictvo, včera ještě neomezeně vládnoucí, neví, kde jsou v občanské válce meze lsti a ukrutnosti. Petrohrad se hemžil tajnými a zpola tajnými důstojnickými organisacemi, těšícími se vysoké přízni a štědré podpoře. V důvěrné zprávě, kterou podal menševik Liber téměř měsíc před červencovými dny, se připomínalo, že spiklenečtí důstojníci měli zvláštní příchod k Buchananovi. Ovšem, cožpak se dohodoví diplomaté mohli nestarat o rychlé nastolení silné moci?
Liberálové a kompromisníci hledali ve všech výstřelcích ruku "anarchistických bolševiků" a německých agentů. Dělníci a vojáci z přesvědčení dávali vinu za červencové srážky a oběti vlasteneckým provokatérům. Na čí straně je pravda? Soud masy není ovšem bez chyby. Ale důkladně se mýlí, kdo myslí, že masa je slepá a lehkověrná. Kde se zachytne za co živého, tam tisícerýma očima a ušima chápe skutečnosti a dohady a na svém hřbetě ověřuje pověsti, z nichž jedny si uchovává, druhé odhazuje. Tam, kde si zprávy o masovém hnutí odporují, je asi z nich pravdě blíže ta, kterou si osvojily samy masy. Proto jsou pro vědu tak neplodní mezinárodní sykofantové typu Hippolyta Taina, kteří při badání o velikých lidových hnutích nedbají hlasu ulice, sbírajíce však pečlivě jalové klepy salonů, vznikající osamocenosti a strachem.
Demonstranti znovu oblehli Taurický palác a žádali odpověď. Tu chvíli, kdy se blížili kronštadtští, přivolala pod tím dojmem kterási skupina Černova. Ministr, k slovu ochotný, vycítiv smýšlení davu, promluvil tentokráte nevelikou řeč, dotknuv se vládní krise a poznamenal pohrdavě o kadetech vystouplých z vlády: "Jenom s pánembohem!" Přerušili ho výkřiky: "A proč jste už tak dávno nemluvili?" Miljukov vypravuje dokonce, že prý "vytáhlý dělník, přidržuje pěst před tváří ministra, vztekle křičel: "Ber, sukin synu, moc, když ji dávají." I když to není nic než anekdota, vyjadřuje přece neomaleně trefně samou podstatu červencového stavu věcí. Odpovědi Černovovy zajímavé nejsou, rozhodně mu nezískaly srdce kronštadtských… Již za dvě nebo tři minuty poté vběhl kdosi do zasedací síně Výkonného výboru s křikem, že Černova zatkli námořníci a chystají se ho soudit. V rozčilení, jež nelze vylíčit, vyslal Výkonný výbor na záchranu ministra několik svých čelných členů, a to jenom mezinárodovce a bolševiky. Černov potom vypovídal před vládní komisí, jak zpozoroval, když sestupoval s tribuny, za sloupovím u vchodu nepřátelské hnutí několika lidí. "Obklopili mne a nepouštěli ke dveřím…
Podezřelá osoba, velící námořníkům, kteří mě zadrželi, ukazovala stále na automobil, stojící nablízku... Tu chvíli se k automobilu přiblížil Trockij, vyšlý právě z Taurickeho paláce a postaviv se na stupátko automobilu, v němž jsem už seděl, promluvil stručnou řeč." Trockij navrhnuv, aby Černov byl propuštěn, vyzval lidi, aby zdvihli ruku, kdo je proti tomu. "Ani jedna ruka se nezdvihla; tu skupina, která mě zavedla do automobilu, se rozestoupila, tváříc se nespokojeně. Trockij, zdá se mi, řekl: ‚vám, občane Černove, nikdo nebrání vrátit se svobodně zpět'... Celkový obraz toho všeho nezanechal ve mně nejmenší pochyby, že tu šlo o předem připravený pokus temných lidí, jednajících bez vědomí ostatní masy dělníků a námořníků, pokus, vylákat mě ven a tam mě zatknout."
Týden před svým zatčením pravil Trockij ve společném zasedání výkonných výborů: "Tyto skutečnosti vejdou do dějin a my se je pokusíme vylíčit tak, jak byly… Pozoroval jsem, že u vchodu stojí hlouček ničemů. Řekl jsem Lunačarskému a Rjazanovovi, že jsou to lide z Ochranky, ze se snaží vtrhnout do Taurického paláce (Lunačarskij s místa: ‚Správně')... Poznal bych je mezi desetitisíci lidmi." V svém svědectví ze dne 24. července, už ze samovazby v Krestech, psal Trockij: "… Nejprve jsem zamýšlel ujet s automobilem s Černovem a s těmi, kdo jej zatkli, z davu ven, abych předešel srážky a paniku v davu. Ale praporčík Raskolnikov, jenž ke mně přiběhl, zvolal velmi rozčilen: ‚To není možné… Ujedete-li Černovem, řeknou zítra, že kronštadtští ho zatkli a zavřeli. Třeba Černova hned vysvobodit.' Jakmile jenom trubač vyzval dav, aby byl tiše a já mohl promluvit stručnou řeč, zakončenou otázkou: ‚A kdo je tu pro násilí, ať zdvihne ruku', - mohl se Černov hned bez překážky vrátit do paláce."
Svědectví dvou svědků, kteří v týž čas byli hlavními účastníky této události, vyčerpává vše, co se skutečně sběhlo. Ale to nikterak nebránilo tisku bolševikům nepřátelskému, aby příhodu s Černovem a "pokus o atentát" na Kerenského nevykládal jako nejpřesvědčivější důkaz toho, že bolševici organisovali ozbrojené povstání. Nebylo málo ukazování na to, zvláště v slovní agitaci, že zatčení Černova řídil Trockij. Tato verse se dostala dokonce i do Taurického paláce. Sám Černov, jenž dosti věrně vylíčil okolnosti své půlhodinné nesvobody v důvěrném podání vyšetřujícím orgánům, se však zdržel jakýchkoliv veřejných projevů o této věci, aby nebránil své straně rozsívat pohoršení proti bolševikům. K tomu pak byl Černov členem vlády, která vsadila Trockého do Krestů. Kompromisníci by ovšem mohli ukazovat na to, že hlouček temných spiklenců by se nikdy neodvážil tak drzého záměru, jako je zatčení ministra uprostřed davu za bílého dne, kdyby nedoufal, že nepřátelství masy k "postižené" osobě bude pro něj dostatečnou ochranou. Tak tomu také do jakési míry bylo. Nikdo z těch, kteří byli kolem automobilu, se z vlastního podnětu nepokusil Černova vysvobodit. A kdyby nadto všecko ještě byli někde zatkli i Kerenského, nebyli by se ovšem ani dělníci, ani vojáci horšili. V tomto smysle bylo mravní účastenství mas v skutečných i domnělých atentátech na socialistické ministry na bíle dni a dávalo oporu obvinění, vznesenému proti kronštadtským. Avšak než by byli takovýto nepokrytý důkaz kompromisníci vyslovili, musili si starostlivě uvědomit, že jim vtom brání zbytek jejich demokratického prestiže: vždyť třebas se ohrazovali proti demonstrantům, přece jenom nepřestávali být v čele soustavy dělnických, vojenských a rolnických sovětů v obleženém Taurickěm paláci.
