Bavlna a železo

B. Engels

{310} Bavlna a železo

Bavlna a železo jsou dnes dvě nejdůležitější suroviny. Národ, který zaujímá vedoucí postavení ve výrobě bavlněných a železných výrobků, stojí v čele všech průmyslových národů. A nakolik a pokud toto postavení zaujímá Anglie, natolik a potud bude i prvním průmyslovým státem na světě.

Dalo by se tedy očekávat, že bavlnářským a železářským dělníkům se v Anglii vede obzvlášť dobře; že při výsostném postavení Anglie na trhu obchod v těchto oborech stále pokvete a že alespoň v těchto dvou průmyslových odvětvích se uskuteční tisíciletá říše hojnosti slibovaná v období agitace za svobodný obchod. Bohužel však všichni víme, že tomu ani zdaleka tak není, a jestliže se podmínky dělnictva nezhoršily, jestliže se v některých případech dokonce zlepšily, že za to vděčí zde, stejně jako v jiných odvětvích, výhradně svému vlastnímu úsilí - silné organizaci a tvrdému stávkovému boji. Víme, že po několika krátkých letech prosperity kolem roku 1874 a později nastal v bavlnářském a železářském průmyslu úplný úpadek. Továrny se zavíraly, vysoké pece vyhasínaly a tam, kde se ve výrobě pokračovalo, nepracovalo se zpravidla celou pracovní dobu. Taková období úpadku byla známa i dříve; v průměru se opakují každých deset let; trvají určitou dobu, jsou vystřídána novým obdobím prosperity a tak dále.

Nynější období deprese, zejména v bavlnářském a železářském průmyslu, se však vyznačuje tím, že už ted trvá o několik let déle než obvykle. Bylo podniknuto několik pokusů a náběhů k oživení, ale všechno nadarmo. I když období akutního úpadku {311} už pominulo, trvá stagnace v obchodu i nadále a trhy stále nejsou s to zkonsumovat všechnu produkci.

Příčina je v tom, že za našeho nynějšího systému, kdy se strojů používá nejen k výrobě průmyslového zboží, ale také k výrobě strojů samých, může se výroba zvyšovat neuvěřitelně rychle. Kdyby továrníci o to stáli, nebylo by nijak těžké rozšířit za jedno jediné období prosperity zařízení přádelen, tkalcoven, bělíren a dílen pro potiskování bavlněných látek natolik, že by se v nich mohlo vyrábět o padesát procent víc zboží a celková produkce surového železa a jakýchkoli výrobků ze železa by se mohla zdvojnásobit. Ve skutečnosti však rozšíření nedosáhlo takových rozměrů. Ale i tak bylo nesrovnatelně větší než v dřívějších obdobích rozkvětu a důsledkem toho je chronická nadvýroba a chronická deprese obchodu. Zaměstnavatelé si mohou dovolit vyčkávat, aspoň nějakou dobu, kdežto dělníci musejí trpět, poněvadž pro ně to znamená chronickou bídu a trvalou perspektivu robotárny.

To je tedy výsledek onoho slavného systému neomezené konkurence, to tedy je ztělesnění onoho tisíciletí blahobytu, které slibovali Cobdenové, Brightové a spol.! Tak to dopadá s dělnictvem, když - jako v posledních pětadvaceti letech - ponechává řízení ekonomické politiky impéria svým "přirozeným vůdcům", "kapitánům průmyslu", kteří podle slov Thomase Carlyla jsou povoláni velet průmyslové armádě země.^[219] Pěkní kapitáni průmyslu! Generálové Ludvíka Napoleona z roku 1870 byli proti nim úplní géniové. Každý z těchto pomyslných kapitánů průmyslu zápolí se všemi ostatními, jedná výhradně na vlastní pěst, rozšiřuje svůj podnik bez zřetele na to, co dělají jeho sousedé, a nakonec všichni tito průmysloví kapitáni ke svému velkému překvapení zjišťují, že výsledkem je nadvýroba. Nemohou se spojit, aby výrobu regulovali; mohou se spojit pouze za jediným účelem, a to aby snižovali mzdy svým dělníkům. A tak rozšiřujíce neuváženě výrobní sílu země daleko nad možnosti trhů, připravují své dělníky o to relativní ulehčení, které by jim přineslo období mírné prosperity a na něž mají nárok po dlouhém období úpadku, aby mohli zvýšit své příjmy na průměrnou úroveň. Cožpak to stále ještě není jasné, že továrníci jako třída už nejsou schopni řídit velké ekonomické {312} zájmy země, ba ani sám výrobní proces? A cožpak to není absurdní - i když je to fakt - že největším nepřítelem anglického dělnictva je neustále rostoucí produktivita jeho vlastních rukou?

