DRUHÁ ČÁST: POLITICKÁ EKONOMIE

PŘEDMĚT A METODA

Politická ekonomie v nejširším smyslu je věda o zákonech, které ovládají výrobu a směnu hmotných prostředků životních v lidské společnosti. Výroba a směna jsou dvě různé funkce. Výroba může být bez směny, směna — právě proto, že je jen směnou výrobků — nemůže existovat bez výroby. Každá z obou těchto společenských funkcí je pod vlivem většinou zvláštních zevních účinků, a má proto většinou svoje vlastní zvláštní zákony. Ale na druhé straně se tyto funkce v každém okamžiku navzájem podmiňují a působí na sebe tou měrou, že bychom je mohli označit jako abscissu a ordinatu ekonomické křivky.

Podmínky, za nichž lidé vyrábějí a směňují, různí se v různých zemích a v každé zemi se zase mění od pokolení k pokolení. Politická ekonomie tedy nemůže být stejná pro všechny země a pro všechny dějinné epochy. Od luku a šípu, od kamenného nože a od směnných styků divochových, které se vyskytují jen výjimečně, k parnímu stroji o tisíci koních, k mechanickému tkalcovskému stavu, k železnicím a k Anglické bance je ohromná vzdálenost. Obyvatelé Ohňové země nedospěli k masové výrobě a k světovému obchodu právě tak jako k planému směnkaření nebo k bursovnímu krachu. Kdo by chtěl podřídit politickou ekonomii Ohňové země zákonům dnešní Anglie, nepřinesl by zřejmě nic, leč nejbanálnější samozřejmosti. Politická ekonomie je tedy v podstatě historickou vědou. Pojednává o historické, to jest stále se měnící látce; zkoumá nejprve zvláštní zákony každého jednotlivého vývojového stupně výroby a směny, a teprve na konci tohoto zkoumání bude s to stanovit několik málo zcela obecných zákonů, platných pro výrobu a směnu vůbec. Přitom se však rozumí samo sebou, že zákony, platné pro určité způsoby výroby a formy směny, platí i pro všechna dějinná období, jimž jsou ony výrobní způsoby a směnné formy společné. Tak na příklad se zavedením kovových peněz vstupuje v platnost řada zákonů, které zůstávají v platnosti pro všechny země a dějinná období, v nichž kovové peníze zprostředkují směnu.

Se způsobem výroby a směny určité dějinné společnosti a s dějinnými podmínkami této společnosti je zároveň dán způsob rozdělování výrobků. V kmenové nebo vesnické občině se společným vlastnictvím půdy, s nímž — nebo s jeho znatelnými pozůstatky — vstupují do dějin všechny kulturní národy, je dosti rovnoměrné rozdělování výrobků zcela samozřejmé; nastane­‑li větší nerovnost rozdělování mezi členy, je to už i znakem počínajícího rozkladu občiny. — Jak velkozemědělství, tak malozemědělství připouští velmi různé formy rozdělování, podle dějinných podmínek, z nichž se vyvinula. Ale je zjevné, že velkozemědělství podmiňuje vždy zcela jiné rozdělování než malozemědělství; že velkozemědělství předpokládá nebo vytváří třídní protiklad — otrokáře a otroky, statkáře a robotníky, kapitalisty a námezdní dělníky, kdežto malozemědělstvím není nikterak podmíněn třídní rozdíl mezi jedinci zúčastněnými na zemědělské výrobě, ba naopak, existuje­‑li, ohlašuje to blížící se úpadek parcelového hospodaření. — Zavedení a rozšíření kovových peněz v zemi, kde bylo dosud výlučně nebo převážně naturální hospodářství, je vždy spojeno s pomalejším nebo rychlejším převratem dosavadního rozdělování, a to tak, že nerovnost rozdělování mezi jednotlivci, tedy protiklad mezi bohatými a chudými se stále více stupňuje. — Středověká místní cechovní řemeslná výroba znemožňovala velké kapitalisty a doživotní námezdní dělníky stejně, jako je moderní velký průmysl, dnešní rozvoj úvěru a forma směny, odpovídající vývoji obou, a volná soutěž — nutně vytvářejí.

Avšak s rozdíly v rozdělování se dostavují třídní rozdíly. Společnost se dělí na třídy privilegované a zkracované, na vykořisťující a vykořisťované, vládnoucí a ovládané, a stát, v nějž se samorostlé skupiny občin stejného kmene vyvinuly, zprvu jen k hájení společných zájmů (na příklad zavodňování v Orientě) a k ochraně navenek, dostává od nynějška rovněž úkol násilím udržovat životní a vladařské podmínky vládnoucí třídy proti třídě ovládané.

Rozdělování není však pouhým pasivním výsledkem výroby a směny; působí právě tak zpětně na výrobu a směnu. Každý nový způsob výroby nebo forma směny jsou z počátku brzděny nejen starými formami a jim odpovídajícími politickými zřízeními, nýbrž i starým způsobem rozdělování. Musí si teprve dlouhým zápasem vybojovat sobě odpovídající rozdělovaní. Avšak čím je daný způsob výroby a směny pohyblivější, čím schopnější zdokonalení a vývoje, tím rychleji dosáhne i rozdělování stupně, na němž přeroste své matce přes hlavu, dostane se do rozporu s dosavadním způsobem výroby a směny. Staré prvobytné občiny, o nichž již bylo mluveno, mohou trvat tisíciletí — u Indů a Slovanů trvají ještě dnes — než obchodní styk se zevním světem vytvoří uvnitř nich majetkové rozdíly, jež způsobí, že dojde k jejich rozkladu. Naproti tomu novodobá kapitalistická výroba, která je sotva tři sta let stará a převládá teprve od zavedení velkého průmyslu, tedy sto let, vyvolala za tuto krátkou dobu protiklady v rozdělování — koncentraci kapitálů v rukou několika lidí na jedné straně, koncentraci nemajetných mas ve velkých městech na druhé straně — protiklady, na něž nevyhnutelně zajde.

Souvislost rozdělování s materiálními existenčními podmínkami té které společnosti leží tou měrou v povaze věci, že se obyčejně obráží v lidovém instinktu. Pokud je způsob výroby ve vzestupném stadiu svého vývoje, dotud mu jásají vstříc i ti, kdo jsou při způsobu rozdělování, odpovídajícím tomuto způsobu výroby, zkracováni. Tak angličtí dělníci při rozvoji velkého průmyslu. Ba, dokud tento způsob výroby zůstává společensky normální, panuje vcelku spokojenost s rozdělováním, a jestliže se pozvedne protest — pak z lůna panující třídy samé (Saint­‑Simon, Fourier, Owen), ale u vykořisťované masy nenajde zprvu žádné odezvy. Až když má příslušný způsob výroby velký kus svého sestupného stadia za sebou, když se zpola přežil, když podmínky jeho existence z velké části zmizely a jeho nástupce již klepe na dveře — teprve tehdy se ukáže rozdělování, stávající se stále nerovnějším, jako nespravedlivé, teprve tehdy apelují přežilé skutečnosti na tak zvanou věčnou spravedlnost. Tento apel na morálku a na právo nám nepomůže vědecky ani o píď kupředu; ekonomická věda nemůže v sebeoprávněnějším mravním rozhorlení vidět důkaz, nýbrž jen symptom. Jejím úkolem je spíše dokázat, že nově se vyskytující společenské zlořády jsou nutnými následky existujícího výrobního způsobu, ale zároveň i příznaky jeho počínajícího rozkladu, a odhalit uvnitř rozkládající se formy ekonomického pohybu prvky budoucí organisace výroby a směny, jež ony zlořády odstraní. Hněv, jenž plodí básníka, je zcela na místě při tomto líčení zlořádů nebo také při útoku na hlasatele „harmonie“, kteří ve službách panující třídy tyto zlořády popírají nebo zkrášlují; jak málo však tento hněv v každém jednotlivém případě dokazuje, vyplývá již z toho, že se pro něj nalezne dosti látky v každé epoše celých dosavadních dějin.

Avšak politická ekonomie jako věda o podmínkách a formách, v nichž různé lidské společnosti vyráběly a směňovaly a v nichž se podle toho výrobky po každé rozdělovaly — politická ekonomie v tomto širokém smyslu musí být teprve vytvořena. Pokud politickou ekonomii máme, omezuje se téměř výhradně na genesi a vývoj kapitalistického způsobu výroby; počíná kritikou pozůstatků feudálních forem výroby a směny, dokazuje nutnost nahradit je kapitalistickými formami, rozvíjí pak zákony kapitalistického způsobu výroby a jemu odpovídajících forem směny po kladné stránce, t. j. pokud napomáhají obecným cílům společnosti, a končí socialistickou kritikou kapitalistického výrobního způsobu, t. j. podáním jeho zákonů po stránce záporné, důkazem, že tento způsob výroby směřuje svým vlastním vývojem k bodu, kde sám sebe znemožní. Tato kritika dokazuje, že kapitalistické formy výroby a směny se stávají stále nesnesitelnějším poutem pro výrobu samu, že způsob rozdělování nutně podmíněný oněmi formami vytvořil den ze dne nesnesitelnější postavení tříd, denně se přiostřující protiklad mezi stále nečetnějšími, ale stále bohatšími kapitalisty a stále početnějšími nemajetnými námezdními dělníky, jejichž postavení jako celku se neustále zhoršuje; konečně, že ohromné výrobní síly, vzniklé uvnitř kapitalistického způsobu výroby, jež se jím už nedají spoutal, čekají na to, až se uchopí vlády společnost organisovaná k plánovité součinnosti, aby zajistila všem členům společnosti stále více a více prostředků k existenci a svobodnému rozvoji jejich schopností, a to ve stále vzrůstající míře.

K úplnému provedení kritiky měšťácké ekonomie nestačila znalost kapitalistické formy výroby, směny a rozdělování. Formy, které jí předcházely nebo v méně vyspělých zemích ještě vedle ní existovaly, musily být rovněž, aspoň v hlavních rysech, prozkoumány a porovnány. Takovéto zkoumání a porovnávání bylo dosud zhruba provedeno jen Marxem a jeho bádání děkujeme proto také skoro za vše, co bylo o předměšťácké theoretické  ekonomii posud zjištěno.

Ačkoliv politická ekonomie vznikla ke konci XVII. století v geniálních hlavách, je v užším smyslu, ve své positivní formulaci fysiokratů a Adama Smitha, přece jen v podstatě dítětem XVIII. století a řadí se k vymoženostem současných velkých francouzských osvícenců se všemi přednostmi a nedostatky oné doby. Co jsme řekli o osvícencích, platí i o tehdejších ekonomech. Nová věda jim nebyla výrazem poměrů a potřeb jejich epochy, nýbrž výrazem věčného rozumu; jí objevené zákony výroby a směny nebyly zákony určité dějinné formy oněch činností, nýbrž věčnými přírodními zákony; byly odvozovány z přirozenosti člověkovy. Avšak tento člověk, podíváme­‑li se na něho dobře, byl tehdejší střední měšťan, stojící na přechodu k buržoasii , a jeho přirozenost pozůstávala v tom, že vyráběl a obchodoval za tehdejších historicky daných poměrů.

Když jsme dostatečně poznali svého „kritického budovatele základů“, pana Dühringa a jeho filosofickou metodu, snadno uhádneme, jak bude chápat politickou ekonomii. Ve filosofii byl jeho způsob nazírání, jestliže prostě neblouznil (jako v přírodní filosofii), skreslením způsobu nazírání XVIII. století. Nešlo o zákony dějinného vývoje, nýbrž o přírodní zákony, o věčné pravdy. Společenské vztahy jako morálka a právo nebyly řešeny podle historicky daných podmínek té které doby, nýbrž pomocí oněch famosních dvou mužů, z nichž jeden buď utlačuje druhého, nebo také neutlačuje, ač toto se, žel, posud nikdy nestalo. Sotva se tedy zmýlíme, usoudíme­‑li, že pan Dühring bude ekonomii rovněž převádět na konečné pravdy poslední instance, na přírodní zákony, pusté, bezobsažné, tautologické axiomy, vedle toho však, že všechen positivní obsah ekonomie, pokud je mu znám, zase kradmo vpustí zadními dvířky; a že rozdělování, jako společenský jev, nebude odvozovat z výroby a směny, nýbrž přenechá jeho konečné vyřízení svým dvěma slavným mužům. A ježto toto vše jsou nám již dávno známé úskoky, můžeme zde mluvit stručněji.

Vskutku, pan Dühring prohlašuje sám již na straně 2, že jeho ekonomie se zakládá na tom, co bylo v jeho filosofii „zjištěno“, a „v několika podstatných bodech se opírá o nadřazené a ve vyšším oboru výzkumném již hotové pravdy“. — Všude táž dotěrná sebechvála. Všude triumf páně Dühringův nad tím, co pan Dühring zjistil a co všechno nadělal. Opravdu nadělal, to jsme viděli už sdostatek — ale jako se nadělá, zhasne­‑li se čadící světlo.

Hned nato máme „nejobecnější přírodní zákony veškerého hospodářství“ — tedy jsme uhodli správně. Avšak tyto přírodní zákony dovolují správně porozumět minulým dějinám jen tehdy, „zkoumáme­‑li je v té určitější formě, jaké se jejich výsledkům dostalo politickými formami podmaňování a seskupování. Zřízení, jako otroctví a námezdní poroba, k nimž se jako blíženec řadí násilné vlastnictví, nutno posuzovat jako formy sociálně ekonomické soustavy, které mají ryze politickou povahu a tvoří v dosavadním světě rámec, v němž se jedině mohly projevit účinky hospodářských přírodních zákonů“.

Tato věta je fanfárou, jež nám jako Wagnerův ústřední motiv ohlašuje nástup obou famosních mužů. Avšak je ještě více, je základním thematem celé Dühringovy knihy. Když šlo o právo, nedovedl nám pan Dühring poskytnout nic, kromě špatného překladu Rousseauovy theorie rovnosti do socialistické řeči, jejž můžeme již po léta lépe slyšet v každé pařížské dělnické kavárně. Zde nepodává o nic lepší socialistický překlad stížností ekonomů na zfalšování ekonomických věčných přírodních zákonů a jejich účinků, vzniklé vměšováním se státu, násilí. A s tím stojí po zásluze mezi socialisty osamocen. Každý socialistický dělník, lhostejno jaké národnosti, ví zcela dobře, že moc vykořisťování jen chrání, avšak nezpůsobuje je; že příčinou jeho vykořisťování je poměr kapitálu a námezdní práce a že tento poměr povstal cestou čistě ekonomickou, nikoliv cestou násilnou, cestou moci.

Dále se tu dovídáme, že při všech ekonomických otázkách „můžeme rozlišovat dva pochody, pochod výroby a pochod rozdělování“. Kromě toho přidal prý k tomu známý povrchní J. B. Say ještě třetí pochod, pochod spotřeby, ale nedovedl o něm říci nic moudrého, právě tak jako jeho následovník. Avšak směna nebo oběh není prý jen pododdělením výroby, k níž prý patří vše, co je nutno k lomu, aby se výrobky dostaly k poslednímu a vlastnímu spotřebiteli. — Když pan Dühring hází oba podstatně různé, byť i vzájemně se podmiňující procesy výroby a oběhu na jednu hromadu a zcela bez rozpaků tvrdí, že odstraněním tohoto zmatku se může jen „zmatek vyvolat“, dokazuje tím jen, že nezná onen ohromný vývoj, jejž právě oběh prodělal v posledních padesáti letech, nebo mu nerozumí; jak to ostatně v dalším potvrzuje i jeho kniha. Nedosti na tom. Když byl takto shrnul výrobu a směnu vjedno jako výrobu vůbec, staví rozdělování vedle výroby jakožto druhý, zcela vnější pochod, který nemá s prvním pranic společného. Viděli jsme však, že rozdělování ve svých rozhodujících rysech je po každé nutným výsledkem výrobních a směnných poměrů určité společnosti, jakož i dějinných podmínek této společnosti, a to tak, že známe­‑li je, můžeme bezpečně usuzovat na způsob rozdělování, panující v této společnosti. Vidíme však rovněž, že pan Dühring, nechce­‑li se zpronevěřit zásadám, „zjištěným“ v jeho pojetí mravnosti, práva a dějin, musí tuto elementární ekonomickou skutečnost popřít a musí to učinit hlavně, jde­‑li o vpašování obou jeho nepostradatelných mužů do ekonomie. A když byl šťastně zbavil rozdělování veškeré souvislosti s výrobou a směnou, může nastat tato veliká událost.

Připomeňme si nejdříve, jak tomu bylo při morálce a právu. Tam počal pan Dühring původně jen s jedním mužem; pravil: „Člověk, myslíme­‑li si ho jako jediného anebo, což je totéž, jako beze vztahu k ostatním, nemůže mít žádných povinností. Pro něho není žádného závazku, nýbrž jen chtění. Čím jiným je však tento člověk bez povinnosti, myšlený jako jediný, než fatálním ‚pražidem Adamem‘ v ráji, kde je bez hříchu, protože se právě žádného hříchu nemůže dopustit? Ale i tohoto Adama filosofie skutečnosti očekává zhřešení. Vedle tohoto Adama stane najednou — ne Eva s vlnící se kšticí, ale druhý Adam. A ihned dostane Adam povinnosti — a nedostojí jim. Místo aby svého bratra jako rovnoprávného sevřel na svých prsou, podmaní jej své vládě, porobí jej — a následkem tohoto prvotního hříchu, dědičného hříchu porobení, trpí veškeré světové dějiny až podnes,“ pročež podle pana Dühringa nestojí ani za zlámanou grešli.

Myslí­‑li tedy pan Dühring, že, mimochodem řečeno, „negaci negace“ vystavil dostatečnému opovržení, označiv ji za odlesk staré historie o dědičném hříchu a vykoupení, co máme potom říci o jeho nejnovějším vydání téže historie? (Neboť i k vykoupení „přijde čas“, máme­‑li použít známého obratu.) V každém případě je přece dobře, že dáváme přednost staré semitské kmenové báji, v níž muži a ženě přece stálo za to opustit stav nevinnosti, a že panu Dühringovi zůstane bez konkurence sláva, že zkonstruoval první hřích se dvěma muži.

Poslyšme ledy překlad prvního hříchu do ekonomického jazyka: „Pro myšlenku výroby může arci představa Robinsona, jenž se svými silami stojí osamocen proti přírodě a nemá se s nikým oč dělit, poskytovat vhodné myšlenkové schema… Stejně účelné je pro znázornění nejpodstatnějšího momentu v myšlence rozdělováni myšlenkové schema o dvou osobách, jejichž hospodářské síly se kombinují a které se o svůj podíl musí patrně nějak dohodnout. K stručnému výkladu některých nejdůležitějších vztahů rozdělování a k studiu jich zákonů v zárodku a v jich logické nutnosti není opravdu třeba ničeho kromě tohoto prostého dualismu… Součinnost na základě rovnosti je zde stejně myslitelná jako kombinace sil úplným potlačením jednoho, jenž potom jako otrok nebo pouhý nástroj je nucen k hospodářské službě a jenž právě jen jako nástroj je udržován… Mezi stavem rovnosti a bezcennosti na jedné a všemohoucnosti a jedině aktivní účasti na druhé straně je řada stupňů, o jejichž obsazení se postaraly světové dějiny v pestré rozmanitosti. Universální pohled pro různé právní a neprávní instituce dějin je zde podstatným předpokladem…“ ke konci se celé rozdělování změní v „ekonomické rozdělovací právo“.

Nyní má pan Dühring konečně zase pevnou půdu pod nohama. Ruku v ruce se svými oběma muži může své století vyzvat na souboj. Ale za tímto trojhvězdím stojí ještě kdosi nejmenovaný.

„Kapitál nevynalezl nadpráci. Všude, kde část společnosti má monopol výrobních prostředků, musí dělník chtěj nechtěj k pracovní době, nutné ke své sebezáchově, přidat další pracovní dobu, aby vyrobil životní prostředky pro vlastníka výrobních prostředků, ať je tímto vlastníkem athénský kaloskagathos, etruský theokrat, civis romanus (římský občan), normanský baron, americký otrokář, valašský bojar, moderní landlord nebo kapitalista.“ (Marx, „Kapitál“ I, 2. vydání, str. 227.)¹

Když se pan Dühring tímto způsobem dověděl, co je všem dosavadním formám výroby — pokud se pohybují v třídních protikladech — společnou základní formou vykořisťování, bylo mu už jen třeba použít k tomu obou mužů, a ke kořenům sahající základ ekonomie skutečnosti byl hotov. Neváhal ani okamžik s provedením této „soustavotvorné myšlenky“. Práce bez náhrady, přesahující pracovní dobu, nutnou k sebezáchově dělníka, v tom to vězí. Adam, který se zde jmenuje Robinson, nechá tedy svého druhého Adama, Pátka, dřít ze všech sil. Ale proč dře Pátek více, než má zapotřebí ke své obživě? I na tuto otázku se dostane u Marxe částečně odpověď. To však je pro oba muže příliš zdlouhavé. Věc se spraví krátkou cestou: Robinson „potlačuje“ Pátka, nutí jej „jako otroka nebo nástroj k hospodářské službě“ a udržuje jej „též jen jako nástroj“. Tímto nejnovějším „tvůrčím obratem“ zabíjí pan Dühring jednou ranou dvě mouchy. Předně si ušetří námahu s vysvětlováním různých dosavadních forem rozdělování, jejich rozdílů a příčin — nestojí prostě všechny za nic, všechny dohromady spočívají na utlačování, na násilí. O tom si ještě dále promluvíme. Za druhé tím přesazuje celou theorii rozdělování z oblasti ekonomické do oblasti morálky a práva, to jest z oblasti bezpečných materiálních skutečností do oblasti více méně vratkých mínění a citů. Nemusí tedy dále zkoumat a dokazovat, nýbrž jen vesele deklamovat a může položit požadavek, že rozdělování výsledků práce se nemá řídit podle svých opravdových příčin, nýbrž podle toho, co se jemu, panu Dühringovi, jeví mravným a spravedlivým. Co se však panu Dühringovi jeví spravedlivým, není nikterak neměnné, tedy je daleko od ryzí pravdy. Neboť ta přece „naprosto není“, podle pana Dühringa samého, „vůbec změnitelná“. V roce 1868 tvrdil pan Dühring („Die Schicksale meiner sozialen Denkschrift“ atd.²), že je „tendencí veškeré civilisace vyhraňovat vlastnictví stále ostřeji, a v tom, nikoli ve zmatku práv a mocenských sfér, leží podstata a budoucnost moderního vývoje“. A dále, že naprosto se nemůže domyslit toho, „jak přeměna námezdní práce v jiný druh výdělku by se mohla někdy srovnat se zákony lidské přirozenosti a přirozeně nutným rozčleněním společenského tělesa“. Tedy 1868: soukromé vlastnictví a námezdní práce přirozeně nutné, a proto spravedlivé; 1876: obojí výsledkem násilí a „loupeže“, tedy nespravedlivé. I nemůžeme zhola vědět, co tak mocně se ženoucímu géniovi se v několika letech snad bude jevit mravným a spravedlivým, a učiníme proto jistě lépe, budeme­‑li se při svém uvažování o rozdělování statků držet skutečných, objektivních ekonomických zákonů, a nikoli okamžitých, proměnlivých, subjektivních představ páně Dühringových o právu a neprávu.

Kdybychom neměli jiné jistoty o nastávajícím převratu dnešního způsobu rozdělování plodů práce s jeho křiklavými protiklady bídy a hojnosti, hladu a obžerství, než vědomí, že tento způsob rozdělování je nespravedlivý a že právo nakonec přece musí zvítězit, byli bychom na tom zle a mohli bychom dlouho čekat. Středověcí mystikové, kteří snili o blížící se tisícileté říši, měli již vědomí o nespravedlnosti třídních protikladů. Na prahu nových dějin, před třemi sty padesáti lety, Tomáš Münzer to hlasitě volá do světa. V anglické a ve francouzské měšťácké revoluci zaznívá totéž volání a – zaniká. A jestliže totéž volání po odstranění třídních protikladů a rozdílů, které až do roku 1830 nechávalo pracující a trpící třídy chladnými, nyní vyvolává milionnásobnou ozvěnu, jestliže zachvacuje zemi za zemí, a to v témž pořadí a s touž intensitou, jak se v jednotlivých zemích rozvíjí velký průmysl, jestliže za jeden lidský věk dobylo moci. jež může vzdorovat všem proti němu spojeným mocnostem a být si v blízké budoucnosti jisto vítězstvím — čím to? Tím, že moderní velký průmysl na jedné straně stvořil proletariát, třídu, která poprvé v dějinách může klást požadavek odstranění nejen té či oné třídní organisace nebo té či oné třídní výsady, nýbrž tříd vůbec; a která se dostala do takové situace, že tento požadavek musí provést pod trestem, že upadne do postavení čínských kuliů. A že týž velký průmysl na druhé straně stvořil v buržoasii třídu, jež má monopol všech výrobních a životních prostředků, jež však v každém období horečné výroby a při každém po něm následujícím krachu dokazuje, že se stala neschopnou nadále ovládat výrobní síly, které přerostly její moc, třída, pod jejímž vedením společnost spěje vstříc zkáze, jako lokomotiva, jejíž přiskřípnutou pojistnou záklopku není strojník s to otevřít. Jinými slovy: je to tím, že jak výrobní síly vytvořené moderním kapitalistickým způsobem výroby, tak jím vytvořená soustava rozdělování statků se dostaly do příkrého rozporu s oním způsobem výroby samým, a to v té míře, že musí nastat převrat způsobu výroby i rozdělování, jenž odstraní všechny třídní rozdíly, nemá­‑li celá novodobá společnost zajít. V této hmatatelné, hmotné skutečnosti, jež ve více méně jasné podobě proniká s nezdolnou nutností do mysli vykořisťovaných proletářů — v této skutečnosti, a ne v nějaké představě nějakého pecivála o právu a neprávu, záleží jistota ve vítězství novodobého socialismu.