V osm hodin večer oznámil generál Polovcev telefonicky Výkonnému výboru nadějnou zprávu: dvě kozácké setniny ve zbroji vyšly k Taurickému paláci. Nu konečně! Ale i tentokráte byli páni zklamáni v svém očekávání. Telefonní zvonky hrčící hned tu a hned tam, zvětšovaly jenom zmatek: kozáci zmizeli beze stopy, jako by se vypařili i s koňmi, sedly a rychlopalnými děly. Miljukov píše, že navečer se začaly ukazovat "první následky vládního rozkazu k vojskům": tak prý na pomoc z nesnází Taurickému paláci přispěchal 176. pluk. Tato zevně tak přesná poznámka je velmi zajímavá pro charakteristiku oněch qui pro quo, která nezbytně vznikají v prvním období občanské války, kdy se tábory teprve začínají roztřiďovat. K Taurickému paláci skutečně přibyl pluk ve zbroji: rance a stočené pláště na zádech, polní láhve a šálky po boku. Vojáci cestou promokli a unavili se: přišli z Krásného Sela. Toto byl ten 176. pluk. Jenomže se vůbec nechystal vládu vysvobodit: spjat s mežrayonci vystoupil pluk pod vedením dvou vojáků-bolševiků, Levinsona a Medvěděva, aby se domohl vlády sovětů. Předákům Výkonného výboru, kteří seděli jako na žhavém uhlí, se hned doneslo, že před okny se chystá utábořit k zaslouženému odpočinku pluk přišlý zdaleka v úplném pořádku i s důstojníky. Dan v stejnokroji vojenského lékaře obrátil sek veliteli s žádostí, aby poslal stráže na ochranu paláce. Stráže byly brzo opravdu poslány. Dan to oznámil s uspokojením, jak si lze myslit, předsednictvu, odkud se to dostalo do novin. Suchanov se v svých "Zápiscích" vysmívá pokoře, s níž bolševický pluk přijal příkaz menševického vůdce: další důkaz "nesmyslnosti" červencové demonstrace! Ve skutečnosti byla věc právě tak jednoduchá jako zase složitá. Velitel pluku, když se mu dostalo žádosti o stráže, obrátil se k službu konajícímu zástupci velitele, nějakému poručíku Prigorovskému. Prigorovskij byl na neštěstí bolševik, člen meziobvodní organisace, a ten se hned obrátil o radu k Trockému, jenž s nevelikou skupinkou bolševiků stál na pozorovatelském místě v jedné poboční síni paláce. Prigorovskij ovšem dostal radu, postavit stráže ihned jak náleží: je mnohem výhodnější míti u vchodů a východů přátele než nepřátele. Takto tedy chránil 176. pluk, který přišel na demonstraci proti vládě, tuto vládu od demonstrantů. Kdyby bylo opravdu šlo o povstání, byl by poručík Prigorovskij, maje za zády čtyři vojáky, bez práce zatkl celý Výkonný výbor. Ale na zatčení nikdo nemyslil, vojáci bolševického pluku konali stráž s dobrým úmyslem.
Poté, když byly kozácké setniny, jediná to překážka na cestě k Taurickému paláci, smeteny, zdálo se mnohým demonstrantům, že vítězství je zajištěno. Ve skutečnosti vězela hlavní překážka v Taurickém paláci samém. Společného zasedání výkonných výborů, které se začalo před šestou hodinou večer, se účastnilo 90 zástupců ze 54 továren a závodů. Pět řečníků, jimž bylo po dohodě dáno slovo, začalo mluvit s protesty proti tomu, že demonstranti byli pranýřováni v provoláních Výkonného výboru jako protirevolucionáři. "Vidíte, co je napsáno na plakátech," praví jeden řečník. "Takové je rozhodnutí, na němž se usnesli dělníci… Žádáme odstoupení deseti kapitalistických ministrů. Věříme Sovětu, ale ne těm, jimž věří Sovět… Žádáme, aby hned byla vyvlastněna půda, aby byl ihned zřízen dozor nad průmyslem, žádáme boj proti hladu, který nám hrozí"… Druhý řečník dodával: "Máte před sebou nikoli spiknutí, nýbrž zcela organisovanou akci. Žádáme postoupení půdy rolnictvu. Žádáme, aby byly odvolány příkazy, namířené proti revoluční armádě… Teď, kdy kadeti odepřeli s vámi pracovat, tážeme se vás, s kým se ještě chcete dohadovat? Žádáme, aby moc byla postoupena Sovětu." Propagační hesla z demonstrace 18. června se tu stala ozbrojeným ultimatem mas. Ale kompromisníci byli už přikováni příliš těžkými řetězy ke kolejnicím majetných vrstev. Moc sovětů? Ale to znamená především smělou politiku míru, roztržku se spojenci, roztržku s vlastním měšťáctvem, úplné osamocení a záhubu v několika nedělích. Ne, odpovědná demokracie se nedá na cestu dobrodružství! "Nynější okolnosti," pravil Cereteli, "znemožňují v petrohradském ovzduší provést jakékoliv nové rozhodnutí." Proto nezbývá nic jiného než: "uznat vládu v tom složení, v jakém zůstala… Svolat mimořádný sjezd sovětů, který by se konal za dvě neděle… v takovém místě, kde by mohl nerušeně pracovat, nejlépe v Moskvě".
