Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
Dodatek třetí: ke kapitole „Sovětský sjezd a červnová demonstrace“
Dopis profesorovi A. Kahunovi, Kalifornie, universita.Zajímáte se o to, v čem Suchanov líčí správně mou schůzku v květnu 1917 s redakcí Nového Života (Novaja Zizň), v jejímž čele byl formálně Maxim Gorkij. Aby se rozumělo tomu, co bude následovat, musím napřed říci několik slov o povšechném rázu sedmisvazkových Suchanovových Zápisků o revoluci. Při všech nedostatcích této práce (plýtvání slovy, impresionismu, politické krátkozrakosti), které chvílemi dělají četbu Zápisků nesnesitelnou, nelze neuznat autorovu dobrou vůli, která činí Zápisky cenným pramenem dějin. Právníci však vědí, že dobrá vůle svědkova nikterak není ještě zárukou hodnověrnosti jeho svědectví: třeba ještě mít zření na úroveň svědkova vývoje, sílu jeho zraku, sluchu a paměti, jeho náladu ve chvíli události apod. Suchanov je impresionista inteligentského typu a jako většina takových lidí je zbaven schopnosti rozuměti politické psychologii lidí jiného složení. Ačkoliv sám stál roku 1917 na levici kompromisního tábora, tedy v blízkém sousedství s bolševiky, byl a zůstával, jak se to snášelo s jeho hamletským založením, protikladem bolševika. Žije v něm vždy pocit nepřátelského odstrčení od lidí celých, pevně vědoucích, co chtějí a kam jdou. Všechno to vede k tomu, že Suchanov ve svých Zápiscích zcela bez zlé vůle hromadí chybu na chybu, jakmile se snaží chápat motivy jednání bolševiků či odhalit jejich zákulisní pohnutky. Mnohdy se zdá, že vědomě mate prosté a jasné věci. Ve skutečnosti je organicky neschopen, alespoň v politice, najíti nejkratší vzdálenost mezi dvěma body.
Suchanov vynakládá nemálo úsilí, aby postavil mou směrnici proti leninské. Velmi citliv ke kuloárním náladám a šplechtům inteligentských vrstev - v tom je, mimochodem, jedna z předností Zápisků, dávajících mnoho látky k charakteristice psychologie liberálních, radikálních a socialistických veličin - Suchanov přirozeně se živil nadějemi ve vznik rozporů mezi Leninem a Trockým, a to tím více že to mělo alespoň zčásti usnadniti závidění nehodnou posici ‚Nového Života', stojícího mezi sociálními patrioty a bolševiky. Ve svých Zápiscích Suchanov ještě stále žije v ovzduší těchto neuskutečněných nadějí a to ve způsobu politických vzpomínek a dodatečných dohadů. Znaky osobnosti, temperamentu a stylu snaží se vykládat jako zvláštní politický kurs.
Ve spojitosti s nekonanou bolševickou manifestací 10. června a zvláště s ozbrojenými demonstracemi červencových dnů, snaží se Suchanov na mnoha stránkách dokázat, že Lenin v ty dny usiloval přímo chopiti se moci spiknutím a povstáním, Trockij pak proti tomu usiloval o skutečnou moc sovětů vládnoucími tehdy stranami, esery a menševiky. Pro to vše nemá ani stínu důvodu.
Na prvním sjezdu sovětů, 4. června, řekl Ceretelli ve své řeči mimochodem: "V Rusku této chvíle není politická strana, která by řekla: Dejte nám moc!" Té chvíle se ozval výkřik: ‚Jest!' Lenin nerad přerušoval řečníky a nerad byl také, když přerušovali jeho. Jenom vážné námitky mohly ho pohnout, že se tentokráte zřekl své obvyklé zdrželivosti. Z logiky Ceretelliho vyplývalo, že octne-li se národ ve spleti největších svízelů, třeba se především pokusiti podstrčiti moc jiným. V tom také v podstatě záležela moudrost kompromisnictví, jež po únorovém povstání podstrčilo moc liberálům. Málo působivý svůj strach z odpovědnosti zdobil Ceretelli zdáním politické nezištnosti a neobyčejné předvídavosti. Revolucionáři, který věří v poslání své strany, je takové zbabělé chvastounství zcela nesnesitelné. Revoluční strana, která je schopna vyhnouti se za svízelných okolností moci, zasluhuje jen opovržení.