THEORIE NÁSILÍ

„Poměr obecné politiky k útvarům hospodářského práva je v mé soustavě tak přesně a zároveň tak zvláštně určen, že k ulehčení studia není snad zbytečné zvláště na to poukázat. Utváření se politických vztahů je dějinně fundamentální a hospodářské závislosti jsou pouze účinkem anebo zvláštním případem, a proto vždy skutečnostmi druhého řádu. Některé z novějších socialistických soustav činí do očí bijící zdání úplně obráceného poměru vedoucím principem, dávajíce z hospodářských stavů vyrůstat i politickým podřadnostem. Tyto účinky druhého řádu jako takové tu však jsou a v přítomnosti jsou nejcitelnější; ale prvotný moment jest hledati v bezprostředním politickém násilí, a nikoli teprve v nepřímé hospodářské moci.“ Právě tak na jiném místě, kde pan Dühring „vychází ze zásady, že politické poměry jsou rozhodující příčinou hospodářského postavení a že obrácený vztah je pouze zpětným účinkem druhého řádu… pokud neučiníme politické seskupení kvůli němu samému východiskem, nýbrž pojednáváme o něm výlučně jako o prostředku za účelem opatřování potravy, bude v nás, byt bychom vypadali seberadikálněji socialisticky a revolucionářsky, přece jen skryt kus reakce“.

To je theorie pana Dühringa. Zde a na mnoha jiných místech je prostě vyhlášena, tak říkajíc nadekretována. O sebemenším pokusu o důkaz, nebo o vyvrácení opačného názoru se nikde v oněch třech tlustých knihách nemluví. A kdyby byly důkazy laciné jako ostružiny, pan Dühring by nám je přece nedal. Věc je totiž už dokázána oním slavným zhřešením, kdy Robinson porobil Pátka. To byl násilný čin, tedy čin politický. A protože toto porobení je východiskem a základní skutečností veškerých dosavadních dějin a protože jim naočkovává dědičný hřích nespravedlnosti, a to tak, že v pozdějších obdobích bylo jen zmírněno a „přeměněno v nepřímější formy hospodářské závislosti“; protože dále na tomto prapůvodním porobení spočívá celé „násilné vlastnictví“ posud platné, je zřejmé, že všechny hospodářské zjevy je třeba vysvětlovat politickými příčinami, totiž z násilí. A komu to nestačí, je skrytým reakcionářem.

Nejdříve poznamenejme, že musíme být zamilováni sami do sebe neméně než pan Dühring, máme­‑li pokládat tento názor za tak „původní“, jakým naprosto není. Představa, jako by významné státní politické činy byly v dějinách rozhodující, je tak stará jako dějepisectví samo a je hlavní příčinou, že se nám tak málo zachovalo o vývoji národů, který se tiše uskutečňoval v pozadí těchto hlučných výstupů a opravdu směřoval k pokroku. Tato představa ovládala celé dřívější pojetí dějin a byla otřesena teprve francouzskými měšťáckými dějepisci z doby restaurace; „původní“ je na tom jen to, že pan Dühring o tom všem zase nic neví.

Dále: připustíme­‑li na okamžik, že pan Dühring má pravdu v tom, že se celé dosavadní dějiny dají zredukovat na porobování člověka člověkem, nedostali jsme se tím ještě ani zdaleka k základu věci. Naopak, naskýtá se otázka: jak došel Robinson k tomu, aby porobil Pátka? Pro pouhé potěšení? Naprosto ne. Naopak vidíme, že Pátek „je jako otrok nebo pouhý nástroj k hospodářské službě nucen a právě jen jako nástroj udržován“. Robinson porobil Pálka, aby Pátek pracoval pro Robinsonův užitek. A jak může mít Robinson užitek z Pátkovy práce? Jen tak. že Pátek vytváří svou prací více životních prostředků, než mu Robinson musí dávat, aby zůstal schopným práce. Robinson tedy neučinil, proti výslovnému předpisu páně Dühringovu, „politické seskupení“ vyvolané Pátkovým porobením „východiskem pro ně samo, nýbrž naložil s ním výlučně jako s prostředkem za účelem opatřování potravy“, a je jeho věcí, jak si to se svým pánem a mistrem Dühringem vyrovná.

Dětinský příklad, jejž pan Dühring schválně vynašel, aby prokázal, že násilí je to „historicky fundamentální“, dokazuje tedy, že násilí je jen prostředkem, hospodářská výhoda pak naproti tomu účelem. Oč „fundamentálnější“ je účel než prostředek k němu použitý, právě o tolik fundamentálnější je v dějinách hospodářská stránka poměru než politická. Příklad tedy dokazuje právě opak toho, co má dokázat. A jako u Robinsona a Pátka, je tomu ve všech dosavadních případech nadvlády a porobení. Poroba byla vždy, abychom použili páně Dühringova elegantního způsobu vyjadřování, „prostředkem za účelem opatřování potravy“ (tyto potravní účely chápány v nejširším smyslu), nikdy a nikde však nebyla politickým seskupením, zavedeným „pro ně samo“. Je nutno být panem Dühringem, abychom si mohli představovat, že daně jsou ve státě jen „účinky druhého řádu“, nebo že dnešní politické seskupení vládnoucí buržoasie a ovládaného proletariátu je tu jen „pro ně samo“, a nikoli pro „potravní účely“ vládnoucí buržoasie, totiž pro ždímání zisků a hromadění kapitálu.

Leč vraťme se ke svým oběma mužům. Robinson „s kordem v ruce“ zotročuje Pátka. Ale aby toho dosáhl, potřebuje Robinson ještě něco jiného než kord. Ne každému je poslouženo otrokem. Abychom ho mohli použít, musíme mít k disposici dvojí: za prvé nástroje a předměty pro práci otrokovu a za druhé — prostředky k jeho nejnutnější obživě. Než se tedy otroctví stane možným, musí již být dosaženo jistého stupně výroby a jistého stupně nerovnosti v rozdělování. A aby se otrocká práce stala převládajícím výrobním způsobem celé společnosti, je třeba ještě daleko vyššího vystupňování výroby a obchodu a nahromadění bohatství. Ve starých prvobytných občinách se společným vlastnictvím půdy se otroctví buď vůbec nevyskytuje, nebo hraje jen velmi podřadnou úlohu. Právě tak v původně rolnickém městě Římě; naproti tomu, když se Řím stal „světovým městem“ a italský pozemkový majetek přecházel stále více do rukou málo početné třídy nesmírně bohatých vlastníků, bylo rolnické obyvatelstvo zatlačováno obyvatelstvem otroků. Stoupl­‑li za doby perských válek počet otroků v Korinthu na 460.000, v Aegině na 470.000 a na každého svobodného obyvatele připadalo deset otroků, patřilo k tomu něco více než „násilí“, totiž vysoce vyvinutý umělecký a řemeslný průmysl a rozšířený obchod. Otroctví ve Spojených státech amerických spočívalo mnohem méně na násilí než na anglickém bavlnářském průmyslu; v krajinách, kde nerostla bavlna, nebo které, jako státy pohraniční, neprovozovaly chov otroků pro státy bavlnářské, vymřelo samo sebou, bez použití násilí, prostě proto, že se nevyplácelo.

Když tedy pan Dühring nazývá dnešní vlastnictví násilným vlastnictvím a označuje je jako „onu formu panství, jíž není základem snad pouhé vyloučení bližního z užívání přírodních prostředků existenčních, nýbrž i, což znamená ještě daleko více, porobení člověka k rabské službě“ — tu staví celý poměr na hlavu. Porobení člověka k rabské službě ve všech svých formách předpokládá u podmanitele, že má k disposici pracovní prostředky, s jejichž pomocí jedině může porobeného využít, a v případě otroctví kromě toho ještě životní prostředky, jimiž jedině může udržet otroka na živu. Ve všech případech tedy již určitý majetek, přesahující průměr. Jak vznikl tento majetek? Je zcela jasné, že může být uloupen, tedy spočívat na násilí, že to však není nikterak nutné. Může být získán prací, ukraden, získán obchodem nebo podvodem. Ba, musí být získán prací dříve, než vůbec může být uloupen.

Soukromé vlastnictví se vůbec nevyskytuje v dějinách jako výsledek loupeže nebo násilí. Naopak. Existuje, byť omezeno na jisté předměty, již v prastaré prvobytné občině všech kulturních národů. Vyvíjí se již v této občině, nejprve při směně s cizinci, ve formu zboží. Čím více nabývají výrobky občiny formy zboží, to jest čím méně se jich vyrábí pro vlastní potřebu výrobcovu a čím více se vyrábějí pro směnu, čím více směna také uvnitř občiny zatlačuje původní samorostlou dělbu práce, tím nerovnějším se stává majetkový stav jednotlivých členu občiny, tím hlouběji se podkopává staré společenství pozemkového vlastnictví, tím rychleji spěje občina ke svému rozkladu  – ve ves parcelových rolníků. Orientální despotismus a střídající se panství dobyvačných kočovných národů nemohly se těchto starých občin po tisíciletí nijak dotknout; pozvolné rozrušení jejich samorostlého domáckého průmyslu konkurencí výrobků velkého průmyslu je postupně stále více rozkládá. O násilí tu není možno mluvit, právě tak jako u rozdílení společného pozemkového majetku moselských a hochwaldských dvorců,³ které trvá ještě nyní; rolníci mají právě za to, že je v jejich zájmu, aby nastoupilo soukromé vlastnictví půdy na místo společného vlastnictví. Samo vytváření se samorostlé aristokracie, jaká vzniká u Keltů, Germánů a v indickém Pětiříčí, na základě společného pozemkového vlastnictví, nespočívá zprvu nikterak na násilí, nýbrž na dobrovolnosti a zvyku. Všude, kde se vytváří soukromé vlastnictví, děje se tak následkem změněných výrobních a směnných poměrů, v zájmu stupňování výroby a na podporu obchodu — tedy z hospodářských příčin. Násilí při tom nehraje žádnou úlohu. Je přece jasné, že už musí být zavedeno soukromé vlastnictví, aby si lupič mohl cizí majetek přivlastnit; že tedy násilí může sice změnit vlastnický vztah, nikoli však vytvořit soukromé vlastnictví jako takové.

Ale ani k vysvětlení „porobení člověka k rabské službě“ v jeho nejmodernější formě, v námezdní práci, nemůžeme použít ani násilí, ani násilného vlastnictví. Uvedli jsme již, jakou úlohu hraje při rozkladu starých občin, tedy při přímém nebo nepřímém zevšeobecnění soukromého vlastnictví, přeměna výrobků ve zboží, to jest v jejich vyrábění ne pro vlastní spotřebu, nýbrž pro směnu. Avšak Marx v „Kapitálu“ dokázal nad slunce jasněji — a pan Dühring se střeží zmínit se o tom třeba jen jednou slabikou — že na určitém stupni vývoje se výroba zboží mění ve výrobu kapitalistickou a že na tomto stupni „zákon přivlastněni nebo zákon soukromého vlastnictví, spočívající na výrobě zboží a na oběhu zboží, se zvrací svou vlastní, vnitřní, nevyhnutelnou dialektikou ve svůj opak: směna ekvivalentů, jež byla původním úkonem, se změnila tak, že se směňuje jen zdánlivě, neboť především je sama část kapitálu směňovaná za pracovní sílu jen částí cizího výrobku, přivlastněného bez ekvivalentu, a za druhé musí být svým výrobcem, dělníkem, nejen nahrazena, nýbrž nahrazena s novým přebytkem… Původně se nám jevilo vlastnictví jako založené na vlastní práci… nyní (na konci Marxova výkladu) se jeví na straně kapitalistově jako právo přisvojovat si cizí nezaplacenou práci, na straně dělníkově jako nemožnost přisvojit si vlastní výrobek. Odluka mezi vlastnictvím a prací se stává nutným důsledkem zákona, jenž zdánlivě vyšel z jejich totožnosti“. Jinými slovy, i když vyloučíme možnost jakékoliv loupeže, násilnictví a Šizení, když předpokládáme, že všechno soukromé vlastnictví původně spočívá na vlastní práci vlastníkově a že v celém dalším průběhu mohou být směňovány jen stejné hodnoty za stejné hodnoty, přece dospějeme v dalším vývoji výroby a směny nutně k současnému kapitalistickému způsobu výroby, k monopolisaci výrobních a životních prostředků v rukou jedné málo početné třídy, k snižování druhé třídy, tvořící ohromnou většinu, na nemajetné proletáře, k periodickému střídání horečné výroby a obchodních krisí a k celé dnešní anarchii ve výrobě. Celý proces je vysvětlen čistě hospodářskými příčinami, aniž byla jedinkrát nutná loupež, násilí, stát nebo jakýkoliv politický zásah. „Násilné vlastnictví ukazuje se i zde jako pouhá renomistická fráze, která má zakrýt nedostatek pochopení skutečného průběhu věcí.

Tímto průběhem věcí, historicky vyjádřeno, jsou dějiny vývoje buržoasie. Jsou­‑li „politické poměry rozhodující příčinou hospodářského postavení“, pak se moderní buržoasie musila vyvinout nikoli v boji s feudalismem, nýbrž musí být jeho dobrovolně zplozeným mazlíčkem. Každý ví, že ve skutečnosti se stal opak. Měšťáctvo, jsouc původně potlačovaným stavem, poplatným vládnoucí feudální šlechtě a rekrutujícím se z poddaných a nevolníků všeho druhu, dobývalo v ustavičném boji se šlechtou jedné mocenské posice za druhou a nakonec se v nejvyspělejších zemích místo ní ujalo vlády; ve Francii tím, že šlechtu přímo svrhlo, v Anglii tím, že ji stále více a více změšťáčťovalo a připojilo ji k sobě jako svůj vlastní ozdobný vrcholek. A jak to dokázalo? Jedině změnou „hospodářského postavení“, po níž následovala dříve nebo později dobrovolná nebo vybojovaná změna politických poměrů. Boj buržoasie proti feudální šlechtě je bojem města proti venkovu, průmyslu proti pozemkovému majetku, hospodářství peněžního proti hospodářství naturálnímu; rozhodujícími zbraněmi měšťáků v tomto boji byly jejich hospodářské mocenské prostředky, jež se stále stupňovaly vývojem průmyslu, nejprve řemeslného, později se vyvinuvšího k manufakturám, a rozšiřováním obchodu. Po celou dobu tohoto boje stála politická síla na straně šlechty, vyjma období, kdy královská moc používala měšťáctva proti šlechtě, aby jedním stavem držela v šachu stav druhý; ale od okamžiku, kdy měšťáctvo, stále ještě politicky bezmocné, se začalo pomocí své hospodářské moci stávat nebezpečným, spolčilo se království opět se šlechtou a vyvolalo tím nejprve v Anglii, později ve Francii revoluci měšťanstva. „Politické poměry“ ve Francii zůstaly nezměněny, zatím co „hospodářské postavení“ je přerostlo. Co do politického postavení byla šlechta vším, měšťák ničím; co do sociálního postavení byl nyní měšťák nejdůležitější třídou ve státě, kdežto šlechta ztratila všechny své sociální funkce a jen ve svých důchodech shrabovala náhradu za tyto zmizelé funkce. Nedosti na tom: měšťáctvo zůstalo v celé své výrobě vtěsnáno do feudálních, středověkých politických forem, jež tato výroba — nejen manufaktura, nýbrž i samo řemeslo — dávno přerostla, do všech těch tisícerých cechovních výsad a lokálních a provinciálních celních hranic, jež se staly pouhými šikanami a pouty výroby. Revoluce měšťáctva tomu učinila konec. Ne však tím, že by byla podle zásady páně Dühringovy přizpůsobila hospodářské postavení politickým poměrům — o to se přece právě šlechta a království po léta marně pokoušely — nýbrž tím, že naopak odhodila staré, zvetšelé politické haraburdí a vytvořila politické poměry, v nichž mohlo nové „hospodářské postavení trvat a vyvíjet se. A vyvíjelo se v tomto sobě přiměřeném politickém a právním ovzduší skvěle, tak skvěle, že buržoasie už není daleka od postavení, v němž byla šlechta roku 1789: stává se stále více nejen sociální zbytečností, nýbrž sociální překážkou; vylučuje se stále více a více z výrobní činnosti a stává se stále více, jako svého času šlechta, třídou, která jen shrabuje důchody; a buržoasie dosáhla tohoto převratu vlastního postavení a vytvořila novou třídu, proletariát, bez jakéhokoli násilného hokuspokusu, jen čistě hospodářskou cestou. A nadto. Buržoasie nikterak nechtěla tomuto výsledku svého vlastního jednání — naopak, sám se prosadil s nezadržitelnou silou proti její vůli a proti jejímu záměru; její vlastní výrobní síly přerostly její vedení a ženou, s přírodní nutností, celou měšťáckou společnost vstříc záhubě nebo převratu. A když nyní buržoové apelují na násilí, aby zachránili hroutící se „hospodářské postavení před pádem, dokazují tím jen, že podléhají témuž klamu jako pan Dühring, jako by „politické poměry“ byly rozhodující příčinou hospodářského postavení; že si namlouvají, zcela jako pan Dühring, že by mohli tím „primitivním“, to jest „bezprostředním politickým násilím“ předělat ony „skutečnosti druhého řádu“ — hospodářské postavení a jeho neodvratný vývoj, že mohou výstřely z Kruppových děl a Mauserových pušek sprovodit ze světa hospodářské účinky parního stroje a jím poháněných moderních strojů, světového obchodu a dnešního rozvoje bank a úvěru.

THEORIE NÁSILÍ

THEORIE NÁSILÍ (Dokončení)

„Velmi důležitá okolnost spočívá v tom, že skutečné ovládnutí přírody se vůbec(!) událo teprve (ovládnutí se událo!) ovládnutím člověka. Obhospodařování pozemkového vlastnictví na větších plochách se nikde a nikdy neuskutečňovalo bez předchozího porobení člověka v určitý druh otroctví nebo robotnické práce. Zřízení hospodářské nadvlády nad věcmi předpokládalo politickou, sociální a hospodářskou nadvládu člověka nad člověkem. Jak bychom si jen byli mohli myslil velkostatkáře, aniž bychom zároveň zahrnuli do této představy to, že je pánem nad otroky, poddanými nebo nepřímo nesvobodnými? Co by byla znamenala a co znamenala pro velkozemědělství síla jednotlivcova, která by byla vybavena nanejvýš silami rodinné pomoci? Exploatace půdy anebo rozšíření hospodářského panství nad půdou v rozsahu přesahujícím přirozené síly jednotlivcovy stalo se v dosavadních dějinách možným jen tím, že před založením panství nad půdou anebo současně s ním bylo provedeno i příslušné porobení člověka. V pozdějších obdobích vývoje bylo toto porobení zmírněno… jeho nynější formou je ve výše civilisovaných  státech námezdní práce, více Či méně řízená policejní vládou. Na ní tedy spočívá praktická možnost onoho druhu dnešního bohatství, jež se jeví v rozsáhlém panství nad půdou a (!) ve větším pozemkovém majetku. Samozřejmě lze všechny ostatní druhy bohatství z rozdělování vysvětlit historicky podobným způsobem, a nepřímá závislost člověka na člověku, která v přítomnosti tvoří základní rys hospodářsky nejvyvinutějších poměrů, nemůže být pochopena a vysvětlena ze sebe samé, nýbrž jen jako trochu pozměněné dědictví dřívějšího přímého podmanění a vyvlastnění.“ Tak pan Dühring.

These: Ovládnutí přírody (člověkem) předpokládá ovládnutí člověka (člověkem).

Důkaz: Obhospodařování pozemkového vlastnictví ve větších plochách neuskutečňovalo se nikdy a nikde jinak než pomocí porobených.

Důkaz důkazu: Jak mohou existovat velkostatkáři bez porobených, neboť velkostatkář se svou rodinou bez porobených by mohl přece obdělávat jen malý díl svého majetku.

Tedy: Aby pan Dühring dokázal, že člověk, má­‑li si podmanit přírodu, dříve musil porobit člověka, zaměňuje bez váhání „přírodu“ „pozemkovým vlastnictvím ve větších plochách“ a toto pozemkové vlastnictví — neurčeno čí — hned zase za vlastnictví velkostatkáře, který arci bez porobených nemůže svoji půdu obdělávat.

Za prvé, „ovládnutí přírody“ a „obhospodařování pozemkového vlastnictví“ vůbec není totéž. Ovládání přírody se děje v průmyslu v daleko ohromnějších rozměrech než v zemědělství, které se dodnes musí nechat ovládat počasím, místo aby je ovládalo.

Za druhé, omezíme­‑li se na obhospodařování pozemkového vlastnictví ve větších plochách, přijde na to, komu toto pozemkové vlastnictví patří. A tu najdeme na počátku dějin všech kulturních národů nikoli „velkostatkáře“, jejž nám pan Dühring podstrkuje se svou obvyklou kejklířskou manýrou, kterou nazývá „přirozenou dialektikou“ — nýbrž kmenové a vesnické občiny se společným pozemkovým majetkem. Od Indie po Irsko se dálo obhospodařování půdy ve velkých plochách původně takovými kmenovými a vesnickými občinami, a to hned společným obděláváním polností na účet občiny, hned zase na jednotlivých dílcích půdy, přidělovaných občinou na čas rodinám, za stálého společného užívání lesa a pastvin. Je zase příznačné pro „nejpronikavější odborná studia“ páně Dühringova „na poli politickém a právnickém“, že o všech těchto věcech nic neví; že ze všech jeho děl čiší úplná neznalost epochálních spisů Maurerových o původním zřízení německé marky, základu to všeho německého práva, a neznalost literatury hlavně Maurerem podnícené a neustále rostoucí, jež zjišťuje původní společné pozemkové vlastnictví u všech evropských i asijských kulturních národů a líčí různé formy jeho existence a rozkladu. Jako pan Dühring v oblasti francouzského a anglického práva „svoji celou“, byť sebevětší „ignoranci sám si získal“, tak si sám získal i svoji ještě daleko větší ignoranci v oblasti německého práva. Člověk, který se tak silně rozhořčuje nad omezeným obzorem universitních profesorů, stojí v oblasti německého práva ještě dnes nanejvýš tam, kde tito profesoři stáli před dvaceti roky.

Je to čistě „volný výtvor a imaginace“ páně Dühringova, tvrdí­‑li, že k obhospodařování pozemkového vlastnictví na větších plochách byli nutni velkostatkáři a porobení. V celém Orientě, kde obec nebo stát jsou vlastníky půdy, chybí dokonce v jazycích výraz velkostatkář, o čemž se pan Dühring může poučit u anglických právníků, kteří se v Indii rovněž marně trápili otázkou: kdo je vlastníkem půdy? — jako nebožtík kníže Jindřich LXXII. z Reuss­‑Greiz­‑Schleiz­‑Lobenstein­‑Eberswalde otázkou: kdo je ponocný? Teprve Turci zavedli v Orientě v dobytých zemích jakýsi statkářský feudalismus. Řecko vstupuje již v heroickém věku do dějin s rozčleněním ve stavy, jež je samo zase zřejmě výplodem delší, neznámé předhistorie, ale i tu je půda obhospodařována převážně samostatnými rolníky; větší statky šlechticů a rodových knížat tvoří výjimku a stejně brzy poté mizí. Itálie byla zkultivována hlavně rolníky; když v posledních letech římské republiky velké komplexy statků, latifundie, zatlačily parcelové rolníky a nahradily je otroky, nahradily zároveň zemědělství chovem dobytka a zničily Itálii, jak věděl už Plinius (latifundia Italiam perdidere). Ve středověku převládá v celé Evropě (hlavně při úhorovém hospodaření) obdělávání půdy rolníky, při čemž je pro naši otázku lhostejné, zda rolníci musili platit dávky nějakému feudálnímu pánu a jaké. Frízští, dolnosaští, flámští a dolnorýnští kolonisté, kteří najali zemi odňatou Slovanům východně od Labe, aby ji vzdělávali, učinili tak jako svobodní rolníci za velmi příznivé nájemné, nikoli však „v nějakém druhu roboty“. — V Severní Americe byla největší část půdy zkultivována prací svobodných rolníků, kdežto velkostatkáři na jihu se svými otroky a se svým bezohledným hospodařením půdu vyčerpávali, až se na ní dařila již jen jedle, takže se pěstění bavlny musilo stěhovat stále dál na západ. V Austrálii a na Novém Zélandu ztroskotaly všechny pokusy anglické vlády o umělé vytvoření pozemkové aristokracie. Zkrátka, vyjmeme­‑li tropické a subtropické kolonie, v nichž podnebí znemožňuje Evropanovi zemědělskou práci, objeví se velkostatkář, jenž prostřednictvím svých otroků a robotníků podrobuje přírodu svému panství a obdělává úhor, jako pouhý výplod fantasie. Naopak. Kde se ve starověku objeví, jako v Itálii, nevzdělává úhor, nýbrž přeměňuje zemědělské polnosti vzdělané rolníky v pastviny pro dobytek, vylidňuje a ruinuje celé země. Teprve v pozdější době, teprve od těch dob, kdy hustší osídlení zvýšilo cenu půdy, a hlavně od té doby, co vývoj agronomie učinil upotřebitelnou i horší půdu — teprve tehdy se počal velkostatek účastnit velkou měrou na vzdělávání úhorů a pastvin, a to převážně krádeží obecní půdy rolníků, právě tak v Anglii jako v Německu. A ani to ne bez protiváhy. Za každý lán obecní půdy, jejž velkostatkáři v Anglii vzdělali, přeměnili ve Skotsku aspoň tři lány vzdělané země v pastvinu pro ovce, ba nakonec v pouhý honební revír pro vysokou zvěř.