Avšak průběh schůze je stále rušen. Do dveří Taurického paláce se děrou putilovci: přihrnuli se teprve navečer, unavení, podráždění a neobyčejně rozčíleni. "Cereteli, sem s Ceretelim! Dav třiceti tisíc vysílá do paláce své zástupce, tu a tam se na ně křičí na zdůraznění, že nevyjde-li Cereteli dobrovolně, že ho budou musit vyvést násilím. Od hrozby k činu je ještě daleko, ale věc nabývá přece jen prudkého obratu a bolševici pospíchají zasáhnout. Zinověv později vypravoval: "Naši soudruzi mi navrhli, abych vystoupil před putilovce… Moře hlav, jaké jsem ještě neviděl. Několik desetitisíc lidí se tu srazilo hruď na hruď. Křik ‚Sem s Ceretelim!' nepřestával… Začal jsem: ‚Místo Cereteliho vyšel jsem ‚k vám já!' Smích. To změnilo náladu. Mohl jsem promluviti dosti dlouhou řeč… V závěru jsem vyzval také toto posluchačstvo, aby se klidně rozešlo a zachovalo naprostý pořádek a v žádném případě se nedalo strhnout k jakýmkoliv výbojným činům. Shromážděni posluchači bouřlivě tleskají, stavějí se do řad a začínají se rozcházet." Tato příhoda je skvělým svědectvím jak o silné nespokojenosti mas, tak i o tom, že neměly výbojného záměru, jakož i o skutečné úloze strany v červencových událostech.
Zatím co Zinověv mluvil k putilovcům na ulici, vešla hřmotně do zasedací síně četná skupina putilovských zástupců, někteří se zbraněmi. Členové výkonných výborů vyskakují se svých míst. "Někteří neprojevují dost smělosti a sebevlády", píše Suchanov, jenž výrazně vylíčil tuto dramatickou chvilku. Jeden z dělníků "typický to sansculot, s čepicí na hlavě a v krátké modré nepřepásané bluze, s puškou v ruce" vyskakuje na řečnickou tribunu chvěje se rozčilením a vztekem… "Soudruzi! Jak dlouho budeme my dělníci snášet zradu? Paklujete se s buržoasií a se statkáři… Nás putilovců je tu 30.000… My se domůžeme své vůle!"… Čchejdze, před jehož nosem poskakovala puška, projevil pevnost. Klidně se naklonil se svého vyvýšeného místa, vstrčil do chvějící se ruky dělníkovy tištěnou výzvu: "Tady si prosím soudruhu vezměte a přečtěte si to. Tady je řečeno, co mají dělat putilovští soudruzi"… Ve výzvě nebylo řečeno nic, než že demonstranti mají jít domů, jinak budou zrádci revoluce. Ano a co jiného mohli říci menševici než to?
V agitaci pod okny Taurického paláce, tak jako vůbec v agitační vichřici tohoto období, zaujímal význačně místo Zinověv, řečník to neobyčejné sily. Jeho vysoký tenorový hlas uváděl posluchače v první chvíli v podiv, ale pak ho upoutával svéráznou hudebností. Zinověv byl rozený agitátor. Dovedl se nakazit náladou masy, chvěti se jejím rozechvěním a nalézat pro její city a myšlenky výraz poněkud snad nabubřelý, ale uchvacující. Odpůrci nazývali Zinověva největším demagogem mezi bolševiky. Tím obyčejně uznávali nejsilnější jeho rys, to jest schopnost pronikat do duše lidu a hrát na jejích strunách. Nelze však popírat, že Zinověv, jsa jenom agitátor, nikoli teoretik a nikoli revoluční stratég, snadno se dal unést, když jej nezdržovala vnější kázeň, k demagogii ne už v obyčejném, ale vědeckém smysle toho slova, to jest projevoval sklon obětovat dlouhodobý zájem chvilkovému úspěchu. Agitační postřeh Zinověvův dělal ho neobyčejně cenným rádcem, pokud šlo o konjunkturní politické hodnocení, ale ne o víc. Na schůzích strany dovedl přesvědčovat, získávat a očarovat, když se objevil s hotovou politickou myšlenkou, vyzkoušenou v masových schůzích a jakoby prosycenou nadějemi a nenávistí dělníků a vojáků. A naopak zase byl Zinověv ve schůzi nepřátelské, dokonce i v tehdejším Výkonném výboře, schopen dát nejpříkřejším a nejvýbušnějším myšlenkám formu, uchvacuje mysli těch, kteří se zprvu na něho dívali nedůvěřivě. Aby se dosáhlo takovýchto neocenitelných výsledků, na to nestačilo jediné vědomí, že pravda je na straně řečníkově; bylo mu nezbytně třeba uspokojivé jistoty o tom, že politická odpovědnost je s něho sňata nadějnou a pevnou rukou. Takovou jistotu mu dával Lenin. Zinověv vyzbrojený hotovým strategickým obrazem odhalujícím samé jádro věci naplňoval jej vynalézavě a bystře svěžími, hlasy, protesty a požadavky, právě před chvilkou zachycenými na ulici, v závodě nebo kasárnách. V takovéto chvíle to byl ideami přenosný mechanismus mezi Leninem a masou a zčásti mezi masou a Leninem. Svého učitele Zinověv následoval vždy až na několik velmi málo případů; ale hodina rozporů nastala hned, kdy se rozhodoval osud strany, třídy a země. Agitátoru revoluce se nedostávalo revolučního charakteru. Pokud šlo o dobývání myslí a duší, byl Zinověv neúnavným bojovníkem. Ale pozbýval bojovné jistoty hned, když se střetl tváří v tvář s nezbytností činu. Tu se potácel stranou od masy tak jako od Lenina, reagoval jen na hlasy nerozhodnosti, chápal se pochyb, viděl jenom překážky a jeho lichotivý, téměř dívčí hlas projevoval vnitřní slabost, pozbývaje přesvědčivosti. Pod okny Taurického paláce v červencových dnech byl Zinověv neobyčejně činný, vynalézavý a silný. Pozdvihoval do nejvyšších tónů rozechvění mas ne proto, aby vyzýval k rozhodným skutkům, nýbrž naopak, aby od nich zdržoval. To bylo v shodě s potřebou chvíle a s politikou strany. Zinověv byl úplně v svém živlu.
