Pouhá relativní délka cesty zboží z místa výroby na odbytiště vyvolává rozdíl nejen v první části doby oběhu, v době prodeje, ale i v druhé části, ve zpětné přeměně peněz v prvky produktivního kapitálu, v době koupě. Na př. zboží je posláno do Indie. To trvá na př. čtyři měsíce. Dejme tomu, že doba prodeje = 0, t. j. že zboží je posláno na objednávku a při dodání bude zástupci výrobce zaplaceno. Zaslání peněz (nezáleží tu na tom, v jaké formě se posílají) trvá zase čtyři měsíce. Trvá to tedy celkem osm měsíců, než může týž kapitál opět fungovat jako produktivní kapitál, tedy než může být obnovena táž operace. Rozdíly v obratu, k nimž takto dochází, jsou jedním z materiálních základů různých úvěrových termínů, podobně jako zámořský obchod, na př. v Benátkách a Janově, je vůbec jedním ze zdrojů úvěrnictví samého. „Krise z roku 1847 umožnila bankovním a obchodním firmám tehdejší doby zkrátit indické a čínské lhůty splatnosti směnek (dobu nutnou k oběhu směnek mezi těmito zeměmi a Evropou) z deseti měsíců od vystavení na 6 měsíců po předložení; nyní, po dvaceti letech, se stalo se zrychlením dopravy a zavedením telegrafu nutným další zkrácení ze šesti měsíců po předložení na čtyři měsíce od vystavení jako první krok ke čtyřem měsícům po předložení. Cesta plachetní lodi z Kalkuty do Londýna kolem Mysu Dobré Naděje trvá průměrně necelých 90 dnů. Lhůta čtyř měsíců po předložení by se rovnala asi 150 dnům plavby. Dosavadní lhůta šesti měsíců po předložení se rovná asi 210 dnům cesty.“ („London Economist“, 16. června 1866.) — Naproti tomu: „Brazilská lhůta splatnosti je stále ještě dva a tři měsíce po předložení, směnky z Antverp (na Londýn) se vydávají na tři měsíce od vystavení, a dokonce Manchester a Bradford vydávají směnky na Londýn na tři měsíce a delší lhůty. Mlčky uzavíranou dohodou se tak obchodníkovi poskytuje dostatečná příležitost, aby své zboží realisoval ne-li před dobou splatnosti směnek na ně vydaných, tedy alespoň kolem doby jejich splatnosti. Lhůta indických směnek není tudíž nadsazená. Indické výrobky, které se v Londýně prodávají ponejvíce s tříměsíční platební lhůtou, nemohou být realisovány, má-li se připočítat nějaká doba pro prodej, o mnoho dříve než za pět měsíců; a dalších pět měsíců průměrně uplyne mezi nákupem v Indii a dodáním do anglických skladů. Máme tu období deseti měsíců, kdežto lhůta směnek vydaných na zboží nepřesahuje sedm měsíců.“ (Tamtéž, 30. června 1866.) „2. července 1866 oznámilo pět velkých londýnských bank, které obchodují hlavně s Indií a Čínou, a rovněž pařížský Comptoir d'Escompte, že od 1. ledna 1867 budou jejich filiální banky a agentury v Orientě kupovat a prodávat jen takové směnky, které nejsou vydány na delší dobu než čtyři měsíce po předložení.“ (Tamtéž, 7. července 1866.) Toto snížení se však neosvědčilo a muselo být zrušeno. (Od té doby to Suezský průplav všechno revolucionoval. — B. E.)

Je samozřejmé, že při delší době oběhu zboží stoupá risiko, že se změní ceny na odbytovém trhu, neboť se prodlužuje období, v němž může ke změnám cen dojít.

Rozdíl v době oběhu — zčásti individuální rozdíl mezi různými jednotlivými kapitály téhož výrobního odvětví, zčásti rozdíl mezi různými odvětvími podle různých platebních lhůt v těch případech, kdy se hned neplatí hotově — tento rozdíl vyvěrá z různých platebních lhůt při koupi a prodeji. U tohoto bodu, důležitého pro úvěrnictví, se tu nebudeme déle zdržovat.