V řeči na témž zasedání Lenin vysvětlil svůj výkřik: "Občan ministr pošt a telegrafů (Ceretelli)… pravil, že v Rusku není politické strany, která by projevila ochotu chopiti se moci úplně sama. Odpovídám: jest; ani jediná strana se toho zříci nemůže, ani naše strana se toho nezříká: každé chvíle je hotova chopiti se moci úplně." (Potlesk a smích.) "Smějte se, jak se vám zlíbí, ale jestliže nás občan ministr postaví před tuto věc…, dostane se mu náležité odpovědi." Zdálo by se, že myšlenka Leninova je veskrz průzračná.
Na témž sjezdě sovětů, promluviv po ministrovi zemědělství Pěšechonovi, vyjádřil jsem se takto: "Nenáležím s ním (Pěšechonovem) k jedné straně, ale kdyby mi řekli, že vláda bude složena z dvanácti Pěšechonovů, řekl bych, že je to ohromný krok vpřed…"
Nemyslím, že by tehdy, kdy se události hrnuly, mohla býti má slova o vládě z Pěšechonovů pochopena jako protiklad leninské ochoty chopiti se moci. Jako teoretik tohoto domnělého protikladu mluví dodatečně Suchanov. Suchanov, vykládaje bolševickou přípravu k demonstraci 10. června pro vládu sovětů jako přípravu, chopiti se moci, napsal: "Lenin dva tři dni před ‚manifestací' mluvil veřejně, že je hotov chopiti se moci. Ale Trockij tehdy říkal, že by si přál vidět u vlády dvanáct Pěšechonovů. To je rozdíl. Přes to se však domnívám, že Trockij byl získán pro věc 10. června… Lenin ani tehdy nebyl nakloněn jíti do rozhodného zápasu bez pochybného ‚meždurayonce'[a]. Neboť Trockij byl jemu podobným monumentálním partnerem v monumentální hře, zatím co ve vlastní Leninově straně nebylo daleko, daleko a daleko nikoho, kdo by přišel po Leninovi."
Celé toto místo je sám rozpor. Podle Suchanova Lenin jako by ve skutečnosti zamýšlel to, z čeho jej obviňoval Ceretelli: "neprodleně chopit se moci proletářskou menšinou." Důkaz takovéhoto blanquismu, jakkoli to nelze ani věřit, vidí Suchanov ve slovech Leninových o ochotě bolševiků chopiti se moci přes všechny obtíže. Ale kdyby se i skutečně Lenin chystal chopiti se moci spiknutím 10. června, byl by sotva 4. června na plenárním zasedání sovětu varoval napřed nepřátele od toho. Je třeba připomínat, že od prvního dne příjezdu do Petrohradu Lenin nabádal stranu, že úkol svrhnouti Zatímní vládu si mohou bolševici vytknout jen až dobudou většiny v sovětech? V dubnové dny Lenin vystoupil rázně proti těm bolševikům, kteří vytkli heslo "Pryč se Zatímní vládou" za úkol dne. Leninská replika 4. června měla jen jeden smysl: my, bolševici, jsme hotovi chopiti se moci třeba i dnes, dají-li nám dělníci a vojáci důvěru; tím se odlišujeme od kompromisníků, kteří, majíce důvěru dělníků a vojáků, neosmělují se vzíti si moc.
Suchanov staví Trockého proti Leninovi jako realistu proti blanquistovi. "Lenina nepřijímajíc, bylo lze připojiti se úplně k tomu, jak dal otázku Trockij." Zároveň Suchanov prohlašuje, že "Trockij byl získán pro věc 10. června", tedy pro spiknutí, aby byla vzata moc. Suchanov objevuje dvě směrnice tam, kde jich nebylo, nemůže se zříci radosti, aby později nespojil tyto dvě směrnice v jednu, aby mohl také mne obviniti z dobrodružství. Je to svérázná a poněkud platonská odveta za klamné naděje levé inteligence v rozkol mez Leninem a Trockým.