Srážka na Litějném prospektě způsobila v rozvoji demonstrace prudký přelom. Nikdo se již nedíval na průvod s oken nebo balkonů. Obyvatelstvo solidnějšího typu plnilo nádraží a opouštělo město. Uliční boj se měnil v rozptýlené potyčky bez určitého cíle. V nočních hodinách se prali demonstranti s vlastenci, samovolně se odzbrojovalo a odevzdávaly se pušky z jedněch rukou do jiných. Skupiny vojáků z rozpuštěných pluků jednaly po různu tam a onde. "Temné živly a provokatéři, kteří se na ně přilepili, ponoukali je k anarchistickým činům," dodává Podvojskij. Skupiny námořníků a vojáků, pátrající po vinnících střelby se střech domů, dělaly prohlídky sklepů. Tu a tam pod záminkou prohlídek se loupilo. S druhé strany se začaly zase pogromové útoky. Kramáři se chutě vrhali na dělníky v těch částech města, kde se jim zdálo, že jsou dost silní a bili je nemilosrdně. "Tlupa, řvoucí ‚Bij židy a bolševiky, do vody s nimi!'," vypravuje dělník Afanasjev ze závodu Nový Lessner, "vrhla se na nás a dala nám co pro to". Jeden z postižených dělníků zemřel v nemocnici, samého Afanasjeva, zbitého a zkrvavělého, vytáhli námořníci z Jekatěrinského kanálu…
Srážky, oběti, marnost boje a nepostižnost jeho praktických cílů, všechno to vyčerpávalo hnutí. Ústřední výbor bolševika se usnesl: vyzvat dělníky a vojáky, aby demonstraci skončili. Tentokráte se tato výzva, oznámená ihned Výkonnému výboru, již téměř ani nesetkala s odporem v masách. Masy se rozptýlily do předměstí a na zítřek se již nechystaly obnoviti boj. Pocítili, že s otázkou moci je to mnohem složitější, než se jim zdálo.
Obležení Taurického paláce se úplně skončilo, okolní ulice byly prázdné. Ale výkonné výbory bděly dál, s přestávkami, při rozvleklých řečech, bez smyslu a cíle. Teprve později se ukázalo, že kompromisníci na cosi čekali. V sousedních místnostech se stále ještě tlačili delegáti závodů a pluků. "Už je dávno po půlnoci", vypravuje Metělev, "a my stále ještě čekáme na ‚rozhodnutí'… Znaveni a vyhladovělí brouzdali jsme se Alexandrovskýrn sálem… Ve čtyři hodiny ráno na 5. července byl našemu očekávání učiněn konec... Do otevřených dveří hlavního vchodu paláce se hlučně vedrali ozbrojení důstojníci a vojáci". Celá budova se otřásá zvuky plechových nástrojů hrajících marseillaisu. Dupot nohou a třesk nástrojů v tuto časnou ranní hodinu budí v zasedacím sále neobyčejně pohnutí. Zástupci vyskakují se svých míst. Nové nebezpečí? Ne, na řečnické tribuně je Dan... "Soudruzi", prohlašuje Dan, "uklidněte se! Není nebezpečí! To přišly pluky věrné revoluci". Ano, to přišla konečně dlouho očekávaná věrná vojska. Zabírají průchody, zlobně napadají nemnohé dělníky, kteří ještě zůstali v paláci, odnímají zbraně těm, kteří je mají, zatýkají a odvádějí. Na tribunu vstupuje poručík Kučin, čelný menševik, ve zbroji. Předsedající Dan ho vítá v svém objetí za vítězných zvuků hudby. Zakuckávajíce se nadšením a sežehujíce vítěznými pohledy levé zástupce, berou kompromisníci druh druha za ruku, otvírají široko ústa a své nadšení vlévají do zvuků marseillaisy. "Typická scéna začátku protirevoluce! poznamenává hněvivě Martov, ktery si dovedl všeličehos všimnout a všelicos pochopit. Politický smysl scény zaznamenané Suchanovem se stane ještě výmluvnějším, připomeneme-li, že Martov náležel k též straně jako Dan, pro něhož tato scéna byla největším vítězstvím revoluce.
Teprve v tuto chvíli, pozorujíc kypějící radost většiny, začalo levé křídlo náležitě chápat, v jakém osamocení se octl vrchní orgán oficiální demokracie, když skutečná demokracie vyšla na ulice. Tito lidé 36 hodin mizeli jeden za druhým za kulisami, aby se z telefonní budky spojovali se štábem, s Kerenským na frontě, aby žádali o vojska, vyzývali, přesvědčovali, přemlouvali, znovu a znovu vysílali agitátory a znovu čekali. Nebezpečí minulo, ale ochromení ze strachu zůstalo. A dusot "věrných" v pět hodin ráno zazněl v jejich uších jako osvobozující symfonie. S tribuny zazněly konečně nepokryté řeči o šťastně potlačené ozbrojené vzpouře a o nezbytnosti vypořádat se tentokráte s bolševiky úplně. Oddíl, jenž vstoupil do Taurickeho paláce, nepřijel z fronty, jak se mnohým v zápalu zdálo: byl složen z vojsk petrohradské posádky, hlavně z tří nejzaostalejších gardových praporů, preobraženského, semenovského a izmajlovského. 3. července se tyto pluky prohlásili neutrálními. Marně se je pokoušeli získat autoritou Výkonného výboru: vojáci seděli zachmuřeně v kasárnách a vyčkávali. Teprve v druhé polovici 4. července objevila moc konečně účinný prostředek: preobražencům ukázali doklady, dokazující jasně jako že dvakrát dvě jsou čtyři, že Lenin je německý zved; to zapůsobilo. Zpráva se roznesla po plucích. Důstojníci, členi plukovních výborů, a agitátoři Výkonného výboru, se pustili do práce plnou parou. Smýšlení neutrálních praporů se změnilo. Na úsvitě dne, kdy jich už vůbec nebylo třeba, podařilo se je sehnat a vésti liduprázdnými ulicemi k opuštěnému Taurickému paláci. Marseillaisu hrála hudba izmajlovského pluku, téhož pluku, jemuž jakožto nejreakčnějšímu pluku připadl 3. prosince 1905 úkol zatknouti první petrohradský Sovět dělnických zástupců zasedající za předsednictví Trockého. Slepý režisér dějinných scén dosahuje na každém kroku překvapujících divadelních účinků, aniž jich ani dost málo chtěl: popouští prostě uzdu logice věcí.