Rozdíly v době obratu závisí také na rozsahu dodacích smluv, který roste souběžně s rozsahem a měřítkem kapitalistické výroby. Dodací smlouva jakožto transakce mezi prodavačem a kupcem je operace, která se týká trhu, sféry oběhu. Rozdíly v době obratu, které z toho vznikají, vznikají tedy ze sféry oběhu, ale odrážejí se bezprostředně ve sféře výroby, a to bez ohledu na jakékoli platební lhůty a jiné úvěrové podmínky, tedy i při placení v hotových. Na př. uhlí, bavlna, příze atd. jsou dělitelné výrobky. Každý den dodává určité množství hotového výrobku. Převezme-li však přádelník nebo majitel dolů dodávku takové masy výrobků, která vyžaduje, řekněme, čtyřtýdenní nebo šestitýdenní období po sobě následujících pracovních dnů, je to, pokud jde o délku doby, na kterou musí být kapitál zálohován, úplně totéž, jako by v tomto pracovním procesu bylo zavedeno nepřetržité pracovní období o čtyřech nebo šesti týdnech. Předpokládá se tu ovšem, že celá objednaná masa výrobku má být dodána najednou nebo že bude zaplacena teprve potom, až bude celá dodána. Tak každý den, vzatý sám o sobě, dodal své určité množství hotového výrobku. Ale tato hotová masa je stále jen částí té masy, která má být podle smlouvy dodána. Není-li už v tomto případě již hotová část objednaného zboží ve výrobním procesu, leží přesto ve skladě jako jen potenciální kapitál.

Přejděme nyní k druhému období doby oběhu: k době koupě čili k období, během něhož se kapitál znovu přeměňuje z peněžní formy v prvky produktivního kapitálu. Během tohoto období musí kratší či delší dobu setrvat ve svém stavu peněžního kapitálu, tedy určitá část celkového zálohovaného kapitálu musí být neustále ve stavu peněžního kapitálu, třebaže se tato část skládá z prvků, které se ustavičně mění. V nějakém určitém podniku musí být z celkového zálohovaného kapitálu ve formě peněžního kapitálu na př. 100 liber št. x n, a zatím co se všechny součásti těchto 100 liber št. x n neustále přeměňují v produktivní kapitál, doplňuje se přesto tato suma neustále znovu přílivem z oběhu, z realisovaného zbožního kapitálu. Určitá část hodnoty zálohovaného kapitálu je tedy neustále ve stavu peněžního kapitálu, tedy ve formě, která nepatří do sféry jeho výroby, nýbrž do sféry jeho oběhu.

Viděli jsme už, že prodlužování doby, po kterou je kapitál vázán ve formě zbožního kapitálu, vyvolané vzdáleností trhu, přímo způsobuje, že se zpožďuje návrat peněz, tedy také zdržuje přeměnu kapitálu z peněžního kapitálu v produktivní kapitál.

Pokud jde o nákup zboží, viděli jsme dále (kap. VI), jak doba nutná ke koupi a větší či menší vzdálenost od hlavních odběrných zdrojů surovin nutí k tomu, aby se suroviny kupovaly na delší období a udržovaly se v použitelném stavu ve formě produktivní zásoby, ve formě latentního čili potenciálního produktivního kapitálu; tyto okolnosti tedy při jinak stejném měřítku výroby zvětšují masu kapitálu, který musí být najednou zálohován, a dobu, na kterou musí být zálohován.