Zde jest se nám zabývat tvrzením páně Dühringovým, že obdělávání větších lánů, tedy přece skoro celé zemědělsky obdělávané oblasti, nebylo provedeno „nikdy a nikde“ jinak než velkostatkáři a porobenými — tvrzením, „majícím“, jak jsme viděli, „za předpoklad“ vpravdě neslýchanou neznalost dějin. Nemusíme se zde tedy starat o to, do jaké míry byly kultivované lány za různých dob zcela nebo z největší části obdělávány otroky (jako za rozkvětu Řecka) anebo poddanými (jako panské dvory od středověku), ani o to, jaká byla společenská funkce velkostatkářů za různých dob.

A když nám byl pan Dühring ukázal tento mistrovský fantastický obraz, při němž nevíme, čemu se více obdivovat, zda kejklířství dedukce nebo falšování dějin — volá triumfálně: „Rozumí se, že všechny jiné druhy bohatství z rozdělování lze historicky vysvětlit podobným způsobem!“ Čímž si ovšem ušetří námahu, aby se byť jediným slůvkem zmínil o vzniku na příklad kapitálu.

Jestliže pan Dühring chce svým ovládáním člověka člověkem jakožto předpokladem ovládání přírody člověkem vůbec jen říci, že celý náš nynější hospodářský stav, dnes dosažený vývojový stupeň zemědělství a průmyslu, je výsledkem dějin společnosti, vyvíjejících se v třídních protikladech, ve vztazích nadvlády a poroby, pak říká něco, co se od „Komunistického manifestu“ dávno stalo známou věcí. Jde právě o to, vysvětlit vznik tříd a vztahů nadvlády, a má­‑li pro to pan Dühring vždy jen jediné slovo „násilí“, pak jsme s tím právě tak daleko jako na počátku. Prostá skutečnost, že ovládaní a vykořisťovaní jsou za všech dob daleko početnější než vládci a vykořisťovatelé, že tedy skutečná moc leží na straně ovládaných a vykořisťovaných, sama stačí, aby ozřejmila pošetilost celé theorie násilí. Jde tedy stále ještě o vysvětlení vztahů nadvlády a poroby.

Ty vznikly dvojí cestou.

Jak se lidé původně vyvíjejí z říše zvířecí — v užším smyslu — tak vstupují do dějin: ještě poloviční zvířata, suroví, ještě bezbranní vůči silám přírody, ještě nevědomí si svých vlastních sil, proto chudí jako zvířata a sotva produktivnější. Panuje jistá rovnost životního postavení a u náčelníků rodin je také jistý druh rovnosti společenského postavení — aspoň natolik, že není společenských tříd, což trvá i v prvobytných zemědělských občinách  pozdějších kulturních národů. V každé takové občině jsou od počátku jisté společné zájmy, jejichž hájení musí být přeneseno na jednotlivce, byť i pod dozorem všech: rozhodování v rozepřích, stíhání přehmatů jednotlivců, kteří překročili svou pravomoc, dozor nad zavodněním, hlavně v horkých zemích, a konečně, za prvobytného divošského stavu, náboženské funkce. Podobné úřady nacházíme v prvobytných občinách v každé době, tak v nejstarších německých markách a ještě dnes v Indii. Jsou samozřejmě vybaveny jistou svrchovaností a jsou počátky státní moci. Pozvolna se stupňují výrobní síly, hustší zalidnění vytváří tu společné, onde odporující si zájmy mezi jednotlivými občinami, jejichž seskupení ve větší celky vytváří zase novou dělbu práce, která dává vzniknout orgánům k hájení společných zájmů a k čelení odporujícím si zájmům. Tyto orgány, které již jako zástupci společných zájmů celé skupiny mají vůči každé jednotlivé občině zvláštní, po případě dokonce protikladné postavení, osamostatňují se brzy ještě více, částečně dědičností úřadů, která je téměř samozřejmá ve světě, kde vše probíhá přirozeně, částečně svou nepostradatelností, která vzrůstá, čím více se množí srážky s druhými skupinami. Jak se toto osamostatnění společenských funkcí vůči společnosti mohlo časem vystupňovat až v panství nad společností, jak původní sluha se za příznivých okolností pozvolna měnil v pána, jak tento pán podle okolností vystupoval jako orientální despota nebo satrapa, jako řecký rodový kníže, jako keltský náčelník klanu atd., konečně v jaké míře použil při této přeměně násilí, jak se nakonec jednotlivé vládnoucí osoby spojily ve vládnoucí třídu, do toho se zde nemusíme pouštět. Zde jde jen o zjištění, že základem politického panství byla všude společenská úřední funkce a politické panství zůstalo trvalé jen tehdy, když plnilo tuto svou společenskou úřední funkci. Ze všech despocií, co jich nad Persií nebo Indií vzešlo nebo zašlo, věděla každá zcela dobře, že především byla společnou podnikatelkou zavlažování říčních údolí, bez něhož tam není možné žádné zemědělství. Bylo teprve výsadou osvícených Angličanů, že přehlédli v Indii tento moment; nechali zpustnout zavlažovací kanály a stavidla a poučeni pravidelně se opakujícím hladomorem pochopili, že zanedbali jedinou funkci, která by jejich panství v Indii opravňovala aspoň do té míry jako panství jejich předchůdců.

Vedle tohoto tvoření se tříd probíhal však ještě jiný proces. Přirozená dělba práce uvnitř zemědělské rodiny dovolila na jistém stupni blahobytu zapojení jedné nebo několika pracovních sil. Tak tomu bylo obzvláště v zemích, kde se již staré společné pozemkové vlastnictví rozpadlo, anebo kde aspoň staré společné obdělávání ustoupilo individuálnímu obdělávání dílců půdy jednotlivou rodinou. Výroba byla tak vyvinutá, že lidská pracovní síla mohla teď vyrobit více, než bylo třeba k její pouhé obživě; byly tu prostředky na udržování většího počtu pracovních sil, prostředky k jejich zaměstnání rovněž, pracovní síla nabyla hodnoty. Ale vlastní občina a svazek, k němuž patřila, nedodávaly žádné volné, nadbytečné pracovní síly. Naproti tomu je dodávala válka, a válka byla tak stará jako současná existence několika skupin občin vedle sebe. Až do těch dob se nevědělo, co počít s válečnými zajatci, byli tedy jednoduše pobíjeni, ještě dříve pojídáni. Avšak na stupni „hospodářského postavení“, kterého se nyní dosáhlo, nabyli určité hodnoty; byli tedy ponecháváni na živu a používalo se jejich práce. Tak bylo násilí, místo aby ovládalo hospodářské postavení, naopak zatlačeno do služeb tohoto hospodářského postavení. Bylo vynalezeno otroctví. Stalo se záhy převládající formou výroby u všech národů vyvíjejících se nad starou občinu, nakonec však i jednou z hlavních příčin jejího úpadku. Teprve otroctví umožnilo ve větším měřítku dělbu práce mezi zemědělstvím a průmyslem, a tím i rozkvět starého světa, řeckou kulturu. Bez otroctví by nebylo řeckého státu, řeckého umění a vědy, bez otroctví by nebylo říše římské. Bez základů řecké kultury a římské říše nebylo by však ani nynější Evropy. Neměli bychom nikdy zapomínat, že předpokladem celého našeho hospodářského, politického a intelektuálního vývoje byl stav, v němž otroctví bylo právě tak nutné jako všeobecně uznané. V tom smyslu jsme oprávněni říci: Bez antického otroctví by nebylo novodobého socialismu.

Je velmi snadné horlit proti otroctví a podobným věcem ve všeobecném krasořečnění a vylévat si vysoce mravní hněv nad takovými  hanebnostmi. Tím se však, bohužel, neříká nic víc, než co každý ví, že totiž tato antická zřízení již neodpovídají našemu dnešnímu stavu a citům určovaným tímto stavem. Nedovíme se však ani slova o tom, jak tato zřízení vznikla, proč trvala a jakou úlohu v dějinách hrála. A když už o tom mluvíme, pak musíme říci, byť to znělo seberozporněji a sebekacířštěji, že zavedení otroctví za tehdejších poměrů bylo velkým pokrokem. Je fakt, že lidstvo pochází ze zvířete, a proto mělo zapotřebí barbarských, téměř zvířeckých prostředků, aby se dostalo z barbarství. Staré občiny tam, kde se udržely, tvoří po tisíciletí základ nejhrubší státní formy, orientální despocie, od Indie až po Rusko. Jen tam, kde se rozpadly, dostaly se národy samy kupředu a jejich nejbližší hospodářský pokrok záležel ve stupňování a rozvíjení výroby otrockou prací. Je jasné: dokud ještě byla lidská práce tak málo produktivní, že poskytovala jen málo přebytku nad nutné životní prostředky, bylo stupňování výrobních sil, rozšiřování obchodního styku, vývoj státu a práva, vytvoření umění a vědy možné jen stupňovanou dělbou práce, jejímž základem musila být velká dělba práce mezi masy, obstarávající jednoduchou práci ruční, a malý počet privilegovaných, řídících práci, zabývajících se obchodem, státními záležitostmi a později uměním a vědou. Nejjednodušší přirozenou formou této dělby práce bylo právě otroctví. Za dějinných podmínek starého, hlavně řeckého světa mohl se dít pokrok ke společnosti založené na třídních protikladech jen ve formě otroctví. I pro otroky to byl pokrok; váleční zajatci, z nichž se rekrutovala masa otroků, podrželi nyní aspoň život, místo aby byli, jak se to dálo dříve, zavražděni, nebo dokonce, jako ještě dříve, upečeni.

Dodejme při této příležitosti, že všechny dosavadní dějinné protiklady mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými, vládnoucími a potlačenými třídami nacházejí vysvětlení v téže poměrně nevyvinuté produktivitě lidské práce. Dokud je skutečně pracující obyvatelstvo tak zaneprázdněno svou nutnou prací, že mu nezbývá čas k obstarávání společných záležitostí společnosti -řízení práce, státních a právních záležitostí, umění, věda atd. — dotud vždycky musila být zvláštní třída, jež jsouc osvobozena od skutečné práce, obstarávala tyto záležitosti; při čemž nikdy nezapomněla nakládat pracujícím masám k svému vlastnímu prospěchu stále větší břímě práce. Teprve ohromný vzrůst výrobních sil, vyvolaný velkým průmyslem, dovoluje rozdělit práci na všechny členy společností bez výjimky, a tím zkrátit pracovní dobu každého z nich do té míry, že pro všechny zbývá hojně volného času, aby se mohli účastnit obecných záležitostí společnosti, theoretických i praktických. Teprve teď se tedy stala každá vládnoucí a vykořisťující třída zbytečností, ba přímo překážkou společenského vývoje a teprve teď bude bez smilování odstraněna, byť by měla sebevíce „bezprostředního násilí“.

Když tedy pan Dühring ohrnuje nos nad řeckou kulturou, protože byla založena na otroctví, může týmž právem vytýkat Řekům, že neměli parní stroje a elektrické telegrafy, A tvrdí­‑li, že naše námezdní poroba se dá vysvětlit jen jako trochu pozměněné a zmírněné dědictví otroctví, a ne za sebe samé (to jest z hospodářských zákonů novodobé společnosti), pak to znamená buď jen tolik, že jak námezdní práce, tak otroctví jsou formami poroby a třídního panství, což ví každé dítě, nebo je to nesprávné. Neboť týmž právem bychom mohli říci, že námezdní práce se dá vysvětlit jen jako zmírněná forma lidožroutství, původní to – jak je dnes všeobecně zjištěno – formy využití poraženého nepřítele.

Z toho je vidno, jakou úlohu hraje v dějinách násilí vůči hospodářskému vývoji. Za prvé všechno politické násilí se původně zakládá na hospodářské, společenské funkci a vzrůstá tou měrou, jak se vlivem rozkladu prvobytné občiny členové společnosti mění v soukromé výrobce a jak ještě více vzrůstá odcizení mezi nimi a nositeli obecně­‑společenských funkci. Za druhé, když se politická moc vůči společnosti osamostatnila, ze služky se přeměnila v paní, může působit dvojím směrem. Buď působí ve smyslu a ve směru zákonitého hospodářského vývoje. V tomto případě dochází mezi oběma ke konfliktu, hospodářský vývoj se urychluje. Nebo působí proti němu a pak pravidelně, až na několik výjimek, podléhá hospodářskému vývoji. Těch několik výjimek jsou jednotlivé případy podmanění, kde surovější dobyvatelé vyhladili nebo vyhnali obyvatelstvo země a výrobní síly, s nimiž si nevěděli rady, zpustošili nebo nechali zaniknout . Tak nechali křesťané zpustnout v maurském Španělsku největší část zavodňovacích zařízení, na nichž spočívalo vysoce vyvinuté rolnictví a zahradnictví Maurů. Každé podmanění méně kulturním národem samozřejmě porušuje hospodářský vývoj a ničí četné výrobní síly. Ale v ohromné většině případů trvalého podmanění se musí nekulturnější podmanitel přizpůsobit vyššímu „hospodářskému postavení“, jež vznikne z podmanění; je podmaněnými asimilován a dokonce musí často přijmout i jejich řeč. Kde však nehledě na případy podmanění — vnitřní státní moc některé země se dostane do rozporu s jejím hospodářským vývojem, jak se to posud stávalo na jistém stupni téměř s každou politickou mocí, skončil boj vždy svržením politické moci. Bez výjimky a bez slitování si hospodářský vývoj razil cestu – poslední nejpádnější příklad toho, velkou francouzskou revoluci, jsme již uvedli. Kdyby hospodářské postavení a s ním hospodářské zřízení určité země závisely, podle páně Dühringova učení, jednoduše na politickém násilí, pak by se vůbec nedalo pochopit, proč se Bedřichu Vilémovi IV. po roce 1848 přes jeho „skvělé válečné vojsko“ nijak nepodařilo naočkovat středověké cechy a jiné romantické vrtochy na železnice, parní stroje a na právě se vyvíjející velký průmysl jeho země; anebo proč ruský car, který je přece ještě daleko mocnější, nejen nemůže zaplatit své dluhy, ale nemůže ani udržet své „násilí“ bez neustálého pumpovaní „hospodářského postavení“ západní Evropy.

Pro pana Dühringa je násilí absolutním zlem, první násilný čin je mu dědičným hříchem, celý jeho výklad je nářkůplné kázání o nakaženi celých dosavadních dějin dědičným hříchem, jež tím nastalo, o hanebném znešvaření všech přírodních a společenských zákonů touto ďábelskou mocí, násilím. Že však násilí hraje v dějinách ještě jinou úlohu, revoluční úlohu, že je, podle slov Marxových porodní bábou každé staré společnosti, jež je těhotná novou, že je nástrojem, jímž se provádí společenský pohyb a rozbíjejí zkostnatělé, odumřelé politické formy — o tom není u pana Dühringa ani slova. Jen se vzlykotem a sténáním připouští možnost, že ke svržení vykořisťovatelského hospodářství snad bude třeba násilí — bohužel! Neboť každé použití násilí prý demoralisuje toho, kdo ho používá. A to říká přes vysoký morální a duchovní rozmach, jenž byl následkem každé vítězné revoluce! A to v Německu, kde násilná srážka, která může být národu přece vnucena, by měla aspoň tu přednost, že by vyhladila patolízalství, které z ponížení třicetileté války vniklo do národního vědomí. A tento matný, kazatelský způsob beze vší šťávy a síly si osobuje nárok vnucovat se nejrevolučnější straně, jakou znají dějiny?

THEORIE HODNOTY

Je tomu nyní asi sto let, co se v Lipsku objevila kniha, jež se do začátku tohoto století dočkala více než třiceti vydání a jež byla rozšiřována a rozdávána ve městech i na venkově vrchnostmi, kazateli, lidumily všeho druhu a všeobecně doporučována obecným školám za četbu. Tato kniha se jmenuje Rochowův přítel dětí. Jejím účelem bylo poučit mladistvé potomky sedláků a řemeslníků o jejich životním povoláni a o jejich povinnostech vůči představeným, společenským i státním, jakož i vštípit jim blahodárnou spokojenost s jejich pozemským údělem, s černým chlebem a zemáky, robotou, nízkou mzdou, otcovským výpraskem a podobnými příjemnostmi, a to vše pomocí tehdy běžné osvěty. K tomu cíli se mládeži ve městech i na venkově ukazovalo, jak moudré je zařízení přírody, že si člověk musí prací získávat prostředky pro život a požitky, a jak šťastným se má cítit sedlák i řemeslník, že je mu dovoleno, aby svůj oběd kořenil trpkou prací a nemusil jako bohatí žrouti trpět pokaženým žaludkem, městnáním žluče a zácpou a polykat jen s odporem nejvybranější lahůdky. Tytéž obecně známé věci, jež starý Rochow pokládal za dosti dobré pro saské selské chlapce své doby, nabízí nám pan Dühring na stránce 14 a následující v „Kursu“ jako cosi „absolutně fundamentálního“ z nejnovější politické ekonomie.

„Lidské potřeby mají jako takové svou přirozenou zákonitost a jsou co do svého stupňování ohraničeny mezemi, které mohou být překročeny jen nepřirozeně a načas, dokud z toho nenásleduje hnus, omrzelost života, vyžilost, sociální zmrzačeni a konečně spásonosné zničení… Hra skládající se z pouhých zábav bez jakéhokoliv vážného účelu vede záhy k blaseovanosti anebo, což je totéž, k vyčerpání veškeré citlivosti. Skutečná práce v jakékoliv formě je tedy sociálním zákonem zdravých forem… Kdyby pudy a potřeby neměly protiváhy, nevedly by snad ani k dětinskému životu, nemluvě ani o dějinně stupňovaném vývoji života. Za plného uspokojení by se záhy bez námahy vyčerpaly a zanechaly po sobě prázdný život v podobě obtížných intervalů, až zase do svého návratu… Ve všech oblastech je tedy závislost uplatňování se pudů a vášní na přemáhání hospodářských překážek blahodárným základním zákonem vnějšího zařízení přírody a vnitřní lidské uzpůsobenosti“ atd. atd. Vidíme, že nejplošší plochosti ctihodného Rochowa slaví u pana Dühringa  svoje stoleté jubileum, a to ještě jako „hlubší základy“ jedině vpravdě kritické a vědecké „sociální soustavy“.

Když tedy byly takto položeny základy, může pan Dühring budovat dále. Používaje matematické metody, podává nám nejdříve po vzoru starého Euklida řadu definicí. To je tím pohodlnější, že může své definice také hned zařídit tak, aby to, co jimi má být dokázáno, bylo v nich již částečně obsaženo. Tak se nejdříve dovídáme, že vůdčí pojem dosavadní ekonomie se jmenuje bohatství, a bohatství, jak se mu posud skutečně ve světových dějinách rozumělo a jak svoji říši vytvořilo, je „hospodářská moc nad lidmi a věcmi“. To je dvojnásob nesprávné. Za prvé nebylo bohatství starých kmenových a vesnických občin panstvím nad lidmi. A za druhé i ve společnostech, jež se pohybují v třídních protikladech, je bohatství, pokud v sobě zahrnuje panství nad lidmi, převážně výhradně panstvím nad lidmi pomocí a prostřednictvím panství nad věcmi. Od velmi raných dob, kdy jímání otroků a vykořisťování otroků se staly oddělenými hospodářskými odvětvími, musili vykořisťovatelé otrocké práce otroky kupovat, panství nad lidmi teprve získávat panstvím nad věcmi, nad kupní cenou, nad prostředky k udržování otroků a nad jejich pracovními prostředky. V celém středověku je velkostatek předpokladem, pomocí něhož se feudální šlechta dostává k poplatným a robotou povinným sedlákům. A dnes už vidí i šestileté dítě, že bohatství ovládá lidi výlučně pomocí věcí, jež má k disposici.

Proč však musí pan Dühring sestrojovat tuto chybnou definici bohatství, proč musí roztrhnout skutečnou souvislost, jaká platila ve všech dosavadních třídních společnostech? Aby strhl bohatství z hospodářské oblasti do oblasti mravní. Panství nad věcmi je zcela dobrá věc, ale panství nad lidmi je zlo; a protože pan Dühring si sám zakázal vysvětlovat panství nad lidmi panstvím nad věcmi, může si zase dovolit úskok a vysvětlit je krátce oblíbeným násilím. Bohatství, pokud ovládá lidi, je „loupež“, čímž jsme se zase dostali ke zhoršenému vydání prastarého Proudhonova: „Vlastnictví je krádež!“

A tím jsme šťastně dostali bohatství pod obě podstatná hlediska výroby a rozdělování: bohatství jako panství nad věcmi: bohatství z výroby, dobrá stránka; jako panství nad lidmi: dosavadní bohatství z rozdělování, špatná stránka, pryč s ní! Aplikováno na dnešní poměry, zní to: kapitalistický způsob výroby je zcela dobrý a může zůstat, ale kapitalistický způsob rozdělování nestojí za nic a musí být odstraněn. K takovému nesmyslu to vede, píše­‑li se o ekonomii bez pochopení alespoň souvislosti mezi výrobou a rozdělováním.

Po bohatství je definována hodnota takto: „Hodnota je platnost, kterou mají hospodářské věci a výkony v hospodářském oběhu.“ Tato hodnota odpovídá „ceně nebo nějakému jinému rovnocennému názvu, na příklad mzdě“. Jinými slovy: hodnota je cena. Nebo spíše, abychom panu Dühringovi nekřivdili a abychom protismyslnost jeho definice podali pokud možno jeho vlastními slovy: hodnota jsou ceny. Neboť na stránce 19 praví: „Hodnota a ceny vyjadřující ji v penězích“, konstatuje tedy sám, že táž hodnota má velmi různé ceny, a tím právě tolik různých hodnot. Kdyby Hegel nebyl dávno zemřel, musel by se oběsit. Tuto hodnotu, jež je tolika různými hodnotami, kolik má cen, by nebyl svedl s celou theologikou. Je třeba právě zase páně Dühringovy sebedůvěry, aby mohl zahájit nové, hlubší kladení základů ekonomie prohlášením, že neznáme jiný rozdíl mezi cenou a hodnotou, než že jedna je vyjádřena v penězích, a druhá nikoli.

Takto však stále ještě nevíme, co je hodnota, a ještě méně, čím se určuje. Pan Dühring tedy musí vytáhnout další vysvětlení. „Zcela všeobecně vzato, leží základní zákon srovnání a odhadu, na němž spočívají hodnota a ceny vyjadřující ji v penězích, nejdříve v oblasti pouhé výroby, nehledě k rozdělování, jež teprve vnáší do pojmu hodnoty druhý prvek. Větší nebo menší překážky, jež staví různost přírodních poměrů proti snahám, směřujícím k opatření věci, nutí je tím k větším nebo menším výdajům hospodářské síly, určuje též… větší nebo menší hodnotu“ a ta se odhaduje podle „odporu při získávání, jejž kladou příroda a poměry… Rozsah, v jakém jsme do nich (do věcí) vložili svoji vlastní sílu, je bezprostředně rozhodující příčinou existence hodnoty vůbec a její zvláštní velikosti.“

Pokud to všechno má vůbec smysl, znamená to: Hodnota výrobku je dána pracovní dobou nutnou k jeho zhotovení, a to jsme věděli dávno, i bez pana Dühringa. Místo aby prostě sdělil fakt, musí jej orakulovitě překroutit. Je prosté chybné, že rozsah, v jakém někdo vloží svoji sílu do věci (abychom zachovali vzletný způsob řeči), je bezprostředně rozhodující příčinou hodnoty a její velikosti. Za prvé přijde na to, do jaké věci je síla vkládána, a za druhé na to, jak je vkládána. Vyrobí­‑li náš někdo věc, která nemá pro ostatní žádnou užitečnou hodnotu, pak celá jeho síla nevytvoří ani atom hodnoty; a upíná­‑li se na to, aby vyrobil ručně nějaký předmět, jejž stroj zhotoví dvacetkrát levněji, pak devatenáct dvacetin jeho síly do toho vložené nevytvoří ani hodnotu vůbec, ani její zvláštní velikost.

Dále je úplným překroucením věci, jestliže přeměňujeme produktivní práci, která vytváří positivní výrobky, v pouhé negativní přemáhání odporu. Podle toho, abychom dostali košili, musili bychom postupovat asi takto: především přemoci odpor bavlníkového semene proti zasetí a růstu, pak odpor zralé bavlny proti česání, balení a zasílání, pak její odpor proti vybalování, česání a spřádání, dále odpor příze proti tkaní, odpor tkaniny proti bělení a sešívání a konečně odpor hotové košile proti oblékání.

