Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917Předmluva
Rusko provedlo svou měšťáckou revoluci tak pozdě, že ji musilo proměniti v revoluci proletářskou. A jinak lze říci: Rusko se tak opozdilo za jinými zeměmi, že je musilo, alespoň v některých oblastech, předhonit. Zdá se, že je v tom rozpor. Ale dějiny jsou plné takových paradoxů. Kapitalistická Anglie předhonila jiné země tak, že se musila za nimi opozdit. Pedanti si myslí, že dialektika je planá hra myšlení. Kdežto ve skutečnosti dialektika reprodukuje jen vývojový proces, který žije rozpory a jimi se žene vpřed.
První díl této práce měl vysvětlit, proč dějinně opozdilý demokratický řád, který vystřídal carismus, se ukázal zcela neschopen života. V tomto svazku je vylíčeno, jak přišli k moci bolševici. Podstatou výkladu je také tu kronikářský záznam. Čtenář nechť v samých skutečnostech najde dostatečnou oporu pro závěry.
Autor tím nechce říci, že by se vyhýbal sociologické zobecňující úvaze. Dějiny by nebyly na nic, kdyby nás ničemu neučily. Ohromná záměrnost ruské revoluce, posloupnost jejích období, nezmarnost náporu davů, dovršenost politického seskupení, výraznost hesel, všechno to nám neobyčejně napomáhá pochopiti revoluci vůbec a tím také i lidskou společnost. Neboť lze mít veškerým postupem dějin za doložené, že právě v revoluci odkrývá společnost, drásaná vnitřními rozpory, nejenom svou anatomii, ale i svou "duši", a to úplně.
Příměji potom má tato práce také pomoci pochopiti charakter sovětského Svazu. Časovost našeho thematu není v tom, že se říjnový převrat děl před očima žijícího dosud pokolení - ovšem i to je nemálo důležité- nýbrž v tom, že řád vzešlý z převratu žije, vyvíjí se a staví lidstvo před nové a nové hádanky. V celém světě nemizí otázka o zemi sovětů s denního pořádku. Avšak nelze zase pochopiti to, co jest, aniž jsme si napřed učinili jasným to, jak vzniklo to, co jest. Na velké politické hodnocení je třeba dějinné perspektivy.
Na vylíčení osmi měsíců revoluce, od února do října 1917, bylo třeba dvou velkých svazků. Kritika zpravidla nám nevytkla, že bychom byli v líčeni rozvláční. Rozměr práce spíše vyplývá z toho, jak se má autor k látce. Lze ukázat fotografický snímek ruky: to zabere stránku. Ale na to, aby se ukázaly výsledky mikroskopického výzkumu tkáně ruky, je třeba svazku. Autor se nic klamného nedomýšlí o úplnosti a završenosti badání, které vykonal. Ale přece jenom tu a onde musil užíti metod, které jsou blíže mikroskopu, než fotografickému přístroji.
V ty chvíle, kdy se nám zdálo, že zneužíváme trpělivosti čtenářovy, vyškrtávali jsme hojně svědectví svědků, záznamy účastníků a podružné příhody; ale pak jsme zase dost často obnovovali mnohé z toho, co jsme vyškrtli. V tomto boji o podrobnosti byli jsme vedeni snahou ukázat co nejkonkrétněji sám proces revoluce. Zvláště nebylo možné, abychom se nepokusili využíti do konce oné výhody, že mnohá stránka těchto dějin byla nakreslena podle živé přírody.
Tisíce a tisíce knih se den co den vrhá na trh, aby se ukázala nová obměna nějakého osobního románu, nějaké vypravování o nerozhodnosti melancholika nebo o kariéře ctižádostivce. Hrdinka Proustova potřebuje několik vybraných stránek na to, aby se vycítilo, že ona sama nic necítí. Zdá se tedy, že lze žádati třebas jen stejnou pozornost ke kolektivním dějinným dramatům, která pozvedla z nebytí sta milionů lidských bytostí, která přetvářejí charakter národů a která vpadla navždy v život člověčenstva.
O přesnosti dokladů a citátů prvního dílu nepochyboval dosud nikdo: ano, to by také nebylo tak snadné. Odpůrci se nejčastěji spokojují s úvahami, že osobní podjatost se může projevit v umělém a jednostranném vyberu skutečností a textu. Tato námitka, sama o sobě nesporná, neříká nic o tomto díle a ještě méně říká o jeho vědeckých metodách. My však si dovolíme tvrdit důrazně, že poměrná váha subjektivismu je určována, obmezována a odvažována ani ne tak temperamentem dějepiscovým, jako spíše rázem jeho metody.