Podobně působí v různých odvětvích podnikání období — kratší či delší — v nichž se na trh vrhají větší masy surovin. Tak se na př. v Londýně každé tři měsíce konají veliké dražby vlny, které mají rozhodující vliv na celý trh vlny; trh bavlny se naproti tomu obnovuje od sklizně do sklizně celkem nepřetržitě, třebaže ne vždy rovnoměrně. Taková období určují hlavní nákupní lhůty této suroviny a působí zejména na spekulativní nákupy, které podmiňují delší nebo kratší zálohy na tyto prvky výroby — působí úplně tak, jako působí povaha vyrobených zboží na spekulační, úmyslné, delší či kratší zadržování výrobku ve formě potencionálního zbožního kapitálu. „Zemědělec také musí být do jisté míry spekulant a vyčkávat s prodejem svých výrobků, řídě se podle toho, jaká je doba...“ (Následuje několik všeobecných pravidel... — B. E.) „Ale při odbytu výrobku přece jen záleží nejvíce na osobě, na výrobku samém a na místě. Je-li někdo kromě obratnosti a štěstí (!) obdařen dostatečným kapitálem, nelze mu mít za zlé, nechá-li při neobyčejně nízkých cenách to, co se mu urodilo, třeba celý rok ležet; naopak ten, komu chybí provozní kapitál nebo vůbec (!) spekulační duch, bude hledět dosáhnout běžných průměrných cen a prodat, jakmile a kdykoli k tomu bude mít příležitost. Nechá-li se vlna déle než rok ležet, je z toho skoro vždy jen škoda, kdežto obilniny a olejniny se dají uschovat po několik let bez újmy na vlastnostech a jakosti. Takové výrobky, které obvykle podléhají v krátkém časovém rozmezí velkým výkyvům cen, jako na př. olejnatá semena, chmel, štětky soukenické a pod., nechávají se plným právem ležet v letech, kdy jsou jejich ceny hluboko pod výrobními cenami. Nejméně lze váhat s prodejem takových předmětů, které vyžadují denní náklady na udržování, jako vykrmený dobytek, nebo které podléhají zkáze, jako ovoce, brambory atd. V některých krajích mívá výrobek v určité roční době průměrně nejnižší cenu, v jiné době naproti tomu nejvyšší cenu; tak na př. v některých místech bývá průměrná cena obilí kolem Martina nižší než mezi vánocemi a velikonocemi. Dále se v některých krajích dají některé výrobky dobře prodat jedině v určité době, jako je tomu na př. s vlnou na trzích vlny v takových krajích, kde je obchod s vlnou mimo trhy obyčejně nepatrný atd.“ (Kirchhof, str. 302.)

Když se zkoumá druhá polovina doby oběhu, v níž se peníze opět přeměňují v prvky produktivního kapitálu, je třeba vzít v úvahu nejen tuto přeměnu, vzatou samu o sobě, nejen dobu, po kterou se peníze vracejí podle vzdálenosti trhu, kde se výrobek prodává; je třeba především přihlédnout i k rozsahu té části zálohovaného kapitálu, která musí být stále v peněžní formě, ve stavu peněžního kapitálu.

Ponecháme-li stranou spekulaci všeho druhu, závisí rozsah nákupů těch zboží, která musí být neustále po ruce jako výrobní zásoba, na lhůtách obnovování této zásoby, tedy na okolnostech, které opět závisí na podmínkách trhu, a jsou proto pro různé suroviny atd. různé; musí se tu tedy čas od času zálohovat peníze ve větších množstvích najednou. Připlývají podle obratu kapitálu nazpět rychleji nebo pomaleji, ale vždy po částech. Část jich se právě tak vytrvale v kratších časových intervalech znovu vydává — a to ta část, která se znovu přeměňuje ve mzdu. Ale jiná část, která se zpětně přeměňuje v suroviny a j., musí se po delší dobu hromadit jako reservní fond, který slouží k nákupům nebo k platbám. Tato část tedy existuje ve formě peněžního kapitálu, ačkoli se rozsah, v němž jako takový existuje, neustále mění.

V příští kapitole uvidíme, jak jiné okolnosti — ať už vyvěrají z výrobního procesu nebo z procesu oběhu — činí nutným to, aby určitý díl zálohovaného kapitálu byl po ruce v peněžní formě. Všeobecně je však třeba poznamenat, že ekonomové velmi rádi zapomínají, že část kapitálu nutného v podniku nejen postupně probíhá třemi formami; formami peněžního kapitálu, produktivního kapitálu a zbožního kapitálu, ale že jeho různé části neustále existují vedle sebe v těchto třech formách, třebaže se relativní velikost těchto částí neustále mění. Ekonomové zapomínají zejména na tu část, která stále existuje jako peněžní kapitál, ačkoli právě tato okolnost je velmi důležitá pro pochopení buržoasního hospodářství, a proto se také uplatňuje v praxi.