Bismarck a německá dělnická strana

B. Engels

{307} Bismarck a německá dělnická strana

Anglický buržoazní tisk zachovával v poslední době hluboké mlčení pokud jde o brutálnosti, jichž se dopustili Bismarck a jeho přisluhovači vůči členům sociálně demokratické strany v Německu. Jedinou výjimku tvořily do jisté míry "Daily News". Dříve, když si dovolily takové kousky vůči svým poddaným despotické vlády v zahraničí, spustily anglické deníky i týdeníky náramný pokřik. Zde však jsou represáliím vystaveni dělníci, hrdí na to, že se tak nazývají, a proto představitelé tisku "lepší společnosti", "horních deseti tisíc", zamlčují fakta a podle jejich úporného mlčení se skoro zdá, že je schvalují. Ostatně, co je také dělníkům do politiky? Ať ji přenechají "lepším lidem". A pak má mlčení anglického tisku ještě jeden důvod: je velice těžké napadat Bismarckův výjimečný zákon a způsob, jímž ho provádí, a týmiž ústy hájit výjimečná opatření pana Forstera v Irsku^[215]. Je to velice bolavé místo, kterého je lépe se nedotýkat. Od buržoazního tisku se dá stěží očekávat, že by sám od sebe poukazoval na to, jak hluboce klesla morální pozice Anglie v Evropě i v Americe v důsledku nynějšího postupu vlády v Irsku.

Německá dělnická strana vyšla z každých všeobecných voleb s prudkým vzrůstem počtu hlasů; v předposledních volbách dostali její kandidáti přes 500 000 a v posledních už přes 600 000 hlasů. V Berlíně byli zvoleni dva, v Elberfeldu-Barmenu jeden, ve Vratislavi a Drážďanech také po jednom; bylo dobyto deset poslaneckých {308} křesel, a to přes to, že vláda uzavřela koalici se všemi liberálními, konzervativními a katolickými stranami, přes povyk kvůli dvěma pokusům o atentát na císaře^[a], za které všechny ostatní strany jednotně svalovaly odpovědnost na stranu dělnickou. Tehdy se Bismarckovi podařilo prosadit zákon, jímž byla sociální demokracie postavena mimo zákon. Přes padesát dělnických listů bylo zakázáno, dělnické spolky a kluby rozpuštěny, peníze zkonfiskovány, schůze rozehnány policií a k dovršení všeho bylo stanoveno zákonem, že v celých městech a krajích může být "vyhlášen stav obležení", zrovna jako v Irsku. Na co si však netroufly ani výjimečné zákony v Irsku^[216], to udělal Bismarck v Německu. V každém kraji, kde byl "vyhlášen stav obležení", dostala policie pravomoc vypovědět každého, koho "důvodně podezírala" ze socialistické propagandy. V Berlíně byl samozřejmě stav obležení vyhlášen ihned a stovky (s rodinami tisíce) lidí bylo vypovězeno. Pruská policie totiž vždycky vypovídá lidi s rodinami; mladé svobodné lidi nechává zpravidla na pokoji; pro ty by vypovězení nebylo žádným velkým trestem, kdežto pro otce rodin znamená ve většině případů dlouhé období bídy, ne-li úplné zničení. Potom zvolil dělníka do parlamentu Hamburk a okamžitě tam byl vyhlášen stav obležení. V první várce bylo z Hamburku vypovězeno asi sto lidí a s nimi přes tři sta rodinných příslušníků. Během dvou dnů sebrala dělnická strana peníze na krytí jejich cestovních výloh a jiných naléhavých potřeb. Nyní byl vyhlášen stav obležení také v Lipsku, a to pouze s tím zdůvodněním, že jinak by vláda nemohla rozbít organizaci strany. Hned první den bylo vypovězeno třiatřicet lidí, většinou ženatých s rodinami. V čele seznamu byli tři členové německého parlamentu; možná že jim pan Dillon pošle blahopřejný dopis vzhledem k tomu, že na tom přece jen nejsou ještě tak zle jako on.^[217]