Škola čistě psychologická, která patří na tkáň událostí jako na spleť svobodné činnosti jednotlivců nebo skupinek, ponechává veliké pole libovůli, třebas byly úmysly badatele nejlepší. Materialistická metoda ukázňuje, neboť zavazuje, aby se východisko hledalo v nejzávažnějších skutečnostech sociální struktury. Základními silami dějinného procesu jsou nám třídy; o ně se opírají politické strany; ideje a hesla se objevují jako směnné mince objektivních zájmů. Veškerá cesta badání vede od objektivních věcí k subjektivním, od sociálních k individuálním, od věcí základních k snadno pomíjivým. Libovůli autorské jsou tím postaveny tvrdé meze.
Objeví-li důlní inženýr vrtáním v neprozkoumaném území magnetovou rudu, lze míti vždy za to, že je to šťastná náhoda: ale kopat důl se proto ještě nedoporučuje. Jestliže však týž inženýr, řekněme pozorováním odklonu magnetové střelky, dospěje k závěru, že v zemi jsou skryta ložiska rudy a pak teprve se na různých místech území dobere magnetové rudy, neopováží se ani největší hnidopich tvrdit, že je to náhoda. Tu přesvědčuje soustava, která podřizuje věci částečné platnosti věcem platnosti obecné.
Důkazy vědeckého objektivismu třeba hledat nikoli v očích dějepiscových, nikoli v zvuku jeho hlasu, nýbrž ve vnitřní logice toho, o čem vypravuje: jestliže drobné příhody, svědectví, číslice a citáty se kryjí s obecným úkazem magnetové střelky společenského rozboru, má čtenář nejvážnější záruku vědecké zdůvodněnosti závěrů. Abychom mluvili konkrétněji: autor je tou měrou věrný objektivismu, jakou tato kniha skutečně odhaluje nezbytnost říjnového převratu a příčiny jeho vítězství.
Čtenář ví, že v revoluci hledáme především přímý zásah mas do osudů společnosti. Za událostmi se snažíme objevit změny kolektivního vědomí. Odmítáme pohodlné ukazování na "živelnost" hnutí, které většinou nic nevysvětluje a ničemu neučí. Revoluce se dějí podle určitých zákonů. To neznamená, že by si účastné davy byly vědomy zákonů revoluce; ale znamená to, že změny ve vědomí davu nejsou nahodilé, nýbrž že jsou podřízeny objektivní nezbytnosti, kterou lze teoreticky vypátrat a tím také si připravit základnu pro předvídání věcí příštích a pro jejich vedení.
Někteří oficiální sovětští dějepisci se pokusili, jakkoliv je to překvapující, kritisovat naše pojetí jako pojetí idealistické. Profesor Pokrovskij na příklad tvrdil, že jsme nedocenili objektivních činitelů revoluce: "od Února do Října byl tu ohromný hospodářský rozvrat"; "za tu dobu rolnictvo… povstalo proti Zatímní vládě"; a právě v těchto "objektivních přesunech" a nikoli v nestálých psychických procesech třeba spatřovat hybnou sílu revoluce. Pokrovskij dává otázku řízně, což je jen chvályhodné, a tím odhaluje, že nelze líp, nezpůsobilost vulgárně-hospodářského vysvětlování dějin, které se často vydává za marxismus.
Prudké převraty, dějící se za revoluce, mají vznik, abychom mluvili věcně, nikoli v episodických otřesech hospodářství, které pozorujeme za událostí samých, nýbrž v těch základních změnách, které se nahromadily za celé období předcházející v samých základech společnosti. Že v předvečer pádu monarchie, stejně jako od Února do Října, bylo hospodářské rozpadávání stále pronikavější, živíc tak a podněcujíc nespokojenost davů, to je docela nesporné a nikdy jsme toho neopomíjeli. Ale byla by nejhrubší chyba se domnívat, jako by byla druhá revoluce nastala za osm měsíců po revoluci první proto, že příděl mouky se za tu dobu snížil s půl druhé libry na tři čtvrti libry. V letech následujících po říjnovém převratu se vyživovací situace mas neustále zhoršovala, kdežto naděje protirevolučních politiků na nový převrat dostávaly ránu za ranou. Záhadnou by se tato okolnost zdála jen tomu, kdo se dívá na povstání davů jako na "živelné", to jest stádové sbuntování, kterého uměle využívají předáci. Opravdu, nedostatek sám je na povstání málo - jinak by davy povstávaly vždy a stále; třeba, aby konečně odhalená nezpůsobilost společenského řádu učinila tyto nedostatky nesnesitelnými a třeba aby nové okolnosti a nové ideje odhalily, že je vyhlídka řešit věci revolučně. Pak pro velký cíl jimi poznaný budou tytéž davy schopny snášeti nedostatky dvojnásobné a trojnásobné.