Na standartách, jež bolševici přichystali na demonstraci 10. června (potom odvolanou) a jež pak vztyčily nad demonstranty 18. června, zaujímalo ústřední místo heslo "Pryč s 10 kapitalistickými ministry". Suchanov jakožto estét si pochvaluje prostou výraznost tohoto hesla, ale jakožto politik ukazuje, že nechápe jeho smyslu. Ve vládě kromě deseti "kapitalistických ministrů" zasedalo ještě šest kompromisnických ministrů. Na ně bolševické standarty neútočily. Naopak, kapitalistické ministry měli, podle smyslu hesla, vyměniti socialističtí ministři, zástupci sovětské většiny. Tento právě smysl bolševických standart jsem vyřkl před tváří sovětského sjezdu: rozbijte koalici s liberály, vypuďte měšťácké ministry zaměňte je svými Pěšechonovy. Bolševici, navrhnuvše sovětské většině, aby se chopila vlády, nikterak si ovšem nesvazovali ruce vzhledem k Pěšechonovům; naopak, neskrývali, že povedou s nimi v mezích sovětské demokracie nesmiřitelný boj - o většinu v sovětech a o moc. Všechno to je konec konců prosté jako abeceda. Jenom shora vyznačené znaky Suchanova, a to ani ne tak osoby jako typu, vysvětlují, jak se tento účastník a pozorovatel událostí mohl tak beznadějně poplésti v tak vážné a zároveň tak prosté věci.
Ve světle rozebrané politické příhody lze snáze pochopit ono klamné Suchanovovo osvětlení mé schůzky s redakcí ‚Nového Života', o něž se zajímáte. Morálka plynoucí z mé schůzky s kroužkem Maxima Gorkého je vyjádřena Suchanovem v závěrečné větě, již mi přisuzuje: "Nyní vidím, že mi nic jiného nezbývá, než založiti list spolu s Leninem." Vyplývá toho, že jenom nemožnost dohodnouti se s Gorkým a Suchanovem, tedy osobami, jež jsem nikdy nepokládal ani za politiky, ani za revolucionáře, přiměla mě k tomu, že jsem našel cestu k Leninovi. Stačí tuto myšlenku jasně vyjádřit, aby se ukázalo, jak je prázdná.
A jak příznačná, mimochodem, je pro Suchanova věta: "založiti list spolu s Leninem"; jako by se úkoly revoluční politiky redukovaly na list! Kdo má jenom zrnko tvůrčí představivosti, musí mu býti jasné, že jsem nemohl takto myslit a určovat své úkoly.
Aby se objasnila má návštěva v novinářském kroužku Gorkého, třeba si připomenout, že jsem přibyl do Petrohradu počátkem května, více než dva měsíce po převratě a měsíc po příjezdu Leninově. Za tu dobu se již mnohé vyhranilo a nabylo tvářnosti. Mně bylo třeba přímé, tak říkajíc empirické orientace nejenom o základních silách revoluce, o náladách dělníku a vojáků, ale i o všech seskupeních a politických odstínech "vzdělané" společnosti. Návštěva redakce ‚Nového Života' byla mi malým politickým vyzvídáním přitažlivých a odrazivých sil v této ‚levé' skupině, vyhlídek na odštěpení těch a jiných složek a pod. Stručný rozhovor mě přesvědčil o úplné beznaději kroužku mudrujících literátů, jimž se revoluce redukovala na úvodní článek v novinách. A poněvadž ještě k tomu obviňovali bolševiky, že se "sami osamocují", viníce z toho Lenina a jeho dubnové these, nemohl jsem jim nepochybně neříci, že Lenin, osamocuje stranu od nich, či lépe osamocuje je od strany, má úplně pravdu. Tento právě závěr, jejž jsem musil zvlášť energicky zdůraznit, abych zapůsobil na účastníky rozhovoru, Rjazanova a Lunačarského, odpůrce sjednocení s Leninem, byl zřejmě pohnutkou k Suchanovově versi.
* * *
Arci, máte úplně pravdu, předpokládáte-li, že bych se nikterak nebyl na podzim roku 1917 snesl s myšlenkou promluvit o jubileu Gorkého s tribuny Petrohradského sovětu. Tu Suchanov učinil dobře, zřeknuv se jedné ze svých vrtohlavých myšlenek: vtáhnouti mě v předvečer říjnového povstání v oslavy Gorkého, jenž stál na druhé straně barikády.
Prinkipo 29. září 1930.
Konec druhého dílu.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.a Suchanov mě nazývá „pochybným meždurayoncem‘ (členem meziobvodní organisace), chtěje tím říci, že jsem byl ve skutečnosti bolševikem. To je ovšem správné. V meziobvodní organisaci zůstával jsem jen proto, abych ji přivedl do bolševické strany, což se stalo v srpnu.