Nač všechno to dětinské obracení a zvrácenost? Abychom pomocí „odporu“ došli od „výrobní hodnoty“, pravé to, ale posud jen ideální hodnoty, k hodnotě v dosavadních dějinách jedině platné, násilím zfalšované „hodnotě z rozdělování“: „Kromě odporu, jejž klade příroda… je ještě druhá, čistě sociální překážka… Mezi člověka a přírodu vstupuje nová brzdící síla, a tou je opět člověk. Myslíme­‑li si jej jediného a isolovaného, pak stojí svoboden proti přírodě… Jinak se utváří situace, myslíme­‑li si druhého, který s kordem v ruce obsadí přístup k přírodě a jejím pomocným zdrojům a za vpuštění požaduje cenu v jakékoli podobě. Tento druhý… zdaní jaksi onoho prvního a je příčinou, že hodnota žádaného předmětu bude vyšší, než by mohla být bez této politické a společenské překážky stavějící se v cestu opatření nebo výrobě… Přerozmanité jsou zvláštní formy této uměle stupňované platnosti věcí, jež arci má svůj protějšek ve stlačování platnosti práce, které jí odpovídá… Je proto ilusí chtít předem posuzovat hodnotu jako ekvivalent ve vlastním slova smyslu, to jest jako rovnoplatnost nebo jako směnný poměr, založený na zásadě rovnosti výkonu a proti­‑výkonu… Naopak, znakem správné theorie hodnoty bude, že v ní myšlená nejobecnější příčina odhadu nespadá vjedno se zvláštní formou platnosti, spočívající na nuceném rozdělování. Ta se mění se sociálním zřízením, kdežto vlastní hospodářská hodnota může být jen výrobní hodnotou vyměřenou vzhledem k přírodě, a proto se bude měnit jedině s čistě výrobními překážkami přirozeného i technického druhu.“

Prakticky platná hodnota nějaké věci se skládá tedy podle pana Dühringa ze dvou částí: za prvé z práce v ní obsažené a za druhé z daňové přirážky, vynucené „s kordem v ruce“. Jinými slovy: dnes platná hodnota je monopolní cena. Když tedy má podle této theorie všechno zboží takovouto monopolní cenu, pak jsou možné jen dva případy. Buď každý kupující opět ztratí to, co jako prodávající byl získal; ceny se sice podle jména změnily, ve skutečnosti však — ve svém vzájemném poměru — zůstaly stejné; vše zůstane, jak bylo, a oslavovaná hodnota z rozdělování je pouhým zdáním. — Anebo, domnělé přirážky daňové představují skutečnou sumu hodnot, a to tu, která byla vyrobena pracující třídou vytvářející hodnotu, ale přivlastněna třídou monopolistů, a pak tato suma hodnot spočívá prostě v nezaplacené práci; v tomto případě se dostáváme přes muže s kordem v ruce, přes domnělé přirážky daňové a přes údajnou hodnotu z rozdělování — k Marxově theorii o nadhodnotě.

Poohlédněme se však po několika příkladech oslavované „hodnoty z rozdělování“. Na straně 135 a následující se praví; „I utváření cen vlivem individuální konkurence jest pokládati za formu hospodářského rozdělování a vzájemného ukládání poplatků… Mysleme si zásobu nějakého potřebného zboží náhle značně zmenšenou, tu nastane na straně prodávajících nepřiměřená moc k vykořisťování… jak kolosálních rozměrů může dosáhnout, ukazují hlavně ony abnormální poměry, v nichž je dovoz potřebných předmětů na delší dobu odříznut“ atd. Kromě toho jsou prý i za normálních poměrů faktické monopoly, které dovolují libovolné stupňováni cen, na příklad železnice, společnost pro zásobování měst vodou a svítiplynem atd. — Že se takovéto příležitosti pro monopolistické vykořisťování vyskytují, je známo už dávno. Že by však jimi vyvolané monopolní ceny měly platit nikoli jako výjimky a zvláštní případy, nýbrž právě jako klasické příklady dnes platného stanovování hodnot, to je nové. Jak se určují ceny životních prostředku? Jděte do nějakého obleženého města, kde je dovoz odříznut, a vyptávejte sel odpovídá pan Dühring. Jak působí konkurence na stanovení tržních cen? Zeptejte se monopolu, on vám to poví!

Ostatně ani u těchto monopolů nelze objevit muže „s kordem v ruce“, který prý za nimi stojí. Naopak: v obléhaných městech muž s kordem, velitel, koná­‑li svou povinnost, obyčejně učiní velmi rychle konec monopolu a zabaví monopolní zásoby, aby byly rovnoměrně rozdělovány. A ostatně tito muži s kordem, jakmile se pokusili vytvořit „hodnotu z rozdělování“, nesklidili nic, leda špatné obchody a ztrátu peněz. Holanďané svým monopolisováním východoindického obchodu zničili svůj monopol i svůj obchod. Obě nejsilnější vlády, jež kdy existovaly, severoamerická vláda a francouzský národní konvent, odvážily se pokusu stanovit maximální ceny a hanebně ztroskotaly. Ruská vláda pracuje po léta na tom, aby neustálým nakupováním směnek, znějících na Rusko, vyhnala v Londýně do výše kurs ruských papírových peněz, jejž stálým vydáváním nekrytých bankovek v Rusku stlačuje. Toto potěšení ji stálo v několika málo letech šedesát milionů rublů a rubl teď stojí méně než dvě místo přes tři marky. Jestliže má kord onu kouzelnou hospodářskou moc. kterou mu připisuje pan Dühring, proč nedokázala žádná vláda vnutit špatným penězům trvale „hodnotu z rozdělování“ dobrých peněz, nebo asignátům hodnotu zlata? A kde je kord, jenž velí na světovém trhu?

Dále je ještě jedna hlavní forma, v níž zprostředkovává hodnota z rozdělování přivlastňování výkonu druhých bez proti­‑výkonu: renta z majetku, to jest pozemková renta a zisk z kapitálu. Prozatím to jen poznamenáváme, abychom mohli říci, že je to vše, co se o slavné „hodnotě z rozdělování“ dovídáme. — Vše? Přece ne tak docela. Slyšme:

„Bez ohledu na dvojí hledisko, jež se projevuje při poznávání hodnoty z výroby a hodnoty z rozdělování, zůstává v základu přece stále jakési společné něco, jakožto onen předmět, z něhož se skládají všechny hodnoty a jímž se proto i měří. Bezprostřední, přirozenou měrou je vynaložení síly a nejjednodušší jednotkou lidská síla v nejhrubším smyslu slova. Ta může být převedena na dobu existence, jejíž sebeudržování zase představuje překonání jistého úhrnu vyživovacích a životních obtíží. Hodnota z rozdělování nebo z přivlastnění se vyskytuje jen tam a výlučně tam, kde moc disponovat nevyrobenými věcmi, nebo, prostěji řečeno, tyto věci samy mohou být vyměněny za výkony nebo věci skutečné výrobní hodnoty. Ono stejnorodé, jež je zastoupeno v každém výrazu hodnoty a tedy i v součástech hodnoty přivlastněných rozdělováním bez vyvažujícího úkonu, spočívá ve vynaložení lidské síly, jež je… v každém zboží… ztělesněna.“

Co na to máme říci? Měří­‑li se všechny hodnoty zboží vynaložením lidské síly ztělesněné ve zboží — kde zůstává hodnota z rozdělování, přirážka k ceně, zdanění? Pan Dühring nám sice říká, že i nevyrobené věci, tedy věci neschopné vlastní hodnoty, dostávají hodnotu z rozdělování a mohou být směněny za vyrobené věci, jež hodnotu mají. Zároveň však říká, že všechny hodnoty, tedy i čisté a výlučné hodnoty z rozdělování, spočívají ve vynaložení síly ztělesněné v nich. Přitom se bohužel nedovídáme, jak se má v nevyrobené věci ztělesnit vynaložení síly. V celé té motanici hodnot se zdá nakonec jasným aspoň tolik, že s hodnotou z rozdělování, s přirážkou na ceně zboží, vynucenou sociálním postavením, se zdaněním pomocí kordu — zase nic nebude; hodnoty zboží se určují jedině vynaložením lidské síly, vulgo práce, jež je v nich ztělesněna? Pan Dühring tedy říká, nehledíme­‑li na pozemkovou rentu a těch několik monopolních cen, totéž, ale ledabyleji a zmateněji, co vykřičená Ricardova­‑Marxova theorie hodnoty řekla dávno mnohem určitěji a jasněji?

Říká to, a týmž dechem říká i opak. Marx, vycházeje ze zkoumání Ricardových, praví: Hodnota zboží je určována ve zboží ztělesněnou společensky nutnou, obecně lidskou prací, jež se opět měří svým trváním. Práce je mírou všech hodnot, sama však nemá hodnotu. Pan Dühring, když byl svým ledabylým způsobem předvedl práci rovněž jako míru hodnoty, pokračuje: práce „se převádí na dobu existenční, jejíž sebe­‑udržování zase představuje překonání jistého úhrnu vyživovacích a životních obtíží“. Nedbejme záměny pracovní doby, o niž tu jedině jde, s dobou existenční, jež dosud nikdy nevytvořila ani neměřila hodnoty: vždyť tato záměna beztak záleží v pouhé honbě za originalitou. Nedbejme ani falešného „socialitního“ zdání, jež má „sebeudržování“ dodat této existenční době; co svět světem stál a bude stát, musí se každý sám udržovat tím, že své udržovací prostředky sám spotřebuje. Před­‑pokládáme­‑li, že se pan Dühring vyslovil ekonomicky a přesně, pak hořejší věta buď neznamená pranic, nebo znamená: Hodnota zboží je určována pracovní dobou v ní ztělesněnou a hodnota této pracovní doby životními prostředky, potřebnými k udržování dělníka po tuto dobu. A to znamená pro dnešní společnost, že hodnota zboží je určena mzdou v něm obsaženou.

Tím jsme se konečně dostali k tomu, co chce pan Dühring vlastně říci. Hodnota zboží se určuje podle vulgárně ekonomického způsobu vyjadřováni výrobními náklady; naproti tomu Carey „zdůraznil pravdu, že nikoli produkční, nýbrž reprodukční náklady určují hodnotu“. („Kritické dějiny“, stránka 401.) Jak je to s těmito produkčními a reprodukčními náklady, o tom později; tu jen tolik, že, jak známo, se skládají ze mzdy za práci a z kapitálového zisku. Mzdy představují „vynaložení síly ztělesněné ve zboží, výrobní hodnotu. Zisk představuje daň nebo přirážku na ceně, vynucenou kapitalistou pomocí jeho monopolu, jeho kordu v ruce, představuje hodnotu z rozdělování. A tak se nakonec rozplyne celá rozporuplná motanice Dühringovy theorie hodnoty v nejkrásnější harmonickou jasnost.

Určení hodnoty zboží mzdou, které se u Adama Smitha ještě často mate s určením hodnoty pracovní dobou, je od dob Ricardových vyhoštěno z vědecké ekonomie a živoří dnes ještě jen ve vulgární ekonomii. Právě nejplošší sykofanti nynějšího kapitalistického společenského řádu kážou určování hodnoty mzdou a přitom vydávají zisk kapitalistův rovněž za vyšší druh mzdy, za mzdu za odříkání se (za to, že kapitalista svůj kapitál neprohýřil), za prémii za risiko, za mzdu za vedení obchodu atd. Pan Dühring se od nich liší jen tím, že prohlašuje zisk za loupež. Jinými slovy, pan Dühring zakládá svůj socialismus přímo na učení vulgární ekonomie nejhoršího druhu. Kolik je na této vulgární ekonomii, právě tolik je na jeho socialismu. Obojí stojí a padá spolu.

Je přece jasné: co dělník vyrobí a co stojí, jsou právě tak různé věci, jako co vyrobí a co stojí stroj. Hodnota, kterou vytvoří dělník za jeden pracovní den o dvanácti hodinách, nemá nic společného s hodnotou životních prostředků, jež spotřebuje v tomto pracovním dnu a v přestávce odpočinku, která k němu patří. V těchto životních prostředcích může být ztělesněna tříhodinová, čtyřhodinová, sedmihodinová pracovní doba, podle vývojového stupně produktivity práce. Předpokládáme­‑li, že k vyrobení jich bylo zapotřebí sedmi pracovních hodin, pak vulgární ekonomická theorie hodnoty, kterou přejímá pan Dühring, praví, že to, co bylo vytvořeno za dvanáct pracovních hodin, má hodnotu toho, co bylo vytvořeno za sedm pracovních hodin, že dvanáct pracovních hodin se rovná sedmi pracovním hodinám, čili 12 = 7. Abychom to řekli ještě zřetelněji: Nějaký dělník na venkově, lhostejno v jakých společenských poměrech, vyrobí jisté množství obilí, řekněme třeba dvacet hektolitrů pšenice za rok. Za tu dobu spotřebuje úhrn hodnot, jenž je vyjádřen množstvím patnácti hektolitrů pšenice. Pak má těch dvacet hektolitrů pšenice tutéž hodnotu jako těch patnáct, a to na témž trhu a za úplně stejných okolností, jinými slovy, 20 se rovná 15. A tomu se říká ekonomie!

Všechen vývoj lidské společnosti nad stupeň zvířecího divošství počíná dnem. kdy práce rodiny vytvořila více výrobků, než bylo třeba k jejímu udržování, dnem, kdy se část práce mohla vynaložit na vytvoření ne již pouhých životních prostředků, nýbrž výrobních prostředků. Přebytek výrobků nad udržovací náklady práce a tvoření a rozmnožování společenského výrobního a reservního fondu z tohoto přebytku bylo a je základem všeho společenského, politického a intelektuálního pokroku. V dosavadních dějinách byl tento fond majetkem privilegované třídy, již s tímto majetkem připadalo i politické panství a duchovní vedení. Příští společenský převrat učiní tento společenský výrobní a reservní fond. to jest souhrn surovin, výrobních nástrojů a životních prostředků teprve opravdu společenským tím. že odejme rozhodování nad ním oné privilegované třídě a odevzdá jej jako společný majetek celé společnosti.

Jedno nebo druhé. Bud je hodnota zboží určována udržovacími náklady na práci potřebnou k jeho zhotovení, to jest v dnešní společnosti mzdou. Pak dostává každý dělník ve své mzdě hodnotu plodu své práce, pak je vykořisťování třídy námezdních dělníků třídou kapitalistů nemožné. Řekněme, že udržovací náklady na dělníka jsou vyjádřeny v dané společnosti částkou tří marek. Pak má denní výrobek dělníkův podle hořejší vulgárně ekonomické theorie hodnotu tří marek. Předpokládejme nyní, že kapitalista, který tohoto dělníka zaměstnává, přirazí na tento výrobek zisk, zvýší jej o přirážku jedné marky a prodává jej za čtyři marky. Totéž činí ostatní kapitalisté. Potom však již nemůže dělník uhradit svoje denní udržovaní třemi markami, nýbrž potřebuje k tomu rovněž čtyři marky. Protože předpokládáme, že všechny ostatní okolnosti zůstávají stejné, musí zůstat stejná i mzda vyjádřená v životních prostředcích, mzda vyjádřená v penězích musí tedy stoupnout, a to ze tří na čtyři marky denně. Co berou kapitalisté dělnické třídě v podobě zisku, musí jí vrátit v podobě mzdy. Jsme právě tam, kde jsme byli na počátku: určuje­‑li mzda hodnotu, není možné vykořisťování dělníka kapitalistou. Není však možné ani tvoření přebytku výrobků, neboť dělníci spotřebují podle našeho předpokladu právě tolik hodnoty, kolik jí vytvoří. A protože kapitalisté  nevytvářejí žádnou hodnotu, nelze ani tušit, z čeho chtějí být živi. A jestliže takovýto přebytek výroby nad spotřebou, takovýto výrobní a reservní fond tu přece je, a to v rukou kapitalistů, nezbývá možnost jiného vysvětlení, než že dělníci spotřebují vždy jen hodnotu zboží pro svoje sebeudržování, zboží samo však ponechávají kapitalistům pro další potřebu.

Nebo: je­‑li tento výrobní a reservní fond skutečně v rukou třídy kapitalistů, vznikl­‑li skutečně nahromaděním zisku (pozemkovou rentu necháme prozatím stranou), pak se skládá nutně z nahromaděného nadbytku onoho výrobku, dodaného třídě kapitalistů třídou dělnickou nad částku mezd, placenou dělnické třídě třídou kapitalistů. Potom však není hodnota určována mzdou, nýbrž množstvím práce; potom dodává dělnická třída třídě kapitalistické ve výrobku větší množství hodnoty, než od ní dostává zaplaceno ve mzdách, a pak se vysvětluje zisk z kapitálu, jako všechny jiné formy přivlastňování plodu cizí, nezaplacené práce, jako pouhá součást této nadhodnoty objevené Marxem.

Mimochodem: O velkém objevu, jímž Ricardo začíná své hlavní dílo: „Že hodnota zboží závisí na množství práce potřebné k jeho zhotovení, ne však na vyšší nebo nižší náhradě za tuto práci zaplacené“ — o tomto epochálním objevu se v celém Kursu ekonomie nikde nemluví. V Kritických dějinách je odbyt orakulovitou frází: „Není (Ricardem) myšleno na to, že větší nebo menší poměr, v němž může být(!) mzda poukázkou na životní potřeby, musí s sebou přinést… i rozličné utváření poměrů hodnoty.“ Fráze, při níž si čtenář může myslit, co chce, a při níž udělá nejlépe, nebude­‑li si myslit vůbec nic.

A teď nechť si čtenář sám vybere z oněch pěti druhů hodnoty, jimiž nám pan Dühring posloužil, tu, která se mu nejvíce líbí: výrobní hodnotu, jež pochází od přírody, nebo hodnotu z rozdělování, již stvořila lidská špatnost a jež se vyznačuje tím, že se měří podle vynaložené síly, která v ní nevězí, nebo, za třetí, hodnotu, jež se měří pracovní dobou, nebo za čtvrté tu, jež se měří reprodukčními náklady, nebo konečně tu, jež se měří mzdami. Výběr je bohatý, zmatek dokonalý, i nezbývá nám než zvolat s panem Dühringem: „Učení o hodnotě je zkušebním kamenem zdařilosti ekonomických soustav!“

JEDNODUCHÁ A SLOŽITÁ PRÁCE

Pan Dühring objevil u Marxe velmi hrubou kvartánskou ekonomickou chybu, která zároveň zahrnuje obecně nebezpečné socialistické kacířství. Marxova theorie hodnoty není nic „jiného než obyčejné učení…, že práce je příčinou všech hodnot a pracovní doba jejich­‑ mírou. Úplně nejasnou přitom zůstává představa o způsobu, jak si máme myslit rozdílnou hodnotu tak zvané kvalifikované práce. Ovšem i podle naší theorie může jen vynaložená pracovní doba měřit přirozené vlastní výdaje, a tím i absolutní hodnotu hospodářských předmětů; ale přitom musí být pracovní doba každého ceněna zcela stejně a bude třeba jen přihlédnout, kde při kvalifikovanějších výkonech spolupůsobí ještě vedle individuální pracovní doby jednotlivcovy pracovní doba jiných osob, třeba v používaném nástroji. Není tedy, jak si to pan Marx mlhavě představuje, něčí pracovní doba cennější než pracovní doba jiných osob proto, že by v ní bylo jakoby zhuštěno více průměrné doby pracovní, nýbrž všechna pracovní doba je bez výjimky a zásadně, tedy aniž teprve musíme brát průměr, úplně rovnocenná a při výkonech jedné osoby právě tak jako u každého hotového výrobku je nutno jen přihlížet k tomu, kolik pracovní doby jiných osob je asi skryto ve vynaložení zdánlivě jen vlastní pracovní doby. Zda to bude výrobní nástroj ruky, či ruka anebo i sama hlava, co bez pracovní doby jiných lidí nemohlo udržet zvláštní vlastnost a výkonnost, na tom pro přísnou platnost theorie pranic nesejde. Pan Marx se však ve svých výkladech o hodnotě nezbaví přízraku kvalifikované pracovní doby, jenž straší v pozadí. Proniknout v tomto směru mu zabránil zděděný způsob myšlení učených tříd, kterému se musí zdát nehorázností uznat pracovní dobu přidavače za samu o sobě ekonomicky úplně rovnocennou pracovní době architektově“.

Místo u Marxe, jež bylo příčinou tohoto „mocného hněvu“ pana Dühringa, je zcela krátké. Marx zkoumá, čím se určuje hodnota zboží, a odpovídá: Lidskou prací v něm obsaženou. Ta, pokračuje Marx, „je vynaložením jednoduché pracovní síly, kterou má průměrně každý obyčejný člověk bez zvláštního vyvíjení ve svém tělesném organismu… Složitější práce je jen umocněnou, nebo spíše znásobenou jednoduchou prací, takže menší množství složité práce se rovná většímu množství práce jednoduché. Ze zkušenosti víme, že se práce neustále takto převádí. Ať je zboží výrobkem složitější práce, jeho hodnota je staví na roveň výrobku jednoduché práce a představuje tedy sama jen určité množství jednoduché práce. Různé poměry, v nichž se různé druhy práce převádějí na jednoduchou práci jakožto na její jednotku míry, bývají určovány společenským procesem za zády výrobců a zdají se jim proto něčím odedávna stanoveným“.

Zde jde Marxovi především jen o stanovení hodnoty zboží, tedy předmětů, které jsou uvnitř společnosti, skládající se ze soukromých výrobců, těmito soukromými výrobci na soukromý účet vyráběny a navzájem směňovány. Nejde tu tedy nikterak o „absolutní hodnotu“, která by se vyskytovala kdekoli, nýbrž o hodnotu, která má platnost v určité formě společnosti. Tato hodnota se jeví v tomto určitém dějinném pojetí jako vytvořená a měřená lidskou prací ztělesněnou v jednotlivém zboží a tato lidská práce se dále jeví jako výdej jednoduché pracovní síly. Avšak každá práce není pouhým výdajem jednoduché lidské pracovní síly; velmi mnoho druhů práce v sobě zahrnuje použití dovednosti a vědomostí dosažených s větším nebo menším vynaložením námahy, času a peněz. Vytvoří tyto druhy složité práce ve stejných časových úsecích tutéž hodnotu zboží jako jednoduchá práce, pouhý výdej jednoduché pracovní síly? Zřejmě ne. Výrobek hodiny složité práce je zbožím vyšší, dvojnásobné nebo trojnásobné hodnoty ve srovnání s výrobkem hodiny jednoduché práce. Hodnota výrobků složité práce se tímto srovnáním vyjadřuje v určitém množství jednoduché práce, ale tato složitá práce se převádí na jednoduchou společenských procesem, za zády výrobců, pochodem, který máme nyní, při rozvíjení theorie hodnoty, jen zjistit, ne však dosud vysvětlit.

Marx zde konstatuje tuto prostou skutečnost, která se odehrává v dnešní kapitalistické společnosti denně před našima očima. Tato skutečnost je tak nepopiratelná, že ani pan Dühring se ji neodvažuje ve svém „Kursu“ ani ve svých Dějinách ekonomie popírat; a Marxovo podání je tak prosté a průzračné, že jistě nikdo, vyjma pana Dühringa, „nezůstane o tom v úplné nejasnosti“. Pro tuto svou úplnou nejasnost přehlíží Dühring hodnotu zboží, jejímž zkoumáním se Marx znovu výlučně zabývá. ve prospěch „přirozených vlastních nákladů“, jež činí nejasnost jen ještě úplnější, a dokonce ve prospěch „absolutní hodnoty“, jíž, pokud víme, nebylo v ekonomii posud nikde užito. Ať však rozumí pan Dühring přirozenými vlastními náklady cokoliv a ať kterýkoliv z jeho pěti druhů hodnoty má čest představovat absolutní hodnotu, tolik je jisté, že u Marxe se nemluví o žádné z těchto věcí, nýbrž jen o hodnotě zboží; a v celém oddílu „Kapitálu“ o hodnotě se nevyskytuje ani nejmenší narážka na to, zda nebo v jakém rozsahu pokládá Marx tuto theorii hodnoty zboží za aplikovatelnou i na jiné společenské formy.

„Není tedy,“ pokračuje pan Dühring, „není tedy. jak si pan Marx mlhavě představuje, něčí pracovní doba o sobě hodnotnější než pracovní doba jiné osoby, protože by v ní bylo jaksi zhuštěno více průměrné práce, nýbrž všechna pracovní doba je bez výjimky a zásadně, tedy aniž bychom teprve musili brát průměr, úplně rovnocenná.“ — Štěstí pro pana Dühringa, že ho osud neučinil továrníkem a že ho takto ušetřil stanovování hodnoty vlastního zboží podle tohoto nového pravidla, že ho ušetřil cesty vstříc nevyhnutelnému bankrotu. Ale jakže! Jsme tu snad ještě ve společnosti továrníků? Nikterak. S přirozenými vlastními náklady a absolutní hodnotou nás pan Dühring přiměl učinit skok, opravdové salto mortale z tohoto špatného světa vykořisťovatelů do jeho vlastní hospodářské komuny budoucnosti, do čistého nebeského vzduchu rovnosti a spravedlnosti, i musíme si tento nový svět poněkud prohlédnout již zde, byť předčasně.

Podle theorie páně Dühringovy může ovšem i v hospodářské komuně jen vynaložená pracovní doba měřit hodnotu hospodářských předmětů, ale zde jest předem zcela stejně ceniti pracovní dobu každého, všechna pracovní doba je bez výjimky a zásadně úplně rovnocenná, a to aniž bychom musili nejdříve stanovit průměr. A nyní postavme proti tomu radikálnímu rovnostářskému socialismu mlhavou představu Marxovu, jako by něčí pracovní doba byla o sobě cennější než pracovní doba jiné osoby, protože je v ní zhuštěno více průměrné pracovní doby – představu, v jejímž zajetí je díky zděděnému způsobu myšlení učených tříd, jimž musí připadat nehorázností uznávat pracovní dobu přidavačovu a pracovní dobu architektovu za ekonomicky úplně rovnocennou!

Na neštěstí připojuje Marx k výše uvedenému místu v „Kapitálu“ malou poznámku: „Čtenář nechť si povšimne, že tu nejde o mzdu nebo hodnotu, již snad dělník dostane, nýbrž o hodnotu zboží, v níž se zpředmětňuje pracovní den.“ Marx, jenž jako by byl předem tušil svého Dühringa. ohrazuje se sám proti tomu, aby jeho hořejších vět bylo použilo o mzdě, jež by snad v dnešní společnosti měla být placena za složitou práci. A jestliže pan Dühring, nemaje dosti na tom, že to přece činí, vydává ony věty za zásady, podle nichž Marx prý chce mít regulováno rozdělování životních prostředků v socialisticky organisované společnosti, pak je to nestoudné podstrkování, jaké nalezne sobě rovné jedině v revolverové literatuře.