Ukazovat na povstání rolnictva jako na druhého "objektivního" činitele je zřejmě nedorozumění ještě větší. Pro proletariát byla selská válka arci objektivní okolností, pokud vůbec je zásah jedné třídy vnějším popudem pro vědomí třídy druhé. Avšak přímou příčinou rolnického povstání samého byly změny ve vědomí vesnického lidu; jakého byly rázu, to odhaluje jedna kapitola této knihy. Nezapomínejme, že revoluce se dějí skrze lidi, třebas bezejmenné. Materialismus neopomíjí cítícího, myslícího a jednajícího člověka, nýbrž ho vysvětluje. V čem jiném by byl úkol dějepiscův?[a]
Někteří kritici z demokratického tábora, náchylní operovat nepřímými důkazy shledali v "ironickém chováni autorově ke kompromisním vůdcům projev nepřípustného subjektivismu, který maří vědeckost výkladu. Dovolíme si o takovémto měřítku říci, že je nepřesvědčivé. Zásada Spinozova: "Neplakat, nesmát se, nýbrž rozumět", varuje jen od nemístného smíchu a od nevčasných slzí; ale nezbavuje člověka, třeba to byl i historik, práva na jeho podíl slzí a smíchu, jestliže jsou ospravedlněny správným chápáním Iátky samé. Čistě individualistická ironie, která se jako dým lhostejnosti přilíná k všemu konání a myšlení lidstva, je nejhorší druh snobismu: je stejně nepravdivá v uměleckém díle, jako v historické práci. Avšak je také ironie, která se zakládá v samých vztazích života. Povinností dějepisce stejně jako umělce je vynést ji na světlo denní.
Porušení poměru mezi věcmi subjektivními a objektivními jest, abychom tak obecně řekli, základní zdroj komičnosti a stejně tak tragičnosti, a to jak v životě, tak i v umění. Oblast politiky je už nejmenší výjimkou působnosti tohoto zákona. Lidé a strany jsou hrdinní nebo směšní nikoli sami o sobě, nýbrž podle svého poměru k okolnostem. Když francouzská revoluce vkročila do rozhodujícího období, ukázal se i nejvíce vynikající žirondista žalostným a směšným proti prostému jakobínovi. Jean Marie Roland, jakožto lyonský inspektor rukodělnictví osobnost velmi ctěná, vypadá na pozadí roku 1792 jako živoucí karikatura. Naopak zase jakobíni jsou na výši událostí. Mohou budit nepřátelství, nenávist, úžas, ale nikoli ironii.
Hrdinka Dickensova, snažící se zastavit kartáčem na podlahu mořský příliv, je pro osudový nepoměr mezi prostředkem a cílem obraz dojista komický. Řekneme-li, že tato osoba je symbol politiky kompromisních stran, zazdá se snad, že je to úmyslné přepínání. Zatím však Ceretelli, skutečný původce řádu dvojvládí, uznal po říjnovém převratě před Nabo kovovem, jedním z liberálních vůdců: "Všechno, co jsme tehda dělali, byl marný pokus zastavit jakýmisi nicotnými tříštičkami ničivý živelný potok." Tato slova vypadají jako krutá satira; zatím však jsou to nejpravdivější slova, jaká kompromisníci řekli sami o sobě. Zříkat se ironie při vypodobnění "revolucionářů", kteří se snaží tříštičkami zadržet revoluci, znamenalo by pro uspokojení pedantů ochuzovat skutečnost a zrazovat objektivnost.
Petr Struve, který se stal z někdejšího marxisty monarchistou, napsal v emigraci: "V revoluci bylo logickým a v podstatě si věrným jen bolševictví a proto také v revoluci zvítězilo." Asi stejně tak psal o bolševicích i Miljukov, vůdce liberalismu: "Věděli, kam jdou, i šli jediným směrem, který si jednou vybrali, k cíli, který se stával bližším po každé nové neúspěšné zkušenosti kompromisnictví." Konečně se jeden méně známý bílý emigrant, snažící se pochopiti revoluci podle svého umu, vyjádřil takto: "Jíti touto cestou mohli jenom lidé železní… samým svým ‚povoláním' revolucionáři, nelekající se vzbudit k životu ducha buřičského, pohlcujícího všechno kolem sebe. O bolševicích lze ještě s větším oprávněním říci to, co jsme svrchu řekli o jakobínech: byli úměrní době a jejím úkolům; prokletí namířeného proti nim bylo dost, ale ironie se na ně nehodila: neměla zač se na nich zachytit.