* * *
Když se ulice vyčistily od mas, rozpřáhla mladá revoluční vláda své podagricke údy: zatýkali se zástupci dělníků, odnímaly se zbraně, jeden městský obvod se odřezával od druhého. Asi v šest hodin ráno se zastavil před redakcí Pravdy automobil obsazený junkery a vojáky s kulometem, který byl hned postaven do okna. Po odchodu nežádoucích hostí byla redakce obrazem zpustošení: zásuvky stolů vylámány, podlaha plná roztrhaných rukopisů, telefonické vedení strženo. Ještě větší zpustošení po- stihlo tiskárnu, na niž dělníci minulé tři měsíce sbírali peníze: rotačky zničeny, monotypy polámány, sázecí stroje rozbity. Nadarmo bolševici obviňovali vládu Kerenského, že nemá dost ráznosti!
"Ulice již celkem nabyly normální tvářnosti", píše Suchanov. "Shluků a táborů na ulici již téměř není. Obchody jsou skoro všechny otevřeny". Od rána se rozšiřuje provolání bolševiků skončit demonstrace, poslední to plod rozbité tiskárny. Kozáci a junkeři zatýkají na ulicích námořníky vojáky, dělníky a odvádějí je do žalářů a na hlavní strážnice. V obchodech a na chodnících se mluví o německých penězích. Zatčen je každý, kdo promluví jediné slovo ve prospěch bolševiků. "Již nelze prohlásit, že Lenin je čestný muž: hned odvádějí na komisariát". Suchanov jako vždy se tu jeví jako vnímavý pozorovatel toho, co se děje na ulicích buržoasie, inteligence a měšťanstva. Ale jinak vypadají dělnické čtvrti. V továrnách a závodech se ještě nepracuje. Nálada je nepokojná. Rozšiřují se pověsti, že z fronty přijela vojska. Ulice Vyborské čtvrti se plní skupinami diskutujícími, co dělat, budou-li dělníci napadeni. "Krasnogvardějci a vůbec dělnická mládež", vypravuje Metělev, "se chystá vniknout do Petropavlovské pevnosti na pomoc obleženým oddílům. Zastrkujíce si ruční pumy do kapes, za holínky, do rukávů, plaví se na loďkách přes řeku, z části přecházejí mosty." Sazeč Smirnov z Kolemenské čtvrti vzpomíná: "Viděl jsem, jak po Něvě přijíždějí vlečné lodi s gardovými námořníky z Duderhofu a Oranienbaumu. Ke 2. hodině v noci začala se situace obracet nepříznivě… Viděl jsem, jak se námořníci vraceli do Kronštadtu jednotlivě, pokradmu… Rozšiřovala se zpráva, že všichni bolševici jsou němečtí zvědi. Štvanice se zdvihla hanebná"... Historik Miljukov dělá uspokojivě závěry: "Smýšlení i obecenstvo na ulicích se úplně změnilo. Navečer byl Petrohrad úplně klidný".
Pokud vojska z fronty ještě nedojela, zastíral štáb okruhu s politickým přispěním kompromisníků stále své záměry. Ve dne zavítali do paláce Kšešinské na poradu s vůdci bolševiků členové Výkonného výboru v čele s Liberem: sama tato návštěva svědčila o citech nejpokojnějších. Ujednaná dohoda zavazovala bolševiky přivésti námořníky zpět do Kronštadtu, vyvésti rotu kulometčíků z Petropavlovské pevnosti, odvolat pancéřové vozy a stráže. Vláda zas slíbila, že nedopustí jakýchkoliv pogromů a odvetných opatření proti bolševikům a propustí všechny zatčené kromě těch, kteří se dopustili sprostých zločinů. Ale dohoda netrvala dlouho. Tak, jak se šířily zprávy o německých penězích a o vojsku blížícím se z fronty, tak přibývalo v posádce oddílů a oddílků, které se začaly upamatovávat na svou věrnost demokracii a Kerenskému. Vysílaly zástupce do Taurckého paláce nebo do okružního štábu. Konečně pak začaly opravdu přijíždět vlaky z fronty. Nálada v kompromisnických vrstvách stávala se hodinu od hodiny divočejší. Vojska z fronty přibylá se chystala, že hlavní město bude třeba krvavým zásahem vyrvat agentům německého kaisra. A tu, když se ukázalo, že vojsk nebylo vůbec třeba, bylo nutné odůvodnit, proč byla volána. Aby se sami neoctli v podezření, starali se kompromisníci seč byli ukázat velitelům, že menševici a eseři náleží k jednomu táboru s veliteli a že bolševici jsou společný nepřítel. Když se Kameněv pokusil připomenout členům předsednictva Výkonného výboru dohodu, sjednanou s nimi před několika hodinami, odpověděl Liber tónem kovaného státotvorce: "Poměr sil se už změnil." Z populárních řečí Lassalových Liber věděl, že dělo je vážná složka ústavy. Delegace kronštadtských v čele s Raskolnikovem byla několikráte volána do vojenské sekce Výkonného výboru, kde požadavky hodinu za hodinou stupňované se skončily ultimatem Liberovým: neprodleně se prohlásit pro odzbrojení kronštadtců. "Odešedše ze schůze vojenské komise," vypravuje Raskolnikov, "obnovili jsme naše porady s Trockým a Kameněvem. Lev Davidovič (Trockij) radil odvést ihned a tajně kronštadtské domů. Přijato bylo usnesení rozeslat soudruhy po kasárnách a upozornit kronštadtské na připravované násilné odzbrojení." Většina kronštadtských ujela včas; zůstaly jenom neveliké oddíly v domě Kšešinské a v Petropavlovské pevnosti.