Je však třeba přihlédnout i k jinému faktu. Výrobní síly nezvětšují jen angličtí továrníci. Totéž se děje i v jiných zemích. Statistika nám neumožňuje srovnat zvlášť bavlnářský a zvlášť železářský průmysl v různých předních zemích. Když ale vezmeme textilní, důlní a hutnický průmysl jako celek, můžeme si sestavit srovnávací tabulku z materiálů, které uvádí přednosta pruského statistického úřadu dr. Engel ve své knize ,,Das Zeitalter des Dampfs", Berlín, 1881^[220]. Podle jeho výpočtů se v těchto průmyslových odvětvích v níže uvedených zemích používá parních strojů s následujícím celkovým výkonem v koňských silách (koňská síla se rovná energii, která vyzvedne 75 kilogramů do výše jednoho metru za vteřinu):

	Textilní průmysl	Doly a hutě
Anglie v roce 1871	518 800	1 077 000 HP
Německo v roce 1875	128 125	456 436 HP
Francie	asi 100 000	185 000 HP
Spojené státy	asi 93 000	370 000 HP

Vidíme tedy, že parní energie používaná třemi národy, jež jsou hlavními konkurenty Anglie, činí dohromady v textilních továrnách skoro tři pětiny anglické parní energie a v dolech a hutích se jí téměř vyrovnává. A poněvadž průmysl v těchto zemích se rozvíjí mnohem rychleji než v Anglii, je sotva možno pochybovat o tom, že jejich celková produkce brzy předhoní produkci anglickou.

Podívejme se ještě na následující tabulku, na níž je v koňských silách uvedena parní energie používaná ve výrobě, kromě lokomotiv a parníků:

Velká Británie	asi 2 000 000 HP
Spojené státy	asi 1 987 000 HP
Německo	asi 1 321 000 HP
Francie	asi 492 000 HP

{313} Z této tabulky vysvítá ještě jasněji, jak málo zbylo z monopolu Anglie v průmyslových odvětvích poháněných parou a jak málo se podařilo svobodnému obchodu zajistit Anglii převahu v průmyslu. A ať nikdo neříká, že tento pokrok zahraničního průmyslu je umělý, že k němu došlo díky ochranářství. Celý tento obrovský rozmach německého průmyslu nastal za nanejvýš liberálního režimu svobodného obchodu, a jestliže Amerika, hlavně v důsledku absurdního systému vnitřních spotřebních daní, je nucena uchýlit se k ochranářství spíš zdánlivému než skutečnému, stačilo by zrušit zákony o těchto spotřebních daních a mohla by konkurovat na volném trhu.

Takové je tedy postavení, do něhož přivedlo Anglii pětadvacetileté téměř absolutní panství doktríny manchesterské školy. Máme za to, že tyto výsledky jsou takového rázu, že si vyžadují rychlé abdikace manchesterských a birminghamských gentlemanů, aby pro příštích pětadvacet let přišla na řadu dělnická třída. Jistě by si nemohla počínat hůř.

Napsal B. Engels koncem července 1881
Otištěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čís. 13 z 30. července 1881

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

219 Viz spisy Thomase Carlyla, "Past and Present" ["Minulost a přítomnost"], Londýn 1843, str. 361-369, a "Latter-Day Pamphlets. No. 1: The Present Time" ["Stati z našich dnů. čís. 1: Současnost"], Londýn 1850,str.42.

220 Ernst Engel, "Das Zeitalter des Dampfes in technisch-statistischer Beleuchtung" ["Věk páry ve světle techniky a statistiky"], Berlín 1881. Tabulky, jež jsou uvedeny v textu, sestavil Engels podle statistických údajů na str. 178, 180 a 182-184 Engelovy knihy,