V předmluvě k předešlému dílu bylo vysvětleno, proč autor pokládal za vhodnější mluviti o sobe jakožto účastníku událostí v třetí osobě, nikoli v první: tato literární forma, zachovaná i v tomto díle, nechrání ovšem sama o sobě od subjektivismu; avšak lze říci, že alespoň k němu nenutí. A co víc: napomíná, že je třeba se mu vyhýbat.
Mnohdy jsme se pozastavili pochybovačně nad tím, máme-li či nemáme zaznamenat ten či onen zápis některého současníka, charakterisující úlohu autora této knihy v chodu událostí. Bylo by lze, pohodlně těchto citátů se zříci, kdyby nešlo o něco víc, než o obvyklá pravidla dobrého tónu. Autor této knihy byl předsedou petrohradského Sovětu, když v něm bolševici dobyli většiny; potom byl předsedou vojenského revolučního výboru, který organisoval říjnový převrat. Tyto skutečnosti nemůže a nechce vyškrtnout z historie. Frakce, vládnoucí teď v SSSR, věnovala za minulá léta autoru této práce spoustu statí a nemálo knih, vytknuvši si při tom úkol dokázat, že jeho činnost mířila neustále proti zájmům revoluce: otázka, proč bolševická strana dávala tak úporného "protivníka" v nejkritičtějších letech na nejodpovědnější místa, zůstává při tom bez odpovědi. Pominouti dávné spory úplným mlčením znamenalo by do jakési míry zříci se podání skutečného chodu událostí. A proč? Tvářiti se, jako by tu nebylo přímého zájmu o věc, potřebuje ten, kdo si vzal za cíl vemluvit čtenáři pokradmo závěry, neplynoucí ze skutečnosti. Nazýváme raději věci jejich plnými jmény, jak je to ve shodě se slovníkem.
Nesmlčujeme, že tu při tom jde pro nás nikoli jen o věci minulé. Tak jako odpůrci, napadajíce osobu, snaží se porazit její program, tak i boj za určitý program zavazuje osobu restituovat skutečné své místo v událostech. Kdo není schopen v boji za velké úkoly a za své místo pod praporem vidět nic než osobní chtivost slávy, toho politujeme, ale přesvědčovat ho nebudeme. Ať tak či onak, udělali jsme vše, aby "osobní" otázky nezaujímaly v této knize místa víc, než na kolik si mohou činit nárok podle práva.
Někteří přátelé sovětského Svazu - často to bývají jen přátelé nynějších sovětských orgánů moci a také jen potud, pokud ony zůstávají orgány moci - dávali za vinu autorovi jeho kritický poměr k bolševické straně a jejím jednotlivým vůdcům. Nikdo však se ani nepokusil vyvrátit nebo opravit námi podaný obraz o stavu věcí ve straně v době událostí. Jen pro informaci těchto "přátel", kteří se pokládají za povolané muže, aby hájili proti nám úlohu bolševiků v říjnovém převratě, upozorňujeme je na to, že naše kniha neučí tomu, jak milovat dodatečně vítěznou revoluci v podobě byrokracie, kterou vynesla vzhůru, nýbrž jen tomu, jak se revoluce připravuje, jak se rozvíjí a jak vítězí. Strana nám není aparát, jehož neomylnost je ochraňována státními odvetnými opatřeními, nýbrž složitý organismus, který tak jako všechno, co je živé, se vyvíjí v rozporech. Odhalovat tyto rozpory, počítajíc v to kolísání a chyby štábu, nezeslabuje podle našeho mínění ani dost málo význam té ohromné dějinné práce, kterou vzala na svá bedra strana bolševiků po první v dějinách světa.
LEV TROCKIJ Prinkipo, 13. května 1932.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a Zprávu o úmrtí M. N. Pokrovského, s nímž nám v obou dílech Revoluce 1917 bylo vésti polemiku, jsme dostali, když byla naše práce skončena. Pokrovskij, přimknuv se k marxismu z tábora liberálního už jako hotový vědec, obohatil novou historickou literaturu cennými pracemi a činy: avšak metody dialektického materialismu si nikdy úplně neosvojil. Je to věc pouhé spravedlnosti, dodáme-li, že Pokrovskij byl muž nejen neobyčejné erudice a velkých duševních darů, nýbrž i muž velmi odevzdaný věci, jíž sloužil.