S vědomím a souhlasem socialistických ministrů dal již 4. července kníže Lvov generálu Polovcevovi písemný rozkaz "zatknout bolševiky, obývající v domě Kšešinské, dům vyčistit a obsadit vojskem". A tu po rozbití redakce a tiskárny stala se velmi palčivou otázka, co bude s ústředním sídlem bolševiků. Velitelem budovy jmenovala Vojenská organisace Raskolnikova. Ten svému úkolu rozuměl velmi obsáhle, po kronštadtsku, rozeslal pokyny, aby se schystala děla a dokonce aby se do ústí Něvy vyslala velká válečná loď. Toto své opatření vysvětlil pak Raskolnikov takto: "Ovšem, učinil jsem vojenské přípravy, ale jen pro případ obrany, neboť ve vzduchu bylo cítit nejen prach, ale i pogromy… Myslím, že nikoli bez příčiny jsem se mohl domnívat, že stačí postavit do ústí Něvy jednu pořádnou loď, aby rozhodnost Zatímní vlády značně poklesla." Všechno to je dost neurčité a ne příliš vážné. Spíš lze předpokládat, že v ranních hodinách 5. července předáci Vojenské organisace, a Raskolnikov s nimi, ještě plně neocenili změnu situace a v tu chvíli, kdy demonstrace měla spěšně couvnout, aby se neproměnila v ozbrojené povstání, které nepřítel vnucoval, pokročil leckdo z vojenských předáků namátkou o několik nepromyšlených kroků vpřed. Mladí kronštadtští vůdci ne po prvé přebrali přes míru. Avšak lze dělat revoluci bez účasti lidí, kteří zabírají přes míru? A není snad nějaké procento lehkomyslnosti nezbytnou částkou všeho velikého lidského konání? Tentokráte všechno zůstalo jenom při pokynech, k tomu ještě brzy odvolaných samým Raskolnikovem. Do palácku se sbíhaly ten čas zprávy stále znepokojivější: jeden viděl, že v oknech domu na protější straně Něvy by]y namířeny kulomety na dům Kšešinské ; druhý zpozoroval kolonu pancéřových automobilů jedoucích rovněž sem; třetí přinášel zprávu, že se blíží kozácké oddíly. K veliteli okruhu byli vysláni vyjednávati o věci dva členové Vojenské organisace. Polovcev parlamentáře ujistil, že zpuštošení Pravdy bylo provedeno bez jeho vědomí a že proti Vojenské organisaci nepřipravuje žádné odvety. Ve skutečnosti jenom čekal na náležitou posilu z fronty.
V ten čas, kdy Kronštadt ustupoval, baltské loďstvo v celku se teprve připravovalo na nástup. Ve finských vodách kotvila hlavní část loďstva se 70.000 námořníky úhrnem; ve Finsku byl kromě toho umístěn jeden armádní sbor a v závodě v helsinském přístavě pracovalo skoro 10.000 ruských dělníků. To byla pěst revoluce úcty hodná. Nátlak námořníků a vojáků byl tak mocný, že dokonce i helsinský výbor sociálních revolucionářů se vyslovil proti koalici, což způsobilo, že všechny sovětské orgány v loďstvu a v armádě ve Finsku jednomyslně žádaly, aby se Výkonný výbor chopil sám moci. Na podporu svého požadavku byli baltští kdykoliv hotovi pustit se do ústí Něvy; zdržovala je však obava, aby nezeslabili čáru námořní obrany a neusnadnili německému loďstvu přepadnouti Kronštadt a Petrohrad. Ale tu se stalo cosi, co vůbec nikdo neočekával. Ústřední výbor baltského loďstva - tak zvaný Centrobalt - svolal 4. července mimořádné zasedání lodních výborů, v němž předseda Dybenko ohlásil tajné rozkazy, které právě dostal velitel loďstva, podepsané zástupcem ministra námořnictví Dudarevem: první přikazoval admirálovi Verděrevskému poslat k Petrohradu čtyři torpedovky, aby se zabránilo násilím vystoupit vzbouřencům na půdu Kronštadtu; druhý žádal od velitele loďstva, aby v žádném případě nedopustil vyjeti lodím z Helsink do Kronštadtu a neváhal ani potopit nepoddajné lodi s pomocí ponorek. Admirál, octnuv se v dvojím ohni a starající se především, jak zachránit svou hlavu, pospíšil si telegram odevzdat Centrobaltu s prohlášením, že rozkaz nevykoná, ani jestli jej Centrobalt potvrdí. Oznámení telegramů námořníky otřáslo. Pravda, hubovali sice při každé příležitosti na Kerenského a kompromisníky. Ale myslili si, že to je vnitřní sovětský boj. Vždyť v Ústředním výkonném výboru náležela většina k týmž stranám, k nimž náležel i oblastní výbor Finska, který se právě vyslovil pro moc sovětů. Je jasné: ani menševici, ani eseři nemohou schvalovati potopení lodí, jejichž posádky jsou pro vládu Výkonného výboru. Jak se mohl starý námořní důstojník Dudarev zamíchat do rodinného sovětského sporu, aby jej proměnil v námořní bitvu? Včera se ještě veliké lodi oficiálně pokládaly za oporu revoluce proti zaostalým torpedovkám a proti ponorkám, sotva ještě propagandou dotčeným. Snad se vláda opravdu nechystá s pomocí ponorek potopit lodi! Tyto věci ne a ne se srovnat ve vzdorných námořnických lebkách. Rozkaz, který nikoli bez příčiny se jim zdál jako chmůra tíživý, byl však přirozeným červencovým plodem z březnového semene. Už od dubna menševici a eseři se dovolávali venkova proti Petrohradu, vojáků proti dělníkům a jízdy proti kulometcům. Rotám dávali V sovětech zastoupení mnohem výhodnější než závodům; vynášeli do popředí malé a rozptýlené podniky proti kovodělným obrovitým závodům. Ztotožňujíce včerejšek s dneškem, hledali opory v zaostalosti všeho druhu. Ztrácejíce půdu, podpichovali zaostalé proti předvoji. Politika má svou logiku, zvláště za revoluce. Tísněni se všech stran, byli kompromisníci nuceni přikázat admirálu Verderevskému potopit nejpokročilejší lodi. Na neštěstí kompromisníků však zaostalci, o něž se oni chtěli opřít, se stále vice snažili vyrovnat se pokročilým: posádky ponorek byly neméně pobouřeny rozkazem Dudarevovým než posádky pancéřových lodí.