Ale to ještě není všechno. Když dělnická strana byla patřičnou formou postavena mimo zákon a zbavena všech politických práv, jichž údajně mohou užívat ostatní Němci, může si teď policie dělat s jejími jednotlivými členy, co chce. Pod záminkou pátrání po zakázaných tiskovinách jsou jejich ženy a dcery vystaveny {309} neurvalému a brutálnímu zacházení. Oni sami jsou zatýkáni zcela podle libovůle policie, po celé týdny drženi ve vyšetřovací vazbě a propouštěni, až když ve vězení strávili několik měsíců. Policie vynalézá nové přestupky, které trestní zákoník ani nezná, a sám zákoník se rozšiřuje až do nemožnosti. Přitom nachází policie dost často zkorumpované nebo natolik zfanatizované soudní úředníky a soudce, že jí pomáhají a nahrávají; tím si kupují povýšení! Kam to všechno vede, vysvítá z těchto ohromujících čísel: za jediný rok, od října 1879 do října 1880, bylo jen v Prusku uvězněno pro velezradu, zločiny proti státu, urážku císaře apod. neméně než 1108 lidí; pro politické nactiutrhání, urážku Bismarcka či pro hanobení vlády apod. přinejmenším 10 094 lidí. Jedenáct tisíc dvě stě dva politických vězňů - to už přesahuje i hrdinské činy pana Forstera v Irsku!

A čeho dosáhl Bismarck všemi těmito represemi? Právě toho, čeho pan Forster v Irsku. Sociálně demokratická strana vzkvétá zrovna tak a má zrovna tak pevnou organizaci jako Irská pozemková liga^[218]. Před několika dny se konaly volby do městské rady v Mannheimu. Strana dělnické třídy jmenovala šestnáct kandidátů a prosadila je všechny většinou téměř tří ku jedné. Pak kandidoval Bebel, poslanec Říšského sněmu za Drážďany, do saského zemského sněmu za lipský volební obvod. Bebel sám je dělník (soustružník) a jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší řečník v Německu. Vláda, aby znemožnila jeho zvolení, vypověděla celý jeho volební výbor. A jaký to mělo výsledek? Ten, že Bebel i při omezeném volebním právu byl zvolen značnou většinou. Takže nemá Bismarck ze svých represivních opatření žádný užitek; naopak, ještě dráždí lid. Ti, kdo jsou zbaveni všech legálních možností, jak hájit svá práva, sáhnou jednoho krásného dne po ilegálních, a nikdo jim to nebude moci zazlívat. Jak často hlásali tuto doktrínu pánové Gladstone a Forster! A jak si teď počínají v Irsku?

Napsal B. Engels v polovině července 1881
Otištěno jako úvodník
v "The Labour Standard" (Londýn),
čis. 12 z 23. července 1881

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a - tj. Viléma I. (Pozn. red.)

215 Zavedení pozemkového zákona, který vstoupil v platnost v srpnu 1881, vyvolalo odpor irských pachtýřů. Státní sekretář pro Irsko Forster sáhl k výjimečným opatřením a nasadil vojsko, aby vystěhovalo pachtýře, kteří odmítali platit pachtovné.

216 Coercion Bills (výjimečné zákony) schvaloval anglický parlament během 19. století několikrát, aby potlačil revoluční a národně osvobozenecké povstání v Irsku. Cílem těchto zákonů bylo dočasně zrušit ústavní záruky v Irsku, vyhlásit stav obležení na území Irska a poskytnout anglickým úřadům mimořádné plné moci k potlačení národně osvobozeneckého hnutí.

217 Irský politik John Dillon, člen anglického parlamentu, byl v této době ve vězení.

218 Irská národní pozemková liga - masová organizace, kterou roku 1879 založil maloburžoazní demokrat Michael Davitt. Pozemková liga sdružovala ve svých řadách široké vrstvy irského rolnictva a městské chudiny a podporovali ji dokonce i pokrokoví příslušníci irské buržoazie. V jejích agrárních požadavcích se obrážel tajný protest irských lidových mas proti panství landlordů a proti národnostnímu útlaku. Vůdcové Ligy však zaujímali nedůsledné, kolísavé stanovisko. Toho využili buržoazní nacionalisté (Parnell aj.) a zaměřili činnost Ligy pouze na boj za Home Rule, tj. omezenou samosprávu Irska v rámci Britské říše. Roku 1881 byla Pozemková liga zakázána, pokračovala však ve své činnosti až do konce osmdesátých let.