Prohlédněme si však to učení o rovnocennosti trochu blíže. Všechna pracovní doba je úplně rovnocenná, pracovní doba přidavačova i architektova. Má tedy pracovní doba, a tedy i práce sama hodnotu. Avšak práce je tvůrkyní všech hodnot. Ona jediná dává produktům přírody hodnotu v hospodářském smyslu. Hodnota sama není nic jiného než výraz společenský nutné lidské práce ztělesněné v nějaké věci. Práce tedy nemůže mít žádnou hodnotu. Mluvit o hodnotě práce, nebo chtít určit hodnotu práce, to by se zde stejně mohlo mluvit o hodnotě hodnoty, anebo by se mohlo chtít určit váhu ne nějakého těžkého tělesa, nýbrž samotné tíže. Pan Dühring odbývá lidi jako Owena, Saint­‑Simona nebo Fouriera titulem: sociální alchymisté. Ale když sám rozumuje o hodnotě pracovní doby, to jest práce, dokazuje, že stojí ještě hluboko pod alchymisty. A nyní změřme smělost, s jakou pan Dühring připisuje Marxovi tvrzení, jako by něčí pracovní doba o sobě měla větší hodnotu než pracovní doba jiné osoby, jako by měla pracovní doba, tedy práce, hodnotu — Marxovi, jenž první dovodil, že práce žádnou hodnotu mít nemůže a proč!

Pro socialismus, jenž chce osvobodit pracovní sílu z jejího postavení jakožto zboží, je velmi důležité pochopení, že práce žádnou hodnotu nemá a mít nemůže. Tímto pochopením padají všechny pokusy o regulaci budoucího rozdělování existenčních prostředků jako jakési vyšší mzdy, pokusy, jež pan Dühring převzal ze samorostlého dělnického socialismu. Z toho plyne další poznáni, že rozdělování, pokud je ovládáno čistě ekonomickými zřeteli, bude regulováno zájmem výroby a výroba bude podporována nejvíce oním způsobem rozdělování, který dovolí všem členům společnosti, aby co nejvšestranněji rozvíjeli, udržovali a zdokonalovali své schopnosti. Způsobu myšlení učených tříd zděděnému panem Dühringem musí arci připadat nehorázností. že jednou nemají být přidavači a architekti z povolání a že muž, který půl hodiny dával příkazy jako architekt, také po jistou dobu přidává, pokud zase nebude třeba jeho činnosti jako architekta. To by byl pěkný socialismus, jenž by zvěčňoval přidavače z povoláni!

Má­‑li mít rovnocennost pracovní doby ten smysl, že každý dělník ve stejných časových úsecích vytváří stejné hodnoty, aniž bylo třeba nejprve stanovit průměr, pak je to zřejmě nesprávné. U všech dělníků i v témže odvětví vypadne produkt hodnoty pracovní hodiny vždy různě, podle intensity práce a zručnosti; tomuto zlu, jež je ostatně zlem jen pro lidi à la Dühring , nemůže odpomoci žádná hospodářská komuna, aspoň ne na naší planetě. Co tedy zbývá z celé té rovnocennosti veškeré a každé práce? Nic, než pouhá renomistická fráze, jež nemá jiný hospodářský podklad než páně Dühringovu neschopnost rozlišoval mezi určováním hodnoty prací a určováním hodnoty mzdou — nic než vládní nařízení, základní zákon nové hospodářské komuny. Mzda za stejnou pracovní dobu budiž stejná! To staří francouzští dělníci­‑komunisté a Weitling měli přece daleko lepší důvody pro svoji rovnost mzdy.

Jak se tedy rozřeší celá ta důležitá otázka vyšší mzdy za složitější práci? Ve společnosti soukromých výrobců hradí soukromníci nebo jejich rodiny náklady na vzdělání vyučeného dělníka; soukromníkům tedy připadne nejdříve vyšší cena za vyučenou dělnickou silu: zručný otrok se prodává dráže, zručný námezdní dělník dostává vyšší mzdu. V socialisticky organisované společnosti hradí tyto náklady společnost, jí tedy patří i plody větší hodnoty vytvořené složitější prací. Dělník sám nemá žádné vyšší nároky. Z čehož mimochodem vyplývá ještě užitečný vývod, že s tím oblíbeným dělníkovým nárokem na „plný výtěžek práce“ to má přece někdy háček.

KAPITÁL A NADHODNOTA

„O kapitálu nemá pan Marx především obecně platný ekonomický pojem, podle něhož je to vyrobený výrobní prostředek, nýbrž pokouší se najít speciálnější, dialekticko­‑historickou ideu, zabíhající do metamorfosní hry pojmů a dějin. Kapitál prý vzniká z peněz, tvoří prý historickou fázi, jež počíná XVI. stoletím, totiž počátky světového trhu předpokládanými v oné době. Při takovémto pojetí se zřejmě ztrácí ostrost národohospodářského rozboru. V takovýchto divokých koncepcích, jež mají být zpola historickými a zpola logickými, ve skutečnosti jsou však jen bastardy historické a logické fantastiky, zaniká rozlišovací schopnost rozumu se vším poctivým používáním pojmů“ — a takto to jde na celé stránce… „s Marxovým charakterisováním pojmu kapitálu dá se v přísné národohospodářské nauce vyvolat jen zmatek… Lehkomyslnosti, jež jsou vydávány za hluboké logické pravdy… Vratkost základů“ atd.

Tedy podle Marxe tvoří prý se kapitál na počátku XVI. století z peněz. Je to, jako bychom chtěli říci, že kovové peníze se vytvořily před dobrými třemi tisíci lety z dobytka, protože dříve zastával mezi jinými věcmi i dobytek funkci peněz. Jen pan Dühring je schopen vyjadřovat se takovýmto hrubým a skresleným způsobem. U Marxe se při rozboru ekonomických forem, v nichž se pohybuje proces oběhu zboží, objeví jakožto poslední forma peníze. „Tento poslední produkt oběhu zboží je první formou, v níž se objevuje kapitál. Historicky vystupuje kapitál proti pozemkovému vlastnictví všude nejprve ve formě peněz, jako peněžní majetek, obchodnický kapitál a lichvářský kapitál… Táž historie se odehrává denně před našima očima. Každý nový kapitál vstupuje v první instanci na jeviště, to jest na trh zboží, na trh práce nebo na trh peněžní, stále ještě jako peníze, peníze, jež se mají určitými pochody změnit v kapitál.“ Je to tedy zase jen fakt, který Marx konstatuje. Pan Dühring, nejsa s to jej popřít, zkrucuje jej: Kapitál prý vzniká z peněz!

Marx nyní dále zkoumá procesy, jimiž se peníze proměňují v kapitál, a shledává nejdříve, že forma, v níž peníze obíhají jako kapitál, je obrácená ona forma, v níž obíhají jako všeobecný ekvivalent zboží. Prostý majitel zboží prodává, aby kupoval; prodává to, co nepotřebuje, a kupuje za naobchodované peníze to, co potřebuje. Nastávající kapitalista kupuje předem to, co sám nepotřebuje, kupuje, aby prodával, a to aby prodával dráže, aby dostal zpět peněžní hodnotu původně vrženou do obchodu, rozmnoženou o přírůstek na penězích, a tento přírůstek nazývá Marx nadhodnotou.

Odkud pochází tato nadhodnota? Nemůže pocházet ani z toho, že kupující koupil zboží pod hodnotou, ani z toho. že prodávající je prodal nad hodnotou. Neboť v obou případech se zisky a ztráty obou navzájem vyrovnávají, protože každý je střídavě kupujícím a prodávajícím. Nemůže pocházet ani z šizení, neboť šizení může sice obohatit jednoho na úkor druhého, nemůže však rozmnožovat úhrnnou částku, již oba vlastní, tedy ani částku obíhajících hodnot vůbec. „Kapitalistická třída jedné země jako celek nemůže samu sebe ošidit.“

A přece shledáváme, že kapitalistická třída každé země jako celek se stále před našima očima obohacuje, prodávajíc dráže, nežli byla nakoupila, přivlastňujíc si nadhodnotu. Jsme tedy zase tam, kde jsme byli na počátku: Odkud pochází tato nadhodnota? Tuto otázku je třeba řešit, a to čistě hospodářskou cestou, s vyloučením všeho šizení, všeho vměšování jakéhokoli násilí — totiž otázku: Jak je možno neustále prodávat dráže, než jsme nakoupili, i za předpokladu, že stejné hodnoty se stále směňují za stejné hodnoty?

Rozřešení této otázky je nejepochálnější zásluhou Marxova díla. Šíří jasné denní světlo po hospodářských oblastech, kde dříve socialisté tápali v nejhlubší temnotě neméně než měšťáčtí ekonomové. Od tohoto vyřešení se datuje, kol něho se seskupuje vědecký socialismus.

Řešení je takové: Zvětšení hodnoty peněz, které se mají proměnit v kapitál, nemůže se dít na těchto penězích, nebo pocházet z nákupu, ježto tyto peníze zde realisují jen cenu zboží a tato cena, předpokládáme­‑li, že se směňují stejné hodnoty, není rozdílná od jeho hodnoty. Avšak zvětšení hodnoty nemůže z téhož důvodu pocházet ani z prodeje zboží. Změna se tedy musí udát se zbožím, které se kupuje, ale ne s jeho hodnotou, protože zboží se kupuje a prodává za svou hodnotu, nýbrž s jeho užitnou hodnotou jako takovou, t. j. změna hodnoty musí pocházet ze spotřeby zboží. „Aby ze spotřeby zboží mohl dostat hodnotu, musil by náš majitel peněz být tak šťasten… že by na trhu objevil zboží, jehož užitná hodnota by měla tu zvláštní vlastnost, že by byla pramenem hodnoty, zboží, jehož skutečná spotřeba by tedy byla sama zpředmětněním práce, tedy tvořením hodnoty. A majitel peněz najde na trhu takovéto specifické zboží — pracovní schopnost čili pracovní sílu.“ Jestliže, jak jsme viděli, nemůže práce jako taková mít hodnotu, není tomu tak s pracovní silou. Té se dostane hodnoty, jakmile se stane zbožím, jako že dnes skutečně zbožím je, a tato hodnota se určuje, „stejně jako hodnota každého jiného zboží, pracovní dobou potřebnou k výrobě (produkci), tedy i k obnově (reprodukci) tohoto specifického zboží“, to znamená pracovní dobou potřebnou k vyrobení životních prostředků, jichž potřebuje dělník, aby se udržoval ve stavu schopnosti k práci a aby rozmnožoval svůj rod. Dejme tomu, že tyto životní prostředky representují, den co den, šestihodinovou pracovní dobu. Náš nastávající kapitalista, jenž pro provoz svého podniku nakupuje pracovní sílu, t. j. najímá dělníka, platí tedy tomuto dělníkovi plnou denní hodnotu jeho pracovní síly, jestliže mu platí peněžní částku, která rovněž representuje šest pracovních hodin. Jakmile dělník odpracoval šest hodin ve službě nastávajícího kapitalisty, poskytl mu plnou náhradu za jeho vydání, za zaplacenou denní hodnotu pracovní síly. Tím by se však peníze nezměnily v kapitál, nevytvořily by žádnou nadhodnotu. Kupec pracovní síly má také zcela jiný názor na povahu obchodu, který uzavírá. Že je třeba jen šesti pracovních hodin, aby byl dělník zachován na živu po dvacet čtyři hodiny, to nikterak nebrání dělníkovi, aby pracoval dvanáct hodin z dvaceti čtyř. Hodnota pracovní síly a její zhodnocení v pracovním procesu jsou dvě různé veličiny. Majitel peněz zaplatil denní hodnotu pracovní síly, jemu tedy náleží i její užívání za den, celodenní práce. Že hodnota, kterou její užívání za jeden den vytvoří, je dvakrát tak velká jako její vlastní denní hodnota, je zvláštním štěstím pro kupujícího, ale podle zákonů směny zboží naprosto není bezprávím vůči prodávajícímu. Dělník tedy stojí majitele peněz — podle našeho předpokladu — denně výrobek hodnoty šesti pracovních hodin, poskytuje mu však denně výrobek hodnoty dvanácti pracovních hodin. Rozdíl ve prospěch majitele peněz — šest hodin nezaplacené nadpráce, nezaplacený nadvýrobek, v němž je ztělesněna práce šesti hodin. Kouzelnický kousek je proveden. Nadhodnota je vytvořena, peníze přeměněny v kapitál.

Tím, že Marx tímto způsobem dokázal, jak vzniká nadhodnota a jak jedině může vzniknout za vlády zákonů regulujících směnu zboží, odhalil mechanismus dnešního kapitalistického způsobu výroby a způsobu přisvojování, který je na něm založen, obnažil krystalisační jádro, kolem něhož se usadil celý dnešní společenský řád.

Toto vytváření kapitálu má však důležitý předpoklad: „Aby mohl přeměnit peníze v kapitál, musí majitel peněz nalézt na trhu svobodného dělníka, svobodného ve dvojím smyslu, že jako svobodná osoba volně nakládá svou pracovní silou jako svým zbožím a na druhé straně že nemá na prodej žádné jiné zboží, že jsa volný a svobodný, je svoboden od všech věcí potřebných k uplatnění své pracovní síly.“ Ale tento poměr mezi majiteli peněz a majiteli zboží na jedné straně a majiteli ničeho, vyjma vlastní pracovní síly, na druhé straně, není přírodou daný ani všem dějinným obdobím společný poměr, „je zřejmě sám výsledkem předcházejícího dějinného vývoje, produktem… zániku celé řady starších formací společenské výroby“. S tímto svobodným dělníkem se setkáváme v dějinách hromadně po prvé na konci patnáctého a na počátku šestnáctého století následkem rozkladu feudálního způsobu výroby. Ale tím, stejně jako vytvořením světového obchodu a světového trhu, které se datuji z téže doby, byla dána základna, na níž se masa existujícího movitého bohatství musí stále více přeměňovat v kapitál a kapitalistický výrobní způsob, směřující k vytváření nadhodnoty, musí stále výlučněji a výlučněji převládat.

Potud jsme sledovali „divoké koncepce“ Marxovy, tyto „bastardy historické a logické fantastiky“, při nichž „zaniká rozlišovací schopnost rozumu se vším poctivým používáním pojmů“. Proti těmto „lehkomyslnostem“ postavme nyní „hluboké logické pravdy“ a „poslední a nepřísnější vědeckost ve smyslu exaktních disciplin“, jak nám je nabízí pan Dühring.

Marx tedy nemá o kapitálu „obecně platný ekonomický pojem, podle něhož je vyrobeným výrobním prostředkem“; říká naopak, že určitý úhrn hodnot se promění v kapitál teprve tehdy, když se zhodnotí, tím že vytvoří nadhodnotu. A co říká pan Dühring? „Kapitál je základem hospodářských mocenských prostředků k dalšímu vedení výroby a k tvoření podílů na plodech všeobecné pracovní síly.“ Jakkoliv orakulovitě a neohrabaně je to opět vyjádřeno, je jistě aspoň tolik: Základ ekonomických mocenských prostředků, byt vedl výrobu dále, třeba věcně, nestane se podle vlastních slov páně Dühringových kapitálem, dokud nevytvoří „podíly na plodech obecné pracovní síly“, t. j. nadhodnotu nebo aspoň nadvýrobek. Nejen že se tedy pan Dühring sám dopouští hříchu, jejž vytýká Marxovi, že totiž nemá obecně platný ekonomický pojem o kapitálu, ale kromě toho se ještě dopouští neobratného plagiátu Marxe, „špatně zakrytého“ vzletnými frázemi.

Na straně 262 je to rozvedeno: „Kapitál v sociálním smyslu“ (kapitál ve smyslu nesociálním musí pan Dühring teprve objevit) „je totiž specificky rozdílný od pouhého výrobního prostředku; neboť ten má jen technický charakter a je žádoucí za všech okolností, kdežto onen se vyznačuje svou společenskou silou přivlastňování a tvoření podílů. Sociální kapitál není ovšem většinou ničím jiným než technickým prostředkem výrobním v jeho sociální funkci; ale tato funkce je právě to, co… musí zmizet.“ Uvážíme­‑li, že to byl právě Marx, jenž po prvé vyzvedl „sociální funkci“, jejíž pomocí se jedině nějaká suma hodnot stává kapitálem, musí ovšem „pro každého pečlivého pozorovatele předmětu brzy být jisté, že se Marxovým charakterisováním pojmu kapitálu může zavést jen zmatek“ — ne však, jak pan Dühring myslí, v přísné nauce národohospodářské, nýbrž, jak je vidět, jen a jen v hlavě samého pana Dühringa , který v „Kritických dějinách“ už zapomněl, jak silně těžil v „Kursu“ z uvedeného pojmu kapitálu.

Ale pan Dühring se nespokojuje s tím, že si vypůjčil, třeba v „očištěné“ formě, svoji definici kapitálu od Marxe. Musí jej následovat i v „metamorfosní hře pojmů a dějin“, a to přes svoje lepší poznání, že z toho nevzejde nic než „divoké koncepce“, „lehkomyslnosti“, „vratkost základů“ atd. Odkud pochází tato „sociální funkce“ kapitálu, jež mu umožňuje přivlastňovat si plody cizí práce a jíž se liší od pouhého výrobního prostředku? „Nespočívá,“ praví pan Dühring, „na přirozené povaze výrobních prostředků a jejich technické nepostradatelnosti.“ Vznikla tedy historicky a pan Dühring nám opakuje na stránce 252 jen to, co jsme slyšeli už desetkrát, když vysvětluje její vznik pomocí dávno známého dobrodružství obou mužů, z nichž na počátku historie jeden přemění svůj výrobní prostředek v kapitál tím, že druhého znásilní. Ale pan Dühring, nemaje dosti na tom, že připisuje dějinný počátek sociální funkci, jíž se nějaká suma hodnot teprve stává kapitálem, předpovídá jí i dějinný konec. Ona „je právě to, co musí zmizet“. Zjev, jenž povstal historicky a historicky opět mizí, bývá nazýván, mluveno obecně platnou řečí, „historickou fází“. Je tedy kapitál historickou fází nejen u Marxe, nýbrž i u pana Dühringa; i jsme nuceni k závěru, že jsme zde u jesuitů. Činí­‑li dva totéž, není to totéž. Říká­‑li Marx, že kapitál je historickou fází, je to divoká koncepce, bastard historické a logické fantastiky , při němž zaniká rozlišovací schopnost s veškerým poctivým užíváním pojmů. Jestliže pan Dühring rovněž představuje kapitál jako historickou fázi, pak je to důkazem bystrosti národohospodářské analysy a poslední a nejpřísnější vědeckosti ve smyslu exaktních disciplin.

Čím se tedy liší Dühringova představa kapitálu od Marxovy?

„Kapitál,“ praví Marx, „nevynalezl nadpráci. Všude, kde část společnosti má monopol výrobních prostředků, musí dělník, svobodný či nesvobodný, přidávat k pracovní době nutné k sebeudržování ještě nadbytečnou pracovní dobu, aby vyrobil životní prostředky pro vlastníka výrobních prostředků.“ Tedy nadpráce. práce přes dobu nutnou k sebeudržování dělníka, a přivlastnění výrobku této nadpráce jinými, čili vykořisťování práce, jsou společné všem dosavadním společenským formám, pokud se pohybovaly v třídních protikladech. Ale teprve tehdy, když produkt této nadpráce přijme formu nadhodnoty, když vlastník výrobních prostředků najde svobodného dělníka — svobodného od sociálních pout a svobodného od vlastního majetku — jako předmět svého vykořisťování a vykořisťuje ho za účelem výroby zboží, teprve tehdy dostane, podle Marxe, výrobní prostředek specifický charakter kapitálu. A to se dělo ve velkém měřítku teprve od konce XV. a od počátku XVI. století.

Naproti tomu pan Dühring prohlašuje za kapitál každou sumu výrobních prostředků, která „tvoří podíly na plodech všeobecné pracovní síly“, tedy vyvolává nadpráci v jakékoliv formě. Jinými slovy, pan Dühring anektuje Marxem objevenou nadpráci, aby tím zabil nadhodnotu, která se mu právě nehodí a která byla rovněž objevena Marxem. Podle pana Dühringa bylo by tedy kapitálem nejen movité a nemovité bohatství korintských a athénských měšťanů, hospodařících s otroky, ale bylo by jím i bohatství římských velkostatkářů z dob císařství a stejně i bohatství středověkých feudálních baronů, pokud nějak sloužilo výrobě, to vše bez rozdílu bylo by kapitálem.

Pan Dühring sám tedy nemá „o kapitálu obecně platný pojem. podle něhož je to vyrobený výrobní prostředek“, nýbrž spíše pojem zcela opačný, jenž zahrnuje i nevyrobené výrobní prostředky, půdu a její přírodní pomocné zdroje. Avšak představa, že kapitál je zkrátka „vyrobený výrobní prostředek“, je obecně platná zase jen ve vulgární ekonomii. Mimo tuto vulgární ekonomii, panu Dühringovi tak drahou, stává se „vyrobený výrobní prostředek“ nebo nějaká suma hodnot vůbec kapitálem teprve tím, že vyvolává zisk nebo úrok, t. j. že si přivlastňuje nadvýrobek  nezaplacené práce ve formě nadhodnoty, a to zase v těchto dvou určitých odvozených formách nadhodnoty. Přitom zůstává zcela lhostejné, že celá měšťácká ekonomie je v zajetí představy, že vlastnost vyvolávání zisku nebo úroku přísluší zcela sama sebou každé sumě hodnot, jíž je za normálních podmínek použito ve výrobě nebo směně. Kapitál a zisk nebo kapitál a úrok jsou v klasické ekonomii právě tak nerozlučné a stojí k sobě v témž vzájemném poměru jako příčina a účinek, otec a syn, včera a dnes. Slovo kapitál ve svém novodobém ekonomickém významu se však vyskytuje teprve v době, kdy se vyskytuje věc sama, kdy movité bohatství dostává stále více funkci kapitálu tím, že vykořisťuje nadpráci svobodných dělníků, aby se vyrábělo zboží, a sice je toto slovo zaváděno prvním historickým národem kapitalistů, Italy XV. a XVI. století. A jestliže Marx první od základů analysoval způsob přivlastňování vlastní novodobému kapitálu, jestliže uvedl pojem kapitálu v souzvuk s dějinnými fakty, z nichž byl konec konců odvozen, jimž děkoval za svou existenci; jestliže tím Marx osvobodil tento ekonomický pojem od nejasných a kolísavých představ, které na něm lpěly v klasické měšťácké ekonomii a u dosavadních socialistů, pak to byl právě Marx, který si vedl s tou „poslední a nejpřísnější vědeckostí“, kterou má pan Dühring neustále v ústech a již u něho tak bolestně postrádáme.

Ovšem, u pana Dühringa je tomu zcela jinak. Nespokojuje se s tím, že nejdřív vyspílá vylíčení kapitálu jakožto historické fáze „bastardů historické a logické fantastiky“ a potom jej sám vylíčí jako historickou fázi. Prohlašuje zkrátka za kapitál i všechny hospodářské mocenské prostředky, všechny výrobní prostředky, které si přivlastňují „podíly na plodech všeobecné pracovní síly“, tedy i pozemkové vlastnictví ve všech třídních společnostech; což mu však naprosto nevadí, aby zase v dalším výkladu neodděloval zcela podle tradičního způsobu pozemkové vlastnictví a pozemkovou rentu od kapitálu a zisku, a nenazýval kapitálem jen ty výrobní prostředky, které vyvolávají zisk a úrok, jak možno podrobněji číst na 156. straně a dalších stránkách „Kursu“. Právě tak by mohl pan Dühring do názvu lokomotiva nejprve zahrnout také koně, voly, osly a psy, protože i s jejich pomocí je možno táhnout povoz, a mohl by vytknout dnešním inženýrům, že omezivše název lokomotiva na novodobé parovozy, učinili z něho historickou fázi, dopustili se divokých koncepcí, bastardů to historické a logické fantastiky atd., a nakonec prohlásit, že koně, osli, voli a psi jsou přece vyloučeni z názvu lokomotiva a ten že platí jen pro parovozy. — A tak jsme opět nuceni říci, že je to právě Dühringovo pojetí kapitálu, při němž se ztrácí všechna ostrost národohospodářské analysy a zaniká rozlišovací schopnost s veškerým poctivým používáním pojmů a že divoké koncepce, lehkomyslnosti, jež jsou vydávány za hluboké logické pravdy, a vratkost základů jsou v plném rozkvětu právě u pana Dühringa.

To všechno však nezaráží. Panu Dühringovi přesto zůstává sláva, že objevil stěžejní bod, okolo něhož se pohybuje celá dosavadní ekonomie, všechna politika a právnictví, slovem všechny dosavadní dějiny. Zde jest:

„Násilí a práce jsou oni dva hlavní činitelé, kteří přicházejí v úvahu při tvoření sociálních spojitostí.“

V této jediné větě leží celá ústava dosavadního hospodářského světa. Je zcela krátká a zní:

Článek první: Práce vyrábí.

Článek druhý: Násilí rozděluje.

A tím je, „lidsky a německy řečeno“, také celá ekonomická moudrost páně Dühringova u konce.

KAPITÁL A NADHODNOTA

PŘÍRODNÍ ZÁKONY HOSPODÁŘSTVÍ. POZEMKOVÁ RENTA

Posud jsme nemohli při nejlepší vůli odhalit, jak pan Dühring došel k tomu, že na poli ekonomie „vystupuje s nárokem na nový, ne snad jen epoše postačující, nýbrž pro epochu směrodatný systém“. Co jsme však nedovedli vidět u theorie násilí, u hodnoty a kapitálu, to nám snad nad slunce jasněji padne do očí při rozjímání o „přírodních zákonech národního hospodářství“, jež pan Dühring vyslovil. Neboť, jak se s obvyklou původností a bystrostí vyjadřuje, „triumf vyšší vědeckosti spočívá v tom, že přes pouhá popisování a rozčleňování látky jaksi nehybné dospějeme k živoucím názorům osvětlujícím tvoření. Poznání zákonů je tedy nejdokonalejší, neboť nám ukazuje, jak jeden pochod je podmíněn druhým“.