V čele Centrobaltu byli lidé, jejichž založení naprosto nebylo hamletovské: nemeškavše, rozhodli hned společně s členy lodních výborů: pancéřovou eskadrovou loď Orfeje, která byla určena na potopení kronštadtců, vyslat rychle do Petrohradu, aby se jí především dostalo informací o tom, co se tam děje, za druhé "aby byl zatčen náměstek námořního ministra Dudarev". Jakkoli by se zdálo neočekávaným toto rozhodnutí, přece jenom zvláště silně svědčí o tom, jak velmi ještě byli baltští námořníci náchylní pokládat kompromisníky za vnitřní odpůrce v opak k jakémusi Dudarevovi, kterého pokládali za nepřítele obecného. "Orfej" přijel do ústí Něvy za 24 hodin poté, kdy tu přistálo asi 10.000 ozbrojených kronštadtců. Avšak - "poměr sil se změnil". Celý den nedovolili posádce vystoupit. Až teprve večer byla delegace 67 námořníků za Centrobalt a lodní výbory připuštěna na společné zasedání výkonných výborů, kde se dělalo první resumé z červencových dnů. Vítězové ssáli s rozkoší čerstvý pach vítězství. Zpravodaj Vojtinskij ne bez potěšení líčil hodiny slabosti a ponížení, aby tím jadrněji zobrazil vítězství, které následovalo. "První oddíl, který nám přišel na pomoc," pravil, "byla pancéřová auta. Byli jsme pevně rozhodnuti začít palbu, kdyby se byla ozbrojená tlupa dopustila násilí... Vidouce veškeré nebezpečí hrozící revoluci, dali jsme některým oddílům (na frontě) rozkaz, nastoupit do vlaků a jeti sem"… Většina povýšeného zasedání dýchala nenávistí k bolševikům, zvláště k námořníkům. V tomto ovzduší se octli baltští zástupci, vybavení rozkazem zatknout Dudareva. Divým křikem, tlukotem pěstí do lavic, dupotem nohou uvítali vítězové ohlášení resoluce baltského loďstva. Zatknout Dudareva? Vždyť zmužilý kapitán první hodnosti jen vykonal svatou povinnost k revoluci, jíž oni, námořníci, vzbouřenci a protirevolucionáři dávají ránu do zad. Zvláštní resoluci se společné zasedání prohlásilo slavnostně zajedno s Dudarevem. Námořníci se dívali na řečníky a na sebe navzájem očima široko rozevřenýma. Tu teprve začali chápat, co se před nimi děje. Celá delegace byla druhý den zatčena a dokončila svou politickou školu v žaláři. Hned poté byl zatčen předseda Centrobaltu, který přijel o něco později, námořní poddůstojník Dybenko, a posléze i admirál Verděrevskij, povolaný do hlavního města, aby věc vysvětli].
Ráno 6. července vracejí se dělníci do práce. Na ulicích demonstrují jenom vojska zavolaná z fronty. Agenti protivýzvědné služby zkoumají pasy a zatýkají na všech stranách. Mladý dělník Vojnov, který rozšiřoval Lístek Pravdy, jenž vyšel místo bolševických novin, zpustošených den před tím, byl na ulici zabit tlupou, možná týmiž agenty protivýzvědně služby. Loupeže, násilí a střelba trvá dál v různých částech města. Ten den přijíždí vlak za vlakem jízdní divise, donský kozácký pluk, hulánská divise, izborský pluk, maloruský a dragounský pluk a jiné. "Přibylá velká kozácká vojska," píše list Gorkého, "smýšlejí velmi výbojně." Po izborském pluku, který právě přijel, začalo se na dvou místech města pálit z kulometu. V obou případech se vypátrala na střechách místa, kde byly kulomety postaveny, vinníci se však nenašli. Střílelo se po přijíždějících oddílech i na jiných místech. Záměrná ztřeštěnost této střelby rozechvívala velmi dělníky. Bylo jasné, že zkušení provokatéři vítají vojáky olovem, aby je naočkovali protibolševicky. Dělníci se drali k přijíždějícím vojákům, aby jim to vysvětlili, ale nebyli k nim připuštěni: po prvé od únorových dnů stál mezi dělníkem a vojákem junker nebo důstojník.
Kompromisníci radostně vítali přijíždějící pluky. Na schůzi vojenských oddílů za přítomnosti mnoha důstojníků a junkerů vykřikoval patheticky týž Vojtinskij: "Hle, teď procházejí Milionnou ulicí vojska a pancéřové automobily k Dvorcovému náměstí, aby byly k disposici generálu Polovcevovi! Toť naše skutečná síla, o niž se opíráme." K veliteli okruhu byli jako politický pláštík přidáni čtyři asistenti: Avksentějev a Goc za Výkonný výbor a Skobelev a Černov za Zatímní vládu. Ale to velitele nezachránilo. Kerenskij se později holedbal před bělogvardějci, že když se vrátil v červencových dnech s fronty, propustil generála Polovceva "pro jeho nerozhodnost".
Tu konečně bylo možné rozřešit úkol tak dlouho oddalovaný: vyplenit vosí hnízdo bolševiků v paláci Kšešinské. V společenském životě vůbec a za revoluce zvláště dostává se mnohdy velikého významu věcem podřadným, které působí na představivost svým symbolickým smyslem. Tak se stalo, že neúměrně veliké místo v boji proti bolševikům mělo, že Lenin "zabral" palác Kšešinské, dvorní tanečnice, proslulé ne tak svým uměním jako svým poměrem k mužským representantům romanovské monarchie. Její palácek byl plod tohoto poměru, jehož začátek učinil, jak se vědělo, Mikuláš II. ještě pokud byl následníkem trůnu. Před válkou měšťané klepali o rozkošnické peleši ostruh a briliantů proti Zimnímu paláci a činili tak s trochou závistné uctivosti; za války se říkalo zhusta: "nakradeno"; vojáci se vyjadřovali ještě určitěji. Přiblíživši se k určité mezi věkové, přesedlala baletka na kolbiště vlastenecké. Přímý Rodzjanko o tom vypravuje: "… nejvyšší velitel (velkokníže Nikolaj Nikolajevič) připomněl, že ví o účasti a vlivu baletky Kšešinskě na věci dělostřelectva; prostřednictvím Kšešinské dostávaly různé firmy objednávky." Jaký div, že po převratě nebudil opuštěný palác Kšešinské v lidu přátelské city. Zatím co revoluce projevovala nenasytnou poptávku po budovách, neodvážila se vláda ani pokusu sáhnout ani na jedinou soukromou budovu. Zabírání rolnických koní pro válku je jedna věc. Zabírání pustnoucích paláců pro revoluci je věc docela jiná. Ale lidové masy uvažovaly jinak.