Hned první přírodní zákon veškerého hospodářství byl objeven speciálně panem Dühringem. Adam Smith „ku podivu nejenže nepostavil v čelo nejdůležitějšího činitele všeho hospodářského vývoje, nýbrž úplně opominul jeho zvláštní formulování, a tím mimoděk znehodnotil na podřízenou úlohu onu moc, jež vtiskla pečeť novodobému evropskému vývoji“. Tento „základní zákon, jenž musí být postaven v čelo, je zákon technické výzbroje, ba mohli bychom říci ozbrojení přirozeně dané hospodářské síly člověkovy“. Tento panem Dühringem objevený „fundamentální zákon“ zní takto:

Zákon číslo 1. „Výrobnost hospodářských prostředků, přírodních pomocných zdrojů a lidské síly je stupňována vynálezy a objevy.“

Žasneme. Pan Dühring s námi jedná docela jako onen šprýmař u Molièra s novopečeným šlechticem, jemuž sděluje novinku, že po celý svůj život mluvil prózou, aniž to věděl. Že vynálezy a objevy v mnoha případech stupňují produktivitu práce (ve velmi mnoha případech však nikoliv, jak dokazuje spousta archivové makulatury všech patentních úřadů světa), to jsme věděli dávno; ale že tato prastará triviálnost je fundamentálním zákonem celé ekonomie — za toto poučení děkujeme panu Dühringovi. Spočívá­‑li „triumf vyšší vědeckosti“ v ekonomii i ve filosofii pouze v tom, že dáme první obecně známé věci zvučné jméno, že ji vytroubíme do světa jako přírodní nebo dokonce fundamentální zákon, pak „kladení hlubších základů“ a převracení vědy jsou vskutku umožněny každému, dokonce i redakci berlínské „Volkszeitung“¹⁵. Byli bychom tak nuceni použít „s veškerou přísností“ páně Dühringova úsudku o Platonovi na samého pana Dühringa takto: „Má­‑li však něco takového býti národohospodářskou moudrostí, pak ji má autor“ kritických základů „společnou s každou osobou, které se vůbec dostalo podnětu k nějaké myšlence“ — ba jen k žvanění — „o tom, co je jasné samo sebou“. Řekneme­‑li na příklad: Zvířata žerou, vyslovujeme klidně ve své nevinnosti velkou věc; neboť můžeme jen říci, že žrát je fundamentální zákon všeho zvířecího života, a převrátili jsme celou zoologii.

Zákon číslo 2. Dělba práce: „Rozštěpení odvětví povolání a rozložení činností zvyšuje produktivitu práce.“ Pokud je to správné, je to od doby Adama Smitha rovněž obecně známou věcí. Jak dalece je to správné, ukáže se v třetí části.

Zákon číslo 3. „Vzdálenost a doprava jsou hlavní příčiny, jimiž je brzděna a podporována součinnost produktivních sil.“

Zákon číslo 4. „Průmyslový stát má nesrovnatelně větší kapacitu obyvatelstva než zemědělský stát.“

Zákon číslo 5. „V hospodářství se nic neděje bez hmotného zájmu.“

To jsou „přírodní zákony“, na kterých pan Dühring zakládá svoji novou ekonomii. Zůstává věren své metodě, vylíčené již ve filosofii. Několik samozřejmostí, někdy dokonce chybně vyjádřených, beznadějně otřepaných, tvoří axiomy, jež nepotřebují žádného důkazu, fundamentální zákony, přírodní zákony i v ekonomii. Pod záminkou, že rozvíjí obsah těchto zákonů, které nemají obsahu, používá příležitosti k širokým ekonomickým výlevům o různých thematech, jejichž jména se vyskytují v těchto domnělých zákonech, tedy o vynálezech, o dělbě práce, dopravních prostředcích, obyvatelstvu, zájmech, konkurenci atd., výlevy, jejichž plochá všednost je kořeněna jen orakulovitou velkohubostí a tu a tam chybným pojetím anebo důležitářským rozumováním o všelijakých kasuistických subtilitách. Potom se konečně dostáváme k pozemkové rentě, kapitálovému zisku a mzdě za práci, a protože jsme v předchozím pojednali jen o posledních dvou formách přivlastňování, chceme zde ke konci ještě krátce prozkoumat Dühringovo pojetí pozemkové renty.

Přitom si nebudeme všímat všech těch bodů, v nichž pan Dühring prostě opisuje ze svého předchůdce Careye; není naším úkolem zabývat se Careyem, ani hájit Ricardovo pojetí pozemkové renty proti Careyovu překrucování a jeho pošetilostem. Nám jde jen o pana Dühringa a ten definuje pozemkovou rentu jako „onen důchod, jehož se dostává z půdy vlastníkovi jako takovému“. Ekonomický pojem pozemkové renty, jejž má pan Dühring vysvětlit, překládá krátce do právnické řeči, takže nejsme o nic moudřejší než předtím. Náš hlubší budovatel základů se tedy musí po dobrém nebo po zlém pustit do dalších výkladů. Srovnává propachtování statku pachtýři s půjčením kapitálu podnikateli, brzy však shledává, že srovnání, jako mnoho jiných, kulhá. Neboť, jak říká, „kdybychom chtěli dále sledovat analogii, musil by zisk, jenž zbude pachtýři po odečtení pozemkové renty, odpovídat onomu zbytku kapitálového zisku, jenž připadne po odečtení úroků podnikateli, který s kapitálem hospodaří. Nejsme však zvyklí považovat pachtýřovy zisky za hlavní důchody a pozemkovou rentu za zbytek… Důkazem této různosti pojetí je fakt, že se v nauce o pozemkové rentě nijak zvlášť nevyzdvihuje případ vlastního obhospodařování a že se neklade zvláštní váha na rozdíl mezi velikostí renty ve formě pachtu a mezi rentou z vlastního obhospodařování. Aspoň nebylo důvodu myslit si rentu vzniklou z vlastního obhospodařování tak rozloženu, že by jedna část representovala jaksi úrok z pozemku a druhá podnikatelův zisk z přebytku. Nehledě k vlastnímu kapitálu, jejž pachtýř používá, zdá se, že vlastní speciální zisk je pokládán většinou za jakousi mzdu. Je však na pováženou chtít o tom něco tvrdit, protože jsme si otázku vůbec takto určitě nepoložili. Všude, kde jde o větší hospodářství, lehce nahlédneme, že specificky pachtýřův zisk nelze pokládat za mzdu. Tento zisk spočívá totiž sám na protikladu zemědělské pracovní síly, jejíž využití jedině umožňuje onen způsob důchodů. Je to zřejmě jeden díl renty, který zůstává v rukou pachtýřových a o nějž je zkracována plná renta, jíž by bylo dosaženo „obhospodařováním vlastníkem samotným“.

Theorie o pozemkové rentě je specificky anglická část ekonomie a musila jí být. protože jen v Anglii existoval způsob výroby, při němž se renta také skutečně odlišila od zisku a úroku. \ Anglii, jak známo, převládá velkostatkářství a velkozemědělství. Vlastníci pozemků propachtovávají své pozemky v podobě velkých, často velmi velkých statků pachtýřům, kteří mají dostatečný kapitál k jejich obhospodařování a kteří nepracuji sami, jako naši sedláci, nýbrž jako praví kapitalističtí podnikatelé používají práce čeledi a nádeníků. Zde tedy máme ony tři třídy měšťácké společnosti a důchod každé z nich vlastní: pozemkového vlastníka, který dostává pozemkovou rentu, kapitalistu, který dostává zisk, a dělníka, dostávajícího mzdu. Anglickému ekonomovi nikdy nepřišlo na mysl pokládat pachtýřův zisk, jak se to zdá panu Dühringovi, za druh mzdy za práci; ještě méně se mu mohlo zdál povážlivým tvrzení, že pachtýřovým ziskem je to, co jím nepopiratelně, zřejmě a hmatatelně je, totiž zisk kapitálový. Je přímo směšné, praví­‑li se zde, že otázka, co je vlastně pachtýřův zisk, vůbec nebyla takto určitě položena. V Anglii si vůbec nemusí tuto otázku teprve klást, otázka i odpověď jsou odedávna obsaženy ve skutečnostech samých, o čemž od Adama Smitha nebylo nikdy pochybnosti.

Případ vlastního obhospodařování, jak to pan Dühring nazývá, nebo spíše obhospodařování správcem na účet majitele pozemku, jak tomu ve skutečnosti v Německu většinou bývá, na věci nic nemění. Poskytuje­‑li majitel pozemku i kapitál a nechává­‑li hospodařit na vlastní účet, sklízí vedle pozemkové renty i kapitálový zisk, jak se to podle dnešního způsobu výroby samo sebou rozumí a jinak ani být nemůže. A tvrdí­‑li pan Dühring, že jsme dosud neměli důvodu myslit si rentu (má státi revenue), pocházející z vlastního obhospodařování, rozloženu, není to prostě pravda a dokazuje to v nejlepším případě zase jen jeho vlastní nevědomost. Na příklad:

„Důchod pocházející z práce se nazývá mzda za práci, důchod, jejž někdo odvozuje z použití kapitálu, nazývá se zisk… důchod, jenž pochází výlučně z půdy, se nazývá renta a náleží majiteli pozemku. Připadnou­‑li tyto různé druhy důchodu různým osobám, lze je lehko rozeznat; připadnou­‑li však téže osobě, pak bývají, aspoň v každodenní řeči, často zaměňovány. Majitel pozemku, jenž obhospodařuje sám jistou část své vlastní půdy, měl by po odečtení obhospodařovacích výdajů dostat jak rentu majitele pozemku, tak zisk pachtýřův. On však možná bude, aspoň v obecné řeči, celý svůj důchod nazývat ziskem, a tak směšovat rentu se ziskem. Většina našich severoamerických a západoindických plantážníků je v tomto postavení; většina jich obdělává své vlastní pozemky, a tak slyšíme zřídka o rentě z nějaké plantáže, zato často o zisku, jejž vynáší… Zahradník, jenž vlastníma rukama obdělává vlastni zahradu, je majitelem pozemku, pachtýřem a dělníkem v jedné osobě. Jeho výrobek by mu tedy měl zaplatit rentu prvého, zisk druhého a mzdu třetího. Celek platí však obyčejně za výdělek z práce; renta a zisk jsou zde tedy směšovány se mzdou.“

Toto místo je v 6. kapitole prvé knihy od Adama Smitha. Případ vlastního obhospodařování byl tedy zkoumán již před sto lety, a povážlivosti a nejistoty, jež panu Dühringovi působí tolik trápení, vznikají jedině z jeho vlastní nevědomosti.

Nakonec se zachraňuje z rozpaků smělým obratem: Pachtýřův zisk spočívá ve vykořisťování „zemědělské pracovní síly“ a je tedy zřejmě „částí renty“, o kterou je „zkracována plná renta“, jež by vlastně měla plynout do kapsy majitele pozemku. Tím se dovídáme dvojí. Za prvé, že pachtýř „zkracuje“ rentu majitele pozemku, takže to u pana Dühringa není, jak jsme se dosud domnívali, pachtýř, jenž platí majiteli pozemku, nýbrž majitel pozemku, jenž platí pachtýřovi — „názor“ to arci „od základu zvláštní“. A za druhé se konečně dovídáme, co si pan Dühring představuje pod pozemkovou rentou: totiž celý nadvýrobek, získaný při vykořisťování zemědělské práce. Ježto se však tento nadvýrobek v dosavadní ekonomii — vyjma snad několik vulgárních ekonomů — rozpadá na pozemkovou rentu a na kapitálový zisk, musíme konstatovat, že pan Dühring nemá ani o pozemkové rentě „všeobecně platný pojem“.

Pozemková renta a kapitálový zisk se liší podle pana Dühringa jen tím, že prvé se dosahuje v zemědělství, druhého v průmyslu nebo v obchodu. K tomuto nekritickému a zmatenému názoru dospívá pan Dühring nutně. Viděli jsme, že vyšel z „pravého historického pojetí“, podle něhož panství nad půdou je prý založeno na panství nad lidmi. Jakmile se tedy půda vzdělává pomocí rabské práce jakéhokoliv druhu, vzniká přebytek pro majitele pozemků a tento přebytek je právě rentou, jako přebytek výrobku práce nad výdělek za práci je v průmyslu kapitálovém ziskem. „Takto je jasno, že pozemková renta existuje ve značné míře vždy a všude, kde se provozuje zemědělství pomocí rabské práce v jakékoli formě.“ Při tomto zobrazení renty jako všeho nadvýrobku získaného v zemědělství staví se však panu Dühringovi do cesty jednak zisk anglických pachtýřů a jednak z něho vypůjčené, v celé klasické ekonomii platné rozdělení onoho nadvýrobku v pozemkovou rentu a zisk pachtýřův, a tím ryzí, přesné pojetí renty. Co dělá pan Dühring? Tváří se, jako by nebyl slyšel ani slůvko o rozdělení zemědělského nadvýrobku v pachtýřův zisk a v pozemkovou rentu, tedy o celé rentové theorii klasické ekonomie. Jako by v celé ekonomii ještě nebyla bývala „takto určitě“ položena otázka, co je vlastně pachtýřův zisk; jako by šlo o zcela neprozkoumaný předmět, o němž není nic známo, leč zdání a povážlivosti. I prchá z neblahé Anglie — kde je zemědělský nadvýrobek zcela bez přičinění nějaké theoretické školy tak nelítostně rozdělen ve své součástky: pozemkovou rentu a kapitálový zisk — do svého oblíbeného obvodu platnosti pruského zemského práva, kde je vlastní obhospodařování v plném rozkvětu, kde „statkář rozumí rentou důchody ze svých pozemků“ a kde ještě názor pánů junkerů na rentu chce být směrodatným pro vědu, kde tedy pan Dühring může ještě doufat, že proklouzne se svým pojmovým zmatkem o rentě a zisku a že dokonce nalezne víru pro svůj nejnovější objev, že pozemková renta není placena pachtýřem  majiteli pozemku, nýbrž majitelem pozemku pachtýřovi.

Z „KRITICKÝCH DĚJIN“

Nakonec se ještě podívejme na „Kritické dějiny národního hospodářství“, tento páně Dühringův „podnik“, o němž říká, že „je zcela bez předchůdců“. Snad zde najdeme konečně onu častokrát slibovanou poslední a nejpřísnější vědeckost.

Pan Dühring dělá mnoho povyku s objevem, že „hospodářská věda je enormně moderním zjevem“ (stránka 12).

Vskutku, Marx v „Kapitálu“ praví: „Politická ekonomie… jako vlastní věda vzniká teprve v období manufaktury“, a ve spise „Ke kritice politické ekonomie“, stránka 29,¹⁶ stojí, že „klasická politická ekonomie… počíná v Anglii Pettym, ve Francii Boisguillebertem, končí v Anglii Ricardem, ve Francii Sismondim“. Pan Dühring sleduje tento postup, který mu byl předepsán, jenže vyšší ekonomie mu počíná teprve těmi ubohými nedochůdčaty, jež měšťácká věda přivedla na svět až po svém klasickém období. Zato triumfuje plným právem na konci svého úvodu: „Jestliže však již tento podnik ve svých zevně patrných zvláštnostech a v novější polovině svého obsahu je zcela bez předchůdců, pak mi patři ještě mnohem zvláštněji svými vnitřními kritickými hledisky a svým všeobecným stanoviskem“ (stránka 9). Byl by mohl vskutku svůj „podnik“ (průmyslový výraz není zvolen špatně) po obou stránkách, vnější i vnitřní, ohlašovat jako: jediný a jeho vlastnictví.¹⁷

Ježto politická ekonomie, jak historicky vznikla, není vskutku nic jiného než vědecké pochopení hospodářství období kapitalistické výroby, mohou se poučky a theoremata vztahující se sem, na příklad u spisovatelů staré řecké společnosti, vyskytovat jen potud, pokud jsou jisté zjevy, jako výroba zboží, obchod, peníze, kapitál nesoucí úrok atd., oběma společnostem společné. Pokud Řekové podnikají příležitostné zájezdy do léto oblasti, projevují tutéž genialitu a originalitu jako ve všech jiných oblastech. Jejich názory tvoří tedy historicky theoretická východiska novodobé vědy. Poslyšme nyní světodějinného pana Dühringa.

„Tedy, pokud jde o vědeckou hospodářskou theorii, neměli bychom o starověku vlastně (!) co positivního říci a zcela nevědecký středověk dává k tomu (k tomu, že nemáme co říci!) ještě daleko méně popudu. Ježto však manýra, marně stavějící na odiv zdání učenosti… znetvořila ryzí charakter novodobé vědy, je třeba upozornit aspoň na několik příkladů.“ A pan Dühring pak podává příklady kritiky, která je vskutku prosta „zdání učenosti“.

Aristotelova poučka, že „dvojí je upotřebení každého statku — jedno je vlastní předmětu jako takovému, druhé nikoliv; tak sandál slouží k obutí a je směnitelný; obojí jsou způsoby upotřebení sandálu, neboť i kdo sandál smění za to, čeho se mu nedostává, za peníze nebo pokrm, používá sandálu jako sandálu; ne však v jeho přirozeném způsobu upotřebení, neboť není k tomu, aby byl směňován“ — tato poučka je podle pana Dühringa „nejen vyslovena hodně triviálním a školáckým způsobem“, nýbrž ti, kdo v tom shledávají „rozdíl mezi hodnotou užitnou a směnnou“, propadají kromě toho ještě „humoru“, zapomínajíce, že „v nejnovější době“ a „v rámci nejpokročilejšího systému“ — přirozeně páně Dühringova — nastal konec užitné a směnné hodnoty.

„V Platonových spisech o státu chtěli spatřovat… i moderní kapitolu o hospodářské dělbě práce.“ To se asi týká místa v „Kapitálu“, kapitola XII, 5, stránka 369¹⁸ třetího vydání, kde však je naopak spíše prokázáno, že názor klasického starověku o dělbě práce je „nejpříkřejším opakem“ novodobého názoru. — Nad Platonovým, na svou dobu geniálním líčením dělby práce jako přirozeného základu města (jež u Reků bylo totožné se státem), pan Dühring jen ohrnuje nos, protože Platon neuvádí „hranici“ — avšak uvádí ji Řek Xenofon, pane Dühringu — hranici, „kterou klade daný rozsah trhu dalšímu rozvětvení druhů povolání a technickému rozkladu speciálních úkonů… představa o této hranici je teprve oním poznatkem, jímž idea, kterou jinak lze sotva zvát vědeckou, se stává ekonomicky důležitou pravdou“.

„Profesor“ Roscher, jimž pan Dühring tak velmi opovrhuje, skutečně vyznačil tuto „hranici“, při níž se prý idea dělby práce teprve stane „vědeckou“, a proto učinil Adama Smitha výslovně objevitelem zákona dělby práce. Ve společnosti, kde výroba zboží je vládnoucím způsobem výroby, byl „trh“ — abychom také jednou mluvili páně Dühringovou manýrou — „hranicí“ velmi známou mezi „obchodníky“. Je však třeba více než „vědění a instinktu rutiny“, abychom nahlédli, že trh nestvořil kapitalistickou dělbu práce, nýbrž naopak, že rozklad dřívějších společenských svazků a z toho pocházející dělba práce stvořily trh. (Viz „Kapitál“, sv. I, kapitola XXIV, 5: Vytvoření vnitřního trhu pro průmyslový kapitál.)

„Úloha peněz byla za všech dob prvním hlavním popudem k hospodářským (!) myšlenkám. Co však věděl takový Aristoteles o této úloze? Zřejmě nic více, než co je obsaženo v představě, že směna pomocí peněz následovala po původní naturální směně.“

Jestliže však „takový“ Aristoteles si dovolí objevit dvě různé formy oběhu peněz, jednu, v níž fungují jako pouhé oběživo, druhou, v níž fungují jako peněžní kapitál, projevuje tím, podle pana Dühringa, „pouze mravní antipatii“. Jestliže se „takový“ Aristoteles dokonce opováží chtít analysovat peníze v jejich „úloze“ míry hodnoty a skutečně správně postaví tento problém, tak rozhodující pro nauku o penězích, pak „takový“ Dühring, a to z dobrých tajných důvodů, o takovéto troufalé opovážlivosti raději úplně pomlčí.

Závěr: V zrcadle Dühringova „vzetí na vědomí“ má řecký starověk skutečně „jen zcela obyčejné ideje“ (stránka 25), jestliže takováto „niaiserie“¹⁹ (stránka 29) má vůbec ještě něco společného s idejemi obyčejnými nebo neobyčejnými.

Páně Dühringovu kapitolu o merkantilismu je lépe číst v „originále“, to jest u F. Lista „Nationales System“ („Nacionální soustava“), kapitola 29: „Průmyslová soustava, školou chybně nazvaná merkantilismem.“ Jak pečlivě se dovede pan Dühring i zde vyhnout všemu „zdání učenosti“, dokazuje mezi jiným toto:

List v kapitole 28, „Italští národohospodáři“, praví: „Itálie předešla všechny novodobé národy jak v praxi, tak v theorii politické ekonomie“, a uvádí pak jako „první speciální dílo o politické ekonomii, napsané v Itálii, spis Antonia Serry z Neapole o prostředcích, jak opatřit královstvím, nadbytek zlata a stříbra (1613)“. Pan Dühring to důvěřivě přijímá a může proto Serrovo „Breve trattato“²⁰ „pokládat za jakýsi nápis nad vchodem do novější předhistorie ekonomie“. Jeho úvaha o „Breve trattato“ se skutečně omezuje na tuto „beletristickou frázi“. Na neštěstí přihodila se věc skutečně jinak a roku 1609, tedy čtyři roky před „Breve trattato“, vyšel Thomase Muna „A Discourse of Trade etc.“²¹ Tento spis má hned ve svém prvním vydání ten specifický význam, že směřuje proti původní monetární soustavě, tehdy ještě obhajované v Anglii jako státní praxe, že tedy představuje samovolné odloučení merkantilistického systému od jeho mateřského systému. Spis se již ve své první podobě dožil několika vydání a vykonával přímý vliv na zákonodárství. Ve vydání spisovatelem úplně přepracovaném a vyšlém po jeho smrti roku 1664: „England’s Treasure etc.“²² zůstal na dalších sto let merkantilistickým evangeliem. Má­‑li tedy merkantilismus nějaké epochální dílo „jako jakýsi nápis nad vchodem“, pak je jím toto, a právě proto naprosto neexistuje pro páně Dühringovy  „dějiny, velmi pečlivě pozorující pořadí“.

O zakladateli novodobé politické ekonomie, Pettym, sděluje nám pan Dühring, že měl „do značné míry lehkomyslný způsob myšlení“, dále „nedostatek smyslu pro vnitřní a jemnější rozlišování pojmů“… „zběhlost, jež mnoho ví, ale od jednoho ke druhému lehce přichází, aniž v nějaké myšlence zapustí hlubší kořeny“… „počíná si v národohospodářském ohledu ještě velmi hrubě“ a „dospívá k naivnostem, jichž kontrast… může někdy i pobavit vážnějšího myslitele“. Jaká to nedocenitelná blahosklonnost, ráčí­‑li „vážnější myslitel“ pan Dühring vzít na vědomí „takového Pettyho“! A jak jej bere na vědomí?

Pettyho poučky o „práci a dokonce o pracovní době jako míře hodnoty, čehož se u něho nacházejí nedokonalé stopy“, se mimo tuto větu vůbec dále neuvádějí. Nedokonalé stopy. Ve svém „Treatise on Taxes and Contributions“²³ (první vydání 1662) podává Petty dokonale jasnou a správnou analysu velikosti hodnoty zboží. Znázorňuje ji nejprve na stejné hodnotě vzácných kovů a obilí, které stojí stejně mnoho práce, vyslovuje první a poslední „theoretické“ slovo o hodnotě vzácných kovů. Ale vyslovuje též určitě a všeobecně, že hodnoty zboží se měří stejnou prací (equal labour). Používá svého objevu k řešení různých, částečně velmi spletitých problémů a místy, při různých příležitostech a v různých spisech — i tam, kde hlavní poučku neopakuje — vyvozuje z ní důležité závěry. Ale také hned ve svém prvním spise praví:

„Tvrdím, že toto (hodnocení stejnou prací) je základem srovnávání a odvažování hodnot; avšak přiznávám, že v nadstavbě a v praktickém upotřebení je mnoho rozmanitého a spletitého.“ Petty je si tedy vědom právě lak důležitosti svého objevu, jako obtížnosti jeho detailního využití. Zkouší tedy ještě jinou cestu k určitým detailním účelům. Má totiž být nalezen přirozený poměr rovnosti (a natural Par) mezi půdou a prací, takže by bylo možno vyjádřit hodnotu libovolně „každou z obou anebo ještě lépe oběma“. Samo toto scestí je geniální.

Pan Dühring činí k Pettyho theorii hodnoty ostrovtipnou poznámku: „Kdyby byl sám bystřeji myslil, nebylo by možno, aby se na jiných místech nacházely stopy opačného pojetí, o nichž již dříve byla učiněna zmínka“; to znamená, o nichž „dříve“ nebylo nijaké zmínky, leda že „stopy“ — jsou „nedokonalé“. Je to velmi charakteristická manýra páně Dühringova , „dříve“ učinit na něco narážku bezobsažnou větou a „později“ vzbudit ve čtenáři domněnku, že se mu již „dříve“ dostalo vědomosti o hlavní věci, přes niž řečený spisovatel ve skutečnosti dříve i později rychle přejde.