Záložní pancéřový oddíl, hledaje v březnových dnech vhodné místnosti pro sebe, zastavil se u palácku Kšešinské a zabral jej: baletka měla pěknou garáž. Petrohradskému výboru bolševiků oddíl ochotně postoupil hořejší poschodí. Přátelstvím bolševiků s vojáky pancéřových oddílů se doplňovalo jejich přátelství s kulometčíky. Zabrání paláce, jež se stalo několik neděl před příjezdem Leninovým, si zprvu málokdo všiml. Pohoršení proti těm, kdo jej, zabrali, rostlo s vlivem bolševiků. Novinářské povídačky o tom, že prý se Lenin usídlil v budoáru baletčině a že všechno zařízení paláce je zničeno a rozkradeno, byly prostě tlachy. Lenin bydlil v skromném bytě své sestry a zařízení baletčino velitel domu uschoval a zapečetil. Suchanov, který byl v paláci v den Leninova příjezdu, vylíčil budovu dost zajímavě. "Pokoje proslule baletky vypadaly dost podivně a nevlídně. Skvělé stropy a stěny byly v špatném souladu s jednoduchým zařízením, obyčejnými stoly, židlemi a lavicemi, rozestavenými tam a onde, jak toho bylo třeba. Nábytku vůbec bylo poskrovnu. Movitosti Kšešinské byly kamsi uklizeny"... Tisk, vyhýbaje se opatrně účasti pancéřového oddílu, označoval Lenina za vinníka ozbrojeného zabrání domu bezbranné služebnice umění. Tímto thematem se plnily úvodníky i feuilletony. Umazaní dělníci a vojáci v aksamitu, hedvábí a na kobercích! Všechny beletáže hlavního města se chvěly mravním rozhořčením. Tak jako kdysi žirondisté svalovali vinu na jakobíny za zářijové vraždy, krádeže žíněnek v kasárnách a ohlášení zákona o půdě, tak tentokráte kadeti a demokraté obviňovali bolševiky z toho, že podrývají pilíře lidské morálky a plivají na parkety v palácku Kšešinské. Dynastická baletka se stala symbolem kultury, šlapané podkovami barbarství. Tato apotheosa dodala majetnici odvahy, že podala žalobu soudu, jenž rozhodl, aby bolševici byli z budovy vystěhováni. Ale to nebylo tak snadné. "Pancéřové automobily, stojící na stráži ve dvoře, vypadaly dost úctyhodně", vzpomíná člen tehdejšího petrohradského výboru Zaležskij. K tomu pak kulometný pluk, podobně jako jiné oddíly, byl hotov, kdyby to bylo potřeba, bolševiky podporovat. 25. května uznalo byró Výkonného výboru na žalobu advokáta baletčina, že "zájmy revoluce vyžadují podřídit se soudnímu rozhodnutí . Dále však, než k tomuto platonickému aforismu, kompromisníci nešli, což velice rozhořčilo baletku, která k platonismu sklon neměla.
V palácku pracovaly dále vedle sebe ústřední výbor, petrohradský výbor a vojenská organisace. "V domě Kšeěinské ‚ vypravuje Raskolnikov "se kupilo stále plno lidí. Jedni přicházeli za svou věcí do toho či onoho sekretariátu, jiní do knihkupectví strany… jiní zase do redakce ‚Pravdy Vojáků' (Soldatskaja Pravda), jiní na nějaké zasedání. Zasedání se konalo velmi často, mnohdy dnem a nocí v prostorném, širokém sále v přízemí anebo v pokoji u dlouhého stolu nahoře, v dřívější jídelně baletčině". S balkonu palácku, nad nímž vlál honosivě prapor ústředního výboru, mluvili řečníci neustále k různým shromážděním, a to nejen ve dne, ale i v noci. Často už pozdě večer přišel k budově nějaký vojenský oddíl nebo shluk dělníků a žádal o řečníka. Před balkonem se zastavovaly i nahodilé skupiny chodců, jejichž zvědavost byla podněcována občas rámusením v novinách. V kritické dny přicházely k budově, ne však nadlouho, nepřátelské demonstrace, žádající, aby byl Lenin zatčen a bolševici vyhnáni. Pod lidskými potoky proudícími kolem palácku se cítily zvířené hlubiny revoluce. Vrcholu popularity dosáhl dům Kšešinské v červencových dnech. "Hlavním štábem hnutí", píše Miljukov, "nebyl Taurický palác, ale citadela Leninova, dům Kšešinské, s typickým balkonem." Rozmetání demonstrace vedlo jako osudově k rozmetání sídla bolševického štábu.
Ve 3 hodiny v noci nastoupil k domu Kšešinské a Petropavlovské pevnosti záložní prapor petrohradského pluku, kulometný oddíl, rota semenovců, rota preobraženců, poddůstojnická škola volyňského pluku, dvě děla a pancéřový oddíl o sedmi obrněných autech. V 7 hodin ráno žádal zástupce velitele okruhu eser Kuzmin, aby dům byl vyklizen. Kronštadtci, jichž bylo v palácku 120, nechtějíce vydat zbraně, začali přebíhat do Petropavlovské pevnosti. Když vládní vojsko obsadilo palác, nebyl tam již nikdo kromě několika sluhů. Zbývala otázka, co s Petropavlovkou. Z Vyborské čtvrti, jak se pamatujeme, přicválali k pevnosti mladí krasnogvardějci, aby, bude-li toho třeba, pomohli námořníkům. "Na hradbách pevnosti", vypravuje z nich jeden, "je několik děl postavených tam viditelně námořníky pro každý případ… Začíná to páchnout krvavou událostí". Ale diplomatické vyjednávání vyřídilo věc pokojně. Z příkazu ústředního výboru navrhl Stalin kompromisníkům, aby společně skoncovali bez krveprolití vystoupení kronštadtců. Spolu s menševikem Bogdanovem přemluvili dosti snadno námořníky, aby přijali včerejší ultimatum Liberovo. Když se vládní pancéřové vozy přiblížily k pevnosti, vyšla z vrat deputace a prohlásila, že posádka se podřizuje Výkonnému výboru. Zbraně vydané námořníky a vojáky se odvážely na nákladních automobilech. Vydání pevnosti lze pokládat za závěrečný akt červencového hnutí. Cyklisté přibylí z fronty zabrali dům Kšešinské a Petropavlovskou pevnost bolševiky vyklizenou, ale i jim bylo souzeno, aby v předvečer říjnového převratu přešli k bolševikům.