Nuže, u Adama Smitha se najdou nejen „stopy“ „opačných pojetí“ pojmu hodnoty, a nejen dvě, nýbrž dokonce tři, a zcela přesně vzato dokonce čtyři příkře protichůdné názory o hodnotě, které jsou klidně vedle sebe i spolu. Co je však přirozené u zakladatele politické ekonomie, který nutně tápe, experimentuje, zápasí s chaosem idejí teprve se utvářejících, to může být zarážející u spisovatele, který třídí a shrnuje bádání více než půl druhého století, když výsledky tohoto bádání částečně již přešly z knih do obecného povědomí. A abychom přešli od velkého k malému: jak jsme viděli, předkládá nám pan Dühring sám rovněž pět různých druhů hodnoty k laskavému výběru a s nimi tolikéž opačných pojetí. Ovšem, „kdyby byl sám bystřeji myslil“, nebyl by potřeboval tolik námahy k tomu, aby uvrhl své čtenáře z úplně jasného pojetí hodnoty, jaké je u Pettyho, zpět do krajního zmatku.

Zcela zaokrouhlená, z jednoho, kusu ulitá je práce Pettyova, „Quantulumcunque concerning Money“,²⁴ publikovaná roku 1682, deset let po jeho „Anatomy of Ireland“²⁵ (tato vyšla „po prvé“ roku 1672, a ne 1691, jak píše pan Dühring podle „nejpřístupnějších učebnicových kompilací“). Poslední stopy merkantilistických názorů, jež nalezneme v ostatních jeho spisech, zde úplně zmizely. Je to mistrovské dílko obsahem i formou, a proto se u pana Dühringa nevyskytuje ani jeho název. Je to zcela pochopitelné, že vůči nejgeniálnějšímu a nejoriginálnějšímu ekonomickému badateli může nafoukaná školometská prostřednost projevit jen svou mrzutou nespokojenost a mít jen zlost, že theoretické jiskry se nenaparují jako hotové „axiomy“ v řadě a šiku, nýbrž vyskakují porůznu z hloubi „hrubého” praktického materiálu, na příklad daní.

Jako zachází pan Dühring s Pettyovými speciálně ekonomickými pracemi, tak jedná i s jím založenou „politickou aritmetikou“, jinak statistikou. Opovržlivé krčení rameny nad podivností metod, použitých Pettym! Představíme­‑li si, že těchto groteskních metod použil ještě o sto let později v tomto oboru sám Lavoisier, představíme­‑li si, jak vzdálena je i dnešní statistika od cíle, který jí Petty ve velkých rysech načrtl, vyvstane takové samolibé rozumbradství dvě století post festum v celé své pošetilosti.

Nejvýznamnější ideje Pettyovy, z nichž v „podniku” páně Dühringově není téměř nic, jsou podle něho jen ojedinělé nápady, myšlenkové nahodilosti, příležitostné výroky, jimž se teprve v naší době s pomocí citátů, vytržených ze souvislosti, propůjčuje význam, jejž samy o sobě naprosto nemají; nehrají tedy také žádnou úlohu ve skutečných dějinách politické ekonomie, nýbrž jen v novodobých knihách pod úrovní ke kořenům jdoucí kritiky a „dějepisectví velkého stylu” pana Dühringa . Zdá se, že při svém „podniku” měl na zřeteli slepě věřící kruh čtenářů, jenž si za nic na světě netroufá požadovat důkaz toho, co se tvrdí. Vrátíme se k tomu hned (u Locka a Northa), musíme se však nejdříve podívat na Boisguilleberta a Lawa.

Pokud se týče prvního, zdůrazňujeme jediný objev, náležející panu Dühringovi. Objevil dříve pohřešovanou souvislost mezi Boisguillebertem a Lawem. Boisguillebert totiž tvrdí, že vzácné kovy by mohly být v normálních peněžních funkcích, jež plní v oběhu²⁶ zboží, nahrazeny papírovými penězi (un morceau de papier). Naproti tomu Law se domnívá, že libovolné „rozmnožení“ těchto „kousků papíru“ rozmnožuje bohatství národa. Z toho vyplývá pro pana Dühringa, že Boisguillebertův „obrat skrýval v sobě již nový obrat merkantilismu“ — jinými slovy již Laws. To je dokazováno nad slunce jasněji takto: „Jednalo se jen o to, přiřknout ‚prostým kouskům papíru‘ tutéž úlohu, kterou měly hrát vzácné kovy, a tím se ihned provedla metamorfosa  merkantilismu.“ Týmž způsobem se může ihned provést metamorfosa strýčka v tetičku. Pan Dühring dodává sice konejšivě: „Ovšem Boisguillebert neměl takový úmysl.“ Ale, k čertu, jak mohl mít v úmyslu nahradit svůj vlastní racionalistický názor o úloze vzácných kovů pověrčivým názorem merkantilistů. protože jsou podle něho vzácné kovy v oné úloze nahraditelny papírem? — „Přece však“ — pokračuje pan Dühring ve své vážné komice — „přece však můžeme připustit, že našemu autorovi se tu a tam podařila opravdu trefná poznámka.“ (Stránka 83.)

Pokud jde o Lawa, daří se panu Dühringovi jen „opravdu trefná poznámka“: „Ani Law pochopitelně nemohl zcela vyhladit tento základ (totiž „basi vzácných kovů“), hnal však vydávání papírků až do krajnosti, to jest až do ztroskotání soustavy.“ (Stránka 94.) Ve skutečnosti by se však měli papíroví motýli. pouhé peněžní známky, třepotat v publiku, ne aby „vyhladili“ základ vzácných kovů, nýbrž aby je vylákali z kapes publika do zpustošených státních pokladen.

Abychom se vrátili k Pettymu a k nevážné úloze, kterou jej nechává pan Dühring hrát v dějinách ekonomie, poslyšme nejprve, co se nám sděluje o Pettyových nejbližších následovnících, Lockovi a Northovi. V témže roce, 1691, vyšly Lockovy „Considerations on Lowering of Interest and Raising of Money“²⁷ a Northovy „Discourses upon Trade“²⁸.

„Co (Locke) napsal o úroku a minci, nevymyká se z úvah, které byly běžné za vlády merkantilismu vzhledem k událostem státního života.“ (Stránka 64.) — Čtenáři tohoto „zpravodajství“ musí být nad slunce jasnější, proč si Lockův spis „Lowering of Interest“ v druhé polovině XVIII. století získal lak významný vliv na politickou ekonomii ve Francii a Itálii, a to v různých ohledech.

„O svobodě úrokové míry smýšlel mnohý obchodník podobně (jako Locke) a také vývoj poměrů přinesl s sebou sklon pokládat omezení úroků za neúčinné. V době, kdy takový Dudley North mohl psát své „Discourses upon Trade“ v duchu theorie volného obchodu, muselo již být takřka ve vzduchu mnohé, co theoretická oposice proti úrokovým omezením nepokládala za nic neslýchaného.“ (Stránka 64.)

Měl tedy Locke znovu promýšlet myšlenky toho nebo onoho současného „obchodníka“, anebo lapat leccos, co za jeho doby „bylo takřka ve vzduchu“, aby mohl theoretisovat o svobodě úrokové a neříci nic „neslýchaného“! Ve skutečnosti postavil Petty již roku 1662 ve svém „Treatise on Taxes and Contributions²⁹ úrok jako peněžní rentu, kterou nazýváme lichvou (rent of money which we call usury), proti rentě pozemkové a rentě z nemovitostí (rent of land and houses) a poučoval statkáře, kteří sice nechtěli zákonitě snížit pozemkovou rentu, zato však peněžní rentu ano, o marnosti a neplodnosti vydávání občanských, positivních zákonů proti zákonu přírody (the vanity and fruitlessness of making civil positive law against law of nature). Ve svém „Quanlulumcunque“ (1682) prohlašuje proto zákonnou regulaci úroku za stejně pošetilou jako regulaci vývozu vzácných kovů nebo směnečného kursu. V témže spise vyslovuje jednou provždy platnou pravdu o raising of money³⁰ (pokus, dát na příklad $\frac{1}{2}$ šilinku jméno 1 šilinku tím, že se z unce stříbra narazí dvakrát tolik šilinků).

Tento poslední bod je téměř jen opsán Lockem a Northem. Pokud jde o úrok, tu Locke navazuje na Pettyho paralelu mezi úrokem z peněz a pozemkovou rentou, kdežto North jde dále, staví úrok jako kapitálovou rentu (rent of stock) proti pozemkové rentě a kapitalisty (stocklordy) proti velkostatkářům (landlordům). Kdežto Locke přijímá Pettym požadovanou svobodu úroku pouze s výhradami, přijímá ji North absolutně.

Pan Dühring překonává sebe sama, když jsa ještě zarytým merkantilistou v „subtilnějším“ smyslu, odbývá Dudleye Northa „Discourses upon Trade“ poznámkou, že jsou psány „v duchu theorie volného obchodu“. Je to, jako by se řeklo o Harveyovi, že psal „v duchu“ krevního oběhu. Northův spis — nehledě na jiné jeho zásluhy — je klasický, s bezohlednou důsledností napsaný výklad theorie volného obchodu jak zahraničního, tak vnitřního, v roce 1691 ovšem „něčím neslýchaným“.

Jinak sděluje pan Dühring, že North byl „obchodník“ a k tomu špatný chlap a že jeho spis „nemohl dojít pochvaly“. To by tak ještě bylo scházelo, aby takovýto spis za dob úplného vítězství systému ochranného cla v Anglii byl došel „pochvaly“ u sebranky, která udávala tón! To však nezabránilo jeho okamžitému theoretickému účinku, jejž lze prokázat v celé řadě ekonomických spisů, vyšlých v Anglii bezprostředně po něm, částečně ještě v XVII. století.

Locke a North nám podali důkaz, jak první smělé zásahy, jež Petty učinil skoro ve všech oblastech politické ekonomie, byly jednotlivě přijaty jeho anglickými následovníky a dále zpracovány. Stopy tohoto procesu za období 1691 až 1752 se vnucují i nejpovrchnějšímu pozorovateli již tím, že všechny význačnější ekonomické spisy té doby positivně nebo negativně navazují na Pettyho. Toto období, plné originálních hlav, je proto nejvýznamnější pro probádání pozvolné genese politické ekonomie. „Dějepisectví velkého stylu“, jež Marxovi přičítá za neodpustitelný hřích, že se v „Kapitálu“ dělá s Pettym a spisovateli onoho období tolik hluku, je jednoduše vyškrtává z dějin. Od Locka, Northa, Boisguilleberta a Lawa přeskakuje ihned k fysiokratům a potom se objevuje u vchodu do skutečného chrámu politické ekonomie — David Hume. S dovolením páně Dühringovým opravujeme opět chronologické pořadí a tak stavíme Huma před fysiokraty.

Humovy ekonomické „Essays“ vyšly roku 1752. V essayích, patřících k sobě: „Of money“,³¹ „Of the Balance of Trade“,³² „Of Commerce“,³³ sleduje Hume krok za krokem, často dokonce v pouhých vrtoších, spis Jacoba Vanderlinta: „Money answers all things“,³⁴ Londýn 1734. Byť tento Vanderlint zůstal neznámý i panu Dühringovi, přece je na něho brán zřetel ještě v anglických ekonomických spisech z konce XVIII. století, to jest v dobách po Smithovi.

Jako Vanderlint, pojednává i Hume o penězích jako o pouhé známce hodnoty; opisuje téměř doslova (a to je důležité, protože by byl mohl převzít theorii o známce hodnoty z mnoha jiných spisů) z Vanderlinta, proč obchodní bilance nemůže být stále příznivá nebo nepříznivá určité zemi; učí, jako Vanderlint, o rovnováze bilancí, jež se utváří přirozeně, podle různého ekonomického postavení jednotlivých zemí; hlásá, jako Vanderlint, volný obchod, jen méně směle a důsledně; zdůrazňuje, jako Vanderlint, jenže mělčeji, úlohu poptávky jako poháněče výroby; jako Vanderlint mylně připisuje bankovním penězům a všem veřejným cenným papírům vliv na cenu zboží; zavrhuje s Vanderlintem úvěrové peníze; jako Vanderlint činí ceny zboží závislými na ceně práce, tedy na mzdě za práci; kopíruje dokonce jeho vrtoch, že nahromadění pokladu udržuje ceny zboží nízkými atd. atd.

Pan Dühring již dlouho orakulovitě mumlal cosi o čímsi nepochopení Humovy theorie peněz, a hlavně výhružně ukazoval na Marxe, jenž byl mimo to v „Kapitálu“ protipolicejním způsobem poukázal na tajemné souvislosti Humovy s Vanderlintem a s J. Massiem, o němž ještě bude učiněna zmínka.

S tím nepochopením je to takto: Co se týče skutečné Humovy theorie peněz, podle níž jsou peníze pouze známky hodnoty, a proto za jinak stejných okolností ceny zboží klesají³⁵ v poměru, jak obíhající množství peněz roste, a stoupají³⁶ v poměru, jak klesá, může pan Dühring při nejlepší vůli — zde také sobě vlastním duchaplným způsobem — jen opakovat po svých mýlících se předchůdcích. Hume však, když byl vybudoval tuto theorii, sám si namítá (totéž učinil již i Montesquieu, vycházeje z týchž předpokladů), že je přece „jisté“, že od objevení amerických dolů na zlato a stříbro „průmysl u všech národů Evropy, vyjma u majitelů těchto dolů, vzrostl“ a že „vedle jiných příčin je to zaviněno i přírůstkem zlata a stříbra. Vysvětluje tento zjev tím, že „ačkoliv vysoká cena zboží je nutným důsledkem přírůstku zlata a stříbra, přece nenásleduje bezprostředně po tomto přírůstku, nýbrž až po jisté době, až když peníze oběhnou celým státem a uplatní své účinky na všechny vrstvy národa“. V tomto mezidobí prý působí blahodárně na průmysl a obchod. Na konci tohoto rozkladu nám Hume také praví proč, ačkoli mnohem jednostranněji než někteří z jeho předchůdců a současníků: „Je lehko sledovat peníze v jejich pochodu celou společností, a tu uvidíme, že musí pohádat píli každého, než zvýší cenu práce.“

Jinými slovy: Hume zde popisuje účinek revoluce v hodnotě vzácných kovů, a to depreciace, nebo, což je totéž, revoluce v míře hodnoty vzácných kovů. Správně shledává, že tato depreciace za pouze pozvolného předchozího vyrovnávání cen zboží „zvyšuje cenu práce“ čili mzdu za práci teprve v poslední instanci; tedy na účet dělníků (což však shledává zcela v pořádku) rozmnožuje zisk obchodníků a živnostníků a takto „povzbuzuje píli“. Avšak vlastní vědeckou otázku, zda a jak účinkuje zvýšený dovoz vzácných kovů při jejich nezměněné hodnotě na cenu zboží — tuto otázku si neklade a směšuje každé „zvětšení množství vzácných kovů“ s jejich depreciací. Hume si tedy počíná úplně tak, jak to o něm líčí Marx (Ke kritice atd., stránka 141)³⁷. Vrátíme se ještě jednou mimochodem k tomuto bodu, předtím však obrátíme svoji pozornost na Humovu essay o „Interest“³⁸.

Humův důkaz, namířený výslovně proti Lockovi, že úrok není regulován masou hotových peněz, nýbrž mírou zisku, a jeho ostatní vysvětlení o příčinách, jež určují výši nebo níži úrokové míry — to všechno stojí mnohem přesněji a méně duchaplně ve spise, který vyšel roku 1750, dva roky před Humovou essayí: „An Essay on the Governing Causes of the Natural Rate of Interest, wherein the sentiments of Sir W. Petty and Mr. Locke, on that head, are considered“³⁹. Jeho původcem je J. Massie, spisovatel mnohostranně činný, a jak je vidět ze současné anglické literatury, mnoho čtený. Výkladu Adama Smitha o úrokové míře stojí Massie blíže než Hume. Oba, Massie i Hume, nevědí a nepraví nic o povaze „zisku“, jenž u obou hraje jistou úlohu.

„Vůbec,“ káže pan Dühring, „v hodnocení Huma se obyčejně postupovalo velmi zaujatě a podkládaly se mu ideje, které vůbec neměl.“ A pan Dühring sám nám podává nejeden příklad tohoto „postupu“.

Tak na příklad začíná Humova essay o úroku slovy: „Nic neplatí za bezpečnější znak kvetoucího stavu národa než nízkost úrokové míry, a to právem; ačkoli mám za to, že příčina toho je trochu jiná, než se obyčejně předpokládá.“ Tedy hned v první větě uvádí Hume názor, že nízkost úrokové míry je nejjistějším znakem kvetoucího stavu národa, jako nějakou obecně známou věc, jež se v jeho dnech stala již triviální. A skutečně měla tato „idea“ od Childa plné století času, aby se stala běžnou. Naproti tomu: „Z názorů (Humových) na úrokovou míru jest nutno hlavně zdůraznit ideu, že je pravým barometrem poměrů (jakých?) a její nízkost téměř neklamným znakem rozkvětu národa.“ (Strana 130.) Kdo je tu zaujatý a kdo se tu mýlí? Nikdo jiný než pan Dühring.

Vedle toho vzbuzuje naivní podiv našeho kritického dějepisce, že Hume při určité šťastné myšlence „se ani nevydává za jejího původce“. To by se panu Dühringovi nestalo.

Viděli jsme, jak Hume zaměňuje každé rozmnožení vzácného kovu s takovým rozmnožením, jež je provázeno depreciací (znehodnocením), revolucí v jeho vlastní hodnotě, tedy v míře hodnoty zboží. Tato záměna byla u Huma nevyhnutelná, protože vůbec nepochopil funkci vzácných kovů jakožto míry hodnoty. Nemohl ji pochopit, protože nevěděl naprosto nic o hodnotě samé. Samo toto slovo vyskytuje se snad v jeho pojednáních jen jednou, a to tam, kde ještě více komolí Lockův omyl, že vzácné kovy mají „hodnotu pouze myšlenou“, v tom smyslu, že mají „hlavně fiktivní hodnotu“.

Zde stojí hluboko nejen pod Pettym, nýbrž i pod mnoha svými anglickými současníky. Projevuje tutéž „zaostalost“, když stále ještě zpátečnickým způsobem oslavuje „kupce“ jako první vzpruhu výroby, kdežto Petty už dávno byl dále. Pokud se týče páně Dühringova ujišťování, že Hume se zabýval ve svých pojednáních „hlavními hospodářskými poměry“, srovnejme pouze se spisem Cantillonovým (vyšel jako Humovy stati roku 1752, ale mnoho let po smrti autorově), který cituje Adam Smith, a podivíme se úzkému kruhu Humových hospodářských prací. Hume, jak řečeno, zůstává přes patent, vystavený mu panem Dühringem, i v oboru politické ekonomie úctyhodný, ale není zde nikterak originálním badatelem, a tím spíše ne epochálním. Působení jeho ekonomických pojednání na vzdělané kruhy jeho doby vyplývalo nejen z výtečného způsobu podání, ale ještě daleko více z toho, že to bylo pokrokově optimistické velebení vzkvétajícího tehdy průmyslu a obchodu, jinými slovy kapitalistické společnosti, která se tehdy v Anglii rychle vzmáhala a u níž proto muselo dojít „pochvaly“. Nechť postačí toto upozornění. Každý ví, jak vášnivě byl právě v Humově době potírán anglickým lidem systém nepřímých daní, záměrně využívaný pověstným Robertem Walpolem k odstranění břemen pozemkových vlastníků a boháčů vůbec. V essayi o daních („Of Taxes“), kde Hume, aniž ho jmenuje, polemisuje se svou stálou autoritou Vanderlintem, nejprudším odpůrcem nepřímých daní a nejochotnějším borcem za zdanění půdy — v této essayi stojí: „(spotřební daně) musí být skutečně velmi vysoké a musí být velmi nerozumně ukládány, když dělník není s to je zaplatit ani při zvýšené píli a spořivosti, aniž zvýší cenu své práce“. Zdá se nám, jako bychom zde slyšeli samotného Roberta Walpola, zvláště přibereme­‑li ještě místo z essaye o „veřejném úvěru“, kde se o obtížnosti zdanit státní věřitele praví: „Snížení jejich důchodů by nebylo zamaskováno zdáním, že je to pouhá položka potravních daní nebo cel.“

Jak jinak u Skota nelze ani čekat, nebyl Humův obdiv měšťáckého výdělku nijak čistě platonický. Jsa původem chudák, dotáhl to na velmi, velmi těžký tisíciliberní roční příjem, což pan Dühring, ježto nejde o Pettyho, důmyslně vyjadřuje takto: „Dobrou soukromou ekonomií na základě velmi malých prostředků dospěl k tomu, že se svým psaním nemusel nikomu zavděčovat.“ Praví­‑li pan Dühring dále: „Nikdy neučinil nejmenšího ústupku vlivu stran, knížat nebo universit“ — tu sice není známo, že Hume kdy dělal ve spolku s nějakým „Wagenerem“⁴⁰ literární obchody, ale je známo, že byl neúnavným stoupencem whigovské oligarchie, která vysoko cenila „církev a stát“, a v odměnu za tuto zásluhu dostal nejprve místo tajemníka vyslanectví v Paříži a později nepoměrně důležitější a výnosnější místo státního podtajemníka. „V politickém ohledu byl a zůstal Hume vždy konservativního a přísně monarchistického smýšlení. Nebyl proto také stoupenci tehdejšího církevnictví tak zle kaceřován jako Gibbon,“ praví starý Schlosser. „Tento sobecký Hume, tento dějinný lhář“ spílá anglickým mnichům, že jsou tuční, manželství a rodiny nemají, žebrotou se živí, „ale sám neměl nikdy rodinu ani manželku a sám byl ohromný tlusťoch, vypasený do značné míry z veřejných peněz, aniž si je kdy vydělal nějakou skutečnou veřejnou službou“ — praví „hrubě“ plebejský Cobbett. Hume „vyniká v praktickém zacházení se životem v podstatných směrech vysoko nad takového Kanta“ — praví pan Dühring.

Proč se však určuje Humovi v „Kritických dějinách“ tak přehnané místo? Prostě proto, že tento „vážený a subtilní myslitel“ má čest představovat Dühringa XVIII. století. Jako takový Hume slouží za důkaz, že „stvoření celého odvětví vědního (ekonomie) bylo činem osvícenější filosofie“, tak je v Humově předchůdcovství nejlepší záruka, že celé toto vědní odvětví dojde svého nejbližšího dohledného dovršení v onom fenomenálním muži, který pouze „osvícenější“ filosofii přetvořil v absolutně světlou filosofii skutečnosti, a „který zcela jako Hume“, což na německé půdě je posud bez příkladu… „slučoval pěstění filosofie v užším smyslu s vědeckými snahami v oboru národního hospodářství“. Proto Huma, jako ekonoma dosud úctyhodného, nacházíme u Dühringa nafouknutého v ekonomickou hvězdu první velikosti, jejíž význam by posud mohla neuznávat jen táž závist, která posud tak zatvrzele umlčuje i „epochální“ výkony páně Dühringovy.

Fysiokratická škola nám, jak známo, zanechala v Quesnayově „ekonomickém tableau“⁴¹ hádanku, na níž si dosavadní kritikové a dějepisci ekonomie marně lámali zuby. Toto tableau, jež mělo jasně znázornit fysiokratickou představu o výrobě a oběhu úhrnného bohatství země, zůstalo pro ekonomické potomstvo dosti temné. Pan Dühring nám i na to konečně posvítí. Co „toto ekonomické zobrazení poměrů výroby a rozdělování u Quesnaye samotného má znamenat“, praví, můžeme prý určit jen tehdy, jestliže jsme „předtím přesně prozkoumali jemu vlastní vůdčí pojmy“. A to tím více, že tyto pojmy prý byly posud podávány jen s „kolísavou neurčitostí“, a ani u samého Adama Smitha prý „není možno poznat jejich podstatné rysy“. Takovému tradičnímu „lehkomyslnému zpravodajství“ učiní pan Dühring jednou provždy konec. A teď dává svému čtenáři k lepšímu více než celých pět stránek, na nichž všeliké roztáhlé obraty, stálá opakování a úmyslný nepořádek mají zastřít osudnou skutečnost, že pan Dühring o „vůdčích pojmech“ Quesnayových může říci sotva tolik, jako „nejběžnější učebnicové kompilace“, před nimiž tak neúnavně varuje. Je to „jedna z nejpovážlivějších stránek“ tohoto úvodu, že i zde již „očenichává“ ono tableau, posud známé jen podle jména, potom se však rozběhne v „reflexích“ všeho druhu, jako na příklad „rozdíl mezi vynakládáním a výsledkem“. Nelze­‑li tento rozdíl „najít hotový v Quesnayově myšlence“, dává nám zato pan Dühring skvělý příklad, jakmile přejde od svého sáhodlouhého úvodního „vynakládání“ ke svému ku podivu krátkodechému „výsledku“, totiž k vysvětlení tableau. Uveďme tedy všechno, ale skutečně doslova všechno, co uznává za dobré sdělit o Quesnayově tableau.

Ve „vynakládání“ praví pan Dühring: „Jemu (Quesnayovi) se jevilo samozřejmým, že musíme výnos (pan Dühring předtím mluvil právě o nettoproduktu, čistém výrobku) pojímat jako peněžní hodnotu a tak o něm pojednávat“… navazoval svoje úvahy (!) hned na peněžní hodnoty, které předpokládal jako výsledky prodeje všech zemědělských výrobků při přechodu z první ruky. Tímto způsobem (!) operuje ve sloupcích svého tableau s několika miliardami (t. j. peněžními hodnotami). Takto jsme se třikrát dověděli, že Quesnay operuje v tableau „peněžními hodnotami“ „zemědělských výrobků počítaje v to peněžní hodnotu „nettoproduktu“ čili „čistého výrobku“ Dále v textu: „Kdyby byl Quesnay nastoupil cestu opravdu přirozeného způsobu uvažování a kdyby se byl osvobodil nejen od zřetele na vzácné kovy a množství peněz, nýbrž i od zřetele na peněžní hodnoty… Takto ale počítá se samými částkami hodnot a myslil si (!) čistý výrobek předem jako peněžní hodnotu.“ Tedy po čtvrté a po páté: v tableau jsou jen peněžní hodnoty!

„(Quesnay) dostal totéž (čistý výrobek) tím, že výdaje odečetl od oné hodnoty a hlavně“ — (zpravodajství nikoli tradiční, ale zato tím lehkomyslnější) „myslil (!) na onu hodnotu, která připadne pozemkovému vlastníkovi jako renta.“ — Stále se ještě nedostáváme s místa; ale teď to přijde: „Na druhé straně vchází tu však též — toto ,tu však též‘ je přímo perla! — čistý výrobek jako naturální předmět do oběhu a stává se tímto způsobem prvkem, jímž má být udržována třída označená za sterilní. Zde je možno ihned (!) zpozorovat zmatek, jenž povstává tím, že v jednom případě určuje myšlenkový pochod peněžní hodnota, v druhém věc sama.“ — Vůbec, zdá se, všechen oběh zboží trpí „zmatkem“, že zboží do něho vchází současně jako „naturální předmět“ i jako „peněžní hodnota“. Avšak ještě stále se točíme v kruhu okolo „peněžních hodnot“, neboť „Quesnay se chce vyhnout dvojitému počítání národohospodářského výnosu“.

S dovolením páně Dühringovým: Dole v Quesnayově „analyse“ tableau figurují druhy výrobků jako „naturální předměty“ a nahoře v tableau samém jejich peněžní hodnoty. Quesnay dal dokonce později svým famulem, abbé Baudeauem, zanést do tableau naturální předměty vedle jejich peněžních hodnot.

Po tolikerém „vynakládání“ konečně „výsledek“. Slyšme a žasněme: „Nedůslednost“ (pokud jde o úlohu, připisovanou Quesnayem pozemkovým vlastníkům) „se přece ihned stane jasnou, jakmile se ptáme, co se stane v národohospodářském koloběhu z čistého výrobku, přivlastněného jako renta. Zde byla možná pro způsob myšlení fysiokratů a pro ekonomické tableau jen zmatenost a libovůle, stupňující se až v mysticismus.“

Dobrý konec vše napraví. Tedy pan Dühring neví, „co že se v hospodářském koloběhu (jejž tableau představuje) stává z čistého výrobku, přivlastněného jako renta“. Tableau je pro něho „kvadraturou kruhu“. Nerozumí, jak doznává, abecedě fysiokracie. Po všem tom obcházení kolem horké kaše, po tom mlácení slámy, po těch skocích napravo a nalevo, harlekynádách, episodách, výpadech, opakováních a smysly omamujícím přehazování, což vše nás mělo pouze připravit na ohromující vysvětlení, „co má tableau znamenat u Quesnaye samého“ — po všem tom nakonec zahanbené přiznání páně Dühringovo, že to sám neví.

Když už se zbavil tohoto bolestného tajemství, této horácovské černé starosti, která mu seděla za jeho jízdy fysiokratickou zemí v týle, zatroubí náš „vážný a subtilní myslitel“ znova takto: „Čáry, které Quesnay sem a tam kreslí na svém, ostatně dosti jednoduchém (!) tableau“ (je jich všeho všudy šest!) „a jež mají představovat oběh čistého výrobku“, vedou k uvažování, zda se „do těchto podivných spojů různých sloupců“ nevloudila nějaká matematická fantastika, připomínající Quesnayovo zabývání se kvadraturou kruhu atd. Ježto panu Dühringovi, jak doznává, zůstávají tyto čáry přes všechnu svou jednoduchost nesrozumitelné, musí je podle své oblíbené manýry podezřívat. A teď může klidně to osudné tableau dorazit. „Když jsme uvažovali o čistém výrobku po této nejpovážlivější stránce“ atd. To vynucené doznání totiž, že nerozumí ani slovu z „Tableau économique“ a z „úlohy“, kterou má přitom čistý výrobek v něm figurující — tomu říká pan Dühring „nejpovážlivější stránka čistého výrobku“! Jaký šibeniční humor!

Aby však naši čtenáři nezůstali v téže ukrutné nevědomosti o Quesnayově tableau, jako jsou v ní nutně ti, kteří čerpají svou ekonomickou moudrost z „první ruky“ od pana Dühringa, uvádíme krátce toto:

Jak známo, dělí se u fysiokratů společnost ve tři třídy: 1. produktivní, t. j. skutečně v zemědělství činnou třídu, pachtýře a zemědělské dělníky; ti slovou produktivní, neboť jejich práce zanechává přebytek — rentu; 2. třídu, jež si tento přebytek přisvojuje, zahrnující majitele půdy a na nich závislou družinu, knížata a vůbec úředníky státem placené, a konečně i církev v její zvláštní vlastnosti přivlastňovatelky desátků. Pro stručnost označujeme v dalším první třídu jednoduše jako „pachtýře“, druhou jako „vlastníky půdy“; 3. třídu průmyslovou, neboli sterilní (neplodnou). Sterilní proto, že — podle názorů fysiokratů — surovinám dodaným jí produktivní třídou přidává jen tolik hodnoty, kolik spotřebuje životních prostředků, dodaných jí touž třídou. Quesnayovo tableau má tedy znázornit, jak obíhá roční úhrnný výrobek určité země (ve skutečnosti Francie) mezi těmito třemi třídami a jak slouží roční reprodukci.

První předpoklad tohoto tableau je, že pachtovní soustava, a spolu s ní velkozemědělství ve smyslu Quesnayovy doby, je všeobecně zavedena, při čemž mu je vzorem Normandie, Picardie, Ile de France a některé jiné francouzské provincie. Pachtýř se tedy jeví jako skutečný správce zemědělství, představuje v tableau celou produktivní (zemědělství provozující) třídu a platí vlastníkovi půdy rentu v penězích. Souhrnu nájemců je připsán základní kapitál čili inventarium deseti miliard liber, z čehož pětina, čili dvě miliardy kapitálu provozovacího, jenž má být ročně nahrazen, rozpočet to, pro nějž zase byly rozhodujícími nejlépe obdělané pachtovní statky uvedených provincií.

Dalšími předpoklady jsou: 1. Že pro jednoduchost existují pevné ceny a jednoduchá reprodukce; 2. že oběh pouze uvnitř jediné třídy zůstává vyloučen a že se bere zřetel jen k oběhu mezi třídou a třídou; 3. že všechny koupě, respektive prodeje, k nimž dojde mezi třídou a třídou za správní rok, jsou shrnuty v jednu úhrnnou sumu. Nakonec si připomeňme, že za doby Quesnayovy ve Francii, jako více méně v celé Evropě, poskytoval vlastní domácký průmysl rolnické rodině daleko značnější část jejích potřeb, nenáležejících do kategorie potravin; proto je zde domácký průmysl pokládán za samozřejmé příslušenství zemědělství.

Východiskem tableau je úhrnná sklizeň, bruttoprodukt, hrubý to výrobek ročních plodin půdy, figurující v něm proto hned nahoře, anebo „celková reprodukce“ země, zde Francie. Velikost hodnoty tohoto bruttoproduktu se odhaduje podle průměrných cen plodin půdy u národů provozujících obchod. Činí pět miliard liber, částku, která podle tehdy možných statistických odhadů vyjadřuje přibližně peněžní hodnotu zemědělského bruttoproduktu, hrubého výrobku Francie. To a nic jiného je příčinou, proč Quesnay v tableau „operuje s několika miliardami“, totiž s pěti, a nikoli s pěti livres tournois.⁴²

Celý hrubý výrobek v hodnotě pěti miliard je tedy v rukou produktivní třídy, to jest především pachtýřů, kteří jej produkovali vydáním ročního provozovacího kapitálu dvou miliard, což odpovídá základnímu kapitálu desíti miliard. Zemědělské výrobky, životní prostředky, suroviny atd., jichž je třeba k náhradě provozovacího kapitálu, tedy i k obživě všech v zemědělství přímo činných, se odebírají in natura z celkové sklizně a vydávají se na novou zemědělskou výrobu. Ježto, jak řečeno, pevné ceny a jednoduchá reprodukce se předpokládají v měřítku tehdy platném, je peněžní hodnota této předem odebrané části hrubého výrobku rovna dvěma miliardám liber. Tato část tedy nevchází do obecného oběhu. Neboť, jak již uvedeno, je z tableau vyloučen oběh, pokud se děje jen uvnitř určité třídy, ale ne mezi různými třídami.

Po nahrazení provozovacího kapitálu z hrubého výrobku zbývá přebytek tří miliard, z nichž dvě v životních prostředcích, jedna v surovinách. Renta, kterou mají platit pachtýři vlastníkům půdy, však činí jen dvě třetiny, což se rovná dvěma miliardám. Proč figurují jen tyto dvě miliardy v rubrice „čistý výrobek“ čili „čistý důchod“, se hned ukáže.

Kromě zemědělské „celkové reprodukce“ v hodnotě pěti miliard, z nichž tři miliardy vcházejí do obecného oběhu, je však v rukou pachtýřů — před počátkem pohybu, znázorněného v tableau — ještě celé „pécule“⁴³ národa, dvě miliardy hotových peněz. Je tomu takto:

Ježto východiskem tableau je úhrnná sklizeň, představuje tato zároveň konec hospodářského roku, na příklad roku 1758, po němž počíná nový hospodářský rok. V tomto novém roce 1759 rozdělí se část hrubého výrobku, určená pro oběh, určitým počtem jednotlivých plateb, koupí a prodeji, mezi dvě druhé třídy. Tyto po sobě následující, roztříštěné a na celý rok se rozprostírající pohyby se však shrnují — jak se to za všech okolností pro tableau muselo stát — v několik málo charakteristických aktů, z nichž každý zabírá celý rok najednou. Tak se také koncem roku 1758 zase vrátily třídě pachtýřů peníze, jež byla zaplatila za rok 1757 jako rentu vlastníkům půdy (jak se to děje, ukáže tableau samo), totiž částka dvou miliard, takže je může roku 1759 znova pustit do oběhu. Ježto tato částka, jak Quesnay poznamenává, je mnohem větší než ve skutečnosti, kde se tyto platby stále po kousku opakují, je zapotřebí pro úhrnný oběh země (Francie), představují ony dvě miliardy liber, které jsou v rukou pachtýřů, úhrnnou částku peněz obíhajících v národě.

Třída vlastníků půdy shrabujících rentu vystupuje, jak je tomu náhodou i dnes, nejprve v úloze příjemců plateb. Podle Quesnayova předpokladu dostanou vlastní vlastníci půdy jen čtyři sedminy ze dvou miliard renty, dvě sedminy jdou vládě a jedna sedmina příjemcům desátků. Za doby Quesnayovy byla církev největším pozemkovým vlastníkem ve Francii a k tomu dostávala desátek ze všeho ostatního pozemkového vlastnictví.

Provozovací kapitál (avances anuelles), vydávaný po celý rok „sterilní“ třídou, se skládá ze surovin v hodnotě jedné miliardy — jen ze surovin, ježto nástroje, stroje atd. se počítají k výrobkům této třídy. Avšak rozmanité úlohy, jež mají takovéto výrobky v průmyslovém provozu této třídy samé, netýkají se tableau právě tak, jako ten oběh zboží a peněz, který se děje výlučně uvnitř jejího okruhu. Mzda za tu práci, kterou sterilní třída přeměňuje suroviny v manufakturní zboží, rovná se hodnotě životních prostředků, jež dostává částečně přímo od produktivní třídy, částečně nepřímo od vlastníků půdy. Ačkoli se sterilní třída sama rozpadá na kapitalisty a námezdní dělníky, stojí podle Quesnayova základního názoru jako třída — celek v námezdním poměru k produktivní třídě a vlastníkům půdy. Úhrnná průmyslová výroba a tudíž i úhrnný oběh, jenž se rozděluje na celý rok následující po sklizni, je rovněž shrnuta v jediný celek. Předpokládá se tedy, že při počátku pohybu znázorněného v tableau je roční výroba zboží sterilní třídy celá v jejích rukou, že tedy celý její provozovací kapitál, resp. suroviny v hodnotě jedné miliardy, byl proměněn ve zboží v hodnotě dvou miliard, z čehož polovina představuje cenu životních prostředků, spotřebovaných během této přeměny. Bylo by nám možno zde namítnout: ale sterilní třída spotřebovávala přece také průmyslové výrobky pro svoji vlastní domácí potřebu; kdepak ty figurují, přechází­‑li její vlastní úhrnný výrobek oběhem k druhým třídám? Na to se nám dostává odpovědi: Sterilní třída nejenže sama spotřebuje část svého vlastního zboží, nýbrž snaží se kromě toho ještě zadržet z něho, kolik jen může. Prodává tedy své zboží vržené do oběhu nad skutečnou hodnotou a musí to činit, ježto toto zboží oceňujeme podle celkové hodnoty jeho výroby. To však nic nemění na údajích tableau, neboť obě zbylé třídy dostávají manufakturní zboží jen za hodnotu jeho celkové výroby.

Nyní tedy známe ekonomickou posici tří různých tříd při počátku pohybu, jejž představuje tableau.

Produktivní třída nakládá po naturální náhradě svého provozovacího kapitálu ještě volně se třemi miliardami zemědělského hrubého výrobku a více než dvěma miliardami peněz. Třída vlastníků půdy figuruje teprve nyní se svým nárokem na rentu dvou miliard, který klade na produktivní třídu. Sterilní třída volně nakládá s více než dvěma miliardami manufakturního zboží. Oběh jen mezi dvěma z těchto tříd se jmenuje u fysiokratů nedokonalý, oběh mezi všemi třemi třídami sluje dokonalý oběh.

Nuže, nyní k samotnému ekonomickému tableau.

První (nedokonalý) oběh: Pachtýři platí vlastníkům půdy příslušející jim rentu dvěma miliardami peněz, aniž od nich za to něco dostávají. Za jednu z těchto miliard kupují vlastníci půdy životní prostředky od pachtýřů, jimž tak přitéká nazpět polovina peněz, které vydali na placení renty.

Ve své „Analyse du Tableau Economique“ nemluví již Quesnay o státu, jenž dostává dvě sedminy, a o církvi, která dostává jednu sedminu pozemkové renty, ježto jejich společenské úlohy jsou všeobecně známy. Pokud jde o vlastní vlastníky půdy, praví však, že jejich výdaje, v nichž figurují i výdaje všeho jejich služebnictva, jsou aspoň z největší části neplodnými výdaji, až na onen malý díl, jehož se používá „na udržování a zlepšování statků a na pozvednutí jejich zemědělství“. Ale podle „přirozeného práva“ spočívá vlastní funkce pozemkových vlastníků právě „v péči o dobrou správu a o výdaje na udržení jejich dědičného statku“ anebo, jak to dále rozvíjí, v avances foncières, to jest ve výdajích na přípravu půdy a na zaopatření pachtovních statků vším příslušenstvím, což dovoluje pachtýři, aby celý svůj kapitál věnoval výlučně na skutečnou zemědělskou kulturu.

Druhý (dokonalý) oběh: Za druhou miliardu peněz, která je ještě v jejich rukou, kupují vlastníci půdy manufakturní zboží od sterilní třídy, ta však za takto obdržené peníze kupuje od pachtýřů životní prostředky za tutéž částku.

Třetí (nedokonalý) oběh: Pachtýři kupují za jednu miliardu peněz od sterilní třídy manufakturní zboží v téže částce. Velkou Část tohoto zboží tvoří zemědělské nářadí a jiné výrobní prostředky, nutné pro zemědělství. Sterilní třída posílá pachtýřům zpět tytéž peníze tím, že za ně kupuje za miliardu surovin, k náhradě svého vlastního provozovacího kapitálu. Tím připlynuly pachtýřům zpět dvě miliardy peněz, které vydali na zaplacení renty, a zúčtování je hotovo. A tím je rozřešena i ta velká hádanka, „co že se stane v hospodářském oběhu z nettoproduktu, z čistého výrobku, přivlastněného jako renta“.

Nahoře jsme měli v rukou produktivní třídy, na počátečním bodu procesu, přebytek tří miliard. Z toho byly jen dvě zaplaceny jako čistý výrobek vlastníkům půdy v podobě renty. Třetí miliarda přebytků tvoří úrok z úhrnného základního kapitálu pachtýřů, tedy z desíti miliard deset procent. Tento úrok nedostanou — toho je třeba si dobře všimnout — z oběhu; je in natura v jejich rukou a oni jej realisují oběhem, obracejíce jej tím v manufakturní zboží stejné hodnoty.

Bez tohoto úroku by nezaložil pachtýř základním kapitálem zemědělství, jehož je hlavním agentem. Už s tohoto stanoviska je podle fysiokratů přivlastnění části zemědělského nadvýnosu, která představuje úrok, pachtýřem právě tak nutnou podmínkou reprodukce, jako třída pachtýřů sama, a proto se tento prvek nemůže počítat do kategorie národního „čistého výrobku“ čili „čistého důchodu“; neboť ten je charakterisován právě tím, že je spotřebovatelný bez jakéhokoliv zřetele na bezprostřední potřeby národní reprodukce. Tento fond jedné miliardy slouží však podle Quesnaye z největší části opravám, jež se během roku stanou nutnými, a částečným obnovám základního kapitálu, dále jako reservní fond proti úrazům, konečně pokud možno k rozmnožení základního a provozovacího kapitálu, rovněž k zlepšení půdy a rozšíření zemědělství.

Celý pochod je ovšem „dosti jednoduchý“. Do oběhu byly vrženy: od pachtýřů dvě miliardy peněz na zaplacení renty a za tři miliardy výrobků, z nichž dvě třetiny životních prostředků a třetina surovin; sterilní třídou za dvě miliardy manufakturního zboží. Z životních prostředků v částce dvou miliard je spotřebována polovina vlastníky půdy a jejich příslušníky, druhá sterilní třídou na zaplacení jejich práce. Suroviny za miliardu nahrazují Provozovací kapitál téže třídy. Z obíhajícího manufakturního zboží v částce dvou miliard připadne jedna polovina vlastníkům půdy, druhá pachtýřům, pro něž je pouze změněnou formou úroku z jejich základního kapitálu, úroku získaného především ze zemědělské reprodukce. Ale peníze, jež pachtýř placením renty vrhl do oběhu, proudí mu zpět prodejem jeho výrobků a tak může být týž koloběh proběhnut znova v nejbližším hospodářském roce.

A nyní se podivujme „opravdu kritickému“ výkladu páně Dühringovu, tak nekonečně předčícímu „tradiční lehkomyslné zpravodajství“. Když nám byl pětkrát za sebou tajemným způsobem znázornil, jak opovážlivě operuje Quesnay v tableau pouhými peněžními hodnotami, což se ke všemu ukázalo nepravdou, dochází konečně k závěru, že jakmile se zeptá, „co se stane v národohospodářském koloběhu z nettoproduktu, z čistého výrobku přivlastněného jako renta“, je prý „pro ekonomické tableau možna jen zmatenost a libovůle, stupňující se až k mysticismu“. Viděli jsme, že tableau, toto stejně jednoduché jako na svou dobu geniální znázornění ročního reprodukčního procesu, jak je zprostředkován oběhem, velmi odpovídá lomu, co se stává z tohoto čistého výrobku v národohospodářském koloběhu, a tak zůstává „mysticismus“ a „zmatenost a libovůle“ zase jen a jedině panu Dühringovi jako „nejpovážlivější stránka“ a jediný „čistý výrobek“ jeho fysiokratických studií.

Právě tak jako s theorií fysiokratů, je pan Dühring důvěrně obeznámen s jejím dějinným působením. „S Turgotem,“ poučuje nás, „dospěla fysiokracie ve Francii prakticky i theoreticky ke svému konci.“ Byl­‑li však Mirabeau ve svých ekonomických názorech v podstatě fysiokratem, byl­‑li v ústavodárném shromáždění z roku 1789 první ekonomickou autoritou, převedlo­‑li toto shromáždění ve svých ekonomických reformách část fysiokratických  pouček z theorie v praxi a zejména silně zdanilo pozemkovou rentu, tento čistý výrobek přivlastňovaný pozemkovými vlastníky „bez protislužby“ — neexistuje to vše pro „takového“ Dühringa.

Jako dlouhý škrt přes časový úsek mezi rokem 1691 a 1753 odstranil s cesty všechny předchůdce Humovy, tak jiný škrt odstranil Sira Jamese Steuarta v době mezi Humem a Adamem Smithem. O jeho velkém díle, jež kromě své historické důležitosti trvale obohatilo obor politické ekonomie, nestojí „v pod­‑niku“ páně Dühringově ani slůvko. Zato však označuje Steuarta nejsilnější přezdívkou, jakou má ve svém slovníku, řka, že byl „profesorem“ za doby A. Smitha. Toto podezření, žel, je prostě smyšlené. Steuart byl ve skutečnosti skotským velkostatkářem, jenž byv pro domnělou účast na stuartském spiknutí vypovězen z Velké Britannie, obeznámil se za svého delšího pobytu a svých cest po pevnině s hospodářskými poměry různých zemí.

Zkrátka: podle „Kritických dějin“ měli všichni dřívější ekonomové tu cenu, že sloužili za „začátky“ páně Dühringovu „směrodatnému“ hlubšímu kladení základů, anebo svou zavržitelností mu posloužili za pozadí, na němž lépe vynikla jeho skvělost. Nicméně je i v ekonomii několik hrdinů, kteří netvoří jen „začátky“ „hlubšímu kladení základů“, nýbrž „věty“, z nichž se, jak v přírodní filosofii předepsáno, „nevyvíjí“, nýbrž přímo je „komponováno“: totiž „nesrovnatelně vynikající veličina“ List, jenž k užitku a prospěchu německých továrníků nafoukl „subtilnější“ merkantilistické učení takového Ferriera a jiných v „silnější“ slova; dále Carey, který odhaluje pravé jádro své moudrosti v této větě: „Ricardův systém je systémem nešvaru… vyúsťuje v plození třídního nepřátelství… jeho spis je příručkou demagogie, jež se snaží o moc rozdělením země, válkou a pleněním“, konečně Konfusius londýnského City MacLeod.

A tak li, kdo v přítomnosti a v dohledné budoucnosti chtějí studovat dějiny politické ekonomie, udělají vždy ještě nejlépe, obeznámí­‑li se s „vodnatými výplody“, „plochostmi“ a „řídkými žebráckými polévkami“ „nejběžnějších učebnicových kompilací“, než spolehnou­‑li se na páně Dühringovo „dějepisectví velkého stylu“.

Co tedy vyplývá jako konečný resultát naší analysy Dühringova „vlastnoručně vyrobeného systému“ politické ekonomie? Nic, než fakt, že všemi těmi velkými slovy a ještě silnějšími sliby jsme byli právě tak zavedeni jako ve „filosofii“. Theorie hodnoty, tento „zkušební kámen zdařilosti ekonomických systémů“ vyústil v to, že pan Dühring rozumí hodnotou patero zcela různých a navzájem si naprosto odporujících věcí, a tedy v nejlepším případě sám neví, co chce. S tolikerou pompou ohlašované „přírodní zákony veškerého hospodářství“ se ukázaly vesměs jako světoznámé a často ani ne správně pochopené banality nejhoršího druhu. Jediné vysvětlení hospodářských skutečností, jež nám má dáli soustava vlastní výroby, je, že jsou resultátem „násilí“, fráze to, jíž se filistr všech národů po tisíciletí utěšuje ze všech nesnází, jež ho potkají, a s níž nevíme o nic více než bez ní. Avšak místo aby pan Dühring toto „násilí“ zkoumal co do jeho původu a jeho účinků, očekává od nás, že se co nejvděčněji spokojíme pouhým slovem „násilí“ jakožto s poslední příčinou a konečným vysvětlením všech ekonomických zjevů. Jsa nucen podat další vysvětlení o kapitalistickém vykořisťování práce, líčí je nejprv všeobecně, jako by spočívalo na zdanění a přirážce na ceně, osvojuje si zde zcela Proudhonovo „odebrání předem“ (prélèvement), aby potom zvlášť vysvětlil toto vykořisťování pomocí Marxovy theorie nadpráce, nadvýrobku a nadhodnoty. Dokáže tedy šťastně smířit dva úplně si odporující způsoby nazírání, opisuje je oba jedním dechem. A jako neměl ve filosofii dosti hrubých slov pro téhož Hegela, jejž neustále vykořisťuje změlčujícím způsobem, tak mu v „Kritických dějinách“ slouží nejbezednější rouhání se Marxovi jen k zakrytí faktu, že všechno aspoň trochu rozumné, co lze najít v „Kursu“ o kapitálu a práci, je rovněž změlčujícím plagiátem Marxe. Nevědomost, jež v „Kursu“ staví na počátek dějin kulturních národů „velkostatkáře“ a jež neví ani slova o společném pozemkovém vlastnictví kmenových a vesnických občin, z něhož ve skutečnosti vycházejí všechny dějiny — tato dnes skoro nepochopitelná nevědomost je téměř ještě překonána onou, která si v „Kritických dějinách“ jako „universální šíře dějinného rozhledu“ nemálo na sobě samé zakládá a z níž jsme podali jen něco málo odstrašujících příkladů. Jedním slovem: nejprve kolosální „vynakládáni“ sebechvály, jarmarečního vytrubování, vzájemně se převyšujících přípovědí a „výsledek“ se rovná — nule.